E-mail: mbubak@tiscali.cz, namuras@zoznam.sk
Stav povídky: Dokončena.
Velikost: 521 kB (doc), 237kB (HTML).
Období: Krátce po konci 8. sezóny SG-1.
Kategorie: Alternativa, humor, napětí.
Přístupnost: 13+.
Pokračování: Možná, ale jen nepřímé.
Stručný obsah: Humorně laděný příběh vyprávějící o tom, co se stane, když se strážcům času něco nepovede a v jedné realitě objeví hned tři Samathy Carterové.
PROHLÁŠENÍ: Stargate SG-1 a postavy zde vystupující jsou majetkem Stargate (II) Productions, Showtime/Viacom, MGM/VA, Double Secret Productions a Gekko Productions a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

Hlavní postavy:
Plukovník Samatha Carterová (věk 85)
Podplukovník Samatha Carterová (věk 40)
Kadet Samatha Carterová (věk 20)
Generál Jack O’Neill
Daniel Jackson
Teal’c
A-Tommy

Vedlejší postavy:
Generál George Hammond
Doktorka Birghamová
Seržant Walther Davis
Thor
Aesir
Mikel
Major Sikorski
Janet Fraiserová
Annie Carterová a další


Prolog

Místo, jež není více, kdesi v Mezičase

    A-Tommy, učedník a jeden z budoucích správců času kráčel po Nekonečném náměstí ostrova Mezičasu, kde čas ani prostor neexistoval. Místo popírající samotnou podstatu vesmíru, místo kde sídlil strážce času a jeho následovníci. Ačkoliv ti obývali spíše okolní domény spojené s tou jeho. Zde byl středo-bod, síla strážců a mocnosti jíž sloužili. Právě sem byl povolán bez udání důvodu. Obvykle důvod znal, ale tentokrát se mistr neobtěžoval cokoliv říci a to k němu nesedělo. Vlastně působil v poslední době poněkud roztržitě, což mu taktéž nebylo podobné. A-Tommy teprve nedávnou vstoupil mezi vyvolené následovníky a kandidáty na Správce. Věděl, že se musí mnohému učit, neboť chápat čas do jeho důsledků může být neskutečně složité. Zastavil se na pokraji vytyčeného kruhu. Mistr nevyžadoval žádné obřady ani projevy úcty. Samozřejmě si rád ze svých žáků střílel a nechával je často celé hodiny čekat ve snaze vyzkoušet jejich trpělivost. Učedník tedy nasadil útrpný výraz připravující se na dlouhé čekání. Mistr stál samozřejmě zády, oděný celý v černém, jako symbol svého postu. Nikdo nenosil černou. Šedá nebo stříbrná byla považována za nejvhodnější.
     „Víš o čem už celá tisíciletí přemýšlím?“ řekl náhle mistr, jemuž také mimo toto místo říkali Mikel, ale získal i jiná jména.
     „Nepřemýšlíte, mistře, máte všechno připravené dopředu,“ odtušil doufající, že to neznělo příliš sarkasticky.
     „Za těch tisíc let jsem si nikdy nevzal dovolenou,“ pronesl s povzdechem.
     „Jsme v bezčasu, mistře, slovo dovolená zde neexistuje,“namítnul okamžitě.
     „Myslím, že nadešel ten správný čas, abych tak konečně učinil,“ rozhodl se nečekající na souhlas.
     „Promiňte, mistře, ale když si vezmete,“ odkašlal si při tom zvláštním slově jež znělo tak cize. Znal jeho význam, ale nechápal proč mistr hovoří v hádankách. „Ehm, dovolenou, jak říkáte. Kdo bude dohlížet na rovnováhu vesmíru? Naši protivníci čekají na sebemenší chybičku, aby mohli získat rovnováhu ve svůj prospěch!“
     „Již jsem učinil patřičná opatření a zbývá pouze dohlédnout na pár záležitostí, zatím co budu pryč,“ mávl nad tím rukou.
     „A jak dlouho hodláte být pryč, mistře?“ položil velice, velice opatrnou otázku A-Tommy.
     „Čas je relativní, chlapče,“ věnoval mu poprvé alespoň letmý pohled. „Doufám, že zatím co zde nebudu tak dohlédneš na mé záležitosti.“
     „Samozřejmě, mistře,“ slyšel sám sebe říkat, ale nemohl si vzpomenout, že by právě tohle chtěl pronést.
     „Věděl jsem, že to pochopíš,“ popošel blíž k němu a uznale mu poklepal na rameno. „Všechno v podstatě běží samo. Časové mechanismy udržují tok času ve správné rovině. Hlavně je třeba zaměřit se na místa, tzv. trhliny, kde může dojít k narušení. No…..,“ odkašlal si. „Takže já ti popřeji hodně štěstí a hlavně mě nesmíš zklamat.“
     „Spolehněte se, mistře,“ odtušil bezvýrazně skrývající paniku jež se právě hlásila o slovo.
     „Dobře,“ bylo poslední co řekl než zmizel úplně. Neřekl kam, ani kdy se vrátí. A-Tommy, mohl jen doufat, že brzy. Stejně jako doufal, že se snad nic nepřihodí. Bohužel velice brzy zjistil, že tento odhad byl nejenom mylný, ale přehnaně optimistický. S povzdechem se tedy ihned vydal k místu narušení prozkoumat co je jeho příčinou. Pod heslem poznej příčinu a najdeš důsledek. Dříve než se objeví další potíž. První spatřil dřív než si stačil uvědomit jakou zodpovědnost právě dostal do rukou. Se sotva potlačovaným povzdechem se vydal na dané místo v daném čase, v dané realitě. Viděl jak po silnici právě projíždí vůz, ale z nějakého důvodu měl zvláštní pocit, že tohle není ta úplně správná událost. Jenomže určitě je spojená s! tou, kterou hledal a kde mělo dojít k narušení časové kontinua. No nic každopádně se vydal zjistit jaký pirát silnic zatraceně sedí za volantem a zvažoval další postup.


Kapitola 1

Zem, 2005

    "George, bré ránko! Ako sa máte?" zakričal ex-generál O'Neill do telefónu, kým Daniel na zadnom sedadle auta prevrátil očami.
    "Ja viem, že nie ste hluchý, George! Mám pre vás len perfektné novinky!"
    "Jack, skús dať pozor na cestu," neurčitým gestom, podobným archeológovmu, ukázala podplukovníčka Carterová pred seba.
    "Uú!" nadšene zvýskol O'Neill, keď sa len o chlp vyhol kamiónu s ťažkým nákladom dreva v protismere. "Svet je úžasný, jacháá!"
    "O'Neill," zapojil sa pokojným hlasom so slabučkým náznakom nervozity Teal'c, sediaci vedľa lingivstu, "neželáš si, aby som viedol vozidlo ja?"
    "Čo? Teal'c, nepočujem ťa, rozprávam sa s generálom," prehodil cez rameno šofér. "Prepáčte, George, stále na to zabúdam."
    "Jack, pre rany božie, spomaľ..."
    "V poriadku, láska, už brzdím."
    Trojica teamu SG1 s viditeľnou úľavou sledovala, ako sa ručička tachometra ustálila pod 70-kou.
    "George, ste tam? Fajn, myslím, že si zaslúžite ako prvý počuť tie pestrofarebné novinky..."
    Z telefónu zanelo Texasanovo konštatovanie.
    "Áno, ako to viete?" zamračil sa O'Neill a pozrel na Sam po svojej pravici. "Myslel som, že..."
    Texasan vzdychol a niečo mu dôkladne vysvetlil. Jack úplne zabrzdil.
    "To akože vážne?" neveriacky sa spýtal, keď Sam zotrvačnosťou takmer lízla predné sklo a Daniel s Teal'com sa zvedavo naklonili dopredu.
    "Celá základňa?" nakrčil Jack čelo a automaticky vypol motor. "Aj Siler?"
    Daniel s Teal'com sa nenápadne stiahli späť a začali si pískať, pozorujúc tú nádhernú strechu, ktorá sa im rozprestierala nad hlavami. Sam sa na nich otočila s otázkou v očiach.
    "Vďaka, George. Veľa sa tým vysvetľuje. Mimochodom, svadba je o týždeň v Sv. Petrovi."
    Piskot zozadu nabral na intenzite.
    "Takže celá základňa vie," ľadovým hlasom prehodil O'Neill, sotva zložil telefón, "že som rezignoval preto, aby som sa mohol zosobášiť so Sam."
    Teal'c stíchol a vyslal k Danielovi nemý pohľad bývalého Prvého Muža Apophisovho. Spolu s ním tak učinili aj snúbenci z predných sedadiel. Archeológ po desiatich dlhých sekundách usilovného pískania vzhliadol k Teal'covi.
    "Prečo to mám vždy vysvetľovať ja?"
    "Na vysvetľovanie pozemských zvykov máš najvyššiu kvalifikáciu, Daniel Jackson."
    "No samozrejme, niečo sa pokazí, tak to zhoďme na etnológa! Planéta P89-IOK sa zmenila na prach vesmírny, plukovník, ako je to možné? Ale, veď viete, pane, Daniel sa zase niečoho dotkol. Civilizácia na OZ2-159 s nami prerušila diplomatické vzťahy, čo ste zase robili, podplukovníčka? To Daniel, pane. Prečo musím byť vždy ja tá obeť?!"
    Atmosféra v aute klesla o pár stoviek jednotiek a všetci pozreli na Jaffu.
    "Ja?" ukázal na seba Teal'c prstom a skosil svojich priateľov pohľadom neviniatka. "Ja s tým nemám nič spoločného!"
    Daniel sa sardonicky zaškľabil a prikývol. "No jasné, Jaffa nič nevie. Pche, blbé predsudky."
    "Beriem to tak, že moje predošlé tvrdenie je pravdivé," pokračoval rovnakým hlasom O'Neill. "Celá základňa vie, prečo som rezignoval."
    Mimozemšťan a lingivsta pozreli na podlahu. Sam sa usmiala na Jacka, Jack sa zamračil na Sam.
    "Povedz im to," kývla Sam.
    O'Neill pokrčil ramenami a naštartoval. Cesta sa pred nimi zvdihla ako zamrznutý potok a na obloho sa objavili prvé náznaky mrakov. Dvojica vzadu si nevedela vybrať medzi zahanbením a zvedavosťou.
    "Takže niktonevie," zatočil Jack volantom a prefrčal okolo tabule 'Vitajte v Minnesote', "že naše dieťatko je na ceste..."
    Divé čajky nad čiernym autom vytvorili formáciu, pričom zvysoka kašľali na ornitológov, ktorí nemohli pochopiť ich výskyt tak ďaleko od mora.
    "Tehotná?!"
    Vedúca čajka zatrepala hlavou a pootočením krídla ladne zatočila doľava.
    "Áno, Daniel. A ak to bude chlapec, bude sa volať po tebe."
    Čajka po jej ľavici sa započúvala do dialógu tam pod sebou a v chvíli nepozorbosti narazila do vedúcej čajky. Obe sa v ladných piruetách sypali k zemi.
    "Po mne?! "
    "Gratulujem, Daniel Jackson."
    "Pogratuluj radšej Sam, Teal'c... Prečo práve po mne?! Jack, to má byť nejaký zlý vtip?"
    "Nie."
    "Ale áno!"
    "Nie."
    "Ale áno..."
    "Ale nie..."
    Keď čajka so zlomeným krídlom otvorila oko, aby zbadala svoju mŕtvu družku na chladnom asfalte, čierne auto už mizlo v ďalekej zákrute. No áno, Minnesota.


Kapitola 2

Základna Omikron, rok 2052

    Konečně přišlo něco co trochu oživilo jednotvárný život tady na Omikronu. Ne snad, že by průzkum planety a vytváření infrastruktury s životně důležitým přísunem potřebného materiálu nebylo úžasné, ale poté co vytvořili dostatek plánů najednou nebylo moc do čeho píchnout. Plukovník Samatha Cartrová se nemohla neušklíbnout při pomyšlení, že její divize speciálních projektů je v podstatě rodinný podnik. Jenom mu chybělo jméno “Carterovi a spol.“ Alespoň neměla současně na povel celou základnu. Jedna z věcí, jež Haileyovou s klidným svědomím nechala dělat. V posledních rozkazech sice cosi znělo o případném převzetí velení pokud bude mí pocit, že stávající velitel na svůj post nestačí. Neodporovala jí, nesnižovala její autoritu a mluvila jen když byla tázaná. Vždy poslušně a patřičně uctivě. Věděla jak moc tím Jenny musí rozčilovat a kdesi v duchu z toho měla dětinskou radost. Jenomže když neměla co dělat tak s ní také nebylo moc k vydržení. Její dcera Amanda se raději vytratila na delší průzkum místní flóry a fauny a vnoučata Daniel a Alison trávili hodně času právě s Haileyovou. Která na rozdíl od ní dokázala být dostatečně vtipná a plná nadšení jako oni dva. Takže ji svým způsobem obě vnoučata ukradla z což zase značně dráždilo jí samotnou. Taky neměla důvod být zahořklá, navíc ji v poslední době nesundal šílený odstřelovač a nemusela se zotavovat ze zranění a bylo jí skoro o dvacet let méně. Jo, ačkoliv poslední fakt z toho zase takový rozdíl nedělal. Jen velice nerada si přiznávala, že už jí táhne na devadesát a Haileyová má sotva sedmdesát. V podstatě by měly být dvě staré senilní babky, kolem kterých by spíš ostatní měli poskakovat. Janet nepočítaje. I když ta alespoň vypadala poněkud přiměřeně svému věku, neboť na ní kůra prodloužení života zabrala o něco méně než u ní a Haileyové.
    Přestala se zaobírat podobnými bláboly. Nic z toho nemohla změnit, alespoň si to včerejška myslela. Jeskyni objevil tým SG-31 a SG-32. Major Sikroski ohlásil nález neznámého zařízení a zakázal komukoliv se k němu přibližovat. Ona se s chutí uvolnila od veškerých všedních povinností, vzala si jeden větroň, naložila si vybavení a prostě odletěla. Nenašel se nikdo, kdo by jí odporoval. Jenom si občas přála, aby počasí na zdejší planetě nebylo tak nevypočitatelné. Dopoledne vystoupala teplota k dvaceti stupňům a za pár hodin klesla skoro k nule. Musela proto velice pečlivě volit co si vzít na sebe, aby jí nebyla zima, nebo zase naopak horko. Nejlepší by byl určitě skafandr s regulátorem teploty, ale v tom by za prvé vypadala směšně a za druhé nebyl tolik pohyblivý jak si přála. Každopŕ ádně nemůže mít přeci všechno. Alespoň provizorní stan, který si postavila měl v sobě instalovanou klimatizaci. Děkovala Ally, že jich na její popud pár vyrobily, aby průzkumné týmy operující déle mimo základnu měli co největší pohodlí do počasí ve zdejších podmínkách. Rozhodně toho bylo třeba. Strávila v něm celkem pohodlnou první noc nepočítaje studenou večeři, protože se do práce poněkud více zabrala a už neměla moc času připravit nějaké teplé jídlo. Teplota v noci ve zdejší oblasti klesala hodně hluboko pod bod mrazu. Zato usínala s jistým uspokojením protože právě našla způsob jak všechno tohle zastavit. Konečně může udělat něco pro záchranu světa.
    Zařízení, které totiž našla byl jakýsi člun. Nejspíše šlo o antickou technologii, ale nikdy se s ní během výzkumu nesetkali. Kromě té jež Jackovi nahrála do hlavy celou knihovnu. Žádnou další později nenašli. Zato člun uschovaný podle trimetru desítky tisíc let v jeskyni patřil k historickým nálezům, možná největšímu jaký kdy udělala. Ochranný štít jež dosud napájel většinu systémů byl skoro vybitý. Což by představovalo problém možná před padesáti lety, avšak ne dnes. Za tu dobu získala mnohem více vědomostí a dokázala ho z části posílit. Jen aby napájel jednu konkrétní část. Dokázala obejít jeho ovládání, alespoň si to myslela a zprovoznit ho. Stroj času byl připraven. Zbývalo učinit poslední krok, poslední rozhodnutí. Po návratu na základnu si tajně sbalila pár věcí včetně kopie svatební fotky z roku 2005. Tu chtěla mít sebou pro případ, že se přeci jenom něco nepodaří a ona se nebude moci vrátit. Byla příliš rozhodnutá, než aby se komukoliv svěřila. Ostatně proč? Nejspíš by ji zastavili a navíc Haileyová by ji udělala přednášku o narušení toku času. Nepochybně by měla pravdu, ale jí to bylo naprosto fuk. Přibalila si taky zbraň a pár dalších špionážních věciček, které večer sebrala v laboratoři. Rozhodně je bude potřebovat. Druhý den ráno vstala velice časně, zatím co všichni ještě spali. „Tohle všechno dělám také pro vás,“ pronesla šeptem ve dveří směrem ke své rodině.
    Dále už nic nestálo v cestě. Nastartovala větroně a odletěla směrem k jeskyni. Celkem zkušeně zaparkovala větroně mezi stromy a nastavila vyhledávací maják. Pár minut strávila nad tím, aby nahrála krátkou zprávu, než se mohl věnovat konečně své záležitosti. Zjistila, že samotnou loď nemůže ovládat bez specifického Antického genu. Zato stroj času kupodivu ano. Nepozastavovala se nad tím, proč lodní systémy ovládat nemůže zatím co stroj času ano. Možná kdyby v této chvíli uvažovala víc racionálně tak by jí došlo, že cosi není úplně v pořádku. To by nesměla být myšlenkami někde jinde. Během noci si též promyslela, do kterého roku se musí přenést a hlavně způsob jakým zabránit entropickému kaskádovitému efektu, jež by mohl případně! vzniknout i když půjde o stejnou realitu. Natolik uvažovala ještě racionálně. Tudíž vybrala čas, krátce před tím než vládní agenti, kteří je měli hledat, opustí USA. Nechtěla se dostat příliš blízko Mikela, který by mohl všechno zkazit. Pokud tam ti agenti nedorazí a zmizí beze stopy, jako předtím, akorát s tím rozdílem, že zabili Denise. Mikel je nenechal odejít a zabil taktéž toho parchanta Li Wonga. Čínský přistěhovalec, který je v Austrálii prodal. Proč, to se nikdy nedozvěděla. Toho musí pro všechny případy zlikvidovat taky, ale nejdřív z něj dostane odpovědi na pár otázek. Potom udělá co musí. Všechno měla dokonale naplánované. Moc víc už nepřemýšlela. Vztáhla ruku na tlačítko, pokud se to tlačítkem dalo nazvat a stiskla ho.
    A-Tommy si vybral akorát tento okamžik ke vstupu na scénu. Po nějakém čase stráveném v černém autě ex-generála Jacka O’Neilla si učinil jistý obrázek. Samozřejmě poznal čtveřici členů SG-1, jak se v autě hašteří, přičemž každý z nich měl na čele napsáno “POTÍŽISTÉ“, doplněný ještě větší cedulí pověšenou kolem krku “POZOR, POZOR !!! PŘED SEBOU MÁTE VELICE NEBEZPEČNÉ OBJEKTY, KTERÝM JE LÉPE SE VYHNOUT“. Alespoň on si je tam dokázal živě představit. Během hovoru, však pochopil, že tohle není to správné místo odkud přichází ono narušení. Akorát tady dojde k velkému třesku. Ve snaze zabránit tragédii, jíž snad ani zabránit nešlo přesměroval tok času. Opravdu v poslední chvíli, těsně! předtím, než Samanta Cartrová stiskla své pomyslné tlačítko. Po pravdě řečeno už v daném okamžiku věděl, že neudělal tu nejlepší věc. V rámci rovnováhy totiž časové mechanismy provedly souběžně s ním překvapující posun v jiné zdánlivě náhodné kvantové realitě. Výsledkem tak nebyl jeden přesun do reality dle jeho výběru, ale hned dva. Proč dva, opravdu netušil. Jediné co věděl, bylo, že se mu to nebude ani trochu líbit. Stejně jako nevěděl, co s tím má sakra dělat. Nejraději by odešel, ale tak nějak se nemohl vrátit a zůstal zde napůl uvězněn. Stále měl své schopnosti a nikdo ho nemohl spatřit pokud si to nepřál. S jistou hrůzou dospěl k závěru, že dokud se situace nevyřeší tak zdejší realitu nebude moci opustit. Stejně jako dopředu věděl koho dalšího sem časové mechanismy v rámci rovnováhy prskly. Dvě Samanty Cartrové. Což dělalo dohromady tři. Katastrofa. Copak nestačily dvě? Ale tři najednou? Opakoval si to sám pro sebe a nějak nedokázal na situaci najít cokoliv pozitivního. Jenom vrtěl hlavou mumlající cosi o tom, že tenhle job neměl nikdy brát.


Kapitola 3

Zem, rok 1986

    Kadet Sam Carterová besnila. Nie, ona nebesnila. Ona penila ako andorská mačka, ktorej zožrali dennú porciu cit-catu. Trahala svojou Ducati vzduch nad rozpáleným asfaltom tak, ako kedysi Zeus vrhal blesky a v duši mala zhasnuté všetky svetielka. So zatiahnutými roletami, pre istotu. A to všetko len pre jeden rozhovor...
***
    "A to si mi naozaj nemohla povedať skôr?!"
    "No, vedela som, že by si nemusela byť práve nadšená..."
    "Annie, práve si povedala svojej staršej sestre s komplexom matky-kvočny, že si tehotná a nevieš s kým. 'Nemusela byť nadšená' ani zďaleka nepokrýva, čo sa odohráva v mojej duši a to som ešte ani-"
    "Ale ja viem s kým! Len si nie som istá..."
    "Ako si, preboha, nemôžeš byť istá?! Máš už predsa 16! Keď sme už u toho, ten odkaz o bezpečnom sexe do vašej generácie ešte neprešiel, alebo čo?!"
    "Sam... toto naozaj práve teraz nepotrebujem..."
    "Ja ti poviem, zlatko, čo práve teraz potrebuješ. Práve teraz potrebuješ ísť za naším tatinom a oznámiť mu tie perfektné správy. Som zvedavá, či sa ti bude zdať potom moja reakcia ukvapená-"
    "Sam?"
    "Ešte som nedohovorila! Čo sa týka toho chlípneho pankharta, ktorý za to všetko určite môže-"
    "Sam, pamätáš sa na Jamesa Stepletona?"
    "To bolo úplne iné. Okrem toho, to som bola ja a nemôžeš porovnávať mňa a-"
    "To bolo úplne to isté, Sam. Okrem toho, len kvôli tomu, že mám lekársky spis o pár stoviek strán hrubší, nežty, ma nemusíš odsúvať do škatuľky 'Neschopné.'"
    Tiež máte ten nepríjemný pocit v obličkách, keď sa hádate s vlastnou sestrou? Taký ten pocit, že toto by ste naozaj nemali robiť, pretože by sa to mohlo skončiť epilepickým záchvatom, alebo niečím podobne hrozivým?
    "Ježiši, Annie... vieš, že si nič takého nemyslím. Ja len naozaj ne-"
    "Ale nie, Sam. Presne niečo takého si myslíš. Bojíš sa, že by s mohlo stať niečo apokalyptického, ak by som robila veci ako normálni ľudia. Ako vždy."
    A čerešničkou na torte je, keď má tá krehká osôbka, ktorá odchádza každý mesiac do sanatória, pravdu. Ako vždy.
    "Rozprávala som sa s doktorom. Potrat by... potrat by nemal byť problém."
    "Annie..."
    "Sam, mlč. Ja aj tak viem, čo mi chceš povedať."
    Takto by to naozaj nemalo byť. V jednej minúte ju prekrikovať a v druhej minúte zo seba nedokázať vydať ani hlásku. Bože, som to ale sestra.
    "Annie?"
    "Čo zas?"
    "Bolo to krásne?"
    Je to ten najstarší trik z knihy sesterskej lásky, ale Annie sa pousmeje. Môžem to vidieť. Môžem vidieť, ako sa to v sebe pokusi zadržať, zadusiť, chytiť pod krk, ale nemá dosť síl a ramená sa jej začnú triasť od smiechu. Zavrtí hlavou a mávne rukou.
    "Veď ti vravím, že si ani nepamätám, s kým sme to vlastne zaliezli do tej chaty. A ty tu odo mňa chceš duševné opisy..."
    "Ty si ale truhlík. Povieš do otcovi?"
    Sestrička zahryzne do pery a poškrábe sa po hlave. Napokon zavrtí hlavou. "Ešte by ho to definitívne dorazilo a boli by sme úplne siroty. Nie. On to nemusí vedieť."
    "Tak dobre, Annie."
    "Tak dobre, Sam."
***
    "Meteorológovia nás napriek tomu ubezpečujú, že nejde o nič neprirodzeného a nie je sa čoho báť," prívetivo sa usmial muž pred televíznou kamerou. "Slnečné erupcie postihovali náš solárny systém už od nepamäti. Ich priamy priebeh sa dá pozorovať len so 4-minútovým oneskorením, ktoré sa rovná dobe, kým sa svetlo dostane zo Slnka až k nám, na Zem. Viac nám k tomu povie odborník na túto tému, astrofyzik John Tomis. Ahoj, John."
    "Ahoj, Bob," usmial sa bradatý muž a nasmeroval hrubý rám okuliarí do kamery, "mal si pravdu. Slnečné erupcie nie sú v našej Galaxii naozaj ničím novým."
    "Isteže, John," usmiala sa do kamery Bob," ale naozaj nám nehrozí žiadne nebezpečenstvo?"
    John nervózne potriasol hlavou a zotrel si bielou vreckovkou pot z čela. "Bob, myslíš si, že by som tu sedel, ak by som si myslel, že čaká Zem istá záhuba?"
    "Ha, ha," prikývol Bob. "Takže dnešným dňom sa začína týždeň, ako každý iný, John?"
    John si zložil okuliare. "Nie tak celkom, Bob. Najvýraznejšie zmeny pocítia oblasti okolo ozónovej diery, takže všetci vy, ktorí sa chystáte na výlet do Antarktídy, majte oči na stopkách."
    "Ha, ha, John. Dnes len tak prekypuješ humorom. A čo iné oblasti sveta? Superpohár môže pokračovať?"
    John si opäť zotrel pot a rozopol gombík priemerného saka. "Odporúčal by som varovať sa priameho styku s intenzívnym slnečným žiarením, to značí dávať si pozor na prechádzky na slnku od 11-tej do tretej poobede, natierať sa krémom so špeciálnym filtrom, et cetera, et cetera... ako keď sa nechcete spáliť."
    Bob sa frajersky usmial. "John, prečo je vlastne okolo tejto slnečnej búrky taký humbuk?"
    John spojil ruky a pevne sa zahľadel do kamery a začal odcitovávať presnú definíciu...
    "Naposledy sme zažili ich nápor v podobe búrky na bližšej strane Slnka v roku 1905. Hoci sa Slnko zmieta každý deň v nápore svojich erupcií, ktoré zasahujú jeho korónu, skutočné slnečné búrky sa vyskytujú so maximálnou zriedkavosťou. Je to veľká šanca pre astronómov - či už amatérskych, či profesionálnych - aby si overili mnoho nových teórií, ktoré sa v priebehu rokov nazbierali, napríklad Kip Thorne má príležitosť nájsť dôkazy na overenie svojej teórie o cestovaniu v čase spojením dvoch singularít, v ktorej hrajú veľkú úlohu práve slnečné erupcie. Tiež je to fascinujúca udalosť pre historikov a širokú verejnosť, ktorá sa už zas može zapojiť do tohto všeobecného mediálneho šialenstva."
    Bob, Sebavedomý Úsmev, zamrkal. Kameraman, snímajúci Johnovu hlavu, tiež.
    "Ehm, prepáčte," bez zmeny výrazu a tónu sa opravil John. "Chcel som povedať nadšenia."
    Bob prehltol ťažkú guču v krku a nemo prikývol a sykol ku kameramanovi: "Sme naživo?"
    Kameraman s rovnakým rigor mortis na tvári prikývol. Fyzik sa zamračil: "Povedal som predsa 'prepáčte'."
***
    Kadet Sam Carterová besnila. Nie, ona nebesnila. Ona penila ako dvadsaťštyriročná andorská mačka, ktorej zožerali dennú porciu kit-katu. Trahala svojou Ducati vzduch nad rozpáleným asfaltom tak, ako kedysi božský Zeus vrhal blesky. V duši pre istotu zhasla a šľahala po všetkých myšlienkach na tému 'Môj vzťah k mojej fyzicky postihnutej sestre' bičom z hnevu a nervozity.
    Liezla si na nervy za to, aká bola neschopná, keď prišlo na to, prejaviť city k svojej sestričke. Neznášala sa za to, ako ju nechala na vlastných, keď mama... odišla.
    Bože, najviac nenávidela, že tomu to maličké dievčatko vždy tak dokonale rozumelo a chladnokrvne nad tým pokyvkalo hlavou. Ako to dokázala? To je predsa šialené!
    Zhrnutie: Ak ste staršie sestra, mali by ste byť vševedúca, všemocná a vo všetkom o tri kroky popredu. Sam Carterová sa zatiaľ na ceste sesterského maratónu pekne fláka.
    Kadet Carterová penila. Nie, ona nepenila. Ona to hnala na svojej hučiacej motorke horúcou diaľnicou do diaľky diaľavy, kým sa nezablisklo a vodič trucku, ktorého frajersky predbehla, si nezaclonil oči a keď sa pozrel späť na cestu, už tam nikoho nebolo.
    A zdalo sa mu to, alebo ten vánok okolo neho naozaj niesol tiché slová "Kurva, čo to-?"


