Spiknutí se rozebíhá. První kroky směrem ke konečnému řešení, kterým je ovládnutí celého kvadrantu, byly učiněny. Souběžně s nimi i nečekané protitahy soupeřů v celém dějství. Začíná porušení stávající rovnováhy a Císařství vstupuje do nové apokalyptické války. Ze zákulisí vše řídí Prastaří, potomci vyhynulé rasy o nichž si všichni mysleli, že nejsou víc než pouhým mýtem. Zcela ovládli stávajícího císaře a udělali z něj pouhou loutku v jejich rukách. Po 70ti letech míru, jsou konečně připraveni naposledy a definitivně udeřit. Nic neponechali náhodě. S mimořádnou jemností upředli pavučinu intrik a dovršili spiknutí do konečné fáze. Občanská válka v Nové kolonii, chaos v Říšském impériu a zcela nepřipravená Lioňanská unie, kterou nebude problém odstranit. Tentokrát jde o všechno. Vytvořili speciálně pro tyto účely obrovskou flotilu a armádu dost silnou na to, aby zadupali veškerý odpor. Ignorovali veškerá omezení i veškeré konvence a bez sebemenších skurpulí, nasadili do hry všechny známé i neznámé, zakázané zbraně. Jejich plán je prostý. Zničit všechny sousední mocnosti tak, aby už nikdy nepovstaly a zabrat celý kvadrant, jen a jen pro sebe i kdyby to mělo znamenat vyhlazení veškerého života. Ovšem to je pouze jeden malý krůček, před naplněním megalománského plánu za ovládnutím celé galaxie.

    Jediným vážným protivníkem zůstává Nová kolonie. Koloniální admirál, Jack Hix, za pomoci císařského velvyslance Johna Sapy, který ví mnohem víc než přiznává, dokázal na poslední chvíli odhalit část spiknutí. Prošel skrz Hvězdnou bránu a povolal Expediční flotilu domů. Do hry vstupuje též záhadný muž, jehož všichni znají pod jménem Mikel a který se konečně vysvobodil z místa, kde byl doposud uvězněn. Právě on je tím, kdo může posunout rovnováhu zpátky tam, kde má správně být. Nic ovšem není zaručené. Ani Hix sám neví, zda expediční síly dorazí včas, aby zarazili nepokoje v Nové kolonii a ještě se postavili čelem další hrozbě. Přesto přese všechno, pouze Koloniální expedice může zastavit hrozící zkázu a obnovit znovu rovnováhu sil. Pokud dorazí včas…

Kapitola 01 - Střetnutí

Vlajková loď Nové kolonie, hvězdný čas 2220.11,20.
    Nekonečný vesmír. Nekonečný prostor. V zapadlé soustavě, kdysi planetárního systému s jedinou hvězdou, nyní pouze nekonečného pole trosek, desíti planet. Katastrofa způsobená nečekanou přeměnou hvězdy v super-novu. Dávno opuštěná soustava, ve které život vyhasl a zmizel už před staletími. Z pohledu vesmíru sotva před okamžikem, opustili poslední obyvatelé, poslední obývaný svět. Z lidského pohledu uběhly celé věky. Nyní v soustavě kterou před deseti lety označila císařská výzkumná expedice jako BX, křižovala hvězdná loď. Prolétala polem asteroidů, které v bezpečné vzdálenosti míjela. Ve skutečnosti to bylo způsobené vlečnými paprsky, rozšířenými přes vypuštěné sondy. Sondy upravené do sítě satelitů rozšířili vlečný paprsek k odpuzení asteroidů několik desítek kilometrů od lodi. Postupně loď odhalovala své tajemství. Lesklý trup temně šedé kamufláže barvil symbol písmene A vyčnívajícího z kruhu kolem. V zadní části lodě byly patrné insignie, označující typ lodě. ANT 21D, stálo pod oběma mohutnými vzpěrami s motory. Loď konečně dosáhla stanoveného cíle. Zastavila. Tmavější skvrny na trupu pomalu odkrývaly svá tajemství. Z otevřené krytů vysouvaná dvojhlavňová iontová děla. Torpédové komory na horní a spodní palubě už byly připravené k palbě. Působivá ukázka palebné síly, kterou nesla vlajková loď Nové kolonie. Při normálním střetnutí by ztratila většinu svého efektu, kvůli ochranným štítům protivníka. Tady ne. Loď měla sklopené štíty, kvůli zbytkům naquadahu v asteroidech. Tohle nepřítel nevěděl. Jedno z překvapení, jež speciálně pro ně připravili. Od posledního otevření Brány, umístěné hluboko uvnitř lodi, uběhlo už hodně přes dvě hodiny. Vysadili skupinku vědců a nepotřebného personálu na stanoviště Beta 1, do Císařské vědecké osady. Loď konečně po dvou hodinách načerpala potřebnou energii, kterou předtím použili k otevření brány. Vlajková loď Nové kolonie byla připravená k boji. První známky zavlnění v prostoru odhalily dva doprovodné Dravce třídy X. Za nimi přenášely senzory údaje o pronásledovatelích. Celkem 150 bodů.
    "Hmm, celá úderná eskadra," zamumlal generál Kroden poté co shlédl údaje na taktické stanici. Stále nedokázal překousnout zmizení svého bratra Gosudarova. Nedostal žádnou uspokojivou odpověď, kam jeho bratr zmizel, ani proč. Hlavně proč chtěl vědět. Doktor Johanson evidentně cosi věděl, ale měl v očích zděšení. Děsilo ho něco, kvůli čemu neřekl o zmizení svého dlouholetého vůdce v podstatě nic. Hixovo ujištění, že John Sapa mu sdělí víc než on sám může vydedukovat, ho pálilo v žaludku. Dlouholeté přátelství s císařským velvyslancem najednou získalo jisté trhliny. Doufal, že to není pravda. Doufal, že mu John celou dobu nelhal. Hix naopak neřekl skoro nic. Uzavřel se víc do sebe, neboť jeho mysl upřela pohled k jiným hrozbám. Pouze stoicky prohlásil, že John Sapa mu celou situaci vysvětlí mnohem podrobněji.
    "Jsou tu trochu dřív než jsme očekávali," poznamenal Hix. "Jak nás mohli, tak rychle najít?" mračil se Kroden. Doufal, že bude mít dost času, aby mohl prozkoumat, kam Gosudarov mohl odejít. Jenže kvůli informace o neurčitém počtu císařských lodí směřující k jejich pozic, musel odsunout celou záležitost do pozadí. Podle Hixe začalo něco, co bude mít neblahý dopad na celý kvadrant.
    "Někdo dokázal zatraceně rychle zjistit, kam můžeme mít namířeno. Z logického hlediska skvělá analýza," pronesl typickou větu v Chartockém dialektu. Akorát s ním Kroden nesdílel obdiv k logickým dedukcím.
    "To nám opravdu pomůže!" utrousil sarkasticky generál, dávaje najevo, že nemá ani v nejmenším radost ze shledání.
    "Pouze konstatování. Nic víc, nic míň," pokrčil admirál rameny.
    "Otázkou zůstává, jestli zadržíme celou údernou eskadru!" udeřil novou otázkou k Hixovi. Odpověď znal předem, ale chtěl si být jistý, že i jeho hlavní spojenec je dostatečný realista.
    "Ne. Nejspíš ne," zhodnotil s klidem situaci. Sledoval na hlavní obrazovce oba Dravce, jak vedou nepřítele do pasti. Sklopili štíty, čímž zůstali zranitelní vůči střelám, odpalovaných z pronásledujících lodí. Celkem 15 lodí pronásledovalo oba Dravce. Zbytek zaujímal pozice v blízkosti pásu asteroidů. První loď zanikla po srážce s velkým asteroidem. Po ní další a další. Dravci třídy X vynikali vysokou manévrovatelností, takže byli ve výhodě. Kličkovali mezi asteroidy, odpalovali ze zádě torpéda proti pronásledovatelům. Postupně mířili k pozici vlajkové lodě, která už na ně čekala. Vytrvalost pronásledovatelů připravila údernou eskadru už o 10 lodí. Zbytek vlétl do palebného postavení bitevního křižníku. Plná boční salva ze všech střílen, rozdrtila další tři lodě. Dravci změnili únikovou pozici na útočnou. Během necelé minuty zanikly i zbylé dva cíle. Nadešla chvíle očekávání. Palba utichla, pouze trosky lemovaly nekonečný vesmírný prostor.
    Generál Kroden sledoval s uspokojením činnost svého spojence. Perfektní ukázka taktiky a momentu překvapení. Jenže tam před nimi bylo mnohem víc lodí než dokázali zvládnout. Tohle byly pouze lehké křižníky třídy AKES. Nepřítel postupoval opatrně. Nevlétl s těžšími loděmi do nastražené pasti. Zatím sledoval podrobnou analýzu z obou podpůrných lodí. Získaly přehled o složení eskadry. Zbytek vyhodnocovaly sondy umístěné v okraji pásma asteroidů. První analýza ukazovala 50 těžkých křižníků třídy AVANGE. Někdo měl zatraceně pořádný zájem, aby zmizeli navždy. A on už tušil kdo. Nikdo jiný nemohl vydat rozkaz k tak rozsáhlé operaci. Všechno pomalu začínalo dávat smysl. Jenom stále nechápal proč. Politika nepatřila mezi jeho silné stránky, takže doufal, že John mu všechno vysvětlí, pokud odsud vyvázne živý. Tiché zapípání ho přimělo shlédnout výslednou analýzu. Celkem 50 křižníků AVANGE, 40 lehkých křižníků AKES plus 45 doprovodných plavidel. Víc než dost lodí ke zničení jediného útočného křídla.
    "Admirále od hlavní eskadry se odděluje skupina lodí!"
    "Analýza!"
    "20 těžkých křižníků, 20 lehkých plus 20 doprovodných lodí."
    "Ten kdo tomu velí je nepochybně tradicionalista," pronesl zamyšleně Hix. "Jakou mají formaci?"
    "Lehké křižníky zaujaly formaci V, těžké křižníky zaujaly pozici v jejich jádru obklopené doprovodnými plavidly."
    "Jsou stále opatrní," pokračoval admirál stále tím zamyšleným tónem.     "Snaží si prostřílet cestu," řekl generál Kroden po chvilce sledování situace.
    "Nevadí. Zahajte Foxtro 1. Musíme zrušit jejich clonu, abychom mohli střílet přímo proti hlavním lodím."
    "Rozumím pane. Zahajuji Foxtro 1!" přijal rozkaz důstojník u taktické stanice. S nepříjemným úsměvem vyťukal pokyn na své konzoli. Automatické zbraňové platformy rozmístěné v obrané zóně ožily. Upřeně sledoval obrazovku. Nepřítel se přibližoval přesně podle očekávání.
    "Vstupují do obrané zóny Foxtro 1," informoval admirála. Ten zvednul ruku, coby gesto připravit. Vyčkal zhruba minutu, než čelní klín vstoupil plně do připravené pasti.
    "Palte!" spustil ruku dolů. Reakce taktického důstojníka byla okamžitá. Stiskl spoušť ještě než admirálova ruka klesla dolů.
    Automatické zbraňové platformy okamžitě zahájily palbu do nic netušících lodí. Díky blízkosti asteroidů je mohl nepřítel pouze těžko lokalizovat a soustředit na ně proti-palbu. Teď se ocitl nezáviděníhodné situaci. Jejich senzory okamžitě začaly hledat protivníka a střílet do všech stran. Tím, že přerušili palbu, kterou si razili cestu, začaly jejich štíty přitahovat větší i menší kusy úlomků asteroidů. Několik bodů z hlavní obrazovky monitorující nepřítele zmizelo v oslnivém záblesku. Došlo také k několika kolizím. Oba dravci podpořili v první linii obranu. Díky většímu množství iontových děl na křídlech disponovali značnou palebnou silou. Vybírali si cíle podle libosti a ty pak končily v podobě další a další zničené lodě. Zmatený nepřítel nevěděl, které hrozbě se postavit jako první. Čelní i boční formace začínaly ztrácet celistvost. První těžký křižník skončil v plamenech. Zmatek v řadách nepřítele zmizel během několika minut, kdy došlo k rapidnímu přeskupení. Rozdělili palbu vůči všem třem hrozbám. Automatické platformy postupně umlkaly. Dravci utrpěli několik zásahů a ustoupili blíž k mateřské lodi. Dalších 5 těžkých křižníků vzali sebou. Zbytek zaútočil přímo k cíli. Hlavní klín tvořili těžké křižníky, zatím co po stranách zbytek lodí odstřeloval asteroidy.
    Hix sledoval celou situaci a hodnotil nepřítele. Jednoznačně stál někde vzadu, někdo, kdo vydával rozkazy. Centrální plánování vyžadovalo přílišnou přesnost a jednotka vedená centrálně, ztrácela na iniciativě, když musela přijímat nové rozkazy. Evidentně celou operaci řídil jeden vyšší velitel se svým štábem a od něj kolovaly všechny rozkazy. To mu ovšem dávalo výhodu překvapení a ponechávalo iniciativu na jeho straně. Hodlal plně využít svých možností. Kdyby tu měl ještě alespoň jedno křídlo, mohl by zvítězit. Neměl, proto musel taktizovat a manévrovat podle svých možností. Nemohl zvítězit. Jediné co přicházelo v úvahu bylo zmatení nepřítele na dost dlouhou dobu, aby dokázali uniknout.
    Dravce vyslal znovu po křídlech narušit formaci nepřítele. Hlavní voj se blížil k nim. Dravci zahájili rychlý útok proti ochranné formaci. Výhoda vysoké palebné síly spojená s rychlým odmaskováním a zamaskováním. Úderem v nečekaným místech doslova kosili jednu loď za druhou. Vytvářeli trhliny v obraně protivníka, který pouze zoufale zkoušel najít neviditelné nebezpečí. Po několika minutách opět přizpůsobili taktiku a na každé straně 3 těžké křižníky spustili ochranou palbu. Jeden z Dravců utrpěl těžký zásah a jen díky šťastně odpálenému torpédu ochromil těžký křižník, který na něj právě zaměřil své těžké zbraně. S pomalou obrátkou zmizel pod maskovacím štítem dřív než po něm, někdo další mohl střílet. Teď už spustila palbu i vlajková loď. Vytvořila doslova palebnou přehradu. Lodě proti ní přilétaly čelem, takže nemohly využít bočních baterií. Ani neměli dost prostoru k nějakému obratu. První z nich zasáhla palba. Obranná palba po pravé straně umlkla po posledním mimořádně odvážném přeletu druhého Dravce. Z pravé strany začalo na nepřítele padat krupobití meteoritů. Kvůli těsné formaci byla kolize nevyhnutelná. Nadešla celá série explozí šířící se jako řetězová reakce. Lodě více vzadu stačily zpomalit a vyhnout se srážce. Jen proto aby do nich udeřila plnou silou salva odpálených torpéd. Vypukl zmatek v řadách nepřítele. Lodě vybuchovaly jedna po druhé. Automatické zbraňové platformy, dosud neaktivní, zahájily další zničující palbu nepříteli přímo do zad. Výsledkem byl jeden výbuch za druhým.
    Na palubě vlajkové lodi Nové kolonie, Anterius 21D, vládla po právu vítězná nálada. Úder, který nepříteli uštědřili přesahoval mnoho-násobně celkovou hodnotu vlastní lodě, nepočítaje osádky. Pouze dva lidé zůstávali mimo euforii vítězství. Generál Kroden, stejně jako jeho protějšek, admirál Jack Hix, sledovali situaci střízlivým pohledem. Zničili už skoro polovinu úderné flotily, jenže vytáhli všechny trumfy, které měli k dispozici. Během střetnutí usoudil, že císařský velitel do posledního útoku vyšle zbytek svých lodí. Musel pochopit, že váhavost, ho stála příliš mnoho. Pokud by udeřil plnou silou hned, nezmohli by proti němu nic. Teď nadešel klíčový okamžik.
    "Nepřítel znovu v pohybu!" přišla obratem zpráva z taktiky.
    "Sklopili štíty. Už na to také přišli," usoudil Kroden po podrobné taktické analýze.
    "Nějaký pokus o obchvat?"
    "Zatím ne pane!"
    "Nevědí přesně kolik lodí vlastně máme. Nehodlají rozdělit své síly. Udeří přímým, čelním útokem."
    "Kdyby věděli, že tu jsme sami udělali by to dávno."
    "Jenže nevěděli a to byla naše hlavní výhoda. A pořád je!" zdůraznil Hix. Kroden musel pouze souhlasně přikývnout. "Hustota naší palby je zmate dokud se nepřiblíží na dosah senzorů. Pak musíme rychle zmizet."
    "Souhlasím. Jenže pokud po nás budou stále střílet a my budeme bez ochranných štítů mohl by to být problém," vznesl generál celkem opodstatněnou námitku. "Ještě jste neviděl všechno, co tahle loď a její posádka dovede příteli," uklidňoval ho s mírným úsměvem.
    "Doufám, že ještě někdy uvidím," odpověděl nepřesvědčen. Nemohl udělat nic dalšího než spolehnout se na Hixe. Zaujal místo po jeho boku. S mimořádným zájmem sledoval počínání osádky můstku. Protivník zahájil jednoznačnou zteč. Zřejmě museli už tušit, že proti nim stojí jediná loď. Zahájili tudíž přiblížení po nejbližším vektoru, mírným sotva znatelným obloukem. Velitel úderné skupiny stále zachovával jistou opatrnost. Už ztratil téměř polovinu lodí. Nehodlal vpadnout do nějaké léčky. Nyní, když velitelská loď zaujala svou pozici uvnitř klínu mohli očekávat mnohem ráznější a mnohem pružnější vedení. Pokud ovšem daný velitel nepatřil ke klasickým výtvorům císařské doktríny. Jak už naznačil Hix, zřejmě šlo o tradicionalistu. Zachovával až příliš zřejmou formaci. Nezkoušel nic překvapivého. Což ho stálo právě tolik lodí.
    "Nepřítel vstupuje do palebného postavení!" informoval důstojník od taktiky.
    "Palte podle vzoru Bravo2!" zavelel admirál.
    "Rozkaz," přijal taktický důstojník bez sebemenší známky nervozity.
    "Připravit k odpoutání na můj povel!"
    "Ano pane," potvrdil pilot z přední části lodě.
    První střely opustily boční střílny. Během několika dalších vteřin palba zhoustla. Všechny boční baterie spustily nepřetržitou palbu. Zářivé modré střely uvítaly protivníka prvními zásahy. Palba mířila hlavně proti těžkým křižníků ve středu formace. Řada výbuchů ohlašovala sérii úspěšných zásahů. Formace zůstala stabilní i přesto, že několik lodí znatelně zpomalilo nebo vybuchlo. Ze strany protivníka vylétly první střely. Temně zelené výboje z plasmových děl, proťaly prostor směrem k nim. Odpálila je vlajková loď, zpoza formace. Můstek Ant 21D se poprvé otřásl. Celkem 12 střel, z nichž polovina zasáhla cíl. Několik bočních věží umlklo. Přicházely první zprávy o škodách. Zatím nešlo o nic vážného. Poškození bylo díky zesílenému trupu relativně malé. Systém přepážek oddělil poškozené vnější sekce.
    "Torpéda! Útočný vzor Sigma 7!" zavelel Hix rázně.
    "Rozkaz!"
    "Hned po odpálení zahajte odpoutání!"
    "Rozumím."
    Během necelé minuty vychrlily torpédomety přes stovku torpéd. Mířených přímo do místa odkud velitelská loď poslala svůj pozdrav. Očekávali, že vyřadí protivníka z boje. Další střely zasáhly vlajkovou loď. Počet zpráv o poškození narůstal. Obrovská salva dopadla přesně tam kam měla. Šest těžkých křižníků chránící velitelskou loď zmizelo v oslnivém výbuchu. Další torpéda prošla skrz a zařízla se do velitelské lodě. Zda-li zničili i jí už neviděli, protože po odpálení posledního torpéda, zahájila ANT 21D odpoutání. Chráněni pásem asteroidů, které bránili nepříteli přesnou palbu opouštěli bitevní pole. Několik menších lodí zkusilo štěstí při pronásledování. Záhy zjistili, že dva Dravci mohou být velice nepříjemným krytím při ústupu. Po ztrátě čtyř lodí zanechali pronásledování. Soustředili svou pozornost raději směrem k poškozené velící lodi. Zato ustupující loď odlétala s pocitem jednoznačného vítězství. Posádka to také tak viděla. Prokázali svou zdatnost, svou technickou i taktickou převahu. Navíc jim velel sám admirál, což pro všechny bylo ještě větším hnacím motorem. Nehodlali vrchního velitele zklamat.
    Johnatan Kroden trochu závistivě sledoval ruch kolem něj. Nebyl na něco takového zvyklý. Konec konců Císařství od dob jeho otce nedosáhlo žádného skutečného vítězství, které by mohlo posádkám lodí připomínat, že jsou součástí významnějšího celku. Chybělo jim ono, tolik potřebné sebevědomí. Kvalitou dosahovali velice slušných standartů, jenže skoro každá posádka Nové kolonie, dosahovala nadstandartních výkonů. Díky tomu, udržovali stálou kvalitativní převahu a nyní viděl na vlastní oči proč.

Kapitola 02 - Objev

Základna Stargate, Čejenská hora oblast Colorado (o 9 měsíců později)
    Denis Peterson, okamžitě po úspěšném pokusu, utíkal přímo za generálem Hammondem. Dnes měl zkrátka svůj velký den. Učinil hned několik, po sobě jdoucích, důležitých objevů. Hlavním úspěchem, bylo nalezení skryté adresy z papíru, které jim zanechal Jack Hix. Udělal to opravdu mazaně. Tedy, pokud metodu pokus omyl, lze považovat za mazanou metodu výzkumu. Trpělivě anuloval jednu možnost za druhou až nakonec nějak, sám netušil jak, odhalil ukryté tajemství. Krátce po odhalení skrytých symbolů, začal papír v daném místě hořet. Jenže Denis si už symboly mezi tím dávno opsal. Notně zadýchán stanul před kanceláří velitele základny. Byl si jist, že tato informace bude generála zajímat, proto zamířil rovnou k němu. Za posledních, skoro 10 měsíců, prozkoumali přes 50 různých planet v odlehlých částech galaxie. Planety s Bránou, jež nebyly na Abydoské kartuši. Adresy byly z různých odlehlých částí a až na světlé vyjímky, netvořily žádnou síť. Jednoduše řečeno vypadaly jako náhodně vybrané adresy, nebo naopak dost neúplná část, jiné hvězdné mapy, podobné té, která byla na Abydossu. Každopádně, i když záhadný cizinec, jménem Jack Hix zmizel, zanechal spoustu materiálů k prozkoumání. Během svých průzkumných misí ovšem nenarazili na nikoho z nich. Zřejmě tam před nimi někdo byl a bylo logické se domnívat, že právě oni. Jenže po nich nezůstala žádná viditelná stopa. Nevěděli tím pádem nic. Nic kromě existence tajné základny na neznámé pozici. Až doteď. Nevnímal udivené pohledy lidí, které míjel. Vyčkal několik vteřin, aby popadl dech. Před sebou měl dveře s cedulkou: "generálmajor George Hammond. Poté rázně zaklepal. Vyčkal než bude vyzván k vstupu. Stisknul kliku dveří a rychle vešel. Už se nadechoval k řeči, když si všimnul, kdo sedí naproti generálovi.
    Major Graham mu věnoval dotčený pohled. Právě probíral s nadřízeným parametry významné mise na P8X-121. Diplomatická mise, na kterou byl speciálně vybrán jeho tým. Předběžné zprávy hovořily o poměrně vyspělé civilizaci, na pokraji své existence. Prozkoumání informací SG-2 jasně ukazovalo, že mohou tuto civilizaci zachránit a stejně tak i oni byli ochotní podělit se o své technologické pokroky. Poté co možné spojenectví s Tokry uvázlo v mrtvém bodě a o Nové kolonii nebylo už nějakých 10 měsíců slyšet, vypadalo, že by konečně mohlo dojít k nějakému významnému průlomu. Uvědomoval si důležitost a proto ho tohle nečekané vyrušení rozčílilo. Oceňoval nadšení mladého kapitána Petersona, ale občas mu prostě svou aktivitou lezl na nervy.
    "Co se děje kapitáne!" věnoval mu generál netrpělivý pohled. Papír v Denisových rukou uprostřed propálený v něm vzbuzoval pochybnosti, ohledně důležitosti zprávy, kterou bezesporu nesl. Propálený papír, spíš vypadal jako nějaký nepovedený experiment. Ale výraz triumfu ve tváři nositele, říkal něco trochu jiného.
    "Našel jsem to pane!" vyrazil ze sebe vítězoslavně.
    "A co?" nechápal kam míří.
    "Adresu Koloniálního stanoviště Alfa 2,…pane!" dodal po krátkém zaváhání, hned jak dokázal trochu zkrotit své nadšení. Vítězoslavný úsměv mu zahrál ve tváři. Sledoval udivené pohledy, jak generála, tak velitele SG-14.
    "Jste si jistý?" zamračil se zamyšleně.
    "Ano pane. Podle toho, jak byly symboly schované není pochyb!" vyhrknul vrtíc přitom ještě hlavou.
    "Dobrá práce," zhodnotil uznale mladíkův výkon. Vzpomněl si na jeho návrat, poté co doprovodili Hixe na místo, které nebylo Alfa 2, ale Beta 6. Seděl přesně tam, kde teď major Graham. Pochopil o co šlo a chtěl vědět, jestli tu pro něj ještě bude místo po všech těch událostech. Dokonce hodlal vrátit svou hodnost. Tenkrát ho generál nechal ve stávající funkci, neboť měl jisté tušení, že bude velikým přínosem pro SGC. Rozhodně nemusel svého rozhodnutí litovat. Kapitán očividně byl mimořádně inteligentní a dokázal vstřebat ohromné množství informací. Většinu času trávil na základně, kde často vedl brífinky, zkoumal neznámé artefakty společně s doktorem Jacksonem a mnoho dalších činností u nichž se angažoval. Měl rozsáhlé systémové, technické i programátorské znalosti, díky kterým upravoval, vylepšoval systém základny, zařízení sond, leteckého průzkumu. Mohl by vzpomínat mnoho, mnoho dalších užitečných věcí, které učinil. Tohle byla další ukázka poctivého snažení, snahy vypracovat se.
    "Připravte všechny podklady," pohledl na hodinky "Svolejte tým SG-1. Za hodinu v brífinkové místnosti."
    "Ano pane!" vycouval z kanceláře, stejnou rychlostí, kterou přišel.
    "Nu a vám majore popřeji hodně štěstí v nadcházející misi," ukončil svůj rozhovor s velitelem SG-14. Všechno podstatné už beztak padlo, takže nemusel pokračovat v hovoru. Zdůraznil pouze důležitost a význam mise. Teď se najednou objevila možnost setkání s dalším potenciálním spojencem, který ochotně nabízel své zdroje. Možná pouze čekali až je sami najdou.
    "Díky pane."
    "Možná dnešní den bude dvojnásobně úspěšný majore. Nerad bych to zakřiknul, ale vypadá to slibně, i když…, no nic" povzdechl si nakonec, protože zkušenost mu napovídala, že nemá být přehnaný optimista. Věci měly tendenci vyvinou se nečekaným směrem.
    "I já pane," zdvořile přitakal ve dveřích.

    O necelou hodinu později už celý tým SG-1 dorazil do konferenční místnosti. Postupně jeden po druhém. Plukovník O'Neill právě dával blonďaté Samantě přednost ve dveří, což kvitovala příjemným úsměvem. Vešla do místnosti jako třetí. Teal'c právě usedal na židli. Daniel postavil sklenici vody a usedal. Poslední vešel do místnosti Denis Peterson. Jackovi se protočili panenky nad přednáškou, kterou bude muset vyslechnout. Přítomnost kapitána dávala najevo nějakou obsáhlou misi. S kyselým úsměvem usedl i on. Sam zamířila blíž k Denisovi s úmyslem vyzvědět nějaké informace, ještě před poradou.
    "O co půjde?" zkusila mu polohlasně zamumlat do ucha.     "Uvidíte," nasadil záhadný úsměv. Sam zklamaně usedla naproti plukovníkovi zkoušeje nevypadat netrpělivě.
    "No podle toho, jak slabé má desky, tak bych to dneska neviděl na moc dlouhý proslov," utrousil směrem k ní. S mírným zamračení shlédla obvyklé Denisovy desky. Vskutku v nich neměl mnoho papírů. Vlastně zahlédla jenom jeden. Mírně pokrčila rameny. Jack gestem ruky učinil posunek naznačující: "No co jsem říkal." Věnovala pohled ostatním kolegům. Daniel věnoval veškerou pozornost sklenici vody před sebou. Vypadal sklesle od poslední mise, ve které konečně našli stopy po Antikách. Jenže nějakým podivným řízením osudu, nabrala mise zcela nečekaný obrat. Měli co dělat, aby vůbec utekli pryč z planety P7X-982. Nečekané série zemětřesení zničily všechny stopy po prastaré civilizaci. Zřejmě to odnesla i Brána. Další kontakt už z P7X-982 nenavázali. Daniel to nesl mnohem hůř než ostatní. Možná největší antropologický objev v historii, zmizel v několika okamžicích. Teď už do sondy přimontovali i seismograf, ale zatím ho nevyzkoušeli v praxi. Naproti Danielovi seděl Teal'c. Mohutný Jaffa tmavé pleti, zůstával vzpřímený s klidným výrazem ve tváři. Nedával najevo nic, snad jen určitou dávku zvědavosti. Konečně generál Hammond vešel do místnosti a brífink mohl začít. Všichni přítomní okamžitě povstali. Daniel až po chvilce zaváhání. Hammond usedl do čela stolu. Počkal než usednou i ostatní. Přejel všechny pohledem, aby letmo ověřil morálku vlajkového týmu před nadcházející misí.
    "Takže, tady kapitán Peterson si myslí, že odhalil adresu místa kam odešel náš záhadný host Jack Hix," zahájil stručně poradu. Předal slovo kapitánovi a sám přešel do role posluchače.
    "Nemohu vám bohužel popsat, jak přesně k tomu došlo. Zkoušel jsem tak dlouho hledat skrytou zprávu, až mě doslova udeřila do očí. Možná to dokonce ani nebylo mým přičiněním. Ale na tom nezáleží," otevřel desky K překvapení ostatních v nich měl pouze jediný papír. Vyjmul popsaný papír obsahující souřadnice adres. Přesně uprostřed jedna adresa chyběla. Ohořelá část ukazovala jednoznačně proč. "Každopádně jsem zapsal souřadnice než navždy zmizely. Nepochybuji o tom, že toto jsou souřadnice hlavního stanoviště Nové kolonie."
    "Opravdu?" ozval se jako vždy Jack O'Neill, který v takových poradách hrál roli jakéhosi ďáblova advokáta.
    "Pokud víte, tak nám onen muž z Nové kolonie, Jack Hix slíbil pomoc. Slíbil přístup k moderním technologiím, ale neodhalil své hlavní stanoviště," připomněl slova záhadného návštěvníka před skoro deseti měsíci.
    "Jo. Ochromil nás a zmizel," zabručel O'Neill.
    "Já myslím, že tohle dává smysl," Carterová přešla ihned na Denisovu stranu, což Jack nesl dost nelibě. Nějak moc často dávala mladému kapitánovi za pravdu.
    "Pokud vím, tak nezmínili, které technologie hodlají poskytnou. A žádnou z nich nesmíme přinést na Zem," připojil Teal'c věcnou poznámku. Sice u toho nebyl, ale hlášení četl velice pečlivě.
    "Pokud byli také na P7X-982, mohou mít informace o Antikách, které nám nešťastně utekli," kul kapitán železo, dokud bylo žhavé. Zabodoval.
    "Ano, pokud prozkoumali všechny ty planety……," obličej antropologa SG-1 zazářil. Během okamžiku mu, ale úsměv trochu povadl.
    "Je tu možnost, pokud je má domněnka správná, zjistit jejich skutečný postoj," zkusil přihodit další argument stále skeptickému plukovníkovi.
    "Pokud budeme znát jejich úmysly, budeme vědět na čem jsme," pronesl vážně Teal'c. Dal tak najevo svůj souhlas.
    "Plukovníku?" vyzval generál velitele SG-1 k vyjádření. "Co tomu říkáte?"
    "Já myslím, že bychom to měli prověřit," řekl po krátké úvaze.
    "Dobře. Kapitáne připravte tu novou sondu!" kývnul směrem k Petersonovi.
    "Rozkaz! A…, generále?"
    "Ano?"
    "Žádám, abych se mohl připojit k SG-1!" Svou žádostí generála trochu zarazil. Pohlédl na O'Neilla. Ten jen pokrčil rameny, což znamenalo v kontextu, že proti jeho přítomnosti na stávající misi nic nemá. Vlastně to od něj bylo něco jako souhlas.
    "Dobrá. Pokud budou informace ze sondy pozitivní, máte zelenou," řekl uvážlivě. "Vlastně budu rád, když tam budete," řekl směrem ke kapitánovi.
    S dobře skrytým úsměvem sledoval Jacka, který rychle mizel z místnosti. Na okamžik zahlédl překvapený výraz ve tváři velitele SG-1. Ostatní neříkali nic. Sam ho zastavila na chodbě. Chtěla znát úpravy, které provedl na nové sondě. Cestou do její kanceláře, které musel pro nedostatek volného místa přezdívat doupě popsal novinky, jež provedl na sondě. Nebylo to nic světoborného. Vylepšený zdroj energie, Seismograf, upravená kamera pro lepší obraz, radarová stanice s krátký dosahem. Původně hodlal ještě namontovat rotační kulomet ale to už mu generál rychle zavrhnul s tím, že jde sondu a ne bojovou platformu. Senzory, čidla pár nových kousků hardware, vylepšený software. Zkrátka nic extra pro něj. Jenže ona opět žasla nad takovou samozřejmostí. Mohlo toho být víc, kdyby měl víc času a prostředků. Ovšem den měl pouhých 24 hodin. A jak si musel přiznat tak i on musel jistou část věnovat odpočinku.
    Za hodinu, krátce poté co tým majora Grahama odešel na P8X-121, zaujala major Carterová pozici u hlavního ovládacího stanoviště Brány. Za ní stál celý zbytek týmu s generálem a kapitánem Petersonem plus obvyklý personál. Denis hleděl bez stopy nervozity na kruh Brány. Sice měl za sebou pouze jednu ostrou misi, ale už teď sám sebe mohl považovat za určitého veterána v cestování bránou. Vypadal hodně sebejistě. Sice si v duchu přála, aby se zmýlil a zchladil svoje, podle ní přehnané sebevědomí. Symboly na bráně naskakovaly jeden za druhým. S upřeným pohledem sledovala co bude. Samozřejmě ve skutečnosti nechtěla, aby neuspěl. Vlastně si ho celkem oblíbila. Kdesi uvnitř ho dokonce obdivovala. Dokonce i plukovník navenek remcal, ale jinak v jeho očích měl určitou váhu, což něco znamenalo. Hlavně u člověka jako on.
    "Sedmý zámek zapadl!" informovala ostatní. Celkem zbytečně, protože většina osazenstva jí hleděla přes rameno. Kromě Teal'ca. Ten měl pohled upřený k Bráně. Vír energie v podobně gejzíru vody vytryskl kruhem. Za chvilku se ustálil. Zaslechla vítězné kapitánovo gesto. Usedl k vedlejšímu počítači. Teal'c pozvedl jedno obočí, jako výraz obdivu. Víc situaci nekomentoval.
    "Vyšlete sondu!" přikázal generál.
    "Ano pane!" začal vyťukávat do klávesnice povely Denis Peterson. Během několika okamžiků měl svůj ovládací software připraven. Pravou rukou přesunul k manuálnímu ovládači. Jistým pohybem převzal kontrolu. Transportér vyjel po rampě až k Bráně. Bez nějakého zaváhání projel skrz červí díru. Sam odpočítávala dobu do cíle. Počítala vteřiny kdy sonda projde na druhou stranu.
    "Sonda na místě!" přepnul obrazový režim. Spokojeně hodnotil kvalitu obrazu. Kamera zaznamenávala a přenášela přes červí díru velice dobrý obraz. Veškeré detaily byly dostatečně patrné.
    "Na planetě je dýchatelná atmosféra. Téměř totožná s naší," připojila Carterová.
    "Proskenujte blízké okolí!" nařídil Hammond.
    "Ano pane!" potvrdil Denis Peterson přijetí rozkazu. Přepnul na automatický režim. Mohl tak přesunout pozornost k údajům, které šly do vedlejšího počítače. Automatika fungovala přesně podle očekávání. Po nějakých 15ti minutách sonda ukončila sběr dat. Všechno vypadalo v pořádku.
    "Nikde nikdo," utrousil O'Neill.
    "Základna bude zřejmě dál od Brány. Nejspíš tady," ukázal snímek menšího kopce. "Základna nejspíš postavili v údolí poblíž toho lesíka."
    "Dobře," zamumlal v odpověď. Nemohl nijak vyvrátit sebevědomí mladého kapitána. Znělo to nakonec docela logicky.
    "SG-1 máte zelenou!" řekl Hammond. "Vy také kapitáne!" dodal, když uviděl mírně zaražený výraz.
    Netrvalo ani deset minut, když tým SG-1 vstoupil do prostoru Brány. Všichni ozbrojeni trochu silnějším kalibrem typu P90. Teal'c samozřejmě svou energetickou zbraň v podobě kopí. Denis Peterson jako jediný nesl u pasu podivně vypadající pistoli. Kabeláž z pistole vedla do energetické jednotky, kterou měl za pasem. Vysvětlil, že jde o prototyp, ale dál už ho O'Neill nepustil. Musel nechat svou hračku tady. Trochu uraženě urovnal přes rameno svou P90. Začal uvažovat pozitivně nad nadcházejícím dobrodružstvím. O'Neill mávnul rukou ostatním. Signál k odchodu. Brána přijala pětici cestovatelů a ti zmizeli pryč ze základny někam neznámo kam, na vzdálenou planetu, kde lidská noha možná nikdy nevkročila. Chvilku od jejich odchodu červí díra zmizela a chod základy se navrátil do obvyklé rutiny.

Kapitola 03 - Stanoviště Beta 1

Císařská vědecká osada hvězdný čas 2221.7,15
    Magnuson, hlavní císařský inženýr, technik a donedávna i zbrojmistr, kráčel ztichlou ranní osadou. Triedrem zkontroloval hlídky na všech stanovištích. Pořád ho trochu znepokojovali vojáci v černém, které zde zanechal generál Kroden. Byl jich sice jen tucet z celkového počtu 106, pro něj však víc než dost. Teď, když byl Gosudarov pryč, převzal roli vůdce. Sám generál Kroden ho navrhnul jako nejvhodnějšího kandidáta. Admirál Hix mu přikývnul. Jak dospěli k rozhodnutí, že právě on, nevěděl. Došlo k tomu krátce před příletem Koloniálního raketoplánu. Nemohli k nim totiž otevřít Bránu ze základny Alfa2, tak poslali raketoplán. Nemohli, protože Gosudarov sabotoval zařízení. Proč netušil. Jediný člověk, který něco věděl mlčel. Doktor Johanson, měl pokaždé vyděšený výraz ve tváři, když z něj zkoušel něco vytáhnout. Po několika marných pokusech toho zanechal. Stejně pořídil i generál Kroden. Doktor viděl něco o čem se sám snažil přesvědčit, že vlastně nikdy neviděl. Neuplynulo ani dalších 10 dní a do soustavy BX, místa kde celé dobrodružství začalo, dorazila mateřská loď s Bránou na palubě. Otevřeli červí díru z původního místa, odkud přišla celá jejich skupina. Vysadili tu skupinku Koloniálních vědců, tolik potřebných léků a spoustu dalšího vybavení. Nastaly zřejmě komplikace, protože oba vysocí důstojníci se poměrně brzy odebrali bránou, kterou hbitě opravili, zpátky na mateřskou loď. Od těch dob o nich nebylo zpráv. Ostatně ani neměli čekat žádné další zprávy dost dlouhou dobu. To co se dělo v Císařství, Magnusona znepokojovalo. Ještě víc ho trápila skutečnost, že by někdo mohl přenést válku i sem. Zatím zůstávala situace klidná. V samém počátku svého vedení, které započalo před devíti měsíci, nevěděl jak si má vlastně počínat. Zoufale vzpomínal, co všechno Gosudarov vlastně dělal. Zpočátku byl zoufalý a cítil, jak se mu věci sypou pod rukama. Pomoc přišla celkem nečekaně.
    Zjistil, že ona mladá Chartocká žena, která prošla jako první bránou, spíš proletěla než prošla, je pobočnicí samotného admirála. Nejprve se k ní nemohl ani přiblížit, protože stále viděl její krev na svých rukou. Opatrně zkoušel půdu přes mladou pilotku raketoplánu, která jí byla podle všeho velice blízká. Nakonec právě ona ho dostrkala až k ní. Všechno z něj spadlo, hned po prvním rozhovoru. Zjistil, že tahle mladá žena, má mnohem víc zkušeností než je úměrné jejímu věku. Ale všech rad důkladně využil a zjistil, že dokáže s přehledem řídit celou osadu. Obyvatelstvo zde tvořilo už přes 150 lidí, plus 12 vojáků, které nepočítal. Lidé z Nové kolonie, převážně vědci, specialisté na různé obory, dobře mezi své císařské protějšky zapadli. Díky celé řadě užitečných zásob, mohla osada fungovat výrazně efektivněji, jak velice záhy zjistil. Najednou vypadala budoucnost mnohem víc nadějněji než dřív. Ne dlouho. Před měsícem stáhnul velitel Koloniální základny Alfa2 většinu svých lidí pryč, mimo doktorky Ariel Fergusonové, tu odeslal pryč hned, jak byla zpráva o jejím stavu potvrzena. Nemohl nepostřehnou zvýšený objem jejího bříška. Jak mu vysvětlila Jenny, Ariel byla podle testů neplodná. Společně se svým mužem, hlavním lékařem expedice mohla trávit společné noci i během mise bez jakéhokoliv rizika. Jenže něco nevyšlo. K vlastnímu překvapení zjistila, že je najednou těhotná.
    S doktorem Johansonem vedla dlouhé diskuse o drobných mezidruhových rozdílech, neboť on byl široko daleko jediný doktor. Pak přišla poslední zpráva ze základny Alfa2. Kapitán Wotkins poslal poslední zprávu přes satelit, který vzápětí sám zničil. Stanoviště Alfa2 padlo. Neponechal nic co by mohli císařské gardy získat jako kořist. Veškerá data zničil, aby nemohli odhalit císařskou osadu. Svým klidným a věcným tónem ohlásil, že v okamžiku převzetí zprávy je mrtvý a s ním i všichni kdo zůstali. Zakázal jakýkoliv pokus o návrat. Ještě poslal osobní zprávu Simonovi Ingirusovi. Tenkrát poprvé okusil také hořkou část velení. Musel oznámit Ariel, smrt jejího muže. Na první pohled to přijala důstojně a s klidem. Teprve několik dní poté ho informoval doktor Johanson o svých obavách o ní. Děkoval osudu, že má k dispozici promovaného psychologa. Jenny skutečně dokázala přesvědčit Ariel, aby žila dál. A ona to nakonec přijala. Už nikdy nebyla jako dřív. Upnula veškerou svou pozornost k narození dítěte. A čas narození pomalu nadcházel. Podobný problém měl mladý koloniální inženýr, Simon Ingirus. Ztráta velitele, pod nímž sloužil od prvního okamžiku, kdy opustil akademii a kterého navíc nesmírně obdivoval, ho dost zasáhla. Ukázal mu poslední slova, která zaslal kapitán Wotkins jemu. Pouze potvrdila obrázek, který si o něm Magnuson za posledních 9 měsíců udělal. Zpočátku mu připadal Simon trochu upjatý, přespříliš horlivý prospěchář. Nevnímal nic než svou práci. Zkrátka pořádný suchar. To vše až do okamžiku, kdy ho jednoho rána hledal. Mladík vstával časně a pracoval na všelijakých vylepšeních. Kupodivu dokázal své konstrukční schopnosti zaměřit nejen na konstrukci letounů, ale také na zcela běžné, užitkové věci. Toho rána nikde nebyl. Magnuson nemohl skrýt úsměv, když ho našel. V malém přístavku, kde byly ubytovány Jennifer Waitová a Susan Arčrová. A to v pozici, kterou by mu nemusel závidět jen on. Jenny ležela nahá po jeho boku a on jí jednou rukou objímal. Susan spokojeně pochrupovala, hlavu na jeho hrudi. Nemusel si příliš domýšlet, k čemu zde v noci došlo. Pokud by tu byl jen s Jenny, tak by ho to moc nepřekvapilo. Chartocká psycholožka měla poněkud nezvyklý způsob, jak praktikovat svou profesi. Takový způsob by spadal do jejího pole působnosti. Zato mladá pilotka působila střízlivým dojmem a rozhodně nehodlala skočit kdekomu do náruče. Musel vzdát hold nad takovým úspěchem. Jeho mínění o Simonu Ingirusovi od toho okamžiku výrazně stouplo. Překvapivě zjistil, že mladík zdaleka není tak špatný, jak se mu z počátku zdálo. Byl perfekcionista, což mu pomáhalo v práci. Vylepšoval věci, zařízení ne proto, že by prahnul po nějaké slávě či uznání, ale proto, že ho to prostě bavilo. Za posledních 9 měsíců odvedl pořádný kus práce při nejrůznějších zlepšeních.
    Současnost nevypadala ani dobře ani špatně. Hrozba z Císařství vypadala hrozivě, ale bezpečnostní opatření zabránila projít Bránou komukoliv nezvanému. Společně se Simonem vymysleli mimořádně důmyslný bezpečnostní systém. Přes něj nemohl nikdo přejít jako na Alfa 2. Nedovedl si představit, že by jejich vlastní lidé mohli chtít někomu z nich ublížit, jenže slova generála Krodena, tomu vůbec nenasvědčovala. Zatím k ničemu nedošlo, ale jednoho dne mohlo. Musel s tím počítat i v budoucnosti a hlavně být připraven. Jinak všechno probíhalo celkem v pohodě. Prošel celou osadu i přilehlé okolí, tak jako to vždy dělával Gosudarov. V duchu si přál, aby tu byl s ním. Vrátil se tedy zpět k denním povinnostem. V centrální místnosti bylo rušno. Jako ostatně vždy. Někdo se na něj obrátil s jakousi záležitostí. V mžiku splynul s davem. Sotva vešel zpět do osady zamířila na nedaleký palouk lemovaný skupinkou vypěstovaných stromů dvojice. Tmavovlasá Susan nesla v rukou chrániče kotníků a předloktí. Za dobu co byla zde jí výrazně narostly vlasy, takže je už měla do půl zad. Teď je měla sepnuté do jednoduchého, praktického účesu, aby nepřekážely při cvičení. Vedle ní černovlasá Jenny, vykračovala po jejím boku s naprostou samozřejmostí, chrániče přehozené přes rameno. I ona měla už vlasy delší než předtím, spletené do stejného účesu, jako Susan. Ostatně to byl její nápad. Večer si je ovšem rozpouštěla a nechala svou přítelkyni, aby jí vlasy rozčesala. Totéž pak udělala i ona. Stala se z toho jakási tradice. Stejně jako jejich každodenní cvičení. Po zranění, které utrpěla potřebovala znovu nabýt určitou duševní rovnováhu. Cvičení bojových dovedností jí vrátilo zpátky mnohem dříve než dlouhodobá rekonvalescence. Dokonalá koordinace pohybů, naprosté splynutí se svým já, stav mysli, který Chartokové často využívali k dosažení vnitřní rovnováhy. Bylo to praktické a praktičnost je ostatně logická.
    Dorazili k cíli. Zastavili. Každá si nasadila chrániče na kotníky a předloktí. Podnebí bylo celkem teplé, takže na sobě měli pouze těsné, krátké úbory. Nahoře s krátkým rukávem a odhaleným bříškem. Stejně tak těsné nohavice sotva do půli stehen. Začali pomalými pohyby rozcvičovat údy. Susan byla spokojená, když zjistila, že po řadě tréninků dokáže ovládat své pohyby s mnohem vyšší pružností než kdykoliv předtím. Dlouhé minuty protahovala nohy i ruce. Tak jak jí Jenny naučila, pomalými pohyby cvičila jednotlivé údery. Pohlédla na svou cvičitelku. Kývla. Občas nebylo jasné, kdo je vlastně mistr a kdo žák. Jenny často přenechávala Susan iniciativu cvičení. Vytáhla černou šerpu a zavázala si oči. Doslova viděla úsměv na tváři své přítelkyně. Používala ho hlavně v počátku kdy potřebovala dosáhnout rovnováhy. Zato Susan až příliš dobře pamatovala tyto okamžiky. Nejistotu, nekoordinované pohyby, něco na co u ní nebyla zvyklá. Postupně se vracela do formy a její zranění začínalo mizet. Po téměř měsíci sundala šátek a opět zaujala pozici instruktorky. Občas si ho nasazovala, jako právě teď.
    Pilotka si dobře pamatovala na okamžik, když přistála s raketoplánem v císařské osadě. Kromě trochu nervózních pohledů, když hledala profesora Gosudarova nezaznamenala nic neobvyklého. První chytil dech doktor Johanson. Přivedl jí do nemocnice, kde ležela Jenny. Sama netušila, jak dlouho tam stála, než jí někdo vytáhnul ven. Nejprve myslela, že je Jenny mrtvá. Pokožku měla nezdravě, mrtvolně žlutou. Teprve o den později poprvé otevřela oči. První úsměv věnovala právě jí. Od okamžiku, kdy nabyla vědomí, nehodlala znovu odejít. Už neupadla do bezvědomí. O další dva dny později, zatím co Magnuson společně se Simonem hledali jak znovu zapojit bránu, zaskočila doktora Johansona. Doslova ho šokovala. Něco takového opravdu nečekal. Ona sama měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Pochopila co dělá, tudíž nehodlala nijak rušit. Seděla na polštáři u stěny nemocnice v meditační poloze. Nohy zkřížené mezi sebe ruce sepnuté, oči zavřené, pravidelně oddechujíc. To by samo o sobě nebylo nic divného. Jenže tam seděla úplně nahá. Musela odtáhnou šokovaného lékaře dozadu a vysvětlit mu regenerační Chartocké techniky. Sama o nich věděla pouze málo. Doktora evidentně takový způsob léčby zaujal. Chtěl znát všechny možné podrobnosti. Teprve, když mu vysvětlila, že tento způsob ovládají pouze Chartokové, zklamaně zmlknul. Nevyzvídal proč je u toho nahá, za což byla sama ráda, jelikož neměla vhodnou odpověď. Pouze určitou teorii, jíž nehodlala příliš rozšiřovat. Postupem času s úžasem sledoval pro něj neuvěřitelná zlepšení. Ještě než admirál Hix s generálem Krodenem odešli byla na nohou. Nevypadala sice nejlépe, ale už dokázala zvládnout krátké procházky. Ve tváři měla stále zdravější barvu. Zranění, po kterém měla zůstat jizva, začínalo pomalinku mizet. Za další týden už mohla normálně pracovat.
    Teď zaujala mimořádně ostražitý postoj. Jenny dokázala stejné divy, i s očima zavázanýma. Říkala tomu vnitřní oko, kterým viděla stíny. Ne podrobnosti, ale stíny což bylo víc než dost. Navíc, když měla oči zavázané dokázala lépe skrýt své znepokojení. Susan už několik dní působila takovým nervózním dojmem. Došla k závěru, že zcela nepochopila, co vlastně tenkrát večer měla na mysli. Simonovi to určitě pomohlo, ale ona zůstala stále nedůvěřivá. Nejprve proti němu. Zachovávala si od něj větší odstup při práci i po ní. Omezila veškerou komunikaci na nejnutnější minimum. On mlčel, nevěděl co si má myslet. Teď cítila, jak postupně svou nedůvěřivost, své obavy přesouvá směrem k ní. Věděla o jejích problémech, které měla v posledních deseti letech. Dlouze je s ní rozebírala. Snažila se jí přivést zpět na správnou cestu, ze které kvůli těmto obavám, neustálému strachu a ponižování sešla. Její samotné schopnosti pilota to nijak nenarušilo, ale v osobním životě zůstávala stále ostražitá. Doufala, že když použije právě Simona, kterému důvěřovala asi nejvíc ze všech, dosáhne konečně potřebného výsledku. Jenže v tomto případě zřejmě selhala.
    Vysvětlila si situaci po svém, vlastní logikou dospěla pouze k dalšímu a dalšímu dohadu, který byl od skutečnosti pořádně vzdálen. Nějak podvědomě se bránila té samotné možnosti. Hned po ukončení cvičení, beze slova odešla zamlklá, zatažená do sebe. Nedávala do dnešního tréninku tolik co vždycky. Jenny to nemohla nepoznat. Sebrala své věci a zamířila za ní, aby zachránila situaci. Netušila přesně proč bylo tak důležité, aby mezi nimi panovala vzájemná důvěra. Po celé odpoledne se jí Susan vyhýbala. Až konečně večer nemohla svou spolubydlící minout. Usedla zadumaně na postel. Gestem ruky vyzvala Jenny. Ať jde do koupelny jako první. Nevšimla si, že nijak nereagovala. Až teprve když promluvila.
    "Nesmíš to brát z téhle stránky Susan," nasadila chápavý tón.
    "Čteš mé myšlenky, že ano?" pohlédla na ní chladně. Ignorovala smířlivý tón.
    "Dobře víš, že nemohu," zavrtěla hlavou.
    "Ano, já vím. Z morálních důvodů tohle neděláte. Ale pro tebe přece morální zábrany neexistují!" vmetla jí ihned do tváře.
    "Susan, tohle dokáže jen velice málo z nás," zkusila znovu mírným přesvědčovacím tónem.
    "Ale ty taky, ne? Neříkalas, že máš mnoho talentů o nichž sama nevíš!" poukázala na poznámku, kterou udělala před deseti měsíci.
    Jenny si v duchu povzdechla. Nemělo cenu cokoliv říkat. Susan byla na pokraji paranoidního stavu. Ať by řekla cokoliv, její mysl by si to zdůvodnila po svém. Přisedla k ní a přemýšlela. Susan se od ní opatrně odtáhla.
    "Susan, k něčemu takovému je třeba fyzického kontaktu." Rukou zarazila námitku, kterou chtěla odseknout. "Nic takového jsem ti neudělala. Ani ve spánku, jak si asi můžeš myslet. Jde o to, jak ti to mohu dokázat," začala přemýšlet. Dokázala zastavit příval ostrých slov druhé ženy. Zůstala zamračená, ale čekala s čím Jenny přijde.
    "Víš my Chartokové máme jeden takový způsob, jak si dokázat vzájemnou důvěru," začala po chvilce ticha Jenny.
    "Ale já nepatřím mezi vás," namítla podle očekávání.
    "Já vím…, ovšem něco mě napadlo," uchopila první myšlenku, která se vynořila.
    Uchopila Susaninu pravou ruku, čímž přiměla druhou ženu aby, přisedla blíž. Položila si jí na levou tvář. Roztáhla prsty do důvěrně známého vzoru, tak aby se dotýkal příslušných bodů. Cítila zrychlený puls ve spáncích.
    "Ale já nejsem telepat!" vyjekla překvapeně Susan. Ruku sice nechala, tam kde byla, ale ve tváři měla najednou obavy.
    "To vůbec nevadí," zašeptala Jenny a zavřela oči. Jednala naprosto instinktivně bez rozmyslu. Uvolnila své mentální bariéry. Nebylo to nijak jednoduché, ale dokázala to. Jemně přidržovala ruku na své tváři. Cítila jak myšlenky neuspořádaně putují mimo vymezené bariéry. Susan vytřeštila oči a překvapně vyjekla.
    Nejprve nechápala o co Jenny jde. Když pochopila, že zkouší telepatický kontakt musela nad absurditou takové myšlenky pokrčit rameny. Neměla žádné mentální schopnosti, což odsuzovalo takový pokus, předem k zániku. Viděla v tom zoufalý pokus o získání důvěry, kterou nejspíš po celou dobu zneužívala. Možná to mohla být jedna z těch her, které Chartokové, tak často hráli, ale ona nehodlala v téhle hře pokračovat. Když Jenny zavřela oči a soustředila se nemohla si odpustit nepatrný úšklebek. Ten jí v zápětí zmizel z tváře. S ním i veškeré pobavení. Najednou slyšela myšlenky, které nebyly její. Byla to trochu chaotická změť. Chvilku trvalo než dokázala pochopit, že skutečně vidí myšlenky Jenny. Necítila nic ze své strany, což znamenalo, že jde o jednosměrný kontakt ve kterém může vidět pouze ona. Když tuhle myšlenku vstřebala dospěla k hrozivému poznání. Najednou jí zaplavili pocity a motivy pohánějící Jenny kupředu. Spatřila její plány, touhy, očekávání i nejskrytější tajemství. Ve změti těch pocitů rozpoznávala jaký k ní má skutečný vztah. Byl přesně takový jaký měl být. Za těch 10 měsíců se mnohem víc prohloubil. Poznala jakou starost má o ní. Pochopila, co myslela tenkrát večer. Pocítila důvěru, laskavost, kterou k ní Jenny chovala už od samého počátku. Protáhla obličej v nečekaném poznání. Podezřívala jí z něčeho, co nebyla vůbec pravda. Dospěla k znepokojivému poznání. Nezlobila se vůbec na ní, ani na Simona. Zlobila se totiž na sebe. Na sebe, za neschopnost překousnout jednu nepříjemnou životní kapitolu. Poprvé za celou dobu spatřila ten obličej. Srdce jí skoro puklo, když viděla tu tvář strhanou od samotného úsilí v níž se promítaly veškeré uvolněné emoce. Slzy stékající po tváři. To bylo víc než mohla unést. Rychle odtrhla ruku z jejího obličeje. Kontakt zmizel. "Jenny?" z očí pilotky vytryskly slzy. Jemně zvedla bradu své přítelkyně a pohlédla do obličeje. V té tváři zuřil zoufalý boj o ovládnutí uvolněné rovnováhy. Vstala. Beze slov vyšla ven. Susan po několik vteřin nedokázala udělat nic. Nohy měla najednou jako přikované k podlaze. Namáhavě doklopýtala ke dveřím.
    Simon Ingirus spatřil mladou psycholožku, jak vychází ze stanu. Šla trochu toporným krokem, ale nic co by ho u ní muselo znepokojovat. Pak spatřil Susan, jak se belhá ze stanu. Trochu váhal, ale nakonec přiběhl na pomoc. Kupodivu neprotestovala a pevně se o něj zapřela. Tvář měla opuchlou a slzy stékaly po tváři. Netušil k čemu asi mezi těmito, podle něj nejlepšími přítelkyněmi došlo, ale muselo jít o něco vážného. Dobře vzpomínal na ono zaškolení, jak to Jenny šalamounsky nazvala. Dokázala mu, že to opravdu něco znamená. Pak do všeho zapojila i Susan. Tenkrát měl pocit, že odhodila tu neustálou ostražitost. Bohužel ne na dlouho. Začala se chovat chladněji než předtím. Měl pocit, zda něco nezkazil, ale Jenny ho ujistila o pravém opaku.
    "Běž za ní, než si něco udělá!" vyhrkla na něj, hned jak dokázala souvisle promluvit. Sama nebyla schopná pohybu. Odmítala jeho pomoc a o to naléhavěji ho směřovala za Jenny. Zaváhal jen na okamžik. Přes veškeré protesty ji odnesl do stanu a položil na postel. Tiše zaklel. Právě mířil na ošetřovnu. Rozříznul si velice nepříjemným způsobem ruku a ta teď silně krvácela. Částečně krvácení zastavil, ale musel rychle na ošetřovnu. Na stavu Susan bylo něco znepokojivého, takže začal utíkat za stínem, kam ho předtím nasměrovala. Ruka bolestivě pulsovala. Ignoroval bolest a utíkal. Už měl pocit, že minul. Konečně zahlédl postavu nějakých 50 metrů, jak míří pryč od osady. Vystartoval jak nejrychleji mohl. Uběhl většinu vzdálenosti, když ho konečně zaznamenala a otočila se. Neviděl jí do tváře. Těsně poté padla jako podťatá do trávy. Zaklel. Zadýchaný krátkým sprintem přiklekl do trávy. Byla to opravdu ona. Tvář měla smrtelně bledou a chvěla se po celém těle, přestože byla teplá noc. Rychle vzal tělo do náruče. Znovu zaklel, jak si roztrhl svůj provizorní obvaz. Rychle zamířil zpět do osady.
    "Tady Simon Ingirus!" zakřičel během chůze do vysílačky. "Naléhavá lékařská pohotovost!"
    "Kde jste Simone!" uslyšel hlas znepokojený doktorky Ariel.
    "Kousek za osadou. Právě nesu Jenny. Zhroutila se. Nevím proč!" vysvětloval sotva popadajíc dech.
    "Dobrá, rychle jí přineste na ošetřovnu!" ukončila věcným klidným tónem. Bydlela hned vedla ošetřovny, takže pro ní nebyl problém být během chvilky připravená. Druhou skutečností bylo, že se právě nacházela ve vysokém stupni těhotenství. Termín, kdy mělo její dítě přijít na svět už začal. Tím si teď nehodlal lámat hlavu. Jediné na čem teď záleželo, bylo donést Jenny, co nejrychleji do nemocnice.

