SPIKNUTÍ 2050


Autor: Bubushow
E-mail
Stav povídky: Dokončena.
Velikost: 223 kB (HTML)
Období: Rok 2050.
Hlavní postavy: Tým SG-13 a další.
Kategorie: Napětí, (alternativní vesmír, romantika).
Přístupnost: 13+
Stručný obsah: Jde o rozsáhlý příběh popisující situaci v SGC 39 let po přesunu do Austrálie.
PROHLÁŠENÍ: Stargate SG-1 a postavy zde vystupující jsou majetkem Stargate (II) Productions, Showtime/Viacom, MGM/VA, Double Secret Productions a Gekko Productions a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Hlavní postavy:
Velitel základny SGC – generál Barnaky
Zástupce velitele SGC – plukovník Vasilij Kamenski

Průzkumný tým SG-13 (10 členný tým):
Kapitán Cole Sullivan – (věk 35) velitel týmu. Má za sebou léta služby u SGC.
Poručík Sam Yager – (věk 59) specialista na výbušniny. U SGC slouží přes deset let.
Seržant Fredy Hanks – (věk 52) ranger, nebo-li stopař. Pracoval pro vládu a později i SGC.
Desátník Jarek Ovitz – (věk 28) průměrný voják sloužící pět let u SGC. Hledá šanci uplatnit se, takže přijímá jakékoliv úkoly.
Doktorka Ludmila Gorbunovová - (věk 27) polní lékařka. V SGC zatím přes dva roky.
Vojín Daniel Carter (věk 19) nováček, který před pár měsíci ukončil akademii. Nadaný inženýr specializovaný na elektroniku.
Vojín Alison Carterová (věk 19) nováček, který před pár měsíci ukončil akademii. Specializace na astrofyziku a matematiku.
Vojín Enrico (věk 22) muž bez příjmení. Přes své mládí má nesporný talent pro pilotování všech menších plavidel.
Vojín Klaus Bauer – (věk 22) Dobrý voják. Sloužil u několika SG týmů. Díky své hřmotné postavě se specializuje na těžké zbraně.
Vojín Michael Ferguson – (věk 24) – nováček u SGC. Specializace na komunikaci, jednoduše spojař.

Další postavy:
Plukovník Samanta Carterová – legendární člen SG-1. Nyní vedoucí divize zvláštních projektů.
Major Sikorski – velitel SG-32. Jeden z nejlepších polních velitelů.
Poručík Samuel Ramiez – ranger a nejlepší stopař. Zařazen do týmu SG-2
Arthur Jackson – syn Daniela a Sáry Jacksonových. V SGC působí jako diplomat.
Mikel – záhadný cizinec zůstávající dlouhou dobu v pozadí událostí opět vstupuje na scénu.
Major Thomas Davis – Velitel prvního týmu SG-2.
Sarah Viginsová – zdravotnice SG-32.
Amanda Carterová – specialistka na biologii (flora a fauna)
Plukovník Jennifer Haileyová – velitelka SG-17. Později dostává velení základny Omikron.



Kapitola 1 – Tajný úkol

Základna SGC v Austrálii, 11 září 2050 (15:00)
    Tohle nebylo vůbec dobré. Plukovník Vasilij Kamenski, zástupce velitele SGC rozhodně neměl z následujících rozkazů příliš velkou radost. Zrovna teď, zaklel. Nejen, že generál odjel na nějakou zatracenou konferenci, k tomu ještě tohle. Na základně nebylo dost lidí. Teda standartní vojenská jednotka samozřejmě ano, ale téměř žádné SG týmy. Polovina z nich byla v terénu, a neměla se vrátit dříve než za pár dní. Další měli dovolenou což by znamenalo pracně jednoho po druhém nahánět zpátky do práce. A na to prostě nebyl čas. Chvilku zvažoval, že bude prostě rozkaz ignorovat. Počká do návratu generála. Jenomže onen rozkaz, který dostal měl nejenom nejvyšší důležitost, ale zároveň samolepku velmi spěchá. Navíc pocházel z nejvyšších míst.
    Povzdechl si. Proč proboha museli souhlasit s podmínkami Australské vlády. Nemuseli jim říkat nic a základnu založit tajně. Jenomže na druhé straně kde by sháněli lidi, nepočítaje fakt, že přístavní město Sydney tvořilo jádro veškerého personálu. Mnozí neměli tušení pro koho vlastně pracují. Každopádně pracovali pro ně, tedy měli práci a zajistili téměř nulovou nezaměstnanost. Zajistili Australské vládě výkonnou sociální ekonomiku v podobě příjmu daní do státní kasy plus celkovou spokojenost doplněnou průměrnou životní úrovní což bylo v porovnání proti zbytku světa víc než dost. Lidé si nežili v nijakém přepychu, ale také měli co jíst, kde bydlet a pracovat. Jednoduchý nekomplikovaný politický systém v němž měla SGC své zastoupení, ve snaze udržet si přehled o zbytku světa.
    Naposledy přejel pohledem společnou fotografii na níž byl stávající generál Barnaky a s ním jeho předchůdce generál Jack O’Neil. Tak nějak očekával, že až půjde generál do penze přenechá svůj flek jemu. Bohužel být velitelem SGC sebou sice neslo jistou prestiž, ale on by ji vyměnil za cokoliv jiného. Co by na to asi řekli? Zamručel a vyvolal si na obrazovce informace o stávajících členech SG přítomných na základně. Zadal požadované parametry. Chvilku zvažoval jaké číslo neobvyklému týmu udělí. Třináctka zněla dost šťastně. Požadovaných deset jmen vyjelo na obrazovce. Žádná elita, většina nováčkové. No potěš pánbůh. Kapitán Sullivan sice působil dle hodnocení poměrně dobrým dojmem, ale nijak nevybočoval z řady průměrných velitelů.
    Nu což, pokud tam nahoře spěchají pak nemohou čekat patřičné výsledky. Tyhle akce šité horkou jehlou nikdy nedopadly dobře. Ostatně na to také upozornil. Na výsledku se nic nezměnilo. Nechal si tedy zavolat kapitána Sullivana. Vešel do kanceláře po pěti minutách. Nejspíš se věnoval něčemu úplně jinému, takže na sebe sotva stačil hodit uniformu SGC. Postavil se do pozoru před nadřízeným důstojníkem. Žádné salutování, jedno z pravidel u SGC zavedené před desítkami let. Kamenski krátkou chvilku hodnotil příchozího, než mu podal informační disk.
    „Máme málo času kapitáne Sullivane, takže budu velmi stručný,“ začal formálně hovořit. „Jedna z našich lodí havarovala na planetě P9C-271. Vyslali souřadnice těsně před ztrátou spojení. Podle poslední zprávy zkoušeli přistát v blízkosti Brány. Vaším úkolem bude najít je a pokud budou naživu přivést zpátky domů.“
    „Jaká loď havarovala pane?“ zeptal se uctivým tónem.
    „Povedete devíti členný tým plus sebe. Tady máte seznam. Za hodinu vyrazíte,“ odtušil silně neosobním tónem, kterým se jednoduše vyhnul otázce.
    „Rozkaz.“
    „Pokud nikoho nenajde, zajistíte, aby loď nepadla do nepovolaných rukou!“ dodal stále tím tónem nedívající hledící na obrazovku svého počítače.
    „Ano pane!“
    „Odchod!“


Kapitola 2

    Kapitán Cole Sulivan odcházel z kanceláře velitele značně zaražený. Takhle rychle s ním ještě nikdo nevyběhl. Ani generál Barnaky a ten byl mnohem přísnější než jeho zástupce. Hučel si pro sebe cosi o podivnosti rozkazů, zatím co prohlížel seznam lidí průzkumného týmu SG-13. Spousta SG týmů právě plnila různé průzkumné mise, takže jeho tým byl poskládán počítačem podle jednotlivých specifikací. Na druhé straně přemýšlel proč si vlastně stěžuje. Velel SG-33, až do fiaska před jedenácti měsíci. Jeho zástupce poručík Suttherland zbabral diplomacii což ho nejen stálo život, ale ohrozilo i životy ostatních. Major Sikorski z SG-32 mu zachránil život, když prchali zpátky k Bráně. Celkem sedm dalších lidí, pět jeho a dva z dvaatřicítky zemřelo než Bránou unikli zpátky do SGC. Formálně obviněn nebyl. Svědectví jasně hovořilo, že nenesl přímou odpovědnost. Nový tým SG-33 však nebyl znovu sestaven. Za posledních deset měsíců se účastnil jen asi tří misí jako pouhá posila.
    Teď, zřejmě v nouzi mu svěřili znovu velení. Otázka zůstávala velení komu. Polovina nováčkové, pár veteránů, ale jinak nic moc. Přestal hudrovat a začal rychle shánět členy nového týmu. Nejspíš nebude ani čas k brífinku, takže všechno budou muset dělat za pochodu. Poručíka Yagera našel prvního. Stárnoucího veterána, specialistu na výbušniny krátce zpravil o situaci. Naštěstí věděl, kde momentálně většina lidí ze seznamu je a slíbil je dovést do prostoru Brány do hodiny. Zbývali mu jenom tři lidé. Sourozenci Carterovi a doktorka Ludmila Gorbunovová. Na ošetřovně jí nenašel. Až po téměř dvacetiminutovém pátrání ji vyhmátl ve sprchách. S určitou ironii ji informoval o novém přidělení. Nevypadala nijak nadšeně. Pouze přikývla. Možná by ji raději více popohnal, protože se příliš neměla k činu. Sourozence Carterovi našel v prázdné společenské místnosti. Ještě než promluvil tak se mu skoro protočili panenky. Vždyť jsou to ještě děti zaúpěl málem. Pravda oběma bylo devatenáct, ale díky určité nevinnosti ve tvářích vypadali o dva roky mladší.
    „Výborně, tady vás oba dva mám,“ přerušil taktně jejich slovní hru. Okamžitě vstali tím typicky vojenským způsobem, který ještě měli dobře zažitý z akademie. „Byli jste vybráni na tajnou průzkumnou misi do týmu SG-13.“
    „Promiňte pane, ale my přeci ještě nemáme být…,“ začal Daniel Carter.
    „Ano vím, ale jste jediný inženýr široko daleko!“ utnul protesty hned v zárodku. „Znáte přeci naše letouny a průzkumné lodě?“
    „To ano…“
    „Pak není o čem hovořit. Máte půl hodiny na přípravu!“ přerušil rychle další námitku.
„Nedochvilnost netoleruji! Do půl hodiny v prostoru Brány. Jasné!“
    „Ano pane!“ odpověděli svorně.
    „Dobrá. Jděte!“
    Opustil společenskou místnost dost rychle, aby stihnul vlastní přípravu. Do zbrojnice samozřejmě chtěl zajít až později. Nejprve hodlal popohnat doktorku. Jak ostatně předpokládal nikam moc nespěchala. Dosti ležérně si oblékala baret s výrazem jistého znechucení. Pokud by ji nestál za zády určitě by nedorazila včas. Neměl čas prohlédnou si její osobní složku, aby zjistil odkud vlastně přišla. Podle jména mohla být z některé země Ruské konfederace, která se v posledních patnácti letech otřásala nepokoji a výbuchy násilí. Vrhala po něm pohledy dávající jasně najevo co si něm myslí. Ze zbrojnice a posléze výstrojní místnosti kde převzala lékařskou brašnu sjeli výtahem až k prostoru Brány. Plukovník Kamenski tam na ně čekal. Zjevně spokojen s časem nechal zadat adresu. V jeho tváři těžko někdo mohl poznat jak moc znepokojen ve skutečnosti je. Sám si dobře uvědomoval, že někteří členové týmu na podobné misi ještě nemají podle protokolu být. Na druhé straně byl krytý požadavkem vyšší autority. Jenomže pokud se cokoliv stane těm dvěma tak ona z něj Samanta Carterová stáhne kůži. Nejspíš doslova do písmene. Od smrti Jacka O’Neila jaksi ztratila smysl pro humor.


Kapitola 3

    Bez nějakého významnějšího rozloučení zmizel průzkumný tým SG-13 šesti metrovým kruhem až na místo určení P9C-271. Průchod Bránou zanechal obzvláště v sourozenecké dvojici nečekaný dojem. Z akademie věděli co mají čekat, ale zažít to na valstníé kůži bylo něco úplně jiného. Všech deset vyplivla Brána na poměrně nehostinné planetě. Evidentně kdysi nedávno ještě živá dýchající planeta nyní pouze šedivá poušť coby pozůstatek války mezi rasami. Konečně si mohl prohlédnou úplně všechny své lidi. Zatím viděl sotva polovinu z nich. K podrobnějšímu průzkumu rozhodně neměl moc času. Nákladní transportér, který poslali zpátky domů hned jak vyložili náklad nesl dva smontovatelné terénní jeepy. Geniální jednoduchá konstrukce vymyšlená neméně geniálním inženýrem Samuelem Carterem. Proto nebylo divu, že se jeho syn tak ochotně a s nadšením pustil do sestavování. Jediný kdo zůstával mimo byla doktorka a seržant Hanks, který požádal o povolení obhlédnout nejbližší terén. Spíše oznámil než požádal, ale toho si Sullivan v dané chvíli nevšímal.
    Dvojice vozidel byla sestavená za necelé dvě hodiny. Podobně i senzorová souprava a mobilní vysílačka. Tým pracoval poměrně dobře s ohledem na první společnou misi. Usedl za volant prvního vozu. Hanks si zabral řízení druhého jeepu i přes nesouhlas mladičkého inženýra. Zřejmě chtěl řídit vozidlo osobně, ale nedostal příležitost. Přešel drobnou příhodu opět bez povšimnutí. Až bude u týmu déle, pak ho veteráni budou brát v potaz a určitě dostane příležitost. Rozjeli se terénem k souřadnicím, které kapitán zadal. Komunikační link nastavený na jednotlivé frekvence dostal každý z nich. Vojín Ferguson se vyznal ve své práci. Konečně nadešla chvilka promluvit.
    „Takže lidi poslouchejte mě,“ začal Sulivan mluvit. „Většina z Vás ještě neví co je cílem mise. Má dost vysokou naléhavost takže nebyl čas všechny seznámit. V oblasti, jež nám velení určilo ztroskotala jedna naše loď. Máme za úkol jí najít, zachránit ty co přežili a zničit všechno co nepůjde odnést. V případě, že bude loď opravitelná tak s ní odletíme k Bráně a vyžádáme si další instrukce. Jasný!“
    Obdržel veskrze nesourodý souhlas. Pár hlasů řeklo sice ano pane, ale od zbytku zaznělo cosi připomínající zahučení. Přešel to bez zbytečných připomínek. Morálka rozhodně nedosahovala žádných závratných výšin. Jelikož sám řídil, neměl čas k podrobnějšímu prohlédnutí rozkazů. Přemýšlel trochu, že by předal řízení vedle něj sedícímu desátníkovi, ale nedokázal se odloučit od volantu terénního vozidla. Kdy příště dostane podobnou příležitost? Po dlouhé době zase měl pocit, že něco dělá. Následoval Hankse, který provedl první průzkum a doplnil si znalosti o planetě, kterou již znal z dřívějška. Opět proklínal veškerý spěch, protože si nemohl prohlédnout záznamy svých podřízených. Neměl ani tušení, kdy a za jakých okolností zde seržant sloužil. Z jakéhosi důvodu právě prohlédnutí jeho složky považoval za klíčovou záležitost kvůli postoji jaký k němu má v budoucnosti zaujmout.
    Vědět o lidech jež vede co nejvíce patřilo k prvním věcem jež jim během důstojnické přípravy vtloukali instruktoři do hlavy. Znát schopnosti každého jednotlivého člena, jeho silné i slabé stránky. Během zkoušek to znělo neskonale jednoduše. Bohužel v praxi už mnohem méně. Sice měl snahu během vedení SG-33 a myslel si, že všechny ty příručky a rady dobře zužitkoval, když přišel kolaps a polovina lidí z týmu se nikdy nevrátila zpátky. Možná špatně odhadnul diplomacii svého zástupce. Jinak by tady určitě ještě byl a on mohl vést SG-33 do téhle šílené operace. Podle všeho k tomu měli mnohem lepší předpoklady než stávající tým. S jistou ironií konstatoval, že plukovník vybral velice šťastné číslo třináct. Za dva dny měl být pátek a zrovna třináctého. Věděl, že jako velitel nesmí podléhat skepsi a jít příkladem svým lidem, jenomže otázkou zůstávalo jak moc. Alespoň měl schopného zástupce. Poručík Yager vypadal velice schopně takovým tím způsobem ošlehaného veterána, který si nic nedělá ani z té nejkrizovější situace. Ve všem najde něco pozitivního a jenom díky tomu, že už mu táhlo na šedesátku nedostal velení týmu, ale zůstával jako rezerva v SGC.


Kapitola 4

    Zastavili až k večeru. Trochu odbočili z původní cesty. Malý sráz a jeskyně jim poskytla dobrý úkryt na noc. Samozřejmě mohli jet i v noci, ale sám musel uznat, že možnost prozrazení nestála za to. Ujeli během odpoledne kolem třiceti kilometrů v poměrně obtížném terénu. Vozidla rozhodně neměla žádná odpružení a airbacky takže mnozí členové týmu působili trochu otřeseně. Obzvláště doktorka kulhala a těžce dosedla na místo, kam složila svůj batoh. Opět nijak nepřiložila ruku k dílu při vytváření nočního tábora. Žádný oheň, žádná světla. Jednočlenná hlídka, střídaná každou hodinu. Naštěstí do jeskyně se všichni pohodlně vešli. Kromě seržanta, který tvrdil, že bude spát před ní. Možná nevěřil ostatním, ale na jeho rozhodnutí mělo cosi svůj podíl.
    Sulivan si vzal hlídku před Alison Carterovou. Měl svůj důvod proč takhle zařídil seznam hlídek. Potřeboval si podrobněji prohlédnout všechna data a ona jako jediná uměla velice dobře s počítači. Jejího bratra nevyjímaje. Také mu určil hlídku hned po ní. Bude lepší, když bude vědět víc podrobností o téhle zatracené misi. Na druhé straně si nemohl upřímně nepřiznat, že vnučka slavné Samanty Carterové je mimořádně hezká. Stejně jako ona samotná v počátcích SGC, ačkoliv jí tehdy bylo přes třicet doplnil si okamžitě. Možná tím mladickým nadšením, které z ní sršelo. Z obou dvou připustil znovu. Alespoň bude mít možnost poznat sourozeneckou dvojici. Ve stanovený čas opustil místo a zašel dovnitř. Lehce s ní zatřásl. Procitla ihned. Nemusel nic říkat. Hned se soukala ven z jeskyně. Vypadala trochu překvapeně, když vyšla ven. Spícího Hankse si nevšímala. Kapitán ukazoval rukou na volné místo vedle sebe. Trochu nedůvěřivě usedla. Na velký balvan se oba v pohodě vešli.
    „Nevěříte, že zvládnu držet hlídku pane!“ řekla polohlasem, čímž ho vytrhla ze zamyšlení. V hlase ji rozhodně zaznělo zklamání.
    „Ale kdepak,“ nasadil slabý úsměv. „Potřebuji tohle rozlousknout a nejsem v těchto technických záležitostech moc dobrý.“
    „Ach ano. Ráda Vám pomůžu pane!“ přisvědčila nadšeně a pustila se do práce.
    Pozorně sledoval co mu ukazuje, zatím co jedním okem pátral po známkách nebezpečí v okolí. Z výcviku i letitých zkušeností věděl na co se zaměřit. Podstatné bylo, že konečně věděl trochu víc. Sice mu lodě třídy Ikarus cosi říkali, ale neznal žádné podrobnosti. Co znal byl typ lodi, posádka a pravděpodobné místo přistání. Alison uměla ovládat senzorovou soupravu, takže najít trosky nemělo být podle ní těžké, jakmile dorazí do místa plánovaného určení. Trochu spokojenější ji poslal na konci hlídky spát. Zabránil tak další iniciativě, kterou by byla schopná vyvinout. Nechal ji vzbudit jejího bratra s kterým hodlal probrat další detaily. Neviděl ve tmě přivřené oči, které ji sledovaly při odchodu a které nenávistně hleděly jeho směrem.
    Daniel Carter působil úplně stejným dojmem jako jeho sestra. Jako by z oka vypadl Denisovi Carterovi. Nejen vzhledem, ale i dovednostmi. Podle toho co věděl oba dva zdědili schopnosti po matce jež měla fotografickou paměť a dokázala mnohem rychleji vstřebávat veškeré informace vyšší inteligenci nepočítaje plus další zdánlivě nepostřehnutelné drobnosti. Teprve od Daniela zjistil co přesně lodě třídy Ikarus jsou. Bohužel neměl vůbec žádnou radost ze zjištění, že jde o výzvědnou loď. V záznamu sice stálo Ikarus-B7, ale mladík měl konstrukce zmáknuté do nejmenšího detailu, takže poznal drobné rozdíly nepočítaje pozdější velikost. Třída Ikarus sice běžně sloužila jako průzkumná plavidla pro hluboký vesmír, ale málo známá varianta Ikarus-XB sloužila ke špionáži a infiltraci. Na svou velikost měla extrémně malou posádku, pokud ovšem dostal přesné informace. Zachraňovat špióny nepatřilo k úkolům lehké průzkumné jednotky. Obzvláště když je ti co po nich šli mohli dávno najít nebo je začít také hledat. Pro boj s nepřítelem neměli ani předpoklady, ani vybavení. Ze všech sil musel nedávat najevo znepokojení. Dokonce dokázal vyloudit úsměv než ho poslal spát. Sám si šel také lehnout s nepěknou vidinou nadcházejícího dne.


Kapitola 5

    Na cestu vyrazili hned jakmile bylo vidět. Zdejší planetární cyklus byl jiný než na Zemi. V noci rozhodně viděl na obloze více jak jednu planetu, ale při svítání zářilo pouze jediné slunce. Což neznamenalo, že nezačne v určitém období svítit další, ale na tom nezáleželo. Nehodlal se ztrapňovat otázkou a dávat tak najevo, že neví co dělá. Vlastně už podle chování dospěl k názoru, že s seržantem Hanksem bude raději komunikovat co nejméně. Neměl z něj vůbec dobrý pocit. Veterán Texaských rangerů působil dojmem člověka jemuž bohatě stačí odpovídat jednoslovně bez dlouhých složitých vět.
    Nasadil dost rychlé tempo i na něj. Mise sice hovořila naléhavě, ale potřeboval udržovat takovou rychlost, jíž budou všichni stačit. Seržant vypadal jako by kousnul do něčeho pořádně kyselého a raději navrhnul, že bude více vepředu dělat průzkum. Než stačil dát souhlas otočíl se a prostě zamířil po cestě dopředu. Vrhnul jeden pohled na poručíka Yagera, ale ten jen pokrčil rameny. Nevypadal o nic víc nadšeně než on sám. Přešel dopředu přičemž nasadil přiměřené tempo jemuž všichni bez problémů stačili. Šlo o náročnou chůzi terénem, ačkoliv geologická mapa ukazovala, že může být hůř.
    Hanks na ně čekal na malém rozcestí. Hovořil o rychlejší cestě jež jim ušetří alespoň hodinu cesty. Podle mapy vedla přes poměrně úzkou skalní římsu, což se Yagerovi vůbec nelíbilo a on ho jakožto velitel podpořil. Zvolil raději volnější cestu přes rozsedlinu, kde byla cesta nepoměrně širší. Hanks jenom pokrčil rameny a zařadil se až na třetí místo v pochodové formaci. Sam Yager vedl celý tým kupředu. Postupoval opatrně, ale co nejrychleji. Zastavil teprve v polovině stoupání kde byla asi patnáct metrů dlouhá skalní římsa. Ne nijak úzká. Normální člověk by jí přešel bez nejmenších problémů.
    „Bude lepší když tady přejdeme každý zvlášť,“ navrhnul zamračeně.
    „Souhlasím.“
    „Já půjdu první.“
    Nečekal na souhlas a vydal se rozvážně kupředu. Pečlivě zkoumal zda je podlaží stabilní. Nic nenacházel všechno vypadalo v pohodě. Nemohl vidět Hanksův úšklebek, ani vědět, že během jeho hlídky nenápadně sebral jednu z rozbušek. Dálkové ovládání teď držel v ruce. Vyčkal dokud poručík nebude zhruba uprostřed a potom stisknul tlačítko. Yager a nejen on zbystřil při nárazu kamene o skálu.
    „Zpátky!“ zakřičel na něj Sullivan, ale bylo pozdě. Pár kamenů o velikosti dlažební kostky spadlo přímo do místa kde stál, aniž by stihnul uhnout. Jeden ho zasáhl do hlavy druhý do ramene. Nebezpečně se zapotácel. Sullivan shodil ze sebe batoh a ihned mu běžel na pomoc ignorující další nebezpečí. Nestihl to včas. Starý veterán přepadl přes okraj a dolů to bylo přes dvacet metrů. Zůstal klečet na okraji neschopen slova. Poté prostě sebral svůj batoh, dal ostatním gestem najevo ať počkají a přeběhl zrádný úsek. Odsud dobře viděl na celý horní převis. Zamával na svůj tým. Hanks ho následoval jako první. Po něm i zbytek lidí. Nováčkové dosti otřesení nešťastnou nehodou jež stála jejich kolegu život.
    „Alison, zaznamenejte polohu,“ promluvil chraplavě. „Pak sem pošleme tým horolezeckou výstrojí, aby ho vytáhnul.
    „Ano pane,“ přisvědčila.
    „Jak daleko je náš cíl?“
    „Nevím jistě. V těch skálách je něco co ruší signál. Potřebuji se dostat někam na vrchol kopce.“
    „Pár kilometrů odsud je jeden výraznější vrcholek,“ poznamenal Hanks.
    „Dobrá. Veďte nás seržante,“ souhlasil po chvilce zvažování.
    „Jistě pane,“ odpověděl a sotva se otočil nasadil potěšený úšklebek. Největší hrozbu měl z krku a nikdo ho z toho nemohl podezřívat. O Sullivana se postará sám. No a tu holku s jejím bratrem taky bude muset odstranit. Oni by na tohle nikdy nepřistoupili.


Kapitola 6

    Konečně dosáhli po prudkém stoupání vrcholu kopce. Daniel se ohlédl po svém dvojčeti. Uběhlo už pár minut od chvíle kdy jí viděl naposledy. Podle všeho si potřebovala odskočit, ale byla pryč už hodně dlouho. Navíc neviděl ještě jednoho člena týmu. Vzklíčilo v něm hrozivé podezření. Jako ve snu popošel kousek dolů, kdy ji viděl naposledy. Co spatřil v něm probudilo netušený hněv. Ally tam ležela na zemi a už podle roztrženého oblečení a rozepnutých kalhot nemusel hádat co s ní seržant asi dělal. Sotva ho spatřil odhodil ji prudce od sebe, nebezpečně blízko srázu. Vyzývavě na něj hleděl. Daniel reagoval naprosto instinktivně. Zbraň nechal v táboře, jinak by po ní určitě sáhnul, což věděl jak on tak Hanks.
    Uvažoval natolik logicky, aby se na něj nevrhnul. Pravou rukou udělal pohyb u opasku v místě kde měl odjištěný vojenský nůž. Dárek od otce, jedna z mála památek na něj. Svým pohybem rangera trochu zmátl. Palcem brknul o rukojeť a posléze nacvičeným pohybem dal noži potřebnou rychlost a směr. Bohužel ve svém rozčilení ne obvyklou přesnost, jinak by ho s největší pravděpodobností dostal. Místo toho zasáhl jen pravé rameno. Ostrá čepel prošla skrz. Hanks nehnul ani brvou. Vrhnul se na něj. Daniel si stačil vyměnit místo a cítil jak z něj adrenalin pomalinku vyprchává. Přesto nevolal kapitána na pomoc.
    Věděl, že v boji na blízko nemá šanci, ale přesto neustupoval. V okamžiku když ho prudce odstrčil směrem ke skále zkoušel využít umění stínového boje a použít energii s níž byl vržen k odražení. V teoretické rovině to znělo hezky, jenže praxe nedopadla podle očekávání. Dopadl příliš tvrdě a nedokázal svůj pokus dokončit. Otřeseně zůstal chvíli stát opřený o skálu. Poté spatřil hlaveň pistole jak nemilosrdně míří na jeho hlavu. Udělal poslední zoufalý pohyb než svět zmizel ve tmě.
    „Hanksi!!“ Sullivan nedbal toho, že je může někdo slyšet a zařval na seržanta. Neviděl všechno, ale to jak právě chladnokrevně zastřelil jednoho z členů týmu v něm vzbouřilo hněv. Pozvedl zbraň s úmyslem zamířit na jeho hlavu. On však naprosto nedbalým pohybem přesunul zbraň držící v pravé ruce do levého podpaždí odkud od boku vystřelil. Kapitán ztuhnul, zvažující kde udělal chybu. Neměl dost času, aby ji našel. Kolena se pod ním podlomily. Nechápavě si sáhl rukou na hruď a zjistil kde udělal chybu. Jenže ji už nemohl napravit. Padl k zemi.
    „Co to sakra děláte pane!“ zazněl ohromeně Ovitzův hlas. Desátník jakožto poslední důstojník cítil potřebu vyjádřit názor ostatních. Sám si netroufal cokoliv podniknout. Ne poté jak seržant skoncoval s kapitánem.
    „Sebeobrana, Ovitzi!“ odtušil zasouvající zbraň zpátky do opasku. „Tady máte důkaz!“ Přišel k němu blíž, aby viděl nůž zaseknutý v jeho rameni.
    „Ale kapitán…..
    „Nikdo na mě nebude mířit desátníku! Ani kapitán!“ sjel ho drsně.
    „Ano pane,“ bylo jediné na co se zmohl.
    „Teď sesbíráme věci a půjdeme dokončit misi. Tohle pečlivě zabalte jako důkaz pro komisi,“ doplnil ukazující na nůž. Další nevrlý pohled vrhnul na doktorku, která mu posléze ránu obvázala a sešila. Nic neříkala. Vlastně čekala, že k něčemu podobnému dojde. V duchu se modlila ať tohle přežije. Pokud se vrátí na základnu najde si raději jinou práci v civilním sektoru. Pokud ji uvolní. Kvalifikovaných lékařů bylo málo. Ona sama sebe nepovažovala vůbec za kvalifikovanou doktorku, ale v SGC na ní měli jiný názor. Stejně mlčky hodila na záda svůj batoh s lékárničkou. O místo kde došlo ke krveprolití nezavadila pohledem. Nepotřebovala další konflikt s hrubiánským seržantem. Z vlastní zkušenosti věděla, jak podobní lidé uvažují. Proto hodlala zůstat co nejméně nápadná, ačkoliv pochybovala, že by unikla jeho pozornosti trvale. Hanks udělal pár kroků zpátky, když viděl Ovitzův kyselý výraz. Přece jenom desátníka potřeboval, takže učinil nedbalé gesto. Co přišlo nečekal ani on sám.


