Stav povídky: Dokončena.
Velikost: 114 kB (HTML).
Prostředí seriálu: Stargate Atlantis
PROHLÁŠENÍ: Stargate Atlantis a postavy zde vystupující jsou majetkem Stargate (II) Productions, Showtime/Viacom, MGM/VA, Double Secret Productions a Gekko Productions a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

Kapitola 1

    „Tak co McKayi, máte to už?“ Sheppard se právě vyhýbal větvi, kterou na něj vyslal zapálený astrofyzik. McKay si mohl tisíckrát stěžovat na podnebí, komáry a obyčejný pohyb na čerstvém vzduchu. Jakmile ale šlo o nějaký vědecký objev, nebyl k zastavení. A to byl přesně tenhle případ. Sotva proletěli bránou, začali zachytávat slabé známky energie, které, alespoň podle McKaye, mohly být stopou k ZPM. A tak se teď už hodinu pachtili lesem, protože kvůli hustému porostu nemohli s Jumperem přistát blíž.
    „Musíme tuhle debatu vést pokaždé? Je to pořád dost daleko, ale ten signál je teď silnější.“
    Nikdo mu na to nic neřekl. Zbylí členové týmu se po sobě jen podívali, jakoby se chtěli vzájemně ujistit, že tohle je přece jejich McKay a s tím nemá cenu se hádat, protože měl vždycky připravenou odpověď.
    Po další půl hodině konečně vyšli celí zablácení z hustého porostu do méně zalesněné části. Mezitím totiž začalo pršet, takže teď byli i promočení. Dokonce i McKay si uvědomoval všeobecnou náladu v týmu a tak si raději nestěžoval. I když myšlenka na zpáteční cestu ho rozhodně netěšila.
    „Je to někde tady.“ Antický detektor začal v jeho ruce divoce pípat. Jako na povel se všichni shromáždili kolem dychtivého astrofyzika.
    „Co to ukazuje?“ ozval se dost nevrle Ronon, jemuž tahle technologie nic neříkala a nevěděl, co která tečka znamená.
    Rodney se na něj otočil se svým obvyklým pohledem, který sice používal hlavně na pozlobení podplukovníka Shepparda, ale poslední dobou pro něj našel užitek i ve spojení s Dexem. „Je to tamhle za tím kopcem.“ Ukázal prstem a všichni se tím směrem okamžitě vydali. Než si to Rodney stačil uvědomit, všichni ho předběhli, protože už chtěli být venku z mokrého lesa.
    „Nemyslím si, že tam bude něco zajímavého. Je to tu asi už dlouho a ten signál je slabý, takže…“ Odmlčel se, když si všiml ostatních. Stáli jako přimrazení na kopci a dívali se fascinovaně dolů.
    „Co se děje, snad jsem tolik neřekl, ale…“ Nedořekl. V tu chvíli totiž došel ke zbytku týmu a uviděl to samé co oni. Pod kopcem nebylo jen zařízení nebo budova. Byl to obrovský komplex. Veliká čtvercovitá budova o rozloze několika desítek kilometrů. Byla už značně zarostlá, což jí ovšem neubíralo na působivosti.
    „Tak sem jsme klidně mohli doletět,“ ozval se Dex, zatímco si vyklepával vodu z vlasů. Vypadal, že na něj stavba neudělala žádný dojem.
    „A kde bys asi chtěl přistát, pane pilote?“ zeptal se podrážděně McKay.
    „Není tu kde. Všude jsou stromy, vidíš?“ Ukázal kolem sebe. Pak si všiml úsměvu, který se mihl po Rononově tváři. „Á, to měl být vtip? Nějak mi utekla pointa.“
    „Už sis dobrou hodinu na nic nestěžoval, McKayi, tak jsem ti chtěl dát motivaci.“
    Rodney se nadechoval, ale Sheppard ho přerušil. Jindy by se byl možná i přidal k téhle slovní potyčce a byla by to až Teyla, kdo by je zarazil. Ale tentokrát mu byla opravdu zima a chtěl co nejrychleji odsud.
    „Tak jo. Už víme, kde to je. Vrátíme se sem zítra s výzkumným týmem.“ Otočil se k odchodu, ale zarazil ho McKayův naštvaný hlas.
    „To si děláte legraci? Celá ta cesta by byla na nic. Pojďme to prozkoumat. Alespoň tam trochu oschneme a možná mezitím přestane pršet. A umíte si představit naše vědce? Kromě Zelenky z nich žádný nemá zkušenosti z práce v terénu. Celé by to akorát poškodili. Chci si to nejdřív prohlédnout sám.“ Díval se na plukovníka, který vypadal značně nerozhodně. Myšlenka na návrat ho lákala, ale Rodney to trefil. Cesta zpátky byla dlouhá a oni si potřebovali odpočinout a trochu oschnout. Vzdychl. A na McKayově tváři se rozlil úsměv. Tohle byla neklamná známka toho, že Shepparda přesvědčil.
    „Tak jo. Ale jen na chvíli.“
    Vydali se tedy dolů z kopce po něčem, co vypadalo jako kdysi dobře postavená silnice.
    „Nejsou to náhodou vaši vědci, na které tak nadáváte?“ promluvila po delší době Teyla.
    „Ano. Ale bohužel, valná většina z nich není vybíraná mnou osobně. Nepochybuji o jejich schopnostech jako vědců. Spíš se obávám, že kdyby na ně něco vyběhlo tamhle z těch lesů, tak by okamžitě zapomněli, proč tu jsou a rozběhli by se všemi směry.“
    „Taky jste býval podobný, McKayi. Kde mají ty zkušenosti získat?“ Sheppardův hlas zněl mírně pobaveně.
    „Já přece neříkám, že je sem nepustím. Jen to chci prostě obhlédnout nejdřív sám, to je celé.“ A dál rozhovor utnul.
    Sheppard znal McKaye jako nikdo jiný a teď se dál usmíval. Nebylo to jen o neschopnosti ostatních vědců pracovat v terénu. O některých to platilo, o jiných ne. Spíš si ale myslel, že Rodney se chce nejdřív přesvědčit o bezpečnosti tohohle místa. Poslední dobou býval dost citlivý, když se něco, byť sebemenšího stalo někomu z jeho podřízených. Ztratil už od příchodu na Atlantis několik lidí a tak si potřeboval být jistý bezpečností.
    Došli k něčemu, co mohlo být kdysi hlavní silnice. Byl to zvláštní pohled. Sheppard se otáčel kolem dokola a snažil si tu představit život. Byl obklopen stromy, které stihly za ta století vyrůst. Ale přesto se všechno zdálo podivně zachovalé. Tohle teda musela být silnice. Pomyslel si, když pokračovali dál. Připomínalo to čtyřproudovou dálnici, ale bez aut. Uvědomil si, že takhle by to mohlo vypadat někde na Zemi. Určitě tu ale nejezdila auta.
    „McKayi? Co je to?“ Zavolal na něj, protože vědec už byl daleko před ním.
    „Tomuhle se říká silnice, plukovníku.“ McKay se zastavil, otočil se a netrpělivě čekal, až ho ostatní dojdou.
    „Vážně? To my na Zemi nemáme.“ Odpověděl kousavě, ale za chvíli pokračoval. „Myslel jsem, z čeho je. Nevypadá to na asfalt.“ Klekl si a dotkl se země. Bylo to něco umělého.
    „Zatím jsem to nezkoumal podrobněji, ale řekl bych, že nepoužívali auta jako my. Což je pochopitelné, když byli očividně na vyšší technologické úrovni. Ale vidíte ten pruh uprostřed?“
    John se podíval, kam McKay ukazoval. Předtím si toho nevšiml, ale teď když věděl, po čem se má dívat, to uviděl. Uprostřed byl o něco tmavší pruh. Vypadalo to jako dělící čára na normální silnici.
    „Asi to byla nějaká antigravitace nebo magnetický polštář.“
    „To znám.“ Přikývl Sheppard.
    „Ano, na Zemi už jezdí několik takových, ale pro širší využití je to zatím příliš drahé. Můžeme pokračovat? Už jsme tomu zdroji blízko.“ Sheppard se zvedl a následoval McKaye, uhánějícího vpřed. Nevěděl, jestli letí kvůli nadšení z možného objevu ZPM nebo kvůli zimě. Ale přikláněl se k druhé možnosti. Teyla s Rononem šli obezřetně po jeho boku. Oba vypadali značně nervózně.
    „Teylo? Co se děje?“ zeptal se, když k ní došel.
    „Nevím, plukovníku. Něco se mi tu nezdá. Je to jako by to místo mělo oči.“ V tu chvíli zrovna přicházeli k veliké bráně, pravděpodobně vchodem do komplexu. Silnice byla pořád rozbitější.
    „Ronone?“ Otočil se Sheppard na Sateďana.
    „Taky mi tu něco nesedí.“ Měl v ruce připravenou zbraň. Teyla i Ronon měli pro tyhle věci šestý smysl. A nikdo z Sheppardových lidí neznal tuhle galaxii lépe než oni.
    „Je vám to tu povědomé?“ Zeptal se jich obou, nespouštěje přitom oči z McKaye, který se zastavil a zkoumal něco v počítači. John si nevšiml, kdy ho vyndal. Musel být hodně zničený z té cesty lesem. A taky se u něj projevovaly známky nachlazení, což byla poslední věc, kterou teď potřeboval. Ale snažil se soustředit.
    „Nikdy jsem nic takového neviděla,“ odpovídala zrovna Teyla na jeho předchozí otázku.
    „Ani já ne,“ řekl Ronon, stále ostražitý.
    „Asi je to tímhle místem. Kdysi tu žila civilizace. Představte si opuštěnou Atlantis. Asi by na nás taky takhle působila.“ Nestihl ale doříct svou myšlenku, poněvadž vrazil do Rodneyho, který se zastavil těsně před ním. Stáli teď před vstupní bránou, ale McKay se díval na něco jiného.
    „Rodney, co se sakra děje?“ McKay nic neříkal, ale ukázal na místo v zemi.
    „To vypadá jako díra po granátu,“ odpověděl Sheppard, když se podíval, na co vlastně McKay ukazuje.
    „Spíš to byla antická střela.“ Všichni zvedli hlavu, jen to McKay vypustil z úst.
    „Takže Antikové na tohle místo útočili? Proč? Tohle přece není wraithská technologie.“
    „Ne, to není, plukovníku.“ Zmateně se po sobě podívali. „Je to úplně cizí technologie. Byla to rasa, žijící před tisíci lety spolu s Antiky. Je to docela dobře možné. O téhle galaxii toho víme zatraceně málo.“
    „Teylo, Ronone. Jste si opravdu jistí, že vám to nic neříká?“ Podíval se po zbývajících dvou členech, ale ti jen záporně kroutili hlavami. „No, ale to je dobře ne? Myslím tohle všechno. Nová technologie.“ McKay přikývl.
    Skýtalo jim to úplně nové možnosti. Strategickou výhodu, kterou by měli nad Wraithy.
    „Tak co, Rodney? Kde je ten zdroj energie?“
    „Tamhle. Je to divné, ale jedna část je venku a druhá část zřejmě někde uvnitř.“ Podíval se znovu do počítače, aby se ujistil.
    „Dobře, McKayi, jděte to s Teylou obhlédnout. Já s Rononem jdeme na druhou stranu. Chci si být jistý, že na nás nečeká žádné překvapení než půjdeme dovnitř. Zůstaňte v dosahu vysílačky a do hodiny buďte zpátky.“ Všichni přikývli a vydali se od vstupní brány dvěma směry.

    „Vážně chceš jít dovnitř?“ zeptal se Ronon Shepparda, když se oddělili od Teyly s McKayem.
    „Proč ne? Je to tu opuštěné a plné nové technologie,“ odpověděl mu podplukovník, zatímco si dál razil cestu porostem obklopujícím budovu. Snažil se přitom držet se co nejblíže hladké zdi.
    Slyšel Ronona nesouhlasně bručet. Nic ale neříkal. John byl rád, že si ho vzal do týmu. Ronon byl velmi loajální a oddaný a za tu krátkou dobu několika měsíců se mu stal dobrým přítelem.
    Šli dál asi půl hodiny, ale pořád nic nenašli. Zeď budovy se táhla ještě daleko a vypadalo to, jakoby se její povrch za tu dobu vůbec nezměnil. Podíval se na Dexe a ten mu jen pohledem odpověděl na jeho nevyslovenou otázku. Sheppard ťukl na své rádio.
    „Rodney, Teylo, jak jste daleko?“
    „Našli jsme ten zdroj a částečně se mi ho povedlo aktivovat. Myslím, že tímhle se ale jen ovládá vstupní brána. Hlavní zdroj je stále někde uvnitř budovy. Jsme asi jen deset minut od hlavní brány. Ale tahle technologie je ještě vyspělejší než antická, pokud je to vůbec možné. Ten zdroj energie…“.
    „Rozumím,“ přerušil jeho přednášku Sheppard, „nám to bude trvat asi půl hodiny zpátky. Na nic jiného nesahejte a nechoďte dovnitř. Rozumíte?“
    „Samozřejmě,“ odpověděl mu dotčeně McKay. Neměl rád, když ho Sheppard peskoval jako malé dítě.
    „Jdeme k vám. Sheppard konec.“ Kývl na Ronona a oba se vydali podél zdi zpátky.

    „Rodney, neměl byste na to sahat,“ řekla Teyla káravě, když se McKay vrátil ke složitému zařízení, které předtím zapnul.
    „Snad vím, co dělám.“ Dotkl se jednoho spoje a uskočil.
    „Co se děje?“ zeptala se ustaraně Teyla.
    „Dalo mi to ránu,“ řekl nahlas McKay a strkal si prsty do pusy, jak kdyby mu krvácely.
    „Říkala jsem vám, že se toho nemáte dotýkat.“ Rodney po ní hodil podrážděným pohledem
.     „Tohle by se ale nemělo dít. Je to odizolované, vidíte?“ Ukázal prstem na spoje, od nichž uskočil. Byly obaleny zvláštním vláknem.
    „Není to spíš proto, že tuhle technologii vůbec neznáte a spíš hádáte?“
    „Já nikdy nehádám. A od jisté doby jsem zatraceně opatrný na to, co dělám.“ Rozzlobeně se na ní podíval a Teyla hned věděla na co naráží. Po projektu Arcturus musel tvrdě pracovat, aby si získal zpět důvěru všech lidí ve městě. Snažil se neudělat stejnou chybu dvakrát, ale toho se nemohl úplně vyvarovat. Vzpomněla si taky, jak reagoval, když Sheppard zůstal v tom dilatačním poli. Ani to si ještě pořádně neodpustil. Těžko by tedy dělal něco, o čem by nebyl přesvědčen, že je to správné. Pak, zcela instinktivně, strčila ruku do místa, kde dostal McKay ránu.
    „Ne!“ zakřičel Rodney a chtěl ji zastavit. Ale Teyla ruku zase vytáhla, aniž by jevila známky nějakého šoku.
    „Proč jste to udělala?“
    Ani ona nevěděla. Jen zakroutila hlavou. „Instinkt možná.“
    Protože zařízení nejevilo žádné známky výbojů, nechal to McKay už na pokoji. „Asi bychom se měli vrátit.“
    Teyla přikývla a oba se vydali zpět k hlavní bráně, jejich místu setkání.

