18. srpen, Země

Celou noc jsem probděla. Do poslední chvíle jsem si nebyla jistá, zda opustit Zemi a s ní i vše, co je mi drahé, ale syn mě nakonec přiměl k rozhodnutí – rozhodnutí odejít. Ačkoliv nedovršil ještě 16 let, už nyní je uznávaným vědcem. Před několika měsíci se připojil k SGC a na Zemi tráví čím dál méně času. Moje zázračné dítě dospělo dříve, než jsem si kdy myslela. A tak jsem se nakonec rozhodla pro Atlantidu. Dnes se uvidí, zda zůstane legendární město nadále jen vzdáleným snem, nebo se stane skutečností. Prozatím končím se zápisky. Za hodinu se připojím k týmu doktorky Weirové, a jak doufám, projdu branou – červí dírou - do jiné galaxie. Chci ještě naposled vidět východ slunce tady na Zemi - energie v podobě ZPM nám vystačí pouze na cestu tam, takže není jisté, kdy a zda vůbec se na Zemi vrátíme.

 

4. září, Pegas – Atlantis

Tak se sen přece jen stal skutečností. A ta skutečnost předčila všechny mé sny. Našemu týmu se podařilo projít branou do Atlantidy. Město jsme však nalezli opuštěné a hluboko pod hladinou moře. A aby těch problémů nebylo na začátku málo, doktor McKay zjistil, že štít chránící město, napájené třemi již téměř vyčerpanými ZPM, je na pokraji zhroucení. Vypadalo to, že budeme nuceni Atlantidu v nejbližších hodinách opustit, protože našim příchodem se město aktivovalo a rychle tak odčerpávalo poslední zbytky energie. Všichni členové expedice dostali rozkaz stáhnout se do řídící místnosti a doktor McKay zadal náhodnou adresu. Dva týmy vedené plukovníkem Sumnerem se vydali hledat vhodnou obyvatelnou planetu a nový zdroj energie. Já zatím přemýšlela o místnosti, kterou jsme s dr. Beckettem krátce předtím objevili, a o hologramu, který se mi díky mému antickému genu podařilo aktivovat. Hologram popisoval historii Antiků a jejich mocného nepřítele – podivnou rasu zvanou Wraithové, kvůli které museli Antikové  tuto galaxii opustit.

Město se nakonec zachránilo samo. Když se energetický štít začal hroutit, Atlantida se vynořila na hladinu moře. Běžely jsme s Ájou na terasu hlavní věže a s radostí dýchaly chladný mořský vzduch. Už jsme se pomalu smiřovaly se smrtí a ten náhlý obrat nás ještě nestačil probrat z šoku. Bohužel naše radost netrvala dlouho. Major Sheppard, který se vrátil se zbytky vyslaných týmů a také několika stovkami obyvatel planety Athos, nám sdělil, že byli napadeni Wraithy. Nemohla jsem tomu uvěřit, všechno se dělo tak rychle. Major si pak u dr. Weirové prosadil záchrannou misi, když objevil s doktorem McKayem hangár vesmírných lodí. Pojmenovali je jumpery a Ája z nich byla nadšená. Odletěla s nimi.

Já jsem zatím pomáhala s ubytováním Athosianů. V jejich očích se zračila hrůza z právě prožitého wraithského útoku a ve mně se vzbudil strach. Strach o Áju, o záchrannou misi a naši budoucnost. Dr. Beckett mi to musel vidět na očích, protože ke mně přistoupil a dal mi ruku na rameno. Trochu mě to uklidnilo, pokusila jsem se usmát, ale moc mi to nešlo.

Na sklonku druhého dne se Ája se zbytkem záchranného týmu vrátila. Vypadala dosti přepadle a nebylo jí moc do řeči. Řekla mi jen to, co jsem se už dozvěděla – plukovník Sumner je mrtvý, nahradil ho major Sheppard. V této chvíli už dává dohromady svůj nový tým.

Druhý den večer jsme s Ájou seděly v mém novém pokoji a popíjeli z flašky rumu, co jsem s sebou prozřetelně sbalila. Ája stále mlčela a já byla ponořena ve vlastních myšlenkách, které se, nevím proč, točily stále častěji okolo dr. Becketta. Jeho tvář mi nešla z hlavy a mě to svým způsobem dráždilo. Proto jsem první Ájiny věty přeslechla. Ája se zase odmlčela, ale po chvíli tichým hlasem dodala, že se stalo něco ještě horšího – při záchranné misi zabili wraithskou královnu a probudili tak Wraithy z hybernace. Všechny Wraithy. Hodně, hodně Wraithů…

Je jasné, že tuto noc také neusnu.

 

17. října – Pegas, Atlantis

Ráno mě nemilosrdně zastihlo v propocené a zválené posteli. Vstala jsem znavenější, než jsem večer předtím ulehla - trápily mě zlé sny, které si naštěstí nepamatuji, ale jejich pachuť děsu cítím ještě teď. Od svítání panuje ve městě ruch a zmatek. Major Sheppard se se svým týmem právě vrátil na Atlantidu – byli opět přepadeni, už po páté z celkových devíti misí. Proslýchá se, že by ve městě mohl být wraithský špeh.

 

18. října – Pegas, Atlantis

V poledne sem přišel – nebo se spíš přiřítil - doktor McKay. Soudě dle kruhů pod očima a chování splašeného býka dostal jeden ze svých geniálně šílených (nebo šíleně geniálních?) nápadů. Předkládal mi nesmyslné požadavky a ještě nesmyslnější termíny (tedy nejlépe ihned) dodání informací týkajících se nějakých složitých a pro mě zcela nepochopitelných matematických rovnic, kterými zahltil můj nebohý počítač. Při tom svém monologu si pořád šlapal na jazyk – až později jsem se dozvěděla, že byl při poslední misi paralyzován wraithskou zbraní a nějakou dobu nemohl mluvit. Škoda, že mu to nevydrželo déle. Naštěstí pro mě i pro něj jsem po necelé hodině tabletky s potřebnými údaji našla a McKaye se zas na chvíli zbavila.

 

19. října – Pegas, Atlantis

Podezření padlo na Athosiany. Nedokážu pochopit, jak k této nesmyslné myšlence mohla doktorka. Weirová dojít, vždyť Athosiané mají dobrý důvod Wraithy nenávidět. Po útoku na Athos téměř každý z přeživších ztratil někoho blízkého. Jejich historii protínaly krvavými záseky wraithské sklizně, které po sobě vždy zanechaly obrovské ztráty.

Všechny meziplanetární mise jsou až do odvolání odloženy, Athosianům byl zamezen vstup do hlavní věže a dalších důležitých míst. Znechucení a rozzlobení se proto rozhodli z Atlantidy odejít na nedávno objevenou pevninu. Zítra požádám dr. Weirovou o povolení připojit se k týmu dobrovolníků s antickým genem, kteří převezou v jumperech Athosiany na nejbližší kontinent.

 

20. října – Pegas, Atlantis

Povolení mi bylo s radostí uděleno. Protože převážná většina obyvatelstva s antickým genem sestává z vědců, i přes absolvování povinného pilotního výcviku se mnoho z nich zpočátku létání obávalo. Ájino nadšení z řízení jumperu se však záhy přeneslo i na mne a brzy jsem získala v ovládání lodi jistotu a rychle se zdokonalovala.

Byla jsem přidělena do pilotní dvojice s dr. Beckettem, který mi s velkou úlevou celé řízení lodi přenechal. Doktor by znám pro svou nechuť využívat svého antického genu k aktivaci jakýchkoliv technických zařízení, o létání nemluvě.

Absolvovala jsem zatím celkem čtyři cesty na pevninu a zbývá mi ještě jedna poslední. Tentokrát budu mít při příletu na zatím bezejmenný kontinent několik hodin času, než Carson ošetří nemocné. Hodlám ho plně využít k prozkoumání okolních lesů. Atlantida je sice ohromující město, ale po dlouhých týdnech mi už chybí trocha trávy pod nohama. Doma jsem bývala zvyklá trávit dlouhé hodiny procházkami v blízkém lese a poslouchat jeho zvuky – skřípání kmenů vysokých borovic, hlasité ptačí trylkování, šum listí v korunách stromů… Milovala jsem tyhle chvíle samoty a při vzpomínkách na ně se ve mně probouzí stesk po domově.

 

22. října – Pegas, Nový Athos

Sedím na velikém pruhovaném polštáři v athosianském stanu, piju čaj, jehož chuť se dá při nejlepší vůli nazvat podivná a na sobě mám tradiční athosianské šaty, neboť osud mého původního oblečení - jak vyplyne z následujících řádků, kterými se pokusím popsat svou lesní výpravu – byl nenávratně zpečetěn. Vše se dalo do pohybu bezprostředně po mém posledním příletu na pevninu, kterou jsem si sama pro sebe nazvala Nový Athos. Carson rozdělal v athoském táboře provizorní stanovou ošetřovnu a pustil se do zlomených kostí, vyvrtnutých kotníků a hnisavých ran se stejným nadšením, s jakým jsem krátce předtím manévrovala jumperem nad mořem, pozorujíc při tom doktorovu pobledlou tvář.

Hodila jsem přes rameno batoh s povinnou výbavou, za pásek si připevnila vysílačku a vnořila se do příšeří lesa. Neměla jsem v úmyslu chodit daleko i přes to, že athosští lovci již část lesa zběžně prozkoumali a nic nebezpečného neobjevili.

Ze začátku řídký les rychle houstl. S každým krokem přibývalo houští a pichlavých keřů. Stromy, na okraji lesa podobné dubům a bukům, přecházely dál v nízké jehličnany s nezvykle sytě zelenou barvou, která narušovala jinak stále temnější lesní šero. Tu a tam se v mechu začervenaly trsy drobných kvítků, nad nimiž poletovala hejna zelených lesklých mušek, některé kmeny stromů obrůstaly velké talířovité houby, na nichž pro změnu parazitovali ještě větší slimáci a brouci. Vše, co jsem okolo sebe viděla, se jevilo nevinně a mírumilovně. Asi po půlhodině chůze, když jsem pomýšlela na návrat, protože úzká cestička prosekaná lovci už před nějakou dobou skončila a já se prodírala v čím dál neprostupnějším houští, se v pásu keřů přede mnou něco zablesklo. Po pár krocích jsem spatřila otvor, jímž procházelo světlo.

Že by mýtina? – pomyslela jsem si a po krátkém zaváhání se začala plazit skulinou na druhou stranu. Jak jsem postupovala dál a dál, světlo stále sílilo, až jsem opravdu vyšla na volné prostranství. Ale už po prvním pohledu se mi strachem stáhl žaludek a já věděla, že vlézt sem byla velká chyba.

Mýtinu protínal malinký potůček, jehož břehy pokrývalo zválené bahno. Okolní mladé stromky ležely vyvrácené z kořenů a z jejich kůry trčely trsy tmavých štětin, jak se o ně drbalo něco velkého. Opodál se na hromadě válely ohryzané kosti. Na některých zůstaly ještě zbytky masa, které přilákalo mračna much. Jejich odporné rojení a pronikavý bzukot mě probral z šoku a já couvla zpět. Napadlo mě jen: Je to velké a žere to maso! V dalším okamžiku se stalo několik věcí současně: udělala jsem další krok vzad a vzala do ruky vysílačku. Noha mi na mokré větvi podklouzla a já sebou plácla do bahna. Koutkem oka jsem zahlédla, jak vysílačka prosvištěla vzduchem a dopadla o 3 metry dál na kámen. Zároveň se v blízkosti ozvalo zlostné funění.

Rychle jsem se postavila na nohy a zoufale se rozhlížela kolem. Mýtina byl prázdná, přesto jsem stále slyšela ono funění, jak nabírá na síle a blíží se ke mně. Sundala jsem batoh ze zad a snažila se vylovit nůž, když jsem to konečně uviděla. Dokázalo to měnit barvu srsti tak, že hladce splynulo s pozadím lesa, ale jak se ten tvor blížil ke mně, vidina teplé krve mu zřejmě zatemnila mysl a odstín srsti ztmavl do ruda. Zvíře připomínalo stavbou těla divokého kance, ale bylo o něco větší a mohutnější. Místo kopyt však mělo drápy a na krátkém širokém krku seděla protáhlá hlava šelmy. Funění se změnilo ve vrčení, když šelma vycenila zuby. A pak vyrazila ke mně.

Podařilo se mi nahmatat nůž, vytáhla jsem ho z batohu a vtom jsem na rozblácené zemi ztratila znovu rovnováhu – a to mi zachránilo život. Šelma se odrazila a skočila mi po krku, když se mi v bahně rozjely nohy a já začala padat dozadu. Cítila jsem zkažený dech a cvaknutí zubů těsně u mého ucha, když minuly můj krk. Na okamžik jsem se dostala pod její břicho a bodla. Ruka mi sama vyletěla vzhůru a zasáhla cíl. Zvíře zaskučelo, jak setrvačností skoku letělo dál nade mnou a nůž páral břicho až k rozkroku. To už jsem dopadla zády na zem a šelma na mě. Naštěstí bláto ztlumilo náraz, jinak by mně váha zvířete zlámala žebra. Nastalo ticho, které za pár vteřin přerušil můj smích.  Smála jsem se a nemohla přestat. Jak jsem tak ležela v blátě, zašpiněná k nepoznání, pohřbená pod mrtvou šelmou, jejíž střeva mi klouzala po břiše a krev mi máčela mikinu, představila jsem si, co by tomu řekla Ája nebo dr. Beckett. Škoda, že jsem s sebou nevzala foťák. Chvíli mi trvalo, než jsem posbírala zbytky sil a vysoukala se z pod šelmy ven, ale aspoň jsem při tom dostala nápad. Nejdřív jsem se přesvědčila, že v okolí nejsou další stejného druhu, pak jsem vzala z batohu provaz a mrtvé zvíře svázala tak, abych ho mohla táhnout a vydala se na cestu zpět. Zabralo mi to sice dvakrát tolik času, ale ten Carsonův pohled stál za všechnu námahu.