Kapitola 4

Zem, 2005

Jack O'Neill

    "Jack, milujem ťa."
    No, to nebola zlá správa. Po tých ôsmich rokoch, čo sa poznáme, to bolo každopádne lepšie ako nič. A okrem toho, teraz, keď už so Sam čakám dieťa...
    "Aj ja ťa mám rád, Teal'c. Tak už prestaň cucať to pivo a poď hajať, zlato."
    "Ale, Jack! Ja to myslím vážne!"
    "No, iste, kto by nemyslel..."
    Veľký Jaffa ešte raz vzdorovito zavrtel hlavou a bezvládne padol na zem. Mučivú chvíľu, počas ktorej prešlo moje zápästie všetkými farbami spektra, som zvažoval, že ho predsa len prevlečiem silou-mocou na ten gauč, ale po dospelej úvahe som sa vzdal ilúzií a pustil som ho. V jednoduchosti je krása, a tak som cez Teal'ca prehodil deku, ktorú mal pripravenú na gauči.
    "Áááj kííp on fóóóólin..." zajačal známy alt a pripojil sa k nemu Danielov barytón. "Íííí-ííí-íí-ííí-ííí-ín..."
    Ale nie.
    "End," zaručali po dramatickej pauze obaja vedci. "Áááájm.. [pauza]... vif júúú... [pauza].. samtájms aj láv ju... samtájms mejk mi blúú-úúú..."
    Prosím, nech okamžite upadnem do bezvedomia, delíria, alebo aspoň poriadne hlbokej jamy, kde nebudem ten škrekot počuť... Bože, nechceš predsa, aby som zabil svojej budúcej manželke najlepšieho priateľa, že nie?
    "Samtajms aj fííl gúúúd... samtajms aj fííl júúúzd..." odpovedal chorál šialených cherubínov.
    Ja som to vedel. Ty ma proste nemáš rád.
    S povzdychom (a verte mi, mať chrápajúcich Jaffov na svojom koberci a falošne spievajúcu dvojicu vedcov na verande nie je môj fetiš) otvorím oči, ktoré som kŕčovito zavrel, aby sa svet prestal točiť, siahnem po kamere a jediným pohybom (hoci päťkrát zopakovaným) otvorím dvere, aby ma zaplavila vôňa jazera, lesov a tuniakových sendvičov.
    "Tak čo si si vlastne myslel?" ukončila moja nastávajúca škrekot divých hyen 'nevinnou otázkou', ktorej nevinnosť by sa mohla rovnať priemernému štátnemu zamestnancovi.
    "Ja... ja som sa radšej...," privrel Daniel oči a neurčito zavrtel hlavou, "nevenoval príliš otáázke... ehm... veľkosti tvojho... éhm..."
    "Ty si si myslel, že som pribrala?"
    "A neprbr... nepribrb... a nie?"
    "Ty si si myslel, že som pribrala a preto si sa k tomu tak ostentatívne nevyjadroval?!"
    Archeológ prižmúril oči a zatrepal hlavou, akoby si za niečo nadával. Pritiahol Sam bližšie k sebe a divadelným šeptom zašepkal: "Stala si sa obeťou verejného tajomstva. Je mi to ľúto."
    "Daniel, ty skorumpovaný úradník endorfizujúci svoje ego zakriveným zrkadlom svojho žalostne zanedbaného intelektu!"
    "Éé..."
    Doktor Jackson dokáže ukecať na rande Únasa, dokáže zachrániť rôzne národy pred záhubami rôzneho druhu, sakra, kedysi dokázal aj ujsť pred starou dobrou Fraiserovou, ale keď príde na moju nastávajcu, stále má svoje slabiny.
    Je čas Daniela zachrániť.
    "Ehm. Hm."
    Obe inkriminované osoby na mňa zmätene zamrkali, ako na mamu, ktorá prišla na to, kto rozbil to okno. Diabolsky som sa usmial a veľavýznamne poťukal na kameru. Daniel začal okamžite vrtieť hlavou.
    "Nie, Žek, nie, nie, nie..." Posledné nie sa pokúsil zvýrazniť mávnutím ľavej ruky, no zabudil si uvedomiť, že spomenutá časť tela leží pod Samanthou, kým pravou rukou zvieral jej ľavicu ako tanečník tanga pri prvých taktoch.
    Ako sa obaja vopchali do jedného jediného lehátka, mi asi navždy zostane záhadou.
    "Nie, Žek, už sa nás ani nepokúšal viac toto...éé, naka... nara... nakara..."
    "Kamero..." poradila mu rozkokošená Sam.
    "Akujem, Am... nakameronovať, pretože už aj tak sa máme všetci piati za čo toto... hanbiť na ďalších osem rokov a okrem toho..."
    Opäť chcel svojou ľavicou niečo naznačiť, no skončilo to len výrazným zakymácaním lehátka. Nemotorne zaklial a prešiel si pravou rukou cez zavreté oči bez toho, že by Saminu ruku pustil.
    "Som chcel povedať, že ak... ak nás ešte raz budeš kamero... točiť, tak spravím niečo naozaj hrozné s tvojou nastávajúcou a maličkým nastávajučičkým, ťuťuli-muťuli..."
    Už zas? To bude tento večer siedmykrát.
    "On to myslí vážne, Jack," pokývkala hlavou moja nastávajúca, ktorá v bola mene solidarity rovnako šialená ako Daniel.
    "Ale určite, že myslí."
    "Nikto ma tu neberie... oné... vážžne... aby ste toto... vedeli..." inkoherentne nás obvinil lingvista a pustil Saminu ruku. "Sa na to všetko môžem... éé... toto, hento, veď vieš..."
    "Ale my ťa berieme vážne, Daniel," vážne prikývla Sam. Možno práve pre toto ju milujem. Pre jej obetavosť. Pre jej lásku, ktorú rozdáva každému, koho...
    "Si len v kríze mužov stredného veku, v ktorej sa nachádza 82% slobodných a 42% ženatých mužov. S 75%-nou pravdepodobnosťou sa z nej dostaneš najneskôr do troch rokov... ak sa predtým nepokúsiš o samovrž... samovrež... vraždu samého seba, ako 31% Severoameričanov a 83% rozvedených Severoameričanov po 36-tom roku..."
    Zabudnite na to.
    S Danielom sme si vymenili pohľad tehotný informáciami a ja som bezradne pokrčil ramenami. Starého psa už novým kúskom nenaučíš. Náš obľúbený lingvista moju nastávajúcu s hraným odporom pustil.
    "Vezmi si ju, Žek. Už ju nechcem... Zlá Sam, zlá. Robí si srandu zo staručkého Daniela, ktorý trpí krízou stredného veku. Staručký Daniel chce spať..."
    A v tom okamžiku zavrel Daniel oči a trpezlivo imitoval spánok opilca. Zachytil som zmätenú Sam a jemne som ju ťahal k dverám.
    Niekedy by ma zaujímalo, či si Sam príležitostne uvedomuje, koľko toho pred ňou jej "braček" tají.
    "No poď, zlato," zašepkám zlatým vlasom, "mám pre teba špeciálne video 'Ako Teal'c makarenu tancoval' na dobrú noc..."
    Keď sme boli vnútri a ja som zatváral dvere, lehátko už bolo prázdne.

Jack O'Neill

Nasledujúce ráno...
    "Jack?!? Budeš tam ešte dlho?!"
    "Iste uznáš, že muž môjho postavenia tak trochu nemá na výber..."
    "Jack!"
    Prekladať z danielštiny do angličtiny je jednoduchšie ako púliť oči na prsia Lolo Ferari, ktorá sa na mňa vyškiera z dverí, kým kŕčovito zvieram okraj totho najdôležitejšieho nábytku v každom dome. Toto bolo 'Jack!' ako 'Jack, ak z toho záchoda hneď nevylezieš, odnesie si to tvoj rybník - stop. Nežartujem. Stop.'
    Myslíš si, že mám - stop - veľmi na výber? Stop?
    "Daniel!"
    "Tak fajn, Jack, ale ja som ťa varoval," odpovie môj brach priškrtený hlasom a za tri sekundy prasknú dvere.
    Ešte dobre, že Teal'c je stále v jaffskom nebíčku a Sam stále sníva veselé sníčky o kvarkoch a kríze stredného veku.
    Ja som nemal zapíjať tú broskyňu kávou. Nemal, nemal... Ale keď je človek gniavený nudou, hladom a kocovinou, čo už len narobí? Kým sa Daniel už od skorého rána táral niekde po horách a hľadal zmysel života, bol som to ja, kto musel čeliť tomu smutnému zisteniu, že chladnička zažila drancovanie najvyššieho stupňa. Okrem toho, tá broskynka vyzerala pred tromi hodinami tak nevinne... A káva? Preboha, kto mohol vedieť, že horúca káva nie je to najlepšie na uhasenie toho nehaseného vápna v krku?
    "Sam?" doľahne ku mne stenami skreslený Danielov výkrik.
     Moment, čo robí Sam mimo domu? Alebo som si ho predtým zle vysvetlil a Sam už nesníva o kelvínoch, ale o poctivom WC? Ale broskyne už predsa nemáme...
    "Jack, myslím, že by si potreboval niečo vidieť."
    No, to mi je ale novinka. Len počkaj, až uvidím, čo si zase pokazil, zajac...


Kapitola 5

    Jack s jistým ne zrovna nejlepším tušením doplněné navíc mrmláním vylezl z WC, kde se toho rána celkem pohodlně usadil. Doufal, že dovolená spojená s důstojným rozloučením s týmem v jehož středu strávil posledních skoro osm let. Osm plodných let opravil se. No a s jistým potuleným úsměvem si musel připustit, že brzy bude mít možnost lépe poznat plody své práce. Možná bude mít možnost napravit co kdysi spackal. Osud ne vždy dával druhou šanci a on jí nehodlal zahodit. Svým způsobem se na to již těšil než si uvědomil, že ho Daniel volá. Tedy přesněji řečeno volal než si našel jiný objekt na nějž by volal. No, ale musel u toho dělat takový kravál? Nejspíš to včera trochu přeháněl s pitím. Rychle překráčel přes Teal’ca, jež ležel na zemi přikrytý dekou a vyšel jen tak nalehko ven. Bylo poměrně teplo, ale už v prvním okamžiku si uvědomil, že dnes zcela jistě nevstal správnou nohou. Nebo spíš svět dneska nevstal správnou nohou a on do tohoto světa vkročil a bylo úplně jedno jestli levou nebo pravou. S jeho plotem jež měl kolem chaty a celkově okolím bylo něco hodně v nepořádku.
    Pouze pár vteřin trvalo než si uvědomil co sem nepatří. Tahle motorka z níž se lehce kouřilo určitě neměla na jeho zahradě co pohledávat. Daniel se skláněl nad jezdcem a teprve teď mu došlo, že na něj, ní volal jménem, Sam. Pořádně v něm hrklo, ale naštěstí se blondýnka zvedla byť těžce potlučená ze země. Udělal pár rychlých kroků kupředu, než si znovu a to dnes poněkolikáté uvědomil, že asi vešel do špatné zahrady. Konečně pohlédl do obličeje své domnělé nastávající. Co jí to sakra napadlo vyjet si na motorce? Žádnou na chatě neměl a do auta určitě žádnou tajně nepropašovala. Obzvláště v jejím momentálním stavu než si uvědomil proč se Danny tak zvláštně tváří. Sam za noc určitě nenarostly o tolik vlasy. Ne že by byly o tolik delší, ale přes všechny ty odřeniny ve! tváři a koženou bundu jež vyšla z módy někdy v osmdesátých letech vypadala tak o patnáct let mladší. Doufal, že neměla další dvojče, které před nimi celé ty roky tajila. Každopádně sice byla živá, ale jinak nevypadala zrovna nejlépe. Podle bolestné grimasy ve tváři měla minimálně něco zlomeného. Tohle ráno však ještě zdaleka nevytáhlo všechny své trumfy, které mělo připravené.
     „Danieli?“ poznal za sebou hlas, jež zcela jistě patřil jeho nastávající. Vyšla ven jen zpola oblečená v dlouhé košili. Pokud by situace nebyla natolik vážná tak by určitě ocenil její volnější odění. Naštěstí situace nebyla takového rázu, aby si mohl cokoliv takového dovolit. Ohlédl se po ní a oddechl si. Alespoň, že byla živá a bez zranění.
     „Máme tu nečekanou návštěvu zlato,“ zahlaholil s předstíraným veselím. „Mohla bys prosím zavolat……“
    Větu více nedokončil. Celý svět se pro něj v ten moment otočil vzhůru nohama, pořádně zatřásl a pak se znovu vrátil zpátky. Přišel záblesk nad jezerem před chatou. Tam kde schválně nechal vypustit pár ryb, aby všem ukázal během následujícího týdne jakým je zdatným rybářem. Ze záblesku se vynořilo cosi co nedokázal v prvním okamžiku identifikovat. Víc ani neviděl, protože předmět dopadl z hlasitým šplouchnutím do vody. Skoro polovina, spíš naprostá většina obsahu rybníka, alespoň takový měl pocit, pokropila nejenom jeho, ale i blízké okolí. V podstatě ho smetla jedna velká vlna. Sam sice uskočila dovnitř, takže dopadla o něco lépe, ale od vody uchráněná neskončila. Když se Jack konečně zvedl nevěřícně si protírající oči a hledící na dosti podstatně sníženou hladinu rybníka s pohledem plným nevíry a výrazem: „Tak tohle jsem opravdu ještě neviděl. A že jsem viděl už hodně.“ Zároveň mu sklapla čelist, když viděl ryby, které tlak vody vyhodil na břeh. Situaci šlo vystihnout slovy: „U nás potopa. Co u vás?“ Těžko by někdo našel vhodnější slova o tom jak na místě vzdáleném celé kilometry od vody za krásného rána, na obloze ani mráček vyplavil malý rybník celé rekreační zařízení. Na chytání ryb rázem mohl zapomenout.
    Jedno malé pozitivum toho dne přeci jenom nadešlo, když se Teal’c konečně probudil. Netřeba říkat, že voda dorazila až k němu a tím pádem přišel velice rychle k sobě. Vylezl ven oblečený jen ve spodním prádle zato zcela majestátní a naprosto s klidem hodnotil důvod vyrušení ze spánku. Na nadměrné množství vody neříkal nic. Stejně jako na všechny venku jež pořádná vlna spláchla reagoval pouze lehce nezdviženým obočím. Dokonce ani plavidlo neznámého původu jež trůnilo v místě jež před pár okamžiky bylo nazývané rybníkem ho nevyvedlo nijak z míry. Ne, na podobné maličkosti a překvapení byl konec konců za ta léta zvyklý. Ovšem na jednu věc si stále zvyknout nemohl. Potřeboval ji dost nutně, takže když ji neměl tak jeho nálada poklesla na hladinu mrazu a míval špatný zvyk být podrážděný.
     „O’Neille, neviděl jsi někde můj Tretonin?“ nadnesl tázavě směrem ke svému dlouholetému příteli a veliteli co nejklidněji. Včerejší večer ho stál hodně sil nepočítaje jistý neméně zajímavý pozemský nápoj jež požil. Bohužel si potřeboval dát svou obvyklou dávku léku o chvíli dříve, aby se cítil znovu v té správné pohodě.
     „Panebože!“ vyběhla za ním akorát Sam. Stihla na sebe vzít kalhoty a košili jež zcela jistě nebyla její rychle zastrkávala do nich. Nutno podotknout bez valného výsledku.
     „Podplukovníku Cartrová, je tohle to co si myslím?“ zachovával si Teal’c jako jediný smysl pro realitu.
     „Panebože, to vypadá jako…..“
     „Antický člun, přesně ten, který jsme už viděli a použili,“ konstatoval s naprostým klidem. „Což nejspíš znamená, že nikdo z Vás neví, kde jsem včera nechal svoji dávku Tretoninu?“ zeptal se pro jistotu ještě jednou, ačkoliv ani nečekal odpověď.
    Panebože…,“ vydechla Sam znovu zcela šokovaná, pobíhající pohledem z mimozemské lodi na své mladší já. Stále netušila co jí šokuje víc.
     „Vskutku ne,“ zahučel Teal’c skrývající svou mrzutost. Ne kvůli tomu, že nedostal odpověď, ale dovolávání boha, ať již pravého či falešného mu působila zvláštní mrazení u žaludku. S povzdechem zamířil zpět do domu, aby se oblékl. Dnešní ráno neslibovalo zrovna Tretonin, ale snad bez něj vydrží dokud nepřijedou týmy ze základny a nějaký pro něj snad přivezou. Osobně na to hodlal dohlédnout. První věc, po níž sáhl byl mobilní telefon. Automaticky než stihl kdokoliv cokoliv říci vytočil číslo na generála Hammonda. Momentální stav rozhodně vyžadoval přítomnost speciálních odborníků letectva. Vytopená O’Neillova chata byla jenom třešničkou na dortu. Co však potřeboval ze všeho nejvíce byl Tretonin. Jako první vyhledal mobilní telefon. Alespoň jedna věc jíž nespláchla voda. Ležel dostatečně vysoko tudíž ani nebyl mokrý, ačkoliv byl údajně vodotěsný. Ihned si našel číslo na generála Hammonda! a vytočil ho.
    Venku zatím Jack mokrý od hlavy až k patě zkoušel dohnat události předchozích minut. Za prvé měl vyplavenou chatu vlastním rybníkem. Za druhé v rybníků nezůstala skoro žádná voda a jediné co v něm momentálně zůstávalo byla mimozemská loď, navíc zcela jistě vybavená strojem času. Za třetí na jeho pozemek se nějakým neznámým způsobem dostala mladší verze jeho nastávající. Za čtvrté…, co to sakra ten Daniel dělá? Včera si z něj lehce utahoval na téma krize středního věku. Aha, nejspíš poskytoval první pomoc. Nehodlal příliš zjišťovat, jestli skutečně šlo o tu část, kterou mě na mysli. Každopádně pomoc nepotřeboval, takže on mohl věnovat pozornost něčemu jinému. Šok z toho, že už nemá rybník a tím pádem ani ryby, které by mohl chytat k němu ještě nedorazil. Sam mu právě pomáhala vstát a společně přešli k lodi trůnící v prohlubni rybníka. Nebylo pochyb vypadala úplně stejně jako ta na planetě kam Tok’rové uklidili Mayborna. Otázka co v ní najde ho nenaplňovala zrovna nadšením. Bohužel Samantha Carterová pod heslem: „každé záhadě je třeba přijít na kloub“ už bosky sklouzávala dolů. Co mu zbývalo. Šel za ní.
     „Ano, generále……, bude potřeba……,“ doléhal k nim Teal’cův hlas z verandy. Právě vyšel ven ze dveří. „Spláchlo to i mojí dávku Tretoninu, takže… ano děkuji.“
    Sam již byla u lodi, když dokončoval poslední slova. Z předchozí zkušenosti věděla, jak ji otevřít. Udělala to dřív než ji Jack stačil zarazit. Nestalo se nic hrozného. Zadní vstupní dveře se prostě otevřely. Alespoň jí stihnul chytit za rameno, než by vlezla dovnitř. Ne pokud se má něco stát tak ať on bude ten první. Konec konců by si nikdy neodpustil kdyby se jí nebo jejich dítěti něco stalo. Šlo o celkem jednoduchou kalkulaci. Vlezl tedy dovnitř Jako první a gestem ji varoval ať zůstane venku. Nemusel hledat příliš dlouho. Našel strůjce celé katastrofy. Ležel, nebo spíš ležela tváří k zemi, ale ty blond vlasy ho napůl připravily na to co asi uvidí. Proboha, svět se musel zbláznit, když mu zničil napůl chatu a prsknul mu sem hned tři Cartrové. Jemu stačila pouze jedna jediná s kterou se chtěl oženit a s níž čekal dítě. O žádnou další nestál. Opatrně ji otočil. Nemýlil se. Osud opravdu měl smysl pro humor, protože šlo pro změnu o její starší verzi. Pořádná podlitina na levé straně obličeje jež navíc ještě krvácela jasně ukazovala, že ten pád do jezera byl dost tvrdý i pro ni. Puls nahmatal, takže byla jenom v bezvědomí.
     „Jacku?“ zaslechl jak na něj zvenčí jeho Sam netrpělivě volá. „Je všechno v pořádku?“
     „Ne, zlato. Ani v nejmenším,“ odtušil sardonicky. „Ostatně se můžeš podívat sama.
     „Panebože, to jsem taky já…..,“ vydechla nevěřícně, když ji spatřila.
     „Jo a doufám, že víc už jich nebude…..,“ naznačil gestem ať mu pomůže ji vytáhnout opatrně ven. Nakonec dospěl k závěru, že bude lepší ji nechat vevnitř, kde je sucho než ji tahat do bláta a stejně ji nedostanou nahoru, aniž by jí nezpůsobili něco horšího.


Kapitola 6

    Generál Hammond sa dozvedel o potope na O'Neillovej chate presne o siedmej hodine a trinástich minútach. O päť minút na to mierila do Minnesoty špeciálna jednotka, vyzbrojená P90-tkami, slzným plynom a teleskopickými obuškami s ostrými špicami. Veď viete, niekto musí privítať návštevu, nie?
    Velenie nad krycou operáciou bolo zverené Jamesovi Stepletonovi. Áno, tomu, ktorý priviedol v mnohých alternatívnych realitách pred dvadsiatimi tromi rokmi vtedy ešte len študentku Sam Carterovú do druhého stavu. Nie je to nádherné stretnutie po rokoch? Nie je osud úžasný?
    Po nečakanom zmiznutí Sam Carterovej v '86-tom sa pokúsil Jacob Carter o samovraždu. Zvyšok jeho tela prežil ešte do roku '88, kedy zomrel na otravu alkoholu. Samanthina sestra Annie, po matke Cershwinová, sa spočiatku ubytovala u brata Marka, ale kvôli svojmu zdravotnému stavu musela byť prevezená do ústavu sv. Zuzany. Vydržala tam dva mesiace.
    Jej hrob je smutnou zhodou náhod hneď vedľa hrobu Janet Fraiserovej na cintoríne v Chicagu. Dnešná Sam Carterová naň vždy, keď padne v plači na kolená, položí svoju kabelku.
    Slnečné erupcie sú reálnym javom, teórie silne podporujú ich účasť na cestovaní v čase a vytváraní alternatívnych realít a pozemskými prístrojmi sa nedajú predpovedať, takže nám ostáva dúfať, že nám nič nehrozí a niekto tam hore vie, čo robí.
    Mikel ich možno dokáže ovplyvňovať, možno nie, no nikdy sa na túto tému verejne nevyjadril. Predpokadajme, že v mene našej slobodnej vôle na nás kašle.
***
    Kto, dočerta, si?
    A presnejšie, prečo mi fúkaš do pľúc?
    Ah, aby som nezabudla...
    "Kašl, kašl," nadvihla sa Sam a zavesila sa na rameno mužovi, ktorý sa ju buď pokúšal nejakým prefíkaným spôsobom zadusiť, alebo jej dával prvú pomoc. Problematiku ohľadne toho okna z posledných troch hodín ponechala otvorenú.
    Neboli to tri dni? Alebo tri údery srdca? Bože, kedy som stratila svoj zmysel pre orientáciu?
    "Ja som Daniel. Rozumieš mi?" vážne sa spýtal jej záchranca/prefíkaný vrah a zahladil jej mokrý prameň vlasov, ktorý jej ušiel z malého copíku.
    Och, rozumiem ti, len som momentálne indisponovaná chytaním dychu.
    No moment. Prečo som pridusená? Šla som predsa na motorke...
    No moment. Prečo som mokrá od hlavy po päty?
    "Kd... [kašl, kašl] ... kde... [kašl, kašl]..."v     "Za tebou," odvetil Daniel.
    S pestrofarebnými kruhmi, kružnicami, hviezdicami a nepríjene páchnucou vodou, tečútou z mojich vlasov, pred očami som sa otočila k svojmu tátošovi...
    Ale nie. Tatko ma zabije. Aj keď som už plnoletá. Viete, koľko stojí jedna taká mašinka? Preboha, toto je jeden z prvých modelov. Ešte ju budem tri roky splácať...
    A ako by toho nebolo dosť, môj nový priateľ Daniel na mňa vytiahol telepatiu.
    "Sam Carterová?"
    Počkaj, chlapče, odkedy si spolu tykáme?
    "Poznáme sa?" zamračila som sa a pravou rukou skontrolovala rebrá. No, vyzerajú v poriadku. Nie ako ten chlapík predo mnou. Inak vďaka, Daniel, po pohľade na Ducati uznávam, že asi nie si žiaden prefíkaný vrah.
    "Alterantívna realita? Nepamätám sa, že by som sa dotýkal nejakých zrkadiel..." nezrozumiteľne si mrmlal a zvláštne sa pri tom pohrával s ušným lalôčikom.
    Kašl, kašl. Kašl.
    "Si v poriadku?" s účasťou sa spýtal a prerušil moju úvahu.
    No to by som tiež rada vedela. Inak, vyzeral si oveľa krajšie, kým si uvažoval.
    "Ja som Daniel Jackson. Si na Zemi, v Minnesote..."
    Och, vďaka za to info. Na Zemi, ježiš, to je novina. Najbližší let Apolla, na ktorý mám šancu sa dostať, sa aj tak plánuje až na '91...
    "... je rok 2005."
    Ha. Asi som nejako zvláštne zdvihla obočie, alebo čo, pretože Daniel sa usmial a pustil moju ruku. Zhlboka som sa nadýchla, zotrela z líc žaburince a zaklonila hlavu do slnka, ktoré bolo podozrivo nízko, aby mi tvár mohol padnúť tieň...
    "Daniel Jackson, vyžaduje plukovník Carterová zdravotnú asistenciu?"
    Plukovník? Bavíte sa o mne?
    "Zdá sa byť v poriadku, Teeelk. Alebo nie?"
    To sa pýta mňa?
    Teeelk? Čo je to za meno?
    "Nič mi nie je," zavrtím hlavou a tieň zmizne. Nemusel, slnko sa mi zase zarylo do očí.
    "Nevtipkoval som," vráti sa Daniel k hlavnej téme svojho monológu. Daniel a rok 2005. Ha. Ha.
    Pripomína mi to tréning na akadémii. Nikdy sa nevzdať nepriateľovi, vždy preskúmať všetky fakty a až potom z nich vyvodzovať závery. Nikdy sa neukvapovať. Nikdy nepodceňovať svoje vlastné znalosti.
    "A prečo by som ti mala veriť?"
    Spomenula som, že má modré oči? Tak práve teraz sa hrajú dva páry modrých očí súťaž "Kto prvý žmurkne".
    Doma som to cvičila so susedinou mačkou. Nemáš šancu, Daniel.
    "Pretože ti budem veriť aj ja. Aký je podľa teba rok?" pokojne odvetil, akoby bol na niečo takéto zvyknutý a na moje sklamanie ani nemrkne.
    "Osemdesiat šesť." Nemám čo stratiť.
    "Osemdesiat šesť..." zamyslel sa Daniel a za chvíľu prišiel s rozkúskovanou odpoveďou. "Kennedy je mŕtvy, pápežom je Ján Pavol II., Gorbačov bol vlani menovaný tajomníkom ústredného výboru... éé..."
    Neuveriteľne presvedčivé.
    "To vie celý svet, Daniel."
    Daniel neurčito pokrčí ramenami a pokračuje.
    "Tvoj starší brat Mark sa pohádal s vaším otcom a odišiel z domu a nechal ťa tam samu..."
    Aha. To vie celé susedtstvo. Zvlášť preto, že Annie vtedy dostala jeden zo svojích záchatov a letela helikoptérou do Chicaga.
    "... s otcom si vtedy ani neprehovorila, no napriek tomu si vstúpila do armády a ..."
    Čože?
    "To nie je pravda," urazene som ho odbila. Možno až trošku príliš urazene, ale aj tak. Náš otec za nič nemohol! Okrem toho, ako som s ním nemohla prehovoriť ani slova? Obaja sme sa museli starať o Annie, nebol čas na nejaké mindráky...
    "Na tom nezáleží," odfrkol si Daniel. "Povedal som ti, čo som vedel."
    Jaj. Ja verím tebe, ty uver mne. Nemal by človek po... ehm, ceste časom upadnúť do nejakého šoku, alebo čo, aby mohol byť ušetrený takýchto vecí?
    "Nemôže byť rok 2005. Musel by si nosiť prilehavý odev ako zo Star Treku. Okrem toho, v roku 2000 mala predsa do planéty naraziť kométa, začať Apokalypsa alebo niečo podobné."
    "Zdražel benzín," uznanlivo prikývol Daniel a odhodil rybičku, ktorá mu zúfalo plieskala pod košeľou. "Počíta sa aj to, alebo to musí mať vlastnú kategóriu?"
    Nemôžem veriť tomu, že počúvam takéto kecy.
    "Nemôžem veriť tomu, že počúvam takéto kecy." Pohŕdavo myknem plecom, aby som strasla jeho ruky (ktoré na menovanom pleci síce neboli, ale pre efekt to stačilo) a so všetkou gráciou som sa postavila. Teda, aspoň na tretíkrát sa mi to podarilo. Ostatne, kto tu vylial ten rybník? Záchranca nijako neprotestoval a ja som vykročila von z tohto mokrého šialenstva.
    Poďme na to pekne logicky. Nevidno odtiaľto žiadnu diaľnicu a slnko je oveľa nižšie, ako bolo, keď som vyrážala z domu, ale to ešte nič neznamená. Kľudne ma mohli prepraviť a prebudiť až teraz, s rozbitou motorkou pod nosom a pokropiť ma vodou, aby ma zmiatli...
    "Daniel? Našli sme..."
    Annie? Čo tu robí Annie? Tí hajzli dostali Annie? Ako je to možné? S hnevom Carterovcom vrodeným som sa otočila späť k flegmatickému Danielovi, ktorý sa tiež dvíhal, aby mohol vyjsť za...
    Naozaj nemôže byť rok 2005. Pretože toto naozaj nemôžem byť ja o 19 rokov. Ak nie som tehotná, tak mám príšernú nadváhu. A nepáči sa mi, že mám hlas ako moja malá sestra.
    "No ty koki," odvetila blondína vo voľnej košeli predo mnou. Daniel sa len škodoradostne škeril.
    "Danny?" zdvihla moja dvojníčka obočie bez toho, že by ma spustila z očí.
    Danny sa bezradne poškrabkal za uchom. "Bola tu, už keď som si ráno odišel odskočiť. Kto je v tom člne?"
    "Ani nechci vedieť," odtušila moja... ehm, korpulentnejšia verzia a konečne prestala rozprávať, akoby som bola vzduch. "Samantha Carterová?"
    Bude sa ma to dnes pýtať ešte veľa ľudí?