Kapitola 7

    Alison Carterová během několika minut, kdy si jí nikdo nevšímal zůstávala ležet na okraji srázu. Když viděla jak chladnokrevně zabil Daniela, chtěla skočit dolů a ukončit svůj život taky, ale nakonec v ní touha žít a pomstít bratrovu smrt zvítězila. Problém spočíval v tom, že neměla zbraň. Ta ležela hezkých pár metrů od ní. Počítala s tím, že se pro ni vrátí a buď zabije i jí pod nějakou záminkou, nebo jí nechá spadnout z nějakého srázu a prohlásí to za nehodu jako u poručíka Yagera. Ostatní si možná mysleli, že jde o nehodu jenže ona nikoliv. Vlastně dostala jistý nápad. Základní lezecké potřeby měla sebou takže plán byl proveditelný.
    Pokud všichni a hlavně on uvěří, že je mrtvá odejdou a nechají ji tady. V okamžiku kdy udělal těch pár kroků zpátky, jednoduše se převalila přes okraj. Šlo o šílený hazard, ale v té chvíli jí bylo všechno jedno. Sráz dolů byl nepřehledný takže i kdyby ji hledali nemuseli by najít nic. Počítala dvě vteřiny. Nekonečně dlouhý okamžik než vystřelila záchytné lano. Těsně poté použila vystřelovač i z druhé ruky a zapadla pod sráz, sotva dva metry nad ostrým výčnělkem, na který by se pravděpodobně nabodla. Bohužel náraz do stěny neodhadla příliš dobře. Ozvala se tedy dutá rána jak do ní narazila.
    Nahoře Hanks jenom pokrčil rameny. Věnoval desátníkovi vedle sebe pohled v němž ho vyzíval ať zkusí cokoliv dalšího namítat. Ten jenom letmo pohlédl přes okraj, zavrtěl hlavou a šel zpátky. V duchu počítal kolik dalších členů týmu zbytečně padne než dorazí k cíli. Pokud k němu vůbec dorazí. Rozhodně neměl na výběr. Pokud má tohle všechno bezpečně přestát tak bude muset potvrdit seržantovu verzi o napadení a následující zabití nejen vojína Cartera, ale i kapitána Sullivana. Tady stačí, aby jen jeden z nich ztratil hlavu a budou mít na krku vojenský soud. Za zradu se posílalo ke zdi. Sebral přebytečnou výstroj. Ze zbraní pouze zásobníky, jež byly snadno přenosné a kapitánovu zbraň jíž přes nesouhlas dostala Gorbunovová. Nechtěla další zbytečně těžkou věc, ale neodmlouvala.
    „Jak teď najdeme náš cíl pane? Pokud vím tak jenom ona….,“kladoucí klíčovou otázku.
    „S tím si nedělejte starosti!“ odseknul příkře.
    „Bez senzorové soupravy….,“ zkusil ještě namítnout.
    „Nepotřebujeme jí!“ šlehl po něm pohledem podruhé.
    „Smím vědět jak hodláte najít tu loď?“ zůstal neústupný.
    „Smíte,“ odvětil poprvé s úsměvem podávající mu triedr. Ukázal kam se má dívat. Skutečně tam bylo něco vidět připomínající určitě hvězdnou loď. Přikývnul na souhlas.
    „Děkuji pane.“
    „Nemáte zač Ovitzi,“ odtušil otcovsky. „Dokonce už mám i plán cesty pokud ho chcete vidět. Věřte mi, že cesta bude mnohem bezpečnější než ta kterou nás vedl kapitán Sullivan. Tam rozhodně nikdo nikam nespadne, jestli mi rozumíte?“
    „Ano pane!“
    „Dobrá, takže můžeme vyrazit.“
    Urovnal si batoh na ramennou, aby co nejvíce ulevil zraněnému místu a vyrazil. Desátník šel jako poslední, dobře hlídající zbytek týmu. Z nějakého důvodu nevěřil tomu, že nikdo nebude mít kde spadnout. Terén působil značně nepřehledně. Ačkoliv si vzal od mrtvé její technické nádobíčko nerozuměl úplně všemu z toho co na displayi viděl. Také musel sledovat cestu, takže ho brzy uložil za opasek raději sledující cestu, aby nezakopl a nestala se mu opravdová nehoda díky vlastní nešikovnosti. Terén, kterým je totiž Hanks vedl byl podle všeho hodně členitý a kamenitý, ale jak sám musel uznat tak žádné viditelné srázy. Cesta byla skutečně tak bezpečná jak tvrdil. Na druhou stranu fyzicky náročná což sám poznal na vlastní nohy. Za pár hodin je skoro necítil. Vojenský výcvik a snaha něco si dokázat ho nutila jít vpřed. Popoháněl akorát doktorku, jež zpomalovala na každém úseku. Evidentně pro ní byla cesta doslova peklem. Na podobné túry nebyla zvyklá. Kapitán by určitě zvolil mírnější tempo, ale teď velel seržant, takže se šlo tempem, které udal on.


Kapitola 8

    Alison Carterová procitla a rozhodně si přála aby raději nepřišla k sobě. Visela na skále sice pevně zaháknutá, ale pochybovala, že se dokáže vyškrábat nahoru. Nevěděla jak dlouho tam byla v bezvědomí, ale podle bolesti v pažích asi hezkých pár hodin. Toliko ke geniálnímu plánu. Neměla sílu ani se přitáhnout. Přemýšlela, že by se pustila, jenže ten výčnělek pod ní zdaleka nebyl tak hluboko a představa jak si o něj zláme spoustu kostí a přežije pád nepůsobila vůbec lákavě. Zato dříve či později ji může prasknout sval nebo šlacha a pak už rozhodně nebude mít možnost cokoliv udělat. Alespoň během lezeckého výcviku jim přesně tohle instruktor říkal. Zda mluvil pravdu či nikoliv nevěděla, ale nejspíš brzy získá zkušenost na vlastní kůži sama.
    Dlouhé minuty tam bezmocně visela zatím co bolest z rozbité hlavy pomalu nabírala na síle. V jednom okamžiku zpozorněla. Zaslechla v tom nekonečném tichu nějaký zvuk. Ano, dokonce kroky. Někdo zastavil na kraji srázu. Možná seržant nakonec prohlédl její fingovanou smrt. Možná také ne. Mohlo jít o záchranou jednotku. Vzápětí se chtěla plácnout do čela nad absurditou takové myšlenky. Koho by zahraňovali? Zatnula zuby a zůstala naprosto tiše.
    „Jak dlouho tam ještě hodláš viset?“ zaslechla jasnou otázku. Hlas rozhodně nepatřil Hanksovi, ani nikomu s SG-13. patřil neznámému muži, kterého samozřejmě nemohla přes převis vidět.
    „Nemůžu nahoru!“ vyhrkla ze sebe zoufale.
    „To tě nikdo neinstruoval, že když se chceš nouzově zaháknout tak musíš jít nohama proti stěně a ne hlavou?“ nadhodil lehce pobaveně.
    „Nikdy předtím jsem to nedělala!“ zavolala odpověď. Rozhodně neměla náladu povídat si, když visí v tak nepohodlné pozici.
    „A budeš si to příště pamatovat?“
    „Budu,“ slíbila okamžitě.
    „Jseš si úplně jistá?“ nadhodil stále tím škádlivým tónem.
    „Ano. Hlavně mě prosím vytáhni nahoru!“ zaprosila v očích pomalu slzy. Nechtěla se nechat takhle ponižovat, jenže už začínala propadat zoufalství.
    „No dobře, dobře. Vydrž!“ odtušil skoro uraženě což jí bylo úplně jedno, hlavně když jí dostane nahoru. „Naštěstí pro tebe mám v popisu práce dohlížet, aby se vám dvěma nic nestalo. A když už ano tak vás z toho vysekat.“
    Po jeho posledních slovech cítila jak tlak povoluje. Najednou neměla svaly napnuté a vznášela se výš a výš. S jistými obavami uvolnila oba háky. Jiné neměla, takže pokud cokoliv nevyjde poletí dolů jako kámen. Stoupala stále výš a výš pomalu kolem stěny až konečně spatřila svého zachránce. Stál tam nahoře, celý v černém víc v danou chvíli nespatřila. V okamžiku kdy konečně stanula na pevné zemi si uvědomila jak vypadá. On neříkal nic. Pušku neznámé konstrukce zasunutou v pouzdře na pravém stehně plus pistoli v opasku. Pozorně si jí prohlížel a veškeré pobavení zcela zmizelo. Chtěla se alespoň trochu upravit, ale ruce jí neposlouchaly. Musela tedy strpět jeho ošetření, jakkoliv to pro ni bylo nepříjemné, ale potom se cítila mnohem lépe. Bolest pomalu ustupovala.
    Chtěla vstát, na což zavrtěl hlavou. Velice záhy pochopila co tím myslí a s bolestným heknutím dopadla na zem. Hlavou hýbat mohla i přes stále pulsující bolest nad levým okem. Vytvořil provizorní tábor. Do očí se jí nahrnuly slzy, když spatřila Daniela opřeného o skálu. Nejprve nechápala proč má přes hlavu obvaz než jí svitlo. On nebyl mrtvý. Stejně jako kapitán Sullivan. Ten ležel o kus dál s obvázanou hrudí. Chtěla skákat radostí jakkoliv nemohla udělat žádný prudký pohyb. Poté přišel on a dopravil jí na připravené lůžko.
    „O tomhle zatím nikomu neříkej,“ promluvil tiše. „S Hanksem si to vyřídím osobně!“
    Pouze přikývla. Najednou se jí chtělo strašně spát. Usnula aniž by tušila jak.


Kapitola 9

Základna SGC 12 září (14:00)
    Plukovník Kamenski přemýšlel co všechno se dnes ještě může pokazit. Dva SG-týmy dorazili předčasně. Dva mrtví, pět zraněných. Tolik statistika jejich průzkumné aktivity. K tomu výpadek energie v celé základně, který sice trval pouhé vteřiny než přešli na zálohu, ale opravářské čety hlásili, že provizorní oprava zabere pár hodin, důkladnější pak několik dní možná týden a více. Před pár hodinami volal generál s tím, že věci neprobíhají příliš dobře a ukončuje svou přítomnost na konferenci.
    „Je to úplně v háji Vasiliji. Tihle tupci se nedokážou shodnout na jediné věci. A když ani Arthurova řeč s nima nehnula tak jsem rozhodl, že nemá cenu tam vysedávat,“ slyšel ještě teď slova svého velitele plná znechucení a frustrace nad zbytečně ztraceným časem. Bohužel v nich současně zazníval podtón obav o budoucnost světa, jenže s ní oni nemohli udělat téměř nic. Ne bez prozrazení SGC což by se neobešlo bez mezinárodního incidentu. Ne tady mohl pomoci jenom zázrak. Pípnutí komunikačního linku ho probralo.
    „Slyším, seržante. Oč běží?“ promluvil klidně.
    „Ona je tady, pane. Myslím, že by jste to měl vědět,“ řekl s výrazem člověka jež právě přežil živelnou katastrofu a nějakým zázrakem zůstal naživu.
    „Zatraceně. Díky za varování,“ ukončil příjem a připravil se na velice nepříjemný rozhovor.
    Vešla dovnitř po pár minutách. Oblečená sice v civilu, ale nikdo si nedovoloval pochybovat, že je stále plukovník Samanta Carterová. Neobtěžovala se klepáním, prostě vpadla dovnitř jako uragán. I přestože jí bylo přes osmdesát vypadala tak sotva na padesát pět. Její blonďaté vlasy zůstávaly bez jediné stříbrné nitky.
    „Vítejte na základně, plukovníku. Co pro Vás mohu udělat?“ pronesl co nejklidnějším tónem s úsměvem člověka jemuž je předem jasné kam bude rozhovor směřovat.
    „Tohle mi vysvětlete!“ vyštěkla na něj pokládající datový čip na stůl.
    „Ach ano ta mise na P9C-271. Rozkazy přišly od předsedy Warena a měly titulek naléhavé. Což mi také bylo potvrzeno a…..“
    „To vím!“ utnula ho před koncem věty. „Mám kopii těch rozkazů. Problém spočívá v tom, že Waren je momentálně na návštěvě v severní oblasti země. Byl velice překvapen, když jsem se ho ptala proč SGC dostalo takový naléhavý a spěšný úkol!“
    Nyní bylo na Kamenskim, aby zblednul. Zatraceně, jako by to sám tušil. Ty rozkazy zněly podezřele, ale nemohl přeci odmítnout jejich splnění. Obzvláště když měly veškeré správné podklady, kódy a oprávnění. Mohl být víc podezřívavější a trvat na přesnější odpovědi, nebo odmítnout rozkaz splnit, ale to byly samé kdyby, které nikdy nikam nevedou. Najednou nevěděl co říct. Siréna poplachu ho vysvobodila z rozpaků. Se Samantou v zádech utíkal do řídící místnosti.
    „Čekáme někoho, seržante?“ položil otázku mnohem ostřejším tónem než chtěl. Ostatně seržant u ovládání za nic z toho nemohl.
    „Ne, pane,“ odpověděl. „Aktivace přichází v neplánovaném režimu. Možná se vrací další tým.“
    „Uvidíme,“ odtušil suše.
    „Sedmý symbol zapadl, červí díra aktivní. Iris je na místě.“
    „Nějaký signál?“
    „Moment… cosi přichází. Evidentně jde o náš od-povídač, ale kód nesouhlasí…..,“ zarazil se nad novými údaji. „Spojení ukončeno. Červí díra je pryč….. ..“
    „Rozluštěte tu zprávu!“ přikázala Sam, která netrpělivě postávala za ním.
    „Ano hned!“ odkašlal si slabě a rozjel prsty po klávesnici. Porovnával jednotlivé signály mezi sebou až ho konečně našel. V duchu si vynadal. Mělo ho to napadnout jako první. „Jde o nouzový signál plukovníku. Podle ID od-povídače kapitán Colle Sullivan.“


Kapitola 10 – Záchranná mise

    Horší už to snad být nemohlo. Plukovník Kamenski doslova cítil jak mu po tváři stéká kapka potu. Pokud Sullivan vyslal signál tak rozhodně mají potíže. Zatracená práce. Jenomže proč prostě nepřišel Bránou, nebo neposlal zprávu o situaci. Možná měl málo času a nestihnul projít sem. Pokud byla Brána zničena tak je konec. V duchu si propočítával které stanoviště je nejblíže, ale ani jedna základna, která měla raketoplány nebyla dost blízko.
    „Jaký průzkumný tým je momentálně na základně!“ vyžádal si informaci.
    „Momentálně žádný pane, ale za hodinu dvacet minut by se měla vrátit SG-32 s majorem Sikorskim.“
    „Příliš dlouho,“ uvažoval nahlas. „Ať se všichni z SG-2 a SG-7, co jsou na základně ihned připraví. Potřebujeme provést rychlý průzkum. Pokud ještě bude co zkoumat,“ zabručel pro sebe.
    „Ano pane!“
    Trvalo podstatně déle nahnat všechny zmíněné. Major Davis již opustil základnu. Během nekonečné půlhodinky se podařilo sehnat osm z dvaceti hledaných. Pět z SG-7 a tři z SG-2. Alespoň v jedné věci měl Kamenski štěstí. Poručík Ramiez, nejlepší z průzkumníků, byl mezi nimi. V rychlosti nafasovali výstroj načež přišel stručný brífink přímo u Brány. Předtím nechal prozíravě vyzkoušet zda spojení lze dosáhnout. Svěřil Ramiezovi velení. Věděl, že je dobrý stopař, ale ne velitel, raději se podřizoval než velel, jenže tady neměl žádného důstojníka, který by mohl vést tým.
    „Jak jste je mohl vybrat na takovou šílenou misi. Přece víte, že ještě neprošli…..,“ začala Sam tam kde přestala. Tentokrát již ne zlostně. Ne, hněv z ní vyprchal před dvaceti minutami.
    „Přeci víte, že v podobných případech nechávám vybrat počítač. Nesestavuji nový tým podle mých představ. Nemám zkrátka šťastnou ruku. Tohle je mnohem elegantnější.“
    „Pokud se jim něco stane…,“ nedokončila větu nesoucí v sobě hrozbu.
    „Pak za to budu zodpovědný, ale nikoliv za falešné rozkazy,“ odtušil nervózně si olizující rty. „Já nemohu zpochybňovat rozkazy pokaždé když mě připadají podezřelé! Kam bychom pak došli?“
    „Oni tam neměli co dělat. Ne na misi označené vysokou důležitostí,“ opakovala znovu.
    „Většina lidí dostala volno. Přeci sama víte jaké jsme měli ztráty v posledních letech nepočítaje výdaje na speciální projekty do nichž jste přeřadila spoustu inženýrů a vědců, kteří nám pak chyběli a naše týmy postrádaly potřebnou kompaktnost. Přesně tu kompaktnost s níž Váš muž přišel jako nezbytnou podmínkou pro zvýšení členů týmu.“
    „Já vím…,“ odtušila a podle nepřítomného pohledu ji vzpomínka na něj značně rozrušila i přesto, že od jeho smrti uběhlo mnoho let.
    „Podívejte, já udělám všechno abych je dostal zpátky domů. Jenom potrvá chvíli soustředit klíčový tým. Jako stávající velitel nemohu dělat ukvapená rozhodnutí,“ pronesl již mnohem klidnější tónem.
    „Dělejte co uznáte za vhodné, ale já zde nebudu sedět a čekat!“ odsekla příkře.
    „Co chcete dělat?“ zpozorněl tušící pohromu.
    „Jdu si pro výstroj a vyrazím s týmem jež určíte!“ dodala nekompromisně.
    „Plukovníku! Generál mě…,“ neposlouchala ho. Místo toho rychle opustila kancelář. „…zastřelí, jestli se Vám cokoliv stane,“ dodal už pouze pro sebe. Pokrčil rameny. Samozřejmě mohl velice rychle zavolat do výstrojní místnosti, aby jí nic nevydávali. Místo toho udělal pravý opak. Důrazně upozornil seržanta majícího službu, aby jí vydal veškeré vybavení o něž požádá. Alespoň ji nebude mít za zády. Nejraději by šel sám, ale do návratu generála nemohl opustit základnu. Alespoň s jistou dávkou ironie uvažoval jak se bude major Sikorski tvářit až konečně dorazí domů a on ho vzápětí pošle zpátky do akce. Nejspíš ho bude hodně dlouho nenávidět. Možná pochopí závažnost operace, alespoň on si ji uvědomoval.


Kapitola 11

    Čas návratu SG-32 vypršel. Krátce předtím stihl odeslat inženýry s materiálem na stavbu terénních vozidel. S nimi odešla i ona, takže očekával, že stavba proběhne rychleji než obvykle. Na vteřinu přesně začala aktivace. Zavrtěl pobaveně hlavou. Celý Sikorski. Přesný jako švýcarské hodinky. O pár minut už také vítal jeho tým.
    „Cože? To si děláš legraci Vasiliji?“ reagoval přesně jak očekával.
    „Jde o nouzovou situaci mimořádného významu a já tam potřebuju mít ten nejlepší dostupný tým!“ chlácholil ho.
    „No dobrá, ale potřebuji alespoň hodinku nejlépe dvě abychom nabrali dech. Jinak tam nebudeme nic platný.“
    „Myslím, že ti mohu dát tak padesát minut. Inženýrské týmy právě sestavují terénní vozidla pro první část cesty ale terén je pak dost členitý.“
    „No dobrá,“ souhlasil nakonec. „Ovšem platíš pití hned jak se vrátíme.“
    „Slibuju.“
    „Stevensona, ti tady nechám, aby ses moc nenudil. Řekne ti zprávy z průzkumu. Já se bez něj obejdu,“ ušklíbnul se na konec pohánějící své lidi ven nevšímající si uraženého vědcova pohledu.
    Přesně za padesát minut všech devět členů SG-32 stálo připravených v prostoru Brány. Všichni v čistém oblečení s novou výzbrojí nepočítaje horolezeckou výstroj jíž si Sikorski speciálně vyžádal. Proti tomu nešlo nic namítat. Sám si dobře uvědomoval, že major je mnohem lepší polní velitel než on a také ohledně bojových a průzkumných operací mnohem prozíravější. Patřil k elitě SGC. Bránou prošli ihned jak jim popřál mnoho štěstí a slíbil proplatit práci přesčas. Starý vtip zabral a přeci jenom trochu uvolnil napjatou atmosféru. Sikroski šel podle starého vojenského zvyku jako první. Pokud měl nadejít na druhé straně problém, chtěl být první kdo se s ním bude potýkat. Přimhouřil oči a zamrkal, protože začínal soumrak. Zbytek jeho týmu musel učinit totéž, protože podle poslední zprávy na planetě ještě bylo světlo.
    „Vítejte majore!“ zaznamenal ihned známou tvář dlouholetého spolubojovníka a nejlepšího stopaře co kdy poznal.
    „Sakra Samueli co tady děláš?“ potřásal stopaři rukou.
    „Tak nějak jsem vedl tuhle operaci než…..,“ významně se odmlčel. „Přišla ona“ kývnul hlavou směrem k jedné z postav krčící se u podvozku právě dostavovaného terénního vozidla.
    „Kdo je to?“ zajímal se.
    „Plukovník Samanta Carterová.“
    „Sakra tak tady půjde o něco pořádnýho,“ odfrknul si překvapením.
    „Slyšel jsem, že v SG-13 byly obě její děcka,“ poznamenal.
    „Sakra, tohle tu ještě chybělo!“ odfknul si podruhé. Nenáviděl když někdo tahal osobní záležitosti do práce.
    „Pokud máte pocit majore, že jde výhradně o můj osobní zájem tak mi to řekněte z očí do očí a nešeptejte si to mezi sebou!“ strnuli při ostří hlasu patřící legendární blondýnce z SG-1, jež se objevila za jejich zády
.     „Promiňte plukovníku, nechtěl jsem….,“ omlouval se ihned Ramiez.
    „Ale chtěl, já vím!“ odbyla ho přísně. „Jenže tady nejde jenom o ně. Pro vaši informaci někdo na nejvyšších místech zfalšoval rozkazy kvůli kterým SG-13 vyrazila nečekaně do pole. Naším cílem je zjistit co se s nimi stalo, nejlépe najít všechny a živé!“ dodala poslední slovo důrazně.
    „Ovšem. Vydám ze sebe to nejlepší. Jenom ve tmě to asi nepůjde jak si představujete.“
    „Pro Vaši informaci proběhne noční fáze ještě tak dvě hodinky. Pak nadejde Hodina padesát minut světla a osm hodin hodiny tmy. Jasné?“
    „Ano plukovníku.“


Kapitola 12

P9C-271 12. září (17:00)
    „Takže pro všechny ostatní,“ začala Sam mluvit zatím co týmy inženýrů skládali vybavení a připravovali pro návrat. „Hledáme SG-13. Před dvěma hodinami od nich přišel nouzový signál. Poručíku?“ předala slovo Ramiezovi.
    „Podle stop tady SG-13 byla někdy včera odpoledne. Žádný další stopy tady nejsou ani známky aktivace Brány kýmkoliv jiným než námi. Nikde v okolí jsem nenašel Sullivanův od-povídač, ale má dosah kolem sta kilometrů což trochu rozšiřuje pátrání.“
    „Kdo teda zatraceně otevřel Bránu a vyslal signál když ne on?“ chtěl vědět Sikorski.
    „Nevíme a nejspíš nepůjde o jedinou záhadu,“ pokrčil rameny ranger. „Jediné co víme, je že použili auta podle plánu. SG-7 je si vzalo první jeep a bude nám mapovat cestu.“
    „Dobrá takže nasedat a mějte oči otevřené!“ ukončila debatu a pobídla přítomné Sam.
    Sborový souhlas v sobě skrýval odhodlání dávajícíl jasně najevo, že všichni přítomní jsou profesionální vojáci zvyklí na lecos. Všech třináct se v pohodě naskládalo do trojice postavených vozidel. Ramiez zaujal místo na zadní korbě, kde se zaháknul a triedrem s nočním viděním prohlížel okolní krajinu. Z vysílačky přicházela čas od času zpráva od týmu před nimi. Pomalu ale jistě je doháněli. Po dvou hodinách cesty skutečně začalo svítání. Dohonili SG-7, kteří již dorazili na místo provádějící ihned první průzkum. Ramiez seskočil z korby a okamžitě pátral po okolí. Po pár minutách našel dvojici zaparkovaných vozidel. Jeho lidé současně prohledávali okolí sbírající informace.
    „Co máte?“ oslovila ho Sam netrpělivě.
    „Nic moc. Byli tady včera večer. Stopy vedou tímhle směrem, ukázal rukou pokračující, „ale zdejší půda je velice kamenitá takže těžko hledat stopy. Navíc podle Bármse je v těhle skalách něco nám znemožňuje použít infra-stopovač.“
    „Dobrá. Víme zhruba kam měli namířeno,“ přemýšlela. „Majore, Vy znáte Sullivana asi nejlépe. Kudy by podle Vás šel?“
    „Těžko říct. Má tendenci být opatrný takže by volil co nejlehčí cestu z ohledem na svůj tým. Ovšem…..,“ zapřemýšlel velitel SG-32.
    „Ovšem co?“
    „Seržant Hanks má s tímhle větší zkušenosti mohl ho přesvědčit, aby šli co nejkratší cestou.“
    „Cože ten bastard a smilník je tady taky?“ našpulil Ramiez pohrdavě rty dříve než si uvědomil kdo vedle něj stojí.
    „Myslím, že Sullivan poslouchá hlas rozumu a dává přednost přiměřeným postupům. Určitě půjdou lehčí a bezpečnější cestou,“ dokončil nakonec po krátké úvaze.
    „Tak potom jdeme!“ rozhodla ignorující předchozí poznámky.
    Vyrazila kupředu nechající Sikorskiho, aby organizoval postup. Ramiez vyrazil dopředu hledající s dvojicí spolubojovníků z SG-2 vepředu známky nebezpečí. Postupoval mnohem rychleji než hlavní oddíl. I přes pustinu kolem byl ve svém živlu. Smysly ho neomylně poháněly vpřed. Během chvilek kdy zastavoval, aby si prohlédl možné stopy konečně odpozoroval směr cesty. Začala druhá fáze stmívání, když našel rozcestí. V jeho okolí byla písčitá půda, takže měl naprostou jistotu, že našel co hledal. Opatrně prohlížel stopy než dospěl ke konečnému závěru.
    „Plukovníku mám stopy SG-13,“ řekl do vysílačky.
    „Výborně. Jdeme za Vámi.“
    „Rozumím. Konec.“ Vypnul vysílačku, lépe si prohlížející a hodnotící otisky v písku. Našlapoval opatrně kolem proklínající nadcházející tmu kvůli které neviděl tolik kolik by chtěl. Viděl dost, aby si udělal jenom nejasný obrázek. Zbytek týmu s plukovníkem a majorem je dohnali až, když už padla úplná tma.


Kapitola 13

    „Dál už je terén hodně členitý. Alespoň podle prvního průzkumu v noci není moc dobré pro cestování. Spousta převisů, srázů, soutěsek a skalních říms,“ odhadoval Ramiez další postup. V podstatě navrhoval ať vyčkají do svítání.
    „A dobrá zpráva poručíku?“ zaskočila ho otázkou.
    „Ach ano. Zdá se, že tady je koncentrace v zemi slabší, takže půjde použít infa-stopovač i v noci.“ Odpověděl. Zatraceně byla chytřejší než si myslel. Možná pověsti o ní nelhaly.
    „Dobrá,“ přikývla. „Dáme si třicet minut pauzu a pak vyrazíme!“
    Otočila se zády jak ke stopaři tak majorovi kráčející pryč. Nevnímala zklamané pohledy obou mužů. Oni ji podezřívali, že jí jde jenom o své svěřence a nikoliv misi samotnou. Jenže ať už uvažovali jak chtěli ten signál odněkud vyšel. Někdo otevřel Bránu a vyslal ho. Pokud byla pravda o falešných rozkazech mohlo jít o mnohem víc, než sama naznačovala. S povzdechem si našli každý místo k odpočinku. Ramiez poseděl sotva polovinu času než vyrazil kupředu hledající cestu.
    O patnáct minut později ho následoval zbytek týmu. I přes únavu vydávali ze sebe to nejlepší. Zůstávala otázka jak dlouho celá mise potrvá a hlavně zda najdou ztracený tým. Plukovník Samanta Carterová si rozhodně nedělala strach jenom o Daniela s Alison. Nesla sebou skenovací soupravu. Tutéž, kterou měla na starosti i Ally. Jenomže nedostávala žádný signál. Ostatním o tom samozřejmě neřekla. Nepotřebovala je znepokojovat. Šlo o léčku. Léčku, která mohla mít jen jeden cíl. Prozrazení polohy SGC. Americká vláda považovala po zničení Čejenské hory základnu SGC za zničenou. Stejně tak i Bránu a do rukou NID nepadlo ani žádné důležité vybavení, díky naplánované havárii oblasti P51.
    Z nejtajnějšího místa na světě se rázem stal jeden velký kráter. Problém spočíval v tom, že ten kdo ho způsobil odtamtud nevyvázl živý. Každopádně všechna tajemství, všechny technologie jež za dlouhá léta nashromáždili vzali za své. V nové základně kam Bránu přesunuli i s velkým množstvím dat dokázali projekt znovu rozjet a tentokrát jim žádná tajná služba nenahlížela přes rameno. Uzavřeli oboustranně mimořádně výhodnou smlouvu s Australskou vládou. V podstatě jim pomohli překonat krizi a nadešly dlouhé roky plodné spolupráce. Bohužel až do teď. Někdo si řekl, že by z vzájemného spolku mohl vytřískat víc pro sebe. Přesně tenhle typ lidí nenáviděla ze všeho nejvíc.
    „Stále žádný signál?“ trhla sebou, když vedle sebe spatřila velitele SG-32.
    „Ne. Ani nečekám, že by nějaký ještě vysílali.“
    „Takže žádná ztroskotaná loď?“
    „Pochybuji, že by ztroskotala. Spíš přistála a až k nim SG-13 dorazí tak je zajmou. Jsou to převážně nováčci takže dostat z nich informace nebude nijak těžké,“ pronesla snažící zakrýt vlastní hořkost.
    „Právě o ty dva máte největší starost,“ přikývnul chápavě.
    „Nejsou ještě vycvičení k podobným věcem,“ poznamenala starostlivě.
    „Pokud Sullivan stačil vyslat signál tak možná ještě není pozdě. Nejspíš pochopil, že leze do léčky,“ zkusil dodat pro uklidnění.
    „Možná. Ale ani on nedokáže být na dvou místech zároveň. Musel by otevřít Bránu na dálku a…..,“ zapípání vysílačky jí přimělo nechat větu nedokončenou.
    „Tady Ramiez,“ uslyšela stopařův hlas. „Senzory ukazují něco organického. Není to živé ale dost velké na lidské tělo.“
    „Dobrá. Ihned proveďte bližší průzkum!“
    „Rozumím jdeme na to.“
    „Zatraceně!“ zaklela tiše.
    „Raději se připravme na nejhorší!“ dodal Sikorski. Popoběhl pár kroků vpřed, aby vydal první pokyny pro svůj oddíl. Zacvakání uzávěrů zbraní ohlásilo maximální připravenost.


