Nová kolonie - Základna 73, hvězdný čas: 2220.9,5
    Admirál Jack Hix, vrchní velitel flotily Nové kolonie, seděl ve své kanceláři, pohodlně usazen ve svém oblíbeném křesle. Již po několik týdnů zde dlouhé hodiny vysedával a hledal, co je v nepořádku. Něco v nepořádku bylo už delší dobu, ale poslední týdny to bylo mnohem intenzivnější. Zatím měl jen nejasné tušení, že někde tam venku něco není tak jak by mělo být. Nemohl stále najít co. Nedokázal to popsat. Předpokládal, až zlepší své dovednosti, tak to najde mnohem rychleji. Od onoho okamžiku, kdy získal tyto schopnosti, uběhlo téměř sedmdesát let. Zatím je neuměl plně využít. Mikel mu řekl krátce poté, co se probral cosi o mimořádném talentu, který v sobě celé roky nosil a nevěděl o něm. Tenkrát prohlásil: "Jen čas ti ukáže cestu." Trpělivost patřila mezi silné vlastnosti Chartoků, čemuž napomáhala i jejich dlouhověkost. Ponořen napůl v meditaci, napůl v bdělém stavu s pohledem upřeným na obrazovku projížděl neobvyklé zprávy za posledních deset let. Zprávy z celého kvadrantu, nejen z Nové kolonie ale i Císařství, Říše a Lionu. Display byl nastaven na mnohem rychlejší zobrazování zpráv. Hix v tomto napůl bdělém stavu, dokázal překročit jistá omezení. Pročítal zprávy několika-násobně rychleji než lidské oko dokázalo zvládnout. Zarazil se. Současně s jeho myšlenkou obrazovka ukázala několik krátkých záznamů:
Zpráva Císařské expedice číslo 8.
Hvězdný čas: 2210.3,8
Náš výzkumný tým číslo šest narazil na známky neznámé civilizace. Probíhající vykopávky odhalily zajímavé fresky a současně tým geologů našel neméně zajímavou rudu. Vzorky posíláme na mateřskou loď k okamžité expertíze.
Hvězdný čas: 2210.3,11
Po potvrzení z laboratoře mateřské lod,i jsme natěžili menší množství neznámé rudy. Předběžné expertízy ukazují na větší hlubinné ložisko. Žádáme proto o zaslání těžební techniky a dalšího personálu. Současně posíláme hlavní část složité kartuše a obrysu jakéhosi kruhového artefaktu k dalšímu prozkoumání.
Hvězdný čas: 2210.3,13
Dochází k drastickým změnám podnebí na planetě. Začínají se objevovat silné seismické poruchy. Žádáme okamžitě o vyslání hlídkové lodě k odvezení přebytečného personálu a pro všechny přípravy se připravíme na evakuaci.
Hvězdný čas: 2210.3,14
    Již není pochyb. Teď, když se obloha trochu rozjasnila konečně jsme zjistili příčinu stávající nestability planety. Zdejší hvězda… vybuchla v novu. Nechápeme proč k tomu došlo o stovky miliónů let dříve. Žádáme neprodleně o urychlenou evakuaci veškerých vykopávek a personálu!
    Vykopávek a personálu. Pořadí slov Hixovi vrtalo hlavou. Správně by mělo být: "veškerého personálu a vykopávek". Dále nemusel číst, protože mu to celé došlo. Nikdo odtamtud nevyvázl živý.
    "Počítači ukaž hlavní archeologický nález!"
    "Hlavní freska zobrazuje kruh o průměru 6 metrů. Po obvodu kruhu je znázorněno 39 symbolů. Brána je postavena z neznámého materiálu, který byl objeven současně na planetě. Zvláštní znaky: Materiál nepodléhá vlivům stárnutí." současně mu promítnul počítač data na obrazovce.
    "Zajímavé," zamumlal si pro sebe. "Škoda, že ostatní nálezy byly zničeny"
    "Potvrzeno ! Veškeré ostatní nálezy, byly zničeny s hlídkovou lodí číslo 6!" potvrdil počítač.
    "Počítači ! Informace o soustavě B8X!"
    "Planetární systém. Šest planet obíhajících okolo hvězdy. Žádná planeta nevykazovala vhodné podmínky pro život." Počítač začal chrlit informace o jednotlivých planetách. Hix postupně vstřebával informace. "Čtvrtá planeta. Označení B8X4. Nejmenší planetoid z celé soustavy. Průměrná velikost 160 120 km2. Podle teorie císařských astrologů byl kdysi měsícem jedné z planet. Po srážce byl vychýlen na současnou oběžnou dráhu. Nejblíže ke slunci vstupoval ve vzdálenosti 19 000 000 km, nejdále 60 000 000 km. Planetoid obsahoval zbytky dýchatelné atmosféry. Povrch planety převážně skalnatý bez výrazné……"
    "Dost ! Kam byl převezen hlavní artefakt! " přerušil tuhle záplavu přebytečných informací a přešel ke konkrétnějším otázkám.