Kapitola 7

    Idylické ráno v oblasti Minnesoty, narušil ostrý zvuk právě prolétajících vrtulníků nesoucích na sobě kamufláže USA AIR FORCE. Čtveřice bojových vrtulníků nové třídy Apache Aha-64A v matně zelené barvě na čele a za ní další tentokrát již transportní stroje. Cílem jejich cesty byla jedna zapadlá chata v oblasti kde navíc došlo k něčemu zvláštnímu. Natolik zvláštnímu, že generál Hammond zburcoval okamžitě speciální tým. Nepočítaje Prometheus kotvící toho času kdesi mimo orbitu planety. Chtěl vědět jestli ten údajný Antický Jumper nepřiletěl z vesmíru. Nejspíš asi ne, jinak by nespadl Jackovi přímo do rybníka, ale náhoda mívala zvláštní smysl pro humor. Obzvláště když šlo o vlajkový tým SG-1. Usmál se pod vousy, které sice neměl, ale na jedné straně mu to přišlo poměrně směšné. Tihle lidé toho pro tuhle planetu vykonali tolik se stále a stále zaplétali do potíží. Jako by nestačilo, že SG-1, kvůli těhotenství podplukovníka Samanty Carterové a odchodu velitele SGC Jacka O’Neilla, kterého si mimochodem tento týden hodlala vzít, v podstatě končí. Teal’c se nejspíš vrátí domů a připojí se k Bra’tacovi a Svobodným Jaffům. Akorát Daniel Jackson snad zůstane a bude dále zkoumat co najdou. Jenomže nic už nebude jako dřív. Z toho důvodu rozhodl, že žádný další tým neponese označení SG-1.
    Konečně u cíle. Bojové helikoptéry zakroužili kolem vytopené chaty, ale kromě pěti lidí a čehosi co vypadalo údajně jako motorka nezaznamenali nic podezřelého. Výsadek speciálních operací letectva pod vedením plukovníka Jamese Stepletona již byl na zemi. Rychle zajistili oblast. Generál dal tudíž zelenou pro přistání. Přistáli raději dále od chaty na jedné mýtině, kde jim kdosi, nejspíš Teal’c ukazoval, že je bezpečné přistání. Uvědomil si, že půda je po té záplavě mokrá a několik tun vážící stroj by mohl někam zapadnout. Sotva dosedli na zem a vrtule se přestávala točit vystoupil v doprovodu doktorky Brightmanové jejíž přítomnost byla speciálně vyžádána. Nemusel ani příliš hádat proč. Už z rozhovoru poznal, že záplava spláchla Teal’cův tretoin. Hřmotný Jaffa, již plně oblečený do suchého oblečení jež prozíravě ponechal ve vyšších místech kam voda nedosáhla. Uvítal generála lehkou úklonou jež si šetřil výhradně pro lidi, kterých si nesmírně vážil. Nešlo si nevšimnout postranního pohledu jež vrhnul po doktorce vedle něj. Poté co mu podala dávku tretoinu se jí poklonil málem až k zemi s úsměvem: „Konečně záchrana“. Teprve když měl svou dávku tak se plně uvolnil a znovu se cítil sám sebou.
     „Rád Vás vidím, generále Hammonde,“ začal vedoucí je k chatě.
     „To já taky, akorát jsem čekal, že se potkáme až na svatbě,“ zasmál se lehce Texasan.
     „Bohužel došlo k naléhavější záležitosti jíž bude nutné vyřídit ještě před svatbou podplukovníka Carterové.“
     „Určitě jde o antický Jumper?“
     „Podplukovník Carterová si je jistá.“
     „A kdo přesně je zraněn?“ vmísila se doktorka netrpělivě do hovoru. Způsob, jakým ji vytáhli z postele se jí ani v nejmenším nelíbil a rozhodně doufala, že k tomu mělo letectvo zatraceně pádný důvod.
     „Zraněné jsou zde dvě,“ překvapil ho svou odpovědí.
     „Dvě?“ podivil se generál. Kromě Sam tady žádná další žena být nemohla. Pokud nedošlo k něčemu o čem se Jack zapomněl zmínit. Pochyboval, že by zašel až takhle daleko. I když průzkum hlásil celkem pět lidí dole. Stále mu však jedna chyběla.
     „Ano, generále, dvě Samanty Carterové, jedna mladší a druhá starší. Podplukovník Carterová je jediná nezraněna,“ odtušil Teal’c s naprostým klidem a samozřejmostí.
     „Vysvětlete mi to trochu blíž, Teal’cu,“ pobídnul ho Hammond, jež se vzpamatoval poměrně rychle. „Nedotýkal se doktor Jackson zase nějakých zrcadel, ani si někdo další hrál s podobnými hračkami?“
     „Ne, generále. Tentokrát je v tom Daniel Jackson zcela nevinně,“ nazdvihl levé obočí. „Alespoň si to myslím. Ačkoliv tu první, mladší Samanthu Caretrovou našel ráno na zahradě i s motorkou. Potlučenou, ale jinak myslím si nezraněnou.“
     „Aha,“ přikývnul. „Budu si na něj muset trochu posvítit. Nepotřebujeme, aby činil podobné nálezy, obzvláště ne, během dovolené. Tuhle část mu musím obzvlášť zdůraznit v jeho pracovní smlouvě. Za podobné přestupky mu budu strhávat prémie.“
     „O’Neill pak našel druhou, starší verzi podplukovníka v Jumperu a myslím si, že právě ona bude potřebovat naléhavou lékařskou pomoc.“
     „Dobře, veďte mě!“ chopila se doktorka konečně iniciativy s tím, že konečně pozná důvod a hlavně pacientku, kvůli které sem letěla přes půl světa. Alespoň jí to tak připadalo i když šlo o necelou hodinku letu.
    Při pohledu na jámu, jež kdysi byla rybníkem plným vody si doktorka přála, aby zavolali jiného lékaře. Pokud by zrovna nebyl na dovolené někde na konci světa. Alespoň dolů se dostane snadno. Teal’c od ní převzal lékařskou brašnu, za což mu byla neskonale vděčná a nechal ji sklouznout dolů. Nešlo zrovna o elegantní sklouznutí, ale dole ji někdo díky bohu zachytil, jinak by se rozplácla v blátě. V duchu dotyčnému děkovala. Okamžitě poznala generála O’Neilla. Tedy bývalého generála i když jeho rezignaci a odchod do výslužby Hammond nepodepsal. Poté co ji pustil chytil také její brašnu jež mu Teal’c promptně hodil. Doufala, že samotné vybavení přežilo a bude s ním vůbec něco udělat.
     „Pojďte, doktorko,“ vedl ji blátem a zbytkem vody k Jumperu. „Nevypadá to s ní vůbec dobře. Ten dopad byl asi dost tvrdej.“
     „Hned se na ní podívám,“ vlezla dovnitř a konečně mohla dělat svoji práci. K podivení nad tím koho vidí věnoval pár vteřin času. Skutečně, vypadala úplně jako Samantha Carterová, akorát tak o patnáct let starší. No, podle všeho byla původní diagnóza správná a měla minimálně otřes mozku a nějaká vnitřní zranění způsobená pádem. V rychlosti ji tedy stabilizovala, zbytek bude muset provést v nemocnici na základně.
    Nahoře, tedy přesněji řečeno nad úrovní rybníka, kde se právě nacházel Jack s doktorkou přecházel generál k druhému objektu jež se tu údajně čirou náhodou objevil dnes ráno, krátce před Jumperem. Zavadil pohledem o motocykl. Nebyl znalec, ale šlo určitě o skvělý stroj. Podplukovníka Carterovou poznal ihned i když byla bosa jen v jeansech a košili, jež zcela určitě nebyla její. A samozřejmě i Daniela v jehož opatrování se její mladší verze nacházela. Ano, byla určitě potlučená, ale vypadala jako ona tak o dvacet let mladší. Copak jedna nestačí? Zajímalo by ho, co tu tihle čtyři vyváděli, když se tu najednou objevily dvě další Samanthy. Pokud samozřejmě šlo o Samanthy. Tuhle část potvrdí až genetický test, ale on si byl naprosto jist, že bude totožný. Povzdechl si. Dvě už zažil, ale tři najednou? Co teprve Jack? Jak ten to asi vezme? Doufal, že nezačne uvažovat nad tím, která vlastně bude jeho nastávající.
     „Takže, vy jste Samantha Carterová?“ položil otázku na níž místo odpovědi dostal nejprve pouze útrpné povzdechnutí.
     „Bude se mě na to ptát ještě hodně lidí!“ vyjela podrážděně. „Ano, jsem Samantha Carterová!“ Pozvedla zdravou ruku v pokračování. „Nevím jak jsem se ocitla při jízdě na dálnici tady, kde mi všichni tvrdí, že je Minnesota a rok 2005. Hned jak budu mít zdravou pravou ruku, pošlu stížnost na ministerstvo dopravy. Dálnice by neměla končit o devatenáct let v budoucnosti ani v úplně jiném státě. Stačí!“
     „Na mě se nedívejte, pane,“ bránila se podplukovník. „Nejspíš mluví pravdu i když asi pochází z jiné reality, blízké té naší, neboť já nikdy neměla sestru, ale tahle motorka je mi víc než povědomá. Vlastně si na ní vzpomínám.“
     „Dobrá, tohle prověříme až na základně. Včetně testů DNA.“
     „Souhlasím,“ přikývla. „Pokud dovolíte, tak se obléknu a můžu vyrazit.“
     „Jste si jistá, že ve vašem stavu chcete…“
     „Nebojte se, pane, jsem v pohodě.“
     „No dobře, dobře,“ zamručel. „Nechám tu tým specialistů, aby všechno prověřili a dopravili tu loď do oblasti P51.“
    V té době si již doktorka Brightmanová vyžádala okamžitý transport na základnu. Helikoptéra vytáhla z rybníka její pacientku, ačkoliv se pilot řádně ušklíbnul nad tím až bude svým kolegům vyprávět, že převážel někoho kdo spadnul do rybníka kde nezůstala po jeho pádu skoro žádná voda. Naviják celkem bez problémů vytáhl nosítka a mohli se dát do pohybu následování druhým strojem převážejícím SG-1 i s jejich nečekanou návštěvou na základnu SGC.
    Zpoza stínů vše sledoval A-Tommy a doufal, že udělal dobře. Vojáci speciálních jednotek ho nenašli což bylo alespoň jedno malé plus. Nebyl zdaleka tak bezbranný jak se původně domníval. Stále vládl silou správce věčnosti. Tudíž mohl být neviditelný pro většinu přítomných. Kromě pár vyvolených. Zvědavě sledoval co se bude ještě dít. Rozhodně nesdílel pobavení vojáků jež se napůl usmívali nad vylitým rybníkem. V této chvíli si byl jist, že hlavní část se odehraje na základně SGC. Ano, tam se rozhodne. Zajistil, aby nedošlo k entropickému kaskádovému efektu, způsobenému více stejných částí z různých kvantových realit v jedné. Narušovalo to rovnováhu, ale on kupodivu dokázal vzájemným působením dvou realit efekt prostě vyrušit. Jedno malé plus pro něj. Ať tak či onak to takhle nezůstane věčně. Stejně jako není jisté, jestli má celou věčnost k vyřešení problému. Mistr odešel na dovolenou a on musí hlídat věčnost! Jenomže jak ji má hlídat, když zůstal tady? Další zajímavé dilema, jako by jich nebylo dost.


Kapitola 8

    Pip, pip, pip, pip...
    "Vyzerá hrozne."
    "Uhm."
    "Najmä tá hlava."
    "Uhm."
    "Vieš povedať niečo iného ako 'uhm'?"
    "Uhm."
    "Aha," prikývla kadet Carterová a preložila si nohu cez nohu. Jej staršie ja, ktoré prišlo pred piatimi minútami, apaticky hľadelo na ich najstaršie ja, ktoré ležalo v bezvedomí na posteli.
    Doktorka Brightmanová nedovolila najmladšej Carterovej opustiť ošetrovňu, kým nebude mať k dispozícii výsledky kompletných testov, a tak tam Sam presedela tri hodiny nad svojou dvojníčkou, príležitostne usŕkavajúc kávu. Nepáčilo sa jej, čo sa deje, ale Jack O'Neill ju uistil, že na riešení problému sa pracuje. Popravde, v skutočnosti použil slová "Pekná motorka. Model 18BP?", čo bolo v tom všeobecnom zmätku na chate akosi utešujúce.
    Padli frázy "časová slučka", "puddle jumper" a "Casimirov efekt", čo jej tak trochu nedávalo zmysel. 'Ale na druhej strane,' povedala si, keď dopila druhú kávu, 'ak je naozaj rok 2005 a ak budem veriť tej sympatickej krivke rýchlosti, akou sa má veda rozvíjať, nemá zmysel sa nad tým zamýšľať. To by bolo, ako snažiť sa pochopiť teóriu relativity, ak nepoznám oheň.'
    Zhrňme to. Boli to dlhé, dlhé, dlhé... DLHÉ hodiny. Vlastne takmer tri dni. Cítim sa ako pojazdný slovník, do ktorého niekto práve skopíroval novú zásobu hesiel. Volajte ma KSSJ. Chce sa mi spať.
    Oheň. Prečo naň musím stále myslieť?
    "Vyzerá hrozne," prehodila tehotná Carterová.
    "Uhm." Oheň, horenie, katalyzácia, výbuch...
    Staršia Sam sa otočila na stoličke k nej. "Najmä tá hlava."
    "Uhm." ... teplo, svetlo, bože, s čím sa ešte spája oheň...
    "Vnímaš ma?" zamračila sa.
    "Čo?" prebudila sa Sam a takmer sa obliala kávou. "Nie! Teda, áno... máš pravdu, zdá sa, že už má nejaké tie roky za sebou."
    "Ja som myslela to zranenie."
    "Oh, to tiež, to tiež. Mám z nej divný pocit."
    "Prepáč, nerozumela som?"
    "Myslím, že je oveľa staršia, než vyzerá."
    To definitívne upútalo pozornosť podplukovníčky. Pritiahla si stoličku bližšie k svojej mladšej verzii a tlmeným hlasom sa spýtala: "Prečo?"
    Kadet pokrčila ramenami a ukázala na inkriminovanú ženu. "Na prvý pohľad vyzerá na 50, že? Ja mám 20, ty 40. Takže logicky vzato by ste si mali byť dosť podobné, nie?"
    "Uhm," nepresvedčene prikývla budúca mamička.
    "Tak prečo mám z nej taký pocit, akoby ti mohla byť matkou? Nehovoriac o tom výraznom prehnutí ramien, ktoré získavajú ľudia po šesťdesiatke? Jej vlasy majú nádhernú blond farbu, ale aj tak sa zdajú oveľa priesvitnejšie, než by mali byť. Teda, súdiac z tej časti vlasov, ktorú nezakrýva obväz..."
    Sam Carterová znovu pozrela na jazdkyňu z jumpera a zamrkala. "No wav... to som si nevšimla..."
    Kadet pokrčila ramenami. "Mám skúsenosti s pozorovaním ľudí na nemocničných lôžkach. Škoda len, že som..."
    Podala kávu prekvapenej Samanthe a prešla k jazdkyni. Sklonila sa nad jej hlavou, ale to to už jej staršie ja nevydržalo. "Čo robíš?"
    Kadet sa k nej otočila a nervózne zatriasla hlavou. "Zreničky. Okolo koróny je drobný povlak, podľa ktorého sa dá poznať...."
    "Dobre, chápem, ale... Ty si chceš prezrieť jej zreničky?!"
    "Pozri, doktori to robia stále a okrem toho, vôbec nevyzerá na to, že by jej to práve teraz vadilo."
    "Eum... Sam, to by nemusel byť ten najlepší nápad..."
    "Ale, choď niekam. Chceš mi povedať, že si vždy čakala, kým pre teba vyrieši hádanku niekto iný?"
    "No..."
    "James Stepleton?" nadhodila nevinne kadet.
    "Tak to bolo niečo úplne iné," ohradila sa podplukovníčka a zdvihla ruky. "To bol úplne, úplne iný druh rozhodnutia..."
    Kadet sa otočila k bezvládnej žene a zaškerila sa. "No áno, kde som to už počula. Daj pozor, či niekto nejde."
    Tehotná Sam opäť zamrkala, ako v delíriu položila kávu na stolík vedľa a pootvorila dvere na chodbu.
    Nikde ani živej duše.
    "Počkaj!" zadržala svoju mladšiu kópiu, ticho zavrela dvere a rozbehla sa k posteli.
    Kadet sa zaškerila. "Neodolala si, hm? To vzrušenie z lúštenia hlavolamu..."
    "Drž hubu a otváraj," odsekla podplukovníčka a sklonila sa tak, že bola len pár centimetrov od tváre v otázke.
    Kadet si utrela ruky a opatrne sa dotkla viečok. "Trpezlivosť, nechceme jej predsa náhodou ublížiť..."
    S posvätnou bázňou nadvihla viečka svojej najstaršej verzii a zažmúrala do sivomodrých očí pred sebou. "Prihraj sem nejaké svetlo."
    Za chrbtom jej niečo zašuchotalo a balzamovite bledú tvár zasahol lúč svetla. Zreničky sa reflexívne zúžili a kadet našla, čo hľadala.
    "Vidíš? Tá šedivá hmota?" narovnala sa a zaškerila sa na podplukovníčku. "Ak nemá už dávno po osemdesiatke, zjem kefu."
    "Kde?" lepšie sa prizrela staršia Carterová, nasledovaná kadetom. Ich hlavy boli tak nízko a blízko, že sa takmer dotýkali. Kadet pozrela na podplukovníčku a neurčito naznačila ukazovákom. "Vidíš dúhovku? Asi pol milimetra okolo nej..."
    Podplukovníčka sa sardonicky zaškľabila a pozrela na kadeta. "Nič tam nie je."
    "Si slepá?"
    "Vravím ti, nič tam nie je."
    "A ja ti vravím, že keď sa lepšie prizrieš, tak to uvidíš..."
    "Je mi ľúto, slečna Carterová, ale nič tam nie je!"
    "Je!"
    Oceľovomodrá narážala do oceľovomodrej. Napätie, nahustené do trojcentimetrovej medzery medzi ich očami, by sa dalo krájať nožom. Atmosféra nabrala spád veľmi zlým smerom...
    V tej chvíli ucítila kadet Carterová pod prstami pohyb. Podplukovníčka si všimla šoku v jej tvári a so zlou predtuchou ťažko preglgla.
    Najstaršia Sam Carterová si odkašľala.
    Jej mladšie kópie sa navzájom prebodli pohľadmi "Je to tvoja vina" a v nasledujúcom okamžiku sa už usmievali na ležiacu Sam, ktorá začínala slziť.
    "Ahoj, babi," privítala ju kadet. "Vitaj v roku 2005."

Daniel Jackson

    Ľudia si myslia, že keď zhodou okolností prejdete do inej úrovne existencie a rok lietate vesmírom ako svetielkujúci anjel, ste svätý. Čo síce nie je zlý nápad, ale potrebuje trochu vylepšiť.
    Ľudia si myslia, že keď ste už päť rokov vdovec a stále ste nenadviazali hlbší vzťah, váš testosterón je úplne v ťahu a zostanete osamelým vlkom až dokonca života.
    Ja viem, čo vravím a nie, nie som blázon.
    "Josh," zamávam na stráž pri vchode do Cheyennskej hory. Seržant sa usmeje a zakričí: "Zase na prechádzke, doktor?"
    "Ako vždy," zakričím späť, "prevetrať sa a spoznať nové obzory!"
    Ľudia sú blázniví. Veria tomu, že som celý rok lietal vesmírom ako nejaký naivný anjel a nezískal z toho žiaden benefit. Zatvárajú oči nad tým, keď otváram dvere skôr, ako zaklopú a tvária sa, že si nevšimli, že odpoviem na otázku skôr, ako ju dokončia.
    "Josh, ten jeho pohľad sa mi nepáčil," zašepkal jeden vojak druhému.
    "Tak vyzerá stále. Mal si ho vidieť, keď Ares zajal Carterovú," šeptom mu odvetil Josh, keď Daniel zašiel za roh.
    Oh, áno. Doktor Jackson má škaredý pohľad, pretože doktor Jackson myslí na škaredé veci. A na škaredých ľudí. A iné bytosti. V šedivých plášťoch, napríklad.
    "Ó, áno, hovorím o tebe," zaškerím sa na prázdny výťah a stlačím gombík na 18. poschodie. "Práve o tebe. Počuješ, ako cool a nadupane to znie? Tak by si mi mohol prezradiť, čo tu robíš."
    Chlapík v šedivom plášti s tvárou dieťaťa a kŕčovitým rigor mortis, sa neisto usmeje. A potom príde tma.


Kapitola 9

    Tohle určitě nebylo nejlepší probuzení, které plukovník Samantha Cartrová zažila. V naprosté tmě bezvědomí začala vnímat první stíny nad sebou i tlumené hlasy. V hlavě ji stále hučelo, ale nic ji nemohlo připravit na náhlý příval světla jež rozčísnul tmu. K vlastnímu překvapení poznala, že ji někdo právě svítí baterkou do oka. Stejně jako hlasy slyšela stále více zřetelněji. Hlasy dvou žen, jež se mezi sebou hádaly. Alespoň tolik rozpoznala z intonace, neboť slovům stále nerozuměla. Zaměřila k nim veškerou svou pozornost až překonala šedý závoj jež ji ještě držel v bezvědomí. Otevřela oči, ale hned si přála, aby je nikdy neotevřela a ty dvě se šly hádat někam jinam. Nemohla nepoznat ty tváře. Alespoň na první pohled je měla komu přiřadit. Jenomže druhý pohled už odhalil jisté nesrovnalosti. Za prvé starší blondýnka byla určitě těhotná. Pokud nezaspala dlouhé měsíce tak minimálně tahle část nesouhlasila. Stejně jako ta druhá mladší, měla delší vlasy než by měla mít. Navíc tohle místo ji připadalo povědomé, ale základna Omikron to určitě nebyla. Spíš SGC. Ano, SGC, zamrkala. Kdo potom jsou ale oni dvě?
     „Znám tuhle tvář,“ vypravila ze sebe slabě ukazující na starší blondýnku. „Vídávám jí každý den v zrcadle,“ doplnila obratem.
     „Já vím,“ dostala s povzdechem odpověď. „Provedli jsme DNA testy. Podle nich jsme všechny tři Samathy Carterové.“
     „Tohle vypadá jako SGC, pokud se pamatuji dobře,“ nadnesla opatrně čekající zda dostane kladnou odpověď, nebo jí popřou, či nedostane vůbec žádnou odpověď.
     „Ano, jsi na základně SGC a máme rok 2005,“ odtušila dřív než si uvědomila co říká.
     „A kde je?“
     „Kdo?“ zamrkala překvapivě.
     „Ten s kým čekáš dítě přeci!“ vyjela na ní, neboť měla špatné tušení, že není tam kde by měla být, tj. Austrálie kolem roku 2020.
     „Aha… jo Jack,“ zakoktala než pochopila otázku. Copak to musí vědět úplně každý?. „No je někde na základně. Mám ho zavolat?“
     „Všechno je špatně…..,“ zašeptala, načež jí víčka spadla upadla do bezvědomí.
     „No tak to bychom měli,“ pokrčila nejmladší z trojice Carterových rameny. Z nějakého důvodu se snažila zaplašit znepokojení nad tím co viděla. „Nejspíš nám hned tak neřekne, kolik jí je vlastně let.“
     „Tohle bych si z dovolením vzala,“ nadskočili obě dvě nad novým hlasem, který se ozval za jejich zády. Patřil doktorce Brightmanové a nesl v sobě jistou známku nevole nad tím jaké experimenty tu provádějí s její pacientkou. Během krátké hádky neslyšeli jak tiše otevřela dveře a vešla dovnitř. Sice musela přiznat zvláštnost celé situace, neboť na ošetřovně se sešly podle DNA tři zcela identické ženy rozdílné pouze věkem. Natáhla ruku pro baterku jež okamžitě dostala a mladá Kadetka předstírala, že ji předtím vůbec neměla v ruce a že ji vidí poprvé v životě.
     „Ehmmmm, no já se půjdu podívat jestli je něco nového ohledně toho Jumperu,“ hodlala nenápadně zmizet ze scény těhotná blondýnka.
     „Pokud chcete znát její přibližný věk tak se stačí zeptat,“ pokrčila doktorka rameny.
     „Opravdu?“
     „Ano. Generál Hammond chtěl, abych provedla důkladnou prohlídku.“
     „A…..“
     „Určitě nemá žádný výrazný šedý povlak kolem zorniček,“ začala neutrálně. „Ne víc než tady podplukovník. Stejně jako prohnutá ramena nejsou znakem vyššího věku. Mohu vám říci, že je, tedy předtím byla v dokonalé fyzické kondici.“
     „A kolik jí teda je?“ vyzvídala Kadetka, neboť doktorce tak úplně neuvěřila argumenty jímž smetla její pozorování ze stolu.
     „Tak tady máte asi pravdu. Podle všeho jí je tak osmdesát, plus mínus nějaký ten rok.“
     „Nevypadá natolik, že?“
     „Po fyzické stránce jí je tak padesát pět.“
     „Aha.“
     „No nic,“ ukončila diskusi. „Výsledky jsou v pořádku, žádné zlomeniny, takže můžete odejít z ošetřovny. Pro ní bude lepší, když na ní nikdo nebude zkoušet žádné experimenty. V jejím stavu není momentálně dobré přivést ji prudce k vědomí. Rozumíte mi!“ zdůraznila pro všechny případy.
     „Jo, však už jdeme,“ zamumlala mladší z obou blondýnek a rychlým krokem zamířila ke dveřím následovaná svou starší verzí. Alespoň uvidí něco ze základny. Pokud jí ovšem vůbec něco ukážou. S tím také vycházela ze dveří. Počkala až jí dožene nasazující psychologické mlčení, aby ji těhotná Samanta nebrala tolik na vědomí. Další rozhovor by nejspíš dopadl hádkou, jako by spolu nemohli vyjít.

Ošetřovna o několik hodin později

    K vědomí ji přivedly hlasy. Neupadla do příliš hlubokého bezvědomí, takže částečně vnímala okolí kolem sebe. Alespoň tolik, kolik bylo možné v stávajícím stavu. Tentokrát hlasy patřili dvojici mužů a pouze jeden byl ženský. S povzdechem otevřela oči připravující se koho známého uvidí. Tentokrát určitě nepůjde o dvě její mladší verze jež se bůhví jakým způsobem ocitli zde na základně. Pokud se jí ovšem tohle nezdálo. Ne určitě ne
     „Nevypadá moc dobře,“ utrousil poznámku směrem k Danielovi Jack.
     „Co tam sakra dělala?“ zamručel lingvista jenž jisté podezření měl, ale zatím pomlčel o záhadném muži jež se mu ve výtahu nakonec představil jako A-Tommy. „ Přeci jsme se dohodli, že to nikdy nepoužijeme.“
     „Jo, taky by mě zajímalo proč do toho sedla a navíc doktorka říká, že nemá antický gen, takže by podle všeho neměla být schopná s tím krámem vzlétnout natož pak provést přesun v čase,“ zavrtěl hlavou podtrhující svá slova.
     „Nejspíš tohle bude ten důvod proč to nefungovalo,“ opáčil Daniel překvapený Jackovou analýzou. Občas ho jeho přítel překvapoval nečekanou perlou jíž pronesl. Asi jako když měl v hlavě knihovnu Antických vědomostí. Tu z něj naštěstí dostali a žádná další intelektuální bomba na něj nedopadla. Přesto velice přesně analyzoval situaci. Lépe by to neřekl ani on sám připustil uznale.
     „Přichází k sobě,“ upozornila je doktorka.
„Znám tyhle tváře…,“ zašeptala.
     „Poznáváš nás?“ zkusil jako první Jack.
     „Netušila, jsem, že vás dva ještě někdy uvidím,“ pousmála se slabě. „Kde je Janet?“ položila ihned další otázku. Neuniklo jí jak si mezi sebou vyměnili pohled.
     „Je mi líto, ale byla zabita během jedné mise, asi před rokem.“
     „To není možné! Mluvila jsem s ní dneska ráno.“
     „Máme rok 2005.“
     „Ano, zapomínám.“
     „Co jsi se snažila udělat! Copak nevíš, co to může způsobit?“
     „Máš pocit, že další světová válka je dost dobrým důvodem k podobnému jednání!“ usadila ho okamžitě sotva se dokázala trochu více zvednou a podepřít na loktech. Neříkala úplnou pravdu, ale doufala, že to znělo dostatečně přesvědčivě.
     „Žádný důvod není dostatečně velký abychom převrátili svět vzhůru nohama,“ promluvil až po notné chvilce. Zaznamenal souhlas jež dostal od A-Tommyho, který se držel stranou s výrazem člověka, jež kousnul do něčeho opravdu pořádně kyselého.
     „Myslím, že by jste měli oba dva odejít,“ přerušila spor doktorka sledující jak hodnoty na monitoru začínají nebezpečně stoupat. „Teď se nesmí nijak rozčilovat a potřebuje klid.“
     „Fajn, jdeme, Danieli,“ popadl ho za rameno a vlekl ven. On už viděl vše podstatné. Tohle nebyla Sam, kterou znal. Ani v nejmenším. Archeolog, však byl zaujat něčím trochu jiným. Vrhal kradmé pohledy do míst, kde nikdo nestál.
     „Musím říct, že vypadá hrozně,“ zkoušel Jack zapříst hovor sotva opustili ošetřovnu.
     „Hmmm,“ zahučel neurčitě.
     „Hlavně ta hlava.“
     „Hmmm.“
     „Vnímáš mě?“ řekl důrazněji.
     „Co?“ zamrkal, neboť ho poslouchal jen na půl ucha. „Ne…., teda ano máš rozhodně pravdu. Měla štěstí, odnesla to jen středně těžkým otřesem mozku.“
     „Fajn,“ odtušil, ale odpověď ho příliš neuspokojila. „Na koho nebo na co se pořád ohlížíš?“
     „Co?“
     „Pořád se ohlížíš,“ zopakoval otázku. „Vidíš tam snad něco?“
     „Podívej se sám,“ zastavil a ukázal na stěnu před sebou. „Co vidíš?“
     „No, vidím stěnu a nás dva jak na ní zíráme.“
     „Přesně!“ zagestikuloval ignorující úsměv nezvaného návštěvníka. Ne, podruhé v blázinci neskončí. Během návratu na základnu a okamžiku zjistil, že vidí někoho koho nikdo jiný nevidí. Vzpomněl si na ty Machelovi červíky a halucinace plus svěrací kazajku nepočítaje takovou tu bílou izolační místnost na psychiatrické klinice. Pochopil, že záhadný cizinec se neukáže ostatním pokud ho k tomu něčím nepřiměje. Jinak bude vypadat jako blázen. A to samozřejmě nechtěl. Konec konců měl jít Jackovi za svědka na svatbu a určitě by nedělalo dobře, kdyby byl prohlášen za nesvéprávného. Ne, však on mu ještě ukáže.
     „Co jiného bych měl vidět?“ připomněl se Jack, že stojí vedle něj a čeká na vysvětlení.
     „Nic a v tom to celé vězí!“ nenašel lingvista v daném okamžiku jiný argument.
     „Vězí?“
     „Ani jeden z nás tam nic nevidí, tudíž tam nic není a všechno je v naprostém pořádku!“ dodal rychle. Cítil, že pokud se jeho přítel bude vyptávat dál dojdou mu argumenty. Naštěstí se za rohem objevila záchrana. Přemýšlel kdy naposledy byl tak rád, že vidí Sam. Dokonce i s její mladší verzí. Zjevně vedli odbornou diskusi na vysoké úrovni, neboť poznal ten výraz, když měla Sam nad někým navrch. Tady přesněji řečeno mladší blondýnku zcela převyšovala co do zkušeností.
     „Děje se něco?“ zeptala se těhotná Sam tázavě, když je spatřila stát a civět do stěny.
     „Ááále nic, tady Jack jenom maluje čerty na zeď.“
     „Já nic nemaluju……,“ najednou se zarazil, když uviděl tyhle dvě vedle sebe. Velice komické. Vždyť Sam mohla být pomalu matkou svému dvojčeti. „Počkat! Nemělo by se stát něco špatného když jsi víckrát v jedné realitě?“
     „O tom jsem právě přemýšlela, Jacku,“ přisvědčila nadšeně.
     „A….,“ pobídnul ji s vědomím pohromy.
     „No, mám jistou teorii jež by poukazovala……,“ začala na něj k jeho zděšení chrlit své technobláboly z oblasti kvantové fyziky, jež rozhodně nepatřila k jeho silným stránkám, natož pak oblíbeným. Pochopil cosi o tom, že když jsou zde tři, tedy dvě další, tak se entropický kaskádový efekt vzájemně vyruší. Pak začala přidávat ale a kdyby. Poté už si nebyl jist vůbec ničím. Daniel nad tím jenom pokrčil rameny a pohledem stanul na mladší blondýnce. Evidentně taky nechápala její teorii, ale nepřerušovala ji.