Kapitola 14

    Hlavní oddíl prudce zrychlil tempo postupu a na majorův rozkaz se více rozptýlil, alespoň dokud terén dovoloval. Vysílací kanál nechávali všichni otevřený, aby mohla probíhat vícestranná komunikace. Obecná frekvence pro všechny a speciální frekvence pro velitele. Neuběhlo ani deset minut, když Ramiezův hlas zazněl podruhé.
    „Je to potvrzeno plukovníku. Nepochybně jde o lidské tělo. Zjevně se na něj zřítilo pár kamenů a srazily ho dolů. Je fakt dost hluboko. Odsud se k němu nedostaneme.“
    „Rozumím.“
    „Budeme potřebovat horolezeckou výstroj.“
    „Máte ji mít. Za chvíli jsme u Vás. Konec.“
    Sotva dorazili na místo kde průzkumné trio čekalo Dvojice z SG-32 shazovala lezeckou výstroj nečekající další rozkaz. Okamžitě lezli dolů. Operace zabrala necelých deset minut. Zdravotnice SG-32 provedla ihned na místě ohledání.
    „Je mrtvý tak deset dvanáct hodin plukovníku. Podle uniformy patří k SG-13. Starší muž, věk tak padesát pět. Za opaskem má….,“ zarazila se jen na pár vteřin než její kolega prohlédl co uviděl. „…. Vysílačku k dálkovému odpalování náloží.“
    „Nejspíš půjde o poručíka Yagera, specialistu na výbušniny,“ doplnil Sikorski.
    „Dobrá. Můžeme ho vytáhnout ven?“
    „Nejspíš ano. Pokud ho dobře zahákneme. Sráz je celkem příkrý, takže nebude o co zavadit.“
    „Vylezte nahoru ať ho můžeme vytáhnout!“
    Cesta nahoru zabrala dvojici mnohem déle než dolů. Také byla náročnější, jelikož skála byla dost hladká a tudíž se nebylo kde zachytit. Doktorka vylezla jako první a zadýchaná dopadla na zem. Její kolega ji následoval po pár minutách. Ještě dole pevně připevnil tělo a zabalil ho do plachty. Jakmile byl nahoře okamžitě se šest párů rukou chopilo lana a vytahovalo zesnulého nahoru. Položili ho na stejně rychle vytvořená nosítka. Major určil dva lidi z SG-7, aby ho donesli k místu kde zaparkovali vozidla. Odsud pak k Bráně a domů. Přestože přes tmu neviděl do její tváře cítil jak si částečně vydechla. Ještě zůstávala naděje.
    Tma byla hustá, že by se dala krájet a ani zařízení pro noční vidění jim neumožňovalo vidět tak dobře jako ve dne. Sice přinášelo mnohem více údajů než normální oko, ale své kolegy z týmu bylo vidět jenom jako jasné obrysy bez tváří. Postupovali co nejrychlejším tempem. Průzkumný tým před nimi už dlouhou dobu nic nehlásil. Teprve když byl na dohled výraznější vrcholek ozval se Ramiez.
    „Něco tady máme plukovníku,“ začal mluvit do druhého kanálu kde ho slyšela jenom ona. „Dvě možná tři nejasné známky života na tom vrcholku. Hustota toho sarjatu ve skále je vyšší, takže údaje dostávám dost zkreslené. Každopádně tam něco je a je to živé.“
    „Můžete se dostat blíž a potvrdit to?“
    „Je tady příliš volného prostranství a nahoru vede jenom jedna cesta,“ ošíval se nervózně. „Podle toho, co vidím, tak tam nahoře je skála za kterou se dá velice dobře krýt. Přesně za ní lokalizujeme známky života. Nerad bych padnul do léčky. Tady se není kde schovat.“
    „Budete mít podporu hned jak dorazíme!“ usadila ho příkře, ačkoliv proti jeho argumentům těžko mohla cokoli namítat.
    Dohnali stopaře po patnácti minutách. Jak to sakra dělá, že si dokáže vytvořit takový náskok? Nad tím se ale nepozastavovala. Přepnula svoji pušku do dálkového režimu a zamířila s ní nahoru na kopec. Major Sikorski obdobně rozdělil i své lidi. Stopař evidentně neměl žádnou radost, ale přeci jen s pocitem většího klidu vyrazil vpřed. Díky krátkému oddechu ze sebe dostal pořádný výkon. Přeběhl prázdné prostranství. Nezkoušel se krýt, to nemělo prostě smysl. Co nejdříve doběhl pod sráz. Ze shora na něj ještě mohl přistát šutr, ale tak nějak si říkal, že nejhorší část má za sebou. Sotva pár vteřin čekal než i ostatní naberou dech. Pak vyrazil opatrně nahoru. Tady už bylo za čím se krýt, ale ne moc.


Kapitola 15

    Samanta Carterová i major Sikorski sledovali průběžně triedrem postup SG-2. Žádná palba nepřicházela což ještě nemuselo nic znamenat. V úseku kde se právě nacházeli je nemohli dost dobře krýt ze zadu. Dlouhé minuty napjatého ticha. Stále žádná střelba, žádný zvuk nic. Jenom ticho. Teprve po notné chvíli vysílačka zapípala a z ní se ozval Ramiezův spokojený hlas.
    „Jsme nahoře. Všechno vypadá v pořádku. Máme Sullivana, ale vypadá že je v bezvědomí. A ještě někoho. Myslím, že to Vás osobně potěší,“ dodal lišácky.
    „Už jdeme! Kupředu!“ zavolala do vysílačky na obecné frekvenci pro všechny. Přeskočila přes práh a všichni členové SG-32 a SG-7 ji následovali. Na rozdíl od nich byla odpočatá, takže je nechala brzy za sebou. I přes svůj věk si udržovala stále vrcholovou kondici. Vyběhla na vrchol jako první. Stopař tam na ní už čekal a ona doslova viděla jak pobaveně se tváří.
    „Támhle je Sullivan ukazoval na vzdálenější místo kde rozpoznávala jasný obrys. Podle známek jsou tihle dva Alison a Daniel Cartrovi.“ Pokrčil rameny a když Sam udělala krok kupředu doplnil. „Vykazují stabilní známky života, ale nejsem doktor, takže nevím proč nás neviděli.“
    „Až doktorka dorazí ať je ihned prohlédne,“ přisvědčila nepřítomně. „Co dál?“
    „Trochu jsme to tady s chlapci prohlédli. Zatím jenom zběžně takže můžu říct, že odsud šest lidí odešlo tímhle směrem,“ ukazoval do dáli.
    „Hned jak zajistíme situaci tak za nimi vyrazíme.“
    „Na to předem zapomeňte plukovníku. Ani s naším vybavením nemůžeme v tomhle terénu postupovat. Přesněji řečeno ne v noci. Ne, tady musíme vyčkat na světlo. I tak to bude zatraceně obtížné!“ zarazil její aktivitu.
    „Nejdřív bychom měli zjistit, proč tihle tři zůstali tady!“ podpořil ho Sikorski přestože sotva popadal dech po výstupu nahoru.
    „Uvědomujete si, že tady běží o něco víc než jen nějakou záhadu. SG-13 se řítí do nastražené pasti a pokud je nedostihneme včas tak je nejspíš zajmou a získají informace o poloze SGC!“
    „V tomhle terénu je těžko dohoníme. Je dost náročný ve dne. V noci je to šílený hazard. Ať už je vede kdokoliv tak si je zatraceně dobře vědom toho kudy jde.“
    „Myslíte, že by mohl být zrádce přímo mezi námi?“ vstoupil do diskuse Sikroski.
    „Děláme bezpečnostní prověrky každý rok. Mezi námi žádný zrádce není a všichni jsou v SCG minimálně dva roky!“ Namítnula při tak absurdní myšlence, jenže sama se nad ní musela zamyslet a upřímně si připustit, že ta možnost tu existuje. Konečně dorazil zbytek SG-32 i s doktorkou.
    „Potřebuji normální světlo takhle nic nevidím!“ postěžovala si. Ramiez jenom pokýval hlavou. Sikorski váhavě přikývnul. Vytáhl kapesní svítilnu, kterou si od něj zdravotnice netrpělivě vzala odhánějící ho pryč. Cosi si pro sebe mumlala prohlížející nejprve Sullivana. Lékařský trimetr ukazoval hodnoty blízké minimu a velkou ztrátu krve. Ze střelné rány na hrudi. Ta však byla obvázaná. Jednoduše a prostě od někoho kdo měl pokročilejší kurzy první pomoci. V druhém případě posvítila do tváře Daniela. Podle obvazu na hlavě ho další kulka jenom škrábla, ale zůstával v bezvědomí. Taktéž pečlivě ošetřený a uložený, jako by doslova čekali až je někdo najde. U třetí pacientky jež ležela na provizorním lůžku na zemi zaznamenala mnohem výraznější aktivitu. Zornice reagovala na světlo.
    „Plukovníku ona přichází k sobě,“ zavolala přes rameno.
    Nemusela Sam pobízet dvakrát. Sundala si masku pro noční vidění. Ihned byla tam a napjatě sledovala ve světle malé lampy její tvář. Podle zamrkání a slabého povzdechu musela připustit, že má pravdu. Ovšem ta nachově barevná modřina nad okem hovořila minimálně o slabém otřesu mozku. Jinak nevypadala zraněná. Přes přikrývku přetaženou až ke krku nebylo nic dalšího vidět. Zato byla živá což v dané chvíli stačilo.


Kapitola 16

    „Ally? Zlato probuď se!“ zatřásla s ní lehce. Teprve po chvilce pochopila proč leží přikrytá až ke krku. Neměla na sobě totiž žádné oblečení. Což bylo samo o sobě dost divné.
    „Sam… jsi… to.. ty.. nebo se mi to…jenom zdá…,“ zašeptala slabě.
    „Jsem tady Ally, všechno bude dobré. Slibuju,“ říkala konejšivě zatím co její víčka znovu klesla a upadla do polospánku.
    „Bude lepší nechat ji teď spát. Uvidíme až se rozední. Teď z ní těžko něco vytáhneme,“ odtáhla Sam kousek dál. „Někdo tyhle tři zatraceně dobře ošetřil.“
    „Určitě,“ přisvědčila Sam nepřítomně.
    “Za svítání budeme vědět víc.“
    „Dobrá lidi, do svítání zbývá pár hodin, takže všem z SG-32 doporučuji věnovat čas spánku. Sama si rozvinula deku vedle Alison za-ujímající ochrannou pozici. Původně chtěla také spát ale myšlenky kdo tohle udělal ji nedovolovaly usnout. Teprve těsně před svítáním usnula. Procitla sotva s ní kdosi zatřásl. Okamžitě se zvedala. Nebo spíš se pokusila rychle vstát. Přeci jenom neměla takovou pružnost jako dříve. Až na druhý pokus se zvedla. Vůbec se nevyspala a navíc deka jíž měla zabalenou ve výstroji moc nezměkčila tvrdou zem. Spatřila doktorku jak nese úhledně složené oblečení, které chvilku předtím převzala od stopaře.
    „Co je tohle?“ vyzvídal major a v jeho hlase zaznívala zvědavost.
    „Nejspíš budou její majore!“ usadila ho okamžitě.
    „Aha.“ Chvíli hledal co řekne, ale pak usoudil, že má práci někde jinde a rychle se vytratil pod záminkou příprav na další pochod.
    Alison Carterová procitla již úplně. Bylo světlo a kolem sebe viděla postavy v uniformách SGC. Jen matně si pamatovala, že ji někdo probudil a svítil do obličeje. Už chtěla vstát, když si uvědomila, že nemá nic na sobě. To už k ní přisedla žena jíž znala od vidění z SGC. Na jméno si nevzpomněla. Vedle ní seděla Sam. Přes vážnou tvář vyloudila povzbudivý úsměv.
    „Poručík Ramiez našel její věci složené nahoře u batohu s výstrojí,“ informovala Sam podávající mladé ženě šaty i boty.
    „Úhledně složené? S puntičkářskou přesností?“
    „Nejspíš ano.“
    „Pak konečně tohle dává smysl,“ zamumlala pro sebe.
    „Smysl?“ zajímalo doktorku.
    „Obleč se Ally! Ať nenastydneš!“ obrátila pozornost ke své svěřenkyni vyhýbající se odpovědi. Neměla pochybností. Už ta slabá vůně z nedávno vypraného oblečení jasně říkala kdo má celé tohle divadlo na svědomí. Na druhou stranu si říkala, že asi nebude nejlepší zkusit ho zavolat. Nikdy nepřicházel na zavolání. Spíš se při nejbližší příležitosti objevil, když ho bylo třeba, ale od Denisovy smrti o něm nebylo slyšet. Možná si sám vyčítal, že ho nedokázal zachránit. Ještě teď se musela otřást při vzpomínce, jak Mikel skoncoval s Denisovým vrahem. Z toho muže opravdu moc nezůstalo.
    „Ano mami,“ špitla tak aby jí slyšela jenom Sam. Moc dobře věděla jak ji tím svého prarodiče popíchne. Kupodivu poznámku ignorovala. Dokonce ani neučinila poznámku na její spodní prádlo, které měla polepené symboly SGC. Místo toho si šla zchladit žáhu na někom jiném. Major Sikorski byl správná volba. Právě zkoušel něco dostat ze zmateného Sullivana jež také přišel k sobě.
    „Zatraceně Coole! Seš pořád naživu, tak na mě nezírej jako na pána boha!“ slyšela jak na něj polohlasem křičí.
    „Promiň, já…..takhle se nechat dostat mě…..,“ reagoval stále pomalu a zmateně.
    „Kdo Vás dostal kapitáne!“ položila jasnou otázku.
    „Hanks, ten parchant mě…..“
    „Stačí Coole!“ přerušil ho Sikorsi, když viděl jak se mu během mluvení přitěžuje. „Teď zůstaň v klidu. Dostaneme tě odsud.“


Kapitola 17

    „Myslel jsem si to plukovníku, hned jak mi tady major o něm řekl,“ přisvědčil Ramiez vážně. během kratičké porady o dalším postupu. „Bohužel je v těhle věcech lepší než já. Pochybuji, že ho dokážeme dohonit. Pokud vede SG-13 do pasti tak jim nepomůžeme.“
    „Řekl bych, že má pravdu. V tomhle terénu nemáme šanci ho dohnat. Musíme to vzít jinou cestou. Možná bude co se týče vzdálenosti delší, ale zase budeme mít výhodu rychlosti a překonáme ji za kratší časový úsek.“
    „A vy víte kam šli?“
    „Ano.“
    „Opravdu?“
    „Asi dvacet kilometrů odsud vzdušnou čarou vidím loď. Nejspíš jde o náš Ikarus a nevypadá poškozeně,“ ukazoval do dálky kam okamžitě zaměřila svůj triedr.
    „Dobře,“ zasunula triedr zpátky do pouzdra. „Dokážeme ho sestřelit pokud zkusí vzlétnout?“ nadnesla klíčovou otázku. Oba muži na sebe tázavě pohlédli.
    „Pokud budu dost blízko tak bych mohl zasáhnout jeden z jeho motorů a přinutit ho přistát,“ odtušil Sikorski hodně, hodně opatrně.
    „Nesmíme ho nechat uletět. Za žádnou cenu. Závisí na tom budoucnost SGC!“ zdůraznila velice, velice zřetelně poslední dvě slova.
    „Udělám co budu moct,“ odtušil suše.
    „Nechte tady jednoho člověka. Kromě doktorky ta půjde s námi,“ rozhodla nekompromisně. „Zbytek SG-2 a SG-7 s majorem Davisem mají rozkaz dorazit co nejdříve. Poslala jsem na základnu vzkaz, aby nás co nejdříve následovali.“
    „Ano plukovníku,“ přikývnul nepřesvědčivě.
    Sam ještě naposledy zkontrolovala nejprve Daniela, který stále neprocitnul. Poté i Alison přičemž okamžitě vytkla neupravenou uniformu, špatně zavázané boty a byla by pokračovala dál, kdyby nezaslechla majora, jak úmyslně hlasitě pobízí své lidi k další cestě. Skončila tedy s hubováním.
    „Zůstaň tady a nikam nechoď. Dokud nedorazí major Davis nebo my Jasné!“
    „Ano prosím,“ řekla tak nevinným hláskem, až i Sam nedokázala udržet vážnou tvář.
    „Hodná holka,“ řekla s hřejivým úsměvem.
    „Nevím, jestli to má nějaký význam, ale moje zbraň je pryč a…..,“ vzpomněla si najednou, že ji něco konkrétního chybí.
    „Neboj víme o tom!“ ujistila ji ačkoliv si nebyla jistá. Sikorski či Ramiez už určitě prohledali tábor a zjistili, co v batozích není.“
    „Dávej si na Hankse pozor Sam. Nenech se zbytečně zabít. Nemusíš mít štěstí jako kapitán Sullivan,“ řekla k jejím překvapení zcela vážně. Najednou působila mnohem dospělejším dojmem než si pamatovala.
    „Neboj. Vrátím se,“ ujistila ji a před odchodem ještě políbila na čelo.
    Konečně nic nestálo v cestě a ona rychle dohonila SG-32 jež vyrazila na cestu. Major Sikroski na rovinatém terénu nasadil mnohem vyšší rychlost. Napůl chůzi napůl běh. Vojenský styl rychlého přesunu, kdy pečlivě udával tempo, aby všichni v týmu stačili. Přesto nějakým způsobem zůstávalo trio z SG-2 stále daleko před nimi. Čas od času o sobě dával Ramiez vědět. Veskrze jen upozornil na nějakou překážku či nerovnost terénu. Postupovali opravdu rychle. Během následujících dvou hodin urazili přes patnáct kilometrů. Jednodušší část byla za nimi. Akorát dobíhali Ramieze, který ukazoval směrem dolů do poměrně ostrého srázu. Sestup jim zabral necelou půlhodinku než pokračovali dál. Podle nových údajů byl jejich cíl vzdálen sotva deset kilometrů. Nyní nadcházel obtížný terén. Plný strží a roklí. Nestabilní podlaží minuly díky menší zacházce. Teď nadešel čas co nejrychleji dohnat SG-13 před nimi. Dopředu věděli, že je nedoženou včas.


Kapitola 18

    Hlavní stopař šel ve předu hledajíce co nejbezpečnější cestu. Zbytek SG-2, SG-7 a Sam s SG-32 šel v jeho stopách. Zůstával asi dvacet metrů vpředu. Nikdo nevěděl kdy přesně k tomu došlo. Zaznamenali, že zastavil. Rozhlížel se kolem sebe. Něco podle něj nebylo v pořádku. Instinkt ho nezradil. Přišel výstřel. Nedokázal dost rychle skočit za kámen. Dostal zásah.
    „Kryjte se!“ zakřičel do vysílačky. Dost hlasitě, aby ho slyšeli i bez ní.
    Všichni členové týmu okamžitě zcela organizovaně a duchapřítomně hledali úkryt. Nemuseli hledat dlouho, ovšem jejich husí pochod je činil zatraceně zranitelnými. Než stačili všichni zapadnout do úkrytu prořízlo vzduch ještě minimálně jedno zaklení. Nikdo naštěstí nebyl zabit, protože se všichni hlásili na vysílačce. Sam, která šla hned za Sikorskim měla nejvýhodnější pozici z níž chtěla opětovat palbu jenže neviděla cíl.
    „Je nahoře v tom výklenku ve skále!“ zazněl Ramiezův hlas ve vysílačce. „Nejspíš tam je malá jeskyně, takže toho syčáka nedokážeme obejít.“
    „Seš v pořádku Samueli?“
    „Střílí mezerou mezi kameny, takže ho těžko dostaneme!“ pokračoval jako by ho vůbec neslyšel. Dalších pár výstřelů prořízlo vzduch. Nikdo zatím neodpovídal.
    „Tohle je podle zvuku M-160tka. Musí to být někdo z našich.“
    „Možná se tady utábořili,“ řekla s určitou falešnou nadějí Sam.
    „Podle senzorů je tam jenom jeden…,“ ozval se znovu stopař tentokrát již mnohem těžce.
    „Potřebujeme ho dostat…..“
    „Což bude vyžadovat odstřelit ten vchod. Nebo dobře hozený granát.“
    „Živého!“ dodala Sam rázněji. Potřebovala informace.
    „Aha,“ zmlknul usilovně přemýšlející jak to udělat. Samozřejmě jich bylo dost k čelnímu útoku, jenže kolik lidí by asi ztratil nechtěl hádat. „Bernarde máš ještě nějaké uspávací střely?“
    „Jenom pár. Na základně jsem si nestačil doplnit zásobník!“ ozval se z vysílačky zklamaný hlas.
    „Tak potom doufám, že ukážeš své střelecké umění.“
    „Potřebuju trochu tu díru rozšířit, jinak se netrefím.“
    „Máš to mít!“ přisvědčil a zahájil celou akci.
    Do vysílačky říkal pouze kódy, podle nichž jeho lidé postupovali a které znali nazpaměť. Zcela organizovaně se přeskupovali i s těmi co nespadali pod SG-32. Střelba přicházela ze všech stran a jelikož byl obránce jenom jeden nemohl reagovat na hromadný pohyb. Zatím co jedna dvojice upoutala jeho pozornost ostatní vyrazili vpřed do připravených pozic. Dosáhli jich dříve než se palba zaměřila taky na ně. Čím blíže se dostávali tím přesněji odpovídali. Zatím samozřejmě nezasáhli o to se hodlal postarat major sám. Jako jediný nesl M-200A vybavenou lehkým energetickým vrhačem. V zásobníku měl pět střel a během času, kdy se jednotlivé výstřely odrážely od skály pečlivě vybíral pozici. Výhodou byla skutečnost, že si ho nikdo nevšímal.
    Konečně stiskl spoušť. Zasáhl cíl naprosto neomylně. Čekal dlouhé dvě minuty na odezvu. Nic nepřicházelo. Možná zasáhl lépe než čekal. Nebo šlo o léčku. Každopádně opatrně vstal a přeběhl k Ramiezovi. Stopař vypadal naprosto v pohodě. Z balíčku první pomoci si už obvázal ránu a dělal jako by se nic nedělo. Vyskočil vpřed. Dobře věděl, že mu jeho lidé poskytnou podporu, pokud bude třeba. Doběhl pod sráz. Řada kamení po jeho výstřelu se oddělila a ležela dole vydávající zrádný zvuk sotva na ně stoupnul. Rychle se pomocí drapáků zachytil a lezl nahoru. Dobře si uvědomoval, že v této chvíli je nejzranitelnější. Nahoře zapadl za roztříštěný kámen. Tiše oddechoval a připravoval se na nejriskantnější část akce. Tak nějak počítal, že tam ten parchant bude čekat. Rukou dal signál, že půjde doprava. Chvilku počkal, než Bernard zaměří levou stranu.


Kapitola 19

    Protáhnul se kolem prvé části a nahlédnul. Neviděl nikoho, takže nahlédl o trochu více. Jen díky svým reflexům uskočil za skálu předtím než padnul výstřel. Bezděčně, aniž by o tom uvažoval vystřelil také. Slyšel ho dopadnout na zem. Opatrně vykouknul a měl pravdu. Udělal dva rychlé kroky a přišlápnul zbraň dříve než ji mohla zvednout. Nakonec to byla ona. Podle brašny šlo o zdravotnici SG-13. Nebyl žádný doktor, ale vypadala dost špatně. Nejspíš ho úplně nevnímala. Pouze tam ležela a nepravidelně oddechovala. Ve tváři poškrábaná od úlomků, které pronikly na druhou stranu.
    „Situace zajištěna!“ ohlásil do vysílačky. „Měla bys sem rychle přijít Sáro! Vypadá, že je úplně mimo!“ Pobídnul zdravotnici k zásahu.
    „Hned tam běžím,“ odpověděla a vysílačka zmlkla.
    Neuběhlo ani pět minut, když uslyšel rychlé kroky za sebou. Mezi tím zkontroloval zda nemá ještě nějaké další zbraně. Nenašel nic dalšího. Brašnu jí zabavil pokládající ji na kámen vedle. Zkoušel ihned zastavit krvácení. Nezasáhl ji zle, ale šlo o několika násobný průstřel, který pořádně krvácel. S úlevou uvítal lékařku svého týmu, která se ihned chopila práce. Zastavila krvácení během několika následujících minut. Poté věnovala pozornost dalším věcem.“
    „Rozšířené zornice, nepravidelný puls….., sakra má v krvi nějakou chemikálii!“ zaklela.
Začala do příručního lékařského trimetru rychle cosi ťukat a netrpělivě čekala výsledky. Zatím dorazil i zbytek týmu. Zůstávali opodál nijak nerušící zdravotnici při práci. Naopak očekávající zda nebude potřebovat pomoc.
    „Kdo je to?“ položil kdosi otázku.
    „Ludmila Gorbunovová. Zdravotnice SG-13,“ poznamenala Samanta, která na rozdíl od ostatních měla přesné detailní informace.
    „Takže jich je jenom pět,“ konstatoval Sikorski.
    „Zatraceně má v sobě Nogur. A hodně hrubý!“ řekla Sára mimořádně rozladěně.
    „Co je Nogur?“ zajímalo Sikorského.
    „Droga,“ odtušila Sam znechuceně.
    „Říká se jí taky sladká smrt. Výtvor Ruské mafie a podsvětí,“ doplnila doktorka pro ostatní.
    „Ale ona sebou určitě žádnou dávku neměla. To bychom přeci zjistili!“ zamračil se Sikorski.
    „Myslím, že si ji sama vyrobila z léků jež měla v lékárničce,“ odtušila bezvýrazně. „Ale to zjistím, až si ji lépe prohlédnu. Teď potřebuju, aby jste mi ji pořádně podrželi.“
    Na první pohled šlo o snadnou práci, přesto trvala minimálně na čtyřech lidech. Zatím si připravila náplň do injekce. Už jen pohled na ní musel ženu pořádně vyděsit, protože sebou začala zuřivě zmítat. Čtyři lidé měli problém ji udržet. Její záchvaty skončili až minutu poté co do ní dostala potřebnou protilátku. Jenom doufala, že bude fungovat v takhle pokročilém stádiu. Vlastně si teprve teď uvědomovala, že tahle protilátka není součástí běžného vybavení. Přesto ji tam už předtím, když objevili Sullivana a sourozence Carterovi našla. Neměla čas k dalšímu úžasu, protože Ramiez, který i přes zraněnou a nepohyblivou ruku prováděl průzkum nahlásil čeho se nejvíc obávali.
    „Jdeme pozdě plukovníku. Ikarus právě odlétá,“ říkal co nejklidnějším hlasem.
    „Zatraceně!“ Sam ihned vyběhla následovaná majorem ven. Vyškrábala se nahoru tak rychle jak jen mohla. Skutečně právě nabíral výšku. Trochu těžkopádně což hovořilo o kolmém startu, ale stoupal nahoru. Pohledem vyhledala Sikorského vedle sebe. Nevytahoval zbraň jenom zavrtěl hlavou. Chápala proč. Loď byla příliš daleko a šance na úspěšný zásah zůstávala víc než nulová. Zaklela nejprve v duchu, Poté si ulevila už i nahlas. Zklamala. Nedokázala zabránit prozrazení SGC. Otázkou zůstávalo co udělají teď. Nejspíš bude muset Barnakymu navrhnout evakuaci a už předem věděla, že nestihnout všechny přesunout do bezpečí. Náhradní základna již delší čas pod názvem Epsilon nebyla připravená pojmout veškerý personál včetně vybavení.


Kapitola 20 - Pronásledování

    Chtělo se jí křičet nad nespravedlností vesmíru. Všechno co za dlouhá léta udělala pro SGC najednou mizelo v dálce. Zpozorněla, když se Ikarus nepřirozeně naklonil. Ano, teď viděla důvod náhlého vychýlení. Střelbu přicházející ze země. Jasně modré výboje z těžké energetické zbraně zasahovaly nemilosrdně cíl. Pravý motor explodoval a loď šla k zemi v marné snaze o nouzové přistání. Vydechla si úlevou. Málem zapomněla kdo ještě tady vlastně je. Mikel. Tohle spadalo přesně do jeho kompetence. Bohužel nesdílela jeho smysl pro dramatický moment jímž byl tolik proslulý.
    Sotva její radost z toho, že loď neodletěla vyprchala, uvědomila si, že budou muset dojít dalších bezmála padesát kilometrů k havarované lodi, počítáno vzdušnou čarou. Což činilo štreku alespoň o polovinu delší. Zajistit přeživší a samozřejmě i najít případné spiklence a co víc informace o zrádcích v řadách vlády. Proč proboha musela ta loď spadnout tak daleko. To je nemohl sestřelit dřív nebo ještě lépe zabránit jim při odletu. Nejspíš mohl, ale neudělal. Zabránil jim v odletu což stačilo. V duchu přemítala co teď. Pořádně si prohlížela mapu. Ano, loď dopadla mimo skalnatý pás hlavní pevniny. Zhruba sto kilometrů od Brány vzdušnou čarou. Pozemní jeepy je tam mohly poměrně snadno a rychle dostat.
    Jenomže ty jsou přes dvacet kilometrů zpátky. Navíc mají zraněné a SG-32 měla navíc hodně náročný program takže neměli dost času na pořádný odpočinek. Nic jiného ale nezbývalo. Honička zdaleka neskončila. Major Sikroski vedle ní uvažoval obdobně. Čas byl proti nim. Měli dva zraněné nepočítaje právě nalezenou zdravotnici. Pokud ji měli donést živou zpátky bylo nutné postupovat opatrně. Samozřejmě mohla vyčlenit lidi a s ostatními vyrazit, jenže jejich bojová síla by byla naprosto směšná. Vytvořili nosítka na něž zraněnou členku SG-32 pevně přivázali. Nosítka vzali ve čtyřech. Aby mohli postupovat rychleji do tábora.
    Cesta zpátky zabrala mnohem víc času. Zhruba čtyři hodiny, téměř dvojnásobek původní cesty sem. Alespoň zůstávalo stále světlo a mělo zůstat až do konce jednoho oběhu planety kolem své osy. Mohla jen přemýšlet zda je to osud, že si vybrali právě období velké planetární konjukce. Rychlé střídání dne a noci se dělo díky tomu, že planeta vstoupila do zákrytu jiné větší planety vůči slunci. Za jiných okolností by Sam určitě ráda sledovala neobvyklý astronomický jev, jenže teď neměla ani čas ani chuť. Výchozí tábor na kopci našli ve stejném stavu v jakém ho opustili. S jediným rozdílem, díky němuž si napůl oddychla, když viděla čtyři postavy.
    Daniel také přišel k sobě. Nepamatoval si téměř nic ze svého souboje s Hanksem, ani když po něm vystřelil. Vlastně vypadal docela v pohodě. Možná ještě otřesený, ale v pořádku. Zbývala ještě jedna pacientka. Během čtyř hodin cesty zůstávala naprosto netečná bez odporu. Teprve když spatřila Sullivana, s Danielem a Alison náhle ožila ve tváři úžas. Zjevně všechny považovala za mrtvé. Tahle skutečnost v ní cosi probudila. Droga se v jejím těle během transportu rozpustila, ačkoliv během krátkého rozhovoru se svou kolegyní souhlasila s případnou transfuzí. Trochu váhavě ji nechala rozvázat. Předtím než sbalili všechny věci a zahájili návrat mohla jim konečně vypovědět co se odehrálo po jejich odchodu.
    Poté co jí Sára Viginsová pořádně vyčinila za nezodpovědné chování nabrala její tvář nebezpečně rudou barvu. Jenom sklopila oči snažící překonat vlastní stud. Sama si slíbila, že tohle už nikdy, jenomže si slíbila více věcí a ty se dostaly do vzájemného rozkolu. Ve stresu do něhož se dostala je tak snadno porušila. S odstupem času jí to přišlo jako stále horší nápad. Chtěla co nejméně bolestivě zemřít a tohle přišlo jako nejlepší řešení. Nedokázala stisknout spoušť sama. Nechtěla být nikým zachráněná, obzvláště ne Hanksem. Znala lidi jeho kalibru. Bohužel až přiliž dobře. Proto nechtěla riskovat, že by ji snad potom co utekla znovu našel. Pro podobné případy nosila, aniž by si sama vědomě uvědomovala sadu léků z nichž mohla drogu vyrobit. Nikdo z SGC neznal výrobní postup. Netušili jak moc snadné je vyrobit si vlastní prostředek pro sladkou smrt.