    "Artefakt byl převezen na domovskou planetu Rune 2. Výzkum byl bez zbylých artefaktů pro nedostatek údajů zastaven."
    "Kde je teď?"
    "Tato informace není známá. Podle dostupných dat je z 60% pravděpodobností umístěn v tajných podzemních laboratořích. Jak naznačuje zájem tajné císařské služby, výzkum by stále mohl probíhat."
    "To jsem si mohl myslet. Přijdou o 50 kvalifikovaných vědců a snaží se zjistit, zda-li to skutečně stálo zato. Ve formálních zprávách neuvedli sebemenší podrobnosti a prohlásili celou situaci za politování hodnou nehodu," zauvažoval znovu nahlas a zavrtěl hlavou. Sám už od začátku tušil, podle zápalu vědců k jaké nehodě tam muselo zákonitě dojít.     Vnitřní hodiny upozornily na příchod pobočníka. Dorazila jako vždy, naprosto přesně. Otevřel jí dveře těsně před tím, než sáhla po zvonku. Pobočník a hlavní administrativní pracovník, kapitán Kathrin Jensová byla Charitskou ženou, zhruba středních let. Vyšší pružné postavy s nevýraznými rysy, tolik typickými pro Charity. Dlouhé hnědé vlasy, stažené na několika místech v úhledný cop. Modré zkoumavé oči, malý nos a přirozeně bezbarvé rty. V černé uniformě se stříbrně zeleným lemováním, vynikala její světlá pleť. Celkově působila na Charity neobvykle inteligentním dojmem. Zjevně ji situace s dveřmi i po tolikáté pobavila. S úsměvem vešla, v ruce kapesní diáře s informacemi. Došla až před svého nadřízeného. Zůstala stát v pozoru, vedle pohodlného křesla pro hosty. Ostatně jako vždy.
    "Posaďte se Kathrin," vyzval ji.
    "Děkuji pane, " usedla a podala mu první kapesní záznamník s informacemi. Admirál na něj pohlédl jen letmo. Položil záznamník na stůl. Pohledem zamířil směrem ven z kanceláře. Směrem ke hvězdám. Převzal i druhý záznamník. Stejně jako prvnímu věnoval letmý pohled. Kapitán Jensová pohlédla na admirála s určitým pochopením. Už dlouho nebyl tam venku ve vesmíru. Posledních 15 let strávil tady na tomto místě a kromě několika místních cest, nebyl nikde mimo Novou kolonii. Uvázl zde na základně, místě které si sám zvolil. Základně 73, vstupní bráně do hlubokého vesmíru. Nejdůležitější stanoviště Nové Kolonie. Teď měl na tváři opět onen znepokojivý výraz posledních týdnů. Kathrin se za dlouhých 12 let naučila číst v Hixově tváři i přes onen netečný výraz, masku dovedenou k naprosté dokonalosti. Pod nehybnou maskou a vztyčeným mentálním štítem, nikdo nedokázal odhadnout, na co vlastně myslí.
    "Takže nám zase upravili rozpočet na stavbu vlajkové lodi," nadhodil po chvilce ticha, pohledem upřeným do doku.
    "To je velice mírně řečeno pane. Vhodnější výraz by byl, bojkotují stavbu nové vlajkové lodi," přikývla souhlasně hlavou.
    "Najednou potřebují všechny rezervní finanční fondy jinde."
    "Můj názor znáte admirále. Někdo nechce, aby ta loď byla dostavěna."
    "Ano, přesně tak to vypadá. Chtějí mít admirála hezky na jednom místě, odkud ho mohou snáze sledovat a kontrolovat. Stavba vlajkové lodi by vnesla do dění velice nestabilní prvek. Obzvláště, kdyby admirál začal vyvíjet více aktivity než je zdrávo. Tohle je mi jasné už dlouhou dobu. Vím o tom, tak proti tomu mohu zasáhnout. Je tu ovšem ještě něco v pozadí o čem nevím a poslední týdny zkouším zjistit více."
    "Ani vy nemůžete vědět všechno a být u všeho."
    "Mikel to dokázal," pronesl nepřítomně. "Dokázal najít odpovědi. A já bych měl také."
    "Admirál Nimitz byl ve funkci velitele flotily mnohem déle, než kdokoliv jiný a také měl za sebou celá století zkušeností….." zarazila se nad pobaveným Hixovým výrazem.
    "Opravdu nepatříte mezi Chartoky Kathrin? Dokážete číst moje myšlenky velice přesně."
    "Jedná se o prostou, logickou úvahu."