Kapitola 10

Kadetka Carterová

    Daniel sa na mňa pozrel takým tým výrazom, veď viete, tehotným na informácie. Poznáte ten pohľad. Obyčajne ho používate za chrbtom osoby v otázke.
    Viac ma znepokojila idealistická stránka toho pohľadu. To nebol pohľad „Bože, prečo práve my?!“, to bol ten taký zdĺhavý a slepý pohľad „Môžem ťa pozvať na večeru?“
    Dosť divné.
     „Zlato,“ zdvihol Jack ukazovák, čo malo na moju 'sestričku' asi podobný účinok ako zdvihnúť ukazovák proti lavíne.
    "... emitor inerciálneho poľa stachio..."
    "Lásočka." Jack jej položil ruky na ramená.
    "... a Hawkingovho paradoxu čiernych dier..."
    "Sam, keby s sledovala TV ako zvyšok civilizovanej spoločnosti, vedela by si, že Hawkingov paradox je už od minulého týždňa minulosťou."
    To zabralo. Podplukovníčkina tvár znehybnela, oči potemneli a vzduch v miestnosti zťažkol.
    "Naozaj?" zašepkala a pripomenula mi Annie, keď jej otec povedal, že Ježiško neexistuje. Môj raňajší asasin dychtivo prikývol, nervózne nakukávajúc do prázdnej stene a Jack prichýlil svoju nastávajúcu na svoju mužnú hruď.
    "Prečo ste mi to nepovedali?" udierala obeť medzinárodného spiknutia do menovanej hrude pred sebou, tvár zaborená v Jackovom ramene.
    Duo Jack-Daniel si vymenilo zdesené pohľady. Archeológ zúfalo pokrčil ramenami a generál zťažka preglgol.
    "Vieš, zlato... keď..." zalapal po dychu. Danielovi sa rozsietilo a ústami naznačil 'tehotná'.
    "Sam, si tehotná," presvedčivo pokračoval Jack. "Nemôžeme ťa predsa vystavovať takým stresovým situáciam. Mysli na naše bábätko."
    Daniel ukázal Jackovi zdvihnutý palec. To nebol najlepší nápad. My, Carterovci, nie sme vždy takí blbí, ako vyzeráme. Možno. Sú aj výnimky.
    Podplukovníčka zdvihla hlavu a pohľadom prepichla svoju polovičku. "Nepovedali ste mi to," hlas sa jej hrozivo chvel, "pretože ste nechceli cez dovolenku o poriadnej vede ani počuť. Ste zlí, sebeckí a ... barbari!"
    Ticho na tej chodbe by ste mohli krájať rodinným strieborným príborom.v     "Nesúhlasím, podplukovníčka Carterová," zadunel známy barytón a v našom dosahu sa už opäť objavili sympatické bicepsy a zrkadlo na čele. "Iste si nezabudla na stav môjho auta po tom, ako si sa dozvedela, že doktor John Preskill vyhlásil, že považuje nahé singularity za objekty kvantovej gravitácie."
    "Týždeň sme ho opravovali a Teelk zakázal Sam vstúpiť do jeho auta pod trestom smrti," vysvetlil mi Jack.
    "Nehovoriac už o tom, ako som sa musel vďaka istej nemenovanej osobe," zdvihol archeológ hlas, "presťahovať zo svojho zabývaného bytu. Susedia dodnes spomínajú na to, ako si sa k nim prebúrala skrz vaňu, vyzbrojená len sekáčikom na mäso a maniackým pohľadom."
    "Ale pochop to, ten chlap na vozíku je taký génius. Prečo sa vôbec baví s niekym ako je Thorne?" ohradila sa budúca mamička voči Jackovej košeli.
    "Sam, odkedy ťa irituje, že ak akákoľvek forma klasickej hmoty alebo poľa, ktorá sa nemôže stať singulárnou v plochom priestoročase, interaguje s relativistickou gravitáciou podľa klasických Einsteinových rovníc, potom dynamická evolúcia z generických počiatočných podmienok nemôže nikdy vytvoriť nahú singularitu s nulovou geodotikou z I+ neúplnú smerom do minulosti?"
    Kompánia ticho zamrkala, dokonca aj moje staršie ja prestalo protestovať.
    "Dýchaj," navrhla som unisono s Jackom. Archeológ neisto pokrčil plecami, obzrel sa kamsi do kúta a začal si pískať.
    Divný maník.
    "To je fuk," mávol rukami Jack. "Viete, čo teraz naozaj potrebujeme? Potrebu-"
    "To je ono." Všetky hlavy sa stočili k podplukovníčke. Jack zamrkal.
    "Wav, Sam, ty vieš, na čo myslím?"
    Podplukovníčka sa mu podvedome vytrhla z náručia a otočila sa k publiku, čiže nám. "Ide o Thornovu teóriu," nadšene nám vysvetlila.
    Všetky hlavy sa otočili k Jackovi. Ex-generál sa obzrel za seba, kde na neho Teelk dvíhal obočie.
    "No, to nebolo práve to, čo som mal na mysli," neurčito si odkašlal. "Skôr mi išlo o to, ako vás všetky budeme volať, veď ste jedna ako tretia..."
    "Jack."
    "Sam?"
    "Ide o Thornovu teóriu."
    "Prečo nie o mená?"
    "Jack?"
    "Áno, Sam?"
    "Budeš spať na gauči. Bez večere."
    "Tak fajn. Máš slovo."
    "Samozrejme, že mám," samoľúbo sa usmiala, akoby pózovala zabalená len v americkej vlajke pre charitatívny kalendár. "Viete, tak trochu som premýšľala."
    Iba trochu?
    Teelk zdvihol obočie a namieril na mňa ten hypnotický pohľad 'Som nebezpečný Prvý Muž'. Jack pevne zavrel oči. Daniel sa snažil zadržať smiech.
    "Ja som to povedala nahlas?"
    Archeológ za Saminým chrbtom zúrivo naznačoval, že mám mlčať. Vďaka, akoby som na to postupom času neprišla aj sama.
    Už asi viem, ako sa cítila pred necelým dňom Annie, pretože som bola zovretá ľadovým pohľadom, za ktorý by sa nemusela hanbiť ani Antarktída osobne. Ajaj. Chudáčik Jack. Ja som tu len dočasne, ale on si ju žení.
    Čo ma privádza k otázke, čo vidí Sam Carterová na Jackovi O'Neillovi a naopak? Podľa toho, čo mi zatiaľ stihli naliať do hlavy, existuje viacero verzií reality, ktoré môžu byť buď úplne zhodné, alebo úplne odlišné, alebo niečo medzi tým. Takže hoci je toto tehotné čudo predo mnou rovnakej farby pleti, vlasov, očí, pohlavia a občianstva, neznamená to, že som to ja.
    A možno mi je tá myšlienka na "môj" sobáš s Jackom taká nešikovná preto, lebo Jack by mohol byť mojím otcom.
    Nerada sa opakujem, ale je to divné.
    "... takže stačí zistiť, kedy bude najbližšia slnečná eprupcia tým správnym smerom," dokončovala zjavne dlhú prednášku budúca mamička a spýtavo sa rozhliadla. Dúfam, že som veľa nezmeškala.
    Z Jackovej a Danielovej tváre som nadobudla pocit, že sme všetci niečo zmeškali, ale že to až tak veľmi nevadí.
    "Podplukovník Carterová," s nepríjemným úsmevom sa uklonil tichý Teelk. "Myslím, že by bolo rozumné, ak by sme si na to sadli."
    Podplukovníčkina tvár padla. "Prečo?"
    "Nie je azda tvoje tehotenstvo stavom, v ktorom sa ľahko unavíš?" s rovnako slizkým úškľabokom dodal černoch. Jack a Daniel obživli.
    "Áno!" vykríkol Jack. "Správne, Teelk! Poďme do zasadačky. Sadnime si a porozprávajme sa, ako hovoril pán kardinál."
    "Predovšetkým si sadnime," zamrmlal si Daniel, diabolsky sa usmial na prázdnu stenu, vyplazil na ňu jazyk a s tichým ospravedlnením prešiel okolo mňa k čelu našej skupinky, čiže k Teelkovi, aby s ním niečo predebatoval a poriadne pri tom mával rukami.
    Je to oficiálne, ten chlapík je šialený.
    Nikto si ma nevšíma a všetci sú unavení. Určite im nebude vadiť, keď sa trochu poprechádzam po základi, ostatne, ak im moja prítomnosť nejako pomáha, nedávajú to najavo. Práve vychádzajú na schody, stačí sa len otočiť...
    ŽUCH.
    Kto tu dal tú vypchatú maskáčovú uniformu?
    "Prepáčte, madam, ale generál Hammond by vás rád mal pohromade."
    Tak fajn, žiadna vypchatá uniforma.
    "Nás?"
    Vojak sa usmial. "Veď viete. Carterové. IQ planéty stúpne. A tak."
    Mrk, mrk.
    "Aha."
    O pol minúty neskôr som so svojou staršou ja znudene pozorovala, ako sa Jack snaží pretiahnuť von dverami malej kancelárie s červeným telefónom čalúnené kreslo, pričom niečo kričal na Daniela a okázalo ignoroval Teelka, ktorý pol metra od neho dvíhal obočie.
    "Muži," okomentovala podplukovníčka. "Načo ich máme?"
    Archeológ začal niečo vysvetľovať skrinke, o ktorú sa opieral.
    "No," zaškľabila som sa, "bolo by asi príliš jednoduché povedať im, že stačí zájsť za tými... šedé hlavy, rooswellské ručičky..."
    "Asgardi."
    "Asgardmi, vytiahnuť z nich časy najbližších erupcií Slnka a poslať ma domov, hm? Alebo ich necháme, nech sa ešte chvíľu trápia?"
    Moje tehotné ja sa zamračilo. "Nejde len o to. Ak sa nám podarí vrátiť ťa do správneho času - len tak mimochodom, s čím bude mať Daniel obrovský morálny problém - vystavíme tak mňa a... najstaršiu Carterovú riziku entropického kaskádového efektu."
    "Pozri, Sam, nič proti vašej SGC, ale... naozaj si nechcem ísť na vlastnú svadbu ako družička."
    Podplukovníčka Carterová si predstavila, ako pred reverendom stoja tri takmer identické Carterové. Toto som ja, pán reverend, a toto moje družičky. To nebol dobrý vtip.
    "Okrem toho - a teraz si nestrieľam," vážne som pokračovala, "potrebujem byť doma čo najskôr-"
    "Daniel!"
    "Jack?"
    "Mohol by si láskavo prestať koketovať so skrinkou a pomohol by si mi s týmto kreslom?!"
    "Ja som s ňou nekoketoval."
    "Jasne som počul, ako si jej oznamoval, že ju miluješ!"
    "To si len zle pochytil kontext..."
    "Daniel! Kreslo! Teraz!"
    "Už, už."
    Moje tehotné ja spočinulo pohľadom na generálovi, ktorý robil zbytočný cirkus okolo svojho obľúbeného kresla. Usmieva sa veľmi pekne, keď sa na neho díva. No áno, láska a všetky tie hormóny okolo. Príroda je super.
    "Ako ste sa vlastne dali dokopy?"
    No, jej beztak rozptýlená pozornosť je teraz upretá úplne iným smerom. "Čože?!"
    "Ako ste sa spoznali?"
    "Ja a Jack? Slúžili sme spolu už od začiatku SGC."
    "Počkaj, a čo paragraf 8?"
    "Pred týždňom rezignoval na svoj post veliteľa základne."
    Jack? A veliteľ základne? Kto by nechal Jacka veliť niečomu takémuto?
    "Wav."
    "Tiež tomu nemôžem uveriť."
    "Tomu, že Jack..." Slová 'velil tejto základni' som prezieravo prehltla.
    "Rezignoval, áno," prikývla.
    No áno, mám svoje svetlé chvíľky.

V tom istom čase, jedáleň na 18. poschodí SGC

    Vidličky a nože cinkali pri nárazoch s taniermi. Poháre anonymne štrngali. Personál disciplinovane stál v rade na svoj prídel.
    Generál Hammond sŕkal horúcu kávu a pološeptom si odriekaval periodickú tabuľku prvkov v abecednom poradí.
    Nechcel vyzerať ako úplný idiot, až Carterové vytasia nejakú teóriu.
    "Generál."
    George nadskočil. Doktorka Brightmanová sa zahanbene začervenala, čím získala ten pravý lesk 2500 rokov starej múmie.
    "Doktorka, chodíte ako duch," ohradil sa generál a sadol si, ponúkajúc pri tom lekárke miesto pri stole. "Dúfam, že vám nemusím vysvetľovať, čo som tým myslel."
    "Iste, pane," zašumela doktorka a Hammonda ovial vánok histórie. "Nebude sa to opakovať."
    "No, to som rád." Generál si poposadol ďalej od lekárky. "Ako ste ma našli?"
    Temná linka obočia sa vysunula z vrstevnice A na vrstevnicu B. "Pravdepodbno vďaka faktu, že sme v jedálni a je tu tichšie ako v hrobke."
    "Aha." Georgovi pri zmienke o hrobke prebehli po chrbte zimomriavky. "Doktorka, vy ste všetci vo vašej rodine takí... takí..."
    "Nie, som jedinečný exemplár. Za to môžu moji rodičia. Ja som im nevyskočila z hlavy ako Aténa Diovi."
    'Ale vyzeráte, ako keby áno,' pomyslel si generál. "Čo potrebujete, doktorka?"
    "Chcel ste odo mňa priebežné hlásenie, pane. Pacientka sa ešte stále spamätáva z experimentu-"
    "Experimentu?"
    "Carterové," vysvetlila doktorka. "Nechcite vedieť."
    Generál mal dosť pudu sebazáchovy, aby potlačil svoju zvedavosť. "Pokračujte."
    "Hoci jej jej stav stabilizovaný, nedokážem odhadnúť, kedy bude schopná normálneho rozhovoru, o odchode z ošetrovne ani nehovoriac. Jej DNA vraví, že má 85 rokov, no ostatné testy ukazujú, že má sotva po päťdesiatke. Ak prešla nejakou genetickou úpravou, je takmer nemožné stanoviť, kedy bude v poriadku, okrem toho-"
    "Nemyslíte, že by mohlo ísť o nejakú pascu?"
    Brightmanová zavrtela hlavou. "Ak máte na mysli nanajvíš nepravdepodobné zneužitie asgardskej klonovacej technológie, odpoveď znie nie. Je to 100% Samantha Carterová, ešte stopercentnejšia, ako kadet."
    "Ako to?"
    Doktorka vzdychla. "Napriek svojej... zvláštnej fyzickej kondícii má jej telo značky po operáciách. Takže kadet Carterová na rozdiel od svojich 'dvojníčiek' nemá žiadne známky po operácii z roku 1998, čím sa len potvrdzuje teória doktora Jacksona, že kadet sa k nám dostala posuvom v čase a náhodným prekročením hranice svojej reality."
    Generál sa natiahol za kávou. "Aká to bola operácia? Nespomínam si, že by ste v '98 Sam operovali."
    "Nebola operovaná na základni," zavrčala doktorka. "A nechcite vedieť."
    "Ale no. Aká to bola operácia?" vystrelil ponad šálku svoj najšarmantnejší úsmev.
    Doktorka počkala, kým priložil šálku k perám.
    "Operácia ľavého prsníka."
    George vyprskol a začal sa dusiť. Doktorka si so zadosťučinením preložila nohu cez nohu.
    "Na takéto rozhovory som ešte primladý," vytlačil zo seba generál, kým sa snažil nestratiť všetku svoju autoritu. Doktorka túto otázku veku nechala plávať.
    "Ďalej už nie je nič zaujímavého. Carterová dostala nápad, generál O'Neill vám demoluje kanceláriu a doktor Jackson z toho začína byť nervózny."
    "Ako to myslíte?"
    "Neprítomne pokukáva po stenách. A rozpráva sa s nábytkom."
    Generál sa pousmial. "Kým nie s Hviezdnou Bránou... posledné, čo chcem, je aby Brána vstúpila do odborov a žiadala platenú pracovnú dobu s nárokom na dovolenku."
    "To by bolo určite zaujímavé," ľadovo odvetila doktorka. "Čo budete robiť vy?"
    "No, ja..." zamyslel sa George. "Ja si doštudujem tento dôležitý spis, pozriem do scénara a potom uvidím."
    Doktorka pozrela na periodickú tabuľku prvkov, ktorá ležala na stole. Vytreštila oči. Zamrkala. Odkašľala si. Generál unavene zdvihol obočie.
    "Nevravte to. Ja viem. Ja viem, čo chcete povedať. Chcete sa spýtať, prečo, však?" nezaujato dodal.
    "Áno," prikývla doktorka. "Ale to 'som ešte primladý' malo šťavu."
    "Ja viem. Čaro osobnosti."
    "Hm. Určite. Tak ja už idem. Veď viete. Rozširovať paniku."

Medzitým v zasadacej miestnosti SGC

    "Sammie?" nesmelo navrhol Jack.
    "Nie."
    "Malá Sam?" zapojil sa Daniel.
    "Tak to v žiadnom prípade."
    "A čo MladšiaKadetkaCarterová?" zdvihol Teelk obočie.
    Pozrite, som odolná žena, ale čo je veľa, to je veľa.
    "Prečo vás to tak trápi?"
    Generál sa hlbšie naklonil v kresle, ktoré vydoloval z kancelárie a obzrel sa k schodisku. "Musíme ťa predsa nejako volať, Sam. A Sam je už obsadené. Čo takto Carterová?"
    "Nie. A povedz mi, prečo šepkáš?"
    Starší seržant technik Walter, ktorý doteraz hliadkoval nad schodami, sa prudko otočil a začal robiť paniku. Jack pochopil, odtiahol sa odo mňa a ja od neho.
    "Takže, kadet, na čo ste prišli?"
    "No, ak som správne pochopila, čo sa deje, musíme počkať, kým sa preberie naša starenka-"
    "Prepáčte," bezohľadne prerušilo našu pseudodebatu moje tehotné ja, sotva mu bolo vidieť hlavu. "To ten hamburger s pizzou, kuracími stehienkami, kačicou, bravčovým, parížskymi rožtekmi a diétnou kolou."
    "To vidieť," ľadovo skonštatoval Teelk, ktorému už to polhodinové "diskutovanie" poriadne liezlo na nervy.
    Archeológ si v snahe zahnať búrlivú výmenu názorov odkašľal. "Ehm, Sam, vravela si niečo o 'najstaršej' Sam..."
    "No, kým nevieme, čo stvárala s tým antickým-" začala som.
    "Myslím, že to nebude-" začala podplukovníčka.
    Jack zaboril hlavu do dlaní a zamrmlal si niečo o tom, že on vedel, že to takto dopadne. Teelk použil nejakú arabskú nadávku. Asi. A Daniel zdvihol ruky.
    "Poviem to len raz, tak dobre počúvajte."
    Znelo to skôr ako hrozba, než oznámenie.
    "Keď prejdem týmito dverami, zamierim do kontrolnej miestnosti, vytočím prvú asgardskú adresu, ktorú nájdem a veľmi pekne požiadam našich spojencov o dátumy vhodných slnečných erupcií. Kto chce ísť so mnou?"
    "Ja idem," prebudil sa Jack a vybehol dverami.
    "Vskutku aj ja," uklonil sa Teelk a poklusom nasledoval O'Neilla.
    Archeológ, ktorý konečne vyriešil nevyriešiteľné, nás prebehol skúmavým okom.
    "Sam, myslím, že by si nemala ísť Bránou," zamračil sa a nechal vo vzduchu visieť otáznik. Moje dvojča otrávene udrelo do stola.
    "Ja viem. Doktorka by ma oskalpovala zaživa. Veľa šťastia, chlapi," zašomrala a pozrela na svoje obrastené boky.
    "Tak nejako," neprítomne zamrmlal a kúsol sa do spodnej pery. "Držte sa, Samanthy."
    A odkráčal.
    No, to bolo rýchle. Začínam pochybovať o Jackovi a jeho...
    "Jack to chce len mať čo najskôr z krku," odvetila na moju nevypovedanú otázku. Asi jej stačilo vidieť moje vypúlené oči a rozďavenú sánku.
    "Ja predsa nič nehovorím..."
    "On je skvelý človek, aby si vedela. Ten najlepší. A prešiel mnohým. Mnohým zlým a bolestivým."
    "To znie..."
    "Nemysli si, že to hovorím len sama pre seba, aby som sa utešovala, alebo čo. Je to proste pravda. Jack je... je..."
    Čas zachrániť stratenú dušu.
    "Úžasný?"
    "Áno!" vydýchla si Sam. "Vôbec nemyslí na seba, rozdáva sa do posledného kúska... Teda, nie vždy, občas dokáže byť naozaj otravný, zvlášť keď sa snaží byť príliš vtipný. Ale stále zostáva pravdou, že..."
    "Sam?" ozval sa od dverí známy hlas.
    Pánboh zaplať za zázraky. Už mi začínali dochádzať riešenia.
    Samina tvár sa pri pohľade na svojho manžela v nejakej poľnej uniforme rozžiarila ako vianočný stromček - aj ja vyzerám tak divne, keď sa usmievam, alebo ma to čaká až po 40-ke? - a Sam osobne mu skočila do náručia. Predsa ešte len existuje nejaká spravodlivosť vo svete a nechodím s nejakým egocentrickým idiotom, pri ktorom by som trpela.
    "Hej, kadet Sam!" zamával na mňa šiltovkou. "Videla si už Bránu v akcii?"
    Nie. A bola by som cvok, ak by som si ju nechala ujsť.


Kapitola 11

Ošetřovna

    A-Tommy, poté co ho doktor Daniel Jackson téměř zničil svými poznámkami jež samozřejmě činil šeptem a za zády ostatních, nepočítaje, že na něj i vyplázl drze jazyk stáhl na ošetřovnu. Bránou s ním odejít nemohl, tím by ztratil svou neviditelnost. Tudíž nadešel čas učinit jisté kroky, vedoucí k nápravě celé věci. Zdá se, že tyhle blondýnky, respektive ta těhotná jsou chytřejší než se zdá. Stejně jako SG-1 nezůstávala své pověsti nic dlužná. Daniel Jackson, bůh ví jak se mu to povedlo z něj dostal ten nápad jak vrátit nejmladší z nich zpátky. Dokázal vyvinou dosti neosobním stylem psychický nátlak takže mu to s těmi erupcemi prostě uklouzlo, když se snažil cosi sarkasticky odseknout. Napadlo ho, že by mohl jejich kontaktování zabránit sabotáží Brány, ale nakonec usoudil, že bude lepší, když udělá něco užitečnějšího. Poté co doktor archeologie odešel pryč tak ho nikdo nemohl vidět. Konečně měl klid. Kdyby nepotřeboval udržet kontakt s událostmi a hledat nějaký klíčový bod určitě by se tu zavřel mnohem dřív. Plukovník Samanta Carterová nejstarší nevypadala, že bude dělat potíže a navíc mohl jejímu uzdravování výrazně pomoci. Znovu zavrtěl hlavou jak se mu stále vracel ten rozhovor.
    V prvním okamžiku měl jisté nutkání přivést učence k šílenství tím, že na něj bude dělat různé obličeje, ale tahle část se mu škaredě vymstila a on plně pocítil jaké zbraně mají mladí intelektuálové středního věku. Všechno se obrátilo proti němu. Tihle lidé prostě byli potížisté a nic na tom neměnil fakt, že v podstatě skončili jako SG-1 a nyní se budou zabývat jinými úkoly. Stále si kladl otázku proč zrovna on. Doufal, že jeho mistr se cítil stejně, když s těmito lidmi přišel do styku, nebo dokázal zůstat jako vždy vysoko nad věcí a nenechat se jen tak něčím odradit. Otázkou bylo co z toho vzejde. Alespoň v roce 2050 už nebyl Daniel Jackson naživu ani Jack O‘Neill. Na rozdíl od Samanty Carterové, jež zůstávala jako silný strom skrze věky věků. Jen ona jediná všechny přežila a mohla se potýkat s jejich potomky.
     „Takže tě vidím jenom já?“ ujistil se Daniel Jackson víckrát než A-Tommymu připadalo během rozhovoru vhodné. Ostatně když někdo klade tu samou otázku za každou druhou větou tak si musíte přinejmenším klást otázku o jeho duševním zdraví.
     „Nemám ani nejmenší radost z toho, že mě vidíte, doktore Jacksone,“ povzdechl si.
     „Takže moje povznesení na mě……“
     „Zanechalo cosi, čemu sám nerozumím, ale nedokážu před Vámi plně zakrýt svoji přítomnost,“ doplnil ho s povzdechem.
     „Tak proč ji zakrýváte?“
     „Nemohu se tady jen tak ukazovat.“
     „Proč ne, přeci……“
     „Existují určitá pravidla, která musím dodržovat!“
     „Jaká pravidla?“
     „I vy máte cosi jako psané a nepsané zákony.“
     „Takže podle vašich nepsaných zákonů se nesmíte ukazovat?“ chopil se okamžitě argumentu.
     „Mojí hlavní prioritou je dodržovat rovnováhu,“ použil oblíbenou mistrovu frázi jíž se Mikel tak často oháněl.
     „Tím, že zůstanete skrytý před ostatními,“ ujišťoval se, že správně chápe situaci.
     „Ovšem že ne.“
     „Ale, když vás vidím já, tak proč se nadále skrýváte? Přeci víte, že já ostatním řeknu, že tu jste a pak už nemá cenu zůstat skrytý.“
     „Vskutku?“ rozlil se mu ve tváři blahosklonný úsměv. Možná se dokáže tohohle intelektuála efektivně zbavit.
     „Proč ne?“
     „Jste si tím naprosto jistý?“ použil další z Mikelových tolik oblíbených frází. Momentálně plně pochopil proč má tuhle větu mistr tolik v oblibě. Pokud byla pronesena se správnou intonací dokázala znejistit i ty nejzarytější a nejpřesvědčenější o tom aby pochybovali. On právě přiměl doktora archeologie k zamyšlení.
     „Ještě uvidíme,“ ucedil skrze zuby, neboť nebyl hloupý a pochopil kam A-Tommy míří. Vyšel z výtahu ostenativně ho ignorující a co řekl i dodržel. Od té doby, přes jistou snahu ho nějak rozhodit dokázal přeci jenom udržet tajemství v takové rovině, že ho nenaháněl tým maníků se svěrací kazajkou. Ostatním sice jeho chování přišlo podivné, ale on už podivín byl, takže si jeho gest nevšímali a brali to jako normální součást jeho osobnosti. Zato A-Tommy se ještě teď otřásl nad tím jaké zažíval peklo. Chvilky, kdy se archeolog choval zdánlivě racionálně vystřídaly jiné o nichž raději nechtěl přemýšlet. Každopádně skončil tady na ošetřovně a sám měl nutkání požádat o specializovanou pomoc nějakého psychologa. V jeden okamžik ho napadlo vydat knihu s názvem: „Pamatuji doktora Jacksona“. Nakonec teď když už byl pryč mohl v klidu přemýšlet co dál.
    Usedl na volnou židli vedle postele a prohlížel si tu tvář. Něco mu na ní nesedělo. Nezáleželo na těch obvazech kolem hlavy. Prostě něco mu na tom nesedělo. Nakonec se odhodlal k jisté akci. Potřeboval fyzický kontakt k potvrzení své teorii, tudíž se jí musel dotknout. Byla přikrytá až ke krku, takže jediné místo, které přicházelo v úvahu, aniž by se plně zhmotnil byla tvář. Sotva přiblížil svou ruku tak se stalo něco co sice nečekal, ale nepřekvapilo ho to. Její ruka vystřelila zpoza pokrývky a chytla ho za zápěstí. Tohle mu stačilo, aby pochopil, že ona o něm přinejmenším ví.
     „Výborně, takže mě vnímáš i když jsem mimo hmotnou existenci,“ poznamenal.
     „Kdo jsi? A co tady vlastně děláš,“ pozorovala ho zpod přivřených víček.
     „To bych taky rád věděl. Můj mistr Mikel mi zřejmě zapomněl sdělit nějaký důležitý fakt, jinak bych tady teď zoufale neseděl a nečekal co se stane,“ odtušil.
     „Tak mistr,“ zasmála se slabě.
     „Nebo sis myslela, že všechno dělá úplně sám?“
     „Takhle to ale dává smysl, že?“
     „Ano, bohužel nejsi jediná kdo mě vidí. Tahle realita je poněkud odlišná od té tvé.“
     „Všimla jsem si.“
     „Je mi to líto,“ omlouval se ihned. „Chtěl jsem tě jenom zastavit, abys nepoužila ten antický raketoplán, který……,“ najednou se zarazil, neboť tohle mu celou dobu unikalo.
     „Který?“ pobídla ho, ale když nic neříkal tak na něj zavrčela. „Nehraj si laskavě na záhadného!“
     „Který tam vůbec neměl co dělat!“ dokončil větu. Dále nestačil nic říct, protože vyšla doktorka Brightmanová. Stačil jenom zašeptat: „Ona mě nevidí. Nikdo kromě Daniela Jacksona mě nevidí“ Nečekal na potvrzení, prostě se přesunul do stínu, kdy nebyl vidět.
     „Vidím, že už jste zase vzhůru,“ vyloudila doktorka úsměv.
     „Kde jsou všichni?“
     „Řekla jsem, ať přijdou na návštěvu později.“
     „Aha.“
     „No nevadí. Vidím, že i přes jisté experimenty vypadáte mnohem lépe,“ ohodnotila situaci co nejvíce optimisticky.
     „Asi bych si s nimi měla promluvit,“ nadnesla opatrně požadavek.
     „No tak to bude asi muset počkat,“ odtušila opatrně. „Zatím co jste byla mimo tak se sebrali a odešli bránou hledat Asgardy.
     „V jejím stavu se vydala hledat Asgardy?“
     „Ovšem, že ne. To bych jí určitě nepovolila!“ Na okamžik znejistěla. Chtěla si ověřit, zda opravdu neudělala podobnou hloupost. Nakonec dospěla k závěru, že když ne ona, tak alespoň její nastávající má dost rozumu na to, aby jí nechal doma. Zatím co oni tři se vydali kamsi do neznáma.
     „No proto,“ oddechla si ona samotná. Jenomže potřebovala si chvíli s někým promluvit a přítomnost doktorky nebo zdravotní sestry ji to celé ztěžovala. Nakonec dostala nápad. „Mohla by jste je přivést?“
     „Nejsem si jistá, že to je dobrý nápad.“
     „Už jsem celkem v pohodě a nemusíte se obávat. Já se nesesypu, když se uvidím dvakrát. Už jsem viděla mnohem divnější věci za posledních padesát let.“
     „No dobře,“ ustoupila nakonec a netušila, že toto rozhodnutí není ani tak její, neboť se do něj A-Tommy trochu vložil a vsugeroval ji, že se nic nestane.
     „No fajn, takže rychle než se vrátí,“ začal A-Tommy rychle mluvit. „Za normálních okolností bych tě mohl přesunout zpátky do tvé reality, ale něco mi v tom brání. Stále nemůžu přijít na to co, nebo spíš kdo.“
     „Skvělý,“ ušklíbla se, nebo se alespoň o něco podobného snažila.
     „Budu mít oči na šťopkách a jakmile najdu příčinu tak s tím něco udělám. Možná tihle Asgardi budou třeba o něco chytřejší. Kdo ví.“
     „Fajn. Zkusím taky něco zjistit.“
     „Mezi tím zkusím vyléčit tvoje zranění, aby měla potřebnou výhodu.“
     „Na to doktorka rychle přijde.“
     „Ne když jí tyhle přístroje budou ukazovat něco jiného,“ usmál se záhadně což znamenalo, že se s ním nemá za žádnou cenu přít. „Kdyby se mi třeba povedlo toho Daniela Jacksona patřičně zdeptat…,“ zkusil ještě rychle navrhnout.
     „Zapomeň na to!“ okřikla ho. „Já se už o něj postarám.“
     „No dobrá. Hlavně nikomu neříkej, že jsem tady.“
     „Dobrá, ale slib mi, že tady nezůstanu déle než bude třeba.“
     „Platí!“
    Nestačili si ani podat ruce na uzavření smlouvy když se dveře otevřely. Plukovník Samantha Carterová nejstarší nasadila znovu nemocný výraz sledující příchozí……


Kapitola 12

Chránená planéta P4X-831

     „Viete, na všetkých chránených planétach je sieň múdrosti. Nemyslíte, že aj na Zemi by sme mali nejakú postaviť?“ nadhodil Jack, kým od seba odháňal mimozemský hmyz.
    Daniel namrzene zdvihol obočie. „Na čo by to bolo dobré?“
     „No,“ pokrčil Jack ramenami, „aby sme nemuseli kvôli zbytočnému zabíjaniu času prechádzať Bránou.“
     „Máš zlú predtuchu, O'Neill?“
     „Nie, Teal'c, mám celú zbierku zlých predtých. Ale tá, že Asgardi nám nepomôžu, je najaktuálnejšia.“
    Pred trojicou sa objavil ďalší zalesnený kopec. Jack vzdychol a sadol si, Daniel sa otočil k Jaffovi.
     „Si si istý, že si tej žene rozumel správne?“
     „Vskutku áno, Daniel Jackson. Jej slová boli 'za siedmimi horami, za siedmimi dolami'.“
    Generál strhol z hlavy šiltovku. „A toto je koľká hora?“
    Teal'c vzdychol. „Druhá.“
    Jack sa hodil na zem. „Bože! Som na to už pristarý!“
    Cimmerská sieň bola bola hluchá, K'Tau bolo zo zoznamu bez protestov vyčiarknuté a ďalšou obyvateľnou planétou s priateľskými domorodcami bolo... toto. A to nebol jediný problém.
     „Jack, zamyslel si sa nad tým, čo sa vlastne deje?“
    Generál si zakryl oči dlaňami a vzdychol. „Nie, Daniel, nezamyslel. Čo sa podľa teba deje?“
     „Čo ak je toto príležitosť?“
     „Daniel, boli to veľmi rozľahlé hory a čaká nás ešte päť. Ak budeš ešte záhadnejší, zlyhá mi zbraň.“
    Archeológ sa začal prechádzať dokola. „Nezamyslel si sa nad tým, že tri Samanthy Carterové v jednej realite sú príliš veľkou zhodou náhod? Čo ak sa máme z toho nejako poučiť, zistiť niečo o nás, niečo, čo sme ešte ani po tých ôsmich rokoch...“
    Jack, bez toho, že by otvoril oči, zdvihol ukazovák. „Tak fajn, Daniel, chápem, kam tým mieriš. Ja si beriem tú tehotnú. Ostatné si môžete rozdeliť, ako len chcete.“
    Daniel sa zahryzol do spodnej pery a držal si palce. „Čo ak je toto nejaká vesmírna šanca, ako zistiť, čo čaká Sam o... ja neviem, 40 rokov?“
    O'Neill nehybne ležal. „Daniel, nejaká Sam Carterová, úplne – a to chcem zdôrazniť – úplne odlišná od tej, ktorú poznáme, si na staré kolená zmyslela, že sa prevezie antickým jumperom. A ty v tom hľadáš vyššiu vôľu?“
    Archeológ nechal Jackov unavený hlas utíchnuť a pokračoval. „Veď predsa sama povedala, že nič nie je v poriadku. Okrem toho, podľa teba nemá v sebe ani toľko génu, aby zodvihla špendlík, nieto ešte naštartovala jumper.“
     „Daniel Jackson, nerozumiem tvojmu použitiu slova špendlík.“
     „Metonymia, Teal'c.“
    Generál vzdychol, sadol si, nasadil si šiltovku, skotroloval P90 a vykročil do lesa. Daniel a Teal'c to pozorovali s nemým úžasom.
     „O'Neill, čo robíš?“
    Jack pokračoval v ceste.
     „Jack?“
    Archeológ a Jaffa sa vybrali za ním.
     „Daniel má pravdu, Teal'c,“ zakričal O'Neill cez rameno, „ale iste uznáte, že ako nastávajúci-“
    Ozvalo sa vysoké „vzzzm“ a všetkých troch objalo fialové svetlo.
     „Ale nevravte, že som vás nevaroval,“ urazene sa ohradil Daniel, kým pomaly mizol v asgardskom transportnom lúči.