Kapitola 21

    Alespoň za poslední čtyři hodiny z ní vyprchaly veškeré příznaky. Bolest hlavy malátnost, snížené vidění, chvění končetin plus další. Když se napila něčeho pořádně odporného jež jí její kolegyně podala v čutoře z vodou byla schopná jakž takž mluvit.
    „Nevím co přesně se stalo dál. Já vzpomínám si jenom jak nás Hanks hnal šíleným tempem. Necítila jsem vůbec nohy, nemohla popadnout dech. Byla jsem tak strašně unavená,“ začala vyprávět svůj zážitek.
    „Pokračuj,“ pobídla jí Sára.
    „Během krátké zastávky jsem úmyslně zapadla do jedné strže. Nikdo si toho nevšimnul. Našla jsem si úkryt a zůstala úplně z ticha. Hledali mě asi deset minut než to vzdali. Hanks byl zatraceně vzteklý,“ vyloudila ve tváři pousmání. „Znám lidi jeho kalibru. Zatraceně dobře vím co by se mnou později udělal. Slíbila jsem si, že tohle už nikdy nedopustím.“
    „Co bylo pak? Proč si proboha vytvořila Nogur?“
    „Předtím než odešli volal Hanks, jestli se neukážu tak odsud nikdy nenajdu cestu. Měl pravdu. Bez zásob a vody, bez kompasu jsem jenom dlouhé hodiny bloudila.“
    „Chápu. Potom sis spíchla Nogur.“
    „Ano. I když jsem přísahala, že ho nikdy nechci vidět.“
    „Dobře.“
    „Pak jste přišli vy, ale bylo příliš pozdě, abych mohla racionálně uvažovat. Já vím. Měla jsem tu zbraň raději zahodit, ale chtěla jsem mít něco pro případ, že by se vrátil.“
    „Co chtěl Hanks udělat?“ pobízela jí jemně.
    „Ale no tak copak ty to nechápeš?“ zasmála se nad takovou naivitou.
    „Ne,“ zavrtěla Sára nechápavě hlavou.
    „To samé co s ní!“ ukázala prstem na Alison. Ta ji zaslechla, ale rychle ustoupila do pozadí, aby ji nikdo neviděl.
    „Co s ní udělal?“
    „Opravdu ti to musím říkat?“ zasmála se nad takovou naivitou.
    „Chceš říct…,“ ztuhla když jí došlo kam míří.
    „Přesně tak. Jenom si asi moc neužil protože ona…,“ nedokončila větu což nemusela. Sára byla natolik chápavá, aby porozuměla.
    „Zatraceně…,“ vydechla ohlížející se přes rameno zda je plukovník náhodou neslyšela.
    „Já už mám lecos za sebou, takže pro něj bych byla mnohem lepší cíl. Navíc mám pocit, že on zná něco z mé minulosti.“
    „Opravdu?“
    „Sáro, u nás v Rusku vládl chaos už dlouho. Vláda a mafie tvořili dvě zhruba stejně silné strany a ani jedna nemohla zvítězit. Jejich vzájemný konflikt se promítnul do situace v celé Konfederaci.“
    „Něco málo vím o té situaci,“ přisvědčila.
    „Víš proč jsme se stala lékařkou?“ položila nečekaně otázku.
    „Asi ze stejného důvodu jako většina z nás,“ odtušila překvapená otázkou. Nedovedla si představit jiný důvod než touhu pomáhat lidem.
    „Ale vůbec ne,“ mávla rukou ve tváři smutný úsměv. „Obyčejní lidé pro vládu ani mafii nic neznamenali. Neměli kde se dovolat práva, pokud nebyli dostatečně významní. V tom chaosu byly stovky, tisíce zraněných na denním pořádku. Jeden z důvodů proč nebýt obětí je být mezi těmi jež je budou dávat zase dohromady.“
    „Moment! Chceš říct…“
    „Přesně tak! Doktoři byli zapotřebí a tak s nimi bylo mnohem lépe zacházeno. Proč myslíš, že mezi nimi bylo tolik žen?“
    „Proboha…“


Kapitola 22

    Sára Viginsová si jen nevěřícně zakryla ústa v úžasu nad přiznáním své kolegyně. Pravda trochu do té vody přidala léky po nichž měla být hovornější, ale tohle ji nikdy a ni v nejtemnějších snech nenapadlo. Ona vyrůstala v Austrálii a nikdy nezažila, že by s ní její vlastní lidé, kolegové špatně zacházeli natož pak nutili dělat co by sama vyloženě nechtěla. Z toho co Ludmila říkala běhal mráz po zádech.
    „Ono lépe zacházeno neznamenalo, že se nestávali cílem významných osobností obou stran, ale přece jenom tady platila určitá neformální pravidla. Samozřejmě v případě odmítnutí daná osoba beze stopy zmizela bez ohledu na důležitost.“
    „Prosím přestaň!“ zkoušela ji zarazit.
    „Proto jsem každou volnou noc šprtala medicínu, abych alespoň trochu unikla z toho strašného pekla. Nakonec jsem zjistila, že pojem přiměřená existence není v našem systému možná. Od jednoho umírajícího muže jsem se dozvěděla o tajné skupině jež pomáhala lidem utéct ze země. Za pořádný obnos ovšem. Šlo o nesmírně riskantní práci,“ zasmála se při té představě.
    „Je mi to líto.“
    „Já nevím jestli je to líto mě. Dostal mě na loď plující kamsi do Oceánie. Možná Nový Zéland nevím. Když mě odhalili na té lodi jako černého pasažéra, prostě mě hodili přes palubu. Ještě z toho měli hroznou legraci. No, nejdřív chtěli něco jiného, ale já to odmítla a ještě k tomu dala jasně najevo ať na tohle předem zapomenou. A když mě nemohli mít pro zábavu, tak jsem pro ně jako černý pasažér neexistovala. Vyhodili mě z lodi.“
    „Proboha,“ zakryla si ústa jen při samotné představě.
    „Přesně tak. Sice mi dali záchranou vestu, ale jenom proto, abych se hned neutopila a žraloci měli čerstvé maso,“ doplnila nekompromisně. „Našla mě skoro po dvou dnech Australská rybářská loď jíž bouře zahnala daleko od břehu skoro v blízkosti ostrova Java. Naštěstí je místní hlídky nezaznamenali, takže nabrali kurz domů do Broome, menšího přístavu na severním pobřeží. Tam si mě převzali místní úřady, ale zacházeli se mnou velice dobře. Převezli mě letadlem do Sydney kde byla větší a lepší nemocnice. Mojí schovanou ID kartu našli, takže věděli kdo jsem. Poté co jsem byla úplně zdravá jak fyzicky tak psychicky za mnou přišel nějaký důstojník od letectva s ještě jednou ženou. Vytáhl můj psychologický profil a nabídli mi pracovat v armádě. Potřebovali lékaře a já to ochotně vzala. Dokončila jsem si vzdělání a nastoupila do SGC. Tolik můj příběh,“ podtrhla poslední slova rukou.
    Sára Viginsová jenom zatlačovala v pravém oku slzu jež jí stékala po líci. Netušila kolik toho tahle žena prožila. Skoro litovala, že tam tu směs přidala. Alespoň všechno slyšela jenom ona sama a nikdo další což byla osobně ráda. Dala jí naposledy napít z vlastní čutory než pokynula ať ji vezmou a mohou pokračovat v cestě.
    I přes náročný terén postupovali vpřed. Plukovník Carterová chtěla být u vozidel dříve než započne další fáze planetární konjukce. Tentokrát znali cestu díky čemuž postupovali neskonale rychleji. Kromě nosítek šli všichni po svých. Sullivan odmítal pomoc řka, že může jít zcela sám.. Zůstával na čele skupiny s majorem Sikroskim. Jediný ústupek jež učinil byla zavazadla. Jeho zbraň nesl major a batoh další volný člen SG-32. Na sourozeneckou dvojici dohlížela Sam osobně. Během cesty z nich snažila vytáhnout podrobnosti mise. Šli poměrně blízko nosítek, takže je mohla celkem v pohodě slyšet. Napadlo nic z toho co čekala, že přejde na přetřes. Alison Carterová mlčela o své příhodě.
    I na otázku o tom zda si pamatuje svého zachránce odpovídala vyhýbavě. Nepotvrdila, že tady Mikel byl ani nevyvrátila. Dost neochotně připustila svůj šílený skok ze skály a následovné zaháknutí. Sam ho přešla bez povšimnutí neboť získala odpověď již chtěla slyšet. Byl to Mikel kdo ji vytáhnul nahoru, musel být. Tím pádem i on je všechny ošetřil. Jen natolik aby přežili. Samozřejmě mohl každého vyléčit úplně. Jenže to by pak prostě nebyl on.


Kapitola 23

    K cíli zbývalo ještě pár kilometrů, když se ozval z vysílačky konečně hlas majora Davise. Posily konečně dle očekávání dorazili. Hned v úvodu se omlouval protože na základnu dorazil až odpoledne. Na tom nezáleželo. Alespoň si ušetřil zbytečnou štreku. Tady situaci drželi pod kontrolou.
    „Budeme potřebovat těžké úderné oddíly pěchoty,“ mluvila za chůze Sam do vysílačky. „Posílám odhadovanou pozici Ikarusu.“
    „Rozumím, ale chvíli potrvá než inženýři postaví něco těžšího, aby šlo přepravit jejich výstroj,“ přikyvoval souhlasně.
    „Zatím na nás čekejte. Dorazíme tak do tří hodin.“
    „Rozumím. Pošlu Vám naproti dvě vozidla. Kolik máte zraněných?“
    „Zatím šest, ale jenom jeden vážný případ.“
    „Dobrá. Už jsou na cestě.“
    „Díky, Thomasi.“
    Alespoň někdo dokázal myslet dopředu. Thomas Davis byl jako jeho otec. Pevně doufala, že neskončí tak tragicky jako on. Jeho zběhnutí bylo tenkrát pro Pentagon velkým šokem, neboť patřil k nepoměrně významným členům sboru náčelníků. Znal spoustu z tajných informací a tajemství vlády, ačkoliv si hodně věcí nechávali pro sebe. Odnesl sebou i velké množství informací o SGC a zničil všechny důležité záznamy. Záměrně, aby na ně v průběhu let tehdejší i následující vlády USA zapomněli. Bohužel si ho NID nakonec našla. Nájemní zabijáci dostali plukovníka Paula Davise i jeho ženu. Jediný kdo masakr přežil byl jejich syn Thomas jež byl té noci na návštěvě právě u Carterových. Sam si ho vzala na starost a vychovávala vedle svých dvou dětí. Později, když dosáhl plnoletosti začal pracovat v SGC, kde se postupně vyhoupnul až na svou stávající pozici, tedy velení SG-2.
    Tým SG-1 vlastně neexistoval od Teal’cova odchodu. Sama nemohla uvěřit, že už tomu je víc než třicet pět let. Od té doby o něm nebylo žádných určitých zpráv. Veškerá snaha o navázání kontaktu se vzbouřenými jaffy selhala. Nedokázali navázat původní kontakty ani s Tokry s nimiž díky spojencům z Nové kolonie udržovali dobré vztahy. Zda vyřešili své problémy se stále zmenšujícím počtem už nikdy nezjistili. Stejně jako kam zmizeli všichni ostatní. Koloniální základna Alfa 2 zmizela. Stejně tak i Císařské stanoviště Beta 1 bylo pryč. Brána stála v původní pozici a nikde ani stopa po jejich osadě. S Bránou evidentně nebylo vůbec hýbáno, ačkoliv zde přímo stála a viděla jak ji přesouvají pryč. Věděla, že jsou dobří v zahlazování stop, ale tohle vypadalo, jako by tady nikdy, nikdo z nich vlastně nebyl.
    Záhadu zmizení jejich spojenců nikdy nevyřešili. Mezi pohřešovanými byla valná část rodin z projektu a ani je nikdo nikdy více nespatřil. Změna vlády a důkladnější kontrola samotného prezidenta vedla k ukončení vzájemných vztahů. Vyklidili pole, ještě předtím než se je speciální oddíly NID pokusili zajmout. Přesně před tímhle Denis varoval. Zato oni museli vědět, že k tomu jednou dojde. Nic z toho co udělali nenasvědčovalo kvapnému odchodu. Nikdy víc o nich neslyšeli. Ani Asgardi o nich neměli žádné zprávy, přestože po nich pátrali. Zcela bez úspěchu. Po úspěšném tažení proti replikátorům splnili své slovo a pomohli jim proti Goa’uldům. Vládci soustavy již nepředstavovali nadále hrozbu. Na to Asgardi dohlíželi. Navíc rozšířili svůj vliv v této galaxii.
    Sam si oddechla, když konečně dorazili k vozidlům. Přestala přemýšlet o tom co bylo zaměřují svou pozornost k současnému okamžiku. Trvalo necelých dvacet minut než dorazila další dvojice jeepů. Bylo jich konečně dost k tomu, aby mohli všechny naložit. Hlavně zraněné. Vešli se do jednoho většího vozu. Doktor Hanson si je převzal. Zaujal místo na korbě a rychle odjeli směrem k Bráně. Sam vypočítala dráhu cesty. Vysílačkou nadiktovala souřadnice určené k setkání s SG-2 a SG-7. Dál nic nebránilo, aby nasedli do vozů a vyrazili za konečným cílem své cesty.


Kapitola 24

    Hanks si zatraceně dobře uvědomoval, že SG týmy po nich tvrdě půjdou. Díky původnímu kolmému startu se stali až příliš chutným terčem pro nějakého pitomého střelce, který neměl na práci nic lepšího než si je vybrat za cíl. Podle zbraně určitě nepatřil k SGC. Jenomže SG-týmy už jim musely být v patách. Netušil jak se sem dostaly tak rychle, ale každopádně tu byly. Z toho důvodu nechal Ikarus odtlačit až ke skalní stěně. Byla tu veskrze rovina, takže měli víc než dost prostoru pro pořádný rozjezd. Poškození navíc nebylo až tak zlé. Problém zůstával v tom, že oni dorazí dřív než opravy dokončí. Zůstávalo na nich zadržet je dost dlouho, aby mohli tentokrát už doopravdy odletět. Při plném rozjezdu je žádná náhodná střelba nepošle k zemi. Nakonec přece jenom vypadne z tohohle zatraceného místa a konečně si bude moci užívat zbytek života topící se v penězích. Ani nepotřeboval vědět, kdo je ochoten zaplatit takovou sumu za získání polohy SGC. Stejně tak znalosti těch tří o SGC, jejich postupech a základnách určitě ocení pěkným balíkem. Nakonec nepřijdou vůbec zkrátka. Tolik jim slíbil a tolik i splní. Vždycky plnil svoje sliby. Jedna ze zásad, když ještě patřil k Texaským rangerům.
    Vybral si co nejvýhodnější pozici, kde byl krytý z několika stran a měl volnou ústupovou cestu. Pro jistotu sebou vzal jenom Ovitze. O ostatních měl přece jenom trošku větší pochybnosti, že by mohli pod tlakem okolností zkusit přeběhnout zpátky a všechno vyklopit. Ne Ovitz už se rozhodl. Sice na něm bylo patrné jisté váhání, ale hodlal věc dotáhnout do konce. V lodi zůstalo pouze pět lidí dohlížející na opravu plus jeden ve střelecké věži. Pokud by někdo byl dost hloupý, aby se přiblížil přímo tak pozná zač je toho loket. Nejpozitivnější věcí na to všem bylo, že na Ikarusu měli pořádný výběr zbraní. Vzal si odstřelovačku a do své M160 zásobníky s municí. Trochu zalitoval, že ten pitomec Bauer ho donutil zastřelit. Lehký kanón by pro něj byl jako dělaný.
    Už před pár minutami zaznamenal příjezd SG týmů. Věděli o nich a nehodlali zaútočit přímo. Triedrem poznal v čele jednotek Sikroského a ještě někoho. Nemohl se mýlit. Při pohledu na ty blonďaté vlasy v jeho tváři zahrál nebezpečný úsměv. Osud mu nahrával do rukou. Samotná Samanta Carterová vedla operaci. Naposledy vysílačkou upozornil Ovitze a čtveřici dalších maníků z Ikarusu ať čekají na jeho signál. Udržovali od sebe odstupy přes padesát metrů, aby si vzájemně nekřížili palebné pole. On sám byl až úplně na kraji. S nacvičeným pohybem zacvakl uzávěr zbraně. Náboj zapadl dovnitř s lehkostí s níž byla zbraň coby mistrovské dílo vyrobená. Díky novým výrobním postupům měla neskonale větší přesnost a dostřel. Také průrazné projektily schopné projít skrze ochranný pancíř hovořily za vše. Goa’uldský ochranný štít by asi sotva poškrábaly, ale proti nepancéřovaným cílům šlo o hrozivou zbraň. Upravil si zaměřovač a zacílil. Dlouhé minuty vyčkával. Viděl jak se pohybuje opatrně a hledá si mezi kamenitým srázem úkryt. Už dávno vstoupila do meze aktivního dostřelu.
    Stiskl spoušť přesně v okamžiku, kdy se přesouvala k dalšímu úkrytu. Zamračil se, protože zásah nebyl stoprocentní. Ještě se hýbala. S drobným úsměvem si řekl, že ukončí její trápení hned. Druhý náboj už měl v komoře a tentokrát mířil na odkrytý cíl. Raději zamířil na hlavu, aby měl jistotu. Stiskl spoušť, ale zbraň mu v poslední chvíli někdo strhnul. Nejprve měl podezření na Ovitze, jenže ten to rozhodně nebyl. Neznámý celý v černém odkopnul odstřelovačku pryč. Podobně učinil i v případě připravené M-160. Prudkým úderem dlaní do hrudi ho odhodil o dva metry zpátky. Zapotácel se a jen zázrakem dokázal svůj pád ustát takže dopadl na nohy. Neznámý mu ale nedal ani vteřinu k dobru. V mžiku byl u něj. Jeho pěst jako kladivo ho zasáhla do obličeje z obou stran a posléze ho rychlým výkopem poslal o další kus dál. Tentokrát již nedokázal ustát a tvrdě se skutálel o kus níže. Zjevně si při tom zlomil pár žeber. Neznámý k němu přistoupil vypadající jako bůh pomsty. Vytáhnul cize vypadající zbraň. Hanks pochopil, že právě on po nich střílel.


Kapitola 25

    „Zkazil jsi mé plány,“ promluvil napůl konverzačním hlasem, bohužel tónem dávající jasně najevo, že zde nehodlá celou věc rozebírat z akademického hlediska. „Netušíš co mi dalo práce vše zrealizovat a ty v jediném okamžiku pošleš všechno k čertu!“ dodal hlasem schopným tavit ocel.
    „Jaké p…lány…,“ dostal ze sebe těžce vidoucí, že nadešel jeho konec. Osud mu nepřál a z tohohle maníka šel rozhodně strach. Nepamatoval si kdy naposledy pocítil strach. Možná teprve dnes poprvé poznal co skutečně znamená.
    „To sis nemohl vybrat někoho jiného? Proč zrovna jí?“ vmetl mu do tváře. „Copak tě ani ve snu nenapadlo, že ona by nemusela být…“
    „Ne…,“ vyplivl svou odpověď i s chuchvalcem krve z úst.
    „Každopádně i kdyby ne, tak bych právě teď měl jiný důvod proč tě zabít.“
    „Můžu ti udělat nabídku,“ zkusil poslední možnost.
    „Nezajímají mě tvé peníze. Materializmus nepatří k hodnotám jež vyznávám. Mám zcela jiné zájmy, jiné cíle…,“ povzdechl si nepřítomně. „Proč jsi musel střílet zrovna po ní. Nemohl sis vybrat někoho jiného? Někoho důležitějšího?“
    „Co tedy chceš!“
    „Věř, že to je poslední věc, kterou jsi v životě udělal,“ ucedil mezi zuby a pak bez váhání stiskl spoušť. S jistý zadostiučiněním odcházel ze scény nechávající seržanta mrtvého s pořádnou dírou v hrudi. Rychle se schoval za nejbližší kámen. Dávka z M-160tky pokropila akorát jeho pozici. Rychle se přesunul dál až konečně stanul tváří v tvář desátníkovi Ovitzovi. Vytrhnul mu zbraň z ruky a odhodil ji pryč. S třeskutým zvukem letěla dolů odrážející se od skály. Neudělal nic dalšího. Prostě tam jenom stál a hleděl mu do očí. Svou pušku měl zpátky v pouzdře. Nevytahoval ji. Ne, tohoto muže neměl na svém seznamu.
    „Ještě není pozdě, desátníku,“ promluvil po notné chvilce ticha. Nevnímal přicházející střelbu ani odpověď jež přicházela ze shora. „Ještě stále můžete zachránit alespoň něco!“ dodal, načež se otočil klidným krokem opouštějící scénu. Desátník zůstával stát napůl v transu. Teprve, když neznámý seskočil o pár metrů dolů procitnul. Chtěl se ho zeptat co má sakra udělat. Doběhl k okraji. Viděl ho jak stále naprosto klidnou chůzí sestupuje dolů po přírodních schůdcích a mizí z dohledu. Seskočil dolů. Utíkal, aby ho dohnal. Doběhl na schodiště, které bylo prázdné. Nikde po něm ani stopy. Schodiště vedlo akorát dolů a po obou stranách strmý skalní převis. Nebylo kam a ni kde se schovat.
    Zmateně seběhl dolů pátrající po něm. Aniž by si to uvědomil došel až k raketoplánu. Hanks byl mrtvý připomínal si okamžitě. Nic dalšího ho tady nedrželo. Mohl se vzdát SG týmům. Jenomže ti by ho taky mohli zastřelit jako zrádce. Mohl by tvrdit, že byl k tomu donucen, jenže sám kdesi uvnitř věděl, že tomu tak není. Vlezl dovnitř ventilační šachtou od motorů. Pokud by je právě zkoušeli spustit, tak by nejspíš dopadl zatraceně špatně, s jistou ironií si uvědomující, že by kusy jeho těla nejspíš pořádně zaneřádily průduch. Vlezl dovnitř. Našel první volnou kajutu. Tam usednul a začal přemýšlet co dál.
    Vždycky zůstávala jedna možnost. Při pohledu na pistoli za opaskem o ní začal uvažovat. Nejspíš šlo o nejlepší možnost, kterou mohl zvolit. Smířen s osudem vědom, že má zajištěnou možnost úniku mohl v klidu zvažovat jiné možnosti. Střelbu v dálce vnímal jen letmo. Kupodivu našel důvod k úsměvu, ačkoliv situace sotva vzbuzovala úsměv. Jelikož neměl co ztratit mohl si dovolit alespoň usmívat. Pistole ho lehce tlačila v ruce. Odjistil pojistku s úmyslem počkat na co nejvhodnější okamžik. Nemusel nikam spěchat. Od okamžiku kdy Hanks zastřelil Bauera, zůstával v podivném rozpoložení jemuž nerozuměl ani on sám. Bauer byl vždycky idealista věřící tomu co SGC prezentovalo. Bohužel reagoval rychleji než přemýšlel což ho stálo život. Původně si připomínal, že Hanks ho nezabil. Nakonec doktorka asi dopadla nejlépe. Jako jediná dokázala zmizet z jeho dosahu a přežít tohle všechno.


Kapitola 26

    Samanta Carterová si jenom matně uvědomovala, že ji něco srazilo k zemi. Slyšela někoho jak volá její jméno, ale neviděla ho. Poté s ní někdo smýknul a táhnul ji pryč. Což pro ni byla jedna z posledních věcí jež vnímala. Neslyšela majora Sikorského jak hlasitě kleje a volá zdravotníka. Celý svět pro ni přestal existovat. Najednou byla volná a upadla aniž by si to uvědomovala do hlubokého transu. Když otevřela oči neležela už na bojišti.
    Usmála se. Poznala ten dům. Tady se poprvé s Denisem lépe poznali. Vypadal úplně stejně jako tehdy, když ho společně opouštěli před třiceti devíti lety. Letmo přejížděla po nábytku, po stěnách, posteli, hledající vzpomínky na každém kroku. Včetně jejich svatební fotografie z SGC. Jenomže ona byla sama. Denis tady nebyl ať už si přála sebevíc, aby nemusel zemřít. Osud rozhodl jinak a někdo se musel postarat o jejich děti. Celé ty roky v tom nacházela jen částečnou útěchu. Nakonec dospěli a měli vlastní děti.
    „Sam…,“ ztuhla při důvěrně známém hlase.
    „Denisi?“ ohlédla se a viděla ho jak tam stojí. Do očí ji okamžitě vyhrkly slzy.
    „Co jsi to proboha udělala?“ pokračoval vyčítavým hlasem. „Chceš se nechat zabít pro nic?“
    „Tady nešlo jen tak o nic,“ namítla trochu zaraženě.
    „Já ale nechci, abys umřela, lásko. Copak nestačí, že já jsem mrtvý? Musíš zemřít i ty?“
    „Já…,“ nacházela slova, kterými by osvětlila své počínání.
    „Vím. Stačí, když mě slíbíš, že se budeš snažit neumřít. Ano?“ nerozebíral situaci za což byla neskonale vděčná.
    „Slibuju…,“ zašeptala.
    „Vzpomínáš si jak jsme těsně před odjezdem naposledy vyzkoušeli naši postel?“ nadhodil škádlivě, načež Sam lehce zčervenala. „Zdá se, že právě teď máme čas zavzpomínat.“
    „Ty darebo!“ vyčetla mu okamžitě se vrhající do jeho náruče.
    Najednou si připadala zase šťastná. To, že jde o pouhý reálně vypadající sen vůbec nebrala v potaz. Pokud by měla čas, nejspíš by zaznamenala Mikela jež krátce postál než se vytratil pryč se spokojeným úsměvem. Jenomže ona ho neměla. Její pozornost byla zaměřena na jiný subjekt jejího zájmu. Skoro měla tendenci ho zaškrtit, protože on jí rozepínal knoflíky úmyslně pomalu. Plně jí to vynahradil polibky plnými vášně jež přijímala jako omluvu současně opětující. Konečně rozepnul i poslední knoflík a ona ze sebe strhla vrchní díl rozepínající jeho košili. Uvítala jeho ruku jež zajela pod černým tričkem nejprve zkoumavě a s nadcházejícími okamžiky stále víc směle. Na rozdíl od něj ona neměla tu trpělivost a rozepínala jeho košili rychle a zručně.
    Konečně oba dva zbaveni oblečení mohli nazí upadnou do jejich kdysi společné manželské postele. Tady konečně plně pustili uzdu vlastní fantazie. Chvíle něžností vystřídaly okamžiky plné vášně a celou místnost naplnilo slastné vzdychání. Znali se příliš dobře, aby věděli co ten druhý chce. Taky si to dokázali vzájemně dát. Způsobem jakým dokázali jenom oni dva. Sam přestala nejen vnímat čas, ale i počítat kolikrát už ji dostal na samotný vrchol. Nějak věděla, že tentokrát nad ním nemá šanci vyhrát. Zpocená a udýchaná dopadla na postel vedle něho neschopná dále pokračovat. Bylo to úžasné a neuvěřitelně skutečné. Jenomže ona věděla, že on je mrtvý a on věděl, že ona právě někde leží těžce postřelená.
    Zapudila tu myšlenku a vychutnávala si jeho blízkost, byť dočasnou. Až přijde k sobě o čemž nepochybovala všechno tohle zmizí. Chtěla zůstat tady s ním, ale něco slíbila a věděla, že musí slib dodržet. Nechtělo se jí, jenže musela. S povzdechem vstala. Během té chvíle usnul. Nechala ho být a sama vyšla z ložnice. Neměla na sobě nic, ale to nebylo ani v nejmenším důležité. Něco nebo spíš někoho hledala. Jeho nenašla, ačkoliv prohledala celý dům. Určitě tady byl a zanechal po sobě stopy. Na stole v předsíni našla vzkaz: „Tvůj čas běží“. Nepochopila přesně význam, ale z nějakého důvodu ji upoutaly dveře ven. Došla k nim a stiskla kliku…


Kapitola 27

    Pro majora Davise nadešel jeden z nejhorších okamžiků životě. Poté co spatřil jak Sam padá zasažena k zemi. Nejspíš práce skrytého snipera. Nikdy neslyšel sám sebe takhle křičet. Chtěl ji běžet na pomoc, ale zaznamenal Sikorského jak už je u ní. V zápětí mohl děkovat všem svatým, že zůstal za skálou, protože následující střelba pořádně zametla v místě kam hodlal právě vkročit. Odvetná palba přicházela jen slabě, neboť nikdo nechtěl zbytečně plýtvat municí a prozrazovat svou pozici.
    „Jak je na tom, majore!“ štěkl do vysílačky sotva palba ustala.
    „Dost bledě, řekl bych. Zatím žije, ale je mimo…,“ uslyšel přiškrcený majorův hlas.
    „Zkusím tam dostat zdravotníka. Co nejdřív!“
    „Měli bychom je zkusit obejít. Takhle soustředí příliš moc palby na jedno místo.“
    „Souhlas. Vezmu SG-2 a provedeme obchvat. Dávejte pozor na toho snipera!“ zakřičel naposledy do vysílačky. Začal koordinovat svůj tým. Přesun trval nepoměrně déle než se dostali do příslušné pozice. Jako velitel operace měl sebou bio-indikační zařízení. Napojené na bojový oblek každého člena týmu sledující jeho stav. První bod zhasnul pod statusem mrtvý. Vyvolal si jméno a zaklel. SG-7 na tom byla podobně. Za necelou hodinku zaznamenali dva mrtvé a pět zraněných. Jediné pozitivum bylo, že zdravotnice SG-32 se dostala až k Sam a mohla ji náležitě ošetřit. V duchu proklínal spěch s nímž vyrazili. Sam pospíchala a měla důvod, který chápal, jenže bez těžkých zbraní tady těžko dokážou prorazit. Ne v takhle nepřehledném terénu. Navíc oprava hvězdné lodi mohla být každým okamžikem hotová a odletět pryč.
    „Dostal jsem ho!“ zbystřil při radostném výkřiku. Nevěděl kdo měl takové štěstí, ale na tom nezáleželo.
    „Jsou tam už jenom dva! Teď nebo nikdy!“ přidal se k němu Sikroski.
    „Kupředu!“ zavelel Davis okamžitě na své lidi.
    Okamžitě vyrazili vpřed. Stále opatrně přískoky, jenže žádná další střelba nepřicházela. S jistou obavou postupovala SG-32 kupředu. Sikorski samozřejmě opatrně sám, takže vyrazil jako první hledajíce nastraženou výbušninu. Také jí našel. Ani ji nezkoušel zneškodnit. Nejdřív si našel frekvenci na níž rozbušky přijímaly signál. Nastavil vlastní časovač k odeslání signálu. Kousek se stáhnul a nechal všechno vybuchnout. Exploze zanechala spoustu zvířeného prachu což jim poskytlo dostatečný úkryt. Jelikož ti na druhé straně neměli vybavení jež oni naopak měli nepředstavovali vážnější hrozbu. Dvě přesně mířené rány je bez problémů dostaly.
    Konečně dosáhli vrcholu jež je stál tolik sil. Ikarus měli jako na dlani. V dálce bylo vidět přijíždějící vozidla s těžkou technikou. Zbývalo jen dopravit je sem a zabránit jim v odletu. Nadešel čas prohlédnout mrtvé a ošetřit raněné. Podle senzorů bylo obránců pět, jenže tady našli jenom tři. Čtvrtého našel jeden z SG-7. Podle přiškrceného hlasu šlo o hodně ošklivou podívanou. Sám Davis musel souhlasit. Hanks dostal co si zasloužil. Na sniperské pušce byly jeho otisky. Stejně tak na M-160tce. Trochu zalitoval, že poslal Ramieze domů. Tady by jeho stopařské schopnosti vynikly.
    Vysílačkou pobízel právě přijíždějící úderné oddíly. Zatím co Sikroski se svou M-200A zaujal vyčkávací pozici na kraji srázu. On jediný měl energetický vrhač jež mohl Ikarus zastavit. Kývnul na něj. Gestem naznačil, že by chtěl loď obsadit. Ukázal na horní otočnou věž, přičemž Davis musel uznat, že ta by představovala dost zásadní problém. Alespoň nechal všechny lidi zaujmout pozici pro rychlý přepad. Na rozdíl od ostatních on věděl čeho Sam chtěla dosáhnout. Potřeboval alespoň jednoho z nich dostat živého, aby mohl zjistit kdo za tím vším stojí a také kdo je vlastně zradil. Pochyboval, že by předseda Waren jež stál v čele rady více než deset let najednou pro vlastní zisk porušil dohodu. On ne. Nezodpovězenou otázkou zůstávalo kdo stojí v pozadí téhle machinace.


