Generál Koda seděl ve svém velícím křesle na můstku velitelské lodi ANT 23. Místo vedle něj zůstávalo poslední měsíce prázdné. Měl plné právo zaujmout místo velitele eskadry, ale z úcty ke své nadřízené tak neučinil. Za poslední měsíce ji sice několikrát spatřil, jenže zprávy mající podobu nátlaku z řad rady starších hovořily příliš jasně. Zabalené do úhledných vět, říkající, že chtějí hlavu kontraadmirála Jesiky Brownové. Admirál ho ujistil, že ji nedostanou. Jediné co si mohou vynutit bude odvolání z funkce. Zatím zůstávala v roli zástupce velitele a on tudíž jejím podřízeným. V současnosti podléhající přímým rozkazům admirála Hixe. Dostal poněkud neobvyklý zato důležitý úkol. Úkol, jenž po měsíci hledání spěl konečně ke konci. Velel menší flotile lodí. Smíšené skupiny vyčleněné z domovské flotily i Expedičních sil. Kromě lodí elitní desítky dostal doprovod Dravců třídy Zc vyčleněných z Arnových sil, dokonce i černých Dravců třídy Y vybraných z Horakusových jednotek. Zbytek doprovodu tvořili Dravci třídy X z domovské flotily. Menší flotila o síle 120 lodí. Rozdělená do tří skupin po 40ti plavidlech. Konečně průzkumné jednotky našly skrytou základnu poblíž pásu asteroidů uměle udržovaných, zakrývající menší měsíc v pozadí. S hlavní silou tj. pěticí křižníků elitní desítky s doprovodem přilétal čelně k základně.
Informujte ostatní ať zahájí operaci smrtící zámek!" kývnul ke komunikačnímu stanovišti. Nadešel čas rozhodnutí. Očekával přirozeně odpor. Z toho důvodu poskytnul jednoznačný cíl v podobě svých lodí, zatím co zbytek sil prováděl obchvat. Vybavoval si dobře rozkazy. Vlastně očekával, že admirál pověří podobným úkolem někoho povolanějšího. Kupodivu mu věnoval plnou důvěru. Když před měsícem vešel do hlavní brífinkové místnosti byla tentokrát plná. Štábní důstojníci, vlajkoví kapitáni plus dva velící komodoři, Horakus s Arnem. Nezaznamenal žádnou hodnost generála. Znovu volné místo po admirálově pravici. Admirál chvíli hovořil k situaci kolem soustavy SI. Zjevně spokojen s vytvořeným klínem, který dostal nepřítele do patové situace. Nemohl si neodfrknout nad jejich drzostí s níž obešli, zcela ignorující bitevní pevnosti umístěné k posílení frontové linie. Za svou troufalost draze zaplatili.
"…díky čemuž došlo ke konečné stabilitě a zastavení nepřítele," dokončil admirál poslední větu. Spokojeným pohledem přejel všechny přítomné. "Veškerá naše pozornost zůstávala doposud upřená tímto směrem. Nyní, když situace dosáhla tolik potřebné stability můžeme obrátit pozornost k vnitřním záležitostem." Krátkou chvilku pomlčel ponechávající přítomné strávit poslední větu. "Generál Gordon sice padl a s ním i většina jeho jednotek. Spousta z nich přešla pod náš prapor, jakmile pochopili podvod, kterým byli všichni včetně generála samotného oklamaní. Ovšem zůstali tací, kteří odmítali přijmout skutečnost, ať už z jakýchkoliv důvodů. Nadešel čas najít jejich základnu a ukončit hrozbu představující pro Novou kolonii. Dále též zjistit informace o posádkách lodí Jižní flotily. Asi to nebudou ty nejšťastnější zprávy, ovšem v zájmu Nové kolonie musíme získat ty informace."
"Koho hodláte pověřit touhle operací admirále!" zazněl hluboký mírně chraptivý hlas Chaockého komodora Horakuse.
"Napadá mě pouze jediný kandidát," obrátil pohled přímo proti překvapenému generálovi. "Ano generál Koda bude nejvhodnějším velitelem operace."
"Souhlasím," přisvědčil Horakus po chvilce přemýšlení. Arno také přikývnul.
"Dobrá. Generále dostanete kromě bitevních křižníků elitní desítky přiměřený doprovod," věnoval pohled k oběma komodorům. Počkal na jejich souhlas. "Dostanete úderné oddíly pěchoty pro útočné operace. Najdete jejich základnu a obsadíte dřív než jí zkusí sami zničit." Levý koutek mu pobaveně zaškubal, Arnovi zasvítili potěšením oči a hned si učinil poznámku. "Největší důležitost bude mít primární paměťové jádro. Tam určitě najdeme potřebné informace. Chaocký personál základny není důležitý. Ovšem pravděpodobně jistou nezanedbatelnou část posádky budou tvořit Charité donucení ke spolupráci násilím. Samozřejmě jde o pouhou domněnku, ale na druhou stranu vše hovoří, že Vás mohou přivítat coby osvoboditele."
"Rozumím," přikývnul. Rozkaz ponechával volnou ruku zda brát zajatce nebo každého zastřelit. Ohledně zbylého personálu pochopil jasně pochopil co má admirál na mysli. Podobnou myšlenku sám rozvíjel.
"Ačkoliv jednoho muže bych velice ocenil, kdyby se podařilo dostat živého," začal najednou znovu mluvit.
"Koho máme zajmout admirále?" reagoval bleskově na poslední poznámku.
"Jde o jistého Chaockého inženýra jménem Burkus. Patřil ke Gordonovým oblíbencům. Mimořádně chytrý a vynalézavý. Nepochybně má mimořádně zajímavé informace, které budou tajnou službu zajímat. Včetně jednoho velice zvláštního požadavku, který jsem v souvislostí s ním dostal." Položil informační tabulku před generála. "Rozdejte podrobný popis všem vojákům a snažte se přivést ho pokud možno nepoškozeného…"
"Jsme na dosah pane!" přerušila generála Kodu zpráva z taktické stanice.
"Výborně!" přikývnul úsečně. "Už nás vidí?"
"Ano pane. Zaznamenávám obranou letku, vylétávající zpoza největšího z asteroidů."
"Senzorová síť?"
"Jde o průzkumníky. Jádro flotily zůstává poblíž základny," dostal odpověď. Ať tam velel kdokoliv zůstával opatrný. Možná tušil zradu. Což jim nebude nic platné. Skupina dvě a tři totiž prováděla za hranicemi dosahu senzorů obchvat. Stejně jako průzkumné lodě zůstávali za domnělou hranicí senzorů. Netušili, že před několika dny do jejich soustavy vpluly s vypnutým pohonem senzorové plošiny maskované za úlomky asteroidů.
"Všem lodím, provést zámek!" vydal rozkaz své skupině. Originální názvy operací nepatřily k jeho silným stránkám. Slovo zámek přišlo coby nejvhodnější. Nikdo se s ním nepřel.
"Všechny lodě potvrzují přijetí rozkazu a zaujímají rozestupy."
"Výtečně. Vidíme nepřátelské hlídky?"
"Už ne pane, zapnuli maskování."
"Postupujte vpřed!"
"Ano pane."
"Začněte jim rušit senzory." Pokynul znovu. S úsměvem sledoval výsledek. Tři nejasné body přibližující se značili nepřátelské Dravce. Senzorové plošiny zachycovali jejich odraz, stín i přes aktivní maskování. "Otevřít čelní torpédomety!"
"Rozumím otevírám torpédomety jedna až osm."
"Musíme je vyřídit jedním úderem, žádný Dravec nám nesmí uniknout," promlouval do sítě eskadry k velitelům, kapitánům jednotlivých lodí.
"Střílejte dle libosti, hlavně ať neutečou!" zdůraznil pro jistotu ještě jednou.
"Generále, jedna z lodí míří k nám," dostal okamžitě hlášku z taktiky. Přikývnul. Ostatně očekával, že si vyberou vlajkovou loď.
"Připravte se odpálit všechna čelní torpéda. Ve dvou salvách, to by mělo víc než stačit."
"Ano pane!" přijal poněkud rozpačitě taktický důstojník.
"Zatím nezaměřujte, až budou všichni na dostřel."
"Rozumím, ponechávám pasivní sledování." Chvilku sledoval display, než červená tečka zmodrala. "Jsou na dostřel generále!" hodlal okamžitě zaměřovat a střílet.
"Všechny tři lodě?" přerušil ho rychlou poznámkou.
"Ještě ne pane…, moment…, právě…,"
"Zaměřte a palte!" vyštěkl rozkaz. Novému důstojníkovi obsluhujícímu taktickou stanici sloužilo ke cti, že zareagoval okamžitě. Osm torpéd opustilo střílny v jediném okamžiku. S minimální rozptylem. Pět vteřin po nich další. První vlna dorazila k cíli těsně po odpálení druhé salvy. Zdánlivě prázdný vesmírný prostor zazářil. Nadešla exploze umocněná druhou vlnou. Zamaskovaný Dravec zmizel v kouli ohně. Podobně skončily i další dvě lodě.
"Rozevřít formaci!" kývnul směrem k centrálnímu řízení. Rozsáhlé řídící centrum hlavního můstku se rozhořelo mnohem intenzivnější činností. Bitevní křižník přešel do plné bojové pohotovosti. Iontové věže ukryté ve zbraňových šachtách uvnitř pancéřovaného trupu, aby nevydávaly zrádné emise. Nyní už nebylo třeba cokoliv skrývat. Boční výzbroj, postrach bitevních křižníků okamžitě nabíhala. Jedno stanoviště za druhým hlásilo bojovou připravenost. Dravci přešli do volnější formace, senzory propátrávající okolní prostor. Údaje přenášeli do řídícího centra. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat, poté co senzorový paprsek Dravce Oko 12Xc zavadil o zbraňovou plošinu. Odezva přišla dříve než stačil reagovat. Vystřelená torpéda odpálená hned jakmile řídící počítač plošiny rozeznal cíl. Během pěti vteřin skončil coby ohnivá koule z níž se vynořil pouze doutnající vrak. Další Dravci se stali terčem palby z dalších plošin, ale už dokázali reagovat a zahájit úhybné manévry. Kromě Dravce Oko 9Xc. Jedno torpédo prošlo skrze oslabený zadní štít. Celá zadní část lodi až k motorům vybuchla. Sesterské lodě z Křídla okamžitě zaměřili vlečné paprsky a odtáhly ji do bezpečí. Další lodě překryly jejich pozici, aby mohli snáze uniknout z dostřelu.
Čtveřice bitevních křižníků spustila plnou boční salvu. Dravci získali během prvních přeletů dost údajů o obranném postavení. Na rozdíl od přilétajících lodí tvořili veskrze nehybné cíle s minimální možností pohybu. Zatím odhalili třicet plošin, ale nikdo nepochyboval, že zdaleka nejde o všechny. Jedna plošina po druhé vybuchovala. Několikrát zasáhly také křižníky, ale těžké štíty bez obtíží ustály nápor. Dravci sice nemohli do boje nasadit středně těžkou výzbroj, přesto neúnavně zaměstnávali obranu bleskovými nálety. Boj trval necelých 30 minut. Hlavní skupina se znovu seskupila do útočné formace. Půl tuctu poškozených lodí zůstalo více vzadu. K dosažení operace již přispěli a nebylo nutné ztratit víc lodí než je třeba. Po hladkém zničení obranného postavení musel nepřátelský velitel reagovat. Shromáždil své síly do klasické úderné formace. Převyšoval je zhruba v poměru pět ku třem.
Obě formace se blížili v útočném manévru což postrádalo jakoukoliv známku taktiky. Generál Koda sledoval situaci bezvýrazným pohledem. Sice měl výhodu čtveřice bitevních křižníků, ale přímá srážka čelně dávala silnějšímu protivníkovi potřebnou výhodu. Pokud nezačne klopit lodě, aby využil boční salvy musí se spolehnout pouze na hřbetní výzbroj. Přesto odhodlaně mířil ke střetnutí. Sám ho svým přímým útokem vyprovokoval. Mimořádně pozorně sledoval taktickou stanici. Skupina dvě zaujímala útočné postavení nepříteli akorát za zády. Přesně podle plánu. Skupina tři měla za úkol napadnout nechráněnou základnu a co nejrychleji obsadit.
"Třicet sekund do střetnutí!" ohlásil taktický důstojník.
"Začněte!" poslal signál skupině dvě. Nepotřeboval žádný kódovaný signál. Jedno smluvené slovo bohatě stačilo. Nepřítel ho mohl klidně slyšet. Nebylo nijak pravděpodobné, že by dokázal uniknout, ani kdyby pochopil význam.
Čtyřicet lodí včetně trojice bitevních křižníků se najednou objevilo překvapenému nepříteli v zádech. Bez varování spustili palbu. Křižníky vepředu plně využily svá těžká děla. První výbuchy dokazovaly úspěšnost střelby. Dravci dokonávali rychlým ničivým útokem dílo zkázy. Přesné načasování nedávalo žádnou šanci k úniku. Drtivý úder se najednou změnil v totální destrukci obranné flotily. Skupina jedna dokončila svůj útočný manévr a zcela zdecimovali čelní vlnu, dříve než stačili provést únikový manévr. Díky rychle získané přesile nepředstavovali žádný problém. Ostré souboje se odehrávali ještě dlouhé minuty. Krajní Dravci dokázali sice uniknout z ničící spouště, ale obvykle s dvojicí či trojicí pronásledovatelů za zády. Žádná loď neunikla. Skupina tři provedla svoji část operace taktéž zcela bezchybně. Výsadkové čluny pronikly skrze ochranný štít a první vojáci v černém vnikli dovnitř základny. Zničili generátory štítů jako první cíl. Úderná skupina v těžkých pancířích se přenesla dovnitř a zahájila rychlý postup.
O dvě hodiny později generál Koda vstoupil dovnitř obsazené základny. Jen v lehkém pancíři, jediný ústupek, který veliteli bezpečnosti učinil. Původně si nechtěl vzít žádnou zbroj, ale nakonec alespoň částečně ustoupil. V doprovodu dvou členů bezpečnosti a velitelem výsadku kráčel po chodbách základny. Stále zakopávali o mrtvá těla ležící v nejrůznějších pozicích podél stěn v chodbách, dveřích a všude možně. Obránci bojovali s mimořádným fanatismem o každý kout, každou chodbu, místnost, na každém patře, přestože proti obrněným a dobře vyzbrojeným pěšákům neměli sebemenší šanci. Pouze oddálili nevyhnutelné. Ignoroval omluvy, že nebyl čas odstranit těla. Žádný z Chaoků se dobrovolně nevzdal. Vlastně podle předběžných zpráv jich naživu zůstala sotva hrstka. Nechal se vést do ústředí. Jedinou potěšující informací bylo zajetí Burkuse. V hlavní řídící místnosti stála početná stráž. Napočítal celkem dvanáct vojáků v plné zbroji před vchodem dovnitř. Zbraně stále připravené ke střelbě. Početný hlouček mužů a žen ve špinavých pracovních kombinézách se držel v uctivé vzdálenosti. Nemohl nezaznamenat napjatou atmosféru. Uvnitř další čtveřice ozbrojenců hlídala Chaockého muže, kterého nemusel nikdo zvlášť představovat. Nevypadal nijak impozantně a četné pohmožděniny společně s krvavými šrámy hovořili o tuhém boji. Úklidová četa složená ze zdejších lidí odklízela z centrály mrtvé a zdravotníci ošetřovali ty co ještě byli naživu. Pohledy, které vrhali směrem ke spoutanému nevěstili nic dobrého. Zároveň si nemohl nepovšimnout, že ho lékařský tým záměrně ignoroval a soustředil pozornost jinam. Nemohl jim mít za zlé po tom co spatřili a co nejspíš stihli vyposlechnout od osvobozených.
"Tady ho máte generále," kývnul neurčitě velitel směrem ke svému nadřízenému. Nemohl zaručit, zda Burkus vnímá. Na pravé oko téměř neviděl a už ze strnulého postoje měl hezkých pár zlomenin.
"Doufal jsem, že ho dostanete méně poškozeného. Kladl velký odpor?" vyzvídal generál pečlivě kontrolující neutralitu svého hlasu.
"Ne pane. Dostali jsme ho bez boje!" reagoval okamžitě. Až příliš rychle, aby zkušenému oku generála neunikl postraní pohled vržený doprava.
"Ach tak," odtušil. Obešel Burkuse kolem dokola a pozorně si ho prohlížel. "Zdá se, že máme poněkud různé názory, na pojem dostali bez boje veliteli."
"Ehmm…, no téměř jsme se ho nedotkli generále," bránil sebe i své lidi.
"Opravdu?" nadzdvihl tázavě jedno obočí.
"My ne pane, vlastně jsme ho spíš zachránili, jinak by ho nejspíš utloukli, začal s popisováním situace. "Podle toho co víme, tak se Burkus opevnil s několika dalšíma tady v centrále. Zdejší lidi netušili kdo vlastně zaútočil. Když konečně pochopili o co jde tak nám velice ochotně pomohli. Asi jsem neměl zmínit, že hledáme Burkuse. Sice nám řekli kde ho najdeme, ale současně se tam vydali sami, aby si vyřídili účty dřív než ho stihneme zajmout. Naštěstí jsme dorazili včas, takže zůstal v jednom kuse. Bylo nutné použít určitou sílu k dosažení cíle. Nevím co přesně tenhle chlápek udělal, ale zdejší lidi ho neměli vůbec v oblibě. Až paralyzační střely přiměly ty horkokrevnější ustoupit. Pár dalších bylo nutné omráčit."
"Nuže dobře," přikývnul. Způsob jakým dostali Burkuse odsunul stranou. Podstatná byla skutečnost, že ho dostali živého. Míru zranění nechá posoudit šéflékaře, až ho dostane na palubu vlajkové lodi. Důstojníka samozřejmě navrhne na vyznamenání. Splnil jeden z důležitých úkolů. Zbýval ještě druhý a na něj se vůbec netěšil.
"S pomocí tady Ferrina," ukazoval dál na jednoho ze zachráněných, špinavého, vyhublého a zjizveného muže v inženýrské kombinéze, "se nám podařilo vstoupit do hlavní databáze. Alespoň z části."
"Výborně. Hledejte informace o posádkách Jižní flotily." Ještě než dořekl větu zaznamenal, jak sebou jeho podřízený neznatelně trhnul.
"Tuhle informaci v databázi nenajdete generále," promluvil poprvé chraptivým hlasem. "Burkus všechno na pokyn Gordona vymazal před pár měsíci.
"Zatraceně!"
"Najdete je na tom měsíci dole. V těžební kolonii."
"Dobrá, hned zorganizuji záchrannou skupinu," přikývnul zachmuřeně na souhlas.
"Přes ty asteroidy se žádná větší loď nedostane. Mají tam rozprostřené minové pole. Nanejvýš raketoplán pokud bude mít štěstí a bude znát bezpečnou trasu."
"Dokážete vytáhnout tuhle informaci z počítače?"
"Už ji máme generále," přispěchal velitel na pomoc.
"Pošlete informace ihned na mateřskou loď."
Ano pane," přikývl úsečně. "Můžeme použít ty nové raketoplány. Mají výraznější manévrovací schopnosti, transportní prostor a jsou velice slušně ozbrojené."
"Dobrý nápad. Víte kolik stráží je dole na asteriodu?"
"Téměř žádné generále. Není kam utéct a bez zásob tam nikdo nemůže přežít," odpověděl Ferrin po chvilce přemýšlení.
"Pošlete nejprve průzkumný tým ať bezpečně vytyčí cestu skrze minové pole. Pak můžeme posílat raketoplány dolů."
"Rozumím."
A chci nějaké plány, jak skrz minové pole dostat celou loď!"
Pokud identifikujeme miny, můžeme se prostřílet skrz, což nám i tak zabere dost času."
Pak, čím dřív začneme tím dřív bude hotovo!"
Ano generále!"
Velmi dobře veliteli. Převezmu od Vás zatím Burkuse. Dejte se do práce. Hlášení budete podávat kapitánovi Surrovi."
Kapitola 01 - Nabídka
"Toto a další klišé budete mít možnost při výcviku poslouchat ještě jeden den!" prohlásil plukovník O'Neil ke čtveřici adeptů. "Potom vás buď zařadí do týmu, nebo vypadnete!" změřil si všechny přísným pohledem než znechuceně řekl: "Odchod!"
Kadeti poslušně odešli ven z budovy a nikdo z nich nevypadal přiliž šťastně. Jack si ještě naposledy oklepal prach z uniformy než věnoval pozornost ostatním. "Víte, že s tím scénářem má pravdu?" připomněla námitku poručíka Eliota blonďatá Samanta Cartrová.
"Jo, to musíme napravit," zamumlal Omluvně. "Uvidíme se v garáži," dodal při odchodu.
"Jo. Hodně štěstí!" obrátila se a udělala krok opačným směrem. Chtěl dodat ještě něco, když mu v kapse zazvonil mobil. S omluvným gestem trochu poodstoupil "O'Neill!" řekl do telefonu.
Sam ho sledovala a současně slyšela co říká: "Ano pane. Jsme tady všichni. Rozumím. Ihned se vracíme na základnu. A…, jistě pane. Nevíte co chtějí?" vrhnul jeden pohled zpět k Sam. "Aha." Odložil telefon od ucha. Znovu ho uložil do pouzdra.
"Něco se děje Jacku?" předešel Sam Daniel Jackson.
"Jo. Máme návštěvu," řekl záhadně. Daniel mlčel, čekal až Jack dořekne zbytek. Ten zklamán tím, že se ho na to nikdo nezeptá dodal: "Je z Nové kolonie."
"Říkali, že se vrátí," podotknul s gestem ruky, kterým naznačil, že v tom nevidí nic neobvyklého.
"Jo. Otázka zní proč?" znovu pohlédl na Sam.
"Proč se díváte na mě?" ohradila se. V duchu začala pomalu tušit proč asi.
"Chtějí s Vámi mluvit!" dodal přičemž pokrčil rameny.
"Aha. Půjdeme?" vybídla rukou ostatní. Nevypadala kupodivu vůbec překvapeně.
Venku u vojenského jeepu postávala čtveřice kadetů. Dostali volno a měli v úmyslu si prohlédnout trochu okolí. Počasí bylo celkem teplé, takže si sundali bundy uniforem a zrovna někam mířili. Daniel utíkal aby je zarazil, než zmizí z dohledu. Nemusel běžet daleko. Elitot ho zaznamenal a hned mu vyšel v ústery.
"Svolejte ostatní! Odjíždíme!"
"Rozumím. Hned je doběhnu!" přikývnul a sprintoval za trojicí spolužáků z akademie, malé jednotce které současně velel. Netrvalo ani deset minut, když všichni čtyři přiběhli zpět k vozidlům.
"Smím vědět, proč se vracíme na základnu pane?" položil Eliot uctivou otázku plukovníkovi. Z bezvýrazného obličeje nedokázal nic vyčíst.
"Nasedněte! Vy s Grogenem, pojedete se mnou a Danielem. Ostatní s majorem Cartrovou!" řekl jako by ho neslyšel. Aniž by ho dále sledoval obešel terénní jeep, otevřel dveře a nastoupil. Trochu zaraženě naskočil dozadu. Vlastně ani nečekal přímou odpověď. Plukovník O'Neill ho zřejmě neměl vůbec v lásce. I přesto co o něm před chvilkou řekla Haileyová. Grogen komentoval vše pouhým pokrčením ramen. Daniel Jackson počkal až nasednou. Poté usedl sám na místo spolujezdce. S trochou ironie dospěl k závěru, aby Jack nenastartoval dřív než oba dva nasednou. Zavrtěl hlavou nad absurditou té myšlenky. Jeho přítel nosil obvyklou masku jízlivosti a nevrlosti, aby zakryl svůj skutečný názor. V případě výcviku nováčků to platilo dvojnásob. Prudký rozjezd přimáčkl zamyšleného lingvistu SG-1 pořádně do křesla spolujezdce. Spolknul ostrou poznámku k řidičským schopnostem. Podle způsobu řízení usoudil, že bude lepší počkat dokud nedorazí bezpečně na základnu. Sám si kladl řadu otázek, proč přicházejí. Mohlo to být dobré znamení, ale podle způsobu, jakým se podíval na Sam měla celá věc určitě nějaký háček. A Jack nevypadal vůbec nadšeně. On nevypadal nadšeně skoro nikdy, když šlo o návštěvu z venku. Obzvláště, když přicházeli s nějakým důmyslným plánem. Sešlápnul plyn trochu víc zprudka než obvykle. Jeep nabíral stále větší rychlost. Ručička výkonu nebezpečně naběhla do žlutého pole. Za nimi řidič skupiny dvě zápolila s nastartováním. Trvalo skoro dvě minuty než motor naskočil. Tealc vše sledoval s naprostým klidem. Dával všem okolo najevo, jakou má v majora Cartrovou důvěru. Našpulil rty v mírném úsměvu, aby celou situaci podtrhnul. Konečně dokázala zařadit a druhý vůz s menším odstupem následoval první.
"Majore? Proč se vracíme tak náhle na základnu?" položila po chvilce jízdy otázku Haileyová. Malá blondýnka zkusila štěstí, protože věděla, že major bude možná o něco přístupnější.
"To nevím. Generál s námi chce naléhavě mluvit!" odpověděla neurčitě. Sama nevěděla o mnoho víc, než plukovník sdělil. Jedinou známou skutečností byla informace o návštěvě z Nové kolonie. Kdo přišel, proč nevěděla. Pouze, že s ní chtějí mluvit.
"Chápu. Je to tajné," přikývla na srozuměnou. K podobné domněnce dospěla, dle reakce plukovníka O'Neila. Stávající odpověď potvrdila původní odhad.
"Něco takového," připustila s mírným pokývnutím hlavy. Na rozdíl od plukovníka věděla věci o Nové kolonii, které nikomu neřekla. Nedovolila si příliš přemýšlet. Místo toho se soustředila plně na jízdu. Sešlápla plyn taktéž trochu víc, aby dohnala vůz před nimi. Přes veškerou snahu nedohnala první jeep dřív než na základně. Kapitán Denis Peterson už vítal další příchozí. Převzal od nich čtveřici kadetů. Mírným gestem hlavy něco naznačil co nepochopili. Nemohli. Šlo o nacvičený signál doplněný nenápadným gestem ruky. Kompletní tým SG-1 sjel výtahem do 28 patra. Okamžitě byli uvedeni do konferenční místnosti. Stráž stála u dveří.
"Jsem rád, že jste tu tak brzy," vítal je generál hned jakmile spatřil přivolaný tým.
"Jeli jsme s větrem o závod, abychom o nic nepřišli pane!" utrousil okamžitě O'Neill sardonicky.
"To je pravda," přisvědčil zcela vážně Tealc.
"A kde jsou?" zajímal se Daniel Jackson. V duchu si připravoval vhodný úvodní dialog pro delegaci cizí mocnosti.
"Čeká v konferenční místnosti," ukázal směrem ke dveřím konferenční místnosti. Sám vešel jako první. Pohledem zjistil, že návštěvník stále stojí s rukama za zády u okna s vyhlídkou na Bránu. Teprve když všichni vešli se pomalu otočil.
"Myslím, že kapitána Tolkina všichni znáte!" začal generál v úvodu.
"Ano pane. Už jsme se setkali," promluvil za všechny O'Neil. Hammond rukou vyzval všechny, aby zaujali místa. Tolkin s mírným pokývnutím přijal místo.
"Tak, co Vás přivádí k nám na Zem?" zachoval si plukovník iniciativu.
"Potřebujeme od vás řekněme laskavost," odvětil mu beze stopy humoru.
"Aha. A jakou laskavost máte na mysli?" pokračoval stále tím zdánlivě přívětivým tónem.
"Máme jistý závažný problém, který potřebujeme vyřešit. A Vy nám v něm můžete pomoci." Tolkin upřel pohled k Samantě Cartrové.
"O jaký závažný problém jde?" pozornost velitele SG-1 při slově menší problém vzrostla.
"Vím, že nemáte rád dlouhé okliky, takže budu hovořit zcela otevřeně plukovníku," řekl s nepatrným pobavením.
"Tak to mám nejraději!" gestem ruky dal najevo spokojenost s odpovědí. Vrhnul na kapitána upřený pohled čekajíc co řekne. Zaznamenal nepopiratelnou váhavost.
"Ač nechápeme jak je to možné, Tasha zmizela," vynesl zjevně neochotně pravdu ven po chvilce mlčení.
"Zmizela?"
"Potřebujeme, aby do doby než zjistíme kam zmizela někdo zaujal její místo."
"Proč?"
"Vysvětlení by bylo poněkud složité," povzdechl si. "Zkusím to říct ve zkratce,"odkašlal si než pokračoval dál. "Od chvíle co jsme zajistili Denosiany se odehrálo mnoho věcí. Naše cesta zpět do Nové kolonie vedla celou řadou kampaní, než jsme si probili cestu domů. Za tu dobu získala Tasha řekněme značnou reputaci. Ve své podstatě se stala jak vy říkáte válečným hrdinou. Získala tak značný respekt u našich spojenců a hlavně jejich důvěru. Důvěru, kterou silně potřebovali kvůli chaosu, jež u nich zavládl. Zkrátka a dobře ona je ústřední postavou, která může znovu obnovit spojenecký pakt mezi Novou kolonií, Císařstvím a Říšským impériem. Nikomu jinému nebudou tolik věřit jako jí."
"Počkejte! Říkáte, že zmizela a nevíte jak ani kam?" přerušil ho O'Neill.
"Ano. Už jen samotná skutečnost, že ji někdo unesl je pro nás nepředstavitelná. Nechápeme jak to mohl někdo provést. Ona nám nezmizela jen fyzicky, ale i veškeré mentální spojení bylo najednou přerušeno. Původní domněnka byla, že ji zabili. Jediné co víme od jistého nejmenovaného, zato spolehlivého zdroje, že stále žije a nachází se stále v Nové kolonii, v tomto čase, v této realitě!" Vysvětlil s sotva patrným zoufalstvím v hlase.
"A jak zabráníte tomu, aby se totéž stalo tady s Cartrovou?" namítnul okamžitě.
"V tomto ohledu jsme učinili patřičná bezpečnostní opatření. Dost důkladná, abychom zamezili opakování podobné situace!" odpověděl a hlas mu ztvrdnul.
"Nikdo nehodlá vaše bezpečnostní opatření zpochybňovat," klidný generálův hlas zapůsobil na všechny přítomné.
"Až dosud byla naše spolupráce v užším slova smyslu. Nyní vám nabízíme mnohem širší spolupráci. Jak jsem postřehl provádíte právě výcvik nových členů SGC. Což představuje naprosto ideální způsob jak naši spolupráci rozšířit." Zvedl ruku aby zarazil námitky a nastínil situaci. "Naše nová základna Alfa 10 je složená převážně z kadetů, kteří nemohli v rámci bojů dokončit svůj výcvik. Kapitán Walxin v rámci své nekompromisní kampaně vymetl všechny akademie. Některé z použitých metod by vám připadali poněkud nepřiměřené, ale získal na svou stranu většinu kadetů z druhého až čtvrtého ročníku. Musím zde poznamenat, že všichni šli dobrovolně, nikoho nenutil."
"Jo, namluvil jim nejspíš spoustu nesmyslů," ozval se v reakci O'Neill.
"Ano, zcela logický předpoklad. Neměl dostatek posádek pro obsazení všech nových lodí," přikývnul na souhlas.
"To zní opravdu zajímavě. Jakou širší spolupráci máte konkrétně na mysli?" tentokrát promluvil Daniel Jackson.
"Jak už jsem zmínil. Předpokládám, že máte několik nováčků do vašich týmů. Jsme připraveni ukázat něco víc z naší technologie. Ukážeme vám naše výcvikové zařízení, včetně použitých technologií, zbraní, lékařského vybavení, raketoplánů i hvězdných lodí jakmile budou hotové," předložil celkový návrh a vyčkával co na to řeknou.
"V tomto ohledu souhlasíme. Ovšem pokud vyšleme naše adepty očekáváme, že je alespoň jeden z našich týmů doprovodí," převzal iniciativu tentokrát generál.
"Velmi rozumný přístup. Ale prosím ne víc než 10 celkem," rozhlédl se po okolí s mírným úsměvem. "Ne nejde o žádný trik. Mám příkaz na tomto bodě trvat. Není v tom žádná záminka, nebo projev nedůvěry."
"Dobrá. Ovšem všechno je podmíněno osobním souhlasem majora Cartrové!" připoměl Hammond jednoznačně.
"Jistě. Zřejmě budete chtít naší nabídku řádně promyslet. Nepřemýšlejte však příliš dlouho. Mohu čekat nanejvýš několik dní. Pak musím přizpůsobit plány nové situaci," přikývnul na znamení souhlasu.
"Po tu dobu buďte prosím naším hostem zde na základně," navrhnul generál.
"To nebude třeba. Musím zařídit ještě mnoho dalších věcí. Nechci, aby má přítomnost jakkoliv ovlivnila její rozhodnutí. Najdete mě na Císařském stanovišti Beta1. Vše bude připraveno. Není problém zajistit potřebné vybavení pro každého individuálně. Pokud přijdete nemusíte sebou brát vůbec nic." mírně pokývnul hlavou a vstal, čímž dal najevo, že domluvil.
Necelou hodinu po odchodu Koloniálního kapitána zaklepala major Cartrová na dveře kanceláře generála Hammonda. Po krátkém úsečném vstupte stiskla kliku a vešla dovnitř. Ještě před vstupem se nedechla. Generál seděl ve svém křesle za stolem. Vzhlédl, hned jak vstoupila do místnosti.
"Ano majore?" uvítal ji než došla blíž.
"Jsme připravena jim pomoct pane," řekla prostě bez jakýchkoliv kliček.
"Máte alespoň tušení co všechno to bude obnášet? Co po Vás budou chtít?" řekl a současně ukázal na židli.
"Ne pane," zavrtěla automaticky hlavou.
"Právě to mi dělá jisté starosti. Nejsem si jistý, jakou důležitost pro ně ta Tasha má, ale dospěl jsem k závěru, že pro kapitána Tolkina by mohlo jít spíše o osobní záležitost," usoudil uvážlivě. Čekal na vyjádření.
"Zčásti máte pravdu pane. Na druhé straně Tasha je vrchním velitelem celé koloniální expedice. Má stejnou hodnost jako Vy, ačkoliv u nich hierarchie hodností má trochu jiný žebříček. Z toho co vím, tak je v pořadí druhým, nanejvýš třetím nejvýše postaveným důstojníkem Nové kolonie," podala okamžité vysvětlení.
"Tak to je něco trochu jiného," připustil.
"Na druhou stranu máte pravdu i Vy. Nevím jestli to mám vůbec říct, ale on ji miluje. A ona jeho," dodala, aby nezanechala místo pro pochybnosti.
"Jste si opravdu jistá, že to chcete udělat?" zkusil znovu, aby měl jistotu.
"Pane, zřejmě bych do toho šla i kdyby nám nenabídli nic jako protihodnotu!" odvětila zcela upřímně. Spatřila pouze malou část Nové Kolonie. Nevěděla přesně proč, chtěla poznat víc. Pokud pomoci jim byla možností dostat se tam ochotně ji podstoupí.
"Nemá vliv, že Vás tenkrát nějak ovlivnili?" nadhodil při vzpomínce na jistou epizodu jež v oficiálních záznamech nikde nefigurovala.
"Ne pane. Nic takového. Těžko se hledají slova pro vysvětlení. Jde o jakýsi mentální otisk."
"Mentální otisk?"
"Asi nejde o nejpřesnější výraz, ale řekla bych nejvýstižnější.
Chartokové u netelepatických druhů dokáží zanechat otisk, nebo značku chcete-li, podle které dotyčného poznají," vysvětlovala blíže nadnesený pojem otisku.
"Chcete říct….," začal Hammond.
"Ano pane. A právě tohle musí být hlavní důvod. Zřejmě si myslí, že by mohli oklamat ostatní, kteří si budou myslet, že já jsem ona." Sama si tím nebyla zcela jistá. Doufala však, že generála argument přesvědčí.
"Hmm, moc se mi to nelíbí, ale budiž," souhlasil po chvilce ticha.
"Pane pokud Vás to uklidní, tak já dokážu blokovat přístup do své mysli. Nemohou mě tudíž přímo ovládat. Navíc vzbuzuji u nich zvědavost," zkusila dodat svým vysvětlením přesvědčivější ráz. Současně odvést generála od konkrétního bodu.
"Zvědavost?"
"Pro ně není něco takového obvyklé. Vnímají nás a nikoliv ve špatném slova smyslu jako podřadnou rasu. Skutečnost, že je dokážu blokovat pro ně cosi znamená. Staví nás tím pádem do trochu jiné kategorie."
"Jak o tom tak mluvíte, pomalu pochybuji, zda je moudré se do toho pouštět." zapochyboval najednou zamračeně generál. Sice vydal souhlas, jenže přál si mít z celé věci lepší pocit.
"Zvědavost patří k nejpřednějším vlastnostem Chartoků. Od okamžiku prvních hvězdných letů, kdy zahájili dobývání vesmíru a narazili na jiné civilizace," vysvětlovala dál ve snaze nadřízeného trochu navnadit.
"Z čehož vyplívá?" očekával pointu předchozích vět.
"Jsou zvědaví. Neukojitelně zvědaví a my je i přes naši nízkou technickou úroveň fascinujeme. Jejich životní styl je plný organizovaného řádu. Pro nás zcela nepředstavitelného."
"Hmm. Tak na tom opravdu něco je," utrousil sardonicky. Návštěva jisté Jenifer Waitové zanechala přesně takový dojem.
"Nepředstavují pro nás hrozbu pane, pokud je nevyprovokujeme," upozornila jemně.
"Něco takového jste už říkala majore. Otázkou je zda máte pravdu a oni Vás pouze neklamou."
"Věřte že mám pane. Měla jsem možnost poznat jejich civilizaci víc než kdokoliv z nás. Možná vypadá trochu hrozivě, ale jednu věc Vám o nich mohu říct s jistotou!"
"A to je co?"
"Jsou čestní. Ačkoliv čest není podle Chartoků logická, Hix vyznává jisté tradice. Oba dva, jak Tasha, tak i Hix jsou čestní. Jejich slovo vždy platí."
"Když to říkáte budu tomu věřit. Ale snad mi odpustíte, když někde v hloubi duše zůstanu podezřívavý," odvětil generál s mírným úsměvem.
"Potom bude všechno v pořádku pane," usmála se. Konečně získala definitivní souhlas.
"Otázkou zůstává, koho dám místo Vás do SG-1," nadhodil další téma k hovoru.
"Nebude vůbec těžké najít náhradníka," usmála se znovu což okamžitě pochopil.
"Ano také mě napadl jeden kandidát. A nejlepší bude, když pošlu i doktorku Fraiserovou. Tím bychom mohli mít zastoupenou i naši lékařskou vědu."
"To bude nejlepší řešení pane."
"Zařiďte si všechno potřebné. Za 24 hodin vyrazíte."
"Ano pane."
"Můžete jít!"
vyšla ven ze dveří generálovi kanceláře. V duchu přemítala o zmizení Tashy. V Tolkinově výrazu spatřila náznak paniky, zakryté obvykle neprůhledným výrazem. Rozhodně nevěřil, že něco takového je vůbec možné. Únos. Přímo z centra Nové kolonie, aniž by kdokoliv cokoliv tušil. Necelých deset minut poté dorazil do kanceláře velitele základny SGC plukovník O'Neil. Už věděl od Cartrové, že souhlasila. Nic jiného ani nečekal. Krátce poté si ho generál zavolal. Pochopil příležitost jíž bude mít. Rozhodně hodlal nadřízenému říct pár věcí. Zaklepal na tytéž dveře s cedulkou generálmajor George Hammond. Po stejné úsečném vstupte vešel dovnitř.
"Chtěl jste mě vidět pane?" nadhodil tázavě.
"Ano. Sedněte si Jacku," zvolil více neformální oslovení. Ostatně téma o němž hodlal hovořit bylo spíše osobní.
"Díky pane," přijal nabízenou židli. Zvědavě čekal s čím muž naproti němu přijde. Podle oslovení zřejmě hodlal mluvit více soukromně.
"Víte Jacku, jak major Cártrová, tak kapitán Peterson mě ujišťují, že spolupráce s Novou kolonií bude mimořádně přínosná," začal mluvit.
"Nejspíš ano," zahučel souhlas po chvilce přemýšlení.
"Takže souhlasíte…," nechal větu nevyřčenou.
"Tak bych určitě budoucí spolupráci přímo neformuloval pane. Mám vůči nim jisté výhrady. Něco mi v jejich chování prostě nesedí." Nasadil kyselý výraz pečlivě volíc slova.
"Pokračujte," pobídl ho generál k hovoru.
"Víte, nemůžu si pomoct, ale působí trochu moc chladnokrevně logicky." Odmlčel se sotva pár vteřin než pokračoval. "Víte poté co nás zachránili před těmi legiemi, které přepadli Denosiany, vyřadili Bránu a na základě dojmu síly, kterou přiměli ty parchanty k obavám, prostě odletěli. Proč? Potřebovali opravit loď, aby se mohli vrátit."
"Ale vrátili se přeci ne?" ujišťoval se, že nepřijde žádné další překvapení, které oficiální hlášení neobsahovalo.
"Asi deset dní poté, sotva vyletěli z té zatracené mlhoviny. Deset dní nechávali celou civilizaci v rukách někoho kdo mohl všechny pozabíjet. Pouze proto, aby nemohli utéct Bránou a uniknout případné odplatě. Ano připouštím Denosiané byli zachráněni. Nevím jak Vám pane, ale mě to zní až příliš chladnokrevně!"
"Hmm, možná ano," připustil zamyšleně. Z téhle strany problém dosud neviděl.
"Bojím se toho pane, že podobně chladnokrevně hodlají jednat i teď," přihodil dříve než nadřízený vstřebat poslední názor.
"Není to tím, že jste měl problém s jistým komandérem?" Nadhodil otázku. Nevěděl přesně, co tím doktor Jackson mínil. V této chvíli vycítil příležitost zjistit konečně proč.
"Musel by jste vidět ty její oči. Něco takového jsem nikdy neviděl. Probodávala mě pohledem na každém kroku. Nějak si umanula, že bude Sam přede mnou chránit," otřásl se před vzpomínkou na koloniální důstojnici.
"Aha," odkašlal si generál neutrálně.
"Na druhé straně pane jako jediní pro nás udělali víc než pouhé sliby."
"Ano vím ochranný štít na Bráně."
"Jako jediní nabídli skutečnou pomoc proti Goauldům. Nejsou vázáni žádnou smlouvou jako Asgardi, ani nehodlají zůstat neutrální jako Toláni, či jich není málo jako Tokrů. Mohou být přesně tím spojencem jakého potřebujeme."
"A co ta omezení?"
"Ano, to by mohla být určitá překážka," připustil. Úplně zapomněl hlavní podmínku stanovenou Hixem při prvním setkání.
"Každopádně jsem rozhodl, že Vy a Váš tým doplněný o kapitána Petersona a doktorku Fraiserovou doprovodíte naše kadety v nadcházející misi. Sice jsem uvažoval o mariňácích z SG-3, ale myslím, že SG-1 bude mnohem kompaktnější tým zastoupený větším množstvím názorů," řekl nakonec. Ještě v počátku rozhovoru váhal, ale teď si byl naprosto jistý.
"Ano pane."
"Mise začne za dvacet čtyři hodin. Potrvá dva až tři měsíce, takže si zařiďte vše potřebné." Gestem plukovníka propustil.
Kapitola 02 - Rozhodnutí
Kapitán Denis Peterson ještě naposledy zkontroloval čtveřici kadetů. Od okamžiku, kdy se dozvěděl o nové misi, začal horečnatě pracovat. Původně měl v plánu zajet domů, rozloučit se s matkou. Nakonec jí pouze zavolal, že bude nějakou dobu pryč. Získal více času k potřebné přípravě. Ve své kanceláři začal probírat veškeré poznámky, které si uděl z dřívějška. Vstřebával každičkou informaci, kterou měl k dispozici o Nové kolonii. Výtažek z hlášení SG-1, jejich pobytu na Dravci Oko 7Z třídy C. Dále vzpomínal, co všechno řekla Sam, poté když se jako poslední vrátila z P8X-121. Vyprávěla o mnoha, mnoha technologických zázracích. Jenže příliš stručně a upjatě. Možná byl přeci jen trochu dotěrný. Touha po vědění musela překročit jistou hranici, jinak si nedovadl vysvětlit mírné ochladnutí vzájemných pracovních vztahů. Ne příliš patrné, ale on ho jasně pociťoval. Obracela se totiž o odbornou pomoc k jiným zdrojům. Zkoušel pracovní vztahy vrátit do původních kolejí, ale celkem bezvýsledně. Snaha vedla pouze k tomu, že vůči němu začala být ostražitá. Povzdechl si. Žena, kterou si oblíbil, neřkuli zamiloval od první společné mise, ho najednou přehlížela.
Čtveřici adeptů našel v jídelně. Nikdo jim nic neřekl takže zůstávali pouze u dohadů a domněnek. Vypadali poněkud sklesle. Ne kvůli nepovedenému cvičení. Stále nevěděli nic z náhlého návratu do SGC. Neznali vůbec nic z toho, co právě věděl. Informaci získal hned z první ruky od generála Hammonda. Zbytek pak studiem hlášení. I on sám měl radost, neboť byl zařazen s doktorkou Fraiserovou k týmu SG-1 na dlouhodobou mimozemskou výpravu. Potřeboval změnu. To, že tam bude SG-1 bez Samanthy, doslova hrálo do karet. Možná vzájemná delší nepřítomnost navrátí věci zpátky k normálu. Nenápadně si s tácem jídla přisedl k nim. S mimořádnou vervou začal jídlo konzumovat. Doslova cítil na sobě pohledy čtveřice mladých nadějí letectva. Asi v polovině jídla zastavil dodávaje svému výstupu lehce dramatický nádech.
"Už vám to říkali?" nadhodil a znovu si dal další sousto do úst.
"Co nám měli říct?" promluvil jako první Eliot.
"Právě jdu od generála Hammonda. Mluvil s generálem Kerriganem a ten souhlasil s možným až tříměsíčním výcvikem mimo Zemi," pronesl s patrnou nedbalostí. Znovu se pustil s vervou do jídla.
"Cože?" vzpamatovala se jako první Jenifer Haileyová. Malá blondýnka svraštila už tak dost zamračené čelo přemýšlením, ještě víc což už snad ani nemohlo být možné.
"Jo, právě to dohodli. Za nějakých 12 hodin můžeme vyrazit," doplnil rychle mezi dvěma sousty.
"Kdo všechno vyráží kapitáne?" zajímala se.
"No plukovníka O'Neilla asi znáte? Teal'ca a doktora Jacksona také?"
"A co major Cartrová?" připomněla mu Haileyová.
"Jo ta…," předstíral menší zamyšlení. "Tak ta zrovna s námi nepůjde. Teda půjde, ale ne tam, kam půjdeme my. Zato půjdu já a doktorka Fraiserová."
"Kvůli tomu jsme se tak rychle vraceli přímo sem," konstatovala.
"Správně."
"A kam přesně půjdeme pane?" vyzvídal Eliot.
"Doporučuji vám pořádně se najíst a vyspat. Pokoje máte připravené. Za 11 hodin vás vyzvednu," mluvil a začal vstávat. Talíř měl prázdný, což u ostatních vzbudilo menší údiv. Způsob, jakým snědl takovou porci jídla, zůstával záhadou. S úsměvem odešel vrátit talíř i s táckem. Během okamžiku zmizel z jídelny.
"Co si o tom myslíte?" promluvila po chvilce zaraženého ticha Sattherfieldová, tmavovlasá hnědooká dívka s nezaměnitelnými asijskými rysy a mírně tmavší pletí.
"Že bychom měli udělat co říká," chopila se znovu slova Haileyová. Pustila se rychle do jídla. Čímž strhla i ostatní.
"Nemůžu tomu uvěřit," nechal se slyšet Grogan hned jak taky dojedl.
"Tak to je nás víc," přidal se k němu i Eliot.
"Co když jde o další z jeho povedených žertíků?" přihodil s mírným
zamračením. Vstal, odevzdal talíř i s táckem a pomalu se šoural ke dveřím, aby ho ostatní mohli dohnat.
"Já myslím, že ne!" zaslechl za sebou hlas. Poznal okamžitě komu patří.
"Proč ne!" oponoval.
"Podle výrazu tváře!" dostal pohotovou odpověď.
"Tvářil se potuleně, tak jako když chystá nějakou čertovinu!" bránil vlastní názor.
"Musíš se dívat trochu lépe. V očích měl něco trochu jiného," zařadila se Haileyová vedle něj.
"Ty to poznáš?" zapochyboval. Otevřel výtah a zadal příslušné patro.
"Uvidíš za 11 hodin," ušklíbla se na něj.
"O co se vsadíme?" zkusil znovu.
"Prohraješ!" odpověděla mu nekompromisně. Výtah zastavil v 25 patře. Vystoupili ven. Chvilku bylo ticho. Už předtím jim kapitán Peterson ukázal, kde mají připravené ubikace. Poprvé skutečně okusili atmosféru základny. "Pojď," vyzvala druhou dívku. Stiskla kliku, otevřela dveře do nichž vešla. Lehce za rukáv jí vtáhla dovnitř než Grogan zkusil vnutit nějakou skutečnou sázku.
"Opravdu si myslíš, že to je pravda?" řekla hned jak osaměli.
"Přesně tak!" sundala si kabát uniformy poté kalhoty i černé tričko a zamířila do sprchy. Zanechala svou společnici zaraženou stát. Za chvíli slyšela zvuk tekoucí vody, což jí vytrhlo ze zamyšlení. S pokrčením sundala kabát, který pečlivě složila vedle postele. Sedla si a čekala až bude koupelna volná. Uběhlo sotva pár minut, když Jenifer Haileyová vyšla ven. S mokrými vlasy, zabalená v ručníku. Beze slov vytáhla z prádelníku vedle postele připravené pyžamo. Velikost evidentně nebyla přesně na ní. Nedala nijak znát rozpaky. Klidně si ho oblékla. Provedla poslední úpravu mokrých vlasů. Spíš si nechala vlasy učesat. Hned jak Lien skončila vzala si od ní mokrý ručník. Sama bez dalšího komentáře šla do sprchy. Voda byla po dlouhém prašném dni osvěžující. Kupodivu cítila určitou únavu z náročného dne. Hned jak skončila převlečená skočila do postele. Vedle ní Jennifer zhasla lampičku a místnost se ponořila do tmy.
Neuběhlo ani 11 hodin, když zaklepání odhalilo kapitána Petersona. Eliot s Grogenem byli vzhůru, připravení. Ve vedlejší místnosti obě ženy ještě spaly. Jenifer Haileyová měla ten dar pozorovat lidské reakce. Musela poznat, že neblafuje. Učinil si poznámku pro příště, aby nasadil mnohem záhadnější výraz. Pokud dokáže ještě záhadnější výraz nasadit.
"Je čas," řekl k nim. "Máte 10 minut." Zavřel dveře, spustil stopky na hodinkách a čekal. Nevnímal nic jiného než display svých digitálek. Čas nemilosrdně ubíral vteřinu za vteřinou stanovenou dobu. Těsně po osmé minutě se dveře otevřely. Obě kadetky připravené vyšly ven. Pohledem změřily své mužské protějšky.
"Dobrá." Víc Denis Peterson neřekl. Vedl je k výtahu. Sjeli do 28 patra. Pouze jediný ze čtyř kadetů dosud vstoupil do prostoru Brány. Představa nového průchodu Bránou vzbuzovala v kadetce Jenifer Haileyové nečekané vzrušení. Na rozdíl od ostatních věděla, co má čekat. Rychlým krokem vedl kapitán své svěřence. Nedával jim příliš čas k rozhlédnutí. Otevřel dveře do konferenční místnosti. Generál Hammond s týmem SG-1 už na ně čekali. Čtveřice před velitelem SGC vysekla předpisový pozor, následující zasalutováním. Generál opětoval vojenský pozdrav.
"Dnešek měl být posledním dnem vašeho zkušebního výcviku do SGC," začal rozvláčně. "Současně před nás dnešní den staví mimořádnou příležitost. Včera nás kontaktoval zástupce jednoho z našich nejnadějnějších spojenců. Učinil nám nabídku, díky které bude mít devítičlenná skupina možnost poznat blíže jejich výcvikové zařízení, včetně pokročilých technologií." Na chvilku se odmlčel. Pozoroval reakce. Poté s mírným úsměvem pokračoval. "Jelikož tvoříte dobrý tým a jste naší velkou nadějí do budoucnosti, souhlasil jsem, aby vaše skupina dostala možnost zúčastnit se. Generál Kerrigan dal též svůj souhlas. Volba zůstává na vás samotných. Není to rozkaz, pouze nabídka." Vyčkal chvilku než stráví jeho slova, aby mohl dodat: "Poručíku Eliote. Jste velitelem týmu. Jaká je Vaše odpověď?"
Eliot pomalu otočil hlavu ke svým druhům. Očima vyzval všechny k vyjádření názoru. Mírné úsečné kývnutí vzal jako souhlas. "Bude pro nás ctí zúčastnit se pane!" promluvil pevným jasným hlasem.
"Ochraňuj nás bůh," zaslechl tichou poznámku od plukovníka O'Neilla. Cartrová do něj šťouchla nesouhlasně loktem.
"Dobře chlapče," ignoroval generál sarkasmus velitele SG-1.
V tu chvíli někdo prudce otevřel dveře. Vešla doktorka Fraiserová. Zadýchaná, ještě v civilním oblečením s omluvným výrazem ve tváři. "Omlouvám se pane. Musela jsem zařídit několik věcí ohledně Cassandry."
"V pořádku doktorko. Jste tu přesně včas. Tady jsme skončili. Do hodiny vyrazíte." Gestem ukončil setkání.
"Očekávám, že se vy čtyři budete hlásit na ošetřovně!" zastavila kvarteto kadetů. "Vy taky kapitáne!" vzala Denisovi úsměv z tváře.
"Promiňte doktorko, ale myslím, že to nebude nutné," dohnal doktorku na chodbě.
"To nebyla žádost Denisi. Byl to rozkaz od hlavního lékařského důstojníka!" odbyla ho příkře.
"Víte přeci, že oni tam na druhé straně budou chtít udělat totéž," namítal mírným tónem.
"O důvod více!" odsekla ještě než došli k výtahu. Dal už neříkal nic. V klidu vyjela do 21 patra na ošetřovnu. S převlékáním do obvyklého lékařského oděvu se nezdržovala. V rychlosti na sebe hodila zelený baret určený do terénu. Přes něj bílý plášť. Rukou kynula příchozím, ať vejdou. S zaběhnutou rutinou provedla vyšetření. Kapitána obdařila speciálním pohledem, kterým ho varovala, ať nezkouší cokoliv namítat. Celé to zabralo necelých 50minut. Na ošetřovnu právě vešla Samanta Cartrová. Už oblečená v zelené uniformě SG-1.
"Janet? Jsi připravená? Za 10 minut vyrážíme," upozornila ji jemně.
"Ano. Hned!" odvětila trochu roztržitě.
"Stalo se něco?" vyzvídala okamžitě.
"Ne, vlastně ani ne, já...," zmlkla uprostřed věty.
"Co?"
"Bojím se nechat Cassandru, samotnou po tom všem," přiznala nakonec.
"Přece doktor Antus Ferguson stabilizoval její upravenou DNA. Sama jsi přece říkala, že jejich medicína je o stovky let napřed," uklidňovala doktorku přesvědčivě.
"To doufám. Pořád mám pocit, že Nirty udělala ještě něco jiného, co nám uniklo."
"Na druhou stranu můžeš místo sebe vybrat náhradu," zkusila zahrát na jinou notu.
"Teď už ne. Souhlasila jsem s účastí. Jen mě nenapadlo, že bude tak těžké odejít," povzdechla si.
"Jejich lékařská věda je opravdu hodně napřed."
"Ano to je. Možná právě to mě láká."
"Tak už pojď, ať na nás nečekají," poklepala jí Sam s úsměvem na rameno.
"Máš pravdu Sam." Shodila ze sebe lékařský plášť. Upravila si uniformu a poté vyšla společně s Sam z ošetřovny. Výtah vyhodil obě ženy v posledním 28 patře. Beze slov došli až k Bráně. Zbytek týmu na ně čekal. Generál Hammond před nastoupenou skupinou učinil kratičký proslov než potřásl rukou veliteli SG-1 a popřál hodně štěstí v nadcházející misi. Jako by svůj proslov přesně načasoval, zapadl sedmý zámek těsně poté co domluvil. Gejzír energie vytryskl z šestimetrového kruhu. Po chvilce stáhnul svou energii dovnitř. Zůstalo pouze zářící modré jezírko.
"Tak mládeži jdeme!" vytrhnul kadety ze zamyšlení plukovníkův hlas. Rukou vybídl ať postupují po rampě. Sam prošla Bránou jako první. Teal'c s Danielem ji následovali s odstupem několika vteřin. Jenifer Haileyová beze strachu vstoupila do šestimetrového kruhu. S dalším odstupem po ní Eliot s ostatními. Průvod uzavřel Jack O'Neill. Brána ho vyhodila, jako celou skupinku ve spoře osvětlené místnosti. Zamžoural, snažíc přizpůsobit zrak temné místnosti. Intenzita světla stoupla na přijatelnou úroveň, takže dokázal rozeznat jednotlivé postavy. Zvláštní pozornost věnoval místnosti s Bránou. Nevypadalo to tu jako posledně. Nikde neviděl východ z jeskyně. Přešel blíž k Cartrové.
"Něco mi tu nehraje. Kde sakra jsou?" zašeptal, tak aby ho slyšela jenom ona.
"Jsme v podzemí pane. Chvilku potrvá než dorazí," odpověděla s naprostým klidem.
"Aha. Na jak dlouho to odhadujete?"
"Už slyším výtah," uklidnila ho.
"Fajn, bylo na čase," neodpustil si poznámku.
Dveře výtahu neviděné pouhým okem se syčivým zvukem vypustili někoho v černém, koho dosud neznali. Vyzbrojený puškou, která ani v nejmenším nepřipomínala paralyzátory s nimiž přišli do styku při předchozím kontaktu. Muž vypadal jako profesionální voják.
"Jste očekáváni," promluvil bezvýrazně. Nastoupil do výtahu. Vyčkal dokud nevstoupili všichni. Trvalo necelou půlminutku než vyjeli na povrch ve známé jeskyni. Tam akorát dorazil kapitán Tolkin. Mlčky pokynul rukou. Silové pole chránící vchod zmizelo. Vedl celou skupinku ven. Rukou udal směr společně s volným krokem ztichlou osadou ponořenou do hluboké tmy. Světlo vycházelo pouze z jediné osvětlené budovy. Vešli do poměrně prostorné poloprázdné místnosti. Uprostřed stál dlouhý stůl, kolem pohodlná křesla a na stěně jedna veliká obrazovka s několika terminály kolem. Koloniální kapitán zastavil před stolem.