    "Ano, souhlasím. Logika ovšem nemusí být všechno. Je na samém počátku všeho, ne vždy však konce. Jsou věci, daleko za hranicemi logiky, kam jen málokdo dosáhl. Já zkouším dosáhnout alespoň na hranice logiky. Zatím to jsou jen nejasné záblesky do tmy. Podvědomé reakce, které ukazují správný směr. Jako právě před chvílí." S tím posunul svůj display k nahlédnutí. Lehké zamračení doprovázené soustředěným výrazem hovořilo za své. Typická reakce těch, kteří nechápali, nemohli chápat, onu nejasnou souvislost.
    "Vidím zde obtisk cizího artefaktu. Bez údajů, potřebných k rozluštění a pochopení smyslu symbolů na tomhle…. kruhu…. téhle ….bráně. Není zde dostatek údajů k logickému závěru, či nějaké pravděpodobné hypotéze. Všechno co řeknu, budou jen dohady, bez možnosti určit, jak blízko, či daleko skutečnosti budu."
    "To je zajímavý pohled na věc z čistě logického hlediska. Tato freska, je skutečně obtiskem kruhovité brány. To vede k mnoha dalším otázkám. Teď už ale bezpečně vím jedno," prohlásil spokojeně.
    "A to?"
    "Jak jsem říkal, stačí slabý náznak, abych pochopil více. V tomto případě mi slovo brána, pomohlo k pochopení téhle záhady."
    "Skutečně?"
    "Ano dává to smysl, tento kruh skutečně sloužil jako brána. Jaký však měla účel? Kam vedla? To jsou další otázky, na které musím najít odpověď."
    "Sice tomu nerozumím, ale předpokládám, že již máte jednu z těch Vašich teorií."
    "Ano něco takového. Slovo obtisk brány, by mělo hodně napovědět."
    "Chcete říct…"
    "Ano ta brána tam docela dobře mohla být. A já začínám mít jisté tušení o té ztracené expedici." V okamžiku se najednou odmlčel a celé minuty nic neříkal.
Admirál si přisunul oba záznamníky a podepsal obsah. Někteří by snad mohli nabýt mylného dojmu o tomto přístupu. Jack Hix tím letmým pohledem pročetl všechny zprávy, navrhovaná řešení a rozkazy k vydání. Velice dobře znal obsah. Pokud by narazil na nesrovnalost, ihned by zareagoval. Jeho pobočník, však dělala tyhle úkoly stejně dobře jako on, takže jí mohl ponechat volnou ruku. S lehkým úklonem mu poděkovala. Už mířila ke dveřím, když Hix ještě dodal:
    "Převedla jste finance z tajných fondů na dokončení vlajkové lodi?"
    "Přesouváme je po částech, aby nedošlo k podezření. V tomhle se Jill Walxinová opravdu vyzná. Loď bude dokončena v termínu pane." Obrátila pohled zpět, "spolehněte se."
    Při zmínce o adoptované dceři Khana Walxina nemohl Jack nevzpomenout na tohle pořádné kvítko, jež se narodilo na Ant 21B v závěru dvacetileté výpravy. Po celý svůj život následovala vzor adoptivního otce, muže mnoha rozličných talentů. Většinu z nich pochytili i jeho dva svěřenci, dvojčata Jill a Siemon.
    Jill toužila zkusit v životě všechno a taky u ničeho dlouho nezůstala. Obzvláště poté, co ji vyhodili z akademie, započala velice dobrodružnou životní etapu. Ta vzala těsně po Khanově smrti za své. Zřejmě jí to vyvedlo z koncentrace, když jí i s celou tlupou pašeráků chytili. Tenkrát ji přivedli rovnou před něj, špinavou, v roztrhaném oblečení, tvář začouzenou, pravou ruku od ramene až k zápěstí ošklivě popálenou a s nebezpečně krvavým šrámem přes levé oko. Se sklopenou hlavou vypadala jako hromádka neštěstí. Dlouho pěstovaný výraz naprosté nevinnosti, nabyl pravé skutečnosti. Nakonec Jack Hix splnil, co slíbil starému příteli. V posledních zbylých okamžicích Khan Walxin spatřil svou nejmilejší dceru. Vůbec nebylo důležité jak hrozně vypadla. Důležité bylo pouze to, že je tady. Poslední úsměv byl jen pro ní. Pak spokojeně odešel na věčnost. Jill s pláčem padla do otevřené Hixovy náruče. Trvalo celé dny, než lítost polevila. Konec konců měla hodného strýčka Jacka, který byl na blízku. Trestu za pašeráctví však neunikla. Strávila ve vězení jeden rok. Od té doby, společně s bratrem pracovali pro tajnou Hixovu sekci. Povzdechl si. Khan mu skutečně chyběl. Ten bystrý úsudek a rychlé myšlení. Stala se z nich před lety na ANT 21, velice obávaná dvojice. Společně překonali doslova nemožné překážky. Porazili celou řadu nepřátel. Převážně ze strany Lioňanských extrémistů. Možná právě to, bylo důvodem úspěchu na dvacetileté misi i po ní. Naštěstí mohl Hix ve svých cestách po minulosti, zajít navštívit starého přítele. Často tak učinil. Fyzickou přítomnost tím ovšem nahradit nedokázal, jakkoliv byla vize reálná.

