SPOJITOSTI


Autor: Bubushow
Stav povídky: Dokončena.
Velikost: 184 kB (doc), 107 kB (rtf), 85 kB (HTML).
Období: Rok 2050, krátce před Spiknutí 2050.
Kategorie: Alternativní vesmír.
Přístupnost: 13+.
PROHLÁŠENÍ: Stargate SG-1 a postavy zde vystupující jsou majetkem Stargate (II) Productions, Showtime/Viacom, MGM/VA, Double Secret Productions a Gekko Productions a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Hlavní postava:
Vojín Daniel Connerová

Vedlejší postavy:
Generál Barnaky – velitel AGC v Austrálii
Plukovník Samanta Carterová – vedoucí divize zvláštní projektů AGC
Plukovník Vasilij Kamenski - zástupce generála Barnakyho, velitele AGC
Major Sikorski - velitel SG-32
Poručík Cyrus Parker – inženýr a jeden z obsluhy DHC
Seržant Walther – operátor DHC
Doktorka Janet Fraiserová – vedoucí a ředitelka lékařské sekce v AGC
Seržantka Harrisová – personální pracovnice v AGC
Doktorka Sára Viginsová – polní lékařka týmu SG-32
Rya’c – Teal’cův syn, nyní významný člen Jaffské nejvyšší rady
Elsbet – Rya’cova žena
Bartok – Rya’cův žák
Torak – syn Eslbet a Rya’ca


Kapitola 1

    Daniela Connerová naposledy pohlédla do těch neuvěřitelně modrých očí, jež vídávala v posledních dvou měsících každý den a někdy i častěji, mnohem častěji. V kruhu kolem ní zazářilo světlo a transportní kruhy ji odnesly pryč. Zavřela oči, v ruce připravenou baterku. Vlastně ji ani nepotřebovala. Modré jezírko uvnitř kruhu Hvězdné brány skýtalo dostatek světla. Ještě malý okamžik váhala. V jednu chvíli chtěla zůstat, ale nemohla. Ne, musela se vrátit zpět do SGC podat hlášení o zničení SG-29. Nejspíš pozdě, ale přece. Nemohla vědět, zda záchranná výprava vůbec dorazila, když operovali tak daleko od brány. Měla prostě povinnost a tu musela splnit. Byla sotva půl roku v SG-29, kam se nechala přeřadit z divize zvláštních projektů. Práce v terénu ji lákala mnohem více než v laboratořích a testovacích místnostech. Bohužel si asi nevybrala nejlépe. Při jedné průzkumné misi trvající déle než obvyklých pár hodin poznala tu horší tvář toho být v SG jednotce. Důvod, proč neskončila jako ostatní, byl až podivně mystický. Zachránil ji mladý cizinec s tím neuvěřitelně podivným jménem. Kupodivu nic nenamítal, když mu říkala jenom Twine. Odhodlaně vešla dovnitř Kruhu. Vešla trochu rychleji, než měla v úmyslu, protože na druhé straně neudržela rovnováhu. Málem se skutálela po schůdcích podstavce, na němž stála brána. Zabránila trochu krkolomně tvrdému pádu. Doufala, že zde SG-17 a SG-39 ještě budou. Nalezla místo, kde podle všeho mělo být tábořiště. Prázdné. Po SG týmech ani stopy. Po podrobnějším hledání nalezla známky jejich přítomnosti. Stopy musely být staré alespoň dva týdny.
    Povzdechla si. Nečekala, že to bude snadné, to ani v nejmenším. Jenomže teď, když musela čelit samotné situaci, najednou zjistila, že je v koncích. Svůj kód pro průchod bránou použít nemohla, vysílačku ztratila cestou. Tudíž musela přemýšlet dál. Pátrala v paměti, zda ještě na nějakém místě náhodou není některý z týmů na dlouhodobé misi. Adresu stanoviště Alfa neznala. Neměla patřičné oprávnění ani pověření k tajné informaci. Usedla do trávy. Začala přemýšlet, co dál. Doma ji určitě museli prohlásit za mrtvou. Bloumala okolím v marné naději, že najde alespoň nějakou osadu. Neměla příliš velké předpoklady k přežití v divočině. Ne, v tom byl expert seržant Charles. Během toho půl roku od něj sice leccos pochytila, ale věděla, že to nebude stačit. Alespoň podle první rady důkladně propátrala terén. brána stála ve stínu nevelkého skalního převisu. Odsud bude mít nejlepší rozhled po okolí. S tím také šplhala opatrně nahoru. Našla úzkou skalní cestičku vedoucí na vrchol. Přesto jí zabrala cesta v nepoměrně namáhavém výstupu dlouhé hodiny. Dlouhá absence spojená se zraněním se na ní podepsala víc, než si přála. Neměla problém s normálním pohybem, ale při větší námaze spojené s výstupem cítila, jak přichází stále větší únava. Přesto postupovala vpřed, hnána spíš setrvačností než silou vůle. Sotva popadajíc dech dospěla na vrchol. Pot se jí řinul po tvářích a celém těle. V prvním okamžiku neměla na pozorování ani tu nejmenší chuť. Jenom zkoušela dohnat vlastní puls. Nepříjemně jí tepalo ve spáncích. Chtěla se zvednout, sundat si batoh. Místo toho vyčerpáním omdlela.
    Probudila se až někdy k večeru. Uběhla necelá hodinka, jak zjistila podle svých stále funkčních digitálek. Vytáhla triedr, ale ten fungoval jenom v denním režimu, takže toho moc neprozkoumala. Zasunula ho zpátky do pouzdra pro pozdější použití. Připravila si tedy místo na spaní. Stáhla se trochu víc pod skalní převis, kde byla více chráněná. Zbraň položila vedle sebe. Zajistila kohoutek své M-160, aby náhodou během noci nevystřelila. Stáhla si batoh ze zad a strčila si ho pod hlavu jako polštář. Nevytáhla baterku úplně z batohu. Usnula mnohem dřív. Spala, jako by ji do vody hodil.
    Probudila se ještě za tmy. Zbraň našla vedle sebe. Promnula si oči. Ležela sama. Neprobudila se v jeho náručí či jenom blízkosti. Pár vteřin ho hledala a už na něj chtěla zavolat, když si uvědomila, kde skutečně je. Dole kolem brány zaznamenala pohyb. Ještě neviděla, o koho jde. Podle všeho šlo o více lidí. Něco hledali. Nebo taky někoho, došlo jí. Půda zde byla kamenitá, takže najít stopy bylo obtížné, ale zase tolik míst, kam by se mohla schovat, neměla.


Kapitola 2

    Vypadalo to, že někoho hledají, ale ona to není. Podle zbroje šlo nejspíš o Jaffy. Asi hledali dezertéry nebo uprchlíky. Armády Vládců soustavy výrazně poklesly od jejich porážky před čtyřiceti pěti lety. Od těch dob jejich vliv v Galaxii poklesl. Jenomže čtyřicet pět let byla dlouhá doba, aby se znovu vzchopili. Od té doby došlo k jistému rozdělení. Jaffové vytvořili vlastní společnost, nebo alespoň měli v plánu ji vytvořit. M’Zar patřil k hlavním vůdcům v povstání. Jenomže kam zmizeli, kde založili svůj nový svět, svou vlastní společnost, zůstávalo ve hvězdách. Stejně zmizeli i Tok’rové. Ve zhruba stejný čas. Podobně jako ostatní spojenci, o nichž slyšela. Světlo postoupilo trochu více směrem k rozednění. Konečně mohla použít svůj triedr. Ano, první dojem se potvrdil. Skutečně Jaffové, jenom nemohla poznat, jakému Vládci soustavy patří. Napočítala jich celkem šest. Ostražitě se rozhlíželi kolem brány. Jeden hledal stopy, což pro ni nebylo vůbec dobré. Ze své pozice by se nejspíš ubránila šesti nepřátelům, pokud by je zaskočila, ale jeden mohl zůstat u brány a v případě potřeby přivést posily. Podle zavrtění hlavou zatím nenašel nic. Jejich vůdce nesl na své zbroji znak, který taktéž nepoznávala. Prohledávali okolí dál. Než konečně našli, co hledali.
    Ovšem v jejich případě šlo o dosti velký omyl. Vzduch proťal jasně rudý výboj tyčové zbraně. Těsně po něm další. Dva z nich okamžitě zasažení padli k zemi. Zbylá čtveřice nevěděla, odkud výstřel přišel. Rychle na pokyn svého vůdce zaujímali obranné pozice. Jenomže přišel další výstřel z místa, odkud ho nečekali. Další muž padnul. Výstřely přicházely ojediněle z více stran, přestože nikde nebyl vidět žádný pohyb. Nakonec zůstal pouze vůdce, maximálně zmatený a dezorientovaný. Nejbližší výstřel ho nezasáhl, ani ten druhý. Začal zuřivě opětovat palbu směrem do míst, odkud tušil útočníky. Nevěnoval pozornost tomu, co se dělo za jeho zady. Veliký černoch s dalším mužem, oba bývalí Jaffové, se mu přiblížili za zády. Oba svobodní Jaffové drželi v rukou tyčové zbraně. Jeden mířil vůdci do zad, zatím co druhý měl kopí sklopené. Dostali se dost blízko, aby je zaregistroval. Černý Jaffa rychle zaútočil, podrazil mu nohy a s neobyčejnou lehkostí vyrazil jeho zbraň. Vzápětí aktivoval svou přímo proti němu. Obě zbraně se otevřely, ale výstřel nepřišel. Na tu dálku nemohla vidět, o čem se baví. Další trojice mužů se vynořila z lesíka. Podle gest a výrazů se hádali. Zajatec sáhnul po zat’nik’atelu, jejž měl připnutý k nátepníku. V okamžiku ho dva výstřely z tyčové zbraně zabily. Padl k zemi.
    Černý Jaffa hodlal opustit místo ukazující směrem k hvězdné bráně. Jeden z jeho společníků mu cosi právě pošeptal do ucha. Odešli mimo dosah jejího triedru. Přemýšlela, co dělat. Tihle Jaffové jistě nepatřili k nepřátelům. Jenomže proč se před lidmi ze Země skryli? Proč své dlouholeté spojence nechali být? Zmizeli s odchodem legendárního Jaffy z neméně legendární SG-1. Sledovala bránu, jenže oni k ní nešli. Možná zde měli vesnici. Nejprve si dala něco k jídlu, než zahájila bližší průzkum malé plošiny. Našla malou jeskyni s něčím, co vypadalo jako oltář. Raději ho nezkoumala blíž. Nechtěla vědět, k čemu slouží. Zklamaně obešla vrcholek tvořící pomyslnou kopuli nad jeskyní. Neviděla, co je západním směrem. Navíc jí čím dál víc připadala jeskyně podezřele symetrická.
    Zpozorněla v okamžiku, kdy zaslechla tiché kroky. Alespoň si myslela, že slyšela kroky. Okamžitě sevřela svou M160tku přesouvajíc se opatrně k okraji. Chvíli to opravdu vypadalo, že se mýlila, než zahlédla jednoznačný pohyb i postavu muže šplhajícího nahoru. Šlo o Jaffu černé pleti. Společně s jedním společníkem šplhali nahoru. Museli najít její stopy. Zkontrolovala zásobník. Plný počet nábojů, ale měla jenom dva náhradní plus pár dalších nábojů vyndaných z těch rozpitých. Napůl litovala, že seržantova M200A zůstala na bojišti. Podle Twina byla příliš rozbitá a příliš těžká, než aby ji vzal s sebou. Povzdechla si. Kdyby tady tak byl s ní. Určitě by si věděl rady. Nebo kdyby alespoň měla jeho schopnost maskovat se v terénu. Zahladit stopy a podobné věci pro něj naprosto samozřejmé.