"Jsem rád, že jste přijali naši nabídku," promluvil tiše.
"Bylo nám potěšením," chopil se slova O'Neill.
"Asi vidíte jistou nesrovnalost ve vzájemném oběhu obou planet," poznamenal lehkým konverzačním tónem.
"No, je tu trochu tma," utrousil znovu plukovník.
"Za necelých šest hodin začne svítat. Do té doby máme hodně co probrat," řekl naprosto vážně.
"Nebude vadit, když se k tomu posadíme? Šest hodin je dlouhá doba,"
"Jistě. Hned ráno vám představím svůj stávající tým." vybídl je, ať zaujmou místo.
"Už se moc těším,"
"Jste připravena?" obrátil svůj pohled k Sam.
"Ano," přikývla odhodlaně.
"Nemusíte se ničeho bát," řekl uklidňujícím tónem. Dveře zasyčely až všichni přítomní pozemšťané leknutím nadskočili. Do místnosti vešly dvě ženy. Ve sporém osvětlení jim nebylo vidět do tváře. "Toto je Krystal a její dcera Leitha. Jsou z našeho speciálního oddělení. Jděte s nimi. Oni zařídí vše potřebné."
Samanta Cartrová odhodlaně vstala. Skoro odhodlaně. Stíny v místnosti působily značně na psychiku. Zaznamenala, jak jedna z žen kývla. Nedokázala rozeznat která je která. Vyšla s nimi ven. Zaujali pozice po levé a pravé straně, takže si trochu připadala jako odsouzenec jdoucí na popravu. Zastavili u jedné z budov na okraji osady.
"Tudy!" Ukázala sotva viditelné dveře. Jedna z nich naťukala kód v sotva rozeznatelném terminálu. Dveře se otevřely. Vešla dovnitř, zatím co druhá vybídla Sam ať jde za ní. Vstoupila do naprosté tmy. Na svém rameni ucítila ruku. Zůstala strnule stát. Horečnatě přemýšlela na co vlastně čekají.
"Počítači světlo!" zazněl opět ten jasný soprán. Místnost najednou zaplavila vlna světla. Zmateně zamrkala a snažila se přizpůsobit náhlé změně. Její doprovod nic takového evidentně nepotřeboval. Teprve teď, konečně zaznamenala tváře obou žen. Měla co dělat, aby nezírala. Okamžitě poznala Krystal. Mírné vrásky na čele, více napnutá kůže ve tváři nedávala prostor k pochybám. Zato Leitha byla podle lidských měřítek velice mladá a mimořádně krásná. Dlouhé splývající vlasy, černé oči, ostřejší rysy v naprosto hladké tváři bez sebemenší stopy vrásek. Zaznamenala úsměv doprovázený mírným pokývnutím směrem vpřed. Jemně ji postrčila kupředu. Laboratoř do níž vstoupila nebyla prázdná. Lůžko u stěny bylo ustlané. Postava v něčem, co vypadalo jako pyžamo vstala bosýma nohama na zem.
"Proboha Krystal!" zazněl rozčarovaný ženský hlas. "Nemůžeš alespoň zazvonit!"
"Zvonila jsem!" odpověděla starší žena bezvýrazně.
"Tak musíš víckrát!" zamumlala zamračeně.
"Nechceš se laskavě připravit. Ona už je tady," nevyvedla Chaockou ženu nijak z rovnováhy.
"Opravdu?"
"Ano," ukázala Krystal směrem k nim. Sam konečně poznala kdo je třetím členem spolku. Doktorka Karen Markusová. Bez uniformy hned nepoznala, koho má před sebou. Karen okamžitě přišla blíž. Potřásla si s ní rukou. "Vítejte Sam."
"Ehmm…, díky." Vypravila ze sebe trochu překvapeně. Ještě netušila co přijde. Hlavní lékařka z Dravce Oko 7z chvilku hledala své oblečení. Našla ho až po notné chvíli. Poté bez sebemenších rozpaků sundala vrchní díl pyžama. Samozřejmě pod ním nic neměla, pouze odhalila své vnady. Beze spěchu shodila i spodní díl. Celé tělo se lesklo potem. Začala se soukat do své jednodílné uniformy.
"Nejdřív se jdi osprchovat!" zavrčela na ní Krystal
"Ano prosím." Doktorka po ní vrhla pohled plný nevinnosti. Sam najednou nevěděla rozpaky kam se dívat.
Pohledem přejela malý koutek, který sloužil pouze jako dočasné místo na přespání. Krystal zmizela za rohem. Předtím stačila sebrat doktorčinu pohozenou uniformu. Zaslechla zvuk tekoucí vody. Leitha mezi tím přišla k odhozenému pyžamu. Chvilku si ho prohlížela propocený noční úbor. Koutek úst jí pobaveně zaškubal. Položila ho na postel. V tom zaznělo doktorčino vyjeknutí. Celkem dvakrát. Začala se nezadržitelně smát.
"O co jde?" vyzvídala Sam, které celá záležitost unikala.
"Tady naše slavná doktorka rozhodně nespala," nadhodila pobaveně.
"Nespala?"
"Jde o provokaci. Samozřejmě věděla o příchodu vaší skupiny. Věděla, že sem přijdeme. Nemohla si odpustit moji matku trochu popíchnout," smála se dál. Chtěla pokračovat ve vysvětlování, když v tom voda ztichla. Okamžitě nasadila neutrální výraz. Vybídla pozemšťanku, aby vešla. Poprvé mohla spatřit laboratoř. Postavit něco takového za týden byl šibeniční termín. Vlastně doufala v ještě jeden den než přijdou. Nebyl čas testovat složitě propojené zařízení. Mohla jen doufat, že bude fungovat. Karen konečně vyšla ze sprchy, oblečená do černo-modré uniformy lodní lékařky. Vlasy měla mokré. Lehce pročísla rukou a upravila do obvyklého účesu. Kratší střih mnoho variant nedával, takže byla sčesáním velice rychle hotová. Ve tváři uličnický výraz. Za ní Krystal s obvykle klidným důstojným výrazem.
"Jsi součástí vážené, uznávané vůdčí rasy. Chovej se podle toho!" vytknula okamžitě zaznamenaný prohřešek. Nasadila přísný výraz, podtržený nesouhlasným zavrtěním hlavy. Za svého působení v sekci 1, stále nemohla přivyknout neobvyklému chování některých kolegů. Doktorka sice nepatřila k sekci 1, ale byla zcela typickou ukázkou.
"Provedu," sklopila hlavu a nasadila kajícný výraz. Krystal znechuceně odfrknula.
"Tihle Chartokové jsou naší vůdčí kastou. Většina z nich si zachovává určité dekórum váženosti. Naprostá většina, až na několik odstrašujících případů!" promluvila směrem k Sam.
"Tak přejděme k věci." Začala doktorka vydávat pokyny.
Leitha vedla Samanthu Cartrovou do oddělené části laboratoře. Kromě celé řady různých panelů zde stálo jedno křeslo. Nebylo možné jich připravit víc ani to nebylo třeba. Telstrok, zařízení pro zrychlené učení, jak ho narychlo přejmenovali, původně sloužil ke zcela jiným účelům. Přes všechno se musela otřást. Sama ho upravovala, takže musela znát veškeré aspekty Chartockého vynálezu. Slabou útěchu představovala skutečnost, že těchto zařízení existovalo jen několik prototypů. Jednoduše řečeno šlo mozkovou sondu schopnou celé řady nejrůznějších věcí od čtení myšlenek až k samotnému ovládnutí, či přetvoření mysli. Všimla si zaraženého pohledu blonďaté pozemšťanky. Aktivovala lékařský panel s obrazovkou napojenou na sondu.
"Nejdřív trochu teorie," začala mluvit. Nasadila úsměv, kterým doufala zakrýt své vlastní pocity. "Abychom mohli dosáhnout co nejvěrohodnějšího výsledku potřebujeme ti předat jisté znalosti a vědomosti. Normální studium naší historie by trvalo roky možná i víc, stejně tak technické znalosti či bojové dovednosti."
"Bojové dovednosti?"
"Času máme poměrně málo, takže jen to nejnutnější. Nevíme přesně, jak rychle budeme moci postupovat. Tohle je pouze prvotní fáze. Určíme způsob a rychlost, s níž ti můžeme potřebné znalosti předávat. Vše probíhá na úrovni podvědomí," doplnila, když si všimnula Samantiny reakce.
"Aha, napadlo mě to," připustila po chvilce.
"Všechno budeme pečlivě monitorovat. Není důvod k obavám. Mezi tím zapracujeme také na samotném vzhledu." Rukou vybídla, ať si sedne. Ještě předtím naznačila, ať si sundá kabát.
Kapitola 03 - Na počátku
Císařské stanoviště beta 1, hvězdný čas: 2222.3,24
"Nemohu si pomoci, ale připadám si v tom trochu nesvá," promluvila nervózně doktorka Janet Fraiserová. Stále prohlížela nově obdrženou, jednodílnou uniformu.
"Ujišťuji Vás, že v tom vypadáte dobře. Dokonce máte i logo SGC," zareagoval jako první plukovník O'Neill. On sám žádnou prohlídkou neprošel, za což byl neskonale vděčný. Nejspíš si ho už naskenovali, když byl na Dravci Oko 7Z. Pohledem hledal oporu u Daniela. Archeolog s brýlemi na očích zarytě mlčel. Vzpomínka, jak posledně urazil Sam, ho od podobných komentářů odrazovala.
"Je to takové na můj vkus moc přiléhavé. Velice pohodlné jenže příliš přiléhavé," povzdechla znovu. Nemohla si pomoci. A také příliš zvýrazňující, což si nechala pro sebe.
"Konec konců jsme jejich hosté. Musíme se přizpůsobit místním zvykům," uklidňoval jí kapitán Denis Peterson. I on prošel stejnou lékařskou prohlídkou jako doktorka, ačkoliv ona to měla s odborným výkladem. Podle výrazu Koloniální lékařka Ariel Fergusonová ani její muž nešetřili podrobnostmi. Speciálně pro ní udělali menší přednášku, díky čemuž tam strávila mnohem více času než kdokoliv z ostatních. Pouze Jack, Daniel a Teal'c zůstali od úplné prohlídky ušetřeni. Ti také měli stále své zelené uniformy místo šedomodrých, které dostali ostatní. Vybavení v podobě batohů, jejichž obsah zatím zůstával neznámý objevil Jack náhodou v rohu místnosti. Každý nesl jmenovku s označením. Užuž chtěl prohlédnout obsah, když do místnosti vešel kapitán Tolkin. Koloniální kapitán tentokrát nešel sám. Do místnosti vstoupili ještě tři lidé. Dvě ženy a jeden muž. Všichni ve stejně přiléhavých kombinézách zeleno-šedé barvy. Dvě zlaté insignie na límci uniformy.
"Dovolte abych vám představil svůj zdejší tým," zahájil Tolkin vzájemné seznamování. "Toto je poručík Susan Arčrová náš hlavní pilot. Naučí vás jak pilotovat naše menší i střední plavidla," ukázal na vyšší ženu světlejší pleti s tmavě hnědými vlasy a očima stejné barvy. Letmo kývla hlavou. "Toto je poručík Simon Ingirus náš hlavní konstrukční inženýr. Ukáže Vám naše technologické výdobytky," ukázal na stejně vysokého mladého muže s hnědými vlasy a jasně modrýma očima. "A toto je poručík Jenifer Waitová náš specialista. Mohl bych dlouze vyjmenovávat v kterých oborech, ale to poznáte brzy sami. Jako velitel základny budu mít trochu jiné starosti. Někteří z vás už poručíka možná znáte. Pokud budete cokoliv potřebovat obracejte se přímo na ní," zdůraznil svá slova gestem ruky ukazující na ní prstem.
Sotva slova odezněla vystoupila z řady s kočičí ladností. Podle lidských měřítek to byla mimořádně krásná žena. Mírně vystouplé lícní kosti, spojené s hladkou, lesklou pokožkou. Lesklé černé vlasy stažené do jednoduchého dlouhého copu odhalující špičatá ouška. Pohledem přejížděla devítičlennou skupinku. V modrých očích sálala zvědavost. Trochu delší okamžik věnovala Teal'covi. Postupovala dál. Každému věnovala krátký pohled. U poslední členky v řadě zastavila. Kadetka Jenifer Haileyová svým menším vzrůstem u ní vzbudila netušený údiv. Levé obočí šlo tázavě nahoru. Rty pobaveně zaškubaly při blondýnčině vzdorném výrazu.
"Bude mi potěšením poznat každého z vás blíž," promluvila konečně. "Za dobu naší spolupráce, jistě najdeme čas k bližšímu seznámení a dalšímu vzájemnému poznání našich odlišných kultur. Času k tomu bude spousta. Určitě nebudete litovat spolupráce s námi." Během krátké řeči vstoupil dovnitř kdosi další. Přistoupil blíž. Byl to Magnuson. Vůdce Císařské osady Beta1. Tolkin se k němu zdvořile otočil.
"Všechno připraveno kapitáne," řekl prostě bez jakéhokoliv úvodu.
"Děkuji." Kývnutím hlavy dal najevo svou vděčnost.
"Můžete vyrazit. Tranzitní okno bude asi hodinu volné," dokončil neutrálním tónem.
"Pak bychom neměli otálet," přitakal souhlasně.
"Malý moment!" dohonil ho Jack O'Neill hned jak vyšli ze dveří. Od rozhovoru s generálem zůstával dvoj-násob ostražitý k určitým událostem. Jednou hlavní starostí byla právě Samantha Cartrová.
"Jste si jistý, že je na tohle ta správná chvíle, plukovníku?" zastavil okamžitě chůzi.
"Chci vidět Cartrovou než odsud odejdeme!" požadoval podle očekávání. Nehodlal odejít pokud neuvidí, že je skutečně v pořádku.
"Jak chcete," pokrčil Tolkin rameny. S touto možností počítal. Rukou udal směr. Vedl ho k odlišné budově u samého okraje osady. Zadal kód do malého nenápadného terminálu. Vešel dovnitř jako první. Zastavil v otevřených dveří. Vybídl ho ať vejde dovnitř. Podle blonďatých vlasů identifikoval Sam. Sklopil pohled. Stála k němu zády přičemž si právě za něčí pomoci oblékala černou, dvoudílnou uniformu. Horní část dosud scházela.
"Možná jí sám nepoznáte." Skoro vyskočil z kůže, když vedle sebe zaznamenal doktorku Markusovou. Ve stejné jednodílné uniformě jako ostatní ze skupiny. Jen trochu odlišné barvy. Konec konců patřila k Tolkinově posádce. Přes rameno mající přehozenou lékařskou brašnu spokojeně sledovala výsledek svého díla. Jedním okem sledovala Jackovu reakci. V okamžiku kdy Sam konečně za pomoci Krystal dokončila oblékaní a otočila se.
"Panebože," vydechl překvapeně. Údivem mu poklesla čelist. Přišla k němu blíž, takže si jí mohl zblízka pořádně prohlédnout.
"Něco v nepořádku pane?" promluvila tázavě.
"Vypadáte přesně jako ona," vydechl nevěřícně. Naprosto dokonalá podoba. Víc než by čekal. Nejenže vypadala, ale i hlas měla stejný.
"Z 96,4%," doplnila po pravici doktorka.
"Tak to je asi opravdu hodně," utrousil automaticky
"Potřebujete ještě něco pane?" zeptala se ho zkoušející zakrýt vlastní netrpělivost.
" Já…, jen jdu zjistit….," začal.
"Jestli jsem v pořádku. Ano jsem!" odbyla nervózně rukou jeho starostlivost.
"Pak tedy….. hodně štěstí."
"Díky."
"A…, dávejte tam na sebe pozor, ano?" učinil poslední gesto než vyšel ze dveří.
"Budu," ujistila ho s úsměvem. Kyselý výraz Krystal doprovázel celý dialog, dokud nevyšel konečně ven.
Nevěřícně zavrtěl hlavou při odchodu. Doktorka srovnala krok, hned jak vyšli ven. Mlčky dohnali zbytek skupiny. Ti už čekali v podzemním prostoru Brány. Aktivace začala v okamžiku, kdy výtah vyzvedl přicházející trojici. Jiný voják v černém, ozbrojený hrozivě vypadající puškou stál na stráži u přístupu. Brána naskočila obvyklým způsobem. I přesto mladí absolventi vidíc vytvoření červí díry teprve podruhé, v případě Jenifer Haileyové počtvrté fascinovaně hleděli do nepřirozeně modrého jezírka uvnitř kruhu. Ze začátku to byla fascinující podívaná. Tolkin bez váhaní vyrazil. Prošel Bránou. O'Neill hlavou pobídnul ostatní ze skupiny. Sám šel znovu jako poslední.
Vystoupil na druhé straně. Měl pocit, jako by se někde uprostřed otočil a vrátil zpátky. Stejně tmavá spoře osvětlená místnost. Dost velká pro větší skupinu. Pohledem hledal výtah nahoru. Nikde nespatřil nic co by vypadalo jako cesta nahoru. Neodvažoval se hádat, jak hluboko pod zemí můžou být. Podivný zvyk, přesouvat Bránu pod zem. Hledal Koloniálního kapitána, který zrovna něco kutil u terminálu. Odstoupil od něj těsně před ním. Obrátil pohled zpět ke skupině. Lehce kývnul. Jack chtěl akorát položit otázku, když najednou ucítil něco podivného. Jiskřivé světlo ho obklopilo. V kratičkém prchavém okamžiku spatřil dvě různá místa. Během několika vteřin ho bodavé světlo udeřilo do očí. Stejně na tom byli ostatní lidé. Pouze pětice Koloniálních důstojníků vypadala, jako by o nic nešlo. Ze slušnosti počkali, až se jejich hosté rozkoukají. Před sebou měli mírně zvlněný terén bez výraznějších stop vegetace. Typická pustina. Klima kupodivu celkem mírné.
"Hezké místo," udělal první poznámku Jack O'Neill.
"Jsem rád, že se Vám tu líbí," odvětil mu Tolkin beze stopy sarkasmu.
"Kde máte základnu?" odkašlal si, jelikož kapitánovi evidentně chyběl smysl pro humor.
"Asi 35 Kilometrů odsud," ukázal rukou severozápadním směrem.
"Aha," sklapnul.
"Pěšky tam budeme zítra ráno." Tentokrát mu levý koutek pobaveně zacukal.
"To bude určitě hezká procházka," utrousil sarkasticky, protože neviděl kapitánovi do tváře.
"Možná ne," ukázal znovu severozápadním směrem. Jack zaměřil do místa dalekohled. Skutečně zaznamenal zvlněný písek. O chvilku později i dvě rychle jedoucí vozidla. Podle rychlosti musely doslova letět s větrem o závod.
Teprve když dorazily k nim zaznamenal nepřítomnost podvozku s koly. Vozidla tolik podobná vojenský jeepům, snad jen s trochu protáhlejším předkem visela ve vzduchu. Kamufláž odpovídala šedožluté krajině. Notnou chvíli strávil zkoumáním, zda podvozek přeci jen není skrytý. Podezřívavě obešel nejbližší vůz. Zakroutil hlavou.
"Anti-gravitační spídr," dostal nečekané vysvětlení od Jenifer Waitové. Překvapením sebou trhnul. Způsob, jakým se tiše pohybovala ho trochu znervózňoval. Tázavě zvedl obočí. "Jde o zařízení odporující gravitační přitažlivosti. Působí jako odpuzující síla zhruba stabilně jeden až dva metry od povrchu. Vzdálenost může být větší, ovšem náklad podle vzdálenosti menší."
"Jakou rychlostí mohou letět?" zajímalo Denise Petersona.
"Bezpečná cestovní rychlostí mezi 250ti až 320Km/h. Maximální rychlost kolem 500km/h. Záleží na konstrukci."
"Působivé. Velice rychlé pozemní vozidlo."
"Samotná výroba byla celkem jednoduchá. Nahrazují transportní čluny, jejichž výroba je nepoměrně složitější, dražší, náročnější," podala jednoduché vysvětlení.
"Nebojte, budete mít příležitost zkusit co dovedou. Teď nastupte."
Tolkin usedl dopředu hned vedle řidiče. O'Neill ho napodobil v druhém vozidle. Bezpečnostní pásy vypadaly podobně jako u nich. Bez problémů si ho zapnul. Daniel, Teal'c spolu s čtveřicí kadetů usedli za něj. Spídr měl celkem sedm míst, což přesně odpovídalo jejich počtu. Doktorka s Denisem zaujala místo v druhém voze. Chvilku trvalo než bezpečnostní pásy zajistily všechny pasažéry. Poté už nic nebránilo v jízdě. Aniž by lidská část osazenstva zaznamenala, spídry nabraly rychlost. Piloti pomalinku zrychlovali do maximální cestovní rychlosti. Uběhlo sotva minuta jízdy, když obzor zastínil stín. Po něm druhý.
"Zastavte!" nařídil Tolkin. Pozorně zaměřil oba cíle ve vzduchu. "Cvičné stíhačky pane. Provádějí zkoušku vzdušného souboje," informoval ho okamžitě pilot, když pochopil co kapitána zaujalo.
"Tohle nejsou cvičné stíhačky," poznamenal po chvilce pozorování.
"Zaznamenejte naší pozici."
"Ano pane," přitakal, ačkoliv nechápal proč.
"Nějaký problém kapitáne?" zaslechl O'Neilla ve vysílačce.
"Ano jeden, respektive dva vidím," odpověděl a po čele mu přejel mrak.
"Máte ty souřadnice!" obrátil pohled doleva.
"Ano pane!"
"Zavolejte základnu, ať pošle záchranný tým!" nařídil.
"Pane?" tentokrát mladý pilot nechápal kam nadřízený míří.
"Ihned!" přidal do hlasu víc důrazu.
"Provedu!" rychle přepnul vysílačku. Napjatým hlasem informoval centrálu. Teprve když zmínil od koho rozkaz pochází, dostal kladnou odpověď. Věnoval pohled vedle sebe. Všichni upírali pohled ke dvěma stíhačkám. Teď už musel uznat skutečnost, že jako stíhačky nevypadají. Tvar trupu i na tu dálku neměl obvyklý podlouhlý aerodynamický tvar atmosférických stíhaček.
"Taky už to vidím," zaznamenal hlas za sebou. Patřil konstrukčnímu inženýrovi.
"Srazí se," prohlásil další hlas.
Přimhouřil trochu víc oči. Zaostřil pohled na obzor, kde dva podle všeho raketoplány prováděly složitý útočný manévr. Jen okamžik trvalo než spatřil, co oni viděli celou dobu. Prudký výkrut následovaný obrátkou nezvládl raketoplán tak precizně, jako stíhačka. Křídlem o sebe oba stroje zavadily. První loď přišla o část křídla s motorem. Neovladatelně padala z nízké výšky k zemi. Ostré zadunění dopadu nenásledoval očekávaný výbuch. S druhým raketoplánem dokázal nějakým zázrakem pilot nouzově přistát. Hlavně mladí kadeti hleděli na nečekanou zkázu s hrůzou. Třetí tentokrát mnohem větší loď už přistávala u obou vraků.
"Pokračujeme!" pronesl Tolkin bezvýrazně. V duchu si učinil poznámku. Vyměnil si krátký pohled s Jenny. Mírně kývla na souhlas.
Nečekanou zkázu zanechali daleko za sebou. Vzdálenost k základně překonali během několika dalších minut. Zaryté mlčení přerušilo až zpomalování. Více zvlněný terén postupně odhaloval provizorní základnu. Rychlost klesala během brzdného manévru. Podlouhlá budova nemohla být ničím jiným než hangárem. Deset dalších spídrů stálo ve vyrovnané řadě podél levé stěny. Za nimi, naproti nim další plavidla neznámé konstrukce. Zaparkování proběhlo s zaběhnutou rutinou. Zacvaknutí kotvícího mechanismu zakončilo bezchybný manévr. Tolkin jako první vyskočil pružně z vozu. O'Neill ho následoval. Sice trochu méně elegantně, zato bez vážnějších problémů. Zvědavě zkoumal okolí. Čekal nějaký uvítací výbor. Kromě obsluhy, inženýrů kontrolujících místní lodě, nikdo nepřicházel. Teprve po delší chvíli vběhl do hangáru muž v důstojnické uniformě. Nasadil ledabylý krok. Během chůze si urovnal blůzu uniformy. Slabý úsměšek z tváře zmizel ihned, jakmile spatřil Tolkina. Rychle přidal do kroku.
"Vítejte na základně kapitáne," uvítal ho slovy. Doufal, že na něm není znát překvapení. Nečekal vlajkového důstojníka. Zapomněl mu podat na uvítanou ruku, což měla být původně promyšlená urážka. Nervózně polknul, když ho vyšší důstojník přejel zkoumavým pohledem. Zastavil na límci uniformy.
"Kde je velitel základny!" promluvil zdánlivě klidným téměř konverzačním tónem.
"Velitel Harris má mnoho povinností a nemohl tudíž přijít. Setká se s Vámi hned jak mu to povinnosti dovolí." Předem připravená výmluva postrádala plánovanou drzost při pohlednu na čtveřici zlatých insignií ve stříbrném podkladu.
"A Vy?" zvedl lehce jedno obočí.
"Nerozumím,"
"Od okamžiku našeho příchodu uplynulo 20 minut. Za tu dobu jste měl být dávno tady. Pokud ovšem…" nechal větu doznít do ztracena. Nasadil přísný pohled, pod nímž poručík zbledl. Nemělo cenu zkoušet lhát. Nepochybně by každou lež odhalil.
"Nečekali jsme někoho tak významného," přiznal po pravdě.
"To nepochybně nečekali," utrousil sardonicky. "Toto je plukovník O'Neill a lidé ze Země. Dočasně se připojí v rámci vlastního výcvikového programu k našemu."
"Ano pane," nezkoušel vůbec odporovat. Věděl o nich, jenže dostal rozkaz od velitele nedělat nic. Dát najevo, že nejsou vítanými hosty.
"Je všechno připraveno?" zaskočila ho tudíž otázka zcela nepřipraveného "Ehmm, ještě ne pane,"
"Očekávám, že během hodiny bude zajištěno plánované ubytování. Tady poručík Waitová a doktorka Markusová Vám podají velice rády veškeré potřebné informace!" odděloval jednotlivá slova od sebe pro zvýšení samotného důrazu.
"Ano kapitáne!" Poručík znovu polknul. Celý svět se na něj sesypal. Přemýšlel jak informuje komandéra před pochodující pohromou. On slíznul první část. Odnesl to celkem mírně díky své nižší hodnosti. Komandér bude mít mnohem horší situaci.
"Kde najdu komandéra Harrise!"
"V hlavní výcvikové hale, první patro sekce dvě," vyplivnul ze sebe automaticky, aniž si to uvědomil.
"Dobře. Než zajistíte ubytování očekávám, že tady našim přátelům ukážete základnu,"
"Zařídím pane!" Pod náporem úkolů zcela jistě nedokáže varovat velitele. Chartocká žena s hodností poručíka nasadila mírně pobavený úsměv. Zcela jistě má v plánu zajistit, aby kapitán zastihl komandéra zcela nepřipraveného. Možná bude kapitán trochu překvapený až s ním komandér vymete, ale soudě podle hodnostního označení a odsloužených let v Expediční flotile možná ne. V rychlosti odchytil jednoho z inženýrů. Nešťastník chtěl nenápadně zmizet z hangáru. Slyšel kapitánova slova. Hned mu s určitou zlomyslností svěřil daný úkol. S povzdechem zamířil s oběma Chartoky do zásobovacího centra udělat co bylo nařízeno.
Kapitán Tolkin bez problémů dorazil do výcvikové haly. Ignoroval zvědavé pohledy mladých kadetů. Ne každý den vídali vlajkového důstojníka. Zaznamenal převážně zvědavé pohledy, v některých tvářích spatřil naopak znepokojení, strach. Ne však z něj. I přes obsáhlou část prvního patra bez nejmenšího zaváhání našel příslušnou sekci. Aniž by musel někoho zastavit s otázkou, kde najde velitele Harrise, vstoupil do výcvikové Arény. Starší větrem ošlehaný muž právě vymetal s mladým kadetem doslova podlahu. Mladík zůstal silně otřesen možná v bezvědomí ležet, zatím co on promlouval k ostatním sděluje jim pointu. Spatřil ve tvářích členů bojového týmu skrývaný strach. Tentýž jako u kadetů dole v hale. Počkal, až instruktor domluví.
"Komandér Harris?" položil otázku, jež zněla spíše jako konstatování.
"Co Chcete!" vyštěkl aniž by věnoval tázajícímu jediný pohled.
"Převzít velení základny!" odvětil naprosto klidně.
"Kdo k sakru jste!" pokračoval v útočném tónu. Sjel příchozího pohrdavým pohledem. "Další panák v nažehlené uniformě, který si chce hrát na velitele!"
Tolkin neodpověděl ani slovo. Pouze si protivníka měřil pohledem. Cítil jak v něm narůstá hněv. Morálka a disciplína patřila mezi nejdůležitější věci v Expediční flotile. Už z úvodního rozhovoru s poručíkem v hangáru tušil něco takového. Hodnotil situaci. Komandér měl na pravé straně blůzy osm proužků. Osmý bojový stupeň dosáhla pouze hrstka lidí. Z toho pramenila neotřesitelná sebedůvěra. Rozhodně bude muset stávajícímu veliteli srazit hřebínek. S tím počítal než vešel dovnitř. Hodlal svůj záměr provést i přes skutečnost, že má o dva proužky méně.
"Nějak Vám došla řeč kapitáne!" zasmál se výsměšně.
Neodpověděl. Věděl o co mu jde. Místo toho nechal proudit příliv emocí v podobě nečekané energie. Veškerá frustrace nahromaděná po zmizení Tashy získávala novou nečekanou podobu. Soustředil ji do jediného bodu. Tím bodem byl sebevědomý komandér na nějž měl v současnosti pořádný vztek. Pozvedl pravou ruku aniž by udeřil. Z výrazu ošlehaného veterána zmizel veškerý výsměch. Místo toho ztuhnul. Zachroptěl a sáhl si na krk. Neviditelná síla mu sevřela hrdlo. Teď spatřil zadostiučinění ve tváři Chartockého kapitána. Zadržel dech. Vyrazil prudce vpřed, ve snaze narušit jeho koncentraci. Hluboko zakořeněný vražedný instinkt naskočil automaticky s výpadem. Zaútočil s jediným úmyslem. Zabít kapitána, jež si dovolil takovou drzost. Ani nezaznamenal úder levou rukou. Tolkinova levačka vyletěla neuvěřitelnou rychlostí. Zasáhla s mimořádnou přesností a netušenou silou aniž by se ho fyzicky dotknul. Nashromážděná mentální energie soustředěná do pěsti levé ruky zasáhla silou kladiva. Komandér odletěl hezkých pár metrů než narazil do stěny. Pořádně to zapraštilo. Svezl se na zem neschopen další akce.
"Nemáte správné velitelské schopnosti. Hrubá síla neznamená nic bez přesné koordinace," poznamenal směrem k bezvládnému veliteli, který ho nemohl slyšet. "Vědomí vlastní síly nemusí být rozhodujícím faktorem pro vítězství. Pamatujte si to! Rozchod!" promluvil k přítomným kadetům. Zaznamenal směs úlevy v jejich tvářích. Kvapně opouštěli místnost. Nikdo ani pohledem nezavadil o ležícího mistra. Nehýbal se, hlavu v nepřirozené pozici. Tolkin si udělal první čárku. Nejspíš zasáhl do černého. Harris byl odstraněn a nebude dále dělat potíže. Ale on určitě nebude jediný.
Kapitola 04 - Posel
Stanoviště Beta1, hvězdný čas 2222.3,27
Od odchodu lidí z Císařské osady, do blíže neurčité Koloniální základny uplynulo přes 50 hodin. Nikdo z místního personálu neznal souřadnice planety kam odešli. Utajení samotného místa vzbuzovalo v majoru Samantě Cartrové znepokojení. Samotné ujištění, že jde o běžný bezpečnostní postup, neznělo příliš přesvědčivě. Od posledního napojení cítila svět kolem sebe trochu jinak. Neříkali celou pravdu. Veškeré utajení bylo příliš důkladné než, aby bylo součástí běžné procedury. Zatím mlčela. Krystal jí jemně držela rukou za bradu a otáčela s ní doleva a doprava. Nepřítomným pohledem hledala nedostatky. Nic nenacházela, přesto stále hledala.
"Děje se něco?" přerušila Sam poprvé za dlouhou dobu ticho.
"Ne," odpověděla okamžitě. Zápornou odpověď ostatně očekávala.
"Ale ano," trvala na svém. "Cítím to!"
"Ještě je brzy na to abyste dokázala implementované mentální schopnosti použít. Nejdříve za den, možná za dva. Záleží jak brzy nastaví implantát nervové cesty k telepatickým centrům. Teprve pak dokážete částečně vnímat emoce druhých. Schopnost rozeznat je od sebe zabere další čas," učinila zamítavé gesto ve snaze odvést rozhovor jinam.
"Tak dobře. Cítím ve Vás stále větší znepokojení. V přítomnosti Leithy je trochu jiné, zato neméně intenzivní. Je to strach. Nevím proč, ale máte obavy právě kvůli ní," dokončila svoji analýzu, čekajíc na výsledek. Krystal nehnula brvou.
"Možná nějaká zbytková rezonance po symbiontovi uvolňuje nervové cesty rychleji," pronesla nepřítomně. Povzdechla. Doufala, že nebude muset otvírat staré záležitosti. Samozřejmě nemusela, mohla mlčet nebo prostě zkusit lhát. Jenomže nikdy nedokázala lhát dostatečně přesvědčivě. Ženě před sebou ani nemohla. Navíc skrývání a schovávání k ní, coby Chaocké ženě nepatřilo. Přes všechno pohrdání k vlastním lidem v sobě stále nosila onu Chaockou hrdost. Přímost, upřímnost a čestnost si stále cenila i když nevěděla proč.
"Takže?" zkusila ji Sam naposledy pobídnout. Z nějakého důvodu jí připadalo důležité znát důvody, které před ní obě ženy, matka s dcerou tajily.
"Nebýt Leithy nepochybně bych zemřela kdesi v zapomnění, aniž by mi kdokoliv podal pomocnou ruku. Jedině snad nůž, aby ukončil ze soucitu mé utrpění. Ona jediná vytrvala. Mohla mě opustit. Mohla zaujmout své právoplatné místo v klanu. Místo toho přijala roli vyvržence. Díky šťastné souhře náhod stále žiji. Díky starému příteli, ale hlavně kvůli ní. Má dcera pro mě znamená všechno," promluvila až po notné chvilce ticha značně nejistým hlasem. Netušila, že bude tak těžké říci pravdu.
"To proto, že jde se mnou znamená pro ni nebezpečí? Nebo se bojíte samotného odloučení?" tentokrát cítila zásah do černého.
"Obojího."
"Mohu něco udělat aby…," zkusila zda může ze své pozice pomoci.
"O samotnou podstatu mise vůbec nejde. Spíš o samotný důsledek," zavrtěla zamítavě hlavou.
"Nerozumím."
"Leitha není jako jiné mladé ženy jejího věku. Konečně vycítila šanci získat jisté zásluhy. Ne kvůli slávě nebo nějakému povýšení, postavení za kterým se mnozí mladí ženou. Ona má v hlavě jediný cíl." Krystal chvilku zmlkla. "Vendetu!" ucedila skrz zuby.
"Krevní msta…," Z vědomostí, které během posledních hodin získala věděla, co pro Chaoky znamená pomsta. Ve válečnické sektě nešlo o nic mimořádného. V moderní společnosti krevní msta ztrácela určitý význam, hlavně kvůli přítomnosti zákona. Přesto existovali soubojové Arény, kde se podobné záležitosti cti legálně vyřizovaly.
"Jednou z podmínek přijetí do vědeckého týmu admirality patřil slib. Musela admirálovi slíbit, že nebude uplatňovat krevní mstu, dokud nedá svolení. Jinak by nás nepřijal pod ochranou ruku Sekce 1. Souhlasila pouze kvůli mně. Doufala jsem, že za těch 10 let zapomněla, že čas otupil ostří pomsty. Ne. Vidím v jejích očích stejné odhodlání, možná ještě větší. Teď, když zcela dospěla, vytyčila si jasný cíl. Udělá cokoliv pro naplnění dávného krvavého slibu. Zeptejte se na jizvu, kterou má na pravém rameni. Možná Vám sama řekne víc než mě," ukončila debatu dříve než by ztratila svou obvyklou sebekontrolu.
"Omlouvám se…., nechtěla jsem….," vykoktala ze sebe zaražená nečekanou přímostí, tolik typickou pro Chaoky. Vědět a vidět v praxi bylo zcela odlišné.
"Omluva není třeba. Jak mohu po své dceři chtít, aby odpustila, když já sama odpustit nedokážu. Gordon je mrtvý. Byl podveden, stejně jako mnoho jiných. Necítím vůči němu žádnou lítost, ani nedokážu prominout, co mi udělal." Krystal ztěžka polknula. Sotva okamžik trvalo než nabrala zpět ztracenou rovnováhu. Ze svého pohledu řekla všechno, dál nehodlala situaci rozebírat. Znovu upřela pozornost ke svému úkolu.
O necelou hodinku zpracovávala Sam pomocí masáží a speciálních technik. Xeno-biologie nepatřila k běžným lékařským praktikám, ale ani k vědeckým. Balancovala kdesi na pomezí obou oborů. Bylo to naprosto neuvěřitelné. Pokud měla někde nějaký gram navíc, potom zatraceně rychle zmizel. Po fyzické stránce dosáhla nečekaných výsledků. Samozřejmě pro přijetí do SGC musela, jako každý, splňovat určitou fyzickou zdatnost. Teď ji každopádně několikanásobně překračovala. Hlavně během krátkých cvičení. Kromě samotné fyzické síly cítila neuvěřitelně lehkou a snadnou koordinaci pohybů. V bojích beze-zbraně měla čtvrtou třídu, ale tady dosahovala mnohem vyššího stupně. Prožívala neuvěřitelné okamžiky pocitu vlastního sebeuvědomění. Už skoro dva dny procházela složitým procesem. Během spánkového cyklu vstřebávala důležité informace. Znala už celou historii Nové kolonie, složení obyvatelstva, počet planet, rozmístění základen, velikost flotily, složení flotily, vojenské útvary atd. Zbývala poslední datová karta. Leitha vešla přesně ve stanovený čas. Krystal ani nevzhlédla. Pouze dokončovala své dílo. Za normálních okolností by byla pyšná při vzájemné spolupráci s dcerou. Ne však v tomto případě.
"Už jsi hotová?" promluvila směrem k matce.
"Ano." Přikývla. "Tohle je maximum co dovedu, aniž bych musela manipulovat s DNA."
"Moment Vy jste chtěli….," zamrkala nad poslední větou.
"Ne! Nic takového v plánu nebylo!" učinila Leitha zamítavé gesto. Samozřejmě nikoliv v plánu číslo jedna. První varianta vyžadovala dobrovolný souhlas. Druhá varianta měla nastat v případě, že by lidé zkusili zdvihnout laťku mnohem výše. K čemuž naštěstí pro Sam nedošlo.
"To co dělám není o nic víc než učení během spánku. Přirozenou cestou zvyšuji fyzické hodnoty. Postup lze těžko vysvětlit. Zjednodušeně řečeno, těch 10 hodin odpovídá asi tak jednomu roku strávenému v nějakém vašem výcvikovém zařízení. Ačkoliv na první pohled možná není zcela patrný rozdíl. Ale vy ho samozřejmě cítíte."
"Ano cítím," přisvědčila.
"Dobře." Vzala do rukou odloženou uniformu. Pomohla Sam vstát a obléknout. Poté ji vzala do zadní části laboratoře, kde připravila Leitha poslední část záznamu.
"Máme ještě 6 hodin," začala mluvit. "Což nebude stačit. Zbytek dokončíme na místě. Bude třeba rozdělit samotnou implantaci do několika částí."
"Co přesně to bude obsahovat?" zajímalo Sam.
"Vzpomínky….," uklouzlo Leithe mimoděk.
"Čí vzpomínky to přesně budou?"
"Kapitána Tolkina,"
"Aha…," odkašlala si překvapeně.
"Za posledních 20 let byl Tashe nejblíže ze všech členů posádky," upřesnila Leitha pro jistotu.
"Já vím."
"Dobře. Dobře. Já jen abys nebyla příliš překvapená."
"Co přesně mám čekat?"
"Nevím. Nejsem telepat. Pouze hádám."
"Skvělý."
"Můžeme začít?" zkusila Leitha ukončit konverzaci.
"Jistě," přikývla Sam.
Usedla do křesla. Cítila nervozitu. Předchozí datové karty obsahovaly informace o historii, kultuře, jazyku Nové kolonie. Vzpomínky skutečné, živé osoby bylo něco úplně jiného. Věděla o Tolkinovi pár věcí, hlavně v jeho vztahu k Tashe a cítila rozpaky. Vzpomínka na Tashu nakonec převážila. Pokud jí má opravdu pomoci, udělá cokoliv bude třeba. Bez vyzvání zavřela oči a snažila se uvolnit. Prošla stejným procesem mnohokrát, takže věděla co musí udělat. Na čele ucítila chladný dotyk neurálního transmitéru. Přisátí k čelu, následující slabým bodnutím. Ztráta vědomí přicházela postupně. Ne zcela. Tentokrát vnímala něco jiného. Obrazy, hlasy, zdánlivě nesouvislé. Rychle jdoucí za sebou aniž by mohla jakkoliv ovlivnit průběh. A co víc také pocity. Celou škálu různých pocitů. Pouze jeden dokázala odlišit od ostatních, jelikož přicházel mnohem častěji. Čas najednou ztratil význam. Pouze nekonečný vír přicházejících emocí. Sotva dokázala poznat, zda jsou více pozitivní či negativní. Procitla s překvapeným výkřikem. Leitha už odpojovala od spánků zařízení. Těžce vydechla. Připadala si jako by běžela dlouhý maratón. Cítila jak je zpocená po celém těle. K vlastnímu překvapení v jednom místě víc.
"Musím si dát sprchu!" vyhrkla ze sebe.
"Jasně. Máme ještě hodinku čas," odvětila druhá žena. Komentář si nechala pro sebe. Ze své konzole měla přehled o všech životních funkcích během procesu. Ani v nejmenším nedala najevo sebemenší známku pobavení. Za jiných okolností by určitě ráda zvěděla podrobnosti, ale teď nebyl čas.
Sam ze sebe doslova strhla oblečení. Odmítnula veškerou pomoc. Věděla, jak co pracuje. Navíc doufala, že není vidět jak jí rudnou tváře. Stoupla si pod sprchu. Příjemně vlažnou vodu přijala s nezaměnitelnou úlevou. Dlouhé minuty nechala proudit vodu. Odplavila veškeré pochybnosti. Začínala si vybavovat první vzpomínky. Zcela jasně a ve srozumitelné podobě. Přerušila proud vody. Vyšla ven. Ucítila na sobě ručník. Nemusela ani hádat kdo ho přinesl. S trpitelským výrazem nechala Krystal, aby ji osušila. Chaocká žena měla sklony k nečekané starostlivosti. Jako by pro ní byla ještě dítě. Byla skoro dvakrát tak stará čehož plně využívala. Mezidruhové rozdíly z hlediska dospělosti vzbuzovali stále mírný údiv. Zatím co lidé dospívali kolem 18tého roku života u Chaoků to bylo o deset až dvanáct let později, kdy dosáhli úplné dospělosti. Leitha překročila pomyslný věk teprve nedávno. Z lidského pohledu by na ní mohla pohlížet jako na vrstevníka. Ovšem Leitha byla sotva dospělá, zatím co Sam už dosáhla určitého zralého věku. Poté co s ní Krystal skončila ke své spokojenosti podala jí uniformu. Tentokrát k jisté vděčnosti nijak nezasahovala. Nechala ať se oblékne sama. Kritickým okem sledovala zda si počíná správně. Pokývala spokojeně hlavou. Oblečená uniforma odpovídala požadovaným standartům. Na límec kabátu připnula hodnostní označení. Celkem šest plných lesklých insignií a jednu prázdnou. Už věděla jakou hodnost označuje. V duchu si nadsázkou blahopřála k několika-hodnostnímu povýšení.
Leithu potkala znovu až u Brány. Vypadala trochu jinak. V přiléhavé šedé uniformě zdůrazňující nebezpečně ladné křivky jejího těla. Vlasy trochu zkrácené, pevně sepnuté a zastrčené za uniformu. Ozbrojená nejen poboční pistolí. Opasek skrýval celou řadu další zbraní. Pistole u boku sama o sobě vyhlížela hrozivě. A to ještě neznala obsah kufříku v ruce. Krystal nasadila neutrální masku s níž zkoušela zakrýt vlastní obavy. Chtěla dceru naposledy obejmout. Zamítavé gesto, spojené s zamračením pochopila ihned. Poslední zoufalý pokus nevyšel. Leitha moc dobře věděla o co se pokoušela. Pozvedla ruku s otevřenou dlaní. Krystal neochotně vytáhla zdobené pouzdro. Reliéfy na rukojeti nože jasně řadily zbraň mezi rituální. Leitha s vážným výrazem přijala nůž. Opatrně jako vzácnost do obou rukou. Otevřela příruční kufřík. Vložila zbraň do přesně vymezeného výklenku. Zavřela a pečlivě zajistila starožitný zámek. Odložila ho na zem. Hleděla své matce zpříma do očí. Chvíli na to ji nečekaně dlouze objala.
"Pomstím všechny spáchané křivdy. Neboj, nenechám se zbytečně zabít," zašeptala do ucha. Jemně ukončila objetí. Bez dalších slov sebrala jediné zavazadlo ze země. Pokynula Sam. Společně prošly Bránou daleko, daleko odsud, zpátky do Nové kolonie vstříc osudu. Krystal s vlhkýma očima čekala, až červí díra zmizí. Zůstávala stále aktivní. Navíc výtah za ní odhalil dalšího příchozího. Magnuson, vůdce zdejších lidí zaujal pozici vedle ní. Pohled upřel směrem k Bráně.
"Je těžké, když děti odcházejí, nemyslíte?" nadhodil konverzačním tónem. V hlase mu zároveň zazníval neobvykle vážný podtón.
"Ano," přisvědčila pečlivě ovládající svůj hlas.
"Obzvláště, když už se nemusí nikdy vrátit." Přihodil další zřejmou skutečnost. Krystal neříkala nic.
"Někoho čekáme?" zareagovala najednou, když konečně pochopila proč přišel.
"Ano. Někoho od vás," přisvědčil neurčitě. Sám nevěděl kdo přijde. Jediná informace byla o počtu příchozích. Pouze jeden.
Sotva dokončil větu Brána vyplivla nového návštěvníka. Krátce nato červí díra zmizela. Příchozí učinil první opatrný krok. Lehké zapotácení přimělo oba přijít blíž. Nebylo třeba. Návštěvník v dlouhé splývavé kápi už bez dalších potíží sešel po krátkém schodišti. Rozepnul šňůru stahující dlouhou řízu s kapucou. Lehce sundaný plášť přehodil přes ruku. Z neznámého cizince najednou byla Charitská žena v černé uniformě kapitána. Stříbrné lemování podél límce uniformy hovořilo o štábní hodnosti. Byla vyšší pružné postavy Dlouhé hnědé vlasy sčesané do jednoduchého copu, oči modré barvy, bledší odstín pleti. Zvědavě si prohlížela jak císařského vědce, tak Chaockou ženu. Z modrých očí doslova sršela mimořádná inteligence.
"Jsem kapitán Kathrin Jensová. Osobní pobočník admirála Hixe" podala Magnusovi ruku. Podle Císařského zvyku příchozí sdělila své jméno jako první. V Nové kolonii, nijak nezáleželo na pořadí. Obvykle ti s nižší hodností uváděli své jméno první. Neexistoval žádný protokol, ani nařízení ohledně oficiálního představování.
"Vítejte kapitáne v naší skromné osadě Beta1. Mé jméno je Magnuson," opětoval zdvořile stisk ruky. "Krystal," představil stručně Chaockou ženu po svém boku. Nespadala do jeho pole působnosti, proto nepřidal žádný další upřesňují komentář.
"Vím," přisvědčila kapitán s nepatrným úsměvem. "Vlastně kvůli vám mě admirál poslal osobně."
"Oč jde?" znervózněla. Možná admirál neměl zájem na vyvolání krevní msty právě v této nepříznivé době. Co bude chtít po ní? Aby zastavila svou dceru? Nebo jde o něco úplně jiného? Načasování odpovídalo příliš přesně, než aby skutečně nemělo souvislost s Leithou. Admirál často jednal podle nějaké záhadné intuice.
"Jde o záležitost, kterou není vhodné rozebírat veřejně," pohlédla omluvně směrem k Magnusonovi. Měla obavy, aby císařského civilního vůdce neurazila. Pokud ano, nedal nic najevo.
"Pojďme nahoru do osady. Tam budete mít možnost, soukromě si pohovořit," reagoval kupodivu s úsměvem. Rukou kynul směrem k výtahu. Byl zvyklý na podobné tajemnosti. Na rozdíl od některých vojenských důstojníků plně důvěřoval svým spojencům.
"Děkuji," vděčně přijala nabídku. Bez dalších slov vešla do výtahu. Během necelé minuty vystoupili z jeskyně ven do osady. Silové pole chránící vchod jeskyně správce osady hned po průchodu uzavřel. Diskrétně opustil dvojici pod záminkou blíže neurčitých povinností. Volnou procházkovou chůzí vedla Krystal druhou ženu do svého příbytku. Ze všech sil udržovala klidné tempo. Otevřela dveře a vešly dovnitř. Nabídla kapitánovi židli. Usedla, odložila plášť a čekala až usedne i ona. Ještě před tím aktivovala zvukovou clonu, zajišťující dostatečné soukromí. Dostala jednoznačné pokyny. Nemusela plně chápat admirálův záměr, zato plnila rozkazy patřičně svědomitě. Obzvláště, když šlo o první úkol, po dlouhé rekonvalescenci. Návrat v sobě nesl něco nového. Nejen zcela nové zážitky, ale ještě něco jiného, co nikdy předtím nezažila. Netušila zda se má cítit povzneseně, nebo uraženě když i admirál měl v celé záležitosti jistý podíl. Každopádně dostala mimořádně zajímavý úkol, který měla vyřídit. Sama neviděla úplně všechny souvislosti, ale to ani nemusela. Krystal byla klíčem a Leitha dveřmi, které otevřou cestu do nové éry historie Nové kolonie.
"Teď můžeme mluvit. O co jde? Jde o mou dceru že?" vyhrkla své podezření než stačila Katrhin Jensová cokoliv říct.
"Odkaz." Pronesla jediné slovo. Pozorně sledovala zmatek, do něhož pouhým slovem Chaockou ženu uvrhla. Vysledovala obdobné počínání u Hixe. Jednoslovné maximálně dvoj-slovné indicie předkládané místo vysvětlení.
"Odkaz? Jaký!" vstala prudce ze židle. Na hádanky rozhodně neměla náladu.
"Kapitána Wotkinse," vynesla pravdu na povrch. Krystal zůstala zaražená neschopna dalšího slova. Druhá žena chvilku čekala než znovu usedne. "Od smrti kapitána Wotkinse uběhl zhruba rok. V na-stálém zmatku nebyl čas vyřídit jeho záležitosti. Asi víte, že nemá žádnou rodinu ani příbuzné, kteří by podle tradice vyřídili veškeré potřebné náležitosti."
"Proč zrovna já?" reagovala automaticky.
"Admirál má za to, že budete nejvhodnější osobou. Konec konců on vás přivedl ke skupině jedna. Samozřejmě může ustanovit příslušného arbitra. Ovšem…" nechala větu doznít do ztracena.
"Chápu."
"Ohledně kapitána Wotkinse existuje řada nesrovnalostí. Admirál hodlá uvolnit příslušné soubory, které umožní přístup k utajeným skutečnostem. Z toho důvodu potřebuje někoho kdo diskrétně vyřídí celou záležitost."
"Existuje nějaká souvislost mezi tím odkazem a mou dcerou?" položila přímou otázku.
"Nevím," pokrčila rameny. "Neznám obsah odkazu, ale jistá spojitost může existovat. V tom jsou Chartokové nevypočitatelní."
"Pravda," souhlasila. Právě dostala svým způsobem odpověď. Teď už nepochybovala. Admirál měl ohledně nich své plány. Z bližších informací od Siren, jež byla kupodivu vrchnímu veliteli blíže než kdokoliv jiný ze sekce, poznala záhadného muže, který zůstával tiše v pozadí a nepůsobil oním chladným, neosobním dojmem rady starších. Ona i Sirakus mu evidentně naprosto důvěřovali a ona zase věřila jim. Ať už plánoval cokoliv.
"Nemusíte přijmout. V tom případě uzavřu dle pokynů záležitost sama. Veškeré tajné záznamy budou vymazány. Ačkoliv nevím přesně proč, tak i veškeré informace o kapitánovi mám v takovém případě vymazat. Udělat závěrečnou tečku. Nechat působit čas a zapomnění."
"Jak typické. Navždy zapomenout na muže bez klanu," poznamenala útrpně. "Můžete všechno změnit," řekla sotva šeptem. "Opravdu?" "Nemusíte mi odpovědět hned. Máte 12 hodin do příštího tranzitního okna. Déle čekat nemohu."
Vstala bez další prodlevy. Z lehkých ladných pohybů čišela dlouholetá praxe v bojových umění. Aniž by Krystal věnovala jediný pohled vyšla ze dveří. Bradu lehce nahoře, zato s mírným úsměvem. Zapůsobila. Dlouholetá praxe při sledování nejrůznějších výrazů tváře, řekla vše, co potřebovala. Krystal nebyla vůbec hloupá. Nebo možná jen trošičku véc starostlivá ke své dceři. Jedinému blízkému příslušníkovi rodiny. Právě skutečnost, že vlastní klan jí nikdy neodvrhnul, o čemž samozřejmě nevěděla, dávalo celé situaci podobu mimořádně účinné zbraně. Zcela geniální, i když jak si poněkolikáté přiznávala, neviděla úplně všechny souvislosti.
Kapitola 05 - První krok
Hvězdná základna 79. hvězdný čas 2222.3,28Admirál Jack Hix vešel do své nové pracovny. Základna 79 splnila veškerá očekávání. Teď, když hrozba nabrala viditelnější podobu, připustila rada starších nezbytnost stavby nových základen a zvyšování stavu ozbrojených složek. Vyslovili mu podle očekávání důvěru. Poté, co vytlačil Císařské síly z Nové kolonie, dosáhl potřebného postavení k dalším krokům vedoucí k předpokládané radikalizaci. Rada starších netušila, co přesně chystá udělat. Jakmile hrozba Prastarých zcela zmizí, bude v postavení, v němž dokáže prosadit nové změny. Čas rady starších spěl pomalu ke konci. Zůstávalo ještě několik nevyřešených otázek. Jednou z nich byla smrt doktora Thomase Kronese, bývalého náčelníka tajné služby. Po něm i záhadné zmizení Tashy. Před deseti dny tu měl kapitána Tolkina, který vypadal přes veškerou snahu zakrýt své pocity, zděšeně.
Kapitán Kathrin Jensová, uvedla očekávaného hosta osobně. Neplýtvala takovým projevem jen tak na někoho. Ovšem kapitán Johnatan Tolkin dosáhl jisté nezpochybnitelné autority během let v koloniální expedici. Admirál taktéž vstal, ještě před tím než vešel. Vyšel mu vstříc s napřaženou rukou. Gesto, kterým taktéž neplýtval pro každého. S díky stiskl nabízenou ruku.
"Děkuji Kathrin. Můžete jít," propustil admirál svého pobočníka. S mírným kývnutím hlavy opustila tiše místnost.
"Admirále, máme zde vážný problém," začal nešťastně.
"Ano, vím. Tasha zmizela," přikývnul vážně.
"Mám dojem, že je mrtvá," vynesl na povrch nepříjemnou skutečnost. "Už necítím její přítomnost."
"Ani já ne," připustil zamračeně Hix.
"Kdo to mohl být?"
"Mám jisté podezření, že samotné zničení Prastarých odvrátilo hrozbu pouze částečně. Existuje něco jako mezičlen. Silná skupina, která jim pomáhala rozsévat chaos." Vstal, zkřížil ruce a spletl prsty do sebe. Pomalinku přecházel po místnosti. "Mám důkazy o existenci tajné skupiny, operující uvnitř Nové kolonie. Doktor Krones mi přinesl důkaz jejich existence, načež ho okamžitě zlikvidovali. Nikdo nevěděl o tajné schůzce. Oni zkrátka ví mnohem víc než my."
"Pak představují hrozbu, která musí být odstraněna!" vstal rázně Tolkin.
"Správná slova Jonathane," zazněl důvěrně známý hlas. Oběma důvěrně známá osoba, známý též jako Mikel. "Jenomže nikdo je nedokázal najít. Ani já." Usedl do volného křesla. Počkal až oba učiní totéž.
"Skutečně zabili Tashu?" položil Tolkin otázku, ačkoliv měl obavy z možné odpovědi. Potřeboval však znát pravdu. Jakoukoliv pravdu.
"To si pouze máte myslet," pronesl zamyšleně.
"Vysvětli prosím!" požádal ho Hix.
"Nemám žádné přesné vysvětlení. Jediné co vím je skutečnost, že není mrtvá. Stále se nachází v Nové kolonii. V tomto čase, v této realitě! Ostatní nejsou více než pouhé domněnky," shrnul krátce své poznatky. Tolkin s ulehčením vydechl.
"Víme o koho jde. Víme co mají v plánu. Mezi informace jež nemáme patří počet nepřátel a umístění jejich tajné základny," přihodil zamyšleně stávající admirál směrem ke svému předchůdci. "Vyložili karty na stůl. Zřejmě hodlají zasáhnout mnohem přímější metodou než doposud. To není dobré. Dokud působili skrytě. Dávali velký pozor na možné odhalení. Jenže teď, když otevřeně udeřili, hodlají odvést naší pozornost od skutečně důležitých věcí."
"Jak je najdeme?"
"Nikdo neví kde jsou. Ani já. Byl jsem jejich zajatcem skoro dva roky aniž bych tušil, co přesně chtějí. Ať už hledali cokoliv, nenašli to. Sice se mi tenkrát podařilo nějak utéct, ale nemám nejmenší tušení odkud. Podle mě se vám skrývají přímo před nosem. Někde kde mohou být snadno na očích, ale nikdo by je tam v žádném případě nehledal."