Kapitola 04 - Nová základna

Hvězdný čas: 2221.7,15. Hvězdná základna 79
    V doprovodu všech deseti křižníků Elitní desítky, spolu s útočnými skupinami Dravců, přesunuly vlečné lodě novou základnu, konečně k hlavnímu stanovišti. Minové pole umístěné v okolí soustavy dočasně uvolněné umožnilo proplout konvoji přímo k místu, kde ještě před deseti měsíci stála hvězdná základna 73. Sabotáž, jaká neměla v historii Nové kolonie obdoby, zničila nejvýznamnější hvězdnou základnu v mimořádně důležitém, klíčovém sektoru. Ponechala tak tento klíčový bod, celé měsíce nepokrytý. A co hůř, ztráty civilního obyvatelstva hlavního města, kam trosky základny, poté co shořely v atmosféře dopadly, dosahovaly až 30%. Hrůzná podívaná na kterou nikdo nedokázal zapomenout. Teď konečně nová základna zaujala své místo. Ještě před odletem do Císařství před deseti měsíci nechal novou základnu 79 přestavět. Původně k posílení původní základny 73 ve zdejším sektoru. Za tímto účelem nechal vyklidit nejbližší soustavu, kvůli bezpečnosti, ale ze strategického hlediska dával přesun smysl. Kdykoliv mohly dorazit skrze bránu posily z hlubokého vesmíru v podobě Expedičních sil. Nebo naopak vniknout do sektoru nepřátelské síly. Obě možnosti měly značný stupeň pravděpodobnosti.
    Admirál Jack Hix seděl ve své pracovně vedle můstku. Po dlouhé cestě přečítal hlášení od svých dvou hlavních důstojníků. Jak kontraadmirál Jesika Brownová, tak i kapitán Siemon Walxin odvedli kus dobré práce. Nová kolonie, stále držela klíčové základny a planety, proti Chaockým povstalcům. Navíc, zajetí generála Browna, zarazilo onu děsivou efektivitu, kterou povstalci disponovali od počátku převratu. Hlavně generál Brown si musel uvědomovat skutečnost, že Jižní flotila není všechno. Potřeboval převzít kontrolu nad loděnicemi a také Severní flotilou. Bez podpory Dravců, nemohly křižníky patřičně efektivně působit. Jenže bez mozku svých operací, dostala občanská válka nový směr. Chaocký generál Gordon nepatřil mezi jemné taktiky a neuvažoval v dlouhodobějších měřítkách. Všechno nasvědčovalo tomu, že musí zbytek Koloniálních sil rozdrtit Postupoval spíše hrubou silou, využívající kontroly Jižní flotily. Měl sice převahu, ale Walxin mu vnutil zdlouhavou válku, v níž musel útočit veskrze proti dobře opevněným cílům, skrytým minovým polím a dalším nástrahám, které na něj během ústupu vymyslel. Ztratil dost lodí, aby ho to zákonitě přivedlo k zamyšlení a opatrnějšímu postupu.
    Větší opatrnost, získala Nové kolonii čas. Čas, který potřebovali k příletu hlavních posil. S Horakusem plus Arnem za zády a jejich flotilami, neměli povstalci žádnou šanci. Zatím nevěděl, co je s Tashou, ale nedělal si starosti. Důvěřoval Mikelovi, on už situaci zdárně vyřeší. Od krátkého kontaktu před deseti měsíci o něm neslyšel. Nepociťoval však v této záležitosti žádné výraznější znepokojení. Momentálně potřeboval, alespoň jednu část expediční flotily. Tasha zůstávala mimo hru, takže zbýval pouze Arno či Horakus. Jediný Arno zatím potvrdil přijetí rozkazů. Pravděpodobně předal rozkazy i dál a začal shromažďovat síly k návratu. Samozřejmě nemohl zanechat základny a klíčové pozice bez patřičné ochrany. Každý velitel, který si zasloužil velitelské pecky, musel provést patřičnou reorganizaci sil. Jack zatím otočil pomyslný list v hlášení. Následovala statistika posledních ztrát. Koloniální Dravci pokračovali v taktice udeř a uteč, pro kterou byli od prvopočátku stvoření. Během devíti měsíců uvedla flotila do služby téměř 500 Dravců třídy Zx, Xx a Zc. Kde sebral Walxin posádky, spatřil hned v následující zprávě. Siemon postupoval přísně radikálně s logikou sobě vlastní.
    Doslova do písmene, vymetl všechny Akademie. Jako podtitulek našel odkaz na sérii hlášení o vyšetřování nějakého tuctu ředitelů akademií. Spolu s nimi sebral skoro další stovku podezřelých spiklenců. Některé bez váhání popravil, hned jakmile odhalil jejich přímou účast. Povrchní zpráva shrnující celé série případů, obsahovala také další odkaz k mnohem podrobnějším vyšetřovacím spisům. Dost dlouhé, obsáhlé čtení, už jenom podle velikosti souborů. Detaily tudíž vynechal. Nepotřeboval znát podrobnosti. Samotný výsledek bohatě stačil. V těchto věcech mohl Walxinovi věřit. Chaocké dědictví u něj v takových případech vyplavalo na povrch, což nebylo nikdy na škodu. Naopak se stával mnohem, mnohem výkonnějším. Dokázal nahnat strach mnoha zatčeným důstojníkům. Výstražné popravy, kterých nakonec bylo pouze pět, přinesly potřebný účinek. Díky tomu mnozí ze zatčených, opravdu nečekaně rychle promluvili. O těch ostatních nebylo mnoho zmínek, jen, že také promluvili. Z čehož vzniknul obsáhlý svazek o spiknutí uvnitř hvězdné akademie. Bylo neuvěřitelné s jakou rychlostí dokázal náčelník tajné služby udeřit na mnoha místech, dříve než kdokoliv, stačil jakkoliv zareagovat. Využil veškerých pravomocí k rozsáhlým čistkám. Koupil několik měsíců čas než vůdcové vzpoury Gordon a Brown dokázali upravit své plány. Nedokázali dostatečně rychle srovnat krok s mladým kapitánem a tím, že vyšachoval ze hry právě generála Browna, situaci hodně usnadnilo.
    Posbíral naprostou většinu kadetů z druhého až čtvrtého ročníku. Dosadil je jako posádku nových lodí. Přidal několik zkušených důstojníků, často instruktorů z akademií. Povýšil celou řadu nižších důstojníků do velitelských hodností a přiděl jim samostatné velení. Tím postupně vyrovnal počet lodí. Jenže posádkám chyběly tolik potřebné zkušenosti. Pro ostřílené Chaocké válečníky, nepředstavovaly rovnocenného soupeře. Každopádně způsobily značné škody a dokázaly postupovat v oné zdržovací taktice už celé měsíce. Vše za cenu značných ztrát. Přešel k další zprávě. Ta už nepůsobila vůbec optimistickým dojmem. Přeci jen i generál Gordon musel jednou přijít na cíl, od kterého Walxin celou dobu odváděl jeho pozornost. Teď když odhalil krycí operaci, musel vyložit své karty. Všechny Koloniální síly Severní flotily loajální k admiralitě, zahájily ústup směrem k základně 79. Elitní skupina kontraadmirála Jesiky Brownové dorazila současně s ním. Zrada jejího muže se této mimořádné ženy dotkla mnohem víc než byla ochotná přiznat. Způsob, kterým s ní po celých patnáct let jejich vzájemného spojení manipuloval, hrozilo, že zanechá slabinu v logickém uvažování, obzvláště poté, co emoce převáží nad logikou. Nakonec Walxin dokázal zažehnat alespoň z části toto nebezpečí. Údiv v generálově tváři, když spatřil svou ženu živou, dokázal opravdu zázraky. Něco z jeho dosavadní arogantní sebejistoty zmizelo. Způsob, jak přežila vlastní smrt, neobsahovalo žádné hlášení. Nenaléhal na Walxina, jakým způsobem to provedl. Nepotřeboval znát všechny podrobnosti, aby přišel k závěru o nelegálním využití vybavení sekce.
    Ani další zpráva ho nijak nepotěšila. Stejně jako většina předchozích. Sice dokázal ovládat své emoce, jenže od setkání s Jenny cítil cosi neurčitého. Nedokázal si to nijak zařadit, když jí tam spatřil, jak leží bledá ve tváři s ošklivou ránou na čele a neméně ošklivým zraněním od plasmové pušky. Doktor Johanson ho ujistil, že bude v pořádku. Nechal jí tam, daleko od válečné vřavy, které kráčel vstříc. Proč? Logika hovořila jinak, jenže on tomu hlasu nenaslouchal. Jiný hlas říkal něco jiného. V dlouhodobém výhledu, právě tato možnost vypadala mnohem logičtěji. Společně s generálem Krodenem vyklidili chvatně pozice z císařské vědecké osady Beta1. Díky geniálnímu tahu kapitána Dicksona, který dokázal transportovat bránu těsně před odletem z hlavního Císařského stanu, planety Rune 2. Nezanechal žádné svědky, nikoho, kdo by mohl mít podezření, že bránu sebrali, ani že vůbec nějaká brána existovala. Dorazili k místu, odkud císařští vědci přešli do svého nového domova. Jakmile je našli a opravili jejich bránu, museli se s generálem Krodenem vrátit zpátky na ANT 21D. Nebylo to úplně jednoduché. Přišel na to, že vztyčené štíty přitahují asteroidy, kusy ještě před deseti lety celých planet. Přítomnost Naqadahu v rozsáhlém poli asteroidů zničených planet, působila zničující silou proti velké lodi. Nakonec je Císařská eskadra našla. Po krátkém střetnutí zdecimovali hodně přes 100 lodí a zamířili domů. Předtím ještě přesunuli další personál a spoustu, hlavně lékařských zásob do Císařské osady. Generál byl očividně zklamán, když svého bratra nenašel. Jack Hix konečně pochopil, co má John Sapa v úmyslu. Nemohl se nepousmát, při neortodoxním řešení, kterým ho vlastně vmanévroval do pozice, jež sám chtěl. John si s Mikelem opravdu nijak nezadal. Občas dokázal intrikovat mnohem skrytěji než on sám. Znepokojeně přijal zprávu o těžkém zranění kapitána Jensové. Podle předběžné zprávy už celé měsíce zůstávala v hlubokém bezvědomí. Nemohl si nepřiznat, že si Kathrin skutečně oblíbil. Povzdechl. Ona byla díky své mimořádné inteligenci a vnímavosti neocenitelnou součástí jeho práce. Tvořila nezbytný článek celého řetězce. Dost důležitý než, aby ho mohl ignorovat. Přešel k další zprávě.
    Trvalo přes deset dalších hodin, než základna zakotvila na orbitě planety Arium 4. Během cesty sem vyslal pokyny pro své inženýry, aby základnu silně ozbrojili. V mnoha směrech převyšovala kvalitu původní základny 73. Nesla mnohem těžší výzbroj, mnohem silnější štíty a celkově působila mnohem impozantnějším dojmem. Jenže ani to nezastaví frontální útok těžkých křižníků Jižní flotily. Pokud ovládnou vyústění Sub-prostorového portálu, bude konec. Stačí ho uzamknout, aby nikdo z druhé strany nemohl neproletět. Musel doufat, že Arno nebo Horakus dorazí včas. Netušil odkud to ví, ale ještě nenadešel konec, ani neprohrával. Očekával Expediční lodě nejdříve za 14 dní. Nyní však musel převzít velení obranných sil a udržet pozice do jejich příchodu. Teď, když křižníky Elitní desítky, zakotvili na hvězdné základně, mohly provést dlouho potřebnou údržbu v loděnicích, které byly součástí základny 73 i nové 79. Jack Hix zamířil přechodovým tunelem do středu základny, převzít svou novou kancelář. K vlastnímu pobavení vypadala úplně stejně, jako ta předchozí. Mladý praporčík, úzkostlivě sledoval admirála, který zatím nedával najevo, zda je spokojen či nikoliv. Úlevně vydechl, když konečně spatřil mírný úsměv ve tváři velitele flotily.
    "Ano, perfektní," řekl směrem k němu.
    "Děkuji pane. Budete ještě něco potřebovat?" vzhlédl s otázkou.
    "Ano," povzdechl si smutně Hix. "Zaveďte mě do nemocnice."
    "..Ovšem admirále," vykoktal překvapeně. Admirál vypadal zdravě, jenže u Chartoků to nemuselo nic znamenat.
    "Musím někoho navštívit než odletím," vysvětlil mladíkovi.
    "Jistě pane," ukázal rukou směr a v duchu si oddechl. Ještě tohle by jim chybělo, aby se admirálovi něco stalo.
    Nemocnice na rozdíl od předchozí základny, zabírala mnohem více místa. V konstrukčních plánech se s tím počítalo, neboť základna 79 vycházela ze své předchůdkyně č. 73. Konstrukční inženýři velice pečlivě četli poznámky a žádosti, které admiralita před několika lety předložila. Navíc umístěná o dvě patra níž, kvůli zvýšení kapacity. Admirál Hix vešel do prostorné, čisté nemocnice a propustil svůj doprovod. Udělal sotva několik kroků, když mu v ústery vyšel hlavní lékař. Potřásl mu uctivě rukou. Beze slov ho vedl dozadu. Nemusel vůbec říkat, proč přišel. Ve zpola plné nemocnici, ležela celá řada zraněných. Zatím nepřicházeli další pacienti, proto měl hlavní lékař čas, osobně se věnovat admirálovi. V zadní místnosti zůstávalo poměrně prázdno. Pouze jediné lůžko zůstávalo obsazené. Evidentně nebyl první. Jill Walxinová seděla vedle lůžka a cosi polohlasně mluvila. Nedávala nijak najevo, zda zaznamenala oba příchozí.
    "Jak to s ní vypadá doktore?" zapředl Jack rozhovor Během cesty.
    "Ne moc dobře pane," řekl mu v úvodu zcela po pravdě a pokračoval "Dostala dva zásahy z pulzní pušky. Samo o sobě by to nemuselo být tak zlé…., jenže nastaly komplikace. Pokud mě paměť neklame, tak před nějakými dvaceti lety, prošla rozsáhlou rekonvalescencí. Utrpěla těžká vnitřní zranění. Většinu ne-li všechny vnitřní orgány, bylo nutné vyjmout a nahradit novými. Ačkoliv jsou vytvořeny ze vzorku původních orgánů, což má usnadnit tělu jejich přijetí, tady nastaly, právě kvůli nim problémy. Vlastně to byl spíše zázrak, že se nám to tehdy vůbec podařilo. Nikdy jsme neprováděli takto rozsáhlý zákrok. Ale povedlo se. Nakonec," povzdechl s pohledem do tváře ženy na lůžku. "Můj vážený kolega provedl rychlý zákrok, kterým jí zachránil život, ovšem…., upadla do hlubokého bezvědomí, v němž zůstává už celou řadu měsíců." Slova vážený kolega pronesl s nádechem jisté úcty.
    "Je na podpůrných přístrojích?" položil opatrně otázku.
    "Ne pane. Dýchá sama. Její životní funkce, jsou stabilní. Všechno pracuje. Mozek vykazuje stále jistou aktivitu. Ona tam stále někde je admirále! Uvězněná uvnitř svého vlastního vědomí," zabručel soucitně.
    "Možná by….," zkusil navrhnout Hix.
    "To už jsme zkoušeli admirále!" zamítnul dřív než stačil dokončit vědu. "Konzultoval jsem to s doktorem Kronesem. Dospěl k závěru, že jakýkoliv zásah, nadělá víc škody než užitku. Pravděpodobně by jí to zabilo."
    "Aha." Mírným pokývnutím hlavy dal najevo, že rozumí.
    "Jak říkám monitorujeme stále mozkovou činnost a čekáme na zlepšení," pokračoval doktor, ačkoliv už neměl mnoho co dalšího říci. Kromě jedné konkrétní možnosti s níž čekal právě na admirála. Jill Walxinová trvala na jeho přítomnosti, aby on rozhodl zda ano či ne.
    "A došlo k nějakému?" vzhlédl tázavě.
    "Mozková aktivita občas narůstá. Ne však tolik, aby nabyla vědomí," zavrtěl doktor nesouhlasně hlavou.
    "Což znamená doktore?" vyzval ho k vysvětlení celé pointy, ačkoliv odpověď znal předem. Přiliž dobře pochopil, kam doktor celou dobu mířil.
    "To znamená, že může procitnout dnes, zítra, za měsíc, nebo nikdy," vypočítal admirálovi sérii možností. Mírné zamračení si vyložil po svém. Zkusil proto nadhodit možnost, kterou neměl vůbec rád. Nechtěl, aby k ní došlo, ale profesionální přístup překonal veškeré emoce v rozhodování. "Otázkou zůstává, zda-li nenadešel čas, nechat jí odejít." Sledoval pozorně admirála, co na to řekne.
    "Ano, možná….," připustil neochotně.
    "Strýčku!" zvedla hlavu dosud mlčící Jill Walxinová, která seděla u lužka. Držela ruku Kathrin ve své a cosi tiše polohlasem říkala. Nechala doktora aby sdělil Hixovi podstatné informace. Teď když znovu nadhodil onu možnost rozhořčeně vzhlédla "Jak můžeš něco takového říct! Copak to nevidíš!" zvedla svou ruku kterou držela Kathrin. Cítila slabý stisk z druhé strany a ukázala, že i ona opětuje stisk. Doktor neřekl nic. "Copak to nevidíš strýčku? Ona nás celou dobu vnímá!"
    "Z části ano," připustil doktor po tázavém admirálově pohledu. "Mozek vykazuje určitou synaptickou aktivitu. Což může vést k reakci na určité podněty. Hlasové podněty nebo hmatové podněty. Jenže nic víc," konstatoval s profesionálním přístupem k výčitce Jill Walxinové.
    "Budu o vašem návrhu uvažovat doktore. Zatím není důvod k ukvapenému jednání," zdůraznil slovo zatím. Sám tušil, jak může tohle zatím znít, když se na základnu valila útočná vlna, kterou těžko zastaví.
    "Pokud vím brzy dojde ke střetnutí ve kterém bude spousta zraněných vyžadovat speciální péči," odvětil doktor přesně to, co čekal, že řekne. Musel upozornit na zřejmou skutečnost. Ostatně to patřilo k jeho práci. Což neznamenalo, že z toho měl sebemenší radost.
    "Říkal jste, že není zapotřebí žádných podpůrných přístrojů?" vypravil ze sebe zamyšleně.
    "V podstatě žádný. Pouze monitorovací zařízení sledující mozkovou aktivitu," souhlasil okamžitě doktor.
    "Pak by bylo možné přesunout jí do domácího léčení," navrhnul s klidem.
    "Momentálně nemohu nikoho postrádat admirále!" protestoval proti takovému postupu.
    "Ale já možná ano doktore!" pohlédl významně na Jill. Ta na něj spiklenecky mrkla. On zůstal stále vážný. Pochopil skutečnost, že nemůže zahrát doktorovi na city, jako třeba Jill. Mohl samozřejmě vyžít svého postavení k prosazení svého. Jenže tohle nepařilo k jeho stylu. Zvolil určitý kompromis. Sám dospěl k rozhodnutí, že Kathrin přijde dříve či později k vědomí. Opět netušil odkud bere tu jistotu. Navíc tohle byl skvělý prostředek, jak zaměstnat jeho svěřenkyni. Pokud bude stranou událostí, nebude mít čas na hlouposti. Ano, logické rozhodnutí, položené na ne-zcela logických závěrech.
    "Možná…, by změna prostředí mohla mít jistý účinek," ustoupil doktor ve snaze udržet si tvář. Ignoroval rozzářenou tvář Jill Walxinové.
    "Ano, to by mohla být poslední možnost," ukončil Hix celou diskusi.
    "Zajistím převoz, hned jak budete mít připravené vhodné místo," pokýval hlavou čímž mlčky poděkoval admirálovi za vyřešení situace.
    O necelou hodinu později do ubikace Jill Walxinové, převezli Kathrin Jensovou. Během hodiny nedošlo samozřejmě k žádné zázračné změně. Lékař, který doprovázel převoz nainstaloval sledovací monitory. Před odchodem nastavil komunikační panel pro možnost okamžité pohotovosti. S tím také jako poslední, odešel z místnosti.
    "Máš nějaký nápad strýčku?" vzhlédla k admirálovi jeho svěřenkyně. Ve tváři opět onen důvěrně známý prosebný výraz.
    "Zatím ne," odvětil s klidem. Nějak věděl, že ten nápad přijde sám až nadejte vhodná chvíle.
    "Aha," zamumlala zklamaně.
    "Takže, teď máš jedinou povinnost sledovat tyhle monitory. Jakmile….," začal rozvláčným tónem ale přerušila ho v půli věty.
    "Já vím. Znám to už nazpaměť!" mávla rukou.
    "Dobře. Neodcházej nikam pokud někdo nepřijde, aby tě vystřídal," připomenul ve vší vážnosti už ve dveřích.
    "A co budeš dělat ty strýčku?" zajímala se.
    "Musím si s někým promluvit," odvětil nepřítomně.
    "Myslíš toho zrádce Browna? Toho, co nejenže zradil tebe a naší věc, ale i Jesiku?" položila otázku, přičemž podtón, obsahoval potřebnou dávku opovržení.
    "Ano, právě toho," přisvědčil.
    "Slib, že ho nenecháš naživu!" tentokrát už neskrývala svou osobní zášť. Zrada vzájemně spojeného páru, patřila mezi něco, co nemělo mezi Chartoky obdoby. A on musel uznat, že to bylo učiněno vskutku s perfektní vypočítavostí. Dokonce už znal i odpověď. Pochyboval, že by generálovi někdo dokázal skutečně zrádné úmysly, ale ta myšlenka o jeho likvidaci pronesená takhle otevřeně, navíc od někoho, kdo nepatřil mezi příznivce takových řešení, ho přiměla k zamyšlení. Možná Chaocké dědictví, dosud uzavřené hluboko uvnitř mladé ženy, právě vyplavalo na povrch. Na druhou stranu pochopil, jaké by to mohlo mít pro budoucí páry následky. Možnost vzniku nedůvěry, pokud by překonala určitou mez a stala se z ní paranoia, by možná zničila celou rasu, nebo silně narušila už tak dost nízký populační limit Chartoků. Limit, který řadu let nestoupal, ale v nejlepším případě stagnoval. Tahle poznámka rozhodně měla něco do sebe.
    "To nezáleží na mě!" odpověděl nakonec.
    "Rada starších k něčemu takovému nesáhne!" posteskla si hořce.
    "To nemusí. Záleží na Jesice. Ona má své právo na zadostiučinění." S tím také zmizel ze dveří a zanechal poslední větu bez vysvětlení. Vlastně dostal celkem zajímavý nápad.
    Měl své vlastní plány. Musel uznat, že generál Jeff Brown mohl být nepředvídatelnou proměnnou, pokud by ho Siemon nedostal. Generál si byl příliš sebejistý, takže nezkoušel bojovat v bitvě, kterou nemohl vyhrát a vzdal se s celou lodí. Jak Hix znovu zapřemýšlel o slovech své svěřenkyně. Spatřil v nich další aspekt, jež mu předtím unikl. Ano, v zájmu věci, musí být nenápadně odstraněn. A on dostal opravdu skvělý nápad…

Kapitola 05 - Bárka mrtvých

Planeta P8X-125, Koloniální stanoviště alfa2.
    Průzkumný tým SG-1, vyhodila červí díra ven. Krátce po průchodu posledního člena došlo k uzavření Brány. Velitel týmu, plukovník O'Neill si nasadil černé brýle a rozhlížel pozorně po blízkém okolí. Sonda zůstala na místě. Nic nenasvědčovalo jakékoliv předchozí přítomnosti, alespoň na první pohled. Jenže takhle to vypadalo na mnoha místech které už navštívili a pak se ukázalo, že všechno je úplně jinak. Nehodlal padnout do nějaké zbytečné pasti. S vrozenou nedůvěřivostí očekával nějakou léčku. Když dostatečně prozkoumal okolí obrátil pohled ke svému týmu.
    "No dobrá lidi, porozhlídnem se tu. Nejprve prozkoumáme okolí Brány. Budeme hledat stopy, že tu někdo někdy byl," vynesl rázně a pohledem hodlal zpražit Denise Petersona, pokud by cokoliv namítal.
    "Rozumný postup pane," přisvědčil okamžitě, když zaznamenal jeho pohled.
    O'Neill cosi zabručel pro sebe. Rychle rozdělil svůj tým k systematickému pátrání. Sám začal prohlížet vybraný úsek. Každou chvíli projížděl triedrem okolí. Nikde nic. Jen travnaté pláně a v pozadí nějaký ten les. Úmyslně zkoumal právě místo, které označil Peterson jako možnou pozici pro základnu. Po celou dobu měl oči na stopkách. Čekal zprávu od někoho dalšího. Vysílačka mlčela. Najednou mu přišlo trochu podivné prohledávat travnatý úsek ve kterém není nic viditelného. Už se chtěl vrátit zpět na místo setkání, když zaznamenal něco černého v trávě. Uchopil pevněji svou P90. Přišel blíž k místu. Spatřil krátký úsek sežehlé trávy. Nic co by ukazovalo na něčí přítomnost. Mohlo to být klidně od energetické zbraně, nebo taky ne. Ještě chvilku hledal další stopu. Nenašel nic. Obrátil svou cestu zpět k Bráně. Zaznamenal Daniela, jak na něj společně s Cartrovou čeká. Denis Peterson už také přicházel s Tealcem.
    "Tak co? Nějaké stopy?" Nikdo nic neříkal. Tvář Denise Petersona zůstala naprosto nečitelná. Zavrtěl hlavou.
    "A tys něco našel Jacku?" zkusil promluvit Daniel.
    "Možná," připustil opatrně
    "Takže nic průkazného," hodnotil situaci Denis Peterson zamyšleně. Někde tu musela být stopa, jenže nedokázal žádnou pořádnou najít.
    "Dobrá. Uděláme to takhle," začal rozvíjet svůj plán. "Carterová otevřete Červí díru zpátky."
    "Chcete se vrátit!" tentokrát už Denis Peterson nedokázal zakrýt své zklamání. O'Neill si konečně mohl k vlastní spokojenosti připsat, bod.
    "Otevřeme Bránu!" řekl významně a na chvilku se odmlčel, přičemž si vychutnával pocit nejistoty ve tváři mladého kapitána. "Podáme hlášení a budeme pokračovat v pátrání."
    "Aha," vydechl ulehčeně.
    "Nějaké námitky kapitáne?"
    "Máte ještě nějaký důvod, abychom otevřeli červí díru tak brzy?" pozdvihl tázavě obočí.
"Jo, to mám," odpověděl mu bez dalšího vysvětlení.
    "Co máš na mysli O'Neille?" tentokrát promluvil dosud mlčící Teal'c.
    "Jen opatrnost Teal'cu," zagestikuloval rukou.
    "Chápu." Obrovitého Jaffu evidentně nepřesvědčil.
    "No možná jsem trochu paranoidní. Nic proti vám kapitáne, ale když jste s námi byl posledně tak ta zatracená Brána nefungovala," vysvětlil nakonec všem své obavy.
    "Myslíte, že vám nosím smůlu pane?" zkusil obrátit plukovníkova slova proti němu.
    "Nic takového nenaznačuji. Jsem pouze opatrný. Nerad bych…..," obrátil se k Petersonovi, jenže ten mu nevěnoval pozornost. Něco jiného upoutalo jeho pohled. Upřeně hleděl na kruh Brány. Přistoupil blíž k pravé straně kruhu. Teal'c ho následoval. Dotknul se na první pohled neviditelné skvrny. Byla červená. Přičichl k ní.
    "Krev," konstatoval. Uznale kývnul, neboť si stopy krve nevšimnul.
    "To není dobré znamení," usoudil Denis Peterson vážně. Tohle nebylo přesně to co očekával.
    "Jo," přisvědčil Jack. Pohledem sklouznul k menšímu vrchu asi dva kilometry odsud. Tímhle směrem našel kus spálené trávy. Mohla skutečně být spálená od energetické zbraně. "Dobrá. Carterová vemte vzorek toho… no víte čeho! Otevřete Bránu a podejte zprávu generálovi. My půjdeme prozkoumat támhle ten kopec. Bude z něj určitě dobrý výhled do okolí."
    "Ano pane," přešla ke kruhu a vytahovala z kapes nádobíčko.
    O´Neill zatím pokynul rukou ostatním a vydali se směrem k danému místu. Pevněji uchopil svou P90, čímž přiměl ostatní, hlavně Denise, učinit totéž. Zhruba v polovině cesty Zaslechli za sebou zvuk otevírané Brány. Volným krokem ostražitě se rozhlížejíc do všech stran, dorazili na kopec. Chvilku po nich je pořádně zadýchaná doběhla i Sam. Z vyvýšeného místa byl skutečně dobrý výhled po okolí. Jenže nikde ani živáčka. Zamračeně pohlédl na Petersona. Zareagoval pokrčením ramen. Vytáhl svůj triedr a sám zkontroloval okolí. Rukou ukázal směrem do údolí. Něco zaznamenal. Plukovník přikývl. Pětice vyrazila dolů k menšímu lesíku. Skutečně našli další čtveřici míst, kde byla tráva sežehnutá.
    "Dobrá, co si o tom myslíte kapitáne?" udeřil na Denise, který obcházel černé skvrny v trávě. Obočí svraštěné usilovným přemýšlením. Otázka ho vyvedla trochu z míry.
    "Obdélník," vypravil ze sebe.
    "Cože?" nejdřív myslel, že mu přeskočilo, ale když si spojil čtyři body, skutečně dávaly dohromady obdélník.
    "Něco podobného by mohlo udělat letadlo s kolmým startem," přihodila Carterová věcnou poznámku.
    "V tomto případě spíš raketoplán," upřesnil Denis Peterson.
    "Aha. Ale kde je základna?" připustil, že mají pravdu. "Co když tím raketoplánem jak tvrdíte prostě odletěli pryč!" Sam a Denis na sebe pohlédli. Tohle je nenapadlo.
    "To si nemyslím pane," namítla jako první.
    "A proč ne!"
    "Podle rozmístění a velikosti spáleného místa muselo jít o menší loď. Zhruba o velikosti stíhacího letadla."
    "Nikdo neví, kolik jich vlastně bylo!"
    "To bych neříkal pane. Zapomínáte na vojenský doprovod," vzpomněl Denis nečekaně.
    "Vojenský doprovod?" věnoval mu plukovník překvapený pohled.
    "Ano pane. Hix zmiňoval císařského generála. Ten určitě nepřišel bez doprovodu," zkoušel ale cítil, že nemá pádné argumenty pro svou teorii. Než ho stačil O'Neill uzemnit ozval se překvapený výkřik z vysílačky. Patřil Danielovi Jacksonovi.
    "Danieli! Co se děje!" zavolal do vysílačky.
    "Proboha Jacku! Pojďte sem!" odpověděl přiškrceným hlasem.
    "Danieli! Kde jsi, nevidím tě!" volal Jack za běhu do vysílačky.
    "Asi dvacet metrů přímo před tebou! Copak mě nevidíš!" odpovídal mu znepokojeně.
    "Já pořád….," nedokončil větu protože do Daniela skoro narazil. Před okamžikem neviděl nikoho a teď najednou….. To proč se vzájemně neviděli ustoupilo najednou do pozadí.
    "Zatraceně," vypadlo z něj soucitně. Přeci jen to byla pravda. Zřejmě našli Koloniální základnu Alfa2. Všude kolem ležela těla. Všichni mrtví. Pohledem zhodnotil základnu. Obranné postavení, podobné kulometným hnízdům rozeseté kolem celé základny. Všude mrtví vojáci v černém. Musel si dát před ústa šátek protože ten zápach byl opravdu silný. Popošel blíž. Teal'c už mu stál po boku se zamračeným výrazem. Prohlédl zatím několik mrtvých těl.
    "Tito muži jsou mrtví několik týdnů," vyřknul nakonec ortel.
    "Že by Goa'uldi?" zamumlal Daniel přes právě nasazený šátek.
    "Nemyslím," odpověděl jedním slovem Teal'c.
    "Je hezké, že si tu nikdo nic nemyslíte!" utrhnul se O'Neill kvůli další odpovědi tohoto typu. Nesměřoval svou frustraci přímo proti Teal'covi. Mínil to spíš všeobecně. Čekal, až i Daniel vysloví nějakou teorii na toto téma. Naštěstí vědec za ty roky dobře znal svého přítele. Raději mlčel a nijak nekomentoval situaci.
    "Můžeme se shodnout v tom, že tito vojáci jsou mrtví," řekl tiše Denis Peterson.
    "Ano! To je asi jediné, co si nemůžeme nemyslet!" zavrčel v odpověď.
    "Prozkoumáme nejbližší okolí základny. Možná někdo zůstal naživu," navrhnul Teal'c.
    "Dobrá jdeme na to. Danieli, ty jdi s Teal'cem. Kapitáne vy s majorem. No a já půjdu sám. Sejdeme se zde během hodiny, takže nechoďte daleko. Cokoliv nezvyklého ihned hlaste!" rozhodl nakonec. Daniel hodlal cosi namítnout, ale nakonec následoval Teal'ca. Zbylá dvojice stejně rychle ukázala plukovníkovi záda. Jack O'Neill si zvolil jedinou možnou cestu, která mu zbyla. V hlavě mu vířily myšlenky jako o překot. Jedna horší než druhá. Začal si je během průzkumu vypočítávat. Asgardi slíbili pomoc pokud se vypořádají s hrozbou replikátorů. Což podle hrozby, jakou replikátoři představovali, nemuselo být nikdy. Toláni zůstávali přísně neutrální a kromě několika kontaktů zůstávali stranou. Odmítali poskytnout jakoukoliv technologii z důvodů, které ho doslova přiváděli k nepříčetnosti. Tokrové je spíš využívali než jim pomáhali. I když pravda generál Carter, otec Sam, je nenechal nikdy na holičkách. Spojení s Tokrou Selmak mu zachránilo život a on převzal roli jakého si prostředníka. A pak Nová kolonie, přislíbila přístup ke svému arzenálu, jenže nenechali na sebe žádné spojení. Možná nechali pokud byla ta šílenost, co Denis říkal pravda. K čemu to všechno nakonec bylo? Odletěli pryč odsud. A ti co neodletěli, jsou mrtví. Zavrtěl hlavou nad ironií osudu. Mrtví, to slovo ho upozornilo na mrtvého muže, pokud to ovšem ta rozkládající mrtvola byl muž. Zřejmě ano. Mohutná postava odpovídala takové specifikaci. Pokud ovšem jejich ženy nebyly….
    Zarazil svoje kdyby, pokud možno, raději dřív než by se dostal k něčemu, co by celou situaci jen zhoršilo. Tenhle mrtvý vypadal zkrátka jinak než ostatní. Na límci uniformy měl čtyři lesklé odznaky. Límec sám protkaný stříbrnou barvou. Další tři proužky na ramennou vypadaly jako důstojnické označení. Víc nezjistil. Snad pouze skutečnost, že tenhle bývalý důstojník je určitě mrtvý. Celou hruď a břicho měl ošklivě rozervané. Podle všeho obdržel víc zásahů, než bylo třeba. Někdo chtěl mít jistotu, že nevstane. V nepříliš jasné situaci procházel středem základny. Stavbu uprostřed někdo vyhodil do vzduchu, protože z ní zůstaly jen trosky. Nahlédl letmo dovnitř. Spatřil pouze zčernalý šrot něčeho co mohlo být vyspělým počítačem. Pomalu pokračoval vpřed. Nic dalšího už nenašel. Pouze mrtvé vojáky bez sebemenšího označení. Žádné známky, jaké nosili oni, které by určili kdo mrtví jsou. S povzdechnutím pohlédl na hodinky. Uběhlo nějakých 50 minut. Vysílačkou svolal ostatní k sobě. S pochmurnými výrazy dorazila čtveřice až k němu.
    "No, tak co máte?" vyzval své lidi k hlášení. Nejprve věnoval pozornost Tealcovi.
    "Určitě to nebyli Goa'uldi O'Neille," začal klidným hlasem. "Našel jsem stopy boje po celé základně. Nikde ani stopa po útočnících. Své mrtvé odnesli sebou nebo je vypařili. Zametli stopy příliš důkladně, aby to byli Goa'uldi."
    "Tak kdo to mohl být?"
    "To nevím. Ale mohu říct, že základna byla dobře opevněná proti pozemnímu útoku, který přišel. Ať už zaútočil kdokoliv musel utrpět veliké ztráty."
    "Proč myslíš, že zaútočili po zemi. Mohli jednoduše udeřit stíhačkami ze vzduchu. Nebo střílet rovnou z vesmíru!" napadlo ho ještě.
    "Nejsou tu žádné stopy po těžkých zbraních," zavrtěl jaffa hlavou.
    "Takže si někdo dal práci, aby zahladil stopy po sobě a přitom tu všechny tyhle lidi nechali jenom tak ležet?" Tohle mu nešlo do hlavy.
    "Vypadá to tak," přisvědčil nevnímajíc sarkasmus v plukovníkově hlase
    "No a co vy?" mávnul směrem ke Cartrové s Petersonem, kteří zatím mlčeli.
    "Zjistili jsme proč na základnu nikdo nemohl střílet seshora," začala Sam.
    "Opravdu?"
    "Ano pane," přisvědčila Sam. "Kolem celé základny je stále aktivní maskovací pole."
    "Maskovací pole? To jako, když…," vzpomněl si jak Daniela předtím vůbec neviděl.
    "Přesně tak!" přisvědčila.
    "Aha. Tak potom ano."
    "Vzali jsme nějaké vzorky půdy. Okolo základny vypadala trochu jinak. Mám jistou teorii, ale raději počkám až na výsledky z laboratoře," přihodil opatrně Denis Peterson. Velitel SG-1 jen mírně pokrčil rameny.
    "Takže tady jsme snad viděli všechno co k vidění bylo. Já nevím jak vám, ale mě z téhle bárky mrtvých, běhá mráz po zádech."
    "Není to pěkný pohled Jacku," připustil Daniel souhlasně. "Ale neměli bychom je alespoň pohřbít?"
    "Je tu skoro sto mrtvých těl Danieli Jacksone," promluvil klidným tónem Teal'c. "A my nemáme žádné nástroje, kterými bychom mohli provést něco v takovém rozsahu."
    "Díky Teal'cu," přisvědčil mu ochotně Jack. Sice taky neměl příliš dobrý dojem, nechat tu všechna ta těla nepohřbená, ale nehodlal tu zůstat déle než by bylo nezbytné. Daniel se sice tvářil poněkud kysele, ale neodporoval.
    "Jdeme zpátky!" zavelel ostatním. Uchopil pevněji svou P90 a zamířil zpátky. Teal'covi pokynul ať jde napřed. Kývnul mu na srozuměnou. Opatrnosti nebylo nikdy nazbyt. Zbylá čtveřice ho mlčky následovala. Zoufalství, zklamání a děsivá noční můra, kterou shlédli, jim sebrala veškerou chuť do hovoru. Postupně přidávali do kroku, aby tohle místo, kde skončila jedna z možných nadějí měli rychle za sebou.
    "O'Neille? Máme společnost," ohlásil Teal'c vysílačkou.
    "Kolik?" zašeptal polohlasem, v duchu chválíc svou obezřetnost.
    "Zatím vidím jen dva," odpověděl až po vydatné chvíli.
    "Dobrá. Hned tam budeme." Pokynul ostatním, ať přidají do kroku. Na vrcholku zapadli k zemi a sledovali dva muže, kteří drželi v rukou zbraně. Další dvě kapesní pistole v pouzdře za pasem. Zřejmě je neviděli, nebo jim nevěnovali pozornost. Jeden z nich cosi kutil s ovladačem Brány. Pak očividně dobře naladěni vyrazili kolem kopce k lesíku.
    "Tohle nevypadá dobře," utrousil O'Neill.
    "Vypadá, že o nás vědí O'Neille," promluvil Teal'c.
    "A kam potom jdou?" zdvihl lehce obočí, na což jaffa pokrčil rameny.
    "Možná jsou to ti co přežili," zkusil Daniel Jackson.
    "Ne to nejsou!" promluvila poprvé za celou dobu Carterová. Dalekohledem oba dva sledovala už notnou chvíli.
    "To nemůžete přece vědět!" namítnul Daniel podrážděně.
    "Vím to Danieli!" odsekla mu naprosto přesvědčeně.
    "A kdo to je?" zmírnil ostrý tón své otázky.
    "Ti kdo tenhle masakr způsobili!" řekla temně.
    "A to je?" povzbudil jí Jack, i když už tušil co uslyší.
    "Mají ty samé uniformy jako vojáci, kteří pronásledovali Hixe!" dostal odpověď. Najednou všechno vypadalo mnohem hůř než předtím.
    "Dobrá. Otázkou zůstává, proč nejdou po nás?" rozhlížel se po ostatních, jestli mu někdo odpoví na otázku dne.
    "Protože jdou po někom jiném," chytil se jako první Denis.
    "Někdo to mohl přežít a utéct do lesů," přihodil Teal'c.
    "Pokud ano. Měli bychom ho najít než ho tihle vrahové zabijí!" prohlásila Carterová ohnivým tónem. Hledala oporu u Denise Daniela i Teal'ca.
    "Souhlasím pane. Potřebujeme někoho, kdo by nás případně spojil s jejich nadřízenými," přitakal Denis Peterson souhlasně, ale nevypadal nijak zvlášť nadšeně.
    "Co když už jsou mrtví! Budeme nasazovat zbytečně krk!" ohradil se ostře plukovník. Myšlenky mu v hlavě letěly jako o závod. Věděl, že ona má pravdu, ale instinkt velel spíše k opatrnosti.
    "Copak přesně tohle neděláme skoro pořád pane!" namítnula stejně ostře Cartrová dřív než stačil dospět jakémukoliv rozhodnutí.
    "Říkám vám majore, že nepůjdeme do akce, která stojí na pochybné teorii!"opatrně se rozhlédl, protože zvýšil hlas trochu víc než měl původně v úmyslu. Chvíli si hleděli upřeně do očí. Ani jeden z nich nehodlal ustoupit. Nakonec Sam sklopila zrak a uznala jeho rozhodnutí.
    "Co tedy uděláme pane?" chtěla vědět.
    "Nechte mě chvíli zhodnotit situaci!" reagoval podrážděně.
    "Za chvíli může být pozdě!" odsekla a hledala podporu u ostatních.
    "Musíme být opatrní. Nevíme co jejich zbraně dokážou. Mohli bychom zatraceně rychle skončit jako ti tam dole," připojil se Denis Peterson na plukovníkovu stranu. "Mám také jisté pochybnosti, zda by jim naše zbraně vůbec ublížili." Ignoroval pohled, který mu Sam věnovala. Znovu upadl do obvyklého zamyšlení.
    "Jo, přesně tohle jsem chtěl říct kapitáne!" Chytil se O'Neill ihned jeho slov. Nastala chvilka ticha. Cartrová uraženě zmlkla. V duchu nesouhlasila s přehnanou opatrností. Jenže v Denisových slovech znělo cosi zlověstného. Něco co nemohla ignorovat. A jak poznala většinou se ve svých tvrzeních nemýlil.
    "Myslím, že brzy poznáme co dokážou," zamumlal Daniel, který mezi tím sledoval okolí. Zaznamenal třetího muže, který opatrně mířil k jejich pozici. Oba vojáci ho spatřili. Začal utíkat, snažíc se aby mezi ním a jimi zůstával kopec. Se zoufalým výrazem utíkal směrem k nim.
    "Skvělý," utrousil plukovník Sardonicky. Nicméně zamával neznámému muži, aby utíkal k nim. Zacvakl uzávěrem své P90. První výstřely protnuly vzduch. Nezasáhly nikoho, zato přiměli neznámého k ještě většímu spěchu. Vypadal opravdu hrozně. Vlasy rozježené, oblečení, které kdysi bylo zřejmě uniformou potrhané, spoustu podlitin a několik na první pohled jasně patrných zraněních. Zadýchaný padl k zemi vedle týmu SG-1. Těžce oddechoval neschopen slova. Nebylo o čem mluvit. Oba vojáci zamířili, každý z jedné strany směrem k nim. Zacvakání uzávěrů zbraní ostatních ukázalo připravenost celého týmu.
    "Pane, pokud mohu radit…," naklonil se k mladý kapitán k plukovníkovi. Nad hlavou jim proletěly první střely z energetických zbraní.
    "Ano?" vyzval ho ať pokračuje. Poznal v Denisovi dobrého taktika, takže od něj ochotně snesl, jakoukoliv taktickou radu. Ačkoliv měl jisté výhrady k jeho studiu vojenství.
    "Počkejme až budou blíž. Teal'covu zbraň bych nechal jako překvapení nakonec. Máme dva zakniktely. Ty budou perfektní v boji z blízka, pokud jejich zbroje odolají konvenční munici," vychrlil rychle svůj nápad. Sám nevěděl, co ho přimělo uvažovat zrovna takto. Zřejmě obvyklá intuice.
    "Dobrá," souhlasil. Nebyl to špatný nápad. Předal mu jeden zakniktel. Sám si vzal druhý. Zalehl do výhodné pozice. Skrze mířidla hledal cíl. Hned jak ho našel stiskl spoušť. Nezasáhl přesně cíl, ale přiměl vojáka zleva k větší opatrnosti. Teď pokračoval opatrnými přískoky a kryl se kde mohl. Na druhé straně to dopadlo mnohem hůř. Sam s Denisem dokázali nepřítele zasypat přesně mířenou střelbou. Zakolísal, ale nepadl. Pokračoval dál. Opětoval palbu a několikrát je málem zasáhl. Rachot konvenčních zbraní protínal vzduch, vzdálenost se zkracovala. Teď nadešel čas k druhé části plánu.
    "Teal'cu teď!" zakřičel na urostlého Jaffu. Během okamžiku hlaveň tyčové zbraně vypustila první výboj. Teal'c měl svého muže neustále zaměřeného. Čekal pouze na povel. Voják uchlácholen střelbou, která ho nemohla přímo ohrozit, postupoval méně opatrně. Výboj ho zasáhl přesně do hrudi. Zapotácel se. Vzápětí přišel druhý a po něm třetí. Čtvrtý prošel skrz pancíř a zařízl se mu hluboko do hrudi. Z rány vytryskla krev a on padl k zemi.
    "Jo!" zaťal spokojeně O'Neill ruku v pěst a přesunul se okamžitě na druhou stranu. Sam s Denisem kropili svého protivníka. Stále neúspěšně. Skoro. Osud tomu nejspíš chtěl, ale jedna kulka nakonec prošla plátováním a bolestivě muže zranila. Na okamžik zůstal překvapeně stát. Krátký okamžik stačil Teal'covi, aby ho stejně jako v případě prvního, několika zásahy dorazil. Padl mrtvý k zemi. Cesta k Bráně zůstala volná.