Kapitola 3

    Poslední zhodnocení situace. Nahoru k jeskyni vedla pouze úzká cestička. Nebylo kde se krýt, jenom skokem z poměrně velké výšky, a nepochybovala, že by šlo o pád smrtelný. Zaujala co nejvýhodnější pozici. Čekala, kdy dvojice vejde do palebného pole. Konečně se dočkala. Jenomže oni neměli zbraně. Kráčeli vpřed, jako by o ní vůbec nevěděli. Věděli však o ní, alespoň tolik si byla jistá. Ve vzdálenosti zhruba dvaceti metrů zacvakla uzávěr zbraně, připravená k palbě. Černoch v čele okamžitě zastavil. Slyšel velice dobře.
    „Přicházíme v míru, bojovnice z Tau‘ri!“ pronesl zvučným hlasem. Popošel dalších pět kroků vpřed. Jeho druh zůstával stát ve stejné pozici, čekaje na pokyn. Daniela váhavě vystoupila hledajíc možnou léčku. Věděli, kdo je a kde je. Stále mířila na něj. Ve vzduchu visela nějaká léčka, jinak by určitě nepřišel takhle otevřeně a beze zbraně. Alespoň žádnou neviděla. Zkoušela být ostražitá a souběžně sledovat muže deset metrů za jeho zády.
    „Tady nemůžeš zůstat!“ pokračoval stále tím hlasem, do něhož vstoupila špetka naléhavosti. Nečekal, zda bude či nebude souhlasit. Místo toho pokračoval. „Ti bojovníci patřili falešné bohyni Khaalí. Přišli sem v jejím jménu zabít ty, kteří chtěli být svobodní a přejít na naši stranu. Naštěstí máme špehy všude, tak nebyl problém je předejít. Khaalí nemá tolik moci, kolik by si přála mít, a její pozice mezi Vládci soustavy je nejistá. Nemilosrdně trestá každou známku neposlušnosti a vysílá své muže na trestné výpravy. Mnohdy zabíjejí i oddané stoupence, jenom pro výstrahu.“
    „Kdo jste?“
    „Mé jméno je Rya’c.“
    „Kdo byl ten muž, kterého jste zkoušeli zajmout?“ vyzvídala, skrývajíc překvapení. Pokud mluvil pravdu, tak byl Teal’cův syn.
    „Awron, jeden z členů elitní stráže. Fanatický přívrženec své bohyně. Nic, co jsem mu řekl, nemělo význam.“
    „Proč s tím tedy něco neuděláte?“
    „A o kolik bychom byli lepší? Přinést svobodu těm, kteří o ni nestojí?“ nadnesl filozoficky. „K podobné rozpravě ale nemáme čas. Oni se dozví o naší přítomnosti a rychle sem vpadnou.“
    Dokončil rychle větu. Nemýlil se, když uslyšel zvuk přilétajícího člunu. Pohlédla tímtéž směrem, kterým přilétal al-kesh. Zjevně ji moc nepřesvědčil, ale nechat ji tady nemohl. Před pár dny pohřbil jednoho z bojovníků z Tau‘ri a nechtěl, aby tahle mladá žena byla další. Využil chvilky její nepozornosti. Sáhl po zat’nikatelu, jejž měl na pravé ruce. Jednou vystřelil a vystartoval vpřed. Padla na zem jako podťatá a on ji musel rychle chytit, aby nespadla dolů. Zajistil ji akorát včas. Odepjal její zbraň a hodil ji svému žákovi Bartakovi, který běžel hned za ním. Vzal ji do náruče a popošel dál na transportní souřadnice. Al-kesh zaujal pozici přesně nad vrcholkem. Transportní kruhy je v okamžiku přenesly na palubu malého bombardéru. Konečně si mohl vydechnout. Alespoň jedna událost dnešního dne nemusí skončit tragédií. Viděl zápal v Awronových očích. Nemohl pro něj nic udělat. Byl plně pod vlivem Goa’ulda, jemuž sloužil. Další dobrý bojovník dnes padl, povzdechl si. Další možný spojenec tím pádem zmizel v nenávratnu.
    Za roky studia u mistra Bra’taca dokázal proniknout do duše jaffského bojovníka a ukázat mu, co je svoboda. Stejně tak poznat lež či klam. Stal se důstojným nástupcem svého otce i jejich učitele. Oba dva kdysi významní členové rady, dnes jen vybledlá vzpomínka časů minulých. Časů velké slávy jaffského povstání, svržení Vládců soustavy, porážky Anubise, Baala a dalších falešných bohů. Vznikla společnost, kde dokázali svobodně žít podle vlastních pravidel, vlastních zákonů. Zcela rovni, muži i ženy, ačkoliv řada mužů nikdy zcela nepřekonala své ego. Ovšem Istha byla ve svém počínání zcela přesvědčivá, takže zůstali v pozadí, mlčící, ale nesouhlasící. Nikdo si nedovolil odporovat nejvýznamnější ženě jaffského povstání.


Kapitola 4

    Al-kesh řízený Rya’covým vlastním synem ihned nabral výšku a rychlost. Zmizel dřív, než goa’uldský hattak stihnul dorazit na orbitu. Ne, tenhle upravený raketoplán nemohl dohonit žádný běžný hattak. Otcovská pýcha se v něm vzdmula nad prací jeho syna. Možná nebyl žádný velký bojovník, ale ovládal jiné dovednosti a jeho inženýrskému umu se nic nevyrovnalo. Navíc patřil k nejlepším pilotům ve společenství. Spokojeně usedl na podlahu odkládaje jemně své břemeno. Nebyl už nejmladší, ačkoliv před svým žákem nehodlal přiznat jakoukoliv slabost.
    „Co s ní hodláte udělat, mistře?“ uslyšel tichou uctivou otázku svého žáka.
    „Pomohu jí dostat nenápadně do našeho domu,“ shrnul vše do jedné jediné stručné věty.
    „Víte přeci, že Rada…,“ začal ohranou písničkou, kterou chtěl Rya’ca jemně upozornit na porušení pravidel.
    „Vím, co rozhodla Rada!“ přerušil ho prudce. Jejich rozhodnutí přerušit styky s lidmi z Tau’ri chápal jako políček, urážku namířenou proti jeho otci. Dodnes nechápal, proč otec dokázal přijmout ortel Rady tak klidně. On sám ještě teď v sobě dusil vztek, přestože uplynulo spoustu let a většina z Tau’rianů, co svého času znal, musela být dávno mrtvá.
    „Pak tedy nechápu…,“ zkusil znovu.
    „Měl jsem ji tam nechat, Bartaku?“ reagoval protiotázkou.
    „Stále lpíte na vztazích, jež jsou dávno minulostí, mistře,“ odpověděl mírně.
    „Nechal bys ji tam, Bartaku?“ zkusil být spíše poučný. „Kdybys věděl, že tam zemře nebo ještě něco horšího? Řekl by sis, že dávné spojenectví neplatí a nechal ji být? Jenom kvůli tomu, že už nepatří mezi naše přátele a spojence?“
    „Nevidím důvod, proč ne,“ svraštil Bartak obočí nechápaje, kam míří. „Pokud nemám vůči ní žádné závazky, tak není mou povinností jí pomoci.“
    „Když přemůžeš nepřítele a on je bezbranný vydán tvé moci, co uděláš?“ nadhodil otázku.
    „Záleží na tom, jaký nepřítel, mistře,“ odtušil opatrně.
    „V tom je právě tvá slabost, Bartaku,“ povzdechl si napůl zklamaně. „Snažíš se všechno rozdělit, roztřídit, zařadit. V naší filozofii neexistuje podobné rozdělení, rozčlenění do určitých kategorií. Zde je nepřítel, prostě jenom nepřítel. Nezáleží na tom, z jakého pohledu ho vnímáš. Prostě nepřítel.“
    „Nikdy nepochopím váš výklad naší filozofie, mistře,“ řekl po chvilce ticha, kdy vstřebával informace.
    „Soustředíš příliš pozornosti k bojové dokonalosti. Jenomže i duchovní záležitosti jsou v životě bojovníka důležité. Pokud je neudržuješ v rovnováze, nikdy nedosáhneš skutečného mistrovství,“ poučil ho Rya’c okamžitě.
    „Ano, mistře,“ přijal pokárání, ačkoliv tak nebylo přímo míněno.
    „Dát najevo soucit není slabost, Bartaku. Zabít bezbranného není čestné. Ovšem když zabiješ takového nepřítele, těžko ti někdo může cokoliv vyčítat. Jenom ty sám uvnitř sebe.“
    „Myslím, že chápu, mistře,“ přikývnul vážně.
    „Dobře. A co tedy uděláš s někým, kdo není nepřítel? Někdo, kdo potřebuje tvoji pomoc, aniž by o tom věděl?“ Čekal zvědavě na jeho odpověď.
    „Pomocnou ruku je třeba nabízet velice opatrně,“ našpulil Bartak rty v gestu lehkého nesouhlasu.
    „Ale podáš ji, když si myslíš, že je třeba.“
    „Ano, mistře,“ přisvědčil. „Ale budu každopádně opatrný a nedůvěřivý.“
    „Pak jsem tě možná něco naučil,“ oddechl si spokojeně.
    „Děkuji mistře,“ uklonil se na znamení díků. „Smím vědět, co s ní hodláte udělat?“
    „Vezmu ji k sobě domů. Moje žena se o ni zatím postará.“
    „Pak mi dovolte, abych ji na dobu, než budeme v našem městě, zajistil. Určitě nechcete, aby utekla,“ věnoval mistru pohled žádající ho o souhlas. Ten nakonec kývnul.