"Což nám sice zužuje výběr, ale ten útok na naší základnu Alfa 5 bude mít značně negativní vliv na morálku mužstva. Hlavně těch méně zkušených nováčků."
"Na mě se nedívej! Používají kapesní maskovací štíty. Nic světoborného."
"Zabili veškerý personál základny plus všechny kadety a instruktory. Celkem 9436 mrtvých. Útočníky nikdo neviděl. Proklouzli skrz satelitní síť pryč."
"Víme kolik jich může být?" vložil se do debaty Tolkin.
"Počítám tak kolem stovky. Plus agenti kteří pro ně pracují. Těch bude mnohem více. Možná další stovky, možná tisíce."
"Jak je poznáme?"
"Podle jejich činů. Možná podrobnějším pohledem, pokud budete vědět co hledat."
"Takže to může být kdokoliv?"
"Správně."
"Tato informace nesmí vyjít na povrch. Pokud nechceme čelit paranoie!" promluvil Tolkin rázně. Obrátil pohled k Mikelovi, ale ten v křesle neseděl. Další z nekončící řady projekcí.
"V tomto ohledu jsem učinil jisté kroky. Ve vší rychlosti a tajnosti vznikla nová základna alfa 10. Dost daleko odsud. Na jedné hodně vzdálené planetě," vyložil Hix první část pečlivě připraveného plánu. "Je průchod dobře zabezpečen?"
"Vlastně jde o něco trochu jiného. Před rokem se mi podařilo objevit mimořádně zajímavou možnost cestování po celé galaxii."
"To zní zajímavě. Předpokládám správně, že jde o Hvězdnou Bránu?" Z informací od generála Krodena znal podrobnosti a věděl o císařském stanovišti Beta1. Navíc sami Bránu i s ovládacím panelem přivezli.
"Velmi správně. Hvězdnou Bránu vytvořila velice stará civilizace Antiků. Vytvořili současně rozsáhlou síť Bran umístěných po velkém množství planet."
"Působivé. Předpokládám, že někam záhadně zmizeli nebo vymřeli," poznamenal Tolkin sardonicky. Dle pojmu stará civilizace dospěl k logickému závěru.
"Už dávno. Ano. Ovšem nedávno učiněný objev potvrdil existenci planety s Bránou také v Nové kolonii."
"Kde?"
"V tom to právě vězí. Podle všeho někde v soustavě SI."
"Aha. Sikala."
"Ano. Právě teď provádíme měření oběžné dráhy původní planety."
"Mohou už o tom vědět? O existenci Brány?"
"Já to předpokládám."
"Nastražíme past?"
"Správně."
"Otázkou zůstává, kdo ji do ní vláká?"
"Někdo kdo nebude nic vědět. Pokud je můj odhad správný, mají nějaké zařízení na čtení myšlenek. Kapesní verzi našeho Telstroku. Ačkoliv může být mnohem pokročilejší."
"A co konference? Máme nějakou šanci dosáhnout spojenectví bez přítomnosti Tashy?"
"Vím o někom, kdo jí může nahradit," poznamenal s mírným úsměvem. Věci začaly pomalinku zapadat do sebe.
"Ach ano. Myslíte Samantu Cartrovou," přisvědčil chápavě.
"Podle všeho, právě ona může být tím závažím, které převáží misku vah v náš prospěch."
"Dobrá. Zajistím všechno potřebné."
"Ano. Bránu ponecháme na Dravci Oko 7Z. Tam nastražíme další past."
"Souhlasím."
"Veškerý nepotřebný personál stáhneme z lodi."
"Nevyvolá to podezření?"
"Nahradíme je jistými, řekněme politicky nespolehlivými jedinci na nichž nám příliš nezáleží," nasadil Hix nepříjemný úsměv, hovořící za mnoho svazků. Ve skutečnosti nešlo o víc než chladnokrevnou kalkulaci.
"Mám dva kandidáty, kteří zůstanou. Bude to stačit?"
"Dva? Bohatě."
"Bude třeba je připravit," učinil věcnou poznámku.
"Mezitím převezmete velení na základně Alfa 10. Předpokládám, jisté potíže, ale vy kapitáne, jste přesně ten, kdo si s nimi dokáže poradit. Možná narazíte na někoho z nich. Podobná zkušenost by pro nás mohla v budoucnosti být neocenitelná. V současné době mám připravený spolehlivý krycí tým. Mám zde své želízko v ohni. Dokáží zakrýt naše skutečné úmysly," ukončil stručně nastíněný plán. Několika detailům chybělo obrousit ostré hrany. Což nepředstavovalo vážnější problém. Konec konců Tolkin patřil mezi mimořádně schopné velitele. Nejen to, i mezi mimořádně schopné Chartoky. Víc než by sám tušil. Za celou řadu hodin, během niž probírali plány, získal v něj naprostou jistotu.
Od schůzky uplynulo zmiňovaných 10 dní. Od Jenny znal podrobnosti zatím probíhající mise. Veškeré předpoklady o Tolkinovi se naplnily. Stejně tak i předpoklady o účinné infiltraci informačních zdrojů. Sice nedokázali protlačit nějakého významnějšího špeha, zato ovlivnili seznam poslaných důstojníků. Výsledek byl nečekaně efektivní. Svým způsobem zabránili dokončení řádného výcviku hospitalizovaných kadetů. Jenže teď do hry vstoupil zcela nový prvek. Spoléhal na Tolkina, že vnese do chaosu konečný řád a odhalí špehy v řadách osádek. Možná lidé ze Země nebudou příliš nadšení prudkým zvratem situace. Zato splní svoji roli. Poslouží jejich cílům mnohem lépe než by čekali. Svým způsobem nešlo o žádný podvod. Splnil vše co slíbil. Možná ne doslova. Z kontextu vyplývalo mnohem víc.
Odvrátil pozornost o jedné záležitosti k druhé. Konferenci naplánovaná k hvězdnému času 2222.4,27. Dostal zprávu o Samantě Cartrové. Společně s Leithou přistáli na základně sotva pár minutami. Postával před svou kanceláří. Čekal až dorazí Kathrin. S pobaveným úsměvem hodnotil sázky, na Walxina. Lidé ze sekce uzavřeli několik různých sázek a on nemohl neodolat, aby též něco nepřihodil. Trochu sázející překvapil. Nikdo neučinil podobnou sázku. S úsměvem přešel k pracovnímu stolu své nejdůvěrnější podřízené. Vrhnul letmý pohled směrem k časomíře. Zpoždění celkem 31 minut. Jako by tušila kam právě hledí vešla rázným krokem dovnitř. Na okamžik se zarazila. Přítomnost admirála nečekala, což měla obzvláště kvůli zpoždění.
"Dobré jitro Kathrin," pronesl s úsměvem.
"Dobré jitro pane," opětovala pozdrav opatrně.
"Večírek se vydařil?" začal nezávazným tónem konverzaci.
"V celku… ano." Nezabránila menšímu zadrhnutí hlasu.
"Nepochybně. Vlastně dnes vypadáte mimořádně svěže," pokračoval konverzačním tónem ve tváři stále pobavený úsměv.
"Opravdu?" věnovala mu podezřívavý pohled.
"Ano, ano." Pokýval hlavou. "Vlastně bych, řekl, že Vám to dnes mimořádně sluší," učinil neobvyklý kompliment. Vlastně říkal svým způsobem pravdu. Nešlo ani tak o perfektně oblečenou uniformu bez jediné vady. Spíš o samotný vzhled. Dobře si zapamatoval tvář Kathrin než předchozí večer skončila. Nyní mohl porovnat změny. První zaznamenal méně napjatou kůži ve tváři, vrásky z čela zmizely a celkově uvolněný výraz hovořil za vše.
"Nechcete mi říct, že i vy jste si vsadil?" vydechla nevěřícně, hned jak si dala dohromady souvislosti. Během své cesty sem potkala tým lidí ze sekce. Už věděla o uzavřených sázkách. Měla co dělat aby na ně nezačala nevěřícně hledět. Kupodivu se necítila nijak uraženě, přestože k tomu měla všechny důvody. Walxinova pověst zmírnila všechnu zlost, kterou by snad mohla cítit.
"Po pravdě řečeno ano," přiznal zcela klidně.
"Smím vědět na co, nebo koho jste vsadil?" obrátila zvědavě pohled k admirálovi. Hix měl pověst jedinečného analytika. Zajímala jí jeho analýza.
"Smíte," řekl záhadně avšak nepokračoval.
"Ano?" zkusila ho pobídnout. Notnou chvilku mlčel. Nabyla podezření, že neřekne nic.
"Jelikož šlo o záležitost krajně nelogickou," začal zeširoka s rozborem.
"Pokud vezmeme v úvahu některé vedlejší faktory, včetně morálních hodnot u Chartoků přišlo mi celkem nejpravděpodobnější vsadit závěrečnou fázi na Vás a Jesiku." Kapitán Kathrin Jensová nedokázala zakrýt překvapení ve tváři. Na okamžik rozšířené zorničky nečekaným překvapením. Ruku si dala před ústa aby alespoň z části zmírnila šok a nehleděla s otevřenou pusou. Admirálův sebejistý úsudek zasáhl přímo do černého. Nemohla si nevšimnout rostoucího pobavení. Z vytržení ji vytrhly příchozí kroky. Rychle přešla ke svému pracovnímu stolu a nasadila pracovní výraz. Do předpokoje vešly dvě ženy. Jednu poznala okamžitě. Blond vlasy nosila pouze jediná lidská důstojnice. Neviděla jí už přes 20 let. Přes všechno působila trochu jiným dojmem než si pamatovala. Vedle ní poznala mladou Chaockou ženu jménem Leitha. Za posledních deset let rozhodně dospěla a bylo to na ní vidět. Admirál beze slov ukázal směrem do své kanceláře. Nepromluvil slovo dokud dveře nedosedly pevně na své místo.
"Vítejte v Nové kolonii Sam," podal blondýnce ruku. Pohledem hodnotil práci doktorky Karen Markusové, Krystal a v neposlední řadě Leithy. Sám nenašel jedinou chybičku. V duchu si učinil poznámku o budoucím ocenění pro obě ženy. A tu přítomnou hodlal odměnit ještě dnes. Čas události dosáhl svého prvního bodu.
"Díky pane!" odvětila klidným nevzrušeným hlasem. Leitha vrhla spokojený úsměv směrem k veliteli flotily. Sotva znatelným přikývnutím dal najevo souhlas.
"Jak už víte Nová kolonie vstoupila na kritické rozcestí. Zatím držíme správný směr vpřed, ale nejsme v takové pozici, abychom mohli zdárně vyřešit celou situaci sami."
"Koloniální flotila nemá tolik lodí," poznamenala. Znala součty a přehledy Koloniální flotily.
"Správně," znovu přikývnul.
"Tudíž potřebujete spojence. Kromě císařství máte pouze jedinou volbu, Říšské impérium." Znovu dle nastudovaných informací rychle dala dohromady správný závěr.
"A právě tam se hodláme vypravit. Respektive místo schůzky bude na neutrálním území," přešel k rozsáhlejšímu dialogu, přičemž Leithu lehkým gestem propustil. Odešla beze slov. Zůstala čekat před dveřmi. Nehodlala odejít dřív dokud si nepromluví s admirálem. Potřebovala jeho svolení a radu, kde začít. Složila ruce na prsou za-ujímající trpělivou pozici. Charitská úřednice jí nevěnovala sebemenší pozornost. Pouze zdánlivě. Z ničeho nic stála vedle ní. Ruku položila Leithe na rameno. Trhla sebou překvapením.
"Admirál si s tebou promluví ještě dnes," promluvila zvučným hlasem.
"Kdy?"
"Jakmile vyřídí všechny záležitosti."
"Počkám!" odsekla chladným tónem.
"Nemusíš. Přijde za tebou sám," nenechala se kapitán Jensová ani v nejmenším rozhodit.
"Cože?"
"Pojď, ubikace pro tebe je připravená," sevřela jí pevněji rameno vedoucí pryč. Vyšli ze dveří. Na konci chodby vstoupili do výtahu. Kathrin zadala speciální adresu. Výtah se během okamžiku rozjel. Zastavil v příslušném patře. Rukou vybídla ať jde první. Ukazovala cestu. Slabě osvětlenou chodbou, až na konec. Dveře zasyčely. Prostorná ubikace s pěticí zavřených dveří. Kathrin Jensová gestem naznačila, že zde má počkat. Nic dalšího nevysvětlila. Zmizela stejně jako přišla. Leitha se obrátila, ale dveře zůstaly zavřené. Nikde žádné ovládání. Povzdechla si. Svůj batoh odložila na pohodlnou pohovku. Zavrtěla hlavou. Trucovitě usedla, rozhodnutá vyčkat na svůj rozhovor. Za své výsledky si plně zasloužila slíbený rozhovor. Konec konců právě ona provedla nejdůležitější část plánu.
Vzpomínala na první setkání s admirálem Hixem. Poznala stejnou ženu, jako dnes. Tenkrát před deseti lety vcházela v doprovodu kapitána Wotkinse do předsíně.
"Admirál nás očekává!" řekl Wotkins prostě k pobočnici admirála sedící u terminálu před kanceláří. Jestli ho vzala na vědomí tehdy netušila. Otevřené dveře vybídly ke vstupu. Dost nervózně vstoupila dovnitř. Zatím admirála nikdy nespatřila, ale z toho co věděla o Chartocích, neměla zrovna dvakrát dobrý pocit. Očekávala chladného, odměřeného muže beze smyslu pro humor, zajímajícího se pouze o vlastní zájmy. Těkala pohledem po místnosti, hledající odkud se najednou objeví. Tím byl mezi podřízenými pověstný a celou řadu z nich tak dokázal pořádně znervózňovat, případně i hůř, ale ty hlasy mluvily hodně potichu. Kapitán vypadal naprosto uvolněně spokojen s vývojem událostí. Nejvyšší velitel Nové kolonie, povstal prostě ze svého křesla, dosud obrácen zády k nim.
"Á kapitán Wotkins," nadhodil konverzačním tónem s mírným úsměvem, podávající konstrukčnímu inženýrovi ruku. Leithu si zatím skrytým pohledem zvědavě prohlížel.
"Děkuji, že jste nás přijal tak rychle pane," stiskl nabízenou pravici.
"Nežertoval jsem kapitáne, když jsem říkal, že potřebujeme někoho se znalostí Xeno-biologie," odtušil mnohem vážněji.
"Ach ano, ovšem pane."
"Předpokládám, že jste vyřešil situaci hladce a bez potíží." V těch slovech zaznívala otázka, ale zároveň skrytá hrozba a pobavení současně.
"Podle plánu admirále!" přikývnul úsečně.
"Ach ano, věřím, že ano. Ostatně jako vždy kapitáne, jsem na vás plně spoléhal. A stejně jako vždy jste nezklamal."
"Děkuji pane."
"Nuže dobře. Můžeme tudíž probrat ony problémy, jež jste při našem původním rozhovoru nespecifikoval. Předpokládám, že nyní už konečně můžeme hovořit zcela otevřeně."
"Ehm, ano admirále….," Wotkins poprvé za celou dobu lehce znervózněl a pohledem zavadil o dívku vedle sebe. Pobavený výraz admirála nemusel znamenat nic. Přesto coby muž, který nemá čisté svědomí, nikoliv vlastní zásluhou, musel zákonitě znejistět. "Vyskytly se jisté zdravotní problémy, které věc trošičku komplikují…"
"Ano?"
"Nic vážného pane. Není třeba si dělat starosti. Byl jsem ujištěn, od naší specialistky Siren, že vše bude naprosto v pořádku, řekněme za dva týdny." Vynesl nejoptimističtější řešení. Sám počítal spíš další dva týdny k seznámení a uvedení na nové pracoviště.
"To je přijatelné kapitáne," pokýval Hix hlavou. Nemusel skrývat pobavení, ostatně právě tohle byla ona událost a on ji nehodlal propásnout. Ještě netušil přesný dopad, ale poznal důvěrně známou důležitost. Sice by nejspíš nezabránil kapitánovi v záchranné akci, ale všechno hrálo do karet jemu. Proto si mohl dovolit dát velkomyslně souhlas. "Nebudu Vás dál zdržovat od dalších povinností." Podal Wotkinsovi znovu ruku dávající najevo, že s ním prozatím skončil. Úsečně přikývnul neříkaje nic dalšího. Vyšel z kanceláře ven pečlivě odměřeným krokem.
Jack Hix znovu usedl do křesla a druhé nabídnul mladičké Chaocké dívce. Zkoumal nevtíravým způsobem možný potenciál. Našel ho téměř okamžitě. Nemusel hledat dlouho. Kathrin už zaslala podrobné přehledy a profily. Ještě musí hodně uzrát než bude moci figurovat v budoucích plánech. Nejspíš o ničem nevěděla, což bylo jen pro dobro celé věci. Vypadala mnohem nervózněji než předtím kapitán. Ano, jedno či dvě dobře pronesená slova mohla mít potřebný psychologický efekt. V tomto ohledu bylo na kapitána spolehnutí. Škoda jen, že ho musel využívat tímto způsobem. Wotkins patřil mezi nejlepší z Chaoků, které kdy poznal. Jenže nesmazatelná skvrna rodinné potupy z něj udělala někoho jiného, muže bez klanu. Zato mimořádně výkonného muže, snažícího napravit svými skutky rodinnou hanbu. Kdyby jen Horakus věděl, koho před ním celé roky skrýval. Kdyby události šly trochu jiným směrem, nemuselo k podobné situaci dojít. Proboha, on o tom vůbec neví, vylezla náhle na povrch myšlenka. Ani ona netušila, kdo je jejím skutečným otcem. Tytéž černé oči, podobné rysy. Možná mohl být šťastnějším mužem. Zahrnul zjištěnou informaci do posledního souhrnu. Jenže příčina a důsledek dávno minulých událostí postupovala s neúprosností valící laviny. On sám stál v samém počátku, stal se středo-bodem osudu. Nemohl nic z toho říci. Ne, Wotkinsův osud se naplní během velké události. Pobavený výraz uklidil do předem připravené škatulky. Místo něj nasadil znovu pracovní výraz.
"Takže nyní můžeme probrat osobní záležitosti," začal hovořit. Přikývla. "Na začátku bych rád zdůraznil, že skupina jedna pracuje podle jistých pravidel. Pravidel stanovených mnou osobně, stejně jako spadá pod mou přímou osobní pravomoc. Já vedu skupinu jedna nikoliv civilní vláda, či generální štáb. Nabízím příležitost těm, kteří touží něco dokázat, ovšem očekávám dodržování těchto pravidel a jakékoliv porušení kvůli vlastním osobním zájmům netrpím!" Do intonace poslední věty vložil potřebný důraz.
"Chápu.., ale" vykoktala ze sebe. Pochopila kam admirál míří. Nepříjemně jí zamrazilo v zátylku.
"Jsem ochoten zahrnout tebe i tvou matku pod svou ochrannou ruku pod jednou podmínkou," učinil narážku.
"Nemohu vít zpátky co jsem vyslovila!" vyhrkla okamžitě.
"Nejspíš ne," odtušil suše.
"Má matka se stala obětí a způsob jakým s ní zacházeli, nelze jen tak přejít!" pokračovala bojovným tónem.
"Pokud vás obě přijmu chci slib, že nebudeš uplatňovat svou pomstu dokud k ní nedám svolení," předložil klidně své ultimátum.
"Pak tedy přijměte jenom matku a já….," zkusila smlouvat, slzy na krajíčku. Situace brala nečekaný obrat. "Ne!" přerušil pokus o smlouvání nekompromisně. Leitha spolknula co právě hodlala admirálovi vmést do tváře. Nakonec nenašla odvahu. V sázce bylo příliš mnoho a on neřekl, že nebude mít možnost se pomstít. Přiměla se přemýšlet. Myšlenky přeskakovaly nesourodě jedna přes druhou.
"Dobrá…., přijímám." Přikývla ztěžka.
"Ti Chaokové," zamumlal Hix otcovským tónem. "Občas nedokážete uvažovat vůbec logicky. Co si myslíš že bys dokázala? Jsi sotva víc než dorostlé dítě a vyhlašuješ krevní mstu vysoce postavenému domu. Máš alespoň čtvrtou třídu v bojových dovednostech?" dodal tázavě. Přišlo očekávané zavrtění hlavou. "Musíš alespoň dospět a připravit se. Ber celou situaci takhle. Prokazuji ti velkou službu, takže až mi ji jednou splatíš, budeš mít mé požehnání a možná i něco navíc."
"Děkuji," vydala ze sebe přiškrceným hlasem. Nezabránila slzám stékajícím po tváři. Pochopila jak moc admirála podcenila. Byl přesně tím velkým mužem, kterého kapitán Wotkins popsal.
"Můžeš jít. Kapitán Jensová se postará o zbytek," ukončil hovor. Otočil křeslo zády čímž znovu zmizel. Zmizel na dalších deset let. Leitha vstala. Pomalým loudavým krokem opustila pracovnu. Venku už na ní čekala příjemně vypadající žena, která nemohla být nikým jiným než zmíněnou admirálovou pobočnicí. Věnovala jí účastný pohled. V těch modrých očích spatřila soucit. Po dlouhé době něco jiného než výsměch a pohrdání.
"Pojď, ukážu ti kde budete bydlet!" promluvila s úsměvem.
Kapitola 06 - Základna
Výcvikové středisko Nové kolonie Alfa 10. Hvězdný čas 2222.3,25
"Jen pojďte plukovníku!" pobídla Jenny velitele SG-1 k většímu spěchu. Trochu neochotně přidal do kroku. Původní prohlídka v hlavním hangáru zabrala skoro dvě hodiny. Ze začátku ho zaujala přednáška o možnostech jednotlivých typů lodí. Vypadaly velice působivě a on se nemohl dočkat, až v jedné z nich poletí. Téma hovoru o kamuflážích ztratilo téměř okamžitě svůj význam. Prohlížel si všechny lodě přičemž nenašel žádné odlišení jedné od druhé. Identifikace podle něčeho, co přesně nepochopil, mu vzala chuť dál věc zkoumat. Druhá hodinka pro něj představovala nudnou diskusi o technických parametrech lodí. Toliko ještě porozuměl. Než začal poručík Ingirus obsáhle popisovat jemné technické detaily Denisovi. Ten zcela uchvácen hltal doslova každé slovo. Očíčka mu zářily nadšením i poté, co skončila prohlídka.
"Jistě už letím," zahučel polohlasně. Šest celkem bytelně vypadajících stanů stálo podél okraje základny. Alespoň jako stany vypadaly. Částečně kryté nevysokým skalnatým úbočím před nepříznivými povětrnostními podmínkami.
"Čtyři dvojmístné ubikace pro vás osm," ukázala ke krajním stanům. "Vy s Teal'cem máte tuto, Doktor Jackson s kapitánem vedle vás a…." postupně vyjmenovala i ostatním přidělené stany. "Vše co budete potřebovat máte připraveno. Ještě vám ukáži jak pracuje vnitřní klimatizace."
"Ty stany mají klimatizaci?" podivil se nad takovým komfortem.
"Nejen klimatizaci. Máme i zařízení tzv. zvukovou clonu, které dokáže zajistit potřebné soukromí."
"Paráda!"
"Propojené chodby vedou do větší společné místnosti, kde bude možnost pořádat porady, brífinky, či přípravy na jednotlivé akce. My tři budeme mít stan na druhém kraji," ukázala na Susan a Simona. Nijak nekomentovala smíšené složení vlastní trojice. "Začneme zítra ráno. Do té doby připravíme slíbený program, který sice měl být dávno připraven, ale to teď nevadí."
"Tak dobrá lidi vybalte si věci a za hodinu ve společenské místnosti." O'Neill chtěl dodat ještě něco. Nedořekl. Místo toho sám šel příkladem. Vešel do určeného stanu s Teal'cem v zádech. Skutečně našel svůj batoh i svou P90, jíž odložil v kufru spídru.
O necelou hodinku později přecházel po společenské místnosti. Zvědavě sledoval techniky, kteří právě nainstalovali velkou obrazovku. Aniž by mu věnovali pozornost opustili místnost. Zjevně neměli pražádnou radost z toho, co právě museli udělat. Teal'c zamračeně našpulil rty.
"Taky máš ten pocit, že nás tu nevítají zrovna s otevřenou náručí?" promluvil k hřmotnému jaffovi.
"Všiml jsem si toho hned, jak jsme přijeli," přikývnul hlavou.
"Začínám mít jisté podezření o celé téhle akci," pokračoval spiklenecky.
"Pokud tě to alespoň trochu potěší O'Neille, tak ani kapitána Tolkina a jeho tým, tu nijak zvlášť srdečně nevítali."
"Opravdu? Tomu říkám náhoda!"
"Vypadá to, že nečekali někoho tak významného," učinil věcnou poznámku.
"Tak to by docela sedlo. Víš, já nechci vypadat skepticky, ale…," přerušil uprostřed větu. Právě vcházel Denis s Eliotem. Těsně za ním Koloniální důstojnice Susan Arčrová. Měla na sobě volnější dvojdílnou uniformu, kterou dosud neviděl. Nečekaně přistoupila blíž.
"Také máte ten pocit, že všechno není jak má být?" zašeptala mu do ucha.
"Jo, tak nějak," utrousil bezbarvě.
"I na mě zdejší atmosféra zapůsobila poněkud vlažným dojmem," odtušila stále šeptem. "Není však důvod k obavám. Z toho mála co vím, tak kapitán Tolkin zahájil své tažení s cílem zvednutí morálky základny. Věřte mi!" S úsměvem zaujala místo v čele stolu. Několik minut počkala než dorazili opravdu všichni.
"Viděli jste všechny z našich cvičných letounů," začala svou přednášku. Každému z mladých kadetů věnovala letmý pohled než pokračovala. "Koloniální flotilu, páteř Koloniální flotily tvoří bitevní křižníky plus těžké křižníky. Dravci slouží současně jako doprovodná plavidla, ale současně i útočná plavidla. Naším dosud nejlepším výtvorem je Dravec Oko 7Z, třída C2, který je současně vlajkovou lodí expediční flotily." Namačkala několik tlačítek na své konzoli. Hlavní obrazovka ukázala plány lodě. Technické parametry k jednotlivým částem lodi zůstávala pro přítomné v neznámém Koloniálním jazyce. "Postavit takovou loď trvá nepoměrně delší čas nehledě na výrobní náklady a náročnost. V našem případě máme k dispozici kapesní verzi Dravce třídy X.
"Ehmm, kapesní verzi?" Zastavil jí Denis Peterson.
"Je odvozená z poslední verze Dravce třídy X. Kapesní znamená, v tomto případě přenosná." Přepnula obrazovku. Naskočilo nové schéma lodi. Bezpochyby šlo o Dravce. Rozpůlená obrazovka ukázala ve spodní části druhou loď. Nezaměnitelně podobnou své horní sestře. Ovšem v menší a jednouší verzi. "Veškerý materiál byl přesunut hvězdnou Bránou a loď sestavena v pozemní konstrukční dílně. Některé díly nebylo možné dostat skrz Bránu, takže má očesanou výzbroj."
"Co přesně míníte pod pojmem očesaná výzbroj!" promluvila poprvé Jenifer Haileyová. Malá blondýnka vrhla zadumaný pohled směrem k čelu stolu.
"Torpédové komory. Dravec třídy Z jich má standart-ně šest na přídi a čtyři na zádi. Dravec třídy X má dvě na přídi a dvě na zádi. No a tady se prostě nevešly ani dopředu ani dozadu," odpověděla pohotově.
"A kolik to ubírá na celkové palebné síle!" přihodila další zamyšlenou otázku.
"Zhruba 50%," odpověděla až po chvilce zamyšlení. "V rámci nové koncepce máme v plánu dodatečně instalovat dvě torpédové komory pod křídla. Jedno-ranné zásobníky sice budou mít nižší palebnou kadenci, ale účinnost zůstane nezměněná.
Doktorku Fraiserovou odtáhla její Koloniální kolegyně pryč z hangáru od nic neříkajících přednášek. Ošetřovna stála zhruba uprostřed sledu budov. Podlouhlé budovy, jež tvořily hlavní část základny, patřily jednotlivým týmům. Každá pojala 80 osob. Celkem 13 týmů, třináct budov plus některé další, jež patřili ostatnímu personálu základny včetně důstojníků a instruktorů. Základna působila celkově úhledným dojmem. Všechno pečlivě rozděleno s maximální možnou efektivitou. Na další myšlenky ohledně uspořádání základny, nezbýval čas. Obě ženy vešly na ošetřovnu. Celkem rozlehlou místnost působící spíše dojmem větší polní nemocnice. Nečekaný ruch je uvítal hned u dveří. Sotva několik okamžiků před tím přivezl záchranný tým čtveřici nešťastníků z místa havárie. Doktorka Markusová mírně svraštila obočí nad dle jejích měřítek chaotickým postupem. Rychle postoupila dopředu. Evidentně první dvojice z osádky raketoplánu, jež měla štěstí a zvládla nouzové přistání zůstávala trochu stranou. Druhé dvojici věnoval zdejší hlavní lékař veškerou pozornost.
Trochu překvapeně pohlédla k Fraiserové. Očekávala trochu zkušenější personál. Příliš mnoho z asistujících vypadalo jako by sotva obdrželo lékařský diplom, nebo spíš mělo obdržet. Pokrčila rameny. Místo toho přistoupila k dvojici vedle. Ani jeden z kadetů nevypadal příliš dobře. Podle Janet vypadali dost zřízení. Na rozdíl od svých kamarádů alespoň zůstávali při vědomí. Karen jí okamžitě podala lékařský trimetr. Sama přešla k prvnímu kadetovi. Zkušenými pohyby začala přejíždět diagnostickým přístrojem v blízkosti tržných ran. Svou brašnu odložila na nejbližší stůl. Během několika minut byla hotova. Nenašla žádné výraznější zranění. Kožním regenerátorem spravila rozseknuté čelo. Do hypospreje vložila mírnou dávku uklidňujících sedativ a aplikovala. Opatrně ho odvedla k lůžku. Poté přešla k Janet. Ta zamračeně kroutila hlavou. Hned pochopila proč. Okamžitě ho s její pomocí dostala na bio-lůžko. Nastavila podrobnější lékařský skener.
"Střepiny v levé paži, vnitřní zranění…., zatraceně!" zaklela, když spatřila nebezpečně červeně blikající část na display. Nezaměnitelný zvuk, postrach všech doktorů zazněl slabě z přístrojové desky. "Srdeční stimulátor!" nastavila ruku, ale v zápětí si uvědomila, že Janet neví o co jde. Rychle popsala jak vypadá. Mezi tím odhrnula horní část spálené uniformy. K vlastní spokojenosti ucítila během okamžiku příslušnou věcičku v ruce. Hlavně správnou. Neomylně přiložila stimulátor na hruď. Stiskla nepatrný spínač. S ostrým cvaknutím vyjela ven jehla. Sotva pět vteřin na to naskočila klasická sinusoida. Karmínová skvrna z display změnila barvu na žlutou. "Hmm, tohle nevypadá vůbec dobře," sledujíc pozorně monitor přesunula pozornost k méně důležitějším zraněním.
"Vidím. Ta ruka je příliš poškozená než aby…..," věnovala své kolegyni smutný pohled.
"Bude třeba ji odstranit a nahradit novou," pokývala klidně hlavou.
"Umělou ruku?" nadhodila tázavě. Podobné technologické pokroky učinila i pozemská věda.
"Ne," odpověděla s úsměvem. "Něco mnohem lepšího!" dodala významně.
"Ano?"
"Za posledních 20 let došlo k pokroku v oblasti regeneračních
technologií. Zatím nepříliš úspěšně. Až v posledním roce došlo k rozhodujícímu průlomu. Nebudu předstírat, že naše záměry byly zrovna zcela čisté. Rada starších, naše řekněme civilní vláda, nedovolila zahájit výzkum v plném rozsahu. Ovšem po vyhlášení stavu ohrožení přešly veškeré pravomoci do jurisdikce admirality. Admirál Hix vydal svůj souhlas."
"Chcete říct, že dokážete…"
"Správně!"
"Úžasné," vydechla s nepředstíraným úžasem. V duchu kalkulovala kolika lidem by něco takového mohlo pomoci.
"Samozřejmě vytvořit umělou bio-tickou ruku trvá sotva několik hodin. Implantace a testy zaberou tak den nanejvýš dva. Na první pohled k nerozeznání od skutečné. Snad jen některé drobné defekty k mikro-kybernetice mohou způsobit drobné potíže." Nadechla se k dalšímu pokračování. "Proces úplné regenerace spočívá v mnohem delším období. Vyžaduje hodně pečlivosti ze strany lékařů. Špatně narostlá kost znamená značný problém. Díky nejnovějšímu softwaru dokážeme vytvořit zcela přesnou kopii. Proces není ani tak náročný na samotnou péči. Trvá asi o 13% časových jednotek déle."
"Kolik času?"
"Záleží na délce regenerované končetiny. V tomto případě tak dva, možná tři týdny," pokrčila neurčitě rameny.
Konečně jim někdo věnoval pozornost. Mladá zdravotní sestra zvědavě přistoupila blíž. Teprve, když zaznamenala uniformu s čtveřicí zlatých insignii zpozorněla. Uctivě ustoupila dál, aby nerušila hovor. Ruce složila za zády a čekala, až si jí doktorka všimne. Teprve, když dospěla k závěru, že má plnou pozornost přistoupila blíže.
"Mohu Vám nějak pomoci doktorko?" pronesla svým melodickým hlasem.
"Ano, můžete," přikývla po kratičké chvilce. "Kde máte hlavního lékaře?"
"Tudy prosím," vedla je k druhé dvojici bio-lůžek. Hlavní část operace skončila. U prvního lůžka ležel první pacient a podle přístrojů byl jeho stav stabilizován. Další sestra prováděla regeneraci spálené kůže, takže začal pomalu vypadat znovu lidsky. Starší muž s vráskami ve tváři zaznamenal jejich přítomnost. Přiložil ruce k defilátoru, chvilku je tam přidržel než jim vyšel v ústery.
"Vítejte doktorko!" srdečně napřáhl ruku a neméně srdečně rukou potřásl. Vypadal jako člověk, kterému spadl kámen ze srdce.
"Karen Markusová," doplnila své jméno. Jedno obočí šlo tázavě nahoru při nezvyklé reakci.
"Julius Hanks jméno mé a musím říct… ani nevíte jak rád Vás vidím." Vyhrknul s upřímností o níž nemohl nikdo pochybovat. Nejraději by svou kolegyni radostí objal, kdyby všude kolem nestálo tolik svědků.
"Pak jste beze sporu první, kdo nás rád vidí," prohlásila bez zjevné stopy humoru.
"Ach ano. Chápu." Nasadil chápavý úsměv přikyvujíc. "Na rozdíl od ostatních já zoufale potřebuji zkušené lidi. Ty co mám k dispozici, jsou sice převážně velice nadaní a šikovní, ale příliš mladí bez jakékoliv výraznější praxe."
"Nuže dobře. Pokud nebudete mít další výhrady, tak převezmu vedení. Jako vrchní šéflékař."
"Ale jistě, ovšem. Věřte budu jen rád."
"Toto je doktorka Janet Fraiserová ze Země. Během svého pobytu jí zde zasvětíme do tajů naší lékařské vědy," lehce poklepala menší brunetce na rameno. Doktor Hanks si s ní okamžitě potřásl rukou. Najednou vypadal mnohem šťastněji než před chvilkou.
"Pokud mohu doktorko…," přešel hned k pracovním záležitostem. "Znát Váš názor na tento případ.
"Ano jistě," přitakala. Vlastně čekala kdy to sám navrhne.
"Praporčík Sarona Quinová," ukázal směrem k bio-lůžku. "Odnesla celou havárii nejhůře," přistoupil blíže, aby si obě dvě mohli pozorně prohlédnout zranění. Pokud bylo co prohlížet. Větší část těla včetně pravé ruky byla spálená na kost. Nohy nepočítaje. Z nich zůstávaly jen pouhé pahýly od poloviny stehen. Těžké popáleniny na hrudi a na hlavě, kde chyběla převážná část vlasů. Přesto diagnostické zařízení stále ukazovalo mozkovou aktivitu. Ostatní části svítily červeně. Způsob jakým zůstávala naživu Janet unikal. Tohle už hraničilo s kouzelnictvím.
"Když bylo jasné, že nezvládneme zregenerovat rozsáhlá vnitřní zranění napadlo mě získat trochu času vložením neurální mozkové sondy. Udržet mozek naživu, dokud neobnovíme alespoň základní tělesné funkce."
"Zajímavá myšlenka," uznale přikývla hlavou. "Kolik času zbývá?"
"Nanejvýš 10hodin."
"Dobrá. Budu potřebovat něco postavit."
"To bude trochu problém," povzdechl nešťastně. "Místní dílna nemá zrovna krátké dodací lhůty."
"Pak budu muset kapitána Tolkina požádat o zjednání nápravy," odvětila nekompromisně.
"Jistě ano. Ovšem než zjedná nápravu uplyne hezkých pár hodin a tolik času možná mít nebudeme," reagoval s nešťastným výrazem ve tváři.
Pokud vypadala doktorka Karen Markusová rozladěně zakryla svou nespokojenost naprosto dokonale. S ledovým klidem stiskal svůj komunikátor. "Jenny?" promluvila do něj.
"Ano slyším," ozvala se mladá psycholožka okamžitě.
"Můžeš prosím vzít Simona a přijít sem za mnou?"
"Ovšem. Hned tam budeme."
"Máte připravené plány zařízení, které budete potřebovat?" obrátila znovu pozornost k doktorovi.
"Samozřejmě. Jsou v databázi. Nejde o nic extra složitého, jenom podobné věci nemáme skladem. Komponenty samozřejmě ano, ale sestavené nikoliv. Přestože jsem několikrát žádal…"
"Pak připravte technické plány než ti dva přijdou přijdou, ať mohou začít co nejdříve!"
"Ach, ano jistě. Ovšem. Sami dva?"
"Netušíte jaké máte štěstí," odtušila s jistou dávkou zadostiučinění.
"Ehmm…, ano…," přikyvoval roztržitě, zatím co přetahoval technická schémata do připojeného padu. Stihnul stáhnout všechno sotva pár vteřin před příchodem dvojice poručíků. Neznal ani jednoho z nich. Zato působili mimořádně schopným dojmem. Ono ovzduší nezaměnitelné profesionality, když vešli do nemocnice, dokázal rozpoznat, ačkoliv neměl žádné telepatické schopnosti. Tahle dvojice určitě mohla postavit co potřeboval a dostatečně rychle. Odpojil pad od hlavní lékařské konzole, napojené současně k hlavní databázi. Učinil pár rychlých kroků směrem zpátky.
"Potřebujeme něco naléhavě postavit. Velice naléhavě!" pronesla Karen s tajuplným úsměvem, směrem k dvojici svých kolegů.
Jenny úsměv nenápadně opětovala. Simon neříkal nic. Převzal pad k sobě. Letmo shlédl obsah. Poté stejně mlčenlivě přikývnul a rychlým svižným krokem zamířil ven. Jenny s ním srovnala krok. Znala plány základny, takže udala neomylně směr do konstrukční dílny. Z prvních dojmů získala jednoznačný dojem, co bude následovat. Kvůli tomu jí doktorka poslala s ním. Simon byl přes své mládí mimořádně nadaným konstrukčním inženýrem. Jenže v jistých odvětvích značně pokulhával. Chyběla mu ona neotřesitelná jistota a pevné nervy. Konec konců ona v nadcházející situaci doplní možné nedostatky. Teorie byla jedna věc. Praxe druhá. Uvést teorii do praxe, ověřit správnost hypotéz patřilo k její práci. Navíc měla nezaměnitelnou výhodu od ostatních a to nejen díky studiu psychologie. Konstrukční dílny dosáhli rychlou chůzí během necelých dvou minut. Přesně podle očekávání čtveřice inženýrů ledabyle posedávala venku, zatím co pouze jeden uvnitř evidentně cosi dělal. Přesně podle očekávání. Věnovala kratičký pohled Simonovi. Určitou změnu v jeho chování postřehla. Pevněji sevřené rty, lehce zamračený výraz dokumentovaly rozčarování a znepokojení. Ani jeden z čtveřice nevstal, když přišli k nim. Hodností převyšovali všechny, přesto žádný ani nevstal. Simon zatím mlčel. Nevěděl co Jenny hodlá udělat. Na druhou stranu ho nejistota stravovala. Zato ona s tím problémy neměla. Vešla dovnitř, aniž by jim věnovala sebemenší pozornost.
"Mohu pro vás něco udělat?" promluvil sotva více než šeptem inženýr, který uvnitř pracoval. Nervózním pohledem sledoval čtveřici svých kolegů, kteří akorát vstali ze svých míst za zády příchozích.
"Ano, tady!" podával mu Simon do ruky elektronickou tabulku.
"Jistě…," přisvědčil stále nervózním hlasem, už o něco hlasitějším, aby ostatní slyšeli co říká. "Do zítřka bych to mohl stihnout…"
"Dvě hodiny!" odtušila Jenny nekompromisně.
"Nemohu stihnout…"
"Tady poručík Ingirus vám samozřejmě pomůže."
"Já…, potřebuji schválení…"
"Právě jste ho ode mě dostal. Ještě něco?"
"Pouze komandér může…"
"Kapitán. Máte nového velitele základny. Takže se dejte do práce."
"Ale…," zaprotestoval ještě naposledy.
"Hned!" vyjela nečekaně velitelským tónem Jenny. I Simon skoro nadskočil při náhlé změně. Lehce si odkašlal. Krátce se zeptal, kde najde potřebné součástky. Lehce s inženýrem zatřásl než začal spolupracovat. Ukázal cestu do skladiště, jenže zůstal stát. Až pořádné dloubnutí do zad ho přimělo k akci. Zaznamenal lišácký úsměv ve tváři Chartocké psycholožky. Pochopil co musí udělat. Tenhle mládenec nevypadal, že bude dělat potíže. Vypadal příliš vystrašeně a Simon zřejmě chápal i proč. Jenny lehce naznačila, že se o čtveřici u dveří postará sama. Určitě budou mít problémy. Brzy, velmi brzy. S tím si dál hlavu nelámal. Raději věnoval plnou pozornost práci pro doktora Hankse.
Kapitola 07 - Odkaz
Hvězdná základna 79. Hvězdný čas 2222.3,29Kapitán Kathrin Jensová vedla Krystal chodbami základny. Místy, kam nikdo z personálu neměl přístup. Tajné komunikační středisko umístěné hluboko uvnitř samotné základny. Místo k němuž nevedly žádné dveře. Pomocí transportního paprsku se přenesli do nepřístupné sekce základny. Relativně velké oblasti v okolí hlavního energetického jádra stanice. Zastavila před jedinými dveřmi. Provedla předepsaný tucet bezpečnostních procedur, než dveře odhalily své tajemství. Rozsáhlá řídící místnost. Velice dobře vybavená pro minimálně 20 operátorů z řídícího úseku. Rukou vybídla Krystal, aby vešla dovnitř. Učinila tak až po kratičkém zaváhání.
"Počítači hlasová analýza!" promluvila kapitán Jensová jakmile dveře zapadly. Odříkala dlouhý bezpečnostní kód.
"Hlasová analýza souhlasí. Bezpečnostní kód přijat," ozval se hlas centrálního počítače.
"Uvolnit kódovanou složku kapitána Wotkinse!" přikázala bezprostředně poté co uvolnila bezpečnostní opatření.
"Přístup povolen," potvrdil po chvilce ticha.
Spokojeně přikývnula. Pohledem zhodnotila centrální místnost. Nikdy zde nebyla, takže pouze odhadovala z nastudovaných plánů. Vedla Krystal do dalších místností. Centrálu inženýři vybavili skutečně efektivně. Prostorná noclehárna, i jednomístné pokoje, jídelní automaty společně s velkou jídelnou, hygienická zařízení, sprchy, zkrátka všechno potřebné. Spokojená s prohlídkou došla zpátky do hlavní řídící místnosti.
"Máte přístup k veškerým záznamům kapitána Wotkinse. Stejně tak i k veškerému zařízení našeho oddělení." Přestala mluvit. Místo toho sledovala mírně udivené reakce Chaocké ženy.
"Rozumím."
"Interaktivní ovládání specificky vytvořené k účelu archivace lze snadno ovládat hlasovým příkazem. Umělá inteligence zcela nových rozměrů vás povede krůček po krůčku." Zdvihla prst, aby zdůraznila poslední připomínku. "Jakmile odejdete, kdokoliv odejde těmito dveřmi, veškeré bezpečnostní kódy budou obnoveny a složka kapitána Wotkinse vymazána," upozornila ukazujíc na dveře.
"A když těmi dveřmi odejdete vy?" nadhodila proti-otázku.
"Neodejdu," odvětila s úsměvem. Stiskla signalizační zařízení na ruce. V okamžiku ji uchopil transportní paprsek a přenesl pryč. Zanechala Krystal samotnou.
Soustava WX, planeta Werrux 4., Hvězdný čas 2211.3,21
Trojice nově příchozích cestujících vešla na rozsáhlé části přístavního města. Dlouhé splývané pláště s kapucami znemožňovali místním lidem určit, kdo záhadní návštěvníci jsou. Podle tradiční trojúhelníkové formace, dávali všem okolo najevo jistou dávku ostražitosti. Působili hodně profesionálním dojmem. Ruce schované uvnitř svých plášťů. Nikdo nemohl vědět zda skrývají či neskrývají nějakou zbraň. Nikdo jim ani nezkoušel zkřížit cestu. Vůdce jdoucí stále v čele občas zastavil, aby položil vybraným lidem tichou otázku. Při posledním zastávce spokojeně přikývl. Místní Charitský doktor ukázal směr, kterým své společníky rychle vedl. Už křik z nevelkého tržiště dával najevo, že jdou správně. Mladá Chaocká dívka držící v rukou nůž se oháněla po nějakém ne o mnoho starším Chaockém mladíkovi. Vyměňovala si s ním šťavnaté urážky. I on už v ruce třímal nůž. Rukou zkoušel zastavit krvácení ze sečné rány v obličeji. Vztek mu doslova čišel z tváře. Pohledem hypnotizoval krvavou skvrnu nože. Udělal několik výpadů vlastním nožem. Samotný vztek ho zbavil veškeré rozvahy. Přesto měl jednoznačně navrch. Dívka sotva uhýbala před rychlými výpady. Už jí stačil jednou škrábnout na předloktí a jednou na pravém stehně. Přesto měla stále ve tváři vzpurný výraz. Ačkoliv neměla šanci vyhrát, neutíkala. Hrdost jí nedovolila couvnout. Hodlala raději zemřít než aby urážku vzala zpátky. Věděla, že je v právu, ale nikdo ho nehodlal uznat. Pro ní a její matku už nic takového neexistovalo. Jen urážky a ponížení. Kapitán Wotkins s doprovodem hladce prošel stále zvětšující skupinkou přihlížejících. Přesně v okamžiku kdy Leitha prudce uskočila před svištivou čepelí nože. Ne dost rychle. Protrhnul jí blůzu a pořádně škrábnul na hrudi. Nečekal na nic dalšího. Pevně ji uchopil zezadu. Chtěla se mu vyškubnout. Stiskl její zápěstí přesně, tak jak ho učil otec. Bolestí vykřikla. Upustila nůž. Obratně ho zachytil než spadl na zem. Schoval ho za opasek. Přes veškerý odpor táhl vzpouzející a kopající dívku pryč odsud. Kápě mu dodávala potřebné anonymity. Nespokojené zamručení oddělilo od davu několik odvážlivců, zjevně kumpánů útočníka, ale nikdo si netroufnul ho napadnout. Zbylí dva společníci v kápi totiž výhružně vystoupili dopředu. Cinkání zbraní ukrytých pod plášti zbrzdilo odvážlivce.
"Kdo jste, že se musíte skrývat pod kápěmi!" promluvil odvážně přední z nich. Šrám ve tváři už ignoroval. Vnímal pouze bezprostřední hrozbu. Oba příchozí pohlédli na sebe a odhalili kápě zakrývající hlavu. Dvojici k překvapení přítomných, tvořili pár. Chaocká žena a muž tak kolem padesátky. S uvolněným postojem válečníků a pohrdavým pohledem přejeli vyzyvatele.
"Do toho kdo jsme ti nic není!" promluvila žena jasným zvučným hlasem.
"Utrhla ses z řetězu a chceš si hrát na válečnici!" zachechtal se a s ním i další kumpáni. "Vrať se zpět ke svému pánovi, ať si tě lépe přiváže k řetězu!" vyhodil další bouřlivou urážku. Cítil podporu ostatních, příliv síly, jež ho zaplavoval díky přítomnosti tlupy. Žena pouze pobaveně zavrtěla hlavou. Vrhla pohled ke svému společníkovi.
"Nepotřebuji svou ženu uvazovat žádným řetězem!" promluvil naprosto klidně. Svým prohlášením zarazil na okamžik urážlivé poznámky. Pouhý okamžik. Poté si vyslechl snůšku opravdu hrubých urážek, při nichž musel zatnout pěsti, aby se nenechal vyprovokovat.
"Chceš nám snad ukázat jaká jsi pěkná kočička!" utrousil další štiplavou poznámku.
"Za normálních okolností bych tě musel na místě zabít!" ucedil ledově.
"Ovšem miluji svou ženu a rád jí dávám takové dárky jako jsi ty, aby si je mohla zabít osobně." Zaznamenal Sirenin pohled. Spatřil v něm cosi hodně nebezpečného. Na rozdíl od něj, ona brala taková slova vážně. S chtivým výrazem čekala až dá znamení. Pokyn kapitána Wotkinse vyhnout se zbytečnému násilí hodila za hlavu. Nepatrným gestem dal najevo, ať nikoho nezabíjí. Znal ženu, kterou si vzal příliš dobře. Divokost kterou předváděla hlavně v boji, nějak neseděla k profesi lékařky. Nedala najevo sebemenší známku zklamání. Vyzývavě přistoupila dopředu. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. S pohrdlivým úsměškem zachytila první úder a odrazila jednoduchou kombinaci úderů. Vyrazila mu nůž z ruky. Vrazila mu políček na obě strany tváře. Nezůstala jen u toho. Hladce pronikla obranou a zasadila dvakrát drtivý úder dlaní přímo do středu. Vyplivnul krev z úst. Uplatnila svůj obávaný pravý hák. Úder vedený ze spodu s nečekanou razancí. Sevřená pěst dopadla přesně zespodu na jeho bradu. Odletěl několik metrů zpátky.
Siren pohledem malého dítěte prosila Sirakuse, ať může rozjetou lekci dokončit. S úsměvem zavrtěl hlavou. Zklamaně zvedla nůž ze země. Další trofej do sbírky. Právě zajímavá rytina na noži upoutala její pozornost. Podle vzoru svého muže nasadila zpět kápi, otočila a zamířila zpět. Za sebou zaznamenala pohyb. Pohyb, doplněný zlobným výkřikem, plným ponížení. Jako smyslů zbavený, vytasil mladík druhý nůž. Zaútočil bez rozmyslu zezadu. Siren nedbalým pohybem přes rameno vrhla zpátky zabavenou zbraň. S nacvičenými instinkty válečníka zasáhla cíl naprosto přesně. Podle přibližujícího zvuku odhadla pozici se smrtící přesností. Nůž prošel přesně srdcem a prošel skrz. Zarazil ho uprostřed nápřahu. Vytřeštil překvapením oči. Nevěřícně sklopil pohled k dýce zabodnuté hluboko v prsou. Upustil nůž z pravé ruky. Naposledy zachroptěl než padl mrtev k zemi.
Zatím co slovní přestřelka probíhala, přičemž si zúčastnění vyměňovali stále urážlivější nadávky, nevěnoval nikdo pozornost Wotkinsovi, který odtáhl bojovnou dívku pryč. Musel vynaložit opravdu hodně síly, aby ji udržel. Krátce zkontroloval situaci. Siren a Sirakus upoutali plnou pozornost celé bandy.
"To by stačilo mladá dámo!" zašeptal Leithe do ucha. Trochu polevila ve svém odporu. Uvolnil sevření a otočil k sobě čelem.
"Kdo jste a co mi chcete!" zasyčela mu do obličeje.
"Mé jméno je Wotkins. Jsem tu abych tebe a tvou matku odvezl pryč z téhle zatracené díry," reagoval naprosto klidně.
"Lžete! Mé matce nikdo zdejší nepomůže! Ani kdyby chtěl daleko neuletí! Nenechají mou matku odejít z tohohle zatraceného místa živou!" vyhrkla zoufale neznámému do tváře.
"Nejsem odsud," poznamenal stále tímž klidným tónem. "Tam venku čeká hvězdná loď. Moje hvězdná loď."
"Kdo Vás vlastně poslal?" vzhlédla tázavě.
"Přítel."
"A kdo je ten náš přítel?"
"Nechtěl být jmenován," odtušil vážně. Ubohé děvče. Nevěděla, že matčin klan se k ní ve skutečnosti nikdy neotočil zády. "Ale teď mě zaveď za tvou matkou."
"A co oni dva?" ukázala směrem k hloučku.
"O ně nemusíš mít starost. Spíš o ty kolem." Koutky úst mu zaškubaly v pobaveném úsměvu. "Dobrá pojďte," ukázala rukou směr. Přikývnutím dal najevo souhlas.
Okrajová část přístavního města zůstávala mimo hlavní dění. Arbitor vybral zdejší místo zcela úmyslně. Leitha skoro vyskočila z kůže, když zatočila do úzké uličky a málem vrazila do dvojice postav v černých kápích. Vyjekla překvapením.
"Neudělali jste moc velký nepořádek?" položil Wotkins nenucenou otázku.
"Ne víc než obvykle," odtušila Siren.
"Kolik?" Mladý pár si vyměnil během otázky výmluvný pohled.
"Jenom jednoho," promluvila nakonec Siren.
"On si opravdu nenechal říct," přisvědčil Sirakus.
"Zaútočil zezadu!" zdůraznila přesvědčivým tónem.
"Aha. A nejspíš si použila svůj trik s nožem," konstatoval kapitán, jemuž došlo kam oba míří.
"Správně," zářivě se usmála.
"Moment!" vstoupila do diskuse Leitha. "Máte něco co patří mě!" Teprve při zmínce o noži zjistila, nepřítomnost své zbraně.
"Nemyslím, že…"
"Vraťte mi ten nůž!"
"Na tohle není čas. Tvá matka po…," zkusil zamluvit celou situaci.
"Nezavedu Vás k ní, pokud mi ho nevrátíte!" trvala na svém.
Pohlédla kapitánovi pevně do očí. Neustoupila ani o píď. Jedna malá část si uvědomovala jak malicherné se chová. On má určitě pod pláštěm celou škálu zbraní. Nehodlala nikoho vpustit do matčiny přítomnosti s rituálním nožem v ruce. Možná by ona slíbená pomoc, mohla skončit trochu jinak než vyrozuměla.
"No tak jí ho přece vrať Wotkinsi," přiklonila se na Leithinu stranu Siren. "Jinak tu ztvrdneme dost dlouho, aby někdo stihnul uvědomit úřady."
"Dobrá!" zavrčel pod náporem argumentů. Podal dceři Krystal zpět nůž. Předtím ho stihnul očistit od krve. Přijala nůž. Beze slov ho zasunula do pouzdra. Bez dalšího vysvětlení vešla do nejbližších dveřích domu po pravici.
Vedla trojici kamsi do podzemí. S naprostou jistotou procházela podzemními chodbami. Až konečně odjistila elektronickým klíčem poklop vedoucí nahoru. Přistavila schůdky po nichž vylezla dovnitř. Za ní do místnosti vylezli zbylí společníci. Automaticky zajistila poklop. Ukázala směrem do zadní místnosti. Wotkins mezi tím shodil svůj plášť. Siren a Sirakus učinili totéž. Pláště odhodili stranou. Leitha spatřila lékařskou brašnu, jíž drsná Chaocká žena skrývala pod pláštěm. Poprvé za celou dobu v ní zahořela skutečná jiskřička naděje. Poté co poznala lékařský trimetr, začala mít pocit, že situace přeci jen dostává příznivější spád. S profesionálním výrazem provedla doktorka zběžnou prohlídku její matky. Zamračené čelo nedávalo najevo nic dobrého. Rychle nalila sklenici vody. Podepřela matce hlavu a jemně ji přiměla vypít obsah. Vypadala ještě hůř než před několika hodinami. Na sobě měla jen minimum oblečení, jelikož byla celá zpocená. Mírné chvění po celém těle, nepřítomný pohled. Leitha prosebně vzhlédla k Siren.
"Sirakusi!" zavolal na svého muže.
"Ano drahá?"
"Připrav rychle raketoplán!"
"Provedu!"
"Ukaž mu cestu ven a běž s ním!" přikázala Leithe.
"A má matka…," vyhrkla zoufale.
"Pokud jí do 12ti hodin nedostanu na ošetřovnu tak zemře!" odseknula. Vytáhla s brašny hyposprej. Chvilku hledala připravenou náplň. Počkala až odejdou než ho přiložila Krystal k pravé paži a aplikovala. Trimetrem rychle zkontrolovala výsledky. Spokojeně přikývla. Přicházela k sobě. Wotkins přistoupil blíž.
Na tuhle pasáž si Krystal vzpomínala jen matně. Všechno viděla jako v mlze. Sotva poznala Wotkinse, jak k ní mluví. Vlastně ani nevěděla co říká. Pochopila, že ji chce odvést z toho pekla. Nechala tudíž záznam pokračovat. Siren ji pomáhala obléct, obout vysoké černé boty a zapnout dlouhý plášť s kápí. Wotkins mezi tím umístil rozbušky po celém domě. Teprve potom kývnul, že můžou jít. Sama netušila jak dokázala jít. Každý krok jí působil doslova utrpení, ale zatnula zuby a šla. Prázdná ulice z okraje města končila nějakých 100 metrů od lesíka. Zasténala bolestí. Zastavili. Ani ne kvůli ní, ale spíš kvůli pípání, které vydával Wotkinsův trimetr.
"Máme návštěvu," poznamenal.
"Tak pohněme!" gestem dala Siren najevo ať rychle zmizí.
"Sirakusi? Jak jste na tom?" promluvil do vysílačky.
"Už jsme v raketoplánu," dostal odpověď.
"Dobrá. Rychle odtamtud vypadněte a zaměř naší pozici!
"Můžu vás vytáhnout transportním paprskem," navrhnul.
"Ne! To by nás odhalilo. Přistaň poblíž naší pozice," zamítnul okamžitě návrh.
"Rozumím!" ukončil spojení.