Koloniální Dravec Oko 6x, kdesi v Nové kolonii
    Jenifer Waitová, právě dokončila svůj poslední pokus a vyčerpaně padla na postel. Šéf inženýr Burkus měl vskutku velkou výdrž a dokázal ze sebe vydat výkon, který by Chartoka jistě na dlouhou dobu naprosto vyřadil. Pak se stejným elánem odešel, jako by ho to ani v nejmenším nerozhodilo. Na tváři měl samolibý výraz. Zjevně byl spokojen. Rozhodně mohl ještě pokračovat, ale rozhodl se zanechat lepší dojem pro případné příště. To, že ji i takhle zcela vyřídil, mu dodalo vítězoslavného pocitu. Alespoň v jedné věci dokázali Chaokové Chartoky na plné čáře předčít. Sama také ještě teď, těžce lapala po dechu. Po krátké, příjemně vlažné vodě ze sprchy, začala pomalu třídit získané informace.
Konečně si mohla dovolit triumfální úsměv. Vedoucí inženýr nic netušil o tom, jak dokázala     rozdvojit svou mysl v předchozí situaci. Ponechala tu tělesnou část, aby si užil, zatím co ta radikálně uvažující se toho neúčastnila. Dokázala přečíst všechny Burkusovi myšlenky, zatím co on si užíval. Pravda s Chaoky to nebylo takové, jako s Charity. Zato na druhé straně šlo snáze projít do jejich mysli nepovšimnut. S Charity šlo všechno sice trochu pomaleji, avšak výsledek byl po všech stránkách, mnohem uspokojivější.
    Pomalu, s klidem procházela informace. S narůstajícím časem začalo do sebe zapadat stále více věcí. Z počátku nechápala, proč ji Hix vyslal na tuhle misi v roli adepta psychologie. Prověřit situaci o možném zařazení psychologických poradců na vesmírné lodě. Od začátku to byla jenom zástěrka. Ve skutečnosti měla hledat něco neobvyklého. Ani sám Jack nedokázal říci co. Zkrátka něco, co by on sám stěží hledal z pozice admirála. Právě získané zprávy ukazovaly na velice promyšlené spiknutí. Žádný přímý důkaz však neexistoval. Z chování Chaoků i některých Chartoků leccos vyplývalo. Znovu objevení dávno zapomenutých předsudků a pocitů nadřazenosti vůči Charitům. Hlavně vůči Charitům. Také ke stávajícímu stavu smíšených posádek mužů a žen. Odliv ženského personálu na lodích začínal být pomalu, ale jistě viditelný. Stejně tak i příliv nových adeptek začínal povážlivě klesat. Chaokové začali najednou projevovat určitý nesouhlas s přítomností žen na lodích.
    Za posledních deset let žádná Chaocká žena nevstoupila, či nebyla přijata na hvězdnou akademii. Stále více Chaockých mužů se tak dostávalo na akademii a dále do bojové služby. Ona naprostá rovnost mezi Chaoky, muži a ženami panující přes 700 let najednou začínala mizet. Proč? Proč najednou oprašovali zvyky a obyčeje staré tisíce let zpět. Jedinou logickou odpovědí, bylo spiknutí. Proti čemu spiknutí? Proti pravidlům, jež admirál Nimitz nastolil a v nichž nynější admirál Hix pokračoval? Připadal jim snad Hix slabý a hloupý, aby začali vlastní převrat? Příliš mnoho dalších otázek přicházelo. Příliš málo odpovědí. U Burkuse konečně narazila na něco více konkrétnějšího. Sice to byla jen jeho vlastní domněnka, ale zato nesmírně zajímavá. On sám získal z jistých kusých informací zprávu o formující flotile v jedné z okrajových soustav. Tajná základna, o níž jak doufal, patří generálu Gordonovi.
    Tohle bude muset admirálovi rychle přednést. On už podnikal jisté kroky, to cítila ze vzájemného propojení. Nevěděla co přesně podniká, stejně jako on naopak nevěděl, co přesně dělá ona. Dospěla k rychlému rozhodnutí. Musí ihned za ním. Zkusila vstát. Zjištění, že se jen ztěží pohybuje ji přinutila odložit tento plán na pozdější čas.