Netrpělivě přešlapoval u jumperu, když jsem se objevila na okraji lesa.

„Panebože, Erin, jsi to ty?“ zakřičel a rozběhl se ke mně.

„No jistě, že jsem to já. Tak jsem se tak procházela a našla tohle. Není to zajímavé?“

Když uviděl můj hloupý úsměv, jen hlesl: “Ty se mi snad zdáš.“

Nicméně Athosiané měli z mého úlovku upřímnou radost. Halling mi řekl, že zabité zvíře se jmenuje Sekka, vyskytuje se na mnoha planetách v Pegasu a považuje se za velkou lahůdku. Je však obtížné ho ulovit díky jeho ochrannému zbarvení a mrštnosti.

Za hodinu odlétáme zpět na Atlantidu. Je mi přece jen trochu líto, že jsem si Sekku nemohla vzít s sebou, ale doktor byl v tomto neústupný a při pohledu do jeho vyděšených očí jsem se rozhodla ho dál nepopichovat. Na druhou stranu – Sekka guláš byl opravdu vynikající. Nevím, proč si doktor nechtěl dát. Mohl aspoň jednu porci. No, nevadí. Dala jsem si i za něj.

 

23. října – Pegas, Atlantis

Situace s wraithským špehem se nakonec vysvětlila. Za všechno mohl Teylin náhrdelník, který fungoval jako vysílač. Major Sheppard ho na Athosu nevědomky aktivoval pomocí svého antického genu. I když jsme se Athosianům s pokorou omluvili, rozhodli se zůstat na Novém Athosu, kde se jim zalíbilo. Ve městě se cítili nesví a na pevnině nalezli opět svou někdejší jistotu.

Vím, že John Sheppard má s náhrdelníkem ještě nějaké plány. Poznám mu to na očích. Myslím, že tuším, co se chystá provést. I když se mi to příliš nelíbí, může to být příležitost zjistit o Wraithech klíčové informace. Jsem si jistá, že doktorku Weirovou snadno přesvědčí.

 

5. listopadu – Pegas, Atlantis

Je již dávno po půlnoci. Ležím tu na posteli a v tlumeném světle lampy si prohlížím památku na podivné shledání a snažím se utřídit myšlenky a sepsat události posledního týdne. Tolik se toho za ten krátký čas stalo. Tolik a jen málo dobrého.

Před týdnem jsem poprvé stála tváří v tvář Wraithovi. Rozhodně to byl nezapomenutelný okamžik – byť na něm nebylo nic pozitivního. Vše začalo tím, že mě povolali jako doprovod k mírové misi na planetu Hoffanů. Připojila jsem se teprve k druhé misi společně s doktorem Beckettem, který byl vyslán jako pomocná síla k vývoji Hoffanského séra, které by údajně mohlo pomoci v boji proti Wraithům, neboť mělo ve výsledku vytvořit imunitu proti wraitskému způsobu krmení. S Beckettovými vědomostmi a mými znalostmi Atlantské knihovny, které mi umožnily snadné hledání potřebných biologických a biochemických záznamů atlantských pokusů, byl brzy vývoj séra dokončen do jeho první fáze. I když se prvotní laboratorní výsledky zdály být více než příznivé, zdráhal se dát doktor Beckett souhlas k druhé fázi vývoje – tedy testování séra na člověku. Nakonec se na příkaz doktorky Weirové přece jen ujal druhého stádia pokusu, který proběhl v podzemních kobkách hoffanského výzkumného ústavu.

Stála jsem s doktorem Beckettem u mříží cely a poprvé tak spatřila obávaného příslušníka wraithské rasy. Zpoza mříží se na mě pohrdavě šklebila podivně děsivá tvář. Pleť šedozeleného odstínu byla na obličeji protkána změtí jizev, žluté oči se zúženými zornicemi připomínaly oči zvířecí, oči dravce, což jen umocňovaly špičaté drobné zuby. Dlouhé bílé vlasy a vysoká postava v tmavém koženém obleku mi pak vnucovaly představu padlého elfa z fantasy příběhů, které jsem v minulosti tak ráda četla. Wraith se připlížil těsně k mřížím svého vězení a hladově si mě prohlížel. Pak zasyčel a z jeho úst splynula tři slova, která se navždy vryla do mé paměti, protože patřila jen mně: „Tak krrássssně voníš!“ – přičemž bylo jasné, že nemyslí můj parfém. Projel mnou náhlý chlad a doktorova zasmušilá tvář se ještě více stáhla odporem. Oba jsme však dál mlčeli. Wraith ze mě nespustil pohled až do okamžiku, kdy za námi vrzly panty těžkých železných dveří. Po schodech opatrně sestupovali Perna, hoffanská vedoucí výzkumu a major Sheppard a podpírali mezi sebou drobného muže v županu, který se sotva držel na nohou. Byl to dobrovolník, kterého již téměř přemohla zákeřná a nevyléčitelná nemoc, a tak nabídl své zesláblé tělo jako oběd vězněnému Wraithovi. Oběd se ale nakonec nekonal. Poté, co se vyhladovělý Wraith vrhl na svou kořist a přiložil muži svou dlaň na hruď, aby z něj vysál životní energii, se najednou začal bezmocně svíjet na zemi a výt bolestí. Dlaň a poté celá ruka prudce zčernala a temnota se začala postupně rozlévat do celého těla.  I přes tento hrůzný výjev mě přemohla zvědavost, naklonila jsem se tedy blíž, abych lépe viděla. V tu chvíli se z posledních sil smrtelně zraněný Wraith vymrštil, odstrčil od sebe nemocného muže a chytil mě skrze mříže zápěstí.  Hlasem ostrým jako břitva pronesl svá poslední slova: „Tak krásná vůně, dovol mi obdarovat tě malou pozorností!“

Projela mnou ochromující vlna bolesti a já klesla na kolena a drtila mezi zuby výkřik. Marně jsem se snažila odtrhnout jeho ruku. Jeho stisk pálil jako oheň. Major Sheppard Wraithovi několikrát prostřelil ruku a snažil se jí ze mě sundat. Pak se ozvalo zapraskání rozdrcené kosti.  Mé kosti. Dál si už nic nepamatuji až do chvíle, kdy jsem otevřela oči na ošetřovně Atlantidy. Ležela jsem v bezvědomí téměř týden. Později mi doktor Beckett popsal události, jež následovaly po mém zranění.

Hoffané, opojeni nadějným účinkem séra, jednotně odhlasovali plošné očkování i přes naléhavé prosby a varování atlantských doktorů. Bohužel se několik dní po naočkování u většiny obyvatelstva dostavily první hrozivé vedlejší příznaky končící zástavou srdce. Plných 50% očkovaných obyvatel planety Hoff tak podlehlo účinkům nového séra. O to děsivější bylo rozhodnutí kancléře a svobodných voleb, které jednoznačně rozhodly pro pokračování v očkování. Vím, že si to doktor Beckett dává za vinu a je mi ho moc líto. Snažila jsem se s ním promluvit, ale jen se na mě smutně usmál. Moje ruka se již téměř zahojila, kost až zázračně rychle opět srostla, i když mi zůstala podivná památka v podobě stříbřitě našedlé kruhovité jizvy, obtáčející mé levé zápěstí jako náramek. Pro doktora tato záhada aspoň skýtá tolik potřebné rozptýlení – umírající Wraith mi totiž údajně neodčerpal žádnou životní sílu a vzhledem k výjimečnosti provedeného experimentu se má jizva stala předmětem nekonečného zkoumání a testování. I když mi bylo odebráno několik částí postižené kůže, lékaři z nich nedokázali nic zjistit.

Konečně jsem tedy dnešním dnem byla propuštěna do domácího léčení. Již dávno minula půlnoc, ležím tu na posteli a v tlumeném světle lampy si prohlížím svou jizvu. Tak podivně se leskne. Ten stříbřitý třpyt je až hypnotický, chce se mi spát, odkládám deník…

 

11. prosince – Pegas, Atlantis

Po návratu z planety K. jsem zjistila hroznou skutečnost: Ája zmizela. Nedokážu teď psát, nedokážu rozumně myslet. Vrátím se k psaní později, kéž budu moci v příštím zápisu napsat, že Ája je zpět.

 

 

 

 

 

 

Plukovník Marshall Sumner

 

 

Ahoj Erin,

 

ocitla jsem se v průšvihu. Sedím ve vězení a vůbec nevím proč. Ani jsem nezjistila, kdo přesně mě zajal a na které planetě jsem, i když o příslušnosti věznitelů mám určitou představu. Jediné, čím jsem si poměrně jistá, je, že jsem zatím naživu. Ale nevím, jak dlouho mi to vydrží.

Vězení je v suterénu zřejmě vojenského komplexu. Alespoň všichni, kdo se tu pohybují, nosí uniformy. Stejné uniformy, v jakých byli oblečeni útočníci na Město. Vězení, to jsou tři cely – holé zdi, dveře v trojúhelníkovém otvoru s mřížemi a mezi celami okna. Také zamřížovaná. Naštěstí, protože tu nejsem sama. Jsem v krajní cele – poslední ode dveří. Podle toho to vypadá, že si mě tu chtějí nechat dlouhý, dlouhý čas. Ale doufám, že jim to nevyjde. Pořád čekám, že každou chvíli uslyším křik, výstřely, a pak půjdu domů.

Domů. Za krátkou dobu se ze ztraceného města v jiné galaxii stal domov. Před půl rokem na Zemi by mě nenapadlo, jak se může za pár dní život změnit. Chtěla jsem se přihlásit na jednosměrný let na Mars a místo toho jsme se obě dvě dostaly až do jiné galaxie.

 

Vzpomínám si, jak jsme byly obě zmatené a vyplašené a jak jsme váhaly, když nám řekli, že můžeme odletět. A stejně jsme neodolaly a pustily se do toho dobrodružství. Snad se aspoň Tobě podaří v něm pokračovat.

Pamatuješ na ten pocit, když jsme přijely do Colorada a vezli nás do Hory? Já byla unesená už jenom z mnohahodinového letu. Ještě že s námi letěl taky doktor Zelenka. Většinu cesty jsme si povídali. I když se přiznám, že ze začátku mi připadal jako pěkný suchar. Rozcuchané vlasy a nepřítomný pohled za brýlemi – ale po pár hodinách z nás byli staří známí. Byly jsme mile překvapeny, když jsme zjistily, že jede na totéž místo, jako my. Ale nevěděl o něm o nic víc.

Cesta výtahem do 28. patra suterénu mi připadala ještě delší, než celé cestování předtím. Seděla jsem v rohu a odmítala se hnout. Čekala jsem, až mě přejde záchvat klaustrofobie. Tys to zvládala dobře. Oči Ti svítily, jak ses snažila vidět všechno najednou.

Až těsně před odchodem ses mi přiznala, že víš, že takové místo existuje. Nathan sice nesměl mluvit o tom, co dělá a kde je, ale z různých narážek a drobností sis dokázala odvodit dost na to, abys nebyla překvapená tolik jako já. Tvůj syn tady začal pracovat hned po dokončení studií. Ne, že by s tím dokončováním otálel. Dokázal získat červený diplom z astrobiologie a genetického inženýrství dřív, než mnozí maturitu. A pracovní nabídka od SGC mu přišla, ještě než odpromoval.

Otevírající se Brána přerušila náš tichý hovor a stála za všechny moje obavy a strachy. To byl způsob cestování, který jsem si oblíbila na první pohled. Jedním krokem ze Země na kteroukoli planetu se stejným zařízením, nebo až do galaxie Pegas. Do bájného ztraceného města Antiků – Atlantis.

Když jsme se dostali na druhou stranu, do Města, a to se začalo rozsvěcet, dostala jsem záchvat klaustrofobie znovu. Byli jsme na dně moře. Atlantis, chráněná slábnoucím štítem, ležela na písku a bublinky vesele utíkaly. Jak daleko mi připadala hladina! Mnohem dál, než ten krok, kterým jsme se dostali ze Země do Města. Naštěstí měla Atlantis víc rozumu, než my všichni dohromady a zvedla se na hladinu. Tehdy mi to připadalo jako zázrak. Běžely jsme na balkon a dívaly se, jak proudy vody stékají po stěnách věží. Byla jsem překvapená, že je stejně slaná, jako na Zemi. Vypadalo to, že na celé planetě není nic než oceán a Atlantis.

Vojenský velitel expedice, plukovník Sumner, který se na všechny mračil a jenom uděloval rozkazy, na mě mrkl, než na Zemi vykročil k otevřené Bráně. A když jsme prošly do Města, pomohl nám sundat ze zad batohy, pamatuješ? A pak zmizel a už se nevrátil. Někdy přemýšlím, co se s ním doopravdy stalo. I když o tom mám představu. A od té doby, co jsem tady, je ta představa ještě děsivější, než po dokončení záchranné mise, při které jsme ho nepřivedli zpátky.

 

Je asi tak děsivá, jako mě děsí můj soused v prostřední cele. Snažil se na mě mluvit, ale nedokázala jsem ho vnímat. Poznala jsem, co je zač. Napůl člověk a napůl brouk. Hmyz s maskováním za člověka, který se krmí lidskou životní silou a dokáže mást myšlenky. Wraith. To kvůli Wraithům Antikové opustili Pegas. Ani se svojí vyspělou technologií nedokázali porazit arogantní brouky.

Hned po příchodu do vězení jsem se vtiskla do kouta cely, kam Wraith nemohl vidět, ani když stál u společného okna. Jediná nevýhoda byla, že jsem neviděla ani já na něj. Svezla jsem se tam na zem a čekala, kdy se objevíte…

 

Sedím tady už celý den a kromě strážných, kteří mi přinesli jídlo, jsem nikoho neviděla. Nikdo se na nic neptal. Zavřeli mě tu a beze slova odešli. Jen ten bílý duch vedle s chraplavým hlasem, ze kterého mám hrůzu, se snažil se mnou mluvit. Ale už zmlknul i on.