Kapitola 5

    Daniela Connerová se probudila. Ten muž po ní vystřelil ze zat’nik’atelu, jejž neviděla. Asi měla pravdu, když mu úplně nevěřila. Vlastně si vzpomněla na přilétající al-kesh. Chtěla se pohnout, ale zjistila, že je spoutaná. Na rukou i na nohou. Dost pevně, musela přiznat. Toliko k důvěře. Dveře pomyslného vězení se otevřely. Dovnitř vstoupil mladý Jaffa. Ten, který zůstával v pozadí cesty. Tvářil se přísně a nepřístupně. Zkoprněla, když vytáhnul nůž. V jednom okamžiku se obávala, že ji chce zabít. Vyděšeně polkla čekajíc ránu. Místo toho jí přeříznul pouta na nohou. Pomohl jí vstát z podlahy.
    „Můj mistr ti chce pomoci,“ promluvil konečně.
    „Jednoduše řečeno jsem zajatec a nemám zkoušet utéct!“ odsekla vzdorně.
    „Budeš volná, hned jak tě dopravím dolů!“ zasyčel, než ovládl svůj hněv. „Jako host v domě mého mistra, než najde způsob, jak tě dostat zpátky na Tau’ri.“
    „Nepochybně,“ dodala sarkasticky.
    „Můj mistr je vážený a laskavý muž,“ odpověděl zcela vážně. „Možná někdy trochu příliš, ale já si ho o to více vážím. Vyznává hodnoty, jež slouží ke cti každému jaffskému bojovníkovi. Nezkoušej ani v nejmenším zneužít jeho důvěry. Jinak zemřeš. Osobně na to dohlédnu a nezastaví mě, že jsi žena,“ dodal chladně.
    Bez dalších slov ji uchopil. Ne příliš šetrně a vedl ji k transportním kruhům. Pohledem varoval, ať nezkouší klást odpor. Tam znovu spatřila svého věznitele nebo osvoboditele, záleželo na tom, co si měla vybrat.
    „Proč jste po mě střílel, když mi chcete pomoci?“ zajímalo ji okamžitě.
    „Ti Jaffové, co jsme porazili, tam nebyli náhodou. Mateřská loď dorazila sotva pár minut po nás. Nebyl čas k nějakému přesvědčování.“
    „Dobrá. Co te…,“ zkusila ještě dodat.
    „Šetři si otázky na pozdější čas,“ zarazil příval slov. „Tady Bartak tě dovede do mého domu, kde se o tebe postará má žena. Budeš mým hostem, dokud nepřesvědčím Radu nebo nenajdu jiné řešení, jak tě dostat zpět na Tau’ri.“
    Debata skončila. Další muž v pozadí přinášel dlouhý plášť s kápí. Ten jí okamžitě nasadil i kapucu, aby jí nebylo vidět do obličeje. Bartak ji uchopil v podpaždí. Pevně a nesmlouvavě. Ruce měla svázané za zády. Těžko by mu někam utekla, i kdyby skutečně chtěla. Postrčil ji do místa transportních kruhů. Během okamžiku se přenesli dolů. Kápě jí zakrývala obličej natolik, že viděla akorát tak před sebe na zem. Zvolnil trochu krok, ale evidentně spěchal a nutil ji jít trochu rychleji. Slyšela kolem sebe zvuky okrajové části města. Blížili se k obytné části, alespoň zahlédla v pozadí dům. V jeden okamžik zastavil.
    „Nic neříkej a nech mluvit jenom mě!“ zašeptal naléhavě. Nejprve nevěděla, kam míří, než spatřila boty, patřící někomu, kdo zastavil akorát před nimi.
    „Zdravím tě, Bartaku,“ promluvil mužský hlas. Podle mírného pohybu se učedník jenom uklonil neříkaje nic. „Koho to vedeš?“ dodal neznámý zvědavě.
    „Vedu mému mistrovi hosta,“ řekl úsečně.
    „A kdo je ten host?“ V otázce se skrývalo víc než pouhá zvědavost.
    „Jsem pouhým učedníkem. Nestrkám prsty do osobních věcí mého mistra!“ odtušil Bartak okamžitě, v hlase postřehnutelné ostří.
    „Tak to má být,“ připustil muž zklamaně. „Ovšem…“
    „Můj mistr má odlišné názory než Rada. Já vím!“ dokončil za něj chladně.
    „Pozor na jazyk, Bartaku!“ varoval ho okamžitě.
    „Hezký den, mistře,“ uklonil se uctivě odcházeje pryč. Ignoroval uražený pohled, jejž po něm jiný mistr hodil. Zjevně usoudil, že zde nemá cenu dál zkoumat. Rya’cův učedník měl podivné sklony chovat se přezíravě až neuctivě k jiným mistrům. Nejspíš nešlo o nic neobvyklého. Pokrčil rameny pokračuje dál za svým.


Kapitola 6

    Bartak otevřel dveře vedoucí do mistrova domu. Byl spojený s výcvikovou halou, kde Rya’c cvičil bojovníky. Proto šlo o poměrně rozlehlou budovu, kde rodinné sídlo bylo oddělené od všeho ostatního. Ne příliš často vcházel předním vchodem. Otevřel dveře. Vešel i s ní do předpokoje. Neudělal ani dva kroky, než ji spatřil stát. Vysoké pružné postavy, tmavší pleti s havraními vlasy bez jediné stříbrné nitky, ačkoli již dávno vstoupila do středního věku. Oblečená v lehkých přiléhavých šatech bez rukávů. S rukama založenýma na prsou jako vždy. Propalovala ho pohledem, jejž nedokázal opětovat. Musel sklopit zrak. Popošel další tři kroky vpřed.
    „Koho vedeš, Bartaku?“ zeptala se ostře.
    „Mistr si přál, abych ji přivedl sem,“ odpověděl, jak nejklidněji dovedl.
    „Mě spíš zajímá, jak se jmenuje!“ odsekla. „Koho mám uvítat v našem domě?“
    „Ehmm,“ zrozpačitěl, protože na jméno se zapomněl zeptat. Nerad jí dával šanci k podobnému vyčinění. Bohužel vždycky našla důvod, když chtěla.
    „Muži!“ protočily se jí panenky nevírou. „No nic, já se o ni postarám.“
    „Ano,“ uklonil se chtěje odejít.
    „Nezapomněl jsi na něco?“ střelil její hlas jako bič při prvním kroku zpět.
    „Nevím o ničem,“ znejistěl. Netušil, kam míří, jenom, že se mu to nebude líbit.
    „Není dobrým zvykem vodit do mého domu hosty spoutané,“ pronesla uštěpačně.
    „Ach ano, ovšem,“ pochopil okamžitě. Rychle vytáhnul nůž a pouta přeříznul. Raději si dal záležet, zatím co ona od něj přebírala plášť. Konečně byla Daniela volná a mladý učedník se rychle odporoučel, než si mistrova žena našla něco jiného, kvůli čemu by ho pokárala. Sotva za ním zapadly dveře, povzdechla si vrtíc hlavou nad takovými způsoby. Věděla o ženě z Tau’ri, již zachránili, a sdílela manželův postoj. Stál příliš osamocen proti Radě, než aby příliš otevřeně protestoval. Navíc měl i po letech stejnou vážnost mezi duchovními i Radou.
    „A teď mi konečně řekni, jak se jmenuješ,“ obrátila pozornost k pozemšťance. Musela připustit, že je velice mladá, mladší, než by čekala. Očekávala někoho staršího. Ne mladou dívku, jež sotva mohla být nazvaná bojovnicí.
    „Jsem Daniela Connerová,“ představila se opatrně.
    „Dobře,“ přikývla. „Mě můžeš říkal Elsbet.“
    „Takže jsem host a ne zajatec?“ chtěla se ujistit, zda pochopila správně.
    „Pojď, všechno ti povím,“ usmála se shovívavě. „Nejdřív se ale musím postarat, abys nebudila zbytečnou pozornost.“
    „Pozornost?“
    „Tvoje oblečení se sem nehodí a mnozí poznají uniformy SGC.“
    „Aha. Takže tady nejsem příliš vítána?“
    „Ne tak docela. Rada zastává jistý názor stranit se lidem z Tau’ri.“
    „Proč?“
    „Teď není čas na otázky.“
    „Tohle říkají všichni!“
    „A mají pravdu, nic se nemá uspěchat,“ položila jí prst na ústa, aby zarazila další otázky. „Teď potřebuješ nabrat síly. Podle toho, co vím, tě nechal spoutanou dlouhé hodiny.“ Znovu se lehce zamyslela. Teprve teď si Daniela všimla, kam během hovoru došly. Ani ji nenapadlo zkusit utéct. Z nějakého důvodu tato žena vzbuzovala důvěru.
    „Kde to jsme?“ zneklidněla.
    „Potřebuješ pořádnou koupel a pak čisté šaty,“ rozhodla nakonec.
    S tím nešlo nesouhlasit. Přes všechno byla unavená a ztuhlá. Navíc stále cítila svá zranění, přestože po nich nezůstaly ani stopy. Bez dalších průtahů se svlékla, Elsbet od ní převzala její šaty a ukázala cosi připomínající vanu plnou příjemně vlažné vody. S nezaměnitelnou úlevou si do ní lehla.


Kapitola 7

    Voda byla příjemná a Daniela se začala cítit mnohem lépe. Chtěla se umýt sama, ale Elsbet o tom nechtěla ani slyšet. Bez dalšího odporu ji nechala, ať dělá, co uzná za vhodné. Umyla jí také vlasy a poté nechala přípravek podobný šampónu působit. Na chvilku odběhla. Teprve poté jí vlasy spláchla a pomohla ven z vany. Stejně jako předtím ji sama utřela. Poté přišla masáž, která dokonale uvolnila veškerou ztuhlost. Teprve poté jí podala šaty. Daniela se v jednu chvíli rozpaky lehce zarděla, než si všimla, že Elsbet má podobné šaty. Jenom si nemohla zvyknout na ten neobvykle velký výstřih. Zato Elsbet byla velice spokojená. Opět ji lehce vedla tentokrát do kuchyně. Poprvé za celou dobu Daniela zjistila, jaký má hlad. Jídlo leželo připravené na stole. Její průvodkyně ji gestem vyzvala, ať si sedne a nají se. Po jídle ji zavedla do příjemně vypadajícího pokoje. Postel byla připravená a příjemně měkká. Sice nebyla zvyklá spát nahá, ale nijak se proti tomu nevzpírala. Elsbet zručně složila šaty vedle postele a popřála jí dobrou noc. Znovu usnula, jako by ji do vody hodil. Netušila, že jí Elsbet do pití přidala trochu uspávacích prostředků, aby snáze usnula.
    Elsbet chvilku čekala, než si byla jistá, že to zabralo. Poté šla schovat její věci, včetně uniformy a veškerého vybavení. Dům měl tajnou podzemní skrýš, ještě z dob, kdy situace nebyla jistá a Goa’uldi měli tendenci napadnout jejich nový domovský svět. S novými technologiemi a poznatky zajistili dostatečnou ochranu planety vůči útoku zvenčí. bránu odpojili a uložili pod budovou Rady ve městě. Ovládací panel zase přesunuli jinam. Naposledy se rozhlédla, jestli ji někdo nesleduje, než sešla po schodech dolů. Pečlivě rozložila každou věcičku z vybavení na stůl. Oblečení složila vedle uniformy mrtvého bojovníka, jehož našli před třemi týdny. V podstatě šlo o shodné vybavení, akorát symbol, jejž nosili na rameni, vypadal jinak. Neznala písmo Tau’rianů, ale poznala rozdíl, když věděla, na co se dívat. Její muž ano. Zatím se mladé ženy na nic neptala. K tomu bude dost času později. Porovnávala jednotlivé součásti výbavy. Zbraň vypadala stejně. S jediným rozdílem, že ta její v sobě měla plný zásobník plus další munici. Zkusila jeden použít i do druhé zbraně. Sedl tam a krátké cvaknutí oznámilo nabití zbraně. Spokojeně přešla k dalším předmětům. Šlo o jakési puzzle, kde část komponentů na jedné či druhé straně chyběla. Ze zamyšlení ji vyrušil zvuk transportních kruhů.
    O zdejší přípojce nikdo nevěděl, takže mohlo jít jenom o jediného návštěvníka. Ano, Rya’c se zhmotnil během okamžiku. Okamžitě ho objala a dlouze ho na přivítanou políbila. Teprve potom ukázala, co našla, a on mohl doplnit zbytek skládanky. Bral do rukou předměty. Zase je dávala zpátky.
    „Ano,“ zamumlal. „Zdá se, že máme všechno.“
    „Co hodláš udělat? Přesvědčil jsi Radu, aby…“
    „Ne!“ zavrčel. Náhlý nával hněvu nesměřoval ke své ženě, ale na Radu. „Ani mě nenapadlo zkoušet něco na Radu.“
    „Mluvil jsi s M’Zarem?“ zkusila ještě jednou.
    „M’Zar již stárne, lásko,“ usmál se smutně.
    „Asi máš pravdu,“ souhlasila nakonec. Ano, rodinný přítel již měl své nejlepší roky dávno za sebou.
    „Tohle bude nejspíš odpovídač na ochrannou iris, ale nevím, proč ho nepoužila,“ řekl zamyšleně.
    „Neříkal jsi, že byla na nějaké skále? Možná se k bráně nemohla dostat.“
    „Nemyslím. Její stopy vedly od brány a byly čerstvé. Navíc přišla sama. Stopy vedly k tábořišti lidí z Tau’ri. Nejspíš je hledala.“
    „Proto má jiný symbol,“ přisvědčila chápavě.
    „Ano. Ona patří k jinému týmu. Nejspíš je tam hledala, protože tam těžili celé měsíce. Ale odkud přišla, to nám bude muset povědět ona.“