Kapitola 06 - Válka

    Generál Jonathan Kroden seděl ve své pracovně na palubě vlajkové lodi Avanger K-63Xa. Shromáždil v této zapadlé soustavě flotilu Císařských o síle 5 420 lodí. Téměř třetina flotily, přešla pod jejich prapor. Jak k tomu došlo? Sám si kladl otázku. Trvalo skoro dva týdny než setřásli zbytek pronásledovatelů, během ústupu ze soustavy BX. Vlastně je spíš úplně zlikvidovali. Po zničení velitelské vlajkové lodi, nebyl problém neorganizované uskupení pronásledovatelů, systematicky decimovat. Vlajková loď Avanger K-63Xa čekala přesně podle pokynů na smluveném místě. Tam se s Hixem rozloučil a vrátil zpět domů. Od návratu nestačil sledovat události. Ty co stačil sledovat ho přivedly až sem. Během měsíce císař zahájil nečekanou, expanzivní politiku. Metodicky dosazoval loajální důstojníky do potřebných hodností. Postupem času ztratil veškerou vytříbenost a jednoduše zahájil čistku v celé Císařské flotile. Popravil celé stovky schopných velitelů, komodorů, generálů a těch několik desítek, co přežili, dokázalo zavčasu zmizet z jeho dosahu. Mnozí z nich byli věrní důstojníci zesnulého císaře. Neobvyklá tehdejší loajalita ozbrojených složek v dobách míru dodávala charismatickému Císaři netušenou důvěru, jíž nikdy za dobu své vlády nezklamal. Teď zbytek věrných co přežil, přešel pod ochranná křídla druhého korunního prince. Prince, který mohl být lepším císařem. Toho s Johnem Sapou zavčas odklidili do bezpečí. Klíčovým úspěchem bylo získání skupiny Kresau 1, spolu s Kresau 2. Zpočátku nechápal proč kvůli těmto skupinám tolik riskoval, ale brzy pochopil. V rukách se jim ocitly dvě profesionální špionážní skupiny. Díky nim získali dosti přesné informace o záměrech nového císaře. O smrti starého císaře, několik hodin po korunovaci už věděl. To, co přinesly první zprávy z císařského hlavního štábu, ho opravdu šokovalo. Nebyl žádný velký politik ani ekonom. Za dlouhá léta působení ve funkci vysokého důstojníka v posledním hodnostním označením před nevyšším císařským maršálem, dokázal leccos pochytit.
    Nedokázal věřit zprávám, které nesly označení jako zaručené. Císař přerušil veškeré styky s ostatními mocnostmi. Jejich velvyslanectví nechal bez sebemenších rozpaků zlikvidovat a všechen personál popravit. Jakékoliv stížnosti a námitky, řešil stejně přímočarým způsobem. Nechal popravit i vyslance Lioňanské vlády, který přijel požádat o vysvětlení. Samozřejmě, že všechny obchodní a přepravní společnosti doslova zuřily nad ztrátou svých trhů. Společnosti které zkusily pokračovat v obchodu dál načerno, skončily jako výstražný příklad pro ostatní. Veškeré protesty dopadly stejnými personálními čistkami v jednotlivých obchodních společností až umlčely poslední, nesouhlasné reakce. Statistiky hovořili o tisících, desítkách tisíc, popravených civilistů. Ti co přežili čistky, pochopili slova o železné moci císaře a jeho hněvu ke každému neposlušnému občanovi. Císař uchopil znovu do rukou moc svých předků a dával jí všem pořádně najevo. Nastolil tvrdou diktaturu což vyvolalo rozhořčení nejen v obchodním a průmyslovém odvětví, ale i v řadách lidu. Veškeré možné zdroje přešly pod kontrolu armády. Průmyslová výroba dostala nový směr. Započal nový válečný program, který dostal nejvyšší prioritu.
Moc Císaře za posledních tisíc let postupně slábla, což byl, jak John Sapa vysvětloval pomalý a nevyhnutelný přechod k novému, dokonalejšímu politickému uspořádání. Císař zůstával stále v čele své říše, ovšem značnou část moci držela v rukou samotná vláda. Absolutní vláda jediného monarchy patřila v moderní době k přežitkům. Přežitkům starých časů. Jenže stávající situace hovořila zcela jinak. Všechny obchodní a přepravní lodě dostaly nový úkol. Jejich vedení převzala armáda a využívala k přepravě materiálu, vojáků, zbraní či zásob k předsunutým stanovištím a pohraničním základnám. Samozřejmě z toho měli obchodníci jistý zisk. Ne nijak velký, ale dost na to aby udrželi své společnosti nad vodou. Veškerý ekonomický růst přepravních společností prudce poklesl. Omezené příjmy znamenaly též nižší platy pro zaměstnance, mnohé z nich zkušené kvalifikované kosmoplavce. Díky personálním čistkám sklopili hlavu a dělali, co armáda nařizovala. Hromadný odchod pracovních sil skončil sotva začal. Veškerá nespokojenost zmizela pod hrozbami tvrdých represí. Z efektivity s níž námořnictvo přistoupilo k řešení problému, běhal mráz po zádech. Zůstala pouze hluboce zakořeněná nenávist vůči nim.
    Čemu ještě teď nemohl Jonathan Kroden uvěřit, byla ofenzíva proti Lioňanské Unii. Sama ofenzíva nebyla při rázných císařových krocích ničím překvapujícím. Zato nasazení 20 000 lodí už překvapující bylo. Podle rozvědky disponoval Císař silou pohybující se kolem 50 000 lodí. Odmítnul respektovat jakékoliv omezení. Nijak se nenamáhal vypovědět dohodu ostatním mocnostem. Prostě porušil všechny články, konvence, omezení, smlouvy. Neváhal nasadit jakékoliv prostředky k dosažení svých cílů. Nyní po necelých deseti měsících měl první triumf na dosah. Ofenzíva proti Lioňanům začala před sedmi měsíci. Veškerá komunikace s nimi skončila hned v úvodu. Lioňané měli sami hrůzu z mohutné flotily formované v blízkosti jejich hranic. Zkoušeli vyjednávat. Bezvýsledně. Ofenzíva začala přesně ve stanovený čas, podle předem vypracovaného plánu. Lioňanská Unie nedokázala nijak zastavit, početně silnějšího nepřítele. Prohrávali na celé čáře. Podle strategie císařského generálního štábu mělo odstranění Lioňanů zajistit pozdější vítězství proti Nové kolonii. Bez jejich materiální pomoci nemohla Nová kolonie obstát. Zavrtěl hlavu nad absurditou samotné myšlenky. Nová kolonie možná z pohledu počtu obyvatel patřila mezi nejmenší, zato bohaté zdroje surovin, technická převaha Koloniální flotily, zkušený personál nepočítaje, doslova bila do očí.
    První zprávy z fronty přicházeli v duchu jednoznačného vítězství. Odpor postupně sílil, jak se Lioňané postupně probrali z prvního šoku a začali svému protivníkovi působit citelné ztráty. Válka uvázla ve zdánlivě mrtvém bodě, kdy Císařské loďstvo utrpělo hrozivou porážku u Lexonu 5. Nic to v celkové situaci neznamenalo. Lioňané příliš pozdě zahájili zbrojení spojené s mobilizací flotily. Mohli pouze zdržovat nepřítele. Během dalšího měsíce ztratili v bojích většinu flotily. Ke cti jim sloužila skutečnost, že vzali téměř polovinu nepřátelské flotily sebou. Teď zůstávali bezmocní. Oficiální linky hovořili o velkém vítězství, zničení nepřátelské flotily i ozbrojených složek. Jenže tajné linky obsahovaly zprávy, kterým se nechtělo uvěřit. Nasazení nové biologické zbraně proti civilnímu obyvatelstvu. Zbraně, vyrobené pro jediný hrozivý účel. Zničit určitý specifický život na planetě. K oficiálním zprávám vždy přiložené informace o anihilaci obyvatelstva a převzetí veškerého průmyslu naprosto nepoškozeného, včetně vojenských základen, pozemních přístavů a všech měst s nepoškozenou infrastrukturou. Vypadalo to příliš neuvěřitelné. Vyslal za tímto účelem skupinku lehkých křižníků, aby potvrdila tyto informace. Lehký křižník Aki 57K přivedl posádku ze ztroskotaného Lioňanského křižníku. Nebyli jediní kdo uspěli. Stejné zprávy přinesly také další velitelé. Cítil jak v něm postupně roste zlost. Zlost společně s odporem nad totální anihilací veškerého obyvatelstva. Samozřejmě poskytl uprchlíků azyl i ochranu. Řada z nich odhodila svou obvyklou bojácnost. Chtěli odplatu za způsobená příkoří. John Sapa s nimi dlouho mluvil. Poté prohlásil cosi o nutnosti zachovat samotnou rasu pro budoucnost. Zabránit úplnému vyhlazení jednoho humanoidního druhu. Přesně o tom hovořil i když mu tenkrát neporozuměl úplně. Částečně ztratil přehled v intrikách, které prováděl z pozadí své funkce. K pořádnému rozhovoru se dostali až měsíc po svém návratu, krátce po záchraně špionážních skupin.
    "Víš Jonathane, kladeš mi opravdu ošemetnou otázku," zneklidněl hned v úvodu rozhovoru.
    "Opravdu?" poznal podle specifického zamračení, že jeho dlouholetý přítel a učitel v jedné osobě, usilovně přemýšlí.
    "Jde o záležitost o které jsem dosud s nikým nehovořil. Nikdy, za celá ta staletí," povzdechl a usedl do křesla. "Znám skutečnosti, které měli zůstat navždy pohřbené v historii. Něco z té historie bohužel zůstalo v některých z nás. Genetický odkaz."
    "Aha, takže Gosudarov a Jolinaris…," pochopil okamžitě spojitost.
    "I ty!" doplnil ho.
    "Cože?" vyhrknul překvapením.
    "Ano. Hned ti vysvětlím podstatný rozdíl mezi tebou a Gosudarovem," začal s kyselým úsměvem ve tváři, který také dobře znal.
    "Každý máme jiného otce, tudíž i rozdílný genetický kód," odtušil ihned. "To je jeden z hlavních důvodů. Gosudarov je součástí dlouhé linie, táhnoucí se až k samému počátku. Stejně tak i Jolinaris. Sledoval jsem celé dění dlouhé roky. Byl jsem to já, kdo tyhle dva nakonec svedl dohromady," připustil poněkud neochotně.
    "Aha. Co je vlastně ten odkaz o němž hovoříš?" Ze všech sil krotil vzrůstající zvědavost.
    "Pozůstatek starých časů. Časů, na které tehdejší Císařství chtělo ze všech sil zapomenout. Doufali, byli si naprosto jistí, že zničili úplně všechny. Netušili, že jejich odkaz žije dál mezi nimi. Zlikvidovali tenkrát celý jeden druh."
    "Takže přeci jen…"
    "V dobách kdy došlo k technickému rozvoji, nadešel vhodný čas jejich návratu. Před sebou najednou spatřili šanci ovládnout nejen celou civilizaci, ale hned několik dalších, celé soustavy, celý kvadrant, celou galaxii, celý vesmír. Jejich megalomanie se nehodlala zastavit před ničím. Dosud skončili pokaždé tam kde začali, ale teď už nehodlají opakovat chyby z minulosti. Tentokrát nechtějí jen ovládnout celý kvadrant. Jejich plány jsou mnohem větší a nehodlají se zaobírat nějakými morálními či etickými hodnotami. Existují pouze dvě možnosti budoucnosti. Buď dokážou ovládnout celý kvadrant, nebo budou zničeni. Jednou pro vždy!" Zvýšil důraz posledních slov. On sám doufal v první možnost.
    "Jak do toho zapadají Gosudarov s Jolinaris?" vrátil téma zpět ke svému bratrovi a jeho ženě.
    "Víš, celé ty roky, desetiletí, století jsem si myslel, že jsem lepší než Mikel. Zvolil jsem nenásilnou cestu. Domníval jsem se, že jdu tou jedinou, skutečně správnou, morální cestou. Už delší čas vidím, že nejsem o nic lepší než Mikel. Stejně jako on i já manipuloval událostmi, osudy. Řídil vše podle svých nejlepších představ. Možná bez použití síly, ale prostředky nebyly o mnoho jiné. Oni dva nejsou nic víc než pojistka. Moje snaha zachránit zbytek dávné rasy, kterou osud vhodil předčasně do kola času. Oni zůstanou, přežijí, ať už dojde k čemukoliv."
    "A oni už to vědí?" bylo spíš konstatování než otázka.
    "Ano. Hix mi nevědomky nahrál přímo do karet," přiznal s mírným pokývnutím hlavy.
    "Zatraceně!" zaklel.
    "Díky odhalení tajemství genetiky před 500 lety, bylo poprvé odhaleno tajemství, které muselo jednoho dne vyjít na povrch," vynesl na povrch dávné tajemství. Nadešel čas.
    "Počkej! Obor genetiky je tu teprve nějakých 200 let!" namítnul automaticky.
    "V tom to vězí. Počátky už byly položeny tenkrát. Netřeba říkat, že trvalo dlouhou dobu než došlo k prvním skutečným úspěchům. Řada pokusů nevyšla. Jeden ale nakonec ano," přestal pokračovat.
    "A…"
    "Právě jeden jediný skutečně povedený experiment se vymknul kontrole tehdejší vědecké skupině. Skončilo to katastrofou. Výzkum byl ukončen, aby v něm někdo další nepokračoval. Figuroval jako odstrašující případ."
    "On to přežil že?" vyrozuměl z kontextu.
    "Spíš ona, ale ano. Vytvořila tajnou komunitu. Byla příliš slabá k dosažení svých mocenských plánů."
    "A ti u nichž se ten pokus nezdařil?"
    "Nejde ani o to nezdařil. Nepřinesl očekávané výsledky. Něco ano, ale účinky byly jiné."
    "Jaké?"
    "Slabá schopnost mimo-smyslového vnímání, jasnozřivost a výrazné prodloužení délky života."
    "Aha, takže já…"
    "Ano, také," přisvědčil.
    "Teď tedy některé věci konečně dávají smysl," řekl po chvilce ticha
    "Nechci tě unavovat další teorií o vzniku života v našem zapadlém kvadrantu," zkusil ukončit hovor, ale poznal, že přestřelil. V generálově tváři zaplál nový zájem.
    "Teorie o vzniku života?" vzhlédl překvapeně.
    "Kdysi dávno existovala rasa, která zasela semínka života na mnoha planetách. I v tomto, bohem zapomenutém místě. Ano," nasadil mírný úsměv, ovšem do nějakého pobavení měl hodně daleko.
    "Pokračuj prosím," vyzval ho k dalšímu pokračování.
    "Zaseli život, stejné zárodky života na dvou planetách. Jelikož nenašli třetí planetu vhodnou k setbě právě těchto zárodků museli nakonec trochu improvizovat, aby umožnili vzniknout humanoidní rase podobné ostatním dvou. Bohužel už v prvním případě přestřelili. Podcenili podmínky na planetě, kterou známe jako Rune2. Jedna větev evoluce šla správným směrem, ale druhá už ne."
    "Aha, nech mě hádat. Další dvě planety jsou Mateřská 1 a Lion 4."
    "Správně. Hlavní Říšská planeta, Mateřská 1 je skoro 3krát větší než Rune2, větší než kterákoliv jiná planeta v celém kvadrantu. Díky tomu zůstali obě evoluční větve dlouho oddělené, což srovnalo evoluční procesy do předpokládaného vývoje. Ale i oni dosáhli podobného stavu."
    "Skutečně?" představa Nové Kolonie, či Říšského impéria bez Chartoků, mu připadala nemyslitelná.
    "Bohužel ano. Chartokové tenkrát nebyli v krizový okamžik jednotní. Jedna část chtěla vyčkat, až se Chaocké klany mezi sebou vzájemně oslabí. Pak jimi budou moci jemně manipulovat a postrčit správným směrem. Jenže druhým názorem bylo spojit veškeré síly a zastavit jejich nápor, dokud je ještě čas. Tahle skupina měla od samého počátku pravdu, ale nedokázali přesvědčit tu druhou."
    "Což ovšem hovoří za vše," pochopil jasné důsledky.
    "V podstatě nezáleželo na tom která strana měla pravdu," doplnil John Sapa neurčitě.
    "Nerozumím," zavrtěl hlavou.
    "Obě strany měly pravdu svým způsobem."
    "Pokud byla Chaocká hrozba natolik závažná, že je hrozila zničit, jak mohla být volba nebojovat také správná?" nechápal.
    "Oni přežili. Všichni. Vybudovali skryté město v úbočí vzdálených hor. Bylo tam dost místa pro všechny Chartoky, pokud by byli ochotní s nimi odejít."
    "Aha," přitakal. To bylo logické řešení. Pečlivě připravený plán pro Chartoky typický.
    "Jenže pokud by sjednotili své síly mohli bez problémů zastavit Chaocký nápor a vnést řád a stabilitu mnohem dřív. Takhle trvalo několik tisíc let než usoudili, že nadešel čas návratu." Smutně povzdechl než pokračoval v dalším vypravování. "Skupina Chartoků, která hodlala zůstat a bojovat měla na druhé straně zatraceně dobrý důvod k svému jednání. Historie nikdy nevzpomněla počátky Charitské civilizace. V podstatě z ničeho, když vylezli ze svých jeskyní a stanů, vzali myšlenku k vytvoření státního systému. Systému, jehož Císařství ani v současnosti nedokáže dosáhnout. Charité byli mírumilovní zemědělci, bez násilnických sklonů. Během nějakých 200 let vytvořili rozsáhlou, mimořádně prosperující říši. Vytvořili skutečně fungující vládní systém, díky němuž dosahovali netušených úspěchů. Možná proto, že neznali, nebo neměli mocenské ambice, zkrátka netrpěli obvyklými nemocemi politiků. Právě ony mírové myšlenky a úmysly, které je přivedli k samému vrcholu zavinili současně i jejich pád."
    "Chaokové," konstatoval s jasným pochopením.
    "Vpadli do úrodné země, bez nejmenšího odporu. Pokud by Chartokové ihned nezasáhli zničili by nejspíš Charitskou říši během několika let možná i pouhých měsíců. S jejich pomocí vytvořili tzv. ozbrojené milice. Chaockým klanům chyběla potřebná jednota, aby mohli dostatečně silně udeřit. Vypadalo, že se stáhli a omezili na občasné výpady, které nově vytvořené milice odrazili. Chartokové opět ztlumili svou přítomnost a zůstali v pozadí sledujíc Charitský vývoj. Byla to pro ně fascinující podívaná. Na druhé straně podcenili Chaockou lstivost a proradnost, pro ně dosud zcela neznámé vlastnosti. Klany vytvořili dočasnou alianci. Poté zaútočili znovu v mnohem větším měřítku. Charité stále váhali s vytvořením pravidelné armády, která by zajistila trvalejší bezpečí. Právě ona váhavost přivodila konečný pád. Celé se to protáhlo, díky zvolení jednoho z členů rady Velkým vůdcem. On jediný dokázal vést svůj lid a vzdorovat klanům. Říše se postupně rozpadla na osamělé, odříznuté ostrůvky, které Chaokové bezostyšně plenili. V jejich čele musel stát někdo, kdo vedl tyto manévry s cílem odříznout jednotlivé oblasti od ostatních. Zpustošili skoro polovinu původního území. Zničili na co přišli, zabili každého koho spatřili. Ani trochu si neuvědomovali jakou chybu dělají.
    Až mnohem později prozřeli. Tenkrát před sebou měli cíl, nepřítele jehož hodlali porazit. Ostatní zůstávalo nepodstatné. Válka ustrnula v mrtvém bodě, jelikož velký vůdce dokázal s pomocí Chartoků, vytvořit obrannou linii za níž Chaokové nepronikli celé desítky let. Ještě tehdy mohli Chartokové zvrátit nepříznivou situaci. Opět se zmýlili. Očekávali, že klany ustoupí zpět, začnou se hádat mezi sebou, když nebudou mít tolik potřebné vítězství. Lstivost, proradnost a zákeřnost nakonec prorazili Chaokům cestu. Poté co v říši převzala vůdcova dcera post svého otce, vedoucí svůj lid stejně rázným způsobem, dostali nový nápad. Nechali ji zavraždit. Způsobem, který nikdo, dokonce ani od nich nečekal. Po její smrti se říše rozpadla pod novým náporem. Mnozí Chartokové okamžitě přispěchali pomoci. Nejprve pouhá hrstka, ale s rostoucím přívalem další a další. Jádro skupiny duchovněji založených zůstalo stranou. Ostatní bojovali tudíž bez nich. Bojovali a prohráli. Vůdcové klanů jim nikdy neodpustili a všechny do-jednoho povraždili. Poté nezůstal nikdo kdo by zpochybnil jejich moc. Dlouho jim to ale nevydrželo."
    "Chaokové začali válčit mezi sebou, že?" nečinilo generálovi problém domyslet si, co asi po porážce jedné skupiny Chartoků nadešlo.
    "Ano celé tři tisíce let, plné Klanových válek. Neexistoval nikdo, kdo by mohl tohle šílenství zastavit. Jednotlivé klany zanikaly, slučovaly se, či byly zcela vyhlazeny. Vláda chaosu celou dobu, tři tisíce let. Nedůvěra, podezřívavost, zrada. Nikdo nevěřil nikomu. Veškeré pokusy o aliance končili zradou, nejčastěji vlastním spojencem, nebo zrazením vlastního spojence. V proradnosti doslova prožili celé věky. Neexistovala žádná dnešní válečnická čest. Vítězili ti nejprohnanější, nejvychytralejší a nejkrutější, schopní čehokoliv. Chaokové vykoupali zemi v krvi. Chartokové zůstávali v izolaci. Nevěděli nic o tom co se děje venku. Až po třech tisících let konečně vyslali první průzkumníky. Když zjistili, co dopustili, začali konečně jednat. Všichni za celé ty věky zapomněli, že nějací Chartokové, kdy existovali. Pro obyčejný lid Charity byli něco jako spasitelé. Ale Chartokové si na rozdíl od nich pamatovali, co Dopustili. Neustali, dokud nepřevzali vůdčí postavení v celé zemi a později i na celé planetě. Navrátili rovnováhu řádu a chaosu."
    "Udělali totéž co druhá skupina měla v úmyslu učinit už předtím, že?"
    "Možná to nakonec bylo dobře. Pozdrželi celkový vývoj, což vedlo k tomu, že dosáhli zhruba stejného pokroku jako my, při počátcích dobývání vesmíru," učinil neurčité gesto.
    "Co přesně tenkrát udělali?" vyzvídal dál. Šance dozvědět se něco o Chartocké historii byla příliš lákavá, než aby jí nechal jen tak jít.
    "Trvalo to skoro dalších 500 let," začal John Sapa vyprávět. "Nejprve opatrnými krůčky zjišťovali situaci. Nemohli otevřeně vystoupit, ani proti rozhádaným klanům. Pokud by v jejích očích vypadali jako hrozba, smetli by je. Prvních 100 let hledali vhodný klan, do kterého by zaseli semínko civilizace. Nakonec ho nalezli. Významný klan, jehož vůdce byl jiný než ostatní. Měl smysl pro čest a také měl rád své lidi. Vedl válku s ostatními klany, ale spíš bránil své území než útočil na jiné klany. Vydobyl si časem určité jméno a věhlas. Kupodivu získal také poměrně spolehlivého spojence ze sousedního klanu. Jejich zájmy byly v podstatě shodné. Vzájemnou aliancí si chránily záda. Vytvořili tak první stabilní alianci vůči ostatním. Neměli důvod zradit jeden druhého, neboť tím by prohráli oba. Tady dokázali Chartokové poprvé uspět. Svými znalostmi a vědomostmi zaujali tehdejšího vůdce, který byl otevřen novým nápadům. Postupně získávali stále větší vliv a pod jejich taktovkou začal Horiusův klan vzkvétat. Zemědělství, ekonomika, vojenství. Nebylo nic v čem by Chartokové nevynikali. Během 20ti let přivedli jeho lidi k prosperitě i během neustálých válek. První ukázka skutečné vojenské taktiky, přišla s vytvořením skutečného disciplinovaného vojska, nepočítaje strážních věží, tvrzí, tehdy nových staveb a zbraní. Za těch 20 let vyhrál Horius bezpočet bitev. Musím zdůraznit, že všechny v obranné pozici. Ke klíčovému momentu, patřila skutečnost, že jeho soused, dlouhodobý spojenec a kupodivu přítel ho i přes veškeré přesvědčování a úplatky ostatních klanů nezradil. V jedné z krátkodobých aliancí ho dokonce napadli, ale Horius mu přispěchal na pomoc. Společnými silami uštědřili nepřátelům zdrcující porážku. Netřeba zdůrazňovat, že spojenectví obou klanů od onoho okamžiku zesílilo. Chartokové rozšířili svůj vliv na další klan. A tak nějak to šlo zbývajících 350 let. Sjednocení klanů vedlo k vytvoření stabilních říší. Dost silných k udržení vlastního teritoria," ukončil své dlouhé vyprávění.
    "Netušil jsem, že jsi takový znalec válečných dějin," podotknul Kroden s úsměvem.
    "Historie není taková, jakou bychom jí chtěli vidět," pokrčil rameny. Nic dalšího už neřekl. Prostě vstal, na důkaz toho, že řekl vše co hodlal říct.

Kapitola 07 - Vysvobození

Koloniální vlajkový Dravec Oko 7z, hvězdný čas 2221.7,15
    Kapitán Jonathan Tolkin, stejně jako celé osazenstvo můstku, sledoval s maximálním napětím, dění na hlavní obrazovce. Od okamžiku, kdy uvízli v této, pro ně dosud neznámé anomálii, uplynulo téměř 10 měsíců. Dlouho hledali, jakým způsobem se dostat ven. Nakonec dospěli k nepříliš šťastnému závěru, že bez pomoci jiné lodě, odsud nedokážou vyváznout. Během dlouhých měsíců zkoumali své vězení. Za tu dobu našli celkem tucet možných cest zpátky do normálního vesmíru. K tomu, aby pronikli zpět do normálního prostoru, jim stačilo, aby nějaká loď prolétla dost blízko vyústění. Podle simulací to ani poté nemuselo být jednoduché a škody, které to mohlo způsobit, by byly pro loď osudné. Nehledě na to, že nějaké větší plavidlo, by je mohlo považovat za nepřítele. Podle senzorů, tohle bylo menší plavidlo, velikosti raketoplánu. Senzory sice nefungovaly nijak spolehlivě, ale vše nasvědčovalo tomu, že jde o malý průzkumný člun, dálkového dosahu. Zatím udržoval stálý kurs. Pokud ho udrží ještě deset minut, dostanou se konečně ven. Pokud vše vyjde podle předpokladů, tak i v jednom kuse. Existovalo jisté procento neúspěchu. V takovém případě by to celou loď, bezesporu rozmáčklo. Už jen samotný tlak na trup Dravce při vstupu dovnitř, by jinou loď zcela jistě musel rozdrtit. Pokud ovšem anomálie záměrně neupravovala tlak, což by ukazovalo určitou inteligenci. Dravci Z třídy C vycházely z nové konstrukce, přičemž každý novější typ dosahoval vylepšenou strukturální integritu. Doktor Sorin, jeden z předních vědců počátku minulého století navrhnul konstrukci, z nichž vycházely všechny lodě třídy Dravec. Na základě jeho práce vznikly nové lodě třídy A až C, jejichž týmy Tasha tehdy sama vedla. Zkrátka Dravci patřili mezi opravdu odolné lodě. Zůstávala nevyřčená otázka, zda-li vydrží cestu.
    Možnost konečně uniknout, poháněla posádku k horečnatým přípravám. Hlavní inženýr si dělal hlavu s hlavním zdrojem energie. Vypadl během divoké jízdy sem a zůstal doslova zatavený skrze několik palub. Jen zázrakem nikdo během havárie nezemřel. Všichni, celá osádka strojovny pod vedením hlavního inženýra dokázala vyklidit hlavní strojovnu před uzavřením celé sekce, než aminiové krystaly začaly vyzařovat radiační pulsy. Silová pole zadržela radioaktivitu uvnitř. Neobešlo se to však bez celé řady zranění. Na nohou zůstala sotva polovina osádky strojovny. V pomocné strojovně se záložním zdrojem energie, vybudoval Max Zoma nové stanoviště. Prostoru nezůstalo mnoho, ale k zajištění chodu lodi stačilo. Záložních a nouzových zdrojů, bylo po lodi rozmístěno více, ale tento prostor byl největší. Postupně dokázali využít energii z anomálie pro větší množství záložních zdrojů, ačkoliv trvalo řadu týdnů než vůbec rozběhli s minimálními zásobami energie, alespoň základní systémy, hlavně podporu života. I přesto zůstávalo nezbytné úsporné opatření, díky němuž polovina lodi zůstala bez atmosféry a tlaku. Využití energie nakonec nebylo složité, takže to nebylo nakonec až tak zlé. Po zjištění skutečnosti, ukazující k několika východům ven, stoupla i pokleslá morálka. Teď nadešel rozhodující okamžik. Okamžik na nějž celá posádka čekala skoro deset měsíců.
    "Cíl bude v dosahu za 30 sekund," dostal kapitán hlášení z taktiky.
    "Strojovno, připravit k průniku za 30 sekund!" stisknul tlačítko umístěné v boční opěrce kapitánského křesla a poslal rozkaz do strojovny, aniž by sklopil pohled od obrazovky.
    Čas rychle utíkal. Hlavní obrazovka ukazovala odpočet. Zatím malý člun neuhnul. Nebylo jisté, kam přesně míří, ale nejasné údaje ze senzorů ukazovaly nějakou planetu. Do střetnutí zbývalo pouhých 10 sekund. Čas nemilosrdně ukrajoval vteřiny k rozhodujícímu okamžiku.
    "Pohotovost! Zajistit všechny paluby!" vydal Tolkin poslední rozkaz. Pak už jen mohl sledovat, co přijde bez možnosti jakkoliv situaci ovlivnit.
    S lodí to pořádně otřáslo. Víc než dokázaly stabilizátory a tlumící pole udržet. Přesně totéž zažili při vstupu dovnitř. Jenže teď, letěli naopak ven. Mohli pouze doufat v to, že tlaky nepřekročí maximální povolenou mez. S narůstajícím napětím poslouchal hlášení o zvýšeném pnutí trupu. V okamžiku kdy dosáhlo maximální únosné hranice loď dostala poslední šťouchanec a konečně vletěla do normálního prostoru. Světla pohasla ve větší části lodi, než záložní generátory spustily nouzové osvětlení. Hlavní obrazovka zmlkla společně s většinou ovládacích panelů. Poté naskočil i sekundární pomocný zdroj přičemž došlo k částečnému obnovení energie. Obrazovka znovu ožila, ačkoliv ukazovala pouze černou prázdnotu.
    "Kormidlo nereaguje! Loď na kolizním kurzu! Srážka za 8 vteřin!" dostával první nepříliš optimistické hlášení od prvního důstojníka Miriam Ostlinové, která obsluhovala taktickou stanici.
    "Zaměřte posádku na palubě a vytáhněte je ven!" přikázal Ostlinové u taktické stanice.
    Už nestačil varovat posádku o stávající srážce. Očekával náraz. O 8 sekund později skutečně do lodi cosi narazilo, ale zdaleka na takovou silou, jakou očekával. Obrátil pohled k vědecké stanici. Dostalo se mu jen zavrtění hlavou. Podobné gesto dostal od komunikace.
    "Máte posádku?" obrátil svou pozornost k jedinému alespoň trochu operačnímu stanovišti.
    "Jen jednoho. Víc jsem nestihla," zklamaně přiznala komandér Ostlinová. "Dobrá. Teď musíme zjistit naše škody, opravit je, a co nejdřív zamířit k nejbližší základně!" rozhodl bez přemýšlení. Logika hovořila jasně. Jenže logika nepočítala s bezpočtem možných proměnných, které se mohly nečekaně vyskytnout. Při stavu lodi a všech poškozeních, jich vyvstalo poměrně hodně. Celou řadu problémů by odstranilo obnovení hlavního zdroje energie v hlavní strojovně. Tam nemohl nikdo vstoupit ani s radiačním oblekem. Radiace z krystalů přesahovala veškeré hodnoty. Díky kvapně vztyčenému silovému poli zůstala radiace pouze v jediném místě, místo aby pronikla do zbytku lodi a vymazala všechen život, celou posádku i neuronová počítačová jádra.
    "To bude trochu problém pane! Kormidlo stále nereaguje na pokyny," nechal se slyšet hlavní pilot v reakci na kapitánovo rozhodnutí Připomněl skutečnost, že nemohou odletět. "Diagnostika nefunguje, takže ani nevím proč….."
    "Strojovna, jak to tam vypadá!" aktivoval Tolkin komunikační link z opěrky svého křesla. Žádná odezva. Už chtěl svou výzvu opakovat, když zaznamenal horečnatou aktivitu od komunikačního stanoviště.
    "Vydržte kapitáne, komunikační linky jsou spálené. Hledám volný kanál do strojovny," přerušil ho důstojník od komunikace, který začal okamžitě na problému pracovat. Chvilku přejížděl prsty po svém panelu až dosáhl kýženého výsledku.
    "Tady str..ojov..na," rozpoznal v pozadí šumu hlas vrchního Inženýra.
    "Jak jsme na tom Maxi?" zakřičel do interkomu, aby ho bylo dobře slyšet.
    "Ne moc dobře pane! Ten skok ven nám spálil půlku obvodů. Ale to není zdaleka nejhorší. Vyřadil nám taky dva pomocné generátory. V sekcích A 21 až A25 vypadla podpora života. Stejně to vypadá i na druhé straně, sekce B22 až B26. Poškození trupu není moc zlé, máme jen pár menších trhlin, ale nemáme dost energie pro hlavní motory. Impulsní motory zatím jakžtakž fungujou, ale půlka plasmového vedení je v háji!" přerušil své hlášení, aby na někoho za sebou zakřičel něco, čemu nebylo rozumět.
    "Pokračuj," vybídnul ho. Děkoval své prozíravosti, díky které celá posádka měla připravené dýchací masky a část z nich, hlavně ve strojovně ochranné obleky. Nikoho tudíž nemohl náhlý výpadek podpory života zcela zaskočit.
    "Můstek je v podstatě odříznutý. Vedení směrem k vám z 90% zkratovaný, nebo úplně spálený, takže doporučuji přesunout můstek přímo sem ke zdroji!" pokrčil rameny nad neutěšenou situací.
    "A co silová pole kolem hlavního zdroje?" položil Maxovi otázku s nádechem obav.
    "S tím už si nemusíme dělat starosti pane. Radiace rychle mizí od chvíle, co jsme venku!" mávnul šéfinženýr nad daným problémem rukou. Alespoň jeden problém zmizel ze seznamu. Posádku tudíž nemusí zabít radiace. Na druhou stranu zůstávala spousta věcí, které se mohly zvrtnout.
    "Dobrá. Nejprve musíme obnovit dodávky energie! A taky zjistit naši pozici!" rozhodl okamžitě. Ani nemusel. Max Zoma tento krok předvídal.
    "Z toho mála co vidím na senzorech vám můžu předem říct, že jsme venku a široko daleko odsud nic nevidím. Žádnou hvězdu, žádnou mlhovinu ani planetární uskupení."
    "Dobrá. Jdeme za tebou. Můžeš odpojit hlavní můstek," Ukázal směrem k výtahu, kam okamžitě celá osádka ihned napochodovala. Výtah během deseti vteřin vyhodil skupinku blízko stávající strojovny. Tolkin si potřeboval trochu srovnat myšlenky. A čas strávený během oprav vždy umožnil myšlenky důkladně setřídit. Jiní vlajkoví kapitánové by určitě neklesli tam kam on, jenže Tolkin nebyl jako ostatní kapitánové. Vyhodnotil rady svých vyšších důstojníků během první porady uvnitř anomálie. Šel tudíž svým lidem příkladem ve snaze zvednout morálku. Tenkrát netušil, jak moc pořádná práce pomůže jemu samotnému, najít uklidnění a rovnováhu. Zatím na ošetřovně hlavní lékařka Karen Markusová věnovala pohled neznámému pacientovi, kterého přinesli z transportní místnosti. Po celém měsíci pauzy, kdy naposled přišel k úrazu inženýr ze strojovny, který dostal pořádný statický výboj. Nic vážného. Hlavní inženýr Max Zoma, své lidi řádně poučil. Sice nemusel, jelikož všichni patřili mezi elitu, přesto jako šéfinženýr učinil potřebné gesto. První měsíce tady uvnitř byly opravdu těžké. Skoro polovina lidí ze strojovny vyřazená. Alespoň nemocnice zůstala bez poškození. Sama netušila jak zvládla příval zraněných a co víc, všechny udržela naživu. Ošetřovnu opustila větší část zraněných, během týdne, aby se vrátili ke své práci. Pouze několik vážnějších případů si tady nechala několik následujících týdnů. Nyní před sebou měla zcela nového pacienta. Navíc cizí rasy, ačkoliv fyziologickou a biologickou podobnost nebylo možné popřít.
    Podle kusých informací patřil nynější pacient k posádce malé průzkumné lodi, do které narazili při vstupu ven do normálního prostoru. Důkladně prohlédla neznámého muže. Stráž automaticky zaujala svou pozici u dveří. Ne snad proto, že by muž vypadal nějak nebezpečně, ale předpisy to vyžadovaly. Skončila předběžné vyšetření. Vyhodnocovala výsledky testů. Popáleniny druhého stupně, převážně ve tváři a na hlavě. Díky účinku dlouhého transportu zůstával zatím v bezvědomí. Teď mohla věnovat osobní náhled. Muž, evidentně už starší, částečně bez vlasů, přesněji řečeno temeno hlavy, kromě skrání po stranách a z části vzadu, které měl ostříhané nakrátko, což nehrálo skoro žádnou roli. O něco vyšší, střední postavy, oblečený v jednoduchém, pískově šedém oděvu. Vypadal jako příslušník lidské rasy, pocházející ze Země. Zatím spatřila pouze jediného zástupce tohoto humanoidního druhu, tolik podobného jejich. Na první pohled skoro k nerozeznání. Ovšem uvnitř už to bylo trochu jiné. Zapípání trimetru přimělo Karen k zamračení. Dosud sledovala pouze životní funkce pacienta. Teď, když provedla podrobnější diagnostiku jeho fyziologie, narazila na něco jiného. Nechala si ukázat nález na monitoru. Nebylo pochyb, něco uvnitř zahlédla. Podle dalších, podrobnějších skenů zjistila, že jde o parazitického tvora, který působil i skrze nervové cesty a jako by doslova splynul se svým hostitelem. Než stačila tuto informaci vstřebat, začal přicházet k sobě. Což ještě zdaleka neměl.
    "Kde to jsem?" promluvil hned jak se dokázal částečně posadit.
    "Jste na Koloniální lodi Oko 7z, odpověděla mu doktorka opatrně.
    "Aha. Najednou jste se objevili přímo přede mnou. Přestalo fungovat řízení a srazili jsme se" pokračoval chraptivým hlasem.
    "To nevím přesně. Mohu vám žíct pouze to, že jsme vás dokázali vytáhnout před tím, než váš člun vybuchl. Exploze způsobila potíže se zaměřením vašeho signálu, takže transport trval déle než je zdravé," řekla mu po pravdě co věděla.
    "Tak proto mám ten divný pocit všude po těle!" reagoval na to.
    "Ne, to jsou popáleniny. Vytáhli Vás nejspíš opravdu těsně před výbuchem lodi," učinila zamítavé gesto. Jemně ho zatlačila zpět dolů.
    "Dobrá. Co se mnou hodláte udělat!" přešel rychle k věci, hned jak dokázal pořádně zaostřit rozmazaný pohled. Stále viděl trochu rozmazaně, ale ostrost vidění sílila každou vteřinou.
    "Na to momentálně nemohu odpovědět. Jsem pouze lékařka, ale nemyslím, že se musíte něčeho obávat. Jsme vám konec konců velice zavázáni," ubezpečila neznámého.
    "Zavázáni?" vypadal poněkud překvapeně.
    "Ano. Díky vám jsme dokázali uniknout z té anomálie, zpět do normálního prostoru," vysvětlila v zápětí. Nejspíš nevěděl vůbec k čemu došlo.
    "To vysvětluje, jak jste se tu najednou objevili," chápavě pokynul hlavou.
    "Bohužel jste byl jediný koho dokázali vytáhnout ven," nadhodila opatrně. Informace o počtu posádky mohla v budoucnu mít značný význam.
    "Možná proto, že kromě mě, tam nikdo jiný nebyl," odtušil trochu překvapeně.
    "Ach, tak. To jistě potěší obsluhu transportéru," oddechla si. Poprvé za dlouhou dobu vyloudila ve tváři úsměv.
    "Alespoň něco pozitivního," odvětil také s mírným úsměvem.
    "Už si tu povídáme hezkou chvilku a pořád jsme se ještě nepředstavili," přešla rychle k hlavnímu tématu.
    "Opravdu. Nu, asi ano. Mé jméno je Jacob Carter," představil se šarmantně.
    "Jste, nebo byl jste?" učinila ihned nápadnou narážku.
    "Cože…, aha vy myslíte Selmak, mého symbionta?" pochopil okamžitě narážku.
    "Tak nějak," přisvědčila. Nepřímo přiměla staršího muže k potřebné odpovědi.
    "Už rozumím, ale není to tak, jak myslíte. Náš vztah je čistě symbiotický. Mluvím s vámi jako Jacob Carter, bez nějakého omezení," vysvětlil a z hlasu mu čišela upřímnost, kterou jako lékařka a psycholožka v jedné osobě poznala.
    "Dobře. Myslím, že kapitán si s vámi bude chtít později promluvit. Teď odpočívejte, bude chvilku trvat než ty popáleniny zmizí," přešla k vedlejšímu stolku kam odložila položený kožní regenerátor.
    "To není nutné. Můj symbiont mě uzdraví," zarazil jí než vzala regenerátor do ruky.
    "Zvýšená schopnost regenerace?" Nedokázala skrýt svůj zájem v hlase.
    "No…, snad by to tak šlo chápat," připustil po chvilce uvažování.
    "Nemusíte nic dělat. Zabere mi pouhých pár minut než zregeneruji vaši kůži. Bude to určitě rychlejší," řekla smírným úsměvem. Nečekala na souhlas. Začala regenerátorem přejíždět po popáleném místě.
    "Říkala jste Nová kolonie?" zapředl hovor. Najednou mu došlo, co mu říkal George Hammond i Sam o setkání se zástupci téhle záhadné rasy. A neméně záhadném zmizení ze scény s neméně záhadným rozloučením.
    "Ano, toto je Koloniální hvězdná loď," přisvědčila.
    "Aha už jsem o vás něco málo slyšel," vysvětlil okamžitě.
    "Ano, to je víc než možné," odpověděla nezvykle vážně. V tónu hlasu zazněla nezaměnitelná hořkost. Příliš dobře tušila, co mohl o Nové kolonii slyšet. Lži šířené znepřátelenými rasami, které pronikaly pomalinku do všech koutů vesmíru. Mnohem snáze jim ti, k nimž se dostali uvěřili, než v jejich verzi výkladu událostí.
    Necelou hodinu poté, přivedla neozbrojená stráž Jacoba Cartera do konferenční místnosti. V čele krátkého stolu seděl muž v černé uniformě a vedle něj žena v zelené uniformě s černými pruhy. Křeslo naproti ní patřilo jemu. Gestem ho vyzvali ať usedne. Neozbrojený doprovod zmizel diskrétně za dveřmi. Zaujal nabízený post, přičemž si pozorně oba dva prohlédl. Muže v čele, podle všeho nemohl identifikovat jako nikoho jiného než kapitána lodi. Když už ne podle způsobu, jakým seděl v čele, tak podle lesklých insignií na klopě uniformy. Měl čtyři zlaté, žena vedle něj pouze tři a jeden stříbrný. Zpod ostře řezaných rysů a vystouplých lícních kostí ho zkoumavě prohlížely dvě jasně modré oči z nichž sršela mimořádná inteligence. Vedle něho žena, kterou typoval coby zástupce velitele měla nevýrazné rysy, menší nos, bezbarvé rty a zvláštní, temně modré oči. Seděla naprosto uvolněně, jako její kapitán, ale nemohl nepostřehnout určité napětí, které viselo v místnosti.
    "Asi bych se měl coby hostitel představit první," začal on. "Nevím jak u vás lidí ale u nás bývá zdvořilost dobrým zvykem."
    "Řekl bych, že máme mnoho různých způsobů, ale já jsem…, byl jsem dlouho dobu voják, takže tyhle diplomatické jemnosti příliš neznám," odvětil s mírným úsměvem. Cítil jak ho Selmak nabádá k určité opatrnosti.
    "Ano, nepochybně," zareagoval s mírným úsměvem. "Jsem kapitán Jonathan Tolkin, stávající velitel Koloniálního Dravce Oko 7Zc. Toto je můj první důstojník komandér Miriam Ostlinová," gestem zahrnul do úvodní formule i ženu po pravici. Něco v tom jak zdůraznil stávající velitel, přimělo Jacoba přemýšlet, který vyšší důstojník ještě může být. V Americkém námořnictvu platila hodnost kapitána coby velitele plavidla. Sloužil celý život u letectva takže neměl úplný přehled o námořní hierarchii. V mysli mu vytanuly hodnosti, fregatní kapitán, korvetní kapitán, komodor více-admirál, kontraadmirál a admirál. Jaký velící žebříček měla Nová kolonie mohl pouze hádat. Pokud existovali stejné hodnosti komandéra či kapitána mohla existovat i některá další stejná označení. Což vedlo k úvaze, že tato loď je součástí většího uskupení.
    "Jacob Carter," představil se krátce, zatím co pomalinku ukončil úvahy o svých hostitelích. Nepochybně už jeho jméno věděli od doktorky, takže nic dalšího neříkal.
    "Dobrá. Musím říct, že vás opravdu rádi vidíme," nadhodil konverzačním tónem. Začal úplně stejnými slovy, která slyšel od doktorky Markusové.
    "Opravdu?" věděl co má na mysli, ale chtěl získat co nejvíc informací.
    "Ano. Trčeli jsme v té zatracené anomálii téměř 10 měsíců. Dlouhá doba. Příliš dlouhá doba k nucené dovolené," pokračoval stále stejným tónem.
    "Teprve vaše loď, která překřížila jedno z vyústění ven, nám umožnila uniknout," přihodila vysvětlení, které už slyšel od doktorky na ošetřovně.
    "A co se stalo s mou lodí?" zajímal se.
    "Hmm, tohle je zajímavá otázka," odtušil kapitán zadumaně.
    "Došlo tudíž ke srážce?" sledoval zamyšlené pohledy obou přítomných.
    "Právě že ne," dostal okamžitou odpověď.
    "A kam tedy zmizela?" zajímal se. Ztráta samotné lodi nemusela být nijak zlá, ale věděl, že ztrátu bude muset nějak vysvětlit.
    "Abych řekl přesně, nejsme si úplně jistí. Nejpravděpodobnější bude závěr, že si naše lodě vyměnili svá místa," učinil velitel nejpravděpodobnější domněnku. "Ačkoliv možná imploze při vstupu dovnitř bude asi reálnější teorií," doplnil navíc.
    "Takže vletěla dovnitř a vybuchla?"
    "Pokud prošla až dovnitř, bez pilota nebo uměle řízené inteligence tam zůstane navždy," konstatoval klidným nevzrušeným tónem.
    "Aha," zareagoval s předstíraným pochopením.
    "Naštěstí pro vás, jsme dokázali vytáhnout jediného pasažéra. V opačném případě by to byla opravdu politováníhodná událost," pronesl Tolkin zcela vážně.
    "Doufám, že vaše mise neměla nějaký prvořadý význam," zkusila opět ona.
    "Ne nijak zvlášť," pokrčil rameny. Nehodlal prozradit, že měl vyhodit do vzduchu Goa'uldské skladiště zbraní.
    "To je dobře, protože my nejsme momentálně ve stavu, schopném delšího letu," přitakala zamyšleně.
    "Jednoduše řečeno nemáme dost energie pro nad-světelný pohon i kdyby ho naše opravářské čety dali nějak dohromady. Máme pouze impulsní motory. Dokážeme za pár hodin vytáhnout alespoň 1/3 světelné rychlosti," přihodil další informaci vybízející k určité otázce.
    "Chápu," usilovně přemýšlel co teď. Z toho co mu řekla Sam, tihle lidé měli tendenci být trochu podivně tajnůstkářství. Nic však nenasvědčovalo žádným nečestným úmyslům. Zůstával přesto opatrný, i když v duchu věřil, že to myslí upřímně. Krátce situaci konzultoval se Selmak, dokud oba nedosáhli potřebné shody.
    "Potřebujeme doplnit energii, abychom mohli doletět na nejbližší základnu," slyšel jak se na něj obrací s jednoznačnou žádostí o radu.
    "Ano, asi den letu odsud je taková malá skoro opuštěná soustava. Čtvrtou planetu obývá poměrně vyspělá civilizace. Mohli by vám pomoci a navíc mají na planetě Bránu, což by mi umožnilo návrat," řekl uvážlivě. Očekával reakci, která by potvrdila jeho předchozí úvahy.
    "Jakou hvězdu má ta soustava?" dostal otázku. Ponechal odpověď na Selmak.
    Kapitán spokojeně přikývnul s dalšími slovy: "To by mělo stačit pro doplnění potřebné energie, aniž bychom někoho zbytečně obtěžovali, či dávali svou přítomnost příliš znát. Bude to výhodné pro obě strany. Jakmile opravíme transportéry, nebo zpřístupníme hlavní hangár nebude problém vás vysadit kdekoliv dole na planetě, kde budete chtít."
    "Hlavně nevíme, kde přesně jsme. Jakmile zprovozníme astro-metrickou laboratoř zjistíme víc. Hned jak bude fungovat komunikace z aktualizujeme data za posledních 10 měsíců," doplnila komandér svého kapitána.
    "Musíme zachovat určitou opatrnost, dokud nebudeme mít aktuální informace. 10 měsíců je dlouhá doba, aby mohlo dojít k spoustě věcí. Doufám, že chápete. Není to od nás projev nedůvěry. Pouze obvyklá obezřetnost," ubezpečili ho nakonec. Přikývl. Nakonec oni byli jeho jedinou možností návratu a všechno do sebe dokonale zapadalo. Neměl tedy důvod jim nepomoci.

Kapitola 08 - Nové plány

Země. Základna Stargate, Čejenská hora v oblasti Colorado.
    Ihned poté, co řídící místnost přijala příslušný kód SG-1, ochranná Iris uvolnila výstup z červí díry. Třpytivé, jasně modré jezírko energie, zářilo uvnitř velikého, šestimetrového kruhu. Okolo přístupové rampy čekala skupinka vojáků, zbraně připravené v pohotovosti. Generál už scházel dolů. Červí díra vyplivla, jak napočítal šest lidí, což bylo o jednoho více než odešlo pryč. Plukovník O'Neill se zachmuřeným obočím kráčel vepředu, vedle něj major Cartrová. Zatím co za ním Teal'c s doktorem Jacksonem pomáhali neznámému muži vpřed. Vypadal opravdu zbědovaně. V roztrhaném oblečení samý šrám a to neviděl zbytek ukrytý pod provizorními obvazy. Naprosté vyčerpání, spojené s pořádnou dávkou úlevy, čišelo zachráněnému z tváře. Tohle nevypadalo vůbec dobře. Generál Hammond už jen v duchu očekával, co k tomu řeknou.
    "Kdo je to?" bylo první na co se zeptal velitele SG-1.
    "Jmenuje se Antus Ferguson," odpověděl poněkud nepřítomně.
    "Našli jste jejich stanoviště?" zeptal se opatrně, připraven na jakoukoliv špatnou zprávu. Přítomnost neznámého muže v tak hrozném stavu, nevěstilo dobré zprávy.
    "Jo, našli. Teda to co z něj zbylo," potvrdil O'Neil. "Akorát trosky a kolem stovka mrtvých. Nebyl to vůbec hezký pohled pane." Z hlasu velitele SG-1 zmizela jakákoliv stopa obvyklého sarkasmu. Už dříve viděl mrtvé, někteří patřili k jednotce jíž velel, ale to co spatřil na P8X-125 bylo mnohem horší. I když neznal nikoho z těch mrtvých, samotná práce těch, kdo je zabili, sebrala veškerou chuť k podrobnější konverzaci. Alespoň dokud si nedá pořádnou sprchu, aby alespoň trochu ze sebe smyl pach smrti.
    "A co on?" ukázal prstem k jedinému přeživšímu.
    "Málem byl sto první. A my s ním," pokrčil plukovník rameny.
    "Víte kdo na ně zaútočil?" vyzvídal generál. Podle výrazu tváře dospěl k závěru počkat s dalšími otázkami. Poznal O'Neillovo znechucení už podle prvního výrazu i stylu odpovědi. K podrobnějšímu rozebrání situace bude dost času později. Až celý tým projde aklimatizací v prostoru základny. Ze zkušeností věděl, jak může pohled na tolik mrtvých negativně zapůsobit na psychiku vojáků. A tým SG-1 netvořili jen dobře vycvičení vojáci, doktor Jackson byl konec konců vědec.
    "Carterová tvrdí, že ví co jsou zač," vyhnul se přímé odpovědi.
    "Dobrá. Teď ho vemte na ošetřovnu ať se na něj doktorka podívá. Zbytek probereme ve vhodnější chvíli." Pokynul jim k odchodu. Přesný čas připravované porady zatím nestanovil. Hodlal počkat.

    O necelé dvě hodiny už seděla celá pětice spolu s doktorkou Fraiserovou. Už dlouho neviděli tuhle menší brunetku takhle rozrušenou. Mluvila věcně, ale v hlase jí zazníval skrytý odpor. Když vypočítala kolik zranění utrpěl, zmlkla a ponechala slovo Denisovi.
    "Z toho mála, co mi řekl, tak mohu usuzovat, že přepadení základny přežili jen dva lidé. On a nějaký inženýr jménem Greg." začal rozvláčně.
    "Chcete říct, že tam zůstal ještě někdo další!" vypadlo rozhořčeně z Fraiserové.
    "Je pouhou ironií osudu, že ten muž zemřel akorát včera. Tihle dva vojáci, zůstali na planetě, aby případně pátrali po možných přeživších," nevnímal otázku a pokračoval v upřesnění předchozích slov.
    "Ale tu základnu přeci zničili skoro před měsícem!" namítnul O'Neill.
    "Tihle maníci rozhodně nebyli žádní amatéři. Pochybuju, že by se před nimi dokázali skrývat tak dlouho a pokud vezmeme v úvahu způsobená zranění, museli zatraceně dobře vědět, kde jsou. Takže otázkou zůstává, proč ho nezabili?" Přejel všechny přítomné, čekajíc ať už souhlasnou nebo nesouhlasnou reakci. Poslednímu kapitánovi věnoval tázavý pohled.
    "Myslíte, že by to mohl být špión?" zareagoval na plukovníkova slova generál Hammond.
    "To určitě ne pane!" vmísila se ihned doktorka.
    "Proč ne!" odsekl znovu O'Neil. Nezískal uspokojivé odpovědi, což bylo důvodem jeho trvale špatné nálady. A v případě špatné nálady, míval sklon k jízlivosti, ironii a hádkám.
    "Protože ta zranění, která utrpěl, jsou opravdu vážná. Mohu s jistotou říct, že kdyby jste ho nepřivedli, tak by za pár týdnů určitě zemřel na samotné následky!" zavrtěla nesouhlasně hlavou.
    "Myslím, že mám přijatelné vysvětlení," přerušil vznikající rozepři Denis Peterson.
    "Mluvte kapitáne!" vybídl ho generál.
    "Podle mých pozorování bych typoval, že šlo o jakou si hru na lovce a kořist," vynesl svou teorii na stůl.
    "Hru na lovce?" nevěřil svým uším Jack. Zkusil si živě představit, jak někoho loví pro zábavu. Nějak se nedokázal do takové situace patřičně vcítit, natož představit. Bohužel musel uznat, že to zní celkem logicky. S přihlédnutím k situaci.
    "To dává smysl," potvrdil nevyřčenou myšlenku Teal'c. "Pokud je skutečně lovili pro zábavu, nehodlali je zabít okamžitě." Našpulené rty a zamračený výraz, dával všem najevo názor jaffy tmavé pleti.
    "Přesně tak. Měli své zbraně seřízené na nižší účinnost, kterou sice nezabíjeli, ovšem působili dost nepříjemná zranění," učinil kapitán souhlasné gesto. Chvilku nikdo neříkal nic.
    "Majore, neříkala jste, že víte co jsou ti lidé zač?" promluvil po chvilce ticha generál Hammond. Neobvykle dlouhé ticho viselo nad celou místností. Blonďatá Samantha Carterová, měla nepřítomný pohled. Nevnímala rozhovor. V myšlenkách byla někde úplně jinde. Cítila znepokojení od prvních okamžiků nalezení Antuse Fergusona. Nedokázala přesně ukázat prstem, co je špatně. Přemýšlela příliš usilovně, takže generálovu otázku vůbec neslyšela.
    "Carterová?" strčil do ní O'Neill.
    "An..nno?" vrátila se zpět do reality.
    "Řekla jste, že víte co jsou ti vojáci zač!" zopakoval generálovu otázku.
    "Skutečně? Ach ano…, myslím…," vykoktala nervózně, stále překvapená načekaným vyrušením z hlubokého zamyšlení. Několikrát rychle zamrkala ve snaze rychleji reagovat.
    "Říkala jste určitě!" vyjel na ní znovu. Jenže něco v jejím výrazu, ho přimělo zkrotit svůj obvyklý temperament.
    "Ano. Tihle lidé…, nevím jak to říct. Oni nejsou tím na co vypadají. Podle uniforem patří… k císařským gardám," dokázala ze sebe vykoktat souvislejší odpověď.
    "Co myslíte tím, nejsou na co vypadají?" položil další otázku Hammond.
    "Já opravdu nevím, jak to popsat pane. Zkrátka jako by…. nebyli zcela skuteční," hledala správná slova, kterými by dokázala popsat svůj dojem z nepřátelských vojáků.
    "Tohle nám ještě chybělo," utrousil sarkasticky O'Neill. "Nepřítel, který není skutečný."
    "Zabili skoro 100 vojáků! Pořádně ozbrojených vojáků v řádně opevněné pozici. Víme, že základna padla pod pozemním útokem. Dost na to, abychom brali něco takového jako skutečnou hrozbu. Kromě toho konvenční zbraně proti jejich pancířům moc neúčinkují!" vložil svou poznámku Denis Peterson.
    "Jo. To je bohužel fakt," připustil neochotně.
    "Jejich pancíře dokáží částečně odolat i tyčovým zbraním," přihodil připomínku Teal'c.
    "Jo, máš pravdu Teal'cu," dal velitel SG-1 najevo další, nepříliš nadšený souhlas.