Myslím na Vás a doufám, že bouře pominula a že mě co nejdřív najdete. Prosím, nenechávejte mě tady moc dlouho.

 

Brzy nashledanou

   Ája

 

 

20. prosince – Pegas, Atlantis

Sedím tu už od časného rána a jen tak zírám do prázdna. Po zmizení Áji se nemohu soustředit na práci a stále se zaobírám myšlenkami nad jejím osudem. Pevně věřím, že stále žije, ale udržet si tuto optimistickou myšlenku je stále obtížnější. Uplynulo už více jak deset dní, co nasedla do jumperu a odletěla na tu poslední nešťastnou cestu.

Když byla na pevnině zcela náhodou objevena obrovská zničující bouře, proběhla evakuace většiny obyvatel města i Nového Athosu. Ája zajišťovala společně s dalšími evakuaci Athosianů z pevniny, avšak při poslední cestě došlo k jejímu záhadnému zmizení. Jisté je, že s hrstkou lovců úspěšně přistála u hvězdné brány a pak se vrátila s jumperem zpět do hangáru. Tam se však její stopa ztrácí. Vzhledem k následným notně zmateným událostem, zejména invazi a krátkodobému ovládnutí Atlantis Genii, se nepodařilo rozkrýt nic, co by mohlo napovědět, co se tehdy přesně stalo.

 

21. prosince – Pegas, Atlantis

Podařilo se mi dokončit katalogizaci mořské biologie. Ája by měla radost. Já to uspokojení z odvedené práce necítím. O Áje zatím žádné zprávy. Zašla jsem se dnes doktorky Weirové zeptat, jak pokračuje pátrání po Áje, ale z jejích nic neříkajících odpovědí jsem získala dojem, že v tomto bodě nepostoupili ani o krok.

 

24. prosince – Pegas, Atlantis

Horší Vánoce jsem nezažila. Po Áje stále žádné stopy.

 

Ahoj Erin,

 

uběhly asi dva týdny. Začala jsem si po vzoru knížek a filmů z vězení dělat čárky za každý den. Zatím stíhám počítat, ale nevím, jak dlouho mi to vydrží. Ještě se mnou nikdo z věznitelů nepromluvil. Vadilo mi to tolik, že jsem se snažila mluvit na ně sama. Zasypala jsem je otázkami – kde to jsem, co jsou zač, co chtějí a proč mě tu drží? Jediné, co jsem z nich dostala, byl pozdrav. A i ten jenom z některých a až po několika dnech. Takhle se tu za chvíli zblázním.

I bílý ďas vedle je už několik dní úplně potichu. Jenom občas slyším jeho zrychlený dech. To se vždycky stáhnu do nejvzdálenějšího koutu a nespouštím oči ze zamřížovaného okna ve zdi, která nás dělí. S ním si povídat nechci.

Začíná mi tu být pěkně smutno. Abych nějak přečkala čekání na záchranu, vzpomínám na všechny ty neuvěřitelné věci, které nás na Atlantidě potkaly. Třeba, jak se Rodney McKay ukázal jako hrdina. To bylo překvapení!

 

Nechal si jako první naočkovat umělý antický gen a pak si s Johnem Sheppardem hráli jako malí. Rodney měl takovou radost, že se mu nemůže nic stát, ani když ho Sheppard hodil z ochozu, že to přehlušilo i jeho příšerné stravovací návyky. Nemusel jíst, nemusel pít (a to ani kávu!), jenom si užíval svou speciální soukromou ochranu antického osobního štítu.

Athosiané, obyvatelé planety, kterou díky naší první misi napadli Wraithové, se pomalu zabydlovali ve Městě. Opravdu pomalu. Pořád to pro ně byla téměř svatyně – zázračné město předků. Jenom děti se přizpůsobovaly rychle. Večer všechny poslouchaly Johnovy pohádky o Noční můře z Elm Street a v noci se kluci vydávali na objevné výpravy při hře na schovávanou. Tím to začalo. Jednou hrou na schovávanou, při které se ztratil Jinto. Krátce potom začali Athosiané vidět stíny, které vždy předcházely wraithským útokům. Ale tentokrát to nebyli Wraithové, kdo se snažil ovládnout Atlantidu. Zvláštní tmavá hmota se přelévala chodbami Města a sbírala energii všude, kde k nějaké přišla. Kdyby Rodney nevyhodil naquadahový generátor Branou, aby odešla za ním, mohla se tam roztahovat ještě teď a nic jiného už by na Atlantidě nezbylo. Ale když se tu rozhlédnu, vlastně jí chápu. Až se odtud jednou dostanu, taky se budu roztahovat, protahovat, pobíhat, povídat… ne, povídat ne, křičet. Možná taky křičela, jenom jsme jí neslyšeli.

Jinta jsme nakonec našli. A také jsme díky němu objevili transportéry, které nám od té doby usnadňovaly pohyb po Městě. Atlantis byla zase o kousek bližší, menší, méně tajemná. A pro nás víc domov, než pro Athosiany. Chyběla jim příroda a technické vymoženosti je děsily. Jenom Teyla, jejich vůdkyně, vypadala, že se dobře přizpůsobila životu ve Městě. Ostatní se drželi stranou, a když někam šli, vždy v hloučku o několika lidech. Potkávala jsem je, když jsme se spolu snažily z místnosti, vyhrazené pro knihovnu, vytvořit místo vhodné pro studium i vyhledávání informací. O odpočinku při zábavné četbě zatím nemohla být řeč. Byly jsme rády, že se nám dařilo shromažďovat nejdůležitější poznatky a třídit je tak, abychom věděly, kam se obrátit při dotazech vědců. Překladače běžely ve dne i v noci a my se střídaly, když jsme je chodily kontrolovat a měnit za další, připravené k překladu. Databáze se plnila jenom pomalu. Snažily jsme se v odkazech postihnout všechny možnosti využití údajů, aby mohl každý i bez naší pomoci najít, co potřebuje.

 

Vzpomínky mi tady začaly zaplňovat většinu času. Na Atlantis jsem měla dojem, že nedokážu všechno vstřebat a utřídit tak, abych se správně orientovala v těch nových situacích, do kterých jsme se neustále dostávali. Tady jsem najednou měla na třídění času dost. A TICHO! Nemám ráda ticho. Několikrát jsem se přistihla, že si broukám melodii. Většinou jsem si to uvědomila až ve chvíli, kdy se z vedlejší cely ozvalo odfrknutí nebo jiný pohrdavý projev Wraitha. Jak dlouho bude trvat, než začnu mluvit nahlas sama se sebou?

 

Asi jsem přišla o své první vánoce na Atlantis. Znovu jsem pohledem přejela provizorní kalendář a počítala i na prstech. Už se nejspíš blíží Nový rok. Jestli zmeškám i ten, budu si to muset vynahradit. Asi podnikneme nějakou velkou párty na pobřeží. Naložíme jumpery jídlem a pitím, budeme plavat v oceánu a vyhřívat se na slunci. Možná ulovíš zase nějaké jedlé zvíře. Athosiané večer přijdou a rozděláme oheň k vyprávění dlouhých příběhů. V dálce na moři bude zářit Atlantis a hvězdy na obloze. Kde jste?

 

Také jsem si vzpomněla, jak jsme se učili létat na Jumperech. Měla jsi skvělý nápad s hrou na babu. Všechny to moc bavilo, jenom Rodney si samozřejmě ztěžoval. Ale už mu to nevěřím. Myslím, že se bavil taky, jenom to nechtěl na sobě dát znát. Do té doby jsem si nemyslela, že bych zvládla tolik různých výkrutů a let střemhlav už vůbec ne. Bylo skvělé, jak rychle taková lodička reaguje, když má propojení na neurální úrovni. Jestli se dobře pamatuju, John se tvářil docela spokojeně, když jsme vycházeli z hangáru ještě rozesmátí.

   Snad pořád cvičíte. Ale brzděte, abych Vám pak stačila. Až přijdu, můžeme si zahrát na schovávanou. Prvně na pevnině a pak třeba v nějakém poli asteroidů. To by se mi líbilo. Pořád se mi stýská po tom mít zase hvězdy nad hlavou.

 

Tu poslední větu jsem asi řekla nahlas a už mi tu zase hučí soused. Tentokrát to není pohrdavé. Taky se mu stýská po hvězdách.

   Dneska jsem si potvrdila svou domněnku o věznitelích. Tak jak jsem si myslela - zajali mě Geniové. Pamatuji si je jenom z vyprávění. Jejich společnost, skrytá pod zemí, aby je neobjevili Wraithové, se dostala až k výrobě atomové zbraně. Ale podle popisu jediné společné mise mi připadali dost zvláštní. Alespoň z mého pohledu. Dozvěděla jsem se, že to jsou oni, když jsem zaslechla neopatrný rozhovor strážných.

 

Netrpělivě na Vás čekám

           Ája

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

_________________________________________________________________________

9. ledna – Pegas, Atlantis

Dnešní ráno začalo hádkou. Chytla jsem se při snídani s Johnem. Podle mého už Áju více méně odepsali. Nejhorší na tom je, že Sheppard ví, že mám pravdu. Ví to a nechce si to přiznat. Poznala jsem to na něm. A to ho pochopitelně popudilo ještě víc. Pátrací oddíly jsou sice konstantně vysílány do pravděpodobných oblastí, ale ve skutečnosti už téměř nikdo nevěří v úspěch těchto misí. Nikdo kromě mě. A tak bylo dnešního rána pátrání odvoláno.

Další ránou pro mě se stala moje jizva. Po Ájině zmizení jsem okolnímu dění nevěnovala příliš pozornosti a své noční můry jsem připisovala ztrátě přítelkyně. V tento den však jako by mé vědomí vyplulo z černé hlubiny na hladinu a pohlédlo přímo do slunce. Jakmile jsem se začala opět soustředit na okolí i sama na sebe, zjistila jsem dva velké problémy. Tím prvním byla rostoucí nedůvěra ze strany mých kolegů. Druhým pak mé podivné noční můry. Obojí zapříčinila jizva na mém zápěstí a následné až zázračně rychlé uzdravení, které se nepodařilo vědecky vysvětlit.

Nenápadně mě hlídali. Nikdy jsem nezůstala v žádné místnosti sama, když jsem vycházela v půl páté ráno ze svého pokoje, vždy jsem přede dveřmi někoho „náhodou“ potkala. Samozřejmě vždy vojáka. Už mi nevěřili. Mé podezření se dnes potvrdilo, když jsem zaslechla rozhovor dvou vojáků. Aniž by věděli, stáli přímo nade mnou. Při práci v knihovně se totiž porouchalo osvětlení jednoho ovládacího pultu. Protože jsem už mnohokrát u těchto jednoduchých oprav přihlížela doktoru McKayovi a nechtěně poslouchala jeho uštěpačné poznámky, rozhodla jsem se to tentokrát opravit raději sama. Neměla jsem dnes na Rodneyho náladu. Jen co jsem poklekla na zem za pult, uslyšela jsem zasyčení otvíraných dveří. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, zaslechla jsem známý hlas. Patřil mladému vojákovi, s kterým jsem se míjela (náhodně, jak jsem si mylně myslela) minulý týden na chodbě vedoucí k mému pokoji.

Promluvil k dalšímu vojákovi: „Vždyť už měla být tady!“

Vstávala jsem, ale jeho slova mě přišpendlila zpátky k zemi.

„ Idiote! Měl jsi stát u jejího pokoje, než vyšla! Jak jsi mohl zaspat?! Za tohle tě…“

„ Jo, když ona vstává vždycky ve čtyři ráno a já -“

Opozdilec však byl hrubě přerušen:

„To mě nezajímá, jestli ji hned nenajdeme, tak -“

„Jen klid, jsme tu brzy, zřejmě si taky trochu přispala, vrátíme se k jejímu pokoji. Stejně si myslím, že není nebezpečná.“

„Zavři hubu! Nejsi tu, abys myslel, ale abys poslouchal rozkazy. A ty zní, že ji máš hlídat! Já zas, sakra, věřím tomu, že nebezpečná je. Neviděl jsi snad tu jizvu? Když se podíváš do jejích očí, musíš i ty hlupáku vidět, že mají podezřele stejnou jiskřivě šedou barvu jako jizva.“

Do hlasu mladého vojáka se vkradla nejistota:

„Mně přijde její barva stejná jako předtím -“

„Vyser se na barvu!“ znovu ho hrubě přerušil druhý muž. „Jako by sis dřív všímal, jaký má kdo oči. Jdeme zpátky k jejímu pokoji!“

Dveře znovu zasyčely a rozhostilo se hrobové ticho. A v tom tichu mi mnohé došlo.

Ano, tohle bylo dost hrozné, ale mnohem horší problém představovaly moje noční můry. Po tomto rozhovoru jsem totiž nabyla děsivé jistoty, že svým způsobem skutečně nebezpečná jsem. Z mého podvědomí náhle vypluly všechny neskutečné obrazy, které jsem v noci snila a které jsem po probuzení milosrdně zapomínala. A najednou mnou otřásla jistota, že to nebyly pouhé sny. Oči se mi zalily slzami, když jsem pochopila, jaký dar mi Wraith předal. Byl to dar jasnovidnosti. V hlubokém spánku se mi odhalovaly vize možné budoucnosti. Bohužel jen té wraithské varianty budoucích událostí. Jen jedna věc v těch trýznivých obrazech, jež mi pluly hlavou, pro mě dostala radostný význam. Byla v nich Ája. Wraithská osa budoucnosti s ní počítala – a to znamenalo, že žije.

Je již po půlnoci a já stále nespím. Bojím se. Kromě toho… mám takový neodbytný pocit, že pohled do budoucna není jediným projevem daru, který mi Wraith svým dotekem vypálil do kůže a…do hlavy.

Ahoj Erin,

 

dlouho jsem nebyla schopná popsat, co se stalo. I teď, když si na to vzpomenu, začnou se mi třást ruce a to už uběhlo pár dní.