SGC, chodba před ošetrovňou

     „Chceš ísť prvá?“ zo slušnosti sa spýtala podplukovníčka.
    Kadet sa nad tým zamyslela. „Nie,“ dodala po chvíli. „A keby niečo, to s tými očami bol tvoj nápad.“
     „Môj nápad? A čo som, fackovací panák?“
     „Tak dobre, bol to môj nápad. Ale keby čosi, tak som z alternatívnej reality, v ktorej je niečo takého úplne normálne.“
    Budúca mamička zamrkala. „Si cvok.“
    Kadetka priložila prst k perám a nanápadne ukázala palcom za seba. „Šš. Nikomu to nepovedz. Mám pocit, že mám nápadníka.“
    Podplukovníčka ešte nenápadnejšie nazrela smerom, ktorým najmladšia Sam ukazovala a neprofesionálne vyprskla smiechom. Chytila kľučku ošetrovne a ticho dodala: „Ten vojak je tvoja oficiálna eskorta od generála Hammonda. Žiaden zamilovaný prenasledovateľ.“
    Kadetka sa zaškerila a posotila svoje tehotné ja dovnútra. „Čo nie je, môže byť.“
    Pip, pip, pip...
    V najvyššej tichosti za sebou zavreli dvere a po špičkách zahli za roh, kde na nich čakala...
     „No že vám to trvalo!“ uvítalo ich tichým hlasom ich najstaršie ja, ignorujúc podplukovníčkino prekvapenie. „Nemáte so sebou náhodou kávu, hm?“
     „Nie, ale máme pre teba hafo otázok na uvítanie,“ milo sa usmiala kadetka. “Tak napríklad, voláš sa Samantha Carterová? Si z budúcnosti, alebo z alternatívnej reality, dotýkala si sa cestou nejakých zrkadiel alebo iných zvláštne tvarovaných mimozemských prístrojov? Oh a mimochodom, ako je možné, že máš máš 85 a vyzeráš na 50? Trpíš nejakou nákazlivou alebo pohlavnou chorobou, o ktorej by sme mali vedieť? Máš záznam v registri trestov? Si tu z pracovných alebo rekreačných dôvodov? Mieniš sa v našej krajine zdržať dlhšie jako tri mesiace? Máš zelenú kartu?“
    Podplukovníčka sa ticho vytratila, mrmlajúc si niečo o tom „že ide po tú kávu“.
     „Tak fajn, myslím, že odpovede by mali byť...“ zahľadela sa ležiaca Carterová na strop. „Hm, áno, neviem, nemám tušenia, veľmi dobrý kozmetický salón, asi nie, nie, náhodou, čo najkratšie a nie.“
    Bachli dvere a podplukovníčka zmizla. Najmladšia Sam si vydýchla a zašepkala plukovníčke tiché 'vďaka'. Pritiahla si najbližšiu stoličku a na pobavenie svojej staršej dvojníčky pokračovala v rozhovore.
     „Sorry za to uvítanie. Naozaj ti nechcem priviesť nejaký šok, alebo čo. Som zamilovaná.“
     „To určite,“ kŕčovito sa zaškerila starenka. Kadetka zdvihla obočie.
     „Ty mi neveríš?“
     „Nie.“
     „Čaká na mňa před dverami.“
     „Ty si zamilovaná do svojej eskorty?“
     „Vieš, aké má bicepsy?“
     „Si cvok.“
     „Nie, len sa nesnažím byť normálna, veď nie som doma. Ale o to nejde. Za chvíľu sa vráti požieračka osobne, takže-“
     „Požieračka?“
     „Vieš, aké je nechutné obedovať so svojím dvojčaťom, ktoré je tehotné a tlačí do seba všetko hlava-nehlava?“
    Najstaršia Sam pevne zavrela oči a vzdychla. „Toľko k tomu, že sa nezosypem.“
     „Len pokojne, nechcem, aby mi nasadili silnejšiu ostrahu, to odlúčenie by som neprežila. Sedím tu, aby som sa dozvedela... Samantha Carterová, máš mladšiu sestru?“
     „Čo prosím?“
     „Nemáš, čo?“
    Najstaršia Sam sa zmohla při svojich možnostiach len na toľko, že pomaly zavrtela hlavou.
     „Mala som vedieť, že to nebude také ľahké,“ vzdychla kadetka. „A tiež máš Annin hlas, takže... no áno, je to v ťahu. Čert to ber.“
    Napätie konečne povolilo a obe Samanthy sa na seba usmiali tým úsmevom „som v pohode“. Obe akosi vedeli, že ani jedna to nemyslí vážne. 'Starenka' uvažovala nad tým, aká bola kedysi mladá a plná tej energie mladosti a katedka sa zamýšľala nad tým, aká bude raz stará a múdra... a zabalená do obväzov, až utrpí otras mozgu, pretože sa rozhodne prechádzať časom. Čo nebude také múdre, ako by sa v danom okamžiku mohlo zdať.
     „Ako sme na tom s naším návratom?“ zašepkala plukovníčka. Kadetka sa usmiala.
     „Mno, ako si správne vydedukovala, jediná Sam, ktorá sem patrí, je tá s pneumatikami na bruchu. Jej nastávajúci, Daniel a Teelk odišli na nejakú... Cimmeriu za panákmi z Rooswellu a tu sa to začína zamotávať. Pôvodne sme si totiž mysleli, že ja potrebujem len vrátiť v čase. Ibaže potom vysvitlo, že som z alternatívnej reality...“
     „A nikto nevie, z ktorej, a tak nepoznáme miesto, kam ťa třeba odoslať,“ doplnila ju plukovníčka a s úškľabkom privrela oči.
     „Presne tak, babi – nevadí ti, keď ťa budem volať babi, že nie? Za to ty si sa viezla v antickom jumperi so strojom času, takže-“
     „Takže som v tej istej realite, len mimo svoj čas, takže v skutočnosti ma stačí šupnúť Bránou počas erupcie, aby som tak dosiahla dostatočne zakriveného časopriestoru, ktorým by som sa dostala... domov.“
     „Tvoje detuktívne schopnosti predčia tvoju krásu,“ prikývla kadetka. Starenka sa zaškerila.
     „Za to tvoja výrečnosť je o koňskú dĺžku před nimi. Zabudli ste na jumper.“
    Najmladšia Sam zdvihla ukazovák. „Nie. Jumper je centrom usilovného štúdia už od začiatku. Ale ani generál O'Neill ho nedokázal naštartovať a záznamy z posledného letu akosi... neexistujú.“
     „Do prdele,“ vzdychla starenka a prevrátila očami. Toto miešalo karty horšie ako 4 esá v rukáve a ani ten... ten...
    Dobrá otázka. Kde je 'ten'? Ešte před chvíľou sa nenápadne ukrýval v rohu.
     „Takže – ak smiem použiť svoje degenerované dedukčné schopnosti – tu asi zostaneš aj na svadbu.“
     „Svadbu? Čiu?“
     „To nech ti povie naša mamička. Idem sa pozrieť, či tú kávu náhodou nevyrába,“ postavila sa kadetka, ktorej sa absencia zdravotníckeho personálu vôbec nepáčila. „Mimochodom, ten monitor, ktorý odráža tvoje životné funcie...“
     „Áno?“ nevinne zdvihla plukovníčka hlavu.
    Katedka sa zamračila a vzdychla. „Neviem, ako je to v budúcnosti, ale mne sa zdá prinajmenšom divné, že máš pulz nemenný ako metronóm.“
     „Ako to myslíš?“ so zlou predtuchodou sa spýtala starenka. Ak si toho všimne každý...
     „Krátka skúška rozhlasu,“ zdvihla kadetka ukazovák, prešla k monitoru a vyskúšala prvé, čo ju napadlo. „Mamina nehoda. James Stepleton. Sex s Danielom?“
    Pip, pip, pip, pip...
    Žadna reakcia. Krivka na monitore sa nezmenila. Čísla rôzneho charakteru zostali v primeraných hodnotách. Plukovníčka prebodla zúrivým pohľadom všetky kúty v miestnosti.
     „Ani ten sex s Danielom?“ zosmutnela kadetka. „Sorry, nič osobného. Idem pozrieť požieračku, s ňou si asi chcela hovoriť v prvom rade.“
    Plukovníčka si želela, aby mal ten chlapík v šedivom plášti trošku viac predstavivosti, pretože jeho plán sa začínal rúcať.
    Sex s Danielom? Čo ju to napadlo?
***
     „Je divná,“ zopakovala kadetka už tretíkrát.
     „Pretože ty si tiež pricestovala z budúcnosti, prešla si trasom mozgu a napriek tomu, že ti niekto pchal prsty do očí, si sa aklimatizovala za necelý deň,“ odbila ju podplukovníčka.
     „Celú dobu, čo sme sa bavili, sa jej nevychýlil tep ani o kúsok!“ tvrdohlavo pokračovala najmladšia Sam, kým si to budúca mamička razila s dvomi šálkami kávy k izolovanej časti ošetrovne, v ktorej ležali zvláštne prípady.
    A podplukovníčke to už pekne liezlo na nervy. Toto jej mladšie ja s hlasom ako pochromovaný šmirgeľ ju zatiahlo do tej trápnej situácie so zreničkami. Potom, sotva dostanú prvú šancu porozprávať sa s tou Samanthou, ktorá to podľa všetkého zapríčinila, začne milá kadetka hneď na prahu vyšetrovanie. No a teraz sa jej ešte nepáči, že tá žena s otrasom mozgu nereaguje podľa štandardov BLBISO.
     „Počuj,“ zavrčala a vrazila jej do zdravej ruky jednu šálku horúcej kávy. „S problémami o zdravotnom stave sa obráť na doktorku Brightmanovú, jasné? Nie som pojazdná encyklopédia pre deti a mládež.“
    Najmladšia Sam si chvíľu vyberala medzi zaslúženým hnevom a zúrivosťom. Nakoniec len bojovo vysunula bradu, zdvihla obočie a ironicky pokývala hlavou.
     „Asi by som mala,“ zazneli tiché slová. „Ale vravím ti, dávaj si na ňu pozor. Niečo tu nesedí.“
    Otočila sa na odchod, keď ju zastihla otázka vysokej úrovne a mnohostranného využitia.
     „Kto si myslíš, že si, aby si ju mohla súdiť?“
    'Toto už začína byť pekne melodramatické.' Zasmiala sa, rozpažila ruky a zvolala na chodbu: „Ako kto asi vyzerám, Sam? Ja som to vaše mladšie a idealistickejšie ja, nie je tak?“
    Podplukovníčka nechápavo hľadela na jej divadelný odchod. Také chytré mladé dievča a napriek tomu nič nechápe.
    Usrkla kávy, ktorú by nemala piť a zamierila opačným smerom.


Kapitola 13

    Tohle určitě nebylo ani trochu dobré. Opakovala si plukovník Samantha Carterová znovu, sotva za její nejmladší verzí zapadly dveře. Znovu se porozhlédla po pokoji. Musela ho opravdu hledat delší chvíli. Zahlédla A-Tommyho, který jenom pokrčil rameny se slovy: „Nikdy předtím jsem to nedělal,“ než zase zmizel za rohem. Co myslela tím sexem s Danielem? Copak netušila, že on je tragickým hrdinou? Mohla by vypočítávat na prstech, kolik už kolem něj přešlo žen z nichž většina skončila jako hostitelé Goa’uldů a tu druhou skupinku raději nepočítala. Daniel Jackson přesněji byl tragickou postavou jíž mají spisovatelé melodramatických knih tolik v oblibě a píšou o nich knihy, nad nimiž si popláčí celé generace čtenářů a hlavně čtenářek. Obrat nadešel, pokud si vzpomínala dobře na přelomu roku 2004, kdy se podařilo odstranit Usireva ze Sáry a letos si jí taky měl vzít. Tentokrát na něj jeho přátelé dohlédli, aby neudělal podobnou hloupost, která rozbila poprvé jejich vztah. Podobně jako skoro ti samí lidé dohlédli, aby si i ona mohla konečně vzít Denise. Způsob jakým Jack s Mikelem obešel paragraf 8 a získal pro ně dva vyjímku se nemluvilo. Údajně však sám president Henry Hayes tomu požehnal. Jack to komentoval slovy, že by IQ, planety pokleslo, kdyby nebyli v projektu oba dva. Akorát se věci trochu víc změnili, neboť oba dva měli společně rodinu. Byl to tehdy úplně jiný pocit, když se vrátila zpátky do práce. Ráno dávat děti do školky a odejít někam na jinou planetu nebo ještě dál.
    Přerušila melancholii, jež se drala na povrch a uvědomila se, že poněkud odbočila od tématu. A o čem vlastně uvažovala? Ach ano, její mladší já a Daniel. Ne snad, že by se jí Daniel nelíbil. Ne, on měl všechny ty vlastnosti, které tak obdivovala a navíc byl svým způsobem úžasný. Vzpomínka jak ji zatáhl do zkoumání té knihy, však nebyla příliš úsměvná. Ne z toho co tam spatřila. No, každopádně to byla, alespoň průprava do budoucnosti. Ano, Daniel je a byl vždy úžasný. Sice byl intelektuál a právě tato část dělala to úžasný ještě úžasnějším. Lidé jako on se rodí jen jednou za generaci. On, byl prostě takovým spasitelem světů a to doslova do písmene. Kolikrát se neohroženě vrhnul za svou věcí po hlavě dolů a pak ho museli tahat z problémů. Nešlo spočítat. Možná byl ještě o něco odvážnější a hájil svou věc větší vervou, když SGC padla a vznikla AGC. Žádná kontrola vlády nad projektem, žádná omezení. Pokud nepočítala Jacka a jeho častý výraz hovořící za všechno: „Mohu já toho člověka s klidným svědomím zastřelit?“ Spousta věcí se změnila, ale Daniel tady vždy stál jako kotva v moři pochybností. Kromě toho, že i on se mohl radovat z potomka a nemusel řešit krizi středního věku jež na něj v tomto období doléhala. Konec konců od čeho jsou přátelé.
    No a pak tu byla její mladší verze. Opravdu byla tak splašená v jejím věku? Nějak se při ohlédnutí o víc než půl století nedokázala představit sebe samu takhle ztřeštěnou. No, určitě nebyla vždy vážná a příšerný šprt. Kvůli tomu si jí Haileyová tolik dobírala. Další stařenka na scéně v plném rozkvětu, ušklíbla se. No, a jelikož velení nechtěla tak jí ho s trochou zlomyslnosti přenechala. Zajímavé jak se dokáže dostat od tématu. Ne, tahle kadetka hodně připomínala Alison s Danielem. Kromě toho, že byli zhruba stejného věku a také stejně ztřeštění. Ta mládež, zavrtěla hlavou spočívající pohledem na monitor. Zabránila dalšímu zlobnému zavrčení. Podle toho co viděla se jí puls ani trochu nezměnil. Cítila se mnohem lépe, hlava ji nebolela, ale dovedla si představit jak by se doktorka tvářila kdyby sundala obvaz a nenašla ani stopy po úrazu hlavy. Nejspíš by padla nejedna otázka na téma být či nebýt. Konečně se dveře otevřeli. Těhotná Samanta vešla dovnitř, v jedné ruce kávu a v druhé sklenici vody. S omluvným výrazem usedla vedle ní.
     „Promiň, ale doktorka ti kávu nepovolila,“ začala omluvně.
     „Nevadí, hlavně když to bude tekuté,“ zavrčela s náznakem sarkasmu.
     „Já bych tu kávu taky neměla,“ přiznala se, ale přesto si uskrla. Pohledem zavadila o obrazovku, aniž by si to uvědomila.
     „Buď tak laskavá a nedívej se na ten monitor!“ okřikla budoucí matku příkře, když viděla jak se dívá na systém monitorující její životní funkce. A-Tommy, se přeci jenom trochu polepšil, neboť ty údaje vypadaly trochu jinak a víc reálně.
     „Já bych jenom hrozně nerada viděla sama sebe umírat dřív než se toho dožiju,“ opáčila napůl uraženě.
     „Tak za prvé, já tu nehodlám natáhnout bačkory. Za druhé. tohle není moje realita, takže můžeš být klidná. Pokud se mi něco stane tak se to stane mě, ne tobě. Nebo si snad nepamatuješ teorii o kvantových vesmírech a hyperstrunách.
     „Hyperstrunách?“
     „Je vidět, že toho ještě hodně nevíš o kvantové fyzice,“ pousmála se škodolibě, zapisující si bod. „Měla jsem o čtyřicet let navíc, abych získala netušené vědomosti. Nepočítaje pár věcí jež se vidí jen jednou za život. Spatřit obsáhlou část vesmíru v jediné anomálii a spoustu dalších věcí, díky rase s níž jsme navázali na počátku roku 2001 kontakt. Stali se našimi průvodci vesmírem. Alespoň do okamžiku kdy nás, abych tak řekla museli opustit.“
     „Průvodci?“ zarazila se hltající každé slovo z bezmeznou závistí. Pokud si z ní nestřílela tak musela vidět něco opravdu úchvatného. No kdo ví, třeba uvidí.
     „Dlouhé povídání,“ mávla nad tím rukou
     „Aha,“ nevěděla podplukovník, jestli si oddechnout, že nedopadne takhle, nebo se začít znepokojovat co vlastně bude či nebude. Každopádně v sobě dusila zvědavost, neboť o zmínka o oblasti kvantové fyziky, kterou nezná v ní vzbudila zájem.
     „Vidím, že máš svatbu zhruba ve stejný den jako já,“ nadhodila konverzačně rychle zamlouvající téma hovoru.
     „Co?“ zarazila ji nečekaná poznámka. „Jo, tohle.“
     „Takže si nakonec ulovila Jacka O’Neilla.“
         „Takhle bych to zrovna neřekla,“ odkašlala si zakrývající lehce rudnoucí líce.
     „Hmm, no nic, nebudu ti do toho mluvit. Ty s ním čekáš dítě, ne já,“ pokrčila rameny než se zarazila a nenápadně dodala: „Je otcem určitě on?“
     „Děláš si legraci?“ opáčila uraženě.
     „Staly se už horší věci.“
     „Tak tuhle část ti věřím.“
     „Myslíš, že nejsem počestná matka, co?“ odfrkla si přezíravě.
     „Netušila jsem, že……“
     „Myslíš si, že ty jsi jediná z té nekonečné řady alternativních realit, která se ožení s generálem a bude s ním mít dítě?“ zavrčela na ní podrážděně.
     „To jsem neřekla. Já jenom……“
     „Přesně tak, měla bys vrátit doktorát, neboť zapomínáš na základní principy alternativních realit,“ doplnila za ní jízlivě. Odkdy, vlastně byla takhle jízlivá a sarkastická? Nejspíš od okamžiku Kdy Jack O’Neill v její realitě zemřel. Nebo ještě za jeho života? Od doby, kdy se rozešla se svou dcerou? Nedokázala si přesně vybavit ten okamžik.
     „Já vím co obsahuje ta teorie!“ ohradila se napůl uraženě.
     „Prostě si mě nedovedeš představit v téhle roli,“ dospěla k jednoznačnému závěru. „Pokud ti to trochu pomůže tak jsem měla dvojčata. Někdy na přelomu roku 2005-2006, přesně ti neřeknu, neboť si to nepamatuju,“ zalhala pohotově. Čím méně podrobností řekne tím lépe. Pokud se ovšem udrží na uzdě. A mělo vůbec význam mlčet? Podobné nesmysly jak dodržení časové linie a podobné hodila dávno za hlavu. Svojí realitu tím neovlivní, tak proč neříct co se stalo. Nejspíš proto, že na vyprávění událostí ze stávajícího období neměla náladu. V té době byla ještě šťastná a teď už věděla, že ty dny nikdy nevrátí. Nejspíš bude ráda, když se vůbec vrátí zpátky na Omikron a zachrání alespoň budoucnost, když už minulost neovlivní. Přesněji řečeno, nemůže ovlivnit. Možná je někde v teorii o kvantových vesmírech chyba.
     „Můžeme mluvit o něčem jiném!“ dospěla těhotná Samantha ke změně tématu. „Nerada bych probírala podobné záležitosti, až sem přijde ona.“
     „Třeba bych jí mohla dát pár rad do života,“ poznamenala se známkou uličnictví v očích. „Třeba to s tím Danielem by mohlo vyjít.“
     „Zapomeň na Daniela!“
     „Teď mluvím hypoteticky.“
     „Ani hypoteticky!“ zaúpěla doufající, že se Jack s ostatními co nejdříve vrátí, aby nemusela tohle snášet sama. Obzvláště pokud by byla pozornost soustředěná do více směrů. Už tak bylo dost zlé, že její starší já je mnohem chytřejší než by se kdy nadála. Mnohem víc.
     „O čem je teď řeč?“ vstoupila jmenovaná akorát do dveří. Nemohla si pomoc, aby neposlouchala za dveřmi, ale neslyšela všechno, neboť se tvářila hodně nenápadně před osobní stráží, vojáka jež jí dělal doprovod. Upíjela kávu, kterou dostala od doktorky Birghamové. Šálek jež zabavila podplukovníkovi předrím než s ní vešla na ošetřovnu a nenápadně si prohlížela svou obvázanou ruku. Sice ji neměla nakonec zlomenou, ale i tak se jí po celém předloktí táhla fialová modřina.
     „No, sice se nevdáváš, ale pár rad do života ti můžeme udělit, pokud by ses náhodou chtěla vdát dřív než ve čtyřiceti.“
     „Aha,“ zůstala blonďatá kadetka trochu zaražená otáčející levé oko směrem ke své starší a nejstarší verzi.
     „V tom se asi naše reality shodují. I já se vdávala někdy v tomto období.“
     „Opravdu?“
     „Věř tomu. Chvíli trvalo než jsem pochopila, že přede mnou stojí ten pravý. Akorát trvalo přes rok než jsem si toho všimla a uvědomila si tu skutečnost.“
     „Pokračuj.“
     „Oh, tajná vyznání, tajná setkaní.“
     „A co paragraf osm?“ nemohla těhotná podplukovníčka mlčet. Tady šlo o dost zásadní otázku jež oni dva vyřešili. Přesněji řečeno Jack ji vyřešil. Ona byla prostě jenom překvapená, nad jeho obětavostí.
     „No, ten se nám podařilo úspěšně porušit,“ prohlásila se stoickým klidem.
     „A dál?“
     „Náš vztah se stal takovým napůl veřejným tajemstvím. Nikdo nás nikdy nenachytal, ale celá SG-1 věděla své. Nikdo, ani Jack, poté co se stal generálem nic nenamítal. Potom co jsme se vzali tak on doplnil místo Jacka čtvrté místo v týmu.
     „Děláš si legraci?“ zakuckala se znovu prostřední Sam.
     „Pamatuj, nemusíš zůstat na ocet tak dlouho a čekat až ti štěstí přistane do klína,“ začala filosoficky. Na což těhotná Sam reagovala kyselým úsměvem, neboť si dobře pamatovala na okamžik, kdy ukončila svůj vztah s Petem. Také si na začátku byla jistá, ale jako by to udělala svému otci naschvál nehledě na to, že nadcházely jeho poslední okamžiky.
     „Budu se snažit,“ slíbila kadetka s náznakem rošťáctví v očích. Tahle její nejstarší verze se jí líbila stále víc a víc. Nejdřív si myslela, že je zahořklá a zatrpklá, ale rozhodně měla za sebou bouřlivou minulost.
     „Takže Daniela chceš ulovit,“ našpulila rty v něčem co mělo být něco mezi úsměvem a zamyšlením. Zcela ignorovala své dvojče jejíž kyselý výraz se změnil v poněkud odtažitý. „No musíš si pamatovat, že tihle intelektuálové mají citlivé ego.“
     „Opravdu?“
     „Věř mi, v tom se vyznám.“
     „Ale on se chová jako cvok,“ namítnula odkazující se na svá pozorování.
     „Všichni intelektuálové jsou cvoci a často vidí věci, které my obyčejní smrtelníci nevidíme,“ kontrolovala situaci. Její těhotné dvojče však přednášku nevydrželo a s předstíraným návalem kašle se od nich odtrhla. „A to je právě ta část, jež je dělá tolik výjimečnými.“
     „No to mě nepřipadá moc přitažlivé,“ zaškaredila se.
     „Nesmíš tolik hledět pouze na povrch. On sice má takový ten důvěřivý obličej a pohled roztomilého nemotory, ale kdesi pod ním se skrývá tajemství jež stojí za to odhalit. Tím jsem si naprosto jistá.“
     „A ty jsi s ním něco měla?“ položila rychle otázku než se třetí do trojice stihla zasáhnout a bránit svého kolegu a Jackova svědka na svatbě. Pokud se tohle dozví, tak jim určitě na svatbu nepůjde a nikdy víc s nimi nepromluví. Nezáleží na tom v jaké realitě ho pomlouvají.
     „Bohužel ne, ale měla jsem možnost ho sledovat celé ty roky, než se konečně usadil,“ povzdechla si opatrně prozrazující budoucí události. Jelikož šlo o jinou realitu, tak to bylo celkem jedno, ale ona nechtěla před mladou ženou říci tuhle skutečnost.
    Poté se rozhovořila v mnohem širším slova smyslu a nebrala si ani v nejmenším servítky. Vysvětlila mimo jiné proč za těch padesát let postoupila jen o jednu hodnost a nebyla už alespoň polní maršál či něco podobného. Odpověď byla jednoduchá, nechtěla. Měla ráda více volnosti a velení sebou neslo i zodpovědnost jíž se chtěla vyhnout. Sice vedla divizi zvláštních projektů, ale měla volné ruce a nic ji nesvazovalo. Téma budoucnost poté co nejrychleji ukončila prohlížející své starší dvojče co na to říká. Ta předstírala, že upíjí z dávno prázdného šálku kávy. Poté nadešlo téma jež její mladší já tolik zajímalo, muži. Dlouholeté zkušenosti hovořili víc než za vše. Přestože byla vdaná a nikdy se nezpronevěřila svému manželovi tak pouhým pozorováním jiných nasbírala pozoruhodnou sbírku informací. Možná dokonce vydala i knihu o mezilidských vztazích, ale na to se raději neptala. Téma se stávalo stále více konkrétnější a mladá Sam hltala každé slovo, jako dvojitou porci Mexické Telenovely v TV. Poté co na jednu z lechtivějších otázek odpověděla nejstarší Sam stoicky: „Řekla jsem mu, že pod tou sukní nemám kalhotky,“ musela odejít z místnosti, neboť tohle bylo na ní trochu moc. Dospěla k závěru, že bude lepší, když neuslyší, zda ještě něco jiného v popisované situaci neměla. Tohle přece jenom nebyla ona. Ne, ona je úplně rozdílná, možná má oproti ní přeci jenom ještě nějaký charakter a pokud se dožije jejího věku tak bude určitě řešit jiné problémy.