    „Tak jo, jsme tady. Jdeme na to?“ Sheppard se chtěl schovat před větrem, který začal protivně foukat. McKay se vrtal v panelu vedle brány a očividně věděl, co má zmáčknout. Jak jen tohle bylo možné? Johna někdy Rodneyho schopnosti až děsily. Znal tuhle technologii hodinu a už se v ní vyznal jako v Antické. Nahlas to ovšem neřekl.
    „Au!“ ozvalo se právě od panelu a Sheppard se k němu ustaraně připojil.
    „Co je?“
    McKay vztekle zavřel panel. „Dalo mi to zase ránu. Jakmile se to aktivovalo a začalo to zeleně svítit, dostal jsem šok. Předtím se mi to stalo u toho zdroje.“
    „Takže žádné ZPM?“ změnil John téma. To mu ovšem neprošlo.
    „Jsem v pořádku, díky za optání! Dostanu elektrický šok a vás zajímá ZPM?“
    „Nic to není, jen statická elektřina,“ odpověděl Sheppard.
    McKay na tohle neměl náladu, protože vítr začal být opravdu nesnesitelný. „Není to ZPM. Funguje to obdobně. Druhá část toho zařízení je někde uvnitř, jak jsem už ovšem říkal. Nevím, jestli by to na Atlantis fungovalo, ale můžeme to alespoň prozkoumat. Mám otevřít dveře?“ Plukovník jen přikývl a McKay zmačkl knoflík na ovládání. Velké těžké dveře se začaly pomalu otevírat. Trvalo to dlouho. Když se konečně otevřely, Sheppard opatrně nahlédl dovnitř. Byla tam tma, ale jakmile tam vkročil, světla u stropu sama ožila. Objevila se před ním několik kilometrů dlouhá chodba bez dveří. Jen holé stěny, stejně jako zvenku.
    „McKayi? Máte něco?“ Nemusel se ani otáčet. Věděl, že Rodney má svůj antický detektor života už zase v ruce.
    „Ten zdroj energie je někde nalevo.“ Podíval se tím směrem a viděl samozřejmě jen zeď.
    „Jiný postřeh?“ zeptal se Sheppard netrpělivě.
    „Zatím nic. Není tu ani nic živého, jestli vám jde o tohle.“
    Plukovník přikývl, zvedl svou P-90 a vykročil směrem chodbou. Měli na zkoumání ještě šest hodin. To se dalo dojít docela daleko. McKay prošel vchodem za ním, ale náhle se zastavil.
    „Co je?“ zeptal se Sheppard. Vyděšený výraz na McKayově tváři se mu vůbec nelíbil.
    „Přestalo to fungovat.“ Rodney po něm hodil zmateným pohledem.
    „Co přestalo fungovat?“
    „Detektor života. Jakmile jsem prošel bránou, vypnul se.“ Snažil se různými způsoby znovu zapnout, ale bez úspěchu.
    „Tak se vraťte a zkuste to zvenku. Třeba to tady něco ruší.“
    McKay přikývl a šel zpátky k bráně. Ale ve chvíli, kdy chtěl projít, narazil na silové pole. „Co to sakra je?“ Uskočil stranou a podíval se na Teylu s Rononem, kteří byli při průchodu těsně za ním.
    „Já to zkusím,“ řekl Ronon a šel směrem k silovému poli.
    „Nemyslím si, že silou něco zmůžeš,“ odsekl McKay. K jeho překvapení ale Ronon prošel polem, jakoby tam ani nebylo. Teyla to zkusila taky a i ona prošla bez problémů. McKay se vyděšeně otočil na Shepparda. Ten došel k bráně a při jeho pokusu ho také zastavilo silové pole.
    „Co se to děje?“ S McKayem se po sobě podívali.
    „Ronone, Teylo, pojďte zpátky.“ Ale ve chvíli, kdy to vyslovil ho něco odmrštilo od vchodu takovou silou, že dokázal stěží zaznamenat McKaye, který letěl vedle něj. Dopadli o dobrých dvacet metrů dál. Ronon s Teylou se pokusili běžet na nimi, ale ve chvíli kdy chtěli projít zpátky, je silové pole nepustilo.
    „Dostali jsme se ven, ale zpátky nemůžeme? Co je to?“ Ronon kopl do silového pole, ale způsobil si tím jen bolest.
    „Ronone, uhni!“ Uslyšel Teylin hlas a pak zjistil, že se brána začala znovu zavírat. Zběsile bušil a kopal do silového pole. Nakonec vytáhl svou zbraň a vystřelil proti němu. Její energie se ale od pole jen odrazila a málem zasáhla Teylu. Ta stáhla Ronona zpátky právě včas. Masivní dveře brány by ho jinak rozmačkaly. Podívali se naposledy na tváře svých dvou přátel, uvězněných za silovým polem a pak zazněla dunivá rána, když vrata zapadla na své původní místo.
    McKay se Sheppardem těžce oddychovali a dívali se kolem sebe. Pátrali po zdroji, jenž je předtím odmrštil od brány. A přitom se těžce zvedali ze země.     „Co…to sakra…bylo,“ lapal Sheppard po dechu. Dopad na zem jím dost otřásl.
    „Nemám ponětí,“ odpověděl mu Rodneyho vyděšený hlas.
    Dívali se kolem sebe, ale chodba vypadala pořád stejně jako předtím. Jen vstupní vrata byla zavřená.
    „Co teď?“ zeptal se plukovníka, ale ten už nestihl odpovědět. Ozval se totiž zvuk a ten naznamenal nic dobrého. Když se ohlédl, věděl proč. Zdi chodby se totiž začaly přibližovat jedna ke druhé. A to dost rychle.
    „Ne, ne, ne. Tohle ne! Co budeme dělat?“ Očividně panikařící astrofyzik se začal rozhlížet kolem sebe. Chodba byla několik kilometrů dlouhá a tím pádem neměli šanci kamkoliv doběhnout včas. A to ani kdyby věděli, kam jít. McKay se Sheppardem se na sebe jen dívali. Byl to přesně stejný moment, jako když se na Daedalu začala otevírat dveře hangáru. V tu chvíli si oba byli jistí svou smrtí. Jenže teď tu nebyl žádný Hermiod, který by je zachránil. A právě ve chvíli, kdy se už mohli zdí dotknout z obou stran, si Sheppard všiml dveří napravo od nich.
    „Dveře!“ zakřičel, aby byl slyšet přes hluk posunujících se zdí.
    „Předtím tam nebyly!“ zakřičel na něj McKay.
    „Koho to zajímá. Rychle!“
    Dveře se pod Johnovým dotykem rozletěly, za nimi však nebylo nic než tma. Strčil před sebe Rodneyho a skočil za ním právě ve chvíli, kdy do sebe zdi narazily. A tak se oba ocitli ve tmě, otřeseni z toho, co se právě stalo a bez možnosti jít zpět. Byli v pasti.


Kapitola 2

    „Proč jsi mě zastavila!“ utrhl se Ronon na Teylu. Ta se tvářila dost vyděšeně, ale zároveň se zdála obdivuhodně klidná.
    „Ty dveře by tě byly rozmačkaly. Myslíš, že bušením do toho silového pole bys něco zmohl?“
    Jo, možná.“ Tohle ale byla hloupost. Nechal se unést svým hněvem a bezmocí, když viděl své dva nejlepší přátele uvězněné na druhé straně. A Teyla mu zachránila život. Jakoby mu četla myšlenky, Athosianka mu neodpověděla. Místo toho ťukla do své vysílačky.
    „Plukovníku Shepparde, slyšíte mě? Doktore McKayi? Tady Teyla, prosím odpovězte.“ Žádná odpověď. Nic jiného ani nečekala.
    „Musíme něco udělat,“ řekl odhodlaně Ronon. Zkoumal masivní dveře a při tom pohledu ho zamrazilo. Nemohli dovnitř. Pravděpodobně to byl jediný vstup a i kdyby ne, neměli teď čas cokoliv hledat.
    „Jdeme zpátky k bráně. Zavoláme Atlantis a řekneme jim, co se stalo. Pošlou pomoc. Vědce a vybavení, abychom se mohli dostat dovnitř.“ Teylin věcný tón ho rozčiloval. Ale měla pravdu, tohle byla jediná možnost.
    „Tak jo. Cesta zpátky bude trvat dlouho, takže bychom se asi neměli zdržovat.“
    Jen s těžkým srdcem odcházeli. Pořád se otáčeli, jestli se třeba vrata sama od sebe neotevřou nebo jestli neobjeví něco jiného. Ale budova vypadala pořád stejně poklidně a neobydleně jako předtím. Rychle běželi v dešti a větru zpět po silnici k lesu. V tuhle chvíli se totiž počítala každá vteřina. A možná kdyby věděli, s čím uvnitř zápolí Sheppard s McKayem, možná by běželi ještě rychleji.

    Když si Sheppardovy oči zvykly na tmu, uviděl kolem sebe zase jen holé zdi. Zeleně osvětlené, ačkoliv nevěděl, odkud světlo vychází. Sklonil se k ležícímu astrofyzikovi, jehož předtím dost nešetrně strčil před sebe.
    „Hej, McKayi, jste v pořádku?“
    Rodney se pomalu zvedal ze země a díval se přitom zuřivě na plukovníka. „Co myslíte? Byl jsem hozen dvacet metrů nějakým neznámým výbojem, pak mě málem rozmačkaly zdi a nakonec do mě můj společník strčil tak tvrdě, až jsem spadl hlavou na zem. Měl jsem před nedávnem otřes mozku, jestli si vzpomínáte.“ Ukazoval při tom rukou na čelo, kde měl opravdu bouli od pádu na zem.
    „Nevypadá to tak zle. Omlouvám se, ale nebyl čas na nějaké debaty. Teylo, Ronone, slyšíte mě?“ Zkusil to. Samozřejmě se mu nikdo neozval. Sheppard začal obcházet místnost a studoval při tom zdi.
    „To je všechno? Mohl jste mi přivodit otřes mozku,“ ozval se za ním rozčileně McKay.
    „Nedramatizujte to. Žijeme a to je důležité,“ odpověděl mu Sheppard nepřítomně, zatímco studoval zdi. McKay už mu na to nic neřekl, ale naopak se k němu připojil.
    „Kde to jsme a co to znamená?“ zeptal se Rodney, i když nevěděl, jestli se ptá Johna nebo sebe.
    „Ty dveře se tam objevily z nějakého důvodu. Ale tady žádné nejsou. Tahle místnost je bez východu. Dokonce i ty dveře, kterými jsme se sem dostali, zmizely.“ Ukázal Sheppard k protější zdi, kudy původně přišli.
    „Takže jsme tu pohřbeni zaživa?“ odpověděl mu vyděšeně McKay. Jako obvykle nadhodil ten nejhorší možný scénář.
    „Určitě ne. Když se ty dveře mohly ukázat jednou, proč by nemohly i podruhé?“ John začal jezdit rukou po zdech.
    „Ale co se vlastně stalo? Proč to zasáhlo nás a ne ostatní?“
    Rodney se chvíli zamyslel a pak mu to došlo. Vlastně byl v tu chvíli hrdý na své deduktivní myšlení. „Jasně. Viděli jsme ty zásahy od antických střel. Jestli tahle civilizace existovala společně s Antiky, tak asi byli ve válce. Nebo třeba jen v nějakém sporu. Když jsem aktivoval ta zařízení, pokaždé jsem dostal ránu. Chtělo mi to zabránit, abych s tím cokoliv dělal. A my dva, jak víme, máme ATA gen čili…“
    „Tohle bylo nějak chráněno proti Antikům. A tohle je možná nějaký bezpečnostní systém proti vniknutí nepřítele,“ dokončil za něj myšlenku Sheppard. Všechno to bylo až neuvěřitelně jasné.
    „Proč by nám ale nechali všechny naše věci? To, že se ty zdi začaly hýbat, mělo účel. Mělo nás to zahnat sem.“ McKay přemýšlel nahlas, ale nenapadlo ho, jak by se odtud mohli dostat. Jestli sem zavírali Antiky a jestli si o nich takhle budova myslela, že byli Antikové, tak neměli šanci dostat se ven.
    „Mám to!“ zavolal na něj Sheppard.
    „Co máte?“ Rodney došel k plukovníkovi a podíval se, kam ukazoval.
    „Dveře. Nevidíte?“ McKay se naklonil blíž a pak to uviděl. Světlejší odstín zelené. Bylo to jako nějaká praštěná videohra, kde byly tajné východy označeny jinou barvou. „Skvěle a jak je otevřeme?“ řekl Rodney potom, co se dotkl zdi a zatlačil. Ty předchozí dveře se otevřely samy od sebe. „Musí to nějak jít. Proč by je sem jinak dávali?“
    „Aby nás unavili k smrti při našem marném pokusu o jejich otevření?“ řekl svým obvyklým tónem McKay.
    „Přestaňte už sakra mluvit o umírání! Ještě jsme tady a máme i nějaké jídlo a vodu. A vy máte svůj počítač.“ Ta myšlenka mu bleskla hlavou. Antická zařízení nefungovala, ale jejich by mohla. Rodneyho to zřejmě napadlo taky, protože už měl počítač v ruce.
    „Ne, nefunguje,“ odpověděl zklamaně, když hleděl na tmavou obrazovku svého počítače.
    „Nějaký jiný plán?“ Znovu upřel oči na Johna. Věděl, že plukovník je chytrý a to dokonce velmi chytrý. Jen to nedával příliš najevo. Ten začal projíždět prsty po zdi.
    „Tohle k ničemu není,“ řekl mu McKay, ale už ve chvíli, kdy to řekl, Sheppard uskočil.
    „Podívejte, ty okraje.“
    Rámy dveří se začaly vyjasňovat a najednou se v záři zeleného světla objevily. Rodney do nich zkusmo strčil a dveře se otevřely.
    „Jak se to... co jste…“ koktal, ale Sheppard jen zmateně pokrčil rameny. Vzal svou zbraň a vkročil do další místnosti.