    Tyto události nastaly krátce po návratu SG-1 z poslední mise. Ve stejném složení zasedli k poradě pět dnů poté. Generál Hammond jako vždy v čele stolu. I přes kamennou tvář museli přítomní doslova cítit napětí, které držel uvnitř.
    "Nebudu to protahovat," prohlásil hned na úvod. "Tým SG-14 zmizel. Měli se před dvěma dny hlásit. Nepřišla žádná zpráva. Sonda neodhalila nic neobvyklého v blízkém okolí Brány."
    "Možná něco ruší přenos. Tahle civilizace je mnohem vyspělejší než naše. Mohou nějakým způsobem rušit příjem," nadhodila okamžitě Carterová. Dřív než něco stačil říct Denis Peterson.
    "Podle všeho jejich vysílačky přijímají signál. Ale oni neodpovídají na naše volání," dodal generál s povzdechem.
    "Možná nemohou odpovědět," přihodil Denis, jež jako první pochopil generálovu narážku.
    "Správně. Jejich vysílačky stále vysílají slabý rádiový signál. Zachytili jsme nějaké zvuky, které potvrzují naši teorii, ale jinak nic," upřesnil svou předchozí větu.
    "Major Graham není žádný zelenáč," nadhodil O'Neill zcela vážně.
    "Ne, to určitě není," přisvědčil Hammond souhlasně. "Otázkou zůstává co se s nimi stalo?"
    "Pak bychom měli jít na P8X-121 prověřit situaci pane!" chytil se okamžitě iniciativy. Potřeboval vzpruhu a taková mise, mohla zaplašit nepříjemné myšlenky, nebo ještě víc zhoršit musel neochotně připustit. Věřil v první možnost, proto dobrovolně přihlásil svůj tým k záchranné akci.
    "Souhlas. Dám Vám k dispozici ještě SG-2," přikývnul generál. Očekával plukovníkův souhlas, ještě než vyslovil předchozí poznámku.
    "Se vší úctou pane, bude lepší když záchranný tým bude co nejmenší. Nevíme na co tam můžeme narazit. Doporučuji nejdřív provést řádný průzkum, než zbytečně riskovat ztrátu dalšího týmu," ohradil se okamžitě O'Neill.
    "Dobrá," přikývnul generál po chvilce zvažování. "SG-2 zůstane v pohotovosti na základně. A teď další věc. Doktorko?" předal Fraiserové slovo.
    "Bohužel, jako by špatných zpráv nebylo málo, tak muž, kterého jste zachránili z P8X-125…," ztratila uprostřed věty náhle řeč.
    "Ano doktorko?" vyzval jí Jack, ačkoliv začínal pomalu chápat co chce přítomným sdělit.
    "On.., zkrátka není v silách naší lékařské vědy mu pomoci," nakrčila poraženecky ramena. Nerada přiznávala prohru, jenže použité zbraně napáchaly mnohem víc škody než čekala. Ani ne fyzická zranění, jako spíš samotný vedlejší účinek v podobě neznámého viru.
    "Jo a ti co by mohli, tak zůstávají mimo dosah. Ozvou se až sami budou chtít!" nechal slyšet O'Neill svůj osobní názor nijak neskrývající sarkasmus. Zachránili jediného přeživšího jenom proto, aby zjistili, že přišli pozdě. Zavrtěl hlavou nad ironií osudu.
    "Možná existuje jisté řešení," promluvil Denis Peterson.
    "Ano kapitáne?" vybídl ho generál ať pokračuje. Tenhle mladík míval často dobré nápady a nacházel skutečně netušené alternativy. Nikdy nelitoval své snahy udržet ho v projektu Stargate. I přes snahu někoho nahoře, musel přiznat.
    "Známe někoho, kdo ano," řekl trochu záhadně.
    "To možná ano, ale oni se k nám moc neznají," připomněl znovu O'Neill.
    "Já mám na mysli někoho jiného plukovníku!" usmál se záhadně. Dostal ten nápad krátce po návratu z P8X-125.
    "Ano? Koho?" nasadil další sarkastický výraz, kterým kapitána oblažil.
    "Určitě si vzpomínáte na tu ztracenou skupinu Císařských vědců," začal mluvit.
    "Brána k nim je odpojená!" namítla okamžitě Sam.
    "Určitě?" zvedl tázavě levé obočí.
    "Zkoušeli jsme to hned jak zmizel Hix," upozornila na zřejmou skutečnost.
    "Proč si myslíte, že jejich Brána bude opět aktivní?" tentokrát se vložil do debaty generál Hammond.
    "Protože Antus Ferguson hovořil o stanovišti s označením Beta 1. Podle všeho tam odešla většina personálu ještě před tím než začaly ty útoky."
    "Myslíte, že to může být…," zapřemýšlela Sam. Při pohledu na Denise Petersona zůstala trochu zaražená. Pracoval v SGC téměř rok, ale nikdy si neuvědomila během těch nespočetných porad jak vypadá. Vždycky obdivovala pronikavou inteligenci spojenou s technickou znalostí, jenže až teprve teď pochopila, že na něm obdivuje ještě něco jiného. Znělo to celé dost absurdně, ale líbil se jí. Proč si toho všimla teprve teď? Zatlačila myšlenku do pozadí, soustředíce plnou pozornost k tématu porady.
    "Zná adresu?" promluvil poprvé Daniel Jackson, sedící doposud mlčky. Šance, že by dokázali nebohému muži pomoci, nebo zajistit pomoc ho částečně vzpružila. Pohledem ulpěl u Denise. Čekal co řekne, pro podpoření vyslovené teorie.
    "Ne pane. Adresu znali pouze tři lidé. Admirál Hix a generál Kroden, ti odešli bránou pryč. Dále pak jistý kapitán Wotkins, který je mrtvý. Logicky vzato není pochyb, P7X-411"
    "Na tom něco je," připustil Daniel. Zážitek z P8X-125 vzal obvykle výmluvnému lingvistovi chuť do jakékoliv diskuse. Teď, když zasvitla jiskřička naděje, promluvil v kapitánův prospěch.
    "Naší prioritou zůstává nalezení SG-14!" připomněl svým lidem O'Neill.
    "Mě potřebovat nebudete! A myslím, že by bylo dobré, aby s nimi jednal někdo, koho už znají," předložil návrh a čekal, co generál řekne.
    "Souhlasím. Zkusíme co navrhuje kapitán Peterson," přikývl souhlasně Hammond.
    Porada skončila. Tým SG-1 byl připraven během necelé půlhodinky. Na Denisovu radu si každý vzal zakniktel. Generál jim ještě před odchodem popřál hodně štěstí. Čtveřice opustila základnu a prošla červí dírou na P8X-121. Generál přikázal vyčkat dalších 30minut než nechal otevřít znovu Bránu.
    Denis Peterson seděl u ovládacího stanoviště. Adresu zadával osobně. Podle posledního, co si pamatoval, mohli navázat kontakt pomocí sondy, kterou tam zanechali. Doufal, že má pravdu a Brána bude znovu zapojená. Samozřejmě jí mohli odpojit, hned jak zjistili možnou hrozbu, nebo hned jakmile poslední z nich prošel Bránou. Tyto možnosti zůstávaly. On sám nic neřekl nahlas před ostatními. Pohledem se doslova vpíjel do monitoru, který ukazoval jednotlivé symboly, jak naskakovaly.
    "Sedmý zámek zapadl!" vydechl očekáváním. V zápětí byl patřičně odměněn. Červí díra okamžitě naskočila. Pečlivě zakryl samolibý úsměv. Přesunul se k vedlejšímu počítači a zkoušel spojení. Zachycoval příjem sondy. Ovládání kamery pořád reagovalo na povely. Sonda evidentně stále stála v místě kde jí zanechali před odchodem. Během otáčení zachytil odlesk otevřené Brány.
    "Co je tohle?" ukázal najednou generál v jednom záběru.
    "Vypadá to na silové pole. Něco jako naše Iris," odhadoval situaci okamžitě.
    "Nikde nikdo není," zamumlal zamračeně.
    "Moment, zachycuji nějaký signál. Jde přes sondu. Zdroj nemohu určit. Možná čekají, co řekneme…," obrátil se na generála za sebou.
    "Dobrá. Mluvte!" pobídl ho.
    "Tady Denis Peterson, volám Alfu1! Slyšíte mě!" řekl do mikrofonu. Chvilku bylo ticho, pouze silný šum. Už chtěl žádost opakovat, když uslyšel konečně.
    "Zdravím vás Denisi, tady je Magnuson," dostal zpětnou odpověď. Hlas určitě patřil Magnusonovi. Vzpomínal si na něj velice dobře. Učinil souhlasné gesto směrem ke generálovi.
    "Potřeboval bych mluvit s profesorem Gosudarovem!" vyslovil další větu. Nastala chvilka nervózního ticha.
    "On… tu není," vypadlo z Magnusona po chvilce váhání. "Přepněte si na příjem našeho obrazu."
    "Aha. Kdo ho zastupuje? Předpokládám, že vy," nadhodil opatrně a současně zkoušel naladit signál jdoucí přes sondu. Chvilku trvalo než naladil správnou frekvenci.
    "Ne tak docela, ale v podstatě máte pravdu," přisvědčil trochu neochotně. "Máme tu jeden takový problém Magnusi," přešel rychle k věci.
    "Poslouchám." Obrazovka naposledy zablikala přičemž odhalila středně vysokého muže statnější postavy. Dobronzova osmahlou tváří, ze které ho sledovala dvojice černých oči.
    "Našli jsme Koloniální stanoviště Alfa2," začal obezřetně. Sledoval jak se zatváří. Měl výhodu, že on na rozdíl od něj mu neviděl do tváře.
    "Aha," trochu zrozpačitěl. Tvář se mu stáhla v dalším očekávání. Díky poslední zprávě ze základy získal jistou představu co asi našli.
    "Základna byla zničená," stále pozoroval výraz jeho tváře. Magnuson nic nepředstíral. Podle všeho musel vědět k čemu došlo.
    "O tom samozřejmě víme," přisvědčil zjevně neochotně. Základnu bránilo téměř sto těch nejlepších císařských vojáků. Jejich smrt poukázala výrazněji směrem k domácí hrozbě.
    "Zachránili jsme čirou náhodou jistého Antuse," nadhodil a čekal reakci.
    "Antuse? Antuse Fergusona?" nechtěl věřit vlastním uším. V duchu začal přemýšlet, jak sakra podá informaci o muži, jehož prohlásil za mrtvého. Osud si zvláštně pohrával. Na druhou stranu sdělit takovou zprávu nemusí být vůbec nepříjemné pomyslel. Nevěřícně zavrtěl hlavou.
    "Přesně tak se nám představil," přikývnul Denis.
    "To je….. to je ovšem dobrá zpráva!" řekl poněkud roztržitě. Posléze vše vysvětlil. "Podle poslední informace ze základny nikdo nepřežil. Tedy kapitán Wotkins předpokládal, že nikdo nepřežije. Včetně jeho samotného."
    "Bohužel to má menší háček," teď bylo na Denisovi, aby zrozpačitěl.
    "Očekával jsem ho," učinil Magnuson rukou jakési gesto. Už z nepřímého postupu lidí ze Země cosi tušil. I způsob jakým odhalili znovu aktivovanou Bránu.
    "Naše lékařská věda není s to vyléčit jeho zranění, ani odstranit ten virus z jeho těla," vysvětlil po kratičké úvaze.
    "No…, naštěstí tu admirál Hix vysadil dvacetičlennou skupinku specialistů. Mezi nimi i jednoho….., řekněme virologa." Při slově admirál pohlédl Denis znovu na generála. Dosud neříkal nic. Teď pouze cosi neurčitého zabručel. "Našel bych pro toho Chartoka i jiná přízviska, ale ve svém oboru je vynikající. Nesnesitelně arogantní, ale vynikající specialista! Nechápu jak s ním může jeho žena vydržet." Dodal závěrečnou, uštěpačnou poznámku, doplněnou zavrtěním hlavy.
    "Dobře. A zanechal admirál Hix také někoho s kým bychom mohli případně mluvit?" zkusil kout železo, dokud bylo žhavé. Přítomnost nové skupinky v něm vzbudila jiskřičku naděje. Možná všechno nebylo ztraceno.
    "Máte pravdu Denisi. Někoho takového tu skutečně zanechal." Magnuson se k jeho úlevě souhlasně usmál. Trošičku potuleně musel připustit.
    "Pak to bude zajisté prospěšné pro obě strany," zkusil opatrně.
    "Určitě ano. Pokud s ní budete chtít mluvit musíte přijít sem. Já pošlu našeho specialistu zase k vám." V jeho slovech byla patrná určitá opatrnost.
    Opět pohlédl směrem ke generálovi. Přerušil spojení, aby s ním mohl hovořit, aniž by je na druhé straně slyšeli. Generál neříkal chvíli nic. Pak přikývnul. Znovu otevřel kanál.
    "Souhlasíme s vaším návrhem. Takhle to bude asi nejlepší," přitakal majíc souhlas nadřízeného.
    "Dobře. Přesně hodinu po ukončení přenosu otevřeme znovu Bránu. Do té doby už bude náš člověk připraven. Jakmile projde Branou může přijít někdo od Vás. A Denisi? přijďte neozbrojen. Jsme přátelé." Poslední větu řekl zcela vážně a po ní ukončil spojení. Červí díra zmizela téměř ihned poté.
    "Vskutku zajímavé," utrousil generál Hammond po chvilce ticha.
    "To určitě ano pane," přisvědčil souhlasně. Očekával úplně jiný způsob komunikace. Způsob, kterým Magnuson zmínil zmizení profesora Gosudarova v něm vzbuzoval jisté znepokojení. Na druhé straně vše dopadlo zdánlivě dobře. Možná konečně dosáhnou určitého úspěchu.
    "Takže ten záhadný Hix byl nakonec admirál," zavrtěl generál nevěřícně hlavou. Něco takového mohl čekat.
    "Což dává některým z jeho výroků smysl. Evidentně chtěl svou hodnost skrýt a já už chápu proč." Obličej mladého kapitána se trochu rozzářil náhlým pochopením.
    "Vysvětlete kapitáne," vybídl nařízený mladíka k podrobnější analýze.
    "Z toho mála, co vím z naší předchozí návštěvy o Nové kolonii je, že mezi jejich nejvyšší vojenskou hodnost, patří právě admirál. Hodnost admirála nosí pouze jeden jediný. Z čehož logicky vyplývá, proč nám neřekl celou pravdu." Shrnul nasbírané informace do několika vět.
    "Jednoduše řečeno nám přeci jenom lhal, nebyl žádný vyslanec," konstatoval zamračeně generál.
    "Tak to není pane!" učinil nesouhlasné gesto. "On byl současně admirál i vyslanec. Dokázal všechno zabalit do úhledných dvojsmyslných vět. Jako nejvýše postavený vojenský velitel, pravděpodobně vedl misi, vedoucí k zprovoznění Hvězdné brány. Diplomacii bral možná trochu bokem, ale nějaká tam určitě byla. Jak už naznačila major Carterová neřekl nám spoustu věcí, ale na druhou stranu zase nelhal. Možná mlžil, ale nelhal."
    "Trochu mě znepokojuje, že ten jejich vůdce Gosudarov není k dispozici," přešel generál k jinému tématu očekávajíc vysvětlení.
    "Magnuson byl něco jako jeho pravá ruka. Nevypadal příliš bystře, ale měl něco do sebe," usoudil po pečlivém zvážení.
    "Což příliš neodpovídá tomu co jsem viděl," řekl mu bez obalu.
    "10 měsíců může být dlouhá doba pane. Mohlo se leccos změnit," namítnul s mírným úsměvem.
    "Pokud nám ovšem důvěřují. Tihle lidé z Nové kolonie k nám nemusí být tolik přátelští, jak bychom si přáli. Možná tahají za nitky z pozadí," uvažoval generál nahlas.
    "To je možné pane, ale možná taky ne. Ostatně podobné dilema máme například s Tokry," připomněl opatrně.
    "Tak se připravte! Za hodinu vyrazíte!" rozhodl nakonec.

Kapitola 09 - Usmíření

Císařská osada, stanoviště Beta 1. Hvězdný čas 2221.7,19
    Simon Ingirus měl toho rána jedno z nejlepších probuzení v životě. Od ono večera před čtyřmi dny, prošel jeho život podivnou změnou. Věci najednou dostaly naprosto netušený spád. Dost rychlý, aby sotva stačil na jednotlivé události reagovat. Hned jakmile zkontaktoval ošetřovnu utíkal jako o život s bezvládným tělem v náručí. Chvilku trvalo než našel ve tmě svůj osobní komunikátor. Zaslechl, jak Jenny něco nezřetelně zamumlala. Nevšímal si ničeho dokud nespatřil Ariel jak mu kyne ve dveřích nemocnice. Sama nemohla spát a také doufala, že to konečně brzy přijde. Těšila se na dítě, které nosila v sobě, jako jedinou připomínku neblaze zesnulého muže. Vběhl dovnitř. Opatrně položil Jenny na jedno bio-lůžko a odstoupil. Ariel ho chytila za zraněnou ruku. Chvilku si prohlížela rozříznuté zápěstí. Rychle sáhla po provizorním obvazu, který zručně omotala a stáhla čímž krvácení zcela zastavila. Sotva vnímal, jak řekla ať si sedne a zůstane v klidu. Posadila ho vedle a sama sklonila hlavu pozorně prohlížejíc obličej Jenny. Ta stále cosi nesrozumitelně mumlala. Chvěla se po celém těle, tvář nepřirozeně bledou s nezdravě žlutým odstínem. Doktorka přejížděla lékařským trimetrem po celém těle. Chvilku cosi připravovala v zadní části laboratoře. Konečně dorazila také Krystal. Xeno-bioložka hbitýma rukama vložila přípravek do hypospreje a aplikovala. Chvění ustalo. Převzala trimetr, přičemž zamračeně přejížděla, stejně jako před ní Ariel. Lehce do ní strčila lehce rukou. Ukázala na něho. Krystal beze slov obrátila pozornost k jeho zraněné ruce. Nevěděl proč, ale z téhle ženy měl trochu divný pocit. Vyzvala ho ať vstane a jde za ní. Z hlasu čišela chladná profesionalita, ale z pohledu čišelo něco trošičku jiného. V přední části nemocnice ho usadila do pohodlného křesla a ruku mu položila na podložku stolu. Trimetrem přejížděla přes otevřenou ránu.
    "Vypadá to čistě, žádná přeříznutá šlacha," konstatovala k vlastnímu uspokojení kladně. Vzala regenerátor do ruky. Přejížděla s ním přes rozříznutou ruku. Ucítil důvěrně známé pálení, jak se rána postupně zavírala a kůže zacelovala. Celý proces trval necelé dvě minuty. Když byla hotová, zkontrolovala všechno ještě jednou. Nezeptala se jak ke zranění přišel, za což byl jen rád. Určitě nechtěl slyšet další lekci bezpečnosti práce.
    "Tohle je opravdu zvláštní Krystal," slyšel Ariel mluvit zepředu ke své kolegyni v přední části nemocnice.
    "Ano vidím. Extrémně nízké hodnoty, ovšem žádný viditelný fyzický důvod. Žádné zranění. Celková slabost v globálním měřítku. Tohle je vskutku neobvyklé," reagovala aniž by dál vnímala jeho přítomnost. Zaujata problémem přestala brát mladého inženýra na vědomí. Přišla blíž k bio-lůžku s trimetrem v ruce.
    "Něco takového jsem u Chartoků dosud nikdy neviděla," zavrtěla Ariel hlavou.
    "Souhlasím. Vypadá to spíš jako důsledek nějakého obrovského šoku, když došlo k takovému celkovému oslabení," přemýšlela dál nahlas.
    "Možná. Jenže co ho způsobilo?" odpověděla jí zamyšleně. I ona zapomněla na Simona, který seděl trochu stranou kde opatrně rozevíral a svíral spravené zápěstí.
    "Zatraceně! Tihle Chartokové! Nikdo neví, co udělají zítra!" rozčilovala se Krystal. Ariel nasadila vážný výraz bez špetky obvyklého pobavení.
    "Myslím, že se nějakým způsobem pohádala se Susan!" promluvil poprvé za celou dobu. Konečně ho znovu zaznamenali.
    "Pohádala?" podívala se na něj Krystal. V těch šedých očích spatřil něco jako hrozbu.
    "Nevím to jistě," znejistěl. "Šel jsem kolem, když vyšla ze stanu. Chvilku po ní i Susan Arčrová. Ona….," znejistěl. Nechtěl uvést Susan do budoucího špatného světla.
    "A ona?" pobídla ho.
    "No…., ona vypadala….., skoro tak jako Jenny. Sotva stála na nohou…..a….a," zadrhnul, když ucítil ostrý pohled, netrpělivě čekající patřičnou odpověď. "Krystal, zaběhni k ní!" vysvobodila ho Ariel ze zajetí těch šedých očí. Chaocká žena pouze úsečně přikývla. Neuběhly ani další dvě minuty, když přinesla i Susan Arčrovou. Nesla jí jako by nic nevážila. Ve tváři znechucený výraz. Stejné příznaky. Tvář mnohem bledší oči napůl zavřené, pomalu zaschlé slzy v obličeji, chvějící se po celé těle.
    "Ty Chartocké experimenty!" odfrkla znechuceně. Zavrtěla hlavou, čímž dala najevo svůj názor na celou situaci.
    "Polož jí sem!" ukázala k druhému bio-lůžku. Sama nemohla cokoliv těžšího zvednout. Krystal učinila okamžitě oč byla požádána s lehkostí pro ni typickou. Cestou do laboratoře doslova probodávala Simona svým pohledem, jako by za vzniklou situaci mohl on. Nedokázal nijak odporovat, ani kdyby opravdu chtěl.
    "Děkuji poručíku. Můžete jít!" vyzvala ho chladným hlasem k odchodu.
Zmizel okamžitě, aniž by cokoliv řekl. Příliš dobře ho kapitán Wotkins před Krystal varoval. Tahle žena zažila něco hodně ošklivého po čem nenáviděla vlastní lidi, hlavně muže. K ostatním mužům se chovala chladně, ale většinou bez jakékoliv stopy zášti. Vzpomínal, když toto téma tenkrát nadhodil. Hlavní konstrukční inženýr si poprvé za celou dobu co znal, smutně povzdechl.
    "Víš Simone, tahle záležitost s Krystal je opravdová tragédie," povzdechl podruhé. Rozhlédl se kolem, zda-li jsou sami. "Teď mě dobře poslouchej. Znám Krystal už dlouhou dobu. Znám…, znal jsem jejího bratra Krystina, byl jeden z mých velmi blízkých přátel a také jsem znal jejího muže. Měli spolu dvě děti. Všechno vypadlo v pořádku. Veškeré obvyklé povinnosti byly splněny. Žádné další dítě neplánovali, jelikož byli spíše radikálové než tradicionalisté. Možná také proto, že Krystal měla takové ty ženské problémy, které není příliš vhodné rozebírat. Všechno vzalo nečekaný obrat asi před 11ti lety. Tenkrát jsem ještě netušil co ho to vlastně popadlo. Jediné co vím, že Krystal čekala třetí dítě. To dítě zemřelo při nečekaně komplikovaném porodu a ona málem s ním. On se doslova pomátl. Jediné na čem mu v té chvíli záleželo, byl jeho nenarozený syn. Díky svým kontaktům na vyšších místech, okamžitě zrušil jejich spojení a to bez jejího přímého souhlasu. Zašel tak daleko, že svou vlastní ženu kvůli tomu zapudil. Něco takového sice tradice povolují, ale on zašel ještě dál. Vyloučil jí z vlastního klanu a ve svém pomatení přesvědčoval všechny ostatní klany, aby nikde nenašla útočiště. Jednoduše řečeno, vyhodil ji na ulici, ačkoliv stále byla velice slabá. Zanechal jí bez domova. Dcera odešla tajně s ní. Pomáhala jí překonat nejtěžší období života. Dokonce vyhlásila krevní mstu vlastnímu klanu. Stala se vyvržencem, ale to pro ni vůbec nic neznamenalo. Až já je nakonec vytáhl z toho neutěšeného života. Přivedl ke skupině jedna, kde zůstávali pod ochranou rukou admirality. Krystal se z toho dostala, ale už nikdy nebyla taková jako dřív. Veškerou energii vložila do své přerušené práce," ukončil stárnoucí Chaocký kapitán své vyprávění.
    Vlastně ani sám nevěděl proč měl najednou nutkání svěřit se svému nejlepšímu žákovi. Obzvláště poté, co ho poslední nejlepší žák Burkus, tak neskutečně zklamal. Ne, Simonovi věřil daleko víc. Z důvodů, kterým nerozuměl ani on sám. Takhle se věci měly. Krystal pracovala s mimořádným zanícením. Byla daleko od všech možných starostí. Měla sebou dceru, jedinou skutečnou radost ze života. Zůstávala chladná vůči ostatním aspektům osobního života. Leitha, Krystalina dcera sice nezůstávala chladná, pouze opatrná k okolí. Byla stejně krásná, jako její matka, možná víc. Ztělesňovala veškeré, typicky Chaocké tělesné vlastnosti.
    Susan spatřil až ráno. Vypadala stále trochu přepadle, ale jinak zcela v pořádku. Když ho spatřila zamávala mu na pozdrav. Opětoval ho s úsměvem. Později, když pracoval na běžné údržbě raketoplánu za ním přišla. To bylo samo o sobě neobvyklé. Ta ostražitost, kterou často viděl v těch hnědých očí úplně zmizela. Slzy měla na krajíčku, když se k jeho nevýslovnému překvapení začala omlouvat. Trochu ho to zarazilo. Zkoušel omluvy přejít slovy, že není třeba. Ona na to nedbala a mluvila dál. Slzy jí už stékaly po tváři. Najednou pochopil, co se děje. Rychle přistoupil a objal ji. K jeho údivu se k němu přitiskla. Ruce měl špinavé, takže od původní myšlenky utřít jí slzy, musel záhy upustit. Když poslouchal co povídá, pochopil úplně mladou pilotku i její utrpení.
    Většinu toho co mu řekla si už vydedukoval. Smutně musel konstatovat. Kapitán Wotkins předal kromě poslední zprávy též jeden rozsáhlý soubor. Spis Susan Arčrové. Přečetl ho celý od začátku do konce. Pamatoval si každý aspekt spisu. Teprve tehdy pochopil, proč se k němu po oné události chovala tak chladně a ostražitě. Ze zprávy, kterou kapitán zanechal pochopil, že na něj spoléhá. Očekával vyřešení celého problému, ke kterému dodal veškeré možné podklady. Položil k němu základy, když oba dva poslal na deseti denní cestu raketoplánem. Při vzpomínce na čas strávený během cesty musel potlačit úsměv. Susan zůstávala zatraceně formální. Jediným ústupkem bylo, že odložili hodnosti a normálně si tykali. Nijak nezkoušela zapříst hovor a on sám nevěděl o čem by mohli mluvit. Zůstávala stále taková nepřístupná, vážná bez jediného úsměvu. Vypracovala jednoduchý režim. Každý spal 8 hodin a 16 hodin pracoval. Pokud sledování senzorů a pilotování bez potíží, patřilo k namáhavé práci. Jediným okamžikem, který nesmazatelně utkvěl v Simonově paměti, byl když Susan uvolnila pilotní křeslo, sklopila křeslo zbraňového stanoviště. Sundala si kabát uniformy a usnula. Trávil celé dlouhé minuty sledováním jejího obličeje. Znal každou linii tváře, která alespoň během spánku dostala uvolněný výraz.
    Teď měl její tvář zabořenou na rameni. Nejčastěji opakovala, že za to co se stalo Jenny může ona, díky vlastnímu paranoidnímu chování. Nakonec nezůstala v nemocnici. Naopak se probudila ve své posteli pod dohledem Leithy, dcery Krystal. Vystřídala svou matku v časných ranních hodinách. Krystal razantně zamítla jakékoliv návštěvy s tím, že Jenny teď potřebuje hlavně ticho, klid a žádné emocionální výlevy. Žádné prosby ani přemlouvání s ní vůbec nehnuly. K ukončení diskuse stačil vždy jeden, přísný pohled. Chaocká Xeno-bioložka pokaždé notnou chvíli trpělivě poslouchala než utnula hovor, končící pokaždé stejně. K obrovskému překvapení ucítil polibek na svých rtech. Poté druhý, přičemž z opatrnosti mírně poodstoupil. Potlačil náhlé polknutí. Viděl, cítil jak se k němu tiskne vlastním tělem. Vypadala příliš rozrušeně než aby mohl v dobré víře přijmout, co nabízela. S veškerou jemností, které by schopen jí odstrčil. Nepustil dokud nenašel něco čím mohl setřít šmouhu, kterou při náhodném pokusu setřít slzy udělal. Usmála se na něj. Pustila ho a odešla.
    Teď konečně věděl s naprostou jistotou, že to myslela vážně už tehdy. Důkaz ležel na dosah ruky. Susan ležela hned vedle něj. I ve spánku ho objímala. Ve tváři měla spokojený výraz. Ne jenom výraz extáze, když dosáhla vlastního vrcholu, ale opravdový, šťastný výraz. Ani on nebyl zklamán, připustil. Pod přísliby zázraků a odhalených tajemství, rozhodně musel uznat, že ani v nejmenším nepřeháněla. Tohle už nebyla ta uzavřená Susan, ale někdo opravdu nový. I on měl pocit, že splnil poslední přání svého velitele a pomohl nalézt této ženě znovu tu správnou cestu. Už nepřemýšlel proč právě on. Samotná myšlenka ztratila potřebnou důležitost. Odměna za vlastní úsilí opravdu stála. Hladil jí po jejích dlouhých vlasech. Neodpustil si poťouchle sjet rukou dolů a polaskat jedno ňadro, přičemž spokojeně zavrněla a úsměv se více rozšířil. Další milenecké hrátky přerušilo nečekaně rázné zaklepání. Znejistěl ale Susan zůstala naprosto klidná.
    "To bude Krystal s tou zatracenou injekcí," povzdechla. Vyzvala ke vstupu. A skutečně. Chaocká žena vešla do dveří. Šedýma očima zkoumala okolí. Simon najednou nevěděl, co dělat. Zato Susan nevypadala ani trochu nervózně. Poté co odhodila formálnost působila zcela uvolněným dojmem. Možná příliš uvolněným dojmem. K velkému překvapení odhrnula přikrývku, nahá vstala, protáhla se a přistoupila blíž ke Krystal. Nemohl si pomoci, zahlédl v těch chladných šedých očí něco jako záblesk, ocenění, možná i obdiv. Hyposprejem aplikovala připravenou látku.
    "Už je ráno děti, tak začněte vstávat!" řekla ve dveřích při odchodu. Susan hned jak zapadly dveře propadla nekontrolovatelnému smíchu, přičemž strhla i Simona.
    "Doufám, že na zítřek jsi připravená," začal hovor, zatím co hledal svou pracovní kombinézu.
    "A k čemu?" přistoupila k němu trochu blíž, aby sebrala vrchní část svých šatů. Během svého pohybu se nenuceně otřela o jeho ruku. Málem znovu skončili zpátky odkud vstali.
    "No přece k zítřejšímu letu," připomněl rutinní hlídkový let raketoplánem.
    "Ještě nevím, až co mi Krystal řekne," pokrčila lehce rameny.
    "Doufám, že tě pustí. Další let s Krystal bych nesnesl!" řekl trochu přiškrceným hlasem. Vzpomínka poslední průzkumné cesty zůstávala neobvykle živá. V duchu zavrtěl hlavou nad tím kolik má Chaocká žena vlastně talentů. Obsluhovala kormidlo, taktiku, i senzory s naprostou samozřejmostí typickou pro zkušené důstojníky ačkoliv ona nikdy neprošla žádným výcvikem. Zůstávalo záhadou kolik umí věcí. Našel během letu odvahu alespoň k jedné otázce. Odpověď nebyla přesně tím, co očekával, že uslyší. Skoro litoval, že vůbec promluvil.
    "Neboj, nenechám tě v jejich spárech," odpověděla škádlivě a stále ještě napůl oblečená se mu pověsila na krk a lehce ho políbila na rty. Pak už konečně oblékla vršek pracovní uniformy. "No pro všechny případy ti zkusím dát nějakou zálohu dopředu. Nejlépe ještě dnes," dodala ve dveřích s úsměvem, který v sobě nesl známky budoucího příslibu. Nepochyboval, že půjde o mimořádnou událost.
    Vyšel hned za ní v duchu spokojen s nadcházející situací. Svět toho rána najednou vypadal mnohem příznivěji než kdykoliv předtím. Zamířil ke svému nově vytvořenému pracovišti uvnitř jeskyně s bránou. Společně s Magnusonem dokončovali ochranný systém v okolí jeskynního komplexu, kam před deseti měsíci pod vedením, tehdy ještě profesora Gosudarova, přemístili hvězdnou Bránu. Zničení základny Alfa 2, Císařskými legiemi, vedlo k mnohem razantnějším krokům pro zajištění jeskyně a s ní i zabezpečení celé osady. Dvojité pásmo obrany, zajištěné sérií speciálních pastí, které navrhla Leitha. Podrobně prostudoval data, která mladá Chaocká specialistka předložila. Žasl nad propracovaností navrženého bezpečnostního systému. V jeskyni zatím nikdo nebyl. Zadal svůj bezpečnostní kód a vešel. Zahájil nejprve diagnostiku stávajícího systému. Každé ráno začínal diagnostikou. Šlo o rutinní, zažitý postup. Podnět k tomu dal kapitán Wotkins, krátce poté co po ukončení akademie, dostal umístění ke konstrukčnímu týmu v loděnicích základny 73. Porovnával práci Magnusona, ve snaze získat lepší pohled k problému. Stále nedosahoval potřebné úrovně císařského inženýra. Nemohl nepovzdechnout.
    Magnuson v ranních hodinách prováděl svou obvyklou obhlídku celé osady. S pečlivostí, jíž převzal od svého předchůdce a přítele Gosudarova kontroloval svěřený úsek velení i všech lidí svěřených do jeho péče. Vyžadovalo to hodně úsilí a též hodně zodpovědnosti. Naložil na svá bedra obtížný úkol. Úkol, který svědomitě plnil posledních devět měsíců. Simon začal bez něj v počátečních přípravách. Nečekal vůdce osady dříve než za hodinu. Dost času k tomu, aby stihnul obvyklou diagnostiku a provedl první kalibraci zdroje energie, který vyrobili před dvěma týdny. Bez dílny dost v ruce a nezbytných standartů provázejících výrobu. Už druhý den prováděli kalibraci, svého společného dítka. Připojil si svou diagnostickou soupravu ke generátoru. Zahájil předběžné ladění. Zdroj měl jak očekávali značné výchylky. V některých pásmech už dokázal Magnuson normalizovat hodnoty do přijatelných mezích. Zatím jenom Magnuson, nikoliv on. Porážku na poli svého působení bral jako výzvu. Byl sice konstrukční inženýr, ale Magnuson měl mnohem větší odbornou inženýrskou specializaci, takže v této záležitosti dominoval. Navíc už dokázal prvotní generátor dát dohromady sám. Možná s trochou pomoci od Gosudarova, ale veškeré zásluhy patřily právě jemu. Trpělivě pokračoval v měření. Zabral se do své práce, že přeslechl jak někdo vstoupil do jeskyně.
    Neviděl pobavený úsměv císařského inženýra. Simonova snaha dosáhnout kýženého výsledku nebyla jediná věc, která ho po ránu pobavila. Zahlédl Krystal mířící z nemocnice, přímo k Simonovu příbytku. Věděl o nějaké injekci, kterou měla připravenou pro mladou pilotku. Nijak nešťoural k čemu mezi ní a její spolubydlící došlo. O Jenifer Waitové slyšel leccos dalšího. Samozřejmě nezapomněl, jak mu pomohla s jeho nově získaným postavením. Zvláštní způsob, jakým prováděla praxi psycholožky, vyvolával spíš úsměv. Na druhou stranu, výsledky hovořily o správnosti jejího počínání. Z výrazu Chaocké ženy ani neměl zájem, aby ho uvedla do situace. Několik minut poté potkal náhodou znovu Krystal. Nevnímala ho, dokud nevstoupil do jejího zorného pole. Na tváři měla zvláštní úsměv. Úsměv, který u ní dosud nikdy neviděl. Nezmizel ani když už ho plně vnímala, což také nebylo obvyklé. Opětovala pozdrav, aniž by cokoliv dalšího řekla. Zamířila znovu do nemocnice. V posledních týdnech tam trávila stále víc času. Stále častěji se motala kolem doktorky Ariel Fergusonové. Jako matka dvou dětí, udělovala podle ní důležité rady o dětech. Svým vlastním způsobem, dirigovala ovdovělé lékařce život. Nikdy nezvýšila ani o trochu hlas, ačkoliv k tomu několikrát muselo být blízko. Pouhý chladný pohled, jež čišel z šedých očí stačil, aby se i on otřásl. Ariel od ní veškerou péči přijímala s útrpným pohledem dospívajícího dítěte. Navenek dělala všechno co Krystal řekla, ale v duchu si myslela své. Několikrát to sám viděl, když Chaocká žena nebyla v dohledu. Zato profesionální spolupráce obou žen přinesla řadu výsledků. Krystal procházela pod dohledem Ariel lékařskými kurzy. Xeno-biologie patřila k určité odnoži, spíše výzkumné laboratorní lékařské práci s různými terapeutickými aspekty. Určité základy měla, společně s vědeckým diplomem.
    Nemusel být žádný velký génius, aby si domyslel, co asi viděla. Alespoň jeden problém zmizel, ačkoliv určitě ne zcela obvyklou cestou. Osobně si mladého Koloniálního inženýra oblíbil, takže mu vůbec nezazlíval nadměrnou snaživost. Hlavně v oblasti strojního inženýrství. Dokázal vytvořit mnoho zázraků na papíře, ale samotná realizace už byla o něco slabší. Zcela úmyslně nechával svou práci otevřenou, čímž poskytl výtvor své práce volně přístupnou. Co zde dělal několikátý den, nebylo něco co nastudoval, ale získal zkušeností a zručnost, dlouholetou praxí. S určitou zvědavostí sledoval, jak dlouho bude Simonovi trvat než dosáhne prvního úspěchu. S vynaloženým úsilím určitě mnohem dřív než on sám. Odkašlal si, aby dal najevo svou přítomnost. Na rtech znovu zahrál úsměv, když spatřil ten provinilý výraz v jeho tváři. Nezlobil se. Už dlouhou dobu nebyl tím ambiciózním císařským inženýrem. Mávnul nad vším rukou a přidal ruku k dílu.

Kapitola 10 - Mikel

Koloniální vlajkový Dravec Oko 7Z, hvězdný čas 2221.7,20
    Mikel prošel skrz vytvořený portál ihned, jakmile pocítil návrat potřebného množství síly. Neměl sil na rozdávání, ale k úniku z toho pekla bohatě stačily. S povzdechem musel konstatovat, že bude muset spoustu věcí v brzké budoucnosti řešit. Doufal, že zaplatil dostatečnou cenu, aby to nezbytnosti stačilo. Zničili konce konců dílo, které vytvářel celá dlouhá století. I když, staletí v jeho případě, znamenalo dost relativní pojem. Nakonec přeci jen jeho strana poslala pomoc, tolik potřebnou k osvobození ze zatuchlého vězení. Nemohlo to být přímou cestou, takže přišla na řadu tolik oblíbená metoda klamání nepřítele. Ve skutečnosti druhá strana zahrála přesně jak chtěli, aniž by tušila, jakého velkého omylu se právě dopustila. Zabrali na předhozenou návnadu. S mírným pousmáním hodnotil celkové provedení. Velmi rafinované. Nyní se vrátil konečně zpátky, a už teď viděl, kolik práce ho čeká po krátké vynucené nepřítomnosti. Pomalinku sestavoval seznam věcí, jež musí prověřit, míst která musí navštívit. Seznam nabíral stále větší počet položek.
    Portál skončil přesně v místě, které vybral. Cesta netrvala příliš dlouho, zhruba necelou minutku. Měl trošičku problémy původně zaměřit daný cíl. Naštěstí loď zrovna neletěla světelnou rychlostí, ani nezůstala uvězněná v předem připravené anomální pasti. I pouhý let v pod-světelném režimu by v současnosti, znamenal značný problém v přesném zaměření. Naštěstí vlajkový Koloniální Dravec zůstával na orbitě, kolem jemu blíže neurčité hvězdy. Jaké nehrálo nijak závažnou roli. Rozhlédl se po místnosti. Bez problémů našel místo, kam vyložit svůj náklad. Tasha zůstávala stále v hlubokém bezvědomí Což bylo ve stávající situaci jenom dobře. Už podle toho co měla na sobě, by nechtěl být v její blízkosti, až přijde k sobě. Rozhodně nehodlal zůstat až přijde k sobě. Kromě spousty podlitin a viditelných krvavých jizev způsobených sečnými zbraněmi, nebyla nijak zvlášť zraněná. Tedy podle jeho měřítek. Z čeho měl větší obavy byla skutečnost, že převzal po nějakou dobu kontrolu nad jejím tělem. On sám neměl žádné morální zábrany, které by bránily v něčem takovém. Ostatně ona ho nechala, aby udělal co bude třeba.
    Trochu jí v rozhodování popostrčil a nechal mysl upadnout do bezvědomí. Poté už konečně mohl celou situaci zdárně vyřešit. Ne že by to snad bylo jednoduché, ale plán který v rychlosti sestrojil fungoval. Sice musel hodně improvizovat a několikrát unikl pouze o vlásek, ale povedlo se. Dokázal alespoň částečně napravit minulé škody v jednom světě. Posléze využil situace a zamířil k místu svého uvěznění. Přes celou řadu potíží dokázal, sám netušil jak, vybruslit ven, i když ne obvyklou cestou. Nic nešlo, jak mělo, ale s tím musel počítat. Během času stráveného Tashině těle měl možnost dokonale ohodnotit její fyzické dispozice. Odpovídaly sice jeho osobním odhadům, ale moci si je sám vyzkoušet, byla mimořádně zajímavá zkušenost. Přeci jen byl zvyklý na svůj vlastní způsob boje, takže se to neobešlo bez většího množství zranění. Naštěstí nešlo o niic vážného. Samozřejmě slíbil, že nebude zkoušet číst její myšlenky a alespoň v tomto bodě mohl s klidným svědomím říct, že uspěl. Pravda neřekl nic o svých plánech, poté co jí dostane ven. Nejspíš by nepochopila. Jemně jí položil na pohovku. S mírným úsměvem zhodnotil situaci, než přešel ke komunikačnímu panelu.
    "Kapitáne Tolkine, můžete za mnou prosím přijít!" řekl hned, jak otevřel kanál. Pravda komunikace zatím převážně nefungovala, dokonce samotný komunikační panel zůstával mimo provoz, ale s tím si vůbec nelámal hlavu.
    "Hned tam jdu!" uslyšel známý kapitánův hlas. Způsob, jakým dokázal zakrýt překvapení v hlase na něj udělal opravdu dojem. Celkově na něj vlajkový kapitán učinil mimořádný dojem. Alespoň jednou Tasha vybrala toho pravého. Teda, trochu ho sem podstrčil, když poznal, že Tashin tehdejší vlajkový kapitán, Diana Denverová nedokáže dál vykonávat svou funkci, ale jinak se víc neangažoval.
    Jonathan Tolkin ztuhnul, když uslyšel hlas v komunikaci. Vedle něj hlavní spojovací důstojník vrhla nevěřícný pohled na svůj panel. Komunikace ještě nefungovala kromě klíčových sekcí a signál přicházel odněkud z můstku. Oni netušili, komu hlas patří. On ano. Snažil se překonat onen pocit radosti, když ho uslyšel. Mikelův návrat mohl znamenat pouze jediné. Zaplašil jiskřičku pochybností a rázným krokem zamířil k Tashině kajutě vedle můstku. Musel se ze všech sil ovládat, aby neutíkal. Turbo-výtahem vyjel přímo na můstek. Druhá obvyklá cesta zatím zůstávala neprůchodná. Vešel do pracovny a odtud přímo do dveří kajuty velitele. Srdce mu poskočilo, když spatřil, jak leží na pohovce. Ve tváři bledá a nehybná. Mikel měl ovšem ve tváři spokojený úsměv, což ho uklidnilo. Levý koutek úst pobavením zaškubal, když viděl, jak je oblečená. Oblečení, které spíš odhalovalo než zakrývalo. Vrhnul tázací pohled k Mikelovi.
    "Moc nechybělo, aby nás popravili. Tihle lidé měli opravdu odporné zvyklosti. Naštěstí už jsem konečně trefil správné místo a dostal nás odtamtud," řekl úvodem s mírným pokrčením ramen.
    "Aha," přisvědčil. Podrobnosti znát nemusel. Vlastně ani nevěděl, zda o nějaké podrobnosti vůbec stojí. Pro něj byl nejdůležitější, návrat Tashy zpět na loď.
    "Musím říct, že za celou tu dobu jsem prošel skrz několik světů, které bych označil jako žumpu civilizace," pokračoval zamračeně. "A způsoby, jakým se tam chovají k ženám jsou opravdu otřesné."
    "To věřím," odpověděl nepřítomně a sklonil se nad Tashou. Ne snad že by Mikelovi nevěřil, ale přesto jemně stisknul místo nad zápěstím. Ucítil teplo i slabý puls. V duchu si oddechl. Trochu nervózně sledoval četná zranění po celém těle. Levé obočí šlo automaticky tázavě nahoru.
    "Bude lépe, když se neprobudí v tomhle stavu a takhle oblečená. Teď mě ovšem omluv. Musím si ještě s někým promluvit," poklepal kapitánovi lehce po rameni.
    Vyšel za dveří dřív než Tolkin stačil říct, že podpora života ani další systémy v této chodbě nefungují. Zarazil svou poznámku včas. Mikel už vyšel ze dveří. Ani nezpomalil. Osvětlení v chodbě, energetický rozvod včetně podpory života, všechno začalo najednou nabíhat. Pokrčil rameny. Nechápal sice jak, nebo proč, ale na tom konec konců nezáleželo. Patřilo to k jeho tajemstvím. Tajemstvím, která Tashu vždycky strašně rozčilovala. Přešel ke komunikačnímu panelu, aby zavolal doktorku Markusovou. Nechal Mikela, ať jde kam potřebuje jít. Pokud potřeboval něco zařídit, tak mu nemohl bránit. Ne snad, že by něco znamenalo, kdyby zkusil nějak zasáhnout. Chápal mnohem víc než otevřeně připustil. V Mikelově jednání byla jakási logika, ačkoliv ne vždy patrná prvním pohledem. Ze zamyšlení ho vytrhnul zvonek. Okamžitě otevřel. Primární počítačové jádro stále nefungovalo, takže dveře nereagovaly na hlasové otevírání.
Doktorka Markusová, vešla dovnitř s obavami ve tváři. Rukou jí pobídnul, ať rychleji vejde. Nechodila sem příliš často. Než začal cokoliv říkat, zaznamenala Tashu, jak leží na pohovce. To co měla na sobě by u ní za jiných okolností vzbudilo smích, ale ne teď. Spatřila svou velící důstojnici po deseti měsících ve stavu, mírně řečeno špatném. Přiklekla v ruce už okamžitě lékařský trimetr. Přejížděla po celém těle. Spousta tržných ran, několik zlomených žeber, vyhozená ruka otřes mozku, relativně nic vážného. Spolkla veškeré otázky, jak přišla k takovým ošklivým zraněním.
    "Pomozte mi to s ní sundat!" přikázala kapitánovi a převzala vedení celé situace. Tolkin mlčky dělal všechno co chtěla. Teď když věděl, že Tasha bude v pořádku nemohl zabránit pobavenému zajiskření v očích. Samozřejmě vždy doktorce za zády. Posléze ho poslala pryč a sama začala svou práci.
    Mikel pokračoval nepřítomně chodbou, sjel výtahem o patro níž a znovu totéž opakoval. Potřeboval trochu času k přemýšlení. Musel vyjasnit jednu věc. Udělat tečku za svou existencí v jedné konkrétní realitě. Jak procházel palubami, světla před ním se rozsvěcovala, podpora života naskakovala, aniž by si to nějak uvědomoval. Konečně dorazil ke zmíněnému cíli. Prošel skrz šest palub než dorazil sem. Dveře se před ním automaticky otevřely. Zaznamenal přítomnost mladého zdravotníka. Gestem ho poslal ven. Beze slova odešel, aniž by věnoval příchozímu jediný pohled. Ani nezaznamenal jeho přítomnost. Mikel Zhodnotil v tichosti situaci. Celkem tři členové SG-1 leželi v provizorním pokoji. Mohutný hromotluk černé pleti se zlatým symbolem na čele. Vedle něj už zaznamenal Jacka O'Neilla. S úsměvem přiklekl. Lehce poklepal plukovníkovi po rameni. Zamručel a pohnul sebou. Začal přicházet k sobě. Nebylo to pro dotyčného nijak příjemné. Hlavu měl jak střep, ale slyšel nějaký povědomý hlas, který ho volal skrz tu mlhu. Otevřel oči. Zamrkal, protože viděl jen nějakou rozmazanou černou šmouhu.
    "Jacku!" slyšel znovu známý hlas. Z ostatních mu tak říkal jen Daniel, ale tomu hlas určitě nepatřil. Přesto věděl, že hlas odněkud určitě dobře znát.
    "Sakra," bylo první co ze sebe vypravil. Zkusil se zvednout na loktech. Chvilku trvalo než konečně dokázal alespoň takový jednoduchý úkon. Najednou poznal kdo před ním sedí.
    "Nazdar Jacku!" pozdravil ho s úsměvem.
    "Mikele? Co tu sakra děláš?" náhlý šok způsobil, že najednou byla jeho mysl opět bdělá.
    "Zaskočil jsem na kus řeči," odpověděl tím nedbalým tónem, u něj tolik proslaveným.
    "Kde je Carterová?" vyhrkl když zjistil že tu je pouze on Teal'c a Daniel. Už chtěl vstát, ale Mikel ho rychle zarazil.
    "Je v pořádku Jacku," ujistil ho.
    "Opravdu?" vzhlédl nedůvěřivě.
    "Pokud to opravdu musíš vědět, tak je hned ve vedlejší místnosti," pronesl s povzdechem.
    "Chci jí vidět!" zůstával neústupný.
    "Aha, takže ani ty mi nevěříš? No přesvědč se sám," vyzval ho. Sledoval plukovníkův pokus. Zvedl se, ale vzápětí s bolestným heknutím, upadl zpět na postel.
    "Co to sakra je!" ucedil skrz zaťaté zuby.
"Účinky šokového výboje trvají nějakých 12 hodin. Tenhle byl trochu silnější, takže bych typoval na 24hodin. A ty ještě neuplynuly," vysvětlil s neskrývaným pobavením.
    "Tak mi sakra řekni, jak na tom je!" trval na svém. Dobře si pamatoval výboj energie, který jí ožehl, ale nic dalšího.
    "Pokud tě to potěší, tak tam je její otec. Dostane se z toho!" ujistil ho znovu.
    "Cože? Jacob je tady taky?" snažil se rychle vstřebat další nečekanou skutečnost.
    "Správně. A ještě tuším někdo z té vaší SG-14. Nějaká poručík Astorová," doplnil zbytek.
    "Zatraceně a co ostatní!" už když promluvil věděl jakou odpověď dostane. Mikel pouze pokrčil neurčitě rameny.
    "Mám málo času Jacku. Takže tě požádám o jednu věc. Vyřiď Denisovi, že se vrátím. Nevím přesně kdy, kolik času mi zabere tenhle blázinec, ale vrátím se." V duchu vyškrtl první bod z dlouhého seznamu.
    "Aha," přitakal. "A mimochodem, kam jsi….," zkusil ihned vyzvídat dokud mohl.

"Vlastně zmizel?" dokončil větu za něj. "To bys nikdy nepochopil! Mohu jen říct, že jsem neodešel z vlastní vůle," sklonil se k němu blíž a poslední slova skoro zašeptal. Bez dalších slov vyšel ze dveří.