Základna SGC zhruba ve stejný okamžik

    A-Tommy kráčel chodbami základny. Poté co nenápadně opustil ošetřovnu a opravil svůj původní špatný odhad mohl věnovat plnou pozornost jinam. Stejně teď ani nemohl s plukovníkem Carterovou nejstarší mluvit o samotě, neboť měla návštěvu. Jenomže on tu měl trochu jiný problém. Problém, jež si předtím neuvědomil. Nejraději by křičel do všech stran slovo zrada a spiknutí, ale spokojil se s tím jak si říkal jaký je hlupák. Takhle se nechat vlákat do pasti. Samozřejmě v ní nehodlal zůstat navěky, stejně jako Sam, kterou sem omylem dostal z budoucnosti. A byl to vůbec on kdo ji sem dostal? Naštěstí ho momentálně nikdo neviděl, což bylo jenom dobře, neboť pěnil vzteky. Procházel chodbami oči doširoka otevřené, veškeré smysly napnuté pátrající kde se ten zatracený parchant nachází. Podle všeho nemohl být daleko a on měl nezvratnou touhu, něco velice ošklivého mu udělat. Teď když věděl co není v pořádku, nalezl slabé stopy po proudech energie v podobě hyperstrun kolem této reality. V oblasti planetárních systémů a na planetě jako takové, byla struktura hyperstrun dost rušená. Nedokázal pře veškeré své vnímání dosáhnout přesného měření. Kromě toho že hyperstruny zněly trochu jinak. Což už věděl dávno předtím. Nasadil nebezpečný úsměv. Rozšířil kolem sebe vlastní energii, čímž zahrál na hyperstruny ale smyčka zůstala stále pevná. Zatím ano, ale zúžil pole hledání. Protivník nemohl být příliš daleko. Musel se skrývat kdesi v komplexu SGC. Udržet někoho jako on v jedné realitě muselo být poměrně namáhavé, obzvláště, když se opatrně snažil osvobodit. I když se mu to povede, stejně bude konflikt nevyhnutelný. Tím si byl jist a přiložil si další část o níž byl takto přesvědčen do svého seznamu. Pomalu ale jistě se začínalo všechno zapadat do sebe. Při samotném pomyšlení pocítil jisté vzrušení. Oči mu zaplály energií, kterou okamžitě zkrotil. Ne, šetřil si každý kW, každý TJ energie na toho kdo si dovolil takovou drzost. Jenomže ať už byl jakkoliv drzý, musel být i nesmírně zkušený, neboť ho nikde na základně nemohl najít. Nakonec A-Tommyho napadlo nechávat si nenápadně značky a postupovat metodicky od shora až dolů. I přesto poté co dorazil patra s označením 27, na něj stále nenarazil. Zastavil hledání a plácl se do čela. Hvězdná Brána přece. Energie z Brány musela maskovat jeho signaturu a zvýšená hladina energie při otvírání brány zanechávala i po uzavření dost silné pole, aby ho zamaskovalo. Velmi chytré, musel uznat. Na druhou stranu o něm už věděl a nepotřeboval ho dále hledat a hlavně vyplašit. Ne, nechá ho v domnění, že ho nenašel. Jedna z výhod kterou momentálně měl.
     „Nikdy nenechávej protivníka, aby řídil běh událostí. Nesmíš s ním jenom držet krok. Pokud máš zvítězit, musíš být přinejmenším na stejné úrovni, nejlépe o malý krůček před ním. Nesmí si však být vědom skutečnosti, že jsi před ním. Nikdy nedělej to co očekává, že uděláš,“ vybavoval si Mikelova slova a s posvátnou úctou se musel sklonit před velkým mistrem, jež byl nejenom neuvěřitelně prohnaný a nevypočitatelný, ale také nesmírně moudrý. Ano, moudrý a on právě teď musí využít všechny jeho lekce k úspěšnému dokončení svého prvního úkolu. Nehodlal mistra zklamat jen tak pro nic za nic. Nezáleželo jak moc byla stávající situace důležitá. On prostě nesmí zklamat. Trochu se uklidnil, neboť cítil, že začíná konečně srovnávat krok s událostmi. Základnou se rozlehl alarm. V operačním středisku bylo náhle velice rušno, protože byla hlášena příchozí červí díra. A-Tommy, pomalu sešel po schodech dolů připraven na konfrontaci, jež musela každým okamžikem nadejít. A také by nerad, aby jeho protivník utekl bránou dřív než z něj dostane o co se vlastně snažil…


Kapitola 14

    "Thor, verím, že je načase osloviť ta determunitívom 'zlato'," bezvýraznou intonáciou oznámil Teal'c, ktorý sa z Asgardovho oznámenia nezrútil tak, ako dvojica O'Neill&Jackson.
    Teda, ak sa systematické udieranie do steny vašou hlavou (O'Neill) a tupé civenie do priestoru (Jackson), vymyká vášmu ponímaniu slova "zrútenie", potom nie, nezrútili sa. Len boli mierne prekvapení.
    "Je mi to ľúto, O'Neill," vyjadril Asgard svoj súcit, hoci tak trochu nechápal, prečo generál šalie. "Tento proces sa nedá urýchliť."
    Jack neprestal hĺbiť dieru vo fialových titanových kachličkách.
    "Pevne verím, že O'Neill ti je hlboko vďačný."
    Daniel zdvihol prst a neprítomne niečo zamrmlal. Teal'c zdvihol obočie.
    "Tak ako aj Daniel Jackson," mrazivým tónom dodal Jaffa.
    "Bohužiaľ, Teal'c." Thorovi konečne došlo, že Pán Biceps je jediná rozhovoruschopná osoba v miestnosti. "Najbližšia vhodná erupcia pozemského Slnka nastane presne o štyri dni. Teraz vás transportujem do SGC a vrátim sa, aby som dohliadol na správny priebeh operácie."
    "A čo ak by sme-" ozval sa prvýkrát za celú konverzáciu Daniel.
    VŽŽŽM.
    "-zabudnite na to," dodal archeológ, keď si všimol fialového svetla.
***
    Najmladšia Sam sedela v jedálni (zhodou okolností na mieste generála Hammonda) a mrkala na svojho bodyguarda.
    Prosím, chcela by som zdôrazniť slovo "mrkala". Žiadne uličnícke žmurkanie so skrytým podtónom. Mrkanie. Biologická čnnosť, ktorou sa každých 15 sekúnd obnovuje film na očnom bielku, zreničke a veciach prirastených. Ako napríklad... "keď teraz mrknem, bude tu ešte aj potom?". Alebo "pochopí, keď nevýrazne mrknem 451.krát, že by zo seba mohol vydať známku života?".
    Vojak sa nezaprel a stál pevne ako pravidelne polievaná socha.
    Myslela na Annie. Čo asi teraz robí.
    Skepticky pozrela na hodinky. 19:28. Asi číta Shakespeara. To dievča bolo blázon do Shakespeara. Všetky tragédie poznala od slova do slova. Stačilo streliť stranu a odstavec. Odkedy 19-ročné dievčiny čítajú renesančnú drámu? Nehovoriac, že v originále. Veď tým slovám ani ona nerozumela.
    'No,' ozval sa zlý sarkastický škriatok v jej hlave. 'A odkedy je 24-ročná Carterová LEN kadetom?'
    'A sme tam, kde sme nechceli byť. Poďme myslieť na niečo príjemnejšie. Takže... Daniel.'
    No sotva mrkla, opäť bola v ockovom dome, zapadalo slnko a kým opravovala na trávniku motorku, Annieno okno vpúšťalo dnu posledné lúče.
    Žiaden smiech, žiaden plač. Mohla vyjsť hore po schodoch, aby skontrolovala, či sestrička žije a našla by ju, ako sedí na stolíku a s pobavene zdvihnutým obočím otáča na stranu 25.
    "Chlapík sa tu ohradzuje proti zrade kráľa a radšej by - citujem 'oprášil svojmu chrtovi chrbát'," poznamená, keď sa kadetka otočí na ústup. "Ten náš Will bol ale perverzák, nie?"
    Kadetka Sam Carterová sa nešikovne usmeje a oprie o rám dverí. "Na niečom sa predsa len museli vybúriť, hm?"
    "To určite," zaškerí sa Annie. "Ale aj tak si myslím, že tie masové vraždy na konci by docela stačili."
    Sam múdro pokýva hlavou, narovná pokrčenú mikinu na posteli a ticho odíde.
    Vlastne nikdy nevidela Annie plakať. Buď sa dusila v záchvate, alebo vláčila so svojou bandou (kde sa možno aj smiala, bohvie), alebo bola zvláštne sardonická. To by neprekvapovalo v 17-tich, ale taká bola už 19 rokov. No, možno len 15. U štvorročného dieťaťa sa naozaj nedá rozoznať, či si z vás robí srandu, alebo to myslí smrteľne vážne.
    'Zvláštne dievča,' pomyslela si po miliónty krát 24-ročná kadetka Sam Carterová a zaspala pred očami svojej eskorty.
***
    "Neohlásená mimozemská aktivácia! Neohlásená mimozemská aktivácia!"
    Sirény hučali, chevrony zapadali, šálky kávy sa v rýchlosti vylievali - slovom, panika sa za vedenia staršieho technika Waltera veselo šírila. Ozýval sa ťukot klávesníc, pípanie srandovných svetielok a klapot podrážok o kovové schody...
    "Čo sa deje, seržant?"
    Walter narýchlo vypol gameboy a popritom fľochol okom po monitore. "Neohlásená mimozemská aktivácia, pane!"
    Hammondova dôstojnosť by sa dala rezať hrdzavou motorovou pílou. "SG1?"
    "Neviem, pane," odvetil šedivučký seržant. "Nemám žiaden kód."
    Zadupali ťažké kanady.
    "Čo sa deje?"
    "Neviem, madam," pokrčil Walter ramenami.
    Tehotnú Carterovú to neuspokojilo. "SG1?"
    "Madam, ak sa prizriete lepšie, všimnete si, že Brána ešte nie je aktivovaná."
    "Aha."
    "Mimozemská invázia?" konverzačne nadhodila podplukovníčka. Hammond sa zachmúril.
    "Dúfajme, že nie."
    "Štvrtý chevron zapadol!"
    "Walter, nemusíte toľko kričať. Sme tu len my."
    "Pardon, pane. Madam."
    Zaklapkali nemocničné sandále.
    "Čo sa deje?"
    "Už som vám povedal, madam, neviem," odvrkol seržant bez toho, že by sa unúval otočiť. Zadýchaná plukovníčka Carterová (suprebosenior) prekvapene zdvihla obočie a postavila sa za svoje mladšie ja.
    "SG1?" zašepkala jej do ucha.
    "To ešte nevieme," odšepkala podplukovníčka.
    Po zábradlí zo zasadacej miestnosti sa zviezla ďalšia prichádzajúca. "Čo je to za zmätok?"
    "Kadet, odporúčam vám, aby ste takéto kúsky viac nepopakovali."
    "Prepáčte, generál. K veci; čo sa deje?"
    "Neohlásené mimozemské zapadnutie piateho symbolu," zažiaril Walter na spoločnosť nad svojím ramenom. Potom si všimol Carterovú. Všetky tri.
    "É... vy... Čo?" namieril svoj šok na generála. Hammond sa usmial.
    "Nemáte dostatočné overenie, synak. Len ďalej komentujte situáciu."
    "Eum," zdvihol seržant prst, akoby si na niečo spomenul. "Viete, pane, tak som premýšľal a napadlo ma, či by som niekedy naozaj nemohol povedať niečo viac, než len 'chevron zapadol', alebo 'neohlásená aktivácia', alebo 'mimozemská aktivácia'. Pane, viete, môj psychoterapeut si myslí, že by som mal-"
    "Synak," ukázal Hammond na monitor. "Zapadol vám ďalší chevron."
    "ŠIESTY ZÁMOK ZAPADOL!" vykričal Walter mikrofónu a otočil sa späť. "Viete, ak by som tak mohol odbúravať svoj stres a napätie z toho, čo sa môže každým zapadnutím chevronu - ak smiem byť tak básnicky založený - stať, určite-"
    "Viete čo, seržant?" spýtala sa plukovníčka a kadetka unisono. Najstaršia sa zamračila, najmladšia zaškerila. Tehotná zamrkala.
    "Myslím, že všetkým je pekelne ukradnuté, čo vlastne vravíš..." začala kadetka.
    "... kým to nehovoríš pred generálom..." doplnila ju plukovníčka.
    "... náčelníkom štábu..."
    "... štábom náčelníkov..."
    "... prezidentom..."
    "... vďaka, prezidentom, televíznou kamerou a manželkou..."
    "... takže pokojne, chlapče. Vrav si, čo chceš."
    Seržant sa - nehľadiac na generálovu červenajúcu tvár a vojakov, dusiacich sa smiechom v pozadí - ľadovo usmial a vychutnal si svoje slová.     "A tu máš, ty kurva."
    VŠETCI zdvihli obočie. Kadetka okrem toho konverzačne prehodila: "Cítime sa zdravo a máme všetkých doma, hej?"
    "Nie, madam," vážne odpovedal seržant. "To je môj nový výraz pre fakt, že siedmy chevron úspešne zapadol a červia diera sa stabilizovala."
    Titanová stena sa nadvihla a odhalila aktívnu červiu dieru. Walter si pôžitkársky vzdychol, otočil sa k Bráne a nechal celú spoločnosť mrkať na Bránu a myslieť si niečo ako "Aha. Veď fakt."
    "Stále žiaden kód. Pane, môžem zatvoriť iris?"
    Supiaci Hammond rýchlo prikývol, pričom popod fúzy premieľal inkoherentné vulgarizmy najvyššieho rádu.
    Seržant Walter Davis položil dlaň na snímaciu kartu.
    Iris sa s klasickým kovovým "vziiiiiiiiiiiiim" uzatvorila.
    "Až doktorka zistí, že som ušla, zabije ma," sykla plukovníčka. Podplukovníčka sa mykla.
    "Takže sa cítiš lepšie?"
    Plukovníčka ostražito zvolila svoje slová. "No, dalo by sa to tak povedať."
    "Ale predsa, nemala by si sa tu len tak potulovať," pripomenula jej. Otočila sa k najmladšej Sam. "A ty tiež nie."
    Kadetka na obranu zdvihla ruky a ukázala na svojho bodyguarda. Plukovníčka sa neunúvala ani k tomu. "V tejto realite je 20, 40 a 80 ročná verzia Sam Carterovej. A ja sa mám pozastavovať nad tým, že cítim potrebu byť v centre diania?"
    Najmladšia Sam, vystavená pohľadu "si v tom s ňou?", pokrčila ramenami a zavrtela hlavou. "Podľa mňa sa jej len páči zvuk vlastného hlasu," zamrmlala si tak, aby to počul len Walter. Jeho kamenná tvár zmäkla o jeden dielik stupnice tvrdosti.
    "Dámy," ohlásil svoju dlhšiu prítomnosť Hammond. "Máme-"
    A vtedy sa niečo stalo.
    "Stále žiaden kód," zapriadol Walter. "Pane, môžem zatvoriť iris?"
    Supiaci Hammond rýchlo prikývol, pričom popod fúzy premieľal inkoherentné vulgarizmy najvyššieho rádu.
    Seržant Walter Davis položil dlaň na snímaciu kartu.
    Iris sa s klasickým kovovým "vziiiiiiiiiiiiim" uzatvorila.
    "Nemyslíš, že ťa doktorka zabije, až zistí, že si tu?" konverzačne prehodila podplukovníčka k plukovníčke. "Veď vieš, vernosť lekárskemu sľubu..."
    Ale plukovníčka a kadetka sa zmätene rozhliadali. A po čase si všimli, že sú jediné, ktoré sa celej veci čudujú.
    "Toto sa už stalo, nie?" spýtala sa kadetka.
    "Deja vu," prikývla plukovníčka.
    "Otázkou je, prečo sa to stalo znova?" rozvádzala myšlienku kadetka.
    "Čo sa stalo znova?" vmiesila sa do veci plukovníčka.
    "Dámy," ohlásil svoju dlhšiu prítomnosť Hammond. "Máme tu mimozemskú aktiváciu."
    Plukovníčka sa pološialene rozhliadla dookola a kadetka prikývla spôsobom 'no veď práve to!'.
    "Myslíme, že sme sa práve vrátili v čase o pol-" začala vysvetľvovať plukovníčka, no bola surovo prerušená úderom dverí.
    "Čo sa deje?" preťal atmosféru doktorkin hlas. Walter kategoricky zavrtel hlavou a zakúsil si do jazyka.
    "Plukovníčka!"
    To nasledovalo po tom, ako sa doktorka Brightmanová rozhliadala dookola.
    "Kadetka!"
    To prišlo, keď sa najmladšia Sam pokúšala ukryť za brucho svojej tehotnej dvojníčky.
    "Podplukovníčka!"
    To si doktorka všimla, že budúca mamička zviera v pravici šálku kávy. Za tú dobu stihol generál Hammond veľmi prakticky zmiznúť zo scény. Doktorka sa narovnala a s dôstojnosťou 4000-ročnej múmie ukázala na dvere.
    "Ošetrovňa! O-kam-ži-te!"
    Singularita sa prepadla, sirény ztíchli, kontrolná miestnosť sa vyparila. A Walter si založil ruky a začal si spievať.
***
    "Josh, nie tu."
    "Ale áno, tu."
    "Josh, čo ak nás tu niekto uvidí?"
    "Kto by išiel do skladiska o takejto nočnej hodine..."
    "Josh, mohli by ťa vylúčiť z teamu."
    "Čoho sa bojíš?"
    "Prá-práve som povedala, že by ťa mohli vy-"
    "Tu!"
    "Nie..."
    "Áno!"
    "Nie... tak áno..."
    Kým mladý pár zhadzoval artefakty zo stola v dočasnom sklade pre mimozemské technológie a Juana rozopínala Joshovi košeľu, stalo sa toho mnoho, premnoho.
    Tak napríklad, Samantha Carterová najmladšia sa zviezla dolu zábradlím do kontrolnej miestnosti, za čo bola náležite pokáraná. Doktorka Brightmanová si zúrivo zapaľovala cigaretu vo svojej kancelárii a listovala najnovšími údajmi o Samanthe Carterovej najstaršej.
    Au, to bola keramická váza, Josh. Zdá sa, že niekto z triedičov sa riadne sekol.
    Ale to nie je všetko. Dajme tomu, deti v strednej Európe sa stále sťažovali na školu. Deti v Afrike stále umierali.
    No Juana, to sa na stole nerobí!
    Ale aby sme pokračovali, poslední Ga'uldi sa ukrývali niekde tam vonku v Galaxii. Noxovia stále papali bylinky a lesné plody a mali číro účes. Ako háveť tam pobiehali ľudia a robili riaden zmätok.
    Tak TO bol veľmi cenný kúsok zariadenia z P56-J45, ktorý by som nikdy na zem takým spôsobom nehodila... mládež, ak ma budete stále prerušovať, nikdy to nedopoviem.
    "Áno! Áno! Viac!" šepkala v rozkoši Juana.
    Viac! Viac! Ja ti dám viac! Ty môžeš byť rada, že mlčím o tvojich preriednutých vlasoch, že milosrdne prižmurujem oči nad tými staromódnymi lodičkami, že nepopisujem ten mizerný make-up - teba mama neučila, že oranžová a modrá dokopy nejde?
    Viac! Odvďač sa im, rozprávač. Tss.
    "Oh, Josh, Josh, Joooooooo-"
    VŽŽŽŽŽŽM.
    Miestnosť na chvíľu zaliali tri pruhy fialového svetla. Mladý pár si toho v zápale svojej činnosti nevšímal.
    Asgardi majú pekne zlomyseľný spôsob rozmnožovania. Chcela som povedať načasovania. Načasovania.
    Reakcia mužskej časti teamu SG1 bola pomerne tichá. Kým O'Neill sa pokúšal ešte stále udrieť hlavou do niečoho pevného (a narazil len na odpor vzduchu), Daniel Jackson tupo žmurkal pred seba, neschopný bližšie zaostriť a Teal'c flegmaticky zdvihol obočie. Takže Josh a Juana mali pre seba ešte pár sekúnd.
    "Ehm," opatrne si odkašľal Daniel, chytil Teal'c a za ruku a vydal sa k dverám. O'Neill, ktorý bol k celému aktu doteraz otočený chrbtom, sa splašene otočil. "Čo sa deje?"
    To už začala Juana jačať a Josh zapínať si poklopec.
    "Aha," pochopil Jack, otočil sa k dverám, ktorými už prešiel zvyšok jeho teamu a cez rameno prehodil. "Ako by sme tu neboli! Nevšímajte si nás! Pokračujte, vojak. To je rozkaz!"
***
    Sam Carterová, jr., vyzerala, akoby prežúvala citrón. Pred ňou kráčajúca tehotná kópia nervózne pokukávala po bielom plášti pred ňou, ktorý sa triasol od zúrivosti.
    "Plukovníčka, ak ešte raz spravíte niečo takého-"
    "Doktorka, som veľké dievča, dokážem sa o seba postarať sama," prehodila ponad plece plukovníčka v nemocničnom župane, ktorá viedla celú skupinku do ošetrovne. Bola dlhá prechádzka. Ak si k tomu pripočítate doktorku Brightmanovú, ktorej už opäť dochádzal nikotín, bolo to posedenie v pekle.
    "Plukovníčka, som vedúcou miestneho lekárskeho oddelenia, pokúste sa pochopiť, že ste prežili ťažký otras, boli ste niekoľko hodín v bezvedomí..."
    "Ja viem, bola to moja hlava."
    "Nie, neviete, popravde začínam pochybovať o vašej schopnosti racinálne uvažovať-"
    "Len som chcela vedieť, čo sa deje! Mala som-"
    Kadetka sa naklonila k budúcej mamičke. "Musíme ísť za nimi?"
    Sam prikývla a odkaľala si. Bolo to ako snažiť sa upútať pozornosť hurikánu.
    "Mám vás azda dať pod permanentnú stráž, pluko-?!"
    "Ehm, doktorka-" zaznel hlások prostrednej Samanthy. Biely Plášť sa otočil na mieste, takže do seba mladšie Samanthy narazili.
    "Mažte mi z očí, pretože môžem ohroziť vaše tehotenstvo, pretože SA PRESTÁVAM OVLÁDAŤ!"
    Mladšia Sam ochranne zachytila cúvajúcu mamičku. "Dobre," sykla sopránom vyšším ako vrznutie hrdzavej bránky.
    "Dobre!" vyštekla doktorka a hnala sa za plukovníčkou (ktorá už stihla zahnút za roh), aby mohla pokračovať v prednáške.
    "Bože, tá žena je tu už rok, ale stále mi naháňa strach."
    "Mne to hovor. Nie si hladná?"
    "Hlúpa otázka."
***
    "Plukovníčka! Asi nechápete, aký význam má vaša liečba!"
    Sam poslušne odkopla sandále a vkĺzla späť na posteľ. "Doktorka, chcete na mňa kričať donekonečna? Áno, bola to chyba, ale..."
    Neurčito pokrčila ramenami, čo už bolo na Brightmanovú priveľa. "Ukážte mi hlavu."
    Odmotala jej obväz, kým Sam ticho tŕpla nad nasledujúcim dejstvom. Doktorka šokovane vzdychla.
    "Ako je to-?"
    "Ani škrabnutie, čo?" uistila sa Sam.
    "Ako-?" trvala na svojom doktorka.
    Malé klamstvo nikdy nemôže ublížiť. "Má to veľa spoločného s faktom, že vyzerám na 50, no v skutočnosti mám 80 rokov."
    "Čiže ste naozaj prešli nejakou genetickou... ?" nevedela nájsť správne slovo.
    Plukovníčka prikývla, spokojná s tým, že nemusela priamo klamať, aby zachránila kožu tomu... ak vôbec mal kožu. Mal?
    "Prečo ste to neohlásili?" zamračila sa doktorka tým najprofesionálnejším zamračením a Sam vedela, že najhoršia vlna hnevu pominula.
    "Nebola som si istá," zamrmlala ako najväčšie neviniatko a pritiahla si prikrývku až pod krk. "Mohla by som si teraz odpočinúť?"
    Doktorka, spokojná s tým, že jej pacientka so závažným otrasom už nebude pobiehať po základni a otriasať tak jej povesťou, prikývla a vôbec si neuvedomila, že nedosiahla nič nového.
    Sotva za ňou bachli dvere, plukovníčka si sadla a priadne sa rozhliadla po izbe. Vedela, čo ju vytiahlo do kontrolnej miestnosti a vedela, čo hľadala. Alebo skôr, koho.

Za ďalším rohom

    "Ha! Tu ste!" zvolal Jack O'Neill, keď rozrazil dvere jedálne. "Že ma to skôr nenapadlo!"
    Kadetka a podplukovníčka do seba tlačili posledné zvyšky jablkového koláča. "Fme odfalené," povedala tá mladšia. Staršia sa natiahla za kuracím stehienkom. Jack neodolal a ztrhol jej z neho kožku.
    "A to vás nezaujíma, či sme to vyriešili?" zamával kožou, kým si jeho nastávajúca odkašľala.
    "No, súdiac na tom, že si tu ty - a to je moja kožka, zlato-" vytrhla mu ju z ruky, "a nie Daniel, tak by som povedala, že to šlo ako po masle."
    Jack sa zamračil. "No, dalo by sa povedať, že Daniel ma praktickými prostriedkami prinútil, aby som ti to oznámil ja."
    Kadetka sa zdvihla so svojou táckou a prehodila niečo o tom, že ide po mlieko.
    "Praktickými prostriedkami?" zdvihla Sam obočie, kým si Jack sadol oproti nej.
    Generál pokrčil ramenami. "Povedal Teal'covi, aby ma prinútil."
    Lyžička s modrou želatínou sa zastavila uprostred cesty k ústam. "Tak zlé?"
    "Nie," zavrtel Jack hlavou. "Drahá, nechceli by sme preložiť svadbu?" vypadlo z neho ako z vajca žĺtok.
    Podplukovníčka sa začala dusiť. "Preložiť?"
    "Uhm."
    "Svadbu," uisťovala sa Sam.
    "Uhm."
    "Jack?"
    "Uhm?"
    "Svadby sa prekladajú len z veľmi dôležitých dôvodov."
    "Ja viem."
    "Veľmi dôležitých dôvodov."
    Ex-generál začal ďobať prstom do ryže pred sebou. Sam sa zamračila.
    "Jack?"
    "Em?"
    "Čo som ti vravela o tom, keď sa správaš ako dieťa?"
    Budúci manžel sa zhlboka nadýchol. "Asgardi nám môžu pomôcť až o štyri dni."
    "A?"
    "Pozajtra nastane ten požehnaný deň... ?"
    "A?"
    "Zlato, čo urobíme s ostatnými... Samanthami?"
    "Čo by sme s nimi robili? Pôjdu s nami. Poviem, že sme trojičky."
    "A myslíš, že ti to ten chlapík, čo ťa pred 40-mi rokmi krstil, zožerie s alebo bez navyjaku?"
    Sam hodila očkom k výdajnému pultu, pri ktorom sa kadetka nebezpečne usmievala na kuchára. Majster špecialít vyzeral zdesene.
    "Jack, dosť som nad tým premýšľala a myslím..." sústredila sa na svoje slová. "Myslím, že toto je šanca. Šanca pre nás pre všetkých. Vlastne som chcela povedať "všetky". Vieš, pochopiť, aké budeme, či aké sme kedysi boli..."
    Jack sa veľmi snažil neprevrátiť očami. "Už hovoríš ako Daniel. Takže nič nemeníme? Nemám objednať torty naviac?"
    Podplukovníčka sa zarhyzla do ďalšieho koláča.
    "O-rý á-ad. Iokodom, e e Eniel a Ielk?"
    "Teal'c to šiel vysvetliť Hammondovi. Daniel sa šiel venovať tvojmu staršiemu... ja."
    "Vidíš, vlastne si mi nepovedal, ako sa to odohralo..." predýchla, kým sa naťahovala za limonádou na susednom stolíku.
    "No, našiel si nás nejaký Radegast, ten nás preniesol k Heimdallovi a ten nás preniesol k Thorovi a ten..."
***
    "To je dosť hlúpa otázka, Daniel," odvetila Samantha, sprsr. "Ty si bol vždy ten, kto mal problém s narúšaním časovej línie."
    Archeológ sa zamračila prikývol. "Ja viem, ja viem. Ale veď nič neovplyvňujem, len sa ťa pýtam... "
    "Či si sa v mojej realite po Sha'riinej smrti oženil," doplnila ho. "Ako som povedala, hlúpa otázka."
    "Ja viem, že múdry nepotrebuje k šťastiu poznať svoj osud, ba že sa tomu dokonca vyhýba, ale len túto jednu vec by som veľmi rád... vedel."
    Sam prižmúrila oči. "Tebe ide o niečo iného, že áno?"
    "Povedal som niečo takého?"
    "Nie."
    "Tak prečo sa tak pýtaš?"
    Plukovníčka odhodila prikrývku a sadla si na posteli. "Daniel, mám na kahánku svadbu s chlapom, ktorý nežije, nerada by som sa začala topiť v spomienkach. Na toto fakt nemám čas."
    "Vieš," zaškeril sa lingvista. "Je fascinujúce vidieť vás tri takto... jednu ako druhú ako tretiu..."
    "Určite, Daniel," prikývla a naznačila mu, aby si sadol. Keď tak vykonal, vydýchla a ukázala do rohu. "Videl si ho?"     Lingvistove zraničky sa zúžili. "Ty tiež?"
    Prikývla.
    "Bola si povznesená?"
    Zavrtela hlavou.
    "Takže... ?" popostrčil Daniel diskusiu.
    "Mám taký pocit, že má problémy."
    "Prečo si to myslíš?"
    "No, nikdy predtým som ho nevidela. A hneď v druhej vete na mňa vypálil niečo o tom, že časová línia je narušená-"
    "Časová línia?"
    Sam sa zhlboka nadýchla. Daniel nasledoval jej príkladu.
    "Predstav si, že niekde tam hore existuje chlapík, ktorý dáva pozor na to, aby vesmír fungoval, ako má."
    "Predstavujem si."
    "Predstav si, že má nejakého učňa."
    "Predstavujem si."
    "A predstavi si, že učeň buď pokazí úlohu, ktorú má v rukách, alebo... sa stane čokoľvek, proste, učeň sa ocitne v našej realite a má veľmi limitované pole pôsobosti."
    Daniel na ňu ďalej hľadel, no neodpovedal.
    "Predstavuješ si?" neisto sa spýtala.
    "Sú hranice, za ktoré ani ja nejdem," odvetil. "Sam, popisuješ mi tu zápletku ako vystrihnutú z akčného scifi seriálu v koprodukcii s Tomom Cruisom."
    "Tak fajn," nadýchla sa plukovníčka a využila všetkých znalostí svojho veku. "Ešte raz."