    McKay prolezl za ním a to co uviděl ho dokonale připravilo o řeč. Což bylo samo o sobě dost výmluvné. Vypadalo to jako jeskyně. Pravá a nefalšovaná. S krápníky, kapající vodou a zimou.
    „Tak jo. Tohle je divné. Jsme přece pořád v budově, ne?“ Sheppard se otočil na zírajícího McKaye. Ten mu odpověděl jen zmateným pohledem.
    Jeskyně byla velká a na jejím druhém konci objevili jeskynní řeku, mizící někde pod zemí. Oba dva se pořád jen rozhlíželi a nějak nemohli věřit, že je to skutečné. Pak se ale McKay uculil.
    „Co se děje?“ Sheppard se podíval směrem, kam se díval Rodney. A poznal, čemu se vědec usmál. Jeskyně byla umělá, protože stěny byly u stropu ze stejného materiálu jako ve vstupní chodbě i v předchozí místnosti.
    „Je to uměle vytvořené. Není divu. Jeskyně uprostřed budovy. Ale proč?“ McKay si vedle něj ale už dělal místo k sezení.
    „Co to děláte? Jdeme dál,“ řekl Sheppard a popadl astrofyzika za rameno.
    „Kam chcete jít? Vidíte tu snad někde východ? Náš vstup zmizel a nevidím nic, co by se podobalo dveřím jako v té předchozí místnosti.“
    John musel uznat, že Rodney má pravdu. Jeskyně byla relativně malá a ať se díval sebelíp, neviděl nic, co by byť vzdáleně připomínalo dveře. Ale McKay vedle něj pořád pokračoval v monologu.
    „A kromě toho si potřebuju chvíli sednout. Bolí mě hlava po tom pádu a taky mám hlad.“ Vytáhl tyčinku a s chutí se do ní zakousl.
    „Pomalu s tím jídlem. Nevíme, kdy se odtud dostaneme.“
    McKay se podíval na tyčinku a pak přikývl. Opatrně její zbytek znovu zabalil do papíru. Sheppard si unaveně sedl vedle něj.
    „Jste v pořádku?“ zeptal se Rodney ustaraně, když si všiml, jak je plukovník bledý.
    „Asi chřipka. Beckett se mě snažil přesvědčit, abych zůstal v posteli, ale já jsem chtěl ještě aspoň na tuhle misi. Nenapadlo mě, že to dopadne takhle.“ Otřel si čelo a zavřel oči. Rodney sáhl do jedné z kapes své vesty.
    „Vezměte si tohle. Nosím to pro všechny případy.“ Sheppard se podíval na krabičku, kterou mu McKay podával.
    „Aspirin? Vy jste vážně hypochondr, víte to?“ Ale usmál se a prášky si vzal.
    „Ale jsou k užitku, ne?“ Rodney dál sledoval Shepparda. Opravdu nevypadal moc dobře. A on sám cítil, jak ho hlava bolí čím dál víc. Musel se asi pořádně praštit. Když mu John krabičku s léky vrátil, jeden prášek si taky vzal. Když ho zapíjel, napadla ho další věc.
    „Myslíte, že je ta voda pitná?“ zeptal se a kývl směrem k řece.     „Těžko říct. Ale v jeskyních většinou nebývají. Je v nich hodně… něčeho, teď si nevzpomenu.“ Znovu zavřel oči. Dělalo se mu špatně. Nejspíš měl poslechnout Becketta a zůstat v posteli. Určitě by na tom byl líp.
    „Ale tahle jeskyně je umělá, takže ta voda je možná normální,“ ozval se po chvíli Rodney. I jemu se začala motat hlava.
    „Chcete to zkusit?“ odpověděl mu nabroušeně Sheppard. Chtělo se mu spát. Ten aspirin jeho stav ještě zhoršil.
    „Jen jsem myslel, že by bylo příjemné napít se studené vody. Nějak se mi točí hlava.“
    Sheppard se vedle něj prudce posadil. Ten pohyb mu způsobil náhlou bolest hlavy.
    „Co je, plukovníku?“ Rodney cítil, jak se mu něco zevnitř hlavy snaží dostat ven a soustředit se na mluvení bylo těžké. „Měli bychom si asi odpočinout,“ řekl potichu a začal si lehat.
    „Ne! Ne, to nesmíte. Rodney, vstaňte!“ Sheppard se začal škrábat na nohy a tahal McKaye sebou.
    „Co je? Nechte mě.“ McKay se s ním začal prát, ale plukovník ho násilím zvedl.
    „Poslouchejte. Něco je tu ve vzduchu!“ Podíval se důkladněji kolem sebe. A pak to uviděl. Úplně nenápadné trubky, ve stejné barvě jako zdi, které nebyly na první pohled vidět. „Podívejte se!“ Ukázal stále se vzpouzejícímu vědci směrem k nim. Rodney se uklidnil, ale jeho oči se rozšířily hrůzou.
    „Ale není to jed, co by z toho měli?“ Zašeptal tiše, protože začínal ztrácet vědomí.
    „Nespěte!“ Sheppard ho plácl do tváře a Rodneyho to na chvíli probudilo.
    „Chcete tu zůstat a zjistit to? Musíme pryč!“ Oklepal se a snažil se soustředit. Váha McKaye ho ale strhla k zemi.
    „Jak…jak to chcete... udělat?“ řekl vedle něj tiše Rodney, teď už na zemi a stále bojující s bezvědomím.
    „Ta voda…“ Shepparda napadl šílený nápad, ale v tu chvíli to bylo jediné řešení. „Teče někam dolů a pryč.“
    „Vy jste se zbláznil,“ řekl McKay a to bylo to poslední, co od něj Sheppard slyšel. Fyzik vedle něj totiž právě upadl do bezvědomí. Neměl na výběr. Chytil ho za bundu a pracně ho vlekl k řece. Zadržoval při tom dech a snažil se všemožně neztratit vědomí. Nevěděl, co je to za plyn a jestli je jedovatý, ale rozhodně tu nechtěl zůstat a zjišťovat to. Doplazil se k řece, která byla klidná až na slabý proud, vedoucí k tmavému otvoru ve zdi. Vzal McKaye a hodil ho do vody. Ani ledová voda ho neprobrala a tak ho začal unášet proud.
    „Sakra,“ zaklel Sheppard a vrhl se do vody za ním. V poslední chvíli Rodneyho chytil. Když jeho i sebe nasměroval k otvoru, zacpal McKayovi nos a ponořil se s ním pod vodu. Proplul na druhou stranu, kde ho do očí praštilo světlo a kde cítil něco jako travnatý břeh. Na ten vytáhl sebe i McKaye a potom, částečně i z vyčerpání, spadl na trávu a ztratil vědomí.

    Radek Zelenka zkoumal vstupní mechanismus dveří a pořád si přitom něco česky povídal. Teyla s Rononem to stihli v rekordním čase a protože ani jeden z nich nemohl aktivovat Jumper, museli doběhnout až DHD u brány a poslat zprávu tam odtud. Pomoc z Atlantis přišla do půl hodiny v čele se Zelenkou. Ten okamžitě začal udílet pokyny, co mají dělat a na co se zaměřit. Jenže teď, o hodinu později, nebyli o moc moudřejší.
    „Tak co, Radku, máte něco?“ Teylin ustaraný hlas ho vyrušil, ale nemohl jí mít za zlé starost. I on měl obavy a to veliké.
    „Vlastně ne. Nevím, jak se do té budovy dostávali, ale tady tudy to rozhodně nebylo. Hlavní zdroj energie je někde uvnitř.“
    „A na co tady ta vrata jsou?“ zeptala se Teyla a znovu přitom pohlédla na masivní dveře.
    „Upřímně řečeno, nemám ponětí. Musí tu být ještě jiný vchod. Elizabeth se mnou poslala vojáky, aby to prohledali po stranách, ale ten komplex je obrovský. Bude jim trvat několik hodin než něco najdou.“
    „A proč nepoužijete nějakou technologii?“
    „Protože tu nic nefunguje. Jakmile Rodney aktivoval ten vstup, asi tím zapnul i to rušení. Pokusil jsem se to vypnout, ale nevím o tom vůbec nic. Taky se bojím, abych jim tam uvnitř něco neudělal. Když to vypnu, mohl bych jim třeba odříznout podporu života. Nechci to riskovat. Zbývá nám jen pár možností. Naše počítače omezeně fungují, antické vůbec.“
    „A co tedy chcete dělat?“ zeptala se utrápeně Teyla, které se tyhle řeči vůbec nelíbily.
    „Zkusíme najít jiný vstup. Museli tam určitě mít ještě další východ. Problém jsou hlavně tyhle stromy. Všude musíme chodit pěšky a prodírat se křovím.“ Otočil se zpátky k panelu.
    „Jak daleko dosahuje tohle omezení? Na používání technologie myslím,“ zeptala se Teyla, kterou právě něco napadlo.
    „Pár stovek metrů. S Jumperem sem od brány nedoletíte.“
    „Ale z orbity by fungoval, ne?“
    Zelenka se rozzářil. Typický selský rozum. Většinou hledal složitá vědecká řešení a přitom to bylo tak jednoduché. „To by možná šlo.“
    Teyla se usmála v odpověď a ťukla do vysílačky. „Majore Lorne?“ Major byl někde v lese, ale doufala, že to rušení nemá vliv na jejich rádia.
    „Lorne, slyším,“ ozval se hlas Sheppardova zástupce.
    „Jak jste daleko od Jumperu?“
    „Asi dva kilometry. Proč?“
    „Právě jsme s doktorem Zelenkou vymysleli plán.“ Podívala se na Radka a tentokrát se povzbudivě usmála.
    „Rozumím. Jsem na cestě.“
    Teyla se ještě jednou podívala na brýlatého vědce a šla se připojit k Rononovi, který se právě vracel od brány. Spolu se pak přidali k prohledávání lesa, aby si připadali alespoň trochu užiteční.

    Shepparda vzbudil nepříjemný pocit něčeho studeného na tváři. Opatrně otevřel oči a první, co uviděl, byl McKayův ustaraný obličej.
    „Co to děláte? A co se vůbec stalo?“ V Rodneyho tváři se náhle objevila úleva.
    „Plukovníku, díky Bohu. Nevěděl jsem, jak jste na tom. Probudil jsem se a vy jste ležel vedle mě. Tak jsem vás začal polévat studenou vodou, ale chvíli to vůbec nezabíralo. Už jsem se bál, že…“ Sheppardovo rázné gesto rukou ho zastavilo.
    „Nemusíte vysvětlovat úplně všechno. Na to mě moc bolí hlava.“ Opatrně se začal zvedat a rozhlížet se okolo sebe. Tahle „místnost“ byla taky úplně jiná. Vypadala jako obrovská zahrada. Seděl na trávě poblíž jezera, z kterého předtím pravděpodobně vylezli. Rostly tu dokonce i stromy a v jednom rohu-musel se zasmát-byla lavička. Všechno to ale nebylo úplně perfektní. Bylo obdivuhodné, jak to bylo všechno po takové době zachovalé. Na druhou stranu ale byly vidět holé stěny za tím vším a tak to vypadalo jako dekorace z béčkového filmu. McKay pořád klečel vedle něj a držel ho za rameno jakoby se chtěl ujistit, že John opravdu žije, dýchá a mluví.
    „Jsem v pořádku,“ řekl plukovník prostě a zvedl se.
    „Děkuju,“ pípl vedle něj Rodney.
    „Za co mi děkujete?“ Zmateně se podíval na bledého vědce.
    „No, dostal jste mě tam odtud. Bojoval jste s bezvědomím, což vás určitě hodně vyčerpalo. Asi bych tu nebyl, kdyby…“ Sheppard ho ale opět nenechal domluvit.
    „To neřešte. Udělal byste totéž.“ A tím si byl stoprocentně jistý.
    „Ehm, to ano. Takže, co teď?“ McKay vklouzl opět do svého starého já. John se usmál, protože přesně to mu chybělo. Rodney v pořádku a ve své kůži.
    „Zdálo se mi to nebo jsme byli nuceni dostat se tam odtud jedinou možnou únikovou cestou?“
    „No, pokud bychom neupadli do bezvědomí. V tom případě bychom žádnou únikovou cestu nepotřebovali.“
    „Ne, nerozumíte mi, McKayi. Ten plyn nebo co to bylo, začal proudit až potom, co jsme si to místo prohlédli. Potom jsme zjistili, že ta řeka někam teče a že je to potenciální východ. Pak se pustil plyn, ale tak, abychom stihli zjistit, co se děje a utéct.“ Sheppard se až divil, jak jeho mozek uvažoval jasně.
    „Aha. Takže jsme prostě byli přinuceni použít jedinou možnou cestu a tím se dostat sem?“ I McKay se přidal k přemýšlení a prohlížel si přitom své okolí.
    „Co Vám to připomíná, plukovníku?“ Podíval se na Shepparda a viděl, že i jemu to došlo.
    „Myši v bludišti!“ Luskl prsty a zachmuřil se.
    „Tohle bylo něco jako velké bludiště. Asi to bylo výzkumné zařízení. Ale k čemu sloužilo?“
    „Těžko říct, Rodney, ale nejspíš sem zavírali Antiky a tak to pravděpodobně sloužilo k výzkumu. Říkal jste, že ta rasa byla vyspělejší než Antikové, takže je asi tímhle způsobem zkoumali.“
    „A ty díry od antických střel byl důkaz, že Antikové chtěli své lidi zpět.“ Podívali se na sebe a museli se usmát. Jejich společné mozky pracovali bezchybně.
    „Ale to nám teď moc nepomůže.“ Uhodil na pesimistickou notu McKay.
    „Jak to, že ne? Musíme dojít na konec,“ odpověděl mu už trochu živěji Sheppard.
    „A tam co? Co nás tam čeká? Nejlepší by bylo najít ten zdroj energie a vyřadit ho.“
    „A jak se tam dostanete? A co bychom tím získali? Ven se stejně nedostaneme. Ne, musíme projít tím bludištěm až na konec. A pak se prostě uvidí,“ uzavřel Sheppard debatu.
    „Báječný plán,“ komentoval to suše McKay, ale dál už nic nenamítal.
    „Tak co teď?“ Podíval se na Johna, který si ale znovu sedal.
    „Teď,“ vytáhl z promočené vesty tyčinku, „se najíme.“ Zazubil se a Rodney jen zakroutil očima a uvelebil se vedle něj. Byl čas na odpočinek.

    Zelenka nakonec usoudil, že užitečnější bude s Lornem v Jumperu. U toho vstupu do budovy toho už stejně moc nemohl udělat. Myšlenka na let v lodi se mu moc nelíbila-nesnášel létání, stejně jako procházení bránou-ale teď musel dělat, co mohl. Takže teď seděl v zadním křesle s očima nalepenýma na monitor počítače.
    „Tak co vlastně chcete dělat, doktore?“ Lorne se zdál být docela klidný. Jako Sheppardův druhý ve velení si musel zachovat chladnou hlavu. Ačkoli neměl moc co na práci, tu obstarávali vědci a Ronon s Teylou, kteří byli všude, pořád ještě jim velel.
    „Zapnul jsem senzory, s jejichž pomocí zkusíme najít buď jiný vchod do toho komplexu anebo něco, co jsme předtím přehlédli.“ Za celou dobu nezvedl oči od počítače a na majora se ani nepodíval. Lornovi to ale nevadilo. Za těch pár měsíců, které strávil na Atlantis, si na vědce a jejich podivné chování zvykl. Dokonce, a při té myšlence se trochu zachvěl, si oblíbil i McKaye. Dokázal ho jako jeden z mála prokouknout a vzhledem k tomu, že to byl Sheppardův nejlepší přítel, v něm určitě bylo víc než to, co tak rád ukazoval. Vlastně to přátelství mezi McKayem a Sheppardem obdivoval. A proto se teď zatraceně snažil, aby je oba našli. Zelenkův počítač začal zběsile pípat.
    „Co se děje?“ Na chvíli se otočil, ale Zelenka pořád studoval monitor a zřejmě ho něco velmi zaujalo.
    „No, vypadá to, že jsme našli něco zajímavého. Můžete zapnout hlavní obrazovku?“
    Obraz se před Lornem objevil téměř okamžitě. A nemusel být vědec, aby to poznal.
    „Vidíte?“ Ukázal Zelenka na hologram.
    „Je to to, co si myslím?“ Lorne se naklonil blíž, ale stejně to vypadalo, jakoby zaznamenávali signály z jiného místa než byla budova, kterou původně zkoumali.
    „V jedné z těch skal je zřejmě ještě nějaké zařízení. Na běžných senzorech se to neukáže. A dole bychom to nenašli.“
    “Ale jak je možné, že to tým plukovníka Shepparda nezaměřil?“
    „Protože se to aktivovalo až potom, co to McKay dole zapnul.“
    „Dostaneme se tam Jumperem?“ zeptal se Lorne, jemuž se další představa cesty lesem nezamlouvala.
    „Ne, přistaňte na stejném místě jako předtím. Pokusím se najít tam nějaký vstup.“ Vrátil se ke svému počítači a už nic neříkal. Major ho nerušil, protože tušil, že tohle bude chtít hodně soustředění.

