Velikost: 32 kB (doc), 7,57 kB (HTML).
Období: Druhá sezóna Stargate Atlantis.
Hlavní postavy: Rodney McKay, John Sheppard.
Kategorie: Přátelství.
Přístupnost: G.
Spoiler: Žádný.
Stručný obsah: Rozhovor mezi Sheppardem a McKayem, zatímco jsou v zajetí a čekají na záchranu.
Poznámka: Tuhle podivnost jsem napsala uprostřed noci, takže je to trochu depresivní. Feedback vítán.
PROHLÁŠENÍ: Stargate Atlantis a postavy zde vystupující jsou majetkem Stargate (II) Productions, Showtime/Viacom, MGM/VA, Double Secret Productions a Gekko Productions a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.
McKay se Sheppardem stáli uprostřed tábora lidí, kteří se zdáli být ekvivalentem pozemských afrických kmenů v galaxii Pegasus. Oba byli přivázáni k jednomu sloupu. Ale neviděli si do očí, stáli k sobě totiž zády.
„Umřeme tady.“
„Ale už zase sýčkujete, nikdo neumře.“
„Podle čeho tak usuzujete, plukovníku?“
„Byli jsme v daleko horších situacích.“
„Tohle se obvykle říká, když je situace bezvýchodná!! “
„Není bezvýchodná, McKayi. Teyla s Rononem se vrátí i s posilami.“
„Ale vždyť ani nevíme, jestli se dostali pryč.“
„Dostali.“
„Jak to víte?“
„Nevím to, ale určitě ano.“
„Když to nevíte, tak jak si můžete být tak jistý?“
„Prostě proto, že je to Teyla s Rononem. A teď už mlčte!“
Chvíli bylo ticho, když se Rodneyho hlas ozval znovu: „Táta mi říkal, že přijde den jako tenhle.“
„Říkal vám, že budete přivázaný ke sloupu, v zajetí lidí na cizí planetě v jiné galaxii s podplukovníkem, který vás praští okamžitě, jak bude moct?“ Sheppardův hlas zněl naštvaně a podrážděně.
„To ne.“ McKay jeho sarkasmus zřejmě nezaregistroval, nebo ho ignoroval.
„Říkal, že přijde den smrti, a abych na to byl připravený.“
„My. Tady. Neumřeme,“ odsekl Sheppard, kterého to nebavilo. Stáli na slunci, které nepříjemně pralo a on samozřejmě stál na straně sloupu, kam to pálilo víc. McKay stál samozřejmě v jeho stínu. To ho ovšem neodradilo od jeho pohřebních řečí.
„Je to možné, ale stejně je dobré být připravený.“
„Co je to s vámi a smrtí?“ vyštěkl znovu John.
„Táta mi tohle řekl, když mi bylo osm,“ McKay pokračoval v monologu a Shepparda si vůbec nevšímal. Ten jen vzdychl a uvědomil si, že vystresovaného astrofyzika přivede na jiné myšlenky jen tehdy, pokud ho zabaví. Tak se připojil k rozhovoru.
„Zajímavé téma pro osmiletého kluka,“ začal opatrně.
„Ani ne. Bylo to v den, kdy umřela máma.“ A pak ticho. John znal Rodneyho téměř dva roky a troufal si říct, že ho znal nejlépe ze všech. Ale tohle nevěděl.
„To jsem nevěděl.“ Hloupá odpověď.
„Já vím,“ Rodney se lehce zasmál.
„Dělala u OSN. Jezdila po světě. Jednou nám poslali zprávu, že jí nějací povstalci v Africe zabili. Unesli tehdy pár cizinců a když nedostali výkupné, tak je zabili.“ Jeho hlas zněl dutě a prázdně.
„Proto mi to říkáte teď? Tihle lidé jsou podobní?“
„Ano. Byli to tehdy místní domorodci, kteří bojovali za svou zem. Normálně bych jim to přál, ale proč mi museli zabít mámu?“ Odmlčel se a John se nadechl, že něco řekne. Nic ho ale nenapadalo. Když si asi po dvou minutách sestavil myšlenky, zaslechl za kopcem střelbu ze stunnerů a z Rononovy zbraně.
„Je tu kavalérie,“ řekl místo předchozí připravené řeči a ulevilo se mu. Nikdy ho nenapadlo, že by musel utěšovat Rodneyho McKaye.
Doběhl k němu Lorne se stunnerem v ruce. Odvázal je a zase běžel pryč. Domorodci neměli žádné palné zbraně, ale i se svými holemi by dokázali zblízka nadělat pěknou škodu. Lorne a zbytek jeho lidí běželi a omračovali domorodce, kteří se přiblížili. Sheppard se podíval povzbudivě na McKaye.
„Dnes neumřeme, Rodney.“
Ten si ho chvíli prohlížel a pak tiše odpověděl: „Dnes ne, ale jednou určitě, Johne.“ S tím se začal pomalu hýbat směrem k Lornovi a jeho lidem.
Doběhli k nim i Ronon s Teylou a ustaraně si je prohlíželi. Sheppard jim odpověděl pohledem a jen zakroutil hlavou. Nevěděl, co ho vyděsilo víc. Fakt, že ho Rodney poprvé oslovil křestním jménem nebo fakt, že se Rodney nejspíš nebál smrti tolik, jak pořád předstíral. A pak si uvědomil, že to první je horší. Rodney McKay má slabosti, a John byl vlastně poctěn, když mu to došlo. Byl jediný, kdo to věděl. A tak se připojil k Rodneymu, který už zase svým typickým způsobem vyprávěl svým dvěma kolegům z týmu, co se stalo. Sheppard se k němu tiše přiblížil a McKay se na chvíli odmlčel a kývl hlavou směrem k němu. A pak zase pokračoval. Prosté gesto důvěry. Tak pokračovali směrem k bráně a pomalu zapomínali na to, že právě byli blízko smrti. Jako mnohokrát předtím. A jako mnohokrát potom.
*Konec*