Kapitola 15

    A-Tommy si v duchu zazoufal. V jeden okamžik si plánoval pomstu a připravoval jak dotyčného drzého narušitele pořádně zmáčkne, když se stalo něco co on sám nečekal. Za prvé, Bránou nikdo nepřišel a co víc, situace se začala dosti komplikovat. Pochopil to už v okamžiku, kdy se všechny tři Carterové ocitli v řídící místnosti. Nikdo mu nemusel říkat, že tohle je Událost. První špatné znamení. Navíc nikdo mu nemusel říkat, že generál O’Neill a jeho tým se nevrátí na základnu běžným způsobem. Nikdo mu nemusel říkat kde se objeví. Věděl dopředu v které místnosti a patře to bude. Tedy věděl to s určitým předstihem. Řádově minuty, než se Asgardská loď objevila ve sluneční soustavě a transportovala všechny tři domů na Zem, do SGC. Alespoň se tím ujistil, že jeho schopnosti zůstávají na určité úrovni. To, ale nebylo tolik povzbudivé. Na místo kde se objevili dorazil o chvilku později. Zaslechl překvapené zaječení a to již všichni vycházeli ven předstírající, že se nic neděje. Povzdechl si. Raději nenahlížel, kdo jak a kde vyrušili při něčem bezesporu zajímavém. Sám pro podobné světské radovánky neměl smysl. Vzdal se jich pro vyšší cíle, tedy pokud je někdy měl. Na to si nevzpomínal.
    Stejně jako jeho malý podvod s plukovníkem Samanthou Carterovou již doktorka Birgthamová odhalila. Hlavně díky tomu jak nebezpečně dobře vypadala a taky díky své závislosti na cigaretách s velbloudem. Přemýšlel, že se doktorce musí alespoň trochu pomstít. Ano, odnaučí ji kouřit a potom si možná bude více hledět své práce než sháněním tabákových výrobků a hledáním pacientů jež hledat nemá. Alespoň jedna pozitivní věc. Ovšem právě ta poslední událost, potom co nejstarší Sam znovu nahnala na ošetřovnu nadešla krátce potom. Zůstával nenápadně skrytý v rohu, odkud mohl sledovat situaci a hledal okamžik, kdy se s ní bude moci v klidu promluvit. Bohužel jako na potvoru do toho vešel akorát on, Daniel Jackson. Ten člověk ho prostě deptal. Musel přijít v nejméně vhodnou dobu, sotva sestra mající službu na ošetřovně odešla. A samozřejmě začal klást otázky a jemu bylo dopředu jasné kam celý rozhovor povede. Natolik, alespoň poznal plukovníka a věděl, že ona má všechny možné přednosti, ale trpělivost k nim nepatří.
    „Klidně o mně mluvte, jako bych tu vůbec nebyl,“ promluvil nakonec ze svého postu A-Tommy a přemýšlel, jestli by se nedokázal nějak zneviditelnit i pro tyhle dva. Možná, kdyby oni dva byli neviditelní jako on, tak by se vyřešila řada věcí. Jenomže tím by upozornil svého protivníka.
     „Kdo vlastně jsi?“ zajímal se Daniel zvědavě, neboť se konečně rozhovor s tím záhadným cizincem dostával do rozumné úrovně. Alespoň si to myslel. Na jeho původní otázky jež musel kvůli přítomnosti ostatních klást opatrně a nenápadně nedostal odpověď. Momentálně nadešla situace, kdy se mohl bez obav zeptat a nevypadat jako blázen.
     „Jen mu to klidně řekni,“ obrátil se A-Tommy k Sam. Neodpustil si dát najevo svou špatnou náladu nad vývojem situace.
     „Ale já přeci nevím…..,“ začala nechápavě.
     „Nevíš proč to nechápe. Vždyť je to nad slunce jasné! Když ses vdala ty, takový suchar, potom on musel zákonitě taky,“ dokončil nekompromisně za ní.
     „Myslím, že tady odbočuje od tématu,“ odkašlala si lehce ve snaze převést rozhovor jinam.
     „Tak potom se nenechte rušit,“ učinil A-Tommy krok zpátky a v hlase první známky jízlivosti.
     „Počkej!“ zarazil ho ihned Daniel. „Neřekl jsi nám, kdo vlastně jsi?“
     „Jsem pouhým učedníkem velkého mistra. Toho, kdo vládne věčnosti a času v místě jež není více. Mistra jehož ty neznáš, ale ona s ním už měla co do činění. Jeho jméno bylo Mikel,“ podal nakonec odpověď.
     „Opravdu?“ zaujaly poslední dvě věty archeologa. Obrátil pohled k Sam, ale ta zírala s otevřenými ústy ve tváři údiv krát deset na jednadvacátou. Těžko by se našlo opravdu přesně matematické vyjádření jejího překvapení. Evidentně se snažila cosi odpovědět, ale nenacházela slov a její ústa zůstávala sice otevřená v gestu jež mělo být řečí, ale nevydala ani hlásku.
     „A jak jste vlastně dopadli u Asgardů?“ odkašlala si po asi pěti minutách, když strávila tu informaci. Nikdy netušila, že je Mikel až takové velké zvíře. Na jedné straně to znělo hrozivě, ale na druhé straně všechny ty jeho řeči o rovnováze vesmíru a kdo ví čeho všeho dávaly určitý smysl.
     „Za čtyři dny dojde k sluneční erupci, takže budeme moci jednat. Mezi tím…,“ zarazil se najednou trochu rozpačitě a přemýšlel, jestli jí to má říct nebo ne.
     „Mezi tím co? Budu muset sedět tady na ošetřovně!“ probodávala ho pohledem, ať zkusí byť naznačit, že ano.
     „No…., za dva dny bude svatba.“
     „Cože?“ málem vyskočila z kůže nad tou absurditou. Rychle přemýšlela, jestli už se o tom její mladší verze nezmínila, ale nevzpomínala si na nic. Což nemuselo nic znamenat. „Copak ti dva se ještě nevzali? Vždyť už to je na půli cesty, tak na co sakra celou dobu čekali?“
     „No……, Jack podal svou rezignaci teprve před týdnem.“
     „No a co?“ zavrtěla hlavou nechápavě. „V takovém případě přece paragraf osm neplatí.“
     „No……. Právě šel za ní do jídelny, aby jí přesvědčil ať svatbu o pár dní odloží,“ dodal opatrně. Ostatně ho k tomu sám nevedl pod Teal’covým dohledem.
     „To se mu nepovede!“ ušklíbla se sebevědomě. „Natolik se znám dobře, abych věděla, že když si něco umíním tak nehodlám ustoupit.“
     „Nepovedlo se mu to, pokud se chcete vy dva začít sázet,“ nechal se znovu slyšet A-Tommy jež byl rád, když ho chvilku ignorovali.
     „Díky za potvrzení,“ zamumlala Sam věnující Danielovi pohled: „No neříkala jsem to?“
     „Chudák Jack. Tohle bude opravdu hodně povedená svatba,“ ušklíbnul se přes vážnost situace i Daniel. Dovedl si představit jak bude obřad vypadat a hlavně ty otázky. Alespoň jednou nebude terčem Jackových narážek a vtípků on.
     „Už je to nějaký čas, kdy jsem byla naposledy na svatbě,“ zavzpomínala Sam. „Naposledy tuším na Oliverově.“
     „Myslí Olivera Jacksona,“ doplnil A-Tommy spiklenecky.
     „Aha,“ zpozorněl Daniel při zmínění svého příjmení.
     „Ano, byl to tvůj syn, jestli to chceš vědět,“ doplnila bez zaváhání dřív než kouzlo situace vyprchalo. Pro všechny případy ještě doplnila: „Teda v mojí realitě.“
    Dřív než se stihnul antropolog SG-1 vzpamatovat z nenadálého šoku vešla akorát doktorka Brightmanová. Právě dostal napůl odpověď na svojí otázku, jenom ji tak nějak nedokázal úplně strávit. Pokud nechtěl vypadat jako blázen tak nemohl před doktorkou zkoušet další otázky. Navíc nikotin jímž se doktorka snažila zahnat vnitřní napětí a nenadálou situaci, nepočítaje pár zcela šokujících zjištění z ní táhl jak z fabriky. Už chtěl něco říct, když si všimnul jak se A-Tommy dotknul jejího spánku. Jeho ruka částečně prošla dovnitř. Otřásl se, neboť podobnou věc už sám zažil a nemohl říci, že jde o příjemnou zkušenost. Ovšem doktorka nevypadala, že by si byla něčeho vědoma.
     „Myslím, že čas návštěv skončil,“ začala přísně. „Je čas, aby si tady plukovník od vás všech odpočinula,“ dodala hlasem nepřipouštějícím odpor. Ignorovala kyselý výraz zmíněné osoby. Nemohla si nevšimnout, že se po ní oba dva vrhají kradmé pohledy, což si vyložila po svém. Ani nemrkla, jenom rychleji vyprovodila Daniela z ošetřovny.
     „Takže, co bude teď?“ nadhodil Daniel sotva vyšli ven na chodbu. Nechápal proč A-Tommy odešel s ním, ale nějaký důvod to mít muselo.
     „Myslím, že teď když vím, kdy hodlají Asgardi zasáhnout, tak se mohu konečně rozhodnout.“
     „Rozhodnout?“
     „Nehodlám čekat tak dlouho.“
     „A jak dlouho tedy hodláte čekat?“
     „Maximálně deset minut, jen co se dostanu do prostoru brány, kde se ten parchant, co tohle způsobil musí skrývat.“

Základna SGC, 20. patro zhruba v tutéž dobu

    Jack O’Neill dnes nezažíval zrovna svůj nejlepší den. Jako by tušil co mu jeho nastávající odpoví. Přes všechen Danielův psychologický nátlak a Teal’co nazdvižené pozdvižené obočí nedosáhl ničeho. Nakonec dospěl k závěru, že bude lepší vyklidit pole. Sam měla plná ústa, takže pokud vyjádřila nesouhlas, tak nerozuměl. Výmluva byla patřičně chabá, ale zato nečekal na reakci a nenápadně se vytratil s tím, že kadetce ukáže základnu. Tím nic zkazit nemohl. Alespoň nebyl poblíž Daniel, který by mu řekl zda ano či ne. Začal hovořit o dnech své slávy a ani v nejmenším si nevšiml, že vystoupili v dvacátém patře a ne v dvacátém osmém. Řeč přešla i na Daniela a tady konečně mohl svého přítele a kolegu vylíčit v patřičných barvách.
     „….vždycky nenávidím, když on se prostě někam vrhne a řekne to svoje ahoj, jsem Daniel Jackson. No, ale za ty roky tuhle část přeci jenom trochu vypiloval, takže už to má docela šmrnc,“ dodal spiklenecky.
     „Takže on je vždycky takový…,“ hledala kadetka vhodný výraz. „zvláštní, jedinečný?“
     „Och, to je slabý výraz. Spíš by řekl……,“ začal větu, ale nedořekl co měl na mysli, neboť ten o němž se právě vedla diskuse se objevil na rohu chodby.
     „Nenormální?“ zkusila mu pomoci, neboť si ho všimnula taky. „Mluvící si pro sebe, ke stěně či jenom tak do prázdna.“
     „Jo……,“ zamrkal Jack, neboť si toho všimnul také. „To je přesně Daniel Jackson, jak ho známe a milujeme,“ zkusil situaci zamluvit a nasadil vřelý úsměv domnívající se, že jde o jeden z Danielových občasných žertíků.
     „……takže čekáš, až on poruší pravidla?“ slyšeli ho mluvit kamsi vedle sebe. Akorát s tím rozdílem, že vedle něj nikdo nešel.
     „Ahoj, Danieli! Jak se vede!“ zkoušel ho Jack přivést k rozumu. Nehodlal ho vidět v blázinci podruhé ani zažít něco jako ty malé bílé červíky jež nastražil Machelo.
     „Teď ne, Jacku!“ odbyl ho příkře, ale zastavil. „Takže on všechno řídí z Místa, jež není více?“
     „Danieli?“
     „Okamžik, Jacku,“ zarazil ho gestem ruky odvracející pohled zpátky do prázdna. „Cože? To jsi byl s námi v autě?“
     „Danieli!“
     „Nech mě prosím domluvit, Jacku!“ utrhnul se na něj. „Jak to, že jsem tě ale v tom autě neviděl, když tě vidím teď?“
     „Jsou u něj podobné stavy opravdu časté?“ zeptala se nejmladší Sam lehce odtažitě. „Myslím tím, když mluví s někým kdo tu není. Myslím ty duchařské historky a podobně.“
     „Na tom něco bude, když strávil hledáním všech těch mumií a faraónů polovinu života, nepočítaje skutečnost, že dvakrát umřel a povznesl se do vyšší sféry bytí, ale nebylo to tam pro něj dost dobrý, takže se pokaždé vrátil a my musíme podobné scény nějak přetrpět.“
     „Aha,“ tak tohle bylo i na mladou ženu trochu silné kafe. Poznat muže, který už zemřel a to hned dvakrát neznělo najednou tak lákavě.
     „……k tomu, aby se věci dali zase do pořádku ho musíš chytit a přimět, aby zrušil změny v časoprostoru, které ti brání dosáhnout zpátky do věčnosti a vrátit věci do normálního stavu.“
     „Zjevně se někam dostáváme,“ zamumlal Jack, jehož poslední slova. „Nejspíš se přimlouvá u někoho tam nahoře, aby vás dvě vrátil zpátky,“ překládal ve snaze odlehčit situaci jež se začínala nebezpečně vymykat z rukou.
     „Jseš si jistý, že je v prostoru Brány?“ pokračoval Daniel ve svém monologu. „Říkal jsi, že ho nemůžeš najít a jediné místo kde jsi nehledal je v okolí Brány.“
     „Asi bude lepší nechat ho ať se vypovídá. Až bude příhodnější chvilka, tak nám bude vyprávět co zajímavého viděl a slyšel,“ odkašlal si Jack nenápadně ji naznačující ať jdou zpátky směrem k výtahu. Na okamžik se zarazil, neboť zcela jistě stiskl předtím tlačítko 28. Proč se vynořili o osm pater dřív? Aby vyslechli Danielovu samomluvu, nebo nedej bože, aby ještě s někým z těch seshora mluvil.
     „Jo, pokud vím tak jste mi chtěl ukázat Bránu,“ souhlasila, ačkoliv se situace vyvíjela zajímavým směrem. Jednou jí viděla, ale to bylo v přítomnosti svých dvou verzí.
     „Ohóóó, Brána!“ ožil generál při pouhém vyslovení toho slova. „Je ta nejúžasnější věc……, škoda, že ten výtah není jako ve Star Treku na hlasové ovládání,“ povzdechl si, když nastoupili.
     „Počkejte!“ uviděl Daniela jak běží k nim. S trochu zlomyslnosti se ani nepohnul. Stiskl tlačítko 28 a spokojeně sledoval jak se dveře zavřely archeologovi přímo před nosem. Výtah se rozjel, ale zastavil mnohem dřív než na displayi naskočila jednadvacítka. Místo jedničky tam totiž znovu skočila nula. Dveře se otevřely a Daniel se rychle vecpal dovnitř. Jackovi poklesla čelist a přemýšlel proč se mu tohle děje, když má jít za pár dní do civilu. Výtah nejezdí tam, kam má, jeho nastávající je na něj naštvaná a navíc se ocitl ve výtahu se svým přítelem, jemuž nejspíš přeskočilo. Doufal, že ano, neboť další návštěvu povznesených či podobných nesmrtelných by na konci své kariéry u letectva nemusel unést. Jenomže spíš půjde o to druhé, neboť Daniel sice vypadá šíleně, ale šílenec není. I když by se jistě našli tací, kteří by dokázali, že ano. Ne, tohle patřilo k práci.
     „Díky, Jacku,“ poplácal ho okamžitě po rameni ve tváři výraz, jako když právě udělal jeden z nespočetného množství historicky nejvýznamnějších objevů.
     „Kam to bude, Danieli?“ zeptal se odevzdaně. Chtěl dodat, že výtah do 28 patra moc nejezdí, ale to už antropolog neomylně zmáčknul tlačítko. Dveře kabiny se zavřely a výtah se rozjel bohudík směrem dolů.
     „Konečně tomu rozumím, Jacku!“
     „Tak to se opravdu máš.“
     „Jacku?“ stanuli si takzvaně tváří v tvář. „Potřebuju, abys teď chvíli dělal všechno, co ti řeknu a na nic se neptal.“
     „Samozřejmě, Danieli, co bych pro tebe neudělal,“ odtušil sarkasticky.
     „Výborně. Já věděl, že je na tebe spolehnutí!“ zajásal, neboť nepostřehl jeho tón.
    Sotva se ocitli ven z výtahu šel jako první a všude se rozhlížel. Hledal cokoliv neobvyklého. A-Tommy se ztratil jen co se dveře otevřeli. Se svým šedým pláštíkem zmizel jak pára nad hrncem. Pokračovali chodbou dál až ke schodišti vedoucího do řídícího střediska. Daniel samozřejmě oči na šťopkách uši nastražené. Jck si nemohl pomoct, ale tahle část mu lezla značně na nervy. Nejspíš by měl nechat vyhlásit poplach, ale stále nevěděl co se má stát. problém byl v tom, že se ho bál zeptat, kvůli tomu jakou odpověď by dostal. Tudíž ho následoval připravený dostat ho z případných potíží jež nejspíš záhy nastanou. Bohužel si uvědomil, že sebou má ještě někoho. Asi by nebylo moc dobré, kdyby se nejmladší Sam něco stalo, ale nenašel žádný dostatečně vhodný důvod, aby jí poslal někam do bezpečí. Zastavil a nadechoval se hledající vhodná slova. Vlastně k tomu nedostal ani příležitost.
     „Jacku, pozor!“ zpozorněl, když zaslechl jak na něj křičí. Pohnul se směrem po jeho hlase. Což bylo jediné štěstí. Doslova cítil jak něco pořádně horkého proletělo kolem jeho ramene. Výstřel z tyčové zbraně uslyšel svůj vnitřní hlas. Ztratil rovnováhu a zcela nedůstojně sletěl ze schodů. Neviděl druhý výstřel, jenž už nemířil na něj, ale právě na tu o níž měl před chvílí obavy. Na rozdíl od něj se nepohnula ani o píď. Přeci jenom na ní zhruba ob den někdo nestřílel z tyčovky. Energetický výboj s pořadovým číslem dvě protnul vzduch. Krátký bolestný výkřik znamenal, že někoho zasáhl, či ještě lépe řečeno, skrze někoho nepřirozeně prošel a mířil přímo na ní. Zavřela oči, aby neviděla svůj konec. Ani nepomyslela na to, že by mohla zkusit uhnout. Střela zastavila necelý centimetr od její roztřesené hrudi. Zamrkala, než si uvědomila, co ho zastavilo.
    A-Tommy vstoupil na scénu. Zastavil ho prostě dlaní. Ve tváři se mu objevil zlomyslný úšklebek. Rychle a ne zrovna šetrně ji odstrčil. Výboj energie zůstal jako zmražený ve vzduchu. A-Tommy, se prostě rozpřáhl jak při tenise. Akorát s tím rozdílem, že neměl raketu a všechno obstaral dlaní. Následovalo zuřivé zaklení a poté již neznámý proletěl pancéřovaným sklem dolů k bráně. A-Tommy si dovolil připsat první bod. Všem jasně doporučil, ať se nehýbají a nezkoušejí zasahovat. Pro jistotu vystřelil jeden modrý výboj k alarmu. Druhým pohledem vyřadil obrazovky počítačů než s elegancí sobě vrozenou proskočil sklem za svým protivníkem. Na olympiádě by jistě za svůj čtyřnásobný výkrut získal medaili. Dopadl přesně do místa, kde se těžce zvedal jeho protivník. Zcela šokován skončil o dalších pár metrů dál. Další bod pro něj. Nečekal, že tohle bude stačit.
     „Myslíš si, že tyhle tvoje triky na mě udělají dojem!“ vyštěkl posměšně zaujímající proti A-Tommymu pozici.
     „Pokud vrátíš všechno do původního stavu, nechám tě jít,“ opáčil na to s klidem.
     „Ty!“ zachechtal se na jeho nabídku. „Jsi pouhý učedník, nepředstavuješ pro mě překážku. Kdybys za něco stál, tak bys mi nedovolil tě tady uvěznit.“
     „Poslední možnost,“ zopakoval, jako by ho vůbec neslyšel. „Jinak budu muset sáhnout k jistým prostředkům.“
     „Prostředkům?“ smál se dál až se za břicho popadal. „Nejsi nic! Nic proti mně nezmůžeš. Pro mě si jenom nedorostlé vyžle s kterým zametu, kdykoliv budu chtít.“
     „Doufal jsem, že dostaneš rozum, ale vidím, že mě přinutíš to udělat,“ opáčil znovu ignorující jeho poznámky. „Nevadí. Stejně jsem měl v plánu ti dát pořádně za vyučenou.“
    Na nic dalšího nečekal. Využil toho, že protivník byl nepřipraven a zaútočil. Mnohem rychleji, než kdokoliv považoval za možné. Znovu ho odhodil, tentokrát na stěnu a dostatečnou silo, aby se pořádně zatřásl. Vzpamatoval se dřív než A-Tommy znovu zaútočil. Další úder zablokoval a kontroloval rychlou proti-kombinací, ale narazil na pevný blok. Vzápětí se zapotácel jak ho Tommy rozhodil a zasáhl znovu. K druhému průlomu ho nepustil a oba dva se ponořili do časového kung-fu. Jasně červená barva vetřelce ostře kontrastovala se stříbrnou A-Tommyho. Světelná show nabírala na obrátkách. Na bojišti však přes všechno sebevědomí vládl pouze jeden z nich. Dobře si vědoucí Mikelových rad trpělivě tlačil na svého protivníka. Dokonalá obrana spojená s rychlými výpady se ukázala jako mimořádně účinná taktika proti soupeři jenž byl hodně ofenzivně laděný. V jeden okamžik si vzpomenul na další Mikelovu radu, aby si v podobných situacích příliš nehrál, neboť výhoda se může velice rychle proměnit v nevýhodu a také klíčem k prohře. V okamžiku kdy se zasáhli navzájem a A-Tommy skončil tvrdě na stěně, zatím co on se skutálel po zemi. Přístupovou rampu už dávno naporcovali, takže z ní nezůstalo skoro nic.
    A-Tommy na nic nečekal. Převzal iniciativu a začal na něj tvrdě dorážet. Nedal mu šanci k protiútoku a začal velice rychle získávat rozhodující převahu. Dobře viděl jak nepříteli docházejí síly a musí co nejdřív padnout. Konečně ho zahnal do kouta, přesněji řečeno přímo před bránu a tentokrát již nevstal. Pořádně ho zřídil a vypadalo, že má konečně dost. Jeho oči však prozradili, že má ještě něco za lubem.
     „Tak, teď je čas, abys zrušil všechno, co jsi udělal a nechám tě odejít. V opačném případě s tebou skoncuju a poradím si nějak sám,“ nadhodil a doufal, že nepozná jeho blafování. Zatím nikdy nikoho nezabil, tedy přesněji řečeno, nezničil ničí existenci. Tudíž netušil, jestli dokáže skutečně zajít tak daleko.
    Co má za lubem poznal velice záhy. Poté co se odkutálel trochu stranou. Sedm zámků zapadlo a gejzír energie vytryskl z šesti metrového kruhu. Kdyby předtím netušil zradu a nebyl ve střehu, tak by A-Tommyho zcela jistě pohltil a nejspíš zničil jeho existenci. Takhle gejzír narazil do kvapně nastaveného štítu. Odhodil ho pár metrů zpátky, ale to jenom z důvodu, že věnoval více pozornosti jiným směrem. Musel zůstat o krok před ním. Nemohl si nevšimnout, že jeho nepřítel vstal a hodlal projít bránou pryč. Zastavil ho štít, který tam předtím určitě nebyl. Odrazil se od něj dost tvrdě. Sotva se A-Tommy trochu vzpamatoval ukončil spojení, odpojil zámky a brána vypadla. Konečně mohl věnovat pozornost vetřelci, jež během krátké pauzy nabral trochu dech. Jeho úder byl více méně aktem zoufalství, alespoň do okamžiku, kdy z rukavice jíž předtím neměl vystřelila trojice čepelí.
    Střihací katar. V mžiku se vysmeknul a jen díky mimořádným reflexům nepřišel Tommy o ruku. Přesto ho ostří zasáhlo a on se zapotácel nad novou hrozbou. Dál už jenom zoufale uhýbal, ale přes všechno nebyl dostatečně rychlý. Zato jeho soupeř popadl druhý dech a oháněl se s nevídanou agilitou, ačkoliv musel být dávno na samém dně sil. Místo toho začal udávat vražedné tempo. Nikdy nezasáhl úplně, na to byl Mikelův učedník rychlý, ale pokaždé ho bolestivě škrábnul. Jednou na hrudi, podruhé na noze, na rameni a všude kam zamířil. Plně ovládal bojiště a bylo jen otázkou času kdy si dovolil drzý úder hřbetem, ruky, jež A-Tommyho napůl omráčil a narazil na stěnu, vedle rozvaděče s ovládáním brány. S vítězoslavným úšklebkem se rozmáchl k poslednímu úderu. A-Tommy viděl, že nadchází jeho konec a přes všechno co udělal nezvítězil. Možná nebyl dost důsledný, ale nenacházel ve svém počínání chybu. Což nebude ve výsledku nic znamenat, neboť svého mistra zklamal. Díky němu, teď nenadejdou události jež mají nadejít. Zklamal a nemilosrdná ruka osudu se blížila, aby ukončila jeho existenci.
    Věděl přesně, kdy udeří a tím pádem i kolik vteřin mu ještě zbývá. Proto byl překvapený, když po uplynutí dané doby nenadešel očekávaný konec. Střihací katar se zastavil zhruba pár centimetrů od jeho krku. Důvodem byla ruka, jež patřila někomu jinému a jež zadržela smrtící úder. Už černý rukáv naznačoval, kdo mu v poslední chvíli přišel na pomoc…

Základna SGC, 28. patro

    Konec, jež se blížil skutečně nenastal. Kdosi tomu doslova v poslední vteřině zabránil. Určitě tam ještě před chvílí nebyl. Alespoň ho A-Tommy nikde neviděl. Stejně jako obecenstvo v řídící místnosti. Ovšem on tam stál a zarazil ruku vedoucí smrtelný úder. Nadešla chvilka ticha. Dramatická odmlka, tolik typická pro Mikelovy vstupy na scénu. On uměl být hodně melodramatický a taky tak často činil. Stejně jako dokázal být chladný a nelítostný. A ten okamžik právě nadešel. Bez viditelné námahy trhnul uchopenou rukou směrem k jejím majiteli. Udělal mu přesně to co by čekalo A-Tommyho. Poté ho prostě odhodil o metr dál. Bylo zvláštní, že nebyl ani trochu od krve, přestože z něj tekla proudem. Zato se rozhlížel všude kolem ignorující spoušť, jež během souboje oba bojující způsobili. Jako by hledal ještě něco dalšího.
     „Tak se ukaž, nebo tě vytáhnu za límec z té tvojí schovávačky,“ začal mluvit a popošel o pár kroků vpřed.
     „Co bys ještě chtěl?“ objevil se konečně dotyčný sotva metr před ním. „Zabil jsi mého žáka. Porušil jsi pravidla, tak se teď tím vším prober sám!“
     „Ne tak rychle!“ zastavil ho ihned. „Kdybys ho náležitě poučil, co může a nemůže tak by k tomuhle nikdy nedošlo. Ale ty ne. Ty jsi ho povzbuzoval, aby obcházel pravidla a tím porušoval rovnováhu.“
     „Nemůžeš mě zastavit, Mikele!“ zasyčel nenávistně.
     „Tak v tom se velice pleteš. Budu ti muset dál menší lekci ohledně rovnováhy.“ Učinil krok kupředu. Stál tam celý v černém a začala z něj vyzařovat oslnivá bílá záře. V dané chvíli mu už chyběl jenom zářivý meč a vypadal by úplně jako archanděl Gabriel. Zato z Mikela vyzařovala majestátnost o níž si jen hlupák dovolil pochybovat. Učinil víc než deset kroků vpřed a ačkoliv to nevypadalo, že by chodil na místě vzdálenost jíž urazil byla mnohem menší. Ani jeho protějšek nezůstával pozadu a i z něj vyzařovala záře, akorát zlatá. Trosky přístupové rampy zcela ignorovali a blížili se k sobě. Nadcházel souboj titánů a oba zúčastnění přidali do kroku a vzdálenost se mezi nimi zmenšovala. Čím rychleji šli, tím pomaleji. Nakonec se po nekonečně dlouhé chvíli v jenom bodě střetli. V té chvíli už je skrze zářivé aury nebylo vidět. Pouze nejasné obrysy, ale nic víc. Bílá a zlatá záře do sebe udeřila plnou silou. Nadešla dlouhá chvíle přetlačované, ale postupně začínalo být patrné, že bílá vítězí.
     „Proklínám tě, Mikele!“ ozvalo se vzteklé zavřísknutí.
    Zlatá záře s obrysem nyní dost nejasným se jakoby stáhla do sebe než zmizela úplně. Mikel ho následoval dřív než jeho protivník stihnul zmizet. Pokoušel se utéct, protože si sám nebyl jistý, jestli bude nad ním mít ve své doméně takovou výhodu, aby ho porazil alespoň tam a unikl. V prostoru hvězdné brány tak bylo konečně dobojováno. Chvíli tomu ještě nikdo nemohl uvěřit. Jediný kdo zůstal v prostoru brány byl A-Tommy. Všechno se odehrálo i na něj dost rychle. Mistr ho nenechal padnout, ale než mu stačil poděkovat zmizel pryč. Nejspíš si s ním promluví později na téma, že ho zklamal a donutil zasáhnout. Každopádně asi nepůjde o příliš příjemný rozhovor. Mohl tak přemýšlet kde udělal chybu, která způsobila jeho porážku. Zatím se nezvedal. V podstatě byl úplně na dně svých sil, takže se ani nemohl schovat. Ostatně na tom ani nezáleželo.
     „Tohle se tu děje často?“ nadhodila nejmladší Sam, jež se konečně vzpamatoval ze šoku.
     „V podstatě jsou podobné události na denním pořádku,“ pokrčil Jack rameny.
     „Možná by nebylo od věci mu pomoct,“ odtušil Daniel, který si jako jediný přítomný vnímal nezkreslenou realitu.
    „Tohle bude asi pěkně drahý,“ zamumlal Jack. „Doufám, že mému nástupci neskrouhnout rozpočet na zbytek roku.“
     „Co se tu sakra stalo!“ zazněl hlas generál Hammonda, který právě chvatně dorazil do řídící místnosti.
     „No, to víte, Georgi,“ chopil se Jack vysvětlování. „Danielovy iluze se trochu zhmotnily a lehce nám zdemolovaly prostor kolem brány. Otočil se včas, aby Hammond neviděl jeho potulený úsměv. Jeden pohled na rozsekanou rampu stačil, aby se mu protočily panenky.
     „Doktore Jacksone!“ odděloval pečlivě od sebe obě dvě slova tvořící archeologovo jméno. „Myslím, že jsem vám už nejednou jasně říkal, že nemáte dělat ani přivolávat žádné katastrofy!“
     „Ale pane……,“ začal se bránit vrhající na Jacka velice nepřátelský pohled.
     „Nechtě mě domluvit!“ zarazil pořádně nakvašený vrchní velitel obranných sil země. „Nestačí, že během vaší ranní stolice, navíc ještě během dovolené se stalo, že tu teď máme tři Samanty Carterové. Jako by to nestačilo tak vaše přítomnost tady na základně vedla k dalším materiálním škodám na majetku letectva Spojených států!“
     „Proč za všechno můžu vždycky já?“ ohradil se konečně uraženě.
     „Asi to má něco společného s tím, že jsi se dvakrát povznesl,“ neodpustil si Jack poznámku.
     „Pokud ti můžu připomenout, tak díky tomu, že jsem se podruhé nechal zabít a povznesl, tak jste ještě tady. Ale to asi nikoho nezajímá!“ rozkřiknul se na všechny kolem pro změnu on sám.
     „Ehmmm, Danieli?“
     „Nech mě domluvit Jacku!“ zpražil ho nevšímající si ničeho kolem.
     „Já bych rád, ale on je tady,“ ušklíbnul se na něj.
     „Kdo?“
     „No, pokud nejde o výplod tvé fantazie, tak se podívej!“ nasměroval Danielův pohled do místa odkud právě přicházel A-Tommy. Bez šedého pláštíku, pouze v šedém, elasticky vypadajícím oblečení, na mnoha místech potrhaném. Vypadal spíš jako vandrák než správce času. Navíc na mnoha místech krvácel, ale nevypadalo, že by si z toho něco dělal. Veškerou pozornost věnoval své ruce a k úžasu všech rána přestala krvácet a postupně se zacelovala. Ne úplně, natolik nebyla jeho záře dost silná. Ovšem dost k tomu, aby přestal krvácet a mohl se věnovat dalším věcem.
     „Tak to bychom měli jeden problém vyřešený,“ začal celkem klidně i přes rozbité rty i bradu mluvit. Působilo to poněkud zvláštním dojmem.
     „Ano, jeden ano,“ nedokázal Jack mlčet.
     „Takže původce celé téhle šarády skončil a můj mistr si to s jeho mistrem určitě vyříká,“ učinil gesto, které nikdo nepochopil, ale to nebylo důležité.
     „A zaplatí taky opravu té rampy?“ nechal se slyšet Hammond s nadějí v hlase. Rozpočet se pomalu, ale jistě přesouvl k vesmírným silám a sesterské lodi Promethea, Daedalos. Což znamenalo nižší rozpočet pro SGC.
     „Můj mistr je velice, velice důsledný. Určitě z něj vytluče všechno potřebné, než se dohodnou.“
     „Tak to rád slyším,“ přisvědčil Texasan, ale ne moc nadšeně.
     „Teď zůstává už jenom jeden malý problém,“ pokračoval A-Tommy.
     „A to jaký?“
     „Zajistit, aby všechny tři Samanty Carterové skončily tam kde mají být.“
     „Ale my máme jenom dvě navíc……,“ namítnul okamžitě Jack.
    „Ano,“ vrhnul po něm varovný pohled. „Tu jednu si vezmete a zbytek nějak pošlu do jejich kvantové reality.“
     „Za čtyři dny bude ta erupce……,“ zkusil ještě dodat.
     „Jakmile rozmotám tu síť kolem téhle reality, tak pro mě nebude problém přenést se do jakékoliv reality. Uvidíme, jestli to bude dřív.“
     „Tak fajn.“
     „Jinak nepochybně půjde o nesmírně zajímavou svatbu,“ ušklíbnul se na něj, než padnul k zemi jako podťatý.