Kapitola 28

    Konečně úderné oddíly ze základny donesly těžké zbraně. Osud Ikarusu byl v danou chvíli zpečetěn. Těžkooděnci se rozmísťovali kolem a jako jeden z hlavních cílů těžkých zbraní si vzali horní otočnou věž. Důležité bylo načasování. Sikorksi s Davisem a SG týmy byly připravené udeřit hned jak dostanou věž. Pro jistotu šla čtveřice vojáků s těžkou výzbroji za nimi, kdyby náhodou něco nevyšlo. Dvě odpálené rakety neminuly cíl a věž skončila v plamenech. V tentýž okamžik na scénu vstoupily dvě útočné skupiny. Jedna z leva a druhá zprava. Dostali se dost rychle k lodi než ti uvnitř stačili zareagovat.
    Sikorski vpadnul dovnitř jako první. Pokropil nejbližší chodbu. Posléze pokračoval dál. Rozděloval svoje lidi do chodeb a Davis za ním dělal totéž, akorát se přesunul do patra. Nadešla krátká přestřelka. Během níž Sikroski stihl zapadnou za roh opětující palbu. Poté přišel výstřel z pistole následovaný pádem ze schodů. Opatrně vykouknul. Ze schodů sestupoval Michael Ferguson. Ruce měl nahoře a pistoli zahodil na zem.
    „Díky bohu, že jste konečně tady. Už jsem měl pocit, že s tím krámem opravdu odletí,“ vydechl úlevně.
    Sikorski si ho podezřívavě měřil. „Kolik jich je ještě tady?“
    „Minimálně dva. Jeden byl ve věži. Nevím jestli odtamtud stihnul utéct.“     „No dobrá pojď…,“ chtěl říct a odvést ho mimo loď. Dávka z M-160tky zasáhla spojaře zcela nečekaně. V podstatě ho srazila přímo na majora, jenž pozvedl svou zbraň a stihnul od boku vystřelit. Zasáhl s neomylnou přesností a útočník se skácel k ze schodiště dolů. Nejprve zkontroloval Fergusona, ale pro něj už nemohl udělat. Jenom si povzdechl. Chudák kluk. Zatlačil mu oči a jemně ho opřel o stěnu. Ještě se rozhlížel, zda tu není někdo další. Teprve pak si prohlédl útočníka v kožené letecké bundě. K vlastnímu zděšení poznal Enrica. Teď už zbýval jenom jeden člen SG-13. Desátník Ovitz. Rozhodně neměl v plánu zabít dalšího člověka, jenomže tak nějak tušil, že nakonec bude muset.
    Z patra nad ním zazněla střelba a poté i zaslechl zasvištění uspávací střely. Pomalu pokračoval po chodbě dopředu. Ostražitě naslouchal každému zvuku. Zaznamenával na svém skeneru ještě jednu živou bytost, jenom nemohl přesně určit kde. Postupoval metodicky. Rozkopnul každé dveře, na něž narazil. Konečně ho našel. Uskočil včas za dveře, aby uhnul před výstřelem z pistole. Podle zvuku se ani nehnul. Zůstal sedět přímo naproti dveřím. Mohl ho klidně odstřelit, kdyby chtěl.
    „Zatraceně, Ovitzi, je po všem!“ zakřičel na něj. „Koho dalšího ještě musím zabít, aby tohle šílenství skončilo!“
    „Musím nést následky svých činů, majore,“ odpověděl chraplavě. Podle hlasu bylo poznat, že je úplně na dně. „Nechal jsem se zlákat vidinou snadného bohatství. I přesto, že jsem celé roky věřil tomu, že všichni máme mít stejně a nikdo nemá mít víc než si zaslouží.“
    „No tak, Ovitzi, každý přece někdy sejdeme z cesty!“
    „Jenomže já jsem nesešel z cesty. Já zradil všechno v co jsem celou dobu věřil. Jenom proto, že jsem nedokázal ten názor hájit.“
    „Já vím, že z Hankse šel strach, ale nějak se to vysvětlí. Určitě. Vždyť tohle celé byla jeho akce a on vás všechny zastrašil. Proto chtěl zabít Sullivena, aby ukázal kam až hodlá zajít!“ zkoušel ho přesvědčit.
    „Na tom vůbec nezáleží, pane. Všichni na mě spoléhali a já neudělal nic…,“ vydával ze sebe těžce oddechující.
    „No tak, Ovitzi,“ zkoušel dál mluvit. „Víte o tom co dělali. Slyšel jste co říkali. Tohle všechno pro nás bude užitečné. Tím můžete alespoň částečně smazat svoji vinu a očistit se.“
    „Mě už nepomůže nic, pane,“ dořekl a vzápětí zahřměl výstřel z pistole.
    „Ovitzi! Ovitzi!“ zařval ale on neodpovídal. Nejdřív myslel, že jde o trik. Opatrně nakouknul ze dveří. Žádný trik. Desátník si prohnal kulku hlavou.


Kapitola 29

    Nakonec nedostali nikoho. Poslední z posádky Ikarusu spáchal sebevraždu dřív než ho mohli zajmout. Major Davis jenom smutně povzdechl. Podobné zprávy hlásil i Sikorski s tím, že zbylí tři členové SG-13 jsou taktéž mrtví. Nezůstal tudíž nikdo kdo by mohl odpovědět na otázku. Alespoň Ikarus padl do jejich rukou nepoškozen. Vysílačkou informoval zbytek lidí, aby zraněné přenesli sem. Tady přeci jenom mohli mít více pohodlí nepočítaje malou ošetřovnu. Sám usedl za řízení lodi. Nemusel letět. Všude byla rovina, takže stačilo jenom jet. Popojel s lodí do co nejvýhodnější pozice.
    Zraněné včetně Samanty Carterové naložili dovnitř. Obzvláště v jejím případě bylo nutné spěchat. Šlápnul na plyn zanechávající ostatní za sebou. Vzdálenost k Bráně urazil během necelé půlhodinky. Vyložit zraněnou ven, zadat adresu a co nejrychleji ji dostat na základnu. Sám pomáhal jednomu ze svých lidí jež koupil několika násobný průstřel ramene nepočítaje rozdrcenou klíční kost. Sullivana s dvoj-lístkem nejmladších sourozenců Carterových dostali na základu ještě před útokem. Konečně prošel i on. Předal svého muže do péče lékařského týmu.
    Generál Barnaky už dorazil na základnu. Z neúspěšné konference nutno dodat. Dost pochmurně hleděl na Sam jíž právě chvatně odváželi na operační sál. Zhluboka si povzdech hledající jak bude situaci generálovi vysvětlovat. Nedokázal jí rozmluvit účast na celé operaci, což podle všeho měl jinak by tady neležela na hranici života a smrti. Přehodil si zbraň na záda a přišel blíž k němu. Hledal jakoukoliv oporu u plukovníka Kamenského, jenže i ten měl poněkud upjatý výraz ve tváři vrhající na generála kradmé pohledy.
    „Co se sakra stalo, Thomasi!“ oslovil ho hned v úvodu ostře.
    „Hanks, pane,“ odtušil tiše. „Chtěl přeběhnout na druhou stranu a…,“ nedokončil větu hledající slova jimiž by co nejšetrněji popsal co se stalo.
    „A…,“ pobídnul ho dál.
    „To on střílel, pane. Záměrně si vybral právě Sam,“ řekl nakonec.
    „Kde je teď!“ chtěl generál ihned vědět.
    „Mrtvý, pane,“ konstatoval s pokrčením ramen.
    „Alespoň, že tak, i když by bylo lepší dostat ho živého,“ přikyvoval již mírnějším tónem.
    „Nemohli jsme to nijak ovlivnit, pane,“ rozhodil bezradně rukama.
    „Vysvětlete!“ zpozorněl při poslední větě.
    „Někdo ho dostal dřív. Dřív než stihnul vystřelit podruhé,“ vzpomínal na detaily z mise. „Našli jsme ho asi dvacet metrů od místa kde byl ukrytý. Ten Někdo si dal zatraceně záležet. Neznám zbraň, která by do člověka udělala takovou díru.“
    „Aha,“ promnul si zamyšleně bradu. „Co ostatní?“
    „Nikdo další to nepřežil, pane. Kromě těch co už jsme přivezli na základnu,“ zavrtěl hlavou nekomentující přestřelku k níž došlo v Ikaru.
    „Dobrá, Thomasi,“ přikývnul spokojeně. „Možná díky tomu, že jste obsadili tu loď a dopravili ji rychle sem nakonec k něčemu bude. Máme tady zatraceně dobrý lékařský tým a ti ji snad dokáží dát znovu dohromady. Pokud není opravdu pozdě.“
    „Doufám, že ne, pane.“
    „Teď pokud vím měl jste mít volno. Tak proč si ho nevezmete teď,“ navrhnul vlídně.
    „Rád bych napsal hlášení z mise, pane, dokud ho mám živě v paměti,“ odmítnul uctivě nabídku.
    „Chápu. Správný přístup. Až ho budete mít tak mi ho osobně přineste. Jsem velice zvědav co se za mé nepřítomnosti přihodilo. Já zatím kontaktuji své zdroje ve vládě, abych zjistil, kdo nás chtěl vlastně prodat.
    „Ano, pane.
    „Odchod!“


Kapitola 30 – Evakuace

    Sam nakonec odhodlaně stiskla kliku. Zavřela oči. Vyšla ven. Překvapeně zamrkala nad spoustou světla. Najednou si uvědomila, že světlo není zdaleka tak prudké. Právě naopak snížené na minimum což vyvolávalo mírné přítmí. I přesto jí trvalo notnou chvilku než se rozkoukala. Uvědomila si, že leží na posteli. Při pokusu zvednout se nepřišlo nic. Nemohla se vůbec pohnout. Dokonce ani hlavou, aby zjistila, zda je připoutaná či zcela ochrnutá. Pochopila, že leží v nemocnici. Dokonce věděla i proč tady leží. Během poslední operace byla postřelena. Zkusila promluvit, ale z úst vyšlo sotva slabé zachrčení. Po dalších pokusech vydala první souvislou hlásku a konečně i slovo.
    K veliké úlevě jí samé akorát vešla do místnosti osoba v níž vroucně doufala. Doktorka Janet Fraiserová šla právě zkontrolovat jedinou pacientku jíž měla ve zvláštní oddělené části nemocnice. V očích doktorky, kolem nichž měla víc vrásek než ona díky skutečnosti, že kůra prodloužení života na ní měla o něco menší účinek. Hnědé vlasy prokvetlé stříbrem, ale neztrácela nic ze svého elánu a patřila k předním kapacitám v SGC již bezmála padesát let. Nejdřív pohlédla na monitor. Nejspíš nečekala, že Sam zrovna dnes procitne.
    „Sam?“ vydechla překvapeně a na tváři vyloudila skutečně vřelý úsměv. „Tys mi teda dala!“ vyčetla jí okamžitě zdánlivě přísným hlasem.
    „Pro..m…iň,“ vysoukala ze sebe nesouvisle.
    „Už jsem ani nečekala, že někdy přijdeš k sobě,“ zavrtěla nevěřícně hlavou. „Hrát si na hrdinu je pro někoho mladšího než jsi ty. Nezáleží jak moc mladá se cítíš. Mohli tě klidně zabít!“
    „Mikel,“ vyrazila ze se konečně souvislé slovo.
    „On tam byl taky?“ svraštila obočí přemýšlející proč. “No, major Sikroski říkal, že Hankse někdo odpravil a dal si zatraceně záležet. Dělala jsem pitvu a víc mrtvý snad být nemohl.“
    „Nemůžu se hý…bat,“ zkusila opatrně nadnést svůj hlavní problém.
    „Já vím,“ přisvědčila neříkající nic dalšího.
    „Jsem ochrnutá?“ chtěla znát pravdu.
    „Ne, Sam. Nejsi ochrnutá. Sice moc nechybělo, ale nakonec jsme to zvládli, “ nasadila lékařský úsměv, kterým zakryla jak moc náročnou operaci musela její přítelkyně podstoupit.
    „Můžeš mě uvolnit?“ požádala jistějším hlasem.
    „Nevidím důvod proč ne. Teď už by mělo být všechno v pohodě,“ souhlasila bez poznámek.
    „Jak dlouho jsem byla mimo?“ napadla jí najednou otázka, zatím co Janet uvolňovala silové pole držící jí v jedné pozici.
    „Dlouho,“ odtušila prostě. „Teď ti přinesu něco na sebe a pak tě přesuneme do hlavní ošetřovny!“
    Vyběhla rychle ven nechávající poslední otázku nezodpovězenou. Zpátky přišla s jednou kolegyní, která jí připadala podivně známá. V rukou nesla šaty. Působila velice sebevědomě a rázně. Ihned ji pomáhala vstát a následně obléknout. Nemohla neocenit její pomoc, protože byla celá ztuhlá od dlouhé absence pohybu. Musela se o ní pořádně opřít než dokázala udělat první krok úplně sama. Janet nic neříkala jenom pečlivě sledovala jak si počíná. Neprozradila jak dlouho byla mimo. Sam hodlala tuhle informaci co nejdřív zjistit. Konečně po nekonečně dlouhých minutách došla až do hlavní části nemocnice. Tam v současnosti leželi jen dva pacienti. Nestačila si ani jednoho z nich řádně prohlédnout. S úlevou usedla na postel.
    I tak krátká cesta ji pořádně vyčerpala. Alespoň si vzpomněla kdo je žena jež jí právě pomáhala. Ludmila Gorbunovová, zdravotnice jíž zachránili na P9C-271. Nevzpomínala si na detaily, jenom že jí odeslali s ostatními zraněnými na základnu než zahájili operaci Ikarus. Vlastně dosud nevěděla jak operace dopadla. Podle toho, že se nacházela na základně SGC nejspíš museli uspět.
    „Ještě neusínejte plukovníku. Generál s Vámi chtěl mluvit hned jak procitnete,“ upozornila ji sotva přehodila její nohy přes postel a přehodila přes ni lehkou přikrývku.


Kapitola 31

    Ještě než Ludmila Gorbunovová stihla nastavit nemocniční postel, aby měla Sam co největší pohodlí dorazil generál Barnaky v doprovodu muže středního věku v civilním oblečení. Arthur Jackson na ni okamžitě zamával což nemohla neopětovat. Měla Danielova syna ráda, přestože vynikal spíš v politice než v archeologii. Generál po něm vrhnul nesouhlasný pohled načež zmlknul. Z toho jak na ní hleděl muselo jít o něco závažného. Vzal si židli a přisedl k ní. Povzdechl si vrtící stále nevěřícně hlavou. Na jeho vážné tváři vykvetl smutný úsměv.
    „Už jsme si mysleli, že nepřijdete k sobě, Sam,“ začal uvážlivě.
    „Jak dlouho, pane?“ chtěla vědět.
    „Dlouho, plukovníku. Dlouho,“ povzdechl si znovu.
    „Tohle už mi říkali. Jak dlouho?“ chtěla znát pravdu.
    „Dva měsíce,“ doplnil nakonec Arthur.
    „Dva…,“ vydechla překvapeně. V duchu si hned řekla, že to mohlo být klidně déle. Mnohem déle. Třeba celé roky.
    „Upadla jsi do komatu, hned potom co tě ten parchant Hanks postřelil. Naštěstí tě Thomas dostal na základnu včas, jinak bychom tě ztratili úplně,“ doplnil pro upřesnění.
    „A co Ally a Danny?“
    „Ti jsou v pořádku. Zítra je uvidíš.“
    „Alespoň, že oni tohle přečkali ve zdraví,“ oddechla si, ale zpozorněla, když se na sebe rozpačitě podívali. „Nebo snad ne?“
    „Jsou v pořádku, Sam. Oba dva,“ odtušil, ale z jeho hlasu bylo patrné, že něco zamlčel.
    „Ale?“
    „Odnesli si pár ošklivých zážitků. Nic víc,“ odpověděl vyhýbavě.
    „No dobrá. Zeptám se jich osobně.“
    „Důvod proč jsem s Vámi chtěl mluvit ztratil poněkud na důležitosti,“ vzal si Barnaky opět slovo.
    „Poslouchám.“
    „Situace ve světě není vůbec dobrá, Sam. Svět spěje k další válce,“ začal s povzdechem.
„Podle způsobu jakým zahajují přípravy začíná být jasné, že může jít o válku poslední.“
    „Opravdu se situace tak zhoršila?“ Zpozorněla ihned.
    „Východo-Asijská korporace zcela kontroluje Čínu, Mongolsko, Tibet a země na jihu jako je Barma, Thajsko, Kambodža, Vietnam a Indie. Stejně tak i ostrov Tchajwan a samozřejmě i oblasti na východě plus Korejský poloostrov. Jediný kdo zůstává mimo je Japonsko.“ Levý ret mu pobaveně vyskočil nahoru, ale nešlo o žádný úsměv. „Japonci vypadají, jako když se vracejí zpátky do původních dob. Ožívají významné klany. Yakuza podle očekávání patří k předním z nich. Otázka kdy svrhnou císaře s celou vládou už je zodpovězená.“
    „Nastolili nový pořádek a jelikož odmítli připojení k Východo-Asijské korporaci, tak na ně uvalili embargo. Samozřejmě Američané jim velice ochotně pomohli. Rozhodně měli dost velký zájem na tom, aby mezi nimi a Čínou někdo stál,“ přidal Arthur. „Pomohli Japoncům prorazit blokádu a dopravili jejich jednotky na Nový Zéland, Jávu a ostrovy. Jakmile je budou mít pevně pod kontrolou mohou zajistit lepší zásobování domovských ostrovů. Sami ještě nebyli připraveni na válku.“
    „A co NATO?“
    „Nato už v podstatě neexistuje. Respektive ne v podobě jaké jsme ji znali doposud. Evropa v podstatě neexistuje. Už během konference došlo ke konečnému převratu. Řada z těch hlavounů tam prostě odletěla jenom pro to, aby získali azyl. Vláda Francie byla svržena. Podobně i Švýcarsko, Itálie, španělsko a Rakousko. Korporace převzaly vedení v řadě zemí bývalé Unie. Právě teď jejich jednotky udeřily v jižní Evropě, kde si hodlají podmanit bývalou Jugoslávii.


Kapitola 32

    „V jižní Evropě panoval zmatek už od konce války v devadesátých letech. Poté co se rozpadli na řadu malých států tak tam stejně mezi sebou pořád bojovali kvůli náboženským rozdílům a bůh ví kvůli čemu ještě. Nemají šanci proti dobře vyzbrojeným jednotkám Korporace, které navíc podporuje i pravidelná armáda.“
    „Chceš říct, že generálové prostě přijali Korporaci jako novou vládu?“
    „Někteří ano, někteří ne. Pár útěků, pár poprav pro výstrahu,“ pokrčil Athur rameny. „Místo těch co zastřelili dosadili vlastní lidi a v podstatě veškerý zbrojní materiál měli k dispozici. Samozřejmě rozjeli zbrojovky, čímž dokázali zaměstnat hezkých pár set tisíc lidí. Jako by se třicátá léta minulého století opakovala. Oni nepřišli s ničím novým. Prostě použili osvědčené metody.“
    „Nevím jestli chci vědět jak na tom je Konfederace,“ řekla dřív než si pořádně promyslela.
    „Alespoň tady došlo k jakémusi zlepšení. Představitelé vlády a mafie uzavřeli dočasně příměří přičemž spojili své síly proti narůstajícímu vlivu Východo-Asijské korporace. Omezili vývoz zbraní. Skoro vypadá, jako když to myslí vážně,“ zavrtěl Arthur pobaveně hlavou. „Kde jsem skončil? Aha už vím v Evropě. Severní a střední Evropa rozhodně nehodlá zůstat ve vlivu korporací. Posilují svoje pozice na Česko-Rakouských hranicích. Vytvořili takovou trochu jinou Varšavskou smlouvu. Česko, Polsko, Slovensko Německo, Anglie a severní země jako Švédsko, Finsko a Norsko. Dali dohromady docela silnou armádu, která je připravená na hranicích Česka a Německa. Pokud by zaútočili teď, tak by zcela jistě Korporaci zničili, ale jim se do války moc nechce. Ukazují svou sílu a odhodlání, ale nejsou připraveni k akci. Jejich vlády si nechtějí vzít na svědomí začátek další světové války.“
    „Co Američani?“
    „Řekl bych, že si splnili jeden velký sen.“
    „Jaký?“
    Obsadili Kubu,“ řekl prostě. „Svrhli tamější režim jež se měnil od špatného k horšímu. Lidé je vítali skoro jako osvoboditele. Rozmístili základny na pobřeží. Dále pak ostrovy Haiti a Portoriko. Všude rozmístili svoje jednotky. Zvýšili o dvě stě procent rozpočet projektu Hvězdné války. Na Portoriku právě teď staví základnu pro vesmírné lodě. Jejich námořnictvo teď drží neustálou pohotovost v Atlantiku.“
    „Kdo ještě?“
    „Zbývají už jenom ti fanatici na středním východě. Škoda jmenovat. Snad jenomže zatím zůstávají poměrně z ticha. Kromě obvyklých atentátů a sabotáží samozřejmě. Mají nějakého nového vůdce, který je drží pěkně zkrátka. Čeká, až se Američani pohnou. Nechce se vrhnout do žádné války, ani té svaté pokud nebude mít vizi vítězství. Musím přiznat, jde z něj strach. Zatím cvičí své bojovníky k naprosté dokonalosti, aby až přijde velký den nakopali Američanům pořádně zadky.“
    „A co my. Jak se drží rada?“ položila klíčovou otázku, protože si vyměnili opět ten tázavý pohled zda jí mají říct pravdu či nikoliv.
    „Předseda vlády Waren byl zavražděn. Nikdo neví kým. Zabijáka prostě nenašli.“
    „Kdo teď vede vládu?“
    „Zatím místopředseda Stevens. Nemohou se totiž shodnout na novém kandidátovi.“
    „Víme kdo vydal ty falešné rozkazy?“
    „Ne, ale víme něco jiného.“
    „Co?“
    „Sam, co jste udělala, bylo nesmírně odvážné a víc bych snad od Vás nemohl čekat. Jenomže tím jste jenom oddálila neodvratné,“ vzal si generál znovu slovo nasazující ještě vážnější výraz než měl předtím. Mnohem více sevřené rty hovořili za všechno. Muselo dojít ještě k něčemu o čem nechtěl přímo hovořit.


Kapitola 33

    „Kam tím míříte?“ zajímalo Sam. Jaké špatné zprávy se ještě dozví.
    „Ten kdo jim prodal informace nevěděl o poloze našeho komplexu. I přestože plán selhal oni vědí v které části světa základna leží. Podle zpravodajské služby chystají flotilu, která má za úkol obsadit Austrálii,“ vynesl pravdu konečně na světlo světa.
    „Za jak dlouho?“ vydechla.
    „Do dvou měsíců vyrazí, ale určitě vyšlou speciální jednotky, aby získali přesné informace a zabezpečili komplex dřív než ho zničíme. Momentálně probíhá evakuace na základnu Epsilon a Omikron.“
    „Během těch dvou měsíců, co jsi byla mimo, došlo k přesunutí většiny našeho personálu pryč. Obě základny jsou v okrajové části Galaxie v blízkosti Asgardské kolonie. Zahájili jsme jednání a oni přislíbili pomoc při naší kolonizaci.“
    „Rozumím.“
    „S tím si teď nelámejte hlavu, Sam. Teď když jste konečně přišla k sobě můžeme tam přesunout i hlavní část nemocnice nepočítaje Vás osobně.“
    „Já nehodlám opustit základnu!“ odsekla okamžitě.
    „To nebyla žádost, ale rozkaz! Pokud budu muset, tak požádám doktorku, ať Vás k té posteli znovu připoutá silovým polem. Jasné!“ nehodlal Barnaky připouštět jakýkoliv odpor.
    „Ano, pane.“
    „Dobře. Uvidíte se na druhé straně,“ pohlédl na hodinky. „No a já Vás dál nebudu obírat o čas, který chcete jistě strávit s někým jiným kdo přišel na návštěvu.“
    Odešel z ošetřovny. Arthur jen pokrčil rameny čímž naznačil, že proti tomu nelze nic udělat. Povzdechla si. Dala do výstavby téhle základny opravdu hodně a teď ji mají prostě opustit. Někdo další vešel na ošetřovnu. Zamrkala protože svou dceru neviděla řadu let. Amanda vypadala skoro jako její zrcadlo. Možná kvůli tomu si nechala narůst delší vlasy a změnila si jejich barvu na hnědou.
    „Ahoj Amando…,“ dokázala ze sebe dostat překvapeně.
    „Ahoj, mami,“ špitla sotva slyšitelně.
    „Říkalas, že mě už nechceš vidět,“ začala dlouho odkládaný rozhovor.
    „Ano,“ přisvědčila.
    „Přesto jsi přišla,“ pokračovala dál.
    „Ano,“ přikývla podruhé.
    „Proč?“
    „Byla jsem tady víckrát, zatím co jsi byla mimo,“ neodpověděla přímo.
    „To mi zatím nikdo neřekl,“ přiznala po pravdě. Janet se o ničem nezmínila.
    „Možná si myslíš, že tě nenávidím od té doby, co jsi Daniela s Alison nechala vstoupit do té vaší akademie,“ poznamenala nezávazně.
    „Oni sami to přece chtěli. Já jim jenom nechtěla stát v cestě,“ namítla mírně.
    „Oni k tobě vzhlíželi, Sam. Chtěli být jako ty a tys je vědomě podporovala. Prosila jsem tě, ať jim nic neříkáš, ale tys prostě musela!“ vyčetla ji okamžitě.
    „Měli právo znát pravdu.“
    „Nejsi jejich matka!“ namítla příkře.
    „Ne to nejsem.“
    „Oni málem přišli o život. Kvůli tobě,“ pozvedla ruku ve znamení, že ještě neskončila. „Tys málem přišla o život kvůli tomuhle! Stojí to vůbec za to?“
    „Vždycky to stálo za to,“ odpověděla trochu chraptivě, ale s pevným přesvědčením.
    „Já nechci přijít o nikoho dalšího, Sam. Ani o své děti ani o tebe,“ řekla pevně.
    „Zítra nás přesunou do bezpečí. Asgardi nás ochrání od všeho zlého,“ ujistila ji obratem.
    „Snad…,“ odtušila pochybovačně.