Ne, musím se konečně sebrat a napsat Ti o tom!

 

Asi po třech týdnech od mého zajetí přivedli do cely, která je nejblíže ke dveřím, mladíka. Vlastně spíš ještě kluka. Moc jsem ho neviděla, jenom jsem slyšela strážné, jak mu vyhrožují. Prý, jestli jeho otec něco neudělá, bude s ním zle.  Nechali ho tam asi dvě hodiny a pak přišel velitel. Vím, že se jmenuje Acastus Kolya. To jméno nezapomenu. Je to jeden z nejvyšších geniiských velitelů. Přecházel kolem cel a rozzlobeně na nás zíral. Pak zůstal koukat na mě a najednou se nepříjemně usmál.

„Zabijeme několik much jednou ranou,“ řekl a pokynul strážným, aby vyvedli mladíka z cely. Postavili ho přede mne.

„Dobře si ho prohlédni,“ vyzval mě Kolya, a pak mládence odvedli pryč. Za chvíli odvedli i mého souseda. Vlastně ho spíš vynesli. Nebyl schopný jít sám. Netušila jsem, že je tak zesláblý. Myslela jsem, že Wraithové vydrží bez krmení déle. Ale moc toho o nich nevím.

Netrvalo dlouho a soused se vrátil. Šel sám a vypadal spokojeně. Konečně jsem si ho mohla trochu prohlédnout. Vysoký, nepřirozeně štíhlý, bledý až domodra s tmavým tetováním kolem žlutých očí, v černém koženém kabátě dosahujícím téměř na zem a vysokých botách. Napadlo mě, jestli ty dlouhé bílé vlasy a bradka plní stejnou funkci jako lidské nebo je to jenom genetické nedopatření, protože obočí mu chybělo úplně. Pravou ruku měl uzavřenou v kovové rukavici tak, aby nemohl nikoho ohrozit. Vyčnívaly mu z ní jenom poslední články dlouhých prstů.

Za ním stráž vlekla starce s prázdným pohledem. Nechápala jsem, když ho postavili před mou celu. A nechtěla jsem pochopit, ani když mi Kolya osobně vysvětlil, že je to ten mladík, který přede mnou stál před půl hodinou.

„Jeho otec je velice zatvrzelý,“ řekl s kamennou tváří a pak se naklonil k mým mřížím. „Pustíme tě z vězení,“ nakrčil nos, „aby ses mohla vykoupat. Ale jestli se pokusíš o útěk,“ pokývl ke starci, „dopadneš podobně.“

Cítila jsem, jak na mě Wraith zírá skrz mříže v okně mezi našimi celami. Mladíka - starce mezitím odvedli k jeho vězení. Ještě než se dostal dovnitř, zhroutil se. Strážci ho vzali za ruce a vtáhli ho do cely.

Samozřejmě jsem souhlasila, že neuteču. Asi bych v tu chvíli souhlasila s čímkoliv.

Stařec tam ležel, když jsem odcházela a byl ve stejné pozici na podlaze cely, když jsem se po hodině vracela zpátky.

Wraith stál u mříží a sledoval mě, jak procházím kolem. Raději jsem zavřela oči a orientovala se jenom podle pohybu strážných, kteří mě těsně obklopovali. Určitě si mě neprohlížel ze stejných důvodů jako předtím já jeho. Moje zvědavost a jeho hlad byly zcela odlišné záležitosti. I když možná, že trocha zvědavosti v jeho pohledu byla taky. Asi jako když si na talíři prohlížím nové jídlo a odhaduji, jak bude chutnat.

Psát, jak mě povzbudila horká sprcha a čisté oblečení, je asi zbytečné. Stejně jako je zbytečné popisovat mé pocity při pohledu na tu dlouhou bledou tvář se špičatými zuby, která ze mě nespouštěla oči z vedlejší cely.

Sedím v koutě, do kterého Wraith nemůže vidět a přesvědčuji sama sebe, že starce odtáhli, aby ho vrátili otci. Ale dobře vím, že je mrtvý.

 

Kde jste?

   Ája

V pokoji panovala dokonalá tma. Zvenčí sem doléhal nejasný šum, jak se na moři vzpínaly vlny a tříštily se o přístavní hráz města. Náhle temnotou vyšlehlo světlo a zahnalo ji do koutů. Erin ležela na zádech v propocené posteli a zuřivě dýchala. Když se jí dech opět zklidnil, dala ruce za hlavu a chvíli tiše zírala do stropu. Od onoho dne, kdy mimoděk vyslechla rozhovor vojáků, kteří ji měli hlídat, si už všechny vize do nejmenších detailů pamatovala. A noc za nocí se tyto výjevy do budoucnosti stávaly jasnější a ostřejší.

Erin se obrátila na bok a stočila zrak k nočnímu stolku. Po krátkém zaváhání natáhla ruku k hornímu šuplíku. Letmým pohledem znechuceně zhodnotila průsvitnou pokožku, pod níž se táhly modré stíny žil. Nebývala jsem tak bledá, napadlo ji, když nahmatala malé kulaté zrcátko zasazené do ozdobného rámu. Stiskla ho pevně v upocených dlaních, až jí zbělely klouby, a nastavila si jej těsně před tvář. Do prstů jí zastudil železný okraj, v němž se svíjel nejasný spirálový ornament, na několika místech ohmataný téměř do hladka. Jemně po něm přejížděla palci a nechala se na krátký čas unášet vzpomínkami. Zrcátko bylo památkou po babičce a při prvním doteku s ním se Erin připomněl její laskavý hlas. Oživená minulost jí na okamžik vykouzlila úsměv na rtech, který však vzápětí pohasl a koutky úst se zkřivily dolů, když si znovu připomněla přítomnost a…možnou budoucnost. Zaostřila pohled na svůj odraz a soustředila ho do jednoho místa. Pohlédla do vlastních očí…

Ticho přerušil zlostný sten a šerem se zablesklo, jak zrcadlo proletělo vzduchem. Jen náhodou dopadlo do koše s prádlem.

Erin s nevěřícím výrazem zírala na prázdnou ruku.

„Co jsem to jen udělala?“ zašeptala. „Musíš se uklidnit Erin, slyšíš? – UKLIDNIT!“ snažila se nad sebou znovu získat kontrolu, ale splašené srdce jí stále chtělo vyskočit z hrudi.

S velkým sebezapřením se posadila na postel a zkřížila nohy. Ruce složila do klína a pomalu zavřela oči. Po několika minutách meditace se dech zvolnil a myšlenky začaly bez emocí pokojně plynout. Musela se postavit čelem k pravdě a co nejlépe s ní naložit. Ano, faktem bylo, že se její oči změnily. Rozdíl barvu duhovek o několik odstínů ztmavil a při určitém úhlu světla se v očích jiskřily chomáče žilek, tenčích než vlas a stejně stříbřitě našedlých jako kůže v místě jizvy na zápěstí. Další nepříjemná pravda bodala do srdce jako nůž - narůstající ztráta nedůvěry od ostatních členů týmu. Je jen otázkou času, než dojde k prohledání pokoje, všech jejích věcí – a proto se bude muset rozloučit se svým milovaným deníkem. Zápisy na prvních stránkách se datovaly více jak pětadvacet let nazpět. Za tu dobu se stal odrbaný sešit v hnědých kožených deskách její součástí. Ale na Atlantidě neexistovalo místo, kde by deník nebyl objeven. A pokud nechtěla, aby všechna tajemství, nevyslovené myšlenky a touhy jejího života svěřené papíru kdokoliv poznal, existovalo jediné řešení.

Vstala a bosýma nohama přešla k oknu. Už věděla, čím jí Wraith skutečně obdaroval. Nikoliv jasnozřivostí, tak jen živila skutečný „dar“ – a ona ho konečně dokázala pojmenovat. STRACH. Obavy dokážou rozežírat duše a krást z nich odvahu. A bez odhodlání a naděje se těžce bojuje. Wraith si však pro svou poslední manipulaci vybral špatnou osobu a navíc, oslabený a umírající, nechtěně připojil k „dárku“ ještě něco, co rozhodně neměl dostat žádný člověk ani omylem. Erin to v sobě jasně cítila. Rostlo to a sílilo. Vnitřní hlas jí říkal, že tato probouzející se schopnost jí v budoucnu mnohokrát pomůže. Rozhodla se, že nedovolí, aby se na Atlantidě přiživoval strach. Všechny vize uzamkne hluboko v sobě, nikdo se nikdy nedozví, co sžírá její nitro. A deník – ten taky umlčí.

Otevřela okno a vyklonila se ven. Opřel se do ní ledový vítr a vehnal jí slzy do očí. Vší silou se rozmáchla a hodila.

Kdyby se někdo v tu chvíli díval z okna hlavní věže, mohl by spatřit, jak z okna v patnáctém patře východního obytného křídla vyletěl do blednoucí noci malý předmět. Mohl by sledovat, jak dosáhl vrcholu a rychle klesá k neklidné mořské hladině, kde ho polknul zpěněný hřeben vlny. Hlavní věž však tonula v temnotě a nikdo v ní z oken nezhlížel…

Ahoj Erin,

 

je neuvěřitelné, že už píšu čtvrtý dopis. Netušila jsem, že tu budu tak dlouho. Zvlášť, když se mi několik týdnů nechtělo psát. Musela jsem rozdýchat wraithské krmení.

Pár dní jsem se krčila v koutě, ale když jsem se pak pokusila vstát, nechtěly mě poslouchat svaly. Od té doby každý den chodím po cele a snažím se trochu rozhýbat. Přítomnost Wraitha už mě netrápí. Postávání u okna ho brzy přestalo bavit. Na jeho otázky neodpovídám a vůbec se snažím tvářit, že tady vlastně není. Někdy to jde těžko. Na stálé mlčení jsem moc upovídaná, takže je jenom otázka času, než se odhodlám přistoupit na komunikaci.

Chtěla jsem teď napsat: „až mě přijdete osvobodit…“, ale přestávám tomu věřit. Jestli se pletu, tak se moc omlouvám. Odsud to vypadá, že jste na mne zapomněli nebo máte moc jiné práce.

 

Měla jsem na Vás hrozný vztek. Já tu sedím a čekám na osvobození, a vy pořád nikde. Pak mě začaly pronásledovat strašné sny. Viděla jsem nás všechny znovu poprvé procházet Branou na Atlantidu. Tentokrát se Město nezvedlo a všichni jsme se utopili. Probudila jsem se a lapala po dechu. Myslela jsem, že se už nikdy nenadechnu. Musela jsem se projít, abych se zbavila té hrůzy, která na mě padla ve snu. Když jsem si znovu lehla, měl sen pokračování – jako jediná se zachránila Elizabeth, setkala se s Antiky a díky ní je teď Město v pořádku na hladině oceánu. Byla jsem moc ráda, že to vlastně dobře dopadlo. Jenom nevím, jestli jsem si to nevymyslela sama, abych se uklidnila. A taky mě přešla zlost a zůstalo jenom přání, abyste byli všichni v pořádku. Já jsem. Aspoň v rámci možností.

 

Wraith sedí někde vzadu, kde na něj není vidět. Asi má už zase hlad. Nebo jsem se prostě stala nezajímavou. Přesvědčila jsem sama sebe, že zatím nejsem na jídelníčku. Zdá se, že si mě schovávají na později. Ale proč, to pořád nevím.

Geniové sem chodí jenom s jídlem, nebo když mě vedou do umývárny a to se mnou nikdo nemluví kromě strohých pokynů.

Zřejmě se něco chystá. Velitel Kolya sem zase přišel zírat. Prošel několikrát sem a tam a vrhal na mě zamyšlené pohledy. Pak beze slova odešel. Byla jsem z toho mnohem nervóznější, než když mi vyhrožoval Wraithem. Vůbec z něj mám divný pocit. Když přišel poprvé, nebyla jsem skoro schopná zvednout hlavu a podívat se na něj. Čekám, co se bude dít a zase už doufám, že jste někde blízko. Jdu se protáhnout, abych byla připravená na rychlý útěk. Nemůžu se vzdát naděje.

Za tu dobu, co tady sedím, jsem přišla na to, že už se mi Wraithské stravovací návyky nezdají tak strašné. Vzpomněla jsem si, jak si vyprávěli vojáci ze záchranné mise o wraithské královně. Prý říkala: „Každý přece musí jíst.“ Jestli je to jediný způsob, jak mohou přežít, kdo jim to může vyčítat? - Pravda, jídlo jim to vyčíst může. Pokud se tedy dostane ke slovu a jistě jenom jednou v životě. Já dostávám každý den džbánek vody a trochu něčeho, co se tváří jako jídlo, ale Wraitha si nikdo ani nevšimne. Geniové se k němu chovají jako k nebezpečné věci. Jenom nevím, jak se budu cítit, jestli někdy uvidím wraithské krmení. O přímé účasti raději ani nepřemýšlím. Tady se nejspíš dočkám obojího, ať už postupně nebo najednou. Tak se snažím, trochu si zvykat.

Možná jsem pro sebe našla další zábavu kromě vzpomínek. Jak jsem na to mohla zapomenout? Vlastně mohla – s Wraithem ve vedlejší cele člověk zapomene na ledacos.

 

Přijďte brzo!

                   Ája

Téměř po třech měsících polevil dohled nad mou osobou a vojáci se více méně stáhli. Doktorka Weirová po uplynulém čtvrtletí patrně usoudila - když mou vinou nepropukla žádná katastrofa - že nastal čas plně se soustředit na skutečnou hrozbu Wraithského útoku. Jen občas do knihovny, kde jsem trávila dny studiem a tříděním informací, nahlédla falešnou náhodou hlava vojáka, nebo mi při pozorování moře na mé oblíbené terase zapichovala Teyla ustarané pohledy do zad. U ní se totiž před několika dny potvrdilo to, co u mě ne - část wraithské DNA - a veškerá pozornost i nedůvěra se přesunula na ni.