    „Tak jo. Co teď?“ McKay ležel na trávě a klížily se mu oči. Nemohli si ale dovolit spát. Tohle bludiště, jak tomu začali se Sheppardem říkat, je nenechá dlouho na pokoji a určitě se je pokusí nějakým násilným způsobem dostat pryč.
    „Půjdeme dál, jak máme v plánu.“ Plukovník byl už na nohou a začal nový rituál hledání východu.
    „A co když bychom přesně tohle dělat neměli?“ ozval se za ním Rodney s rukama zkříženýma na prsou. Sheppard se ně něj ani nepodíval a spíš ze zdvořilosti odpověděl.
    „A co konkrétně máte na mysli?“
    „Takhle nejspíš přemýšleli Antikové. My bychom se měli pokusit o něco jiného.“
    To Johna proti jeho vůli zaujalo. „Co bychom tedy měli udělat? Vrátit se?“ řekl to v žertu, ale McKay to nejspíš myslel vážně.
    „Ano, přesně tak.“
    Sheppard přestal kroužit po místnosti a šel k Rodneymu blíž. „Jestli jste si toho nevšiml, tak jsem vás tam odtud vytáhl na poslední chvíli. Určitě se to spustí znovu, když se tam znovu objevíme.“
    „Třeba s tím nepočítají,“ oponoval mu McKay.
    „Říkal jste, že to pozná náš ATA gen. Tak co řešíte? Máme plán a toho se budeme držet. Dojdeme na konec.“
    „Není to náš plán, je to plán, no vlastně ani nevím koho, ale každopádně je to předem dané. Možná bychom se měli aspoň pokusit o nekonvenční postup.“
    „Vy vážně věříte, že se o to Antikové nepokoušeli? Byli to lidi jako my.“ Ale k Johnovu zděšení si to McKay rázoval zpět k jezírku.
    „Uvidíme.“ Začal si sundávat vestu, aby ho netáhla ke dnu.
    „McKayi!“ Než ho stačil zastavit, Rodney skočil do vody a okamžitě se potopil k otvoru ve zdi. Sheppard zůstal stát a pocity zlosti a bezmoci se v něm převalovaly jako vlny.
    Rodney doplaval k otvoru a začal se soukat dovnitř. Pak ale něco pocítil. Voda byla předtím strašně studená, teď se ale zdála o dost teplejší. Navíc musel stále víc bojovat s proudem, který hodně zesílil. A voda byla pořád teplejší, teď už skoro horká.
    Sheppard si toho očividně taky všiml a skočil za svým tvrdohlavým společníkem do vody a vytáhl ho za bundu.
    „Ještě jsem se tam nedostal!“ křičel McKay.
    „Copak nevidíte, že vám to brání? Ta voda, koukněte!“ snažil se překřičet hučící vodu. Ta totiž začala vřít a utvářela vír, bránící komukoliv dostat se k díře pod hladinou.
    „A krucinál!“ řekl McKay, když se přestal pokoušet dostat se z plukovníkova sevření.
    „Ven! Rychle!“ Oba dva se vrhli ke břehu. Voda teď začala být vařící a stoupaly z ní oblaka páry. Naštěstí cesta ke břehu byla volná a nic jim nebránilo. Překvapivě. Když se dostali na trávu, tak voda jako na povel přestala vřít a vířit.
    „Co jste si do háje myslel?!“ rozčílil se Sheppard a podíval se na těžce oddychujícího McKaye. „Říkal jsem vám, že na to určitě mysleli! Ale ne, vy jste přece geniální astrofyzik, který přechytračí rasu, technologicky tisíce let před námi! Doktor Rodney McKay ale zvládne všechno! Kdybych tam pro Vás neskočil, tak jste tam zařval!“ Cloumal jím vztek tak, že téměř viděl rudě. Doufal, že se Rodney už naučil respektovat jeho rozkazy a poslouchat, ale zřejmě se mýlil. Podíval se na McKaye. Ten byl pořád na zemi a roztřeseně si oblékal vestu.
    „Ti bastardi mě chtěli uvařit,“ řekl tiše, zřejmě v šoku.
    „Taky bych řekl.“ Sheppard si k němu sedl a pokusil se ho neobratně poplácat po rameni.
    „Omlouvám se,“ řekl ještě tišeji McKay.
    A Johnovi najednou přišlo Rodneyho líto. Byl tvrdá palice a asi mu trochu zkratoval mozek. To se občas stávalo. „Jo, je za co,“ neodpustil si svou poznámku.
    „Parchante,“ odpověděl mu stále ještě otřesený astrofyzik. Tentokrát mu ale hrál na rtech úsměv.
    „Tohle je můj hodný malý vědec.“ Sheppard ho ještě jednou poplácal po rameni a vstal. „Tak se dáme do hledání těch dveří.“


Kapitola 3

    Skupinka zablácených a unavených lidí stála u Elizabeth v kanceláři. Cesta k nově objevenému zařízení nebyla daleko, ale vedla přes velmi ošklivý příkop, do kterého samozřejmě všichni spadli. Nebyl ale čas na mytí nebo převlékání.
    „Tak co jste zjistili?“ Elizabeth seděla za svým stolem s ustaraným výrazem. Dva z jejích nejlepších mužů byli v maléru. Opět. Všichni se podívali na Zelenku, který ihned začal s vysvětlováním.
    „To zařízení je schované v kopci. Maskované. A vypadá to jako laboratoř. Jejich počítače jsou pořád funkční, což není zase tak překvapivé. Všechno bylo zapnuté, když jsme se tam dostali. Asi to zase reagovalo na přítomnost lidí s ATA genem.“
    „A našli jste něco zajímavého?“ zeptala se Elizabeth, když se Radek odmlčel.
    „Jak se to vezme. Jejich jazyku nerozumíme, ačkoliv myslím, že naši geniální lingvisti by si s tím mohli poradit. Našel jsem tam ale plány té budovy. Vypadá to jako nějaké výzkumné zařízení, podobající se bludišti.“
    „Bludiště? Proč?“
    „Nevím. Možná to byl výzkum, možná se tím jen bavili. Pořád máme málo informací. Co jsem poznal z těch obrazových plánů, to vypadá, že Sheppard s McKayem jsou nuceni procházet tím bludištěm. Když říkám nuceni, tak to myslím vážně. To bludiště je řízené počítačem, který je žene pořád dál. Když se zastaví na déle než pár minut, tak spustí nějaký mechanismus, nutící je jít k východu. Jak tomu rozumím já, tak jde prostě jen o tohle. Přijdou do místnosti, která může vypadat jako pokoj nebo třeba jeskyně. Zpátky nemůžou, ale musí dál, jediným možným východem, který ovšem musí najít. Aby je ten systém hned nezabil, spustí se ta opatření až ve chvíli, kdy ten východ najdou. Někdy to může být dost těžké ho najít, ale pokud se jim dlouho nedaří, tak jim ho systém sám ukáže. Ne úplně viditelně, ale natolik jasně, aby si toho při bližším pohledu všimli. Taky je to pořád těžší a ty pasti nebezpečnější. Ty místnosti se pohybují. Jsou zřejmě postavené jako obrovské hologramy-simulátory, pokud je vám ten výraz bližší. Je to jako v nějaké soutěži, kde otázky vybírá počítač, aby si lidé byli jistí, že otázka bude pokaždé jiná a nemohli tak podvádět. Takže i místnosti v bludišti jsou vybírány náhodně. Kdyby se tam teď po nich vypravil někdo jiný, už by to bludiště nebylo stejné. A to není to nejhorší. Těm, co to tam vytvořili, bylo zřejmě jedno, jestli jejich… um… myši přežijí. To znamená, že je ten počítač může postavit do situace, kde budou vážně v nebezpečí. Můžou tam klidně zemřít. Není to žádná nevinná simulace. Je to hra na život a na smrt. Ale mám i dobrou zprávu. Podle všeho jsou tam i jakési ´odpočinkové místnosti´, v nichž budou moc chvíli zůstat a načerpat energii. Proč to tak je, na to se mě ale zatím neptejte.“
    Elizabeth se na něj dívala s rozšířenýma očima. I ostatní jen zírali. Odmítl jim to totiž říct, protože nechtěl jednu věc vysvětlovat deseti lidem zvlášť.
    „A jak se tam odtud tedy dostanou? Můžeme jim nějak pomoct?“
    „Mohli bychom to vypnout. Asi už vím, jak na to. Ale, jak už jsem říkal předtím, bojím se, abych je tam někde neodřízl. A pak je nemáme jak odtamtud dostat. Ve chvíli, kdy to vypneme, zůstanou trčet někde v tom bludišti bez možnosti návratu. Východy jim totiž ukazuje počítač. A jakmile východem projdou, nemůžou zpátky. Systém jim v tom brání. Jedině bychom mohli zkusit je přenést.“ Jenže při téhle poznámce zazněla v jeho hlase beznaděj. Daedalus byl sice na cestě, ale jeho přílet byl plánován až za sedm dní. A byl zatím mimo dosah rádia.
    „A co můžeme dělat?“ pípla Elizabeth, na níž se jeho beznaděj přenesla.
    „Vlastně nic. Ten systém je nezávislý. Je to složitě kódované, chráněné proti vnějším zásahům. Když už běží, nedá se ovlivnit. Jediné, co můžu dělat je, jak už jsem říkal, to vypnout. A tím bychom riskovali životy obou. Musí prostě dojít na konec. Mezitím možná naši lingvisti najdou něco užitečného. Bez znalosti toho, jak to funguje, nechci na nic sahat.“
    „A co se stane, když dojdou na konec?“ zeptal se netrpělivě Ronon, jemuž pořád ještě tekla voda z vlasů.
    „Nemám nejmenší tušení.“ V kanceláři se rozhostilo ticho. Teď to tedy bylo na Johnovi s Rodneym. Museli dojít na konec, kde je snad čeká něco dobrého. Aspoň v to doufali.

    Sheppard s McKayem pořád ještě nenašli východ a začali být trochu nervózní.
    „Že by tu žádný východ nebyl?“ říkal právě McKay, když už popáté obcházeli podél zdí.
    „To je pitomost. Jestli je to bludiště a my jsme myši, tak tu východ být musí,“ odpověděl mu podrážděně Sheppard. Určitě něco přehlédli. Díval se po místnosti, a přemýšlel, co jim mohlo uniknout. V tu chvíli si všiml Rodneyho, který se zastavil a sledoval jedno místo. Ale nikoliv na zdi.
    „Plukovníku, viděl jste ten kámen tamhle?“ Za jedním stromem byl velký balvan, jehož si předtím nevšiml. A pod ním byla až příliš nápadná díra.
    „Pořád si myslíme, že východ musí být ve zdi nebo někde poblíž,“ řekl konverzačně Sheppard. Šel ke kameni a když McKay viděl, jak s ním plukovník zápasí, pomohl mu.
    To, co se objevilo pod ním, se ale už tak dost vystresovanému vědci nelíbilo. Ustoupil stranou, zatímco Sheppard si klekl a strčil hlavu dovnitř. V díře začínal asi deset metrů dlouhý tunel vedoucí určitě do další místnosti, protože na konci viděl světlo. Tunel byl sice velmi těsný, ale s trochou dobré vůle se tam mohli vejít. A díra byl očividně velikostí přizpůsobena tak, aby tam mohli po hlavě pohodlně vlézt. Typický východ, přizpůsobený přesně ke svému účelu.
    „Já tam nevlezu.“ McKay byl bílý jako stěna. Jeho klaustrofobie se nikdy příliš neprojevovala, ale v tuhle chvíli zběsile kroutil hlavou a zděšeně couval.
    „Je to jediná cesta. A víte, co se stane, když tam odmítneme vlézt.“ John se snažil o klidný tón, ale moc se mu to nedařilo. Chápal Rodneyho strach, ale nemohli si dovolit váhat. Navíc se mu začala znova projevovat chřipka. Obzvlášť, když jeho šaty byly stále mokré po jejich útěku z předchozí pasti.
    „Já půjdu první a když uvidíte, že se není čeho bát, tak můžete jít za mnou.“
    „Jak víte, že se není čeho bát?“ vykřikl hystericky McKay.
    „Tak jo.“ Sheppard chytil Rodneyho za ramena a jemně s ním zatřásl. „Rodney, poslouchejte. Víte to dobře. Je to východ. Jiná cesta tu není. Teď se zhluboka nadechněte.“ McKay stále kroutil hlavou. „Rodney,“ řekl John trochu výhružně a Rodney se opravdu nadechl. „Tak, výborně. Zhluboka dýchejte.“ Na McKaye to zabíralo, protože po chvíli otevřel oči a jen odhodlaně přikývl. „Jdu první. Až budu dole a odlezu pár metrů, tak vám dám vědět, abyste mohl vlézt za mnou.“
    John rozhodně nemohl tvrdit, že by se mu do té díry chtělo. Klaustrofobií netrpěl, ale tak těsný prostor by vyděsil každého. Taky se nadechl a opatrně vlezl dovnitř. Pořád ještě měl svou P-90, i když pochyboval, že mu bude co platná. Ale rozhodně ji nehodlal někde nechat, když by ji pak přece jen mohl potřebovat. Překážela mu, jak lezl po centimetrech dopředu. Měl si sundat i vestu. Zbraň si pracně odepnul a než ji nasoukal před sebe, byl zadýchaný, jakoby běžel. Zadržel totiž dech a stáhl břicho, jak nejvíc to šlo, aby ji mohl vytáhnout. Tak úspěšně popolezl asi do poloviny cesty.
    „McKayi, můžete za mnou! Sundejte si ale svou vestu, poleze se vám tak líp.“ Nemusí dělat stejnou chybu oba. Nemohl se otočit, ale za chvíli za sebou uslyšel zvuk, jak McKayova vesta dopadla do tunelu. Pak zaslechl Rodneyho, jak se souká do díry.
    „Pane Bože.“ Uslyšel, ale pak McKay řekl ještě něco, čemu nerozuměl.
    „Jste v pořádku?“ Johnův hlas se v tunelu rozlehl a v odpověď mu přišlo další ozvěnou doprovázené vědcovo ujištění.
    Lezl dál a chvílemi se zastavoval, aby se zjistil, jestli je jeho přítel pořád za ním. Když byl už jen asi metr od výstupu, oddechl si. Už budou na konci. Když konečně ucítil pod rukama okraj tunelu, hlasitě vydechl. Podvědomě totiž celou dobu chvílemi zadržoval dech, jak byl napjatý a nervózní, že zůstane někde zaseklý. Hodil zbraň, jež tlačil před sebou, na zem a pak vylezl za ní. Výstup byl jen asi čtvrt metru nad zemí. Neměl ale čas dívat se po okolí. McKayovi to totiž trvalo nějak dlouho.
    „Rodney? Tak jen pojďte,“ zavolal do tunelu.
    „Nemůžu.“ McKay při tom vyjekl.
    „No tak jen zhluboka dýchejte a polezte dál.“
    „Vy mi nerozumíte. Zasekl jsem se.“
    Sheppard nechápal, jak je to možné. Zdi tunelu byly hladké a tak tam nebylo nic, za co by se mohl zachytit.
    „Jak to? Kde?“ Snažil se zaostřit a podívat se, co vlastně Rodneyho drží. Ale neviděl nic.
    „Ten praštěný počítač, co to tu řídí, se zřejmě rozhodl ten východ zavřít hned, jak jsem prolezl tou dírou. Naneštěstí jsem asi lezl pomaleji než jak si asi myslel. Mám totiž zachycenou pravou nohu a nejspíš mi ji drží kořen toho stromu.“ Když to říkal, zněl stále zoufaleji a taky bylo slyšet, jak se nohu snaží vyprostit.
    „Vydržte, lezu za vámi. Jestli vás ten počítač pořád považuje za myš, tak by to teď mělo přestat.“
    McKay se nadechoval, protože se chtěl ohradit proti výrazu myš. Ale náhle za sebou zaslechl chrastivý zvuk. „Ale ne,“ zašeptal. Větve ze stromu se mu totiž začaly sápat i na záda a zřejmě byly nasměrovány tak, aby ucpaly tunel. Sheppard lezl zpátky, jak nejrychleji mohl. Když dolezl k bojujícímu astrofyzikovi, dostal už od větve ránu do obličeje, po níž ucítil palčivou bolest na čele. Popadl McKaye za ruce a zatáhl. Rodney sice zařval bolestí, ale větev, omotaná kolem jeho kotníku, povolila. Nechala ovšem na jeho noze památku v podobě sedřené kůže a ošklivě krvácející rány. A ponechala si taky McKayovu botu jako upomínku. Větve teď začaly vyrůstat i ze stran tunelu. Zdi jakoby byly najednou z písku a ne z pevného železa jako předtím. Nebyly to žádné tlusté kmeny, spíš nepříjemné větve, šlehající oba bojující muže všude kam dosáhly. Sheppard ucítil konec tunelu, když jeho nohy hrábly do prázdna. Podařilo se mu pozadu vylézt, přičemž stále držel Rodneyho pevně za obě zápěstí. Když se dotkl země, naposledy zatáhl. Mckayova vesta, která byla celou dobu mezi nimi, mu spadla na hlavu, následovaná jejím majitelem. Rodney spadl na plukovníka, který se okamžitě vzpamatoval a popotáhl Mckaye ještě dál od vstupu do tunelu, jenž už neprodyšně zarostl větvemi. Chvíli to vypadalo, jakoby se po nich větve ještě chtěly sápat, ale najednou ustaly ve svém růstu. Zůstalo jen zarostlé cosi, co bývalo výstupem z tunelu. A hrobové ticho, přerušované jen McKayovým nadáváním.
    „Zatraceně! Au, kruci!“
    Plukovník se pracně zvedl. Z místa, kam ho zasáhl jeden šlahoun, mu tekla krev. Nic to ale nebylo proti McKayově noze. Ta větev se zřejmě nechtěla smířit jen s botou, ale chtěla celou nohu.
    Vytáhl ze své, teď už značně špinavé vesty obvaz a náplast. Nejdřív se snažil vyčistit si ránu na čele, protože s krví v očích by Rodneymu moc nepomohl, a pak si ji zalepil velkým kusem náplasti. Pak se přesunul k McKayovi. Ten si mezitím opatrně sundal ponožku, která mu jako zázrakem na noze zůstala. Vsákla do sebe ale taky hodně krve, která teď, když ji nemělo co zadržet, tekla proudem. McKay už byl v obličeji celý zelený, jednak z pohledu na krvácející ránu, jednak z množství krve, již díky tomu ztrácel. Sheppard mu ránu jen rychle polil vodou z lahve. Rodney přitom vyjekl, ale držel. John neměl desinfekci, tak se aspoň snažil ránu co nejrychleji ovázat a obvaz utáhnout.
    „Teď to bude bolet,“ řekl tiše a díval se přitom Rodneymu do očí. Ten jen přikývl a chytil se přitom cípů své bundy, protože to byla jediná věc poblíž. Sheppard mu nohu sice opatrně ovázal, ale pak obvaz rychle utáhl, aby rána přestala krvácet. McKay na to reagoval bolestným vyjeknutím a slzami v očích. Když John obvaz pořádně zavázal, oddechl si a podíval se na zničeného vědce.
    „Teď byste si měl asi chvíli odpočinout, já to tu obhlédnu.“
    Rodney by za jiných okolností určitě něco namítal, ale teď jen vděčně přikývl a svalil se na zem, kde okamžitě zavřel oči a usnul.
    Důvod, proč si oba nevšímali svého okolí předtím nebyl jen ten, že byli zaměstnáni McKayovým zraněním. Byla tu totiž mlha a to pořádná. Při podrobnějším prozkoumání to vypadalo jako les, kde je právě velká mlha. Sheppard ale neměl náladu na další prohlídku. Stejně nic neviděl. Lehl si vedle Rodneyho, protože i jeho začala rána na hlavě bolestivě pálit. Vzal si další aspirin, protože ke všemu se mu ještě přidala rýma a bolest v krku z té chřipky. Věděl, že počítač je nenechá odpočívat dlouho a tak musel k odpočinku využít aspoň tu chvíli, co měli. A tak si konečně sundal svoji mokrou bundu a sroloval si ji pod hlavou. A tak tam oba leželi, Mckay se zavázaným a krvácejícím kotníkem a Sheppard se stoupající horečkou.