Krystal znovu bolestivě zasténala při dalším kroku. Siren ji bez sebemenšího zaváhání vzala do náručí a dál nesla. Musela zvolnit krok kvůli svému břemenu. Už došla skoro k lesíku. Nečekaný nápor větru jí udeřil do tváře. Na bezmračné obloze neviděla ani mráček. Nízko letící raketoplán pochopila okamžitě. Musel zapnout maskování. V duchu souhlasně zamručela nad nezbytnou opatrností. Tvořili opravdu dobrý, sehraný pár. Přidala do kroku. Vešla do lesa. Skrze řídce rozmístěné stromy spatřila přistávající raketoplán. Během přistání musel uvolnit své maskování. V dáli zaslechla explozi. Wotkins rychle sprintoval směrem k nim. Doběhla až k raketoplánu kde svému muži předala svůj náklad. Zanesl Krystal dovnitř lodě. Vytáhla zbraň. Zaujala pozici za nejbližším kamenem. Nečekala dlouho. Kapitán dorazil v rekordním čase. Plášť mu trochu překážel při sprintu. Nechtěl zanechat žádné stopy, takže ho neodhodil. Vběhl do raketoplánu přičemž ona skočila hned za ním. Sotva zapadl uzávěr dveří raketoplán se odlepil od země. Znovu aktivní maskování ho zahalilo před okolním světem. Pouze znalí inženýři věděli, že maskování raketoplánu není stoprocentní.
"Senzorové plošiny jsou aktivní! Odhalí nás v atmosféře!" upozorňoval Wotkinse Sirakus.
"Když zničíme tyhle dvě," ukazoval vyvolané údaje na obrazovce.
"Vytvoříme okno skrze které proletíme neodhalení."
"To se mi líbí," přisvědčil nadšeně. Nabral kurz, zatím co starší kapitán usedl ke stanovišti zbraní. Na rozdíl od něj bral celou věc zcela vážně. S klidem aktivoval otočné pulzní dělo umístěné nad kokpitem.
"Blížíme se k cíli," dostal hlášku. Akorát stihl aktivovat zaměřovače.
"Odmaskovat!" přikázal jakmile zaměřil první cíl.
"Provedu!" přikývnul na souhlas.
Dva jasně modré výboje odpálené z otočné věže zasáhly neomylně cíl. Aniž by zkontroloval, zda zasáhl zaměřil druhý cíl. Vypálil stejnou dávku a dal rozkaz k zamaskování. V senzorové soustavě došlo k okamžitému výpadku. V dosud zlatě svítící zóně zablikal červený čtverec. Pilot spokojeně přikývnul. Z-aktivoval znovu maskování a proletěl skrz otevřenou zónu. Chvilku letu v mracích, ukončil pohled na hvězdy. Raketoplán maximální pod-světelnou rychlostí, opouštěl orbitu planety. Leitha, jež vešla do pilotní kabiny překvapeně zírala na hvězdy. Za celý život neopustila domovskou planetu, až nyní. Při pohledu ven měla ve tváři úžas.
"Mám vyslat signál pro mateřskou loď?" vytrhnula jí otázka, která jak zjistila nesměřovala k ní.
"Ještě ne," zavrtěl hlavou Wotkins. "Vypni aktivní senzory."
"Pak neuvidíme pokud po nás půjdou," padla námitka.
"Já vím."
"Dobrá. Vypínám aktivní senzory." Natáhnul se k vedlejší konzoli, zatím co Wotkins nespouštěl pohled z druhé obrazovky. Trvalo několik minut, než odvrátil pohled.
"Jsme mimo senzory krátkého dosahu. Můžeš vyslat signál," povolil konečně.
"Rozumím vysílám signál." Prsty mu zkušeně rozeběhly po terminálu.
"Co je to?" vyhrkla Leitha, když zaslechla slabý zvuk z ovládacího panelu. Hlavní obrazovka odhalila odpověď. Dravý pták právě opouštěl orbitu planety. Nečekaně jí zatrnulo. Vrhla prosebný pohled směrem ke kapitánovi. Ten však vypadal naprosto klidně.
"Vypadá, že nás konečně zaregistrovali," pronesl konverzačním tónem, mírně se usmívajíc.
"Ano, konečně," přisvědčil mu stejným potuleným úsměvem.
"Čekal jsem, že nás najdou mnohem dřív," zavrtěl Wotkins zklamaně hlavou.
"Cos čekal! Kdyby místo těch nesmyslů, co tlučou všem do hlavy, trochu mysleli na vlastní výcvik!" odfrknul pohrdlivě Sirakus.
"Oni nás ale dohání!" ukázala Leitha na taktický panel. Ani jeden z nich nezareagoval. Najednou dostala podezření. Asi museli v její tváři vyčíst strach, jelikož muž v pilotním křesle přepnul display, aby mohla spatřit na hlavní obrazovce místo, kam mířil. Dvě trajektorie, jedna mířící někam do prostoru a druhá patřící pronásledující lodi. Časomíra první trajektorie byla k nule mnohem blíž než druhá. Znovu přepnul hlavní obrazovku na normální obraz. V jeden okamžik hleděla do nekonečného hvězdného prostoru. Prudké světlo udeřilo naprosto nečekaně, až skoro odskočila. Zmateně hleděla kde jsou. Záhy pochopila. Hangár hvězdné lodi. Dost velké lodi, vroucně doufala. Konečně v bezpečí oddechla si. Poprvé za celou dobu jí na tváři vykvetl úsměv. Zaslechla za sebou kroky. Patřily Siren. Chaocká žena změřila oba muže pohledem, který učitel věnuje nezbedným žákům. Leitha neviděla co drží v ruce. Jakmile odvrátila pohled ucítila na krku něco studeného. Krátké zasyčení následované slabým píchnutím. Celý svět se pro ní v okamžiku změnil v jednu rozmazanou šmouhu. Nohy ji neudržely a začala padat do tmy. Poslední co si pamatovala, byly něčí ruce, které zabránily jejímu pádu.
Procitla o mnoho hodin později. V měkké pohodlné posteli v čistém nočním úboru. Letmo zkontrolovala svá zranění. Všechna zmizela. Práce Siren. Pouze nevěděla proč jí uspala. Znejistěla, nad motivy Chaocké lékařky. Podezřívavost se znovu přihlásila o slovo. Zavrtěla hlavou. Nechtěla tomu věřit. Aby zaplašila pochmurné myšlenky odhrnula přikrývku. Bosýma nohama dopadla na podlahu. Zkoumavým pohledem hodnotila malou ubikaci v níž se probudila. Čisté šaty našla přehozené přes židli u malého stolku. Neobvyklý jednoduchý střih jednodílného oblečení v ní vzbuzoval podivné pocity. Dveře zasyčely. Dovnitř vešla zmiňovaná osoba. V ruce držela tác s jídlem. Položila ho na stůl.
"Co je s mou matkou?" vyzvídala.
"Bude v pořádku," ujistila jí bezprostředně poté, co odložila tácek.
"Mohu jí vidět?"
"Nejdřív tohle sníš!" ukázala na jídlo, které položila na stůl. "A tady tohle si oblečeš!" dodala tónem nepřipouštějící odpor.
Trvalo dlouhou chvíli než s pomocí Siren oblékla přiléhavou kombinézu. Působila příliš strohým vojenským dojmem, jenže ona měla podobnou, i když trochu jiné barvy. Jedna plná zlatá insignie a jedna bez výplně zdobila límec její uniformy. Leitha chtěla vyrazit, hned jak dokončila oblékání. Přes veškeré prosby nedosáhla ničeho dokud nesnědla přinesené jídlo. Dokud neokusila první sousto netušila jaký má hlad. Teprve potom, co všechno snědla ustoupila doktorka ode dveří.
Kapitola 08 - Úspěch
Koloniální základna Alfa 10. Hvězdný čas 2222.4,10Čtveřice stíhaček protnula prostor vysokou rychlostí. Sotva několik set metrů nad povrchem. Vítězné zavýsknutí musel slyšet každý, kdo zůstával na příjmu. Chvilku po nich další čtveřice stíhaček přeletěla ve stejné směru. Nepoměrně pomaleji. Poraženému týmu vyřadil počítač většinu trysek. Vlekli se tudíž s naprostou ostudou domů. Překvapivé manévrování SG týmu zaskočilo celý osmý tým. Nedostali vůbec žádnou šanci. Perfektní plán plus dokonalé načasování, získalo první čistý bod pro kadety z SGC. Patřičně sebevědomě dolétli do hlavního hangáru, kde zaparkovali stroje do přesně vymezených míst. Plukovník O'Neill s Teal'cem očekávali návrat svých svěřenců. Už skutečnost, že dorazili jako první vzbudilo mírný údiv. Znamenalo vítězství v následujícím cvičení. První skutečné vítězství. Teal'c obdivně zvedl jedno obočí. Pohlédl plukovníkovi do tváře s tázavým výrazem. Ten mávnul rukou směrem k místu přistání, kam hned vyrazil následován urostlým jaffou. Zaznamenal odklopení kokpitů strojů. Čtveřice v modrošedých přiléhavých leteckých kombinézách během okamžiku vylezla ven. Nemohl nepotlačit úsměv, když spatřil jejich radostné gesto. Přesto nasadil přísný výraz. Počal až dojdou k nim.
"Tak jak to šlo Eliote?" začal hned úvodem.
"Dostali jsme je pane! Všechny!" odpověděl bleskově.
"Tak to rád slyším," nemohl zadržet potěšený úsměv.
"Vlastně to je díky Haileyové. Ona vypracovala útočné schéma," připustil zásluhy nejmenší člence svého týmu.
"Opravdu?" obrátil k ní tázavý pohled.
"Ano pane. Nebylo těžké vysledovat jejich formace a z nich vycházející útočná nebo obranná schémata," pronesla s netypickou vážností.
"Dobrá práce všichni," pochválil čtveřici kadetů.
"Díky pane!" Konečně získali u plukovníka první bod.
"Teď si dejte pořádnou sprchu a za hodinu v konferenční místnosti nám povíte, jak jste jim nakopali zadky!" Ve tváři mu v závěru věty vykvetl poťouchlý úsměv. "Ano pane!"
"Běžte!" pobídnul je rychle.
Spokojeně sledoval jak utíkají ke svým ubikacím. Konečně nabral trochu pocit, že celá tahle věc má přeci jen nějaký smysl. Pomalinku zamířil zpátky s Teal'cem vedle sebe. Teal'c vypadal taktéž velice potěšen. Našpulil rty v něčem co mohlo být považováno za úsměv. Srovnal s přítelem pomalý krok. Čtveřice mladých lidí splnila rozkaz doslova. Pohledem mohl zjistit, že přesně podle rozkazu zamířili do sprch. Stále nemohl přijít na chuť společným prostorám, byť vymezeným pouze pro ně a trojici průvodců. Věděl, že jde jen o předsudek, což ostatně Jenifer Waitová velice podrobně rozebrala během jednoho rozhovoru a zrovna ve sprchách. I přesto nemohl přijmout fakt, že sprchy jsou společné pro muže i ženy. Ne snad, že by trpěl nějakou stydlivostí, to ne. Jen si stále nebyl jistý, zda je to dobře nebo špatně. Hlavně pro tyhle mladé. Obavy mu dělalo možné sbližování, ale když tuhle otázku nenápadně položil vysloužil si pouze udivené reakce. Oni zahodili jakékoliv předsudky už před stovkami let. A co víc, jejich medicína dokázala, co u nich platilo je na 99%. Už skoro vycházel ze vrat hangáru, když zaznamenal jednoho z instruktorů. Rázoval do hangáru zatraceně rychlým krokem. Na čele doslova bouřková mračna. Zarazil Teal'ca.
"Co máš v plánu O'Neille?" věnoval mu jeden ze svých tázavých pohledů.
"Docela bych si chtěl vyposlechnout co má tenhle arogantní panák na srdci. Pojď!" vybídnul ho ať jde za ním. Všimnul si ho už několikrát, ale speciálně na žádost Jenifer Waitové mlčel. Opatrně podél vrat se do-plížil následován přítelem až k jednomu cvičných letounů. Dost blízko, aby všechno viděli a slyšeli. Schovaní za vzpěrami a barely s palivem čekali. Netrvalo ani deset minut, než přistála druhá čtveřice raketoplánů. Piloti vylezli ven ze svých strojů. Nepůsobili už vůbec počátečním sebevědomým dojmem.
"Co mělo tohle sakra znamenat!" spustil ještě než došli k němu. Vrhal hromy a blesky pouhým pohledem k čtveřici nešťastníků. "Jste nejlepší piloti z celé základny! Tak mi vysvětlete jak vás tihle primitivové sestříleli z oblohy!"
"Pokud vím pane," začal váhavě velitel letky hledajíc pohledem oporu u svých kamarádů, "tak jste říkal, ať na ně neplýtváme zbytečně naším talentem. Že pro nás nejsou rovnocenným soupeřem."
"A proto jste si tam jen tak letěli a nechali ať vás sestřelí! Všechny!" zahřímal znovu. "Všechny aniž by jste dosáhli byť jen jediného bodu!"
"Z koordinovali svůj útok naprosto přesně. Pak už nešlo nic dělat…"
"Máte tři roky výcviku! Máte k dispozici nejlepší vybavení. Máte zkušenosti a nějací ubožáci, z primitivní zaostalé planety vám dají na frak!" vyštěkl ostře při odpovědi tohoto kalibru.
"Možná ano pane, ale…" hájil pevně své stanovisko.
"Žádné ale!" přešel k mluvčímu rychle. "Od teď ztrácíte veškerá práva a výsady hlavního pilota. A vy ostatní, pokud ještě jednou uděláte takovou ostudu budete do konce výcviku čistit plasmové vedení ve strojovně! A Nikdy víc neusednete do pilotního kokpitu!
Vyjádřil jsem se dost jasně!" ukončil své ostré kázání.
"Ano pane!" dostal sbornou odpověď. Ještě chvíli si zbylou trojici měřil přísným pohledem než dal rozkaz k odchodu. Postál, dokud nezmizeli ze dveří hangáru. Sám odešel stejně rychle jako přišel.
"Co si o tom myslíš Teal'cu? Vypadám jako ubožák z primitivní zaostalé planety?" vyzval jaffu tmavé pleti k vyjádření.
"Technologický rozdíl mezi nimi a vámi je značný. Ovšem na druhé straně tyto cvičné letouny nejsou o mnoho lepší než pozemské," zauvažoval s obvyklou vážností.
"Jo. Mám podobný dojem," přisvědčil. Možná právě našel první nesrovnalost, kterou hledal. Kupodivu z toho neměl vůbec žádnou radost.
"Naši adepti prošli několikaletým výcvikem u letectva. Jsou plně kvalifikovaní pro pilotování stíhaček. Nevidím proto důvod pro tak příkré jednání. Pokud ovšem….," nechal větu nevyřčenou.
"Pokud ovšem někdo nemá proti nám námitky. Spíš bych řekl, že jde ještě o něco jiného," Pokrčil rameny v neurčitém gestu.
"Možná zaujatost," přihodil další poznámku. "Jo možná." Připustil. Tohle ho nenapadlo. Vrhnul směrem k němu uznalý pohled. Znělo to jako nejlogičtější vysvětlení. Jeden z důvodů proč byl rád, že má Teal'ca ve svém týmu. Zaujímal stanoviska ze zcela jiného pohledu než všichni ostatní. Možná právě proto, že byl dlouhé roky jaffou.
O hodinu později vešel do společenské místnosti. Jenifer Haileyová právě vysvětlovala Susan Arčrové pravidla šachů. Podle soustředěného výrazu ji hra mimořádně zaujala. Grogen s Eliotem právě o čemsi naléhavě diskutovali s Denisem. Daniel dorazil těsně po něm. Ve tváři měl přesně ten zanícený výraz, který velice dobře znal.
"Jacku, tomu nebudeš věřit!" začal hned nadšeně mluvit.
"To určitě nebudu," zavrtěl sardonicky hlavou.
"Je to naprosto úžasné. Díky senzorovým plošinám postupně odhalujeme skryté město! Za pouhých 10 dní se nám třem podařilo vykopat doslova celé ruiny. Civilizace staré stovky tisíc let! Práci, k níž bychom na Zemi potřebovali stovky pomocníků tady zvládáme úplně sami!"
"Aha. A co profesorova dcera?" nadhodil nevině otázku.
"Je do toho zabraná stejně jako on!" Daniel vůbec nezaznamenal učiněnou narážku.
"Já jen měl pocit, že se jí líbíš," zkusil mu říct svůj dojem trochu víc po-lopatě
"Co…, ehm…no ona oceňuje mé znalosti pozemské historie a mytologie. Podle ní jsou tyto ruiny nejspíš….," vykoktal rozpačitě.
"Danieli!" Zarazil příval slov dřív než bude pozdě. "Opravdu jsem rád, že se ti tu líbí. A osobně si myslím, že ona neoceňuje jenom tvé bezesporu odborné kvality."
"Ale no tak Jacku!" ohradil se okamžitě.
"No nic možná se mýlím," poklepal mu na rameno. Teal'c za ním nasadil nepatrný úsměv. S rukama za zády klidně vešel dovnitř.
V čele stolu už stála Jennifer Waitová. Lehkým odkašláním si zjednala pozornost. Jak bylo jejím zvykem přejala zkoumavým pohledem celé osazenstvo. S nepatrným úsměvem čekala, až všichni usednou. "Vidím, že jste si vzali k srdci všechny rady, které vám tady Susan udělila. Výborně!" učinila pochvalné gesto. "Ovšem jak zjišťuji tak velitele Jurona to lehce překvapilo. Něco takového měl očekávat, ale nečekal. Některé zdánlivě bezvýznamné faktory mu unikají, jinak by musel spatřit potenciál, který ve vás třímá. Každopádně v rámci dalšího zlepšení budete mít v týmu o dva členy více."
"O dva více?" vzhlédl O'Neill.
"Přesně tak," přikývla na souhlas.
"A o koho přesně půjde?"
"Vzpomínáte si na tu havárii, před 14ti dny?"
"Jo, ta srážka těch dvou raketoplánů."
"Správně. Hned jak skončíme, tak Vám ukážu o koho půjde."
"Nemáte doufám v úmyslu…,"
"Ne, ovšem že ne!" zasmála se nad takovou narážkou.
"Tak to se mi ulevilo."
"Potrvá ještě tak týden než oba opustí ošetřovnu. Zatím budou pouze coby poradci než se plně uzdraví."
"Aha."
"No teď k dalšímu plánovanému cvičení. Cvičné letouny už ovládáte dobře. Nadešel čas přejít k něčemu složitějšímu." Znovu přejela pohledem všechny přítomné. "V další fázi si vyzkoušíte pilotování raketoplánů spojeného s výsadkem. Používané zbraně si projdeme teoreticky hned. V praxi je vyzkoušíme zítra."
"To zní zajímavě," neodpustil si poznámku O'Neill.
Slabým zakašláním zajistila znovu pozornost všech v místnosti. Počkala až zaujmou svá místa. Aktivovala hlavní obrazovku. Obrazovka ukázala první pěchotní zbraň. Stříbrně lesklá puška nepřipomínala svůj pozemský protějšek.
"Zde vidíte pulsní pušku YR-17," ukázala na obrazovku, čímž zahájila podrobný výklad. "Pulsní puška je standartní běžně užívanou zbraní u ozbrojených složek. Má samo-dobíjející zásobník obsahující 60 výstřelů. Jde o velmi přesnou a účinnou zbraň. Díky svému vysokému dostřelu slouží také jako odstřelo-vačka. Existuje zhruba půl tuctu verzí vycházející z původní YR-17, zkrácené jako pistole, či prodloužené pro dalekonosnou střelbu. Vaším ekvivalentem jsou celé řady policejních pistolí a pušek, včetně samotného využití. Centralizovaný zbrojní průmysl nám dává jistou výhodu při vývoji nových zbraní. Nevýhodou pulsní pušky je nízká palebná kadence. Zhruba jeden výstřel za 2-3 vteřiny. Samo-dobíjení probíhá rychlostí 2-3 dávky za minutu. Jako frontová zbraň naprosto nevhodná." Přepnula obrazovku na další zbraň. Tady už podobnost s pozemskými rychlopalnými zbraněmi byla patrná. "Zde vidíte rychlopalnou pušku YM-31. Na rozdíl od YR-17, prošly rychlopalné zbraně rychlým vývojem v nepoměrně krátkém časovém období. Palebná kadence zdaleka nedosahuje rychlosti vašich zbraní stejné úrovně. Hlavní výhodou je přesto, přese všechno palebná kadence, cca 150-180 výstřelu za minutu. Vysoký palebný rozptyl. Oproti pulsní pušce má jen asi 1 účinnosti. Funguje hlavně proti lehce a středně obrněné pěchotě. Každopádně z ní vyšla zcela nová zbraň o níž bude také řeč." Obrazovka odhalila další zbraň, která vypadala hodně podobně pulsní pušce, ovšem ve více masivnějším provedení. "Tady máme lehký iontový kanón CX-3. Má jednu velice zajímavou vlastnost, která z něj činí více smrtonosnou zbraň. Obsahuje též vrhač granátů. Samotný iontový kanón má dostatečný výkon ke zničení obrněných pozemních vozidel nebo naopak má dost velkou přesnost k sestřelení i vzdušných cílů. Energetická náročnost je samozřejmě obrovská, včetně nároků na chlazení zbraně. Díky novým technologiím už není problém zvýšit velikost zásobníku, nehledě na chlazení zbraně. K realizaci zatím nedošlo."
"Poslední v řadě máme útočnou pušku YK-71. Vychází z kombinace předchozích tří zbraní. Jde o univerzální zbraň vhodnou do všech bojových podmínek. Spojuje v sobě všechny kladné vlastnosti. Má vysokou palebnou kadenci, vysokou přesnost a také vysokou účinnost. Zachovává si původní konstrukci pulsní pušky. Vysouvatelná část hlavně slouží k nastavení účinnosti. Zadní opěrka slouží k přepínání jedno-ranného módu a dávkového módu. Neobsahuje pouze vrhač granátů. Velice praktická efektivní zbraň. Patří do standartní výzbroje našich bezpečnostních oddílů," nadechla čekajíc nějaké otázky. "Předchozí tři typy zbraní tvořily standartní výzbroj naší domobrany před válkou, během války a krátce po ní. Jak už někteří z vás vědí Nová kolonie nemá oficiální vojenské složky. Domobrana nebo chcete-li ekvivalent policejní síly, tvořily jediné ozbrojené uskupení na většině planet. Samozřejmě mimo vojenských základen loďstva, které povětšinou tvořily bitevní pevnosti. Původní doktrína počítala s efektivní spoluprací tří různě vybavených jednotek vzájemně se podporující. Tato pasáž zůstala v čistě teoretické rovině, než přišel čas k praktickým zkouškám. A v těch praktických zkouškách na papíře jinak dobře vypadající strategie nepřežila první střetnutí s nepřítelem. Řekne mi někdo proč?" Přerušila přednášku nečekanou otázkou.
Jako první zareagovala nejmenší z přítomných. Blonďatá kadetka Jenifer Haileyová uvažovala rychle. Gestem ruky jí předala slovo.
"Předpokládám, že zničení jednoho oddílu muselo zákonitě narušilo celkovou bojovou efektivnost. Pak už by pro nepřítele neměl být problém, zničit zbylé dva.
"Správná úvaha," pochválila okamžitě její logické myšlení. "Lví podíl sehrála též nesehranost samotných jednotek. Buď nedokázali kooperativně spolupracovat, nebo ke spolupráci prostě nedostali příležitost. Druhá možnost zní pravděpodobněji." Předala další slovo Susan, čímž kapitolu uzavřela.
"Raketoplány mají na rozdíl od stíhaček pevnou jednolitou konstrukci. Kvůli podmínkám jimž bývají často vystavované v různých misích, musí splňovat náročné kritéria." Stejně jako před ní Jenny vyvolala schéma raketoplánu na hlavní obrazovce. "Standart-ní běžně používaný raketoplán. Nemá žádné konkrétní označení, ani typové číslo. Veškeré značení odpovídá lodi v jejímž hangáru je umístěn. Na rozdíl od stíhaček dokáže raketoplán mnohem více věcí. Není zaměřen pouze pro boj. Je odolnější vůči vnějším vlivům. Nákladový prostor, transportér a můstek, zmenšenou verzi větších lodí. Řízení, navigace, vědecká stanice, taktika. Zdroj energie schopný pohánět impulsní motory, štíty. V atmosférických podmínkách sice ztrácí jistou manévrovatelnost, ale ve vesmírném prostoru se stíhačkám plně vyrovná. Navíc vytáhnou rychlost až k prahu světelné rychlosti. V současnosti raketoplány dosahují i minimální rychlosti světla. Standartní výzbroj tvoří dvojice iontových kanónů zavěšených na bocích plus plně otočná dvojhlavňová věž. Větší verze obsahují vrhač torpéd.
Koloniální doktrína se opírá o následující rozložení. Dravci a lodě průzkumné třídy mají ve svých hangárech raketoplány, ať již s kratším, nebo dlouhým operačním doletem. Schopné plnit nejen průzkumné, ale současně i bojové mise. Počet odpovídá velikosti Dravce. Třída Zc jich třeba unese kolem stovky, zatím co třída X pouze necelých dvacet. Stav většinou není úplný. Pohybuje se kolem sedmdesáti procent. Těžké křižníky, nepoměrně větší tonáže nesou kolem dvou stovek palubních stíhaček. Bitevní křižníky pak kromě 300 stíhaček, vlastní speciální dok určený výhradně pro raketoplány. Těžké křižníky zůstávají ryze defenzivní. Neprovádějí žádný průzkum mimo vlastní teritorium. Tuto činnost provádějí hlavně Dravci a v určitých případech i bitevní křižníky. S raketoplány dokážou pokrýt nepoměrně velký prostor, velice rychle pomocí satelitů, spojených do senzorové sítě. Koloniální expedice se na rozdíl od domovské flotily opírá výhradně o lodě třídy Dravec, takže budeme hovořit výhradně o nich. Naše kapesní Dravce třídy X verze dokážou pojmout maximálně šest raketoplánů. Většinu z nich máme dole v hangárech.
"Takže máte sedmdesát osm raketoplánů?" poznamenal Denis.
"Ve skutečnosti pouze padesát dva. Tento počet plně vyhovuje našim potřebám. Plné zatížení kapesních lodí, obzvláště ne zcela vyzkoušených by nemuselo být zcela bezpečné." Pozorně si kapitána změřila zkoumavým pohledem. Posléze i Simona naproti sobě. Delší čas pozorovala tyhle dva muže. Dospívala ke stále jasnějšímu závěru, že mají společného mnohem více než vypadá. Uložila si informaci do paměti pokračující v přednášce.
Během necelé půlhodinky dokázala za pomoci Simona dokončit přednášku. Jenny nijak nezasahovala. Sotva skončila rozpustila poradu. Sama zůstala sedět v čele stolu. Kromě ní pouze jeden jediný člověk zůstal sedět. Plukovník Jack O'Neill měl dobrou paměť což v současné chvíli nehrálo roli. Kývnul svému příteli tmavé pleti ať jde též. Teprve když zůstali úplně sami vstala. Předtím vyčkala ještě minutku. Rukou pokynula ať jde za ní. Vedla ho do nemocnice, zvláštní budově uprostřed tábora. Účelnost a efektivnost zdobila celkové rozestavení. Třináct obytných podálných budov vedle sebe. Po stranách hangár plus dílna. Přistávací plocha, nebo, alespoň něco co vypadalo jako přistávací plocha. Z druhé strany další dvojice budov pro ostatní personál a jejich stany podél skalnatého výběžku. Vešli dovnitř otevřenými dveřmi. V pozdějších večerních hodinách většina personálu opustila ošetřovnu, zůstávala pouze noční služba. Kromě dvou postav pohybujících se okolo dvou lůžek. V přítmí nedokázal moc rozeznat. Postava vlevo byla větší než vpravo. Přišel blíž a podle vlasů usoudil, že jsou obě postavy ženského pohlaví. Dál nemusel přemýšlet. Doktorka Fraiserová společně se svou Chartockou kolegyní Karen Markusovou. Každá v ruce jedno z těch lékařských udělátek, jimž nemohl přijít na jméno.
"Ááá, tady jste Plukovníku," promluvila k němu Fraiserová, hned jakmile zaznamenala příchozího.
"Jo." Přistoupil na pokynutí blíž.
"Tohle je opravdu neuvěřitelné pane!" spustila. "Vidíte?" ukazovala pacientku na lůžku. Pobledlá kadetka nevypadala příliš zdravě. Stále nezdravě bledý odstín pleti v slabším osvětlení. Vzala lehce pravou ruku, poodhrnula rukáv nad loktem.
"Nevidím nic," zamumlal prohlížející si ruku.
"Přesně tak!" přisvědčila. "Během havárie přišla o skoro celou ruku až do poloviny paže. A teď? Celá ruka je plně zregenerovaná a funkční!" Jako důkaz pohnula prsty. Křečovitě, ale přesto.
"Úžasné…," uniklo mu z úst. Tohle převyšovalo veškeré očekávání.
"Naštěstí," zašeptala slabě.
"Bylo v tom mnohem víc profesionality než štěstí. Doktor Hanks úspěšně začal a já dokázala dovést operaci do úplného konce." Pronesla Chartocká doktorka. Zcela vážně, aniž by se jakkoliv chlubila.
"Neštěstí," zamumlala kadetka podruhé.
"Sareno," promluvila trpělivě. "Štěstí je, že naše lékařská věda učinila velký pokrok v oblasti regenerativní terapie."
"Ano," zašeptala přivírající oči.
"Ty léky začínají zabírat," poznamenala doktorka. "Používám stále slabší dávku. Tělo se už přizpůsobuje a vytváří protilátky. Zítra určitě bude schopná podpořit Váš tým."
"Jo."
"Pár dní potrvá než si na zregenerované končetiny zvykne, ale věřte mi bude v pohodě," pohlédla plukovníkovi přímo do očí. "Možné psychické následky bude muset překonat a já osobně věřím, že s vašimi kadety, určitě překoná veškeré překážky."
Kapitola 09 - Vendeta
Hvězdná základna 76. Hvězdný čas: 2222.4,12Leitha s dobře skrytou netrpělivostí konečně stanula v místě svého cíle. Základna 76 v soustavě HX, zapadlému místu Nové kolonie. Nepředstavovalo žádný důležitý sektor. Svým způsobem působilo jako jakási odnož, kterou Nová kolonie anektovala spíše náhodou než záměrně. Žádné důležité suroviny, žádná strategická poloha, pouze mrtvá planeta. Zdánlivě žádný důvod, proč právě zde zřídit kolonii. Planeta Hexon 5 ovšem splňovala všechny podmínky pro úspěšnou teraformaci. Před více než 100 lety prováděla vědecká skupina své experimenty v oblasti nově vyvinuté technologie teraformace. Revolučnímu vědeckému postupu vyvinutého v rámci programu dobývání vesmíru. První kroky byly položeny přes dvě stě let předtím. Až teprve zde v rámci naléhavé potřeby, došlo k prvním praktickým experimentům. Obrovský úspěch, dovolil přinést život na další planety v rámci rozšiřování Nové kolonie. Jediné čím planeta vynikala byla skutečnost, že zde všechno začalo. Málokdo znal pravdu. Hvězdná základna 76 patřila mezi jednu z nejstarších, ne-li úplně nejstarší existující vesmírnou základnu Nové kolonie. Dravec Oko 14Zc musel během letu k základně provést netušenou odbočku, díky níž došlo k několika dennímu zdržení.
Vystoupila z lodi, bez rozloučení. Ostatně ani neměla žádnou chuť k nějakým zdvořilostem. Patnáct dní zavřená v nepoměrně malé kajutě z ní veškerá vděčnost za svezení vyprchala. Zmizela stejně nenápadně jako na loď přišla. V přístavní plošině vládla rušná atmosféra. Koutky úst jí lehce zaškubaly, když spatřila, jak nějaký důstojník popohání přístavní dělníky k rychlejšímu vyložení nákladu. Vykročila směrem k druhému přístavnímu doku. Přístavní plocha naštěstí zela prázdnotou, vyjma místa vykládání. Prošla přístavní částí bez problémů. Nikdo nevěnoval sebemenší pozornost Chaocké dívce s batohem na zádech. Během dlouhého letu si krátila čas zkoumáním plánů základny. Skoro poslepu zabočila doleva. Prošla dlouhým tunelem spojující jednotlivá přístaviště. Vyšla v člunovém doku. Nepoměrně menším oproti nákladnímu doku. Transportní loď mířící dolů na planetu vezoucí zdejší personál domů právě odletěla. Žádnou další transportní loď neviděla. Pozorně si prohlédla terminál. Mezi planetou a základnou létala pouze jediná osobní loď, vezoucí nepočetný personál základny. Kromě několika málo místních lidí, kteří trvale dohlíželi na chod základny. Vztekle udeřila do stěny vedle terminálu. Loď podle rozpisu měla přiletět až za 24 hodin. Vyťukala do terminálu svůj dotaz. Samozřejmě nic. Zlomeně klesla k zemi, hlavu mezi nohy. Tohle určitě bylo nefér. V okamžiku se vyplísnila za nevhodné chování. Nemůže provést svou pomstu, když bude brečet jako malá holka při prvním zádrhelu. Ne, nehodlala uronit jedinou slzu. Znovu vstala odhodlaná dotáhnout věc do vítězného konce.
Jako by tomu osud chtěl, terminál najednou vyplivnul novou informaci. Informaci, ukazující neohlášený přílet raketoplánu. Čekala dokud ústředí nepotvrdí kde přistane. Netrpělivě sledovala, kam raketoplán řízení letového provozu navede. Jenže ti zřejmě nikoho nečekali. Raketoplán zaznamenali až v poslední chvíli, když na sebe sám upozornil vyslaným signálem. Přehodila si batoh přes rameno. Sprintovala k člunovému doku 2. To, že byl na druhé straně hangáru, nehrálo žádnou roli. Potřebovala nutně svést dolů na planetu a bylo jí jedno jak se tam dostane. Raketoplán přistál dřív než stačila doběhnout. Pilot vystoupil ven. Založil ruce na prsou. Čekal než k němu doběhne. Z raketoplánu za ním vystoupili další dvě malé postavy. Přibrzdila do rychlejší chůze. Dvě děti, dva chlapci už od pohledu dvojčata. Otec je zarazil dřív než stačili vyběhnout někam pryč. Odhadovala raketoplán nějakého bývalého příslušníka flotily, který se tu usadil a založil rodinu. V duchu si připravovala co mu bude říkat. Mezi tím cosi promluvil k oběma chlapců, kteří zmizeli zpátky v raketoplánu. Skvělé povzdechla. Alespoň nebude muset prosit před zraky těch dětí. Už chtěla promluvit, když jí něco přimělo pořádně si muže prohlédnout. Tvář podivně známou, jenom si v prvním okamžiku nedokázala vybavit odkud.
"Sirakus….," vydechla překvapením. Nečekala známou tvář v takovém zapadákově.
"Zdravím Leitho," potvrdil, že je skutečně tím za koho ho měla.
"Co tady děláš?" vstřebávala pomalu nečekanou přítomnost dávného rodinného přítele.
"Ale, vzal jsem chlapce na malou projížďku," odpověděl nenuceně, stále s tím úsměvem říkající, že zde rozhodně není náhodou.
"Můžeš mě vzít dolů na planetu?" zkusila opatrně.
"Ovšem. Nastup," ukázal rukou dovnitř.
"Díky."
Odhodlaně sevřela batoh. Bez dalších slov následovala dávného zachránce do civilního raketoplánu. Svůj první dojem musela o trochu poopravit. Přestavěný bojový raketoplán. Složila batoh nedbale ke dveřím. Usedla do křesla druhého pilota. Sirakus zaujal pozici prvního pilota. Chvilku musel přemlouvat ústředí, aby povolili opustit přístavní dok. Sotva neochotný hlas v komunikačním kanále potvrdil, odlet věnoval pilot jeden pohled k pasažérům. Seděli přesně tam, kde sedět měli. Připoutaní bezpečnostními popruhy. Spokojeně zabručel. Prsty lehce přejel po ovládacím panelu. Motory naskočily. Z panelu vyjela ruční ovládací páka. S lehkostí, kterou mohla spousta pilotů jen závidět vyvedl loď z doku. Přešel do spirálového klesání. Podél nízké orbity začal zvolna klesat.
"Máš zajištěné ubytování?" prohodil během sestupu.
"Ne."
"Aha. Nevadí. Můžeš zůstat u nás," nabídnul jí okamžitě.
"Díky," kývla nepřítomně.
"Patří k samozřejmostem pomáhat přátelům," zamumlal polohlasem.
"Někoho hledám," nadhodila opatrně.
"Vím," přitakal, aniž by spustil pohled z řízení.
"Víš kde ho najdu?"
"Ano."
"Kde?"
"Právě tam letíme."
"Řekneš mi kdo to je?"
"Siren."
Překvapením rozšířila oči. Na pouhý okamžik. Poté začala usilovně přemýšlet. Siren pocházela z rodiny s dlouhou válečnickou tradicí. Logicky mohla být tím co admirál označil jako svatého mstitele. Otázkou zůstávalo, zda bude ochotná pomoci, obzvláště teď, když má rodinu. Ze zamyšlení jí vytrhnul dětský hlásek zezadu.
"Tati, ukaž nám střemhlavý nálet dolů!" prosebný duet obou chlapců, naplnil dosavadní ticho raketoplánu.
"Máme tu přeci hosta," namítnul mírně, přičemž nasadil uličnický úsměv.
"To přežiju," odtušila Leitha, zatím co si pečlivěji zapínala bezpečnostní pás. Menší průprava nikdy neuškodí. Neabsolvovala žádný pilotní výcvik, ani nikdy nepilotovala sama žádnou loď.
"Tak dobře." Radostné zavýsknutí následované nečekaně prudkým sestupem zahájilo střemhlavý let. Leitha v první chvíli zalitovala svého souhlasu. Sirakus vedl raketoplán kolmo dolů. Sotva vnímala radostné projevy jeho synů. Teprve, když raketoplán změnil klesání zpět k normálnímu letu dokázala alespoň trochu vnímat okolí. Zrak měla rozostřený a cítila bolesti hlavy, nezvyklá prudkým přetížením. Podle výhledu ven, letěli sotva pár set metrů nad povrchem. Mířili k nevelkému ostrůvku vzdálenému nějakých 50km od pevniny. Teprve pohled na azurově modré moře, dokázal zaplašit doznívající účinky přetížení. Ostrůvek se rychle přibližoval, až dosáhli pevniny. Nikde neviděla žádný kosmoport. Pouze malou osadu s přistávací plochou, kam hladce dosedli. Hoši vyběhli celí nadšení ven. Vylezla z lodě také, čekajíc na Sirakuse. Cosi zavolal, o zaparkování raketoplánu v hangáru. Pokrčila rameny, nasadila batoh na záda a vykročila směrem k domu, rozlehlému dvoupatrovému rodinému obydlí. Vešla dovnitř, rozhlížejíc se kolem sebe, vstřebávaje nečekané dojmy. Vzpomněla na podobný dům ve kterém kdysi s matkou žila. Hořce si připomněla, že kvůli matce všechno tohle zahodila. Ne, nikdy nelitovala, ani tenkrát, ani teď. Kdykoliv se podobné myšlenky vynořily, okamžitě si vzpomněla, co všechno musela Krystal vytrpět. V tomto světle, vypadalo vyhnanství naprosto přijatelně. Pravda, hvězdná základna neskýtala mnoho pohodlí, ale vždy byla zcela spokojená. Měli kde bydlet, získali nové přátele, novou práci, nový životní směr. Obzvláště Krystal mohla věnovat plnou pozornost oboru působnosti v němž vynikala. Zkrátka měli všechno, co potřebovali.
Nic ovšem nemohlo překonat zdejší architekturu. Dokonce ani dům matčina bratra Krystina. Archaická architektura připomínající dávné časy sálala z každého kroku. Ovšem v domě vládlo nezvyklé ticho. Kromě trojice hlasů z protější místnosti. Trochu opatrně vešla dovnitř. Chlapci právě skončili svou audienci u matky. S pečlivostí, jež k téhle ženě nějak neseděla, prohlížela své děti, hledajíc sebemenší nesrovnalost. Zřejmě už zvyklí trpělivě čekali než skončí. Spokojený úsměv pochopili jako povolení k odchodu. Utíkali po schodech do prvního patra.
"No, tak jsi konečně tady," spustila Siren hned v úvodu. Naprostá většina žen a hlavně matek, dávala v domácnosti přednost volnějším šatům. Siren určitě nepatřila mezi valnou většinu. Ani teď když odešla z aktivní služby. Byla neuvěřitelnou sbírkou vzájemných protikladů. Vyšla mladé dívce vstříc. Oblečená do úzkých černých kalhot, v krátké přiléhavé tunice bez rukávů sahající sotva do poloviny břicha, nechávajíc značnou část odhalenou, jednoduchým zapínáním ve předu.
"Ano. Já…," zkusila promluvit.
"Vím proč jsi přijela!" přerušila ji netrpělivě.
"A…"
"Co a…"
"Pomůžeš mi?"
"Máš sotva vhodný věk. Ať už si o sobě myslíš cokoliv, nejsi víc než dospívající dítě!" vyřkla svůj ortel. Na základě známých faktů získala naprostou jistotu.
"Já už jsem dospělá!" namítla okamžitě. Matka, poté co jí přesvědčila o svém poslání trvala, aby odešla plně dospělá. Za tím účelem přemluvila Simona a Susan, aby jí trochu pomohli.
"To si pouze namlouváš," utrousila doplňujíc své gesto pokrčením rameny.
"Mohu to dokázat!" vyhrkla rozlobeně připravená hájit své stanovisko.
"Později!" zarazila její pokus zvednutou rukou.
Rozhodně nehodlala zkoumat ženství mladé dívky před svým mužem. Nakonec bude stejně muset, ale všechno má konec konců svůj čas. Sirakus akorát vešel dovnitř, Měl zvláštní dar objevit se v podobných okamžicích. Svým příchodem zarazil počáteční roztržku. Vznětlivost Siren, tolik typická u válečnické kasty Chaoků, zmizela téměř okamžitě. Leitha polknula ostrou poznámku, kterou chtěla pronést. Zcela zapomněla všechno při pohledu na velký košík, který přinesl. Sirenin pohled nečekaně zjihl, když spařila své nejmladší ratolesti. Zkontrolovala hodiny. Spokojeně přikývla. Vřelým úsměvem ocenila práci svého muže. Téměř okamžitě mu odpustila divoký let, který s chlapci absolvoval. Levé z dvojčat otevřelo oči dokořán, tiše zakňouralo a očima doslova hltalo svou matku. Ta s úsměvem rozepnula tuniku. Šťastný úsměv naskočil dítěti ve tváři. Okamžitě se přisálo k nabídnutému prsu. Druhé dítě předstíralo, že ho to ani v nejmenším nezajímá. Zavřené oči předstírajíc spánek. Siren ho okamžitě lehce štípla do baculaté tváře. Zvedla ho druhou rukou. S předstíranou neochotou i druhá ratolest přisála k druhému prsu. Šibalsky ho ručkama objalo, jako by se bálo, že tam ve skutečnosti není. Siren pouze zavrtěla hlavou. Pohodlně usedla do křesla. Okolní svět pro ní přestal existovat.
Sirakus zatím odváděl užaslou Leithu z místnosti. Rozlehlost domu, hlavně prvního patra dávala nepoměrně velké možnosti pro hosty. Záměrně dle pokynů pro ní vybral pokoj hned vedle jejich ložnice. Sám nechápal, co má jeho žena přesně v plánu. Za společně strávená léta se jí ovšem naučil důvěřovat. Rozlehlá zahrada s neméně rozsáhlým cvičištěm zaujala Chaockou ženu asi ze všeho nejvíc. Přesně tohle potřebovala. Po dlouhé době strávené ve stísněném prostoru konečně trochu pohybu. Sirakus mezi tím nenápadně zmizel. Sotva zaznamenala jeho nepřítomnost. Velký prostor, spousta volnosti, kde mohla vybít spoustu nahromaděné energie. Převlékla si přiléhavý jednodílný oblek. Vyběhla radostně ven. Strávila zde dlouhé hodiny, než celá zpocená začala vnímat okolní svět.
Sirakus mezi tím vybalil veškeré zbylé věci. S téměř posvátnou úctou položil rituální dýku na noční stolek. Věděl proč přišla. Teď stoprocentně. Posléze vyrazil do patra, aby z jednoho skrytého okna sledoval, co dělá. Necuknul, když pevná ruka sevřela lehce jeho rameno. Siren nasadila tentýž zvědavý pohled. Dělala si v duchu poznámky. Pouze ona viděla drobné chybičky, nedokončené údery, nepřesné pohyby, kombinaci různých stylů. Jinak po fyzické stránce vypadalo vše v pořádku. Až na jednu maličkost. Šetřila si ji jako pozornost, malý dárek pro svého muže. Mohla to učinit i sama, ale tradice vyžadovaly jistou rituální formálnost. Ona sama věřila mýtu provázející její rodinu po bezpočet generací. Ovšem netoužila, aby mýtus provázel její rodinu dál. Nadešel čas, předat mýtický odkaz nové generaci. No a pokud ji sem Hix poslal, pak nemohla pochybovat, že Leitha bude tou pravou. Admirál kolem sebe šířil určitý nepopsatelný mysticismus, mnohem výraznější, než který spatřila u jiných Chartoků. Byl jediným, skutečně pravým vůdcem. Věřila před dvaceti lety a stejně věřila i dnes. I přes pochybnosti jistých vlivných lidí. Nechápali, nebo možná nechtěli, či nedokázali pochopit.
Nejprve musela potvrdit svůj postoj. Nepochybovala o něm, ale Leitha ano. Než skončila s cvičením stála ve dveřích ručník přes rameno. Z mladé ženy stékal pot ze všech stran. Oblečení propocené snad všude. Beze slov ji vedla do koupelny. Poté co se svlékla spustila osvěžující proud příjemně vlažné vody. Teplota přesně odpovídala osobním normám a přinášela více úlevy namáhaným svalům. A ona přesně věděla kam proudem vody zamířit. Dávala si pořádně na čas. Sotva skončila začala jí beze slov utírat. Ve skutečnosti pečlivě zkoumala fyzické dispozice své budoucí žačky. Svalová hmota vypadala přiměřeně, stejně tak i rozložení působilo dobrým dojmem. Zastavila u jednoho konkrétního místa, které prozkoumala důkladněji. Leitha ucítila krátké ostré bodnutí a vrhla na Siren vyděšený pohled. Siren našpulila samolibě rty k výrazu: "Já jsem ti to přece říkala" Beze slov důkladně utřela poslední vlhkou část těla. Oblečení už připravila předtím. Měla tendenci pomoci jí i s tím, ale Leithin výraz říkal ať na to ani nemyslí.
"No, jak vidíš, měla jsem pravdu," začala k ní hovořit nedbalým tónem. "Otázka zní co s tím uděláme."
"Udělám co musím!" odvětila odhodlaně.
"Ne ty! Co my s tím uděláme!" odtušila poněkud záhadně Siren.
"Nerozumím…," zatvářila se zmateně.
"Přijď kolem půlnoci, děti už budou spát." Žádné bližší vysvětlení nepodala a beze slova odešla. Zaražená dívka notnou chvíli pozorovala místo kde před okamžikem ještě stála. Snažila se dovtípit, co přesně její hostitelka myslela poslední větou. Ani při večeři nedostala žádné upřesňující vysvětlení. Poznala poslední členku domácnosti. Charitskou dívku asi tak jejího věku. Vypadala, že je myšlenkami úplně někde jinde. Jídlu věnovala pouze minimální pozornost, což Siren nesla značně nelibě. Pobízela ji však k jídlu klidným hlasem.
Druhý den ráno Leitha vstala mnohem později než plánovala. Zamračeně přemýšlela o včerejší noci. Když k nim o půlnoci přišla cítila rozpaky, ale oni ji udělali místo mezi sebou. Dozvěděla se také něco víc o nich dvou během chvilky, kdy si povídali ve snaze ji co nejvíce uvolnit a navodit pro ní příjemnou atmosféru.
"……když on byl prostě tak neodolatelně sladký," říkala Siren napůl zasněně. "Nebyl jako ostatní a to mě hrozně lákalo."
"Musím, říct, že z ní šel trochu strach," přidával Sirakus pobaveně.
"Když si něco usmyslela tak…"
"Jsem si nedala pokoj, dokud jsem to nedostala," doplnila ho sladce.
"Nejdřív jsem si myslela, že jde jenom o takové pobláznění, které mě za chvíli pustí. Kupodivu nepustilo a já se do něho naprosto zbláznila. On, ale stále opatrně uhýbal."
"Nevěděl, jsem o co ti jde drahá. Stále jsem si myslel, že jde o nějaký špatný žert," řekl na svou obranu.
"Nakonec mě došla trpělivost a rozhodla jsem se mu svou přízeň dokázat," doplnila zvláštním tónem.
"Tím mě úplně dostala. Vlastně jsem jí úplně nevěřil, že chce, abych byl první. Jenomže to byla pravda a musím říct, že jsem byl najednou ještě nervóznější než předtím."
"Dostal se do rohu, neměl kam utéct a došly mu výmluvy."
"Tady nešlo o výmluvy," namítnul okamžitě. "Kvůli tobě drahá jsem byl nervózní. Nechtěl jsem za žádnou cenu zklamat tvé očekávání."
"Skutečně. O tom ses nikdy nezmínil," poznamenala dobře si informaci ukládaje pro pozdější použití.
"Nakonec mě cosi trklo při pohledu na ní. Její obvyklé sebevědomí kamsi zmizelo a v očích měla strach. Bála se jako malá holka a to mě přimělo, být co možná nejopatrnější."
"Ani jsem si nevšimla kdy skončil," doplnila ho Siren laskavě. Poté zaměřila pozornost konečně k ní. Měla jistou představu a také jí nadnesla. Šla spát až kolem třetí hodiny ráno. V hlavě cítila zmatek. Další okamžiky, kdy Siren dokázala v jediném okamžiku zbořit celý její dosavadní pohled na Chaockou kulturu. Nečekané chování v sobě neslo stopy Chartocké vypočítavost a ona poznávala důvěrně známý vzor chování. Jinak si totiž nedovedla proběhnuté události vysvětlit. Přesto, přese všechno, zažila zcela jedinečný zážitek ve zcela jedinečné situaci. Zcela jedinečným způsobem a hlavně necítila žádný strach, protože Siren a Sirakusovi důvěřovala. Zcela bez obav se poddala jejich odbornému vedení. Konečně mohla, zcela bez obav, prohlásit sama sebe za úplně dospělou.
Vstala z postele. Začala hledat oblečení. Našla ho připravené na židli. Na sobě neměla nic, takže rychle vklouzla do pohodlného dvojdílného oblečení. Noční úbor ležel pečlivě složený vedle postele. Další práce hostitelů. Seběhla svižně dolů. Akorát k připravenému obědu. Bez dětí. Pouze ona a Sirakus. Siren odešla plnit své mateřské povinnosti. Jídlo snědla předtím. Nervózně s jistou dávkou opatrnosti usedla ke stolu. Jedli mlčky. Až na konci poprvé promluvil.
"Víš, nebyl čas poděkovat ti."
"A za co?" vypadlo z ní automaticky, ačkoliv tušila kam míří.
"Tohle mé ženě v žádném případě neříkej," naklonil se přes stůl pokračující šeptem. "Bylas naprosto úžasná. A věř, vím o čem mluvím." Vstal od stolu. Vzal oba talíře. Odešel pryč do kuchyně. Nijak poslední poznámku nekomentoval. Nebylo třeba. Lecos pochytil od Chartoků, aby věděl, co může a nemůže říci. Ovšem dobře míněná poznámka mohla naopak přinést nečekané výsledky. Ano možná více než.
Dlouhou chvíli seděla zaražená u stolu. Přemýšlela co si má myslet. Nejen o Sirakusovi, ale hlavně o Siren. Vyšla ven na zahradu. Siren čekala. Akorát zapínala vestu. Košík v rukou jejího muže hovořil jasně, že právě dokončila své povinnosti. Leitha znovu přemýšlela zda nepřiletěla nevhod. Siren má přeci rodinu, takže určitě bude obtížné dělit svůj čas mezi rodinu a jí. Jenže ona má zase poslání. Možná není příliš vhodné.narušovat jejich soukromý život, ale udělá cokoliv bude muset. I když jí možná jisté požadavky přišly podivné. Splní je bez zaváhán. Potřebuje Siren, protože má klíč ke všemu. Netušila o jaký klíč jde ani co má odemknout. O tom ani admirál neřekl nic. Pouze, že všechno pochopí v pravý čas. Osud už zajistí, aby našla co potřebuje, což mluvilo za všechno a dosavadní události hovořily víc než jasně. Ovšem admirál upozorňoval, že cesta k naplnění osudu nebývá přímá, ale plná zákrut.
Siren zatím odkládala výcvik o další den, kvůli jiným povinnostem. Jak Leithe sdělil Sirakus musela zcela přeuspořádat dosavadní zaběhnutý řád, aby získala více času pro ní. Zaznamenala příjezd Chartocké lékařky z blízké osady. Spolupracovali společně dost dlouhou dobu, aby právě ona pomohla v případě potřeby. Žádný konkrétní termín nepadl. Siren ji později u večeře představila, jako doktorku Kiri Janowskou. Leitha si nemohla pomoci, ale v těch modro-zelených očích, spatřila cosi nebezpečného. Nešlo o přímé ohrožení, spíš o způsob, jakým pozorovala okolí. Pohledem dravce, hledajícího svoji oběť. Ani jeden z manželů však nevypadal v její společnosti nervózně. Znali svou sousedku velmi dobře.
Kapitola 10 Konference
Koloniální vlajková loď ANT 21, hvězdný čas 2222.4,23Samantha Cartrová vyšla zpocená z tělocvičny. Dle pokynů trávila hodně času zdokonalováním svých stávajících fyzických dispozic. Viditelně nezaznamenala nárůst svalové hmoty, ale přesto měla mnohem větší sílu než předtím. Posléze musela vstřebávat politické informace. Sice znala obecný přehled, ale v praxi fungovaly trošičku jinak a jemné nuace působily matoucím dojmem. Vlastně neměla vůbec žádný čas sama pro sebe. Věděla, že jde o promyšlený záměr. Sám Hix Tuto domněnku potvrdil. Pokud se má plně vžít do své role, nesmí přemýšlet o jiných věcech. Přijala bez reptání cokoliv. Nevěděla co je horší. Po mimořádně intenzivních cvičení jí bolelo celé tělo, zatím co Hix se ani nezapotil. Odměřoval své lekce v naprosto přesných dávkách. Působil doslova neúnavným, nevyčerpatelným dojmem. Dopřála si příjemnou masážní sprchu, která přinesla úlevu bolavým svalům. Jako vždy bolest odezněla a ona mohla pokračovat.
Konečně dorazili na místo schůzky. Díky maskovaným Dravcům z útočného křídla trvala cesta o něco déle. Dva Dravci patřili ke standartnímu doprovodu bitevního křižníku. Nikdo nevěděl, nebo alespoň neměl vědět o další dvojici Dravců zamaskovaných, skrytých ve stínu křižníku. Kvůli maskování museli snížit rychlost. Zítra bude moci poprvé dokázat co všechno se během cesty naučila. Doufala, že zná dost věcí, aby mohla sehrát svou roli. Veškeré informace přicházely z jiného pohledu, sice blízkého, ale jiného. Tolkin byl konec konců u všeho co Tasha dělala. V tom mohl být problém. Jonathan Tolkin byl typickým Chartokem, racionálně uvažujícím, vyznávající logiku na jejichž základě přistupoval ke všem problémům. Na rozdíl od něj Tasha byla impulzivní a často reagující na základě svých emocí. Přestože to nebylo logické, on do ní byl doslova blázen. Definice: "láska není logická," ztrácela v tomto konkrétním případě smysl.
Zato Jack Hix rozhodně nezapadal do žádného obecného standartu. Na první pohled vypadal jako typický příslušník své rasy. Jednal logicky a racionálně, jenže kdesi uvnitř zůstávalo prázdné místo. Nevěděla, jak jinak by popsala svá pozorování. Zjednodušeně řečeno, jistá část prostě chyběla. Netušila která a nenašla odvahu položit otázku. Velmi dobře si pamatovala jeho dřívější slova: "Zabila mě odražená střela z vlastní zbraně. Po dvou hodinách mě vzkřísili na lodi Anterius 21, jenže nic už nebylo jako předtím. Bylo to, jako by něco zemřelo se mnou. Pro mou rodinu ano. Pro ně jsem byl od té doby mrtvý." Spříznění, základ Chartockého mysticismu, potvrzoval jenom dokazoval jeho slova.
Oblékla si uniformu, která vypadala téměř stejně jako Hixova. Pouze jeden zelený pruh přes předek horní části na rozdíl od jeho dvou. Sedmá neúplná indicie, na rozdíl od jeho plné. Před zrcadlem naposledy zkontrolovala svůj vzhled. Zase tolik se od sebe nelišili. Jednou rukou prohrábla krátké vlasy než vyšla ven. Hix samozřejmě čekal. Přesný jako vždy. Letmým pohledem zhodnotil vzhled. Spokojeně přikývnul. Konečně mohli vyjít ven. Zůstávala celou dobu pouze v této části lodi. Neznala úplně všechny detaily, takže chápala riziko odhalení nezasvěcené posádce. Nikdo z nich nevěděl, že není skutečně Tasha. Jejich role bude mnohem věrohodnější, vysvětloval ji na počátku. Pouze kapitán Dickson věděl trochu více o speciální operaci, ale žádné podrobnosti. Pouze on sám čekal v transportní místnosti.
Transportní paprsek je přenesl dolů na planetu. Podobnou transportní plošinu, do níž vstoupili. Skupinka ozbrojených mužů zde stála a zjevně ani oni nevypadali nadšeně svěřeným úkolem. Hix zcela uvolněně sestupoval z plošiny dolů. Šla vedle něj s určitou samozřejmostí, pilovanou poslední dny. Jeden z vojáků zdvihl ruku v gestu, kterým je zastavil. Pod admirálovým pohledem ještě více zrozpačitěl.
"Problém poručíku?" vysvobodil ho Hixův hlas.
"Je mi to opravdu poněkud trapné," začal konečně mluvit. "Mám rozkaz prověřit zda Vy a tady major jste tím za koho se vydáváte."
"Aha," odtušil vrchní velitel Koloniální flotily. "Od koho máte své rozkazy?"
"Promiňte admirále, ale to Vám nemohu říci," olízl si nervózně rty.
"Pak tady budete muset informovat své nadřízené, že schůzka proběhne bez nás," odtušil bezvýrazně.
"Ale…"
"Ať mě Váš velitel kontaktuje na mé lodi," přerušil ho stále tím nevzrušeným hlasem. "Zatím sbohem."