 Já se cíleně vyhýbala všem, a kdykoliv to příležitost dovolila, volila jsem samotu. Cítila jsem se ponížená. Věděla jsem, že mi byl tajně prohledán pokoj. I když se snažili dát vše zpátky na své místo, několik maličkostí je prozradilo. Cítila jsem se zrazená, když mi v noci před pokojem přešlapovaly vojenské boty. Cítila jsem vztek, že se mnou nejednali na rovinu, jako bych se po wraithském napadení stala cizí osobou, které je třeba tajit vše už z principu. A konečně – cítila jsem smutek, že na Atlantidě chybí jedna spřízněná duše, která by mě mohla pomoci nést tyto ústrky a jíž bych se mohla se vším svěřit. S děsivou jistotou jsem však věděla, že se jednoho dne vrátí, jen jsem netušila, kdy se tak stane.

Konečně jsem po dlouhých týdnech dostala povolení na nové mise. Na základě závěrečné zprávy doktora Becketta, podle níž byl můj stav „velmi dobrý a stabilizovaný“ a posudku psycholožky, která neshledala vzhledem k okolnostem žádné abnormální psychické projevy, jsem znovu získala povolení pilotovat jumper.

 

  „Kde jsi byla tak dlouho?“ Jeho slova mě probrala a já zaplašila poslední temné myšlenky.

  „Zapomněla jsem přibalit pár věcí, Carsone,“ omluvně jsem po něm střelila pohledem a rychle se protáhla kolem doktora do jumperu.

Během letu jsme mlčeli. Soustředila jsem se na řízení a dívala se upřeně před sebe, doktor se vedle mě ošíval. Právě jsme vystoupili z atmosféry, když to Carson nevydržel a začal na mě chrlit slova:

  „Podívej, Erin, já vím, že se po té nehodě necítíš příliš dobře, ale uzavírat se do sebe opravdu nic nevyřeší. A já to rozhodně nemíním vzdát, stále se snažím z tvých vzorků tkáně zjistit, co ti je.“

  „Prosím tě, Carsone,“ přerušila jsem ho dřív, než se stačil nadechnout k pokračování, „jestli sis nevšiml, tak jsem uzavřený člověk odjakživa. A co se týká té…nehody - nic mi není. Což jsi i napsal do mé propouštěcí zprávy, pamatuješ se? Vy jste za čtyři měsíce nic nezjistili a žádné podivné příznaky čehokoliv na sobě nepozoruju. Když pominu ztrátu přítelkyně, cítím se po fyzické stránce celkem fajn.“

  „Ehm, no tedy – vím, jak bolí ztratit někoho blízkého….“ Doktor neměl příležitost dokončit větu, protože jsem ho hrubě přerušila: „Mě ovšem nejvíc bolí, když se pro přítele vzdá pomoc a naděje.“

  „Erin, ty víš, že to tak není. Kdyby existoval způsob, jak ji najít, John by udělal všechno pro to, aby ji dostal zpátky sem. Měla bys konečně přijmout možnost, že to Ája pravděpodobně nepřežila. Musíš se smířit se skutečností, jakkoliv je tragická. Před tebou leží budoucnost, bylo by dobré neplýtvat sebetrýzněním takovým darem.“ Carsonův výraz se v té chvíli podobal psímu a mně se najednou chtělo smát.

  „O budoucnosti mi raději nemluv,“ utrousila jsem mezi zuby a stočila zrak zpátky před sebe, abych se vyhnula psím očím doktora Becketta. Když jsem nabyla jistoty vážného výrazu, podívala jsem se znovu na Carsona. Seděl ztuhle ve křesle a upřeně mě pozoroval.

  „Poslyš, Carsone,“odkašlala jsem si, „já jsem vážně v pořádku, přestaň si dělat zbytečné starosti.“

  „Ale to nemůžu,“ prohlásil doktor s rázností u něj neobvyklou. „Víš,“ pokračoval opatrně,                      

  „ nechci tě nijak vystrašit, je to jen má domněnka, ale….“

  „Jaká domněnka?“ zeptala jsem se, když Carson zaváhal.

  „Myslím…tedy zdá se mi, že se ti po tom napadení změnily oči. Mají trochu jinou barvu než dřív, takovou jakoby jiskřivou.“

Na okamžik jsem přestala dýchat. To je to tak patrné?

  „To se ti jen zdá!“ odsekla jsem a rozzlobeně naklonila svůj obličej k doktorovi, až mé oči hleděly zblízka do těch jeho.

  „Mám stejné oči jako kdykoliv předtím. Každé ráno je vidím právě z takovéhle vzdálenosti v zrcadle. Můžeš snad říci to samé?“

  „No to samozřejmě ne, ale -“

  „Tak vidíš!“ vítězoslavně jsem zajásala a stáhla se zpět do svého křesla.

  „Víš, podle testů, rentgenu…prostě podle všeho, co jsme na tobě mohli otestovat, jsi naprosto zdravá, jenže…stále si nejsem jistý, zda jsem něco nepřehlédl. Něco, co nejde tak snadno zjistit…“

  „Už to nech být, Carsone,“ řekla jsem tiše. „Jsem zdravá, a jestli někdy působím jinak, je to jen zdání, věř mi. Umím se i smát, abys věděl.“ Vycenila jsem zuby v předstíraném úsměvu. Očividně se mi moc nepovedl – následné ticho v jumperu by se dalo krájet. Když jsem konečně spatřila cíl naší cesty, ulehčeně jsem si oddechla a stočila loď na oběžnou dráhu.

 

Těžko by bylo možné najít v galaxii ukecanější bytost než doktora Becketta. Z ticha, které se rozhostilo v jumperu, zbyla jen příjemná vzpomínka. Když jsme konečně přistáli na planetě Zohara, slunce se již sklánělo k obzoru a obloha s nefritovým odstínem ještě více zezelenala. Náš cíl – skupina malých osad v centru lesa, místními nazývaného Doharský Hvozd, ležel přibližně 3 míle na severozápad. Zamaskovala jsem jumper a pomohla doktorovi s lékařským vybavením. Carson si jen rezignovaně vzdychl, když jsem mu sdělila, že blíže nešlo přistát. Hodil si batoh na záda a kývl na mě. Vyrazili jsme k hranici lesa. Sotva jsme ušli pár kroků, Carson začal mluvit. A mluvil a mluvil a…mluvil. Vyprávěl o historii domorodých obyvatel, o útocích Wraithů, které nakonec donutili lidi stáhnout se z otevřených pastvin do lesů, o úpadku kdysi vyspělé civilizace, o počasí, o Skotsku, o kocourovi své babičky…nevím, kdy jsem ho přestala poslouchat. Jakmile jsme překročili hranice lesa, zakousl se do nás chlad. Pod korunami neznámých listnatých stromů se vkradlo šero a já si náhle všimla nezvyklého ticha. Ten les se mi nelíbil. Vnímala jsem v okolí nejasné ohrožení.

  „Podle toho, co nám popsal vůdce vesnice, to vypadá na nějaký druh chřipky. Doufám, že nám léky vystačí pro všechny, možná jsem měl přece jen vzít ještě jeden balík - “

  „Carsone,“ přerušila jsem ho unaveně, „ táhneme sebou dvě tašky léků. Jsem si jistá, že to bude stačit. Vždyť v osadách zbylo sotva dvěstě lidí.“

  Poslední sklizeň udeřila na Zoharu před půl rokem a lidské ztráty byly katastrofální.

 

  „Jo, asi máš pravdu, Erin,“ zasupěl Carson, jak se snažil zdolat strmější terén. Na čele se mu již leskly krůpěje potu.

S obavou jsem vzhlédla ke korunám stromů. Světla kvapem ubývalo a před námi ležela ještě míle cesty. Zarostlá a neudržovaná cesta nám bránila v rychlejším postupu a hrozilo, že do hlavní osady dorazíme za tmy. Můj šestý smysl intenzivně vnímal atmosféru lesa a vysílal mi do mozku varovné signály. Očima jsem neustále pátrala v okolním houští, připomínaje si mou poslední návštěvu lesa, kdy jsem se střetla se Sekkou, a adrenalin mi přitom bouřil v krvi. Doktor šel dva kroky přede mnou a vyprávěl cosi o rybaření, když se v mžiku zastavil a zmlknul. Nestačila jsem včas zareagovat a narazila mu do zad.

 „Co se to -“, začala jsem, když tu Carson poodstoupil a rozhrnul větve, jež mi dosud bránily ve výhledu. Před námi se otevřel dechberoucí výjev. Zarostlá pěšina, po níž jsme se ubírali, ústila k okraji obrovské propasti, hluboké nejméně 50 metrů a široké dvakrát tolik. Táhla se oběma směry do nedohledna. Zaraženě jsme se na sebe s doktorem podívali. Přímo před námi spojoval okraje propasti most. Mohutná železná konstrukce byla pokryta rzí a po pilířích se plazily husté pletence lián sytě žluté barvy, které již kov z větší části skryly. Na obou koncích mostu stály vysoké železné věže spojené dvěma nosnými lany, která byla přichycena při krajích mostu tyčemi a celek tak tvořil jakési řídké zábradlí zvyšující se směrem ke věžím. A přesně uprostřed mostu se na trávou zarostlých kolejích černal starý vlak.  Svým vzezřením se oprýskaná lokomotiva s nezvykle dlouhým komínem a pěti nebo šesti připojenými vagóny podobala vlakům ze Země 19. století.

  „O mostu nebyla řeč,“ zamračeně jsem sjížděla pohledem sešlou stavbu a popošla pár kroků k okraji, abych spatřila dno. Bylo nepříjemně hluboko. Pohlédla jsem na doktora, který ještě stále fascinovaně zíral na most.

  „Carsone, proč se vůdce Zoharských osad nezmínil o této „maličkosti“ Atlantidě?“ Doktor se ke mně konečně otočil.

  „Myslím, že počítal s tím, že naše technická vyspělost nám dovolí přistát přímo v osadě, nemohl vědět, že i naše lodě mají určitá omezení.“

  „Tak měl předpokládat i jiné možnosti.“ Zabručela jsem a znovu jsem očima přelétla most a tmavnoucí oblohu nad ním.

  „Obávám se, že budeme muset ten most přejít.“ Povzdechla jsem si. Doktor se prudce nadechl:

  „To nemyslíš vážně, Erin. Podívej se na něj – vždyť je to rozpadající troska. Stačí silnější vítr a zhroutí se.“

  „Rozhlédni se, Carsone,“ opáčila jsem, „ta propast se táhne pravděpodobně na kilometry daleko. Do hodiny se setmí. Chceš tu bloudit ve tmě jen s baterkou? Bůh ví, co tu žije za noční dravce.“

Doktor nevypadal moc přesvědčeně a tak jsem dodala:

  „Ten most nese léta tíhu vlaku. Dva lidi navíc ještě unese.“

  „No právě,“ namítl Carson, „byl příliš dlouho zatížen.“

  „Půjdu první,“ vykročila jsem k mostu a táhla Carsona za sebou. Nechal se.

Opatrně jsem našlápla na první pražec a chvíli čekala. Pak jsem udělala další tři kroky. Nikde se nic nepohnulo, žádný nýt se neviklal ani nezavrzal.

Hodila jsem přes rameno na doktora povzbuzující pohled. Pokusil se o úsměv, ale vyšel z toho jen zoufalý škleb. Stále se držel mé ruky a nevědomky zesiloval stisk. Zvolna jsme se plížili vpřed, uši nastražené a připravené zachytit sebemenší podezřelé vrznutí, ale jediným zvukem okolo nás byl všudypřítomný vítr, který svištěl nad propastí a vrhal nám prameny vlasů do tváře. Za několik minut jsme došli až ke vlaku. Carson se konečně pustil mé ruky a já si nenápadně mnula namožené rameno, jak jsem držela ruku zkroucenou za zády. Vlak byl široký skoro jako most, po stranách zbývalo sotva metr volného místa. Okraje mostu však nevzbuzovaly mnoho důvěry. Přichytilo se na nich nejvíce plevele, který za svou cestou vzhůru vytvořil na okrajích velké zauzlené hroudy. Koleje se tady zcela ztrácely pod rozpínavými úponky a nebylo možné odhadnout stav mostu pod nimi.

  „Přelezeme po střeše vlaku,“ navrhla jsem a prstem se dotkla chladného kovu lokomotivy.

  „Tak to ani náhodou,“ pevně prohlásil doktor a zuřivě zavrtěl hlavou, „projdu vedle vlaku, na mě je těch výšek dneska příliš, nehodlám si je ještě zvyšovat.“

Chvíli jsem se s ním ještě dohadovala, ale tentokrát zůstal neoblomný. Nakonec jsem to vzdala.

  „No, jak myslíš, ale nepočítej s tím, že pro tebe polezu, až se tím plevelem propadneš.“

  „Jasně,“ odpověděl ironicky Carson a vydal se vpřed. Chvíli jsem ho rozmrzele sledovala, jak se křečovitě přidržuje vlaku, nicméně se nezdálo, že s tím má nějaké větší problémy. Bez přestávky se sunul dál, co noha nohu mine a brzy dosáhl třetího vagónu, který stál v samém středu mostu. V tom místě klesaly tyče s nosnými lany na pouhý půlmetr. Zřetelně jsem viděla, jak se doktor zachvěl a přitiskl se blíže k vlaku. Spěšně jsem obešla lokomotivu a vklouzla do mezery mezi ní a prvním vagónem. Na zadní stěně byl stále připevněn původní úzký žebřík, což mi usnadnilo práci. Když jsem se vydrápala nahoru, vítr mě svou silou donutil pokleknout. Zběžným pohledem jsem učinila odhad délky jednotlivých mezer. Než jsem však stačila zacouvat k rozběhu, do uší se mi zařízl Carsonův výkřik.