    Elizabeth byla ráda, když mohla být užitečná. Pomáhala s překladem jazyka tisíce let staré rasy. Ale nejvíc ji zarazilo jak se ten jazyk podobal antickému. Dříve si mysleli, že všechny jazyky v Pegasu, s nimiž se setkali, byly odvozeny od antického. Ale vypadalo to, jakoby tohle byl předchůdce všech. Na jednu stranu jim to ulehčilo překlad. Kdyby to bylo něco neznámého, možná by to nevyřešili nikdy. Ale takhle museli jen najít podobné fragmenty jazyka a pak je porovnat. A do budoucnosti, jestli se jim podaří pomoct Sheppardovi s Mckayem, je to námět na další výzkum.
    Teď seděla ve své kanceláři a sledovala ten úžasný překladatelský program, který pracoval skoro za ni. Ovšem to, co našla ji moc netěšilo. Spíš ji to děsilo. A ještě hůř jí bylo, když si uvědomila, že oba už můžou být mrtví. Její počítač zapípal, když přeložil další část. Měla to rozdělené s ostatními, aby nepřekládali jednu věc dvakrát. Když byla její část hotová, mohla konečně svolat ostatní k porovnání výsledků. Jen doufala, že najdou aspoň něco, čím by mohli jejím mužům pomoct.

    McKaye vzbudila voda. Nejdřív si myslel, jestli se Sheppard nerozhodl mu oplatit jeho předchozí péči, ale když otevřel oči, tak zjistil skutečnou podstatu svého promočeného stavu. Hustě pršelo. Podíval se starostlivě na plukovníka, který se nevzbudil. Rodney se pohnul, což bylo doprovázeno bolestivými zvuky a grimasami, jak se jeho zraněná noha probrala pohybem k životu. Opatrně usrkl vodu ze své lahve. Většinu plukovníkovy zásoby vyčerpali na svá zranění. I když doufal, že někde najdou vodu i jídlo, nechtěl moc riskovat. Naklonil se k Johnovi, jenž pořád tvrdě spal. Nemohli usnout víc než před pár minutami.
    „Plukovníku?“ Dost nešetrně s ním zatřásl. Sheppard se probudil, ale jeho probuzení bylo následováno záchvatem kašle.
    „Jak je vám?“ Zeptal se, když ho záchvat přešel. Cítil, jak mu stoupá horečka, ale přesto se John bál spíš o Rodneyho, jehož špatně ošetřená noha se mohla zanítit.
    „Už líp. Ale vy nevypadáte moc dobře.“ Vyndal svou zásobu léků a mezi všemi našel pár tablet penicilinu. Carson by ho zabil, kdyby o tom věděl.
    „Jak jste k tomu přišel?“ zeptal se Sheppard, když si jednu tabletu od Rodneyho bral.
    „Jsem na ošetřovně častěji než celá Atlantis dohromady. Tak proč toho nevyužít?“ Snažil se usmát, ale moc mu to nešlo. John jen přikývl a opatrně prášek zapil. Jindy by byl McKaye aspoň pokáral nebo by mu odpověděl nějakou poznámkou, ale neměl na to sílu. A navíc to bylo k užitku. Beckett to vědět nemusí. Chvíli seděl a čekal až se mu přestane motat hlava. Déšť byl pořád silnější a nepříjemnější, čímž se je systém snažil upozornit, že je na čase se pohnout. Opatrně se zvedl, posbíral svoje, teď už beznadějně mokré věci, a pomohl na nohy i McKayovi.
    „Kdyby nás tak teď někdo viděl,“ řekl Rodneymu, který se snažil aspoň trochu stát, aby tak Sheppardovi ulehčil.
    „Jo, to by byl pohled. Já s krvácející nohou, vy s horečkou a ránou na hlavě. Oba v dešti, od hlavy k patě promočení, jeden se opírá o druhého. Je to jako z nějakého levného hororu.“
    Sheppard na to nic neříkal. McKay svým obvyklým způsobem právě shrnul jejich situaci. A ta nevyhlížela nadějně.
    „Jak v tomhle najdeme východ?“ zeptal se plukovník, zatímco se pomalu belhali mlhou do lesa.
    „Určitě to nějak jde. Teď víme, že se ten počítač nestrachuje nás zabít, takže si musíme dát pozor. A taky se musíme dívat okolo sebe, abychom něco nepřehlédli.“ McKay zněl tentokrát věcně a už méně vyděšeně. Oba se přizpůsobili stavu, v němž se nacházeli a tak dokázali analyzovat situaci bez toho, aby čekali, co se stane dál. Déšť pomalu ustával, ale mlha zůstala.
    „Díky Bohu. Přísahám, že vody mám dost do konce života. Nerad se topím, to jistě víte,“ komentoval to McKay. Narážel tím na svůj nedobrovolný, několikahodinový pobyt v potápějícím se Jumperu.
    Ať se rozhlíželi sebevíc, nemohli najít nic, co by byť vzdáleně připomínalo východ.
    „Možná se na to díváme špatně. Tenhle počítačový program nebo co to je, je hodně kreativní. Takže to nebude úplně klasický východ, jak ho vidíme my.“ Sheppard zase uvažoval jasněji, penicilin už trochu zabral, i když jedna dávka zdaleka nestačila.
    „A co to může být?“ zeptal se spíš pochybovačným tónem Rodney.
    „Tohle,“ odpověděl docela překvapeně John.
    Stáli před velkým stromem s otvorem dost širokým na to, aby tam každý mohl prolézt. McKay se o strom opřel, aby se Sheppard mohl lépe podívat dovnitř.
    „Ten zatracený šmejd!“ Když už i Sheppard klel, neznamenalo to nic dobrého.
    „Co se děje?“ zeptal se ho vyděšeně Rodney, který ze svého místa dovnitř stromu neviděl.
    „Jen se podívejte sám.“ Plukovník ho podepřel, aby se mohl dostat dovnitř. Když tam McKay strčil hlavu a podíval se nahoru, tak zjistil, co znamenalo Sheppardovo klení. Strom se táhl do výšky několika desítek metrů a po straně byl široký kovový žebřík. Uvnitř to bylo velké pro ně oba a ještě měli pár centimetrů k dobru. Ale vylézt nahoru v jejich stavu…
    „Vědí, že jsem zraněný a nemůžu šplhat, aspoň ne tak vysoko. A tak sem dali tohle. Celé je to tak sestavené, aby to na sebe takhle hloupě navazovalo. Ty větve, to nebyla náhoda. Bylo to až moc promyšlené. Co teď budeme dělat?“ McKay se po skončení svého monologu podíval na Shepparda, jehož v tu chvíli chytil další záchvat kašle. Když se uklidnil, podíval se odhodlaně na Rodneyho.
    „Ta rasa už tu tisíce let není. Tak se jimi přece nenecháme zastrašit. Nějak to uděláme. I kdybych vás měl za sebou táhnout, tak vás nahoru dostanu.“
    Chvíli se na sebe dívali. V McKayovi se vystřídala celá řada emocí. Chtěl odmítnout, pak křičet a nakonec poděkovat. Ale nic z toho nezmínil. „Tak se do toho dáme,“ řekl na konec. A Sheppard ho jen poplácal po rameni. Nenechají tu mrchu vyhrát. Ať ta mrcha byla kdokoliv.