Významné zacvakání mířených zbraní vyvolalo v jeho tváři úsměv. Stál k nim zády, takže oni nemohli nic vidět. Gestem naznačil Sam, ať zůstane naprosto v klidu.
"Promiňte admirále," říkal poručík stále tím zdvořilým hlasem, "ale mám rozkaz nenechat vás odejít, dřív než budete bezpečně prověřeni."
"Což by mohlo být velice obtížné v případě, že nehodláme projít žádnou takovou procedurou. Na orbitě je pouze jedna Koloniální loď a my jediní důstojníci tady dole. A navíc, komunikační link zůstává otevřený, přes vaši snahu ho odříznout," poznamenal Hix stále pobaveně. "Pokud k tomu dojde, pak poznáte zcela jistě, že první výstřel přijde z naší, tedy pro upřesnění Koloniální lodi. Doufám, že pak budete plně spokojen s naší vizitkou."
"Nesnažte se vyhrožovat!" vykřikl ostře a zdvořilost z jeho hlasu zmizela.
Nikdo z přítomných neměl vůbec tušení, jak moc dobře se admirál baví. V okamžiku, kdy poručík sáhl do opasku pro zbraň, bleskově k němu přiskočil. Nervovým hmatem ho znehybnil a rukou vytáhl jeho pistoli. Nebyla nastavená k zabíjení. První dva vojáci nestačili vůbec zareagovat. Padli omráčení k zemi. Zbylí dva sice hodlali zasáhnout, ale nechtěli trefit poručíka. Chvilkové zaváhání stačilo, aby je dvěma přesnými ranami poslal k zemi. Uspokojen nechal dopadnout na zem i velitele, včetně jeho zbraně.
"Pojďme," vyzval Sam k pokračování v cestě. Otevřel dveře za použití bezpečnostní karty, kterou taktéž zahodil než prošel dveřmi. Chtěla cosi říci, ale nakonec zůstala mlčet. Asi nemělo smysl, jakkoliv situaci komentovat. Místo toho si raději opakovala krátký projev, který měla na konferenci přednést. Generál Kroden čekal podle domluvy před výtahem. Působil hodně odměřeně až upjatě. Rozumově nedával Tashe za vinu smrt velvyslance Johna Sapy. Ostatně sám vyslanec jí řekl, co má udělat. Nemusel tam vůbec být v okamžiku zničení paláce. Jenomže on z nějakého důvodu chtěl. Cítil jistou odpovědnost a tohle byl způsob, jakým jí dostát.
Konference konečně začala. Nejprve předsedající pronesl krátkou uvítací řeč. Poté promluvilo pár z vyslanců, ale vše se točilo veskrze kolem jednoho témata. Nadcházející krize. Slova byla volená mimořádně opatrně, což zvyšovalo už tak dost napjatou atmosféru v sále. Seznam promlouvajících šel z nějakého nepochopitelného důvodu vzestupně. Konference tak zabrala následujících několik dní. Za incident u vstupu je nikdo nepopotahoval, což Sam pochopila jako potvrzení Hixova podezření. Řeč posledního a současně nejvyššího zástupce Říšského impéria neměla potřebnou razanci, kterou měl nepochybně napsanou ve scénáři. Jeho proslov, ačkoliv byl beze sporu dobrý, postrádal něco podstatného. Konečně zazněla očekávaná ohnivá řeč císařského prince, po níž nadešel bouřlivý potlesk. Na pořad jednání měla přijít Nová kolonie. Hix záměrně nevyslal žádný diplomatický sbor. Pouze oni dva.
Všechno se seběhlo nesmírně rychle. V jednací místnosti měla právě vystoupit Tasha, aby přednesla připravenou řeč k jejich spojencům. Hix stál samozřejmě vedle ní, tuše blížící problémy. Jako jediný nepřivedl žádné stráže, ani oddíl bezpečnosti. Spoléhal sám na sebe. Na rozdíl od ostatních byl ozbrojen. Obě dýky měl za pasem a způsob jakým je pronesl vzbuzoval dozajista úsměv, když prostě celý opasek nechal zmizet a uvnitř zase objevit. Stráže ho neviděli. Díky plášti snadno zakrýval co bylo třeba. Jednu ruku měl z opatrnosti položenou na rukojeti a v okamžiku kdy zahlédl záblesk ji měl připravenou. Seknul naprosto přesně, jenomže k jeho smůle útočníci byli dva. Náraz ho odhodil dva kroky zpátky, zatím co druhý muž uchopil Samanthu a zmizel v záři transportního paprsku. Nemohl tomu zabránit. Ve své snaze přestal vnímat prvního muže. Díky neuvěřitelně rychlým reflexům ho jeho zbraň nezasáhla přímo. Pouze škrtla o pravou tvář. Víc nestihl udělat, protože na druhý pokus nasměroval oba nože přesně, přímo do hrudi. Zarazil je s jistým uspokojením až po rukojeť.
Zabiják zmizel a jeho zbraně dopadly s kovovým cinknutím na zem. Ne, naštěstí nebylo možné je transportovat s ním. Drobná výhoda o níž doposud nevěděl. Náhlý únos hlavní představitelky konference vyvolal ohromené ticho v místnosti. Teprve asi dvě minuty poté začala bouře davu. Bezpečnostní oddíly okamžitě uzavřely východ, ačkoliv jejich rozhodnutí bylo zcela zbytečné. Vyslanci na sebe vzájemně křičeli a nikdo zprvu nevěnoval pozornost postavě v černé kápi jež vešla ze zavřených dveří. Hlídka dotyčného zcela ignorovala. Dokonce i fakt, že dveře zůstávaly zavřené. Kráčel naprosto samozřejmě nevšímající chaosu kolem sebe. V poklidu došel až k řečnickému pultíku. Pár přítomných už ho zaznamenalo. Mezi nimi generál Kroden. V jeho tváři se objevil nevěřícný výraz. Přesto trvalo ještě pár dalších minut než přítomní přerušili divokou diskusi a věnovali neznámému řečníkovi pozornost.
S určitým teatrálním gestem si odhrnul kapucu své černé kápě. Kroden s Hixem již měli jisté podezření, kdo může být onen neznámý. Domněnka obou nejvyšších vojenských představitelů svých mocností, byla v zápětí potvrzena. K úžasu nejenom dvou důstojníků, ale většiny zdejšího diplomatického sboru. Nemohlo být pochyb. Císařský velvyslanec John Sapa, nejvýznamnější diplomat posledních dvou století, stál v čele a hodlal promluvit. Nevypadal zrovna nejlépe. Oči více zapadlé, tvář pobledlou a jindy ladné pohyby působily více křečovitým dojmem. Následky neúplné rekonvalescence z těžké nemoci, nebo mimořádně těžkého zranění.
"Pane předsedo, rád bych si vzal slovo," promluvil klidně. I hlas měl trochu chraplavý, ale zněl zcela jistě a klidně, jak u něj bývalo zvykem.
"Ach….ano… samozřejmě pane velvyslanče," zakoktal předseda, stále vzpamatovávající z šoku.
"Děkuji," pokývnul k němu prostě. "Jak mnozí asi vidíte, zprávy o mém skonu byly poněkud předčasné. Nebyly však daleko od pravdy. Stávající otázkou zůstává, zda naše aliance má natolik pevná pouta, aby přečkala stávající krizi. Krizi, která zasáhla nás všechny. Mnohé zcela nepřipravené. Mírové soužití bylo narušeno, přestože neexistoval a neexistuje skutečný důvod k válce. Nic z toho se nemuselo stát. Útok na nás nepřichází z venkovní hrozby. Ne, naši nepřátelé jsou v našem samotném kruhu. Přímo před námi, celé roky plánovali zničení či zotročení nás všech. Z důvodu, který nikdo dosud plně nechápeme. Zde sami vidíte důkaz jejich existence," ukázal neomylně, aniž by pohlédl směrem kde ležel mrtvý muž. Zůstala po něm pořádně krvavá stopa.
"Okamžitě nařídíme blokádu celé planety. Odsud neuniknou!" zazněl hlas jednoho z říšských generálů v přední řadě.
"Kdyby byly věci tak snadné, pak bychom je našli už dávno," usadil ho John Sapa klidně. "Ani naši přátelé z Nové kolonie nedokázali tohle Bratrstvo oceli, jak si říkají, najít. Zatím co oni dělali paseku v jejich řadách. Ujišťuji vás, že nepotřebují lodě, aby opustili planetu."
"Co potom uděláme?" nadhodil otázku Johnatan Kroden. On věděl o existenci Brány, ale netušil, že je i tady.
"Právě udělali klíčovou chybu, díky našemu příteli z Nové kolonie," ukázal na Hixe. "My budeme společně čekat na svojí příležitost, kterou nesmíme za žádných okolností promeškat!" Jeho hlas zahřměl do sálu.
"Jakou příležitost máte na mysli pane velvyslanče?" oslovil ho znovu generál z Říšské delegace.
"Nebojte se, poznáte ji až přijde," odvětil krátce dodávající. "Věřte mi, oni nejsou daleko. Brzy budeme znát místo jejich úkrytu, díky jejich chybě. Potom bude věc pozemních sil, aby se s nimi vypořádaly."
"Tomuhle rozumím. Stačí říci kdy a kde. Moje elitní jednotky na ně vpadnou!" sevřel ruku v pěst.
"I moje speciální oddíly zasáhnou generále Kowarski," připomněl se Kroden.
"Samozřejmě generále Krodene!" odpověděl řízně oči zářící nadšením.
"Pokud nebudete mít nic proti, rad bych se též připojil," vložil se do hovoru Hix. "Mám jistou povinnost, kterou musím vykonat."
"Samozřejmě uděláme vše, abychom generálmajora Kronesovou osvobodili!" řekl říšský generál ve snaze zakrýt vlastní zaváhání.
"O ní zde vůbec nepůjde. Mám takový pocit, že právě díky ní budeme vědět, o jejich základně. Ostatně musím zde cosi vykonat, záležitost jež nesnese odkladu," vysvětlil v několika větách aniž by prozradil své skutečné úmysly. Sám ještě nevěděl co přesně. Jediné co věděl, že má všechno co bude potřebovat. Nikoho zjevně neznepokojoval obsah jeho opasku.
Sama netušila jak přišla k sobě. Netušila kde je a zpočátku ani kdo je. Dvojí myšlenky dvoje různé pocity, chaotické vjemy. Trvalo dlouhou dobu než dokázala zaostřit zrak a přimět se k nějaké reakci. Celé tělo jí bolelo. Zběžná kontrola neodhalila žádné znatelné zranění. Přesto cítila bolest po celém těle. V tmavé místnosti do níž pronikalo jen velmi málo světla rozpoznala dveře a hlavně mříže na oknech. Každopádně nebyla samotná. Vedle ní poblíž rohu místnosti ležela na tvrdé posteli další žena. Vstala. Hlava jí pořád třeštila. Prohlédla si spolu-vězenkyni. Tušila, že ji odněkud zná. Musí znát. Ležela bez hnutí připoutaná k lůžku. Na čele podivnou blikající kulatou věc. Ke spánkům připojené další, pro ni zcela neznámé zařízení. Nevěděla jak dlouho tam stála, ale nakonec sáhla na tu kulatou věc na čele. Silný elektrický výboj ji odhodil zpátky. S bolestivým výkřikem dopadla na zem. Přiměla se vstát a znovu přistoupila blíž. Položila ruku na bledou tvář druhé ženy. Byla studená. Zkontrolovala tep. Kupodivu ho nahmatala. Ještě jednou si pořádně prohlédla podivně známou tvář.
Soustředit myšlenky a vzpomenout si, bylo doslova utrpení. Zaťala zuby a usilovně přemýšlela. S mrazivým pocitem z ničeho nic pochopila. Hleděla do vlastní tváře. I bez zrcadla poznala důvěrně známé rysy svého obličeje. Jenže něco nebylo zcela v pořádku. Nějaká zatoulaná myšlenka tvrdila ještě něco jiného. Příliš nezřetelná než aby z ní mohla cokoliv vydedukovat. Zaslechla kroky. Dva hrubé hrdelní hlasy.
"Měl si nejspíš pravdu. Ta druhá není víc než nastrčená loutka," promluvil první hlas.
"Působila dost přesvědčivě," promluvil druhý. "Dost na to, aby povrchní zkoumání nic neodhalilo."
"To je dílo toho zatraceného Hixe! Měli bychom ho zlikvidovat!" zasyčel znovu první.
"Raději ne," zamručel druhý nesouhlasně. "Zatím. Až přijde čas zničíme Hixe i Novou kolonii."
"Dobrá. A co uděláme s ní?"
"Ona není více než nástrojem v jeho rukou. Zlikvidovat!" zavrčel nenávistně.
"Možná bychom mohli spíš…," zkusil oponovat první.
"Raději ne! Vyřiď jí hned!" vyštěkl ostře.
"Dobrá," souhlasil.
"Máš na to relativně dost času, takže nemusíš tolik spěchat. Já mezi tím začnu s druhou fází našeho plánu," promluvil smířlivějším tónem druhý.
"Výborně. Dej jim pocítit naší přítomnost!" Do tónu prvního hlasu se vkradlo něco nebezpečného. Dobře pochopil předchozí narážku.
Nikdo další už nepromluvil. Zvuk kroků postupně utichal. Pouze jedněch kroků jak z hrůzou poznala. Hned jak utichly zazněly druhé a postupně sílily. Dveře se prudce otevřely. Vešel dovnitř. Zacouvala několik kroků zpět. Zoufale zkoušela ovládnout panickou hrůzu, když spatřila příchozího kata. Vypadal jako nějaký humanoidní druh podobný lidskému. Převyšoval jí skoro o hlavu. Mohutná stavba těla z něj činila doslova obra díky ohromným svalům na rukou i na nohou. Ve tváři několik hlubokých jizev. Rudě žhnoucí oči společně s krutým úšklebkem nevěstily nic dobrého. Na sobě měl prostou halenu bez rukávů, kalhoty sotva do půli stehen a středně vysoké pevné boty. Velký opasek obsahoval celou řadu hrůzu nahánějících zbraní.
S bezvýraznou nenuceností stiskl nějaké zařízení, jež držel celou dobu v ruce. Okamžitě padla na kolena, jak jí nohy nedokázaly udržet. Celým tělem probíhaly elektrické výboje. Celé to trvalo dlouhé minuty. Ve tváři válečníka se mihnul slabý úsměv. Přistoupil blíž. Celkem nedbalým pohybem jí chytil pod krkem a zvedl několik desítek centimetrů nad podlahu. Zoufale lapala po dechu. Uvolnil sevření těsně před tím než mohla omdlít. Evidentně měl v záloze ještě celou škálu možných triků. Nasadil spokojený úšklebek. Jednou rukou přejížděl po pestrém vybavení na rukavici. Nehodlala mu dát k ničemu příležitost. Pochopila už z rozhovoru, že ji chce zabít. Rychle se překulila, aby unikla z jeho dosahu. Vstala. Nutila těžce zkoušené svaly k pohybu. Zvědavě sledoval, co udělá. Zkusila první výpad. Po několika úderech skončila na zemi. Rychle vstala a zkusila to znovu. Dávala do svého úsilí všechno zoufalství, které v sobě našla. Pokaždé skončila na tom samém místě. Jen s velikým úsilím naposledy vstala. Sotva stála na chvějících nohách. Nezaútočila. Tentokrát čekala, co podnikne on. Ve tváři ji tepala bolest. Cítila krev z rozbitých rtů, rozbitého nosu a řady dalších tržných ran. Nemusela čekat dlouho. Rychle přistoupil. S nečekanou rychlostí provedla klamný výpad. Zaťala pěst, kterou hodlala alespoň jeden úder vrátit. Jeden jediný, víc nechtěla. Vložila do něj veškerou zbývající energii. Sice ho překvapila, ale stejně rychle uhnul před jejím úderem mířící na obličej. Pěst proletěla v několik centimetrů od krku. Pohrdlivý úsměšek náhle zmizel z tváře. Uskočil do zadu. S nevěřícným výrazem se chytil za krk. Skrz prsty mu protékala krev. Zachroptěl v smrtelné agónii. S dunivým žuchnutím padl k zemi.
Sledovala svého popravčího stejně překvapeně jako on. Na ruce měla krev. Jeho krev. Ačkoliv neměla žádnou zbraň, prořízla mu hrdlo. S překvapením hleděla na svou ruku. Neviděla nic co by připomínalo zbraň. Bolest hlavy začala postupně opadávat. Konečně dokázala lépe soustředit myšlenky. Pomalu si začínala uvědomovat, kdo je. Nejprve jméno. Samantha Carterová. Poté i další věci. Příliš nejasné, zato velice známé. Vzpomněla si kdo je ona žena, která ležela připoutaná a uvězněná. Byla tu proto, aby jí zachránila. Tolik si dokázala vybavit. S jistým odporem vytáhla válečníkovi z opasku jeden nůž. Kalně modré barvy ostří. Kupodivu lehce přeťala pouta vázající druhou ženu k pevné desce stolu. Nůž znechuceně zahodila. Nechtěla mít s něčím takovým nic společného. Nejprve prozkoumala trimetr připevněný na zápěstí mrtvého. Dokázala s ním otevřít dveře. Bez podrobnějšího rozmyšlení vzala Tashu do náruče a vyšla ven. Zvolila náhodný směr. Po krátké chůzi chodbou otevřela masivní dveře. Chodba nikam dál nevedla. Zato na jejím konci stál veliký kruh. Ovládací terminál vycházel ze stěny místnosti.
Zamračila se. Poznávala, co je zařízení zač. Jemně položila Tashu na zem. Začala si hrát s ovládacím terminálem. Několikrát pohlédla zpátky, zda někdo nejde. Až konečně nalezla co hledala. Odněkud z paměti se vynořila kombinace symbolů. Aniž by o tom přemýšlela, zadala je. Kruh Brány se dal do pohybu. Zoufale vzpomínala, co ještě musí udělat. Ještě jednu věc potřebuje. Kód vysílače pro Iris. Než červí díra naskočila, zadala kód do ukořistěného trimetru. Odvysílala ho hned, jak zapadl sedmý symbol. Tashu znovu vzala do náruče. Jak nejrychleji jenom mohla, přeběhla k přístupovému můstku a prošla skrz. Za sebou zaslechla kroky, ale už nebyl čas k ohlédnutí.
Kapitola 11 - Překvapivá odhalení
Hvězdná základna 79. Hvězdný čas 2222.4,19Krystal procházela Wotkinsovy záznamy. Po shlédnutí první části, ukončila projekci a přes deset dní odmítala znovu Wotkinsův program spustit. Všechno bylo příliš reálně, včetně jeho hologramu. Způsob, jakým zkopírovali jeho vědomí, krátce před poslední misí, hovořilo příliš jasně. Někdo, napadala ji pouze jedna osoba, dobře věděl, že tahle mise bude pro kapitána poslední. A právě tohle v ní vzbuzovalo pocit zloby. Nejednu noc se utápěla v slzách. I po těch letech, po všem co se stalo, stále milovala jen jediného muže. V nouzi největší přišel, zachránil jí a ona mu neřekla ani díky. Vlastně vůbec nevěděla, kdo ji zachránil. Leitha v tomto ohledu mluvila hodně mlhavě, nejspíš na jeho žádost. Ve snaze utéct před vším začala pokračovat ve své přerušené práci. Teprve po deseti dnech zjistila, že nemůže dál v klidu pokračovat. Uvažovala, že odejde z těch zatracených dveří a nechá všechno prostě zmizet. Zvědavost, touha dozvědět se všechno, nakonec zvítězila nad trucovitým odmítáním. "Počítači aktivuj rozhraní!" řekla pevným hlasem. Nadechla se při představě toho co spatří. Hologram Chaockého inženýra zablikal před ní než emitory nahrály jeho matrici. Soudě podle délky natahování musela být dosti obsáhlá. "Už jsi se rozhodla přijmout skutečnost Krystal?" promluvil klidně. Lehce naklonil hlavu na stranu prohlížeje její tvář v tázavém gestu.
"Proč?" vyhrkla v očích slzy.
"Tohle není ani mě zcela jasné. Odpověď znal pouze admirál Nimitz a po něm i Hix. Samotným tvůrcem mé matrice je starší výzkumnice Feless z oddělení skupiny dvě." Wotkins pouze pokrčil rameny. Znal Feless. Sám ji několikrát potkal a musel uznat její bezesporu vědecké kvality, včetně jistého neortodoxního smyslu pro humor.
"Nechal ses schválně zabít, že?"
"Nadešel můj čas. Jisté indicie naznačovaly, že poslední výprava bude pro mě osudná."
"Nechce se mi uvěřit, že jsi uvěřil nějakému Chartockému blábolu Wotkinsi!" vmetla mu rozčileně do tváře.
"Ve skutečnosti se nejmenuji Wotkins," začal vysvětlovat klidně. "Tedy abych upřesnil, nosím toto jméno většinu svého života, ale mé rodné jméno bylo Tanaris. Ano, mým otcem byl Tanaka. Muž, který zradil Novou kolonii, včetně tehdejšího i stávajícího admirála." Pronesl tímtéž klidným nevzrušeným hlasem.
"Ach ne…," Krystal jako by dostala pořádnou ránu do tváře, ztuhla na místě.
"Bohužel ano. Horakus vyhlásil okamžitě krevní mstu a celý náš klan zničil, mimo mě. Tanaka padnul i se svým kapitánem, vím pouze kdo ho zabil, ale tělo se nikdy nenašlo." Mluvil s pohledem upřeným jinam. Teprve když skončil pohlédl Chaocké ženě znovu do tváře. "Tohle jsou ty důvody Krystal, kvůli kterým jsem tě musel odmítnout. Netušíš, jak pro mě bylo obtížné říct nemohu. Proto jsem raději zbaběle prchnul, protože kdybych ti to měl říct tváří v tvář, nedokázal bych. A taky kvůli tvému bratrovi, který patřil k mým velkým přátelům. Nebylo by ode mě čestné, přenést svou potupu do jiného klanu."
"Věděl o tom?" Z nějakého důvodu pro ni byla odpověď nesmírně důležitá.
"Ne, pravdu znal jenom admirál," řekl k její nezaměnitelné úlevě.
"Chápu."
"Pojď ukážu ti poslední nahrávku od mého otce. Možná lépe pochopíš, že věci nejsou vždy takové, jaké na první pohled vypadají." Vzal ji za ruku a vedl do centrální místnosti. Nepokynul ať ho následuje, volil fyzický kontakt. Projekce neměla daleko k dokonalosti. Krystal ruku sevřela poněkud křečovitě, ale bez odporu šla s ním. Wotkins bez zbytečné prodlevy spustil nahrávku. Obrazovka odhalila tvář Chaockého muže středního věku. Nezaměnitelná podobnost otce a syna doslova bila do očí. Tytéž výrazné rysy, oči, vlasy, rty, jen tvář zůstávala zachmuřeně vážná.
"Hvězdný čas: 2151.8,30." Odmlčel se po časovém záznamu starému sedmdesát let. "Můj synu. Již brzy nadejde čas, v němž se bude rozhodovat o budoucí existenci naší rodiny. Nejenom naší rodiny. Samotné důsledky mohou ovlivnit i celou Novou kolonii. Pokud ovšem uspějeme…" chvilku se odmlčel a tvář zvážněla ještě víc. Naklonil se blíž pokračující naléhavějším hlasem. "Co děláme není úplně čestné, já vím. Ale už nemohu couvnout. Zašel jsem příliš daleko v Harrisonových plánech. Uvědomuji si, jak moc dobře si pojistil moji loajalitu. Existuje velká šance, že uspějeme a pak zadupeme do země každého, kdo by o nás pochyboval. Ovšem pokud neuspějeme, náš klan bude první na seznamu krevní msty. A zcela právem. Umístit výbušninu do komunikačního odznaku není čestný způsob, jak zabít Chaockého válečníka, ale to je pouze jeden malý příklad. Chci abys po přečtení této zprávy zinscenoval vlastní smrt a zmizel dokud nebudu vědět, zda jsme uspěli či nikoliv. Planeta Sikala, patří k poměrně nenápadným světům. Připravil jsem tam pro tebe úkryt. Já vím, že není lehké chtít po tobě, abys utekl, když já bojuji největší boj svého života, ale jde o něco víc. Jde o čest. Když prohraji ztratím veškerou čest naší rodiny, tebe nevyjímaje. Pak budeš mít nelehký úkol vrátit naší rodině ztracenou čest, nebo být posledním z klanu. Ať se stane cokoliv, chci abys věděl, že jsem hrdý na to, že jsi můj syn…" Zamrkal, aby zahnal nebezpečnou vlhkost v očích a ukončil záznam.
"Už nikdy se nevrátil. Ani on, ani kapitán Harrison, ani jejich loď, Anterius 23. Všechno skončilo v soustavě HX. Zato Horakus a Horaka se vrátili. Přesně podle očekávání, vyhlásili krevní mstu a zlikvidovali celý náš klan. Toho dne jsem se stal Wotkinsem, mužem bez klanu. Vstoupil jsem do skupiny jedna. Právě tady jsem viděl šanci, znovu získat ztracené jméno," dokončil zbytek příběhu.
"Je mi to líto," řekla Krystal soucitně.
"Právě tady jsem taky poznal tvého bratra," nadhodil konverzaci dalším směrem.
"Já nemám žádného bratra!" odsekla s nově probuzenou zlobou. I přes nové skutečnosti nemohla Krystinovi odpustit, jak se k ní otočil zády.
"Opravdu?" řekl tázavě.
"Odvrátil se ode mě, když jsem nejvíc potřebovala jeho pomoc. Já vím, byl pod velikým tlakem, ale přesto mi vůbec nepomohl!" pokračovala hlasem plným hořkosti a ponížení.
"Ach moje milá, vůbec netušíš, jak moc se mýlíš," zavrtěl soucitně hlavou.
"Co tím chceš říct!" zpozorněla při těchto slovech. Možná ani nechtěla slyšet omluvy, neboť v sobě nedokázala nalézt odpuštění.
"Tady dívej se….." Místnost se ponořila do tmy. Hologram zmizel, zato holo-projektory v místnosti plně ožily. Vytvořily stěny místnosti, úplně jiné než této. Zmateně se rozhlížela. Poznala komunikační středisko. Někdo seděl u terminálu. Pro tmu viděla pouze obrysy křesla a hlavu. Display ukazoval příjem signálu. Chvilku čekala. Kroky ohlásily příchozího. Ve světle otevřených dveří poznala Wotkinsovu tvář. Muž okamžitě vstal.
"Tady jste kapitáne. Máte zprávu na bezpečnostním kanále!" ohlásil bezprostředně.
"Děkuji," přikývnul. Důstojník hlídky okamžitě opustil místnost. Opatrně usedl do operátorského stanoviště, zadal příslušný bezpečnostní kód a obrazovka ožila. Krystal přistoupila, těsně za něj, rukou se opírající o křeslo. Potřebovala se o něco opřít protože na obrazovce spatřila Krystinovu tvář. Bledší a vyčerpanější než si pamatovala.
"Wotkinsi, příteli, ani nevíš, jak rád tě zase vidím!" promluvil s úsměvem, ale za zdánlivou nenucenosti v hlase zaznívalo ještě cosi jiného. Hvězdný čas v rohu obrazovky ukazoval: 2211.3,15.
"I já tě rád vidím, starý příteli," opětoval přátelsky pozdrav.
"Už dlouho jsem o tobě neslyšel," mluvil dál nenuceně.
"Měl jsem v posledních letech hodně práce. Hlavně díky plánům nové vlajkové lodi," učinil neurčité gesto.
"Ano. Vidím, že ses rozhodně nenudil," pokýval trochu roztržitě hlavou.
"Nenudil. Ale určitě mi nevoláš na zabezpečeném kanále, jenom abys zjistil, jak se mám," přešel opatrně k jádru problému.
"Ne, kvůli tomu nevolám. Vyskytnul se dost závažný problém." Krystinova tvář velice zvážněla.
"Poslouchám." Přikývnul očekávajíc co řekne
"Jde o mou sestru…," začal mluvit, ale nedokončil větu, protože nemohl najít vhodná slova, kterými by popsal, co skutečně cítí.
"Ano? Stalo se jí něco?" okamžitě zpozorněl.
"Stalo se něco co nemá mezi klany obdoby!" Krystinova tvář zahořela krátce hněvem, než ho znovu ovládl a pokračoval. "Asi nevíš, že potratila."
"To je mi líto," řekl účastně.
"Ale tohle není ten hlavní problém," mávnul nad tím rukou. "Spíš příčina, která spustila řetězovou reakci a já musím pouze konstatovat, že Gordon se úplně zbláznil." "Co s ní proboha udělal!" při vyslovení jeho jména, málem sám rozčileně vstal. Neměl generála vůbec v lásce a nejen kvůli Krystal.
"Zrušil jejich svazek, vyhnal ji ze svého klanu," řekl bezbarvým hlasem.
"A co hůř přemlouvá, nebo spíš už přemluvil všechny kolem, aby nikde nenašla útočiště."
"V čem je problém. Nepotřebuje žádnou okolní oporu, má přeci svůj klan," zavrtěl nechápavě hlavou. V posledních letech nesledoval změny v Chaocké komunitě, ačkoliv jisté znepokojivé zprávy zaslechl.
"Ano, má. Ovšem ten klan stojí sám, osamocen, bez podpory," povzdechl si. "Pokud pomohu Krystal, vrhnou se na mě všichni a zničí náš klan, včetně mé drahé sestry. Což staví mě coby vůdce klanu do opravdu nepříjemné situace."
"Chápu."
"Pokud ji nepomohu, jaký budu vůdce klanu, když odmítnu přijmout vlastní krev?" nadnesl zoufale své dilema.
"Netušil jsem, že věci zašly až tak daleko," reagoval Wotkins zamyšleně.
"Jsi příliš zahloubaný do své práce příteli, tudíž nemáš ten přehled, jaký mám já," upozornil ho přátelsky.
"Nemám žádný klan. Mám svou práci, která zaplňuje prázdnotu v mé duši," pokrčil neurčitě rameny.
"Odpusť," omlouval se okamžitě. "Nechtěl jsem tě urazit."
"Nemohu se urazit kvůli pravdě," mávl nad poslední poznámkou nedbale rukou.
"Jsem den ze dne zoufalejší," naklonil se blíž k obrazovce a pokračoval mnohem tišším hlasem, jako by se bál, že by je mohl někdo zaslechnout. "Pokud bys dokázal z toho pekla dostat mou sestru, byl bych ti navždy zavázán. A pokud by jsi znovu zvážil svůj původní postoj, mohl by sis jí i vzít, pokud tě stále bude chtít a já věřím, že ano," dodal s mírným úsměvem, ve tváři známky naděje.
"Nemohu. Nemohu ze stejných důvodů," učinil rozhodné, zamítavé gesto. Neříkalo se mu to vůbec lehko.
"Škoda. Nic by mě neučinilo šťastnější než přivítat tě do našeho klanu," povzdechl posmutněle. Podobnou otázku položil už dříve. Očividně by mnohem ochotněji přijal Wotkinse do svého klanu, než Krystal do Gordonova klanu.
"Pracuje Krystal ještě v oboru Xeno-biologie?" položil Wotkins nečekanou otázku. Najednou dostal skvělý nápad. Znal její práci z dřívější doby. Na vlastní kůži, musel s lehkým úsměvem připustit.
"Ne tolik co dřív, ale určitě ještě ano," přisvědčil Krysin po kratičké úvaze.
"Dobrá. Během hodiny ti odpovím!" Pevně sevřel rty a přerušil spojení dříve než mohl Krystin cokoliv dalšího říct. Chvíli zamyšleně seděl. Mnul si bradu a ve tváři probíhal silný boj o ovládnutí vlastních emocí. Ruce se mu rozjely po ovládacím terminálu. Netrvalo dlouho, než navázal spojení. Tvář kapitána Kathrin Jensové, admirálovy pobočnice kynula na pozdrav. Nějak si zachoval rozvahu. Normálním hlasem požádal o naléhavé setkání s admirálem. Dostal předběžný souhlas. Krátce poděkoval. Prudce vstal z křesla, vyšel ven svižným krokem. Chtěla jít za ním, ale simulace se přesunula rovnou před admirálovu kancelář.
"Admirál Vás očekává kapitáne, ale za deset minut má naléhavé jednání, takže buďte pokud možno stručný," upozornila ho.
"Děkuji," nekomentoval sdělení nijak. Deset minut bude dost času, aby požádal o svolení k přímé akci. Musel o něj požádat, byl vázán slibem. Rázně vešel dovnitř. Admirála jako obvykle nenašel, dokud se sám neukázal. Podivný zvyk, který mohl mnohým lézt na nervy. Jedna z mála věcí, jíž se Hix velice dobře bavil. Očividně dobře naladěn, nabídl Wotkinsovi druhé křeslo.
"Nuže kapitáne, co důležitého máte na srdci?" vyzval ho s obvyklým úsměvem ve tváři.
"Pokud vím pane, tak naše skupina jedna, dosti naléhavě shání experta v oboru Xeno-biologie," začal opatrně.
"Předpokládám, že o někom víte."
"Ano pane."
"Dobrá práce kapitáne. Naše náborové centrum hledá kandidáta už přes dva roky. Určitě je potěší, když jim řeknu o vašem úspěchu," řekl bezvýrazným hlasem. Nepokračoval. Čekal bližší upřesnění.
"Celá věc má jeden malý háček."
"Očekával jsem ho."
"Nic závažného pane, jen drobný zdravotní problém, abych pravdu řekl," vybruslil obratně předem připraveným argumentem.
"Stejně jako si část té pravdy necháte pro sebe," utrousil Hix pobaveně.
"Potřebuji loď, kterou bych jí mohl odtamtud odvézt." Tahle část jeho plánu zůstávala nejistá. Otázkou zůstávalo nakolik bude admirál ochoten vyjít vstříc.
"Řeknete mi alespoň o koho jde?" položil otázku hlasem prozrazující známky zvědavosti.
"Jmenuje se Krystal." Doufal, že nebude muset jméno Krystinovy sestry prozradit dříve než bude v bezpečí. Netušil zda ji bude znát a zda bude ochoten učinit kroky proti významnému Chaockému generálovi.
"Žena generála Gordona?" Potvrdil Hix původní domněnku, čímž dokázal svou mimořádnou informovanost. Věděl mnohem víc než kolik mohlo vypadat.
"Už ne pane!" učinil prudké gesto. I on sám byl zprávou o Gordonových akcích silně pobouřen. Nedokázal svou reakci úplně zakrýt.
"Aha," zamnul si Hix poprvé za celou dobu zamyšleně bradu. "Jste si jist, že opravdu chce vstoupit do naší vědecké sekce?"
"Zcela jist admirále!" řekl přesvědčivě.
"Tedy dobře. Podrobnosti nemusím znát. Dravec Oko 13Z Vám bude k dispozici. Zatím nebyl jmenován nový kapitán, takže Vám svěřím dočasně velení. Vezměte si koho budete potřebovat ze sekce." Pečlivě si vychutnával překvapení v inženýrově tváři. Nečekal takovou velkorysost.
"Děkuji pane," přikývnul na znamení díků a vstal.
"A kapitáne?" zazněl admirálův hlas, ještě než došel ke dveřím.
"Spoléhám, že budete jednat diskrétně. Nechci žádný incident."
"Samozřejmě pane, nemusíte mít obavy," odtušil úsečně.
Projekce zmizela. Znovu stála v operačním středisku. Wotkinsův hologram znovu ožil. Dlouhé minuty vstřebávala šok. Neříkal nic. Čekal co přijde.
"Jak vlastně zemřel můj bratr?" sebrala odvahu k důležité otázce.
"Dlouhý příběh," poznamenal opatrně.
"Začni od začátku, já mám dost času!"
"Samozřejmě. Krystin nikdy nepřijal směr, kterým většina klanů pod Gordonovou taktovkou směřovala. Distancoval se od všeho. Vyhlásil pomyslnou neutralitu. Zároveň hledal podobně smýšlející klany. Mnoho jich nezůstalo, ale on je během deseti let sjednotil do stínové opozice. Hlavní oporu našel kupodivu u velice konzervativně založeného klanu s velikou tíhou k tradicím. Právě jejich odmítnutí zbrzdilo rozjíždějící kampaň."
"Jaký klan?"
"Tehdejším vůdcem klanu byl Sirrus. Ano, Siren byla jeho nejstarší dcera," poznamenal se slabým náznakem pobavení.
"Kvůli tomu odešla ze skupiny jedna?"
"Kdo ví jakým směrem se upínala její pozornost. Siren vždy patřila k rebelům, odmítajícím ctít staré tradice. Přes všechno raději ustoupila, než aby rozvířila dějství. Celý klan mimo ní padl. Gordon poštval proti nim jejich dávné nepřátele, aby nevzbudil podezření. Využil svého postavení ve flotile, aby jim dodal zbraně, vybavení a vyvolal potřebné pohnutky k činu. Povraždili všechny členy rodiny i klanu kvůli nějakému dávno zapomenutém sporu. Ona zůstala jako jediná, i když zavržená svým klanem. Nevznesla nárok na pomstu, takže jí nikdo nevěnoval pozornost. Vzala Sirakuse a odešli ze skupiny jedna na nějaké zapadlé místo, kde položili základy nového klanu."
"Což v jejím případě nemusí být zdaleka těžké," utrousila a do hlasu se jí vloudila závist. Siren podle jejích testů vykazovala mimořádnou plodnost. Víc než bývá u Chartockých žen obvyklé. Ona stála na pomyslně odvrácené straně.
"Nepochybně," nekomentoval poslední poznámku. Místo toho pokračoval dál. "Ani pád Sirruse nezastavil pomalu vytvářející opozici. Možná právě rozdmýchal oheň odporu, proti změnám směrem zpět. Hodně z radikálně uvažujících Chaoků ochotně následovalo Krystina. Jenže přes veškerou snahu jich bylo příliš málo. Většina přijala udaný směr, jelikož vyhovoval jejich záměrům a hlavně jejich egu. Nebudu to dál protahovat. Jednoduše zatlačili Krystina do rohu. Musel otevřeně vystoupit, aby neztratil své přívržence. Záznamy uvádějí, že ho Gordon zabil v čestném souboji, ale podle očitých svědků se žádný souboj nekonal. Nechal ho zavraždit. Běsnící dav před arénou ho roztrhal na kusy. Proti Gordonovi nemohl nikdo vznést žádné obvinění." Ukončil líčení událostí, jichž byl sám svědkem.
"Máš ještě nějaké další šokující události?" vydechla ze sebe těžce.
"Dneska už ne. Slyšelas příliš."
"Ne! Chci slyšet vš…" Slova jí zůstala viset v otevřených ústech.
Najednou nemohla promluvit, ani se pohnout. Wotkinsova ruka nemilosrdně stiskla nervový bod. Ne úplně, nechtěl aby ztratila vědomí, ale dost na to, aby zmírnil narůstající agilitu. Trochu povolil stisk, aby mohla mluvit.
"Proboha, jak tohle…," vydechla nevěřícně.
"Jedna z výhod mého programu. Jako hologram dokážu věci, které bych ve skutečnosti nezvládl. Na druhou stranu bych připsal jistou účast autorovi mé matrice. Feless měla údajně poněkud zvláštní smysl pro humor."
"Prosím…"
"Zítra je taky den." Utnul nekompromisně. Vzal ji do náruče a nesl do ložnice.
Přestala protestovat. V duchu zkoušela zapomenout, že je jenom hologram. Kupodivu nebylo až tak těžké si vsugerovat, že je skutečný. Autor matrice si dal zatraceně zálež, aby nešlo o pouhou projekci. Jeho vědomí bylo zde. Možná ne nejaktuálnější, ale časový úsek od jeho smrti nebyl natolik dlouhý, aby si nepamatoval všechno z minulosti. Alespoň bude moci vyřešit staré otázky, které nestihla položit. Záležitosti, jež nestihla probrat. Nebránila mu uložit ji do postele. Najednou dostala pocit, deja vu. Tohle už určitě zažila.
Kapitola 12 - Poslední tah
Koloniální základna Alfa 10. Hvězdný čas 2222.4,24Eliot zklamaně dorazil do instruktážní místnosti. Prohráli. Zase prohráli, konstatoval zasmušile. Od drtivé porážky v leteckém souboji, jim osmé družstvo nehodlalo darovat ani bod. Bojovali s takovým nasazením, až z toho běhal mráz po zádech. A co víc. Určité členy týmu upřednostňovali jako první cíle. V duchu musel litovat Jennifer Haileyovou, protože právě ona, přes veškerou snahu a plánování, byla pokaždé prvním cílem. Pokaždé zaměřili veškerou pozornost nejprve na ní. Nakonec dostali každého, ale ležet paralyzován mnoho hodin nemuselo být vůbec příjemné. Obzvláště v nejméně příhodných pozicích. Po ostatních, jeho nevyjímaje už stříleli podle samotné hrozby. Proti prvnímu a druhému družstvu dosáhli přijatelných výsledků. Dvakrát zvítězili, jednou remizovali a čtyřikrát prohráli. Ne však proti čtyřce. Ti si umanuli, že jim nedají jediný bod. Plukovník O'Neill zatím jejich slabý výkon proti čtvrtému družstvu nijak nekomentoval. Sledoval dění, ale nijak nezasahoval. Dokonce ani Teal'c po jeho boku neutrousil jedno ze svých jaffských mouder o bojovnících. Zato Denis Peterson jim každý večer pomáhal vytvořit novou strategii. Rozebíral situaci, hledal možné chyby a hodnotil jednotlivé výkony členů týmu. O'Neill popošel mladému veliteli vstříc. Nemusel klást žádné otázky. Výsledek poznal podle výrazu tváře.
"Tak vám zase nakopali zadek co?" utrousil víc jako konstatování než otázku.
"Ano pane. Jedna šťastná rána a…," povzdechl si nešťastně.
"A přesně tak vás prorazili už pětkrát za sebou," doplnil bez obvyklého sarkasmu.
"Ano pane," potvrdil zcela zřejmou skutečnost.
"Víte, něco mi na tom smrdí."
"Mám podobný pocit pane, jako by podváděli."
"Podváděli? Nebo jsou prostě tak dobří?"
"Možná pane, ale podle mě nejsou až tak dobří."
"Opravdu?"
"Tím neříkám, že my jsme lepší pane, jen mi připadá, že mají příliš velké štěstí než aby šlo o pouhou náhodu."
"Na tom něco je O'Neille," připojil se Teal'c.
"Jo, já vím," přisvědčil okamžitě. "Zítra se na to podíváme trochu z blízka a uvidíme."
"Díky pane!" Odkráčel rychle, než plukovník stačil říct ještě něco jiného. Ve dveřích se již poněkolikáté málem srazil z Danielem Jacksonem. Zase náhoda? Ne, asi ne. Vešel dovnitř sršící stejným nadšením jako včera, předevčírem i další dny předtím. Plukovníkovi poklesla brada, když na něj začal okamžitě mluvit. Teal'c pobaveně našpulil rty. Tím poskytl tolik potřebné rozptýlení, aby mohl nerušeně zmizet z dosahu.
"Jacku!"
"Ano Danieli, je to beze sporu úžasné, ať už máš na mysli cokoliv!" přerušil rychle první větu, kterou slýchával skoro každý den.
"Já…"
"Učinili jste velmi důležitý objev o civilizaci, která zde žila před milióny a milióny let!"
Ehm, no…, vlastně jsme dneska nic zvláštního neobjevili," dokončil konečně větu.
"Neobjevili?"
"Písečná bouře nám znemožnila další průzkum," doplnil trochu zklamaně.
"Aha, tak mi teda pověz, co máš na srdci," vyzval ho, když zjistil, že na něj nebude chrlit obvyklé téma, kterému ani v nejmenším nerozuměl.
"No, dozvěděl jsem se něco o Koloniální historii. Je zcela odlišná od té naší…," začal dlouze vyprávět, na což Jack jen nasadil trpitelský výraz naprosté odevzdanosti a nechal ho mluvit. Na rozdíl od něj Teal'c pozorně poslouchal. Nedával nijak najevo, že hltá každé slovo. Neobvyklá historie plná zvratů ho zcela uchvátila. V podání Daniela Jacksona zněla, skoro jako by tam byl. Občas nahlédl do poznámek, ale jinak mluvil v souvislých větách.
Jennifer Haileyová se stále snažila zahnat bolesti v zádech. Dneska dopadla obzvlášť skvěle. Zachycená mezi dvěma větvemi a na celé hodiny. Možná kdyby spadla dolů, dopadla by lépe. Z nějakého důvodu se stala, jak Denis Peterson při posledním hodnocení označil, přednostním cílem. Rozebíral situaci z celé řady hledisek, takže právě v dnešním cvičení převzala novou roli. Z toho důvodu, tedy v zájmu celkové strategie, zůstávala víc vzadu, coby odstřelovač. Podobnou verzi už zkusili předtím, ale tentokrát se držela mnohem více vzadu. Jenže náhodná střela jí dostala mnohem dřív než mohla, byť jen zacílit. A tím padnul i zbytek operace. Bez potřebného krytí došlo k rychlé přestřelce, v níž početnější zvítězili. Zaznamenali sice čtyři padlé, ale jejich ztráty byly sto procent. Alespoň to netrvalo celý den. Když se probrala musela hodně obtížně slézt dolů. Přesto měla nejasný pocit, že něco v dálce zahlédla. Slabý odraz teleskopu, nebo něčeho podobného. Právě z toho důvodu chtěla mluvit s poručíkem Jennifer Waitovou. Nejprve si dala pořádnou masážní sprchu, ale záda jí bolela pořád. Přemýšlela zda zajít za doktorkou, ale usoudila, že ještě počká.
Vyčkala než její spolubydlící usne. Na rozdíl od ní Satterfieldová se pořádně zadýchala při rychlé akci, takže usnula sotva padla na postel. Opatrně vstala, tiše se oblékla a zamířila k ubikaci, kterou sdílela trojice jejich Koloniálních instruktorů. Žádné dveře ve stanovém obydlí neexistovali, takže bez zádrhelů vešla. Než stačila cokoliv říct zarazila se. Učinila akorát dva kroky dovnitř a překvapením zamrkala. Mělo jí být předem jasné, co ti dva k sobě cítí, ale přesto ji překvapilo, když spatřila Susan Arčrovou jak sedí na posteli zády k ní. Svou uniformu ze zadu rozepnutou a ruce nemohly patřit nikomu jinému než Simonu Ingirusovi. Přes ní neviděl, že vešla dovnitř. Zabýval se něčím vepředu a nemusela být žádný velký génius, aby pochopila čím. Udělala krok zpátky. Nebylo slušné rušit sladkou chvíli, i když sama pocítila určité vzrušení. Do něčeho, nebo spíš někoho narazila. Překvapením vyjekla. Ruka pevně sevřela její ústa, takže z nich nevyšla ani hláska. Tichý hlas patřil právě Chartocké psycholožce. Uvolnila svou ruku a ještě pár dalších nekonečně dlouhých vteřin sledovala své dva spolubydlící. Poté udělala dva kroky ven.
"Já… nechtěla jsem…," vykoktala ze sebe rozpačitě.
"Nic se neděje," opáčila, ve tváři zvláštní úsměv. "Chtěla jsi se mnou o něčem mluvit?"
"Ano, já…," hledala vhodná slova.
"Aha, takže něco ti na dnešním cvičení přišlo neobvyklé," doplnila za ní.
"Nejsem si tím úplně jistá, proto…"
"Bys chtěla, abych ti pomohla zjistit, zda máš, či nemáš pravdu."
"No…, v podstatě ano," připustila, jelikož sama poznala, že nemá cenu chodit kolem horké kaše. Ne před někým, kdo je telepat.
"Těm dvěma potrvá tak hodinku, než se pořádně rozehřejí, tudíž máme spoustu času. Pojďme někam, kde budeme mít klid." navrhla kadetce malou procházku.
"Ano, jistě," přijala s nezaměnitelnou úlevou. Přesto nemohla nepřemýšlet o první větě. Učiněná narážka, vyslovená nedbalým tónem, vzbuzovala jisté otázky. Určitě musela vědět o svých kolezích víc než dávala navenek najevo.
"Tak povídej," pobídla jí jakmile poodešli pár desítek metrů od tábora.
"Něco jsem viděla. Těsně před tím než mě sestřelili," spustila podrobnější vyprávění celého dne. Podle výpočtu měla být mimo nepřátelský dostřel. Přesto jí zasáhla zbloudilá střela. Zkoušela popsat záblesk, který těsně před tím spatřila v dálce. Vyjádřila podezření na možného odstřelovače, který nepatřil k desetičlennému týmu čtvrtého družstva.
"Hmm, tohle by mohlo odpovídat. Nejprve jsem si myslela, že jde jenom o psychologickou hru, s cílem narušit morálku, ale tohle vypadá ještě o něco záludněji."
"Mohu se mýlit…a nemusí…"
"To snadno zjistíme."
"Jak?" otázala se, ačkoliv jedna možnost jí vytanula na mysli.
"Zapomínáš kdo jsme Jenny," poukázala jemně na zřejmou skutečnost.
"Já… vím… jen…," znejistěla. Nervózně si olízla rty a polkla.
"Zcela typická reakce. Charité shlížejí podobně, když jim navrhneme použít naše mentální schopnosti. Není však důvod k obavám. Pojď," vedla pozemšťanku k menšímu skalnatému výběžku asi kilometr od základny. Okolní křovinatý porost bezpečně zajišťoval tolik potřebné soukromí. Usedla na tvrdou zem. Kadetku posadila na kámen naproti, aby vyrovnala výškový rozdíl. "Uvolni se," zašeptala sotva slyšitelným hlasem.
Přikývla na souhlas. Nějaké zkušenosti měla, takže zavřela oči a zkoušela dosáhnout klidového stavu. Pravidelně oddechovala. Ucítila prsty na svých spáncích. Nedokázala zabránit slabému zachvění. Trvalo sotva pár vteřin. Prsty třely oba spánky přičemž cítila, jak veškerý neklid rychle mizí a je nahrazen něčím, zcela nepopsatelným. Na němou výzvu si začala vybavovat události z dnešního cvičení. Trvalo dlouhou dobu než události dospěly k očekávanému bodu. Čas zpomalil. Znovu spatřila záblesk v dálce. Tentokrát měla mnohem víc času k podrobnějšímu zaměření. Spatřila střelu mířící přímo na ní. Chtěla uhnout, ale nemohla. Dostala plný zásah a upadla do bezvědomí.
Sice přestala vnímat skutečnosti, ale Jenny nikoliv. Dokázala své spojení natolik upevnit, aby mohla její vědomí nechat upadnout do spánku a přitom zůstat v její mysli. Svým nehmotným tělem přeletěla vzdálenost k místu záblesku. Bez známek pobavení spatřila přesně to, čeho se lidská žena obávala. Odstřelovač. Odstřelovač, který zde neměl vůbec co dělat. Zbraň určitě nebyla pouze cvičná. Podle nastavení naopak ostrá, s nízkým stupněm omráčení. Komunikační link v pravém uchu, také hovořil jasným hlasem. Tady bude muset zasáhnout. Pozorně si prohlédla místo, kde se nacházela. Zapamatovala si každý detail, stejně jako si zapamatovala střelce. Pokud by byli dostatečně prohnaní, mohli samozřejmě měnit své odstřelovače, jakožto i místo, kam se uchýlil. Nebo též měnit jednotlivé metody, kterými narušovali regulérnost cvičení. Z toho vyvodila celkem zajímavou hádanku. Neměla žádný hmatatelný důkaz s kterým by vyšla na světlo. Proto musela další pokus za každou cenu překazit. Nepochybovala, že bez ovlivňování dosáhne pozemský tým očekávaného výsledku. Zasněně se usmála, při neodolatelné výzvě svých schopností. Pomalinku stáhla svou mysl zpátky. Nenápadně vložila jeden malý pokyn.
Před posledním z pozemních cvičení toho týdne, probíhala poslední rychlá porada v hlavní místnosti. Denis Peterson pouze sledoval. Nezasahoval Eliotovi do organizování a zvolené taktiky jeho týmu. Zjevně měl v plánu jisté změny, jenže Haileyová ho přesvědčovala o něčem úplně jiném. Včerejší taktika skýtala podle jejího názoru nejlepší šanci uspět, pokud by ovšem náhodný výstřel nesejmul jí, coby skrytého odstřelovače. Pár drobných úprav v původním plánu skýtala sice větší šanci pro ní, ale zase celková operace by kvůli přesunům odstřelovače ztrácela potřebnou pružnost. Přesvědčovala svého velitele, aby ponechali původní plán nezměněn. Navrhovala pár kosmetických změn. Povzdechl si a nakonec souhlasně kývnul. Dál už nic nebránilo, aby vyrazili do terénu.
Plukovník O'Neill společně s Teal'cem a Denisem Petersonem sledovali dění z hlavní místnosti. Taktická mapa, snímaná satelitem z orbity poskytovala dokonalou mapu bojové oblasti. Lokalizátory červené barvy značily obránce, zatím co modré útočníky. Šestičlenný tým se podobně jako včera rozdělil. Pouze místo a čas byly jiné. Jeden bod zůstal vzadu, zatím co zbylých pět vyrazilo vpřed. Kupodivu červené družstvo zatím nijak nereagovalo. Nic nenasvědčovalo obranným operacím. Nevyslali nikoho, aby zjistil odkud budou napadeni. Drželi pozici v plném počtu. Modří se pomalinku blížili za-ujímaje připravené útočné pozice. Tvrdé žuchnutí na zem přimělo trojici k ohlédnutí. V místě vyrušení stála Jenifer Waitová. Ve tváři spokojený úsměv, v ruce comlink. Co způsobilo hluk nikdo neviděl. Místo toho upřeli pozornost k ní. Přistoupila k holografické mapě oblasti. Nasadila si komunikační zařízení na uši, ale neříkala absolutně nic.
Nemusela. Zasáhla do černého. Přesně podle očekávání. Sice neměla příliš mnoho času k podrobnějšímu rozboru, ale logické závěry hovořily zcela jasně. Po včerejším spojení poznala, že čtvrté družstvo podvádí. Zda-li kvůli svému veliteli veliteli Juronovi, nevěděla. Každopádně jim někdo musel dodávat informace o pohybu modrých a samozřejmě i o jejich plánech. Ne dnes. Trimetrem sledovala komunikační linky v centrální místnosti. Jedna linka se výrazně odlišovala od ostatních. Logický cíl. Nenápadně se k němu tudíž přiblížila. Na nervový stisk ideální příležitost. Vůbec netušil, co se stalo. Padl k zemi neschopen dalšího pohybu. Pohledem vyzvala zbylé osazenstvo ať zkusí cokoliv namítnout. Mlčeli, věnující se své práci a nevšímali si ležícího kadeta čtvrtého družstva. Ani pozemšťané si ničeho nevšimli, což byl hlavní záměr. Možná zaznamenali totéž co ostatní, ale nadala jim šanci podrobněji situaci prozkoumat. Navíc přítmí centrály vše pečlivě skrylo.
Svým způsobem zůstávala spokojená sama se sebou. Onen instinkt spojený s intuicí ji dovedl k cíli mnohem dříve než samotná logika. Ne snad, že by logika nesehrála během celé hry svou roli. Našpulila rty do kyselého úsměvu. Pozorně poslouchala komunikaci. Jednostranné komunikaci, protože nikdo nemohl odpovědět. Volající stále opakoval svou výzvu. Nakonec to vzdal a přerušil spojení. Opět zcela nenápadně přepnula obrazové rozhraní ze satelitu. Zdánlivě se nic nezměnilo. Pouze přibyl jeden sotva viditelný šedý bod. Nepovolený odstřelovač. Nejspíš ještě netušil co provedla s jeho zbraní. Dala si hodně práce, s modifikováním všech zbraní. Během noci. Potřebovala k tomu Simona, což Susan velice nelibě nesla. Společně upravili všechny zbraně ve zbrojnici. Díky tomu teď přesně věděla, která zbraň opustila zbrojnici a co víc, dokázala vyřadit její zdroj. Odstřelovač bude hodně překvapen až zjistí, že nemá čím střílet. Jenny nemohla při té vzpomínce potlačit úsměv. Neméně zábavný byl také návrat ze zbrojnice, krátce po půlnoci. Museli vynaložit hodně přesvědčování, aby si pilotku udobřili. Nakonec zvládli i tuto část, ačkoliv bylo třeba hodně přesvědčování. Nic dalšího nebránilo ve zcela normálnímu průběhu cvičení. Pouze s jedním malým rozdílem. Šance na obou stranách byly nyní vyrovnané.
Červené body se poprvé pohnuly do obranné pozice. Přiliž pozdě. Padnul první výstřel. První červený bod zmizel. Boční display okamžitě vyhodnotil statistické informace. Připsal úspěšný zásah, zaznamenal první ztrátu, jméno, hodnost, zařazení plus důležitost pro obě strany. Neubránila se úsměvu. Červení právě ztratili jednoho ze dvou lidí u senzorové soupravy. Tím byli částečně oslepení. Modří náležitě využili získané výhody. Náhlý útok do zcela nepřipravené pozice. Další červené body přecházely do seznamu ztrát. Mezi nimi i první modrý. Červení se až po delší chvíli dokázali pevně zachytit a eliminovat moment překvapení. Další červený bod zmizel, zůstávala jich polovina, ale stejně i modrých. Nadešla patová situace. Obě strany si propagační střelbou udržovali pozice. Trojlístek modrých teď již spojených v jediné pozici přesto zaznamenal další úspěch. V centrále vládla více vzrušená atmosféra. Dva modré body se oddělily. Eliot s Quinovou zkoušeli obchvat. Zatím co Haileyová udržovala přesnou palbou nepřátele, dokonce ještě stačila dvakrát zasáhnout. Nešlo o koncový zásah, ale počítač vyhodnotil lehké zranění a tím i další oslabení.
Necelých dvacet minut před vypršením stanovené doby podniknul modrý tým rozhodující protiútok. Jenny už zvýraznila koncové bojiště, tak aby mohli sledovat mnohem lépe závěr. Nešlo o nic extra geniálního. Zřejmě podle smluveného časového signálu, začala Haileyová, která se posunula blíž, rychle odstřelovat nepřítele. Příliš odvážně, díky čemuž jí jeden výstřel zasáhnul. Na druhou stranu získala potřebný čas k neplánovanému útoku. Eliot odstřelil prvního nepřítele, aniž by ho zaznamenal. Druhého dřív než pozvednul zbraň. Třetí vypálil současně s ním. Sarona střílela těsně po něm. Vyřídili pětici společným úderem, ačkoliv Eliota počítač vyhodnotil jako mrtvého. Zůstala pouze ona jako jediná nezraněná. Modří konečně vyhráli. I když nejtěsnějším rozdílem.