    Trvalo přes tři hodiny, než byla schopná trochu normálně chodit. Zatím prozkoumala mapu této soustavy. Zjistila, že se nacházejí ve výhodné pozici k nedaleké mlhovině. Sbalit věci nezabralo mnoho času. Další kroky mířily na můstek. Po vstupu na můstek zamířila přímo k veliteli. Komandér Gowron, musel přerušit peskování mladé praporčice u kormidla. Nevrle směřoval pohled na ní.
    "Ááá naše psycholožka, co Vás přivádí právě sem?" řekl s líbezným úsměvem.
    "Myslím, že vás to opravdu potěší," vrhla na něj menší úsměv.
    "Skutečně?"
    "Ano. Již vás tu nadále nebudu obtěžovat svou přítomností. Moje mise je u konce."
    "To je škoda."
    "Potřebuji se vrátit na základnu."
    "Budete nám chybět," pronesl procítěně s pořádnou dávkou sarkasmu.
    "V rámci efektivity stávající mise tedy budu potřebovat transport. Tuším, že raketoplán číslo 8 nebudete potřebovat. S Vaším svolením…"
    "Ne tak rychle děvenko. Jste tu civilista! Nejste školený pilot!" zarazil ji.
    "Což samozřejmě bude vyžadovat pilota, kterého můžete na stávající misi postrádat," dodala bez nejmenšího zaváhání. Nenápadně zatlačila na velitelovu mysl, aby mu vnukla tu správnou osobu. Po chvilce přemýšlení nakonec přikývl.
    "Souhlasím." Pohled mu téměř automaticky spadl na mladou praporčici u kormidla. Do tváře se mu vkradl nebezpečný úsměv. "Praporčíku Arčrová!"
    "Ano pane!" otočila k němu tvář plnou obav co přijde.
    "Doprovodíte tady naši psychologickou poradkyni bezpečně na základnu 89."
    "Rozumím."
    "Vyzvednete její zavazadla a donesete je do raketoplánu číslo 8. Když už budete na základně provedete v místní dílně na raketoplánu potřebnou údržbu, takže až se vrátíte bude jako nový. Rozumíte!"
    "Rozumím pane!"
    "Jděte!"
    Svižným krokem zamířila ke dveřím turbovýtahu. Jenny z ní doslova cítila ono ponížení, které jí právě komandér uštědřil. Když dorazili k její kajutě převzala obě zavazadla. Beze slov zamířila rychle do hangáru. Zprávy letěly dosti rychle, takže tam už bylo několik techniků a s pobavením přihlíželo. Arčrová dělala, že nikoho z nich nevidí. Moc jí to nešlo. Teprve v raketoplánu ulehčeně vydechla. Složila zavazadla do připravené kajuty. Ihned poté, aniž by na svého pasažéra pohlédla, zamířila do předního kokpitu. Usedla k ovládacímu panelu. V duchu zaklela. K potřebnému řízení bylo třeba dvou lidí. Pilota a navigátora. Znovu povzdechla. Neupozornila na to, protože nechtěla vypadat před velitelem ještě hůř. Bude to trochu složitější sledovat dva panely současně, ale až budou v otevřeném vesmíru, tak většinu práce zvládne autopilot.
    "Navigační, tady raketoplán XX8, žádám o povolení ke startu," předešla dalším úvahám.
    "Povolení uděleno. Šťastný let Susan" dodala navigační operátorka již tišeji.
    "Díky, XX8 končí." Usmála se. Alespoň někdo jí přál upřímně něco dobrého. Přepravní raketoplán opustil hlavní dok Dravce Oko 7x, šesté skupiny. Krátce po opuštění lodi, zmizel Dravec ze senzorů. "No ovšem," pomyslela si, "Celou dobu mají spuštěné maskování. Jako by něco skrývali. S dalším povzdechem zaujala co nejpohodlnější polohu. Chvilku zadávala souřadnice, podél mlhoviny GX6 a odtud přímo k základně 89. Dva dny cesty. Následoval další povzdech. Tak, tady teď stráví dva dny, jelikož nemá druhého pilota na vystřídání. Na druhou stranu pocítila jistou šanci. Právě teď je sama s někým, s kým může promluvit o svých problémech. Nervózně pohlédla zpět a začala uvažovat o zámince proč psycholožku navštívit.
    Jenifer Waitowá usedla na postel v kajutě pro cestující. I ta krátká chůze na můstek a do hangáru stačila, aby se bolest znovu vrátila. Chtělo to delší odpočinek, ale na ten ona nemohla ani pomyslet. Příliš dobře věděla, co bude následovat. Dopřála si necelou hodinku regenerační meditace. Bolest z větší části ustoupila. Mohla ji úplně vypnout, což nechtěla riskovat. Přeci jen pocítění bolesti přiměje k opatrnosti.

Mezitím na Dravci Oko 6x.
    "Burkusi! Sakra Burkusi, co je s tebou!" ozýval se neodbytně komandérův hlas v interkomu.
    "No…, co je," reagoval ospale.