    Jacob Carter ve vedlejší místnosti, sledoval silně znepokojeně svou jedinou dceru, jak leží na lůžku. Obvaz, alespoň tak to vypadlo ovazoval zraněný bok. Pokrýval polovinu horní části těla, zakrýval prsa a větší část hrudníku. Pravá ruka na tom, byla mnohem hůř, skoro o ní přišla. Měla jí znehybněnou až k loktu tím samým obvazem. Neměl svou rukavici, takže nemohl nic udělat. Musel spoléhat na tyto lidi. Navíc si nebyl jistý, zda-li by tady schopnosti Selmak vůbec stačily. Zranění vypadlo opravdu ošklivě. K tomu navíc ten šokový výboj rozhodně nepomohl. Ujistili ho několikrát, že bude v pořádku. Ošetřovna neměla dost energie k potřebnému složitému zákroku, ale udělali všechno pro to, aby přežila. Pouze potrvá nějaký čas než přijde k sobě. Jack O'Neill už zde byl, ale komandér Ostlinová s ním brzy vyrazila dveře. Nechala sedět u lůžka pouze jeho. Přisedl blíž, tak jako už za poslední hodiny mnohokrát. Vzal lehce její ruku do svých dlaní. Potlačil ony možné výčitky svědomí, které ho pronásledovaly. Měl na toto téma se Selmak dlouhou rozpravu.
    Upřeně hleděl do tváře své dcery. K jeho vlastnímu překvapení sebou lehce trhla. Ucítil stisk na své ruce. Dveře za ním zasyčely, jak někdo vešel. Skoro vyskočil z kůže. Vejít bez vyzvání mohla pouze jediná osoba. Musela vědět, že Sam přichází k sobě. V duchu si vynadal za svou vlastní nevšímavost. Zařízení, které měla na obou spáncích začalo blikat modře. Znovu sebou trhla. Tentokrát byl pohyb provázen slabým vzdechem. Pomalu otvírala oči.Už nějaký čas vnímala skrz mlhu kolem sebe pohyb. Stejně tak i skutečnost, že jí někdo stisknul jemně ruku. Což mělo za následek rychlejší uvědomování okolního světa, následované procitnutím. Když otevřela oči překvapeně hleděla kdo u ní sedí. Někdo koho by tu rozhodně nečekala. Ne snad že by nebyla ráda, že vidí svého otce, ale připadalo jí to jako nějaká halucinace.
    "Tati?" vydala sotva zašeptání.
    "Ano, jsem tady Sam," promluvil čímž potvrdil, že je přinejmenším skutečný.
    "To vidím…, ale kde to jsme?" řekla už o něco silnějším hlasem.
    "Jsme na Koloniální lodi," vysvětlil jí s úsměvem.
    "A jak…..," chtěla se pohnout pravou paží, jenže nic se nestalo. Teprve za okamžik zjistila, že má přes hruď obvaz a pravou ruku vůbec necítí.
    "Byli jste v nesprávnou chvíli na nesprávném místě," zaslechla ženský hlas kdesi za svým otcem. Žena v pozadí se naklonila blíž, aby si jí mohla pořádně prohlédnout. Vypadala sice na první pohled lidsky, ale ty temně modré oči, vylučovaly jakoukoliv další podobnost.
    "Ano, to je opravdu trefné," přisvědčil Jacob. "Zato oni byli ve správnou chvíli na správném místě. Což o mě říct nejde."
    "A co ostatní?" vyzvídala pohybujíc se na samém pokraji vědomí.
    "Myslíš Jacka?" usmál se. "Ten už tady několikrát byl i Daniel a Teal'c."
    "A co se vlastně stalo?" chtěla znát podrobnosti.
    "No to je na dlouhé povídání," snažil nějakým způsobem odbýt další otázky
    "Ty někam spěcháš?" překvapila ho nečekanou otázkou.
    "Teď musíš odpočívat Sam," přerušil proud dalších otázek.
    "A co SG-14?" pokračovala jako by ho neslyšela. Oba dva si vyměnili mezi sebou pohledy a Ostlinová kývnula.
    "Když mi slíbíš, že pak budeš odpočívat, řeknu ti co se stalo s SG-14. Platí?" v duchu doufal, že na to skočí. Tragédie SG-14 byla naštěstí krátká.
    "Slibuju," přisvědčila slabým hlasem.
    "Z SG-14 přežila pouze poručík Astorová. Pořádali na ně něco jako lov. Majora Grahama dostali těsně před tím, než ho záchranný tým vytáhl z vrcholku skály. Astorovou zachránili včas. A hned po nich i vás čtyři. Už vás totiž stačili obklíčit, než stačili vyslat z raketoplánu šokovou vlnu. Zasáhla všechny, které měla ale i ty které neměla. Pak záchranný tým, tady komandéra Ostlinové, vytáhnul vás čtyři a dopravil až sem," dokončil ve vší stručnosti celý příběh a ještě něco navrch. Pomlčel o některých skutečnostech zajetí SG-14. O způsobu, kterým je mučili a v případě Astorové i něco horšího. Žádnou zmínku o přítomnosti neznámých útočníků, kteří přerušili podepsání smlouvy s Denosiany. Neříkal nic o jejím zranění, jak ho Selmak pečlivě nabádala. Zatím zůstávala v pozadí. Nechávala ve všem jednat Jacoba.
    "Dobře," bylo poslední co řekla. Pak už zůstala bez dalších řečí ležet. Viděla jak se nad ní žena sklání. Něco měla v ruce. Přiložila to k jejímu krku. Povzbudivě se na ní usmála. Slabé píchnutí následované zasyčení hypospreje. Mysl pomalu odplouvala někam pryč. Víčka byla stále těžší až konečně upadla do opravdového spánku.
    Tmavě modré oči komandéra Ostlinové soucitně sledovali usínající blondýnku. Poplácala povzbudivě Jacoba po rameni. S povzdechem odešel. Na rozdíl od Jacka získal díky svému spojení určitý cit pro diplomatické jednání. Poznal kdy má odejít. Zde už nebyl nic platný. Sam konečně spala a co víc, zůstala v nejlepších rukou. Zůstal velice vděčný těmhle lidem. Najednou byl rád, že do nich narazil a přivedl je sem. Zničená loď byla jen malou cenou za záchranu Sam. Sotva vyšel ze dveří přisedla na jeho místo ona. S úsměvem pohladila Sam po tváři. Měla zatracené štěstí. Zřejmě vyjde z toho všeho mnohem lépe než druhá žena z SG-14. Její otec řekl pouhý zlomek celé pravdy o zkáze SG-14. Značně zkrácenou verzi. Miriam Ostlinová se v duchu vrátila zpět k předchozím událostem.
    Do hlavního hangáru museli vejít oblečení rovnou v přiléhavých bojových pancířích, nahrazující současně skafandry. Tlak zůstával i přes postupující opravy nestálý. Podpora života nefungovala. Opravářské čety vyprostili jeden zázračně nepoškozený bojový raketoplán. Možná díky své bytelné konstrukci přečkal, celý poškrábaný s pomačkaným plátováním, zato plně funkčním. Kromě dvou pilotů, vzala průzkumný dvanácti členný tým. Sama netušila proč své lidi pořádně vyzbrojila pro pouhou průzkumnou misi. Bojový raketoplán sloužil k rychlým misím, vybavený jedním vrhačem torpéd a čtveřicí středně těžkých iontových kanónů. Loď opustili bez dalších potíží. Respektive žádný systém bojového člunu neselhal, ani nevykazoval poškození. Střemhlavým letem překonali vrchní atmosféru. Jediný kdo nevypadal během letu dobře byla Gandir. Tvář Chaocké zdravotnice poslané doktorkou Markusovou dostala nepřirozeně bledý nádech. Přesto neřekla jediné slovo. Jakmile vstoupili do nižších vrstev atmosféry zahájila skenování. Loď přešla do mnohem klidnějšího letu. Pomalý sestup kvůli zamaskování, ve snaze zabránit předčasnému odhalení. Zamračeně sledovala bio-senzory. Zamračila se ještě víc. Hodnoty dvou známek života odpovídaly druhu, který sice znala, ale poznala pouze jediného příslušníka. Zbytek nedokázala odfiltrovat přesně. Zaznamenala určitou podobnost s lékařskou databází, ale nic průkazného.
    "Zaznamenávám dvě lidské známky života," pronesla hned jakmile získala přesné měření. "Slábnou," doplnila pro informaci. Nemusela říkat nic dalšího. Komandér Ostlinová už zaměřovala senzory postupně dostávající obraz dvou udaných životů. Vzdálenost od sebe činila skoro 20 kilometrů. První značně slábnoucí v blízkosti skalnatého vrcholku místního pohoří. Druhá uprostřed lesa, kde nedokázala dostat přesný obraz.
    "Zaměřte tyto souřadnice, rychle!" vyštěkla směrem do pilotní kabiny. Raketoplán začal prudce klesat na plný bojový výkon.
    "Harisi, Woodene!" Vybrala bez rozmyšlení dva členy týmu. "Tady seskočíte a zajistíte cíl jedna!" V blízkosti nezaznamenávaly senzory nikoho dalšího. Zato u druhého už ano. Proto si ponechala většinu výsadku u sebe.
    "Rozumíme!" přikývli sborem.
    Raketoplán v přesně stanoveném místě během třiceti vteřin zpomalil. Oba členové bezpečnostního týmu vyskočili z výšky sotva pěti set metrů. Antigravitační jednotky zpomalily jejich pád do obyčejného seskoku. Zbraně těsně před seskokem pevně zajistili v pouzdrech, pověšených přes záda. Rychlými přískoky, utíkali k určenému místu, pomáhajíc si v navigaci příručními trimetry. Zbytek týmu vyskočil z raketoplánu sotva přistál. Ještě než přistáli Miriam bezpečně identifikovala cíl. Podle Gandir jím byla lidská žena. A za ní ozbrojení pronásledovatelé. Napočítala jich kolem stovky. Už podle bližších snímcích svraštila obočí. Tmavovlasá žena, sotva oblečená, evidentně i bez bot, utíkala před pronásledovateli, kteří ji museli brzy dohnat. Něco zde nehrálo. Slabá vrstva sněhu, teplota několik stupňů pod bodem mrazu. Nastavila svůj oblek na ochranné maskování. Rukou rozdělila své lidi do pozic. Naštěstí utíkala akorát k menšímu průsmyku, takže svou skupinu rozdělila, aby obsadili příhodné pozice. Sama vyrazila středem. Triedrem konečně spatřila k smrti vyděšenou tvář, plnou zoufalství. Spatřila pronásledovatele zkusila utíkat dál. Zakopla. Znovu vstala kulhající přímo k nim. Pronásledovatelé stahovali smyčku kolem. Už museli být na dostřel svých zbraní. Několik úmyslně nepřesných výstřelů, pobídlo k dalšímu pohybu.
    Visela pohledem na blížící neznámé. V duchu ji pobízela ke spěchu. Nemohla předčasně opustit úkryt. Zbývalo pár desítek metrů. Skoro ji měli. Zatím nestříleli, což bylo divné. Mohli ji snadno zabít, ale oni místo toho pouze stále více svírali smyčku. Konečně vběhla do průsmyku. Nebylo kam utéct. Zůstala v pasti. Miriam Ostlinová pevněji sevřela svou zbraň. Rychle opustila dosavadní úkryt. Nepříliš šetrně strhla ženu do příkopu. Maskování zmizelo, hned jak učinila pohyb. Zato pozvedla zbraň a stiskla spoušť. Svištivý zvuk útočné pušku YK-71 nastavené v plně automatickém režimu s mírně vysunutou hlavní pro zvýšení účinnosti. Smrtící výkřik a ne jeden proříznul studený vzduch. Půl tuctu vojáků padlo k zemi. Okamžitě obrátila hlaveň o 180 stupňů. Vystřelila znovu se stejným účinkem. V odpověď zazněla první střelba. Bleskově odmaskovaní členové útočného týmu opustili své úkryty. S efektivitou získanou dlouholetou praxí spustili palebnou přehradu. Nepřátelé na vrcholcích kopců padali k zemi jeden po druhém překvapení náhlým krupobitím střel. Ti co zůstávali víc vzadu nedopadli o mnoho lépe. Vysoký rozptyl zbraní umožňoval osmi členům elitní jednotky, čtveřici z každé strany, plnou kontrolu nad situací. Ze stovky nepřátel zůstala během necelé minuty pouhá hrstka přeživších rychle mizejících v řídkém lesním porostu. Výstřely ze zbraní naposledy protnuly vzduch. Mávnutím ruky svolala své lidi k sobě. Konečně měla čas věnovat zachráněné potřebnou pozornost. Vypadala pořád vyděšeně, ale očima přejížděla po neznámých zachráncích, jejichž bílé oděvy najednou změnili barvu zpět na kovově šedou.
    "Jsem komandér Miriam Ostlinová, z Koloniální lodi Oko 7Z!" promluvila k ní poprvé.
    "As…torová, poručík… Astorová…..," vypravila ze sebe chvějící zimou.
    "Nebojte se, pomůžeme vám," řekla klidně. Vzala ji do náruče a nesla k raketoplánu. Vůbec neprotestovala. Ztěžka oddechovala po dlouhém běhu a třásla se zimou. Neměla sílu bránit se.

Kapitola 11 - Probuzení

Hvězdný čas: 2221.7,22. Hvězdná základna 79
    Jack Hix přecházel v hlavním doku. Očekával návrat Jesiky. Věděl příliš dobře k čemu došlo během zasedání rady, ale to teď nehrálo žádnou roli. V duchu souhlasil s tím co udělala, i když pro většinu rady starších, zůstávalo řešení zcela nepřístojné. Jenže ona využila své právo, místo pro ně logického rozhodnutí. Učinila, co opravdu potřebovala učinit. Konec konců on sám k tomu dal nepřímo souhlas, když Jesice ukázal svou automatickou pistoli. Zdánlivá starožitnost, kterou Mikel zanechal po svém odchodu. Brzy pochopil, že nejde o pouhý výstřelek, nýbrž o moderní, víceúčelovou zbraň s ohromným potenciálem, která pouze vypadala jako historický kousek vojenské epochy. Inspiroval svou zástupkyni k mimořádně důmyslnému plánu. Generál Brown už v současnosti nepředstavoval důležitou figurku ve hře. Vzpomněl na okamžik, kdy s ním ještě před několika dny hovořil. Vypadal tak jako vždy. Stejně klidný a sebejistý. Když k němu přišel nevěnoval mu ani pohled. Chvilku trvalo než ho přeci jen vzal na vědomí a započal rozhovor.
    "Proč jsi to udělal Jeffe?" promluvil k němu v okamžiku, kdy si byl naprosto jistý že ho už vnímá.
    "Mám své vlastní ambice Jacku. Něco, čeho ty nejsi schopen. Zůstávaš ve stínu svého velkého předchůdce. V mých plánech rozhodně nefiguruješ!" promluvil až po chvilce ticha.
    "Myslíš ten nesmysl, který tolik povzbudil Chaoky?" řekl s mírným úsměvem.
    "Dost na to, aby odstranili stávající neschopné vedení," pokrčil neurčitě rameny.
    "Kdo to vlastně vymyslel?" nadhodil nenápadnou zvídavou otázku.
    "Už ani nevím," pokrčil rameny. Byl příliš chytrý, než aby cokoliv prozradil o svých tajných spojencích, nebo naopak doopravdy nevěděl.
    "Byl jsi ochoten učinit pro to všechno?" udržoval iniciativu dialogu.
    "Kdybych nebyl, tak bych se do toho nepouštěl. Není logické jít do velikého plánu bez potřebného odhodlání!" Ucedil skrz zuby.
    "Takže to s Jesikou byla jen hra?" pobídnul ho k dalšímu hovoru.
    "Ty jsi opravdu tak průhledný Jacku!" zavrtěl samolibě hlavou. "Přesně tuhle otázku bych očekával od každého druhého. Ne od někoho, kdo stojí v samotném čele! Nejsi hoden stát v čele Nové kolonie!" vmetl okamžitě nadřízenému do tváře.
    "Celých 15 let jsi klamal svou ženu, nebo to začalo přeci jen trochu jinak?" pokračoval aniž by vnímal pohrdání v hlase druhého muže. "Já ti řeknu, jak to bylo. Ona byla mým zástupcem. Ve funkci, kterou jsi sám chtěl získat pro své záměry. Jenže jsi byl až jako druhý o kom jsem uvažoval. Proto jsi udělal vše pro to, abys jí získal. Tvým jediným cílem bylo odstranit jí z funkce naprosto nenápadně a přirozeně. Tak aby nikdo nepojal podezření. Jenže jsi zapomněl na jednu dosti podstatnou věc." Na chvilku se odmlčel, jenže on nepoložil otázku, která se nabízela. "Ona nechtěla. Možná jsi dokázal uplatnit svůj vliv, ale i ona uměla něco, cos nedokázal."
    "Opravdu?" vzhlédl se zájmem.
    "Dokázala ovládnout své tělesné funkce natolik, aby nemohlo dojít k tomu o cos celou dobu usiloval. Ne ani tak kvůli tomu, co by v samotném důsledku přišlo, ale znamenalo by to konec její kariéry. To nechtěla připustit. Jedinou věc, kterou měla ráda víc než tebe," vytáhl první část konečně ven.
    "Zajímavé. Což by leccos vysvětlovalo," utrousil sarkasticky, ale v duchu si tuto cennou informaci řádně uložil pro budoucí potřeby. Způsob jakým vyklouzla ze smrtelné pasti, zůstával zatím záhadou. Ovšem podruhé nic takového nedovolí. Udělá co musí, nejlépe osobně.
    "No, a když tvé plány začaly nabírat potřebné obrátky, tak jsi musel přikročit k násilnému řešení. Přesněji řečeno k likvidaci jí samotné," doplnil zbytek.
    "Nic z toho mi nedokážou," reagoval sebevědomě. Necítil žádné pochybnosti. Ani když Walxin zajal jeho loď. Předurčení, osud k němuž směřoval, nemohlo absolutně nic zastavit. Walxin s Hixem představovali pouhou bezvýznamnou překážku.
    "Možná nebudou potřebovat. Existují i jiné možnosti, ke kterým lze sáhnout," zkusil jemně zahrozit. Během rozhovoru nenápadně sondoval generálovu mysl. Už z dosavadního chování získal pocit, že není zcela v pořádku. Veškeré zkoumání potvrzovalo původní dojem.
    "To můžeš zkoušet na někoho jiného! Rada k ničemu takovému nepřistoupí! A i kdyby! Nic nenajdou!" trval na svém. Nemusel být ani natolik sebevědomý, aby dopředu znal rozhodnutí rady starších.
    "Možná nebude třeba o něčem takovém uvažovat. Samozřejmě je možné přistoupit na určitý kompromis," navrhnul obezřetně.
    "Ano? A co za to budeš chtít?" očekával co bude chtít vědět.
    "Chci informace o Bratrstvu oceli," nadhodil svou nabídku. Reakcí byl pouze smích. Což znamenalo jediné, zásah do černého.
    "Ne Jacku! Za tuhle informaci mi nemůžeš nikdy dost nabídnout!" odpověděl stále se smějící.
    "Škoda. Pak pro tebe nemohu nic udělat," pokrčil rameny. Zatvářil se úmyslně zklamaně, ale právě získal informaci, kterou potřeboval. Bratrstvo oceli nebyl jen pouhý mýtus, jak si všichni mysleli.
    "O mě se nemusíš starat, já z toho vyklouznu, kdykoliv budu chtít. Rada mi nic nemůže dokázat," tvrdil i nadále sebevědomým tónem, plným pohrdání.
    "Jak chceš. Pokud jsi tohoto názoru, pak věř, že nemohu a ani nebudu bránit tvé popravě!" dodal mrazivým tónem. Už nebylo potřeba žádného zastrašování ani dalšího dialogu. Pouze nechtěl vzbudit sebemenší podezření, proto udržoval směr hovoru.
    "Vím příliš mnoho než aby mě popravili Jacku. Rada k něčemu takovému nikdy nepřistoupí," opakoval stále tou sebejistou arogancí.
    "Nebuď si tak sebejistý. Jediné co víš, aby to stálo za záchranu tvého života, je informace o Bratrstvu oceli. Nic dalšího nemá pro mě velký význam. A navíc samotné informace, které bys mohl poskytnout nemají v současnosti důležitou hodnotu. Mám konec konců Walxina. On mi zjistí, co potřebuji," ujistil ho ale sám nevěřil v účinek svých slov. Pokrčil pouze rameny a vešel pomalu do dveří. Pečlivě zakryl mírný spokojený úsměv.
    "Uvidíme!" odfrknul pohrdavě nad poslední větou. "Máš ještě další otázky?"
    "Jen jednu věc," slabě přikývnul.
    "Poslouchám," učinil stejné gesto.
    "Víš, přemýšlím o tvých ambicích," začal rozvláčným tónem. Očekával smích, který přišel hned, jakmile dokončil větu. Velmi netypická reakce u Chartoků. Jeff Brown evidentně překročil onen pomyslný práh obvyklé příčetnosti a vstoupil do nového světa, kde už nebyl Chartokem. Mohlo jít též o jistý druh, uměle vyvolaného šílenství, přišla Hixovi na mysl druhá možnost. Každopádně jeho chování neodpovídalo typickému vzoru. Přistoupil k němu blíž. "Přemýšlím, zda ambice o nichž hovoříš jsou skutečně tvé! Zda pochází skutečně od tebe, či od někoho úplně jiného," zašeptal polohlasem. Na nic dalšího nečekal. Vyšel rychle ze dveří, dřív než přišla jakákoliv další reakce.
    Teď nastal konec. Sebevědomý generál Jeff Brown skončil s kulkou v hlavě. Nešlo o pomstu v přímém slova smyslu, ale jeho ženě to k zadostiučinění stačilo. Navíc tím ukončila svazek, který on zradil. Měla veškeré právo to udělat. Právo, kterého už nikdo za celá století nevyužil. Zvolila netradiční metodu, ale podle nepsaného zákona mohla zvolit způsob, který uznala za vhodný. Stejně netradiční bylo použití automatické pistole, kterou pečlivě skryla v pouzdře opasku. Stráže nečekaly nic takového, takže prošla kontrolou bez sebemenších problémů. Zatím co stál a čekal, na tváři mu zahrál mírný úsměv. Nikdo určitě nečekal, že vytáhne pistoli a jednoduše ho zastřelí. Samozřejmě svým činem šokovala celou radu. Zatím k němu ještě nedorazili první ohlasy, ale dovedl si živě představit co bude následovat. Ano, první krok k oslabení rady starších, byl učiněn. Započal tím svou vlastní kampaň s úmyslem zcela odstranit radu starších. Osvobodit Novou kolonii od silně konzervativní civilní vlády. Stávající krize, konečně poskytla tolik potřebné prostředky ke změnám. Až příliš dobře si uvědomoval skutečnou duchovní moc rady. Moc udržovanou po tisíce let na domovském světě. Posléze i zde, ačkoliv zde docházelo k něčemu úplně jinému. Rada nikdy nestála v cestě pokroku, alespoň ne na domovském světě. Ze získaných informací věděl, že k tomu došlo krátce před koncem války s císařstvím. Postupem času zcela převzali vládnoucí otěže a vedli Novou kolonii směrem, který ho znepokojoval.
    Provedl empirické šetření z něhož jasně vyplýval celkový pokles. Ve všech odvětvích, průmyslových, zemědělských, lékařských, vědeckých dokonce i společenských, ačkoliv zde s mnohem pomalejším vlivem. Veškerý rozvoj začal prudce klesat, dokud nespadl podle rady do optimálních hodnot. Pomalé, předem dobře připravené krůčky, postupem času zcela ukončily práci vývojářů, vědců, inženýrů, tahounů pokroku. Schvalováním všech projektů si zajistili, že pouze myšlenky a nápady, odpovídající jejich vizi pokroku, budou uskutečněny. Naprostou většinu, více než 90% podaných návrhů odmítli, což pomalu a jistě odrazovalo ostatní. Chartocká rada starších zvolila obvyklou metodu, jistého pomalého postupu bez zbytečného rizika. Od plného převzetí kontroly, ustaly veškeré nehody, obvykle provázející vývoj a testování nových technologií. Nevznikaly nové, pouze vylepšení již existujících. Díky pře-pracovanému sociálnímu a průmyslovému systému, vykazovali potřebnou prosperitu. Účelnou, efektivní, tak, aby každý měl tolik kolik potřebuje. Zdánlivě dokonalé řešení. Pouze zdánlivě. Samotné studie ukazovaly, že dojde k úpadku, během následujících padesáti let. Konec Nové kolonie se blížil, ačkoliv tyto studie napočítaly s pádem Lioňaské unie. Možná právě s tímhle starší počítali. Jack Hix si učinil další důležitou poznámku. Na obzoru se rýsovala velice nebezpečně vypadající teorie. Ona chladnokrevnost a vypočítavost mohla znamenat, že rada nemá ani zdaleka čisté ruce.
    Jediným odvětvím jež drželo stále určitý krok směrem vpřed, bylo loďstvo. Zatím drželo určitý standart, ale i zde začínal být vliv rady patrný. Hlavně díky výchově nových generací, kterým stále víc vštěpovali své vlastní společenské hodnoty. On sám pocházel z hlavní Chartocké kolonie, planety Ara 3. Sice stále patřil mezi generaci vychovanou během války, ale od ukončení konfliktu, kdy začal relativní nárůst Chartocké populace, vliv sílil. Nové generace, pod vlivem centrální vlády, přejímali stále více myšlenek rady. Díky Expediční flotile alespoň většina z nich procitla, jenže spousta jich pomalu a jistě tíhla k vytyčeným tradicím. Počet mladých Chartockých adeptů stále více klesal. Pokud přičetl události posledních deseti let promyšleného Brownova plánu a Gordonových vizí, hráli radě svým způsobem přímo do karet. Další z věcí, která působila znepokojivě. Možná rada neoficiálně podpořila snahy obou generálů. Více semknutá Chaocká komunita směrem k tradicím by byla v budoucnosti mnohem lépe ovladatelná. A možná zašli ještě o kousek dál. Mnohem dál. Konečně spatřil známou postavu, jak míří směrem k němu. Konečně vypadala uvolněně a ladným krokem s mírným úsměvem na tváři, kráčela z průchodu. Napětí posledních měsíců z ní zcela zmizelo. Většina Chartoků pociťovala silnou nerovnováhu při násilném ukončení spojení, ale ona ne. Ona nebyla jako ostatní Chartokové. Došla až k Hixovi.
    "Tak o čem jsi chtěl mluvit?" řekla sladce. Stále v ní pulsovalo ohromné uspokojení a ona ho ještě navíc posilovala. Všechno ostatní najednou ustoupilo do pozadí. S následky si nedělala vůbec žádnou hlavu. Logika samotná, najednou ustoupila někam do stínu v pozadí.
    "Je tu někdo kdo potřebuje tvou pomoc Jesiko," řekl neutrálním tónem.
    "Ano? Koho máš na mysli?" zeptala se zvědavě.
    "Kathrin Jensovou!" Odpověděl a pohlédl jí zpříma do očí. Zahlédl v nich drobné zaváhání. Úsměv povadl. Lehkým zamračením dala najevo, že ani jí není osud Charitské ženy lhostejný.
    "Nevím, jestli zrovna já jsem ta spravná osoba. Pokaždé když jsem přišla, její stav se spíš zhoršoval než zlepšoval," namítla po kratičké úvaze.
    "Já vím," přisvědčil jako by o nic nešlo. Gestem ruky vyzval, ať ho následuje. Zaujala pozici po jeho boku, ale stále se mračila. Onen vítězoslavný pocit začínal mizet s návratem do kruté reality. Chtěla aby trval věčně. Jenže kdesi v hloubi duše musela vědět, že tomu tak nebude.
    "Nemocnice je v jiném patře," nadhodila nepřítomně, když zadal ve výtahu místo určení obytný sektor.
    "Ano já vím." Řekl znovu tím samým tónem.
    "Ona už není v nemocnici?" levé obočí zvědavě vyletělo nahoru.
    "Ne, už není," zavrtěl hlavou v záporném gestu.
    "Mám snad chápat, že….," zkusila s novou nadějí v hlase.
    "Je na tom pořád stejně, ale nevyžaduje výraznou lékařskou péči," vysvětlil stručně.
    "Aha, takže Jill nakonec…" začalo jí přeci jen svítat.
    Hix už neřekl nic pouze znovu přikývnul. Zamířil k vnitřní části obytné sekce. Nebyla nijak daleko, takže během krátké chvilky stáli před dveřmi ubikace. Zadal bezpečnostní kód a dveře ho vpustili dovnitř. Nikdo je nevítal v hlavní místnosti. Neomylně zamířil do ložnice. Tam už stál sourozenecký pár, Jill a Siemon. Na posteli ležela zatím stále v hlubokém bezvědomí Kathrin Jensová. Neptala se jak zařídil, její převoz sem. Vlastně na tom vůbec nezáleželo.
    "Teď prosím odejděte!" vyzval oba k odchodu. Jill trochu neochotně opustila místnost chvilku po bratrovi. Vyzval Jesiku, ať vstoupí. Ujistil se, že dveře jsou zavřené. Ne snad, že by jim nevěřil, ale nechtěl Walxinovi poskytnout materiál pro studium. Mohlo by ho to odradit od mnohem důležitějšího cíle. Spatřil jak je Jesika Brownová nervózní. Ruce se jí chvěly. S úpěnlivou prosbou pohlédla zpět k Hixovi. Všechno bylo přesně tak, jak potřeboval. Emocionální nerovnováha, jen mohla pomoci tomu, co hodlal nechat Jesiku udělat.
    "Je čas říct pravdu!" začal hlasem chladným jako ocel. Úmyslně hodlal ještě trochu přitlačit a zvýšit možné šance.
    "Pravdu?" nevěděla zpočátku o čem vlastně mluví.
    "Ona si myslí, že jsi mrtvá. Proto pokaždé když jsi byla na blízku a dotknula ses její ruky, mysl jí říkala, že jsi mrtvá. Odmítala přijmout že ne!" odhalil okamžitě důležitou skutečnost.
    "To by dávalo smysl," přisvědčila neochotně. Na něco takového už myslela.
    "Nadešel čas říct jak to vlastně bylo." Nemohl si nevšimnout jak se nervózně ošila.
    "To nemohu. Vždyť…" začala zděšeně, ale Hix byl neoblomný.
    "Není důležité, jak jste to s Walxinem udělali. Pro mě ne! Já pravdu slyšet nemusím a ani bych neměl, jelikož vás oba dva potřebuji. Ale ona potřebuje znát skutečnost. Tohle je zřejmě jediný reálný způsob, jak přimět její mysl, aby opět začala vnímat skutečnost!" mluvil skoro šeptem, zato naléhavě.
    "Jenže ona přeci není telepat!" namítla zoufale.
    "Ne, to není!" přisvědčil stále tím naléhavým tónem.     "Tak, jak mohu……" hlas se jí vytratil, když pochopila co po ní žádá.
    "Ano, přesně to musíš," přikývnul.
    "Tohle dosud nikdo nezkoušel," chytala se posledních stébel.
    "Někdo už ano," zašeptal jí do ucha. Pak stejně tiše odešel z místnosti a ponechal jí samotnou.
    Nevěřícně hleděla směrem k zavřeným dveřím. Ještě před okamžikem prožívala nepředstavitelnou extázi, plnou vnitřního duševního uspokojení a teď najednou cítila, že je na dně. Konečně si uvědomila, že s ní celých 15 let někdo, nechtěla jméno ani vyslovit manipuloval, aniž cokoliv tušila. Lehce se dotkla čela. Ucítila první známky potu. Přestože v místnosti zůstávala konstantní pokojová teplota, začínala se nezvykle potit. Atmosféra jako by zhoustla. Přisedla blíž na postel. Vzala její ruku do svých, ale v zápětí ji rychle pustila. Hodnoty na monitoru začínaly nabírat nesprávné hodnoty. Zkusila přemýšlet jak má udělat co musí. K telepatickému kontaktu bylo třeba dosáhnout potřebného soustředění. Což platilo pouze při vzájemném kontaktu dvou myslí schopných mentálního spojení.
    "Co když…" uvažovala, nad Hixovými slovy. "Jenže to by na druhé straně mohlo znamenat..," otřásla se při představě odhalení svých myšlenek. Bohužel asi právě tohle měl na mysli. Třesoucí rukou vzala Kathrin ruku. Opatrně za rukáv a položila si jí na tvář. Prsty roztáhla dlaň, až se dotýkaly všech potřebných bodů. Zavřela oči. Uvolnila svou mysl a nechala obrazně dveře dovnitř zcela otevřené. Snažila se jednu konkrétní vzpomínku protlačit do popředí. Překvapeně vydechla, když ucítila spojení. Bylo slabé, ale cítila cizí přítomnost ve svém vědomí. Něco takového, dosud nikdy nezažila. Nemohla situaci nijak ovlivnit. Jediné co mohla s jistotou říct o druhé mysli bylo, že nepůsobila nijak logicky, ani metodicky. Působila nejistým dojmem, procházející bez zjevného cíle či smyslu. Jesika napnula veškeré své síly k ještě většímu úsilí. Snažila se podstrčit tu správnou událost o svém z mrtvých-vstání jenže to prostě nešlo. Všechno ustupovalo do pozadí. Emocionální bariéry začínaly padat. A co hůř, ona sama jim začínala podléhat. Doslova potůčky potu jí stékaly po tváři i po celém těle. Zorničky měla rozšířené, dech zrychlený ale nepřerušila spojení. Slzy jí také nekontrolovatelně stékaly po tváři, jak nemohla situaci nijak ovlivnit Zavřela oči a nechala se tím vším unášet. Nevěděla jak dlouho trval vzájemný kontakt. Najednou spojení zmizelo. Ruka na její tváři, přestože jí přidržovala se vysmekla. Nevysmekla se sama ale vědomě. Otevřela dosud pevně zavřené oči a zjistila, že hledí do modrých očí Kathrin Jensové. Zkusila usměv, před tím, než se zhroutila.
    To už situaci přebíral Jack Hix. S oběma svými chráněnci sledoval z vedlejší místnosti celé dění. Nechtěl Jesiku nijak vyrušovat, takže vypnul obraz. Trpělivě, hleděl na údaje mozkové aktivity, které začaly po necelých 30ti minutách narůstat. Jill doslova visela pohledem na monitoru. V okamžiku, kdy hodnoty přešly do stanoveného režimu, vyskočila z křesla. Vběhla do místnosti první. Dost rychle na to, aby stačila Jesiku zachytit. Přenechala jí bratrovi, který ji odnesl do vedlejší místnosti na pohovku.
    "Kathrin! Už jsem ani nedoufala…" vyhrkla hned jak zjistila, že je schopná vnímat.
    "An…i … já… ne," zašeptala poprvé.
    "Ale jsi zpátky!" pokračovala a hlasem překypujícím nadšením. Konec konců strýček Jack dokáže najít řešení v každé situaci. Ohlédla se jenže za ní nestál. Zahlédla část uniformy ve dveří. Něco právě mluvil do komunikátoru. Hned pochopila, kam volá.
    "Doufá….m…, že ano," dostávala ze sebe jen těžce slova. Jill najednou pohlédla na monitor. Hodnoty začínaly zase klesat. Doslova viděla, jak Kathrin pomalu ztrácí vědomí.
    Do dveří někdo chvatně vešel. Podle uniformy to byl lékař z noční pohotovosti. Hix okamžitě vyvlekl svou chráněnku ven. Chtěla se vzpouzet, jakkoliv to bylo nelogické. Vytáhnul jí i přes veškeré protesty ven a zavřel dveře. Mračila se na něj po celou dobu. Pak si uvědomila, že Jesika sedí v rohu místnosti s nepřítomným pohledem ve tváři. Posadila se vedle ní a podle Siemonova gesta čekala.
    Za 15 minut, které pro ní připadaly nesnesitelně dlouhé, vyšel doktor ze dveří. Netvářil se nijak. Nasadil profesionální masku, přes kterou nikdo neviděl, co si vlastně myslí.
    "Nechápu, jak se vám tohle vůbec povedlo admirále!" řekl hned jak vyšel ven.
    "Náhoda," pokrčil Hix rameny.
    "Ano. Nejspíš," zamumlal polohlasem. Výmluvným pohledem okomentoval, co si o admirálově náhodě myslí. "Její stav je nyní stabilizován. Právě usnula. Poprvé za deset měsíců opravdu usnula."
    "Jak dlouho?" chtěl vědět, ani tak kvůli sobě, spíš kvůli Jill.
    "Tak dva možná tři dny regeneračního spánku. Potom uvidíme, jestli nezůstaly nějaké vážné následky. Zastavím se ještě ráno, abych všechno zkontroloval," odpověděl uvážlivě na položenou otázku.
    "Díky doktore," podal lékaři ruku Hix. Vyprovodil ho ven. Kývnul Walxinovi, ať vezme Jesiku do nemocnice.

Kapitola 12 - Diplomat

Císařská osada, stanoviště beta 1. Hvězdný čas 2221.7,20
    Těsně poté, co dorazil zmiňovaný Chartoký specialista Samuel Gurid na základnu SGC, prošel bránou i Denis Peterson. Na druhé straně, ho podle očekávání vítal Magnuson. Vedle něj stál mladší muž v uniformě, kterého představil jako Simona Ingiruse. Potřásl si s ním rukou a následoval Magnusona do osady. Zaznamenal hned celou řadu změn. Osada díky přítomnosti většího počtu lidí změnila svůj design v menší vesničku. Magnuson mezi řečí nadhodil, že tu je celkem 12 císařských vojáků od generála Krodena, jež vyčlenil z původního kontingentu. Dále pak dvaceti-členná skupinka vědců z Koloniální vlajkové lodi. O zničeném stanovišti Alfa2 promluvil s hlubokým povzdechem. Současně zdůraznil, aby nehovořil o doktoru Antusovi Fergusonovi. Slíbil, že brzy pochopí proč. Během krátkého hovoru naznačil, že právě Simon patřil k hlavním konstruktérům základny Alfa 2. Jediný, který zůstal naživu. Procházeli vesničkou, díky čemuž mohl porovnávat nově utvořené stavby. V některých případech přístavky k již stojícím budovám. Celkově to vypadalo velice působivě. Zaznamenal mnohem více technologických vylepšení, ale dostal hned vysvětlení, že všechno pochází z materiálu a zásob, které vlajková loď odeslala těsně před odletem. Proč najednou odletěli, nezmínil. Z určitou pýchou mohl poukázat na mnohem lepší vybavení osady, alespoň po technické stránce.
    "Kam vlastně jdeme?" položil Magnusonovi první otázku. Když minuli centrálu.
    "Aha…, no na ošetřovnu," prohlásil nepřítomně.
    "Na ošetřovnu?" nevěděl zda-li dobře slyšel. Současně to v něm vzbudilo podezření ohledně úmyslů, které by mohli mít.
    "Ach, ano!" dodal ihned omluvným tónem. "Jenny je totiž stále ještě v nemocnici. Před pěti dny měla…," pohlédl ke svému společníkovi. "…řekněme, jistou nehodu. Zhroutila se. Naštěstí tady Simon šel náhodou kolem a přinesl jí včas na ošetřovnu."
    "Ano, naštěstí včas," přitakal souhlasně. Z tónu obou dvou bylo patrné, že neříkají úplně celou pravdu, ale to nemuselo hrát nijak významnou roli. Simon si dobře vzpomínal k čemu toho večera došlo.
    Ošetřovna stála zhruba uprostřed osady. Sotva došli blíž, dveře se otevřeli. Vyšla Krystal, lehce podpírající Jenny, i když podle útrpného výrazu, nic takového nepotřebovala. Přesto neřekla jediné slůvko odporu. Za dveřmi, předtím než zapadly byl slyšet také ženský křik, což Denise trochu zarazilo a očekával, zda mu to někdo vysvětlí.
    "To už?" vypadlo překvapeně z Magnusona.
    "Začalo to, hned jak jste odešli," přitakala Krystal. "Teď mě omluvte!" přenechala Jenny v péči Simona a vešla zpět na ošetřovnu.
    Denis Peterson stále nechápal oč běží. Netušil, jak si má vyložit potulený úsměv Magnusona. Zatím neříkal nic. Mohl proto věnovat veškerou pozornost ženě, se kterou přišel jednat. Vypadala příliš mladě, skoro jako dítě, ale u Chartoků vzhled klamal. Hlavně díky delšímu období dospívání. Raději nezkoušel hádat skutečný věk. Možná působila velice mladým dojmem, ale všechno ostatní už tak rozhodně nevypadalo. Měla zelenočernou uniformu s jednou zlatou a jednou stříbrnou insignií na klopě. Byla vysoké pružné postavy, přičemž hodnocení některých další partií, raději pominul. Výrazné rysy na rozdíl od ostatních, jako by patřila do nějakého šlechtického rodu, pokud něco takového u nich existovalo. Modré oči, které se třpytily v jasném denním světle, z nichž čišela mimořádná inteligence. Vlasy měla černé, lesknoucí, spletené v jednoduchém copu, skoro až do poloviny zad. Úsměv, při kterém by se mnohým mužům podlamovala kolena. Sám netušil, jak dokázal zůstat v klidu a neupadnout.
    "Takže, vy jste Denis Peterson?" zeptala se a zároveň udala směr cesty, někam mimo osadu. Nasadila mírnou procházkovou chůzi a on s ní ihned srovnal krok.
    "Ano. Kapitán Denis Peterson, z letectva Spojených států." Ani netušil proč tuhle skutečnost zdůraznil. Gestem ruky propustila Magnusona. Vůdce osady musel vynaložit veškeré ovládání, jehož byl schopen, aby nepropukl v hurónský smích. Mírně pokývnul hlavou, přičemž se uctivě vzdálil. Zůstal pouze mladší inženýr v uniformě.
    "Já jsem Jenny." řekla prostě. Nehodlala ho uvádět do rozpaků celým jménem. Od Hixe věděla cosi málo o jistých společenských osloveních.
    "Teší mě Jenny," potřásl nabízenou rukou. Nějak si nebyl jistý, jaké gesto by za dané okolnosti bylo přiměřené. S mírným pokývnutím hlavy přijala ruku a přiměřeně stiskla. V duchu si oddechl. Udělal správné gesto. Stále mu nebylo jasné, kdo ona vlastně je. Oblečená uniforma, stejná jako u jejího společníka. O jednu insignii méně, což nemuselo nic znamenat. Možná přeci jen má nějaké rodové postavení. Pokud by byla třeba Hixova dcera pak by to mohlo dávat určitý smysl. Zanechal raději úvahy úvahami. Soustředil svou pozornost k jednání.
    "Samozřejmě vím o slibu, který vám dal admirál Hix," začala mluvit.
    "Ani nám neřekl, že je admirál!" dovolil si podotknout.
    "Ne, nejspíš ne," reagovala s pobaveným úsměvem. "Opatrnost byla v dané situaci nezbytná. Kdyby jste věděli kdo je, tak by to pro vás nemuselo být…. řekněme příznivé."
    "Mám to snad chápat jako osobní neochotu jednat s námi?" zamračil se.
    "Ne. Bylo pro vaše vlastní bezpečí, nevědět kdo přesně je. Co nevíte nemůžete prozradit," zavrtěla nesouhlasně hlavou. Nijak situaci neobjasnila, zůstávala obezřetná. V kapitánových očích spatřila pronikavou inteligenci. Za ní ještě něco víc co nedokázala přesně popsat. Možná právě proto ho vybrali, aby mluvil jménem své země.
    "Tak proč nakonec zanechal tajný vzkaz s adresou základny Alfa 2?" chtěl vědět. Našel vzkaz, jenže nebyl schopen zjistit přesně proč.
    "Měla to být pozvánka, pokud tomu tak chcete říkat. Víc k tomu nemám co dodat," učinila zamítavé gesto. Úsměv trochu ochladl. Nastala chvilka ticha.
    "Pak tedy hovořme o věcech, o kterých mluvit můžeme," přerušil ticho diplomaticky.
    "Vím dobře, co všechno vám admirál slíbil. Musíte pochopit, že zničením základny Alfa 2, ztratila Nová kolonie v oblasti jediné působiště. Toto je Císařský prostor. Nejsme zde ničím víc než hosty," promluvila uvážlivým tónem pečlivě volíc slova.
    "My samozřejmě nechceme nijak naléhat, ani se dovolávat nějakých slibů. Chceme jen vědět, zda stojíte o naše… přátelství," vyslovil tolik obávanou větu s napětím očekávajíc odpověď.
    Chvilku neříkala nic. Ukázala k místu kde skupinka lidí cosi kutila uprostřed louky. Neviděl přesně co a ani když přišli blíž, nedokázal popsat k čemu může kovová deska sloužit. O chvilku později musel opravit svůj pohled o tři desky. Rozložení mu cosi připomínalo. Jen nemohl určit co přesně.
    "Veškeré vojenské vybavení zůstalo v základně Alfa2. Tady máme pouze malou část personálu plus speciální tým vyslaný pro naše přátele. Pokud to chcete vědět, tak jsme tu pouze tři," vedla ho dál k větší budově. Uvnitř spatřil raketoplán. Dvojice kanónů zavěšených na křídlech hovořila, že určitě nejsou pouze pro parádu.
    "Vy máte někde celou hvězdnou loď!" Najednou mu to celé došlo. Pozemní loděnice.
    "Ano," přisvědčila s dalším ze série svých úsměvů.
    "Ale není tady," konstatoval zřejmou skutečnost.
    "Ne zatím ne. Přiletí nejdříve za dva týdny."
    "Neodpověděla jste mi na mou původní otázku," přešel zpět k původnímu bodu.
    "Teď ještě ne. Budoucnost ukáže, co přijde. Možná zítra už nemusí Nová kolonie existovat," přistoupila o krok blíž. Upřeně zahleděla do očí.
    "Chápu, že mi nemůžete dát za stávajících okolností odpověď," uhnul pohledem a lehce poodstoupil.
    "Správně. Zatím nemohu slíbit víc než mám." Znovu na něj vrhla svůj dravčí pohled přičemž slabě přikývnula na souhlas. Nadešla další chvilka ticha, během kterého vedla Denise ven směrem k postupujícím pracím. Spatřil onoho mladíka, jehož Magnuson představil coby Simona. Společně s mladou ženou s dlouhými hnědými vlasy. Neviděl jí do tváře. Zamávala jim, hned jak oba spatřila. Jenny pozdrav opětovala.
    "Kdo vlastně zničil vaší základnu Alfa2?" začal další konverzaci. Nějak mu ta otázka předtím nešla na jazyk. Nechtěl někoho urazit nevhodnou otázkou.
    "Ach ano, Alfa2," zamumlala zadumaně. "Vlastně jsem jí nikdy neviděla."
    "Opravdu?" tímhle ho trochu zaskočila.
    "Po našem útěku bránou mě červí díra vyhodila zde. Od těch dob jsem neopustila zdejší osadu. Ani poté co Hix s Krodenem přišli ze stanoviště Alfa2," vysvětlila.
    "Aha. Proč byla základna zničena? Podle toho co jsem tam viděl, muselo dojít k pořádné bitvě!" zkusil trochu přitlačit, aby dané téma nezamluvila.
    "Oni…, je prostě převálcovali. Bylo jich příliš mnoho," odpověděla stále nepřítomně.
    "Neviděl jsem žádné mrtvé útočníky, kromě těch dvou živých," nadhodil zkusmo.
    "Bylo jich příliš….," pokračovala stále stejným tónem. "…příliš mnoho mrtvých. Žádná logika, žádná strategie."
    "To nedává příliš smysl."
    "Ne, nic z toho nedávalo smysl." Řekla tentokrát už normálním tónem. "Za prvé, nás neměli vůbec najít. Adresa našeho stanoviště zůstala pohřbená spolu s celou elektrárnou, vyjma brány, kterou těsně před výbuchem, přenesli na palubu vlajkové lodi."
    "Možná něco z toho vyhrabali v troskách," usoudil opatrně. Zavrtěla hlavou.
    "Těch 12 torpéd by zničilo menší měsíc pokud by měly plnou účinnost a dopadly s příslušným rozptylem. Takhle byly zaměřeny do jediného bodu. Nezůstalo tam nic kromě kráteru širokého zhruba 50km a 1km hlubokého." Nezmínila další problémy, které plánovaná operace způsobila.
    "Chápu," polknul při představě takové zkázy.
    "Způsobilo to značné potíže Císařské domovské planetě," doplnila obecná fakta bez bližšího upřesnění.
    "To nepochybně ano," přisvědčil. Diskrétně mlčel, nekladoucí další otázky k tématu.
    "Asi už víte o energetických zbraních, které dokážou zcela vymazat cokoliv živého," dokončila předešlou větu vztahující se k základně Alfa2.
    "Ano, něco takového známe," přisvědčil. Neřekl nic o tom, že takové zbraně sami získali.
    "Něco takového," zdůraznila první dvě slova na něž okamžitě navázala, "existuje v celé řadě provedení na celé řadě principů. Jeden z nich použili k odstranění svých mrtvých. Bylo jich odhadem skoro 20 tisíc."
    "20 tisíc?" nemohl uvěřit jejím slovům, ale poznal, že nijak nepřehání. Podle opevněné pozice základny, kterou viděl mohla stovka vojáků způsobit opravdu pořádnou paseku.
    "Vlastně je dobře, že jste nás kontaktovali," přenesla téma hovoru jinam.
    "Opravdu?"
    "Ano. Pokud získali adresu naší brány…" začala.
    "Tak mohou znát i naší!" doplnil ihned.
    "Ne od nás. Adresu znal pouze admirál Hix. Nikdo jiný nevěděl o vaší základně. Zasvěcení členové projektu věděli jen o pouhé existenci vaší rasy. I když podle známé polohy by mohli vypočítat adresu."
    "Aha. Takže mohou napadnout i nás?" zvedl lehce jedno obočí. Konečně hovor dospěl k důležitějšímu bodu.
    "Je to možné," přikývla na souhlas. Sama pochybovala, zda vůbec ano. Pokud Hix uspěje šance k podobnému překvapení zůstanou mizivé.
    "Neprojdou Bránou, máme nainstalovan….," začal mluvit, ale nesouhlasným gestem ho zarazila.
    "Ta vaše Iris nepředstavuje žádnou vážnější překážku!" upozornila na možnou skutečnost.
    "A jak je chráněna vaše brána?" nadhodil zvídavou otázku. Nevěděl nic bližšího, kromě skutečnosti, že Magnuson v době odchodu SG-1 na něčem pracoval.
    "Celkem tři bezpečnostní stupně," začala menší přednášku. "Hlavní silové pole, které by šlo přirovnat k té vaší Iris chrání před nepovoleným vstupem. Neznáme žádnou zbraň, která by mohla prorazit ochranný štít umístěný v těsné blízkosti u červí díry. Případná energie se od štítu odrazí zpět, čímž jí pravděpodobně destabilizuje. Ochranný štít je posílen dvěma generátory což odpovídá zhruba standartu ochranných štítů bitevního křižníku. Pokud by došlo k prolomení ochranného štítu, tak je připravena druhá fáze obrany. Vchod do jeskyně chrání další silové pole. Aktivuje se a současně dojde k odsátí vzduchu z celé jeskyně. Pokud to nezabere poté je připravena poslední možnost. Výbušniny rozmístěné po celém komplexu. Autodestrukce je okamžitá."
    "Něco podobného máme i u nás," připustil zamyšleně.
    "V rámci našeho případného spojenectví, bychom mohli jako první krok nainstalovat ochranný štít i vaší bránu," navrhla, trpělivě čekajíc co řekne. Šance poznat blíž, zcela novou kulturu, byla hodně lákavá.
    "To by bylo jistě skvělé," souhlasil opatrně.
    "Dobře. Potrvá nejméně 12 hodin než bude vše připraveno. Zatím zůstaňte jako host," nabídla mu.
    "Musím o této skutečnosti informovat generála," upozornil na tuto skutečnost.
    "Ovšem," přikývla na souhlas. Rukou ho vybídla směrem zpátky k jeskyni. Hned jak dorazili k jeskyni naťukala do terminálu kód a silové pole se zasyčením zmizelo. Vešel dovnitř. Ovládací panel, byl napojen k většímu počítačovému jádru od něj pak dál k několika terminálům. Jenny naprosto s klidem vyťukala příslušnou sekvenci a kruh Brány se dal okamžitě do pohybu. Viděl symboly, jak naskakují…Auriga, Cetus, Centaurus, Leo minor, Scutum, Eridamus a v duchu si odříkával názvy jednotlivých symbolů. Naskakovaly mnohem rychleji než bývalo zvykem. Červí díra naskočila. Kamera sondy se zaměřila na něj a on tak mohl v klidu hovořit s generálem. Jenny odešla ven, aby mu ponechala potřebné soukromí.
    Ve vší stručnosti informoval generála o všem, co viděl a o čem mluvili. Kladné ohlasy, i když samotná možnost podpory nijak velká. Až na závěr si nechal nabídku ochranného štítu. Hammond chvilku mlčel. Nakonec dal souhlas. Požádal, aby mohl těch 12 hodin zůstat. Dostal svolení. Možná trochu rychle, ale generál mu důvěřoval a ponechával tím volnější pole působnosti. Ukončil spojení. Vyšel ven z jeskyně. Znovu se ho ujal Magnuson. Další hodiny strávil ve společnosti, nového císařského vůdce osady. Konečně vyzvěděl něco málo o zmizení Gosudarova s Jollinaris. Mnoho k povídání nebylo. Údajně odešli Bránou, kterou těsně předtím sabotovali. Doktor Johanson při zmínce o svém příteli, nasadil kyselý výraz. Neřekl nic, co už předtím neřekl Magnuson. Obrátil tedy list. Zmizelého profesora vypustil z další diskuse. Vyprávěl novinky ze Země a mnohem víc novinek vyposlechl. Spekulace o dalším spojení z domovem, nikoho z nich neznepokojovala. Zůstávali spokojení, díky vlastní, vytvořené komunitě. Důvěřovali generálovi Krodenovi a admirálu Hixovi. Slíbili návrat, pouze řekli, že může trvat trochu déle. Dvě skupiny se dobře sžily během devíti měsíců. Konec konců byli vědci v různých oborech, takže skvěle doplňovali vzájemné nedostatky.
    Debata skončila, počínaje soumrakem. Většina odešla zpátky za svou prací, do svých domovů. Nakonec s Magnusonem vyšel ze dveří readnice. Směrem k nim mířila tmavovlasá žena. Musela být jedním z Koloniálních vědců. Magnuson taktně zmizel z dosahu. Zastavila přímo před ním. Nejprve si ho pořádně prohlédla. Neuhnul před zkoumavým pohledem šedých očí.
    "Vy jste ten člověk, co přišel ze Země?" pronesla nečekaně zvučným hlasem, nesoucí v sobě na druhou stranu podivný podtón.
    "Ano," přitakal, čekajíc co bude dál.
    "Byl jste na stanovišti Alfa2?" pokračovala další otázkou.
    "Ano," přisvědčil podruhé.
    "Viděl jste, co ze základny zbylo?"
    "Většinu ano."
     "Dobrá…" okamžik zapřemýšlela. "Je zde někdo, kdo by s Vámi chtěl mluvit," dodala zamračeně.
    "Nejsem si jist, zda-li by bylo vhodné mluvit o něčem takovém," odpověděl nakonec.
    "Nejspíš ne, ale ona na tom dost trvala."
    "Aha, v tom případě tedy…" neochotně přistoupil k setkání.
    "Byli tam také jiní mrtví než Krodenovi vojáci?" spustila, podávajíc podrobnější popis uniforem včetně počtu lidí. Zamyšleně mlčel. Nevěděl jakou reakci případná odpověď vyvolá. Volným krokem mířili k nemocnici. Najednou mu došlo o co ženě vlastně jde. Pochopil co předtím v nemocnici zaslechl.
    "Hodnostní označení kapitána, jak mi ho popisujete přesně odpovídá mrtvému, kterého plukovník O'Neill nelezl," řekl nakonec. Pohlédl jí přitom zpříma do očí. Zaznamenal dobře skrytou reakci. Podle podrobnějšího popisu pochopil jistý zájem o konkrétního velitele skupiny. Smutně přikývla. Před dveřmi nemocnice k nimž akorát došli někdo stál. V přítmí nedokázal odhalit kdo.
    "Já našeho hosta převezmu Krystal," poznal hlas Jenny. Chvilku stáli proti sobě. Nakonec Krystal ustoupila. Pokrčila rameny, protáhla se mezi ní do dveří a zmizela uvnitř.
    "Předpokládám správně když si myslím, že jde o…" zkusil tázavě tichým hlasem.
    "Ano," přisvědčila. "Ariel Fergusonová." Dvě slova, pouhé jedno celé jméno, dodalo odpověď mnoha otázkám a dohadům. Konečně pochopil, proč Magnuson žádal, aby pomlčel o zachráněném muži a jak pochopil i právě nadešlému otci. Chápavě přikývl.
    "My jsme připraveni. Sice ne zcela úplně, ale zbytek doladíme u vás na základně. Simon patří k nejlepším konstrukčním inženýrům, takže zcela jistě najde způsob jakým propojit vaše počítače s naším systémem a zapojit energetický zdroj."
    "Jak bude velký?"
    "Jen klid. Bránou spolehlivě projde. Simon ho kvůli lepšímu transportu rozebral tak, aby šel naložit na antigravitační jednotku."
    "Už se velice těším."
    "Nebudete v žádném případě zklamán. Půjdeme?" Rukou udala směr ke komplexu.
    "Jistě." Srovnal bez problémů volný krok.
    Klidným krokem bez sebemenší známky spěchu dorazili akorát do jeskynního komplexu brány. Silové pole zůstalo odblokované. V osvětlené části jeskyně, právě dva lidé nakládali součásti, energetické jednotky do narychlo spíchnutého antigravitačního vozíku. Susan Arčrová vozidlo sama navrhla a sestrojila. Nevypadalo nic moc, zato plně vyhovovalo požadavkům. Překvapila Simona svým návrhem a ještě víc ho překvapila skutečnost, že dokázala malý transportní vozík sestrojit. Doteď skrývala úsměv nad překvapením svého milého. Ze slušnosti spolknul veškerou kritiku, nechávajíc působit pouze úžas. V okamžiku kdy dorazili, naskládali akorát poslední části. Susan Arčrová přistoupila k ovládacímu terminálu Brány. Původní ovládací panel zůstával stranou, odpojený. Kruh se rychle roztočil, přičemž začaly zapadat jednotlivé zámky. Magnuson dorazil právě včas, aby stihl rozloučení s mladým kapitánem ze Země. Potřesení pravice, doprovázené přátelským poklepáním po rameni, ukončil krátké rozloučení. Zato Susan Arčrová nehodlala Simona Ingiruse pustit jen tak. Polibek se neustále prodlužoval a ona na něm doslova visela. Teprve po několika minutách dosti neochotně ukončila loučení a poodstoupila. Nic dalšího neřekla, pouze sledovala, jak trojice mizí v červí díře, jež několik desítek vteřin poté zmizela.