Kapitola 16

    "A potom sa na mňa vrhlo päť... nie, šesť naozaj veľkých potvor, ktoré vyzerali ako obrovské aligátory a veď vieš, keď máš na každej ruke-nohe nejakého takého... veď vieš... aligárota, tak to už toho človek veľa nanabojuje."
    Tehotná Carterová len mrkala. "Šesť?" spýtala sa hlasom, akým sa pýtame niekoho psychicky labilného, či na neho to jedlo aj žmurklo, alebo len zamávalo.
    "Uhm," prikývla s očami široko rozšírenými jej mladšie dvojča.
    "Aligátorov," pokračovala podplukovníčka rovnakým tónom.
    "Presne tak," skromne mávla kadetka rukou. Jej staršie ja pokrčilo ramenami a niečo si zamrmlalo. "Čo?"
    Tehotná podplukovníčka nevedela, ako to povedať. Zahryzla do spodnej pery a prebehla nechtom po červenom dreve konferenčného stola. "Vieš, znie to ako zápletka z nejakej... divnej... futuristickej... scifi... s neistým koncom..."
    "No pozri, kto to hovorí," odbila ju kadetka, keď sa hore schodmi ozval dupot ťažkých kanád.
    Prirodzene, kto sa neukázal prvý. Daniel.
    "Čo sa deje?" zvedavo prehodil, keď prechádzal okolo usadenej dvojice k svojmu miestu v zasadacej miestnosti.
    "Ona mi neverí!" posťažovala sa kadetka.
    "Šesť aligátorích mimozemšťanov," vysvetlila budúca mamička Jackovi, ktorý nasledoval hneď za Teal'com.
    "Vieš, keď sme ti povedali, aby si jej to vysvetlila," usmial sa generál O'Neill na kadetku, "nemysleli sme tým, že si máš vymýšľať ako v predvolebnej kampani."
    Skupinku uzatvárala najstaršia Carterová s doktorkou Brightmanovou, ktorá vyzerala nervózne a unavene.
    "Ja som v poriadku! Mohli by ste mi povedať, prečo som sa až teraz dozvedela, že-"
    "Plukovníčka, prosím vás, nelezte mi na nervy, lebo si zavolám Teal'ca," skrúšene zamrlala doktora a zvalila sa do prvého kresla, ktoré našla. Plukovníčka pokrčila ramenami a nahnevane prepochodovala okolo Teal'ca a Daniela, ktorí sedeli vedľa doktorky priotrávenej kyslíkom. "Ja sa eventuelne aj tak dozviem pravdu."
    "Práve pre to sme tu," zahrmel klasickým hrozným prízvukom generál Hammond a kývnutím pozdravil celú sebranku. "Nevstávajte."
    Doktorka, ktorá jediná prejavila iniciatívu, sa opäť zvalila do kresla.
    "Generál O'Neill, kadetka Carterová a doktor Jackson sa dnes stali priamimi účastníkmi... povedzme, božieho zápasu."
    Obe zvedavé Carterové vzdychli. Jack a Daniel sa nevinne pokrčili ramenami. Kadetka robila na polomŕtvu doktorku grimasy. Generál za vrchostolom kývol na archeológa, ktorý netrpezlvo šúchal nohami.
    "No, ako iste viete," začal Daniel vysvetľlovať ešte skôr, než vstal z kresla, "stala sa naša realita prostredníkom niečoho... neuveriteľného."
    "Ó, áno," vzdychla doktorka, hlava v dlaniach, make-up rozmazaný. "Na celej základni nie je ani jedna cigareta."
    Jedna, dva, tri, štyri, päť, šesť, sedem, osem, deväť... desať.
    "Okrem toho," pokračoval Daniel zvýšeným hlasom. "Vieme, že Asgardi nám nemôžu pomôcť okamžite, ale až pri najbližšej erupcii-"
    "Skúšali ste niekedy fajčiť čaj? Je to smrťák!"
    "Daniel, preskoč úvod," poradil lingivstovi Jack. "Prejdi k tej časti, kde zdemolujú štartovaciu miestnosť."
    "Radil by som vám, plukovník, aby ste si ušetril takéto nevhodné vtipy."
    "Generál," opravil Hammonda Jack.
    "Generál. Plukovník. Čokoľvek."
    "Nejakým spôsobom..." zasiahol Daniel, "bola časová línia narušená dávnym nepriateľom nejakého... správcu času, alebo podobne..."
    "Mikel," prikývla najstaršia Sam.
    "Mikel," doplnil sa Daniel. "A preto ste všetky tri v jednej realite."
    "Žiaden kozmický význam," usmial sa Jack.
    "Nie, Jack, žiaden kozmický význam. Spokojný?"
    "Ale iste. Nenechaj sa rušiť."
    "Ďakujem.“
     „Nemáš za čo.“
     „Ehm... Všetko to spôsobil jeden... učenník tohto Mikela, ktorý si nedokázal udržať kontrolu nad situáciou, ktorá nastala po tom, ako sa vyššieuvedený protivník... začal zapájať... do situácie..."
    "Aký protivník?" spýtala sa plukovníčka a podplukovníčka naraz.
    "To zostáva neznáme," jemne odvetil Teal'c.
    "Kde je ten 'učenník' teraz?" ukájala svoju zvedavosť tehotná Carterová.
    "Ošetrovňa," zamrmlala doktorka. "Ani on nemá žváro. Verili by ste tomu? „Správca času“, ha?"
     „Nastáva tu malý problém s tým, že tento učenník je jediný, kto vie, ako vyriešiť náš problém so... Samanthami.“
     „Okrem Mikela.“
     „Áno, okrem Mikela.“
     „A okrem Asgardov.“
     „Áno a okrem Asgardov, ktorý nám pomôžu až o necelé štyri dni. A presne o dva dni sa odohrá v kaplnke sv. Petra jedna vopred známa svadba.“
     „Nie je pre nás problém spraviť svadbu pre 3 Samanthy, len by to nemuselo byť... veď viete“ neurčito sa ospravedlnil kadetke a plukovníčke Jack.
    Daniel konečne získal možnosť prejaviť sa. „A tým sa vraciame k vyššeieuvedenému učenníkovi, ktorý je stále na ošetrovni.“
     „Čo mu vlastne je?“ nechápala plukovníčka, ktorá bola celou dobou na izolačke.
     „Spí,“ odpovedal miesto Daniela Jack. „ Ako bábätko.“
    Ruka známeho tvaru vyletela hore ako raketa. Daniel bol mierne prekvapený. "Áno?"
    Kadetka nevinne zagúľala očami a položila tú Základnú Otázku: "Kedy pôjdeme vyberať šaty?"
***
    Pip, pip, pip, pip....
    Nebol človek. Možno tak vyzeral, ale jeho druh si spravil počas toho najkomplikovanejšieho obdobia evolúcie malú pauzu na bufet a vyhol sa tomu problému s výberom medzi pľúcami a žiabrami. To bola vtedy mazanica. By ste neverili.
    A-Tommy sa prebúdzal. A bolela ho hlava.
***
    V ďalekej-praďalekej krajine si medzi sebou dvaja Asgardi vymenili pár nadávok. Vypli obrazovku s priamym prenosom zo zasadacej miestnosti SGC a otočili kalendár o ďalšiu stranu.
    “Vravel som ti, že si nemáš vymýšľať.”
    “Ale dobre, dobre.”
    “Nechápem, kam na to chodíš, Thor.”
    “Ale, zlato.”
    “Odkedy sa vláčiš s tým O'Neillom, v kuse ťa chytajú takéto nálady.”
    “Ale dobre, dobre.”
    “Ale žiadne 'dobre, dobre'! Si myslíš, že sa z toho vyvlečieš, čo? Žiadne také! Mal si im už hneď povedať, že si ich mohol vrátiť v čase, kedy by sa ti len zachcelo. Si nezodpovedný šovinistický...”
    “Ale, Aesir...”
    “Thor?”
    “Áno, Aesir?”
    “Gauč. Bez večere.”
    “Už mlčím, Aesir.”
    “Tak sa mi to páči.”
    “Ale dobre, dobre.”
***
    Daniel Jackson bezradne sedel v poloprázdnej jedálni a s nevinnosťou slepého dieťaťa bez spodných končatín šparchal vydličkou v želatíne.
    Bolo to jasné, prinajmenšom o štyri dni (podľa toho, čo vedeli od Asgardov) zmiznú obi-tri Samanthy Carterové z jeho života. Teda, vlastne len dve, ale tá posledná je obsadená. Bože, zápletka ako zo Sestier Gilmorových.
    Štyri dni. 96 hodín. Veľmi veľa minút a ešte viac sekúnd. Katastrofa. A on tu len tak sedí a tvári sa, že je svoju želatínu. Zelenú želatínu. Čo je to vôbec za farbu, zelená?
    Nie, Daniel robil okrem toho aj niečo iné. Daniel totálne, absolútne, úplne, na sto percent... zaspával.
    “Ahoj. Ja viem, že nie som človek, ktorý si myslíš, že som. Mal by si si uvedomiť, že nie som človek, ktorý si myslíš, že som. Pôsobíš potom veľmi schizofrenicky a úprimne, človek sa musí zamyslieť, ako by mohla vláda nechať v SG1 nejakého blázna a schizofrenika. Uvedomuješ si, že si v skutočnosti zamilovaný do hlasu mojej sestry? To predsa nedáva zmysel! Okrem toho, som mladá, som priebojná, som tvrdohlavá, nemám rada, keď mi niekto odporuje a aby si vedel, v tejto chvíli na sebe mám nohavičky. Neveríš? Aha.”
    Zarazený archeológ zamrkal na časť oblečenia v otázke a prikývol. “Máš. A?”
    Kadetka Samantha Carterová, pre ktorú boli ešte stále sfetovaní hippies životnou realitou, si žiarivo sadla za stôl pred jeho zelenú želatínu. A Daniela, samozrejme.
    “No, tak keď sme už prelomili počiatočné ľady... pozveš ma na to rande alebo nie?”
    Daniel zavrel oči a prešiel si ich dlaňou. Točil ňou zo strany na stranu, akoby so sebou viedol vnútorný dialóg, ktorý by mal radšej zostať neuverejnený. Nakoniec si odkašľal, pohybom gentlemana položil ruku na stôl a ležérne kývol pred seba.
    “Nechceš želatínu?”
***
    “Ste si istá, že pre neho nemôžete spraviť viac?” spýtala sa plukovníčka doktorky Brightmanovej.
    Doktorka neodpovedala. Sam pokrčila ramenami, prestala doktorkou triasť a nechala ju ďalej spať na jej stole. O chvíľu za dverami do osobnej monitorovacej miestnosti sedeli budúci novomanželia. Sam sa opierala o Jackovo rameno, Jack neveriacky vrtel hlavou.
    “Je tak trochu... šialené, že sa potuloval na základni až doteraz a nikto pri tom o ňom nevedel.”
    Plukovníčka sa postavila vedľa okna, z ktorého dopadalo svetlo priamo na bezvládneho A-Tommyho. Jack sa zamračila a dodal, aby si o ňom Samanthy nemysleli, že stráca pamäť: “Teda, okrem Daniela. Ale to sa tak trochu neráta, nemyslíte?”
    Tehotná Sam nedpovedala, mysľou bola niekde ďaleko.
    “Vyzerá hrozne,” zhrnul to Jack. Plukovníčka zdvihla obočie.
    “Ja poviem 'uhm', ale ak povieš 'najmä tá hlava', prestanem sa smiať,” založila si ruky a pozrela späť na A-Tommyho.
    A-Tommy sa prebúdzal.
***
    “Daniel.”
    “Sam...”
    “Tu.”
    “Ale nie.”
    “Ale áno.”
    “Ale čo ak nás niekto zbadá?”
    “Prosím ťa, akoby sa po základni netúlalo dosť Carterových. Nebude to na mňa.”
    “Sam.”
    “Čo je, Daniel, hádam sa nebojíš?”
    “Môžu ma vylúčiť z teamu...”
    “Si myslíš, že ti uverím? Teba, celebritu SGC? Okrem toho, kto by išiel do skladu v takejto nočnej hodine?”
    “Nerobil som to už roky... čo ak niečo pokazím...”
    “Tým lepšie pre mňa, Daniel.”
    “No si mi to ale pekná známosť.”
    “Dosť bolo vzrušenia, Daniel. Kým nájdem svetlo, ty by si mohol konečne vytiahnuť ten štvorčekový papier a pripraviť sa na tú najvzrušujúcejšiu partiu piškvoriek v svojom živote.”
    “To som si mohol myslieť... A predohra nebude?”
***
    A-Tommy sa už plne prebudil... nebol to najlepší pocit.
    Tak po A) bude sa musieť zodpovedať majstrovi. To už si môže rovno nájsť na mape nejakú príjemnú opustenú planétu. Takto sklamať...
    Nebolo mu lepšie, kým spal? No, škoda rečí, bolo by na čase vrátiť všetko tak, ako to bolo...
    ... po B) potom ho azda majster nebude týrať príliš dlho. Možno.
***
    “Prebral sa,” boli prvé slová tehotnej Samanthy za poslednú hodinu. Jack sa strhol zo spánku a zažmúral na dvíhajúceho sa A-Tommyho. Plukovníčka sa smutne usmievala, opretá o rám okna.
    “Prečo sa usmieva... ?” všimol si rozospatý Jack A-Tommyho tváre. “Veď je takmer dolámaný na-”
    Priestor sa zakrivil, zahmlil, zastavil, rozbehol, zarosil a vrátil do pôvodného stavu. Hlavy oboch nastávajúcich sa otočili k rámu okna, o ktorý sa predtým opierala.
    Plukovníčka tam už nebola.
***
    “Takže o päť rokov, vravíš?” spýtal sa ešte raz Daniel, ktorému šťastie v hre veľmi neprialo. “To znie ako dosť dlhý rozdiel. Ale počul som už aj o väčších.”
    “Vieš, najhoršie na tom je,” lamentovala kadetka, ktorá sedela na ručne pletenom kobečeku z P45-879, kým ledabolo umiestnila svoj krížik, “že je tak neuveriteľne... úplne iná ako Mark. Proste s Markom sa mohol človek pohádať, poslať ho tam, kam sa to nepatrí, oklamať ho, vyžobročiť z neho posledné drobné... toto decko je tak... tak... Ja neviem. Zodpovedné, odvážne, šarmatné. S naozaj mizerným fyzickým stavom.”
    Daniel si zaboril zarastajúcu bradu do dlane a uvážene natiahol ruku, aby spravil kúžok... potom ruku stiahol späť. “Vieš, nie som expert, pretože súrodencov som mal väčšinou len na pár mesiacov, ako som prechádzal od rodiny k rodine a to neboli... veď vieš, normálne vzťahy... Možno by ti pomohlo, ak by si to akceptovala.”
    “Akceptovala? Akceptovala čo?” hľadela na neho, kým narýchlo nakreslila ďalší krížik a zničila tak Danielov premyslený ťah na ďalšie políčka v jednej priamke. Jeho reakcia sa takmer vyrovnala zúfalosti situácie.
    “Nevidíš, ako sa na to musím sústrediť?” vykríkol na ňu, až nadskočila. “Nevidíš, ako sa snažím?! To by si nemohla prejaviť aspoň trochu úcty a tváriť sa, že ti to robí rovnaké problémy, ako mne?!”
    Kadetka sa už čiastočne spametala z tohto výbuchu. “Len pokojne... netraba kvôli tomu kričať.”
    “Netraba kvôli tomu kričať?!” histericky sa zasmial, keď mu svojím krížikom prekazila aj záložný plán 145. “Ja neviem, odkiaľ si prišla, ale-“
    Priestor sa zakrivil, zahmlil, zastavil, rozbehol, zarosil a vrátil do pôvodného stavu. Daniel sa ani nemusel pozrieť pred seba.
    Znechutene odhodil ceruzku a s rýchlosťou človeka so starými a uťahanými krížami si ľahol, dlane na očiach. “Krucifix...”
    Na papieri s nedokončenou partiou piškoriek ležala ceruzka. A pod ceruzkou ležal nápis, ktorý si Daniel v svojej mizérii zatiaľ nevšimol.
    “No, a ešte stále neviem, čo to mám akceptovať. Tak sa maj. Pozdravuj bandu.”


Epilóg

Kadetka Samantha Carterová, Zem, rok 1986

    Tak tomuto sa povie bolesť hlavy. Krucifix, koľko som toho zase vypila? Mňa raz tie pomarančové limonády privedú do hrobu.
    “Slečna, ste v poriadku?”
    Geniálna otázka, Sherlock. Neviem, ako vyzerám, ale cítila som sa už aj lepšie.
    “Slečna!”
    Čo zas? Nevidíš, že sa mi nechce?
    “Slečna, zavolám sanitku. Hneď som späť...”
    Ale mami, dnes idem až na tretiu hodinu... dnes nemusím vstávať...
    “Pohotovosť? Nehoda na prípojke k diaľnici D82, tri kilometre od South Village... hýbe sa, ale zatiaľ nerozpráva. Má dosť škaredo poškrábanú hlavu, bojím sa... Ako? Letela na motorke ako splašená zrazu letela do prérie, tam sa zastavila na prvom výmoli a letela vzduchom... Bojím sa, že môže byť v šoku...”
    'No,' pomyslela si kadetka Carterová, keď sa snažila spomenúť na to, prečo mala pocit, akoby bola v bezvedomí celý týždeň, 'nie je šok, ako šok. Napríklad si neviem spomenúť, na akú svadbu som to mala ísť ako družička. Počkaj, myslím, že mám nejaký nápad... a týka sa to Annie... a niečo so sestersko-materinským-'
    “A teraz ešte aj odpadla. Nie, predtým nebola odpadnutá, len nerozprávala. Počujte, ste si istí, že ste doktor?”

20 km od základny Epsilon, rok 2052

    Tak tohle určitě nebylo nejlepší přistání. Lehký větroň versus tvrdá skála. To snad ani nemohlo dopadnout jinak. Sázkaři by určitě dali poměr 1:100 na vítěze. Určitě jenom zázrakem by se lehké letadlo nerozbilo o tvrdou skálu. A-Tommy si trochu zamyšleně prohlížel scenérii. Ne snad, že by ta první část vypadala o mnoho lépe to ne. Pár kotrmelců s motorkou určitě není ten nejlepší způsob jak začít den. Natož ho skončit. Každopádně hodlal učinit krok kupředu, aby zjistil, jestli plukovník Carterová ten náraz vůbec přežila. Necítil, že by byla mrtvá, ale v poslední dobou byl jeho svět vzhůru nohama a on nevěděl čemu skutečně věřit. Popošel z řídkého lesíka a viděl, že není sám, kdo tohle všechno sleduje. Jeho mistr už tam stál, ruce složené na prsou a spokojeně se usmíval.
     „Vynikající!“ poznamenal ihned.
     „Pokud to přežila, tak možná ano,“ zamumlal spíš pro sebe.
     „A ty jsi neplánoval, aby to přežila?“ nadhodil Mikel tázavě.
     „Ovšem, že ano, mistře. Jen…“
     „Jsi netušil, jak moc dobře to provedeš,“ usmíval se dál doplňující větu za něj slovy, která určitě nechtěl vyslovit. „Zdá se, že vše je jak má být a to znamená, že jsi mne nezklamal.“
     „Nezklamal?“ nevěřil vlastním uším. „Možná jste si toho nevšiml, mistře, ale já jsem prohrál a nebýt…,“ opět nestihl dokončit větu.
     „Toho, že tvůj soupeř porušil pravidla, tak bys ho vyřídil bez vážnějších problémů.“
     „Aha.“
     „V tom se od našich protivníků lišíme, chlapče,“ začal filosificky. „My pravidla dodržujeme. To nám dává výhodu, kterou oni tak moc nesnášejí. Potom se uchylují k podobným podvodům, ale netuší, že tím nám jen dávají novou zbraň, neboť my máme v takových případech možnost ten podvod neutralizovat. Jak? To záleží na každém z nás. Důležitá je rovnováha a naše cítění situace.“
     „Ano, mistře.“
     „Vedl sis dobře, ale nepoznal jsi, že došlo k porušení pravidel. Až se naučíš poznat i tento aspekt, potom budeš moci dosáhnout titulu správce.“
     „A jak jste dopadl vy, mistře?“ přešel k jinému tématu.
     „Nakonec jsem svůj protějšek přesvědčil, že není moudré používat věci, jež sám nezískal. Pouze já mám tajemství Střihacího kataru a pouze já ho získal a já ho mohu používat. Tomu se říká omezení. Nemůžeš mít něco, co nemáš.“
     „Aha,“ odkašlal si A-Tommy přemýšlející nad hlubším smyslem slov. „A co ona, mistře?“
     „Myslím, že už slyším pozemní vozidlo,“ zvedl ruku směrem k levému uchu a skutečně. V dálce bylo slyšet cosi připomínající motor auta. „No nic, nás už tady potřebovat nebudou.“
***
    Terénní jeep se skutečně řítil směrem k místu havárie. Zbývalo mu k ní ale ještě nějakých deset kilometrů. První polovinu cesty zvládli celkem dobře, neboť vedla ve směru, jež byl často používán. Dále už museli jet terénem. Major Sikroski za volantem vozidla si plně vychutnával jízdu, neboť podobnou vzpruhu už dlouho potřeboval. Bohužel jeho nadšení nesdílela ani Sára Viginsová, zdravotnice SG-32, natož pak doktorka Fraiserová. Nikdo však netušil co se stalo po odvysílání nouzového signálu, takže byl určitě dobrý důvod proč spěchat. Ve vzduchu byl podle záznamů jen jeden letoun a ten řídila plukovník Carterová osobně. Konečně se podařilo dojet až k ostrému skalnímu výčnělku, jež vypadal napůl jako věž. Už zdálky bylo vidět havárii. Trosky letadla všude kolem nepočítaje.
     „Panebože, já jí tolikrát říkala, ať se chová přiměřeně svému věku!“ zavrčela Fraiserová na účet Sam. „Copak nestačí tohle všechno? Ještě se musí zmrzačit.“
     „Jdeme, lidi, jdeme!“ zakřičel Sikorski na svůj tým. Stevensona nechal na základně a to bylo jenom dobře. „Burnsi! Zajisti okolí!“
     „Rozkaz!“ přikývl seržant pohotově vděčný za trochu vzrušení štěkal na zbytek týmu povely a ozbrojení členové SG-32 bleskově kmitali po okolí dle určeného vzorce. Nepřítele nenašli, ale trocha zábavy neuškodila.
     „Jako by tu někdo číhal a sestřelil jí“ zamumlala si Janet sama pro sebe. Satelitní snímky neodhalily žádný život. Pohled na ostrou skálu ovořil jasně. Sam si kolem něj zkusila střihnout určitě nějaký ten výkrut a místo toho do něj narazila. Hned po majorovi hodila nosítka a sama se Sárou v zádech utíkala k místu nehody. Dobře poznala jak majorovi udělala ránu do rozpočtu. Určitě chtěl běžet za zbytkem týmu, aby doplnil jejich rozestavění. Místo toho s nasítky musel následovat obě doktorky. Janet proběhla skrze trosky až ke kabině. Ta byla samozřejmě rozlomená a alespoň jedna dobrá zpráva, plukovník byla stále naživu. Podle všeho s ošklivou frakturou lebky, pár zlomených žeber, ale nic s čím by si neporadila. A taky byla částečně při vědomí, když přeřízli bezpečnostní popruhy a vytáhli ji ven. Kupodivu, ruce, nohy v jednom kuse, což byly nejčastější části těla jež při podobným pádech nevydrželi. Měla perfektní výhled na skálu do níž údajně narazila. Akorát s tím rozdílem, že ona do ní nenarazila. Přistála vedle ní a našla jeskyni.
     „Ta skála tam předtím nebyla,“ vydala ze sebe konečně.
     „Teď se nehýbej, Sam, máš štěstí, žes to vůbec přežila,“ odsekla Janet pohotově.
     „Byla tam jeskyně….a,“ zkoušela dál vysvětlit, že do ničeho nenarazila.
     „Ano, jeskyně,“ přikývla Janet automaticky snažící se stabilizovat její momentální stav.
     „Byl tam Ant……“ Bohužel už neřekla, kdo tam byl. V jednu chvíli stála v SGC a v dalším okamžiku už ležela tady. No a Mikel se usmíval. Místo, aby jí ten parchant pomohl, aktivoval nouzový signál rozbité vysílačky, která už těžko něco odvysílá. Typické. Potom se vzdálil a prostě sledoval jak se sem záchranný tým z Omikronu žene jako o život. To a mnoho dalšího se jí honilo hlavou a chtěla říci na vysvětlenou. Krátké zasyčení hypo-spreje umlčelo další protesty. Tak tohle mu rozhodně nedaruje. I když, až se vzbudí, určitě si nebude pamatovat, že tady vůbec byl. Není nad to znát někoho kdo vládne osudu. To byla asi poslední myšlenka jíž si uvědomovala než upadla do bezvědomí a neviděla tudíž jak ji dávají na nosítka a nesou k autu. Tentokrát Janet nechala řídi Sáru a Sikroski a jeho tým měl za úkol zjistit co se vlastně stalo. Domů ať přijdou po svých, nebo je naloží některé z vozidel jedoucí z důlní oblasti.

Základna SGC, rok 2005

     „Neplánovaná mimozemská aktivácia! Neplánovaná mimozemská aktivácia!“
    Daniel Jackson v neupravenej bielej košeli a čiernych nohaviciach pricupital zo zasadacej miestnosti. Tesne za ním bol generál Jack O'Neill, ktorý si zapínal posledný gombík na uniforme.
     „To ani na svadbu nemôžem mať pokoj?“ mrmlal si popod nos, kým sa zo zasadacej miestnosti nad ním ozývali nadávky generála Hammonda.
     „Len dúfajme, že to nie je niečo vážne,“ utešil ho Daniel, kým si sadal vedľa Waltera. „Aj tak máme ešte štyri hodiny.“
    Jack na neho spravil grimasu. „No áno, ty si len svedok. Ja som ten chlapík, ktorý má svadbu.“
     „Nemáš začo, Jack,“ ignoroval ho archeológ, kým hľadel na tretí zapadajúci chevron. Generál si nervózne uvoľnil kravatu, ktorú si pred chvíľou pripol. A odkašľal si.
     „Takže, Daniel... Čo ty a mladšia Carterová?“
    Daniel zamrkal a otočil k nemu hlavu. „Čože?“
    Jack pokrčil ramenami. „Od strážnika viem veľmi dobre, kde sa zavreli. Tak čo, získal si jej srdce?“
    Archeológ vyzeral, akoby sa Jack pýtal, či Slnko svieti. „Jack, si si istý, že sa chceme rozprávať práve po tomto?“
    Jack sa zamyslel.
     „Okrem toho, mohol som je byť otcom,“ dodal na svoju obhajobu Daniel. Generál pokrčil ramenami.
     „Máš pravdu... Pozrime sa, kto nám to sem mieri -“
    Danielov pohľad zamieril k východu C-3 v štartovacej miestnosti, v ktorom sa mihol biely závoj. Jeho mozgové závity okamžite spracovali dané informácie a vyslali rozkaz. „Jack, otoč sa mi chrbtom.“
     „Prečo?“
    Daniel nervózne zaklial a kým sa ozvalo z priestoru Brány staré dobré „VŽÚÚÚM“, chytil generála za ramená a nasilu ho otočil ku schodom.
     „Čo sa deje... Hups,“ ozvalo sa od dverí, keď si prichádzajúca všimla muža, ktorý jej stál chrbtom.
     „Verím, že sa jedná o aktiváciu Brány,“ skonštatoval Teal'c v tmavomodrom saku, ktorý pomáhal Samanthe so závojom.
     „Myslel som, že si doma,“ ozval sa Jack nahlas, aby ho cez hukot Brány mohla počuť.
     „Cassie stratila kľúče,“ odpovedla generálova nastávajúca. „Tak sme si povedali, že hádam nebudeme začínať svadbu tým, že si zdemolujeme dom.“
     „Ozaj, kde je?“ vyzvedal sa Daniel, kým kývol na Waltera, aby zavrtel iris.
     „Cassandra Fraiserová je v spoločnosti generála Hammonda,“ odvetil Teal'c, v rukách stále držiac Smanthinu vlečku.
     „Kurva-fix!“ ozvalo sa zo zasadacej miestnosti. Ak by sa Jack mohol pozrieť na nevestu, vymenili by si otrávený pohľad.
    Miesto toho len sucho odvetil: „Budem sa musiť s Georgom porozprávať o jeho výchovných metódach.“
    Teal'c zdvihol obočie a Daniel sa usmial popod nos. „Príjmame textovú správu,“ oznámil pobavený Walter.
     „Stavím sa s vami, že je v goa'uldštine,“ zdvihol Jack ukazovák, stále chrbtom k celej spoločnosti.
     „Vlastne máš pravdu,“ zamrmlal si Daniel, plne zaneprázdnený prekladom. Oči mu prebiehali z riadka na riadok, kým sa Brána bezbolestne zatvorila.
    Jack zdvihol ruky, akoby chcel povedať „no čo som vám vravel?“
    Nastalo trápne ticho, lebo jediná osoba schopná bezprostredného kontaktu bola zabraná do prekladu.
    Ticho prelomila Samantha. „Viete, akosi neviem prestať myslieť na... našu návštevu.“
    Jack pokrčil ramenami. „Som si istý, že sú be v poriadku. Ten A-Tommy vravel, že jeho majster to zariadi.“
     „Vskutku súhlasím s O'Neillom.“
     „Aj ja,“ prehodil neprítomne Daniel, kým otáčal na tretiu stránku textu. Tvár mal čoraz ponurejšiu.
     „Viete, čo ak sme predsa len mali nejakú šancu dozvedieť sa o nás niečo viac,“ opäť do otho zabŕdla Samantha. „A čo ak sme si nechali túto jedinečnú príležitosť prekĺznuť pomedzi prsty?“
     „To si nemyslím,“ odvetil Jack unisono s Daniel. Jeden hlas bol zamyslený, druhý duchom neprítomný.
     „Podplukovníčka Carterová, na Chulaku je príslovie, ktoré vraví „Nesmúť za Jaffom, ktorý nemá tyčovú zbraň,“ pridal svoju trošku Teal'c.
    Daniel si zamrmlal „No super.“, čo zjavne nemalo nič spoločného s Teal'covými slovami. Jack zdvihol obočie na schodisko pred sebou. Samantha sa otočila na Jaffu. „Teal'c?“
     „Znamená to, že sa musíme sústrediť na prítomnosť,“ jemne vysvetlil mimozemšťan.
     „Aha...“ odvetila Sam, no samam dobre vedela, že tomu veľmi neverí. Jack sa začínal cítiť nepríjemne.
     „Daniel, čo to tam máš? Mám zvolať všeobecný poplach, alebo čo?“
    Archeológ si založil ruky a oprel sa. „Práve som dostal obšírny list od jednej známej.“
    Zvyšok SG-1 zamrkal.
     „Máš frajerku? Alebo je to zase len nejaký Únas?“
     „To nie je vtipné, Jack,“ odbil ho Daniel. „Píše, že sa so mnou chce stertnúť.“
     „Takže to je frajerka,“ držal sa svojho Jack. Samantha nevedela, čo povedať. Daniel sa zaškeril a zavrtel hlavou. Potom sa otočil k Jackovmu chrbátu. „Spomenul som ti tú ženu, ktorú som stretol na ceste do Atlantis? Tá, čo sa pokúsila ukradnúť Prométhea?“
     „Ajajaj,“ spomenul si Jack. „Zase vyhľadávaš nebezpečné typy, Danny?“
    Archeológ vzdychol a zamieril ku schodom do zasadacej miestnosti, mrmlúc si niečo o tom, že ho nikto neberie vážne. Sam pozrela na Teal'ca a ukázala na vlečku. Jaffa pochopil a obaja opustili kontrolnú miestnosť, pretože Sam už pol hodiny meškala ku kaderníčke.
    A Jack, ktorý si nevšimol, že všetci (vrátane Waltera) odišli, filozoficky zhodnotil celú situáciu.„Viete, mladá Carterová by povedala, že ten Jaffa môže ešte vždy nájsť svoj zak'nak'tel. Nemyslíte? Hej, ste tu vôbec?“


*Konec, Koniec*

 

Zpět na FAN FICTION | FLASH INDEX | NONFLASH INDEX

Vytvořil sg1.cz tým.