    "Ta psycholožka je pryč, ty pitomče!"
    "Cože!" okamžitě byl na nohou a začal na sebe navlékat uniformu.
    "Přesně tak! Odletěla tím osobním raketoplánem."
    "A kdo řídí?"
    "Nechal jsem tam jenom Arčrovou," odpovídal mu, což vyvolalo na inženýrově tváři úsměv.
    "Hmm, to zní lákavě. Takže co s tím uděláme?"
    "Za deset minut ať jsi v hlavním hangáru! Tam dojednáme podrobnosti."
    "Budu tam."
    Skoro na vteřinu přesně, také šéf inženýr zadýchaně vpadl do hangáru. Komandér Gowron si prohlížel speciálně upravený raketoplán. Dvojitý otočný iontový kanón na křídlech. Upravený kokpit. Dál neměl mnoho času k obdivování. Burkus byl vskutku vynikající inženýr s fantazií a jeho výtvory nesly známky vysoké úrovně.
    "Tak, co s nima uděláme pane?" ptal se ještě udýchaně.
    "Myslím, že ještě nebyl čas otestovat tvůj nový zázrak." Pronesl komandér pečlivě kontrolovaným hlasem.
    "No, to ještě ne," souhlasil Burkus opatrně.
    "Tak co kdybys to udělal teď?" navrhnul mu první důstojník.
    "Skvělý nápad," přikyvoval dál na souhlas a ve tváři se mu začal objevovat široký úsměv.
    "Ty nové zbraňové systémy, budou potřebovat k otestování nějaký ten cíl, abychom poznali co dovedou."
    "Nepochybně."
    "Někde tam venku je přebytečný raketoplán, mohl by stačit jako cíl?"
    "Ano, dostačující cíl. Snad jen…"
    "Pochybnosti?"
    "To ne…"
    "Nech mě hádat! Ta Arčrová je zatím jediná, co odolala tvému kouzlu."
    "No… Možná bych mohl… než ten raketoplán, zničím tohle napravit.
    "Ty si prostě nenapravitelný," nedokázal Gowron zadržovat déle vážnou tvář a společně s Burkusem se musel smát.
    "Jen klid, ta psycholožka je předem odepsaná. A pokud jde o Arčrovou…"     "Zapomeň na ní Burkusi! Bude lepší, když uděláš s oběma krátký proces. Ta Arčrová nám může v budoucnosti hodně rozvířit prach."
    "Je zatraceně dobrý pilot," musel připustit uznale.
    "Přes všechnu naší snahu, narušit její sebevědomí," podotknul spiklenecky.
    "Naštěstí tyhle osobní raketoplány nemají žádnou výzbroj, takže nevidím problém. I když možná ta Arčrová…"
    "Zatraceně Burkusi! Sám víš, že ona je dobrý pilot. Možná dokonce lepší než ty. Jak dlouho můžu zdržovat její povýšení!"
    "Ona měla být povýšena?"
    "Jo, už třikrát. Kvůli tomu jsme přece odstranili Poola Gransona."
    "Aha. A já pořád nechápal proč."
    "Nejsi tu proto abys chápal! Máš dělat, co ti řeknu! Tyhle složitosti nech těm, kdo na to maj hlavu!"
    "No jo, no jo, vždyť už jdu," zabručel nevrle. Otevřel poklop raketoplánu a začal lézt dovnitř. Gowron, zjevně spokojen, mu popřál dobrý lov. Raketoplán opustil Dravce o několik minut později. Ihned nabral stíhací kurz.

2. kapitola - Císařství

Planeta Rune 2, hlavní císařský stan.
    Císařský velvyslanec John Sapa, seděl v pohodlném křesle u knihovního stolku. Pracovnu tady v Císařském paláci, zřídil na žádost svého vladaře. V tichém chládku, odlehlejších prostor obrovského paláce. Císař chtěl mít hlavního poradce a vrchního vyslance vždy po ruce. Z toho důvodu bylo do místnosti instalováno také transportní zařízení, neboť palác byl opravdu veliký. Kdysi, za dávných časů, měl jeden císař pocit malosti. Nechal postavit obrovský palác, jež přetrval do dnešních časů. Bylo tu dost místa pro celou řadu kanceláří. Ty ale byly umístěny ve spodních patrech. Knihovna, vysoko ve věži, vyslanci dodávala vzpomínky na dávné časy. Většina knih již byla převedena do elektronické formy. Onen pocit hmatatelnosti, však pro něj znamenal více. Sám byl zřejmě posledním, kdo ještě psal knihy. Přinášelo mu to pocit uspokojení. Zahleděl přímo před sebe. Kroniky sepsané za posledních 300 let. Všechny vlastnoručně psané jeho rukou. Historie zaznamenaná z první ruky. Vnitřní instinkt mu napověděl o přítomnosti komorníka za dveřmi. Právě chtěl zaklepat na dveře. Žádný elektronický zvonek, tím působil John Sapa trochu staromódně.