Kapitola 4

    Dr. Elizabeth Weirová stála v konferenční místnosti před skupinou vědců a vojáků, kteří se podíleli na hledání McKaye a Shepparda.
    „Překlad je hotový a všichni jsme si porovnali svoje výsledky,“ říkala zrovna, když se do sálu vřítili ještě Teyla s Rononem, usmála se na ně a pokračovala, „porovnali jsem výsledky a zjistili jsme, že vaše teorie byla téměř správná, Radku.“ Podívala se na Zelenku, který stál v čele vědecké skupiny. „Jen s jedním nepatrným rozdílem. Nebyl to výzkum, ale hra.“ V místnosti to zašumělo. „Ta laboratoř tam byla jen pro kontrolu. Hlídali lidi v bludišti. Celý ten program je ale řízený počítačem, takže do něj nikdo nemohl zasahovat.“
    „Jak to tedy vlastně bylo? Byla to vyspělá rasa, jak mohli dělat něco takového?“ ozvala se Teyla, stojící s Rononem pořád u vchodu.
    „To nevíme. Možná jim Antikové něco provedli, to se nedozvíme. Máme jen to, co bylo v počítačích. Ta rasa sídlila někde jinde, v úplně jiném hvězdném systému. Tohle zařízení bylo stranou a pořádali se tam tyhle… hry. Čistě jen pro zábavu. Podle toho, co jsme byli doposud schopni zjistit, to bylo asi tak: Antiky chytali na průzkumech. Antikové chodili po skupinkách na jiné planety. Síť bran je jejich, jak víme a o téhle rase nejspíš neměli ponětí. Snažili se s nimi bojovat, ale bez úspěchu. Ta rasa, nevíme ještě jak si říkali, je překvapila. Ti mimozemšťané se schovávali, ale když viděli, jak obrovský potenciál Antikové představují, rozhodli se, že toho využijí. Zajaté Antiky vozili k tomu bludišti. Před hlavní bránou jim vysvětlili, co po nich chtějí. Buď to risknou a zkusí projít bludištěm, anebo se podrobí vědeckým experimentům. Nebyl to příliš velký výběr, ale přirozeně volili tu druhou možnost.“
    „A co se stalo, když prošli celým bludištěm až na konec?“ zeptal se Lorne, který přišel jen chvíli před Teylou s Rononem.
    „Takové… subjekty díky tomu přežily velice náročný test a byly zařazovány na různá místa jako otroci. Tohle mělo také ukázat, jak jsou odolní. Ti, co je sledovali, si je pak podle toho vybírali.“
    „Ale fuj.“ To byl Zelenka, který si teď mumlal opět něco v češtině. To nikdy nebylo dobré znamení.
    „Vlastně za to mohli být rádi. Většina Antiků totiž v bludišti zemřela. My jsme zjistili, jak můžeme McKaye se Sheppardem aspoň sledovat a ujistit se tak, že jsou v pořádku.“
    „Ale přece museli mít nějaký plán, jak v případě nehody dostat lidi z bludiště.“
    „Neměli. Věřte tomu nebo ne, ale bylo jim úplně jedno, co se s nimi stane. Podle všeho odcházeli dost ve spěchu. Vypadá to, jakoby den ze dne vymřeli. Přemýšleli jsme o nějaké pandemii, ale nevíme ani, jestli ta rasa byla lidská nebo jestli to bylo něco úplně jiného. Jak už říkal doktor Zelenka, nemůžeme do toho programu zasahovat, pouze můžeme vypnout energii a tím bychom je pravděpodobně oba zabili. Když je ale lokalizujeme, možná najdeme způsob, jak je tam odtud dostat.“
    „To se ale nepovedlo ani Antikům,“ namítl suše Ronon.
    „Ne, nepovedlo.“
    Chvíli bylo ticho, dokud Ronon znovu nepromluvil. „Jak to, že nás to silové pole nepustilo zpátky?“
    „Bezpečnostní opatření. Stráže následovaly Antiky až dovnitř a když se aktivovalo silové pole, mohli jím kdykoli projít ven. Zpátky už ale ne, protože to už byla hra v pohybu a pro ne-Antiky to bylo nebezpečné. Ten systém totiž reaguje jen na ATA gen a když tam byl někdo, kdo ho neměl, tak pro systém neexistoval. Mohl tak zůstat někde bez vzduchu, protože tam podle počítače prostě nebyl. Antikové samozřejmě nebyli pasivní, chtěli své lidi zpět. Ale jak jistě víte, celá ta budova je jako jediná známá stavba této rasy, o níž zatím víme a o níž pravděpodobně věděli i oni. Ale je chráněná proti antické technologii. Účinek téhle ochrany postupně slábne, ale když chtěli zaútočit svými střelami, tak to nešlo. Střela sice letěla kam měla, ale jak se blížila k zemi, postupně ztrácela energii. Budova byla navíc chráněná i zvláštním štítem, reagujícím právě na jejich střely. Proto dopadla na zem téměř bez energie s účinkem asi jako mají naše granáty, ale bez napáchání jakékoliv škody. Nejspíš by tak dopadly i naše střely, kdybychom měli něco dost silného na proražení těch zdí. Jenže ty jsou asi dva metry silné.“ Ukončila svou přednášku, čímž dala prostor k diskuzi. „Jsem připravena na vaše návrhy,“ dodala ještě.
    „Jiné dveře tam nejsou?“ ozval se někdo zezadu.
    „Ne, jen ta přední vrata. Východ je někde pod budovou. Musíme zjistit, kudy se tam dostaneme.“
    „A co uděláme pro ně? Můžeme jim nějak pomoct?“
    Elizabeth vzdychla a zakroutila hlavou. „Ne. Program je v pohybu a nedá se zastavit. Nevím, proč to tak je, ale nejspíš to byla forma jakési ´reality show´. Sledovali to asi na nějaké své televizi, vážně nevím. Ale dobrá zpráva je, že je ten program nechá odpočinout. Tím jsme potvrdili Zelenkův dřívější výzkum. Nikdy by nikdo nedošel na konec, kdyby šel dál bez odpočinku. Takže je to po určité době nechá oddechnout.“ Při výrazu reality show, naznačila prsty uvozovky, protože to byl opravdu jen ten jediný nejbližší termín, který našli, ale určitě ne úplně přesný. „Musíme se ujistit, že jsou v pořádku a doufat, že dojdou na konec. Můžeme si prostudovat plány, jestli nám něco neuniklo. V nějaké místnosti bludiště může být možnost vypnutí energie. Věřím, že by tam pár hodin vydrželi. Ale když nevíme, jak je dostat ven, zatím bych to neriskovala. Jsou i tak v nebezpečí, i když doufám, že zrovna oni dva se tam odtud dostanou.“
    „A proč je nemůžeme lokalizovat?“ ozval se jeden z lingvistů, kterému technika nic neříkala.
    „Mluvila jsem o tom s našimi vědci a podle nich je ta budova chráněná i proti senzorům. Nejen antickým, ale dokonce i našim vlastním. Lidé té rasy nejspíš počítali s tím, že si Antikové budou schopni pořídit i jinou technologii. Vždyť my víme, že byli spojenci Asgardů, Noxů a Furlingů. Takže měli určitě k dispozici i jinou skenovací techniku. Můžeme je sledovat na těch monitorech, co jsou v laboratoři. Díky tomu zjistíme, kde v budově jsou, ale to nás vrací k původnímu problému. Nevíme, jak je dostat ven.“ Znovu se odmlčela, ale další dotazy už nebyly. Tváře všech byli hodně zachmuřené. Čtyři z nich byli dokonce hodně zamračené.
    Opět prolomila ticho, protože nebylo dobré nechat je o tom příliš přemýšlet. „Takže, co teď? Radku?“ Jedna ze čtyř zamračených tváří se na ní podívala. „Převezmete prozatím velení nad vědeckou sekcí. Jděte zpátky na tu planetu a zjistěte v té laboratoři všechno, co se dá. Zkuste najít plán té budovy, prostě cokoliv, co by nám mohlo pomoct.“
    „Ano, Elizabeth.“ Přikývl a začal si ťukat něco do počítače.
    „Majore, vy jako Sheppardův druhý ve velení převezmete jeho práci. Vím, že jste to až doposud vlastně dělal, ale teď je to oficiální. Vezměte co nejvíc svých mužů a znovu to tam kolem té budovy projděte, možná jsme něco přehlédli.“
    „Ano, madam.“ Byla jediná jeho odpověď.
    „A majore, dávejte pozor. Taky máte ATA gen, tak radši na nic nesahejte a držte se dál od hlavní brány.“ Na to Lorne jen přikývl.
    „Teylo, Ronone, předpokládám, že je naivní chtít po vás, abyste si odpočinuli?“ Podívala se na dva zbylé členy Sheppardova týmu. Byli stále ještě v zabláceném oblečení, mokří a vypadali unaveně. Ale o to víc bylo v jejich tvářích znát odhodlání. Elizabeth se pro sebe jen usmála. „Jděte s majorem, určitě budete užiteční.“ Oba na ní kývli a odešli. Vypadalo to, že se chtěli alespoň převléct. To Elizabeth potěšilo, nechtěla jim to přikazovat.
    „A já se s lingvistickou sekcí pustím do dalšího překladu. Určitě najdeme něco užitečného.A ještě malá připomínka. Na té planetě téměř nefungují ani naše počítače. Rádia naštěstí ano, ale to je tak všechno. Takže si vytáhněte svoje bloky, protože to bude dlouhý den. Tak do práce.“ Sledovala, jak její lidé odhodlaně odchází a zhluboka se nadechla. Plánovali tady obrovskou záchrannou operaci pro dva lidi, kteří už mohli být mrtví. Tomu ale sama nevěřila. Jestli někdo tak tvrdohlavě visel na životě, tak to byli tihle dva. Také to byl samozřejmě velký objev. Rasa vyspělejší než Antikové, kdo by si to pomyslel? Ale to teď nebylo hlavní. Museli především zachránit dva z nejdůležitějších lidí v tomhle městě. Nerada to přiznávala, ale bez nich by to tady asi nešlo. Už jen odhodlání jejich podřízených jí dalo důkaz, jaký respekt oba mají u svých lidí. A i ona postrádala Johnovy rady a Rodneyho neustálou přítomnost, jež byla patrná i teď. Ten chlap byl všude, i když zrovna nebyl ve stejné místnosti jako ona. Vytrhla se ze zamyšlení a všimla si, že všichni už odešli. Jen v rohu stále stál Carson Beckett, který za celou dobu neřekl ani slovo.
    „Carsone? Co se děje?“ Hlavní lékař šel k ní s ustaraným výrazem.
    „Elizabeth, nechtěl jsem to říkat před ostatními.“
    Jeho tón se jí nelíbil. „Tak jen do toho.“ Povzbudila ho.
    „Elizabeth, ještě dnes ráno u mě byl Sheppard. Jsem si jistý, že má chřipku a to pořádnou. Obávám se, že bez antibiotik a odpočinku to s ním může být dost zlé.“
    „Ale je to jen chřipka…“ Pokusila se usmát, ale to se jí nepodařilo.
    „Dobře víš, že i na chřipku se umírá. Jestli se tam hodně vyčerpá, tak to může být zlé. Jsou tam už několik hodin a pokud to přechodí, tak mu to v lepším případě může dost závažně podlomit zdraví.“ Odmlčel se, ale vypadalo to, že ještě zdaleka neřekl všechno. „A McKay se taky ještě pořádně nevzpamatoval z toho jeho pobytu v Jumperu. Chtěl jsem, aby tu misi odložili, ale znáš tyhle dva. Elizabeth, tohle bludiště má problémy projít i zdravý jedinec, ale oni dva…“ Jeho slova vyzněla do prázdna. Elizabeth ale dělala, že neslyší.
    „Carsone, přece to trochu závisí i na vůli. Tihle dva lidé jsou ti nejsilnější jaké znám. Oni to zvládnou.“ S tím odešla a ačkoliv věděla, že to myslel dobře, byla na něj naštvaná. Rodney s Johnem žijí a vrátí se v pořádku. A byla si tím tak jistá, jako nikdy předtím.

    „To je špatný nápad,“ podotkl McKay. Stál přitom na jedné noze opřený o kmen stromu.
    „Nemám rád, když tohle říkáte,“ odpověděl mu Sheppard tlumeně s hlavou v díře stromu.
    „Protože mám pokaždé pravdu.“
    Plukovník se na něj otočil a vypadal docela rozzlobeně. „Máte pravdu jen většinou, McKayi. A to je rozdíl. V tomhle případě mám pravdu já. Jen mi prostě věřte.“ Rodney na to nic neříkal, ale dál se tvářil pochybovačně. Sheppard se znovu napil, protože ho začala bolet hlava a horečka se už zas hlásila o slovo. „Musíme někde najít vodu,“ zasípal a zavřel svou láhev, kde už moc vody nezbylo.
    „Vidíte? I vy sotva stojíte na nohou. Tohle nemůže fungovat.“
    „A co chcete dělat? Počítač na nás zase něco pošle, když odtud včas nevypadneme. Chcete počkat, co to bude?“ Sheppard měl zase pravdu a Rodney to věděl. Ale bál se o ně oba. Nebyli ve stavu, kdy mohli lézt padesát metrů někam do výšky. Něco z jeho myšlenek se mu nejspíš odrazilo ve tváři, protože Johnův pohled změkl. „Podívejte, neříkám, že to bude snadné, ale tady zůstat nemůžeme. Předtím vám to tam málem utrhlo nohu, chcete něco podobného riskovat i tady?“ McKay záporně zavrtěl hlavou a pokrčením ramen přiznal porážku. Noha ho bolela i přes sedativa, která si vzal.
    „Asi bychom si ale měli pospíšit, protože ta sedativa přestávají účinkovat. A žádné už nemáme.“ McKay přitom ukázal na svůj kotník, kde měl obvaz nasáklý krví, ale který už naštěstí nekrvácel.
    „Fajn. Ten žebřík je dost velký pro nás oba. Můžeme lézt vedle sebe. Budu vás držet a kdybyste klouzal, tak vás chytím. Souhlas?“ Rodneymu se to pořád nelíbilo, ale neměl žádný jiný nápad a tak mlčel. „Jdeme na to.“ Sheppard pomohl zraněnému vědci, aby mohli společně dojít k žebříku.
    „McKayi, je vám jasné, jak musíte lézt?“ Rodney přikývl. Nikdy nebyl příliš fyzický typ. I když s Teylou cvičil sebeobranu a během přítomnosti v Sheppardově týmu běhal častěji než by chtěl, pořád měl značné rezervy. Teď ale musel zatnout zuby. Pravou nohou nemohl hýbat vůbec, a tak si bude muset značně pomáhat rukama. Netěšil se na to.
    „Nebojte se, chytím vás, kdyby něco,“ ujišťoval ho John a povzbudivě se na Rodneyho usmál.
    „To zní sice hezky, ale jestli omdlíte z horečky, tak budu chytat já vás,“ podotkl McKay.
    „Taky možnost,“ usadil ho Sheppard, který tím jen potvrdil katastrofální stav, v jakém oba byli.
    McKay se chytil příčky žebříku a přitáhl se. Levá noha fungovala bezchybně, ale pravá noha při každém pohybu víc bolela a neposlouchala svého majitele. Sheppard byl hned vedle něj a snažil se udržet Rodneyho, sebe a svou motající se hlavu v přijatelném stavu.
    „Nedívejte se dolů,“ řekl ještě než se posunuli s McKayem o příčku výš.
    „Skvělé rada,“ odpověděl mu astrofyzik, jehož ovšem odpověď stála spoustu sil, protože celou dobu zatínal zuby, jak se snažil potlačit bolest nastupující po vyprchání sedativ.
    A i samotné lezení je oba stálo hodně sil. Ale přesto pomalu a jistě postupovali. Asi v polovině cesty se Rodney zasekl, protože ruce už ten nápor nezvládaly a jeho kotník začal znovu krvácet. Zanechával za sebou tak krvavou stopu.
    „Vydržte Rodney, nahoře vám vyměním obvaz,“ snažil se ho uklidnit zpocený Sheppard. Ten měl co dělat sám se sebou. Bylo mu strašně zle, až se bál, že bude zvracet. Polkl a několikrát se zhluboka nadechl. Popadl McKaye a znovu o kus popolezli. Když už byli skoro nahoře, uslyšeli pod sebou zlověstný zvuk. Sheppard se podíval dolů a zhrozil se.
    „Rodney, dělejte cokoliv, ale nedívejte se dolů. Lezte!“ Nemusel ho pobízet dvakrát. McKay se znovu zapřel a svou krvácející nohu používal víc než předtím.     Už byli téměř nahoře, když šlápl do prázdna. A pak se konečně podíval. Žebřík se sám od sebe zužoval a mizel. Nebyli by dost rychlí, aby se přesunuli. S vypětím posledních sil se vyšplhali k otvoru, kde je ozářilo slunce. Sheppard ještě McKayovi pomohl vylézt a sám ho pak následoval těsně předtím než zmizela poslední příčka žebříku.
    „Co… co to do háje zase bylo? Nebyli jsme dost rychlí? Jak asi mám lézt rychle s dírou v noze, ty jeden šmejde!“ skuhral Rodney, když ležel na zemi.
    „No to mě podrž,“ řekl Sheppard, který mu úplně zapomněl odpovědět. Stáli na písčité pláži. Před nimi bylo moře a za nimi džungle.
    „Jak tohle dělají?“ zeptal se Rodneyho, který se ale mezitím svalil a usínal. „Nesmíte spát!“
    „Jasně. Jsem vzhůru.“ Zatřásl hlavou, aby se probudil a s Sheppardovou pomocí si stoupl. Zůstala pod ním kaluž krve.
    „Musíme to zastavit nebo budeme ve vážném maléru.“
    „Budeme? Jestli tohle není největší průšvih, v jakém jsme kdy byli, tak už nikdy. Jak je vám?“ zeptal se Johna, který byl v obličeji zelený.
    „Zatím to jde.“
    Šli dál, do džungle. Objevili jezírko a hezkou mýtinku.
    „To má být odměna?“ zeptal se Rodney a podíval se přitom na plukovníka.
    „Je ta voda pitná?“ John popošel k jezírku, přičichl k vodě a pak si opatrně smočil rty. Když neshledal na vodě nic špatného, strčil tam celou hlavu.
    „Plukovníku, myslel jsem, že jste už dost mokrý.“ Rodney vypadal po delší době konečně pobaveně. Opíral se o strom a měl co dělat, aby to ustál.
    „Nejdřív vy,“ řekl Sheppard, když vytáhl hlavu z jezírka.
    Naplnil jejich lahve vodou a začal se svlékat. Jejich věci docela úspěšně uschnuly při cestě nahoru, ale bundu, ponožky, a boty měli stále mokré. Pomohl McKayovi sundat i jeho věci. Všechny věci dali sušit, ale nechali si je na dosah, kdyby se museli dát na rychlý útěk. Rodney si nohu namočil do jezírka a vykřikl. Studená voda mu byla na jednu stranu velmi příjemná, ale částečně zanícená rána o sobě dala vědět, jakoby se jí čistá voda nelíbila. Sheppard mu ji potom zavázal a opět utáhl.
    „Asi byste si měl jeden ten penicilin taky vzít, zabráníte tím infekci,“ řekl mu prostě John a oba se tak podělili o dva ze šesti zbývajících prášků.
    „Jak dlouho už jsme tady?“ zeptal se Rodney a chtěl se podívat na hodinky, když zjistil, že je ztratil. „Skvěle. Ještě ke všemu nemám hodinky.“ Usadil se a opřel se o nejbližší strom.
    „Asi pět hodin. Východy jsme nejspíš hledali déle než jsme si mysleli,“ opověděl mu Sheppard, který se taky uveleboval u protějšího stromu.
    „Hmm.“ Byla jediná odpověď od usínajícího astrofyzika. Oba za chvíli pokojně usnuli. Věděli, že to nebude na dlouho, ale i to málo se počítalo.