Večer v společenské místnosti probíhala menší oslava. Všech šest členů modrého družstva zářilo spokojeností. Sarona možná nejvíce. Přes mimořádně těžké zranění, utrpěné během havárie, byla zase plně fit. Havárii během cvičného letu nařízeného právě bývalým komandérem a jeho pravou rukou Juronem. Kupodivu přijal porážku zcela vyrovnaně, ale zdaleka ne tak, aby nepoznala, jak pod povrchem vře zlostí. Znovu získala onu víru, přesvědčení, že dělá správnou věc. Znovu nabyla přesvědčení, že přes vše co se stalo, dosáhne předsevzetí s nímž na akademii přišla. Oslava náhle ztratila svůj náboj. Plukovník O'Neill právě o něčem hovořil z poručíkem Waitovou. Podle výrazu tváře nešlo o nic příjemného. Odešli ven. Vrátili se za necelou půlhodinku. Se zprávou o zmizení trojlístku vědců, tedy profesora s dcerou a Daniela Jacksona. Nikdo nevěděl kam letěli. Ani kde probíhaly vykopávky. Všechno prostě zmizelo. Smazané údaje nešlo obnovit Radost z úspěchu vyprchala. Okamžitě začala pátrací akce. O'Neill s Susan a Teal'c se Simonem vyrazili ihned. Za nimi ještě třetí spídr.
Bylo kolem půlnoci, když Jennifer Waitová konečně vešla do své ubikace, sdílené s dvěma kolegy. Únava se hlásila o slovo. Přesto reagovala na vzkaz nalezený u dveří. S povzdechem zamířila k místu setkání. Přeci jenom se našel někdo, kdo si dal pár věcí dohromady. Vlastně čekala, kdy dojde k odhalení současných plánů. Nebylo pravděpodobné, že by lidem uniklo, že něco není úplně v pořádku. Lépe dříve než později. Alespoň může v klidu eliminovat hrozbu a tím i zachránit co zachránit půjde.
"Chtěl jste se mnou mluvit Denisi?" Položila Jenny klidnou otázku hned jak vešla do jeho stanu.
"Ano. Chtěl," odvětil zdánlivě klidně. Potlačoval skryté napětí.
"Prosím," vybídla ho, ačkoliv sama dobře věděla o čem bude řeč.
"Víte mám jisté podezření ohledně zmizení Daniela Jacksona," začal mnohem klidnějším tónem než sám čekal.
"Ano?" řekla tázavě, beze stopy emocí.
"Sleduji situaci už nějaký čas, takže vím, že tu zkoušíte něco ututlat. Doslova cítím, jak je situace napjatá. K tomu všemu ty záhadné noční přesuny. A najednou záhadně zmizí náš člověk." Pohlédl jí zpříma do očí.
"Nezmizel pouze on," připomněla. "Profesor i jeho dcera zmizeli s ním."
"A veškeré stopy, kam odletěli, záhadně zmizí, aniž by podali letový plán!"
"Nemáte pravdu. Podali letový plán," odtušila jednoznačně.
"Opravdu? Tak kde sakra je!" vyjel ostře.
"Někdo letový plán vymazal," konstatovala suše.
"Aha. No a co místa vykopávek? Ty taky někdo vymazal?" dotázal se pomalu tušící kam míří.
"Ano. Někdo si dal zatraceně velkou práci, aby ty data nikdo nenašel," zavrtěla dle očekávání hlavou. Popošla o krok blíž.
"A co ty noční přesuny!" zkoušel neztratit iniciativu. Začínal ztrácet dech, neboť ona nic nepopřela a naopak vše potvrdila. Pokrčila rameny nad posledními slovy. Otočila se a chtěla odejít ven. Udělala to záměrně a on se chytil do její pasti. Rychle vstal hodlaje psycholožku zadržet. Chytil ji za ruku. Ve stejném okamžiku ležel na posteli a ona na něm. Sotva zaznamenal rychlý chvat, kterým ho poslala k zemi. Cítil její dech na své tváři. Byla blízko, tak blízko…
"Nic z toho se nemělo stát," zašeptala mu naléhavě do ucha. "Máme zde špióna. Vetřelce, který chce zničit všechno, oč usilujeme."
"A nevíte kdo to je," zašeptal konstatující zjevnou skutečnost. Předchozí věta poskytla tolik potřebnou indicii.
"Muže jím být kdokoliv z osazenstva základny. Nemůžeme prozradit cokoliv víme, dokud neodhalí svou přítomnost sám. Tajíme to hlavně proto, abychom zabránili panice," pokračovala ve vysvětlování. Zaznamenal změnu ve zbarvení tónu jejího hlasu.
"Chápu," polknul než se hotovil k další odpovědi. "Proč to říkáte mě?"
"Protože máte náš slib o upřímnosti. Zapomínáš?" odvětila ve tváři zvláštní úsměv.
Než stačil cokoliv poznamenat ucítil její rty na svých. Šlo o pouhý letmý dotyk, zato nečekaně elektrizující. Sledovala zvědavě reakci. Během rozhovoru se k němu ještě více přitiskla. Pravou rukou lehce přejížděla po pravé tváři. V ústech mu najednou vyschlo. Znovu se sklonila. Tentokrát trvalo mnohem déle než své rty oddělila. Při třetím pokusu už nemohl nereagovat. Přijal co nabízela a sám polibek opětoval. Trvalo to snad celou věčnost. Rukama jí během dlouhého polibku objal. Hbitými prsty rozepnul zezadu uniformu až na konec zad. Nic nenamítala, ani se nebránila. Dlaněmi přejel po nečekaně hebké kůži. Směrem nahoru, k ramenům, začal odhalovat skryté tajemství. Už ho měl skoro na dosah, když všechno najednou zmizelo.
Nezaznamenal vítězoslavný úsměv Chartocké ženy. Stále jemně třela prsty Denisův levý spánek. Pomalinku polehounku stahovala svou vůli zpět. Uvolnila ruce čímž nechala sklouznout přední část uniformy. Odhalila dodatečně své tajemství, přestože už nemohl spatřit, oč vlastně přišel.
"Ještě nenadešel čas," zašeptala ačkoliv v blízkosti nebyl nikdo kdo by mohl poslouchat. "Až nadejde čas, musíš mne poslechnout. Neklást žádné otázky. Pokud mají věci dopadnout dobře. Musíme odhalit špióna v našich řadách. Stejně jako musíme zaplatit příslušnou cenu. Až dám znamení, musíš mě se všemi následovat!" Přestala třít kapitánův pravý spánek. Zapnula si nedbalým způsobem zezadu uniformu a vyšla chodbou ven zpět do svého stanu. Padla vyčerpaně na postel. Použila příliš mnoho sil. Ne snad, že by netoužila po milování. Obzvláště s někým, kdo se jí líbil. Dokázala by ho svést naprosto snadno, ale povinnost velela jinak. Přinášelo to příjemné uvolnění, ale nemohla dovolit, aby informace pronikly ven. Ještě ne. Brzy ano. Velmi brzy. Navíc spatřila v kratičkém okamžiku, kdy vnikla do jeho mysli, tvář jiné ženy. Další důvod držet se stranou. Nehodlala více narušovat jeho soukromí. Jedna z věcí, kterou jí v chrámu naučili. Pravidlo, které dodržovala celý život. Usnula vyčerpáním téměř ihned poté, co ulehla. Simon s Susan hledali ztracený trojlístek vědců, takže nikdo nerušil její spánek. Ačkoliv menší rozptýlení mohlo přinést taktéž kýžený výsledek.
Kapitola 13 - Konečné střetnutí
Vysoký orbit, Koloniální základna Alfa 10. Hvězdný čas 2222.4,27Oba Dravci kolem sebe kroužili s lehkostí dvou tanečních mistrů. Nepoměrně lehká konstrukce a slabší štíty dávaly výhodu tomu, kdo udeří první. Proto zůstávali stále čelem k sobě, aby mohli využít svých těžkých iontových děl zavěšených na křídlech do nichž převáděly energii. Kapitán Tolkin věnoval svému centrálnímu display mnohem výraznější pozornost než obvykle. Dvojice torpédových komor zavěšená podél trupu hned pod křídly mu dávala jistou výhodu v palebné síle. Obě lodi už vyslaly své bojové sondy pro usnadnění průniku nepřátelským štítem. Dvě torpéda nemusela znamenat celkem nic. Samotná palba z hlavních iontových děl musela zničit, ne-li nenávratně ochromit druhou loď. Torpéda tudíž nebyla ničím víc než případnou pojistkou, která dovrší bezpečně dílo zkázy. Zkusil ignorovat všechny kadety na můstku. Možná si alespoň někteří jedinci uvědomovali podle událostí posledních dní, že nejde o pouhé cvičení. Jakmile začnou střílet většina z nich, ne-li všichni, nepřežije. Na lítost bylo příliš pozdě. Od rozhovoru s admirálem Hixem věděl, co musí zákonitě přijít. Sám měl nejasnou vizi, podle níž také jednal. Jasnozřivost patřila mezi relativně vzácné schopnosti u Chartoků. Občas se nečekaně objevovala u konkrétních jedinců. Dospěl k nečekanému poznání. Poznání v němž zjistil, co všechno rada starších, celou dobu tak usilovně skrývala před většinou Chartoků. Odhalil nové, netušené možnosti. Díky nim našel nastrčeného vraha a vlákal ho do pasti. Neřekl nikomu, jak ho ve skutečnosti přelstil. Nebyl čas. Nevěděl komu může zcela důvěřovat. Věděl jediné. Juron nebyl poslední nastrčený sabotér. Včetně Harrise, jehož zlikvidoval hned v úvodu. Existoval ještě jeden, který se musel skrývat přímo mezi kadety, protože zbytek personálu prověřil. Druhá část zůstávala na Jenny. Admirál v ním měl naprostou důvěru a on záhy pochopil proč. Velice neobvyklé vzájemné spojení, o jehož dávné existenci četl kdysi zmínku v Chartockých archivech, během svých stejně dávných studií.
Konečně věděl jak pozná agenty Bratrstva. Pouhou ironií osudu zůstávala skutečnost, komu o tom vlastně poví, když bude mrtvý. Osud měl zkrátka zvláštní smysl pro humor. Jenže musí Jurona zlikvidovat. Hrozba od něj zůstávala příliš reálná, než aby dál vyčkával. Juron sice nebyl víc než pouhá loutka, zato neméně nebezpečná. Za jakoukoliv cenu musí být zničen. V tomto ohledu měl naprosto jasno. Zničen i za cenu životů všech těch mladých kadetů, kteří nemají vůbec nic společného se stínohrou, kterou na admirálův rozkaz rozjel. Naposledy věnoval pohled hlavní obrazovce. Pilot lodi odváděl dobrou práci, držel přes veškerou snahu svého protějšku stále loď přímo proti němu. Konec konců měl všechny důvody Jurona nenávidět. Za bezdůvodné ponížení jemuž ho vystavil, zbavení veškerých výsad a degradaci. Jeden z důvodů, proč ho chtěl mít Tolkin u sebe až přijde čas. Možná bylo poněkud vypočítavé využít jeho zášti, ale i nenávist byla zbraň, kterou mohl použít. Tolkin provedl vlastní zaměření torpéd. Neřekl obsluze taktické stanice, že torpédomety jsou plně nabité a torpéda nejsou simulovaná, ale skutečná. Tohle byla jeho zodpovědnost. Vyčkával, dokud druhá loď neskočila na okamžik do zaměřovačů. Stiskl spoušť bez sebemenšího zaváhání.
"Oni po nás střílejí!" zaslechl zděšený výkřik od taktické stanice. Vypálil současně, možná dokonce o milisekundu dřív. Dokončil plnou palebnou sekvenci než spustil úhybný manévr. Naprogramoval počítač k automatickému manévru. Zda zasáhl už neviděl. Střely z druhé strany doletěly samozřejmě dřív než mohl počítač úhybný manévr provést. Klopil loď do ostrého výkrutu, jenže podle očekávání, příliš pozdě. Dvě střely sice minuly cíl, jenže půl tuctu dalších zasáhlo plnou silou. Normální Dravec třídy X by určitě podobný útok přestál. Ne však kapesní verze, bez vylepšené strukturální integrity. Štíty nezbrzdily modulované iontové střely. Prošly skrz, jako by tam ani nebyly.
Pro kapitána Johnatana Tolkina, vlajkového důstojníka Koloniální expedice, nadešlo nejdelších deset vteřin života. Čelil nepříteli v mnoha bitvách, zažil spoustu bojových poškození. Zatím vždy odcházel vítězně. Pouze jednou jedinkrát okusil hořkost porážky. Ne prohry jako takové. Jako první důstojník velící lodi, viděl konec kapitána Diany Denverové. Splnili misi. Ona nepřežila. Znělo to velice jasně a věcně. Jenomže ona nechtěla žít dál. Těžké zranění jež utrpěla na ní dolehlo mnohem víc než dokázala unést. Kdesi uvnitř ní samotné se cosi zlomilo. Možná si byla vědomá skutečnosti, že i na Chartoky je mimořádně přitažlivá žena, která navíc jednoho dne mohla být Vyvolenou. Pouhou ironií zůstávala skutečnost, že krátce nato dosáhla lékařská věda pokroku a objevila regenerativní technologii. Vskutku stěží uvěřitelná ironie života. Sám netušil, proč právě jeho vybrala Tasha na její místo a posléze i jako vlajkového kapitána své vlajkové lodi. Díky tomu měl klem sebe vždy zkušenou, ostřílenou expediční posádku, která věděla co dělat. Až příliš dobře si uvědomoval letící střely na hlavní obrazovce znamenající jeho konec. Nemohl proti tomu udělat nic. Náraz přišel z hrozivou silou. Nepoměrně křehčí konstrukce nevydržela přímý zásah. Strukturální integrita selhala. Jako ve snu viděl vybuchovat konzole, praskat přepážky a křičet zraněné a mrzačené členy posádky. Instinktivně zareagoval před střepinou letící přímo proti jeho hlavě. Zasekla se pouhých několik centimetrů od něj. Další už neviděl. Druhá ho zasáhla, když zkoušel opustit kapitánské křeslo. Ostrá jako břitva prošla pravým stehnem a srazila zpět do křesla. Třetí zasáhla do hrudi. Prošla pravou plící skrz, vyrazila mu dech a přišpendlila ho v křesle. Bolestivě vydechl krev než celé peklo zmizelo a přišlo milosrdné zapomnění. Horní přepážka praskla. Následoval sesuv, který kapitána zcela pohřbil pod nánosem trosek. Podobně skončila většina 80ti členné posádky.
Druhá loď dopadla mnohem hůř. Sice provedla úhybný manévr dříve, čímž její salva ztratila 25% své účinnosti. sedm plných zásahů šlo více rovnoměrně po celé délce lodi. Strukturální integrita zůstala téměř zázrakem stabilní. Dvě torpéda, odpálená s několika vteřinovým zpožděním, ovšem dovršila zcela bezpečně dílo zkázy. Přesně jak Tolkin plánoval. První prošlo přední sekcí lodi, kde vybuchlo a druhé zasáhlo zhruba uprostřed lodi, těsně nad pravým křídlem. Chvilku vypadlo, že loď ustála i tyto zásahy. Zpožděná roznětka umožnila torpédům proniknout hlouběji. Dva mocné výbuchy vzápětí roztrhaly loď na kusy. Nikdo nevyvázl živý.
Raketoplán vystartoval ze základny pouhých pár minut po Tolkinovu Dravci. Jenny rychle probudila Denise Petersona, hned jakmile zaznamenala Tolkinův rychlý odlet. Mohl znamenat pouze jediné. Věci se daly do pohybu. Už před dvěma dny vyslala Simona i Susan, aby s plukovníkem a Teal'cem hledali ztracené vědce. Zmizení archeologického trojlístku bezesporu nebyla žádná náhoda. Ona i kapitán si dobře uvědomovali, že nadcházejí rozhodující chvíle. Díky předchozímu kontaktu nemusela nic vysvětlovat. Něco z toho spojení muselo přejít i na něj což teď nehodlala blíže zkoumat. Poslechl okamžitě bez zbytečných řečí. Rychle vzburcoval čtveřici svých svěřenců. Chvatně vyrazili. Díky častým, nečekaným nočním cvičením, patřičně rychle. Během pěti minut už oblečení bez výstroje, utíkali za ní do hangáru. Před dveřmi zahnula podél objemné haly. Vedla je dobrých padesát metrů za halou poblíž přistávací plochy. Stiskla tlačítko vysílače připevněného na sotva viditelné rukavici. Krátký svist odhalil zamaskovaný raketoplán. Zadala bezpečnostní kód a vyslala ho stejným směrem. Vstup ze spodku okamžitě odskočil. Mávla rukou běžící k němu. Nikde žádné schůdky. Beze slov vyskočila, zachytila se okraje a bez viditelné námahy vytáhla nahoru. Jakmile byla nahoře, spustila schůdky.
"Pojďte, rychle!" zašeptala polohlasem.
"Jdeme, rychle!" pobízel též Denis Peterson. Klapající zvuky bot po spuštěných schodech, dokazovaly rychlé splnění rozkazů. Sám vylezl jako poslední. Poklop těsně za ním zapadl. S přesností a precizností, cvičenou poslední týdny, zaujala čtveřice svá místa. Jenny převzala řízení a sotva bezpečnostní pásy posádky zapadly, prudce vzlétla.
"Kam letíme?" padla první otázka.
"Nahoru, stalo se něco hrozného," odtušila. Zatím neříkala žádné podrobnosti. Prudkým stoupáním vrazila zatlačila ostatní do křesel. Během necelé minuty proletěla skrz atmosféru na orbitu planety. Minula obě lodě, vynořící se na odvrácené orbitě planety. V duchu zaklela nad svým omylem. Okamžitě korigovala kurs. Haileyová pochopila, co hledá a dodala nové souřadnice. Mlčky přikývla. Nastavila okamžitě správný kurz. Snížila rychlost a zapnula maskování. Hlavní průzor, který Satherfieldová během přiblížení bez nějakého rozkazu zvětšila, ukazoval Dva cvičné Dravce třídy X. Manévrovali kolem sebe způsobem, pozemšťanům dosud neznámým. Pouze jejich Koloniální průvodkyně poznala původ těch manévrů. Velmi dobře poznala vzor, způsob boje, v němž obě lodi zůstávaly vůči sobě čelem.
"Co sakra dělají!" zaslechla Eliota, ale vnímala ho sotva napůl.
"Hodlají zaútočit!" odtušila bezvýrazně.
"Neplánované cvičení?" nechápal kam míří.
"Bohužel ne, tohle….." Větu nikdy nedokončila. Dostala potvrzení svého jasného tušení.
"Střílejí!" vykřikla Haileyová spíš překvapeně než zděšeně.
Během deseti vteřin dvě lodě vypálily z těžkých iontových děl umístěných na křídlech. Celá řada přímých zásahů je uvrhla do plamenů zkázy. Sekundární exploze bližší z nich krátce poté zničila. Druhý Dravec se vynořil z explozí pouze, coby doutnající vrak. Zůstal v jednom kuse i po další vteřiny. Žádná další exploze nepřišla. Bez sebemenšího zaváhání nasadila kurz k němu. Hodlala doletět na transportní vzdálenost.
"Přežil někdo?" zaslechla tichou Denisou otázku.
"Pozitivní pane," přikývl Eliot, který zpovídal senzorovou síť. "Nevím kolik, údaje jsou dost nejasné."
"Této lodi velel Tolkin," povzdechla Jenny.
"Možná přežil…," poznamenal Denis nahlas.
"Možná…," zamračila se. Čas pro hloupé váhání nezůstával. "Připravte výstroj, půjdeme dovnitř zachránit ty co přežili."
"Souhlasím,"přitakal Denis Peterson vážně. "Haileyová, zůstanete zde a transportujete živé členy posádky, hned jak je najdeme nebo nás až Vám řekneme!"
"Ale…," zkusila protestovat
"To je rozkaz!" uplatnil vůči ní velitelskou autoritu.
"Ano pane!" řekla bez dalších známek vzdoru. V duchu věděla, že má pravdu. Někdo musel zůstat hlídat podnik. A ona zůstávala logickou volbou. Než zbytek týmu posbíral vybranou výstroj, proskenovala poškozenou loď. Známky života zaznamenala v sekcích, kde zůstávala ještě slabá podpora života. Strojovna můstek plus některé další oblasti. Zadávala transportní souřadnice. Naučila se předvídat budoucí rozkazy, způsobem, který poručík Waitová vysvětlila během instruktáží. Zapnula autopilota. Tím vyřídila pilotování a přesunula se k taktické stanici. Bez problémů nastavila transportéry a čekala.
"Jde o zpevňující silové pole. Pomocná vzpěra, kterou používají inženýři při opravě, nebo stavbě jednotlivých konstrukcí," zaslechla hlas Koloniální důstojnice dávající čtveřici v zadní sekci poslední instrukce. "Použijte je v místech s narušenou strukturální integritou."
"Jak dlouho to vydrží," položil kapitán Peterson věcnou otázku.
"Minimálně tři hodiny." Zabručel cosi souhlasného nad důležitou informací.
"Haileyová!" řekl do komunikátoru.
"Ano pane?" nasadila si okamžitě do ucha vysílačku.
"Máte už nějaké bezpečné transportní souřadnice?"
"Mohu Vás bezpečně transportovat poblíž strojovny, můstku, ošetřovny. Ostatní místa vypadají značně nejistě a mohou se kdykoliv zřítit, takže…"
"Rozumím!" přerušil další tok informací. "Přeneste Jenny a Grogena co nejblíže k můstku, zbytek do strojovny."
"Ano pane!" přijala rozkaz. Prsty přejela po konzoli a přenesla pětici o pár set kilometrů dál dovnitř zničeného Dravce. Proces proběhl bez problémů. Podle komunikátorů nastavila automatické zaměření a vyvolala si na hlavní obrazovce plány lodi. Pětice signálů okamžitě ukázala výsadek. Podrobnější přiblížení ukázalo jednotlivé chodby, přístupové šachty, tunely plus detailní poškození jednotlivých sekcí. Mimořádně citlivé senzory, umožňovaly detailní rozlišení, mnohem víc než by pokládala za možné. Doslova viděla stíny jednotlivých postav. Podobně vnímala překážky, přes které musela výsadkový tým navádět. Musela sáhnout až na samé dno svých možností. Sledovat dva různé týmy plně upoutávalo veškerou pozornost. Nemohla tudíž vidět přilétávajícího Dravce. Neslyšela varovné zapípání kvůli vysílačce umístěné v uších. Teprve stín, který padnul na přední část můstku vzbudil její pozornost. Ztuhla. Rychle pročítala své možnosti. Nevypadaly vůbec dobře. Raketoplán byl proti Dravci zcela bez šance. Upustila od instinktivní reakce spustit štíty a zbraně. Na zamaskování bylo pozdě. Jedině pokud by unikla z dostřelu. Přerušila spojení. Bleskově skočila do pilotního křesla. Dřív než stačila cokoliv udělat zazněl z komunikačního terminálu známý hlas.
"Velitel Harknes volá raketoplán SX-13!" Hlas určitě patřil veliteli sedmé skupiny. "Velitel Harknes volá raketoplán SX-13, odpovězte!"
"Tady Haileyová!" potvrdila příjem současně s obrazovým spojením.
"Rád Vás vidím celou Haileyová," přitakal úlevně. "Kde máte zbytek týmu?"
"Provádí záchranné operace na Dravci kapitána Tolkina."
"Aha…Juron. Ten zrádce. Konečně alespoň trochu rozumím," zamračil se. "Dobrá. Okamžitě vysílám další dva raketoplány s dvanácti členným výsadkem včetně doktora Hankse."
"Děkuji pane."
"Měla by jste vědět, že dole na planetě někdo odpálil silnou nálož."
"Bombu?" zamračila se nad sdělením. Ano, když si dala věci do patřičných souvislostí tak to dávalo alespoň trochu smysl.
"Výbuch vyšel z místa kde měla stát Brána. Nálož musela být dost daleko od základny, jinak bychom podobnou výbušninu jistě zaznamenali."
"O jakou výbušninu šlo?" nadhodila zvídavou otázku.
"Můžeme pouze hádat. Sice nezpůsobila žádné výraznější škody, kromě toho, že nejspíš zničila Bránu, ale nese v sobě radioaktivní prvky. Právě ty prvky, které by naše senzory zaznamenaly. Další bomby vybuchly v hlavním hangáru, přistávací ploše a na ošetřovně. Velice metodické. Sice zabili pouze pár lidí, ale radiace dovrší zbytek, pokud je nepřeneseme rychle pryč. Kvůli tomu zřejmě kapitán Tolkin stáhnul tajně naše dvě lodě mimo základnu, včetně doktora Hankse a poloviny lékařského vybavení." Koutek úst mu poprvé pobaveně zaškubal, i když pouze na okamžik. Obrátil pohled za sebe, protože na něj někdo akorát promluvil. "Raketoplány už letí. Zkuste zachránit co se dá. Pokud možno i kapitána Tolkina. On jediný zná odpovědi na všechny otázky."
"Ano pane," kývla prostě a přerušila spojení.
Příruční světla prořízla nečekanou temnotu. Grogen skoro zakopnul o něco měkkého. Rozsvítil svou baterku a skoro litoval, že to vůbec udělal. V sekci nebyl skoro žádný vzduch, pouze mrtvé tělo, jednoho z kadetů. Jenny použila trimetr, aby potvrdila první odhad. Žádné známky života. Poznávala chodbu podle plánů i z vlastní zkušenosti. Necelých 20 metrů rovně zůstaly otevřené dveře výtahu. Pomalu postupovala vpřed, s Grogenem v zádech. Cítila jeho strach, ale sama zůstávala ledově klidná. Léta výcviku se konečně osvědčila. K výtahové šachtě dorazili bez problémů. Umístila jednu vzpěru na křižovatku chodeb. Jedním pohledem zkontrolovala, kde asi leží kabina výtahu. Nahoře neviděla nic. Můstek Dravce umístěný v polovině sekce sotva dvě paluby nad nimi. Anti-gravitační popruhy našla okamžitě. Jeden podala svému společníkovi s krátkým popisem, jak ho použít. Dál už nic nebránilo ve výstupu. Nejprve stoupala ona sama. Postupovala mimořádně opatrně. Stěny výtahu nepůsobily příliš stabilním dojmem. Dlouhé minuty trávila vytyčením bezpečné cesty nahoru. Teprve když odsunula dveře vedoucí na můstek, pokynula ať jí následuje. Vylezl nahoru mnohem rychleji, hlavně díky připravené cestě. Světla příručních baterií osvětlila do šera ponořený můstek. Nouzové osvětlení blikalo u vzdálenější stěny podtrhující hrozivou atmosféru můstku.
Hlavní přepážka se zřítila a většinu osádky pohřbila pod troskami. Přesto někde pod tím trimetry odhalili dvě možná tři slabé známky života. Nejdříve ze všeho použili zbylé silové vzpěry, aby zabezpečili můstek. Posléze začali hrabat v troskách. Díky kybernetickým posilovačům v bojových oblecích, nepoměrně snadněji odsouvali kovové nosníky, vybuchlé konzole a další části. První výsledky přinesly pouze mrtvá těla bez známek života. Grogen pouze polknul. Když spatřil krvavou skvrnu pokrývající celou hruď a téměř uraženou hlavu musel se hodně snažit, aby nezačal zvracet. Přesto vytáhl pokroucené tělo a položil ho stranou. Hrabal dál, ale stále nenacházel co trimetr ukazoval. I Jenny vytáhla zpoza sutin dvě těla. Teprve, když společně narazili v jednom místě na trčící ruku trimetr ukazoval, že tady jsou konečně správně. Opatrně odklonili přepážku spadlou ze stropu někam mimo. Z části vyhrabali zavaleného. V jednom okamžiku myslel, že přístroj ukazuje špatně, když spatřil jak z hrudi trčí pořádná střepina. Odhrnuli většinu sutin, ale nemohli ho zvednout. Zůstal doslova přiražený do svého křesla. Pravým stehnem prošla druhá střepina, prošla skrz a zabodla se hluboko do křesla.
"Tolkin…," zašeptala Jenifer Waitová. Zamrkal a pořádně si prohlédl kam ukazovala. Čtyři zlaté insignie kapitána. Sám je v matném osvětlení nepostřehl.
"Ano, ale nemůžeme ho z toho zatracenýho křesla vyndat!"
"Nevadí, vyřízneme křeslo a přeneseme ho s ním!" zazněl hlas za nimi. Úlevně vydechl. Hlas patřil doktoru Hanksovi. S trojicí dalších se pustil do záchrany kapitánova života. Vyřízli křeslo a přenesli stranou. Transportní paprsek ho okamžitě uchopil i s doktorem a přenesl na raketoplán. S větším počtem rukou vyhrabali po několika dalších minutách druhého zraněného, kterým byl pilot Dravce. Více živých už senzory neukazovaly.
Kapitola 14 - Vítězství a prohry
Výcvikové středisko Nové kolonie Alfa 10. Hvězdný čas 2222.4,27Susan Arčrová vzhlédla zamračeně od senzorů. Hledali už druhým dnem. Věnovala pohled nerudně vypadajícímu plukovníkovi. Zkusila cosi naznačit o marnosti jejich hledání, včetně šance trojlístku vědců přežít. Reagoval dle očekávání prudce a zamítavě. Od těch dob téma znovu nezačínala. Řízení sledovala pouze letmo. Autopilot prováděl naprogramovanou trajektorii jízdy. Hlavní pozornost směřovala tudíž k dodatečně nainstalovaným senzorovým bateriím. Další Simonova úžasná práce. Díky senzorům, dokázala alespoň trochu uklidnit velitele SG-1 a dát mu jednoznačný cíl. Co asi teď Simon dělá, posteskla si Susan. Přes dva dny ho neviděla a nyní už skoro deset hodin mlčel. Samotné mlčení nemuselo znamenat nic. Sama nevěděla příliš mnoho o skutečném poslání jejich týmu. Pouze kapitán Tolkin a Jenny znali skutečný obsah mise. Dokonce ani doktorka neměla sebemenší tušení. I když se pilotka zabrala do výcvikového programu, jedním okem vždy sledovala svou přítelkyni Jenny. Navenek neviděla nic, ovšem během jejich mentálních cvičení, spatřila něco málo víc. Hrozbu, která musí být za každou cenu eliminována.
Napovrch vyskákala celá řada otázek. Během současného pátrání, měla dost času o nich přemýšlet. Jenny na ní evidentně spoléhala. Jenže v čem? Nespecifikovala svá slova bližším vysvětlením. Pouze jí poklepala po rameni, plus jeden významný pohled. Susan znovu zkontrolovala senzory. Za posledních deset minut už poněkolikáté. Údaje, které přicházely, jí nepřestávaly znepokojovat. Zkoušela několikrát po sobě provést diagnostiku senzorů. Senzorová souprava nevykazovala žádné závady. Možná šlo o mechanickou závadu, potom by se lecos vysvětlilo. Ne, něco skutečně nebylo v pořádku. Nechala si vyjet již prozkoumanou oblast. Zamračeně hodnotila výsledek, jež na ní počítač vyplivnul na obrazovce.
"Nějaký problém?" věnoval O'Neill Charitské pilotce zamračený pohled.
"To bych řekla!" ucedila skrz zuby. Ještě nevstřebala všechno co viděla.
"Co je!" věnoval její obrazovce zvýšenou pozornost.
"Za prvé, pořád ztrácím trojku na senzorech!"
"Vidím," přisvědčil. Ostatně si toho všimnul už před pár hodinami.
"A za druhé prozkoumáváme úplně jinou oblast pořád dokola už deset hodin!" vyřkla ortel sotva plně pochopila údaje ze senzorů. "A přes deset hodin nemáme spojení s dvojkou."
"Co děláte!" Zamrkal plukovník, když spídr začal ztrácet rychlost.
"Zastavíme, abychom zkorigovali naši pozici podle satelitu. Někdo si totiž musel hrát, nebo ještě hraje s naším palubním počítačem."
"Tentýž člověk, který vymazal letový plán?" dovtípil se okamžitě.
"Možná." Spídr úplně zastavil. Susan ladně vyskočila ven, utíkaje k zadní části. O'Neill sáhnul dozadu po své P90. Čekal problémy. Zlehka vyskočil ven. Zbraň se mu nešťastně zesekla ve dveřích. Ztratil několik vteřin než ji vyprostil. Susan mezi tím doběhla k zadní části vozu. Otevřela cosi, co vypadalo jako zavazadlový prostor, kde stály v řadě umístěné pulsní pušky. Sáhla po první pušce, kterou našla. Jack zatím zaznamenal zvířený prach nalevo v okraji zorného pole. Svět mu v ten moment vybouchnul do obličeje. Spatřil výboje energie, ale v okamžiku, kdy je uviděl, bylo pozdě. Udeřily do spídru jako boží pěst. Okamžitý výbuch ho odhodil přes deset metrů zpátky. Susan dopadla ještě hůř. Výbuch ji zasáhl zcela nepřipravenou. Temně rudý energetický výboj prošel přesně do nákladového prostoru. Energetické moduly zbraní umocnily výbuch. Gravitory pod náporem poškození ztratily energii. Spídr dopadl tvrdě na zem. Exploze odhodila pilotku sice jenom pouhých pár metrů, zato pořádně ožehnutou. Plný zásah do levé strany ji sežehl levé rameno, paži, nohu až ke koleni. Nedopadla tak dobře jako Jack, kterého odhodila pouze nárazová vlna. Instinktivně otočila při explozi obličej, takže zůstal celkem nepoškozený. Přes všechno zůstala v bezvědomí pouhých pár minut.
Procitla, aby spatřila neznámého útočníka. Kontroloval zda někdo přežil. Byl sám, ale to neznamenalo, že nemá druhého komplice připraveného ve spídru. Osobně tipovala ne. Zjevně spokojen, prohlížel ohořelé trosky. Nepospíchal. Musel držet všechny karty pevně v ruce. Nejspíš podobně zničil už dvojku. Simon s Teal'cem jsou nejspíš mrtví. Rty jí nenávistně zaškubaly. Přesto zůstávala klidná. Sbírala sílu k rozhodujícímu střetnutí. Pokud přijde dost blízko, aby mohla udeřit z blízka. Konečně obrátil pohled. Cítila jak v ní hrklo. Byl to Aroon Bustler. Technik pohonné soustavy z šestého družstva. On se nabídnul, že pomůže s pátráním. Nejspíš zabil svého spolu-pilota. Určitě. Nepochybovala o tom. Jenom jí nešlo do hlavy, proč právě on. Jeho by nikdy netipovala, coby zabijáka. Nijak nevynikal v osobních soubojích, ba naopak. Neměl tu správnou postavu ani potřebnou kondici, natož pak kuráž. Vynikal spíše v technických oborech. Dost, aby vymazal letový plán a zahladil stopy, ale proč by zabíjel vědce nepředstavující hrozbu? Učinil první kroky směrem k ní. Přivřeným okem sledovala. Vytáhl z opasku zbraň. Usmíval se nad dobře vykonanou prací. Zacílil.
Nečekala na nic dalšího. Prudce se zvedla. Výstřel šel do prázdna. Pravačkou mu rychle vyrazila zbraň z ruky. Vstala, zaujímající obranný postoj. On tam stál, přičemž zbraň zcela ignoroval. Pořád se zvláštním způsobem usmíval. Celkem sebevědomě udělal krok kupředu. Zaútočil a nutil Susan ustupovat. Měl všechny výhody. Ona proti němu nemohla využít svou vyšší obratnost a pohyblivost. Musela si nechat diktovat jeho způsob boje, což sebou neslo pochopitelné riziko. On všechno určoval, řídil celý boj. Netlačil nijak tvrdě. Vsadil vše do jediného útoku. Sérií prudkých výpadů pilotku rozhodil a posléze zcela beztrestně zabodl nůž do zdravé nohy. Ostří prošlo pravým stehnem naprosto hladce. Bolestně vykřikla, ztratila rovnováhu, poklesla v kolenou. S mimořádnou zlomyslností si načasoval svůj kop. Šel naprosto přesně do brady a odhodil Susan s přemetem dozadu přes dva metry daleko. Vyplivla krev z úst, ale už nedokázala vstát. Pouze vyděšeně sledovala Aroonovy blížící kroky. Stále tentýž sebevědomý úsměv, absolutně nepatřící k mladému ustrašenému kadetovi.
"Kdo vlas..ně jsi?" zachroptěla.
"Popravčí, nebo kat, chceš-li," promluvil skoro zasněně. "Nejenom tvůj. Všichni zemřou. Stejně jako na Alfa5. Nikdo před námi neuteče. Ani všemocný kapitán Tolkin." "Co jste… zač… cos udělal s Aroonem…," vychrlila těžce další otázku. Sotva dokázala mluvit. Určitě měla nalomenou čelist po jeho úderu.
"Aroon už není děvenko. Svému účelu však dostatečně posloužil." Levý koutek úst zacukal v potlačovaném smíchu. "Doufal jsem, že bude nějaká zábava, ale postačí, když budeš mrtvá. Rád bych zůstal a díval se jak vykrvácíš, ale čas mě trochu tlačí." Udělal několik kroků zpátky. Našel vyraženou zbraň o kterou zpočátku přišel. Susan nezkoušela utéct. Nezbyla jí žádná síla, pouze bolest. Bolest nejen v noze, ale po celém těle. Přicházel konec. Přiliž pozdě poznala hrozbu, ucedila s hořkostí. Zklamala. Nejen Jenny, ale nejspíš i kapitána Tolkina a kdo ví kdo ještě stál výš. Možná samotného admirála Hixe. Dostala důvěru, důvěru kterou zklamala. Během jejich střetnutí a zoufalému odporu mladé pilotky nikdo nevěnoval pozornost Jackovi.
Spolujezdec se probral o poznání déle. Na rozdíl od Susan neměl žádná tržná zranění, ale náraz mu zlomil minimálně dvě žebra. Vnímal situaci od okamžiku kdy Susan skončila po hrozivě vypadajícím uderu s přemetem na zad na zemi, neschopná dalšího boje. V duchu se otřásl. Tohle muselo setsakramentsky bolet. Něco slyšel, ale nerozuměl slovům. V uších mu stále hučelo. Chtěl si je promnout, ale bolestivě ucuknul. Na prstech ruky měl krev. "Skvělý," pomyslel si. Vnímal okolí stále jenom zpola a nejasně. Teprve, když ten parchant znovu sebral zbraň, začala jeho mysl pracovat horečnatěji. Svoji P90 našel vedle sebe. Přitáhl si jí pomocí připevněného řemínku. Právě včas, aby ji pozdvihnul. K přesnějšímu zacílení nebyl čas a navíc cíl se v zaměřovači rozmazával. Prostě odhadl vzdálenost, nastavil plnou automatiku a stisknul spoušť.
Osud mívá zvláštní smysl pro humor. Zabiják reagoval bleskově. Zaslechl tiché cvaknutí spouště zbraně. Okamžitě odskočil, měnící pozici ve snaze uhnout před střelbou, očima propátrávající okolí hledajíce útočníka. Automatická reakce, která se v jeho případě ošklivě vymstila. Místo aby uhnul smršti kulek vběhl akorát do nepřesně mířené plukovníkovy střelby. P90 nevydala obvyklý zvuk. Se zcela cizím, svištivým zvukem, opustily projektily hlaveň. Prošly skrz překvapeného mladíka. Nestačil ani pozvednout zbraň. Výbušné projektily, sotva narazily do těla, vybuchly a přeměnily celou hruď v pouhé cáry masa a krve. Další kulky odletěly pryč mimo cíl. O'Neill spustil zbraň. Namáhavě vstal. Pořád viděl mlhavě a dvojitě. Jeden pohled stačil, aby dospěl k závěru, že tenhle maník rozhodně nevstane.
"Sakra, co je tohle za zbraň!" zaklel. Ruce se mu chvěly, takže nemohl zkontrolovat zásobník. Místo toho raději hledal pilotku. Našel jí poměrně brzy. Nikam neodešla, ani nemohla. Od okamžiku kdy tvrdě dopadla na zem nevstala, ani se nehýbala. Už myslel, že je po ní, než ho napadlo zkontrolovat puls. Našel ho. Vypadala opravdu hrozně. Rychle jí otočil hlavu stranou, aby se neudusila vlastní krví. Krev měla po celé spodní části obličeje a hrozivě vypadající popáleniny po explozi. Dále pak nůž, zaražený v pravém stehně, skrz který protékala další krev.
"Panebože!" vydechl šokovaně jak jenom zlomená žebra dovolila.
"Podívejte se… do… jeho spídru.. možná tam má lékar…," zasípala než ztratila vědomí. Ještě pozvedla ruku s trimetrem.
"Jo jasně. Hlavně vydržte!" Převzal krabičku z ruky. Věděl jak se s tím zachází. Nastavil ho na hledání. Spídr čekal podle trimetru, asi sto metrů od nich. Rychle klusem doběhl k trojce spídru. Vlezl dovnitř. Pořádně zaklel. Našel další tělo. Patřilo zdravotní sestře, kterou přidělila doktorka Markusová. Ležela spoutaná s podříznutým krkem. Ignoroval mrtvolu. Lékarničku nalezl naštěstí poměrně rychle. Mrtvá ji držela v ruce. Našel něco čím přikryl tělo a zatlačil oči. Podle posmrtného výrazu to pro ní muselo být překvapení. Vypadl ven a utíkal zpátky. Prudký poryv větru ho málem srazil k zemi. Hukot motorů přiměl Jacka pohlédnout k obloze. Raketoplán právě přistával v blízkosti havárie. Pro všechny případy si připravil P90 nebo co z ní teď bylo. Boční dveře odskočily a ven vyskočil holohlavý muž tmavé pleti se zlatým symbolem na čele. Ulehčením vydechl.
"Teal'cu!" zakřičel na starého přítele. Teal'c prostě přikývnul. Ven vyskočilo víc postav. Teprve z blízkosti poznal kapitána Petersona a čtveřici kadetů.
"Jste v pořádku pane!" zajímal se okamžitě Eliot.
"O mě se nestarejte!" zarazil ho okamžitě. "Pomozte nejdřív jí!" Chtěl ukázat směr, ale cítil značnou dezorientaci. Nedokázal najít směr, kterým přišel.
"Ano pane!" přitakal okamžitě. Použil trimetr k bio detekci. Sotva pár vteřin nato už našel bio signál Susan Arčrové.
"Jak je ti O'Neille?" položil statný jaffa klidnou otázku.
"Mohlo bejt líp," odtušil sardonicky. "Hučí mi v hlavě, sotva vidím a mám pár zlomených žeber. Jinak fajn. Jo a tam ve spídru jsem našel další mrtvolu. Prostě úžasný den."
"Někdo odpálil nálož přímo v základně," řekl Teal'c klidně.
"Cože?"
"První exploze přišla z místa, kde stála Brána. Další přímo uvnitř hlavní hangáru a nemocnice."
"Sakra!" zaklel. "Já věděl, že něco není v pořádku!"
"Brána je pryč, jsme tu uvěznění," konstatoval zcela klidným tónem.
"Tolkin. Ten parchant musel všechno vědět, když nás sem zatáhnul. Až se mi dostane do ruky….," chtěl začít vypočítávat co všechno Koloniálnímu kapitánovi provede.
"Pokud přežije…," ztlumil jaffa jeho agilitu.
"Co je s ním!"
"Možná nepřežije svá zranění O'Neille. Slyšel jsem, že ho vytáhli víc mrtvého než živého."
"Do hajzlu!" zaklel znovu.
"Pojď, ať tě mohou ošetřit." Pokynul směrem k raketoplánu. Jack už neprotestoval dusil v sobě zlost a skutečnost, že nebude mít proti komu by si ji vylil, ho žralo. Mnohem víc než zničení Brány. Dočasně hodil problémy za hlavu. Nechal Teal'ca ať ho vede. Necítil se dost jistý, aby našel vchod sám.
Eliot lokalizoval Charitskou pilotku jako první, pomocí svého trimetru. Blížila se bouře, uměle vyvolaná explozí, což zhoršovalo už tak špatnou viditelnost. S raketoplánem dorazili akorát včas. Málem by je přeletěli, ale náhlý výboj energie upoutal jeho pozornost. Při podrobnějším hledání našel místo havárie. Pokud šlo o havárii. Co viděl nejspíš nehoda nebyla. Zčernalá díra ve vraku spídru potvrzovala domněnku Simona Ingiruse. Společně s Teal'cem opustili svůj spídr za plné jízdy, což jim s největší pravděpodobností zachránilo život. Vysílačkou přivolal ostatní. Během akce ve strojovně Eliot viděl dost, aby ho pohled na napůl spálené tělo nezaskočil. Trimetr ukazoval nestálé hodnoty a navíc značně kolísaly. Grogen a Satherfieldová skládali chvatně nosítka. Susan Arčrová Vypadala pořádně zřízená, ale ne v místech bezprostředně ohrožující život. Alespoň navenek. Starost mu dělaly popáleniny. Levá ruka úplně seškvařená a obličej plný krve stále vytékající z pootevřených rozbitých úst. Nůž vražený do pravého stehna, dokumentoval stopy nelítostné zápasu. Dirigoval svůj tým zpátky k raketoplánu. Denis Peterson už s Tealcem přenesl mrtvé tělo druhého kadeta dovnitř. Simon Ingirus, mezi tím prozkoumával poslední spídr. Díky rychlému opuštění vozidla s Tealcem uniknul sestřelení. Druhý spídr zmizel v menší hluboké rozsedlině, kam ho před opuštěním navedl. Jedinou trhlinou plánu byl způsob, jakým opustil vozidlo. Zlomeninu nohy nezařadil do možností. Konec konců nikdy nezkoušel vyskočit za plné rychlosti z pozemního vozidla. Začal se probírat senzorovým průzkumem spídru S-3. Část záznamů byla vymazána. Aktualizoval trajektorie a doplnil chybějící data. Našel rozvaliny, možné místo vykopávek, vlastně vypadalo přesně tak, jak ho profesor popisoval. Plošiny nejspíš nefungovaly, protože vítr a písek zasypávaly vykopané město. Přehrál data do příručního trimetru. Dorazil za ním Denis Peterson. S nosítky. Nikoliv pro něj. Opatrně vylezl ven. Noha reagovala na rychloléčbu velice brzy, přesto měl potíže při chůzi.
"Vezmeme ho sebou. Do nákladového prostoru se vejde!" zakřičel. Nevěděl na koho, ale na tom nezáleželo. Teď musel ihned vyhodnotit data. Ve stále rostoucí bouři se dobelhal dovnitř. Usedl k taktickému terminálu. Nevnímal, kdo sedí u kormidla. Ani si nevšimnul, že mu nahlédla do terminálu a nastavila podle něj kurz. Zjistil to až po několika minutách. Otevřel ústa aby promluvil, ale když viděl, co malá blondýnka udělala, sklapnul a přikývnul na souhlas. Nastavil vlečný paprsek k zaměření spídru, otevřel dveře hangáru a vtáhnul ho dovnitř.
"Jsme kompletní můžeme letět!" zavolala ho z podpalubí Jenny. Nechala uložit mrtvá těla a zraněné umístit do nákladového prostoru. Plukovník vypadal v pořádku. Po jedné injekci jeho problémy s viděním a sluchem zmizely, plus další drobná ošetření, hlavně zlomená žebra. Zato Susan nevypadala vůbec dobře. Měla obrovské štěstí, že stála k explozi bokem, jinak zcela jistě neměla šanci přežít. Levou paži měla spálenou až na kost. Veškeré nervy a tkáně v levé ruce zcela odumřely. Zůstala v bezvědomí dokud nevytáhli z nohy nůž. S bolestivým vyheknutím přišla k sobě. Rychle přiložený tlakový obvaz okamžitě zamezil krvácení.
"Alfa 5…., Alfa 5….," vydechla než uklidňující prostředky zapůsobili. Dvojice kadetů, včetně Denise nechápala o čem mluví. Ani zdravotnice nechápala. Jenny ovšem ano. Až příliš dobře věděla o základně Alfa 5. Trhnutí při startu raketoplánu vyrušilo přihlížející. Zdravotní sestra jemně uložila Susan na provizorní lůžko, přikryla a pohledem je vyzvala k odchodu. Díky vtaženému spídru nezůstalo příliš mnoho prostoru, takže musela znovu zoufale improvizovat a celé původní uspořádání předělat.
Malý můstek raketoplánu byl přeplněný, jak se devět lidí nahrnulo dovnitř. Pilotní, taktická, komunikační i vědecká stanice už byly obsazené.
"Ta bouřka sílí," poznamenal Teal'c
"Vidím. Máme problémy s manévrováním." Potvrdila stávající pilotka Haileyová. Navíc z vědecké stanice přicházely další, nepříliš optimistické zprávy. Bouře mířila do jejich oblasti. Nastavila zadaný kurz, vyčtený ze Simonových údajů. Vizuální sledování okolí ztrácelo každým okamžikem na viditelnosti, tudíž zůstala odkázaná pouze na zařízení raketoplánu, senzory a navigaci.
"Zatraceně!" vydechl Simon soucitně. Ovládal taktickou stanici. Současně napojenou na vědeckou konzoli. Senzory propátrával okolí hledajíce známky života. Jednu bohužel našel.
"Co je!" přikročil k němu okamžitě Jack O'Neill.
"Zachycuji něco organického. Nejspíš mrtvé tělo. Zaměřuji transportní paprsek." Prsty přejel po klávesnici a v zadní části se zhmotnilo skutečně tělo. Krátká identifikace odhalila profesora. Samozřejmě dle očekávání mrtvého. Jack znovu zaklel. Tohle se mu přestávalo líbit. Počet mrtvých stoupal každou minutou a to, že nebyl mezi nimi, kupodivu nepřišlo tolik optimistické. Zato Daniel mohl být další na seznamu.
"Tady!" vykřikl Eliot pozorně sledující senzorové údaje.
"Vidím," přitakal inženýr.
"Dvě známky života. To musí být oni!"
"Nemůžu je zaměřit. Transportní paprsek neprojde skrz," zavrtěl Simon Ingirus hlavou.
"Víme kde jsou?" chtěl vědět Denis Peterson.
"Ano, zasypaní v téhle budově, asi tři metry pod zemí," ukazoval místo na obrazovce vědecké stanice.
"Přeneseme se dolů a prorazíme si cestu!" navrhnul okamžitě řešení.
"Budova je značně nestabilní," připomněl další nepříliš povzbudivou skutečnost směrem k Denisovi.
"Něco udělat musíme!" trval na svém.
"Stačila by malá skulinka a dostanu je ven," rozhodil rukama v bezmocném gestu.
"Fajn. Teal'cu, kapitáne jdeme dolů!" nechal se slyšet O'Neill.
"Promiňte pane, ale v tomhle stavu nemůžete jít," odporoval jemně Denis Peterson.
"Má pravdu O'Neille," souhlasil Teal'c.
"Půjdu já Teal'c a Eliot," navrhnul znovu. Plukovník po chvilce zamračeně přikývnul.
Uplynuly necelé tři minuty, než připravený trojčlenný výsadkový tým, zaujal místo v transportní místnosti. Nepoměrně malém, stísněném výklenku mezi můstkem.a nákladovým prostorem. Jenny jim předávala speciálně nastavené zbraně a vysílačky. Neřekla nic víc. Události přes všechny nezdary, spěly správným směrem. Transportní paprsek v okamžiku přenesl trojici o pár desítek metrů dolů na zem. Bouře stále sílila. Podle předpovědí zesílí ještě víc. Mnohem víc.
Denis Peterson přes všechno očekávání sotva udržel rovnováhu. Teal'ca s Eliotem našel vedle sebe s podobným problémem. Do vysílačky řekl ať se ho drží. Vešel do určené budovy. Poryv větru polevil. Zato stabilita budovy nepůsobila vůbec dobrým dojmem. Trimetrem hledal známky života. Poslal každého jiným směrem. Nenacházel nic, v okolí padesáti metrů od své pozice. Už chtěl zoufat, že přišel pozdě, když zaslechl Eliota ve vysílačce. Mladý poručík prohledával severozápadní křídlo budovy. Zatracené štěstí. V duchu si udělal poznámku o vyznamenání. Rychle s ohledem na trosky našel místo, odkud přicházel signál.
"Danieli, slyšíte nás!" zkusil zavolat do vysílačky zatím co Eliot propaloval díru dolů.
"Sly…ší…me… Vás, jsme… zas..y…pa..ný… do..le" dostal odpověď značně zkreslenou interferencí. "Vydržte, hned budeme u vás!" odpověděl, zatím co se provrtával do země.
"Raději si pospěšte, protož….," Daniel skončil uprostřed věty. Interference zkreslující hlas se vytratily Chtěl opakovat výzvu, když všechny tři uchopil transportní paprsek. Těsně před tím než nestabilní pilíř budovy spadl. Přesně do místa kde stáli. Budova započala nenávratný proces sesuvu. Podobný osud stihl většinu ostatních budov. Dochované stopy dávné civilizace mizely v troskách, zasypávané pískem.
Raketoplán, hned jakmile transportní plošina zhmotnila trojčlenný výsadek nabral výšku. Jennifer Haileyová u kormidla sevřela pevně rty. Stále sílící bouřka přecházela doslova v tajfun. Raketoplán měl v atmosférických podmínkách stále větší problémy. Nebyl konstruován pro manévrování v písečných bouřích. Nejprve zachovat stabilní pozici nad napůl zasypaným městem a nyní pouhá snaha odletět, nevypadala vůbec dobře. Znepokojeně sledovala zatížení motorů. Ukazatel pomalu stoupal ke kritickým hodnotám. Zahájila stoupání. Motory se chvěly námahou. Ukazatel prudce poklesl. Simon Ingirus přikývnul. Odklonil energii ze zbraní k posílení tahu motorů. Možná vypadal zabraně do práce u taktické konzole, ale sledoval problémy kolem sebe. Nečekala nic dalšího. Přidala tah. Konečně začali stoupat. Zhruba po dvou kilometrech napětí povolilo a loď začala znovu normálně reagovat. Snížila výkon a přešla do stoupavého letu nad hrozivou klimatickou poruchou, pomalu zachvacující celou planetu.
Kapitola 15 - Ústup
Základna Alfa 10. Hvězdný čas 2222.4,29Provizorní úkryt v nepoměrně velkém labyrintu jeskyní, doplněný o vrhače silových polí, dokázal vytvořit dostatečné podmínky v nichž většina přeživších, mohla přečkat prudkou bouři. Generátory vymontované z Dravce Oko 1X vyprodukovaly dostatek energie, potřebné ke stabilnímu energetickému poli. Díky včasnému zákroku se dostali všichni ven ze základny než radiace dosáhla smrtící dávky. Bouře posléze radiaci rozehnala daleko odsud. Transportéry obou Dravců pracovaly naplno, aby přesunuly veškerý personál pryč. Raketoplány převážely zbytek do nouzově vytvořené základny. Před dvěma týdny ji našel právě kapitán Tolkin s družstvem číslo dvě. velitel Harknes, velitel dvojky, tudíž znal pozici úkrytu. Tehdy ještě nechápal, proč kapitán Tolkin nechal tajně přesunout větší množství zásob sem. Teď už ano. Hlavně, že měli dostatek léků a funkční polní nemocnici. Nyní, alespoň částečně znal odpovědi. Bohužel znal i další odpovědi a ty nevypadaly vůbec dobře. Bouře vyvolaná první náloží, vyvolala nejen vlnu radiace, ale zároveň spustila kataklyzmatickou reakci o jejímž dopadu se zatím mohli jen domýšlet. Evakuace nepřicházela v úvahu. Bránu zničila první exploze. Nemohli tudíž nikam odejít. Neměli prostě kam odejít. Ne bez Brány, jíž přišli. Zůstaly pouze dvě cvičné lodě, z nichž každá mohla pojmout maximálně 150 lidí sotva třetinu personálu. Jednu loď navíc zpola rozebrali kvůli ochrannému štítu. Další zprávy od záchranných skupin hledající ztracený trojlístek vědců stačily, aby z nich zvracel. Další mrtví. Pouze díky rychlému zásahu, neskončilo úplně všechno katastrofou.
Schůzka všech bojeschopných velitelů se konala v jedné zapadlé malé jeskyni, kde měli alespoň trochu místa a potřebné soukromí k probrání dalšího postupu. Od původní schůzky v horní části jeskyně na Dravci Oko 2X, museli upustit. Revize transportérů stále probíhala. Obrovská zátěž, jíž musely tyto veskrze mobilní zařízení projít, nedávala mnoho možností na výběr. Zbytečně riskovat další přenos nehodlal asi nikdo. Dravci přistáli v jeskyním komplexu a technici roztáhli štíty kolem hlavního jeskynního komplexu, kde se shromáždila většina personálu a kadetů. Zbytek podle potřeb do oddělených částí jeskyně. Velitel Harknes dorazil na místo schůzky poslední. Velitel Parks z prvního družstva už čekal. Vedle něj poručík Jennifer Waitová, dvě doktorky, Chartocká Karen Markusová a pozemšťanka Janet Fraiserová, dále pak velitel pozemského týmu plukovník O'Neill s kapitánem Petersonem. Nikdo další. Žádní další prostě nebyli. Mezi mrtvými počítal i velitele skupin pět až devět. Zbytek zůstával v hlavní jeskyni ozářený radiací. Podle vyjádření doktora Hankse muselo být téměř dvacet procent lidí odděleno od ostatních. Včetně jeho samotného. Další tři čtvrtiny obsadili velkou jeskyni taktéž odděleni od ostatních. Jejich stav byl poměrně dobrý, ale než antiradiační sérum plně odstraní radiaci z těla potrvá alespoň dalších deset dní. Pouze pět procent z celkového počtu zůstávalo neozářených. Posádky cvičných lodí k nim patřily.
"Máme problém přátelé," začala poručík Waitová mluvit. "Nebudu to zbytečně protahovat. Dokud nebudeme vědět, jestli tohle zatracené místo se buď rozpadne nebo prostě poruchy postupně utichnou, musíme přijmout patřičná opatření. Každopádně jsme zde pouze dočasně v bezpečí. Energie vystačí sice na celé měsíce, ale máme zde řadu zraněných. Těžce zraněných, kteří kromě řádné lékařské péče potřebují klidnější, bezpečnější místo."
"Což bez Brány půjde asi těžko," utrousil sardonicky O'Neill. Krátká návštěva zde, otupila značnou část jeho rozčilení. Značný podíl měla i skutečnost, že spatřil muže, který za tohle všechno mohl. Vypadal víc mrtvý než živý. Přesně jak Teal'c říkal. Stal se obětí vlastního plánování. Tak nějak ho nedokázal za všechno úplně nenávidět.
"Možná ne!" promluvil zamyšleně Parks.
"Kapitán Tolkin měl jistý plán, ale v současnosti ho nikomu z nás neřekne," promluvila znovu Jenny. "Nikdo, kromě něj, neznal všechny podrobnosti. Z důvodů, které možná začínáte pomalinku chápat. Nikdo z nás nepodezíral Aroona Bustlera, že právě on nastražil ty výbušniny. A kvůli tomu si kapitán Tolkin nechával důležité informace pouze pro sebe."