Kapitola 13 - Odhalení

Koloniální vlajkový Dravec Oko 7Z, hvězdný čas 2221.7,24
    Už uběhlo několik dní od okamžiku, kdy záchranný tým, vytáhl dole z planety plukovníka O'Neilla spolu s celým SG-1 a zbytkem SG-14. Podle všech průzkumů, obsadili planetu dole Císařské legie. Alespoň podle označení uniforem vypadali jako vojáci císařských legií. Jenže chování tomu moc neodpovídalo. Legie patřili mezi tu lepší složku císařské armády. Silně disciplinované, úderné oddíly. Tohle neodpovídalo obvyklému chování. Tihle vojáci působili spíš jako nějaká plenící banda. Místo aby zajistili danou oblast, je víc zajímala vlastní zábava. Ničili, vraždili znásilňovali a chovali se s maximální brutalitou. Až do jejich zásahu. Narazili na odpor, sílu, která se vyrovnala té jejich. Nevěděli jak silnou, protože nikdo neviděl kolik členů měl záchranný tým komandéra Miriam Ostlinové. Ti kteří spatřili záchranný tým skončili převážně mrtví pod nečekanou palbou. Těch málo co přežilo rychlý nájezd informovalo své druhy o silné nepřátelské jednotce. Rychlost, spojená s maximální efektivitou zapůsobila dojmem mnohem většího počtu sil. Průzkumná satelitní sonda alespoň žádnou další nepřátelskou aktivitu neodhalila. Zato přinesla mnohem znepokojivější informace
    Tasha seděla ve své pracovně. Projížděla zprávy a hlášení za posledních 10 měsíců. Nemohla uvěřit, že byla pryč tak dlouho. Poslední co zřetelně vnímala, bylo jak jí na nějakém temném místě, nějací primitivové ukřižovali. Letmým pohledem zkontrolovala zápěstí. Samozřejmě nenašla stopu po místě, kudy prošel ostrý hřeb skrz. Vlastně ani nečekala, že najde nějakou stopu. Nejen kvůli moderní lékařské vědě, pro kterou takové zranění nepředstavovalo žádný problém, ale i kvůli Mikelovi. Zahalenému tradiční rouškou tajemství a schopností zakrýt události, stejně jako všechno ostatní. Z doktorky Karen Markusové, nevytáhla nic konkrétního. Z nějakého důvodu nezaznamenala nic. Výmluva poškozené lékařské databáze, zněla přes veškerou snahu falešně. Teprve Tolkinovo jemné naléhaní ji přimělo zanechat zbytečného hledání a soustředit pozornost k důležitějším událostem. Od těch dob, co přenechala Mikelovi kontrolu se snažila potlačit pocit, který v ní vyvolávala skutečnost, že on byl v jejím těle. Nedokázala to prostě překousnout. Co celé ty měsíce dělal? Proč mu trvala záchrana tak dlouho? Musel čekat až bude loď mimo anomálii?
    Spousta otázek bez odpovědi. Mikel zmizel samozřejmě dřív než procitla. Alespoň jedna věc, která ji vůbec nepřekvapila. Na druhou stranu splnil svůj slib a dostal jí odtamtud. Nějak tušila, že si pomohl i k vlastnímu osvobození. Což mu nemohla mít za zlé. Možná ho přeci jen podezřívá zbytečně. Tahle myšlenka přišla při bližším rozboru poněkud absurdní. Vždycky měl nějaký skrytý záměr. Nikdy nedělal nic zcela nezištně. To byl zkrátka celý on. Ale na druhé straně, nemohla přehlédnout další skutečnost. Alespoň jedinkrát byl opravdu upřímný. Přiznal své záměry i cíle a dokonce něco navíc. Tehdy byla rozčílená a nebrala jeho vysvětlení ohledně nějaké pitomé rovnováhy vážně. Zřejmě to však byla pravda. Jonathan Tolkin tomu alespoň věřil. Nakonec přijala tuto skutečnost i ona. V duchu mu snad nakonec i odpustila. Pokud měl Mikel nějakou kladnou vlastnost, tak plnit dané sliby. Liboval si v dvojsmyslných odpovědích, sliby samotné nevyjímaje. Splnil sice pokaždé co slíbil, jen výsledek nemusel být takový, jaký si dotyčný představoval.
    Co teď? Zmizel beze slova. Vlastně ani nečekala, že by zůstal. Určitě by došlo k hádce. Obvykle, když zůstal delší chvíli, došlo mezi nimi ke sporu. Důvod skoro pokaždé stejný. Proto už delší čas zůstával kdesi na pokraji, sledující události z pozadí. Záhadný cizinec, bylo asi nejbližší přirovnání. Něco přeci jen zůstalo. Jonathan zahrnul do zprávy také informace, které zde musel Mikel speciálně pro jisté účely zanechat. Slíbila si, že ten zatracený multi-dimenzionální časovač vyrobí. Nechápala princip, jen skutečnost, že jí ochrání před dalším podobným dobrodružství. Po něčem podobném v žádném případě netoužila. Hned, jakmile měla dostatek potřebných informací, začala na něm pracovat. Kupodivu veškeré součástky našla připravené. Opět práce těch dvou. Jonathan si s Mikelem rozuměl mnohem více než ona. Chápal věci, které ona pochopit nemohla, nebo nechtěla. Fungoval jako jakýsi prostředník mezi ní a Mikelem. Od něj dokázala kupodivu jeho řeči přijmout. Ne proto, že byl vlajkovým kapitánem, ale protože ho měla upřímně ráda. Možná víc než kohokoliv od Jamesovi smrti. Něco na něm zkrátka bylo. Z toho důvodu ho tenkrát dosadila jako kapitána místo Diany Denverové. Později, po zmizení Jesiky Simsové, jmenovala do vlajkové hodnosti. Bolestný osten jí zasáhl při vzpomínce na dávno ztracené přátele. Konec Diany Denverové byl tragický a záhadné zmizení Jesiky Dravce Oko 13Za třinácté skupiny, těsně před koncem války, zůstal dodnes záhadou.
    Už také uplynulo přes 40 let od Jamesovi smrti. Nezapomněla na něj, ale chápala skutečnost, že čas běží dál. Jonathan Tolkin vypadal jako správná volba. Vlastně spíš jako by zesnulému Jamesovi vypadl z oka. Možná právě tohle byl důvod, proč znovu otevřela dveře do svého srdce. Čekala pouze na příležitost pozvat ho dál. Zatím nenadešla. Pokaždé přišlo ono něco, kvůli čemu se očekávaný den vzdálil. Zde na lodi nemohla, kvůli svazující odpovědnosti za Expediční flotilu. S příjemnějšími myšlenkami zahájila práci na svém náramku. Dobrá nálada dokázala opravdu divy. Dílo bylo hotovo. Ani netušila jak. Přestala úplně vnímat čas, zabraná do práce. Teď si náramek opatrně nasadila. Sledovala zvědavě, co přijde. Chvilku nic. Pak zaslechla slabé cvaknutí. Tlak v zápěstí na několik okamžiků zesílil. Poté zmizel. Zamračeně zkusila náramek sundat. Nešel dolů. Ani po celé řadě pokusů. Než stačila zlobně vybuchnout, zvonek ohlásil nečekaného příchozího. Vyzvala ať vstoupí. Polkla ostrou poznámku když Jonathan vešel dovnitř.
    "Právě jsem si uvědomil jednu věc." Na okamžik se zarazil a povzdechl. Alespoň zkusil dát určitou dávku překvapení, spojenou se zklamáním do povzdechu.
    "A kterou ?" pobídla ho k pokračování.
    "Ten náramek zřejmě nepůjde sundat," konstatoval zdánlivě nešťastně. V duchu měl najednou mnohem lepší pocit. Teď, když konečně má tu zatracenou věc pevně na ruce, nedojde k další podobné nehodě. Dobře skryl své emoce, pod neprůhlednou maskou.
    "Pozdě," utrousila suchou poznámku a na znamení svého úspěchu ukázala ruku i s náramkem.
    "Je mi to líto," zamumlal soucitně.
    "Já spíš vidím dva spiklence. Předpokládám, že Mikel tě k tomu navedl. Teď mi tu zkoušíš hrát nevinného!" odsekla ostřeji než měla původně v úmyslu.
    "To není tak úplně pravda. Neuděl bych nic co by ti ublížilo!" odpověděl pevně. Očekával další výbuch hněvu, spojený s dlouhou slovní triádou. Dlouho nepřicházelo nic. Nakonec k vlastnímu překvapení zaznamenal úsměv.
    "Možná právě proto tě mám tak ráda." Veškerá zloba z hlasu i tváře rychle zmizela. Letmo ho políbila na tvář a pokračovala. "Za hodinu svolej poradu do hlavní konferenční místnosti. Musíme probrat co dál."
    "Provedu!" Lehce přikývl. V zápětí zmizel ve dveřích. Cítila jak veškerá zlost najednou ztratila obvyklé ostří. Povzdechla. On určitě byl ten pravý.

    O hodinu později už v konferenční místnosti usedla do čela stolu. Kromě svých vyšších důstojníků Tolkina, Ostlinové a Zomy tu také byla trojice pozemšťanů. Zatím neměla možnost je blíže poznat, kvůli domácím úkolům, jež musela rychle dohnat, aby získala potřebný přehled. Pohledem zhodnotila nově přítomné. Plukovník O'Neill seděl hned vedle hlavního inženýra Maxe Zomy. Nervózně bubnoval prsty do desky stolu. Naproti němu seděla blonďatá žena Samantha Carterová. Právě na ní zůstala pohledem o chvilku déle. Vedle ní její otec, Jacob Carter. Už starší muž bez značné části vlasů, zato mimořádně vitální. V jeho očích bylo vidět něco, co nedokázala přesně popsat. Ty oči patřili někomu mnohem staršímu a zkušenějšímu. Vyzařovala z nich mimořádná moudrost.
    "Pro ty z vás kdo mě neznají, jsem major Tasha Kronesová. Ovšem můžete mi říkat jen Tasho," představila se trojici nově přítomných. Rukou vyzvala Tolkina k zahájení porady.
    "Máme tu menší problém s hlavním energetickým zdrojem. Technické týmy dokázaly zprovoznit obě rezervy, díky čemuž máme alespoň minimální warp. Náš cíl je zde," ukázal na holografickou hvězdnou mapu přímo před sebou. Zvětšil příslušný úsek, takže i ostatní viděli o čem mluvil.
    "V této oblasti by měl být přechodový bod P73, který ústí nedaleko klíčové základny 53. Tam bychom měli být schopni navázat spojení s našimi tamními jednotkami a dovést loď konečně do přístavu."
    "Moment!" ozval se okamžitě hlavní inženýr. "Nebyl náhodou přechodový bod P73 uzavřen?" vrhnul k oběma vyšším důstojníkům zamračený pohled.
    "Nakonec ne," promluvila znovu Tasha. Tón, kterým to řekla v sobě skrýval cosi jako hořkost.
    "Aha," odtušil suše. Nějak ani nechtěl znát všechny podrobnosti.
    "Během cesty sem budeme moci navštívit dvě konkrétní místa," pokračoval Tolkin. Znovu přiblížil mapu a tentokrát všichni spatřili planetární systém. "Na páté planetě zdejšího systému by měla být Hvězdná Brána. Zde můžeme naše hosty vyložit a bránou dorazí zpátky domů. Nebo kam budou potřebovat," dodal nakonec.
    "Jak víte, že tam je brána! Pokud vím, tak jste říkal, že nevíte nic o síti hvězdných Bran. A navíc vám nefungují senzory dálkového dosahu, což mě vede k pochopitelné otázce jak víte o něčem, co nevidíte!" promluvil Jacob Carter. Johnatan Tolkin si s Tashou vyměnil krátký pohled.
    "Máte pravdu. Nevíme nic o síti hvězdných Bran. Stejně tak naše senzory nedokáží na takovou vzdálenost rozpoznat tak malý objekt na tak vzdálené planetě. Ani v případě, že by dálkové senzory fungovaly."
    "Jak tedy potom můžete vědět….," Tolkinova zvednutá ruka zarazila případnou námitku.
    "Dostanete odpověď. Nezapomeňte otázku. Hned jak skončíme vám něco vysvětlím," umlčel ho dočasně.
    "Dobře," starší muž vzal pronesená slova na vědomí.
    "A teď k místnímu problému. Co víme o zdejších lidech?" vyzval Ostlinovou k řeči, ačkoliv už sám věděl co bude zpráva obsahovat.
    "Zdejší situace je dost nepřehledná," začala zamračeně. "Nicméně podle bio-snímků učiněných při přeletu oblasti a dalších pořízených sondou z oběžné dráhy není pochyb. Zdejší populaci tvoří Denosiané. Podle prvního přeletu jich je necelých 100 tisíc."
    "100 tisíc? Jste si tím naprosto jistí!" vpadl do debaty O'Neill.
    "Náš senzorový průzkum zaměřil zhruba tuto oblast," vyvolala holografickou mapu, kde názorně ukázala co všechno prozkoumali. "Celkem 12 menších měst, počet živých obyvatel okolo 100 tisíc. Žádné výraznější stopy po mrtvých."
    "Chlapík co jsme s ním mluvili, Aran De říkal, že jich je přes 200 tisíc v celkem dvanácti městech. To je skoro o polovinu méně!" vyměnil si s Carterovou udivený pohled.
    "Nemyslím, že by měl snahu zkreslovat počet obyvatel. Byl naopak velice přesný," přihodila komentář. Nastala chvilka ticha.         "A kdo vlastně jsou ti útočníci?" přerušil ticho Jacob Carter.
    "To je právě to, co nám nejde příliš do hlavy," utrousila Ostlinová nervózně.
    "Takže víte, kdo jsou zač?" nenechal se nijak odbýt. Podle toho co vyrozuměl ti dole vyvraždili nejspíš polovinu populace celé planety, což jeho a hlavně Selmak pobuřovalo.
    "Bohužel ano," připustila, ale stále mlčela. Pohledem vyzvala Tolkina, ať převezme slovo.
    "Císařské legie. Minimálně jedna kompletní útočná jednotka o síle 10 tisíc mužů. Plně vyzbrojených předpokládám. Ovšem co tu dělají nevím. Nejsou zde žádné Císařské lodě a veškeré řekněme průchozí body kontrolujeme my. Bez našeho svolení nemohou proniknout do hlubokého vesmíru. S celou legií na palubě? Ani my nemáme takové přepravní kapacity!"
    "Císařské legie jsou mimořádně kvalitní a disciplinované vojenské složky. Což v tomto případě neodpovídá. Podle vašeho svědectví i toho co jsme osobně viděli se jedná o ty nejhorší plenící bandy. Pokud to co udělali s vašimi lidmi z SG-14, provedli v potřebném měřítku i s obyvateli planety, pak bychom měli odpověď, proč jich je tak rapidně málo," shrnula Ostlinová znechuceně situaci.
    "Hovoříte o více než 100 tisících živých bytostí!" vyjel na ni O'Neill. Skutečnost, že někdo hromadně povraždí polovinu populace, nemohl jen tak akceptovat.
    "Všechno nasvědčuje mé analýze. Po našem zásahu stáhli své sily rovnoměrně do všech měst. Vytvořili něco jako lidský štít," pokračovala stále tím věcným tónem.
    "Musí vědět, že na Denosiany nezaútočíme," ozvala se po delší odmlce Tasha. Všechny pohledy spočinuly najednou na ní.
    "Mohli bychom tam svrhnout neurinovou bombu a umýt si nad tím ruce, ovšem…" hlavní inženýr hleděl upřeně do stolu. Nikomu nepohlédl zpříma do očí.
    "Ne, nemůžeme. Jsme vázáni slibem, který musíme respektovat!" zamítla Tasha.
    "Tak to bude problém majore!" obrátil Zoma proti své nadřízené vlastní protiargument.
    "Ano, bude. Je nás příliš málo…"
    "Samotný počet nikdy nehrál roli!" namítnul znovu ostře.
    "Ne. Měli jsme jiné výhody, které tento faktor vyrovnali, jenže ty momentálně nemáme!" umlčela ho rázně.
    "V tomto stavu těžko můžeme cokoliv udělat," přidal souhlas Tolkin.
    "Takže je necháte všechny povraždit těmi zatracenými parchanty…, těmi legionáři!" přidal další ostrou poznámku O'Neill. Mlčení si vyložil po svém.
    "Měla bys mu to říct," vyzvala Tashu Ostlinová.
    "Co, Co říct?" Jack O'Neill tušil, ať už to bude cokoliv nebude se mu to ani trochu líbit.
    "Už nejsme na orbitě planety," konstatovala Tasha kysele.
    "Cože… a kde tedy jsme!"
    "Opustili jsme orbitu před dvěma dny. Letíme maximální možnou rychlostí k bodu P73," vynesla na povrch celou skutečnost. Ona znala samotnou informaci sotva několik desítek minut z Tolkinova posledního hlášení. V duchu ho proklela, že jim nic neřekl.
    "A k čemu potom tohle divadlo?"
    "Účelem bylo informovat vás o stávající situaci. Naše záměry zde nejsou až tak důležité . Jakmile budeme mít prostředky vrátíme se," převzal Tolkin slovo. Zvedl ruku čímž zarazil další proud plukovníkových námitek. "Do té doby budeme vycházet z našeho předpokladu, který je následující. Za prvé, sama naše přítomnost měla za následek zastavení celkového redukování počtu obyvatel. Přiměli jsme tyhle legionáře, nebo co vlastně jsou, k zamyšlení. Samotný psychologický efekt jim zabrání v dalším zbytečném zabíjení. Za druhé, podle pomalé reakce na náš útok se domníváme, že jim chybí potřebné vedení. Což bude v budoucnu další výhoda pro nás. Za třetí, paralyzovali jsme Bránu, takže nikam neodejdou. Ne dřív než přijdeme zpět s posilami."
    "Mě to připadá jako zatraceně chatrný plán!" vybuchnul nad něčím tak absurdním.
    "Z logického hlediska…" začal znovu Tolkin stejným tónem.
    "K čertu s logikou!" proklel ho ještě než dopověděl.
    "Jacku!" zarazil další plukovníkův výbuch hněvu Jacob Carter. "Oni s tím nemohou nic udělat. Pokud to chcete slyšet ode mě, tak mohu potvrdit, že co říkají je pravda. Celá tahle loď sotva drží pohromadě."
    "Musí přece být něco, co by šlo udělat!" trval na svém již mnohem mírnějším tónem.
    "Nic co by skutečně pomohlo," zavrtěl hlavou Tolkin.
    "A co ty vaše omračující zbraně, které jste…," zkoušel dál přesvědčovat ale dostal znovu nesouhlasné gesto.
    "Pouze díky momentu překvapení jsme dokázali použít tenhle laciný trik. Podobnou taktiku podruhé nezopakujeme. Stačí nízkofrekvenční silové pole, aby utlumilo účinek. Navíc standartní vybavení legií s něčím takovým počítá. Ublížili bychom tak pouze Denosianům, kteří jsou na některé frekvence citliví," vysvětlil s omluvným tónem.
    Porada pokračovala ještě několik málo dalších minut, než Tasha ukončila brífink a dala rozchod. Pohledem zarazila Sam a gestem dala najevo, ať zůstane. O'Neill, si toho všimnul a chtěl zůstat také. Došlo k dalšímu ze střetu mezi ním a Ostlinovou. Nějak nedokázal při pohledu do těch temně modrých očí protestovat. Pokrčil rameny a neochotně odešel. Ona hned za ním. V místnosti zůstal sedět Jacob Carter společně s Tolkinem i Tashou. Sam znovu usedla a čekala co přijde.
    "Přemýšlím, jak začít, aby to současně neznělo příliš bláznivě," začala Tasha.
    "Nejbližší termín bude asi záhadný cizinec," přispěl Tolkin přičemž vyvolal mírný úsměv na tváři své nadřízené.
    "Ano, tento termín se pro Mikela asi nejvíc hodí," přitakala.
    "Kdo je Mikel?" chtěl vědět ihned Jacob. Váhaní ve tváři obou přítomných dávalo najevo, že ho oba dobře znají.
    "Nikdo přesně neví. Nejpravděpodobnější verzí je přesně tím na koho vypadá. Ovšem pokud vynecháme některé jeho talenty, mezi něž patří například procházení mezi jednotlivými dimenzemi, realitami, časem i prostorem. Podrobnější vysvětlení by vyžadovalo zajít hluboko do teorie kvantové fyziky. Jinak vypadá tak jako vy nebo já," dodala s kyselým úsměvem.
    "Ale ani vy nejste zcela člověk?" vypustila Sam otázku, aniž by si uvědomila co může vyvolat.
    "Už ne," odpověděla krátce. "Kdysi ano." Samotná skutečnost, byla i po tak dlouhé době, trochu znepokojivá.
    "Možná víc než dřív," přispěchal na pomoc Tolkin. Usmála se na něho. Zcela automaticky pohladila jeho ruku, aniž by si uvědomila zvědavé pohledy obou pozemšťanů. On zkrátka dokázal uvažovat pozitivně.
    "Což teď není vůbec důležité," odkašlala si. "Každopádně za sebou během své poslední návštěvy zanechal jisté indicie. Tentokrát byl mnohem konkrétnější než bývá zvykem." Oba lidé, otec i dcera na sebe tázavě pohlédli. Ani jeden z nich necítil žádnou lež či podvod. Evidentně říkali pravdu, jakkoliv se zdála být podivná. Na druhé straně neřekli všechno, pouze něco málo, co situaci objasnilo.
    "Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby jste ho znali také. Možná jste ho osobně potkali," nadhodila po chvilce Tasha.
    "Hmm, Denis hovořil o nějakém Mikelovi. Podle toho jak záhadně zmizel, by to možná opravdu mohl být on," řekla Sam zadumaně.
    "Rozhodně s někým z vás hovořil. Prošel šest palub, kde najednou naskočily všechny systémy," přihodil Tolkin. Dalším gestem dal najevo, že neví s kým. Dveře zasedačky se zasyčením otevřely. Vešla Chartocká doktorka Karen Markusová. Něco nesla v ruce a už výraz tváře hovořil o silném vnitřním boji. Jen stěží udržovala neutrální masku lékaře. Tolkinovo levé obočí tázavě vyletělo nahoru. Doktorka přistoupila mezi něho a Tashu a před ní položila elektronickou tabulku. Vrhla směrem ke své nadřízené jeden letmý pohled. Tasha s povzdechem nahlédla do těch světle zelených očí a co spatřila nevypadalo vůbec dobře. Čekala katastrofu a nasadila odevzdaný výraz.
    "Je to potvrzené?" promluvila poté co si přečetla první řádky zprávy. Dobře zakryla šok před ostatními, kromě Tolkina. Ten dokázal číst ze sebemenšího gesta její tváře.
    "Bohužel ano," odtušila bezbarvě doktorka.
    "Děkuji Karen," odvětila s nepřítomným pohledem. Gestem ruky doktorku propustila. Nejraději by si rvala vlasy z hlavy, ale nikam by to nevedlo. Nechtěla propadat zoufalství, ne před Jonathanem a ostatními.
    "Stalo se něco?" prolomil ticho poté, co doktorka odešla, Jacob.
    "Bohužel ano," přisvědčila ale víc neřekla.
    "Zřejmě máme určité vysvětlení. Jednu část důležité indicie, která nám trochu napovídá, co se vlastně stalo," přihodil Tolkin, který četl zprávu současně.
    "A to je co?" zkusila opatrně Sam. Z výrazu obou dvou jasně viděla, i přes kapitánovu snahu zhodnotit situaci, že muselo dojít k něčemu opravdu závažnému.
    "Jsou to klony!" vypadlo z Tashy nakonec. V očích se jí nebezpečně zalesklo. Možná si to jen Sam myslela, ale měla pocit, jako by modrá duhovka během necelé vteřiny změnila svou barvu na temně rudou. Usilovně přemýšlela o posledních slovech.
    "Tato indicie jasně ukazuje porušení konvencí, stanovených smlouvou z roku 2155. Což může znamenat jen jedinou věc.." Na chvilku se dramaticky odmlčel. Po chvilce pokračoval. "Znamená válku! Válku s Císařstvím."

Kapitola 14 - Plán

Nová kolonie, Hvězdná základna 79. Hvězdný čas: 2221.7,25
    Jack Hix seděl ve své nové pracovně na základně 79. Přemýšlel jak zadrží Gordona, než dorazí Arno nebo Horakus. Měl k dispozici elitní desítku bitevních křižníků, kontraadmirála Jesiky Brownové. Ta ovšem v dané chvíli nebyla schopná velet. Stále prožívala silné emocionální otřesy po události, ke které jí sám přiměl. Katrin Jensové se na druhou stranu začalo dařit mnohem lépe. Poté co procitla do plného vědomí, dokázali lékaři bez vážnějších problémů učinit potřebné kroky vedoucí k úplnému uzdravení. Celé čtyři dny prospala regeneračním spánkem. Od chvilky, kdy znovu procitla, byla schopná normální činnosti, což si alespoň myslela. Hlavní šéflékař kategoricky zamítnul žádost o návrat do aktivní služby. Deset měsíců bez jediného pohybu dost oslabilo veškeré svalstvo, což mělo za následek poněkud křečovité pohyby a neméně vratkou chůzi, jakkoliv zkoušela tuto část popřít. Byla přinucena setrvat pod lékařským dozorem a zpátky do služby jí nepustili. Měla neustále připnutý neurální transmitér na obou spáncích. Hlavní lékař stále nemohl pochopit, jak k něčemu takovému, mohlo z ničeho nic dojít. Od zkoumání záhy upustil, zaměřujíc veškerou pozornost k další léčbě. Sama si připadala trochu směšně, takže oba implantáty překryla rozpuštěnými vlasy. Jesika dělala Kathrin nejčastěji společnost. Nějak během onoho propojení, mezi nimi vznikl neobvyklý vztah. Sice zůstaly odstaveny od hlavních událostí, zato vzájemná přítomnost působila jakou si útěchu.
    Jack Hix příliš dobře věděl, že přišel o většinu svých vyšších důstojníků. Jižní flotila, tvořila hlavní sílu Nové kolonie. Sílu zaměřenou zejména defenzivně. Sám měl při svém útěku před Císařskou eskadrou možnost, plně využít této strategie. Jenže celou flotilu teď ovládali Chaočtí povstalci. Už přišlo zřejmé i radě k čemu se chystají. Rada, která nikdy nezasahovala, alespoň ne přímo do vojenských záležitostí projevila svou podporu. Ne nijak radostně, ale dala najevo své stanovisko. Což v daném okamžiku moc neznamenalo. Většina velitelů byla buď v zajetí nebo mrtvá. Většina spíš mrtvá. Alepsoň podle vzoru Chaockého chování. Smrt generála Browna, zarazila plánovanou ofenzívu. Přiměla hlavního Chaockého generála Gordona, k zamyšlení. Určitě nečekal takový přímočarý krok. Získali trochu času, ale to vůbec nemuselo v celkovém měřítku mnoho znamenat. Pokud by Gordon zaútočil s úmyslem osvobodit svého spojence, postupoval by obezřetně a zkoušel základnu obsadit. Teď žádnou podobnou překážku neměl. Nic tudíž nebránilo ve zničení základny a všech přilehlých sil. Jednotek získal dost, včetně podpůrných skupin Dravců třídy X.
    Hix sledoval obranné schéma základny. Vybral z tuctu možností obrany samotné základny nevhodnější rozestavení. Elitní desítka společně s jeho vlajkovou lodí vytvoří hlavní obranu základny. Podle schématu Ant 21D nechal přezbrojit i ostatní lodě. Z tohoto hlediska byla základna dobře opevněná. Pokud by měl ještě tak 50křižníků, dokázal by určitě svou pozici udržet. Jenomže neměl tolik těžkých lodí, tudíž tato možnost nepřicházela v úvahu. Dobře si uvědomoval, že pokud dojde k bitvě na malém prostoru, nebudou schopni Dravci udržet frontovou linii. Další roli hrála celková nezkušenost a nesecvičenost jednotlivých posádek. Ne všichni dokázali přežít, aby získali potřebné bojové zkušenosti. Během zdržovací taktiky ztratili celkem 367 Dravců a přes 30 tisíc lidí. Podle údajů zničili 58 křižníků a 117 Dravců. Statistika však hovořila příliš jasným tónem. Povstalci měli na své straně kvalitu i kvantitu, jelikož kontrolovali důležité průmyslové oblasti včetně Garium 3. Generál Brown postupoval metodicky s jasným cílem. Zato od Gordona čekal mnohem přímočařejší postup. Předběžné informace tento předpoklad, jednoznačně potvrzovaly.
    K dalším starostem patřila rychle klesající morálka jednotlivých posádek. Podle posledních hlášení, měli velitelé stále větší problémy s udržením potřebné bojové úrovně. I oni pomalu začínali podléhali beznaději. Prohrávali ve všech bitvách na všech frontách. Boj plný ústupů, náhlých přepadení a psychicky vyčerpávajícího boje, začínal být vidět i na zkušenějších důstojnících. Hodně kapitánů tvořili instruktoři z akademií. Zbytek pak předčasně povýšení důstojníci. Celkově posádky tvořili různorodou skupinu, poslepovanou dále z kadetů akademie a aktivních rezervistů. Celkový počet ztrát byl mnohem vyšší než oficiálních 30 tisíc. Počet nezvěstných, dosahoval více než dvojnásobných hodnot. Osud původních posádek Jižní flotily téměř půl miliónu mužů a žen zůstával stále nejasný. Nepochyboval, že většina z nich je již mrtvá, ale tyto informace zatím nebyly potvrzeny. Ostatně nepotřeboval potvrzení. Získal naprostou jistotu, že všechny zabili. Tím se nyní nehodlal zabývat, dokud to nebude opravdu aktuální. V současnosti měl jiné starosti, mnohem důležitější. Pod Walxinovou taktovkou, všechny lodě ustupovaly k základně.
    Procházel další informace o složení Jižní flotily. Nikdy netušil, že tuto svou mateřskou flotilu bude mít proti sobě. V podstatě zůstal osamocen bez veškerého důstojnického štábu. Veškerou strategii musel vypracovat úplně sám. Neměl tu ani Jenny. Nějak měl pocit, že sehraje vlastní důležitou roli tam, kde je. Díky ní dokázal znovu vrátit Kathrin zpět mezi živé. Sice z dlouhodobějšího hlediska, ale její probuzení nepochybně bude mít výrazný vliv v budoucích událostech. Pokud ovšem nadejdou. Kdesi uvnitř věděl, že ano. Jediné co neviděl, bylo jak. Logickým předpokladem zůstával včasný návrat buď Arna nebo Horakuse. Jenže řešení mělo být mnohem prozaičtější než příchod elity Koloniální expedice. Samotný pocit sváděl s logikou urputný boj o to, kdo má pravdu.
    První známku aktivity Jenny zaznamenal už před deseti dny. Netušil co dělala, ale cítil, jak najednou začala její přítomnost slábnout. Musel rychle zasáhnout, aby nezmizela úplně. Stihnul to opravdu jen taktak. Využil své vlastní vůle, aby kvapně vztyčil mentální štít něž její mysl zmizí uprostřed chaosu. Uvolnit mentální bariéry patřilo mezi nejnáročnější dovednosti, při kterých celá řada Chartoků přišla o život. Chvilku držel svou ochranou ruku než dokázala sama udržet veškerý chaos uvnitř vymezených hranic. Vešel do imaginárního místa, které zůstalo v jeho dlouhodobé paměti. Navázal spojení do něhož současně vešel. Nejdříve musel jemně navést mladého inženýra správným směrem, jinak by Jenny určitě minul. Poté už pomáhal Jenny a odnášel ji na ošetřovnu. Trochu udiveně prohlížela neznámé okolí do něhož její mysl vstoupila, zatím co fyzické tělo zůstávalo mimo vlastní kontrolu. Zdvihla tázavě levé obočí.
    "Tohle místo je vzpomínkou na Aru 3," podal okamžitě vysvětlení.
    "Hmm, převážně Chartocká kolonie. Je na ní něco zvláštního?" promluvila v hlase obvyklou dávku zvědavosti.
    "Ne. Teď už neznamená víc než pouhou vybledlou vzpomínku. Tady skončila jedna krátká epizoda mého života," odpověděl zamyšleně. Nepotřeboval rozebírat zmiňovanou epizodu podrobněji. Zde všechno skončilo a zároveň začalo.
    "Aha," přikývla a nic dalšího už neříkala. Hledala způsob, kterým vysvětlí své nelogické chování doplněné mimořádně nebezpečným experimentem.
    "A teď mi doufám řekneš, cos proboha prováděla?" přešel klidným věcným tónem k věci.
    "Potřebovala jsem, aby mi důvěřovala," učinila zdánlivě nedbalé gesto, který chtěla zlehčit celou situaci. Už Hixova přítomnost dávala najevo vážnost samotné situace.
    "Vidím, že ti na té pilotce opravdu záleží. Hmm," řekl zadumaně. Necítil znepokojení, spíš určitou zvědavost. Možná jejím prostřednictvím blíže pochopí věci, které mu posledních 40 let unikaly. Vlastně od smrti Khana Walxina nenašel žádného spolehlivého průvodce. "Ona, tě podezřívala z nekalých záměrů?" doplnil s mírným úsměvem. Pochopil okamžitě jaká nedůvěra vznikla ve vzájemném vztahu. Byl logický předpoklad, že k této události musí dojít.
    "Zašlo to ještě o něco dál. Tohle bylo jediné, co mě v danou chvíli napadlo. Jinak bych ztratila veškerou důvěru, kterou ke mně chovala," odvětila sklesle. Nerada přiznávala prohru, vlastní selhání. Ani jedinému Chartokovi, jemuž mohla bezmezně důvěřovat.
    "Měla ses zeptat," reagoval lehkým konverzačním tónem. Chvilku přemýšlel co by odpověděl. "Cos udělala bylo hodně riskantní i pro zkušenější a znalejší z nás." V jinak klidném hlase zazněla mírná výtka.
    "A jaké existuje řešení?" položila opatrně otázku, aby přešla k řešení problému. V tom bylo na Hixe spolehnutí. Vždycky odněkud vytáhl potřebné řešení.
    "Máš ho na dosah ruky. Stačí položit správnou otázku správné osobě ve tvé blízkosti. Někdo kdo má znalosti xeno-biologie," šel na věc ob-klikou v podobě rozhození hrstky indicií. "I Charité mohou s námi Chartoky komunikovat na telepatické úrovni. Ovšem ne všichni dokáží tuto schopnost zcela ovládnout, pochopit, či jenom přijmout samotnou skutečnost mentálního spojení. Alespoň takové jsou dostupné informace." Dodal nenápadně poslední větu, aby zdůraznil, že myšlenka nevznikla u něho.
    "Hmm." Tato informace v ní vzbudila určitou naději. Možná by mohla předejít dalšímu nedorozumění.
    "Ale pozor!" varoval pozvednutou rukou se vztyčeným ukazováčkem. "Nejde to potom odstranit bez vážnějších následků!" ustoupil o krok zpět. Cítil jak spojení začíná mizet. Poznal, že už někdo dokázal včas zasáhnout. Přípravek začal pomalu působit. Naposledy zvednul ruku v tradičním gestu. Rozevřel dlaň, roztáhl prsty a napřímil ruku, aby se dotknul té její. Obvyklé gesto při mentálním spojení. Ona učinila totéž. Ucítil kratičký kontakt než všechno zmizelo.
    Nad touto epizodou se musel pousmát. Měl za poslední dny málo důvodů k úsměvu. Zprávy přicházely převážně špatné a ještě horší. Zůstal odříznutý v soustavě AR. Gordon možná nepatřil mezi nejlepší taktiky, ale postupoval s určitou metodickou přímočarostí. Hodnost generála získal za mimořádnou odvahu, během bojů s Lioňanskými extrémisty. Obkličoval celou soustavu AR. Nezanechal v nikom pochyb, že hodlá zničit základnu 79 společně s bránící flotilou. Walxinovy síly ustupovaly pod náporem stále hlouběji dovnitř soustavy. Většina lodí už zaujala příslušné obranné pozice. Finální bitva mohla začít. Poslední Dravci pronikli dovnitř, než je blokáda zcela odřízla. Hlavní stanici nechal přesunout k obraně Prostorové brány, odkud mohl kdykoliv přiletět Arno či Horakus. Nic nebylo tak jednoduché. Vyvolal si strategickou mapu Nové kolonie. Povstalci neviděli co viděl on. Za normálních okolností by mu to nepřišlo vůbec divné. Jelikož věděl, že spiknutí je mnohem rozsáhlejší tak věnoval pozornost podobným maličkostem. Základny 59 a 61 v soustavě SI u klíčového přechodu do Císařské soustavy RN zůstávaly téměř nechráněné. Právě zde čekal, že Císařská flotila udeří. A nebude nikdo, kdo by mohl zastavit útok, protože všechny síly budou bojovat mezi sebou v soustavě AR. Jednoduché a přitom geniální. Odkud ale mohli vědět o jeho plánech? Když odhalili základnu Alfa 2 mohli nějak odhalit i cíl mise. Zcela nemožné, jenže pravdivé.
    Neměl sebemenších pochybností, že na druhé straně musí čekat celá flotila, aby udeřila hned jakmile přepadový tým uvolní zámek z této strany. Co přijde potom, muselo dojít určitě každému. Zamíří do soustavy AR, dorazit bez větší námahy a ztrát, vítěze občanské války. Vskutku geniální plán, proti němuž nemohl podniknout vůbec nic. S povzdechem znovu vyvolal konstrukční plány křižníků Ontarion a bitevních křižníků Anteria. Probíral možné slabiny těchto lodí. Dlouhé hodiny proseděl nad úkolem, ale loděnice i sami konstruktéři odvedli zatraceně dobrou práci. Proti takovému počtu prostě nešlo využít jakékoliv možné slabiny.
    "Je to opravdu hodně lodí!" strnul, když za sebou zaslechl hlas. Pro jistotu pohlédl za sebe. Poznal komu hlas patří, ale už o něm dlouho neslyšel. Mikelův návrat mohl znamenat ono pomyslné závaží, které převáží misku vah na jednu stranu.
    "To bohužel je," učinil souhlasné gesto. Chtěl vyzvat Mikela, ať si sedne, ale z nejasného portrétu odhadoval, že vidí pouhou Mikelovu projekci. Bezpochyby byl příliš daleko, aby přišel osobně.
    "A v čem tkví problém?" položil Mikel zvědavou otázku.
    "Někde v databázi se ukrývá řešení. Jednoduché a snadno proveditelné. Já ho pořád nemohu najít," přiznal naprosto upřímně.
    "Zbývá už pouhých 20 hodin," nadnesl Mikel vážným tónem.
    "Což opravdu není moc času," přisvědčil a uvažoval zda tuto informaci nadhodil úmyslně, či pouhou náhodou. Vypadal opravdu zamyšleně, což mohlo být dobře i špatně.
    "Stále tvoří jádro flotily Ontariony B?" položil po chvilce otázku.
    "Ano celkem 489 lodí," vyvolal si informaci na svém terminálu.
    "A bitevní křižníky. Jsou tam stále ty přestavěné Anteria Ax?" pokračoval další otázkou.
    "Spousta z nich ještě ano. Podle údajů, jich má být 189," přečetl další bleskově vyvolanou informaci.
    "To by mohlo být eventuelní řešení," prohlásil nepřítomně.
    "Aha," zahučel polohlasem a čekal co z něj vypadne.
    "Sledoval jsem tě, celé hodiny, jak si lámeš nad tímhle problémem hlavu," šel na věc jako obvykle ob-klikou.     "Hmm," nereagoval nijak a vyčkával.
    "Nebudu tě dál unavovat. Stejně jsem tu pouze na skok," přistoupil k terminálu, který aniž by se ho dotknul, ožil.
    Náhle přešel do zcela jiného rozhraní. Bezpečnostní kódy, odblokovaly nepřístupnou část databáze. Odstoupil nechajíc Jacka Hixe, aby si poradil jak umí. Hix neváhal ani okamžik. Začal projíždět informace a zpracovávat maximální rychlostí vše co viděl. Když se obrátil Mikel už dávno zmizel pryč. Rychle projížděl spoustu informací, třídil ty podstatné od nepodstatných. Až ho zarazil jeden konkrétní řádek. Hovořil o vymazání databáze během následujících 10ti minut. S úsměvem vzal skutečnost na vědomí. Další z Mikelových typických tahů. Konečně našel, co hledal. Neměl mnoho času, ale potřebné informace získal včas. Těsně poté došlo ke zhroucení celé databáze. Nebyl problém nahrát databázi znovu z jiného počítačového uzlu. Ovšem pochyboval, že by tam někde našel tyto informace znovu. Zda by informace. ještě kdokoliv našel. Teď nadešel čas k vytvoření nového plánu. Konečně získal podklady, tolik potřebného řešení. Začal rychle přemítat, jak stávající výhody náležitě využít. Nemusel dlouho. Velice nebezpečný úsměv vykvetl ve tváři admirála Nové kolonie.

    O necelou hodinu později dorazil muž, pro kterého poslal. Rád by vybral někoho lepšího, jenže nikoho jiného neměl. Na druhou stranu možná právě příchozí bude víc než postačovat. Generál Peerion Koda vešel do jeho pracovny se zachmuřeným čelem. Trochu neochotně si s Hixem potřásl rukou a společně vešli do konferenční místnosti. Bylo tu přes 50 křesel pro důstojníky štábu, takže si připadal trochu nepatřičně, když usedli pouze sami dva. Admirál jako vždy do čela stolu a jemu ukázal místo po své pravici, pocta jíž věnoval pouze svému zástupci. S mírným pokývnutím hlavy uctivě přijal nabízené místo. Netušil, co přesně má admirál na mysli, a proč chce mluvit zrovna s ním. Musel upřesnit svůj první závěr. Proč pouze s ním.
    "Asi se ptáte, proč jsme tu pouze my dva?" vytušil nevyřčenou otázku admirál a nasadil mírný úsměv.
    "To samozřejmě ano pane," přitakal okamžitě generál.
    "Jsou to prostá čísla generále," povzdechl si. "Jak už asi víte. Celá Jižní flotila zmizela během hledání povstalecké základny."
    "Ano, něco takového jsem slyšel. Ovšem skutečnost, že zmizela celá flotila mi připadá krajně nepravděpodobná!" učinil nesouhlasné gesto.
    "Správná úvaha," souhlasil s ním Hix. "Ovšem pokud vezmeme v úvahu samotnou zradu velitele Jižní flotily, pak nevypadá vůbec nereálně."
    "Zrada?" nechtělo se mu pořád věřit. Za posledních 10 měsíců viděl lecos. Hlavně akce kapitána Walxina v něm vzbuzovaly pramálo důvěry.
    "Bohužel ano. Generál Brown nás zradil…" nechal slova vyznít po celé místnosti. "…a nyní, jeho síly ovládají celou Jižní flotilu."
    "Zatracený parchant!" zaklel jadrně. Konečně pochopil, proč se k němu choval poslední roky tak přezíravě.
    "Nyní už zatraceně mrtvý parchant," přisvědčil mu souhlasně přikyvujíc.
    "To byl on! On, kdo zařídil vraždu své ženy a posléze i nechal zničit základnu 73!" zareagoval pobouřeným hlasem. Nezaznamenal admirálovo lehce pozdvižené obočí. Velice rychle dal dohromady souvislosti. Charitský generál, zřejmě musel mít hodně do sebe. Jinak by Jesika nedala přednost jemu, před vhodnějšími kandidáty.
    "Správně. Jesika ho konec konců zastřelila přímo před celou radou, což je jeden z důvodů, proč zde není," vynesl karty na stůl.
    "A druhý důvod?" vznesl otázku. Další úsměv admirála si vyložil po svém a pokračoval. "Všimnul jsem si, že když se kolem ní motá kapitán Walxin, tak je podezřele často indisponovaná!"
    "Rada starších chce, nebo spíš bude chtít, abych jí odvolal z funkce kontraadmirála a mého zástupce," promluvil krátce poté co druhý muž vynesl svou domněnku na stůl.
    "Cože!" měl Koda co dělat, aby prudce nevstal.
    "Při nedostatku vyšších důstojníků jim budu muset s politování tuto žádost odepřít. Alespoň zatím," pokrčil mírně rameny. Upoutal generálův zájem. Veškerá nedůvěra šla najednou stranou.
    "Promiňte pane, ale co myslíte tím, nedostatkem vyšších důstojníků?" zeptal se nechápavě.
    "To znamená, že ve stávající chvíli, jste můj jediný vyšší důstojník s hodností generála!" odtušil bezbarvým hlasem.
    "Chcete říct, že všichni ostatní přešli na stranu nepřítele?" tentokrát už nedokázal plně zakrýt údiv. Nemohl uvěřit novým událostem. Spoustu z nich znal osobně. Všichni zůstávali loajální admirálovi. Zběhnutí nepovažoval za reálné. Pokud ovšem neuvěřili Brownovi.
    "Je to mnohem horší než si dokážete představit." Hixovo čelo se zachmuřilo. "Osud posádek obsazených lodí, nám není znám. Veškeré stávající předpoklady počítají s tím, že jsou mrtví!"
    "Admirále, hovoříme o více než 500 tisících lidí!" chtělo se mu nevěřícně zakřičet, ale ovládl svůj hlas. Začal konečně chápat, kam celou dobu diskuse směřovala.
     "Bohužel ano. A právě teď se celá Jižní flotila i s potřebným doprovodem blíží sem," konstatoval Hix naprosto klidně.
    "Nemusím být žádný velký stratég, abych vám řekl, že s pouhou elitní desítkou a eskadrami Dravců je nedokážeme zastavit."
    "To není jediná věc, která mě trápí generále. S tím si možná dokážeme poradit. Problém spočívá spíš zde. Aktivoval hvězdnou mapu Nové kolonie v soustavě SI.
    "Prostorová Brána do Císařství?" zamrkal překvapně. Nechápal proč admirála znepokojuje víc situace u vyústění Brány k Císařskému spojenci. Nikdo nemohl z druhé strany otevřít průchod, aniž by totéž neučinili odsud.
    "Jak sám vidíte tak v okolí základny 59 nejsou téměř žádné lodě."
    "Není třeba, když základna 59 drží pozici. Má palebnou sílu schopnou zničit všechno co projde skrz. Spolu se základnou 61 dokážou zadržet třeba celou flotilu, pokud by nějak došlo k uvolnění ochranného zámku!" namítnul stále nechápajíc kam admirál přesně míří.
    "Máte pravdu generále," vztyčený prst zdvižené pravé ruky doprovázený slabým úsměvem dal najevo, že přijde vysvětlení. "Na druhé straně už čeká celá Císařská flotila, silnější něž kdykoliv předtím. A zde..." ukázal soustavu SI na hografické mapě. "… číhá úderná Císařská skupina připravená obsadit základnu 59 jediným nečekaným úderem. Poté už nebude flotile stát nic v cestě…"
    "Zamíří do soustavy AR, kde zničí zbytek vítězné flotily," doplnil generál Koda pointu.
    "Je jich mnohem víc než dokážeme zvládnout." Začal ho postupně zasvěcovat do svých plánů.