  „Erin, pozooor!“ V doktorově hlase zněl opravdový strach. Naklonila jsem se přes okraj střechy. O pár metrů dál se mi naskytla hrůzná podívaná. Nejdříve jsem spatřila bledou ruku sápající se po doktorovi. Chytila se jeho bundy a táhla ho k oknu. Carsonovi se na okamžik podařilo vymanit ze sevření, ale vzápětí se k první ruce přidala druhá a z temnoty okna vykoukla hlava s dlouhými bílými vlasy. Doktor se ocitl ve smrtícím sevření. Wraith napřáhl krmnou ruku k doktorově hrudi, ale než mohl začít s krmením, zasáhla ho střela z mojí zbraně. Naneštěstí se jen otřela o Wraithovo rameno, stačilo to však k tomu, aby útočník vyšel na okamžik z rovnováhy a pustil se doktorovy paže. To, co se odehrálo pak, bylo jak z mých nočních můr. Když postřelený Wraith uvolnil sevření, vzpírajícího se doktora náhlá volnost překvapila a donutila ho zacouvat k okraji mostu. Silou svého odporu narazil lýtky do železné bariéry a s řevem přepadl dozadu. Během vteřiny mi zmizel z dohledu.

  „Carsoneee!“ zařvala jsem a nevěřícně zírala do místa, odkud spadl. Moje mysl tomu odmítala uvěřit, ale neměla jsem čas propadnout hysterii. Můj výkřik přiměl Wraitha obrátit svou pozornost ke mně. Vysoká, černě oděná postava se s neuvěřitelnou lehkostí vyhoupla z okna a vytáhla se na střechu. Naše pohledy se setkaly. Wraithovi se na tváři objevil krutý úsměv. Pomalu se postavil a beze spěchu vykročil ke mně. Od sebe nás dělily dva vagóny. Bez přemýšlení jsem namířila a vystřelila. Avšak místo toho, aby se střela zavrtala do masa, proletěla neškodně prázdnotou. Wraithovi se v poslední vteřině podařilo skrýt v mezeře mezi vagóny. S hrůzou jsem sledovala jeho neskutečnou mrštnost. Ozvěna výstřelu odezněla a na mostě se rozhostilo ticho. Znovu jsem zamířila před sebe a vykročila k okraji střechy. Pak jsem uslyšela Carsonův hlas volající mé jméno:

  „Erin, slyšíš mě?“ ozvalo se zpoza mostu. „Potřebuji pomoc! Dlouho se neudržím!!“

  „Panebože,“ zašeptala jsem. „Vydrž, Carsone!  Už jdu!!“ Nepoznávala jsem vlastní hlas, všechno jako by plulo v mlze. Chtěla jsem se rozběhnout k žebříku, ale noha mi zůstala přilepená na místě. Pádu již nešlo zabránit. Ramenem mi prolétla ostrá bolest a před očima se mi zatmělo. Zbraň mi vyklouzla z ruky a s duněním sklouzla po střeše dolů. Podívala jsem se na nohu, kterou svírala bledá ruka. Wraith si mě s tichým smíchem přitáhl blíž. S ochromenou rukou jsem bezmocně ležela na zádech a dívala se do nelidských očí.

  „Tebe si vychutnám celou. Dnes konečně nebudou zbytky.“ Nehty rozpáraly bundu a triko a mé kůže se dotkla Wraithova dlaň. Srdce mi začalo zběsile tlouct a pak se náhle zklidnilo. Wraith se na mě zamračil: „Nejde to, nejde to!“ Z tváře se mu vytratil sebevědomý úsměv. Zarazil se a podíval se do mých očí pozorněji.

  „To není možné!“ vydechl a ucouvl zpět. Opatrně jsem se postavila na nohy. Dotek jeho dlaně způsobil, že jsem se na okamžik dostala do jeho mysli. A nejen to, pokusem se na mě nakrmit přetrhal poslední mentální bariéry, které poutaly mé nepřirozené schopnosti. Stačil jediný rychlý pohyb a Wraith se skácel se zlomeným vazem k zemi.

  „Díky,“ pronesla jsem směrem k mrtvému tělu, „děkuji, že jsi mi pomohl mnohé pochopit. Teď už vím…všechno.“ A skopla jsem ho dolů.

Bezdeché ticho vzápětí přeťal Carsonův výkřik.

  „Erin! Erin!! Jsi v pořádku?! Kde jsi?! Eriiin!!!“

Jediným ladným pohybem jsem seskočila z vlaku a rozběhla se k doktorovi. Teď jsem se stala stejně mrštnou a rychlou jako Wraith. Byl to skvělý pocit.

Chytila jsem Carsona za zápěstí a bez námahy ho vytáhla k sobě. Doktor byl v takovém šoku, že si toho naštěstí nevšiml. Budu si muset pro příště dávat větší pozor.

  „Erin, díky bohu! Už jsem se loučil se životem!“

  „Už je to dobré, Carsone,“ zašeptala jsem a pohlédla směrem k mrtvému Wraithovi.

  „Kde je? Co se s ním stalo?“ S děsem v oku pátral Carson za mými zády.

„Mrtvý.“ Úsečně jsem vysvětlila. Doktor mě překvapeně sjel pohledem a zeptal se:

  „Jak?“

  „Zlomený vaz,“ procedila jsem mezi zuby a bez mrknutí oka pokračovala:

  „Zaskočil mě. Ztratila jsem zbraň, ale štěstí stálo při mně – nakonec uklouzl na střeše vagónu.“

  „Erin, ty musíš být skutečně dítě štěstěny,“ hlesl doktor a dal si hlavu do dlaní. „Ještě řekni, že se tam náhodou připletla banánová slupka.“

Usmála jsem se.

„Jsi v pořádku.“ Pomohla jsem Carsonovi vstát. Batohy s lékařským vybavením se válely opodál. To mi připomnělo ještě jedno vysvětlení.

  „Carsone, ty léky si můžeme ušetřit. Zdejší osadníci netrpí chřipkou ani žádnou jinou neznámou nemocí.“

Cestou do osady jsem Carsonovi vysvětlila, že zabitý Wraith nešťastnou náhodou uvízl při poslední sklizni zde a bez možnosti spojení nebyl schopen odejít. Protože zde přežila jen hrstka lidí, nemohl si dovolit tento zdroj potravy zlikvidovat jednorázovým krmením. Kradl se proto po nocích do blízkých osad a vysával z lidí energii po troškách, když spali. Díky manipulaci s myslí pak dokázal osadníky přimět, aby si únavu a sešlost vysvětlovali jako příznaky chřipky. Dokonce v myslích uměl navodit pocit bolesti v krku. A takto tu přežil měsíce.

Carson nad tím jen nevěřícně vrtěl hlavou.

  „Tedy Erin, tohle ti opravdu řekl? Pokud vím, Wraithové nevynikají přílišnou sdílností…“

Polkla jsem a dokončila svou lež:

  „Očividně i někdo tak krutý a bezohledný jako Wraith může trpět dlouhodobou separací. Za tu dobu s nikým nepromluvil, asi se potřeboval vypovídat.“

 

Usoudili jsme, že by Zoharanům pravda v ničem neprospěla. Když nyní ustanou noční návštěvy nezvaného hosta, osadníkům se za čas uleví a zotaví se. Předali jsme jim proto pár balení vitamínů a druhý den ráno se rozloučili.

 

Po návratu jsme zastihli Atlantidu v pohotovosti. Do příletu Wraithské flotily zbývaly jen dva dny a město se připravovalo na možnou evakuaci a autodestrukci. Doktor McKay se vydal jumperem s několika dalšími k antickému satelitu, který by po opravě mohl pomoci zvrátit pro nás nepříznivý vývoj. Sheppard zase odletěl hledat planetu vhodnou k evakuaci. Teyla byla stále některými obyvateli města považována za podezřelou a doktorka Weirová již nejméně dva dny nespala, což dokazovaly tmavé kruhy pod očima. Přes to všechno jsem byla víc než kdy jindy ráda, že jsem doma – na Atlantidě. Tu noc jsem se v teple svého pokoje zapřísahala, že už nikdy nevstoupím do žádného lesa v této zatracené galaxii.

Ahoj Erin,

 

to, co jsem chtěla vyzkoušet, byla meditace. Drobný základ ze Země jsem se pokoušela na Atlantidě rozšířit s pomocí Teyly. Byla moc ráda, že o meditaci projevuji zájem a snažily jsme se obě ze všech sil, abych dosáhla nějakých uspokojivých výsledků. Ale moje cíle zasahovaly například k astrálnímu cestování a v tom mi ani Teyla nemohla pomoci. Těžko jsme hledaly společný čas na cvičení při všech našich povinnostech, a naše setkání byla, s velkou nadsázkou řečeno, nepravidelná. Ale aspoň jsem se měla čím zabývat, když jsem zrovna nebyla v knihovně. Ty jsi byla pořád na cestách s doktorem Beckettem. Stala se z Tebe odbornice na vyhledávání lékařských záznamů a výzkumu Antiků a povýšila jsi na Carsonův stín. Kamkoli se vydal, bral Tě s sebou. Dělala jsi mu nosiče a mobilní encyklopedii najednou.

Na rozdíl od Tebe jsem na žádné mise mimo planetu nelétala. Nevadilo mi to. Ve Městě toho bylo tolik, co bylo potřeba objevit, že jsem si na cesty Branou ani nevzdechla. A létání s jumperem jsem si užila i tak. I když létání není nikdy dost. Ostatně, moje jediná cesta v této galaxii byla záchranná operace po našem prvním setkání s Wraithy. A i tu jsem celou strávila v jumperu. Po žádné další jsem v dohledné době netoužila.

Díky mému přátelství s Teylou a Tvé neustálé nepřítomnosti se ze mě stal poslíček. Ke svým běžným povinnostem jsem ještě dostala vysílačku se stálým spojením na pevninu pro případ nouze. Každou chvíli jsem létala jumperem, abych někoho nebo něco odvezla na pevninu nebo tam vyzvedla pasažéry či náklad. Athosiané se snažili nevyužívat mě příliš často. Vždycky volali, až když se sešlo několik požadavků nebo bylo něco nezbytného. Ale já tam létala ráda. Vždycky se našel někdo, kdo mi ukázal novinky ve vesnici a v okolí a s kým jsem si mohla chvíli popovídat. A procházky po lese se staly pravidelnou součástí mých návštěv. Jenom mě vždycky někdo doprovázel. Po Tvých zkušenostech s divokou, i když chutnou, zvěří, už nechtěli riskovat. Na novém místě vypadali Athosiané spokojeně. Rozhodně spokojeněji, než ve Městě. Mohli se zase spolehnout sami na sebe a, s mou drobnou pomocí, měli i kontakt s přáteli z jiných planet.

S Tebou jsem se scházela už jenom v knihovně a tam bylo tolik práce, že na povídání nezbýval čas. Bylo nám to oběma líto a slibovaly jsme si, že to napravíme, jenom, co najdeme chvíli v našich přeplněných programech. Já teď měla času dost, ale všechen bych ho vyměnila za… za cokoli, hlavně někde jinde.

Meditace mi tady moc nešla, ale rozhodla jsem se to nevzdat, i když jsem se nedokázala soustředit dost dlouho. Stále jsem sledovala okno, jestli za ním nesvítí žluté kočičí oči mého věčně hladového souseda.

Začala jsem s ním opatrně komunikovat. Nebo vlastně on se mnou. Po neúspěchu v prvních dnech se na chvíli odmlčel, ale zkusil to znovu a já tentokrát odpověděla. Zatím to byly takové všeobecné věci. Třeba moje jméno. Na jeho zřejmě budu muset přijít sama. Pamatuji se, že John si wraithská jména vymýšlel sám. První jméno, které ho napadlo, bylo pak jméno Wraitha. Nechtěla jsem si vymýšlet. Chtěla jsem ho nazývat správně. Řekl mi, že je tu už léta, desetiletí, a že ho sotva udržují naživu. Používají ho k výslechu vězňů a zastrašování. To jde asi moc dobře. Taky bych se bála. Vlastně jsem se bála, vždyť už mi s ním vyhrožovali. Víc jsem se zatím nedozvěděla. A on zná jenom moje jméno. Napadal mě ještě nejmíň milion otázek, ale ty počkají. A jestli se odtud dostanu, než na ně dojde, bude to ještě lepší.

Kolya se už neukázal. Zřejmě vůbec není v komplexu, protože se chování strážných trochu uvolnilo. Ale pořád jsem nepřišla na to, jak odtud pryč. Sleduji strážné a vojáky, kteří sem chodí na pravidelně nepravidelné obhlídky. A pokaždé, když mě na chvíli pustí ven, se nenápadně rozhlížím a snažím se trochu zorientovat, ale moc jsem toho neviděla. Umývárna je hned za prvním rohem. Škoda, že mi tehdy cestou sem zavázali oči.

Hrozné sny mám pořád. Budím se s křikem a Wraith se mi směje. Rozčiluje mě to. Ale jak se nebudit s křikem, když vidím Petera Grodina ve vínovém overalu s rozpaženýma rukama, jak se omlouvá a pak všechno kolem vybuchne. Poslední, na co jsem si pamatovala z toho snu, byly jeho veliké hnědé oči a pak už jen plameny. A pocit, že Vám hrozí nějaké strašné nebezpečí. Možná za to může to ticho bez možnosti zaměstnat se něčím – čímkoli – že se moje fantazie tak rozjíždí.

Musím pro sebe vymyslet víc práce. Nečinnost mi neprospívá. Moc přemýšlím, a když fantazie nemá vymezené hranice, stává se noční můrou nebo naprostým nesmyslem. Asi bych taky měla zaměstnat Wraitha, aby ve mně neviděl jen mírně zábavnou svačinku. Mohl by mě třeba naučit lépe wraithsky. Zkusím mu to navrhnout.

Až se dostanu zpátky, bude se to hodit. Překlady nám půjdou mnohem lépe. Už se těším, jak budeme společně luštit všechny taje wraithského života a techniky. Snad se nám povede získat nějaké další informace.