    Brána se aktivovala a Elizabeth běžela do kontrolní místnosti. Doufala v dobré zprávy.
     „Atlantis, tady Lorne.“ Ozvalo se z druhé strany.
    „Tak jaké jsou novinky?“ zeptala se bez pozdravu.
     „Mluvil jsem se Zelenkou. Říkal, že dokázal lokalizovat plukovníka a doktora McKaye. Jsou živí.“
    Ten kámen, co spadl všem v kontrolní místnosti ze srdce, musel být slyšet až na pevnině.
    „Díky Bohu. Ještě něco?“
     „Zatím nic víc. Říkal, že tohle je zatím to nejdůležitější, co zjistil. Teď hledá ten východ v podzemí.“
    „Dobře. Pokračujte. Díky, majore.“ Řekla se značnou úlevou v hlase. Konečně věděli, že tahle celá záchranná akce má smysl.
     „Rozumím. Lorne, konec.“
    Brána se zavřela a Elizabeth jen dál stála a dívala se na ní. A po dlouhé době se zase cítila o něco líp.

    Sheppard se probudil a cítil se velmi dobře. Podíval se na hodinky a zjistil, ke svému překvapení a zděšení, že je počítač nechal spát téměř čtyři hodiny. Celou dobu ležel opřený o kmen a tak ho trochu bolela záda. Ale jinak se cítil osvěžený s horečkou a bolestí hlavy na ústupu. Tušil ale, že když se už jednou probudil, tak ho ten počítačový program nenechá znovu usnout. Pomalu se zvedl na nohy, posbíral svoje věci, které byly konečně suché a zkontroloval svou výbavu, jež se povážlivě zmenšovala o počet tyčinek, obvazů a léků. Měl jen dvě tyčinky a balíček lentilek, který mu z legrace dal Lorne před odchodem na misi. Taky měl svou P-90 a oba měli ještě svoje beretty. Toho se ale nenají. Vodu si mohli znovu nabrat, ale jestli nenajdou rychle něco k jídlu, tak budou mít problémy. Podíval se kolem sebe a zdálo se, že počítač stále nereaguje.
    „McKayi.“ Naklonil se ke stále spícímu astrofyzikovi a jemně s ním zatřásl.
    „Ještě chvíli,“ přišla mumlavá odpověď, ale nikoliv probuzení.
    „Na člověka, který normálně tak málo spí, se zatraceně špatně probouzíte, McKayi!“ Zatřásl s ním podruhé, tentokrát už méně šetrně.
    „Co je?“ Rodney otevřel oči a zamžoural proti světlu. „Á, to jste vy. Doufal jsem, že to byl jen zlý sen. Ale vzhledem k tomu, že mě noha pořád bolí jako čert počítám spíš s bolestnou realitou.“ Sheppard mu už podával věci a i u něj provedl rychlou inspekci zásob. Byli na tom ale oba stejně, jen s tím rozdílem, že McKay byl lehčí o P-90 a chudší o lentilky.
    „Jak je vám, plukovníku?“ zeptal se Rodney, když se znovu pokoušel s Johnovou pomocí dostat do bundy a vesty.
    „Překvapivě dobře. Není nad to si vzít penicilin a hned potom si lehnout.“ Opravdu už vypadal lépe, ačkoliv horečku pořád ještě cítil. Rozhodně to ale nebyla nebezpečně vysoká jako předtím.
    „Asi bychom se měli pokusit najít něco k jídlu. Počítač pořád nereaguje, což beru jako gesto dobré vůle z jeho strany.“
    „Je to počítač, možná nějaký druh umělé inteligence. Takže pochybuju, že bude mít něco jako vůli.“
    Sheppard se na něj jen podíval. I McKay se očividně cítil lépe, když přišel s kousavými poznámkami. „Víte jak to myslím, McKayi. Tak sebou hoďme, než si to rozmyslí.“ Pomohl Rodneymu na nohy a pak se podíval na doktorovu nohu. „Vaše pravá noha je bosá,“ konstatoval.
    „Ano, všiml jsem si,“ odpověděl mu zmateně a podrážděně McKay.
    „Počkejte.“ Plukovník nechal stát Rodneyho u stromu a začal si zouvat botu.
    „Co to děláte?“
    „Nemůžete běhat po tomhle místě bosý. Kdoví, kam se dostaneme příště. Já mám botu, vy si vezměte ponožku.“ Sundal si ji, znovu se obul a podával ponožku McKayovi.
    „To si děláte srandu. Mám si vzít vaši ponožku, kterou máte na noze už kolik hodin? Víte, jak asi musí smrdět?“ ozval se pobouřeně a odmítl si ponožku vzít.
    „Chcete si k ní čuchnout? Nebudete tady běhat s bosou nohou. Omezíte tím chlad a možnost dalšího zranění. Už takhle ta noha vypadá hrozně. Berte.“
    Rodney se na ponožku chvíli díval, pak ji dvěma prsty vzal a nakonec si ji se Sheppardovou pomocí oblékl.     „Vidíte? Ani to nebolelo. Teď si to tady prohlédneme a zkusíme najít to jídlo. Co vy na to?“
    Rodney už se pustil stromu a natahoval se k plukovníkovi. „To zní jako plán.“ Odpověděl mu, když se Johna znovu chytil. Pak se spolu, velmi pomalu, vydali dál do džungle, jejíž stromy a keře se nepodobaly ničemu, co kdy viděli na Zemi. A za nimi se pomalu a jistě plížilo cosi velkého a temného.

    „Tohle je zajímavé,“ řekl si pro sebe Zelenka. Stál u toho zvláštního cizího počítače, zobrazující holografickou mapu bludiště, kde stačilo, aby se dotkl určitého bodu a ten se mu podrobněji zobrazil. A protože neznal jejich abecedu, tak to většinou jen náhodně zkoušel, ačkoli po podrobnějším prozkoumání už přibližně věděl, co má dělat. Elizabeth s ním poslala lingvistu, ale nechtěl ho obtěžovat, protože i on měl dost práce s překladem. Teď ale změnil názor.
    „Doktore Marksi, můžete sem na chvíli?“
    Doktor Robert Marks se zvedl od svého bloku. Dr. Weirová je upozornila na to, že jejich počítače tu skoro nefungují, tak museli používat starý dobrý papír a pero.
    „Řekněte mi, je tohle to, co myslím?“ Radek ukázal na plánek bludiště, kde blikaly dvě tečky, ukazující polohu McKaye se Sheppardem. Zelenka ještě nepřišel na to, jak si vyvolat jejich živé podoby. Zatím měl jen tenhle model, který jen ukazoval jejich momentální polohu, nikoliv ale to, co na daném místě dělali. Prozatím ale věděli, že jsou živí a to stačilo.
    Marks chvíli plán studoval, načmáral si pár poznámek a vrátil se zpět ke svému bloku. Po celé laboratoři pobíhali vědci, ať už fyzikové, matematikové nebo i archeologové. Každý si hleděl své práce, ale teď zbystřili. Doktor Zelenka možná něco našel. Pokračovali dál ve svých úkolech, ale napůl ucha poslouchali, co se vlastně děje.
    „Takže,“ začal Marks, „tohle vypadá, jako mapa podzemí. Pod tím bludištěm vede chodba přímo sem.“ Přitom ukázal na místo na holografickém plánu.
    „Takže to je ten východ?“ zeptal se Zelenka s patrnou nadějí v hlase.
    „Možná. Nechte mě se na to podívat.“ S tím přistoupil ještě blíž a začal si znovu s nepříjemným škrabavým zvukem psát do bloku. Radek ho sledoval a pomáhal mu s ovládáním počítače. Doufal jen, že se něčeho doberou co nejdřív, protože podle toho, co viděl v plánech na McKaye se Sheppardem nečekalo nic dobrého.

    „Východe, východe, kdepak jsi?“ Chodili s McKayem po džungli už skoro hodinu, ale nenašli nic, co by aspoň vzdáleně mohl být východ. Prohlíželi stromy, keře a kameny.
    „Nepoužili by stejný styl dvakrát. Bude to něco jiného.“ McKay se okolo sebe dál rozhlížel, levou rukou se přitom pořád držel Shepparda.
    „Ale tady nic jiného není,“ odpověděl mu plukovník už trochu zoufale. Věděl, že jim počítač východ ukáže, když ho nenajdou. Ale taky si byl moc dobře vědom překvapení, které na ně určitě někde čeká. Zdrželi se tu už moc dlouho. Najednou se zastavil, jeho cvičené smysly se zbystřily.
    „Co se děje?“ zeptal se Rodney, u něhož náhlé plukovníkovo zastavení vyvolalo bolestivé škubnutí v pravém kotníku.
    „Poslouchejte,“ zašeptal mu odpověď Sheppard.
    „Já nic neslyším,“ odpověděl mu šeptem McKay.
    „Můžete jen na chvíli zmlknout?“ sykl na něj John a přitom se pořád díval kolem sebe.
    „Cože? Plukovníku, musíme najít východ, nemáme čas na..“ Už ale neměl čas dokončit svou myšlenku. Sheppard ho strhl k zemi právě ve chvíli, kdy se na ně vrhlo něco velkého a chlupatého.
    „Co to sakra je?!“ Rodneymu z náhlého pohybu vtrhly slzy do očí. Pravá noha totiž dopadla dost nešikovně na zem a teď znovu palčivě bolela.
    John vzal svou P-90, zvedl se a namířil ji směrem, kterým to stvoření zmizelo. Přitom zuřivě mával do vzduchu, jakoby chtěl upozornit neexistujícího Všemohoucího nad svou hlavou.
    „Co je? Proč nám radši neukážeš východ?! Bylo by to tak přece jednodušší!“ Sheppard už pomalu začínal ztrácet trpělivost. Dosud byl klidný a snažil se, aby to tu s McKayem přežili. Ale absurdní chování tohohle systému ho už rozčilovalo. „Co po nás chceš?!“ zavolal ještě, když se proti němu najednou to zvíře znovu vrhlo. John stihnul vystřelit, ale to chlupaté stvoření to nezpomalilo. Sheppard uskočil, ale když se vyškrábal na nohy, tak viděl, jak se ta potvora řítí k McKayovi. Ten chvíli zíral a pak, s rychlostí, jakou by od něj plukovník v tu chvíli nečekal, vytáhl astrofyzik svou berettu a několikrát na zvíře vystřelil. To se zastavilo, zapotácelo a spadlo s hlasitým dunivým zvukem na zem, kde se už dál nehýbalo. Rodney byl rozklepaný a se svým obvyklým vyděšeným výrazem sledoval zvíře, svoji zbraň a plukovníka.
    „Já jsem to… ono to na mě běželo a já jsem…“
    „Jo, já vím. Dobrá práce.“ John se na něj povzbudivě a ulehčeně usmál. Dovrávoral k Rodneymu a ještě ho pro ujištění lehce poplácal po rameni.
    „Vaše reflexy se zlepšují, McKayi.“
    „Jo, ale těžko říct, jestli mě to zase až tak těší. Víte přece, jak jsem hrdý na to své panikařící já.“ Sheppard jen zakroutil hlavou a zasmál se.
    „Proč to na nás poslali? Ještě nemáme východ.“ Zeptal se Rodney, když vracel pistoli zpět do pouzdra.
    Sheppard byl zmatený a díval se pořád na to mrtvé zvíře.
    „Mělo nás to zabít. Nebo jen jednoho z nás,“ řekl McKay pochmurně.
    „Ale proč?“John to nechápal. Jestli tohle byla hra, tak proč tolik snahy o jejich smrt?
    „Starým Římanům taky bylo jedno, že jejich gladiátoři umírali. Šlo to po mně, protože se nemůžu pořádně hýbat a z pohledu toho systému jsem méně užitečný.“ Rodneyho chladné konstatování vyvolalo v Sheppardovi vlnu nevolnosti. Tady už šlo opravdu o život. Žádná nehoda nebo snaha o jejich rychlejší postup.
    „Kdybychom byli Antikové, tak už tu nejste, McKayi.“ Rodney se na něj poprvé pořádně podíval. „Říkal jste, že to tu eliminuje jejich technologii. A naši vlastně taky. Jenže naše zbraně jsou z části mechanické, což jejich systémy naštěstí neumí poznat. Takže malá výhoda. Věděl jsem, že se nám budou hodit.“ McKay mu neodpověděl, což znamenalo, že to Sheppard výborně vystihl.
    „Podívejte,“ řekl McKay místo odpovědi. Ukazoval směrem k jeskyni, která se před nimi náhle objevila. „Náš východ.“ Bez váhání se vydali tím směrem. Nechtěli další překvapení. Počítač se jen musel smířit s tím, že místo jednoho člověka do ní vstoupí dva.
    Nebyla to jeskyně, jen to zvenku tak vypadalo. Když vešli do jejího vchodu, tak se za nimi zavřela a oba se ocitli ve tmě.
    „Nesnáším tmu,“ stačil říct McKay, předtím než se pod nimi otevřela zem a oba padali do další temnoty pod nimi.


Kapitola 5

    Sheppard nahmatal svou P-90 a rozsvítil na ní světlo. Slyšel vedle sebe McKaye, jak hledá svou malou baterku ve vestě. Pak tlumené zvuky, následované už hlasitější nadávkou.
    „Sakra,“ ozvalo se a pak zabliknutí, jak se baterka rozsvítila. „Myslel jsem, že tyhle krámy jsou odolné proti vodě,“ pokračoval McKay v monologu.
    „Jsou. Musíte to s nimi ale umět.“ John neviděl Rodneymu do obličeje, ale uměl si docela dobře představit ten typický výraz, když někdo zpochybnil jeho status génia.
    „Je to jen baterka, plukovníku. A já jsem génius.“ Sheppard se zasmál, protože přesně tohle čekal. Neodpověděl, protože neměli čas na hádku. Prohmatal povrch, na němž seděli. Spadli do měkkého, jinak by si McKay vedle něj už stěžoval.
    „Asi bychom se měli zvednout,“ řekl Sheppard a když si stoupl, celkem zbytečně si začal oprašovat už tak beznadějně špinavé kalhoty. Jakmile byl na nohou, oslepilo ho prudké světlo. Místnost se rozzářila a oni uviděli ten nepodivnější výjev, jaký mohli v téhle galaxii zažít. Když si zvykl na světlo, všiml si, že McKay stále trůní na místě, kam spadli. Vypadalo to jako látka, ale bylo to měkké a hladké. Podíval se do stropu, odkud předtím vypadli, ale po žádném otvoru tam nebylo ani památky. Ten kus, na které ještě před chvílí seděl, byl taky jediný odlišný motiv v místnosti. Ta byla jinak celá bílá a nejméně 20x20 metrů velká. Podlaha, strop i stěny, prostě všechno svítilo oslepující bílou. A nikde nebylo vidět nic, co by byť vzdáleně připomínalo východ. Vrátil se k Rodneymu, který se marně pokoušel sám postavit. Pomohl mu na nohy a jakmile McKayovy nohy opustily tu podivnou látku, tak zmizela a na jejím místě se objevil stejně neprostupný povrch jako v celém prostoru místnosti.
    „Tenhle den je pořád lepší, nezdá se vám?“ komentoval to bolavý astrofyzik, když byl schopen konečně se pořádně rozhlédnout. „Počkáme až se nás pokusí něco sežrat, rozmačkat nebo roztrhat, anebo se pokusíme najít východ?“ pokračoval, když mu Sheppard nic neodpověděl.
    Ten se na McKaye podíval tázavým pohledem se zdviženým obočím, zakroutil hlavou a přemýšlel, co mu na to říct. „Východ očividně není, tedy zatím. Když se zase posadíte, tak se pokusím prozkoumat zdi.“ Chtěl pomoct Rodneymu se posadit, ale ten začal protestovat.
    „Ne, ne, žádné sedání nebude. Větší úspěch máme ve dvou. Když se opřu o zeď, tak můžu jít. Jen mi pomozte ke zdi a jděte k protější. Kdyby něco, tak zavolám.“
    John chtěl něco namítnout, ale Rodneyho odhodlaný výraz ho zarazil. Jen přikývl a pomohl mu dobelhat se ke zdi. Když si byl jistý, že McKay nesklouzne, tak se sám vydal k té protější. Byli v tomhle bludišti sice jen několik hodin, ale připadalo mu, jakoby tuhle ´rutinu hledání východu´ prováděli už celé věky. A tak oba, opatrně, aby něco nepřehlédli, postupovali podél bílých stěn. A byli do toho tak zabráni, že si nevšimli světla, které se jim každou chvíli opíralo do zad s větší a prudší intenzitou.