Kapitola 8

    Druhý den ráno se Daniela probudila. V jednu chvíli nevěděla, kde je, než si dala vše dohromady. Vstala velice čile a oblékla si šaty, které včera dostala. Měla s tím trochu problém, ale poradila si. V zrcadle se skoro nepoznala. Po těch dvou měsících měla delší vlasy. Teď navíc upravené způsobem, jenž jí připadal přinejmenším zvláštní. Elsbet včera říkala, že musí vypadat jako jaffská žena. Co řekla, také udělala. Opatrně vyšla ze dveří. Dveře tvořil jen exoticky vypadající závěs. Ocitla se na chodbě. Nevěděla, kam jít, ale Rya’c právě vycházel z vedlejšího pokoje. S lehkým úsměvem ji pobídl, přičemž ukázal směr.
    V kuchyni, alespoň ve zdejším ekvivalentu kuchyně, usedla za stůl. Konečně poznala posledního člena domácnosti, jejich syna Toraka. Už z prvního pohledu bylo jasné, že je jejich syn, neboť nesl rysy svých rodičů. Podle všeho pilotoval loď, jež ji odvezla pryč z planety, kterou napadl jeden z Vládců soustavy. Alespoň tvrdili, že ji napadl. Nemohla si nijak ověřit, zda říkají pravdu či nikoliv. Z nějakého důvodu věřila, že říkají pravdu. Tihle lidé působili příliš upřímným dojmem.
    „Je čas, abych ti konečně řekl, co jsem slíbil.“
    „Poslouchám,“ přikývla. Tohle šlo určitě považovat za krok správným směrem.
    „Je to asi tři týdny, kdy jsme narazili na jeden z vašich týmů. Upozornili nás naši agenti, jež na planetě máme. Stejně jako na kvapný odchod vašich lidí. Jeden z Vládců soustavy vyslal své bojovníky, aby je zajali. Zřejmě jim unikli, ačkoliv ne všichni. Jeden z nich zůstal mrtvý na bojišti. Naši agenti ho uklidili, protože Vládkyně Khaalí vlastní sarkofág. Mohla by ho oživit a potom…,“ nechal větu vyznít do ztracena.
    „Chápu,“ polkla při samotné představě.
    „Jak to já chápu, tak jsi hledala vaše lidi, ale ti tam již nejsou. Proč jsi nepoužila svůj odpovídač k návratu na Tau’ri?“ položil ho přímo před na stůl. „Ano, já vím, co to je. Za ta léta se zase tolik nezměnily.“
    „Můj tým byl zničen. Všichni kromě mě před dvěma měsíci zemřeli. Kód je po vypršení návratu neplatný.“
    „Dva měsíce.“
    „Zachránili mě nějací cizinci, jejichž rasa byla před lety rozprášena,“ doplnila. „Nešlo o Goa’uldy. Zcela jistě ne. Dokonce ani ti žoldáci, co zdecimovali můj tým, k nim nepatřili.“
    „Hm, znepokojivé,“ zamumlal poté, co mu ty žoldáky blíže popsala.
    „Setkali jste se s nimi?“
    „Je to možné, ačkoliv ne přímo s těmito,“ připustil po krátké úvaze. „Už nějaký čas zaznamenáváme aktivitu jakýchsi žoldáků z různých skupin, kteří operují v blízkosti našich vysunutých základen.“
    „Víte, kdo byl ten mrtvý muž?“ přešla rychlou otázkou chvíli napětí, již vyvolala poslední věta.
    „Podle jména seržant Charles Brown.“
    „SG-28.“
    „Ano.“
    „Takže potom nevím, jak se dostat zpět na Zemi.“
    „Měl u sebe vysílačku. Zjevně stále funkční.“
    „Vysílačku?“ vzplanula náhlým zájmem. „Ta moje se rozbila, když na mě spadl kus skály.“
    „Pomůže ti vysílačka ke kontaktování tvých lidí?“
    „Ano, určitě ano. Sice Iris neotevřou, ale mohli by vyslat sondu, která by jim potvrdila, kdo jsem.“
    „Výborně. Pak jsme tedy dohodnuti.“
    „Kdy můžeme začít?“


Kapitola 9

    Nadšení z naděje na návrat trochu ochladlo, když v následujících dnech nenadešla žádná šance k odchodu. S jistou odevzdaností pomáhala Elsbet v domácnosti. Tyhle domácí práce nebyly pro ni a nenáviděla je. Ovšem neodvážila se ani v nejmenším odporovat. Musela se chovat jako jaffská žena, připomínala si každou chvíli. Nejenom se obléknout, ale i vypadat a jednat. Proto byla tolik nadšená, když Torak přišel domů a jenom kývnul, což bylo dohodnuté znamení. Konečně mohla vypadnout z tohoto světa. Ne snad, že by nebyla vděčná. S Jaffy nenavázal nikdo v SGC spojení už skoro čtyřicet let. Proto se připravovala k činu. Elsbet musela vidět její roztěkanost, na což reagovala shovívavým úsměvem. Večer, těsně před jídlem, jí konečně vrátila uniformu SGC. Hned jak Daniela oblékla, zavedla ji do suterénu. Tady našla vysílačku a ta byla skutečně funkční. Sama měla náhradní ze své. Sesbírala také veškerou svoji výstroj a výzbroj. Potom jaffskou ženu objala. Zjevně Elsbet musela trochu dojmout, protože zahlédla v jednom oku slzu. Doprovodila ji k transportním kruhům. V gestu rozloučení pozvedla ruku, načež stiskla kombinaci kláves pro přenos. Daniela se zhmotnila na palubě al-keshe. Trochu se Bartaka lekla, ale on jí pokynul, ať ho následuje. Zavedl ji do volné části, kde řekl, ať počká, dokud nebudou u cíle. Pohledem varoval, ať nezkouší nic namítat. Alespoň tu našla deku a něco, co vypadalo jako matrace. S povzdechem si lehla s úmyslem zahnat čekání spánkem. Dlouho nemohla usnout, a sotva se jí podařilo vejít do říše snů, už jí někdo zatřásl ramenem. Poznala Rya‘ca. Gestem ji pobídnul, ať vstane. Chtěla se ho na něco zeptat, ale on jí gestem dal najevo, ať mlčí. Do ruky jí vložil cosi, co vypadalo jako papír. Opět gestem naznačil, ať si ho prohlédne až dole. Byla trochu udivená tou podivnou němohrou, ale nic nenamítala. Stanula již podruhé v transportních kruzích. Rya’c je ihned aktivoval.
    „Jste si jist, že to bylo moudré, mistře?“ promluvil po chvíli ticha Bartak.
    „Neboj, vím, co dělám,“ ujistil ho obratem.
    „Já vím, že nemůže mít tušení, kde je naše sídlo, ale ví o naší existenci,“ nenechal se jen tak odbýt.
    „S tím jsem si poradil. Nebude si pamatovat nic z posledních pěti dní,“ mávl nad vším zdánlivě lhostejně rukou. Alespoň tak to připadalo každému, kdo ho blíže neznal.
    „Opravdu?“
    „Proč jsi myslel, že jsem trval na tom, ať mlčíš?“
    „Použil jste…“
    „Ano, použil. Během pár hodin začne plně působit.“
    „Myslíte na všechno, mistře.“
    „Ano,“ přisvědčil spokojen s vývojem událostí. „Teď půjdeme splnit, proč jsme tady.“
    „Dohlédneme, zda se jí podaří vrátit či nikoliv?“
    „Samozřejmě. Ostatně Rada bude velice překvapená, až zjistí, že lidé z Tau’ri objevili Vandor,“ dodal konverzačně.
    „Kde jste nechtěl, abychom operovali,“ doplnil chápavě.
    „Správně,“ kývnul.
    „Jste velice mazaný, mistře,“ přihodil obdivně.
    „Hlavně nesmím zkoušet Radu příliš přechytračit. Potom by se všechno obrátilo proti mně,“ dodal se vztyčeným prstem varuje před přílišnou chytrostí.
    „Chápu.“
    „Lež musí být jednoduchá a nenapadnutelná.“
    „V tom se s vámi nemohu, mistře, měřit,“ povzdechl si.
    „Opravdu?“ usmál se Rya’c shovívavě. „Možná víc, než si myslíš.“
    Ukončil hovor tím, že zavolal svého syna, ať přistane na místě určení. Předtím je měl vysadit na jednom kopci, odkud mohli pozemšťanku v klidu pozorovat.


Kapitola 10

    Transportní kruhy vysadily Danielu na malém pahorku. bránu spatřila skoro okamžitě. Stála dole v údolí. Otázka, proč ji vyhodili tady a ne přímo u brány, jí sice vrtala hlavou, ale zahájila sestup. Vzdálenost byla asi dva kilometry. Nyní, když měla zbytek vybavení, hlavně vysílačku, byly její šance k návratu neskutečně vyšší. Sestupovala rychle dolů. Poté, co zakopla a málem upadla, přeci jenom zvolnila tempo. Brána nikam neuteče, vyčinila si obratem. Nejspíš tady ani nebyla žádná goa’uldská aktivita. Důležité bylo dostat se až k ní celá bez dalšího zranění. Konečně ji měla na dosah. Dlouho očekávaný okamžik nadešel. Tentokrát měla dostatečně reálnou šanci návratu domů. Za dlouhé měsíce strávené mnohem lépe, než by si kdokoliv mohl přát. Kdyby nemuselo dojít k přesunu, možná by zvážila i zůstat. Vystoupila odhodlaně po schůdcích podstavce, na němž brána obvykle stávala. Zdejší nebyla výjimkou. Staří Antikové, stavitelé Bran, si dávali záležet. Stiskla první symbol, než ji napadlo zkontrolovat čas. Sakra. Hodinky ukazovaly jednu třicet ráno. Na Zemi byla ještě noc. Tím pádem i minimální personál. Navíc pouze pohotovostní posádka plus obsluha brány. Určitě by nevyslali sondu teď v noci. Ne, o vyslání sondy mohl rozhodnout pouze vyšší důstojník. Ten přijde až ráno mezi šestou až osmou, pokud se během dvou měsíců nezměnily předpisy. Prohlédla si vysílačku. Nastavila nouzový signál a začala vytáčet. Brána naskočila a ona vyslala svůj signál SG-29 plus nouzový signál. Za něj přidala šifrovanou zprávu obsahující souřadnice této planety.
    Sotva skončila a brána zhasla, začala se rozhlížet po nějakém vhodném místě, kde se schovat. Potřebovala mít bránu na dosah, takže ne příliš daleko. Nakonec si našla zdánlivě neprostupné křoví, za něž se schovala. S napětím očekávala příchod rána, ačkoliv zde to mohlo být klidně v noci. Připravila si zbraň pro případ potíží. Zkontrolovala, zda je nabitá, přeci jenom ležela pět dní v rukou lidí, kteří nemuseli plně rozumět tomu, jak funguje. Nemohla si pomoct, musela znovu myslet na staršího muže se symbolem Apophise na čele, který říkal, že je Teal’cův syn. Kdyby jeho symbol byl zlatý, tak by hádala, že Tea’lc, legendární člen SG-1, stále žije po tolika letech. Vše vypadalo v pohodě. Munice připravená, ačkoliv nepočítala s tím, že by byla zapotřebí. Usadila se tak, aby co nejlépe viděla na bránu a přitom nebylo vidět jí. Obrnila se trpělivostí, ale čas utíkal neskutečně pomalu. Potlačila tendence přešlapovat a vrtět se, už kvůli ostrým větvičkám, od nichž utržila hezkých pár šrámů. Nakonec si našla co nejlepší vyčkávací pozici a se zbraní v ruce s prstem na spoušti a proti veškeré snaze usnula. Zato dvojice Jaffů sedící na protějším kopci se ani nepohnula. Zůstávali v bezpečné vzdálenosti, kde je nemohla slyšet ani vidět. Udržovali spojení s lodí a čekali, kdy konečně odejde. Rya‘c již naznačil, že nejspíš přijdou Tau’riané z druhé strany přesvědčit se, kdo je, a pak ji vezmou na Tau’ri. Jejich úkol tím pádem současně skončí a nebudou muset jednat se zdejšími lidmi. Vymyslel to skvěle. Sám si pochvaloval svůj plán. Zda na něj Rada skočí či nikoliv, nebylo úplně jasné. Neexistoval důvod, proč ne, pokud se budou držet své politiky. Do Rady v poslední době vstoupil konzervativní duch a pomalu přecházeli do nové éry. Otázku, zda lepší či horší, nemohl za daných okolností posoudit.
    Viděl, jak aktivovala bránu a teď čeká na odpověď. Jenom ji čekal mnohem dřív, i když žádný časový harmonogram nebyl nereálný. Nepamatoval si principy a reakce, jež lidé z Tau’ri vyznávali v případech ohrožení či nečekaného překvapení bránou. Věděl o Ochranném štítu, který zabránil každému projít bez jejich svolení. Bohužel účinek se měl projevit poměrně brzy. Způsobit dočasné bezvědomí a krátkodobou ztrátu paměti. Odměřil dávku přesně, aby pokryla dobu jejího pobytu na domovské planetě. Torak mohl vždycky neplánovat zpoždění, ale snad lidé z Tau’ri včas přijdou. Původně chtěl poslat Bartaka, aby vyjednával, jenže mohlo by být podezřelé, proč vyjednává učedník a ne mistr. Vedlo by to k mnoha otázkám. Stejně jako Bartaka nemohl nechat zde, jelikož ohlásili příchod dvou vyjednávačů a místní hlídky by ho samotného nemusely pustit dovnitř.