    "Jen pojďte dál Samueli," vyzval ho.
    Menší, postarší mužík vešel. Ublížený pohled směřoval k vyslanci. Tohle mu dělal po každé. Vyslanec reagoval oním pobaveným úsměvem. Samuel Glorius patřil do dlouhé generace královského služebnictva. Teď už byl starým mužem, s ohnutými zády a vrásčitou tváří. Přesto měl stále bystrý pohled a v černých očích pořád stejnou jiskru. V šedivých šatech s emblémem císařství, působil jako vždy důstojně. V ruce nesl záznamník. Položil ho na stůl a chtěl začít, přednášku o nepraktičnosti této kanceláře. Výraz Johnovy tváře na okamžik znepřítomněl. Povzdechl si a zakroutil hlavou. Zamířil zpět ke dveřím, odkud přišel.
    "Už je to tu zase," pomyslel si v duchu.
    "Samueli!"
    "Ano můj pane?"
    "Ať mě teď…"
    "Já vím! Ať Vás nikdo neruší!"
    "Čekám generála Krodena."
    Starý sluha zvědavě vzhlédl. "Ano?"
    "Je třeba…"
    "Já vím, já vím, vždyť to dělám skoro denně! Na chvilku ho zdržím," hudroval a silně přeháněl jako ostatně pokaždé.
    "Nevím, jak dlouho…"
    "To bude trvat! Nic nového pod sluncem! Nebojte, já generála zabavím, zatím co vy si můžete v klidu popovídat s tím….." nechal větu nedokončenou.
    "Díky Samueli," stačil ze sebe vypravit. Starý pán už zavíral dveře, takže sotva zahučel něco na souhlas.
    John Sapa zaujal klidovou pozici. Pomalu přecházel to fáze hluboké meditace. Cítil jak opouští tělo a vstupuje do imaginární katedrály. Tuto katedrálu zřídil společně s Hixem, krátce poté, co ho jmenovali admirálem. Vzor jim tenkrát poskytl ještě Mikel, těsně před tím než odešel. Sám, čas od času přicházel. John měl nejasné tušení, proč s ním chce Jack hovořit. I on byl znepokojen. Také cítil, že cosi není v pořádku. Nešlo jenom o císaře, jehož čas pomalu vyprchával.
    Vešel jako vždy, z východní strany hvězdicového oltáře. Hix podle smluveného kodexu ze západu. Mikel přicházel vždy severní cestou. Oba zúčastnění došli až k oltáři. Započali rozhovor.
    "Něco podivného se děje," začal Hix.
    "Ano, já vím. To samé cítím i zde," odpověděl vážně a Jack Hix pozvedl levé obočí na znamení údivu.
    "Musíme spojit naše síly, abychom zažehnali hrozbu."
    "Co jsi objevil?"
    "Jedno malé tajemství, které mělo zůstat skryto," nahodil onen záhadný úsměv.
    "Nechtěl bych to vytahovat příliš na veřejnost. Pozadí celé události bylo dost neobvyklé," nasadil John Sapa odmítavý výraz.
    "Je čas to použít!" trval na svém Hix.
    "Dosud nevíme jak. V tom hlášení byl kus pravdy. Sice pokračujeme ve výzkumu, ale vědecké týmy tápou v temnotě!" bránil své stanovisko.
     "Zapojím do toho svůj tým a najdeme řešení!"
    "Dobře Jacku. Jen doufám, že není pozdě," ustoupil rychle ze svých pozic. Docházel čas, takže bylo potřeba jednat.
    "Osobně pomohu při hledání!"
    "Rozumím. Jak vyřešíme příchod speciálních oddílů?" položil klíčovou otázku.
    "Do deseti dnů bude připravena nová vlajková loď…" začal pomalu vysvětlovat svůj plán.
    "Takže diplomatická návštěva!" skočil mu John do řeči.
    "Mám tu jisté problémy s dokončením, takže určitě ocením nějaké materiální zabezpečení," nadhodil opatrně.
    "Zařídím to!" přikývnul okamžitě aniž by se pídil po dalších detailech, které ani nechtěl znát.
    "Vezmu sebou hlavně konstrukční plány a inženýry než specialisty."
    "Připravím vše co bude třeba."
    "Budou s tím nějaké problémy?"
    "Ne, alespoň zatím."
    "Císař?"
    "Císař sám ti je velice nakloněn. O jeho synovi bych to netvrdil. Dělá mi starosti to nástupnictví. Obávám se princových přílišných ambicí. Ty by ho mohly dovést na zcestí." Celou situaci komentoval hlubokým povzdechnutím.
    "Kdy k tomu dojde?" vyzvídal na něm Jack.