    „Takže co máte?“ Elizabeth už rozčilovalo čekat ve městě na zprávy a slyšet novinky útržkovitě jen přes rádio. Tak se na planetu vydala sama. Lorne protestoval, že když jsou dva nejvyšší velící už tak nezvěstní, tak nechce riskovat ještě její ztrátu. Tak ho posadila do křesla za svůj stůl, ať si pro změnu kouše nehty někdo jiný.
    „S pomocí Markse se mi podařilo proniknout hlouběji do systému a podívejte.“ Zelenka se dotkl holografické značky a najednou se před ní objevili její dva ztracení kolegové.
    „To jsou oni, díky Bohu. Můžete s nimi mluvit?“
    „Bohužel, my je jen vidíme. Nemůžeme je vlastně ani slyšet, jen sledovat. A navíc jsem zjistil, že v té místnosti stoupá teplota.“
    „Co je za těmi dveřmi?“
    „Východ.“ Usmál se Elizabethině reakci, když to vyslovil. Nic ale neříkala, pouze vzala informaci na vědomí. „Doufejme, že je program pošle správným směrem,“ dodal ještě.
    Můžete mi to nějak nahrát?“ Zelenka se chvíli zamyslel a pak přikývl. „Výborně. Chci to ukázat Beckettovi, jestli je schopen porovnat jejich zdravotní stav alespoň od pohledu. Jdu se zeptat Lorna, jestli už je Daedalus v dosahu. Teď by s nám mohl hodit, jestli se dostanou ven. Neexistuje jiný způsob?“
    „Možná. Uvidíme.“ Radek se vrátil k počítači a Elizabeth přestal vnímat. Poznámky si psal do malého bloku, jehož stránky teď už byly téměř všechny popsané. Posunul si brýle na nose a snažil se zjistit, jestli něco nepřehlédl. Elizabeth tedy zamířila ven a dál od budovy, aby mohla použít rádio. Když se spojila s týmem před bránou, který ji zase spojil s Lornem a řekla, co potřebovala, podívala se znovu na tu obrovskou budovu. Co to mohlo být za rasu, která byla schopna postavit něco takového? A nemůžou být ještě někde poblíž?

    „Tohle je na houby,“ říkal zrovna McKay, když se za ním ozvalo kýchnutí. „Vidíte? Mám pravdu.“ Sheppard nasadil jeden ze svých vražedných pohledů, vytáhl poslední papírový kapesník, který přežil vodu a cestu bludištěm. Začínala ho znovu bolet hlavu a dostával rýmu.Všiml si, že astrofyzik se nějakým složitým pohybem pokouší dostat do své vesty a zároveň přitom nespadnout.
    „Co to děláte?“ Odpověď přišla okamžitě. Rodney se šťastným výrazem vytáhl zbytek tyčinky a s ještě šťastnějším výrazem se do ní zakousl. John ho chvíli sledoval a pak rezignovaně vytáhl svou vlastní tyčinku. Lornovy lentilky nechá na později. Oba měli jídlo hned v sobě a John začal lesklý papírek skládat a dávat ho do kapsy. Jenže McKay měl jiný názor. Hodil papírek na zem a ještě na něj demonstrativně šlápl, ačkoliv mu toho jeho noha moc nedovolila. John se usmál a udělal totéž.
    „Máte představu, jak dlouho tu už jsme?“ zeptal se Rodney, když zašrouboval láhev, z níž se pár vteřin před tím napil.
    „Nevím, deset, jedenáct hodin?“ Sheppard si zkřížil ruce na prsou a nasadil zadumaný výraz. „Nezdá se vám, že je tu o dost tepleji?“ Podíval se ke stropu a důkladně si ho prohlížel. „I to světlo je prudší,“ dodal ještě a Rodney se poplašeně podíval kolem sebe.
     „Skvěle, grilování, to jsem vždycky miloval. Ovšem já nechci být hlavní chod,“ řekl Rodney docela odhodlaně.
    „No, musíme dál hledat dveře, ačkoliv…“ John se odmlčel a podíval se na zeď po pravé straně. Několika rychlými kroky přešel místnost, podíval se na zeď a pak se otočil na Rodneyho.
    „McKayi, četl jste Karlíka a továrnu na čokoládu?“ Zazubil se a pak se zasmál Rodneyho výrazu. „Ne, vážně. Podívejte. Vždycky hledáme na špatných místech.“ Vrátil se k McKayovi, aby ho podepřel a pomalu ho dovedl ke svému objevu. „Právě jsme našli skleněný výtah.“
    Rodneymu se rozšířily oči překvapením a nadšením. Dotkl se okrajů skleněných dveří a ty pod jeho dotykem okamžitě ožily. Objevila se před nimi kabina, úplně stejná jako místnost, v níž právě stáli. Bílá ze všech stran a zářivě osvětlená.
    „Na co potřebuje tak vyspělá rasa výtahy?“ zeptal se spíš pro sebe zachmuřeně McKay.
    „Ze stejného důvodu jako silnice?“ odpověděl mu Sheppard. Dál to ale nerozebírali, protože si nemohli dovolit váhat. A také chtěli pryč z té výhně, v níž se místnost měnila. Ve výtahu nebyly zdi ze skla. Ale byl tam jeden modře svítící knoflík vedle dveří.
    „Na co knoflík? Proč nás to prostě samo někam nepošle?“ zeptal se Sheppard s pohledem upřeným na stěny výtahu.
    „Asi chtějí, abychom se do zkázy odeslali sami.“ McKayova odpověď byla opět spojená se smrtí.
    „Žádná zkáza. Zmáčkněte to,“ řekl mu trochu tvrdě Sheppard a Rodney tentokrát neodporoval. Opatrně zmačkl knoflík a pak zažili velmi podvědomý i když ne úplně stejný pocit jaký měli v antickém transportéru ve městě. Než se stačili nadechnout, vypadli ze dveří výtahu, které se za nimi zavřely a zmizely. Ani se nestihli podívat, jestli byly taky skleněné.
    „Transportér? Proč to sakra vypadalo jako náš výtah?“ ptal se mezi hekáním a bolestivým syčením McKay.
    „Asi to udělali schválně. Kdybychom věděli, že je to transportér, možná bychom tam tak ochotně nevlezli nebo naopak,“ nadhodil odpověď Sheppard.
    „Tak to je naprostá hloupost,“ odsekl McKay.
    „Tak se příště tak hloupě neptejte. Kde jsme teď?“ Jen to dořekl a udělal dva kroky dopředu, nad hlavou se mu znovu rozsvítila světla. Po levé straně byla sice zeď, ale napravo vedla dlouhá a celkem přátelsky vyhlížející chodba.
    „Nemám rád chodby,“ pípl za ním Rodney, ale John se usmál.
    „Jsme venku! Podívejte!“ Ukázal na zem, kde byl stejný antigravitační pás jako ten, který viděli před budovou. Po nějakém dopravním prostředku nebylo nikde ani památky, ale bylo jasné, k čemu tahle chodba sloužila.
    „Vozili odtud Antiky, když se dostali z bludiště,“ konstatoval Rodney, když se i on podíval na zem.
    „Jsme naživu! Shepparde, zvládli jsme to!“ John viděl snad poprvé v životě u McKaye něco, co se dalo nazývat hysterickým smíchem. Sám se přidal a po chvíli se vydali směrem, jímž vedl pruh a kde podle všeho byl východ z budovy.

    „Dr. Weirová, okamžitě sem přijďte!“ Kolem Zelenky se teď shromáždili ostatní a šťastně se smáli a poplácávali se po zádech, jakoby celá ta věc byla jejich zásluha. Radek se na chvíli lekl, že Shepparda s McKayem ztratili, když mu zmizeli z monitoru. Ale za pár vteřin objevil jejich signály v chodbě pod budovou, kde neomylně mířili k východu. A málem zapomněl…
    „Ronone, Teylo. Hned se sem vraťte, mám dobré zprávy.“
    Po pár minutách už stáli všichni u počítače a sledovali oba muže, jak pomalu kulhají chodbou.
    „Říkal jste, že do budovy jiný vchod není,“ zeptala se Elizabeth s úsměvem od ucha k uchu.
    „Není. Ale nejspíš bude. Asi se objeví až potom, co k němu dojdou. Měli bychom tam někoho poslat.“
    „Dokážete odhadnout, kde to bude?“
    „Teď, když vím, kam ti dva jdou, tak ano.“
    Elizabeth přikývla a podívala se směrem k Teyle a Rononovi, kteří byli uřícení, jak spěchali zjistit, co Zelenka objevil. Oba přikývli a odešli. Elizabeth kontaktovala tým u brány, aby zavolal Becketta a jeho lidi. Rodney s Johnem totiž vypadali, že doktora nutně potřebují.

    John s Rodneym došli na konec chodby, která se ale nezdála být tak dlouhá, jako když si ji prohlíželi poprvé. Jak se blížili k něčemu, co se zdálo být slepým koncem, zaslechli zvuk. A pak se před nimi začala zeď sama odsouvat a odhalovat východ. Za ním byly stromy, světlo a Ronon s Teylou s lékařským týmem za zády.
    „Nikdy jsem si nemyslel, že vás tak rád uvidím,“ vydechl McKay, který teď stál těsně u dveří, opíraje se přitom o zpoceného Shepparda.
    „Běžte pro ně,“ nařídil hlas s patrným skotským přízvukem.
    Carson sám stál v bezpečné vzdálenosti ode dveří a od budovy. Nikdo mu to ale nemohl mít za zlé. Okolo dvou špinavých a unavených přátel se začali rojit zdravotníci a pomáhali jim alespoň s chůzí.
    „Nečekal jsem, že to přežijete,“ poznamenal Dex, ale tenhle komentář byl víc než se zdál. Jeho tvář ho prozradila, když se v ní objevila úleva. Teyla se prostě jen usmívala. Neměli co říct, všechno bylo jasné.

    Když dostali oba pacienty složitým manévrováním skrz stromy a bahnitý příkop k bráně, všem se konečně ulevilo. Ještě lépe se ale cítili, když bránou skutečně prošli a zamířili rovnou na ošetřovnu. McKayova noha potřebovala vážné ošetření a Sheppardova chřipka se nezdála tak úplně na ústupu, jak John doufal. Když byli po dvou hodinách konečně odvezeni do postelí na ošetřovně, cítili se oba už podstatně lépe. John upadl do blaženého spánku a Rodney ho za chvíli následoval.

    Když se Sheppard probudil, venku byla tma a on se cítil dobře. Podíval se na postel po levici, kde ležel a hlasitě oddychoval Rodney. John se usmál a rozhodl se být zlý. Popadl kelímek na vodu, ležící na stolku a hodil ho směrem ke spícímu astrofyzikovi. Trefil přesně.
    „Hej, McKayi, chrápete!“ zakřičel ještě a Rodney se škubnutím probudil.
    „Co to sakra…? Aha. Já zapomněl, že si musíte vynahradit tu školku do které vás rodiče zapomněli poslat,“ zabručel na něj McKay. John chtěl něco odpovědět, ale v tu chvíli vešel Beckett.
    „Skvělé načasování, doktore,“ uvítal ho s úsměvem plukovník.
    „Slyšel jsem vás. Neuvědomil jsem si, že nechat vás pohromadě zavání problémy.“ Podíval se šibalsky na oba pacienty a zvedl kelímek, ležící vedle Rodneyho postele. „Musím říct, že jste oba měli zatracené štěstí. Nejen, že jste oba naživu, což je malý zázrak, ale ani jste nezabili jeden druhého, a to je ještě větší zázrak.“ Odmlčel se a po chvíli, kdy se hřál ve výhrůžných pohledech obou mužů, pokračoval. „Ale vážně můžete mluvit o štěstí. Rodney, ještě pár hodin a ta tvá noha už by možná nešla zachránit. A plukovníku, nevím, co vás to napadlo, toulat se s chřipkou po cizí planetě. A, Rodney, před třemi týdny jsi byl takhle blízko zápalu plic a vydáš se na vlhkou planetu. A nemysli si, že nevím o tom penicilinu. Našel jsem ho v tvé vestě.“ John s Rodneym si vyměnili pobavené pohledy a dál nevinně a pokorně poslouchali svého rozčileného lékaře.
    Objevila se ale záchrana v podobě Elizabeth, která když viděla, že jsou oba vzhůru, zavolala ještě Ronona, Teylu a Zelenku, kteří si všichni taky konečně užívali zasloužený odpočinek. Teď byli všichni na ošetřovně a bavili se o tom všem, co zjistili a zažili.
    „Musíme to místo důkladně prozkoumat. Přineste mi můj počítač. Zítra se tam vrátím a začnu s výzkumem.“ McKay se začal zvedat, ale Elizabeth ho zarazila.
    „Je mi líto, Rodney, ale expertem na tuhle technologii je Zelenka. Ty ani John se tam nevrátíte. Stejně jako nikdo jiný s ATA genem.“
    „Ale Elizabeth, tahle technologie… vyspělejší než antická, to je přece úžasné.“
     „Řekla jsem ne. Vážně mě to mrzí, ale tohle povede Zelenka.“ Kývla směrem k Radkovi, který ale nervózně přešlápl z nohy na nohu a snažil se před McKayem uhýbat pohledem. Ten se na něj totiž zuřivě díval. „A vy dva máte volno na tak dlouho, dokud budete potřebovat. Beckett říkal, že jste oba měli štěstí a já s ním souhlasím. A teď, když jsme objevili tuhle rasu, musíme o ní zjistit co nejvíc. Můžeš na tom dělat v laboratoři, ale na tu planetu vás už ani jednoho nepustím. Čeká nás na tom tak jako tak hodně práce. Takže teď se oba pořádně vyspěte, zbytek probereme zítra při hlášení. Nechám vás tu se zbytkem vašeho týmu. Měli byste jim poděkovat. Prošli si skoro stejným peklem jako vy.“ S posledním povzbudivým úsměvem odešla a za ní i Zelenka, který se snažil dostat pryč z McKayova dosahu.
    „Jsem ráda, že jste oba v pořádku,“ řekla Teyla a usadila se na židli mezi oba muže.
    „Jo, já taky.“ Na Ronona židle nezbyla. Zazubil se a klepl rukou do Rodneyho ovázané nohy, již měl pohodlně položenou na polštáři.
    „Au, trochu ohledu pro zraněného,“ vykřikl, ale nohu zvedl a o kus ji posunul, aby si tam vlasatý Sateďan mohl sednout. Pak si začali povídat a pošťuchovat se. Rozebírali všechno, co se stalo v bludišti a také možné scénáře, jak to mohlo všechno dopadnout. Po hodině to Becketta přestalo bavit a oba hosty z ošetřovny vysypal. A oba pacienty ani nemusel pobízet k odpočinku. Jakmile Teyla s Rononem odešli, oba se propadli do klidného a bezesného spánku.

    Někde na druhém konci galaxie Pegasus se právě ruka se třemi prsty natahovala k hologramu, na němž byl obrázek otevřeného východu bludiště. Majitel ruky obraz vypnul a začal uvažovat o tom, že by tu tradici her přece jen mohli obnovit. Možná, že když se teď znovu objevila rasa schopná projít hrou až do konce, by to mohla být i zábava.

*Konec*

 

Zpět na VÝSLEDKY TAU'RI, KREE! 2006 | FAN FICTION | FLASH INDEX | NONFLASH INDEX

Vytvořil sg1.cz tým.