Kapitola 11

Základna AGC, Austrálie. 2. březen 2050.
    Plukovník Kamenski toho rána dorazil jako první, a tudíž vyposlechl hlášení o neobvyklé noční aktivitě. Seržant Walther obsluhující bránu v noční směně podal vyčerpávající hlášení. Jak sám stoicky dodal, pomáhalo mu to neusnout. Jenomže toho napsal víc, než měl Kamenski rád. Potrpěl si na stručné a jasné hlášení. Žádné knižní podání. Věnoval seržantovi útrpný pohled.
    „Takže k čemu tady v noci došlo?“
    „Všechno je v hlášení, pane!“ ubezpečil ho seržant okamžitě s naprostou jistotou. Dal si velice záležet, aby v něm napsal veškeré podrobnosti, a očekával, že to nadřízení ocení.
    „Ano, vidím, ale určitě mi to dokážete říct dříve, než vaše hlášení dočtu až do samotného konce,“ dodal bezvýrazně.
    „Ano, pane,“ odpověděl schlíple. Nechápal, proč si ho plukovník pořád dobírá.
    Kamenski naslouchal pozorně všemu, co seržant říkal. Kupodivu mu dlouhé hlášení ani nevadilo, protože tady musel improvizovat a neměl příliš času nad vším přemýšlet. Dozvěděl se tudíž o noční aktivaci brány. Nikdo neprošel, ale centrála obdržela signál. Nejprve z odpovídače patřícího SG-29 a poté nouzový signál doplněný kódovaným řetězcem čísel. Tohle samotné vypadalo mimořádně podivně. SG-29 se nikdy nevrátila z mise. Podrobnější hledání odhalilo celkem devět mrtvých. Jeden z členů týmu chyběl. Dobře si vzpomínal na misi, již osobně vedl s majorem Sikorskim. Kromě mrtvých nalezli neznámé bojovníky. Všechny mrtvé. Jeden člen SG-29 chyběl. Vojín Daniela Connerová, nováček v SGC. Museli ji buď zajmout, nebo prostě byla mrtvá a oni ji v nepřehledném terénu nenašli. Vrak hvězdné lodi patřící těm žoldákům hovořil spíše o druhé možnosti. A teď přicházel signál SG-29. Pokud to byla skutečně ona, věděla, že její kód je neplatný, nebo ji někdo pouze využívá k proniknutí na základnu SGC. Tím pádem by ta první možnost byla pravděpodobnější. Jenomže existovala šance, že skutečně přežila. Neměla příliš zkušeností, takže pokud jí nepomohou, tak tam umře. Jenomže on měl na starost bezpečnost základny SGC, přes tisíc členů personálu, nepočítaje vojenskou posádku.
    „Připravte sondu,“ slyšel sám sebe promluvit. Pohledem zastavil na jedné části zprávy. Té, která hovořila o sledu čísel. Poznal, co znamenají. Sedm čísel, adresa hvězdné brány.
    „Promiňte, pane, ale od nočního kontaktu nedošlo k žádnému spojení,“ namítnul Walther.
    „Já znám adresu, seržante!“ usadil ho rychle. „Teď nechte připravit sondu.“
    „Rozkaz!“ zvednul okamžitě telefon, aby informoval inženýry, ať připraví sondu.
    „Sežeňte majora Sikorského! Ať se SG-32 připraví k možné akci,“ dodal rychle.
    „Ano, pane!“ tentokrát seržant ani v nejmenším nezkoušel odporovat.
    Během půl hodiny byla sonda připravena. U ovládání brány seděl nový operátor, poručík Cyrus Parker. Velice zkušený inženýr a voják. Přesně takového muže tady potřeboval. Dokázal mnohem víc než jenom ovládat bránu. Tak trochu připomínal Denise Cartera, ačkoliv ho osobně nikdy nepoznal. Ochranný štít na bráně patřil k jeho nesčetným příspěvkům a nápadům, kterými během svého života hýřil. Prohlédl si čísla s adresou a přiřadil jim symboly. Tuhle adresu nikdy nevytáčeli a z nějakého důvodu zůstávala mezi méně prozkoumanými oblastmi.
    „Zvedněte štít hned, jak sonda projede!“ přikázal Kamenski ještě předtím, než zapadl poslední zámek.
    „Nebude třeba, pane. Štít je jednosměrný. Sonda může projet, i když bude zvednutý, ubezpečil ho okamžitě věda o tom, že plukovník není příliš technický typ.
    „Na tohle si nikdy nemůžu zvyknout,“ zavrčel zamračeně.
    „Spojení navázáno! Sonda připravena!“ hlásil Parker promptně.
    „Tak ji pošlete,“ pobídnul ho ihned.


Kapitola 12

    Napětí v centrále SGC by se dalo krájet. Sonda právě projela skrze štít a s napětím čekali na první snímky z druhé strany. Konečně přicházel signál, což znamenalo, že sonda prošla na druhou stranu v pořádku. Synchronizovat příjem signálu trvalo poručíku Parkerovi pouhé vteřiny. Poté obrazovka ožila přijímaným obrazem. Moc toho nebylo vidět, spíše stíny kdesi v dáli.
    „Máme špatný signál nebo tam je taková tma?“ zajímalo plukovníka.
    „To druhé, pane.“
    „Rozšiřte pátrání do nejbližšího okolí.“
    „Ano, pane!“ přisvědčil a zadal příkazy sondě ještě předtím, než dostal rozkaz. Natolik předvídal události. Na druhé straně nemíval v poslední době příliš mnoho příležitostí vyzkoušet nové úpravy, jež on sám provedl na sondách. Spustil maximální senzorový průzkum v okolí jednoho sta metrů. Viděl každého, všechno živé, každého brouka v trávě jako místní floru a faunu, nepočítaje složení trávy, půdy pod ní a spoustu dalších podrobných informací. Jenomže on hledal něco jiného, mnohem většího. Průzkum probíhal v kruhovém rozptylu. Sledoval výsledky, a teprve když počítač dokončil okruh, narazil na možnou stopu.
    „Průzkum dokončen.“
    „A výsledek?“
    „Tady, pane,“ přiblížil jeden záběr.
    „Nic nevidím,“ zamračil se plukovník, protože neviděl nic než husté křoví.
    „Podívejte se takhle,“ přešel do senzorového rozlišení.
    „Může to být…,“ začal, ale v polovině věty náhle ustal zvažuje zda to, co si myslí, je pravda.
    „Ano, pane,“ přisvědčil Parker ihned. „Je to organické a podle senzorů sondy jde o lidské tělo.
“     „Zapomínáte na to podstatné,“ upozornil poručíka káravě.
    „Promiňte, pane,“ odkašlal si, přičemž udělal omluvné gesto. „Bio-filtr ukazuje poměrně silnou známku života.“
    „Proč tam ale leží? Na co čeká?“
    „Nevím, pane. Nedokážu určit, v jakém je stavu. Všechno, co mohu říci, je to, že stále vykazuje silnou známku života.“
    „Myslíš, že ta holka přežila nebo jde o nějaký trik?“ promluvil Sikorski, jenž právě dorazil do centrální místnosti.
    „Možné je všechno.“
    „Já bych se klonil k tomu, že přežila, Vasiliji,“ dal najevo nezvykle optimistický názor. Obvykle býval mnohem skeptičtější.
    „Pak nezbývá než zjistit pravdu.“
    „Jsi připraven?“
    „Jako vždy, pane.“
    „No dobrá,“ zamručel. „Uvolněte štít,“ přikázal. Ohlédl se, ale Sikorski už vedle něj nestál. Našel ho dole v čele SG-32.
    „Rozkaz!“
    „SG-32, máte zelenou!“ promluvil do mikrofonu umístěného na ovládací desce. „Proveďte průzkum a zjistěte, jaká je situace. Buďte velice opatrní.“
    „Rozumím!“ zavolal Sikorski v odpověď. „Jdeme, lidi, kupředu!“
    Sám šel v čele svému týmu. Poklusem přeběhl přístupovou rampu. Zbytek týmu ho více či méně rychle následoval. Konečně zmizeli všichni v zářivém jezírku uprostřed kruhu a červí díra je přenesla na vzdálenou planetu. Červí díra zůstávala díky vysílanému signálu stále aktivní po dobu, než zajistí situaci. Alespoň po dobu maximálního možného udržení spojení. Zatím nikdy nepřekročili čtyřicet minut. Ani teď, ani před padesáti lety.