Sláva, podařilo se mi, najít si činnost. Vlastně jsme měly štěstí, že jsme pomohly sbírat ty rozsypané kamínky. Díky nim poznali, že máme antický gen. Úplně obyčejná cesta z oběda se stala jedním z nejdůležitějších momentů v našich životech. Když jsme kamínky vracely tomu muži, Ty jsi vykřikla překvapením, protože jsi právě uviděla kousek života někoho úplně jiného, a já je nemohla odlepit z prstů. Prostě se tam přisály a nechtěly se pustit. Myslely jsme, že si z nás dělá legraci, když nás zval na další testy, ale naštěstí jsme byly natolik bláznivé, že jsme šly. A další štěstí bylo, že potřebovali někoho, kdo by jim uspořádal knihovnu. Sice jsem ve svém oboru už nějakou dobu nepracovala, ale rozhodně jsem byla jediná knihovnice s antickým genem, kterou potkali. Protože jsme ten gen měly obě, bylo i rozhodování o odchodu trochu snazší. Kéž bych se mohla i teď rozhodnout a odejít. Vlastně mohu. Při první příležitosti odejdu a už se nevrátím.

 

A stejně pořád čekám a doufám, že se objevíte

                       Ája

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

___________________________________________________________________________

Do začátku evakuace zbývaly jen minuty. Postávala jsem u zábradlí na mé oblíbené terase, dlaněmi křečovitě svírala chladný kov tyče a hleděla do dáli. Ze slunce zbyl jen rudý kopec, který na moři rozpoutal ohnivou bitvu. Hladově jsem se vpíjela očima do hasnoucího výjevu a snažila si zapamatovat drobné detaily, odstíny barev i hladký chlad v rukách. Dobře jsem si uvědomovala, že tohle můžou být moje poslední okamžiky strávené na Atlantidě. Za mnou si někdo odkašlal. Nepřekvapilo mě to – kroky nově příchozího jsem zachytila už sto metrů nazpět a podle šoupavého zvuku chůze jsem odhadovala Carsona. Spěšně jsem si nasadila sluneční brýle a otočila se, abych pohlédla do jeho očí. Stál tak blízko, že jsem na tváři cítila jeho dech.  Instinktivně jsem couvla a narazila zády na zábradlí. Carson udělal krok vpřed a vzdálenost mezi námi opět zmenšil.

  „Už je čas, “ zašeptal a mírně naklonil hlavu.

  „Já vím,“ povzdechla jsem si a nervózně si postrčila brýle na nose.

  „Proč se schováváš, Erin?“ Doktor se zachmuřil a jemně mi sundal tmavé brýle. Zaskočil mě tím natolik, že jsem jen zalapala po dechu a široce rozevřenýma očima zírala na doktora, jehož oči se nemilosrdně zabodly do mých.

„Měl jsem pravdu, viď? Potřásl hlavou a sklopil zrak. „A ty to taky víš, proto je ukrýváš v temnotě.“

Konečně jsem popadla dech a probrala se z šoku. „ Ty vidíš bubáky všude, Carsone,“ odsekla jsem, vytrhla doktorovi brýle z ruky a protáhla se kolem něj ke dveřím. „Sluneční brýle se obvykle nosí na ochranu před sluncem, kdybys to náhodou nevěděl,“ zavolala jsem ještě přes rameno na doktora a bez dalšího otálení jsem vklouzla do atlantského labyrintu chodeb.

U brány mě dostihl pocit viny a rozmrzelá z vlastní prchlivosti jsem netrpělivě přešlapovala na místě a házela střídavé pohledy na nervózní dav přede mnou a vstupní dveře za mnou. Jednala jsem s doktorem se zbytečnou příkrostí a věděla jsem to. Neuměla jsem si však vysvětlit, proč mě jeho zájem tak vyvádí z rovnováhy. Zaplavil mě náhlý stud a já se znovu provinile podívala ke vstupním dveřím, ale Carson se neobjevil. V přítomnosti tak velkého shromáždění lidí nebyly mé smysly schopné rozpoznat polohu jednotlivců. Z úporného soustředění mě rozbolela hlava. Přitiskla jsem si konečky prstů na spánky a snažila se rozmasírovat pulzující bolest, když vtom mi někdo za zády poklepal na rameno.

  „Mohlas na mě počkat, Erin,“ ublíženě ucedil doktor a postavil se po mém boku. „Urážíš se jako malé děcko.“

  „Promiň,“ zašeptala jsem rozechvělá prudkým návalem radosti. Doktor vyvalil nevěřícně oči.

  „To myslíš vážně?“

  „Jistě že ano. Carsone, nechci se teď dohadovat. Předtím jsem se zbytečně unáhlila, ale z posledního vývoje událostí mám nervy napjaté jako struny.“

  „Já jen - “ Doktor se zasekl a hledal vhodná slova, „ chci ti pomoct. Ale k tomu potřebuju tvojí důvěru, bez pravdy nezmůžu nic.“

Na vteřinu mě ochromila touha všechno vyklopit, dostat to ze sebe. Doktorovi bych se přece mohla svěřit. Věřila jsem mu, jako doposud nikomu a záleželo mi na něm víc, než jsem byla ochotná přiznat. Pak mi však myslí projela vzpomínka na Teylu. Jak málo stačilo k nesmyslnému obvinění. Chvilková touha se rozplynula. Co kdyby mi doktor skutečně dokázal pomoci? Možná bych se stala opět sama sebou…, ale opravdu bych chtěla být stejně slabá a bezmocná jako dřív? Odpověď na tuto otázku jsem znala.

  „Carsone, jsem si jistá, že barva mých očí je stejně jako šedý kruh na mém zápěstí jen jizvou, kosmetickou vadou a bezvýznamnou památkou na jednoho mrtvého Wraitha. Lidské tělo zřejmě reaguje na poranění Wraithem jinak než na běžná zranění a během léčebného procesu se hojení taktéž liší. Nic víc to neznamená. Žádná další poranění v sobě nenosím, žádné podivné příznaky na sobě nepozoruju, zkrátka jsem stejně nechutně zdravá a nudná jako vždy.“ Se zatajeným dechem jsem sledovala doktorův obličej. Cítila jsem z něj pochyby, ale taky silný pocit nerozhodnosti a váhání, což pro mě znamenalo jistou dávku naděje. Přála jsem si, aby mě už jednou pro vždy přestal řešit.

  „Opravdu bych tomu chtěl věřit, Erin,“ promluvil doktor zvolna, „kéž bys měla pravdu, ale povinnosti pravidelných kontrolních prohlídek tě bohužel zbavit nemůžu. Vedení chce mít tvůj zdravotní stav nadále pod maximální kontrolou.“

  „Jak jinak,“ procedila jsem mezi zuby a zdánlivě milým tónem jsem dodala: „jakékoliv jiné řešení mé situace bych ani nečekala.“

Z rozhovoru nás vyrušila slova doktorky Weirové. Společně s majorem Sheppardem spustila autodestrukci města. Když se však Rodney chystal zadat stanoviště Alpha, brána se aktivovala a vytvořila příchozí červí díru s potvrzovacím kódem SGC. S údivem jsme přihlíželi, jak bránou procházejí vojáci s vybavením. Dopředu vystoupil jeden muž, který se představil jako plukovník Everett. SGC obdržela naše zprávy a díky ZPM, nalezenému na Zemi, k nám vyslala pomoc v podobě vesmírné lodi Daedalus s mocnou asgardskou technologií, jenž by měla dorazit na Atlantidu za tři dny. Úkolem plukovníka a jeho mužů pak bylo pomoci nám do té doby město ubránit. I když naše vyhlídky ani za této situace nevypadaly příliš nadějně, přesto jsem se neubránila drobnému úsměvu. Můj nový smysl nezklamal, když mě radil vyčkat do poslední evakuační vlny.

 

Složila jsem kabát k nohám postele a i s batohem na zádech sebou hodila na postel. Ve zmatku horečnatých příprav na obranu města mě tu nikdo hledat nebude. Nečekala jsem, že svůj pokoj uvidím tak brzy. Vlastně jsem s tím nepočítala vůbec. Nechala jsem oči zavřené a chvíli jen tak ležela. Celé tělo mi rezonovalo předtuchou, že je pro mě životně důležité prozatím zůstat v pokoji a čekat. Na co? To jsem nevěděla, nepochybovala jsem však, že až ten okamžik nastane, poznám to. V průběhu uplynulých měsíců jsem se již naučila svým smyslům důvěřovat natolik, abych se nemučila pochybnostmi. Pomalu jsem se posadila, zkřížila nohy a soustředila se na svůj dech, jehož hypnotická pravidelnost mě unášela hlouběji do stavu nevědomí. Po každém pokusu to šlo snadněji. Přes rty mi přeběhl letmý úsměv a já se naplno se ponořila do svého vnitřního světa…

 

Všude kolem mě se rozpínala černočerná tma. Temnota tak absolutní, že jsem se pokaždé nechtěně přikrčila pod její neexistující tíhou. Nenáviděla jsem ten pocit, ale pokud jsem chtěla odpovědi na své otázky, bylo nutné tento počáteční stav přetrpět. Další putování zpravidla probíhalo příjemněji. Vize blízké budoucnosti se mi ukazovaly v náznacích, neměly svůj konec ani začátek a už vůbec ne vysvětlivky či poznámky pod čarou, které by mi pomohly rozluštit smysl míhajících se obrazů a symbolů. S vědomím, co mě čeká, jsem trpělivě vyčkávala. V temné nicotě přede mnou náhle vytrysklo světlo. Rozdělilo se na několik zlatavých plamínků, které zářily stále jasněji a jak se přibližovaly ke mně, měnily se, světlo se v nich přelévalo jako tekuté zlato, až vytvořily tvar ptačích stop, které se rychlostí větší, než bylo schopné lidské oko zaznamenat, tiskly do temnoty a ztrácely v dáli. Směr byl dán. Vyrazila jsem po ptačí stezce. Zakrátko se temnota po pravé straně vyznačené cesty zachvěla. Naskytl se mi pohled do vězeňské cely. Ze stropu kapala voda a s podivně dutou ozvěnou dopadala do mělké kaluže uprostřed betonové podlahy. Stěny pokrýval zahnědlý mech. Do nosu mě uhodil pronikavý zápach plísně a…krve. Skrz mříže se na mě zašklebil známý obličej.

  „Kněz“, zašeptal a zaklonil hlavu v šíleném smíchu. Otřásla jsem se a bez zaváhání prošla kolem. Vězení na Hoffě patřilo do minulosti, přemýšlela jsem a opatrně překročila hromadu knih, která se zničehonic objevila na stezce. A co mají symbolizovat knihy? Přemítala jsem a šlapala dál po zlatých stopách k neviditelnému cíli. Cestu mi náhle zkřížilo šest postav v kápích. Sotva jsem stačila zastavit, ozval se za mými zády hlas wraithské královny.

  „Tímto okamžikem a lidskou krví posvěceni, zváni jste mými kněžími. Stejně, jak dary své ovládáte, budu já ovládat vás. Váš vnitřní zrak nechť nazírá pro mě.“ Zahalené postavy poklekly a stáhly si kápě. Přede mnou klečelo šest Wraithů s vyholenou lebkou. Na čele měli vytetované třetí oko. Pomalu zvedli bradu a podívali se přímo na mě. Oči jim jiskřily stříbrným třpytem drobných žilek. Mimoděk jsem ucouvla a pod nohama mi zaskřípalo sklo drcených knihovnických tabletek. Stála jsem za ovládacím pultem v knihovně a dívala se ke dveřím. U nich číhal Wraith. Krčil se u stěny a s krutým úsměvem potěžkával zbraň. Čelo mu zakrýval černý šátek, na kterém bylo vyobrazeno bílou barvou wraithské oko. Z chodby zazněl zvuk kroků a útržky hovoru. Jak se kroky blížily, Wraith se naklonil dopředu a napjal tělo k chystanému útoku. Poznala jsem Zelenkův hlas. Mluvil o antickém křeslu. Když mu odpověděl druhý hlas, zachvěla jsem se zděšením a poznáním. Carson! Snažila jsem se pohnout, ale nohy stály na místě jako přikované. Z úst mi vyšel jen sípavý dech. Dusila jsem se. Tělo mi omotaly šlahouny temnoty a pod nohama zabublalo černé bláto. Neúprosně mě stahovalo dolů. Propadala jsem se stále hlouběji a bezmocně sledovala, jak se Wraith chystá přepadnout přátele ze zálohy. Padala jsem…

 

Probudila jsem se ve svém pokoji. Zalapala jsem po dechu a snažila se nabrat do plic vzduch. Oči mi slzely a tělo se třáslo pod náporem kašle. Rozostřený zrak mi padl na ruce. V zaťatých pěstích svíraly rozsápané prostěradlo. Do klína mi dopadly krůpěje rudých kapek. Uvolnila jsem prsty a cípem prostěradla si zakryla krvácející nos. Poté jsem sklouzla na podlahu a nahmatala batoh. V ruce mě zastudil chladný kov zbraně. S námahou jsem se postavila a hřbetem ruky si otřela vlhké oči. Po každém návratu z podprahového světa, jak jsem si ten snivý stav pojmenovala, potřebovalo mé tělo několik hodin vydatného spánku. To jsem si však nyní nemohla dovolit. Zesláblá vyčerpáním jsem vyklopýtala ze dveří a rozběhla se ke knihovně. Závod s časem začal.

 

Ztemnělými chodbami se ozývaly zvuky vzdálených střetů vojáků s Wraithy, kteří se do města přenesli během prvních náletů. Střelba a křik zněly ozvěnou z dáli, hlavní ohniska bojů se rozhořela v dolních patrech. Ochromená strachem, že je příliš pozdě, vtrhla jsem do knihovny a vystřelila nalevo od dveří, kde jsem ve své vizi viděla stát wraithského kněze. Laser přepůlil židli a do vzduchu se uvolnil zápach spáleného plastu. Po Wraithovi nebylo ani stopy. Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Srdce mi zběsilým tlukotem hrozilo prorazit hruď, adrenalin vytékal i ušima. Popošla jsem do středu místnosti. Náhle mě mocný náraz do zad srazil na kolena. Dlaně se mi zabořily do hromady střepů z rozbitých tabletek. Zaúpěla jsem bolestí. Někdo se za mnou zasmál.