Kapitola 15 - Jeden malý krok

Základna Stargate, Čejenská hora oblast Colorado
    Od okamžiku, kdy Denis Peterson přivedl oba Koloniální důstojníky na základnu, uplynulo pět dní. Přinesli sebou též generátor ochranného štítu, který mohl v budoucnosti zajistit mnohem větší bezpečí zvenčí než samotná Iris. Drobným háčkem byla skutečnost, že generátor nebyl v té době ještě úplně funkční. Bez potřebné dílny nedokázali vytvořit typizovaný zdroj energie, takže většinu z toho dělali ručně na koleně. Právě nad tím Simon Ingirus seděl posledních pět dní. Denis vyrozuměl cosi o kalibraci jednotlivých článků vnitřních krystalů, ale zbytku moc nerozuměl. Odborné pojmy nedokázal tlumočník přeložit a tak jediná slova, kterým opravdu porozuměl bylo zharmonizování, zpolarizování a sfázování. Mladý inženýr evidentně měl značné potíže, ačkoliv podle jeho slov zvýšil účinnost o 6%. Na tohle byl odborník právě Magnuson. S mnohem menším množstvím zásob i vybavení dokázal vytvořit stejný generátor energie. Jenže Magnuson měl specializaci a přes 10let sloužil jako inženýr na těžkém křižníku třídy Avanger. Měl znalosti i praxi kterou on neměl. Většinu času po ukončení akademie strávil v konstrukční dílně, nad plány převážně vesmírných lodí a věcí s tím souvisejících. Sestrojit samotnou konstrukci, problém s jímž Magnuson těžce zápolil při první stavbě, zvládl bez sebemenšího zaváhání. Vlastně, jak sám zjistil, tak dokázal vytvořit i jiné užitkové věci. Obzvláště jednu konkrétní, jíž vymyslel právě z popudu Jenny. Teprve později pochopil k čemu zvuková clona doopravdy posloužila. Při myšlence o dozajista zajímavém plánu Chartocké psycholožky, se nemohl jinak než usmát. Možná proto, že sám byl součástí mimořádně důmyslné manipulace. Ne vždy musí být bezpečné hledat radu u Chartoků. Obzvláště neortodoxně uvažujících psychologů, kteří mají tendenci být příliš názorní. Při pohledu zpět nelitoval rozhodnutí, ale pokud by předem věděl co má na mysli pochyboval zda-li by do toho skutečně šel.
    Po pěti dnech usilovného snažení, zvědavých pohledů, otázek místního personálu nevyjímaje, byl konec na dosah. Řádně si zapamatoval nejdůležitější rady, jimiž ho Magnuson před odchodem zásobil. Nakonec slavil úspěch. Úspěch o to cennější, že ho dosáhl zcela bez pomoci, ve zcela cizím prostředí. Konečně zkompletoval první článek a podle něj vyladil další dva. Právě pracoval na posledním, čtvrtém. Ve tváři vyloudil vítězoslavný úsměv. Cítil jak se potí a záda ho od stálého vysedávání a hrbení bolela. Zato pocit z dobře odvedené práce plně vynahrazoval veškeré fyzické nepohodlí. Ostatně od podobných problémů ho Jenny osvobodila, díky jedinečným masážím. Možné vedlejší úmysly hodil za hlavu. Nehrály důležitou roli. Dokončil poslední kalibraci. Narovnal se a přešel ke kapesnímu terminálu. Seržant Sailer, jenž mu po většinu času asistoval, přišel blíž. Simon už při prvním pohledu na technická schémata počítače základny, šel málem do kolen. Měl opravdu co dělat, aby je neoznačil nějakým velmi nevhodným výrazem. Trvalo nějaký čas než vůbec našel přijatelné řešení, kterým dokázal propojit ovládání generátoru na hardwarové úrovni. Nebylo vůbec jednoduché sloučit dvě zcela odlišné technologie. Jen díky nápadu Denise Petersona, vytvořil ovládací rozhraní, vybavené jednotlivými instrukcemi. Celé rozhraní vyžadovalo na jejich poměry dost výkonný počítač, aby dokázal zvládnout chod generátoru. Přesto si neodpustil vložit z bezpečnostního hlediska, vlastní miniaturní počítačové jádro pro nouzové odstavení v případě selhání řídícího počítače i jeho záložní stanice. Nějak nezískal přílišnou důvěru ve zdejší technologické výdobytky. Naposledy zkontroloval stav z vlastní připojené konzole než přepnul ovládání do řídícího počítače.
    Pojem operační systém, pro něj byl naprosto neznámým pojmem, což vedlo k menší počáteční technické krizi. Počítače na základě neuronové technologie, fungovaly podobně jako lidský mozek. Vytvářely se ve standartizované univerzální podobě, diky níž mohly plnit nejrůznější funkce. Představa paměťového jádra uvnitř integrovaného obvodu, působila zatraceně nedůvěryhodně. Ba ani postupný proces tzv. miniaturizace ho nijak zvlášť neohromil. Možnost poškození samotného jádra a přehřátí, byla podle něj značná. Chladící technologie nepůsobily nijak impozantně, ale dokázaly jádro kupodivu uchladit. Po doplnění několika set nových instrukcí, odpovídajících potřebné funkci pro rozhraní, začalo vše fungovat v přijatelných mezích. Přešel z prostoru Brány do hlavního řídícího centra. Speciálně vymezené stanoviště už obsluhoval blonďatý seržant s brýlemi. Skoro vrazil do Denise Petersona ve dveřích. První zkoušky vyšly samozřejmě podle očekávání. Ochranný štít zaujal pozici uvnitř kruhu Brány přesně v místech, patřící stávající ochranné Iris, takže překryl vylepšený titanový pancíř a mnohonásobně zesílil samotnou pevnost materiálu. Řekl seržantovi ať nechá silové pole spuštěné. S Denisem v patách seběhl po schodech zpátky do prostoru Brány. Svým trimetrem měřil hodnoty silového pole. Spokojeně zabručel. Zůstávalo stabilní. Přesně podle očekávání. Komunikátorem vydal pokyn k vypnutí ochranného štítu. Alespoň jednu věc si prosadil. Stejně jako mnoho ostatních věcí v něm komunikační technologie vzbudila rozpaky, takže v rámci pokusu, propojil obě stanoviště vlastní vysílačkou, napojenou přes osobní komunikátor.
    Zatím co Simon pracoval na svém písečku Jenny neváhala využít stávající čas k vlastnímu empirickému výzkumu. Napřed samozřejmě probrala s generálem politickou situaci. Zařídila věci tak, aby měla pro své účely dost času k podrobnému sociologickému průzkumu. Poté co zkontrolovala stav Antuse Fergusona, zahájila svou kampaň, při níž kladla spousty zvídavých otázek. Sama na spoustu otázek odpověděla, čímž zahájila vzájemnou výměnu informací, tolik potřebnou při vzájemné, mezidruhové komunikaci. Zjistila o zdejší civilizaci věci, z nichž mnohé skutečnosti pro ní znamenaly šok. Nacházeli se v počátcích vesmírných letů. Zatím nedosáhli potřebného stupně, aby mohli svou planetu sjednotit v jediný celek. Zdejší lidé tvořili jednu z největších mocností celé planety. Ovšem nebyli na samém technologickém vrcholu. USA patřila mezi nejvyspělejší země s nejvyšší životní úrovní. Díky svému politickému uskupení a státnímu uspořádání, museli též hledět na své spojence v Evropě a dbát veřejného světového mínění, což jim muselo zákonitě bránit v možném sjednocení celé planety. Pak tu byla druhá velmoc, Rusko. Jen díky zbraním hromadného ničení, kterým jejich arsenál oplýval a samozřejmě rozlohou zhruba stejně velkou jako USA je museli brát, coby dalšího hráče ve hře. Pravda hráče nespolehlivého, neschopného a co nejdůležitější, finančně na dně. Také postřehla jistou možnou hrozbu z Ruské strany, přestože oficiálně zůstávaly obě země ve stavu míru a vzájemné spolupráce. Přesto v posledních letech došlo k mírnému ochlazení vzájemných vztahů.
    Během chůze vyhodnocovala poslední poznatky. Tušila, že Simonovi bude trvat zhruba pět dní než dokáže generátor rozhýbat. Dospěla k názoru, že potřebuje další praktickou lekci během níž prokáže svůj talent coby konstrukční inženýr. Neznámé prostředí, odlišná technologická úroveň, nutnost improvizace bude v budoucnosti velice cenným zdrojem zkušeností. Navíc potřeboval chvilku odloučení, potřebnou k setřídění myšlenek. Krátké odloučení od Susan mělo poukázat, že nemusí být pořád u společného projektu. Oba dva potřebovali podobnou lekci, díky níž jejich vztah konečně uzraje, procitnou a začnou vidět svět více realisticky. Pozorně sledovala Simonovi reakce. Její společná zkušenost se Susan, zesílila mentální schopnosti vnímání netelepatických druhů. Dokonce věděla podle mírné změny v celkové atmosféře o úspěchu jehož Simon konečně dosáhl. Zamířila volným krokem směrem k centrální místnosti aby mohla konečně dovršit svou misi. Všechno šlo podle očekávání. Ostenativně ignorovala doprovod, vojáka, který jí z diskrétní vzdálenosti sledoval. Ošetřovnu opustila sotva před několika minutami. Doktor Antus Ferguson už vypadal konečně v pořádku. Obzvláště poté, co dostal zprávu o narození dítěte, zmizela dosavadní pochmurná nálada.
    Virolog z týmu jedna, Samuel Gurid, vyslaný krátce před nimi, zářil spokojenou samolibostí. Dával si dobrý pozor, aby nic z toho nebylo vidět a řádně to zakrýval zvýšenou dávkou arogance. Měl úspěch, přestože zdejší nemocniční personál měl jeho arogantního chování a zdůrazňovanou nadřazenost, doslova plné zuby. K náhlé změně došlo poté co doktorka Fraiserová ukázala vzorek krve, který našel tým SG-1 na Bráně u stanoviště Alfa2. V několika minutách veškerá arogance zmizela. Trochu rozšířil svou malou laboratoř. Posledních deset hodin strávil zabrán nejrůznějším testováním. S pomocí Antuse Fergusona, jenž byl konečně schopen vstát, hodlající nějak užitečně zabít nekonečné čekání. Už se nemohl dočkat, až projdou Bránou na provizorní císařské stanoviště Beta1 a on konečně uvidí svou ženu a nedávno narozené dítě. Vlastně ani nevěděl, co přesně má očekávat. Jediné co mu Jenny řekla, byla skutečnost, že dítě je na světě. Nic víc údajně nevěděla. Oba vědci společně spolupracovali ale výsledek zůstával pořád stejný. Provedli celou řadu nejrůznějších testů DNA. Vycházelo jim stále totéž. Pokračovali v dalších alternativních testech, založených pouze na základě vlastních hypotéz a předpokladů. Skutečnosti, kterou ze vzorku odhalili odmítli věřit. Jenže byla to pravda.
    Jenny měla s doktorkou Fraiserovou velice zajímavý rozhovor. Vlastně několik rozhovorů, jelikož doktorka působila trochu vědecky a díky znalostem medicíny tudíž mohla podat některé mnohem konkrétnější informace. Také zůstávala velmi vstřícná. Ochotně vedla dlouhé diskuse, možná právě proto, že tím unikla z přítomnosti Samuela Gurida. Od ní se dozvěděla asi nejvíc o pozemšťanech a jejich způsobu života. I přesto, že spatřila neuvěřitelnou různorodost a to nejenom v politickém, sociálním, tržním ale i náboženském systému. A to nebylo zdaleka všechno. Samozřejmě i doma existovala určitá různorodost. Sice hlavně kvůli Lioňanům, zato vládou přísně regulována na věci potřebné. Tady evidentně ne. Neuvěřitelné plýtvání výrobním potenciálem v ní vzbuzovalo úžas. Rychlost s níž spotřebovávali zdroje surovin a paliva logicky směřovalo k jednoznačnému konci, pokud nenajdou nové zdroje mimo svůj svět. Stejně tak i celá řada různých oficiálních náboženství, ale i nejrůznějších náboženských skupin. Jediné čemu dokázala alespoň z části porozumět byla politika. Politika patřila mezi jednu z největších Chartockých kratochvílí. Nejúžasnější hra, která kdy existovala. Během předchozího rozhovoru s doktorkou též nakousla téma móda. Zajímalo jí co si lidé oblékají. Nedokázala zakrýt další překvapení nad neuvěřitelnou pestrostí. Zhlédla jen krátkou ukázku, což víc než bohatě stačilo, aby nevěřícně zavrtěla hlavu nad podivným lidským rozmarem. Některé modely byly sice praktické, ovšem většina z nich působila spíše extravagantním dojmem. S určitým zadostiučiněním zjistila, že doktorka hledí se stejným údivem na jejich módu. Udivovala jí podle ní neuvěřitelná strohost, stejně jako celý společenský systém. Dokonce, když utrousila poznámku o tom, že uniformy Koloniální flotily se za posledních 70 let nezměnily. Výměna pokračovala do mnohem větších podrobností. V závěru uvedla doktorku Fraiserovou evidentně do rozpaků. Poznamenala si tudíž další rozdíl v pohledu na etiku vzájemných vztahů.
    Vešla do ruchu řídícího střediska. Přesně podle očekávání našla Simona sedícího u jednoho z počítačů, s Denisem Petersonem v zádech. Nasadila mírný úsměv. Vnitřním okem spatřila velitele základny generála Hammonda, jak mluví s několika důstojníky. Informace o hodnostním označení patřila mezi jednu z prvních věcí, kterou se od příchodu naučila. Otočila svůj pohled jejich směrem. Upřesnila svůj původní odhad. S generálem hovořili dva důstojníci s hodnostním označením major. Jeden vyšší hubené postavy s postupně řídnoucími vlasy na čele, druhý statný pořízek s hranatou tváří. Přistoupila k nim trochu blíž. Zaslechla útržky rozhovoru z něhož jednoznačně pochopila, že oba důstojníci chtějí po generálovi nějakou záchranou operaci, ale on ji stále odmítá.
    "Toto rozhodnutí je konečné majore!" zaslechla tentokrát jasně generálův hlas, jenž pro důraz o něco zvýšil hlas. Odpoutal se, což bylo jasné znamení, že debata je u konce.
    "Máte problém generále?" nadhodila Jenny konverzačně hned jak k ní přišel dost blízko.
    "Dalo by se to tak říct," mírně svraštil obočí. Nakonec usoudil, že nic nezkazí, když řekne víc. "Jeden z našich týmů SG-14 před 14ti dny zmizel během diplomatické mise. Tým SG-1 měl zjistit, co se s nimi stalo. Už 10 dní o nich nemáme žádné zprávy. Nemůžeme ani zadat adresu místa kam odešli."
    "Zhruba ve zmiňovaném časovém období vstoupil do hry nový hráč," zareagovala po chvilce záhadnou poznámkou.
    "Nerozumím," zavrtěl hlavou generál.
    "Není důvod k obavám. Je to jeden z našich, který před časem zmizel," odvětila s mírným úsměvem. "Řekněte, mezi těmi co hledáte, je také nějaká blonďatá žena s modrýma očima?" udeřila najednou otázkou.
    "Ano, to by mohla být major Carterová," zabručel souhlasně.
    "Pak není důvod k obavám!" předešla ho než stačil dodat zbytek.
    "Opravdu?"
    "My Chartokové dokážeme komunikovat na velké vzdálenosti. Vlastně to není tak zcela přesné, ale nikdo dosud nedokázal onu vzdálenost blíže určit. Pokud mi dáte pár minut, tak vám mohu přesně říct, co teď admirál Hix zrovna dělá," vysvětlila trochu obšírněji.
    "A jak?"
    "Ve vašem jazyce neexistuje to správné slovo, které by vystihovalo daný stav mysli. Nejblíže skutečnosti je asi slovo telepatie."
    "To musí být značná taktická výhoda," zabručel souhlasně.
    "Tak jednoduché to není. Spojení jak tomu říkáme u nás obvykle vzniká mezi jedinci opačného pohlaví. Spíše z tradice a nutnosti než aby tomu bylo jinak. Většinou jde o mimořádně důvěrné spojení dvou osob. Vzájemné sdílení myšlenek. Tuším, že vaším ekvivalentem je manželství."
    "Ano," přisvědčil, když pochopil kam míří.
    "Většina z toho jsou myšlenky spíše emociálního zaměření. To dokážou všichni z nás. Je to základní stavební jednotkou vzájemných spojení. Ovšem pouze málo z nás dokáže přenášet samotné myšlenky na velkou vzdálenost. Přenášet v tom kontextu, který máte na mysli. Já ano. Vysvětlení proč tomu tak je by asi bylo příliš složité a…"
    "Promiňte, že vyrušuji!" zazněl za nimi hlas Chartockého specialisty Samuela Gurida. Chvilku vyčkal než upoutal pozornost obou přítomných. "Dokončili jsme analýzu vzorku krve. Asi by jste měli něco vědět."
    "Dobře. Za deset minut v konferenční místnosti," souhlasil Hammond.
    O necelých deset minut už sám seděl v čele konferenčního stolu. Po pravici seděla doktorka Fraiserová a Denis Peterson. Nervózně pohlédl směrem na hodinky. Celkem zbytečně. Necelých 10 vteřin před koncem stanoveného limitu vešla trojice návštěvníků. Beze slov usedli naproti nim po generálově levici.
    "Tak o co jde?" promluvil jako první generál Hammond.
    "Jak už asi víte, tak jsem prozkoumal ten vzorek krve, který jste přinesli z naší zničené základny," začal Gurid opatrně.
    "Zkoumal ho s doktorem Fergusonem posledních 12 hodin," podotkla doktorka Fraiserová uštěpačně. Samotná arogance a povýšenost Chartockého specialisty, jí lezla posledních pět dní silně na nervy.
    "Ano," učinil souhlasné gesto, aniž by zaznamenal nepřátelský podtón.
    "A k čemu jste dospěli?" pobídl ho generál.
    "Podle řetězce DNA nebyl problém určit komu patří. Je Runeanská. Pouhou náhodou jsem zaznamenal sotva patrnou nesrovnalost. Normální testy by nic neodhalili. Dokonce běžný test DNA zůstal negativní. Jsem perfekcionista, takže mě to nedalo a provedl jsem mnohem hlubší výzkum. Musím přiznat, že výsledky jsou dost znepokojivé." Odmlčel se jako by chtěl říci více, zatím hledající vhodná slova.
    "Co jste vlastně odhalil?" tentokrát už se stopou zájmu pobídla doktorka k pokračování.
    "Klony. Ti vojáci, co zničili naší základnu byli na-klonovaní," vynesl karty na stůl. V místnosti se rozhostilo hluboké ticho.
    "Nepřítel, který není skutečný," zamumlal jako první do ticha Denis Peterson. Slova Samanthy Carterové najednou začaly dávat smysl.     "Ano, tato fráze je asi nejblíže skutečnosti," přisvědčil nepříliš šťastně.
    "Ale to není ze všeho nejhorší že?" přihodil tázavě. I přes kamennou tvář spatřil že zasáhl do černého.
    "Ne není," připustil neochotně.
    "Už samotná možnost, že použili Klony je znepokojivá. Před pěti sty lety jsme dospěli k jednoznačnému závěru, že klonování je slepá cesta. Nikdy se nepodařilo vytvořit skutečně stabilní klon," přidala Jenny další vysvětlení, když spatřila Guridovo váhání.
    "K vytvoření stabilního klonu je třeba mnohem větší vzorek DNA," přihodil krátké vysvětlení teorie k níž během testování dospěl.         "Jak velký?" zajímalo Fraiserovou.
    "Dost velký aby originál zabilo. Předpokládám, že dojde k úplnému rozložení. Podle mých předpokladů dokáží z jednoho originálu vytvořit tak čtyři, nanejvýš pět plně funkčních kopií."
    "Panebože!" vyhrkla doktorka.
    "Což je pouze další důkaz porušení stanovených konvencí," pokývala Jenny vážně hlavou.
    "Díky tomu, Císařství disponuje nepochybně obrovskou armádou a mohou si tak dovolit mnohem větší ztráty než bývá obvyklé," dodal celkem samozřejmou skutečnost Denis Peterson.
    "Abych vám všem vysvětlil, tak problémy s klonováním spočívaly v nestabilitě samotného klonu. Jejich chování bylo krajně nevyrovnané a postupem času se objevovaly i další problémy. Jejich vnitřní buněčná struktura se postupně hroutila. Docházelo k degeneraci tkání, což postupně vedlo k pomalému kolapsu. Načež následovala hodně nepříjemná smrt. A to říkám pouze v kostce obecných pojmů, jen aby jste si udělali rámcovou představu. Naši vědci pracovali na problému stovky let. Snažili se vytvořit přesný duplikát bez vlastního vědomí. Doufali, že tak dokážou zabránit některým vedlejším účinkům a vytvořili tak pouze samotné tělo. Do něj pak zkoušeli přenést své vědomí. Řeknu vám pouze to, že neuspěli a program skončil 100 let před začátkem války během níž zahynuli všichni, kteří by snad mohli projekt znovu oživit," ukončil dlouhou řeč Gurid.
     "Každopádně teď, když je ochranný štít nainstalován naše poslání skončilo. Alespoň prozatím. Udělali jsme jeden malý krok do společné budoucnosti. Za ním mohou následovat další," dodala gestem ruky se vztyčeným ukazováčkem.
    "Chápu. Předpokládám, že se chcete vrátit zpátky," konstatoval generál Hammond.
    "Ano. Udělali jsem pro vás všechno, co bylo v našich stávajících možnostech. Nevím přesně za jak dlouho se vrátí váš tým SG-1, ale až se vrátí zjistíte mnohem víc," řekla a vstala. Nemělo cenu rozhovor dále prodlužovat.
    "V jejich návrat doufáme i my." Generál povstal a s ním i ostatní jeho lidé.
    "Vrátí se," ujistila ho Jenny s mírným úsměvem.
    Vstala. Společně s ní Samuel Gurid a Simon Ingirus. Opustili konferenční místnost. Simon došel pro brašnu s nářadím, rozloučil se s několika místními inženýry a dorazil k Bráně. Samuel Gurid čekal s Antusem Fergusonem před přístupovou rampou. O něčem právě hovořil s pozemskou doktorkou. Nebylo slyšet slova, ale zaražený výraz pozemšťanky nešlo nepostřehnout. Do hovoru vstoupila i Jenny. Něco ještě dodatečně vysvětlovala Fraiserové a podle překvapeného výrazu tváře, který vystřídal zaražený výraz muselo jít o něco hodně neobvyklého. Otočný kruh začal vybírat symboly do připravených zámků. On sám netrpělivě přešlapoval. Na druhé straně čekal někdo na něhož se těšil. Stejně jako Antus, i když možná mnohem víc. Zdejší návštěva ho přiměla k určitému zamyšlení. Věděl, že bude muset postupovat opatrně, neboť Ariel měla zato, že je mrtvý.

Kapitola 16 - Neobvyklá schůzka

Vlajkový Koloniální Dravec Oko 7Zc. Hvězdný čas 2221.7,29
    Samantha Carterová nějak nemohla té noci spát. Usnula po večeři okamžitě, ale krátce po půlnoci se probudila a nemohla znovu zabrat. Zkontrolovala znovu čas. Sotva jedna hodina v noci. Ve vesmíru, nekonečné temnotě, poseté vzdálenými i blízkými hvězdami, existovala pouze noc. Pro lidské bytosti, uvyklé střídání dne s nocí, musel existovat určitý formální čas, který byl označen za den či noc. Přešla k jídelnímu automatu pro sklenici vody. Namačkala kombinaci, kterou za krátkého pobytu velmi dobře znala. Od své hostitelky dostala důkladné instrukce, jak s pro ní neznámou technologií zacházet. Vše pochopila poměrně brzy na rozdíl od plukovníka O'Neilla. Normálně by stačil pouhý hlasový požadavek, ale bez hlavního počítačového jádra fungovala většina systémů pouze lokálně, napojené ze sekundárních systémů, které sotva stačili pokrýt nejdůležitější potřeby. I přesto vypadala technologie přeměny energie ve hmotu a naopak neuvěřitelně. Vzala sklenici do pravé ruky. Neměla problém ji unést a přešla k oknu. Už věděla, že co vidí není skutečné okno, nýbrž pouhý obraz přenášený venkovními senzory. Usrkla příjemně chladné vody. Vzpomněla na předchozí večer. Po dlouhé době nějaká příjemnější změna. Ruka už tolik nebolela při každém pohybu, což bylo způsobeno speciální lékařskou, regenerativní terapií daleko za hranicí představ pozemské vědy. Konečně mohla v klidu provádět základní pohyby. Miriam připravila večeři pro tři osoby.
    Nejprve nevěděla, kdo bude ten třetí. Když dorazil její otec okamžitě pochopila a musela ocenit gesto své hostitelky. Byl to opravdu vydařený večer. Jídlo bylo vynikající. Společnost taktéž příjemná. Už dlouho neměla čas promluvit si takhle s otcem. Většinu času byl někde pryč s ostatními Tokry. Kupodivu se ten večer rozpovídal. Stejně tak i Miriam. Hovořili především v obecné rovině. Nejvíc jí zaujala právě ta část o planetě Sikala. Velice neobvyklý úkaz planety, uvězněné ve stínu gravitační anomálie, jejíž brutální gravitační pole, drželo planetu ve stacionární pozici. Jak dlouho, nikdo nevěděl. Navíc teorie o tom, že tato planeta kdysi byla součástí místní hvězdné soustavy se ukázala jako lichá. Podle všeho nepocházela ze zdejší troj-hvězdné soustavy. Jednu část zastiňovala neprobádaná mlhovina, která zůstávala i pro Koloniální vědce záhadou. Polovina planety byla ponořena do ledové tmy. Zato druhá polokoule poskytovala celkem příjemné klima, úrodnou zemědělskou oblast a kde žilo přes 10 miliónů obyvatel. Na rozsáhlé území Nové kolonie spojující desítky soustav poměrně husté zalidnění. Doufala v budoucí vzájemné vztahy, neboť ty spousty zázraků, jí nesmírně fascinovaly.
    Usedla do pohodlného křesla. Upíjela ze sklenice a upřeně sledovala protáhlé světlo hvězd. Nad-světelná rychlost patřila mezi další úchvatné vesmírné úkazy. Sice už letěla nad-světelnou rychlostí jenže tohle bylo zcela jiné. Miriam jí ujistila, že letí pouze minimální světelnou rychlostí. Dravec Oko 7Zc patřil mezi lodě Hvězdné třídy. Dosahoval mnohem vyšších rychlostí při maximálním bojovém výkonu. Stejně tak i cestovní rychlost se zapnutým maskováním. Položila sklenici na stůl. Oči se jí pomalu zavíraly únavou, zato spánek stále nepřicházel. Mohla požádat doktorku o něco na spaní, ale nechtěla dělat zbytečně rozruch. Vstala z křesla a zamířila zpět do postele. Udělala sotva dva kroky, když místnost upadla do tmy. Překvapeně zamrkala. Chvilku trvalo než si oči zvykly na náhlou temnotu. Pocítila chladnou podlahu pod nohama. S údivem zjistila, jak stojí na kamenné podlaze. Znepokojeně učinila pár opatrných kroků vpřed. Spatřila světlo, kdesi ve předu. Došla ke kovovému zábradlí. Světlo vycházelo ze spodní části místnosti. Nacházela se v nějakém podivném chrámu. Nikde nebyla okna. Žádné další světlo kromě toho, které vycházelo z oltáře uprostřed kruhové místnosti.
    Nevěřícně si protřela oči, ve snaze zahnat podivný sen. Nezmizel. Navíc zaslechla za sebou kroky. Už přemýšlela kam utéct. Jediné místo, kam mohla utíkat byly schody vedoucí do tmy někam, neznámo kam. Místo toho zůstala stát jako přibitá. Zahlédla stín příchozího. Současně pochodně zavěšené podél stěn začaly žhnout slabým namodralým světlem čímž osvětlily schodiště i přilehlou chodbu. Temný stín odhalil neznámého příchozího. K vlastní úlevě poznala v černém přiléhavém obleku Jacka Hixe. Tvář měl smrtelně bledou a vážnou. Přišel blíž, přičemž si pořádně Sam prohlédl. Najednou na sobě ucítila normální šaty, běžnou pracovní uniformu SGC a hlavně boty.
    "Myslím, že odtamtud budete mít lepší výhled," ukazoval směrem k hornímu patru.
    "Kde vlastně jsem?" vyhrkla konečně otázku.
    "Místo jež není více," zašeptal.
    "Tomu nerozumím…" začala, ale on se k ní naklonil.
    "Jde o náš společný výtvor. Místo, kde se scházíme. Místo, které vzniklo z pouhé myšlenky, vzpomínky na dávno zapomenuté časy, stovky tisíc let zpátky v minulosti. Pozorně sledujte o čem bude řeč. Jenom sledujte! Nijak nezasahujte! Mám tušení, že na schůzku přijdou všichni. Až bude po všem, tohle místo zase zmizí a znovu procitnete!" zašeptal jí do ucha. Nečekal na nic dalšího. Zamířil po točitých schodech dolů.
    Sam chvilku trvalo než vstřebala nečekané skutečnosti. Zaslechla další zvuk přicházejících kroků. Nečekala na nic dalšího. Rychle utíkala po točitých schodech nahoru. Doběhla nahoru až po notné chvíli pořádně zadýchaná. Skutečně, z místa, kde by v kostele bývala nejspíš zvonice, získala nečekaně dobrý výhled dolů. Jeden pohled věnovala horní části věže. Žádná okna, jen netypicky šedě-modrá zeď. Kamenné zábradlí, všechno bez známek ozdob, ornamentů ani známka slohového stylu budovy. Možná kromě svící podél schodiště. Ty asi jediné působily trochu historickým dojmem, včetně neobvyklého namodralého světla vrhající zlověstné stíny kolem. Přemýšlela zda-li je skutečné nebo jde o nějaký dekorativní efekt. Zaměřila Jacka Hixe, jak vychází postavě se staženou kápí v ústery. Potřásli si rukou a přešli blíž k světelnému oltáři.
    "Začíná se nám to vymykat z rukou Jacku," uslyšela jak neznámý promluvil.
    "Začala expanze?" znělo od něj spíše jako konstatování než otázka.
    "Mnohem víc než expanze," zakroutil muž v kápi hlavou. "Začali vyhlazovací válku."
    "Lioňané." V Hixových slovech byla patrná špetka soucitu s rozporuplnou rasou, k níž Lioňané bezesporu patřili.
    "Zcela ochromili Říšskou radu, která není schopná učinit potřebné vojenské rozhodnutí. Ani nevyhlásili mobilizaci. Přitom mají nepřítele přímo na hranicích. Několik základen už padlo. Relativně bez odporu. Pouze někteří místní velitelé v rámci vlastní iniciativy reagují na hrozbu. Bez vyhlášení mobilizace, nemají dost sil k zastavení náporu. Postupují stejným způsobem jako proti Lioňanské Unii." V několika větách shrnul situaci a Hix zamyšleně přikývnul.
    "Ano, tohle vypadá skutečně vážně. Momentálně s tím nemohu nic udělat. Možná až dorazí Horakus s Arnem," odpověděl nepřítomně.
    "Je jich příliš mnoho, abychom proti nim mohli otevřeně vystoupit. Císařství je na pokraji otevřené rebelie, ale císař má příliš mnoho lodí, vojáku a neváhá použít jakoukoliv metodu k potlačení sebemenšího odporu. Odpor tudíž pouze doutná, jenže nemá jiskru, která by rozdmýchala plamen odporu," zhodnotil bezvýslednou situaci. Hlas dlouholetého císařského velvyslance stoupal a klesal podle důrazu, jež kladl jednotlivým větám.
    "Nová kolonie je v jednom plameni. Přesně jak jsem očekával. Císařská flotila prošla v soustavě SI přímo do srdce našeho teritoria. Zatím co upoutali naší pozornost v soustavě AR v naprosto nesmyslné občanské válce. Postupují stejným způsobem a zatím není způsob jak jejich anihilaci zastavit. Probíhá rychlá evakuace, ale už teď budou ztráty civilního obyvatelstva v statisících. Neštěstí naší hlavní planetu Sikala flotila zajistila i s bitevní pevností, což minimalizovalo ztráty. Možná až Horakus přivede svoje síly, dokážeme zastavit ten nápor a vytvořit obranný klín. Jenže to potrvá měsíce, možná i celé roky! Mezi tím všichni ostatní spojenci padnou!" přecházel z jednoho místa na druhé a snažil se, aby to neznělo podrážděně. John Sapa stejně pochmurně přikyvoval.
    Zatím co oni hovořili zaznamenala Sam dalšího příchozího. Tentokrát neslyšela kroky z protější vzdálené chodby, ale jasně viděla siluetu ve stínu. Lampy mihotavým namodralým světlem pouze zvýrazňovali siluetu zahalující obličej. Podle obrysů, stylu chůze muselo jít nepochybně o ženu. Nemusela čekat dlouho, než spatřila v jasném světle oltáře známou tvář. Jako na povel pochodně z místa odkud přišla pohasly. Ze schodů scházela k jejímu vlastnímu překvapení Tasha. Ve tváři měla tentýž kamenný výraz, v očích podivný lesk a stejně bledší odstín tváře, co předtím Hix. Sešla ze schodů za zády obou mužů. Už to vypadalo, že si jí nikdo z nich nevšimnul.
    "Už jsem tě dlouho neviděl Tasho," promluvil najednou Hix, aniž by se otočil. Upřeně hleděl do zářícího oltáře.
    "Ano, dlouho," odpověděla mírně rozechvělým hlasem.
    "Mikel nakonec splnil, co slíbil,"nadhodil téma nezávazné konverzace.
    "Ano, splnil," utrousila suše.
    "Nesmíš vidět věci až tak černě," promluvil John Sapa, přičemž odkryl kapucu, zakrývající dosud obličej.
    "Ale ony jsou přesně tak černé!" odsekla automaticky.
    "Všichni jsme konec konců takoví. Jenom ne každý z nás je dostatečně upřímný, aby přiznal vlastní důvody," reagoval smírným tónem. Evidentně chtěla něco ostrého odseknout, ale polknula svou poznámku. Chovala k císařskému velvyslanci jistou úctu, i když neměla mnoho příležitostí poznat ho blíž.
    "Ovšem pokud stáhneme veškeré Expediční síly, nezbude nic k obraně toho co jsme vybudovali tam venku," pronesla klidným a věcným tónem. Viděla jak Hix souhlasně přikývnul.
    "V tom spočívá ono riziko. Pokud nezastavíme zkázu přímo u zdroje, pak nebudou ani všechny expediční síly stačit k udržení získané pozice," vznesl námitku.
    "Je to opravdu tak zlé?" odsunula útočný tón někam do pozadí.
    "Nikdo neví jak může Císařství disponovat až čtyřnásobným počtem lodí a vojáků. Jenom proti nám nasadili přes 20 tisíc lodí. To je víc než maximální stav!" vysvětloval Hix s kyselým úsměvem.
    "Klony," bylo jediné co řekla. Hixova tvář ztratila poslední známky úsměvu. Doslova ztuhnul, jak vstřebával nečekanou informaci. Z logického hlediska začalo dávat všechno smysl, ale klonování byl slepý bod. Logika hovořila proti takovému postupu. Jenže Tasha nepatřila k těm, kteří by klamali druhé. Nečekaná indicie vnesla novou řadu odpovědí. Současně odpověděla celou řadu klíčových otázek. "Nechovají se jako pravidelné vojenské složky. Spíš jako zločinecké bandy!" dodala po chvilce.
    "To by dávalo smysl," upoutal pozornost obou Koloniálních důstojníků John Sapa. Tvář zbrázděnou usilovným přemýšlením. Najednou i jemu svitlo. Náhle pochopil co zase jemu celou dobu unikalo. Poslední dílek skládačky zapadl a on spatřil konečný obraz.
    "Vysvětli prosím!" pobídla ho Tasha.
    "Za posledních 15 let vzrostl v Císařství počet odsouzených. Což nemusí být nic neobvyklého. Ovšem těch propuštěných bylo mnohem méně než uvězněných. Pouhý zlomek z celkového počtu."
    "Kolik?" uklouzlo Tashe zvědavě.
    "Málo. Zatraceně málo, pouhých deset procent, možná ještě méně," odvětil neurčitým tónem.
    "Což vysvětluje chování jejich legií. Způsob, kterým zničili naše stanoviště Alfa2 to dokumentuje. Samotné ztráty pro ně moc neznamenají," přihodil Hix další úvahu na základě jemu známých skutečností.
    "Pokud mají čtyřnásobek původních sil, tak pro ně pár desítek tisíc mrtvých opravdu nemusí nic znamenat," přidala Tasha. "Otázka co bude s těmi, které zotročili! A možná bys také mohl vysvětlit, kdo jsou ti lidé, kterým jsi slíbil pomoc!" Přešla k další otázce, jíž hodlala položit.
    "Oni sehrají důležitou roli v budoucích událostech," odpověděl neurčitě. "Pokud se toho vůbec dožijí!" odfrkla pohrdlivě. "Nejsou zdaleka na takovém techno-logickém stupni vývoje, aby mohli přežít co musí zákonitě přijít!"
    "Opravdu?"
    "Nebo jim snad hodláš poskytnout naše technologie!" čekala na odpověď sotva několik vteřin než pokračovala. "Pokud jim něco z toho poskytneme tak odsoudíme celou jejich civilizaci k zániku! Oni to použijí proti sobě a sami se zničí! Opravdu hodláš nést takovou odpovědnost!" vmetla mu do tváře.
    "Proč mám ten pocit, že nikomu nedůvěřuješ Tasho?" reagoval naopak smírným tónem.
    "Promiň," řekla nakonec, ale znělo to omluvně jen napůl.
    "Mám tam někoho, kdo na celou situaci dohlédne. Něco jako svou prodlouženou ruku," učinil gesto na nějž se mírně zamračila.
    "Aha. Ovšem problémem je, co má přijít. Já to vím. Otázka zní, jak se zachováme?"
    "Ponecháme věcem volné pole působnosti. Necítím žádné narušení rovnováhy. Co se má stát stane se," pokrčil nevzrušeně rameny.
    "Dobrá poznámka!" ozval se za ním další hlas. Ze stínu se vynořil čtvrtý účastník neobvyklé schůzky. Stejně jako všichni i on oblečený celý v černém. Na rozdíl od obou důstojníků nenosil žádné hodnostní insignie.
    "Teď jsme konečně kompletní," vyšel příchozímu vstříc John Sapa a jako první potřásl rukou. Po něm i Hix. Pouze Tasha složila ruce na prsou a zůstala zamračeně stát v pozadí.
    "Už dlouho jsme tu nebyli všichni," nadhodil John Sapa s mírným úsměvem.
    "Pouze dvakrát za celou dobu," připomněl Mikel a on jen souhlasně přikývnul.
    "Předpokládám, že nám hodláš něco vysvětlit!" začala Tasha bez obalu.
    "Jen tolik, kolik budu moci," odvětil s povzdechem.
    "Ovšem. Ostatně jako vždy!" odfrkla si nesouhlasně. "Možná bys mohl začít, proč si nás nasměroval do té mlhoviny!"
    "Je to takový řekněme bonus. Brzy pochopíš, co mám na mysli. Nemohu říct nic přímo. I tak jsem naznačil víc než dost," odtušil zcela vážně.
    "Nepochybně mě to opět velice pobaví!" utrousila kysele.
    "Možná pro-tentokrát potěší," pokrčil neurčitě rameny. Nedal najevo nic. Ve tváři měl neprostupnou masku, jíž nedokázal nikdo z přítomných proniknout.
    "Poněkud odbíháme od tématu!" připomněl John Sapa. Mikel kývnul. Tasha se mračila stále víc. Hix stále třídil informace, které se zatím dozvěděl.
    "Problém je zcela zřejmý Johne," začal Mikel. "Dobře víš, kdo za tím vším stojí. Jenže nehodláš ustoupit ani o krok ze svých zásad. Bojuješ ztracenou bitvu, kde ti jsou veškeré politické nástroje k ničemu." Upřel na něj svůj pohled a on ho pevně opětoval. "Sám jsi viděl čeho jsou schopní. Bez použití určité síly, je nemůžeš zastavit. A tys jí nikdy nepoužil. Raději jsi sledoval, jak se dostávají k moci a zkoušel ovlivnit situaci, ale byl jsi přitom úplně bezmocný. Jednou to vyšlo. Podruhé už nemusí."
    "Možná…"
    "Občané Císařství za tebou stojí a čekají co řekneš. Máš obrovský vliv. Stačí jen jediné slovo a oni…" učinil narážku, přestože předem znal reakci.
    "Ne! Tohle téma už jsme probírali!" zamítnul ostře.
    "Ano, naše názory pro řešení situace se lišily. Ovšem tenkrát jsi měl pravdu ty. Teď si nejsem vůbec jistý zda máš pravdu i v tomto případě," pokrčil neurčitě rameny.
    "Řešení v podstatě znáte. Víte kdo je za tím, kde jsou, co musíte udělat a jak to udělat."
    "Já tvůj názor rozhodně nesdílím!" ozvala se Tasha.
    "Císařský palác," přerušil další ostrou výměnu názorů mezi těma dvěma. Mikel odcházel s tajemným úsměvem na rtech. Nikdo ho nezkusil zastavit. Slova jež pronesl John Sapa zůstávala viset ve vzduchu. "Plány Císařského paláce obsahují podzemní prostory několik kilometrů hluboko pod povrchem. Tam se Prastaří už stovky let skrývají," doplnil zbytek. Netvářil se příliš šťastně.
    "Všichni?" promluvil po chvilce Hix.
    "Ano," přisvědčil John Sapa.
    "Takže stačí zničit palác a bude po všem?" přihodila Tasha, jíž pomalu začínalo svítat.
    "Dostat se tam bude problém. Veškeré naše síly jsou v obranné pozici. O žádném protiútoku nemůže být ani řeč," zavrtěl hlavou. "Okolo domovské soustavy hlídkuje jádro císařské flotily. Disponují mnohem větší silou než má generál Kroden."
    "Aha," bylo jediné co z Tashy vypadlo.
    "Zničení komplexu elektrárny na Rune2 nechává planetu nechráněnou vůči útoku zvenčí. Stačila by jedna jediná válečná loď ke zničení paláce." Nasadil si kapucu. Řekl vše, co říci chtěl. Události spěly evidentně správným směrem, jenom ne takovým, kterým by chtěl. Každopádně hodlal osobně dohlédnout, aby hrozba Prastarých skončila. Jednou pro vždy. Rychle se otočil a napodobující Mikela, chvatně odcházel než stačila Tasha ještě cokoliv dalšího říct. Možná by prohlédla trik, který právě použil pokud by dostala čas reagovat.
    "Co ti na tom připadá k smíchu!" vybuchla chvilku poté, co císařský vyslanec odešel. Hixův pobavený výraz jí nečekaně podráždil. Možná proto, že Mikel míval úplně stejný.
    "Ach Tasho," povzdechl si a současně zakroutil hlavou. "Stále hledáš v Mikelových slovech záminku. Nesoustředíš se na samotný obsah v širší souvislosti. Jinak bys pochopila, co se ti snažil říct."
    "Ale já stále nemám dojem, že bych věděla, co mám udělat a jak!" reagovala s neskrývaným zoufalstvím. Nenáviděla svět hádanek ve kterém ostatní žili a pokud to bylo možné i dýchali. Dávala přednost jednoduchým řešením, přímým odpovědím a reakcím. Všechny ty skryté významy v ní vzbuzovaly akorát nesnesitelné bolesti hlavy.
    "Není na tom nic složitého," uklidňoval ji bezvýrazným tónem. "Stačí sledovat stopu, kterou máš k dispozici. Není třeba klást další otázky, neboť ty znamenají příliš mnoho nezodpovězených odpovědí."
    "Tobě se to řekne, ty žiješ obklopen logikou celý život!" zkusila znovu útočný tón, ale ostří v jejím hlase ztratilo účinek.
    "Zkrátka jdi tam, kam tě směřuje a na nic se neptej. Odpovědi přijdou v pravý čas. Musíš mít trpělivost, jinak je nikdy nenajdeš," pokračoval trpělivě.
    "Dobrá. A teď bys mě alespoň mohl uvést trochu do stávající situace," přijala nakonec ale současně ho vybídla k pokračování. Trochu polekaně ustoupila o krok, když přistoupil těsně k ní a zdvihl obě ruce.
    "Takhle to bude mnohem rychlejší," poznamenal a čekal co na to řekne. Chvilku zaraženě mlčela. Nakonec kývla. Už dlouho podobné prolnutí myslí nezažila. Potlačila nečekané rozpaky. Jack působil po všech stránkách prakticky a logicky. Podobná myšlenka přesně zapadala do jeho stylu. Stejně tak zatlačila neutuchající podezření, které jí provázelo na každém kroku. Nechala ho, aby přiložil dva prsty na obou rukách k obě spánkům. Zavřela přitom oči. Uvolnila svou mysl. V okamžiku jí zaplavilo obrovské množství informací. Mimoděk sebou trhla, jak se snažila všechno vstřebat. Netušila, zda-li to trvalo pouhou vteřinu minutu či více času, ale když znovu otevřela oči Hix už byl pryč. Pokrčila rameny. Jako poslední opustila místo schůzky a vrátila se zpět do své reality.
    Sam procitla z podivného, reálného snu. Sklenici držela pořád v ruce. V ústech měla podivné sucho. Zkontrolovala hodiny. Skoro dvě ráno. Stála zde tedy přinejmenším hodinu. Vypila sklenici do dna, položila ji na stolek a znovu ulehla. Chtěla přemýšlet o všem co viděla. Mysl však byla proti. Sotva ulehla usnula.

Kapitola 17 - V jediném okamžiku

Vlajkový Koloniální Dravec Oko 7Zc. Hvězdný čas 2221.7,30
    Kapitán Jonathan Tolkin sledoval hlavní obrazovku můstku. Mlhovina, ke které mířili, vypadala zlověstně a to nejen na pohled, ale dokonce pro samotné senzory. Nic nedokázalo proniknou skrz. Dokonce i údaje o složení mlhoviny chyběly. Jediné co měl k dispozici byly údaje nastavení ochranného štítu. K mlhovině zbývalo pouhých několik málo hodin. Dost času, aby stačili vyložit šestici pasažérů. V hlavním hangáru, během letu sem, konečně opravářské čety obnovily tlak a postupně i podporu života. Většina raketoplánů zůstala pevně ukotvená, ovšem ty co ne, způsobily paseku na ostatních lodích. Funkční zůstával jen jeden jediný. Pouze ten, kterým Miriam a její tým před deseti dny letěla. Učinil si další poznámku do svodníku oprav. Z počátečního nekonečného seznamu už zmizela skoro polovina položek, přičemž některé další je následovaly. Uslyšel zasyčení výtahu hlavního můstku. Kroky mířily k němu. Gestem ruky ukázal na dveře po své levici. Zaslechl cosi jako díky, ale sotva tomu věnoval pozornost. Veškerou pozornost dělil mezi hlavní obrazovku a výsledky senzorových průzkumů. Údaje neměly hlavu ani patu. Jedině bezmezná důvěra v Mikelovi zanechané úpravy štítů, dodávala potřebného klidu. Hlavní inženýr nad nimi vrtěl hlavou. Musel hodně přitlačit v argumentech, aby ho alespoň trochu přesvědčil, že úpravy budou fungovat.
    Major Samantha Carterová vstoupila dovnitř. Místnost zůstávala částečně ve stínu. Spatřila postavu v pozadí, jak sleduje cosi z okna. Tasha shledávala v mírném osvětlení cosi uklidňujícího. Odkašlala si, aby dala najevo svou přítomnost. Tasha o ní samozřejmě věděla od prvního okamžiku. Jen jí rukou pokynula aby se šla také podívat. Konečně spatřila z blízka mlhovinu k níž mířili. Nevypadala vůbec přátelsky, musela uznat hned na první pohled. Přesto na ní několik chvil fascinovaně hleděla. Když obrátila pohled Tasha vedle ní nestála. Místo toho seděla v křesle za svým pracovním stolem.
    "Proč jste se mnou chtěla mluvit?" začala Sam jako první rozhovor.
    "Posaď se!" vyzvala jí aniž by vzhlédla. Přeskočila veškeré formality. Vyčkala až druhá žena usedne. Pozorně si změřila její tvář. Více než sto let neviděla nikoho, kdo by jí byl podobný. Chtěla využít každý okamžik, který měla k dispozici.
    "O co vlastně jde!" přerušila její zamyšlení Sam, kterou ten pohled uváděl do rozpaků. Neviděla, co pod neprostupným výrazem skutečně skrývá.
    "Za dvě hodiny vstoupíme do mlhoviny," začala pomalu, hledajíc správná slova. Dobře si uvědomovala, že nemá Tolkinovu výmluvnost ani řečnické schopnosti. Vždy šla pokud možno přímo k věci. Jenže teď najednou nenacházela slova.
    "Já vím,"odpověděla netrpělivě. Od Miriam znala veškeré informace. První důstojník ji informovala dlouho před tím.
    "Chtěla bych, abys tam letěla s námi," vynesla pravdu na povrch.
    "Cože!" Zamrkala překvapením
    "Myslím pouze ty sama. Ostatní zatím projdou bránou zpátky na Zem," pronesla dokonale neutrálním hlasem.
    "No já nevím…," vykoktala rozpačitě.
    "Až tam skončíme doprovodím tě zpátky," pokračovala Tasha, vůbec nevnímající rozpačitý výraz.
    "Otázka zní proč?" chtěla vědět.
    "Přesně nevím. Ten pocit je příliš nejasný. Jen vím, že to jednou bude důležité." Při těchto slovech pomalu vstala a znovu se přesunula k oknu. Nenáviděla hádanky. Proto nikdy v hádankách nemluvila. Své pocity, domněnky svěřovala pouze jediné osobě jíž věřila. Jedinému důstojníkovi, který byl nejenom vlajkovým kapitánem, ale i rádcem, průvodcem a také víc než o polovinu mladší. Právě tato skutečnost poněkud podbarvovala ironii situace. O tolik mladší, moudřejší, diplomatičtější, výmluvnější a bůh ví v čem ještě vynikal.
    Sam notnou chvíli mlčela. Pociťovala jisté rozpaky. Ačkoliv tohle bylo přesně co chtěla, po čem toužila. Nevěděla proč, ale ta mlhovina jí silně přitahovala. Nevěděla přesně proč, ale toužila vidět, co je uvnitř. Možná učiní největší astro-metrický objev kariéry. A teď, když Tasha nadhodila aktuální téma ucítila šanci. Vlastně chtěla tuhle ženu poznat trochu blíž. Neměla mnoho příležitostí k setkání. Záhadný sen v němž spatřila čtveřici rokujících, mezi nimi i Tashu hovořící o událostech, kterým stěží rozuměla. Vypadalo jako by setkání s příslušníky vlastní rasy, vyvolávalo u velitelky expedice rozpaky.
    "Ráda bych se připojila. Pokud ovšem plukovník O'Neill bude souhlasit," řekla nakonec. Dobře věděla, že s tím nikdy nebude souhlasit. Za dobu strávenou na této lodi dostávalo jeho sebevědomí dost na frak. Musela potlačit smích nad jeho konflikty s komandérem Miriam Ostlinovou. První důstojník si nějak vzala na sebe roli její ochránkyně, čímž plukovníka nesmírně dráždila. Pouze plukovníka. S ostatními naopak vycházela velice dobře, dokonce i s Teal'cem. Několikrát zkoušela říci, ať toho nechá. Bezvýsledně. Ovšem pouze jedinému člověku povolila neomezeně volný přístup.
    "Ano, pokud bude souhlasit," odvětila nepřítomně. Ze samotného tónu vytušila, že nebude souhlasit. Přemýšlela tudíž o alternativním postupu.
    O necelou půlhodinu později všichni dorazili do hlavního hangáru. Sam napjatě sledovala debatu, kterou vedla Tasha s plukovníkem O'Neillem. Chvilku do rozhovoru vstupoval i Jacob Carter. Povzdechla. Otec souhlasil s tím, ať letí. Už jen pouhá skutečnost, že i Selmak těmto lidem plně důvěřovala měla stačit. Jenže Jack O'Neill, když se k něčemu rozhodl neposlouchal žádný argument. Jako by on byl její skutečný otec, který ji odmítá pustit na večerní zábavu, přestože má bezpečný doprovod.
    "Nepřesvědčil jsem ho Sam. Je mi líto," zaslechla tichý hlas u svého ucha. Leknutím skoro vyjekla. Tvář Jacoba Cartera nesla známky zklamání. Tolik chtěl, aby jeho holčička mohla letět.
    "Ne. V tomhle stavu s ním nehne nic," utrousila hořce.
    Pohledem zavadila o Daniela. Ten o něčem promlouval s poručíkem Astorovou. Několikrát se usmála. Deset dní rychloterapie udělalo divy. Jediný ženský příslušník SG-14 prodělala opravdu těžké časy. Už myslela, že bude po ní, její hlava skončí, coby trofej těm parchantům. Alespoň tohle učinili s oběma kolegy z týmu. Viděla ty mrtvé tváře dost dlouho, aby jí způsobili značné trauma. A pak najednou přišli oni. Přemítala co bylo horší. Zda pohled na mrtvé tváře přátel nebo masakr, který rozpoutala výsadková skupina v zasněžené pláni. Drsně vyhlížející komandér vynořící se odnikud, zakřičela pouze "K zemi!" načež bez varování přistála dole, zatím co ona začala nemilosrdně střílet do přicházejících ozbrojenců. Sotva stačili pozvednou zbraně v přilétající smrtelné smršti. Během několika minut zčervenala menší bíle zasněžená mýtina, okolní srázy a přilehlá cesta. Chladná profesionalita, s níž zcela zdecimovali mnohem početnější oddíl hovořila jasným hlasem. Tím všechno zdaleka neskončilo. Teplá kombinéza, ošetřené rány v ní probudili znovu lepší pocit. Alespoň do doby, než brána vyplivla SG-1. Když přenesli nejlepší pozemský tým obklíčený poblíž Brány na palubu v bezvědomí a navíc zraněné málem znovu propukla v hysterii. Zoufale si připomínala krev svých indiánských předků. Dodnes netušila jak vydržela bleskovou cestu zpátky na loď.
    Teprve na lodi konečně vydechla. Mrtvé tělo velitele SG-14 následované krátkou analýzou přijala vyrovnaně. Virus. Podobný našli v jejím těle a odstranili. Teplé jídlo, čistá postel, sprcha společně s přátelským prostředím, alespoň trochu zmírnily traumatický zážitek. Poté, co dokázala vypovědět všechno, co dole zažila, cítila se mnohem lépe. Zdejší doktorka byla skutečný profesionál. Projevila neskutečnou dávku trpělivosti, aby jí dostala z nejhoršího. Daniel Jackson působil jako další hojivá mast, působící blahodárně na duši. Vypadala alespoň na povrchu zase normálně. Pouze na povrchu. Kdesi uvnitř zůstávaly noční můry stále příliš živé, příliš reálné než aby je dokázala zaplašit. Možná přítomnost Daniela Jacksona opravdu pomáhala překonat pocit tísně. V nové uniformě s logem SG-14 volným krokem přicházela do stanoviště raketoplánů. O majoru Grahamovi a zbytku SG-14 se víc nemluvilo. Pouze plukovník O'Neill znal veškeré podrobnosti, včetně registrační známky, kterou nesl domů jako jediný pozůstatek mrtvého velitele SG-14.
    "Jdeme!" zaslechla plukovníkův hlas. Pomalu a neochotně zamířila k raketoplánu. Tasha rukou zarazila Miriam, jež hodlala veliteli SG-1 říct něco pořádně ostrého. Gestem ukázala směr a doprovázela je do raketoplánu. Pilot raketoplánu už zamířil do přední kabiny. Cestující ponechal v zadní části lodi. Tasha ještě zašla do přední části lodě. Vynořila se v okamžiku, kdy všichni zaujali svá místa už převážně připoutaní bezpečnostními pásy.
    "Určitě se ještě uvidíme Sam," zašeptala jí do ucha. Rukou mimoděk přejela po vlasech a tváři. Bez dalších slov vyšla ven. Tolkin tam poklidně čekal.
    "Tohle mi nepřipadá správné Jonathane," prohlásila hned jak raketoplán zažehl motory.
    "Je v tom určitá logika. Zatím nevíme přesně jaká, ale až přijde čas všechno vyjde najevo," poznamenal bezvýrazně.
    "Tohle jsem už někde slyšela!" odtušila kysele.
    "Ano. Řekl to jeden velice moudrý muž," řekl se vší vážností jaké byl v dané chvíli schopen. Vyprskla smíchy. I jemu levý koutek pobaveně vylétl nahoru. Možná udělal v oblasti humoru přeci jen větší pokrok než původně očekával. Hlavně kvůli Tashe, jíž logika i přes sto let strávených v Nové kolonii, zůstávala cizí. Několik dalších vteřin zněl Tashin lehký smích. Přestala si s tím nakonec dělat hlavu.
    V družném rozhovoru zamířili zpět na můstek. Tolkin dokázal obratně převést hovor k maličkostem všedního dne. Dokázal zdůraznit zdánlivě bezvýznamné skutečnosti. Také už nadhazoval první varianty plánované dovolené o níž sám dobře věděl, že hned tak nebude. Což vůbec nevadilo, zasvěceně o daném tématu hovořit.
    Zasyčení dveří u výtahu je vneslo zpět do ruchu hlavního můstku. Zaujali svá místa. Miriam dorazila chvilku před nimi a věnovala plnou pozornost své taktické stanici. Kovově zelená mlhovina zabírala celou obrazovku. Z vědeckého stanoviště přicházely první zprávy o rozloze mlhoviny, hustotě a složení. Přítomnost Aminia už byla patrná. Zbývala necelá hodina ke vstupu dovnitř. Oba velící důstojníci se zájmem zkontrolovali nezvyklé hodnoty štítů. Komandér Ostlinová sice vypadala poněkud skepticky, ale nic nenamítala. Což nebránilo vrhat zamračené pohledy k oběma vyšším důstojníkům.

    Raketoplán s číselným označením 3 mezi tím mířil k planetě nedaleké soustavy. Měl přistát na planetě, vyložit všechny na palubě a čekat až vlajková loď ukončí misi. Termín zůstával pět dní. V zadním nákladovém prostoru, upraveném pro výsadkové skupiny seděla šestice pozemšťanů. Samantha Carterová si úmyslně sedla co nejdál od svého velitele i od svého otce. Nestála o žádné utěšování, že nemůže letět a být u možná největšího astronomického objevu v životě. Nasadila vzdorný výraz. Po celou dobu nepohlédla na nikoho z ostatních. Jenom nervózně bubnovala prsty o koleno a sledovala neúprosně utíkající čas. Vedle ní Daniel těkal pohledem sem a tam. Doslova cítil napětí, které panovalo v ovzduší.
    "Nevím jestli to pomůže," naklonil se k Sam a zašeptal. "Jack zkrátka nedokázal překousnout P8X-121. To, že tam Denosiané zůstali těm legiím napospas ho strašně žere."
    "Hmm," zamumlala nepřítomně. Sotva vnímala co říká.
    "Sam jsi v pořádku? Vypadáš dost rozrušeně?" projevil zájem, když spatřil napjatý výraz a zaznamenal první krůpěje potu na čele.
    "Jdu se podívat dopředu!" řekla rychle. Potřebovala přemýšlet. V blízkosti ostatních nedokázala myšlenky řádně utřídit.
    "Carterová!" zavolal na ní okamžitě O'Neill.
    "Ano!" měla co dělat aby v hlase nezaznělo podráždění.
    "Tu zbraň nechte tady! Prosím!" věnoval jí jeden ze svých zvláštních pohledů, kterým vyzýval, ať zkusí něco namítnout.
    Nadechla se a s naprostým klidem odložila svou P90 na sedačku společně s veškerým vybavením v černých pásech včetně vysílačky a od-povídače k Bráně. Aniž by mu věnovala jediný pohled odkráčela do pilotní kabiny. Za normálních okolností by si ráda prohlédla pilotní kokpit. Teď ne. Vlastně ani netušila, co by udělala, kdyby měla P90tku u sebe. Plukovník musel vědět, že nechce vzdát takovou příležitost.
    "Ještě že tu není Denis Peterson," nadhodil Daniel ve snaze ulehčit situaci. "Toho by musel nejspíš Teal'c spoutat, abychom ho dostali z lodi."
    "Kapitán Peterson je velice zdatný protivník," pozvedl Teal'c hlavu. V hlase zaznělo cosi jako uznání. "Pochybuji, že bych ho dokázal snadno přemoci, natož spoutat."
    "Ehhmm…," Daniel chtěl příteli vysvětlit pointu.
    "Zapomeň na to Teal'cu,"zavrtěl Jack hlavou.

    Pravou rukou dokázala hýbat skoro normálně. Ale dobře věděla, že potrvá nějaký čas než dojde k plné obnově svalové hmoty. Během krátkého okamžiku cesty sem, usilovně přemýšlela, co vlastně udělá. Musela se vrátit zpátky na loď. Myšlenka, která jí zevnitř spalovala. Nevěděla jak přesně to dokáže. Vešla dovnitř. Nasadila nucený úsměv. Pilot úsměv opětoval a vybídl jí ať si přisedne. Chvilku s ním probírala podrobnosti o raketoplánu. Ruku položila mimoděk na hřbet jeho pilotního křesla. Raději levou, proto usedla do pravého křesla, protože v pravé necítila dost jistoty. Předstírala zaujetí jeho přibližovacím manévrem. Pak aniž by tušila jak, sjela levá ruka k rameni a zmáčkla nervový bod. Účinek překvapil i ji samotnou. Pilot s šokovaným výrazem v očích nesrozumitelně zachrčel a upadl do bezvědomí. Odtáhla ho do druhého pilotního křesla. Sama zaujala jeho místo.
    Z předchozího zasvěcení od Miriam věděla zhruba jak co funguje. Díky konkrétnějším odpovědím, které z pilota vytáhla, věděla co přesně musí udělat. Sledovala čas velké lodi k průniku dovnitř. Zůstávalo sotva 20 minut. Prudce přidala rychlost. Jen nahrubo odhadla vektor přiblížení. Senzory rychle zaměřila Bránu na planetě. Nastavila transportní souřadnice a uložila je. Teď už zbývalo pouze zaměřit ostatní a přenést je dolů. Musela se přesunout k druhé konzoli, která měla ovládání transportéru. Trochu nešetrně odstrčila bezvládné tělo a zaměřila pět známek života. Jedna se začala prudce pohybovat směrem k ní. Zmizela ze zaměřovače. Nemusela být génius, aby pochopila o koho jde. Zoufale se rozhlédla a pohledem spočinula na stříbrné pistoli ležící v malém výklenku. Rychle se po ní vrhnula. Neměla v úmyslu z ní střílet. Doufala, že Jacka na chviličku zastaví než ho bude moci zaměřit. Osud tomu chtěl trochu jinak.
    "Carterová! Co sakra děláte!" všimnul si bezvládného pilota. Současně zaznamenal zbraň v její ruce. Instinktivně sáhnul po levé ruce v níž držela zbraň, ale ona byla přeci jen o vteřinku rychlejší a uskočila do zadu. Dopadla na ovládací panel. Jack s bolestivým výkřikem odletěl o dva metry dál.
    "Panebože!" na čele jí naskočily krůpěje potu. Rychle přiskočila k bezvládnému plukovníkovi. Byl naživu a částečně vnímal okolí. Zbraň musela být nastavená pouze na vysoký stupeň omráčení. Tímhle nejspíš vyhodila svou kariéru komínem. Rychle věnovala pohled řízení. Konečně všechny přítomné zaměřila a zahájila transport dolů na planetu. Trochu provinile pohlédla na mladého pilota. Během souboje s Jackem spadnul tvrdě na zem. Čelo mu brázdila hrozivě vypadající podlitina. Opatrně ho znovu usadila do křesla. Stále zůstával v bezvědomí. Zaujala místo prvního pilota. Rychle vyrovnala raketoplán. Prudce změnila směr zpátky k Dravci. Nastavila rychlost na maximum. Čím dřív bude zpátky, tím dřív bude možné zajistit lékařskou pomoc.