Kapitola 13

    Major Sikroski, velitel SG-32, vyskočil z brány stejnou rychlostí, jakou do ní vběhl. Znal natolik zákony fyziky, aby věděl, jakou rychlost si dovolit. Za ta léta u SGC si vypěstoval určitý grif. Bleskově se rozhlédl. Sondu našel stát necelých deset metrů před bránou. Z prvních snímků, které viděl v centrále, věděl, kde hledat a co hledat. Nejdřív ale hodlal zajistit okolí a k tomu potřeboval svůj tým. Počkal, než i zdravotnice Sára projde bránou. Nesla s sebou objemnější lékařské vybavení.
    „Burnsi!“ zavolal na nejlepšího střelce a odstřelovače, jakého poznal a kterého měl v týmu.
    „Ano, pane!“ přiklusal okamžitě.
    „Zajisti perimetr kolem brány Franku!“
    „Rozkaz!“
    „Stevensi!“ obrátil se na vědce.
    „Ano, majore?“ ozval se, v hlase obavy, co zas bude chtít.
    „Zůstaňte u ovládání a buďte připraven vytočit adresu domů!“
    „Ano, majore,“ oddechl si napůl, že po něm nechce nic složitého.
    „Sáro?“ obrátil se k doktorce.
    „Ano?“ popošla k němu blíž.
    „Jdeme,“ ukázal směr. „Rayi, kryj mě!“
    „Ano, pane!“ potvrdil jeho obvyklý partner na souhlas. Pevněji sevřel svou M160 s připevněným triedrem a prohlížel okolí, současně kryjící svého velitele. Žádné potíže nenadešly. Bez jediného výstřelu došli až ke křoví. Rychle přeběhl kolem. Nenašel nic podezřelého, přesto mířil na zem, kde měla ležet. Sikorski opatrně zabavil její M160, než pokynul doktorce, ať jde blíž. V tomto ohledu jí nechal pole působnosti volné. Kousek s Rayem odstoupil, aby měla dost místa a oni dva stáli dost blízko pro případný zásah. Času neměli nazbyt. Červí díra již byla otevřená dvacet minut a pomalu se blížili k limitu.
    „Okolí je čisté, pane!“ zaslechl Sikroski v komunikátoru Burnsův hlas.
    „Dobrá. Držte pozice!“ přikázal.
    „Pokud doktorka potřebuje víc času, tak můžeme určitý čas vyčkat.“
    „Zatím počkáme. Máme čas.“
    „Ano, pane.“
    Sikorski se obrátil k Sáře Viginsové, jež ztracenou členku SG-29 právě prohlížela. Nechtěl ji nijak popohánět. Pečlivě zkontroloval výsledky skenů, jež prováděl Stevens pomocí sondy u brány. Nikde zatím ani noha, ale to se mohlo velice rychle změnit. Nevěděli o té planetě nic ani neměli zprávy z leteckého průzkumu. Tudíž zde někdo mohl být, možná planeta patřila jednomu z Vládců a jeho Jaffové ji určitě nenechají nestřeženou dlouho. Zatím byl až podivný klid. Vyčkal deset minut, než přistoupil Sáře.
    „Jak to vypadá?“ zeptal se.
    „Nic tu nevidím. Podle všeho je v pořádku.“
    „Tak proč není při vědomí?“
    „Nevím. V jejím těle je nějaká chemikálie, možná nějaká droga, jejíž účinek pomalu vyprchává,“ odtušila nejistě.
    „Žádná bomba, virus nebo něco podobného?“chtěl vědět.
    „Ne, pane. Je čistá,“ podtrhla svá slova zavrtěním hlavy.
    „Můžeme ji vzít na Zemi?“
    „Nevidím důvod proč ne.“
    „Dobrá,“ přikývnul na souhlas. Tohle potřeboval slyšet. „Burnsi! Stáhněte se k bráně!“
    „Ano, pane.“
    „Stevensi, zadejte adresu! Jdeme!“ Bez dalších debat ji prostě vzal sám do náručí a děkoval bohu, že není těžká. Se zbytkem týmu se potkal u brány. Dal pokyn k průchodu, ale Burns s Rayem na něj čekali.


Kapitola 14

    SG-32 prošla bránou zpátky na Zem. V okamžiku, kdy poslední člen týmu prošel bránou, nechal generál Barnaky zavřít iris. Dorazil na základnu necelých dvacet minut po odchodu SG-32. Nikdo ho ani moc nemusel seznamovat se situací. To podstatné už věděl z předběžné zprávy. V okamžiku, kdy na druhé straně potvrdili, že všechno vypadá v pohodě a stahují se, nechal dočasně zajistit základnu. Lékařský tým čekal v prostoru brány v čele s doktorkou Fraiserovu. Oddechl si teprve v okamžiku, kdy spatřil, jak Sikorski nese vojína Connerovou v náručí. Podle prvních zpráv živou. Opět jeden mimořádně šťastný konec. Fraiserová na nic nečekala. Možná za ta léta služby zestárla, ale neztratila obvyklý elán. Trvalo pouhé vteřiny, než mladou ženu naložili na nosítka, a pobídla i jeho a Sáru, ať jdou s ní. Osobně neočekával zprávu nijak brzy. Věděl, jak moc pečlivá umí Fraiserová být, když se do něčeho pořádně pustí. Z toho důvodu nečekal Sikroského dříve než za dvě hodiny. Opět se nemýlil. Téměř na vteřinu přesně uslyšel rázné zaklepání na dveře své kanceláře. Vyzval přicházejícího, ať vejde. Podle očekávaní ve dveřích stanul muž, jehož čekal. Gestem ho pobídnul, ať se posadí do křesla naproti němu.
    „Takže, majore. Co mi povíte?“ nadhodil s úsměvem.
    „Moc asi ne, pane,“ pokrčil neurčitě rameny. „Přišel jsem tam s po zuby ozbrojenou jednotkou, našel tu holku a donesl ji zpátky na základnu. Žádný odpor, kolem dokola nikdo. Senzory zaznamenaly možnou osadu asi deset kilometrů severně. Všechno proběhlo až moc hladce.“
    „Ale doktorka Fraiserová nic nenašla?“
    „Ne, pane.“
    „Výborně,“ zabručel spokojeně. „Takových misí bych byl rád, kdyby bylo co nejvíce.“
    „Promiňte, pane, ale mě to přijde přinejmenším podivné.“
    „Opravdu?“
    „Ano, pane. Doktorka Fraiserová mi řekla něco o té chemikálii, co měla Connerová v sobě,“ stál si za svým stanoviskem.
    „A?“ pobídnul ho generál k vysvětlení celé pointy.
    „Vypadá to, že jde o technologii Tok’rů.“
    „Je si tím jistá?“
    „Ne, pane.“
    „Takže pouze domněnka.“
    „Ano, pane. Zato velice pravděpodobná.“
    „No dobře. Povězte mi víc o té vaší teorii.“
    „Je možné, že ji Tok’rové našli. Pokud nezměnili svou filosofii, tak jí pomohli a nezkoušeli z ní udělat hostitele. Navíc jsou mistři ve skrývání a podobnou chemikálii na vymazání paměti měli před čtyřiceti lety, takže by nebylo nelogické, že by měli vylepšenou verzi v současnosti,“ dokončil u něj nezvykle velký počet vět.
    „Hm, zní to dobře, majore,“ připustil Barnaky. „Uvidíme, s čím doktorka ještě přijde.“
    „Ano, pane.“
    „Mezi tím já oznámím plukovníku Cartrové, že jedna její ztracená ovečka se šťastnou shodou vrátila zpátky ke stádu.“
    „Rozumím, generále.“
    „Můžete jít, majore. Zatím ale zůstaňte na základně,“ propustil ho ležérně. V duchu si připravoval, co vedoucí divize zvláštních projektů řekne.
    „Rozkaz!“ Major vstal ze židle možná o trošičku rychleji, než chtěl. V okamžiku opustil generálovu kancelář. Jeho rychlý odchod vyvolal jen jedno pozdvižené obočí u generála, což znamenalo, že není nijak překvapen. Na druhé straně nechtěl veliteli SG-32 kazit iluze. Ne, tohle určitě není práce Tok’rů. Za tím stojí někdo jiný, ale pokud použil tu chemikálii, tak se nejspíš nedoví nic.


Kapitola 15

    Plukovník Samanta Carterová dorazila na základnu SGC ještě tentýž den. Neměla důvod spěchat. Její svěřenkyně byla podle všeho v pořádku, a tudíž nebylo třeba se nikam hnát. Přijela samotná vozem. Jenom vzkázala Anny s Danielem, že možná nepřijde domů. Nakonec byli dospělí a jednou mohou být členy SGC. Ten čas se blížil stále víc a víc. Přešla přivítání u vstupu do základny. Seržant jen neochotně převzal její ID kartu a potvrdil její totožnost. Samozřejmě věděl, kdo je, a ani by po ní kartu nechtěl, pokud by na tom netrvala. Vstoupila do připravené rychlodráhy, jež vedla tunelem až k základně. Tam poté výtahem do podmořské centrály SGC. Dobře věděla, kde se co nachází. Ostatně patřila k lidem, kteří podmořský komplex SGC navrhli. Zastavila v dvanáctém patře. Na rozdíl od základny pod Čejenskou horou zde bylo jenom patnáct pater. Zato personálu určitě mnohem víc. Obytné sektory spojené se základnou, aby nemuseli do práce daleko a lépe se tak udrželo tajemství. Dvanácté patro odpovídalo dvacátému, když byli ještě v Coloradu. Lékařská sekce zabrala celé patro. Kromě ošetřovny šlo o laboratoře a výzkumné zařízení. Vše měla pod palcem Janet Fraiserová. Řídila zdejší oddělení s nemalou energií. I přes formální povýšení do funkce vrchní lékařky a ředitelky sekce zůstávala tou ženou, kterou Sam tak dobře znala. Potkala ji ve dveřích ošetřovny a podle výrazu tudy neprocházela náhodou.
    „Tady jsi, Sam!“ předstírala překvapení, na což jí ani v nejmenším neskočila.
    „Ano, jdu se…,“ začala mluvit, ale nedostala šanci dokončit větu.
    „Konečně jdeš na tu prohlídku, co odkládáš několik měsíců!“ dodala místo ní chápavě. Dobře věděla, proč se jí poslední dobou vyhýbá, a tohle byla naprosto skvělá příležitost spojit dvě věci v jedno.
    „Vlastně jsem tu kvůli něčemu jinému,“ odtušila defenzivně. Na tohle úplně zapomněla.
    „Nevadí. Hned jak budeš mít tu prohlídku za sebou, můžeš klidně jít kam chceš!“ usadila ji nekompromisně.
    „Nemůžeme to nechat na příští týden, Janet? Slibuji, že…“ zkusila doktorku obměkčit. Samozřejmě marně.
    „Ani náhodou, Sam!“ okřikla ji dřív, než stihla tak absurdní myšlenku dokončit. „Jestli chceš, zavolám stráže, aby tě na tu prohlídku dopravili v poutech!“
    „Ach jo,“ povzdechla si při takové pohrůžce. Z nějakého důvodu Janet vzbuzovala dojem, že by toho byla klidně schopná.
    „Já věděla, že budeš souhlasit!“ usmála se na ni lékařka zářivě a táhla ji k sobě do ordinace.
    Sam útrpně snášela všechno, co si na ni vymyslela. Zjevně nacházela potěšení v tom vyzkoušet nové vybavení z dílny speciálních projektů na ní samotné. Nepamatovala si, kdy naposled prošla takovou prohlídkou. Navíc spojenou s kondičními testy. Prošla bez problémů a navíc ji konečně uspokojila. Pořádně se při tom zapotila. Ve sprše ze sebe smyla pot posledních dvou hodin. Teprve potom Janet v bílém plášti se spokojeným úsměvem přinesla její oblečení, a než se oblékla, tak jí udělala krátkou přednášku o jejím momentálním zdravotním stavu. Nějaký malý důvod k nespokojenosti si samozřejmě dokázala najít. Ostatně jako vždy.
    „No, dobře, dobře,“ mávla nad ní odevzdaně rukou. „Vidím, že jste mě sem s generálem nalákali.“
    „Nevím, o čem mluvíš,“ odtušila upjatě.
    „Tak kde je?“ zajímala se Sam znovu o účel své návštěvy.
    „Kdo?“ poznamenala nevinně.
    „Daniela Connerová!“ zavrčela na ni.
    „Ach ta…,“ předstírala údiv. „Ano, momentálně je na izolační jednotce dvě.“
    „Díky. Tak mě k ní laskavě zaveď. Kvůli ní jsem přišla!“ zavrčela.
    „Opravdu?“ věnovala jí rošťácký pohled. „A já myslela, že kvůli mně.“