Kapitola 34

    „Takže mi prostě nevěříš?“ odtušila Sam zatlačující slzy jež se draly na povrch.
    „Já nevím čemu věřit. Když je všechno bezpečné, jak může někdo přijít o život?“
    „Sama víš, že šlo o nehodu!“ odsekla netrpělivě. Nehodlala se nechat zatáhnout do další ze sentimentálních diskusí o tom co mohlo či nemohlo být.
    „Jak myslíš,“ pokrčila rameny. „Daniel a Alison tě přijdou navštívit zítra před odjezdem.“ S těmito slovy opustila ošetřovnu. Sam za ní chtěla zavolat ať ještě počká, ale hlas ji selhal.
    „Ona to tak nemyslela,“ ztuhla při novém hlase. Pár vteřin hledala ztracenou vnitřní rovnováhu než se konečně ohlédla. Vlastně ani nemusela. Cítila, jak přisedl k ní na postel. Hlas i samotný tón s nímž další návštěvník promluvil poznala zcela neomylně, přestože ho téměř třicet let neviděla a neslyšela. Další s kým nechtěla nikdy víc mluvit.
    „V podstatě se na tebe nikdy nezlobila. Ne kvůli dětem. Svým způsobem byla ráda, že dělají něco co má smysl. Ona se zlobila kvůli tomu, že sis hrála na hrdinu.“
    „Moje dcera se mnou skoro deset let ani nepromluvila. Přerušila náš společný výzkum a ty my teď tvrdíš, že na mě není naštvaná!“ vyjela na něho ve snaze ventilovat nadcházející vztek na někom kdo jí nebude oplácet stejnou mincí.
    „Ve slovech naštvaná a rozzlobená je mírný rozdíl,“ podotknul filozoficky. „Ne neboj oni nás nevidí ani neslyší,“ ujistil ji okamžitě, když si uvědomila, že v nemocnici není sama.
    „Já žádný rozdíl nevidím!“ trvala na svém.
    „Ale ano je zde rozdíl. Dost podstatný rozdíl,“ ujistil ji ihned. „Vždycky jsi byla něčím víc, Sam. Ať už si přiznáš nebo ne byla jsi slavná. Tím způsobem, jež děti vždycky obdivují. Amanda si byla vědomá, že nikdy nevystoupí z tvého stínu. Kvůli tomu přerušila společný výzkum. Viděla, že tady na zdejší půdě proti tobě prostě nemá šanci.“
    „Chceš říct, že odešla jenom proto, že jsem byla lepší než ona?“ nevěřila vlastním uším.
    „V podstatě chtěla v něčem vyniknout a tady prostě nemohla,“ přisvědčil po chvilce uvažování. „Na druhé straně nechtěla Danielovi ani Alison bránit ve splnění vlastních snů. Možná doufala, že oni jednou dosáhnou víc než ty. Kdo ví co se odehrávalo v její mysli.“
    „Zapomínáš…“
    „Nezapomínám!“ přerušil ji okamžitě. „Prostě jim nechtěla stát v cestě. Nebo si dovedeš představit, jak by s ní trávili čas během její práce?“
    „Asi ne.“ Z tohoto hlediska o tom nepřemýšlela.
    „Bylo to pro ni těžké rozhodnutí, Sam. Jít úplně jinou cestou. Musela nechat děti v tvé péči a možná doufala, že začneš dělat něco méně nebezpečného.“
    „Myslíš něco přiměřeného svému věku?“ nadhodila bezvýrazně. Kolikrát tohle slyšela.
    „Nejspíš ano,“ přisvědčil pobaveně. „Ona si neuvědomovala, že jsi stále v nejlepších letech.“
    „Přeháníš,“ lehce zčervenala ve tváři při domnělé lichotce.
    „Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou. „Za prvé si to nechceš připustit, což je dobře. Za druhé si stále zkoušíš něco dokazovat. Každý den bez ohledu na práci tím trávíš stejný čas jako dřív. Chceš konkrétní příklady?“ nadhodil nakonec otázku.
    „Ne, nemusíš,“ zavrtěla hlavou. Věděl o ní víc než ona sama.
    „Připouštím, že jsem trochu podváděl, aby kůra prodloužení života měla na tobě a Denisovi větší účinek.“
    „Čehož si moc neužil,“ dodala štiplavě.
    „Musíš mě pochopitm, Sam,“ povzdechl si. „Já pouze reaguji na události. Nemohu, přesněji řečeno nesmím být o krok ve předu.“
    „Proč?“
    „Má to svůj důvod. Nemůžeš pochopit jakými složitými pravidly se musím řídit. Nenech se zmát, že jsi mě viděla dělat neuvěřitelné věci. Za určitých podmínek mohu udělat téměř cokoliv. Pouze za určitých podmínek!“ zdůraznil na závěr.


Kapitola 35

    „Staral jsi se o Denise. Vytáhl ho z bryndy, postavil ho znovu na nohy, udělal z něj nového člověka. Radil mu, učil ho, udělal z něj nejbáječnějšího muže jakého jsem kdy poznala. Copak to nestačilo?“ řekla vyčítavě.
    „Nevěděl jsem nic, dokud nebylo příliš pozdě. Je mi líto,“ přerušil náhlý proud lítosti. Očekával ho. Vyřešení starých otázek spadalo do jeho návštěvy. Odnikud vytáhnul kapesník a podal ho Sam jíž po tvářích stékaly proudy slz. Vděčně ho přijala, vysmrkala se, ale gestem jí naznačil ať si ho nechá. Tam odkud ho vzal nebude chybět. Efektivnost patřila k jeho hlavním motům. Počkal, až se trochu uklidní. „Moje práce není vždy jenom příjemná. Podívej se na věci z jiného pohledu. Nikdo nezná věci předem. Tudíž ani já. Přiznávám, že kdysi všechno bylo jinak. Ty časy dávno minuly a já je nechci za žádnou cenu vrátit. Vědět co se stane a nesmět tomu zabránit je mnohem horší než nevědět o nich a moci jim zabránit. Jde o drobný rozdíl, kdy váhy osudu jsou v rovnováze. Úspěch má stejnou váhu jako neúspěch. V případě Denise ty váhy nakonec převážily v jeho neprospěch.“
    „Nevěděla jsem…,“ vydechla nad nečekaným přiznáním.
    „Věř mi, že jde o mnohem složitější téma než dokáží lidé zvládnout. Mně trvalo stovky let k plnému pochopení tohoto odvětví. Nenech se zmást tím, že vy tři jste naživu a že tady k ničemu nedošlo. Právě naopak, selhal jsem.“
    „V čem?“
    „Zabránil jsem Hanksovi, aby tě druhou ranou dorazil. Postrčil jsem Daniela, aby ho Hanksova střela nezasáhla naplno do hlavy.“
    „Co Alison? Tu jsi přece vytáhnul z té skály?“
    „Pozdě, příliš pozdě.“
    „Proč k čemu ještě došlo?“
    „Jde o to, co on udělal jí. Kdyby jenom tušil, že s ní si neužije,“ zavrtěl hlavou bez jakéhokoliv pobavení.
    „Chceš říct...,“ zpozorněla Sam, když pochopila, co má na mysli.
    „Ano,“ přisvědčil s kyselým úsměvem. „Právě tato část pro mě znamenala velikou prohru.“
    „Záleželo ti, aby ona…,“ začala mluvit nevěřící, o co Mikelovi vlastně šlo.
    „Myslím, že dnes už bylo upřímnosti víc než dost,“ přerušil proud otázek. Dospěl k určité hranici jíž nehodlal přetáhnout.
    „Neodbíhej od tématu!“ nechtěla za žádnou cenu přerušit debatu.
    „Zjevně jsi strávila s Tashou příliš mnoho času,“ nasadil pobavený úsměv, jenž si schovával pro podobné okamžiky. „Ona byla přesně taková. Jenomže ty alespoň ze mě nezkusíš informace dostat silou. Ne, tady mám jistou výhodu jíž mohu plně využít.“
    „Co chceš udělat?“ řekla s náznakem paniky v hlase.
    „Neříkal jsem, že oni nás nevnímají?“ nadhodil s šibalským úsměvem.
    „Říkal,“ přisvědčila pozorně si je prohlížející.
    „Přesněji řečeno, oni si myslí, že spíš,“ doplnil sladce.
    „Prosím Mikele…,“ zkusila naposledy na něj zapůsobit, než ucítila jeho vztyčený prst na svých rtech. Pak ze sebe nedokázala dostat ani slovo. „Někdy příště. Až mě budeš chtít vidět tak přijdu. Nerad chodím tam kde nejsem ani vítán ani pozván. Sladké sny, Sam,“ dodal jemně načež ji zatlačil na polštář, přikryl a spokojeně chvíli sledoval jak usíná. Ne, ona by nikdy nepochopila co přesně sleduje. Proto zůstane navždy tajemstvím, oč usiloval. Tentokrát prohrál jakkoliv mohlo ostatním připadat jako vítězství. Důležité bylo, že zachoval vše pro budoucí příležitost. Příležitost jíž si nenechá podruhé proklouznout mezi prsty. Ne tentokrát ne. Pokud bude muset tak se vypořádá s jedním otravným protivníkem jednou provždy. Evidentně zde podváděl o čemž nebylo pochyb. Příště ho za porušení pravidel odstraní trvale. Při samotné představě mu nebezpečně zasvítilo v očích. Vstal a odešel pryč.


Kapitola 36

    Samanta Carterová vlastně ani netušila jak dlouho spala. Jenom kolem sebe cítila něčí přítomnost. Neubránila se úsměvu, když ji kdosi zatahal za ruku. Poznala kdo to je. Otevřela oči. Vždycky když viděla Alison, měla pocit, jako by hleděla do zrcadla minulosti. Nosila přesně ten samý účes jako ona. Vypadala jako ona v jejím věku. Spíš hodně podobně. Jisté odlišnosti na první pohled ne zcela patrné tam byly.
    „Už musíš vstávat, Sam,“ řekla ji bez obalu. „Nebo jsi zapomněla?“
    „Ovšem, že ne,“ odvětila automaticky, ačkoliv nevěděla, o čem přesně mluví.
    „Dobře. Přinesla jsem ti šaty.“
    „Fajn,“ usmála se, když si uvědomila, co jí Mikel řekl.
    „My na tebe počkáme venku!“ připomněl se Daniel.
    „Jo. Až budeš tak nám řekni,“ souhlasila s bratrem.
    „Ally?“ zarazila ji ještě než vyběhla z nemocnice ven. Zastavila se, zatímco on vyšel ze dveří. „Myslíš, že mi můžeš pomoct? Jsem přeci jen trochu staršího věku.“
    „Ale no tak, Sam,“ zaškaredila se na ni. „Ty přeci na svůj věk vypadáš dobře.“
    „Právě teď na mě všechny ty roky doléhají,“ odtušila s povzdechem.
    „No dobře,“ souhlasila zdánlivě neochotně.
    „Víš, je mi líto, co se ti stalo, Ally,“ začala během oblékání mluvit.
    „Nebylo moc příjemný tam viset na skále,“ odpověděla ve snaze neprozradit nic dalšího.
    „Já nemám na mysli tvůj kaskadérský kousek,“ upřesnila své vnučce kam směřuje. Zůstala trošičku zaražená, ale pomáhala ji obléct tričko. „Řekla jsi o tom někomu jinému?“
    „Ne.“
    „Mrzí mě to, zlato.“
    „Nemohlas tomu nijak zabránit, Sam,“ pokrčila rameny.
    „Mohla jsem vás dva nechat dělat něco méně nebezpečného,“ zkusila jiný přístup.
    „Teď mluvíš jako máma!“ odsekla zamračeně. „Život bez řádného koření by neměl smysl. Byl by nudný a nezáživný.“ Zapnula jí akorát kalhoty, když viděla, jak se o to nemotorně pokouší. „Já vím, Sam. Nebylo to vůbec hezký ani příjemný. Ale nechci to prostě rozebírat ani se nechat litovat. Chápeš?“
    „Nejspíš ano,“ přikývla oblékající si bundu bez její pomoci.
    „Ty jsi dopadla mnohem hůř. Co je proti tomu co se stalo mně?“ poukázala na její zranění, jež málem nepřežila.
    „Myslíš?“ zamyslela se nad tím.
    „Občas je mi to líto. V noci se budím a přeju si, aby věci byly jinak. Jenomže, už se stalo a nic na tom nezměním. Prostě s tím musím žít. A navíc nejde o nic tak závažného,“ zkoušela celou situaci trochu zlehčit. Sam zůstala překvapená jakým nezvykle dospělým dojmem najednou působí. I po absolvování akademie se dvojčata chovala jako děti. Velké děti, ale přesto v nich ta dětská hravost a nevinnost přetrvávala. Alison ji nechala daleko za sebou a ona nevěděla zda je to dobře či nikoliv.
    „Dobře. Nebudeme už o tom mluvit. Ano?“ usmála se na ní a vzala ji kolem ramen.
    „Díky, Sam,“ zazářila jako sluníčko.
    Sam vrhla na svou vnučku povzbudivý úsměv. Měla mnohem lepší pocit. Skutečnost, že opouštějí SGC najednou neznamenala tolik. Znovu budou spolu. Možná i na mnohem lepším místě než tady na Zemi. Sice si na Austrálii zvykla, ty nekonečné roviny a nedotčenou přírodu plnou odlišných zvířat. Tady v Sydney byl život sice dobrý, ale chybělo mu právě ono koření jež Allison zmiňovala. Stále potřebovala oporu, aby došla k Bráně. Amanda tam na ní čekala. Tentokrát nic nevyčítala. Naopak v její tváři viděla určitou nedočkavost. Její znalosti oboru biologie budou na nové planetě mít nedozírnou hodnotu. Místní flora a fauna doslova lákala k novým objevům.


Kapitola 37

    Přístupová rampa byla nižší než původní na níž si pamatovala. V přístupové místnosti zmizely všechny stopy po původním zařízení. Většinu z toho již odstranili, ačkoliv ještě nevěděla proč. Pouze měla tušení, že chtějí zakrýt veškeré stopy. Z informací jež jí generál Barnaky s Arthurem řekli včera chápala, oč jim nejspíš jde. Brána již byla aktivovaná. Pouze místně, jelikož řídící centrum v podstatě neexistovalo. Nikdo je nečekal, nepřišel vyprovodit. Musela se o svá vnoučata trochu víc opřít, aby mohla vůbec projít Bránou. Po dlouhém stavu nehybnosti stále ještě nedokázala normálně chodit. Vstoupili dovnitř společně. Sam se najednou cítila osvobozená od všech potíží.
vNa druhé straně se zapotácela, potlačující vlnu nevolnosti doplněnou studeným potem na čele. Tyhle potíže neměla od svého prvního průchodu Bránou. Dlouhodobá absence ji vykolejila ze zažitého rytmu. Naštěstí příznaky odezněly sotva deset vteřin poté. Přivřela oči při jasném světle zdejší dvojhvězdy. Zabralo další dlouhé vteřiny než rozpoznala kdo je přišel uvítat. Už podle malé postavy mohla tušit o koho jde. Plukovník Jennifer Haileyová jim s úsměvem přicházela v ústrety. Příjemně vypadají plavovláska patřila mezi generaci, u níž kůra prodloužení života dosáhla největšího efektu. Přestože jí bylo sedmdesát, vypadala tak na polovinu.
    „Vítejte na základně Omikron,“ řekla vítající všechny, hlavně Amandu, jež nikdy nebyla mimo Zemi a rozhlížela se kolem sebe s úžasem dítěte vidícího poprvé svět.
    „Díky. Nikdy by mě nenapadalo, že to bude tak úžasné…“
    „Poprvé je to vždycky úžasné,“ připustila lehce pobaveně. „Pojďte. Hlavní základna je asi deset kilometrů odsud.“
    „Ach ano, ovšem.“
    „Ráda tě zase vidím, Sam. I vás dva,“ dodala k trojlístku za Amandou. Neřekla nic k tomu jak Samanta vypadá.
    „Díky.“
    „Máme vybudovanou rychlodráhu. Momentálně stavíme ještě další základnu, hlouběji ve vnitrozemí.“
    „Za jeden měsíc?“ nevěřila Sam vlastním uším.
    „Je nás tady kolem dvou tisíc, takže potřebujeme trochu prostoru. Navíc dost lidí ze sekce C, kteří pro nás dříve pracovali raději odešli s námi než aby zůstali v Sydney,“ vysvětlovala vedoucí je cestou pod velice dobře ukrytou centrálou Brány. Všechno bylo nainstalované včetně ochranné Iris. Vojenská posádka, včetně kasárny vystavěná tak, aby mezi sebe pojala prostor Brány.
    „Aha, takže jak jste sem dostali tolik zdrojů?“ Zajímalo Sam během cesty.
    „Nákladní lodě dorazily před víc než měsícem. Zbytek přišel Bránou. Díky našim loděnicím z P7X-122 máme dostatek nákladních lodí.“
    „Tolik jich zase nebylo.“
    „Bohužel ne. Díky tomu zde nemáme takové zázemí jako na Epsilonu.“
    „Nikdo mi neříkal o Omikronu.“
    „Nutnost nové podpůrné základny vznikla asi před půl rokem. Vystavěli jsme ozbrojenou enklávu kolem Brány. Teprve potom došlo k realizaci osady v níž by mohl být náš vojenský i nevojenský personál ubytován,“ mluvila, aniž by na kohokoliv pohlédla. Hledala cosi, co mohla spatřit jenom ona sama. „Před dvěma měsíci dostala naše základna potřebnou prioritu. Začal sem proudit personál a zásoby. První týdny byly dost těžké, ale pak už se nám povedlo dát dohromady pracovní čety a vybudovat dostatek obydlí pro všechny. Bydlet ve stanech není totiž ono. Navíc za pár týdnů začne ochlazování. Planeta bude ve vzdálené části od hvězdy Amargora. Sice jenom měsíc a půl, ale podle našich odhadů poklesne teplota hodně pod bod mrazu.


Kapitola 38

    Malé vozidlo zcela bez kol, pouze na jediné koleji nespatřili, dokud nedošli téměř k němu. Podle plánů muselo jít o experimentální typ rychlovlaku, z něhož původně kvůli příliš vysokým nárokům sešlo. Pár prototypů však zůstalo v dílně. Nejspíš je sem museli přesunout. Sam si teprve teď uvědomila, že neměla vůbec čas zjistit, v jakém stavu její oddělení výzkumu vlastně zůstalo. Z nějakého důvodu dostala lístek mimo Zemi bez dalšího vysvětlení. S pokrčením ramen usedla. Momentálně šly události kupředu bez toho, aby o nich měla přehled. Pevně se připoutala. Vrhla kradmý pohled k dvojici mladých, kteří rozhodně neměli původně v úmyslu být připoutaní. Teprve, když zjistili, že Sam kontroluje, zda jsou připraveni, zapnuli bezpečnostní pásy s nevinným výrazem ve tvářích.
    Vozítko řídila Haileyová osobně. Zatím nikomu z nich neřekla jakou roli zde má ona. Sama neměla velkou radost ze stávajícího přidělení. Na druhou stranu chápala důvody, jež vedly k evakuaci SGC. Jednoho dne k tomu muselo nejspíš dojít. Nesledovala nijak výrazně politickou situaci ve světě, ale viděla jednoznačně úpadek lidské civilizace. Honba za mocí, touha ovládat jiné, jako by něco z Goa’uldů, Vládců soustavy zakořenilo v lidech samotných. K dalšímu přemýšlení nebyl čas. Automatické ovládání zahájilo bezpečný brzdící manévr. Kolejnice končila vedle normálního kolejiště. Zatím stálo pouhých pár set metrů, ale stavba pokračovala. Vyrobit koleje bylo ve zdejších podmínkách pracné, neboť slévárenská dílna nebyla natolik velká a také zde existovaly jiné priority. Nepočítaje materiál.
    V ústrety jim přicházela dvojice postav. První Sam poznala ihned. Možná i proto, že k ní přiběhla ze všeho nejdřív. Chtěla protestovat, jenže Janet Fraiserová jí nedala nejmenší šanci. Její novou kolegyni Ludmilu Gorbunovovou poznala o chvíli později. Jediný úspěch, jehož dosáhla, byl ten, že mohla jít po svých a ne na nosítkách. Nejprve si myslela, že ji vedou na ošetřovnu. Kupodivu ne. Vlastě teprve teď si uvědomila své studené ruce. S úlevou usedla do pohodlného křesla. Janet využila příležitosti k rychlému vyšetření. Do ruky dostala ihned cosi příjemně teplého. Musela hrnek položit na stůl jelikož ho nedokázala udržet v ruce.
    „Vypij to, Sam, jsi celá zkřehlá!“
    „Nikdo se mě neobtěžoval informovat, jaké zde bude počasí,“ odtušila slabě.
    „Včera odpoledne bylo přes dvacet stupňů. Dneska je kolem deseti a teplota kolísá i během dne. Alespoň tolik vím od meteorologů.“
    „Díky.
    „Nejdřív Vám nafasujeme teplé oblečení, plukovníku,“ přidala Ludmila. „Naštěstí Vaše fyzické parametry máme, takže nebude problém. Ostatně je připravené. Co se týče Vaší dcery, tak tady budeme muset provést sken.“
    Sotva domluvila vstoupil zbylý trojlístek Carterových do místnosti. Jenom přikývla, načež si Amandu vzala stranou do vedlejší místnosti, kde byla ošetřovna. Sam si nemohla odpustit lehký úsměv. Její dcera zřejmě netušila, co ji očekává. Nešlo o nic hrozného. Věděla z vlastní zkušenosti, co při podrobném biologickém skenování očekávat.
    „Máme zde dost málo místa, takže nebuďte příliš překvapení,“ vzala si Haileyová slovo. „Budete bydlet všichni čtyři pohromadě. Dvě místnosti po dvou lůžkách. Jídelna je v každé hlavní budově. Máme zde dvacet sektorů rozdělených podle abecedního seznamu. Sektor A patří k prvním postaveným a tady máme konečně dostatečné vybavení, včetně ventilace topení a jiných sociálních zařízení, které v dalších sektorech teprve stavíme. Zatím dovybavujeme prvních pět sektorů a zbytek z toho, co zbývá. Za týden očekáváme další zásilku, takže bychom snad konečně mohli do nadcházející zimy stihnout zajistit dostatek vody a tepla.“
    „Používáte recyklační zařízení pro vodní nádrže?“ položil Daniel zkusmo otázku.
    „Nikdo neví, jak je vyrobit,“ odtušila z lehkým úsměvem. „Žádala jsem o inženýry, jenže ti nedorazili.“


Kapitola 39

    „Určitě bych je dokázal dát dohromady pokud bych měl potřebný materiál,“ chopil se ihned iniciativy. „Konstrukci i systém si pamatuji z dřívějška.“
    „Doufala jsem, že to řekneš,“ Zamrkala na něj přátelsky. „Hned, jakmile se ubytujete, tak přijď za mnou. Seznámím tě s pár lidmi.“
    „Rozkaz.“
    „Jinak základně velím já. Nejen vojenská posádka, ale i veškerý personál zde na základně spadá pod moji pravomoc. Existuje zde určitá hierarchie, ale já v ní stojím nejvýše. Pokud budete cokoliv potřebovat, tak se obracejte na mě. Patříte do sektoru A, takže se budeme vídat častěji.“
    „Rozumím.“
    „Jinak tvé vědecké oddělení bylo přesunuto ze Země sem na Omikron,“ kývla směrem k Sam. „Janet Vám ukáže, kde budete bydlet.“
    Trvalo ještě hezkých pár minut než Amanda znovu zavítala mezi ně. Sam alespoň stihla vypít podivně chutnající teplý nápoj. Nešlo ani o čaj ani o kávu. Zato zahřálo uvnitř. Janet je ihned vedla do prvního patra budovy. Jejich ubikace byla až na konci chodby. Hned vedle její s Ludmilou, kterou sdíleli ještě s Jenny. Ona sice měla pokoj sama pro sebe v rohové místnosti, ale byla v něm dost stísněná. Neměla žádnou kancelář. Budova byla postavená tak, aby pojala co nejvíce lidí. Jak dokázala pojmout sto lidí zatím nevysvětlila.
    „Hlavně se nelekejte!“ upozorňovala Carterovy, než otevřela dveře. „Když jsem tohle viděla, tak mě musela Ludmila chytat, abych tam sebou nesekla.“
    „My už si nějak poradíme…,“ začala Amanda. Slova jí zamrzla na rtech, když uviděla ubytování. Malá místnost zhruba dva metry na výšku a 3x3 metry veliká. Pouze malé okno, nikde ani stopa po osvětlení. Dvojice patrových postelí, pouze jediná skříňka, v níž měli připravené věci. Nic dalšího, žádný stolek židle nic.
    „Pevně věřím, že ano,“ utrousila doktorka pobaveně. „Světlo zatím funguje jenom na hlavní chodbě. Energetický generátor jede na pouhých padesát procent, takže máme energii jen v těch nejnutnějších oblastech, jako je nemocnice, jídelna a sociální zařízení.“
    „Panebože a já si říkala jak náš byt v Sydney vypadá malý.“
    „Nebojte se. Všichni jsou na tom stejně. Dokonce i naše malá velitelka.“
    „Asi jsem měla zůstat doma…,“ vydechla zklamáním.
    „Nemohla,“ zavrtěla Janet hlavou.
    „Proč ne?“
    „V okamžiku, kdy jste vstoupila do SGC, tak bylo rozhodnuto, že půjdete s námi,“ pokrčila bezmocně rameny. „Generálův rozkaz. Nejspíš chtěl stáhnout všechny lidi, kteří věděli o SGC. Ani já nechtěla odejít, jenomže rozkaz je rozkaz. Sice tu jsem o necelý jeden den déle, ale stále si nemohu zvyknout.“
    „Teď se cítím klidnější.“
    Jediný, kdo nevypadal zklamaně, byla dvojice sourozenců. Zatím co jejich matka mluvila s hlavní lékařkou, vklouzli dovnitř. Malá místnost jim ani v nejmenším nevadila. Vlastně už si vybírali, kdo bude spát nahoře a kdo dole. Nakonec dospěli k závěru, že se budou střídat.     „Sam, budu hned vedle vás, takže pokud budeš mít jakýkoliv problém, tak za mnou přijď ano?“
    „Samozřejmě.“
    „Správně bys vůbec neměla opustit nemocnici, obzvláště poté, co jsi strávila dva měsíce v komatu, jenže situace vyžadovala, abys byla přesunuta sem.“
    „Já vím, Janet.“
    „Výborně,“ přisvědčila s výrazem, že jí ani v nejmenším nevěří. „Až se vy čtyři vypořádáte s místním časovým rozdílem, tak nás tady plukovník provede. Hned po ranní poradě.“


Kapitola 40 – Nový začátek

Základna Omikron, 15 prosince 2050
    V boční části rozsáhlé jídelny, jež dokázala pojmout pět set lidí, tj. polovinu obyvatel sektoru se konala toho rána velká porada. Velitelku základny nešlo přes její menší vzrůst v místnosti přehlédnout. Očima kontrolovala všechny přítomné. Vedoucí sekcí, velitele SG-týmů a další důležité osobnosti tady na Omikronu.
    „Takže nyní jsme konečně kompletní,“ začala slovy. „Plukovník Carterová a její rodina byli poslední jež prošli bránou ze základny SGC sem na Omikron. Konečně máme tudíž velitele speciálních projektů a také poslední důležité členy do vědecké a technické sekce, které tolik potřebujeme. Nyní nadešel čas sdělit vám obsah posledních rozkazů otevřených dnes ráno.“     Pozorně si prohlížela všechny tváře. Ve většině spatřila zvědavost v některých obavy přemítající jak jim co nejšetrněji řekne celou pravdu. Nalákali je sem a teď je tu hodlají nechat na pospas vlastnímu osudu. Vlastně tohle všechno tušila už když přebírala velení. Od okamžiku příchodu Samanty Carterové to věděla na jisto. Když dnes ráno otevřela rozkazy jenom si všechno potvrdila.
    „Vojenská Báze zůstane a bude chránit přístupovou cestu bránou. Nikdo další bránou neodejde ani nepřijde, pokud k tomu nedám výslovný rozkaz. Brána ze základny SGC je dle rozkazů k dnešnímu dni uzavřená. Mnozí ještě neví proč, takže teď nadešel ten okamžik sdělit Vám, že nás jeden z členů vlády, její nynější místopředseda prodal Američanům. Díky vlastnímu zisku zničil veškerou naši spolupráci jež probíhala celé roky a s níž byly obě strany spokojené.“ Chvilku nechala svá slova působit než pokračovala dál. „Za sedm dní očekáváme přílet transportních lodí třídy Ikarus. Přivezou poslední zásoby a zůstanou nám zde k dispozici.“
    „Promiňte, plukovníku, ale chcete říct...,“ ozval se nesmělý hlas jednoho z civilních vedoucích.
    „Přesně tak. Ostatně základna Epsilon je na tom úplně stejně. S tím rozdílem, že byla kompletně celá přesunuta a mají k dispozici zbylých sedmnáct transportních lodí. Místo přesunu je tajné. Adresu neznám ani já. Stejně jako my tak ani oni nemají tušení kde naše základna leží. Jeden z posledních rozkazů generála Barnakyho, jehož snahou je chránit nás.“
    „A co Asgardi? Pokud vím mají blízko své stanoviště. Slíbili nám přeci ochranu,“ zazněla otázka od majora Sikorského.
    „Situace Asgardů není zdaleka taková jak vypadá. Momentálně mají vlastní problémy a jejich nová planeta není zdaleka tak dobře chráněná jak si představují. Nemají takový vliv, alespoň zatím,“ doplnil Arthur Jackson momentální diplomatické vztahy.
    „Máme všechno co potřebujeme k přežití. Tato planeta byla speciálně vybrána pro novou základnu. Je poměrně bohatá na suroviny. Neobsahuje žádný naquadah, takže o ní Vládcové Soustavy nemají žádný zájem. Nejsou zde žádní obyvatelé. Přestože nejde o panenskou půdu můžeme zde vytvořit prosperující základnu. Ovšem musíme táhnout za jeden provaz. Jinak nikdy ničeho nedosáhneme.“
    „Asgardi nás mohou informovat o tom, co se děje doma. Až přijde čas tak se můžeme vrátit, pokud bude ještě k čemu,“ přihodil ještě Arthur.
    „Veškeré návrhy a vylepšení předávejte mě a plukovníku Carterové. Jejich realizace bude probíhat podle možností a důležitosti.“
    „Musíme doplnit poznatky o zdejší planetě. Zpráva původního týmu se zabývala hlavně průmyslovým využitím. Lékařské vybavení nám nevydrží věčně a budeme potřebovat jisté složky do laboratoře abychom mohli doplňovat a udržovat potřebný stav,“ nadnesla Janet Fraiserová lehce zamračeně.
    „Doktorka Carterová bude pro tento úkol tím nejvhodnějším kandidátem,“ dostala ujištění od Jenny, že na to také myslela.