"Alfa 5," utrousil Denis Peterson.
"Tuhle základnu neznám!" zamračil se Harknes.
"Základna Alfa 5, bylo výcvikové zařízení předcházející tomu našemu. Vystavěná na povrchu jednoho z menších měsíců v soustavě DX. Nepoměrně vetší než naše, téměř 10 tisíc lidí, kadetů, instruktorů, inženýrů, lékařského personálu. Zmasakrovaného během několika hodin. Stejně metodickým způsobem, jaký byl použit zde. Ani stopa po těch, kdo to způsobili. Satelity monitorující oběžnou dráhu, vypadly na deset sekund. Dost času, aby menší maskované plavidlo beztrestně proletělo a zmizelo pryč. My nevíme, kdo to udělal. Domněnka o infiltraci se potvrdila. Díky nepředvídatelným faktorům v podobě vašich neplánovaných nočních cvičení, jsme dokázali nakonec přežít," ukončila výklad. Zamračené tváře hovořil za vše.
"Zatraceně," ucedil soucitně.
"Já měl na mysli něco trochu jiného přátelé!" ozval se znovu Parks. Zřejmě zůstával jediný kdo znal poslední část Tolkinova plánu. Teprve teď si plně uvědomil rozsah dlouhodobého plánování. Kapitán myslel opravdu na všechno. Zřejmě počítal s možným zničením Brány.
"Tak nám laskavě vysvětli co!" vyjel na něj nasupeně Harknes.
"Brána není zničena!" vynesl vítězoslavně.
"Cože!" tentokrát O'Neill zmateně zamrkal při možnosti opustit tenhle bohem zapomenutý svět, který se může kdykoliv rozpadnout na milióny kousíčků.
"Před dvěma dny jsem jí na kapitánův rozkaz vyměnil," vytáhl skryté eso z rukávu. "Vytvořili jsme dokonalou imitaci, která během jednoho nočního cvičení nahradila skutečnou Bránu. Nikdo další neměl přijít, takže nebylo možné poznat zda Brána funguje či nikoliv."
"A kde je teď?" chtěl ihned vědět.
"Tady v jeskyni," odmlčel se sotva na okamžik než pokračoval. "Ale ovládací panel zůstal na místě. Ten zaměnit nešlo. Vytvořit nový ovládací panel bylo nepoměrně složitější a určitě by si toho někdo všimnul."
"Adresu můžeme zadat ručně," přihodil poznámku Denis Peterson.
"Budeme mít dost energie?" nadhodil Harknes pochybovačně.
"Pokud převedeme všechnu energii z raketoplánu pak bychom mohli udržet Bránu otevřenou tak 10 minut!" zazněl hlas, přicházející zvenčí. Právě přicházel Simon Ingirus. Stále lehce kulhal, ale jeho úvaha zněla jasně.
"Ke kompletnímu přesunu to nebude dost času. Ani nevíme jestli Brána na Dravci Oko 7Zc doma je stále aktivní," zvažovala možnosti Jenny.
"Možná bychom mohli stáhnout všechny zraněné k nám na základnu!" pronesla Janet Fraiserová. Drobná brunetka se skoro ztrácela v přítmí jeskyně.
"Ano, to zní dobře. Plukovníku?" obrátila poradkyně k O'Neillovi své modré oči.
"Souhlas, ale nejdřív budu muset přesvědčit generála," věnoval přítomným vážný pohled. "Což nebude problém. Teda možná bude, ale už budeme na základně, takže v podstatě nebude." Zamotal se během přímého pohledu mladé psycholožky do svých slov. Nemohl si nepřiznat, že byla zatraceně atraktivní, obzvláště když vrhala prosebný pohled. Tady snad ani nešlo odmítnout. Ne, že by měl v úmyslu shodit Fraiserovou a její návrh. Do konce své služby by mu při každé příležitosti svítila baterkou do očí, což v žádném případě nechtěl.
"Aha. Souhlasím. Pokud provizorně nainstalujeme Bránu a vy ji později otevřete z druhé strany můžeme přivést další pomoc. Od vás nebo ze stanoviště Beta1," doplnila Jenny pohotově.
"Dobrá začneme. Kde máte Bránu?" chopil se O'Neill iniciativy. Možnost udělat něco užitečného a hlavně vypadnout z téhle planety, ho poháněla kupředu.
Necelou hodinku poté už Brána stála napojená k raketoplánu. Provizorní kabely vedení připravené dodat potřebnou šťávu ke spuštění. Teal'c s O'Neillem nastavoval ručně symboly pozemské základny SGC. Všechno v podmínkách, které rozhodně nebyly ideální. Tato jeskyně totiž nespadala přímo pod ochranný štít, vytvořený kolem severní části komplexu. Zbytek v nezaštítěné části tvořila filtrovací jednotka, aby do jeskyně proudilo dostatek vzduchu. Dlouhý tunel dlouhý přes sto metrů vedoucí do mnohem větší jeskyně. Bouře slabě pronikala i sem. Ne natolik aby ohrozila jejich misi, ale dost na to, aby sotva slyšel vlastní slova. Otáčeli mechanismem ve vyvýšené části jeskyně, do níž tým dva přitavil Bránu. Dost pevně aby nešla přesunout jinam. Prostě skvělá ukázka originálního myšlení. Soustředil veškerou sílu do otáčení šestimetrového kruhu, aby podobné myšlenky vytlačil z hlavy. Konečně zapadnul i poslední zámek. Utřel si zpocené čelo. Naproti němu Teal'c vypadal, že se sotva rozehřál. Mohutný jaffa spokojeně našpulil rty.
"Můžeme začít!" zakřičel plukovník do vysílačky. Odpověď neslyšel, zato první symbol zasvítil modře. Po něm další a další. Pokynul Teal'covi, aby ustoupili dál od kruhu. Poslední zámek totiž naskočil mnohem rychleji než čekal. Důvěrně známý gejzír energie vytryskl z vytvořené červí díry. Okamžitě vyslal signál SG-1. Počkal nějakých třicet vteřin než přepnul vysílačku.
"Tady plukovník O'Neill! Slyšíte mě!" zakřičel do vysílačky.
"Plukovníku, slyšíme vás hrozně špatně, co se tam děje?" uslyšel k vlastní úlevě pár vteřin nato generála Hammonda.
"Máme problém pane, ale raději bych ho řešil až na základně! Celá tahle jejich základna jim vybouchla do obličeje. Mají spoustu zraněných a nemají je kam přemístit. S Vaším dovolením bych se s nimi přesunul k nám!" křičel do vysílačky.
"Kolik zraněných?"
"Ne moc pane. Těch nejakutnějších případů zhruba dvacet. Stihli zavčas vyklidit pole, ale nemáme moc času, tuhle červí díru neudržíme víc jak deset minut!"
"Dobrá plukovníku. Okamžitě se sem přesuňte!" souhlasil po kratičké odmlce.
"Díky pane."
Neuběhla ani minuta, když plukovník O'Neill prošel první Bránou. Gestem ruky zarazil případné obavy. Vojáci u Brány sklopili ihned zbraně. Pár vteřin po něm následovali první dvojice s nosítky. Lékařský personál základny zatím nestačil v krátkém čase dorazit. Vojáci na pokyn generála převzali jejich povinnosti. Doktorka Fraiserová doprovázená svou Chartockou kolegyní dorazila zhruba v polovině konvoje. Vydávala první pokyny k přesunu. Zraněných bylo celkem dvanáct. Poslední dorazila Susan Arčrová, kterou jako jediná mohla jakžtakž jít, alespoň pokud jí někdo podpíral. Tím kdo ji pomáhal byl právě Denis Peterson. Nejbližší dvojice zdravotníků ji od něj převzala.
"Doktorko?" přistoupil generál blíž k Fraiserové.
"Nedotýkejte se mě!" vyhrkla a uskočila o krok zpátky.
"Co to má znamenat!" zamrkal překvapeně.
"Radiace," promluvila Chartocká doktorka vedle ní. Ve snaze podtrhnout svá slova použila svůj lékařský trimetr a přejela si jím přes ruku. Široký paprsek odhalil na kůži i oděvu zeleně jiskřící krystalky. "Obě jsme pokryté povrchovou radiací. V případě kontaktu s někým jiným, sice dotyčný nedostane smrtelnou dávku, ale bude to pro něj značně nepříjemné. Naše těla jsou v současnosti vůči radiaci imunní, ale vaše ne."
"Nejde o nic vážného pane. Voda by měla všechno bez problémů spláchnout," doplnila ihned.
"Pak na nic nečekejte a zbavte se toho!" pobídnul je k akci ve snaze zakrýt vlastní překvapení.
"Ano pane. Tudy!" ukázala směr, který současně vyběhla.
Sprcha byla po nějaké době příjemná, ale ani jedna z nich se v ní nezdržovala déle než bylo nezbytně nutné. Sotva lékařským trimetrem shledali svá těla beze stopy radiace, převlékli se do připravených šatů a stejně rychle zamířili výtahem do 21 patra, kde byla ošetřovna. Ta byla již v dané chvíli plná. Všech třináct pacientů už převezli sem. Naštěstí nebylo nutné ve většině případů provádět nějaké rozsáhlejší zásahy. Vše potřebné provedli na druhé straně, nepočítaje práci doktora Hankse, jež tam zůstal. Pouze zkontrolovali tři mimořádně těžké případy.
Mezi nimi Susan Arčrovou, která jediná zůstávala při vědomí. Už první diagnóza hovořila jasně o levé ruce. Sežehnutá až na kost, veškeré nervy, nepočítaje svalstvo odumřely. Noha dopadla mnohem lépe a již první známky regenerace dávaly najevo, že bude v pořádku. Zato celou levou paži bude nutné amputovat a vytvořit novou. Za tímto účelem sebou přinesli potřebné laboratorní vybavení. Největší problém představovaly střepiny. Odstranění mikročástic z výbuchu bude nekonečná piplavá práce. Navíc zde hrozilo jisté riziko, při němž mohla Susan Arčrová upadnout do komatu. Zato Tolkin, přestože ještě nenabyl vědomí na tom byl poměrně lépe. Přes těžké zranění pravé plíce a řadu zlomenin u něho bylo jasné, že po úspěšné transplantaci plíce bude zase v pořádku. Alespoň předběžné testy potvrzovaly hypotézu.
Hodinu poté probíhala v konferenční místnosti SGC porada. V úzkém kruhu velení a účastníků mise. Vedle generála seděl plukovník O'Neill s kapitánem Petersonem a Teal'cem. Daniel Jackson právě utěšoval profesorovu dceru, která smrt svého otce nevzala příliš dobře. Doktorka Markusová sice dokázal zklidnit její hysterické projevy, ale přesto zůstávala ve stavu, kdy nebylo zřejmé, zda znovu přijdou. Tým nováčků dostal přes veškeré protesty volno. Za posledních pár dní zažili hodně. Vedli si mnohem lépe než kdo čekal.
"Takže plukovníku, teď mi snad vysvětlíte, co se tam stalo!" zahájil generál v krátkosti poradu. Musel svá slova zopakovat, protože O'Neill ho neslyšel. Ještě teď mu slabě hučelo v uších.
"Promiňte pane," odkašlal si nervózně. "Celé to tam vyletělo do vzduchu. Okolí základny je radioaktivní, kataklyzma celé planety je vzhůru nohama a nepočítám, že mě vybuchl ten anti… anti-g-spídr přímo do obličeje."
"Promiňte pane, ale pouze vás odhodila exploze," namítnul jemně Denis Peterson. "Ta pilotka, Susan Arčrová dopadla mnohem hůř. Ona stála mnohem blíž explozi."
"Děkuji za upřesnění kapitáne!" zavrčel na něj kysele.
"Měl jste štěstí, protože sekundární část exploze neměla potřebnou sílu, jinak by Vám nezlámala dvě žebra, ale mnohem víc a……"
"Pokračujte kapitáne, co bylo pak?" přerušil ho generál uprostřed věty.
"Ano pane," odkašlal si znovu, nabíraje dech k dalšímu vysvětlování. "Podle všeho šlo o velice důmyslný a velice promyšlený plán. Vlastně dva plány. Jeden měl za úkol zničit základnu Alfa 2 a nás všechny s ní. Druhý naopak počítal s tím prvním a jeho cílem bylo zmařit ho. Nejspíš ne úplně, protože nebylo zcela jasné, kdo za plánem jedna stojí. Nejspíš šlo také o odhalení, ale nevyšlo podle očekávání. Tedy bylo předpokládáno odhalit spiklence, pokud možno dříve než se odhalí sám. Z toho důvodu probíhaly ony podivné akce, které měli za úkol připravit půdu pro…"
"Ehm…, kapitáne?" přerušil ho Jack opatrně. Zjevně nejenom on ztratil po prvních větách směr, kterým kapitán mířil. Generál taktéž zamračeně sledoval jeho výklad. Na rozdíl od Jacka neměl ani tušení o čem mluví.
"Ano ovšem," přikývl chápavě. "Zkrátka někdo hodlal sabotovat jejich základnu, stejným způsobem, jakým sabotoval tu předchozí."
"Tenhle fakt nám jaksi zapomněli sdělit," přihodil O'Neill sardonicky.
"Naše přítomnost jim poskytla tolik potřebnou záminku k plánu dvě," pokračoval aniž by vnímal kousavý plukovníkův tón. "Díky němu dokázali zachránit nejenom Bránu, ale i naprostou většinu personálu. Tím pádem se neopakovala katastrofa jejich základny alfa 5"
"Proč ale chtěli zabít Daniela a toho archeologa s dcerou? Ti přeci nepředstavovali žádnou hrozbu?" nadhodil na stůl otázku, která mu vrtala celou dobu hlavou.
"Tady mohu pouze hádat pane," pokrčil neurčitě rameny. "Z psychologického hlediska šlo o promyšlený tah. Provedený s neobvyklou přesností, nepostrádající prvky záměrné krutosti. Nevím jak komu, ale někoho svázat a pak ho nechat zasypat písečnou bouří je podle mě dostatečně zvrhlý způsob jak někoho zabít."
"Plukovníku?" vyžádal si generál Jackův souhlas.
"Nebyl to moc hezký pohled pane," zamumlal plukovník souhlasně.
"Aha, takže nás v podstatě využili?" položil generál jednoznačněji mířenou otázku.
"Záleží na úhlu pohledu pane. Na druhou stranu splnili, co slíbili. Tady jim nemáme co vytknout," učinil nesouhlasné gesto Denis. "Během plnění svého slibu, však zjevně hodlali naplnit své vlastní plány," dodal opatrně.
"A co Cartrová?" řekl O'Neill tiše.
"Sám jste viděl, nebo snad ne?" pokrčil neutrálně rameny.
"Viděl a pokud jejich plány skončili stejně tam jako tady, potom…" záměrně nedokončil větu nechávaje svá slova vyznít.
"Ona se vrátí plukovníku," řekl Denis s přesvědčením. "Pokud vím, tak posledně jste říkal totéž a vrátila se zpátky."
"Jo, říkal."
"Ostatně ona sama jim chtěla pomoci," připomněl bezděčně, čímž jenom přilil olej do ohně.
"A pokud nevrátí? Pokud tam někde přijde o život, tak co!" Málem vstal, jak začal hlasitěji mluvit ve snaze říci nahlas, co si o něm myslí. "Řeknete, je to prostě její chyba, že tam lezla!"
"Nic takového neříkám pane," odtušil stále klidným hlasem, který lezl O'Neillovi tolik na nervy. "Pouze tvrdím, že plní své sliby. Pokud vím, kapitán Tolkin slíbil, že nedovolí, aby se s ní stalo totéž, co s Tashou. Ostatně na ni dohlíží admirál Hix osobně."
"Jenomže taky říkal, že není mrtvá, ačkoliv to tak vypadá!" vyjel na něho znovu.
"Ne plukovníku. Říkal, že Tashu unesli. Jejich bezpečnostní opatření mají zabránit, aby unesli také Sam," namítnul tentokrát již lehce zvýšeným hlasem.
"To by stačilo pánové!" přerušil narůstající při generál Hammond. "Budeme řešit problémy postupně, jeden po druhém. Teď zůstává naší prioritou postarat se o všechny ty zraněné. Major Cartrová dobře věděla do čeho jde. I když jsem s to souhlasit s plukovníkem O'Neillem. Jelikož však v této věci nemůžeme nic udělat, nemá cenu se kvůli tomu hádat."
"Ano pane."
"Dobrá. Rozchod!"
Generál opustil místnost jako první. Trojice vstala těsně po něm. Teal'c následoval Hammondova příkladu. Jack si s Denisem vyměnil poslední pohled. Evidentně chtěl ještě říci další ze svých sloganů. Jenomže ať už kapitán říkal cokoliv, měl v jádru pravdu. Pravdu, která se ani jemu nelíbila a z nějakého důvodu měl nejasné tušení, že se mu bude líbit ještě mnohem méně. Beze slov sešel po schodech z instruktážní místnosti. Musel napsat hlášení z mise a říkal si, že kdyby to otisknul, potom by z toho možná vzniknul Bestseler. Alespoň nebude muset myslet na to, jak dopadla Sam. Doufal, že lépe než on sám. Akorát o tom nedokázal přesvědčit sám sebe.
Kapitola 16 - Není cesty zpět
Max Zoma, hlavní inženýr Koloniálního vlajkového Dravce expediční flotily, neměl příliš velkou radost z přiděleného úkolu. Rozdělení dobře sehrané posádky ho značně znepokojovalo. Ačkoliv ho kapitán Tolkin ujistil, že nejde o trvalé řešení, necítil se o mnoho lépe. Většina posádky dostala oficiálně dovolenou. Pouze on a komandér Miriam Ostlinová zůstali na palubě. Minimální posádku tvořila podivná sorta lidí, kteří dostali pomyslnou druhou šanci. Nemohl jim upřít určitou horlivost, ale v dlouhodobém hledisku věděl, že pokud k něčemu dojde oni budou ti postradatelní. V rámci svého utajení samozřejmě mlčel. Nemohl jim říci, proč jsou zde místo obvyklé posádky. Na druhou stranu, ačkoliv celý plán zněl chladně a vypočítavě bude raději, když padnou oni a ne jeho tým. Z toho důvodu zůstával odměřený, chladný a nepřístupný. Nemohl neuznat, že spousta z lidí ve strojovně má nebo měla nepochybně talent. Proto bylo těžké zůstávat nestranný. Doufal, že celá operace brzy skončí a on konečně bude moci vydechnout. Kolem Dravce Oko 7Zc prolétaly v pravidelných intervalech další lodě. Ochranná hlídka velikosti operačního svazu. V soustavě SI nasadila Nová kolonie veliké množství sil aby vytlačila nepřítele z přístupové pozice. Posléze ho za pomoci z druhé strany zcela rozdrtila. Přístupový bod nyní hlídaly opět bitevní pevnosti a velení zde záměrně soustředilo silnou ochrannou jednotku. Těžké křižníky s Dravci třídy Z. Vždy jednou za pět dní se vytvořilo okno, zhruba deseti minut, v němž se otevřela mezera. Střídání jednotlivých hlídek spojené s přesuny do původních pozic. Podle plánů šlo o mimořádně důmyslně připravený manévr. Delší nebo častější časový interval by nejspíš vzbudil podezření. Zatím k ničemu nedošlo. On sám plnil klíčovou, zato celkem bezpečnou roli. V tajné místnosti tzv. černé schránky. Pokud by k něčemu během krátkého intervalu došlo, byl relativně v bezpečí. Což nešlo říci o Miriam Ostlinové. Stávající velitelka byla naopak v největším nebezpečí. Měl současně za úkol jí hlídat. Coby významný velitel byla ideální návnadou. Vymazali jí paměť, takže nevěděla nic o nastrojené léčce. Nevěděl, co všechno jí ještě vsugerovali, protože za posledních pár týdnů působila nepřítomným dojmem. Ani slůvkem nedala najevo, že cokoliv ví. Ostražitost neodmyslitelně patřící k této ženě zmizela. Vypadala jako pouhý stín.
V hlavním hangáru, kam Max Zoma mířil stála v celé kráse Hvězdná Brána. Samozřejmě nepravá Brána. Díky vlastní genialitě, stvořil dokonalou kopii. Dokonce by možná i fungovala, ale nevyzkoušel svou teorii v praxi. Nebyl čas. Beze vší skromnosti mohl být se svým dílem spokojen. Zajistil, že celý plán vypadal přeci jen méně sebevražedným dojmem. Druhou, skutečnou Bránu, umístil do tajné místnosti, která měla sloužit coby černá schránka a zůstat v jednom kuse i při výbuchu lodi. Vytvořil si vlastní ovládání k aktivaci skutečné Brány, které převzali od Denosianů. Pravé nechal u falešného kruhu, aby podtrhnul věrohodnost. Provedl důkladnou kontrolu zařízení, jako každé ráno. Zkontroloval čas. Ještě necelá hodinka k dalšímu oknu.
Naposledy vydal rozkazy pro posádku. Možná poslední rozkazy, které kdy dostanou. I když možná třeba ne. Za posledních pár týdnů nedošlo k ničemu, což jenom nasvědčovalo, že pokud mají pravdu, potom akce musí přijít každým dnem. Brána byla jednoduše příliš cenná. Všechno směřovalo k výsledku, že udeří právě teď. Už museli vysledovat systém hlídek. Nikdo nedával najevo sebemenší známky podezření. Hlídky komunikovali stejným způsobem. Vlastně nikdo nevěděl k čemu se chystají. Pouze dvojice velitelů byla rámcově seznámena z plánem. V případě nouze přepojil nouzovou linku do svého nového stanoviště. Udělal si na koleně ruční transportér pro případ nouze. Nemohl nikoho požádat o pomoc, což trochu znehodnocovalo celkový výsledek. Na druhou stranu transportér fungoval, víc nepotřeboval. Žádná velká krása, pouze funkčnost. Zkoušel ho ještě trochu vylepšovat, aby se napíchnul přímo na konkrétní biologickou známku života. Údaje o Miriam si zjistil z poslední prohlídky na ošetřovně.
Napíchnul komunikaci můstku plus řadu dalších technických záležitostí jimiž si pojistil budoucí situaci. Doufal, že je, bude připraven, až přijde rozhodující chvíle. Usedl do svého křesla. Na podobná dobrodružství začínal být pomalu starý. I když do penze zbývalo přes deset let, pomalu ztrácel ono nadšení z dřívějška. Další válka probíhala, respektive přípravy na ní byly v plném proudu. Netoužil znovu zažít další zabíjení a smrt, ani nepřátel ani vlastních lidí. Stačilo když musel tyhle lidi poslat na jistou smrt. Začal pomalinku zvažovat o předčasném odchodu do penze. Ne, ještě ne. Nejdřív splní úkol, který dostal. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli Miriam. Sloužili spolu přes dvacet let. Dost dlouhá doba k vytvoření sehraného velitelského týmu. Ačkoliv byla tenkrát dost mladá, dokázala svou rázností a houževnatostí velké věci. Už když přebírala hodnost komandéra musela vědět, že výš na vlajkové lodi asi nepostoupí. Pokud dosáhne vyšší hodnosti, potom určitě ne zde. Zatím nevypadala, že by po ní prahla. Byla spokojená s stávajícím umístěním. Dokázala přečkat řadu těžkých chvil, ale nebyl si jist zda zkouška, jež před níž právě stála, nebude její poslední.
Zachmuřeně vstoupil do zabezpečené místnosti. Silové pole, včetně posíleného trupu mělo zabránit zničení Brány při výbuchu lodi, ovšem zda přežije někdo uvnitř už nebylo vůbec jisté. Právě proto zde byla instalovaná funkční Brána, která zatím zůstávala odpojená, aby nemohl nikdo proniknout zvenčí. Převedl energii z baterií. Dělal pokaždé tutéž proceduru. Sám ji ostatně vymyslel. Baterie nabíjel postupně během pětidenního cyklu. Převáděl do nich energii tak, aby si nikdo ničeho nevšimnul. Zkontroloval stav. Sto procent, přesně podle očekávání. Baterie udrží při pohotovostním režimu Bránu skoro hodinu. Při plné aktivaci zhruba dvě až tři minuty. Samozřejmě stínění zabraňovalo jakémukoliv senzorovému průzkumu proniknout dovnitř. Nemohl použít energii z lodních systémů, proto používal nouzový generátor.
Nikdo neměl sebemenší tušení, jak vetřelci vpadli na palubu. Posádka činila necelých padesát členů, převážně neozbrojených, takže neměli téměř žádnou šanci. Navíc nikdo z nich nevěděl o žádném přepadení. Tady uprostřed hlídek se cítili bezpečně. Útočníci provedli svůj přepad naprosto dokonale. Přerušili komunikaci po celé lodi. Metodicky zabíjeli každého ve strojovně a cestou na můstek. Dvojice z nich začala pracovat na zajištěném prostoru Brány. Max Zoma si dal zatraceně záležet, aby dveře nikdo jen tak nepřekonal. Velící kódy znala pouze komandér Ostlinová.
Vyjeli výtahem na hlavní můstek. Moment překvapení už nebyl zapotřebí. Důstojník u taktiky, měl jako jediný zbraň. Nestačil ji ani vytáhnout. S výkřikem odletěl hezkých pár metrů stranou, když ho střela z neznámé zbraně rozčísnula téměř vejpůl. Podobně dopadl i zbytek osádky. Kormidelnice ani nezjistila co ji zabilo. Zůstala sedět v křesle přišpendlená. Zbylá dvojice sice spatřila zabijáky, ale nic proti nim nezmohli. Stačilo jenom pár vteřin než leželi na zemi v kaluži krve. Dva muži vytáhli své zbraně z mrtvých a pečlivě si otřeli ostří. Na palubě můstku zůstala naživu pouze jediná osoba.
Komandér Miriam Ostlinová vnímala masakr jenom letmo. Vlastně ani nevnímala smrt posádky. Všechno se seběhlo nejenom příliš rychle, ale pro ni podivně vzdáleně. Vnímala hrozbu, kterou představovali zabijáci, ale nemohla proti ní cokoliv udělat. Alespoň tohle věděla určitě. Ne, neporazí je silou. Jeden z nich ji hrubě zvednul z křesla. Konečně mohla spatřit jejich tvář. Vypadali jako Chaokové. Až na nepřirozeně červenou duhovku. Nezkoušela klást žádný odpor. Uchopil ji za krk a zdvihnul hezkých pár centimetrů nad podlahu. Nevydala ani hlásku. Něco jí přisáli na čelo. Vytřeštila oči, protože tahle věcička nemohla být nic jiného než modifikovanou verzi neurálního prohlížeče. Určeného ke čtení myšlenek.
Nemohla ani odhadnout nastavení. Muselo přesahovat veškerý známý rozsah. Najednou nemohla vůbec nic. Dusila se pod drtivým sevřením, neschopná odporu. Četli v její mysli jako v knize, ale nějak věděla, že co hledají, tam ve skutečnosti nenajdou. Konečně ucítila pod nohama zem. Sevření polevilo. Lesk blížící čepele vytažené z pouzdra schovaného pod pláštěm dalšího zabijáka se jenom mihla. Slabé zavrčení, přimělo muže zaváhat. Nespokojeně zavrčel nazpátek. Čepel zasáhla cíl. Mířil dost vysoko, aby ji nezabil. Čepel prošla skrz naprosto hladce. Ani klíční kost ji nezastavila. Až po rukojeť zarazil zbraň pod pravým ramenem. Nevykřikla. Přestože bolest byla strašlivá, nevydala ani hlásku. Léta v koloniální expedici ji naučila mnohému.
Znovu ucítila tvrdý útok do zmučené mysli. Tentokrát ještě silnější než předtím. Nejspíš musel najít něco, co ho pobouřilo, protože ji tvrdě odhodil do velícího křesla. Zlomil ji další žebra a nárazem málem i vaz. Přestože byla napůl ochromená, vyťukala levou rukou na terminálu krátký pokyn. Nastavený na stisk pouhou dvojici tlačítek. Udělala to zcela podvědomě, aniž by si cokoliv uvědomovala. Spustila časovanou autodestrukci. Můstek zalila rudá záře.
"Je to past!" zavrčel vůdce zabijáků hrdelním hlasem.
"Vymazali jí paměť, aby si nic nepamatovala!" přidal muž, který jí připnul na čelo transmitér.
"Dorazím ji!" zařval třetí zabiják, chápaje se po svém noži.
Nedosáhl na něj. Transportní paprsek uchopil Miriam Ostlinovou a přenesl do bezpečného místa. Silové pole bylo okamžitě vztyčené, zabraňující dalšímu transportu. Max Zoma okamžitě přispěchal na pomoc své nadřízené. Nevypadala vůbec dobře. Zorničky nezvykle rozšířené, ve tváři výraz, který nikdy předtím neviděl. Šlo o výraz naprosté hrůzy. Strachu z něčeho o čem raději ani nechtěl přemýšlet. Chytil ji dřív než dopadla na zem. Vykašlala krev a další ji vytékala z bodné rány. Zbraň zatím zůstávala uvnitř, což krvácení omezovalo, ale křečově sevřené prsty dávaly najevo, že má velké bolesti.
Lékarničku pro první pomoc sice měl k dispozici, ale co neměl, byl čas. Nouzový signál se vrátil zpátky, takže nemohl zavolat nikoho na pomoc. Zato ani zabijáci nebudou mít situaci o mnoho lehčí. Silové pole zabraňovalo transportu zpátky na loď. Museli by buď začít střílet a prořezat si cestu sem, nebo poškodit silové pole zvenčí, což by upozornilo hlídkové lodě. Každopádně oni dva budou mít dost času k úniku. Původně plánovaná autodestrukce ohlašovala pět minut, ale ve skutečnosti sebe-destrukce měla nastat už po třech. Položil Miriam na zem. Začal do ovládacího panelu Brány zadávat souřadnice. Původně měl v plánu Alfa 10, ale pokud podobná akce probíhala i tam, nemusel by se dovolat. Navíc měl čas, sotva na jeden pokus. Zvolil základnu SGC. Od-povídač s kódem měl u sebe, takže nemusel mít starosti. Alespoň pokud si ho lidé zařadili. Zaplašil podobnou myšlenku. Ovšemže ano.
Nebyl čas pro dlouhé myšlenky. Rychle vybral příslušné symboly v příslušném pořadí. Modrý gejzír energie vytrysknul těsně poté. Naposledy zkontroloval čas. Necelých třicet vteřin. Vzal komandéra do náručí. Neměl moc času být příliš šetrný. Vyhekla bolestí a vykašlala další chuchvalec krve. Opravdu začínám být starý pomyslel si. Trvalo mu mnohem déle než předpokládal, urazit vzdálenost deseti metrů k šestimetrovému kruhu. Konečně prošel. Osm vteřin poté, vlajková Koloniální loď Oko 7Z, třída C explodovala. Hlídkové lodě zbystřili pozornost a vytvořili kolem energetickou síť přes níž žádná loď nemohla uniknout.
Vynořil se z kruhu na přístupové rampě. Věděl o ní, přesto byl trochu překvapen a dezorientován. Musel vynaložit značné úsilí, aby ho setrvačná síla nepovalila. Ochranná Iris zapadla pár vteřin po jeho přítomnosti. Vojáci po obou stranách na ně mířili zbraněmi. Částečně je sklopili, když usoudili, že není ozbrojen. Sestupoval dolů. Jedna postava se oddělila z řídící místnosti. Poznal plukovníka O'Neilla. Tým zdravotníků s nosítky rychle přivolaný, konečně převzal jeho nadřízenou. Stejně chvatně ji odváželi na ošetřovnu.
"Ta…krev není moje," vydal ze sebe chraptivě. "Všechna patří jí…"
"Co se sakra stalo!" zajímalo ho při pohledu na něj. Další nepovedená akce při níž bylo pravděpodobně spousta mrtvých.
"Vpadli na loď. Zabili všechny členy posádky. Chtěli Bránu. Ona neměla přístupový kód…jenom já…," vydával ze sebe krátké sotva souvislé věty potvrzující Jackovi chmurné myšlenky.
"Plukovníku, ten muž je v šoku!" přerušil další vyptávání právě příchozí.
"Aha, jistě."
"Pojďte se mnou na ošetřovnu. Doktorka Markusová Vám pomůže," vzal ho lehce za rameno.
"Karen je tady?" zpozorněl při zmínce známé osoby.
"Ano včera jsme evakuovali Alfu 10," doplnil. Netušil, jak moc si hlavní inženýr oddechl. Vybral správné místo.
Bez dalších protestů se nechal vést k výtahu. Ošetřovna na dvacátém prvním podlaží vypadala rušně. Dokonce poznával jisté tváře. Určitě byly charitské, ne lidské. V doprovodu dorazil na ošetřovnu. Miriam akorát pokládali opatrně na bok. Možná nepoznal přes roušku tvář, ale ty oči by poznal kdekoliv. Doktorka Karen Markusová ho musela poznat také. Kývla směrem k někomu kdo ho okamžitě převzal. Mladá Charitská zdravotní sestra ho ihned poté co usedl změřila lékařským trimetrem. Nenašla žádná zranění. Pouze mu dala něco na uklidnění. V zápětí odběhla zpátky.
Karen už stála v zeleném plášti, který ji stále připadal poněkud fádní. Lidé měli spoustu podivných zvyklostí a rituálů včetně lékařského oddělení. Během posledních 24 hodin trochu vylepšila zdejší ošetřovnu, tak že alespoň částečně odpovídala Koloniálním standartům. Mračila se a určitě měla proč. Skenovací zařízení vyplivlo první výsledky. Nevypadaly vůbec dobře. Čepel po vniknutí dovnitř změnila tvar a roztáhla se vevnitř způsobující další vnitřní zranění. Rozhodně ji nešlo ručně vytáhnout. A právě nad tím přemýšlela. Janet stála vedle ní a hnědé oči úzkostlivě přeskakovaly z display na pacientku.
Jenomže samotné fyzické zranění rozhodně nebylo jediným problémem. Mozek vykazoval zbytky silného traumatického šoku. Nervové cesty byly obrazně řečeno úplně spálené. Zatraceně, někdo se jí musel hrabat v mozku. Tohle bude vyžadovat dlouhou rekonvalescenci. Nadechla se. Musí stanovit priority. Nejdřív fyzické zranění poté duševní zranění.
"Maxi!" obrátila pohled zpátky k inženýrovi.
"Ano?" vyskočil okamžitě na nohy.
"Potřebuji tu zatracenou věc dostat ven!" ukázala na nůž jehož rukojeť trčela z ramene.
"Hned se do toho dám!" zbystřil pozornost.
Trvalo chvilku než pochopil, že si má vzít plášť a průhledné rukavice. Trimetr ze své výbavy měl v ruce. Bohužel nedokázal přímo proniknout dovnitř rukojeti. Tam muselo být skryté ovládání. Jenom se k němu dostat. Uběhly řádově minuty než získal profil čepele. Mračil se protože stále nemohl proniknout dovnitř, aby získal bližší informace o ovládání.
"Odeberte vzorek krve, pro Farenského metodu!" přikázala.
"Ano doktorko," špitla sestra vedle ní poslušně. Nikdo další nechápal co přesně má na mysli. Nebyl čas příliš vysvětlovat. Nešlo o příliš obvyklý způsob, jenže u Charitů s mimořádně vzácnou krevní skupinou, jiná možnost ani nepřicházela v úvahu. Hyposprej dlouze zasyčel a do vnitřní tuby rychle natékala temně rudá krev. Jen málokdo by si všimnul drobných odchylek v barvě a složení. Musel by o nich také vědět.
"Nejdřív spravíme ta zlomená žebra," rozhodla po kratičké úvaze.
Janet nemohla než přikývnout. Započala nejpodivnější a nejneobvyklejší operace, kterou kdy zažila. Napravit zlámaná žebra nebylo až tak složité, dokonce s modernějším vybavením poměrně snadné. Ovšem ne v téhle pozici. Ne s inženýrem po boku, který zároveň zkoušel deaktivovat čepel zaseknutou až po okraj těsně pod ramenem. Ostré zoubkování včetně vnitřních úchytů aktivovaných z rukojeti. Jediné co mohli zatím dělat, bylo snažit zastavit nebo co nejvíce zpomalit krvácení. Díky mimořádně vzácné krevní skupině nebylo možné použít transfuzi. Byla to hodně krvavá práce. Uběhla necelá půlhodinka když Max Zoma zajásal.
"Mám to!"
Ostré cvaknutí, jak ostré hrany zajely zpátky do čepele, která nabrala znovu původní tvar. V tu chvíli začala rána mnohem více krvácet. Tady už ho nebylo zapotřebí, takže Chartocká doktorka vytlačila inženýra pryč. Sama mohla konečně začít pracovat. Nůž ještě nevytahovala dokud nebude připravena. Tady uvolnila prostor své kolegyni. Tohle vyžadovalo spíše hrubější postup a hlavně více ruční práci. Přesunula se do pozice asistujícího u lékařského terminálu. Zkontrolovala, kolik krve se podařilo za poměrně krátkou dobu vytvořit. Nebylo jí příliš mnoho, ale bude muset stačit. Nechala ji napojit na připravenou kapačku. Kývnula na souhlas. Janet opatrně vytahovala dýku z rány. Naproti ní další z doktorů, jehož jméno si nevybavovala okamžitě zastavoval krvácení. Vlastně šlo o mimořádně složitý zákrok. Zranění sice neohrožovalo přímo život, ale hrozilo vykrvácení. Nemohla ji tudíž vytáhnout úplně celou. Nejdříve bylo nutné zastavit krvácení a sešít ránu ze zadu než mohli přistoupit ze předu. Což bylo poměrně snadná část operace. Teprve poté ji konečně mohli položit na záda, vytáhnout dlouhý nůž úplně a napravovat škody.
Operace skončila po nekonečně dlouhých hodinách. Dokázali poskládat komandéra vlajkového Dravce znovu dohromady. Jak moc ukáže teprve čas. Hodnoty zůstávaly poměrně nízké ovlivněné velkou ztrátou krve, ale vše nasvědčovalo tomu, že se z toho nakonec dostane. Karen Markusová v duchu přemítala nad dalším postupem. Zranění způsobené aminiovou čepelí bylo sice čisté, ale zabraňovalo regeneraci tkáně. Ať již přirozené nebo umělé. V místě zranění se nesráželi krevní destičky a rána se prostě nemohla uzavřít. Záhadné, ale aminion nepatřil k známým prvkům. Ne v pevné formě. Pravá lopatka byla zcela rozdrcená což znamená vytvořit implantát. Samotné vytvoření bude ve zdejších podmínkách složitější, ale nevadí s tím už si poradí. Zůstávala otázka co udělá zranění uvnitř. Podle prvního sondování se jí někdo musel hrabat v mozku. Způsobem, který daleko přesahoval všechny dosud známé zkušenosti. A také možné ochrany před podobným vniknutím. Bude záležet jak moc byla její mysl aktivní. Čím méně tím větší šance, že úplně procitne. Každopádně zajistila, aby se v následujících dnech neprobudila.
Kapitola 17 - Konečné řešení
Země, základna Stargate, Čejenská hora oblast Colorado. 12 července 2001.Brána ji vyhodila na druhé straně. S menší setrvačností udělala několik kroků po přístupové rampě. Chvilku byla dezorientovaná. Spatřila půl tuctu vojáků po obou stranách, jak na ní míří zbraněmi. Zvedla pohled k ustředí. Uviděla staršího statnějšího plešatého muže, vedle něj druhého, vysokého hnědovlasého v zelené uniformě. A ještě někoho. Odněkud všechny znala. Velmi dobře znala, jenže nemohla myšlenky dostatečně utřídit. V hlavě měla příliš velký zmatek. Potřebovala čas, aby si vzpomněla, kdo sama je a hlavně taky, kde je. Byla si jistá jedinou věcí. Konečně dorazila domů. Akorát domov stále nepoznávala.
"Zavřete Iris!" zakřičela směrem k ústředí. Ochranná Iris zapadla během několika vteřin. Krátce poté červí díra ztratila stabilitu. Obrátila pohled, aby zkontrolovala, zda skutečně nikdo další neprojde. Nikoho neviděla. Přesto necítila klid, pocit bezpečí, který by měla cítit při úniku z podivného vězení.
"Majore jste v pořádku?" zaslechla za sebou hlas. Opět známý hlas, musela znovu konstatovat zřejmou skutečnost.
"Ano i ne," odpověděla pomalu.
"Aha. No každopádně plukovníku, kapitáne vezměte obě dvě na ošetřovnu!" rozkázal po chviličce zaváhání. "Vítejte zpátky doma," dodal ještě. Mladší z obou mužů, příjemně vypadající důstojník od ní převzal Tashu. Bez jakékoliv námahy ji vzal do náruče a odnášel směrem pryč. Sama učinila toporně několik kroků, teď již odlehčená o břemeno. Druhý muž jehož jméno si vybavila jako Jack O'Neill ji okamžitě podepřel. Přijala nabízenou pomoc s kterou odcházeli směrem k výtahu. Evidentně chtěl něco říct. Nakonec, ale neřekl nic. Nechal si to na později, následuje kapitána k výtahu.
"Ta krev není moje," reagovala hned, jak si doktorka v bílém plášti prohlédla zakrvácenou ruku.
"Hmm, vidím," přisvědčila bezvýrazně. Trimetr v ruce potvrdil informaci. Zato zbytek ne.
"A čí tedy je?" zaznamenala otázku z pozadí.
"Toho, kdo mě chtěl zabít," odvětila aniž by pohlédla k tázajícímu. "Já… vůbec jsem se ho nedotkla a přesto…. ho nějak…. zabila."
"Skoro se mu to povedlo," slyšela znovu doktorku. "Strašlivě Vás zřídil Sam. Ty rány vypadají opravdu ošklivě."
"A co ona?" zkusila změnit téma.
"Zatím nevím. Je v hlubokém bezvědomí," pokrčila rameny.
"S ní si nemusíte dělat starosti," zazněl nový hlas v místnosti. Doktorka nevzhlédla od práce, ačkoliv nedokázala hlas nikomu přiřadit. Zato plukovník O'Neill s Denisem Petersonem strnuli. Oni poznali důvěrně známý hlas, patřící Mikelovi. Vystoupil ze stínu, kde určitě před chvíli nikdo nestál. Oblečený celý v černém. Ostatně jako vždy.
"Mikele!" vyšel mu Denis v ústery.
"Denisi! Vyřídil ti Jack můj vzkaz?" potřásl nabízenou pravici.
"Jo vyřídil," zamumlal O'Neill zpoza něj.
"Pořád nemůžu uvěřit…," hledal mladý kapitán vhodná slova. Mikel ho jen poplácal po rameni Přešel blíž dopředu k doktorce. Zvědavě si prohlížel Samantin obličej. Hledal nepatrný rozdíl, mezi jejím a Tashiným obličejem. Téměř shodné, kromě sotva patrného výrazu.
"Co je?" oslovila ho, hned jak zaznamenala, že jí sleduje.
"Na něco jste se ptala," odvětil s mírným úsměvem.
"Aha…, no a jak…," zrozpačitěla neboť přesně netušila co má na mysli.
"Zabijácký gen!" vynesl pravdu napovrch
"Cože!"
"Jde o velice vzácný jev. Zhruba 30% Chartocké populace v sobě má gen zvaný zabiják. Pozůstatek starých časů. U naprosté většiny z nich zůstává po celý život latentní, nevyužitý. Pouze několik málo jedinců dokázalo aktivovat a využít své pradávné dědictví."
"Ale já přece…," namítla
"Ach, ano. To je pro změnu moje práce. Využil jsem chvilky nepozornosti. Věřte, stačily pouhé vteřiny, abych události popostrčil správným směrem, jinak by jste neměla žádnou šanci," nasadil skromný úsměv. v
"Proč?"
"Ach ano, já vím. Protože oni věděli, že Tasha ho má v sobě taky. Už hodně dlouho. Opět moje dílo. Čekal jsem, kdy na to přijde. Uplynulo však přes sto let a ona stále nemá ani sebemenší tušení. Občas pociťuji nevýslovné zklamání," povzdechl nakonec, ačkoliv nevypadal vůbec zklamaně.
"Stále nerozumím…, moment!" najednou jí svitlo. "Tohle hledali celou dobu!"
"A jelikož našli, co hledali a Tashu už měli, potom vaše přítomnost vnesla do celé situace zcela nový, nečekaný prvek. Nemohli vědět, která z vás dvou je skutečně pravá. Museli pozměnit své plány. A…"
"Proto mě hodlali zabít!"
"Ani Hix nevěděl, co přijde. Já ano." Zvedl prst levé ruky, aby zarazil další protesty. Zmlkla. Čekala co udělá. Doktorka už chtěla něco namítnout, když si všimla podivné záře v jeho očích. Nasadil vřelý úsměv. Zvedl levou ruku. Bílá záře vycházející z dlaně najednou obklopila Sam. Doktorka, plukovník i Denis neschopni slova sledovali nevěřícně celé dění. Záře zmizela po 30ti sekundách. Před nimi stála znovu Samantha Cartrová, oblečená v běžné uniformě SGC. Mikel nasadil spokojený úsměv, jímž oblažil všechny přítomné.
"A sakra…" První slova, která vyslovil Jack O'Neill probudila ostatní z vytržení.
"Teď už mi věříte?" nadhodil tázavě k překvapené blondýnce. Odněkud zpoza zad vytáhl zrcadlo, aby si mohla prohlédnout výsledek.
"Páni…, to je úžasné," vydechla a prohlížela svůj vlastní obličej v nastaveném zrcadle. Konečně si na všechno vzpomněla.
"Vždy rád pomůžu," ukončil svůj výstup samolibou poznámkou. Přestal vnímat okolí. Soustředil veškerou svou pozornost k Tolkinovi, dosud ležícímu bez výraznějších známek života. Vnímal nestabilní auru, která obklopovala jeho tělo. Těžké vnitřní zranění nepředstavovalo pro Koloniální medicínu závažný problém. Ovšem tady na zemi ano. Zvažoval své možnosti. Ano, mohl mu pomoci, stejně tak i Tashe. Instinkt mu však napovídal něco trochu jiného. Očekával zatím blíže neurčité potíže a předpokládal, že bude potřebovat veškerou energii, kterou má. Ostatně Tolkinův osud nekončil, alespoň neviděl jeho konec. Dospěl k závěru, že zde není třeba zasahovat. Znovu otevřel vnímání okolnímu světu.
"Jen tak mimochodem, řekněte nám jakým způsobem jste proniknul na základnu!" zamrkal při ostré otázce od doktorky v bílém plášti.
"Portálem," řekl prostě.
"Portálem?"
"Portálem z mé laboratoře. Potřeboval jsem přesvědčit jednoho přítele. Trvalo dost dlouho než plně pochopil svůj potenciál. Poté mnohem ochotněji přijal určenou roli." dodal ještě záhadněji. Podtrhnul poznámku zářivým úsměvem. "Multi-dimenzionální zařízení vyvinuté za účelem průchodu mezi jednotlivými místy v prostoru, čase i samotné realitě." Doktorka nad nečekaným vysvětlením zůstala z ústy otevřenými neschopná dalších otázek.
"No, asi bychom měli generálovi říct…," začal mluvit Denis Peterson. Mikel beze slov přikývl. Opustili ošetřovnu. Výtahem sjeli do spodního patra. Mikel naprosto přesně věděl, kde Hammond je, takže spíš než oni, vedl on je. Sam dohnala trojici v řídící místnosti. Využila chvilkového doktorčina zaváhání k rychlému útěku z ošetřovny. Generál právě hovořil o něčem se seržantem Sailerem. Zachmuřené čelo hovořilo o závažnosti situace, přičemž seržant držel v ruce kus kovového zábradlí z přístupové rampy. Zmlknul, když spatřil příchozí.
"Ááá, majore rád Vás vidím. Nečekal jsem, že tak brzo…," zmlknul uprostřed věty, jelikož zaznamenal někoho kdo sem nepatřil.
"Mikel," představil O'Neill neznámého prostě. Pokrčil rameny, čímž přiměl generála polknout jistou poznámku ohledně bezpečnosti.
"Jak se sem dostal?" nadhodil místo toho.
"Raději to nechtějte vědět pane. Dostal by jste z toho bolení hlavy," pozvedl ruce v zamítavém gestu.
"Dobrá. Tohle je Vaše práce?" Podal kus ulomeného zábradlí Mikelovi. Generálovi šlo připsat k dobru, že ani v nejmenším nezaváhal. Mikel se zájmem prohlížel zdánlivě nepodstatnou část místního zařízení. Nastavil senzory k maximálnímu průzkumu. Dobrou minutu zkoumal ulomené zábradlí. Pomalu mu z obličeje začala mizet barva. Konečně pochopil, jak moc přestřelil ve svém plánování. Někdo byl ještě o malý krůček před ním. Nebo taky ne. Možná právě tohle byla ta událost, jíž očekával. Ještě před ukončením analýzy probíral své možnosti. Skutečnost, že právě zabiják Bratrstva představuje nynější překážku potvrzovala původní domněnku o zásahu druhé strany. Konec konců bylo celkem logické očekávat patřičnou reakci. Skutečnost, že by druhá strana nechala jeho zásahy bez povšimnutí, zůstávala nepatrná.
"Ne moje ne…"
"A čí tedy?"
"Jeho…"
"Koho jeho!"
"Někoho, koho nechcete poznat blíž. Je tady, na základně."
"Vyhlaste poplach, máme tu vetřelce!"
"Nezastavíte ho."
"Proč ne!"
"Vaše zbraně nedokáží prorazit jeho pancíř. Ani Goauldské, co máte ve zbrojnici."
"Dobrá, jak ho zatraceně máme zastavit!"
"Zastavím ho osobně," pronesl bezvýrazně. Položil malou modrou kouli k řídícímu počítači. "Tohle by ho mělo odhalit." Přítomní v centrále udělali polekaně krok zpět. Modrá záře začínala pohlcovat místnost. "Za žádných okolností s ním nebojujte. Ať vaši lidé nahlásí pozici a pouze ho sledují. Určitě zkusí projít Bránou. Během půlhodinky pokryje detektor celou základnu a asi zhruba tentýž čas bude působit. Věřím, že ho tím přimějeme k pokusu opustit základnu."
"Dobrá!" přikývnul úsečně vydávající rozkazy.
První reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Neuběhlo ani patnáct minut. Do centrály přicházely první zprávy o pohybu nepřítele. Vyřadil výtahy a pohyboval se přístupovými šachtami. S přibývajícím časem přicházela hlášení stále častější. Mikel podle vzoru poznal, že míří tam, kde ho chce mít. Chtěl odlákat personál od místa kam skutečně mířil. Přesně podle plánu. Musel zjistit, kdo proti němu stojí. Modrá záře z detektoru, nejenže ho zviditelňovala, ale zároveň se stával zranitelný konvenčními zbraněmi. Nastavil ho s určitou zlomyslností právě takhle. Samozřejmě tuhle informaci si nechal pro sebe. Bude lepší, když nepoznají proti komu stojí. Rty se mu zvlnily v nepatrném úsměvu. Sice nic nebylo jisté, jenže zde nebyl čas pro pochybnosti. Na kratičký okamžik se zamyslel. V okamžiku kdy řídící počítač zadával neznámé koordináty, byl připraven. Letmý dotyk klávesnice společně s vyslanou myšlenkou provedl příkaz. Ochranná Iris okamžitě zapadla. Přestože přes tlusté neprůstřelné sklo nebylo slyšet co se děje dole u Brány on samozřejmě zachycoval sebemenší zvuk.
"Vykliďte prostor Brány!" zakřičel do mikrofonu před operátorským stanovištěm.
Okamžik pravdy nadešel. Učinil dva kroky zpět. Víc k rozeběhnutí nepotřeboval. Bez námahy proskočil tlustým pancéřovaným sklem. Dopadl s elegantním přemetem na nohy. Právě včas. Zabiják akorát odstrčil Denise Petrsona tvrdě ke stěně. V ruce třímal triniový nůž, kterým ho hodlal dorazit. Vrhnul ho po kapitánovi, míře přímo doprostřed čela. Denis značně otřesený a krvácející z rány spánku, sotva mohl uhnout. Nejspíš by to nestihl, ani kdyby nebyl napůl omráčen. Vnímal celý svět kolem zpomaleně. Doslova viděl letící nůž proti sobě. Čepel nedorazila až k němu. Mikel bleskově švihnul rukou s otevřenou dlaní, kterou nůž projel. Obličej mu postříkala nová dávka krve. Jeho přítel a učitel si zranění vůbec nevšímal. Zůstával nad věcí naprosto ignorující bolest. Vytáhl nůž z ruky. Přímo před očima se rána v ruce rychle zavírala. Sevřel pevně rukojeť nože. Tvář zbrázděnou úsilím. Během deseti vteřin čepel zasyčela, zakouřilo se z ní a zčernala. Zahodil, nyní již bezcennou zbraň na zem. Konečně věnoval plnou pozornost svému soupeři. Nevzpomínal si téměř na nic ze svého zajetí, tudíž nepoznával koho má před sebou.
"Ty!" vyštěkl zabiják nenávistně.
"Ano. Zdá se," pokrčil Mikel rameny.v
"Porazil jsem tě jednou. Vyřídím tě i podruhé!" zasyčel. "Tentokrát nemusíš zůstat naživu, takže s tebou skoncuju natrvalo!"
"Evidentně si pamatuješ mnohem víc věcí než já," udržoval Mikel lehký konverzační tón. "Možná kvůli svému předchozímu hrdinskému vítězství jste mi vymazali paměť."
"Dost řečí. Uvidíš tady a teď!"
"Máš 40 minut než se Brána zavře."
"Dost času!"
Dialog skončil. Dva bojovníci zaujali nenápadné pozice pro boj. Hleděli si z očí do očí pouhých pár vteřin. Poté se na sebe vrhli. Bez jediné hlásky, bojového pokřiku. Ani jeden z nich nepotřeboval ztrácet energii podobnými nesmysly. Započal skutečný souboj titánů. Zabiják byl po fyzické stránce mimořádně impozantní. Sice robustní postavy s tlustými pletenci svalů, ale mimořádně obratný a neskutečně rychlý. Naproti němu Mikel vypadal dosti uboze. Výškou se mu téměř vyrovnal, ale to bylo si vše. Žádné viditelné svaly, žádná atletická figura, dokonce měl nepatrně břicho. Přesto jako by si nebyl svého handicapu vědom. Útočil neméně rychle a nijak si se svým soupeřem nezadal. Schytané rány nevnímal.
Z hlavní centrály napjatě sledoval Jack s generálem a Sam právě probíhající souboj. Tohle je lepší než v televizi, proběhlo mu hlavou. Myšlenku ihned zaplašil. Boj na život a na smrt nepatřil k zábavným pořadům. Přes veškerou projevovanou sebedůvěru, bylo jasné, kdo musí zvítězit. Oba dva soupeři odhodili veškeré kavalírství a vytahovali jeden zákeřný trik za druhým. V jednom okamžiku už vypadalo, že se Mikelovi podaří ho uskutečnit. Trochu volného prostoru okamžitě využil. Z pouzdra opasku, který tam určitě předtím neměl, vytasil černou pistoli. Nemohl minout z takové blízkosti. Nešlo nikam uhnout. Zazněl výstřel. Zbraň s třesknutím odletěla ke stěně. Zabijáka střela pouze ožehla na rameni jinak nevypadal zraněn. Udělal dva kroky zpátky. Docházela mu trpělivost. Náhle prodloužená čepel dlouhé dýky zasvištěla. Neuvěřitelně rychlá reakce opět zachránila muže na nějž směřovala. Další sérii úderů odrážel díky pancéřované rukavici. Z druhé strany rukojeti vystřelila druhá čepel. Tentokrát již citelně zasáhla.
Mikel dlouhým saltem nazad uskočil přes tři metry zpátky. Zaznamenal vítězoslavný úsměv ve tváři protivníka. Hlupák, netušil kam ho celou dobu směřoval. Díky prvnímu kroku musel zůstat pasivní a čekat, až on sám vytasí svou speciální zbraň. Teprve pak mohl konečně použít svojí. Sevřel ruku v pěst. Z obou rukavic vystřelila trojice čepelí. Střihací katar, zbraň zabijáků. Čepele stejně kovově modré barvy. Úsměv ze zabijákovy tváře zmizel. Bez dalších průtahů Mikel udeřil. Tentokrát mnohem agilněji a výrazně ofenzivně než předtím. Situace nabrala nečekaný obrat. Střihací katar se v Mikelových rukou změnil na nástroj zkázy. V bleskových úderech doplněných neuvěřitelnou fitnesou tlačil nepřítele do defenzívy. Trojice čepelí vířila vzduchem jako blesk. Veškeré pokusy převzít iniciativu končily stejně. Přístupová rampa skončila v troskách doslova do písmene rozporcovaná sečnými zbraněmi, procházejícími kovovou konstrukcí jako nůž máslem. Časomíra neúprosně ukrajovala minuty k uzavření Brány.
Mikel konečně donutil soupeře k chybě. Možná ani nešlo o chybu, ale to nehrálo významnou roli, když trojici čepelí zabořil po okraj do hrudi zabijáka. Zařval, ani tak ne bolestí, jako spíš zuřivostí. Volnou rukou sáhl do opasku. Z malé zbraně vyšlehl paprsek energie. Odkrojil ochrannou Iris naprosto bez potíží. Červí díra zůstávala stále otevřená. Těžce zraněný zabiják, poté co odhodil soupeře ke stěně, nehodlal v boji pokračovat. Namáhavě vstoupil dovnitř. Mikel, sice otřesen tvrdým dopadem, přesto vyloudil ve tváři úsměv. Pomáhal Denisovi vstát. Postřehl k čemu došlo, při spuštěné Iris. Beze slov vstal, zatím co do prostoru dorazil Jack O'Neill a Samanta Cartrová. Na bráně začali znovu naskakovat symboly a započala aktivace zvenčí.
"Čekáme ještě na něco?" promluvil Jack, u kterého náhlá aktivace spojená se zničenou Iris vzbuzovala přinejmenším obavy.
"Ještě není konec," pousmál se Mikel. Jako důkaz jeho slov někdo prolétl Bránou. Udělal hezkých pár kotrmelců než zůstal nehnutý ležet. Zabiják bratrstva se vrátil zpátky, jenže tentokrát s dvěma pořádnými dýkami v hrudi. Sam poznala ihned komu patří.
"Asi neměl zpáteční lístek!" utrousil O'Neill sardonicky.
"Nejspíš," přikývnul Denis Peterson, ačkoliv sotva viděl.
"Čekáme ještě někoho?" nadhodil Jack tázavě.
"Ano, jednoho přítele," poklepal Mikel na zabodnuté dýky.