  „Vida, tak jsi konečně tady. Už jsem se obával, že nepřijdeš. Máš zpoždění.“

S námahou jsem se přetočila na záda a zamžourala do tlumeného stropního světla. V zorném poli se objevila postava. Sklonila se nade mnou a já poznala Wraitha ze své poslední vize.

  „Vskutku. Těžko uvěřit, že obyčejný člověk může vstřebat Dar a naučit se ho ovládat. Tvé oči však nelžou. Jsi příliš slabá, v žilách ti nešumí skoro žádná energie. A já si tak nerad odpírám požitek z jídla.“ Wraith se sklonil blíž, až mě jeho vlasy zašimraly na tváři a pokračoval ve svém monologu:

  „Tak slabá…hm, nazírala jsi mě, že ano? Ale zašla jsi příliš hluboko pro své vize…Alnathův Dar tě měl zničit, pomalu rozežrat zevnitř, až by z tebe zůstal jen roztřesený uzlíček masa. Kdo z nás mohl tušit, že tě Dar přijme? Poučení pro příště.“ Wraithský kněz se zachechtal a přiložil mi ruku na hruď.

  „Teď si vezmu zpátky, co mi patří a pak z tebe vysaju ten zbytek síly, co v tobě ještě zůstal.“

Nebránila jsem se. Došla jsem na pokraj svých sil. Na prsou se mi rozlil pronikavý chlad, který záhy přešel v ohnivou bolest. Kněz mi druhou rukou zakryl ústa, aby ztišil můj křik. Šílela jsem bolestí. Před očima mi vybuchovaly rudé skvrny a já se z posledních sil podívala na svého vraha. Něco však nebylo v pořádku. Kněz se mračil, v napjaté tváři se odrážela nelidská námaha. Pohledem jsem sklouzla na svou hruď. Bledou ruku  měl křečovitě zkroucenou, jako by se v ní snažil něco zachytit a vyrvat to ven. Očividně bez úspěchu. Zatím. Zaostřila jsem unavené oči a s hrůzou sledovala, jak se pod jeho rukou začíná zhmotňovat stříbřitě šedá hmota. Bolest v mé hrudi dostoupila vrcholu. Vzedmula se ve mně vlna vzteku, která smetla všechno – únavu, bolest i strach. Kněz zlostně zasyčel, jak se Dar pod rukou osvobodil a vklouzl zpátky do mě. Zavřela jsem oči a soustředila se. Jedinou možností bylo využít svůj vztek a obrátit ho ve svůj prospěch. V očích mi zaplál stříbrný oheň. Vyvolaná síla odmrštila Wraitha na vstupní dveře. Ovládacím panelem projel modravý záblesk a dveře se otevřely. Kněz spadl na zem, kde zůstal bez hnutí ležet. Překulila jsem se na bok a sebrala laserovou pistoli, která naštěstí unikla poškození. Obezřetně jsem obešla ležícího kněze a vykoukla na chodbu. Byla prázdná. Obrátila jsem proto pozornost k raněnému Wraithovi. Už se probíral, nemohla jsem nadále otálet. Namířila jsem na vytetované oko a třikrát krátce vypálila. Hlava se mu zvrátila a tělem projela křeč. Bez slitování jsem znovu zmačkla spoušť. Ani pak jsem nebyla úplně spokojená, pro jistotu jsem mu nohou zlomila krční páteř. To by mělo stačit. Z dálky sem dolehly hlasy. Rychle jsem odtáhla mrtvolu od dveří a přikrčila se za převrácený stůl. Právě včas. Skulinou ve stole jsem zahlédla dvě postavy. Mihly se ve dveřích a pokračovaly dále chodbou, aniž by se zastavily. Díky bohu.

  „Bohužel, Carsone,“ rozpoznala jsem Zelenkův hlas. „John není při ruce, takže momentálně jsi nejvhodnější osobou ty.“ Druhý hlas mu rozmrzele odpověděl:

  „Já vím, Radku, ale ovládání antického křesla, stejně jako jiných zbraní, jumperů…no prostě všeho, mi dělá problémy.“

  „Vím, Carsone, ale nemáme na výběr.“

  „ Máme ještě vůbec nějaké drony? John je už všechny vystřílel…“

Když hlasy za rohem odezněly, dovolila jsem si konečně vydechnout. Ať už tahle bitva dopadne jakkoliv, tu svou jsem vyhrála a na víc mi nezbyla síla. Dovlekla jsem se do svého pokoje a čekala na výsledek bitvy. Žebra mě bolela, jako by mi na nich tančila kráva a pořezané dlaně bolestivě štípaly. Ale někde uvnitř jsem věděla, že vítězství bude naše.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

___________________________________________________________________________

On se smál!  Erin, on se smál.  Přišel a smál se, že jste všichni mrtví!

To Kolya. Dlouho se tu neukázal. Strážní si tajemně šeptali, ale nic jsem z nich nedostala. Pak přišel velitel a smál se.

………..

 

Už to skoro vypadalo, že se konečně s Wraithem alespoň na něčem dohodneme. Začal mě učit wraithsky. Každý den pár nových slovíček. Moje hlava se sice chvíli bránila, ale nakonec si dala říct. Musela jsem uznat, že je chytrý. Někdy až moc. Až tak, že těžko chápu, o čem mluví. Ale oba se máme část dne čím zabývat a není tu takové ticho jako na začátku. Jinak naše komunikace vázne. Jeho jméno jsem se ještě nedozvěděla a nevypadá to, že by mi ho chtěl vůbec někdy říct. A informace o mé planetě také nejsou právě oblíbeným tématem. Aspoň pro mě ne. Pořád se je snažil ze mě vytáhnout, dokud jsem nepřišla s protiútokem. Skončili jsme tak, že jsme stáli u společného okna a vrčeli na sebe.

 

A pak přišel Kolya a smál se.

Vyprávěl, jak Atlantidu přepadli Wraithové, jak jste jednali s vedením Geniů a dostali jste od nich atomové bomby. A že jste neuměli nic jiného, než vyhodit celé Město do povětří. Nezůstala prý po něm ani stopa.

Stál před mou celou, vesele se na mě zubil a vyprávěl o zániku Atlantidy, jako by to byl ten nejlepší vtip, který kdy slyšel. Já jsem seděla u zadní zdi, dívala se na něj a vůbec jsem nechápala, co to vypráví. Odmítla jsem jakoukoli myšlenku na zánik Města. Pořád se smál a čekal na mou reakci a já jsem pořád mlčela a koukala na něj prázdným pohledem, dokud ho to nepřestalo bavit a neotočil se k odchodu. Po dvou krocích se ještě ohlédl, namířil na mě prst a řekl:

„Už tě nepotřebuju, příště jsi na řadě.“ Pohlédl k cele s Wraithem, pokývl a odešel.

Seděla jsem dál, dívala se před sebe a viděla znovu probuzení Města - vědce, kteří pobíhali z jednoho místa na druhé a křičeli nadšením, vojáky, jak opatrně postupovali dál a dál a oči se jim leskly za ochrannými brýlemi, znovu jsem cítila letmý dotek ruky plukovníka Sumnera, nádheru prvního nadechnutí vzduchu, když jsme vystoupali na hladinu oceánu… bylo toho tolik. Nemohlo to skončit jenom proto, že to někdo řekl! Ale musela jsem se přesvědčit. Co nejdříve. Hned!

Wraith celou dobu stál u dělícího okna a sledoval mě. Pomalu jsem zvedla hlavu.

„Odcházím“ řekla jsem směrem k němu.

Asi ho to překvapilo. „Kam?“

„Pryč,“ ušklíbla jsem se. „Už mě to tu nebaví.“

Díval se na mě a neodpovídal. Z jeho výrazu bylo patrné, co si myslí – zbláznila se. Pokrčila jsem rameny a vylovila z kapsy klíč. Trhnul sebou a zadíval se na mě pozorněji. Pomalým krokem jsem došla k zamřížovaným dveřím. Tiché cvaknutí zámku mi otevřelo cestu ven.

 

Klíč jsem ukradla to ráno jednomu strážnému, který přinesl jídlo. Visel mu na karabince u pasu, a když jsem si toho všimla, okamžitě jsem využila příležitosti. Sklonil se, aby položil misku a džbánek na zem a já se zvedla ze země tak rychle, až jsem zakopla a padala mu k nohám. Zachytila jsem se ho za uniformu, stiskla karabinku a klíč byl můj. Kopla jsem přitom do misky a ta se mu převrhla na boty. To ho na okamžik zaměstnalo. Vztekle odkopl misku do kouta, kde se rozbila o zeď a téměř vyběhl z cely, z vězení, z mého dohledu. Druhý strážný ho pobaveně sledoval, ale ani on si naštěstí nevšiml, o co při mém pádu ve skutečnosti šlo. Jinou misku jsem nedostala, ale za klíč ke svobodě to stálo. A za pohled na Wraitha překvapeného tak, až pootevřel ústa, taky.

 

Otočila jsem se na chodbě k jeho cele, tázavě se na něj podívala a pozvedla klíč.

„Daleko se nedostaneš. Už jsem to zažil,“ řekl. Po tváři mu přeběhl malý, ošklivý úsměv. „Počkám si, až se vrátíš.“ Obrátil se ke mně zády.

Došla jsem ke dveřím vězení a vyzkoušela, jestli jsou odemčené. Byly. S rozmachem jsem hodila klíč zpátky k celám, otočila jsem se a vyběhla z vězení.

Automaticky jsem zabočila do chodby s umývárnou, ale pak jsem se zarazila. Tudy cesta nevede. Nevím, jak jsem k tomu rozhodnutí došla, ale řídila jsem se jím. Obrátila jsem se na druhou stranu a vyrazila do neznámých míst. Už jsem šla pomalu a na každém rohu opatrně prověřovala další cestu. Na páté křižovatce jsem se zarazila. Tři krásné široké chodby vedly směry, které se mi vůbec nelíbily a ta čtvrtá byla úzká a nízká a temná. Stejně jsem se jí nakonec vydala. Vedla k ocelovému žebříku, po kterém jsem vyšplhala vzhůru, odsunula pokop nad hlavou a…do očí mě uhodilo slunce. Málem jsem spadla. S pevně stisknutými víčky jsem se dostala ven, přitáhla poklop zpátky na původní místo a sedla si do trávy. Obličej jsem schovala do dlaní a pokoušela se rozmrkat zářivá souhvězdí v očích. Zrak se mi pomalu vracel.

Jakmile jsem byla schopná rozeznávat okolí, s rukama pořád kolem očí, jsem zašla do lesa, který se rozprostíral všemi směry. Klopýtala jsem v kruhu kolem poklopu a hledala cestu nebo pěšinu, která by mě dovedla k Bráně. Les vypadal nedotčeně. Nezbylo mi nic jiného, než si vybrat vlastní směr a v tom případě bylo rozhodnutí jasné. Se sluncem v zádech jsem se nořila hlouběji a hlouběji do lesa. Oči si v přítmí pod rozložitými korunami stromů zvykaly na denní světlo lépe. Hlava se mi trochu točila z množství vzduchu a prostoru, který mne obklopoval. Šla jsem pořád dál, klopýtala pryč od slunce, které se pomalu blížilo k obzoru. Přede mnou se rozlévala tma. Ne jenom tma noci. Veliký černý mrak zakrýval část oblohy. Když jsem vyšla na mýtinu a podívala se nahoru, valil se, jakoby se snažil dohonit slunce, než zapadne.

Povzdechla jsem si. Proč nic nemůže jít snadno. A pak mi na tváři bleskl úsměv. Jistě, že nemůže. To by nebyla žádná legrace. A noční déšť je rozhodně lepší než Geniiské vězení. Pokračovala jsem v chůzi a hlavou se mi začaly honit znepokojivé myšlenky. Jak to, že jsem v celém komplexu nikoho nepotkala? Sice jsem několikrát slyšela kroky, ale vždycky doznívaly v dálce, nebo je přerušilo zavření dveří. Oči, teď už spokojené v přítmí, mi nervózně zatěkaly mezi okolními stromy. Žádný podezřelý pohyb, žádný záblesk…Záblesk přišel. Ne z lesa. Z oblohy. Ostré světlo mě srazilo na kolena a hrom mi bušil do zad. Za pár vteřin se k němu přidal i déšť. Rukama už jsem si zase svírala oči a lapala jsem po dechu. Proudy vody, které se valily z nebe, hrozily, že mě utopí. Mrak dohonil slunce a spolkl ho. A já si přála legraci!

Přinutila jsem se vstát. Dotápala jsem k prvnímu stromu a opřela se o jeho kmen. Nebylo to zrovna nejvhodnější místo, ale na závětrné straně jsem se mohla rozhlédnout. Celý les byl ponořený do neproniknutelné tmy, ale po chvíli pátrání jsem zahlédla světlý odlesk. Modrobílé mihotání. S rukama před sebou jsem opatrně vykročila ke světlu.

Trvalo dlouho, než jsem došla na okraj lesa. Světlo se dávno ztratilo, ale pokračovala jsem ve vybraném směru a doufala, že se příliš neodchýlím. Nechtěla jsem bloudit v kruzích. Bouřka přešla do jemného deště a hrom byl slyšet už jenom z velké dálky. Bylo mi to jedno. Dál jak na kůži se voda nedostane. Aspoň jsem si to vždycky myslela. Teď jsem se nebyla tolik jistá, ale to budu zjišťovat později. Uši mi nejspíš nefungovaly, ale oči si vedly dobře. A orientace taky. Stála jsem blízko Brány.

Rozběhla jsem se. Už jdu, Erin, už jsem na cestě, Atlantido!

 

Zpět na FAN FICTION | FLASH INDEX | NONFLASH INDEX

Vytvořil sg1.cz tým.