Kapitola 41

    Porada skončila. Kupodivu nikdo z přítomných civilistů nepropadl panice. Možná ještě plně nepochopili co právě slyšeli. Možná vyvinou o to větší úsilí, aby si zajistili alespoň nějakou existenci. V místnosti zůstala jenom hrstka lidí, kolem hlavního stolu. Janet pokynula čtveřici Carterových ať neodcházejí. Sotva si Jenny sbalila svůj notebook jež měla na stole konečně věnovala pozornost jim.
    „Pojďte ukážu Vám sekci A.“
    „Myslela jste naprosto vážně, že tady zůstaneme sami bez další pomoci?“ nadhodila Amanda pro jistotu, že špatně slyšela.
    „Bohužel ano.“
    „Nevím jestli tyhle vojenské tajemství dokážu pochopit.“
    „Věřte mi, doma na Zemi rozhodně nechcete zůstat až všechno začne.“
    „Co začne?“
    „Třetí světová válka,“ odtušila znechuceně. „Věci dospěly do fáze, v níž už nic jiného není možné.“
    „Narážíš na Stevensona?“ položila Sam otázku, jíž si sama kladla od chvíle, kdy Jenny jasně zdůraznila, že je někdo z vlády prodal.
    „V podstatě ano. On byl tím, kdo narušil dosavadní rovnováhu a urychlil celý proces. Možná bychom ho dokázali zastavit. Sama přeci víš na jakých projektech jste pracovali. Dokázali bychom je odzbrojit. Zabránit jim použít jaderné zbraně a nechat je mlátit se jenom klacky jako kdysi.“
    „Do ukončení projektu zbývalo alespoň pět let.“
    „Právě,“ přikývla.
    „Všechno bylo marné.“
    „Ne tak docela, Sam,“ zarazila její skepsi. „Díky tvé rychlé reakci jsme ještě tady. Pokud by znali polohu základny tak by neváhali a prostě na ní udeřili. Rychlý letecký výsadek dřív než by mohla proběhnou jakákoliv evakuace.“
    „Stejně na základnu hodlají zaútočit!“
    „Nejdřív ji musejí najít. Z bezpečnostních důvodů tuto informaci nikdo z vlády neznal. Přesněji řečeno znali krycí objekt, ale ne skutečnou polohu.“
    „Waren věděl, že základna je v Sydney.“
    „Ne, on si domyslel, že je v Sydney.“
    „Co generál?“
    „Zůstal jako jeden z mála na základně a...,“ zmlkla uprostřed věty. „Opravdu nemůžeme mluvit o něčem jiném!“
    „Jak si přeješ!“ odtušila Sam napůl uraženě.
    „Ostatně i pro tebe mám jednu obálku. Vyzvedni si ji večer.“
    „Dobrá.“
    „Takže jeden z hlavních důvodů proč mám radost, že jsi tady je ten, že budeme potřebovat lidi jako ty pro vývoj. Už zatraceně dlouhou jsem mimo, takže nevím nic z toho, co dříve,“ začala rychle na jiné téma mluvit.
    „Kdy tě pověřili průzkumem téhle planety?“
    „Před dvěma roky.“
    „Jenže tohle není tvá parketa provádět průzkum podobného rozsahu.“
    „Ne, není,“ pokrčila rameny. „Přesto mi generál tady svěřil velení. Zavolal si mě před dvěma měsíci, když jsi byla ještě postřelená a ležela v nemocnici.“
    „Co říkal?“
    „Chtěl vědět, jestli by Omikron bylo možné použít jako druhou rezervní základnu. Vlastně na tom trval a i když jsem velení nechtěla, tak mi rozkázal převzít velení základny.“


Kapitola 42

    Jen málo z lidí dokázalo poznat co pod zdánlivě bezvýrazně provedenou větou Jenifer Haileyová mínila. Sam patřila k nim, takže pochopila, že neříká celou pravdu. Dlouhé roky služby v SGC procházela jedním disciplinárním řízením za druhým. Nikdy nešlo o nic závažného, takže zůstávala v SG-17 než ji přeřadili ke speciálním projektům. Jako velitel byla mnohem lepší než podřízená a také měla mnohem méně problémů. Kromě občasných výstřelků, jež nestačila sledovat. Od okamžiku kdy opustila speciální projekty, uplynulo víc než patnáct let. Na její doporučení znovu dostala velení. Jenom si nebyla úplně jistá zda udělala dobře. Jenny v sobě nesla veliký potenciál, jenže zároveň byla jako živelná pohroma. Pravda v posledních letech nesledovala co dělá, jenže ji znala až příliš dobře, aby nevěděla, že žádné důležité velení nemůže někoho s podobným charakterem změnit. Pochopila, že generál Barnaky ji prostě postavil před hotovou věc ve snaze probudit v ní disciplínu, kterou rozhodně měla, jenom schovanou hluboko uvnitř.
    „Prováděla jsi geologický průzkum?“ nadhodila Sam téma k hovoru.
    „Ano,“ povzdechla si útrpně. „Dlouhé hodiny, dny týdny měsíce nekonečné nudné práce.“
    „Kdo postavil základnu?“ kladla další otázku s cílem vyzvědět něco víc o zdejší planetě.
    „Možná nevíš, že SG-17 dostala posilu, takže nás tady ještě před příchodem civilních pracovníků bylo kolem stovky. Nebylo vůbec jednoduché vybudovat zde základnu, ale díky maskovacímu poli jsme dokázali bránu nejen ukrýt ale i odstínit před senzory.“
    „Ach tak.“
    „Jenomže nic není dokonalé. Maskování žere spoustu energie, protože nikdo nedokáže optimálně nastavit naquadahový reaktor.“
    „Přepnuli jste hlavní zdroj energie na maskovací pole, takže všechny ostatní systémy jedou jenom na sekundární zdroje energie?“ vložil se Daniel do hovoru.
    „Ano. Proto jsem si speciálně vyžádala tebe,“ přisvědčila nenuceně.
    „Chápu,“ odtušila ve snaze nedát najevo, že tomuhle argumentu ani za mák nevěří. Ne cítila ještě jiný důvod a nevěděla zda-li jím má být znepokojena či nikoliv.
    „Takže sekce A je jakousi hlavní domovskou základnou. Má vlastní skladovací prostory, vede k ní provizorní železnice. Je přímo spojená s sekcemi B a C kde máme hlavní strojní dílnu. Bohužel většinu z toho děláme na koleně a není zde tolik kvalifikovaných lidí jako na Epsilonu. Zatím pokládáme koleje k nejbližšímu lomu, kde je naše hlavní těžební kolonie. V podstatě je naprostá většina strojů tam a oni rovnou vyrábějí kolejnice, kterými spojíme hlavní základnu se zbytkem našich stanovišť. Zajistíme konečně plynulé zásobování a budeme alespoň co se týče surovin zajištěni. Tím pádem budeme moci zajistit potřebné zdroje pro další rozvoj,“ ukončila Haileyová rozhovor dřív než Sam začne být příliš konkrétní. Raději přešla ke slíbené prohlídce spojené s výkladem. „Zdejší oblast není moc příznivá pro zemědělskou výrobu. Sekce D a E mají hydrofoniku, ale potrvá alespoň tři možná čtyři roky než dosáhnou nějakých pokročilejších výsledků. Příznivá oblast se nachází téměř dvě stě kilometrů na jihu. Kdy se k ní dostaneme záleží na stanovených prioritách.“
    „A co ty transportní lodě, které nám zůstanou?“ promluvil poprvé Daniel a poněkud nesměle dodal: „Pro ně přeci nebude problém cokoliv přenést na velkou vzdálenost.“
    „O tom víme, ale samotný let sem spotřebuje hodně paliva a není kde načerpat nové,“ zamítla jeho návrh, ale musela ocenit, že mu to myslí. „Neveze sebou žádné další palivo. Samozřejmě je můžeme využít, ale jen v krizových případech.“
    „Aha,“ sklapnul zklamán.
    „Transportní lodě třídy Ikarus pracují na zcela odlišné technologii. Naší a Koloniální. Používají specifickou směs paliva, která jim umožňuje dálkové lety. Tady nemůžeme použít ani naquadahový reaktor. Ta technologie je příliš odlišná. Samozřejmě budeme hledat jakýkoliv možný zdroj. Stačí i pouhá ropa k vytvoření pohonné směsi.“


Kapitola 43

    „Hlavní laboratoře jsou v sekci A2. Tam strávíme společně hodně času,“ pokračovala dál vedoucí čtyřlístek Carterových kolem budovy. „Všichni dostanete oprávnění vstupu do sekce A2. Jsou tu v podstatě všechny laboratoře. Chemická, biologická, lékařská, technická a naše speciální projekty. Vybavení máme plus materiál do začátku, zbytek si budeme muset obstarat. Průzkumný letoun odhalil oblasti možného výskytu všeho co potřebujeme. Jde o oblasti vzdálené tisíc a více kilometrů. Průzkum můžeme zahájit hned jak budeme mít čím se tam dostat. Nejspíš použijeme transportní raketoplány, dokud nebudeme s to použít jiné prostředky.
    „Můžeme postavit jednoduchý větroň!“ chopil se iniciativy znovu Daniel.
    „Větroň nepoberete deset a více lidí včetně vybavení a zásob!“ přerušila ho Sam trochu víc prudce než měla v úmyslu.
    „Postavíme jich tedy víc...,“ začal než si uvědomil, že tímhle směrem to nepůjde.
    „Nevadí, větroně můžeme použít na průzkumné lety,“ přišla mu Jenny na pomoc.
„Každopádně budeme potřebovat právě Amandu, aby vedla tým, který prozkoumá tyto oblasti.“
    „Nepotřebuji žádný tým. Vystačím si klidně sama...,“ zkusila namítnout.
    „Tohle není Austrálie, doktorko!“ zastavila pokus o soběstačnost v samém zárodku. „Nevíme, co všechno tady žije. Rozhodně Vás nepustím nikam bez dozoru.“
    „Vím jak přežít v divočině!“ odtušila lehce upjatě.
    „Každopádně sebou budete mít pár lidí, kteří budou provádět současně další průzkum a měření. Současně na Vás budou jedním okem dohlížet. Slibuji, že Vám nebudou mluvit do práce.“
    „No dobrá,“ souhlasila nakonec značně neochotně.
    „Nevíme téměř nic o zdejší fauně ani jaká zvířata v ní mohou žít,“ dodala úplně nakonec. „Něž kamkoliv vyrazíte dostanete výcvik jak zacházet se zbraní. Nezáleží na tom, že nejste voják, prostě sebou budete mít zbraň. Pokud ne, tak Vám přidělím trvalou ochranku.“
    „Neboj, mami, to zvládneš!“ utěšovala ji Alison.
    „Nejspíš nemám na výběr, “ ušklíbla se uraženě.
    „Kde jsem skončila?“ odkašlala si Haileyová taktně. „Ach už vím speciální projekty. V podstatě na ně budeme jenom my čtyři. Nikoho dalšího z týmu mi totiž neposlali. Všichni skončili na Epsilonu.“
    „Skvělý,“ utrousila Sam sardonicky.
    „Neboj nějak to zvládneme, Sam,“ ujišťovala ji Alison a ona neměla to srdce zchladit mladické nadšení jež z obou vnoučat sršelo.
    „Spíš budeme muset,“ vyloudila ve tváři lehký úsměv.
    „Nudit se rozhodně nebudeme. Věřte je nás zde přes tisíc a pořád máme co dělat,“ vedla je Jenny po schodech dolů do sekce A2, kam právě dorazili během procházky. Modrý znak A2 na dveřích mluvil víc než jasně. Použila bezpečnostní kartu pro vstup dovnitř. Uvítalo je mdlé osvětlení na chodbě. Sotva postačující k osvětlení chodby. Jednotlivé dveře označující ne zrovna prostorné laboratoře namačkané na sobě. Teprve poslední dveře vedly do oddělení speciálních projektů. Symbol na dveřích nebyl úplně patrný. Rozsvítila, protože místnost tonula v naprosté tmě. Světla naskočila, alespoň několik málo takže byla vidět prostorná místnost.
    „Nejdřív bude třeba něco udělat s tím světlem,“ rozhodla Sam jako první bod programu.
    „Souhlas. Hned ti zajistím přístup do rozvodny energie,“ souhlasila. „Tebe budu potřebovat, abys zaškolil co nejvíce lidí do systému recyklace.“
    „Mohu to klidně udělat sám.“
    „Budeme před sebou mít jiné důležitější úkoly,“ usadila ho lehce.


Kapitola 44

Základna Omikron, o 10 dní později
    První společné dílo divize speciálních projektů bylo hotovo. Nešlo o kdoví jaký zázrak. Každopádně dvojice lehkých větroňů vybavených nákladovým prostorem již stála připravená. První zkušební let proběhl včera pozdě odpoledne. Pilotoval Daniel s poručíkem Schwarzovou. Zkoušeli letět s předpokládanou zátěží. Všechny testy dopadly podle očekávání. Poslední doladění, ohledně navigace a vysílačky dokončili sotva před okamžikem. Pro Sam přišla Janet, kvůli její rehabilitaci. Amandu vzala Ally na střelnici dopilovat poslední nedostatky v její střelbě. Původně protestovala proti zbrani. I když souhlasila s tím, že poručík Schwarzová ji doprovodí a bude dělat zároveň ochranku.
    Vlastně zde zůstal jen on s plukovníkem Haileyovou. Nemohl si pomoci, ale přes její menší postavu na ní nedokázal úplně hledět jako na velitele základny. Navíc na svůj věk vypadala velice vitálně a kdyby nevěděl, že jí bude sedmdesát tipoval by tak třicet možná ani ne. Teď během společné práce na sebe oblékla normální uniformu a rozpustila si své delší vlasy pečlivě zastrčené za kabátem, který si konečně rozepnula a unaveně usedla do křesla. Přímo naproti němu. Na její gesto usedl také. Z nějakého důvodu cítil rostoucí neklid, když pohlédl do jejích blankytně modrých očí.
    Nahoře v rehabilitační části ošetřovny, speciálně upravené pro ni Sam potila krev a pot. Přemýšlela koho nenávidí více. Jestli Janet za to, že ji neustále nařizovala ať zvolní a vypracovává se postupně nebo naopak její kolegyně Ludmila, jež ji naopak nešetřila ani v nejmenším. Nikdy předtím nijak výrazně neposilovala s činkami a nemohla říci, že jí to schází. S maximálním úsilím ji naposledy zdvihla než je položila na stojan. Vstávala dost toporně k poslední části cvičení jímž byl běh. Tady už si byla mnohem víc jistá a zvládla ho bez dalších obtíží.
    Přesto necítila ani ruce ani nohy. Slabé chvění přetížených svalů hovořilo zcela jasně jak moc je mimo formu. Nechala se vést rovnou do sprchy. Chvěly se jí tolik ruce, až jí musela Ludmila opět pomoci svléknout a hlavně zajistit, aby se jí nepodlomily nohy ve sprše. Voda přinesla konečnou úlevu smývající veškerý pot. Potom zabalená do osušky konečně došla do své ubikace. Padla na postel, ale doktorka jí ještě přinutila obléknout noční úbor. Teprve potom ji pomohla do postele. Vyšla ven, zavřela dveře a šla sesbírat její věci zanechané ve sprše.
    Amanda Carterová zatím s pořádně útrpným výrazem pokračovala ve svých střeleckých pokusech. Neměla z toho nijakou radost. Možná jeden z důvodů proč nevstoupila do armády. Zato její dcera z toho měla až nehoráznou radost. Tady byla ona tou, jež ví a zná.
    „Musíš líp zacílit, mami,“ slyšela jak říká trpělivě. Sama názorně předvedla jak to myslí. Zasáhla zcela neomylně střed terče. „Zkus to!“
    „Tohle není pro mě,“ povzdychla si.
    „Pokud chceš dělat co tě baví, tak musíš přijmout nějaký kompromis,“ přesvědčovala ji trpělivě.
    „Já nejsem voják, Ally,“ namítla slabě.
    „Nepotřebuješ být voják abys mohla střílet z pistole,“ trvala na svém.
    Amanda nemohla nijak protestovat proti nekonečně trpělivému hlasu své dcery. Právě proto, že byla její dcera, tak se nemohla vzpírat, jak dělávala vždy, když se dostala do styku s armádou. Zamířila tedy trochu pečlivěji a stiskla spoušť. Zjevně zasáhla terč, protože Allison z toho měla radost. Vystřílela zbytek střel k její naprosté spokojenosti. Alespoň měla tohle utrpění za sebou. Podle vyhodnocení prošla a mohla hned zítra vyrazit. S pilotkou Vicky už se seznámila. Byla o necelých deset let mladší než ona a působila příjemným dojmem. Plukovník ji nechala nahlédnout do její složky, takže o ní lecos věděla. Patřila ke generaci zasaženou ještě jejich tehdejšími spojenci.


Kapitola 45

    Konečně bylo všechno připraveno k odletu. Pilotka Vicky trvala na tom, aby vyrazily raději bez oběda. Jídlo si dají až přistanou. Trvala na tom dost nekompromisně. Amanda jenom stoicky pokrčila rameny hledající podporu u Sam, jenže ta neříkala nic. Za těch deset dní vypadala mnohem zdravěji než při posledním setkání na základně SGC. Vlastně by řekla, že je opět v optimální formě. Přes svůj věk neúnavná, plná elánu. Podle toho jak lehce ji pomohla vylézt do kokpitu určitě nebyla daleko od pravdy.
    „Dávejte tam na sebe pozor!“ slyšela ještě jak na ni volá.
    „Budeme,“ slíbila.
    „Připoutej se, Amando!“ připomněla se jí pilotka. „Budeme startovat.“
    „Jasně,“ kývla nadšeně.
    Opouštěla základnu a z nějakého důvodu byla ráda. Jedinou lítost pociťovala kvůli dětem, ale oni jsou už dospělí a navíc bude dost času k navázání zpřetrhaných vztahů. Nejen s nimi. Samotná výprava daleko do neznáma pro ní současně znamenala čas promyslet si budoucí záležitosti. Během pár měsíců její dosavadní život skončil vzhůru nohama. Od chvíle, kdy ji sehnal Arthur Jackson se zprávou, že Sam nejspíš umírá. Zanechala veškerou rozdělanou práci nedokončenou spěchající urovnat veškeré vztahy. Jenomže to dopadlo úplně jinak. Samanta procitla po třech týdnech od jejího příchodu do SGC. Nejprve si myslela, že čekají jenom na ní, aby mohli odpojit přístroje a nechat ji v klidu odejít. Jenomže generál z neznámého důvodu vydal rozkaz nechat ji tak dokud neprocitne. Kde bral jistotu, že přijde někdy k sobě, netušila. Obzvláště, když probíhala rozsáhlá evakuace.
    Každopádně měl pravdu a ona si nemohla odpustit jak na ní hned v úvodu vyjela. Od okamžiku vstupu do SGC nemohla odejít. Přesněji řečeno na generálův rozkaz nesměl nikdo opustit základnu. Možná tato skutečnost měla pozdější vliv při setkání na ošetřovně. Při ohlédnutí zpět se musela stydět. Místo aby ji pomohla, vytahovala na světlo dávno zapomenuté problémy. Věděla o věcech jež Sam udělala pro SGC i způsobu jakým tehdejší generál Jack O’Neill s Danilem Jacksonem a dalšími zlepšili život mnoha lidem v celé Austrálii. Do pěti let nepokoje utichly a Austrálie se stala znovu tím idylickým místem v Oceánii.
    „Startujeme!“ cukla sebou při slovech jež zakřičela rozjařeně Vicky. Za kniplem letadla byť jen lehkého Větroně znovu ožila. Motor naskočil poháněný energetickou jednotkou místo spalovacího motoru na palivo. Pomalu začala rolovat k rozjezdové ploše. Rozjezdová plocha vedla po cestě vedoucí k důlní oblasti. Na rovné ploše nabrala rychlost, přitáhla knipl k sobě, načež letoun začal poslušně stoupat. Nejdřív jenom jeden dva metry, posléze více a vyššími obrátkami nabírali výšku. Jednoduché navigační přístroje připomínající konec dvacátého století pro zdejší použití více než stačily. Nakonec přeci jenom byly napojené k mnohem modernějšímu a výkonnějšímu navigačnímu majáku.
    Amanda si jenom trpitelsky povzdechla. Jako by neměla dost zkušeností s podobnými lidmi. Ostatně jedna z nich byla její dcera. Z nějakého důvodu ženy v uniformě jako by měly tendenci chovat jako malé děti. Obzvláště ty úplně dospělé, jak u velitelky základny pochopila během několika strávených dní zde na základně. Z nějakého důvodu musela její matku popichovat při každé příležitosti. Rozhodně byla chytřejší než dávala najevo a zdaleka nezapomněla tolik věcí kolik ve skutečnosti tvrdila. Alespoň povolila tuhle misi i když za podmínek, jež jí samotné zrovna nevyhovovaly, ale co mohla dělat. Zaplašila tedy podobné myšlenky rozhlížející se z okna letounu. Neletěli nijak vysoko kolem padesáti metrů nad zemí údajně pro snadnější přistání a také ve větších výškách lehký letoun snadno mohl skončit jako obět vzdušného víru. Alespoň že Vicky nepatřila k těm pilotům jež si rádi zahrávají ve snaze dokázat si jak moc jsou dobří.


Kapitola 46

    Samanta sledovala odlet své dcery Amandy s podivným pocitem melancholie. Uvědomila si totiž až dnes ráno, že uplynulo přesně dvacet dva let od zmizení Amandina dvojčete Jacka. Odešel hvězdnou bránou, také v ranních hodinách. Z týmu přežilo celkem pět členů. Plukovníka Melisu Farskou velitelku týmu našli mrtvou po dvou týdnech hledání. Z deníku vyplívalo, že přežila útok či náhlou katastrofu. Jacka nikdy nenašli. Zmizel zcela beze stopy. Tak jako mnoho dalších přátel a spojenců. Nemohla už let zrušit, ne bez pádných důvodů. Pouze měla zvláštní pocit deja vu. Zůstala na přistávací ploše dokud větroň nezmizel úplně v dálce.
    Poté doprovázená dvojící vnoučat zamířila zpátky do práce. Tak nějak si nemohla nevzpomenout na okamžik kdy konečně spatřila Jacka s Amandou poprvé. Stejně tak i překvapení, když svého syna pojmenovala podle svého tehdejšího velitele. Nevěděla, kdy byl Jack O’Neill překvapený víc. Zda, když ho po návratu z měsíční dovolené a náseldovné prohlídce Janet informovala, že je těhotná, nebo při narození dvojčat. V SGC šlo tehdy o mimořádnou událost. Jack O’Neill jí chyběl. Poté co převzal velení SGC nadešly zlaté časy, poněkud zkalené událostmi kolem roku 2010. Dodnes nevěřila, že dobrovolně souhlasil s tajným přesunutím základny do Austrálie. Stejně jako nevěřila kolik dalších lidí z letectva a také oblasti P51 je následovalo a pomáhalo při vlastizradě jak jejich akci nazvala americká vláda. President Hayes byl mrtvý a nový president nebyl víc než loutkou v rukách stínové vlády.
    Ne, necítila žádné provinění. Ani tehdy ani teď. Právě naopak. Byla hrdá na to, že zabránila zneužití jejich dlouholeté práce. Stejně jako ztráty klíčových spojenců, kteří mohli vyvést Zemi z tehdejší krize nepočítaje technologický pokrok, ale i společenský pokrok. Jejich společenský systém nebyl zdaleka tolik odlišný. Přesto ho dotáhli do naprosté dokonalosti přičemž obvyklé společenské nemoci pro ně byly zcela cizím pojmem. Od okamžiku svržení jejich tehdejší vlády se počáteční váhavé vztahy významně zlepšily. Mohli se k spojenectví hlásit otevřeně, neboť za sebou měli podporu nové vlády. Jejich dosavadní stagnace přecházela v pomalý start technologického pokroku jež za poslední století vychladnul.
    Raději nechtěla vědět, čemu vlastně zabránila. Z dlouhodobého hlediska nejspíš jenom oddálila nevyhnutelné. Válka na Zemi nakonec nadešla a pouhou ironií zůstávala skutečnost, že oni před ní dokázali utéct. Ne všichni. Z dopisu jež našla od generála Barnakyho jasně pochopila, že on bude tím, kdo stiskne ten kohoutek jako první. Navíc dvojici bitevních lodí Prométheus a Odyseus demontovali už dávno. Pokušení použít tyto lodě by mohlo být příliš velké a z galaxie žádná hrozba nepřicházela. Nesla těžce když její hvězdnou loď Odyseus demontovali. Chápala nutnost, jenom stále nevěřila, že Jack O’Neill souhlasil s Danielem, aby lodě rozmontovali. Jak ho sakra přiměl ke spolupráci? Určitě ne kvůli jeho modrým očím.
    Každopádně nic z toho nepadlo vládě do rukou nepočítaje zničení Čejenské hory pomocí autodestrukce. Krátce předtím se společně s Jackem a Danielem přesunuli do jednoho z koloniálních raketoplánů jež pilotovala právě Haileyová. Přesně ta samá žena, která vedla stávající základnu. Samozřejmě generál Barnaky ve svém posledním dopise vydal veškeré pravomoce, aby v případě potřeby převzala velení. Nejspíš ji nikdy úplně nedůvěřoval, že dokáže samostatně velet mále jednotce natož pak celé základně. Zatím nebyl důvod proč by tak měla učinit. Navíc nechtěla převzít velení nad základnou ze stejného důvodu proč odmítla být generálem a vést SGC po Jackově odchodu do penze.
    „Je čas dát se do práce, mládeži!“ pronesla nakonec s nuceným veselím.
    „Co máme dneska v plánu, Sam?“ vyzvídala Ally, protože stavba letounů zabrala poslední dny a žádný nový projekt nebyl plánován.
    „Alternativní zdroje energie, zlato,“ odvětila Sam s úsměvem. Už si propočítala jak dlouho jim naquadahové zdroje energie vydrží. Při stávající spotřebě kolem pěti let. Pokud stáhnou maskování kolem brány tak i deset možná let a více.


Kapitola 47

    Základna Omikron se ponořila do chladného počasí, kdy teplota klesla pod bod mrazu a různě klesala během dne, v noci dokonce stoupla nad bod mrazu. Nevypočitatelné počasí však těžko mohlo zastavit úsilí lidí ze Země. Poté, co včera ráno odletěla průzkumná dvojice do teplejších rovníkových oblastí, došlo k prvnímu významnému okamžiku. Koleje k důlní oblasti tvořící trať dlouhou téměř patnáct kilometrů konečně dosáhly až k samotnému Omikronu. Lepší zásobování surovinami mohlo konečně rozjet alespoň omezenou průmyslovou výrobu a s ní i tolik potřebného vybavení. Šlo pouze o jeden dílčí úspěch, jedno odvětví a zbývalo jich ještě hezkých pár než bude základna soběstačná bez závislosti na vlastních omezených zdrojích. Hlavní plánovači v sekci A a B již připravovali podklady pro další krok. Tým geologů si připravoval nářadí studující výsledky senzorového průzkumu provedeného během příletu raketoplánů.
    Alespoň bylo zase co dělat. Plukovník Samanta Carterová práci jenom uvítala. Navíc při tom mohla dohlížet nejen na svá vnoučata, ale i na stávající velitelku základny. Měla jisté podezření, ale nechtěla dávat jakoukoliv záminku. Navíc vůči ní zaujala ostražitý postoj. Jednou či dvakrát ji s chutí setřela. Tušení, provázející ji posledních padesát let říkalo, že tady k něčemu dojde. Jakákoliv zmínka o Haileyové v ní vzbuzovala sarkasmus. Povětšinou šlo o přímluvu, neboť ti dva mladí neměli ani tušení, jaké je Jenny číslo. Nemohli vědět, co ona, a nehodlala její pestrý životopis vyprávět. Bohužel oni dva ji svým způsobem obdivovali. Rozhodně s ní byla větší legrace než si užili s ní, musela uznat. Ne, od Denisovy smrti se smála opravdu jen výjimečně. Veškeré úsilí vložila do své práce, dokud před deseti lety nedostala na starost ještě něco jiného. Do jejího života to vneslo znovu světlo, ačkoli ono pomyslné okno otevřela jenom z poloviny.
    „...naquadahové reaktory vydrží při stávajícím chodu základny maximálně pět let. Proto bude nutné hledat alternativní zdroje energie,“ mluvila Sam toho večera na menším zasedání. „Solární panely nebude problém postavit, ale ty nedokáží nahradit naquadahové zdroje energie.“
    „Ano, geologické týmy budou hledat známky ropy či podobného fosilního paliva.“
    „Vodní nebo větrná elektrárna by mohla být také reálná. Podle satelitních snímků na planetě jsou velké vodní toky a podle meteorologických zpráv v určitých oblastech panují ideální podmínky pro větrné elektrárny.“
    „Ale všechno je poněkud z ruky, nezapomeň,“ upozornila na zjevný nedostatek.
    „Máme pět let, abychom vymysleli vhodný postup,“ kontrolovala Sam s klidem situaci.
    „Možná bychom mohli získat nějaký naquadah z některého dolu tam venku,“ nadnesl Sikorski opatrně.
    „Máme rozkazy vypnout bránu a neprovádět žádný průzkum!“ zamítla Haileyová okamžitě.
    „Tak na co nám pak bude základna kolem brány?“ nenechal se odbýt.
    „Správná poznámka,“ vložila se do diskuse opět Sam. „Bránu můžeme klidně přenést sem společně s vojenskou enklávou. Pokud vztyčíme maskovací pole nad celou základnou, tak tím zabijeme dvě mouchy jednou ranou.“
    „V takovém případě bude nutné rozšířit štít a tím spotřeba energie vzroste.“
    „Pokud ho ponecháme pouze v pohotovostním režimu, tak bude spotřeba minimální. Navíc můžeme rozmístit maskované satelitní družice, které nás budou informovat v případě nebezpečí, když skrze bránu nic nepřijde.“
    „Hmm, budiž. Vidím, že máš všechno promyšlené, Sam. V tom případě na tom můžeme začít hned zítra pracovat.“ Haileyová nakonec neochotně souhlasila. „Další návrhy?“ Jelikož nikdo nic nenavrhnul rozpustila poradu s přáním dobré noci. Sbalila si své věci ze stolu. Vrhla pohled po Sam, jenže ta ji okázale ignorovala. Copak tušila, co má za lubem. Nejspíš ano, protože tenhle výraz u ní znala velice dobře.