Musel si sám pochválit dokonale načasovanou akci. On splnil svůj díl. Nezabil ho. Ne, zabít ho musel někdo jiný. Nekonzultoval s ním žádné podrobnosti, ale snad postrčil události dostatečně důrazně, aby správní lidé na správném místě, pochopili instrukce. Chvilka dramatického ticha skončila průchodem Bránou. Příchozí sešel blíž, celkem hladce přes zničenou rampu. S mírným pobavením ve tváři přicházel Jack Hix. Přes levé oko měl dlouhou ošklivě vypadající jizvu, starou sotva pár hodin. Brána se za ním ihned zavřela. V pouzdře za opaskem se pohupovala pistole. Bezvýrazně dorazil ke své oběti. Vytáhl obě dýky. K údivu přítomných na první nezůstala kapka krve, zato druhá zůstala temně rudá. Zasunul si je do pouzdra zavěšeného k opasku po levé a pravé straně. Posléze vytáhnul nebezpečně vypadající zbraň. Zamířil na mrtvé tělo. Stiskl spoušť. Výboj ze zbraně obklopil celé tělo a během sotva deseti vteřin ho úplně odpařil. Stejně nenuceným způsobem zasunul pistoli zpět do opasku.
"Tak tomu říkám uklidit nepořádek," utrousil O'Neill.
"Ano úklidové čety budou mít co dělat," přikývnul netečně. "Právě teď vojáci aliance likvidují zbytek."
"Vždy mám radost, když události dospějí ke správnému konci," podotknul spokojeně Mikel.
"Velmi dobře načasované, řekl bych."
"Správné načasování patří k mé práci," pokrčil neurčitě rameny, zatím co podpíral Denise a vedl ho na ošetřovnu. Sám nevypadal o mnoho lépe. Během souboje utržil dost ran, sečných i drtivých. Ochranný pancíř zabránil zlomeninám, ale regenerační proces nešel spustit. Bude potřebovat klidné místo, aby opravil svůj oblek a mohl vyléčit fyzická zranění. Ve svém domě zanechal tajnou místnost kam uložil potřebné vybavení pro podobné případy. Místnost zůstávala fázově posunutá. Nehrozilo nebezpečí odhalení. Ovladač měl stále nepoškozený u sebe.
"Prokázali jste nám velkou službu," kývnul Hix směrem k Sam. "Což nehodlám ponechat bez povšimnutí. Bohužel teď musím zpátky, abych stihnul zbytek konference. Během deseti dnů čekejte mého zástupce. Nechápu jak jsi ho přesvědčil Mikele, ale zabralo to," nasměroval poslední poznámku ke svému předchůdci.
"Věř mi, nebylo vůbec jednoduché ho přesvědčit. Teprve, když pochopil, když přijal pravdu, potom přijal i svou roli," přitakal směrem k Hixovi, ignorujíce, že nikdo z přítomných nemá nejmenší tušení o čem vlastně mluví.
"Dohodneme budoucí trvalejší vztahy." Promluvil znovu Hix směrem k plukovníkovi. Hladce přeskočil zničenou rampu. Zatím co mluvil začala se znovu zadávat zpáteční adresa. Bez dalších průtahů odešel otevřenou červí dírou pryč. Dříve než kdokoliv stačil zareagovat.
"Trochu jsem ztratil souvislost," pronesl O'Neill, který se vzpamatoval jako první. Mikel pokrčil rameny a podpíral mířící k výtahu. Sám si nebyl příliš jistý v kolenou, ale nehodlal dát najevo žádnou slabost. Konečně došlo k očekávanému vyvrcholení další kapitoly historie. Ano, znovu se psala historie Nové kolonie. Znovu krvavým písmem. Ne, nemohl stát znovu v jejím čele. I kdyby sebevíc chtěl. Ani teď, když hrozba Bratrstva skončila. Občas mu chybělo to nekonečné plánování a jemné manipulování s osudy. V tom byli Chartokové jedineční a onn si jejich rasu nesmírně oblíbil. Víc než kteroukoliv jinou rasu s níž se kdy setkal.
Kapitola 18 - Překvapení
Země, základna Stargate Čejenská hora oblast ColoradoDeset dní poté, co došlo k mimořádné situaci na základně SGC, hvězdná brána hlásila přítomnost příchozí červí díry. V řídící místnosti bylo plno. Generál Hammond samozřejmě zamračeně očekával, koho sem čerti nesou, ačkoliv lhůta stanovená admirálem Hixem právě vypršela. Téměř na vteřinu přesně. Vedle něj také kompletní tým SG-1 a všichni se snažili tvářit neutrálně. Společně s nimi i Tasha v obyčejném modrém obleku s logem SGC. Stála vedle Sam a ze všech přítomných vypadala nejklidněji. Zapadl sedmý zámek. Gejzír energie z Brány vytryskl a stáhnul se zpátky zanechávající jezírko v šesti metrovém kruhu. Ochranná Iris zůstávala na místě. Z druhé strany přicházel signál. Mnohem rychleji než z vysílačů vybavených SG týmy.
"Identifikace Nové kolonie potvrzena pane," otočil operátor u monitoru pohled zpět ke generálovi.
"Rozumím." Přikývl, ale nic neříkal. Pohledem zamířil na Tashu.
"Co Hix řekne platí," pokrčila rameny. "Dokud bude Iris zavřená nikdo neprojde."
"Otevřete Iris!" nařídil ihned.
"Ano pane!"
"Pojďme uvítat hosty," pokynul rukou směrem k prostoru Brány.
Malá ozbrojená jednotka už stála připravená u přístupové rampy. Tři po každé straně. Původní rampu bylo nutné odvést pryč a postavit novou, protože jakákoliv oprava nepřicházela v úvahu podle stylu, jakým ji Mikel s neznámým zabijákem, doslova rozsekali doslova na kusy. Podle nespecifikovaného pořadí se pětice uskupila do jakési uvítací formace. Generál v čele, členové SG-1 po dvojici vlevo a vpravo. Tasha zůstávala neutrálně kdesi víc vzadu. Vteřiny ubíhaly. Nakonec červí díra vyplivla postavu v kápi. Zavrávovala při prvních dvou krocích, než se konečně ustálila. Odepnula sponu pláště u krku a odhalila svou tvář. Postoupila ještě pár dalších kroků vpřed. Byla vyšší pružné postavy, modré oči, hnědé vlasy, malý nos. V černé téměř elasticky lesklé uniformě s stříbrným lemováním a pěticí zlatých insignií. Nechala, aby si jí pořádně prohlédli.
"Jsem komodor Kathrin Jensová, pobočník admirála Hixe." "Vítejte na Zemi," podával ji generál okamžitě ruku. S mírným přikývnutím ji stiskla.
"Takže komodor," vmísila se do debaty Tasha, dříve než nadešlo běžné představování.
"Ano. Údajně z nedostatku vyšších důstojníků," povzdechla si navenek útrpně.
"Něco jsem ohledně toho zaslechla než…," chtěla říci než si uvědomila o čem mluví.
"Dovolte abych Vám představil moje…," zkoušel generál převzít iniciativu.
"Děkuji, ale není třeba. Vím o koho jde," přerušila ho taktně. "Mým úkolem zde, je projednat návrh budoucí spolupráce, pokud o ní budete mít zájem."
"Ovšem. Tudy prosím."
Konferenční sál v 26 patře, kam vyjeli výtahem bez potíží pojal všech sedm účastníků. Denis Peterson už na ně čekal. Usedli do pohodlných křesel a čekali co bude. Pohledy pozemšťanů samozřejmě směřovali k Charitské ženě, vyslané z Nové kolonie.
"Nová kolonie vstupuje do poslední fáze příprav k osvobození Lioňaské unie. Naše předsunuté hlídky, provádějí průzkum bojem a působí nepříteli škodu, než společná flotila aliance soustředí síly. Díky vaší neocenitelné pomoci, došlo k obnovení aliance a Lioňané byli členy."
"Jednoduše řečeno, soustředí všechny zdroje jinam a k vám se dostanou až potom, co vyřídí svoji záležitost, pokud ovšem nedojde k radikální změně jejich postoje!" podtrhla Tasha nečekaně situaci. Pokud vyvedla Kathrin z míry, nedávala to nijak najevo. Vlastně nevypadala vůbec zaskočeně. Pořád se slabě usmívala.
"Nemáš vůbec pravdu Tasho," učinila zamítavé gesto. "Samozřejmě větší část zdrojů přesouváme do plánované ofenzívy. Ovšem skupina jedna má vlastní zdroje a ty budou připraveny pro zdejší účely."
"Opět jednoduše řečeno nemůžete cokoliv převést z oficiálních zdrojů, protože by se o tom dozvěděla vláda. A vláda by samozřejmě nesouhlasila s poskytováním pomoci, jakékoliv materiální pomoci z níž by neměli užitek."
"Ano. Ovšem vlády přicházejí a odcházejí a názor případné nové vlády, nemusí být tak zatraceně konzervativní, jako té stávající."
"Hodláte svrhnout vládu?"
"Neřekla jsem, nic takového."
"Z kontextu vyznělo, že ano."
"Pouze možnost Tasho. Dlouho jsi nebyla v Nové kolonii. Neznáš všechna fakta."
"Raději nechci znát žádná fakta."
"V první řadě bychom vám chtěli přidělit trvalého vyslance, který bude jednat naším jménem a s nímž budete moci řešit veškeré potřebné otázky," pokračovala jako by nepřestala.
"Souhlasíme."v "Máme samozřejmě požadavky ohledně našeho vyslance na nichž budeme trvat, ale mohu vás ujistit, že nepůjde o žádné přemrštěné požadavky."
"Jaké konkrétní požadavky?"
"Ty probereme nakonec," zvedla ruku v zamítavém gestu a přešla k dalšímu tématu. "Dále obnovujeme naší základnu Alfa2. Vybavení základny vám bude po dohodě k dispozici, ovšem naše původní podmínka platí."
"Která podmínka?" zajímal se O'Neill.
"Víte moc dobře která!" odtušila významně.
"Za jak dlouho obnovíte svou základnu?" přešel rychle Denis Peterson k původnímu tématu.
"Během dvou měsíců vystavíme ozbrojenou enklávu okolo Hvězdné Brány." "Myslím, že mě tady nepotřebujete," vstala najednou Tasha. "Půjdu se podívat na ošetřovnu." S tím opustila konferenční místnost.
"Aha…, no takže jako první část přesuneme materiál ke stavbě dvojice nových raketoplánů," zkoušela komodor přejít její odchod co nejrychleji. Už zapomněla, jaká může Tasha být. Nesnášela tajemnosti a Hixovy manévry v sobě rozhodně nesly přídech tajemna.
"A není v tom nějaký háček?" zamrkala při překvapivé otázce položenou Sam. Druhá blondýnka položila stejně míněnou otázku, jako Tasha. Možná pochopila kam míří.
"Dobrá, řeknu to na rovinu," naklonila se blíž. "Rada starších, naše civilní vláda by nikdy nesouhlasila se spoluprací s vámi. Jste příliš zaostalí, příliš nevypočitatelní, příliš chaotičtí."
"A vy si to nemyslíte?" přihodil otázku O'Neill.
"Samozřejmě, že si to myslíme. Ale my hledíme na věci z jiného pohledu. Nejenom, že vám jsme velice zavázáni. Admirál Hix má smysl pro podobné věci. Pojem čest a vděčnost pro něho znamenají víc než připouští před vládou. Máte v sobě velký potenciál, který žene celou vaši rasu kupředu. Potenciál, který nám v současné době chybí nebo je v silném útlumu."
"Chápu."
"Aby jste pochopili, tak není naším úmyslem dát vám jen tak k dispozici technologie, jež dalece přesahují vaše možnosti. Hlavně zbraně, ty představují největší nebezpečí. Jste nevypočitatelná rasa a podle našich předpokladů by jste se zničili mezi sebou."
"My přeci hodláme ty zbraně chceme použít k ochraně Země!" Namítnul okamžitě O'Neill. Kdykoliv nějaká jiná rasa ať už Toláni nebo Asgardi tohle pronesli dostával menší záchvat nepříčetnosti. Jenomže Tolláni už byli minulostí. Jenom díky jejich oběti zde ještě seděli.
"Možná dnes, ale zítra…..," usmála se při pronesených slovech.
"Tedy dobře. Říkáte dva raketoplány…," přenesl Denis Peterson rozhovor zpátky k tématu.
"Možná i tři, záleží na tom, kolik materiálu bude k dispozici."
"Říkáte, že nám nechcete dát žádnou vyspělou technologii a přesto pro nás postavíte dva moderní raketoplány?"
"Ne tak docela."
"Co tím myslíte?"v "Neřekla jsem postavíme. Říkala jsem přesuneme materiál ke stavbě," upřesnila s lišáckým úsměvem. Tenhle kapitán měl rozhodně něco do sebe. Podle pokynů měla právě takového člověka mezi lidmi najít a skutečnost, že na něj narazila hned v úvodu, značně ulehčovala dokončení mise. "Postavíte si je sami, pod naším odborným dohledem. Dodáme konstrukční inženýry a zkušebního pilota. Vy určíte místo, kde bude stavba probíhat. Stavbu provedou vaši lidé tady na Zemi. Tím pádem hladce obejdeme jeden článek dohody."
Zkřížila ruce na stole, pohodlněji se opřela a očekávala reakci. Generál vypadal souhlasně. Dobré znamení. Podle všeho také dal souhlas. Jednání tudíž pokročilo k dalším bodům. Žádný další konflikt nenadešel. Lidé přes úvodní nedůvěru přeci jen poněkud pookřáli při dohodě o poskytnutí vybavení ze základny Alfa 2. Využila svých řečnických schopností, aby je přesvědčila o upřímně míněné spolupráci. Dál do budoucnosti zatím nespecifikovala. Konec konců od toho zde byla vyslankyně. Nemohla zakrýt úsměv při výběru. Ano určitě budou překvapeni. Hix provedl volbu velice rafinovaně, přičemž zabil dvě mouchy jednou rannou.
Jednání skončilo. Z výsledku vyplívalo, že obě strany jsou spokojené. S tím také Kathrin Jensová opustila základnu SGC. Ustanovila termín příchodu jejich vyslankyně, plus podmínky s tím spojené. V konferenčním sále ještě probíhala poslední závěrečná porada. Nic důležitého, spíše organizační drobnosti. V podstatě již vybrali i budovu v níž by vyslanectví mohlo být. Generál Hammond vstal s úmyslem informovat prezidenta o stávajících jednáních. Ještě než tak učinil vyžádal si Denis gestem slovo.
"Ano kapitáne?" pobídnul ho generál netrpělivě.
"Rád bych zde nadhodil jistou záležitost, když jste všichni tady pohromadě."
"Co máte na mysli?"
"Nejde o služební záležitost," začal trochu nejistě. "Moje matka bude mít za deset dní narozeniny a požádala mě, abych pozval pár přátel k malé neformální oslavě."
"Hmm," zamyslel se Hammond. "Proč ne."
Většina osazenstva se zatvářila souhlasně. Kromě jedné osoby. Samantha Cartrová, jako jediná nedávala najevo žádné nadšení. Přemýšlela o něčem úplně jiném a na žádnou oslavu neměla sebemenší náladu. Vlastně se právě potřebovala vyznat sama v sobě. Sice vypadala znovu jak měla, ale kdesi uvnitř došlo ke změně. Rozhodně nechtěla, aby se v tom někdo vrtal. Vzpomínky na poslední události zůstávaly podivně vzdálené. Vybavovala si určité okamžiky dost jasně, ale zbytek prostě někam zmizel.
"Díky pane," přikývnul. "Jen prosím žádné slavnostní uniformy nebo cokoliv podobného. To by nebylo ani trochu vhodné."
"Co tedy přesně?"
"Něco hodně neformálního," hledal ta správná slova. "Jako by jste prostě jenom náhodou jeli kolem."
"Jasně, proč ne," souhlasil Jack za všechny.
Večírek probíhal v příjemné atmosféře. Oslava narozenin Denisovy matky rozhodně patřila k příjemnějším okamžikům, které přítomní za posledních pár měsíců zažili. Mikel spokojeně sledoval nad svou sklenkou průběh. Tasha s Johnatanem seděli až na kraji a cosi si mezi sebou šuškali. Tolkin vypadal opravdu mnohem lépe, ačkoliv poslední fáze transplantace levé plíce proběhla před dvěma dny. Nemusel si dělat starosti, tihle dva konečně dokončí, co dávno chtěli začít. Určitě nepůjde o nic obyčejného. Trochu více starostí měl o jinou dvojici. Denis seděl nalevo od Sam. Mezi nimi byla doktorka Fraiserová. Právě ona udržovala zdání hovoru. Blonďatá Samantha, však poslouchala sotva na půl ucha. Odpovídala jednoslovně, s nuceným úsměvem. Usrkávala pomalinku ze své sklenice. Pohled upírala stále častěji někam mimo. Kdykoliv zkusil vyhledat její pohled prudce ucukla. Podobně reagovala i na Denise. Povzdechl. Tady bude muset nechat působit náhodu. Zato trojice ve složení, Teal'c, Daniel a Jack živě hovořila. Daniel právě cosi vysvětloval Tealcovi za Jackova přispění. Podle lehce pobaveného jaffova výrazu, neměli příliš velký úspěch. Poslední dvojící byla generál Hammond s Marií. V pozdějších hodinách večírku začali první účastnící odpadat. Zaznamenal za sebou Tashu.
"První patro druhé dveře vpravo," vtisknul jí do ruky klíč. "Koupelna je po levé straně." Ještě než stačila jakkoliv zareagovat popsal jí pokoj v prvním patře, připravený speciálně pro dva. Rychle se vzdálil. Chvilku nevěřícně sledovala jeho záda. Nakonec pokrčila rameny. Vzala Johnatana lehce za ruku a odcházeli pryč. V duchu přestala myslet proč. Místo toho soustředila svou pozornost k mnohem důležitějším věcem.
Jakožto jeden z hostitelů a organizátorů začal Mikel nenápadně obcházet společnost. Téměř nikdo nezaznamenal jejich odchod. Pouze doktorka, která se v ten okamžik otáčela jejich směrem.
"Kam jdou?" položila tichou otázku.
"Můžete třikrát hádat," odtušil.
"Aha," odkašlala si a znovu obrátila pohled zpátky. v
"Přesně tak."
"Víte, chtěla jsem se Vás zeptat jak jste…"
"Jak jsem to udělal?" usmál se. Chvilku přemýšlel co odpoví. "Těžko najít slova, kterými bych Vám to mohl popsat. Ne v jazyce, kterému by jste mohla rozumět." Zanechal doktorku stejně jako Tashu zaraženou stát. Odkráčel k jiné skupince. Využil akorát chvilky, kdy Jack opustil diskusi s úmyslem dolít si prázdnou sklenici. Nenápadně k němu přistoupil. Překvapení vyšlo přesně podle očekávání. Leknutím upustil sklenici, kterou bleskově zachytil těsně před dopadem na zem. Pohledem ji znovu zvednul nahoru. Ani kapka nevystříkla ven ze sklenice.
"Díky," sevřel Jack sklenici pevně do ruky. S ušklíbnutím přešel předvedené představení.
"Řekni mi, co si myslíš o Hixovi?"
"O Hixovi? Proč?"
"Rád bych znal nějaký nezaujatý názor."
"No…, on je takový…..," hledal Jack slova.
"Tajemný, záhadný, vždy o dva kroky vepředu?" nadhodil možnosti.
"Jo přesně tohle mám na mysli!" přisvědčil okamžitě
"Potom splnil veškeré očekávání."
"Čí očekávání?" zajímalo ho. Sám začínal tušit jakou odpověď dostane.
"Samozřejmě moje," potvrdil Mikel jeho domněnku. "Kdo myslíš, že ho jmenoval admirálem?"
"Aha," zahučel. "Na tohle si nikdy nezvyknu. Vlastně pořád ani nevím, kdo vlastně jsi."
"Jo, já taky ne," poznamenal vážně.
Už od okamžiku kdy Sam vstoupila do pomyslné laboratoře, v suterénním prostoru Denisova domu nemohla než zírat. Vybavení téměř totožné, možná dokonce lepší než měla sama na základně. Nepřeháněl ani v nejmenším. Možná proto se nechala zlákat k malé prohlídce a dokončení posledního projektu na němž společně pracovali a unikla tak z probíhající oslavy. Doma žádnou laboratoř neměla, kromě svého notebooku. Z bezpečnostních důvodů, držela své projekty v tajnosti, před blízkým okolím. Přesto se pustila s Denisem do práce s podivným pocitem. Nenechávala jí spát postel v rohu místnosti. V celé místnosti působila jako pěst na oko. Nedokázala dát do práce obvyklé nadšení. Myšlenky se jí toulaly úplně jinde. Vnímala hlavně jeho přítomnost. Co říkal, zachytávala pouze letmo.
"Sam, vnímáš mě?" zamrkala nad otázkou.
"Ano? Co jsi právě říkal…," vykoktala rozpačitě.
"Je ti něco, vidím jak se chvěješ?"
"Hloupost nechvěji se!" zamítla trošičku příkře.
"Celá hoříš," poznamenal poté co přiložil dlaň na její tvář. Hned ji dal pryč. Chtěla aby tam zůstala, jenže on začal něco hledat. Konečně vytáhl barevnou karafu a nalil plnou sklenici, jak ihned zjistila studené vody. Přiměl ať se posadí a vypije celý obsah. Kupodivu chladná voda přinesla určitou úlevu.
"Je ti líp?" řekl starostlivě.
"Díky," podala mu prázdnou sklenici. Odložil ji někam dozadu. Znovu jí věnoval zkoumavý pohled.
"Práci necháme na někdy jindy," navrhnul obratem. "Někdy až bude vhodnější chvíle."
"Ne! To je v pořádku. Jsem v pohodě!"
"Nejsi," zavrtěl hlavou.
"Jsem!" trvala na svém.
Chvilku jí hleděl zpříma do očí. Krátce povzdechl. Zavrtěl hlavou nad neústupností blondýnky. Najednou dostal menší nápad. Jisté vysvětlení dávalo najevo…. Než stačila cokoliv dalšího říct, políbil ji. Levou ruku položil na její levou tvář a čekal co přijde. V nejhorším případě, pokud špatně odhadl situaci, přijde facka. Nepřišla. Místo toho opětovala polibek stejně vášnivě a objala ho.
"Už je to lepší?" nadhodil tiše jakmile se jejich rty oddělily.
"Skoro," vydechla toužebně. Přišel další mnohem hlubší a důvěrnější polibek. Trvalo snad celou věčnost než skončil. Tak to Sam alespoň připadalo.
"Proč jsi mi neřekla, že se ti líbím?" nadhodil škádlivě.
"Ale no tak prosím tě," zrozpačitěla. "Zapomínáš, že jsem o tolik starší než ty… a..."
"Záleží, jaký je mezi námi rozdíl?"
"Určitě jsi potkal jinou a mladší…," zčervenala nad nečekanou poznámkou.
"Od mého příchodu do SGC žádnou!"zamítnul rezolutně.
"Děláš si legraci!"
"Vůbec ne!" zvážněl a pokračoval. "Vlastně od první mise jsem se do tebe zadíval. Jenže tys vypadala, že mě nebereš, tak jsem si myslel…," ponechal pointu nevyřčenou.
"Opravdu?"
"Nebyl tu Mikel, aby mi poradil, či potvrdil jestli se ti líbím já," odtušil nezvykle vážně.
"Víš, já jsem si zpočátku vůbec neuvědomovala co cítím. Až po naší druhé misi na P8X-125 mi konečně došlo….," odvrátila hlavu skrývajíc další rozpaky.
"Není důležité kdy to bylo. Důležité je co s tím uděláme teď." Posadil se na židli a Sam stáhl sebou na klín. Tím vyrovnal mírný výškový rozdíl mezi nimi. Teď, když věděl co k němu cítí,nemusel váhat. Přitáhl ji k sobě blíž a znovu okusil její rty.
Svět pro ní přestal existovat. Jediné co vnímala byl on. Stal se něčím nepopsatelným. Chemickou reakci mezi nimi nedokázala zastavit, ani kdyby chtěla. Jeho rty, jeho ruce, které postupně pronikaly skrz oblečení a hladily všude kam se dostaly. Nezůstávala ani v nejmenším pozadu. Vyprskla smíchy, když zklamaně prohlásil, že čekal spodní prádlo s kytičkama, srdíčkama, nebo přinejmenším symboly zvěrokruhu. Díky téhle poznámce z ní spadly poslední zbytky napětí. Netrvalo dlouho a ze židle se přesunuli na postel a tam konečně mohli pustit uzdu vlastní fantazie….<*** Cenzored ***> Venku už svítalo, když Sam vyčerpaná, zpocená dopadla na postel vedle Denise. Z původních jemných mileneckých hrátek se vyklubala pořádně divoká noc. Takové menší dostihy, kdo vydrží déle. Nakonec vydržela ona. Dosáhla vítězství, ačkoliv samotné skóre přestala počítat někdy po půlnoci. S křečovitým úsměvem pohladila Denise po tváři. Usnul vyčerpáním dřív než poslední kolo skončilo. Přitulila se k němu rukou hladící hladkou hruď, beze stop obvyklého ochlupení. Právě tohle zjištění, pozvedlo její vlastní mínění o něm v pomyslné stupnici výš. Během noci se o něm dozvěděla mnohem víc než za celý rok. Kromě milování si vzájemně povídali. Přitáhla si pokrývku blíž k nahému tělu. Celé ty roky u SGC si odpírala jakékoliv potěšení ze vzájemného vztahu. Kromě své práce, jež jí přinášela uspokojení, ale tomuhle se stěží vyrovnala. Uvědomovala si, že právě porušila předpisy. Neměla sílu nad tím příliš hloubat. Během okamžiku upadla do hlubokého spánku.
Probudila se sama o mnoho hodin později. Digitální hodiny ukazovaly čas kolem poledne. Přesunula pohled vedle sebe. Denis vedle ní nebyl. Zřejmě vstal dříve a nechtěl jí budit. Zazívala a rozkošnicky se protáhla. Odhrnula deku hledající oblečení. Nikde neviděla nic. Zneklidněla. Po zaklepání na dveře skoro vyskočila z kůže. Přitáhla si přikrývku až ke krku. Netušila zda za dveřmi stojí on. Podle zaklepání nejspíš ne. Měla pravdu. Do dveří vešel Mikel. S výrazem neprozrazující naprosto nic. Přesto za tím neutrálním výrazem cítila jistou spokojenost. V jedné ruce držel hebký, bílo-šedý ručník. V druhé ruce šaty, které měla večer na sobě. Pečlivě složené, podle příjemné vůně právě čistě vyprané. Obojí položil na židli.
"Koupelna je po druhé straně chodby." Bylo jediné co pronesl. Nečekajíc odpověď vyšel ze dveří ven.
Sotva zapadly dveře okamžitě vstala. Nejprve sáhla po oblečení. Posléze zaváhala. Menší sprcha po ránu by určitě nebyla špatná. Popadla ručník, do jedné ruky a šaty do druhé. Vyšla ven. Koupelnu našla okamžitě. Jediné dveře po druhé straně chodby. Vklouzla dovnitř. Silný proud vlažné vody příjemně osvěžil. Vylezla ven s mokrými roztřepenými vlasy. Utřela se do sucha a následně oblékla. Nejprve chtěla odejít pryč, ale nakonec zvítězila zvědavost. Kuchyni našla okamžitě podle dvou mužských hlasů. Jeden zcela jistě patřil Denisovi a druhý Tolkinovi.
"Prostě nikdy nenadešla vhodná chvíle," slyšela Koloniálního kapitána zasvěceně hovořit. Nemusela hádat o kom asi mluví. Kroky po schodech ji přiměly se ohlédnout. Tasha scházela dolů. Krátké vlasy stejně mokré. Před chvíli musela také vylézt ze sprchy. Podivná shoda náhod.
"Ahoj," pozdravila Tashu jako první.
"Ahoj," odvětila s zářícím úsměvem.
"Vypadá, že nás čekají dole v kuchyni," ukázala rukou na dveře z nichž zaslechla dvojici hlasů.
"Pak je nenechme čekat!"
Epilog
Nová kolonie, soustava LX. Hvězdný čas 2222,5,5Horakus dorazil společně s Hixem do Chaocké kolonie Lexon3. Nově získané informace ho nijak nepotěšily. Doufal, že záležitosti cti uzavřel před sedmdesáti lety společně s bratrem. A najednou se objevila ona. Veřejně prohlásila svou pokrevní příbuznost s Wotkinsem alias Tanarisem. Tanaka ho přeci jen doběhl. Stín kdysi největšího nepřítele ho pronásledoval až do současnosti. Stín o němž si myslel, že dávno vybledl. Tradice a čest pro něj neznamenaly totéž co před sedmdesáti lety. Tenkrát bylo všechno jiné. Od té doby se mnohé změnilo. Počáteční nechuť z návratu zcela zmizela, když konečně prohlédl všechny zprávy. Nejdříve nechtěl věřit co v nich našel. Teprve poté pochopil proč Hix trval, ať nějaký čas zůstane. Stále nechápal proč ho admirál vmanévroval do stávajícího postavení. Co si od toho sliboval. Cítil v pozadí politiku, ale samotné důsledky hovořily nejasně. Jedna věc byla jasná, stávající velitel Koloniální flotily byl mnohem chytřejší a prohnanější než dával najevo.
Ta mladá dívka Leitha, naprosto nekompromisně vyřídila Gordonova syna Goruse. Způsobem, z něhož mnohým vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Během, své cesty sem kontaktoval pár rodinných přátel, aby vyzvěděl něco víc o téhle Leithe. Před jedenácti lety vyhlásila krevní mstu jak Gordonovu klanu, tak i Krystinovu. Kvůli způsobu jak hanebně se zachovali k její matce. Nemohl nesouhlasit. Takové počínání doslova volalo pro odplatu. Neznal Gordona, ale z toho co slyšel tak právě on stál za spiknutím s úmyslem navrátit staré časy. Neváhal použít jakékoliv prostředky k prosazení svých cílů. Teď když padl ozývaly se první opatrné hlasy vyjadřující nesouhlas s jeho postupy. Zato Krystin patřil k hlavním odpůrcům. Uznávaný, ctěný a hlavně čestný muž. I přes veškeré uznání získal jen nemnoho následovníků. Odmítnutí přijmout vlastní sestru na druhou stranu k němu vůbec nesedělo
První fázi Leitha splnila, ačkoliv zůstala zahalená rouškou tajemství o níž všichni hovořili neurčitě. Stala se hlavou matčina klanu. Bezodkladně vyzvala Goruse na souboj. Gorus patřil přes své mládí k nejobávanějším válečníkům. Přesto s ním jednoznačně zametla. Předtím stačila prohlásit svou pokrevní příbuznost s klanem Tana. Evidentně věděla, že přiletěl s expedicí zpátky. Co přesně sledovala netušil. Nepociťoval žádný strach ani obavy z nadcházejícího střetnutí. Mohl ho jednoduše ignorovat, odletět do neznáma a zapomenout. Pro něj samotného už dlouhé roky neexistoval žádný důvod k osobní pomstě. Začal vlastní rozsáhlou kampaň Na okraji a veškerou pozornost upřel tímto směrem. Strávil dlouhé roky budováním nárazníkového pásma proti hrozivému nepříteli. Ovšem za stávající krizové situace nešlo nejednat. Zraky mnoha Chaoků, nemnozí z jeho vlastních lidí se upíraly směrem k němu. Demoralizující účinek případného ústupu by bezpochyby otřásl celou Chaockou komunitou. Stabilitou v současnosti pro Novou kolonii tolik důležitou. Stabilní domovský systém znamenal výraznější podporu v podobě nových lodí, zásob a tolik potřebného personálu.
Neexistovaly pochybnosti. Zvítězí. Konec konců má výhodu jíž nemůže nevyužít ani kdyby chtěl. Věděla o tom? Věděla, že on s Arnem prošli před necelými čtyřiceti lety určitou podstatnou změnou, během havárie Dravce Oko 7Z? Nejspíš ne. Ale něco přeci. Jinak by tady nestála. Zahloubán v myšlenkách pokračoval přístupovou chodbou směrem k Aréně. Ignoroval pohledy přítomných. Zůstal netypicky v uniformě. Soubojová aréna sice nevyžadovala žádný předepsaný úbor, ale bylo zvykem přijít v rodinné zbroji. Proto vzbuzoval jistý údiv, ale zároveň i očekávání. Zahlédl konec tunelu. Zastavil. Co vlastně hodlá udělat? Přišel naplnit přísahu, která se vztahovala ke klanu Tana. Proč tedy pochyboval? Jediné co musí udělat je zabít Leithu před očima všech přítomných. Naplní rodinou čest, opakoval si než udělal další krok. Vyšel ven. Velký kužel světla ozářil bojiště. Diváci zůstali v přítmí kruhové haly. Veškerý hluk ustal. Naprosté ticho, tak že bylo slyšet kroky příchozích.
Poprvé spatřil svou sokyni. Leitha rozhodně nebyla podle svého věku pouze dívka, ale žena a byla si toho plně vědoma. Sebevědomé držení těla společně s hrdým výrazem tváře hovořilo za vše. Nemusel být telepat aby z nálady publika vycítil určitou podporu téhle ženě. Stejně tak jako druhá část publika stála na jeho straně. Kdo měl více příznivců nehrálo roli. Přistoupil trochu blíž. Aniž by pohlédl pod nohy přešel čáru vymezující bojiště. Zatím neučinil jediný náznak pohybu. Rituální nůž zůstával zasunutý v pochvě opasku. Nehnul brvou, pouze obloukem opatrně obcházel kolem ní. Ona samozřejmě učinila totéž. Netasila zbraň, ani žádným jiným způsobem nedala najevo co hodlá udělat. Obvyklá vyčkávací taktika, tolik typická u podobných soubojů mohla začít. Až na to, že Horakus vyčkával z úplně jiných důvodů. Potřeboval si utřídit myšlenky.
Pozorně sledoval její obličej. Každou stránku, každý rys porovnával s Tanakou. Jediný muž, kterého chtěl skutečně zabít unikl trestné výpravě. Místo něj zabil spoustu jiných, které jak s odstupem času zjišťoval zabít ani nechtěl. Chtěl Tanaku, ale toho dostal doktor Krones. Další mrtvý muž. Také skončil rukou někoho jiného. Osud mu nechtěl dopřát skutečné pomsty. Čím déle pozoroval tím méně viděl co chtěl. Podobnost s Tanakou byla skutečně nepatrná. Zato při porovnání s Tanarisem zaznamenal určitou podobnost. Hlavně ty oči. Zbytek měla po matce. Stála v pozadí, ukrytá ve stínu první řady. Vnitřním zrakem viděl obavy společně se strachem vepsaným v její tváři. V duchu si povzdechl. Ukončí celou situaci rychle. Nebude dělat žádné představení pro publikum. Žádné drama. Rukou sjel neochvějně k rukojeti nože. Ucítil důvěrně známý tvar rituální zbraně. Nepatřila jemu. O svoji přišel před mnoha lety. Sám netušil kde ani jak. Nebylo to nijak důležité, protože všechny tři byly naprosto stejné. Vyrobené ve stejný den stejným mistrem k upevnění klanového spojení. Dvě zůstaly navždy ztraceny. Pouze jediná z nich zůstala. Albinova. Nejmladšího z bratrů sloučeného klanu. Neopotřebovaná, Albin ji nikdy nepoužil. Nemohl, zemřel mnohem dřív. Pamatoval Albina jako veselého mladíka a nadějného důstojníka, kterého měl snad každý rád. A přesto jeho život musel skončit předčasně. Vlastně mu bylo přesně tolik co Leithe. Netušil proč ho právě tato skutečnost zarazila. Čepel padesáti centimetrové dýky vysunul sotva do poloviny.
Udělá co musí, opakoval si znovu. Na druhý pokus vytáhl zbraň z pouzdra celou. Nezaujal žádný útočný ani obranný postoj. Zastavil. Zvažoval, zda bude nejlepší dýku hodit, či raději postoupit blíž. Ona naproti němu netasila. Ostražitě ho sledovala. Nejspíš vytušila oč se pokouší. Zvolil druhou možnost. Zůstala naprosto klidně stát, ruce složené na prsou. Něco nebylo v pořádku. Přes bezmeznou důvěru ve své schopnosti postupoval obezřetně. Jistá skutečnost mu unikala. Hodlal na ní znát odpověď, dřív než přistoupí k činu. Přesunul se do pozice, v níž stál proti Hixovi vysoko na tribuně a Leitha k němu otočená zády. Nepohnula se. Vyslal citlivé smysly hledat příčinu. Jediné co vycítil byl zvláštní klid. Z admirála na tribuně vycítil velmi málo. Působil stejně uvolněným dojmem jako před začátkem. Zato její ledový klid musel notnou chvilku analyzovat. Konečně porozuměl. Pocit naprosté odevzdanosti. Takže věděla, že nad ním nezvítězí. Vlastně ani nehodlala tasit zbraň. Stála zády skýtající ideální cíl k útoku.
Až příliš dobře si to uvědomovala. Od okamžiku kdy opustila Hexon 5 úplně dospěla. V poměrně krátkém časovém úseku zažila několik zcela šokujících událostí. Událostí směřujících k jedinému cíli. Okamžiku jež měl ukončit věci minulé. V podobné, jenže mnohem menší Aréně začala svou Vendetu. Ve stínu nemohla bezpečně určit koho má za soupeře. Navíc rouška zahalující tvář znemožňovala bližší identifikaci i při plném osvětlení. Postupovala opatrně pamatující slova Siren: "Než zasadíš smrtící úder, buď si naprosto jistá, že zabíjíš správnou oběť." Protože nedokázala prohlédnout kdo je soupeřem zasadila první uder trochu výš a doprava. Ještě teď slyšela, jak čepel hladce pronikla skrz. Mnohem větší překvapení na ní teprve čekalo. Ještě než odhrnula roušku poznala, že soupeřem je žena. Šedé oči už jí mohly varovat, kdo se skrývá pod maskou. Strhla roušku a k vlastnímu zděšení hleděla do tváře Krystal. Několik vteřin zůstala zcela ochromená. Zoufale si zkoušela namluvit, že jde o nějaký přelud, zlý sen, neboť tohle nemůže být přeci skutečnost. Byla. Sotva se vzpamatovala z prvního šoku, chtěla nůž rychle vytáhnout z rány. Krystal jí sevřela pevně ruku a zabránila ve vytažení.
"Ne…., takhle ne…," zašeptala bolestí.
"Proč jsi mi tohle proboha udělala!" vyčetla matce šeptem.
"Viděla jsem…, pravda je… úplně jiná….," dostala ze sebe nesouvislou větu něž upadla do bezvědomí.
Jemně jako poklad jí položila na zem. Svou dýku vytáhla z rány. Celá čepel byla pokrytá krví. Ze všech sil musela ignorovat jak z otevřené rány vytéká proud krve a barví světlý povrch bojiště temně rudou barvou. Trvalo snad celé věky než arbiter kývnul na souhlas. Nepromluvil. Další záměrná urážka jíž se dopustil. Určitě by se rozhodoval ještě déle, pokud by ho správce nepostrčil se znechuceným výrazem ve tváři. I on si pouhé kývnutí vyložil urážlivě, ale raději pomlčel. Sotva se arbiter otočil zády přiskočila k matce a zoufale se snažila zastavit krvácení. Ruce měla od krve než ji někdo lehce odstrčil. Krystus, zručně přiložil tlakový obvaz. Během okamžiku zastavil krvácení. Upevnil ručně obvazem, pevně stáhnul pod pažemi. Opatrně, velice opatrně ji nadzvednul. Odnesl mimo zónu bojiště. Další ruka patřila někomu jinému. Golana, Krystusova žena ji vzala za ruku pod ramenem a odváděla pryč.
Trvalo přes pět hodin než Krystal přišla znovu k sobě. Ve svém pokoji v Krystinově domě. Od strýcovy smrti nebyl jmenován nový vůdce klanu. Krystus nezaujal právoplatné místo náčelníka. V krátkosti shrnul otcovu závěť. Byl vázán slibem, že nepřevezme pozici hlavy klanu dokud se neusmíří s nimi.
"Přišla pár dní před tebou," vyprávěl opatrně. "Věděla úplně všechno. Možná mnohem víc než já. Netuším, kdo jí všechno sdělil. Tohle celé byl její nápad."
"Co všechno měla vědět!" vyjela útočně. Bratranec se svou ženou ji přijali v domě zcela přehlížející nepřátelské úmysly, s nimiž přišla.
"Nesmím cokoliv říci," odtušil klidně.
"Opravdu?"
"Tvá matka je jediná, která zná celou pravdu. Pouze ona může dát odpovědi, které chceš slyšet."
"Jak je jí!"
"Ztratila spoustu krve, díky arbiterovi. Ten parchant by nejraději čekal dokud nevykrvácí. Nenáviděl mého otce. Správce mi o tom říkal. Chtěl se takovýmhle podvodným způsobem dodatečně pomstít."
"Nezajímá mě tvůj otec!" vyštěkla na něj. "Zradil nás a jediný důvod proč nejsi mrtvý je, že moje matka si nepřeje, abych tě zabila!"
"Nemáš nejmenší tušení o čem mluvíš!" reagoval chladným tónem.
"Vím o čem mluvím! Viděla jsem všechno na vlastní oči, slyšela a nechtěla uvěřit, že nás opustil. Zachránil nás někdo úplně jiný!"
"A kdo myslíš, že ho požádal?" usadil ji nečekaně.
"O čem zatraceně mluvíš!" Zvýšila výrazněji hlas. Golana právě vyšla ze dveří, čímž přerušila další výbuch hněvu.
"Chce s tebou mluvit," pokynula Leithe. Letmo přikývla. Protahovala se kolem ní u dveří, když dodala ke svému muži: "S tebou taky."
Oba znesváření sourozenci vstoupili do lehce zastíněného pokoje. Okno sice bylo otevřené, ale zastíněné vlhkou záclonou. Krystal ležela na posteli podepřená v polosedu. Ve tváři smrtelně bledá, šedé oči stále bez lesku. Letmým gestem vyzvala ať jdou blíž a vezmou sebou židle.
"Máš mnoho otázek dítě," hlesla slabým hlasem.
"Už nejsem dítě matko!" odsekla příkře.
"Ne, teď už ne, ale když jsi odcházela, tak ještě ano," promluvila silnějším hlasem.
"Proč jsi mi neřekla co chystáš? Nemusela jsem tě zranit!" vyčetla zklamaně.
"Tehdy jsem ještě nic netušila," zavrtěla hlavou a pokračovala ve vyprávění. "Přišli za mnou, abych vyřídila jistou záležitost. Nemohla jsem odmítnout, potom co pro nás Wotkins udělal." Na chvilku se odmlčela. Do očí jí vstoupili slzy.
"Jako jediný nám pomohl…"
"Ano. Nikdy si neřekla, kdo skutečně nám podal pomocnou ruku. Ne admirál Hix, ne skupina jedna. Wotkins patřil k rodinným přátelům. Muž bez klanu, který ochotně přispěchal na pomoc, když ho můj bratr požádal."
"Takže…,"Leithe najednou vyschlo v ústech.
"Ano. Můj bratr Krystin, nás nikdy nezradil. Když jsem zjistila tohle musela jsem přijet a zabránit tvé pomstě. Pravidla sice dovolovala, odvolat vážně míněnou krevní mstu, ale za podmínek, které by tebe, mě i zbytek klanu navždy zahanbily. Z toho důvodu jsem zvolila neobvyklý postup."
"Mohla jsem tě zabít!"
"Ne pokud jsi prošla výcvikem u Siren."
"Tys věděla, že ona má druhou část?"
"Já ne, ale můj zdroj ano."
"Kdo je tvůj zdroj?" naléhala jemně. Krystal notnou chvilku mlčela. Tentokrát už nezadržela slzy. Hlas se jí zlomil. Notnou chvíli hledala sílu pokračovat.
"Tvůj otec. Tvůj biologický otec!" zdůraznila.
"Proboha, chceš mi naznačit……" vytřeštila překvapením oči.
"Ne. Nejsi nemanželské dítě. K tomu bych se nikdy nesnížila," učinila zamítavé gesto.
"Jak potom…"
"Došlo k tomu těsně před tím než jsem si vzala Gordona. V průběhu dění jsem si vůbec neuvědomila, že k početí došlo jen o necelé dva týdny dřív. Neměla jsem sebemenší tušení, že Wotkins může být tím prvním. Interval byl příliš krátký, abych cokoliv poznala. Ani on neměl sebemenší tušení, jinak by určitě nezůstal v pozadí."
"Matko…"
"Pořádně jsem všechno prověřila. Nikdy bych netvrdila něco tak závažného aniž bych neměla naprostou jistotu. Přiložená studie od starší výzkumnice Felles hovořila o vzájemné snášenlivosti a kompatibilitě DNA."
"Kam tím míříš?" vstoupil do hovoru Krystus.
"Podle studie jde o mimořádně vzácné případy. Moje a Wotkinsovy geny mají neobvyklou kompatibilitu, což se projevuje v mnoha ohledech. Nejen ohledně fyzické dokonalosti, ale i v mnoha jiných věcech. Zato s Gordonem se věci mají trochu jinak. Sada, zcela nekompatibilních genů způsobuje, vlastně způsobila značné potíže, protože se určité z nich mezi sebou jednoduše nesnášejí."
"Aha."
"A ještě poslední věc. Jediná skutečná věc, kvůli které mě Wotkins odmítl."
"Poslouchám," přikývla.
"Jeho skutečné jméno bylo Tanaris, Syn Tanaky z klanu Tana," vynesla konečně pravdu na světlo světa.
"Klan zrádců," doplnil Krystus užasle.
"Jediný skutečný důvod proč mě nechtěl. Příliš si Krystina vážil, než aby ho zatáhl do hanby vlastního klanu," povzdechla v očích slzy.
"Rozumím. Zachoval se čestněji než mnozí, které znám," přisvědčil souhlasně.
"Ano, ale teď, když je mrtvý musíte znát pravdu. Oba dva," zašeptala slábnoucím hlasem.
"Tanaka byl tím mužem, který zradil Novou kolonii, ne Tanaris. Wotkins nenese žádnou odpovědnost za činy svého otce."
"Bohužel pravidla říkají, že musí přejít alespoň dvě generace, aby mohla být celá záležitost ukončena smírem," připomněl nepříliš vesele sestřence.
"Tak dlouho čekat nebudeme. Ukončíme to co nejdřív," rozhodla Leitha nekompromisně.
Přesně jak řekla, i učinila. O dva dny později v doprovodu bratránka vyzvala Goruse. Neměla žádné potíže vymést s ním Arénu. Celá záležitost zabrala pouhé minuty. Žádné napínavé dramatické představení. Přestože měl bezesporu pověst vynikajícího bojovníka nepředstavoval sebemenší hrozbu. Vědomí vlastní neporazitelnosti ji naplňovalo nečekanou silou. Vlastně ani nehodlala dát svému kdysi bratrovi šanci padnout důstojně. Vrhla nůž tak nečekaně a rychle, že neměl čas zareagovat dříve než padesátimetrová čepel projela hrudí. Úsměšek zmizel okamžitě. Velmi dobře si pamatovala ohromené ticho, které zavládlo mezi publikem. Vytáhla nůž zcela hladce a pohrdavě srazila Goruse k zemi. Pozvedla zakrvácenou čepel. Nebylo o čem hovořit. Arbiter musel uznat její vítězství. Nerad, hodně nerad. Vychutnávala si pocit vítězství. Vítězství z něhož skutečně měla potěšení. Nikdo nečekal, že odsud odejde živá. V ohromeném tichu odkráčela s hlavou hrdě vztyčenou. Dokonce i Krystus vypadal potěšen.
Horakus stále přemítal jakým způsobem zaútočí. Pokud by vrhnul dýku teď zcela jistě by ukončil vynucené představení rychle a čistě. Čest už není co bývala našeptával vnitřní hlas. Ignoroval ho. Znovu přešel až stanul Leithe tváří v tvář. Hrdost spojená s odhodláním. Tolik četl z její tváře. Vše nasvědčovalo, že ona zbraň netasí. Což byl další důvod, proč váhal. Nepřítel, který se nehodlal bránit. Pokud by zaútočil nešlo by o souboj ale spíš popravu. Možná existuje jiné řešení, jak dosáhnout požadovaného cíle. Ano. Albin patřil k příznivcům novodobého způsobu soubojů. Konečně pochopil co se od něj čeká. Důvod proč ho Hix s Arnem doprovázeli. Důvod proč sem dnes přišli. Co od něj očekávali.
Učinil tři kroky přímo k ní. Dost blízko k útoku. Teď, když si byl jist tím co má udělat nezaváhal. Mohl si předem vybrat cíl. Přehodil si zbraň rychle do levé ruky. Ještě než sevřel rukojeť vyletěla levá ruka vpřed. Zasáhl s neomylnou přesností pravou stranu obličeje. Ostří se zbarvilo okamžitě krví. Rukojetí dokončil zpětný pohyb. Zasáhl tvrdě spánek. Nevydala ani hlásku a zřítila se s žuchnutím k zemi. Neklidná vlna proběhla arénou. Horakus zvedl rituální dýku výš tak aby všichni viděli krev na ostří. Otočil se do všech směrů. Když si byl jistý, že všichni spatřili důkaz obrátil pozornost k bezvládné ženě.
"Čest byla uspokojena!" vyřknul hlasitě svůj verdikt. Bez dalších průtahů hodil dýku proti zemi. Zabodla se sotva milimetr od levého ucha bezvládné vyzývatelky. I přes poměrně tvrdý povrch až po rukojeť. Nezůstával žádný další důvod setrvávat. Beze slov se otočil. Odměřeným krokem odcházel zpět do přístupového tunelu, jímž přišel. Zamířil směrem nahoru. Přímo k čekajícímu raketoplánu. Přistávací plocha u Arény zela prázdnotou. Naprostá většina přítomných sledovala souboj. Pouze dva členové bezpečnosti stojící u vstupu raketoplánu. Vešel dovnitř, aniž by si jich všimnul. Usedl do pilotního křesla. Spustil motory a zahájil stoupání, aniž by informoval řízení letového provozu.
Na bojišti nevypukla po spěšném odchodu Horakuse očekávaná směsice protichůdných názorů. Zaražené ticho nahradilo rozpačité mumlání. Publikum tvořené náčelníky klanů, nebo jejich zástupců zkoušelo strávit neobvyklý konec souboje. Hlavní arbiter v černé kápi zůstal jako jediný klidný. Pravidla neříkala nic o smrti vyzyvatele v rámci krevní msty. Pokud i ona uzná, že cti bylo učiněno zadost dojde k očekávanému usmíření. Ani jeden z klanů si nebude nadále nárokovat právo pomsty. Pokud ovšem přijme vyslovenou nabídku. Podle způsobu s jakým k souboji přistoupila předpokládal, že ano. Spustil ruku.
Krystal nečekala na nic. Ignorovala bolest z ještě poměrně čerstvé rány a utíkala ke své dceři. Ležela bezvládně zkroucená na boku. Krev zbarvila její husté černé vlasy spadající do obličeje, lepící se do otevřené sečné rány. Bleskově nahmatala puls. Poměrně silný což bylo dobré znamení. Otočila ji a lehce podepřela. Spona svazující dlouhé vlasy během prudkého pádu odpadla. Odhrnula je, aby si mohla prohlédnout blíže zranění. Nesměla použít žádný lékařský přístroj, dokud byla v aréně. V duchu proklínala tradice. Ostatně sama prošla podobným procesem. Ještě teď pociťovala velkou ztrátu krve. Bodnou ránu měla ručně sešitou a teď počítala kolik stehů si vyžádá sešití pravé strany obličeje. Lehce se dotkla levého spánku. Leitha slabě zasténala. Z úst jí vytékal úzký pramínek krve. Pootevřela oči. Arbiter stojící dosud v pozadí k ní ihned přiklekl čekající odpověď.
"Čest…je..u…..,"zachroptěla z posledních sil než upadla do bezvědomí. Nestačila dokončit větu.
"Říkala, čest je uspokojena!" doplnila Krystal za ní. Netušila zda-li přesně tohle měla na mysli, ale na tom nezáleželo. Jediné na čem záleželo, bylo ukončit celou záležitost. K čertu se všemi záležitostmi cti. Poslední slovo měl v celé záležitosti arbiter. Jeho výrok sloužil coby konečný, ačkoliv v případě uznání obou stran šlo veskrze o formalitu. Otázkou zůstávalo zda uzná výsledek na základě neúplného potvrzení. S napětím sledovala muže v černé kápi. Obvykle nestranný výraz nahradilo usilovné přemýšlení. Dlouhé minuty mlčel. Nakonec pomalu vstal. Veškerý šepot v hledišti ustal.
"Už mnoho let jsem správcem a arbitrem," začal rozvláčně. "Rozhodoval jsem v mnoha sporech a byl u mnoha soubojů v záležitosti cti. Ale žádný z nich nebyl jako tento dnešní. Stejně jako všichni přítomní, jsem překvapen výsledkem. Mohu říci z vlastní zkušenosti, že příjemně překvapen. Tito dva soupeři vyřešili svůj spor skutečně tak, jak se sluší a patří. Možná jsou mezi vámi tací, kteří nesouhlasí, ale to nic nemění na mém verdiktu!" Dramaticky se odmlčel, přičemž obrátil pohled do všech stran hlediště. "Oba účastníci prohlásili, že čest byla uspokojena! Rány, které byly utrženy budou připomínkou konce nepřátelství. Tudíž tento spor mezi oběma klany je definitivně u konce!"
"Arbiter rozhodl! Spor je ukončen!" pronesl správce arény obzvláště slavnostním hlasem.
Krystal šťastně vydechla. Reakce z publika přicházeli veskrze souhlasné. Žádné otevřené nepřátelství. Zvedla svou jedinou dceru do náručí. Měla trochu problémy, ale na druhý pokus už dokázala vstát. S bezvládnou Leithou ve vší důstojnosti odkráčela k východu. Krystus a Golana už na ní čekali. Krystinův syn okamžitě převzal svou sestřenici přes slabý protest Krystal.
Z vrcholku tribuny sledovala dvojice diváků celou show. Dva vysocí důstojníci. Admirál Jack Hix a komodor Arno. Hix zjevně spokojen s vývojem hodnotil situaci uznalým pohledem. Událost, proběhla podle předpokladů a očekávaný výsledek nastal. Přípravy učiněné před více než deseti lety dovršily další důležitý krok. Jednota potřebná k opětovnému sjednocení Nové kolonie a prvnímu kroku směrem kupředu. Co bude následovat, zda Leitha přijme významný post mezi Chaoky, nebo naopak zůstane společně se svou matkou mimo hlavní dění, tudíž u skupiny1. Mohla by se stát po dvou tisících let první matriarchou, nebo se vrátit k původní práci kdesi daleko mimo Novou kolonii, vysunuté základně Alfa2 a napomoci dalšímu kroku směřujícímu ke konečnému pokroku. Rozhodnutí zůstávalo pouze na ní. Ať udělá cokoliv napomůže budoucím plánům.
"Poněkud teatrální řekl bych," poznamenal jako první Arno.
"Chaokové si potrpí na teatrálnosti," odtušil klidně Hix.
"Zřejmě ano. Už dlouho jsem nebyl doma. Tam venku běží všechno podle mého plánu. Nemám čas být příliš teatrální."
"Dnešní den se významně zapíše do historie. Nejen Chaocké, ale i Nové kolonie," začal vykládat Arnovi spatřenou vizi. "Chaokové nemají tušení jakým způsobem jimi lze manipulovat. Po dnešním dni už nebude snadné svést je z vytyčené cesty. Leitha ukázala skutečně pravý směr od něhož byli odchýleni. Stala se symbolem, pro Chaoky tolik důležitým. Všichni přítomní a dali jsme si záležet, aby zde byli zástupci co nejvíce klanů rozšíří zprávu dál. Pravda zůstanou tací, jejichž ego nepřijme návrat k původnímu novodobému směru. Ti budou muset padnou pro vyšší zájmy."
"Velmi působivé. Ovšem pokud s nimi manipuloval někdo jednou, není pravděpodobné, že něco podobného zkusí někdo jiný později?"
"Ano. S tím počítám. Dokonce už vím kdo bude tím dalším."
"Skutečně?"
"Jistě."
"Máš na mysli radu starších?"
"Přesně tak!"
"Politika se zas tolik od taktiky a strategie neliší. V obou případech existují kličky a prostor pro manévrování."
"Chceš raději zůstat?"
"Nemyslím. Mám raději věci nové a neznámé. Politika, přes veškerou podobnost je únavná, nudná a příliš předvídatelná."
"Škoda."
"A co Tasha?"
"Myslím, že má nárok na dovolenou. Dlouhou dovolenou."
"Nepochybně ano."
Netušil jak moc jsou Hixova slova pravdivá. Právě v těchto okamžicích si Tasha společně s mužem, jež nebyl jen jejím vlajkovým kapitánem, užívali dovolené na zemi. Letecká základna, kdesi v Pacifiku, poblíž Havajských ostrovů. Menší vojenské transportní letadlo právě přistálo na letišti. Neobvyklá konstrukce přilákala skupinku mužů místního personálu. O to více, když z letadla vystoupila blondýnka s krátkými rovnými vlasy. Trochu vyšší střední postavy, oblečená spíš jako turista než důstojník letectva. Nevšímala si pohledů a zcela bezstarostně procházela kolem nich. Hledala velitele základny. Jeden z mužů ji plácl přes zadek. Ne nijak prudce, spíš laškovně. Strnula. Zareagovala ještě než přenesla váhu pravé nohy. Nepotřebovala se ohlížet, aby našla provokatéra. Vykopla zadní nohou. Nejprve doleva, posléze doprava. Zasáhla ho do levého a pravého stehna a donutila ho trochu dát nohy od sebe. Poté už jen zlomyslně vykopla patou přímo do rozkroku. Ne dost silně, aby mu způsobila trvalou újmu, ale dost na to aby se s bolestivým heknutí složil k zemi. Teprve poté se otočila a pobaveným úsměvem vyzývala, ať si ještě někdo zkusí na ni sáhnout.
Johnatan Tolkin vystoupil z letadla těsně před dokončením lekce. Neubránil se úsměvu. Tohle přesně byla žena, kterou tolik miloval. I když to nebylo logické, dodal v duchu. Seskočil dolů. Ani on na sobě neměl uniformu, pouze civilní šaty. Došel až k ní. Nespěchal. Nebylo kam spěchat. Veškeré problémy s zmizely, tělo bez potíží přijalo transplantovanou plíci a dokázal již zcela normálně dýchat při náročnějších akcích. Obzvláště u těch opravdu náročnějších. Testy zůstávaly pozitivní, takže nic dalšího nebránilo odjet na neurčitou dobu pryč, jen sami dva. Hix dal ke všemu formálně svolení a zřejmě nedopatřením nestanovil datum návratu.
Konec