Kapitola 16

    Bez dalších řečí už Janet vedla svou dlouholetou kolegyni z SGC do izolované místnosti na dvanáctém patře. Tady mladou ženu podrobila všem možným testům, jež znala. Nenašla nic, což potvrzovalo původní domněnku, že se prostě vrátila sama, aniž by ji někdo použil jako bombu nebo přenašeče bůh ví čeho. Stopy po chemikálii, jež předtím našla Sára Viginsová, zmizely, takže žádné další nenašla. Musela tedy vycházet z jejích údajů a těch nebylo zdaleka dost. Po zranění, o němž hovořila, nenašla ani stopy. Ovšem našla něco, co z jistého hlediska rozhodně zajímavé bylo. Zatím nechala provést podrobný sken, ale nenašla nic podezřelého. Možná se to má projevit až v pozdějším stádiu. Nebo taky možná dělá jenom zbytečný rozruch a nepůjde o nic jiného než přirozený průběh. Průběh, jejž ona sama nikdy nezažila a už nejspíš nezažije. Bezpečnostní kartou otevřela první ze série izolačních dveří. Následovaly ještě dvoje, než konečně vstoupily dovnitř. Žádných ochranných prostředků nebylo třeba. Vlastně ji hodlala nejpozději zítra přesunout do normální nemocnice nebo ji rovnou propustit domů. Podle všeho byla zdravá a nic jí nebylo. Její organismus pouze jevil menší známky vyčerpání. Jinak nic. Pokynula Sam, ať jde za ní. Daniela ležela na lůžku a ze všech sil zkoušela být klidná. Od chvíle, kdy major Sikroski a doktorka Fraiserová odešli, byla naprosto sama. Mohla sice komunikovat se sestrou přes link, ale nikoho nespatřila přímo. Ožila při zvuku otevíraných dveří. V bílém plášti poznala doktorku Fraiserovou, ale druhou ženu v polocivilním oblečení nejprve nepoznala. Teprve o něco později si uvědomila, že ono polocivilní oblečení je v podstatě uniformou, již nosí lidé v oddělení speciálních projektů. A blondýnka, jež vešla, nemohl být nikdo jiná než plukovník Samanta Cartrová, vedoucí celé divize.
    „Nevstávej!“ zarazila ji Sam ihned, jakmile přišla blíž.
    „Ano, plukovníku!“
    „Nejsem tady oficiálně, Danny!“ zarazila její formality.
    „Ano, madam,“ nezabránila lehkému uzardění spojenému s podrážděním, protože právě oslovení Danny nesnášela a Sam ho používala v jistých okamžicích ve snaze si ji dobírat a ukázat, že má smysl pro humor.
    „Jak se cítíš?“
    „Lépe. Jenom čekám, zda mě odsud pustí.“
    „Tak potom se můžeš pomalu sbalit.“
    „Opravdu?“
    „Ano. Sice bych tě tu raději nechala na pozorování, ale podle všeho ti nic není,“ věnovala Janet Sam významný pohled, ať zatím nic neříká. Už jí předtím ukazovala, co našla. Sam neřekla nic, ovšem podle výrazu chápala, co se jí honí hlavou. Nedávala nic najevo. Ne, za ty roky měla svou masku ve tváři příliš dokonalou, než aby někdo, kdo ji dobře nezná, věděl, co si skutečně myslí.
    „Generál tě bude chtít vidět,“ doplnila Sam bezvýrazně.
    „Zprávu už jsem stihla dávno napsat. Alespoň to, co si pamatuji.“
    „Obleč se a přijď za mnou. Budu čekat u dveří,“ dodala, otočila se na podpatku a odkráčela z místnosti.
    Daniela se trochu zamračila nad nečekanou změnou chování své bývalé velitelky. Vlastně byla stále jejím velitelem. K úplnému přeložení musela strávit v SGC jeden rok a tolik času ještě neuběhlo. Samozřejmě moc dobře věděla o jejím nesouhlasu s přeložením. Hádala se s ní, dokud neustoupila. Teď bude mít příležitost říci své „já ti to říkala“. Nejspíš bude chtít přesvědčit generála, aby zrušil její status v SGC. Momentálně jí bylo jedno, co udělají, hlavně když opustí tuhle místnost. Oblékala se co nejrychleji, aby mohla vypadnout. Vyběhla ven, ale Sam ji změřila přísným pohledem. Dokud všechny insignie nebyly na správném místě a uniforma nevypadala podle předepsaných standardů, tak se ani nehnula. Osobně většinu z toho vytknula a pomohla jí dát všechno do pořádku.


Kapitola 17

    Konečně se dveře pohnuly a obě ženy vyšly ven do lékařské sekce v dvanáctém patře. Daniela se musela ovládat, aby neutíkala a držela vedle Sam krok. Konečně výtah. Sjely do patnáctého patra, kde bylo velitelství SGC. Všimla si zvědavých pohledů, jež na ni řada lidí z centrály vrhala. Některé udivené, některé povzbudivé, ale i nedůvěřivé. Poměrně pestrá směsice. Samotná skutečnost, že devět ostřílených vojáků padlo, zatímco ona, naprostý nováček a zelenáč, přežila, vzbuzovalo přinejmenším rozporuplné názory. Konečně stanuly před cílem své cesty. Sam rázně zaklepala na dveře generálovy pracovny. Nečekala na vyzvání, otevřela dveře a vešla dovnitř. Generál Barnaky na ni samozřejmě čekal. Již dostal echo od Fraiserové. Z nějakého důvodu dostával podobné varování pokaždé, když se Sam dostala do SGC. Nezáleželo, zda to bylo či nebylo významné. O tom, že ztratila smysl pro humor, věděl, stejně jako o způsobech, jež tolik rozčilovaly jeho předchůdce generála O’Neilla. Vejít bez vyzvání k nim rozhodně patřilo. Tentokrát nepřišla sama. Za ní trochu nesměle vstoupila mladá adeptka, jež tak zázračně přežila zkázu SG-29. Trochu se narovnal v křesle. Chtěl oběma nabídnout místo, ale věděl, že tohle nemá zkoušet v přítomnosti Sam. Otevřel si tedy složku se zprávou od Connerové, aby mohl klást ty správné doplňující otázky. Od doktorky dostal také jinou zprávu a hledal, jak ji co nejšetrněji podat.
    „Vítejte v SGC, plukovníku,“ řekl co nejsrdečněji.
    „Děkuji, pane,“ odtušila Sam upjatě tisknoucí jeho ruku.
    „Takže tohle je vaše ztracená ovečka,“ nadhodil konverzačně, přičemž si znovu sedl do svého křesla.
    „Ano.“
    „Takže jste vám po víc než dvou měsících podařilo dostat zpátky.“
    „Ano, pane.“
    „No každopádně…,“ začal hledaje vhodná slova, kterými by situaci podtrhnul.
    „Promiňte, pane, ale je opravdu nutné mě vyřadit z SGC?“ vyhrkla Daniela rychle. Chtěla zůstat zde i přes všechno, co se stalo. Na to měla dost času k přemýšlení.
    „O tohle tady nejde,“ učinil rozmáchlé gesto rukou. Zatím nevěděla nic a tímhle způsobem bude ještě těžší říci jí, že zde nemůže zůstat z úplně jiných důvodů, které nezáleží na něm.
    „Chápu. Nevíte, jestli mi můžete důvěřovat,“ odtušila sardonicky.
    „Vůbec ne, mladá dámo!“ zarazil nával jejich stížností.
    „Ale nechcete mě dál v SGC!“ nenechala se odbýt.
    „Tady nejde o to, zda chci nebo nechci,“ odkládal přímou odpověď. „Nemohu.“
    „Proč ne? Mohu za to, co se stalo ostatním?“
    „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Našli jsme všechny ostatní a není pochyb, že šlo o neplánované přepadení. Nemůžete za to, co se stalo SG-29.“
    „Tak proč?“
    „Jsi těhotná, Danny! Proto!“ nevydržela Sam mlčet, když viděla, jak generál kolem jasné odpovědi krouží ve snaze podat jí tu zprávu co nejšetrněji. Musela jí to říct sama bez okolků.
    „Co?“ vyhrkla ze sebe překvapeně.
    „To znamená, že budeš mít dítě, a nemůžeš být zařazena zpátky do SG-týmu. Ať už jakéhokoliv,“ řekla Sam, jasně a důrazně oddělujíc od sebe jednotlivá slova.
    „Ano, ale to není důvod ke smutku,“ zkoušel Barnaky uklidnit situaci. „Čeká vás úžasné dobrodružství, proti kterému bude SG-tým pouze hrou.“
    „Ano, něco takového!“ dodala Sam. „Takže od teď na tebe bude někdo dohlížet. Budeš docházet na pravidelné prohlídky a konzultace. Stejně jako můžeš začít nakupovat spoustu vybavení pro domácí život.“
    „Zatím můžete pracovat v SGC, pokud doktorka Fraiserová bude souhlasit. Alespoň do doby, než vaše těhotenství pokročí do jistého stádia,“ nadhodil generál možnost.


Kapitola 18

    Daniela zkoušela na dvojici vyšších důstojníků nezírat s otevřenou pusou. Samotné sdělení ji natolik šokovalo, že nebyla dlouhé minuty schopná slova. Bohužel si příliš dobře uvědomila, že to. co říkají není zdaleka nemožné. Vlastně si tuto možnost celou dobu nepřipouštěla ani o ní nepřemýšlela. Možná raději měla zůstat.
    „Ano,“ pokračoval generál ignoruje Samantinu přímost. „Podle doktorky je plod starý tři až čtyři týdny. Zatímco ta chemikálie vymazala vaši paměť zhruba za poslední týden. Můžete nám k tomu něco říct?“
    „Pamatuji si, že jsem byla těžce zraněná poté, co na mě spadl ten kus skály. Někdo mě odnesl pryč.“
    „Kdo?“
    „Neviděla jsem žádnou tvář, jen nejasné obrysy. Oni nechtěli, abych je viděla. Říkali, že jsou vymírající rasa,“ neřekla celou pravdu, ale hlavní část pravdivá zůstávala.
    „Takže si neuvědomujete nic, co by vysvětlovalo váš současný stav?“ pozvedl generál tázavě levé obočí.
    „Ne, pane.“
    „Dobrá,“ zamručel Barnaky. Pro něj byla záležitost prozatím uzavřena. Sledoval, co řekne Samanta. Vypadala nezvykle zamyšleně, jenomže nic neříkala. „Zatím zůstanete na základně. Nejsem v těchto věcech odborník, ale dostanete k sobě někoho, kdo na vás bude dohlížet. Víc vám k tomu řekne doktorka Fraiserová.“
    Stisknul tlačítko na své desce stolu. Přes svůj skrytý panel mohl klidně přivolat ochranku, jako inženýry, zdravotníky a další. Během půlminutky dovnitř vešla seržantka Harrisová. Trochu překvapená, koho vidí, zato očekávající generálovy rozkazy.
    „Vezměte tady vojína Connerovou do volné ubikace na základně. Zůstane tam, dokud nerozhodnu jinak. Zajistěte, ať má veškeré potřebné pohodlí. Prozatím neopustí základnu. Informujte doktorku Fraiserovou, kde ji má potom hledat.“
    „Rozkaz!“ přikývla seržantka a snažila se přerovnat si, co přesně má udělat.
    Zjevně musela být tahle vojanda nějak důležitá. Možná z divize zvláštních projektů, ale na takovou pozornost neměla žádnou hodnost. Každopádně pro ni měla vybrat pohodlný pokoj a nedovolit jí odejít. Což si trochu protiřečilo, ale na podobné věci byla za ty roky, co pracovala pro SGC, zvyklá. Myslela si své o zelených mozcích a dělala, co se po ní chtělo. Nemohla si stěžovat, že by po ní chtěli něco, co by bylo proti jejímu přesvědčení. Ne, natolik dobrá spolupráce vládla mezi SGC a australskou vládou. Neměla díky tomu velký problém získat práci. Výběr nebyl nijak velký, ale SGC zaměstnávalo skoro 20% Australanů produktivního věku. Mnozí z nich neměli tušení, že pracují pro SGC, a tak to mělo i zůstat. Pouze malé procento jako ona znalo pravdu o svých tajných zaměstnavatelích.
    Lehce vzala blondýnku pod ramenem a ukázala směrem na dveře. Neřadila se mezi nějaké znalce lidí, ale ani nemusela. Ten úžas v mladé tváři nešlo nepoznat. Také pořádnou dávku úleku, jenomže pokud by ji chtěli vyhodit, tak ji nezavřou na nejlepší pokoj. Musela přidat trochu důraz, aby s ní vůbec šla. Teprve na chodbě se vysmekla a srovnala krok. Sotva vnímala, co jí říká, když ji vedla do jednoho z pokojů pro hosty. Nepřítomně usedla na postel, aniž by si všimla, jak odchází a pomocí karty zamyká dveře. Odešla směrem ošetřovna informovat hlavní lékařku o tom, kam ji umístila.
    Doktorům se vždy snažila vyhýbat, ale teprve tady z ní ten pocit nervozity spadnul. Ne snad, že by vyhledávala ošetřovnu při každém problému, ale zdejší personál patřil k těm nejlepším. Doktorku Fraiserovou nenašla na ošetřovně. Po notné chvíli hledání ji sestra nasměrovala do laboratoře. Samozřejmě jí mohla pouze zavolat, ale ona těmhle moderním výdobytkům prostě nedůvěřovala. Neměla nic proti počítačům, jenom ze sebe nemohla setřást jisté předsudky, jež u nich v rodině panovaly po celou dobu. Od té doby učinila tolik potřebný krok vpřed, ale ty předsudky zůstávaly hluboko zakořeněné.