Kapitola 48

    Zabralo skoro týden než hlavní vojenskou základnu rozebrali a přesunuli ji blíž k Omikronu. Díky skvělé kooperaci s civilními pracovníky nebyl problém připravit místo kde mohli vztyčit stan. Část vybavení přesunuli v raketoplánech. Většina vojáků vyrazila s plnou výstrojí pěšky k Omikronu. Tady jim místní stavební týmy v rychlosti připravily skladiště pro zbraně a vybavení. Hvězdná Brána skončila v podzemním skladišti, odpojená od ovládacího panelu, který umístili do oddělení speciálních projektů. V podstatě se na Omikronu nic nezměnilo. Jenom se všichni nevešli do sekce A a B, takže vznikla dočasná ubytovna přímo na základně.
    „Teď, když máme všechno pod jednou střechou, budeme moci mnohem lépe přeuspořádat naše síly,“ hodnotila Sam spokojeně k Jenny.
    „Jo,“ přisvědčila.
    „Vojáci mohou pomoci kde bude třeba při výstavbě infrastruktury,“ mluvila dál.
    „Jo.“
    „A navíc máme všechny hezky pohromadě pro případ nesnází. Ten štít nepřesahuje víc než čtyřicet procent původních hodnot. Jakmile upravíme naqadahové generátory, budeme mít dostatek energie i pro ochranný štít, ten maskovací nepočítaje.“
    „Jo.“
    „Něco ti vadí?“
    „Proč si myslíš, že mi něco vadí?“
    „Když jsem tohle navrhla, neřekla jsi ani slovo proti.“
    „Ne, neřekla.“
    „Takže v čem je problém?“
    „Proč myslíš, že mám problém?“
    „Já si to nemyslím. Vím to.“
    „No dobrá!“ nadechla se zhluboka. „Já ti tedy povím, o co jde.“
    „Poslouchám.“
    „Většinu, ne-li všechny nápady máš ty. Ty vyvíjíš hlavní iniciativu na téhle základně. Než něco navrhnu, tak s tím přijdeš sama a navíc ještě s půl tuctem možných vylepšení!“ nadechla se podruhé. „Rázem nejsem nic víc než figurka ve vedení, zatím co ty tady všechno vedeš!“
    „Tak proč jsi mě tedy nezarazila?“
    „Zapomínáš kdo jsi, Sam!“ ušklíbla se. „Kdybych tě začala kvůli tvé iniciativě sekýrovat, tak bych měla záhy na krku vzpouru.“
    „Přeháníš!“ namítla okamžitě.
    „Ani v nejmenším!“ odtušila chladně. „V podstatě tady můžeš převzít kdykoliv velení a vést základnu sama. Schopností na to máš víc než já. Jenomže ty si prostě libuješ v tom zůstávat v pozadí, odkud všechno řídíš aniž bys přijala zodpovědnost.“
    „To není můj styl, Jenny,“ namítla mírně.
    „Ne není. Ty prostě musíš být za každou cenu čestná a neposkvrněná.“
    „Tak proč jsi zažádala, aby mě přesunuli na Omikron?“
    „Protože jsem tu potřebovala lidi tvých kvalit. Jenomže všechny si vzal plukovník Kamenski na Epsilon.“
    „Co tedy po mě chceš, Jenny? Mám ti salutovat při každé příležitosti? Všem říkat, že ty jsi ta nejlepší?“ vyjela na ni sarkasticky.
    „Vůbec mi nerozumíš, Sam,“ zavrtěla hlavou.
    „Tak mě pouč!“ chytila ji za rameno než se otočila zády.
    „Jediné, co chci, je, abys se mnou jednala na rovinu. Ne za mými zády přebírala iniciativu. Pokud toužíš po tom vyniknout, tak si vezmi velení. Stejně ti dal generál pravomoc udělat to, když uznáš za vhodné.“
    „Přeháníš,“ odpověděla defenzivně zpytující svědomí, zda nemá nakonec pravdu.


Kapitola 49

    Samanta Carterová přemýšlela během oběda o rozhovoru, který s Jenny toho rána vedla. Z původního nadšení, že vojenské složky přesunuly blíže k základně najednou měla podivně hořko v ústech. Haileyová měla přinejmenším v několika věcech pravdu. Jenomže ona sama nedokázala nečině sedět a čekat až bude vyzvána k řešení nějakého problému. Ne, celé roky vedla svoji divizi zvláštních projektů nikým neomezována. Teprve teď si uvědomovala jisté rozdíly. S povzdechem si připustila, že bude muset zmírnit tempo a nechat velitelku základny prokázat své kvality než se rozhodne, co udělá. Nechtěla na sebe vzít zodpovědnost velení, pokud bude mít jinou volbu.
    Toho večera také mlčela během obvyklého zasedaní v jídelně. Nechávala prostor Jenny a sama si zatím pročítala předběžné výsledky jež poslala Amanda ze svého deseti denního průzkumu planety. Všechno probíhalo velice dobře a čtením mezi řádky poznala nadšení své dcery z výpravy. Čekala ji zítra kolem poledne. Alespoň někdo měl radost. Vlastně teď si uvědomila, že i Alison a Daniel srší nadšením z nového místa. Stísněný prostor jejich ubikace jim vůbec nevadil a zkrátka to pro ně bylo úžasné dobrodružství. Musela si upřímně přiznat, že ona je ta jediná, která z toho všeho nemá takovou radost. Možná s nadcházejícím věkem postrádala ten zápal jako dřív, nebo začínala opravdu stárnout.
    „...vraťme se tedy ke zdrojům energie,“ zpozorněla, když Hailyeová ukončila svou přednášku a přešla k jinému bodu plánu. „Naqadahové generátory běží na osmdesát procent, což nám dodává energii potřebnou k základnímu chodu celé základny plus obranné prostředky. Ovšem energii potřebnou například k osvětlení ve všech budovách a ubikacích plus dodávky energie k topným jednotkám bychom mohli získat pokud postavíme vlastní elektrárnu.“ Významně pohlédla kolem sebe zda se někdo nechopí příležitosti. Během necelých deseti vteřin oslovila hlavního odborníka. „Sam?“
    „Ano?“ Vzhlédla k ní ihned.
    „Pokud vím, tak ty jsi navrhla vodní a větrné elektrárny,“ řekla opatrně.
    „Pouze navrhla.“ Odtušila suše.
    „A...,“ pobídla ji lehce.
    „Jak říkám šlo pouze o nápad. Nemám žádné plány jestli máš na mysli tohle!“
    „Možná bys je mohla zahrnout do stávajících priorit speciálních projektů,“ pohlédla na ni s jistou výzvou.
    „Samozřejmě můžeme připravit konstrukční plány, ale nebude to hned. Nevím jak ty, ale já…“
    „Chápu!“ přerušila ji rychleji, než se mohla příliš rozpovídat. „Čas zatím máme, takže tento problém nehoří, ale je třeba se tím zaobírat.“
    „Zapracujeme na tom.“
    „Výborně!“ přikývla s širokým úsměvem. „Pokud nikdo nemá nic důležitého, tak můžete odejít. Vy ne, majore!“ zastavila Sikroského.
    „Ano, plukovníku!“ povstal a poněkud upjatě se postavil do pozoru. Byl o hlavu větší než Haileyová, což působilo trošičku komicky.
    „Teď když máme vojenskou posádku blízko základny můžeme konečně pořádně prozkoumat okolí Omikronu.“
    „Ano, madam. Připravím průzkumné týmy!“
    „Velice důkladně prozkoumat!“ dodala důrazně. „Chci znát každý kámen v okruhu řekněme dvaceti kilometrů.“
    „Dvaceti kilometrů?“ ujišťoval se, zda slyšel dobře.
    „Maximální rozsah našeho maskovacího štítu,“ doplnila ihned Sam jež nemohla jen tak stát stranou.
    „Ach tak. Potom rozumím.“


Kapitola 50

    „Během týdne chci mít předběžnou zprávu,“ oznámila bezvýrazně Haileyová čekající, co major řekne na samotný termín. Věděla, že dává málo času, ale chtěla vědět, co na to řekne.
    „Obávám se, plukovníku, že nemám tolik lidí pro tak podrobný průzkum,“ namítnul ihned.
    „Tak začněte co nejdřív. Nejlépe hned zítra. Ostatně nám nějaký čas zabere vybudovat provizorní ubytovací prostory pro vojenskou posádku,“ usadila ho sladce.
    „Deset dní, spíš dva týdny, než budeme mít alespoň rámcový přehled. Těžko zvládneme prohlédnout takovou oblast bez leteckého průzkumu.“
    „Za dva dny budete mít dvojici větroňů. Bude Vám to stačit?“
    „Dva větroně?“ zamračil se lehce. Propočítával a hodnotil oblast podle oka. Většinou šlo o lehce zvlněný terén s menším lesním porostem. „Pokud se do nich vejde příslušné vybavení pro průzkum, tak ano.“
    „Dobře, majore. Máte deset dní,“ s tím ho propustila.
    „Určitě je nutné ho tolik prohánět?“ nadhodila Sam otázku sotva major odešel.
    „Je vynikající polní velitel. Jako takový musí mít před sebou patřičně těžké úkoly,“ odpověděla s klidem.
    „Hmm, ty jsi tady velitel,“ pokrčila v odpověď stoicky rameny.
    „Díky za uznání,“ zamumlala si pro sebe, zatím co Sam pomalu odcházela. Kupodivu ani nenavrhla, jak upravit senzorovou soupravu na lehké průzkumné letadlo. Na tenhle technický úkol se těšila, protože už dlouho neměla co do činění s něčím, oč skutečně stála a chtěla dělat. Hned zítra bude mít možnost. Alespoň vyladí vše potřebné pro druhý letoun. Navíc bude mít příležitost i k něčemu jinému. V jistém ohledu se velice těšila na zítřejší den, i když jistý plán měla ještě dnes. Při samotném pomyšlení se musela usmát.
    „No nic, teď mě omluv. Na ošetřovně mě čeká jedna příjemná povinnost,“ řekla s lišáckým úsměvem.
    „Opravdu?“ zpozorněla při samotných slovech.
    „Je čas přivítat prvního obyvatele Omikronu,“ mluvila dál rozverně.
    „Cože, dítě?!“ nevěřila vlastním uším. Neviděla žádnou ženu, jež by byla těhotná, ale při tom množství civilních pracovníků to mohlo být klidně možné.
    „Ano. Myslím, že teď už Janet pomalu začala. Obvykle dokáže tyhle věci předpovědět velice přesně.“
    „A kdo je ta šťastná?“ zeptala se spíš ze zdvořilosti než by skutečně chtěla vědět jméno.
    „Určitě ji znáš,“ usmála se rozpustile.
    „Proč mi to prostě neřekneš. Nemám chuť tady hádat!“ zavrčela na ni.
    „Daniela Connerová.“
    „Děláš si legraci?“ nasadila nevěřící výraz, při podle ní hodně špatném vtipu.
    „Ani v nejmenším,“ zavrtěla hlavou nasazující trochu vážnější tón.
    „Ale ta přece byla těhotná už dávno předtím. Jak to...“ nemohla uvěřit, jak se mladá žena dostala sem do naprosté pustiny, když čekala dítě.
    „Prostě se tady objevila. Podle všeho došlo k malé chybičce v rozpisech. Jenomže rozkazy zněly jasně. Každý, kdo projde sem, už nemůže být poslán zpátky. Tak zůstala,“ pokrčila rameny, jako by o nic nešlo.
    „S tím už nic nenaděláme, ale...“ poněkud zrozpačitěla, neboť už uběhla dost dlouhá doba, kdy slyšela dětský pláč a smích.
    „Neboj, vymezila jsem pro ni speciální prostory v sekci A. Asi to nebude úplně nejideálnější, ale zato tady je dost lidí, jež jí poradí. Neboj, bude mít tolik pohodlí, kolik jen můžeme dát. Ostatně musíme uvažovat prakticky.
    „Úžasné,“ poznamenala kysele.
    „Chceš jít taky?“ vyzvala ji při odchodu.
    „Jistě, ráda,“ souhlasila. V duchu si připravovala co řekne. Slibovala jí úžasný svět doma na Zemi. Co jí slíbí tady, opravdu netušila.
    „Tak pojď,“ naznačila gestem ruky, ať ji následuje.
    Samanta Carterová si naposledy povzdechla. Raději se připravila na to, co uvidí. Dokonce vyloudila na své tváři úsměv. Daniela Connerová, jediná členka SG-29, jež přežila zkázu svého týmu a přitom si skoro dva měsíce užívala v náručí neznámého cizince. Nikdy nedokázali, zda byla zraněná či nikoliv. Janet sice nakonec uznala, že ano. Ovšem co z toho vznikne nikdo netušil. Přestože všechny po svém návratu ujišťovala, že byl dokonale lidský. Možná o tom přesvědčila Janet, kterou jen tak něco z klidu nevyvedlo, ale její barvitý popis poté, co ji obě dvě ujistili, že z toho nehodlají dělat žádnou vědu, ji přinejmenším zarazil, než se na věc podívala z ryze lékařského hlediska. Vzhled někdy klame, ale na to už bylo pro ni pozdě...


Epilog

    Generál Barnaky seděl ve své kanceláři v SGC. Většina vybavení byla pryč včetně loga SGC. Veškeré vybavení, hlavně Bránu a DHD vlastní výroby. Brána zůstala fakticky na zemi. Mimo základnu SGC. Tajně ji přesunuli do odlehlé části podmořského světa, kde vybudovali protiatomový kryt. O něm nevěděla ani Australská vláda. Vlastně o něm nevěděl skoro nikdo. Všichni opustili základnu ať již na Epsilon či Omikron. Krycí štít plus pár dalších technologických vylepšení zabrání v budoucnosti veškeré možné detekci. Vlastně zůstal na základně úplně sám. Všechny poslal pryč mimo zemi. Vybral celkem dva velitelské týmy. Plukovník Kamenski a major Davis tvořili velící tým na Epsilonu, zatím co Haileyové na Omikronu přidělil ještě Samantu Carterovou, aby na ni pro všechny případy dohlédla. Doufal, že udělal správné rozhodnutí.
    Řídící středisko bylo momentálně plně automatizované. Z venkovních kamer a senzorových plošin věděl o výsadku amerického námořnictva, jehož elitní jednotky postupně obkličovaly komplex. Stejně tak měl na monitoru i útočnou flotilu připravenou zaútočit hned, jak budou plně ovládat základnu. Musel se pousmát při jejich opatrném postupu. Očekávali odpor a zatím nic. Doslova viděl tu nervozitu očekávající útok každým okamžikem. Ne, bezpečnostní systémy základny stáhnuli na jeho rozkaz hlouběji dovnitř. S jistou zlomyslností nechal chránit méně významné části SGC, zatímco ostatní, jako hlavní řídící středisko, zůstalo bez obrany přístupné postranními ventilačními šachtami. Naposledy zkontroloval svoji osobní zbraň. Ne snad, že by ji měl v úmyslu použít. Už dva měsíce věděl k čemu dojde. Čekání konečně došlo svého konce. Naposledy si nalil Tennesee whisky, kterou zde zanechal Jack pro zvláštní příležitost. Právě taková příležitost určitě nadešla. Konec všeho, co on a Jack O’Neill budoval. Lepší svět pro všechny, nejenom Australany, kteří přijali uprchlíky z USA před čtyřiceti lety a získali tak možnost podílet se na něčem úžasném. Nalil si do sklenice a usrknul. Nechtěl se opít. Ne, potřeboval být přeci jenom bdělý. S povzdechem naposledy pohlédl na fotografii, kde stál společně s Jackem. Nebyl čas na sentimentální scény. Vytáhl zapalovač. Dřív, než ho stihnul použít, strnul při stínu, jež zahlédl za sebou. V jeden okamžik si myslel, že jeden z vojáků přeci jenom proniknul dovnitř skrz bezpečnostní perimetr dříve než měl. Než si všimnul, že neznámý je oblečen celý v černém.
    „Nebude vám vadit, když si tu fotografii vezmu?“ promluvil tázavě.
    „Ovšemže ne,“ opáčil obratem vyzývající ho, ať si sedne. Svým způsobem Mikela čekal. Jack říkal, že má ve zvyku přicházet v podobných okamžicích. „Dáte si se mnou?“ ukázal na láhev whisky.
    „Ne děkuji. Nepiju,“ odmítnul okamžitě.
    „Aha, já zapomínám.“
    „Nevadí.“
    „Tohle bude asi konec, co?“ zkusil generál zapříst hovor.
    „Konec světa, jak ho známe dosud,“ přikývnul vážně. „Ovšem z popela povstane nový svět, nový řád a tentokrát již nedopustí, aby k podobné události došlo.“
    „Je skutečně nutné to udělat?“ zeptal se naposledy.
    „Ano.“
    „Jo, ale tím to není o moc lehčí,“ odfrknul si.
    „Začít válku není nikdy dobré,“ promluvil klidným nezúčastněným hlasem. „Jednoduché ano, ale dobré nikoliv, ať už jsou pohnutky jakékoliv. Cesta do temnoty nebo chcete-li k temné stránce je vždy lemována těmi nejlepšími úmysly. Jenomže vy jste ten správný muž na správném místě.“
    „Mohli jsme to zastavit!“ pronesl bezvýrazně.
    „Ne, nemohli. Alespoň v této věci mám zcela jasno. Válka je jako inflace. Kupní síla nikdy nedohoní nebo nedohonila narůstající inflaci. I kdyby speciální projekty dokončily projekt Světový mír o pět let dřív, nic by to nezměnilo. Válka by stejně začala předtím. Třetí světová válka je nevyhnutelná epocha lidstva.“
    „A já budu ten, kdo ji rozpoutá! To není přijatelné!“ Chtěl bouchnout pěstí do stolu, než si uvědomil, že s tím vlastně souhlasí. Ne s tou částí, že on bude tím, kdo začne, ale že je nevyhnutelná. Vlastně šlo o jeho nápad.
    „Tak proč máte napojené orbitální střely korporace na své řízení, když je nehodláte použít?“ nadnesl zvědavou otázku.
    „Jak…,“ chvíli na něj nevěřícně hleděl, než si uvědomil s kým mluví. „Ach ovšem. Víte všechno dopředu.“
    „Pouze s určitým předstihem, řekl bych,“ opravil ho lehce.
    „Proč jste vlastně přišel?“ obrátil najednou prudce list.
    „Věřte mi, generále,“ začal mluvit. „Vy jste ten správný muž na správném místě. Ve správný čas. Já jsem tady pouze pro to, abych zajistil, že budete mít ten správný čas.“ Ukázal na jeden z monitorů, kde bitevní flotila lodí vstupovala do palebného pole. Podle všeho měli být v optimální pozici pro potopení během hodiny.
    „Jo.“
    „Bohužel ti mariňáci jsou tady o chvíli dříve, takže je půjdu trošičku zdržet.“ S tím také vstal. Odnikud vytáhl cize vypadající zbraň. Z pouzdra zavěšeného na pravém stehně, které tam předtím určitě neměl. Barnaky nestačil nic dalšího říci. Samozřejmě i on si uvědomoval blížící flotilu lodí i to, že během hodiny budou v optimální palebné pozici. Vlastně ani nedoufal, že se mu podaří dostat je všechny. Teď možná ano.
    Mikel nepotřeboval žádné bezpečnostní kamery, aby věděl kde přepadový tým operuje. Posílil umělou inteligenci obraných systémů, takže na ně čekalo nejedno nemilé překvapení. Navíc vše napojil na nezávislé systémy, takže ani odpojení od počítače nemohlo obranu vyřadit. S nebezpečným úsměvem vyrazil vpřed.
    První tým již dorazil dovnitř. Celkem asi deset vojáků pomalu postupovalo. Dosud nenarazili na žádný odpor, což zvyšovalo už tak dost veliké napětí. Velitel skupiny vepředu pozvedl ruku sevřenou v pěst. Všichni okamžitě zpozorněli. Zacvakání zbraní zaznělo do naprostého ticha. Pomalinku postupovali svítící svítilnami na zbraních do tmy. Velitel jdoucí vepředu zavadil světlem o hlaveň zbraně. Nedostal čas varovat své muže, ani cokoliv dalšího. Tmu rozzářila střelba z dvojice rotačních kulometů následovaná výkřiky vojáků, jež nemilosrdně kosila jednoho po druhém. Střelba utichla v okamžiku, kdy všech dvanáct leželo na zemi mrtvých. Rotační laser setrvačností dojel, než se obranná plošina znovu zasunula do stěny.
    Podobně skončily další dvě skupiny vojáků akorát s tím rozdílem, že někdo z nich zůstal naživu a mohl ihned varovat ostatní. Poté již nezkoušeli pronikat hlavními vchody, ale spíše postraními šachtami mimo primární obranný perimetr. Jenomže tady narazili na další překážku. Mikel zaujal pozici poblíž přístupové šachty. Počkal si, až odstřelí zámek a vejdou dovnitř. Prvního muže sestřelil hned jak vyšel ze kovových dveří. Druhého, jež zůstával za dveřmi, sejmul také poté, co je prostřelil. Nějakou chvíli se nedělo nic. Alespoň do okamžiku, kdy zkusili proniknout dovnitř z nižších pater. Strhla se přestřelka, v níž měl jednoznačně navrch on. Střely se od jeho zbroje neškodně odrážely, ačkoliv jisté poškození svého pancíře zaznamenával. Zatím nic vážného. S narůstajícím počtem útočníků přidal na důrazu. Explozivní střely doplněné o průrazné vyvolávaly v útočících řadách zmatek. Skutečnost, že se nebylo kde skrýt, jednoznačně dokumentoval tím, že prostřelil i stěnu. Každopádně dosáhl svého. Zarazil postup na dlouhé minuty. V nadcházejících minutách už ani nezkoušel nikoho zabíjet, spíše se snažil vyřadit co nejvíce útočníků.
    Sám zůstával v přístupové pozici, kdy jenom letmo vystřelil do boční šachty, kudy zkoušeli proniknout za jeho záda. Samozřejmě si za zády živého nepřítele nenechával. Nekompromisně sejmul každého, kdo byl natolik hloupý, aby ho napadnul zezadu. Čas pomalinku vypršel. Naposledy vystřelil, načež zmizel ze scény. Vypočítal vše naprosto přesně. Těm dole trvalo pár minut než se odvážili jít nahoru. Po pravdě jich zase tolik nezůstalo. Teprve když zjistili, že zde není, tak povolali na pole zdravotníky, ať ošetří zraněné. Na další odpor nenarazili. Centrála zela prázdnotou.
    „Jen pojďte dál, pánové!“ pobídnul je hlas vycházející z hlubokého křesla. Muž v čele s označením majora amerického námořnictva bleskově obrátil zbraň ve směru odkud přišel hlas. „Doufám, že už jste se dostatečně vyřádili, takže můžeme přejít k věci.“
    „Okamžitě vstaňte! Dejte ruce tak, abych je viděl!“ vyštěkl na něj ignorující jeho slova.
    „Není třeba se hned rozčilovat,“ otočil křeslo jejich směrem. V ruce držel sklenku s nedopitou whisky. „Dáte si taky?“ Nabídnul veseleji předstírající opilost, do níž měl hodně, hodně daleko.
    „Vstaňte!“ opakoval znovu výzvu, tentokrát již výhružněji.
    „Proč? Stejně mě zastřelíte tak, nač vstávat,“ opáčil lenivě.
    „Kdo sakra jste!“
    „Jsem generál Barnaky, synku. Velitel základny ACC (Australian Command Center). “
    „Lžete! Není žádná ACC!“
    „Teď už ne, ale byla,“ povzdechl si posmutněle.
    „Vstaňte, generále, od toho panelu, ať vás nemusím zastřelit doopravdy,“ řekl již klidnějším tónem.
    „Ale jistě, prosím,“ pokrčil rameny vstávající. Major pokynul okamžitě jednomu ze svých mužů. Přešel k řídícímu počítači a začal na něm rychle pracovat.
    „Pane!“ vyhrknul po necelé minutě.
    „Co máte?“ nahlédl mu přes rameno. Strnul, když spatřil totéž, co on. „Je tohle to, co si myslím…,“ hlesl nevěřícně.
    „Ano, pane, naše flotila, letadlové lodě, bitevní lodě transportní lodě všechny právě vstoupily do aktivního dostřelu.“
    „Zastavte to, generále! Hned!“ Obrátil pozornost ke strůjci celé akce.
    „Zastřelte mě, jestli potom budete mít lepší pocit, ale tady nemám na vybranou,“ učinil jednoznačné gesto odkládající sklenku na vedlejší stůl.
    „Uvědomujete si, že tím rozpoutáte třetí světovou válku?!“ zakřičel na něj.
    „Ne, majore,“ odtušil klidně. „Válka začala v okamžiku, kdy vyplulo americké válečné loďstvo. Vaše vláda chtěla něco z toho, co máme my, co drží rovnováhu sil světa. Chtěli ji mít na své straně. Mohu vás ujistit, že nic nedostanou a navíc budou muset velice rychle řešit úplně jiné problémy.“
    „Generále, nedělejte to!“ zkusil na něj napůl prosebně ve snaze přesvědčit ho, ačkoliv dopředu viděl marnost svého počínání.
    „Nemám na výběr, synku,“povzdechl si. „Svět ještě není na válku připraven a to je z nynějšího pohledu ta nejlepší konstelace.“
    „Nevím, co na tom vidíte příznivého!“
    „Právě proto, že jednotlivé strany ještě nejsou připraveny na válku, tak je zde veliká šance, že ji lidstvo nakonec přežije. Pokud by byli připravení, pak by to znamenalo konec civilizace. Celý svět by skončil v plamenech a ti, co přežijí, pak budou živořit v podzemních krytech. Ne, majore. Teď je ta nejvhodnější konstelace. Nebo spíš ještě není pozdě.“ Generál zavřel oči a uvolnil stisk na dálkovém spínači.
    „Mnoho násobný odpal!“ slyšel vykřiknout vojáka u počítače.
    „Máte dvě možnosti, majore!“ obrátil pohled k námořnímu důstojníkovi. „Buď zůstanete tady a společně snad něco zachráníme. Nebo…“
    „Nebo?“ nadhodil vyzývavě.
    „Nebo mě zastřelíte a zkusíte opustit základnu. Ovšem, kam půjdete, když nemáte žádné lodě, které by vás a vaše muže vyzvedly? Navíc australská armáda si musela vašeho narušení všimnout. Jakmile vylezete na povrch, zastřelí vás.“
    „Tohle není zrovna nejlepší nabídka. Obzvláště, když máme významného generála v našich rukou.“
    „Můžete to zkusit, ale pochybuji, že budete mít úspěch,“ řekl pochybovačně. Ne, pro pravidelnou armádu neexistoval žádný generál Barnaky ani žádná SGC.
    „Oni nevědí o SGC, co?“ pochopil okamžitě.
    „Ne, ani slovo,“ dal mu za pravdu.
    „Pane, právě se spouští nějaká procedura uzavření!“ informoval ho technik u počítače. Stále zápasil s bezpečnostním kódem.
    „Cože!“
    „Objekt bude uzavřen hodinu po odpálení všech střel. Poslední šance, majore.“
    „Máte všechno dobře spočítané, generále.“
    „Věřte, že šlo o zatraceně jednoduché počítaní.“
    „Kde je vlastně zbytek personálu základny?“
    „V bezpečí, daleko odsud. Hodně daleko odsud. Ne, nemusíte je hledat. Tam, kam odešli je následovat nemůžete. Nikdo nemůže.“
    „Skvělý,“ povzdechl si. „Máte tady něco jako ošetřovnu?“
    „Samozřejmě, majore,“ přisvědčil. S jistou úlevou přijal skutečnost, že major hodlá spolupracovat. Pochopil příliš dobře, že veškerá komunikace je blokovaná. Navíc, kdo by ho poslouchal a kdo mu uvěřil. Alespoň zde nezkysne sám, ačkoliv by si plně zasloužil zůstat sám se svým svědomím. Navíc, někdo musí odstranit všechny ty mrtvé po celé základně. Doufal, že jich nebude moc. Mikel si podle Jacka neliboval ve zbytečném zabíjení. Navíc pozornost všech živých se obrátila zcela jiným směrem. Ano, svět se bude muset smířit s faktem, že začala další světová válka.


Závěr:

    Započala další epocha lidstva. Epocha, o které lidé doufali, že už nikdy více nenadejde. Jenomže se nepoučili a znovu nadešel okamžik, jehož se obyčejní lidé obávali a vrcholoví představitelé všech mocností očekávali. Nikdo však nečekal, že přijde právě teď. Válka přišla rychle a nemilosrdně. Každopádně překvapení panovalo na všech frontách, jenomže první krok již byl učiněn. Nezáleželo na tom, kdo první stisknul spoušť. Zničení bitevní flotily USA 300 kilometrů od břehů Austrálie orbitálními střelami Východoasijské korporace nemohlo být ani chápáno jinak, než jako akt války. Války, na kterou ani jedna strana nebyla připravená. Následoval americký odvetný úder ze všech orbitálních střel. Američané neodhadli dobře rozptyl a zasáhli také území Ruské konfederace, což představovalo pouze začátek a do boje se zapojila i ruská strana. Zničení všech amerických přístavů a většiny loděnic jim zajistilo během celé války jednoznačnou převahu na moři. Na řadu přišly kontinentální střely a celá planeta se během několika dní ponořila do radioaktivního popela. Díky obranným prostředkům, které všechny strany budovaly poslední desetiletí, většina střel nedosáhla cíle, ale ty, co ano, napáchaly paseku ve velkých městech. Civilizace jako taková se rozpadla, hlavně po zničení hlavních měst všech mocností. Jednotlivé státy, tvořící velké mocnosti, se rozpadly po pádu vlády na bezpočet frakcí a všude začal panovat chaos. Menší země použily konvenční prostředky boje a válka se protáhla na celé roky, než jednotlivé strany zcela vyčerpané přerušily boj a vyhlásily pomyslné příměří. Celkové ztráty hovořily o stovkách miliónech mrtvých. Jejich počet se zastavil až na šesti stech miliónech, ale zdaleka nešlo o úplně konečné číslo. Přes deset procent obyvatel padlo následkem války. Vlády se rozpadly a z kdysi velkých mocností a civilizací přežívaly jen malé ostrůvky. To všechno se změnilo. Jednoho dne. Dne, který se navždy zapsal do historie lidstva zlatými písmeny. Vše se odehrálo kdesi v Montaně, zapadlé osadě sotva přežívající po zničující válce. Pátého dubna roku dva tisíce šedesát tři. Nejvýznamnější den v novodobé historii lidstva. Konečně nadešel zlatý věk, v nějž lidé doufali a na nějž toužebně čekali. Nový svět a nekonečný vesmír se před nimi začal pomalu ale jistě otevírat.

*Konec*

 


Zpět na FAN FICTION | FLASH INDEX | NONFLASH INDEX


Vytvořil sg1.cz tým.