    7Zc seděla Tasha a ze všech sil se snažila neošívat. Po pravici seděl Tolkin naprosto klidně s uvolněným výrazem. Na rozdíl od ní on nepochyboval. Věnoval pozornost Miriam vyloudil v Tashině tváři úsměv. Vedle Tolkin pouze pokrčil rameny nepociťující potřebu komentovat situaci slovy.
    "Čas příletu?" dotázala se celkem zbytečně.
    "Patnáct minut při stávající rychlosti."
    "Známky života?"
    "Dvě. Jedna Charitská…," krátká odmlka než počítač přesně vyhodnotil druhou. "Druhá lidská. Bio-profil ukazuje na…"
    "Rozumím." Utnula zbytek zprávy.
    "Připravit hlavní hangár pro přílet raketoplánu!"
    "Provedu!" chopila se rozkazu ihned Ostlinová. Pokynula hlavou jednomu z členů osádky můstku. Sama vešla do turbovýtahu. Vyťukala příslušné patro, kde ji výtah během několika vteřin vyhodil. Beze slov vešla do hlavního přistávacího doku. V prázdném ústředí zaujala místo hlavního kontrolora letových operací. Zadala příslušný velící kód, doplněný heslem a provedla nezbytné identifikační procedury. Posléze převzala správu nad všemi raketoplány. Pouze jediná kontrolka hlásila modrý stav aktivního palubního počítače. Ostatní kontrolky nesvítily, buď vůbec nebo červeným světlem neschopným provozu. Vyčleněné opravářské čety sice pracovali na dalších dvou člunech, ale bylo jich příliš málo. Většina lidí ze strojovny pracovala na jiných, důležitějších úkolech. Pouhých pár dalších vteřin trvalo napojení na hlavní počítač raketoplánu. Ovládání zůstalo dle Tolkinova rozkazu nezablokované. Pochybovala, že by Sam přišla na způsob zablokování hlavního počítače. Ne, bez důkladnějších inženýrských znalostí. Zkušeným, dlouho cvičeným stylem vytyčila nejkratší trasu raketoplánu do hlavního doku. Zkrátila původní přílet o další dvě minuty. Časomíra vstupu do mlhoviny ukrajovala neúprosně další vteřiny. Raketoplán dorazil o pár minut před tím. Nedosedl úplně nejlépe. Při vyšší rychlosti ani nešlo, aby přistál s obvyklou hladkostí.
    Miriam Ostlinová vyběhla ze střediska letového provozu k nepříliš šetrně přistátému raketoplánu. Okamžitě otevřela boční poklop. Vlezla dovnitř. Věděla o zbrani, jíž Tasha podle Tolkinovi rady schválně ponechala ležet. Nákladový prostor zůstal dle očekávání prázdný. Nečekala nikoho. Naučila Sam obsluhovat transportér, díky čemuž přenesla zbytek týmu dolů na planetu. Bohužel životní podmínky vybrané planety, nesplňovaly kritéria pro delší pobyt. Museli tudíž použít Bránu k návratu domů. Opatrně vešla do pilotní kabiny. Pohledem zavadila o místo, kde měla paralyzační pistole ležet. Nespatřila nic. Pilot ležel bezvládně v druhém křesle. Křeslo prvního pilota obsadila jak očekávala Sam. Vypadala otřeseně, ale jinak v pořádku. Povzbudivě na ní zamrkala.
    "Páni, to byla jízda," vydechla.
    "Svého času jsem byla dobrý pilot."
    "Skvělý…" vyhekla, když zkusila vstát. "Co on..," ukázala k bezvládnému pilotovi.
    "Bude v pořádku," konstatovala poté, co zkontrolovala známky života. Pomohla blondýnce vstát z křesla. Podporovala jí dokud nebyla schopná jít sama. Výtah obě vyhodil přímo na můstku. Mlhovina zakrývala celou obrazovku.
    "Deset sekund do okraje mlhoviny,"
    "Dobrá. Pokračujte stávající rychlostí," přikývla spokojeně hlavou Tasha. Dravec Oko 7Zc bez dalších průtahů pronikl dovnitř mlhoviny. Hvězdná loď zmizela v zeleném oparu. Pouze slabé trhnutí dávalo najevo přechod do jiného prostoru. Ochranné štíty zajiskřily. K veliké úlevě vrchního inženýra plně kompenzovaly bez potíží místní prostředí. Očekávaný úbytek energie taktéž nenadešel. Zamračeně zavtěl hlavou s tím, že si i přesto bude dávat zatraceně pozor.

Kapitola 18 - Návrat

Základna Stargate, Čejenská hora oblast Colorado
    Klidný chod základny narušila v pozdních nočních hodinách poplachová siréna. Stav pohotovosti okamžitě probudil stávající hlídku. Vojáci, držící pohotovost, okamžitě sprintem utíkali k přístupovému prostoru Brány. Další členové osazenstva řídícího střediska základny, spěchali taktéž zaujmout svá místa. Stejně tak i generál Hammond, který zůstával již několikátý den na základně. Unaveně si promnul oči a co nejrychleji seběhl po schodech do řídícího centra. Cestou zkontroloval hodinky. Bylo půl čtvrté ráno. Hodinu a půl před koncem hlídky. Vstoupil do místnosti přesně v okamžiku, kdy červí díra naskočila. Iris už byla na místě. Silové pole zatím neměl, kdo aktivovat. Nově zabudované zařízení ovládali jen dva lidé. Udělal si v duchu poznámku, že musí zavést pohotovost i pro nedávno vzniklé stanoviště. Zatím nebral, v praxi nevyzkoušené zařízení, natolik vážně aby ho plánoval použít. Chápal možný potenciál či samotný přínos, ale spíše by ocenil více hmatatelnější pomoc od nového spojence.
    "Čekáme někoho?" vypustil z úst automaticky otázku, přestože znal dobře odpověď.
    "Kromě SG-1 a SG-14 nikoho pane!" dostal očekávanou odpověď.
    "Zvedneme ochranný štít pane?" zaslechl další otázku. Zaznamenal Denise Petersona, který právě dorazil k svému výtvoru, počítači ovládajícímu ochranné silové pole, instalovaný před pár dny velice nadaným Koloniálním konstrukčním inženýrem, Simonem Ingirusem. Našel tzv. spřízněný intelekt, neboť oba uvažovali podobně. Možná proto dokázali spojit dvě zcela odlišné technologie, na zcela odlišné úrovni a překonat propast stovek let technologického náskoku Nové kolonie.
    "Zatím ne," zavrtěl hlavou. "Nějaký signál?" obrátil pohled zpátky k ovládacímu počítači brány.
    "Ano pane!" Operátor se na něj s úsměvem otočil. Křivka signálu zezelenala. Řídící počítač rozpoznal vysílaný kód. "Přijímáme kód SG-1!"
    "Otevřít Iris!" zavelel a s kapitánem v zádech zamířil do prostoru Brány. Těsně poté co je vstupní dveře vpustily do prostoru Brány vyplivla červí díra několik postav. Napočítal jich celkem pět. čtyři v uniformách SGC a jednu v pískové barvě tolik typických pro Tokry. Zaznamenal, jak Teal'c podpírá O'Neilla, který kulhal ve tváři bolestivou grimasu. Nevypadal na první pohled zraněný, což nemuselo nic znamenat. Odškrtnul si oba dva prozatím ze seznamu, poté i doktora Jacksona a čtvrtým členem týmu byla žena, ovšem nikoli major Carterová, ale člen SG-14 poručík Astorová. Než stačil něco říct vyšel mu v ústery Jacob Carter. Prostředník mezi lidmi a Tokry nasadil úsměv a podával dlouholetému příteli ruku.
    "Georgi," potřásl si s ním srdečně pravicí.
    "Jacobe?" stiskl nabízenou ruku a dobře zakryl svůj údiv nad přítelovou přítomností. Větší starost mu dělala nepřítomnost jeho dcery. Na jeho tváři nezaznamenal žádné známky starostí, takže si jak doufal, nebude muset s nepřítomností čtvrtého člena SG-1 lámat hlavu. "Co se stalo plukovníku!" obrátil svůj pohled ke zbylé čtveřici.
    "Tady plukovník dostal pořádnou ránu do svého ega," nadhodil Jacob pobaveně. Alespoň chtěl, aby to znělo pobaveně. Ve snaze zakrýt možné důsledky.
    "A zatraceně zblízka," vydal ze sebe přiškrceným hlasem.
    "Já jsem vám to přece říkal. Jenže vy jste mě neposlouchal," pokrčil rameny.
    "Kvůli tomu nemusela tu věc nastavit maximum," opáčil o něco jistějším hlasem.
    "Pochybuji, že by vůbec stačila nastavit účinnost. Alespoň máte poučnou zkušenost pro příště," odtušil bezvýrazným tónem.
    "Kdo přesně po vás vystřelil plukovníku?" Nastala chvilka ticha. Otázka vyvolala jisté rozpaky mezi příchozími.
    "Carterová," řekl nakonec. "Nějak odmítla přijmout ne jako odpověď a musela s těma Koloniálníma, nebo jak si říkají letět do té zatracené mlhoviny!"
    "Co zbytek SG-14?" chtěl vědět dřív než debata sklouzne k jinému tématu.
    "Tady," poklepal O'Neil na kapsu své vesty. Povytáhnul jednu známku, tak aby jí viděl jen generál. Lehkým gestem směrem k Astorové zarazil další otázky. Generál okamžitě pochopil. V duchu povzdechl nad smutnou povinností, která ho čekala. Občas práce velitele nebyla vůbec příjemná a rád by ji v podobných případech přenechal někomu jinému. Bohužel nemohl. Velitelské pravomoci a výsady sebou též nesly i jisté povinnosti.
    "Aha," spolknul generál další otázku poté, co zaznamenal Jacobův souhlasný pohled. "Myslím, že vaše hlášení bude bezpochyby zajímavé. Teď se hlaste všichni na ošetřovně. Porada bude za hodinu." Utnul diskusi rázně aniž by cokoliv dalšího komentoval.

    Od příchodu SG-1 s Jacobem Carterem uplynulo několik dní. Od majora Carterové zatím nepřicházela žádná zpráva. Plukovník O'Neill několikrát zapochyboval, zda ji vůbec ještě kdy uvidí. Několikrát se tak dostal do sporu s Danielem Jacksonem. Do celé situace se vložil i Denis Peterson, ale veškerá snaha uchlácholit ho, nevedla nikam. Samotná skutečnost, že na něj Sam vystřelila ho pořádně štvala. Jediný, kdo zůstával alespoň zdánlivě klidný byl Jacob. Poté co odeslal potřebné zprávy Tokrům zůstal na základně, dokud se jeho dcera nevrátí. Stál v řídící místnosti, nevnímal tichý chod řídícího střediska. Pouze upřeně sledoval Bránu. Stál tam už dlouhé minuty a jeho nervozita, každou hodinou stoupala. Nevěřil, že by se v těch lidech zmínil. Nic nenasvědčovalo žádným nekalým úmyslům. Zbystřil, když za sebou zaslechl kroky. Poznal komu patří, kdo právě přichází.
    "Jdete mi udělat další přednášku o tom, jak těm lidem nemůžeme věřit Jacku?" řekl aniž by obrátil pohled. Z podobných diskusí ho bolela hlava a vyhlídka na další v něm vzbuzovala přímo zoufalství. Přemýšlel zda požádá Selmak, aby ho trochu umírnila. Symbiont mlčel a v mlčení se skrývala jistá dávka pobavení.
    "Ne… to ne," vypadlo z plukovníka nakonec.
    "Tak to je konečně změna!" utrousil sarkasticky.
    "Podívejte Jacobe," začal opatrně hledající vhodná slova jak začít omluvu. Dobře si uvědomoval zvědavé pohledy ostatních. Hlavně Denise Petersona, který zastavil akorát na točitých schodech a sledoval co přijde. "Já…., no zkrátka jsem to nemyslel, tak úplně zle. Nechtěl jsem se vás dotknout. Sam pro mě hodně znamená a já…., jsem prostě nechtěl…"
    "To je v pořádku Jacku!" mávnul nedbale rukou ve snaze zakrýt vlastní údiv. Přesně tohle Selmak předpokládala. Přiznal si tudíž další prohru. Stál zády k naprosté většině osazenstva, což skýtalo určitou nezaměnitelnou výhodu. Zato ostatní vrhali na plukovníka kradmé pohledy.
    "Co je?" zpražil O'Neill pohledem osazenstvo centrály. "Věnujte se své práci přece!"
    "Ona se vrátí Jacku. Vím to!" promluvil naprosto přesvědčivým hlasem.
    "Jo. Doufám že máte pravdu. Už je víc než tři dny pryč a mě to dělá starosti," přiznal otevřeně.
    "Mě konec konců taky," připustil s mírným úsměvem.
    "Opravdu? Jsem rád, že nejsem jediný," vydechl si s předstíranou úlevou.
    "Vlastně jsem vám nepoděkoval," změnil starší muž rychle téma hovoru.
    "A za co?" netušil co má Jacob na mysli.
    "Myslím, jistou pasáž ve Vašem hlášení. Napsal jste, že Sam odletěla přes jisté výhrady s nimi," nadhodil nenuceně. Měl zatraceně dobrý důvod, aby Sam nezůstala v záznamech důtka za napadení velícího důstojníka. Na druhou stranu si plukovník svým způsobem zasloužil výstřel z paralyzátoru. Nastaveného navíc s určitou zlomyslností na maximální hodnoty. Nepochyboval kdo asi nastavil zbraň.
    "Což byla samozřejmě pravda," utrousil sardonicky.
    "Ani slovo, jak po vás vystřelila. Zamluvil jste celou záležitost jako nešťastnou nehodu," připomněl, co přesně má na mysli, ačkoliv plukovník musel dobře chápat kam míří.
    "Asi ode mě bylo hloupé říkat pořád ne, když všichni říkali ano," zamumlal a znělo to víc omluvně než cokoliv předtím.
    "Možná," zareagoval neutrálně.
    "Co myslíte, že tam najdou?" zkusil vyzvídat. Konec konců k otci Cartrové byli tyhle lidičky mnohem sdílnější než k němu. Proč asi. Vzpomínka na temně modré oči komandéra Miriam Ostlinové, ho pronásledovala i po návratu domů. Ochranitelský způsob, který vůči Sam zaujala taky nedával moc prostoru k manévrování či jemné diplomacii. Prostě si umanula roli ochránce a skutečnost, že on je jejím velitelem, nebrala vůbec v potaz.
    "Zřejmě učiní významný objev, ale jaký bude netuším," pokrčil rameny. Červené světlo zablikalo. Nezaměnitelný zvuk otočného mechanismu Brány začal svůj důvěrně známý pohyb. Naskočil první symbol, po něm další a další.
    "Mimozemská aktivace!" zakřičel operátor do mikrofonu. Personál v prostoru Brány okamžitě utíkal pryč. Ozbrojená jednotka zburcovaná chvatně utíkala zajistit přístupovou cestu do základny.
    "Že by?" vzhlédl tázavě O'Neill.
    "Doufám, že ano. Doba příchodu zhruba odpovídá mým odhadům," přikývnul, ale nezakryl zcela veškeré napětí ve tváři. Ne, pochybnosti sem nepatřily. Byla to nepochybně ona.
    Symboly Brány naskakovaly a poručík u ovládání odpočítával jeden za druhým. Červí díra naskočila obvyklým vytrysknutím gejzíru energie. Pohledy všech přítomných, včetně právě dorazivšího generála Hammonda, se upnuly k obrazovce. Iris zůstala spuštěná přičemž nastala obvyklá chvilka napětí. Netrvalo dlouho než radiový signál proříznul monitor hlavní obrazovky. Signál zezelenal a objevila se identifikace SG-1.
    "Vypadá, že máte pravdu Jacobe," uznal Jack úlevně. V duchu zůstal stále ostražitý a podezíravý. Červík pochybností v něm hlodal a on se ho nemohl za žádnou cenu zbavit.
    "Otevřít Iris!" zavelel Hammond okamžitě. Současně kývnul ať jdou dolů. Ozbrojená hlídka zaujala pozici podél obou stran přístupové rampy. Jack společně s Jacobem a Denisem doběhli k úpatí vstupní rampy a čekali. Vteřiny ubíhaly. Nikdo nepřicházel.
    "No tak Sam pojď!" pronesl nervózně O'Neill, kterému připadalo čekání už příliš dlouhé. V zápětí Brána konečně někoho vyplivla. Překvapeně zamrkal. Na okamžik ho zmátly tytéž blond vlasy, ale černá uniforma s šesticí lesklých insignií hovořila, že tohle je někdo úplně jiný. Vlastně to mohla být jen jedna jediná osoba, Tasha. Sam držela v náručí a evidentně nebyla při vědomí. Klidným krokem kráčela po přístupové rampě k připravené trojici. Sam držela v náručí naprosto lehce bez viditelné námahy. Tvář naprosto bezvýraznou. Najednou cítil jak v něm narůstá zlost. Něco podobného čekal. Už se hodlal ozvat a učinit ostrou poznámku.
    "Jen klid Jacku!" okřiknul ho tiše Jacob. Vyšel lidské Koloniální důstojnici v ústery. I on měl jisté obavy. Převzal Sam do své náruče. Všimnul si, jaký má ve tváři klidný uvolněný výraz. Krátký průzkum odhalil, že spí. Jako malé dítě poznamenal v duchu. Kdy naposledy ji viděl takhle spát? Před dvaceti lety?, nebo ještě víc? Tázavě zvedl jedno obočí. Levý koutek úst Tashy se zvlnil v nepatrném náznaku pobavení.
    "Naše slovo platí!" pronesla dost hlasitě, aby všichni přítomní slyšeli. Svá slova zaměřila hlavně k O'Neillovi. Sjela plukovníka přísným pohledem. "Nikdy o něm nepochybujte! Pokud nechcete poznat, jak se s takovými pochybovači vypořádáváme!" Zpražila pohledem veškerý personál i vojáky v dohledu. Popošla blíž po přístupové rampě. Z opasku cosi vytáhla. Pouzdro poboční zbraně zůstávalo prázdné. Přišla neozbrojená. Namířené zbraně zcela ignorovala. Podala krabičku Denisovi. Uvnitř našel dvě identifikační známky. Známky patřící mrtvým členům SG-14. Každou pečlivě složenou v jedné přihrádce.
    "Je nám to líto," pronesla upřímně.
    Pouze přikývnul. Otočila se a stejným klidným krokem zamířila zpět otevřenou Bránou. Došla až k Bráně. Otočila se naposledy.
    "Už je to tak dlouho," zašeptala polohlasem. "Pokud chcete být našimi přáteli, pak se určitě nevidíme naposledy." Prošla skrz Bránu aniž by dala šanci cokoliv dalšího říci. Zanechala všechny udiveně stát. dokonce i právě příchozí generál Hammond zůstal stát s otevřenými ústy.
    "Tak tohle bylo opravdu zajímavé," poznamenal jako první Denis Peterson slovy, jež použil nedávno generál. Krabičku zavřel, před zvědavými pohledy. Až přijde čas předá ji generálovi. Tuhle smutnou povinnost musí udělat velitel základny. Na něj připadne úkol opravit personální údaje a vyřadit mrtvé ze seznamu aktivních důstojníků.
    "A co Sam?" vzpamatoval se rychle Jack O'Neill. Neviděl co Tasha předala Denisovi, takže věnoval plnou pozornost jinam.
    "Jen klid Jacku! Určitě jí nic není!" ujistil ho Jacob. Neměl stoprocentní jistotu, ale Selmak nezaznamenávala nic neobvyklého.
    "Chcete říct…" zamračením dal najevo údiv.
    "Vezměte jí na ošetřovnu ať se na ní doktorka podívá!" přerušil Hammond další diskusi.
    Jacob Carter jen pokrčil rameny a poslušně zamířil k výtahu s Jackem v zádech. Nesl svou dceru stejně lehce jako předtím Tasha. Jack vypadal pořád zatraceně nervózně a skutečnost, že po něm Sam vystřelila najednou ztratila důležitost. Doktorka Fraiserová čekala v nemocnici. Neposílala nikoho, jelikož věděla, že není třeba. Pokynula ať jí položí na nejbližší nemocniční lůžko. Okamžitě vyhnala oba dva z ošetřovny. Jacob ustoupil beze slov, zato Jack chtěl evidentně cosi říct, takže ho musel doslova odtáhnout.
    Doktorka Janet Fraiserová začala s předběžným vyšetřením. Žádné viditelné zranění nenašla. Ani vizuálně, ani po podrobnější prohlídce. Dech zůstával klidný pravidelný, puls také. Vzala do ruky lékařský trimetr, který zde bezděčně zanechal Samuel Gurid. Virolog, specialista působil celých pět dní doslova peklo veškerému personálu ošetřovny. Jeho nesnesitelná arogance a nadřazenost by dokázala rozčílit i svatého. Ale to všechno bylo pouze na povrchu. Vlastně zde trimetr nechal zcela úmyslně. Mělo to být něco jako omluva za své nepatřičné chování. Během sociologického výzkumu mladé psycholožky přiznal, že je ženatý už 70 let a jeho žena nemá pro podobné chování pochopení. Při dlouhověkosti jeho rasy to nebylo až tak dlouhou dobu. Osud jemu ani jeho ženě nenadělil žádného potomka. Zato zůstávali stále spolu a přiznal se, že pro jejich milostný život se nic nezměnilo a je stále stejně intenzivní, jako dřív. Ani samotný původ, tím kým jsou, neměl žádný vliv na vzájemné city. Evidentně byl ochoten zajít do podrobností, stejně jako jeho mladší zvídavá kolegyně, ale už se k tomu nedostal. Určitě by tím otevřel zajímavý náhled do Chartocké kultury. Otevřenost s kterou hovořili o intimních záležitostech, pro ni zůstávala i nadále nezvyklá. Nejspíš by nedokázala mluvit o svém manželství zcela bez obalu. Absence určitých morálních hodnot ukazovala propastné mezi-kulturní rozdíly.
    Teď poprvé mohla použít v praxi technologický zázrak. Zkoušela ho předtím na sobě, ale zatím ne u žádného pacienta. Nešlo o nic víc než pouhý diagnostický přístroj. Malá krabička sotva víc než do dlaně, dokázala zastoupit složité zařízení celé ošetřovny. Měla dost času, aby poznala jak trimetr pracuje a žasla nad jeho jednoduchostí. Sledovala naměřené hodnoty Sam. Všechno potvrzovalo první dojem. Hodnoty zůstávaly nominální. Podle všeho se nacházela v hlubokém spánku. Zaznamenala nepatrnou stopu po nějaké chemikálii, kterou si ihned prověřila. Potvrdila zbytkové hodnoty stimulačních prostředků. Nad zjištěním pokrčila rameny. Vstala aby sdělila svou diagnózu nervózně přešlapujícímu plukovníkovi.
    "Tak co?" vybafl hned jak došla k němu.
    "Pane, nic jí není!" řekla tak klidně jak dokázala.
    "Ale ona je v bezvědomí!" rozčiloval se. "Já nevím jak Vy, ale když si někoho vypůjčím s ujištěním bezpečného návratu..," učinil nervózní gesto rukou, hledajíce další slova: "…i přes nesouhlas jeho velitele, tak očekávám, že mi ho…, jí vrátí ve stejné stavu!"
    "Ona jenom spí pane!" zarazila příval stížností trpělivě.
    "Cože?" odmítal přijmout tak zřejmou skutečnost.
    "Major Carterová se právě nachází v hlubokém a zcela normálním spánku!" ujistila ho znovu. Spánku uměle vyvolaném, nechala si pro sebe. Nehodlala poslouchat další triádu, která by zákonitě následovala.
    "Opravdu?" znejistěl.
    "Ano pane!" potvrdila rázně.
    "No já měl jenom obavy, jestli s ní náhodou něco…., no však víte," hledal cestu, jak zakrýt rozpaky.
    "Není třeba, aby byla na ošetřovně. Pokud chcete můžete ji vzít do volného pokoje na základně," navrhla.
    "Opravdu je v pořádku?" zkusil ještě tázavě.
    "Ano pane!" změřila si ho Fraiserová přísným pohledem, kterým ho varovala ať se dál neptá. "Pokud chcete tak zařídím, ať ji někdo dopraví do volného pokoje," navrhla mírnějším tónem.
    "Ne, to je v pořádku. Já ji tam odnesu sám," zamluvil celou situaci a okamžitě se chopil iniciativy. Nevnímal potulený Jacobův úsměv. S veškerou možnou důstojností, kterou v dané chvíli sebral vyšel z ošetřovny se Sam v náručí následujíc Denise, který ho vedl. Výtahem vyjeli do obytné sekce v 25 patře. Stejně opatrně jako nějaký poklad uložil Sam na lůžko. Denis ho vedl ven. Uvnitř zůstala na Jacobovu žádost seržantka, jež předtím stála ve dveřích a Jacob. Nešlo o nic složitého. Pouze jí udělal trochu pohodlí. Posléze jí přikryl lehkou pokrývkou. Spokojeně kývnul hlavou čímž ženě v uniformě poděkoval za asistenci. Sám vyšel ze dveří těsně po ní. Nebyl důvod zůstávat a rušit ten neuvěřitelně sladký spánek.

    "Ach, málem bych zapomněl kapitáne!" zastavil Denise O'Neill, ještě před tím než zamířil k sobě, sepsat údajné hlášení.
    "Ano pane?" čekal jaké moudro z velitele SG-1 vypadne.
    "Nejsem si úplně jistý, ale když jsem přišel k sobě na palubě té Koloniální lodi, měl jsem zajímavou návštěvu," ztišil hlas. Rozhlédl se po chodbě jestli jsou opravdu sami. "Možná šlo jenom o sen nebo nějaká halucinace, následkem těch jejich omračujících udělátek…, protože nikdo jiný ho údajně neviděl."
    "Koho máte na mysli?" Z vážného tónu vytušil naléhavost samotného sdělení.
    "No však víte, Mikela." Lehce trhnul hlavou v neurčitém gestu.
    "Aha….. a říkal něco konkrétního o tom jak…," vykoktal překvapením. Nad nečekanou zprávou. V duchu zůstával pevně přesvědčen, že Mikel nezmizel navždy. Ovšem zpráva o místě, kde se objevil ho zaskočila.
    "Něco v tom smyslu povídal. Zřejmě ho unesli nebo on to říkal trochu jinak……" Jack zapřemýšlel. "Aha už vím. Řekl, že neodešel z vlastní vůle."
    "A…" pobídnul ho dál
    "A co?"
    "Říkal něco dalšího?"
    "Vlastně jo. Abych vám vyřídil, že se vrátí."
    "Upřesnil kdy?"
    "Ne nijak určitě."
    "Hmmm, to dává smysl," zabručel nepřítomně.
    "Co?" Jack rozhodně neměl rád podobné hádanky, záhadné odpovědi.
    "Vzpomínáte Hixova poslední slova?" obrátil proti-otázkou.
    "Jo až příliš dobře," přitakal netušíc pořád kam vlastně míří.
    "Myslím ty, co říkal mě!" upřesnil ještě trochu víc proud myšlenek. Nečekal co řekne a pokračoval. "Říkal, máme společného přítele…"
    "To zní dost uhozeně," namítnul.
    "Pokud byl na palubě Koloniální lodě, musí zde být souvislost a tohle je jediné logické vysvětlení, které přichází v úvahu," nadnesl svou teorii. Přinutil O'Neilla k zamyšlení.

Epilog

Základna Stargate, Čejenská hora oblast Colorado
    Do konferenční místnost postupně přicházeli všichni povolaní. Jacob Carter nemohl čekat, protože ho jisté záležitosti povolaly zpět Bránou na základnu Tokrů. V záležitosti o níž řekl jen velmi málo. Sam nic nehrozilo, ačkoliv si s ní až se probudí, chtěl promluvit o všem, co viděla. Hlavně Selmak pociťovala určitou zvědavost. Získala z posádky Dravce Oko 7Zc velice dobrý dojem. Povinnost však volala jinam. Radu Tokrů budou určitě informace o novém hráči zajímat. Pokud něčemu rozuměl, tak právě povinnosti. Odešel jen několik hodin před začátkem celé porady. Většina účastníků pomalu naplnila konferenční místnost. Už chyběla pouze jediná osoba. Plukovník O'Neill neustále sledoval dveře čekaje, kdy vejde poslední účastník porady na níž ostatně všichni netrpělivě čekali. Hovor postupně utichal, když za dveřmi byly jasně slyšet dva hlasy. Jeden zcela evidentně patřil doktorce Fraiserové a druhé majoru Carterové. Doktorka v obvyklém bílém plášti, Sam zelených vojenských kalhotách a dlouhém černém roláku. Útrpným výrazem nesla doktorčin doprovod
    "Já se cítím naprosto skvěle Janet!" odporovala Sam.
    "To si možná myslíte," podotkla. Ve tváři měla výraz lékaře, jež trpělivě naslouchá argumentům, ale nijak ho to neodradí od učiněného rozhodnutí. Věděla, že má pravdu, ale chtěla vědět o čem bude řeč. Lékařským doprovodem, získala nezbytnou pozvánku na poradu.
    "Je mi naprosto fajn!" zkoušela doktorku obměkčit. Skutečně bylo. Proč proboha nemohla pochopit, že prošla regeneračním spánkem. Mimořádně účinným prostředkem sloužícím právě k dlouhodobějšímu odpočinku. Cítila se opravdu odpočinutě, jenže nedokázala dost silně argumentovat.
    "Zatím," neustoupila ze svého stanoviska. Načež blonďatá Sam zavrtěla pouze hlavou a zaujala volné místo. Doprostřed stolu položila nějaké malé zařízení.
    "Co je to," zamračil se lehce generál.
    "Hned uvidíte pane!" odpověděla s gestem vztyčeného prstu.
    "Tak nám povězte, kde jste byla, co jste viděla," nadhodil O'Neill poznámku. Celé tři dny zkoušel zapomenout jeden konkrétní okamžik z letu raketoplánem. Dokonce ani divoké počasí planety v něm nezanechalo dost silný zážitek. Snažil se, aby působil obvyklým nenuceným dojmem.
    "Sama nevím kde začít," přiznala trochu bezradně Carterová.
    "Zkuste hned od začátku," utrousil další komentář plukovník. Musel vynaložit hodně sil, aby nesklouzl k sarkastickému tónu.
    "Ono se to těžko popisuje slovy pane." Začala dlouhou přednášku. "Ta mlhovina obsahovala prvek, který nazývají Aminion. Na Aminiových krystalech je postavená celá technologie lodí třídy Dravec. Speciální slitiny, materiály, mimořádná pevnost konstrukce z nich dělá vynikající plavidla, určená pro hloubkový průzkum. Koloniální expediční síly tvoří z 90% právě lodě třídy Dravec. Ložiska krystalů se objevují pouze jednou za čas na jednom konkrétním místě. Pak zase zmizí. Nikdo z nich nevěděl nic o tom, kde kdy a jak probíhá jejich těžba a pochybuji, že to někdo ví. Ti co o nich vědí, tak o nich zase nikdo nic neví. Je to trochu složitější, ale dál k věci. Aminion se nikdy nevyskytoval v plynné formě. Ta mlhovina měla podle vnějšího pohledu rozlohu zhruba 100 miliónů kilometrů. Ovšem z pohledu vnitřního je mnohem větší. Neskonale větší. Obsahuje celé hvězdné soustavy, místa ve kterých se objevila a jednoduše přenesla dovnitř. Je to jako by prostě zkopírovala nejbližší planetární systém. Uvnitř leží nekonečný prostor, obrovská paměťová banka, schopná pojmout netušené množství informací. Všechno bylo skutečné, zcela skutečné. Celé hvězdné soustavy, planety, hvězdy, slunce na dosah ruky!"
    "Promiňte," přerušil jí Denis Peterson. "Říkáte, že se ta mlhovina pohybuje?"
    "To není zcela přesný údaj. Ona veskrze zůstává nehybná. Nic nenaznačuje samovolnému nebo řízenému pohybu v závislosti na astro-metrických údajích. Ovšem přítomnost Aminionu ve vnější mlhovině způsobuje dočasné narušení prostoru. Je ho tam víc než dost k vytvoření obrovské červí díry, která ji jednoduše vtáhne někam jinam, někam třeba až na druhý konec galaxie. Je to opět zjednodušeně řečeno. K přesným výpočtům nemají ani oni dost výkonné počítače. Na toto téma se strhla divoká debata mezi jejich vědci a vynořilo se na povrch tucet různých teorií, z nichž každá vypadala jako pravdivá," dodala s pokrčením ramen.
    "A která byla podle vás nejblíže pravdě?" nadhodil znovu Jack.
    "No... většině z toho jsem moc nerozuměla. A pak na to nebylo dost času," pokrčila neurčitě rameny.
    "Ano?" pobídnul jí znovu.
    "Ta mlhovina se začínala destabilizovat. Museli jsme co nejrychleji vypadnou," vysvětlila obratem. Snažila se vyhnout jeho pohledu, ale on si nenechal ujít tu chvíli, kdy bude moci říct to svoje obvyklé já jsem to říkal.
    "Pokračujte majore," pobídnul jí tentokrát generál Hammond. Změřil si plukovníka přísným pohledem.
    "Ano pane. No, narazili tam na řadu věcí, které zodpověděli řadu nezodpovězených otázek," zobecnila známá fakta do jediné věty.
    "Jakých? Například?" nadhodil O'Neill naprosto nevinným tónem.
    "No, například zjistili, kam celou dobu mizely jejich lodě."
    "Oni jim mizely lodě?" vzhlédl překvapeně. Nevěděl proč ho vlastně taková informace překvapila.
    "Plukovníku!" věnoval mu generál netrpělivý pohled. "Nepřerušujte pořád!" Vyčkal než mu na to zamračeně kývne. Poté sám gestem vyzval majora Carterovou ať pokračuje.
    "Už od počátku stavby lodí třídy Dravec, založených na stávající konstrukci a s použitím Aminiových krystalů jich celá řada záhadně zmizela. Nenašli se žádné trosky, žádná vodítka, kde zahájit hledání."
    "Znamená to, že celou dobu mizeli do té mlhoviny?" přerušil ji zvědavě Denis Peterson. Vysloužil si od O'Neilla vyčítavý pohled. Nedbal na něj.
    "Ano. Byla tam stopa po tuctech příchozích červích dírách. Někteří Dravci zmizeli během bojů, jiní následkem nehody. Jak k tomu přesně došlo, co bylo příčinou, je zatím předmětem dohadů. Muselo nějak dojít k poškození krystalů, které následovně vytvořily nestabilní červí díru. Dost velkou, aby vtáhla celou loď dovnitř. Otázkou zůstává, jaká reakce v krystalech tohle způsobuje. Každopádně tam našly úplně všechny pohřešované lodě. Celkem 128 vraků, starých od 120ti až do 19ti let. Poslední takhle zmizelou lodí byl Dravec Oko 13Za1. Evidentně nebyl poškozen v boji, protože vypadal dost zachovale. Nebylo dost času k prozkoumání, ale zřejmě tu loď zajali nějací Lioňaští extrémisté s kterými vedli dost dlouhou válku. Na tohle téma moc nehovořili. Mohu jen říct, že to muselo být hodně ošklivé." Věděla jak moc. Zatím nehodlala takové skutečnosti vytahovat na povrch.
    "Ano o nich se zmiňoval admirál Hix," přihodil poznámku Denis Peterson. Jack ho znovu zpražil pohledem. Věnoval pohled generálovi, ale ten přikývl. Poznámka dle něj byla zcela na místě.
    "Dokonce vytáhli osm živých členů posádky," pokračovala Sam, jako by nepřestala. Nedodala skutečnost, že právě ona navrhla, aby loď blíže prozkoumali. "Většina systémů lodi nebyla použitelná a na odvlečení celého Dravce ven, neměli potřebnou energii. Veškerou energii odebíraly štíty a pod-světelné motory. Ovšem hlavní zdroj energie Dravce Oko 13Za1, zůstal jako jediná část lodi netknutá. Posádka ho buď odstavila nebo to udělali ti Lioňané, jakmile obsadili loď. Podařilo se ho vyjmout a nahradit s ním jejich nefunkční. Došlo k menšímu problému, jelikož během transportu, bylo nutné uvolnit štíty. Což nebyl jediný problém. Jeden z nouzových generátorů totiž nevydržel zátěž a úplně shořel. Vytvořil okno v ochranných štítech. Museli rychle ven, dřív než oslabené štíty, vypadnou úplně. Trvalo skoro 12 hodin než zdroj energie zapojili nepočítající odhození vlastního jádra. Celá anomálie během toho času zmizela."
    "A co bylo pak?" neodpustil si Jack otázku.
    "No, s novým zdrojem energie obnovili 80% svého celkového potenciálu. Zbraně štíty, senzory, komunikace, pohon."
    "Jenom 80%?" zvedl obočí v naznačené otázce. Na což Sam zareagovala aktivací holo-projektoru uprostřed stolu. Okamžitě naskočil obraz hvězdné lodi. Nikdo z přítomných nepochyboval, že vidí loď třídy Dravec.
    "Dravec Oko 13Za1 byl 30let starý. Měl tudíž i méně výkonnější zdroj energie! Ale dost na to aby otočili loď a plnou rychlostí zamířili zpět na P8X-121!" vynesla pečlivě schovávaný trumf. Poslední slova oddělovala od sebe, aby zdůraznila hlavní skutečnost.
    "Aha," bylo jediné, co z Jacka v danou chvíli vypadlo.
    "Pokud vás to trochu uklidní, Tasha dala Denosiany na první místo svých priorit. Přesné důvody neuvedla, ale nejspíš během války, Lioňané zničili jejich svět," přihodila další polínko, čímž vzbudila jeho zájem.
    "A jak to dopadlo?" pořád čekal nějakou zradu.
    "Ne tak, jak bychom asi chtěli," připustila opatrně.
    "To jsem si mohl myslet," zavrtěl znechuceně hlavou.
    "Nevím přesně co udělali, Tasha neřekla, jakým způsobem zlikvidovali všechny Císařské vojáky a já si nejsem jistá, zda bychom to skutečně chtěli vědět. Údajně během celé operace zahynulo několik desítek Denosianů, ale jinak všichni ostatní zůstali naživu."
    "A ta špatná zpráva!" pobídnul jí k dokončení.
    "Mezi těmi mrtvými byl i Aran de. Zabili ho hned, jak pochopili o co jde a s ním každého, koho měli v dosahu. Naštěstí neměli dost času, aby jich zabili víc. Denosiané se rozhodli po návratu Tashy zakopat bránu. Opustili polovinu měst a přešli do nově vytvořené ochranné zóny skryté maskovacím štítem."
    "Další z těch jejich skvělých plánů," zamumlal tak, že to všichni slyšeli.
    "Plukovníku! Nikdo netušil, že Denosiany někdo přepadne. Mohu vám předem říct, že nic co bychom mohli udělat my by je nezachránilo. Možná právě naopak. Skončili bychom jako SG-14!" připomněla nešťastnou událost diplomatického týmu. "To, co Tasha udělala, snad není přesně podle vašeho gusta, ale pro Denosiany určitě bylo určitě nejlepším řešením!"
    "A co ten jejich malý problém?" Tuhle otázku si šetřil na závěr.
    "Nevím co přesně s tím udělali," pokrčila rameny. Vlastně věděla, ale dospěla k závěru, že bude lepší mlčet. "Ale určitě nenechali problém nevyřešený. Nepamatuji si nic k čemu došlo po přistání. Byla jsem dva dna na nohou a potom nějak usnula. Ty stimulační prostředky musely přestat působit."
    "Nepochybně," řekl pochybovačně. Doktorka zavrtěla nesouhlasně hlavou. "Ostatně neřekli sbohem," položila další věcičku, která vypadalo jako rukojeť tenisové rakety. Řada malých tlačítek a display hovořil o něčem jiném.
    "Co je to?" vzhlédl generál Hammond.
    "Je to upravená verze našeho od-povídače. Obsahuje identifikační kód podle kterého je příště poznáme a naopak oni nás."
    "Což je dobrá zpráva," promluvil poprvé za celou dobu Daniel Jackson. Rozhlédl se kolem, aby zjistil reakci ostatních.
    "Další jasný důkaz, že se s námi hodlají v budoucnosti setkat," zareagoval na Danielovu poznámku Teal'c.
    "Jo v budoucnosti," poznamenal zamračeně Jack.
    "V blízké budoucnosti pane," doplnila jemně Samantha.

Koloniální vlajkový Dravec, P8X-125 hvězdný čas 2221.8,8
    Velitelka Koloniální expedice, generálmajor Tasha Kronesová stála na můstku své vlajkové lodě. Vlajkového Dravce, dosud posazeného dole na planetě, jíž lidé označili jako P8X-121. Za těch pět dní, co vytlačili císařskou legii, mohla konečně splnit slib, který dala Denosianskému kapitánovi. Nedokázala zachránit jeho život. On vlastně o záchranu ani nestál. Před svou smrtí prozradil informace o dvou směrech, kterým se jeho lidé během zničení domovského světa vydali. Jednu část zničili nájezdní Gadmerové. Pouze díky včasnému zásahu si neodnesli žádné pokročilé Denosianské technologie. V jednom z prvních ostrých střetů s Koloniální expedicí, zničily všechny Denosiany. Někteří zkoušeli utéct pomocí nákladních lodí. Kromě jedné jediné zničili naprosto všechny. Ani z té co se podařilo zachránit nakonec nepřežil nikdo. Nespecifikovaná informace o velké skupině Denosianů, kteří během bombardování opustili planetu jakým si portálem, začala dávat smysl. Hvězdná brána jim přinesla novou naději a současně i zkázu. Při pomyšlení na smrt téměř poloviny zdejších obyvatel, se jí rty zkřivily v nenávistném úšklebku. Od Hixe získala mnoho nových informací. Spiknutí vycházející zevnitř Císařství mělo podle něj mnohem větší rozsah než kdokoliv očekával. Tito vojáci, nebyli nic jiného než klony. Válka proti klonům rozhodně nebyla něčím po čem toužila. Evidentně díky tomu, dokázal císař uplatnit moc svých předků. Jenže podle Johna Sapy, nebyl císař ničím víc než loutkou v rukou někoho, kdo celou dobu tahal za nitky z pozadí. Nejhorší možná kombinace, jaká mohla být. Byl císař Gereng II také pod vlivem těchto spiklenců? Pokud ano, potom celá řada událostí, okolo války s Novou kolonií před sto lety, začala dávat konečně smysl.
    Během pěti dnů učinili pro zdejší obyvatele všechno co mohli za stávající situace udělat. Dodali potřebné zásoby léků a zdravotnického zařízení, které nutně potřebovali, včetně fungující laboratoře. Učinila tak i jménem lidí ze Země. Konečně mohla spatřit v očích těchto lidí něco jiného než nenávist a pohrdání. Zmizela v propadlišti času a utrpení. Ti, kteří pamatovali zničení Denosu 3 už neexistovali. Zůstali pouze obyčejní lidé, vděční za nabídnutou pomoc. Vítající osvoboditele a bylo jim jedno, že právě oni nesli zodpovědnost za pád jejich civilizace. Celou dobu jim chtěli dát něco na oplátku. Musela zdvořile odmítat veškeré možné návrhy. Jeden či dva mnohem důrazněji. Všechno co měli, potřebovali k dalšímu přežití. Z původních 12ti měst zůstalo jen 6 v rozlehlém údolí. Zbylá města vyhladili z povrchu. Zahladili veškeré stopy jejich existence. Nechala umístit generátory krycího pole. Vytvořené maskování pokrylo celé údolí. Dalším oříškem bylo zvolení nového vůdce. Smrt Arana de připravila tyto lidi o jediného skutečného vůdce. Nakonec Jonathan Tolkin přišel s návrhem městské rady, kdy každé město bude mít svého zástupce. Vznikla jakási prozatímní vláda, jež koordinovala další pohyb. Vlastně od nich padl poslední návrh. Jednohlasně odsouhlasený. Jako důkaz vděčnosti jim hodlali věnovat Hvězdnou bránu i s ovládáním. Nejprve odmítla takový návrh.
    "Dlužíme Vám víc než kdy dokážeme splatit," zamítnula tenkrát nabídku.
    "Pak nám tedy prokažte poslední laskavost," opáčila Areissa Fare
    "Samozřejmě," přikývla.
    "Zbavte nás té prokleté brány! Zničte jí nebo si ji vezměte sebou!" změnila klidný hlas v naléhavý šepot.
    "Bránou můžete cestovat na mnoho jiných světů. Jednou možná i na domovský svět…" zkusila argumentovat.
    "Nehodláme nikam cestovat!" Zvedla ruku, aby zarazila případné námitky. "V tomto bodě rada vyjádřila jasné stanovisko. Po čase můžeme změnit názor. Ano, vím. Pokušení může být příliš velké. Proto chceme předejít něčemu podobnému v budoucnosti. Brána nám nepřinesla nikdy nic dobrého. Časem lidé zapomenou, že nějaká brána existovala. Pro vás může být užitečná. Prozkoumáváte vesmír, hledáte nové světy. My netoužíme po ničem jiném než znovu přinést světlo civilizace do našich domovů! Klid a mír našim lidem. Brána představuje potenciální nebezpečí, převažující nad užitkovou hodnotou. Prosím, zbavte nás toho prokletého kruhu!" upřela na Tashu svůj pohled.
    "Dobře. Odvezeme bránu pryč," souhlasila po chvilce přemýšlení. Areissa Fare na znamení díků, sklopila uctivě hlavu.
    Teď konečně opouštěli orbitu planety. Dravec Oko 7z Hladce vzlétl ze země doprovázen jásotem loučících Denosianů. Ladným pohybem vedl pilot loď zpět do vesmíru. Záměrně pomalu, jako by měl strach z toho co přijde. Hlavní inženýr dal jasně najevo svůj nesouhlas. Až přímý rozkaz ho přiměl nastavit krystaly, podle dodaných specifikací. Minuty ubíhaly. Loď pomalu mířila ke skokovému bodu. Tasha nasadila klidný výraz. Kupodivu necítila strach. Nalezla v mlhovině řadu odpovědí, přesně jak Mikel slíbil. Ne zcela všechny, hodně z nich. Záchrana kapitána Jesiky Simsové zřejmě byla oním bonusem navíc a nejspíš nejen to. Kdyby Sam nenaléhala, určitě by na ztraceného Dravce nevyslala výsadkový tým. Všechno do sebe dokonale zapadlo. Právě kapitán Jesika Simsová v okamžicích největšího zoufalství, provedla potřebné specifikace aminiových krystalů. Upravila jádro své lodi tak, aby se samo odpojilo, hned po průletu. Společně s dalšími, sedmi živými členy posádky, ulehla do kryogenní stáze. Všichni přežili díky důslednosti své velitelky. Naprostá většina systémů vysadila včetně hlavního počítačového jádra, mimo nouzového zdroje napájejícího stázové komory. Nikdo tudíž posádku nemohl vzbudit. Teprve záchranný tým, který osobně vedla. Nalezla informace, jež po zničení Lioňanů ztratily svůj význam. Přesto pomohly alespoň osmi přeživším z kdysi velitelské lodě. Na základě údajů z Oko 13Za1 nastavili své krystaly k vytvoření vlastního portálu. Šlo o nevyzkoušený postup, ale Tasha si byla jistá, že bude fungovat a s neochvějnou jistotou, vedla svou loď do zdánlivě šílené situace.
    "Jsme na místě," ohlásil pilot. Přikývla. Sledovala všechno ze svého pobočního display.
    "Spustit pohon!" zavelela rázným velitelským tónem nepřipouštějíc odpor.
    "Ano majore!" přijal rozkaz.
    Hlavní obrazovka neukazovala obvyklý přechod do hyperprostoru. Místo toho spatřila osádka můstku zcela jiný obraz. Prodloužené čáry hvězd nahradil pohled do zeleno-modrého tunelu. Zpátky do reality je vrátily nečekané vibrace po celé lodi.
    "Inerciální tlumiče na maximum!"
    "Rozumím," zaslechla Miriam Ostlinovou ze zadní taktiky. Vibrace ustaly na několik desítek vteřin než znovu začaly, tentokrát mnohem větší silou. "Už vidím východ!" zakřičela. Skutečně, černá skvrna nemohla být ničím jiným než normálním prostorem.
    "Majore! Tunel ztrácí stabilitu," přišlo další hlášení z taktiky.
    "Rozumím. Kolik času k vyústění?"
    "20 vteřin!"
    "Zvýšené pnutí trupu! Blíží se k hranici maximální bezpečné tolerance!"
    "Vstupujeme do normálního prostoru," klidný Tolkinův hlas uklidnil situaci.
    "Bitevní pevnost na kolizním kurzu!" hlásila Ostlinová od své stanice a v jejím hlase zaznívalo spíše překvapení než obavy.
    "Kompenzovat! Zapnout manévrovací motory!" Tolkin zůstal, jako vždy v podobných situacích ledově klidný.
    "Ano pane, vyrovnávám!"
    "Vstupujeme dovnitř obranného perimetru," ohlásila Miriam překvapeným hlasem. Takhle blízko se dosud žádný Dravec nikdy předtím nedostal.
    "Útočný vzor Beta 6!" přikázal Tolkin bez váhání.
    "Připravit mód B-2!" zasáhla Tasha.
    "Mód B-2 aktivován. Připraven k vypuštění!" Ve tváři komandéra Ostlinové, zahrál dravčí úsměv. Spustila příslušnou palebnou sekvenci. Spodní část výzbroje, tvořená převážně středně těžkými iontovými kanóny zahájila palbu do nekrytých nepřátelských věží. Bez štítů představovali snadno zranitelné cíle.
    "Vypustit!" přikázala hned jak našla nejvhodnější cíl.
    "Vypuštěno," potvrdila spokojeně sledující dopad.
    "Únikový manévr!"
    "Rozumím," potvrdil pilot potěšeným hlasem. Opustil vnitřní obranou zónu v níž nemohla pevnost nasadit své těžké zbraně. Nasadil prudký půl výkrut doprava, doplněný plným tahem bočních motorů, čímž Dravec doslova odskočil od bitevní pevnosti. Přešel do únikového manévru směrem k planetě. Získal pár potřebných vteřin, než aktivní obranná postavení mohla začít střílet. Zbraňové plošiny, tvořící hřbetní výzbroj, stačily opravdu akorát zaměřit drzého narušitele. Posádky lodí uvnitř pevnosti teprve zaujímali svá stanoviště. Neuronová bomba dopadla přesně podle plánu. Ničivá nálož schopná zničit menší měsíc proměnila přes deset kilometrů dlouhou pýchu císařské domobrany v obrovskou ohnivou kouli. Nárazová vlna výbuchu se rozlehla do všech stran. S Dravcem letícím maximální pod-světelnou rychlostí pryč, pořádně trhla, ale nijak ho nepoškodila.
    Tasha odškrtla cíl číslo jedna ze seznamu hrozeb. Druhá část plánu měla být vzhledem k situaci mnohem snadnější. Sice nebylo mnoho času k důkladnějšímu propracování, ale zato přesně věděla, kam udeřit. Planetu nechránilo nic dalšího, kromě místního ochranného štítu okolo císařského paláce. Ten však nepředstavoval žádnou výraznější překážku. Generátory umístěné necelý kilometr pod povrchem, skýtaly příliš snadný cíl. Dravec bez dalších obtíží vstoupil do husté atmosféry planety Rune2. Upravená torpéda vypálená do atmosféry před vstupem, způsobila doslova chaos v řízení letových operací dole na planetě. Stíhačky nevěděly kam vzlétnout, kvůli obrovským interferencím. S netušenou zlomyslností vylétl Koloniální Dravec přesně nad hlavní pozemní základnou. První série torpéd opustila čelní torpédomety. Střemhlavým letem dolů k zemi, vypustil další dvojice střel. Startovací plochu stihnuly opustit pouze dvě stíhačky. Zbytek zůstal ve zmatku a chaosu na zemi neschopen vzlétnout. Z hlavní budovy vyšlehl plamen. Torpéda prošla až k hlavnímu zdroji, který někdo zavčasu odstavil. Hrozivý stín dopadl na bezbrannou základnu. Hlavně útočná, nebo-li bombardovací výzbroj, spustila další vlnu palby. Vozidla, stroje vybuchovaly, personál inženýři, technici piloti utíkali rychle pryč z hořícího pekla.
    Dravec ustálil pozici. Útočná palba ustala. Trosky doplněné hustým kouřem bylo jediné, co zůstalo z císařské pozemní základny. Krátké salvy z bočních věží, téměř nedbalým stylem smetly jediné dvě stíhačky ve vzduchu. Ti, co přežili viděli hlavní iontová děla na křídlech, žhnoucí přiváděnou energií. Z obou křídel vyšlehl mohutný výboj energie. V dáli zůstával pouze Císařský palác. Střely dopadly necelých pět kilometrů před něj jako výstražný výstřel. Tak nějak mohlo počínání útočníka nezasvěceným divákům připadat. Přímý zásah z modifikovaného pulsního urychlovače však způsobil zkrat, který se rychle rozšířil do celé propojené sítě, včetně hlavního zdroje hluboko uvnitř. Mnohem dřív něž stačil hlavní počítač poškozenou sekci odpojit. Ochranné pole chránící doposud palác, několikrát zablikalo než ochranný štít úplně vypadl. Nový pohyb Koloniální lodi vpřed, nevěstil nic dobrého. Zvednutá příď lodi v manévru stoupání, vychrlila novou sérii torpéd. Prudký vzlet vynesl Dravce během několika vteřin až k hranicím atmosféry. Přeživší lidé ze základny spatřili odhozenou nálož a nemuseli hádat, co nálož obsahuje. Naprostá většina padla téměř okamžitě k zemi. Ostatní smetla nárazová vlna, zanechávající pouhé cáry z kdysi živých forem života. Pouze senzory Dravce Oko 7Zc pečlivě monitorovali každičký okamžik. Následovný výbuch, s pečlivě odměřeným rozptylem 25km vymazal císařský palác, jedinečnou stavbu, dominující císařské moci. Tasha sledovala zkázu z velitelského křesla vlajkového můstku. Právě zničila hrozbu, nejen Nové kolonii, ale i Císařství.
    "Zamaskovat!" Zněl poslední rozkaz, poté co opustili orbitu planety. Zmizeli dřív než mohla Císařská flotila reagovat.

Konec

Ještě zdaleka ne…...

 

Zpět na FAN FICTION | FLASH INDEX | NONFLASH INDEX

Vytvořil sg1.cz tým.