Kapitola 19

    V generálově kanceláři zavládlo po jejich odchodu ticho. Nějakou chvíli ani jeden z nich nic neříkal. Nešlo si nevšimnout, jak Sam hledí na dveře, jimiž její bývalá svěřenkyně prošla.
    „Co si o tom myslíte, Sam?“ prolomil jako první ticho.
    „Každopádně nám říká pravdu, ačkoliv…,“ záměrně nedokončila větu.
    „Ačkoliv?“
    „Ne úplnou pravdu,“ doplnila zamyšleně. Měla z Daniely velice nejasný pocit, který neodkázala bezpečně zařadit. „Opírala se o pravdivé události, jenomže neodpovídala přímo na otázku. Každopádně jsem si jistá, že si něco nechala pro sebe.“
    „Možná následek té chemikálie,“ nadhodil lehce. Ostatně on měl kompletní zprávu od Fraiseové přečtenou i s jejími závěry.
    „Nemyslím,“ zavrtěla hlavou.
    „Co přesně chcete udělat?“
    „Nic.“
    „Nic?“ ujišťoval se, že slyšel dobře.
    „Normálně bych doporučila provést specifické psychologické testy. ovšem…,“ našpulila rty v bezradném gestu nechávajíc větu nedokončenou.
    „Ovšem?“ pobídnul ji znovu k pokračování.
    „Nejspíš by nám to u Janet neprošlo,“ ušklíbla se s náznakem sarkasmu. „Ne v jejím současném stavu,“ dodala bez pobízení zbytek.
    „To by přeci nemělo vadit. Alespoň ne takhle brzo.“
    „Zapomeňte na to, pane!“ řekla tónem naznačujíc, že pro ni je záležitost uzavřena. „Nejspíš nejde o nic důležitého.“
    „Když to říkáte,“ pokrčil rameny, ale myslel si své. Rozhodně nevěřil, že od celé záležitosti hodlá ustoupit. Nechala vše plavat příliš rychle. Ne, ona má zcela jistě něco za lubem. S hodnocením doktorky Fraiserová souhlasil. Určitě by oběma utrhla hlavu, kdyby zjistila, že na Connerovou zkoušeli psychotesty. Což znamenalo použít jiné metody a postupy. Nepochyboval o připraveném plánu legendární blondýnky SG-1.
    „Co s ní uděláme teď? Opravdu ji chcete nechat v SGC?“ pokračovala dokonale neutrálním hlasem.
    „Pokud doktorka nebude mít námitky, pak ano.“
    „Co když ji přesvědčím, aby se vrátila k divizi speciálních projektů?“
    „Chcete na ni dohlédnout osobně?“ pozvedl levé obočí v tázavém výrazu.
    „Ano,“ odpověděla pevně.
    „Dobrá. Zajistím pro ni vše, co bude potřeba.“
    „Děkuji, pane.“
    „V současné situaci ji nebudu do ničeho nutit,“ pokračoval dál. „Pokud nebude chtít odejít s vámi a bude chtít zůstat v SGC, tak zůstane, dokud její těhotenství nepostoupí do určitého bodu.“
    „O tom ani v nejmenším nepochybuji,“ utrousila suše.
    „Jestli zjistím, že ji do něčeho nutíte, plukovníku…,“ nasadil formální tón nesoucí v sobě možnou hrozbu.
    „Nemusíte mít starosti, generále!“ odsekla a v očích se jí nebezpečně zalesklo. „Není mým zvykem nutit někoho k něčemu, co nechce!“
    „V pořádku,“ učinil souhlasné gesto. „Potom za ní můžete zajít.“
    „Děkuji, pane,“ odtušila sardonicky věrně napodobujíc vystupování Jacka O’Neilla.
    Možná až příliš věrně, povzdechl si. Velice si svého předchůdce vážil, ale občas s tím dokázal jít pěkně na nervy. A nevypadalo to, že s už tak požehnaným věkem bude méně sarkastický. Ostatně co mohl říci. On byl sice generál, ale ona zase legenda. Nemohl jí odříct, co chtěla, obzvláště když vedla tajné projekty a svým způsobem byla důležitější než on sám. Nikdo mu neslíbil, že být velitelem SGC bude snadné.


Kapitola 20

    Doktorka Janet Fraiserová přijala zprávu, již jí Harrisová osobně sdělila. S jistou předtuchou vyrazila za mladou ženou dříve, než tak učiní Sam a zkusí ji o něčem přesvědčovat. Znala svou dlouholetou kolegyni a přítelkyni až příliš dobře. Obzvláště poté, co jí seržantka vylíčila, jak Daniela Connerová vypadá, nemohla nic nedělat. Bezpečnostní kartou otevřela dveře a opatrně vešla dovnitř. Connerová stále seděla na posteli a po tvářích jí stékaly slzy. Janet si sama pro sebe povzdychla. Zdůrazňovala generálovi, ať jí to podá pokud možno jemně. Z jejího psychologické profilu věděla, že není tak silnou osobností. Ne, generál dokázal být taktní. Zato Sam rozhodně ne. Ona jí všechno určitě řekla zcela bez obalu.
    „Vidím, že už ti všechno řekli,“ pronesla jako první k blondýnce.
    „Ano,“ odpověděla mezi krátkými vzlyky.
    „Neboj, nedovolím, aby udělali něco, co nebudeš chtít,“ ujistila ji, zatímco si vedle ní sedla. Konejšivě ji objala kolem ramen.
    Nepřišla žádná prudká reakce, což bylo dobře. Chvilku trvalo, než začala brečet naplno. Doktorka ji lehce poklepávala po zádech a říkala konejšivá slova. Čekala, až přestane, aby na ni mohla v klidu mluvit. Nechtěla použít uklidňující prostředky. Ne, tady jich nejspíš nebylo třeba. Zatím neodcházela. Chtěla tu být, až přijde Sam. Alespoň touto věcí si byla absolutně jistá. Ona přijde, dříve či později. Jak ji znala, tak dříve. Čekala pár minut, než mladá žena přestala plakat. Potom Danielu poslala do koupelny. Sama usedla na postel čekajíc, kdy skončí. Nejspíš si dá na čas. Neuplynulo ani deset minut, když se dveře otevřely. Dovnitř vešla Samanta Cartrová. Trochu zaraženě po ní vrhla pohled, než zavřela dveře.
    „Kde je?“ položila otázku.
    „V koupelně,“ odtušila zamračeně.
    „Fajn,“ udělala dva kroky označeným směrem.
    „Na tohle předem zapomeň, Sam!“ stoupla si před ní bráníc jí projít. Kdyby Sam chtěla, tak by se jí dokázala jednoduše zbavit, ale jejich dlouholeté přátelství nedovolovalo ublížit o půl hlavy menší doktorce.
    „Přišla jsem si s ní promluvit. Nic víc,“ řekla bezvýrazně.
    „No dobře, ale ne beze mě!“ učinila jednoznačné ultimátum.
    „Jak si přeješ. Nejde o nic, co bys nemohla slyšet,“ zavrčela podrážděně.
    „Fajn…,“ přikývla Janet, načež se zarazila, když ji Sam chtěla obejít. „Ona se koupe, Sam.“
    „To vůbec nevadí,“ pronesla suše, načež ji lehce odstrčila. Vešla opatrně do koupelny. Našla ji sedět ve vaně s prázdným pohledem, po lících stékající slzy, zatímco si napouštěla vodu.
    „No tak, Danielo, všechno bude zase v pohodě,“ říkala konejšivě, zatímco si k ní přiklekla.
    „Nic nebude jako dřív,“ namítla nesnažíc se setřít slzy.
    „Už jsem ti říkala. Čeká na tebe něco úžasného. Už je to dlouho, ale i pro mě byl ten čas nezapomenutelný,“ dodala nezvykle zasněně. Ano, ale Denis byl tenkrát s ní.
    „Velice dobře si vzpomínám, když Sam přišla na základnu, a kromě povýšení, jež si plně zasloužila, si odnesla i něco jiného,“ vmísila se do hovoru Janet. „Když jsem se jí zeptala, jestli si během měsíce po svatbě dělala těhotenské testy, tak zírala, jako by mě viděla poprvé.“     „Opravdu?“ obrátila Daniela k doktorce pohled. Vyprávění ji zaujalo.
    „A vůbec jí nepřišlo na mysl udělat něco tak samozřejmého,“ věnovala dlouholeté kolegyni přezíravý pohled pokračujíc dál. „Dokonce odmítla, abych jí udělala podrobné testy. Málem jsem musela volat stráž, protože ona ještě necítila obvyklé příznaky, takže moje slova nebrala ani trochu vážně. Nakonec mě nechala, ať udělám vše potřebné. Výsledky ukázaly až přiliš jasně, že ti dva nezaháleli a ona je v tom už skoro měsíc, aniž by cokoliv tušila nebo si jen připustila tu možnost,“ doplnila pointu a koutky úst jí zacukaly v zadržovaném úsměvu.
    „Málem jsem se tam tenkrát složila,“ přidala Sam v beznadějném gestu, neboť pochopila, kam Janet míří. V podstatě jí vzala vítr z plachet.
    „Ale měla jste někoho, kdo na vás čekal, kdo byl…,“ nedořekla Daniela mezi jednotlivými vzlyky, jež po posledních slovech nezadržela.
    „Ne tak dlouho, jak bych chtěla,“ odpověděla s povzdechem.
    „Je mi to líto…,“ uvědomila si Daniela, co právě řekla, a bála se, že Sam urazila.
    „Nemusí,“ zašeptala. Nikdy se s Denisovou smrtí nevyrovnala, ale dokázala za dlouhé roky překousnout tu hořkou pilulku. „Chtěla jsem ti říct, že mě nezajímá, co jsi tam ty dva měsíce dělala. Jsem tady, abych ti nabídla pomoc.“
    „Chcete mě sledovat, jestli…“
    „Taky, ale hlavně chci, abys byla šťastná a nemusela se ničeho bát,“ ujistila ji vážně. „Neznám lepší lékařku než Janet, a když ona říká, že všechno vypadá v pořádku, tak taky všechno v pořádku bude.“
    „Díky…,“ zavzlykala Daniela naposledy, načež ji Sam, ignorujíc, že je mokrá, objala. Myslela naprosto vážně všechno, co řekla, ať už si o ní Janet myslela cokoliv. Ona zajistí, aby všechno proběhlo co nejlépe. Janet vypadala spokojeně. Kvitovala vše lehkým přikývnutím.

*Konec*

 


Zpět na FAN FICTION | FLASH INDEX | NONFLASH INDEX


Vytvořil sg1.cz tým.