    "Za 30 dní bude ceremoniál předání koruny."
    "Za 15 dní dorazíme. Musím tu také nechat někoho kdo se postará o zdejší záležitosti. Naštěstí vím o vhodné kandidátce," spokojeným úsměvem, dal najevo spokojenost se svou volbou.
    "To věřím," přitakal suše.
    "Připrav bránu, než přiletíme."
    "Máme jedno výborné místo přímo v solární elektrárně," nadhodil.
    "Dobrá volba. Velké množství energie bude možná za potřebí."
    "To je logický předpoklad."
    "Johne, musíme jednat rychle. Vezmu sebou pouze ty nejloajálnější lidi co mám. Jen ty, kterým mohu důvěřovat. Měl bys učinit totéž!" přidal více naléhavosti do poslední věty.
    "Ano. Jednoho takového muže tu mám. A teď když mě omluvíš, tak zřejmě na mě už netrpělivě čeká," přikývl souhlasně.
    Hix opětoval příteli úsměv. Pokýval souhlasně hlavou. Zamířil zpět, odkud přišel. John Sapa počkal, až zmizí a započal pomalu ukončovat meditaci. Trvalo několik okamžiků než procitl úplně. Nemusel volat Samuela, aby zjistil, zda Jonathan Kroden přišel.
    "Samueli, řekněte generálovi, že ho prosím."
    "Jistě pane."
    Téměř okamžitě otevřel dveře. Pokynul vysokému snědému černovlasému muži, aby vešel. "Ach, tady jste generále. Omluvte prosím to malé zdržení, ale měl jsem jistou návštěvu, kterou nebylo možné odbýt." Pohlédl směrem ke dveřím, jež stařík poslušně zavíral. Stále si pro sebe cosi hučel.
    "Jistě pane vyslanče," odpověděl také formálně. Teprve, když zapadly dveře, trochu se uvolnil.
    "Vypadá to na problémy Jonathane," oslovil černovlasého generála teď již křestním jménem.
    "V tom souhlasím pane. Ale…"
    "Je to příliš nejasné, příliš náznakové a nic konkrétního," odtušil za něj.
    "Přesně tak Johne," přešel do přátelského oslovování.
    "To samé mi řekl Jack Hix. Jen trochu zaobaleně."
    "Pokud je znepokojen i on, potom nejde zcela jistě o náhodu. Něco visí ve vzduchu," řekl vážně.
    "Nejen u nás, ale i v Nové Kolonii začínají podivné náznaky ukazovat……. Neobvyklé..., nahodilé události. Chápeš, co to znamená?" obrátil se z otázkou.
    "Bohužel ano. Bez pádného důvodu, nemůžeme zakročit!" rozhodil rukama v zoufalém gestu bezmocnosti.
    "Přesně tak," přikývnul.
    "Co uděláme?"
    "Naštěstí má Hix jisté tušení, jak z toho ven. Jeho plán sice nedává na první pohled smysl, obsahuje celou řadu nejistých proměnných. To je ovšem začátek. Ta logika je kdesi na samé hranici chápání!"
    "Těmhle plánům bez zřejmého cíle já moc nefandím," vznesl nesouhlasně námitku.
    "Stejně tak to dělal i Mikel a jak historie ukázala, vyhrál."     "Nazval bych to spíše dosažením přijatelných podmínek k jednání. Ale to teď není důležité."
    "Jenže on má tu schopnost. Zatím sice nechápe, jak funguje a neumí ji plně využít. Dokáže ovšem poznat z náznaků a střípků událostí ten správný směr," vysvětloval příteli trpělivě.
    "Nezní to moc jistě."
    "Důležitou roli hraje důvěra. Čím více lidí tomu věří, tím větší má úspěch," pousmáním reagoval na Krodenův zamračený výraz. "Jinak řečeno: Čím více lidí tomu věří, tím snadnější je dosažení cíle. Pokud panuje přílišná nedůvěra, pak dosažení úspěchu stojí o mnoho více."
    "Chápu," přitakal, ale zamyšlený výraz ve tváři mu zůstal.
    "Za 15 dní přiletí i s novou vlajkovou lodí," pokračoval John Sapa.
    "společně s týmem techniků a inženýrů."
    "Žádné speciální oddíly?" obrátil otázkou.
    "Ne, to by vyvolalo podezření," zavrtěl hlavou.
    "Takže technici a inženýři. My dosadíme vlastní vojenské oddíly.
Samozřejmě elitní skupinu," zauvažoval. "Dobře, zrovna tu mám, celý jeden oddíl."
    "Bude třeba i materiál na stavbu konstrukčních plánů, které přivezou."
    "Máme tu dost vlastních raketoplánů!" ohradil se.
    "Ano, ale my je nebudeme stavět tady." Těmito slovy vzbudil přítelův zájem.
    "Poslouchám."
    "Asi víš něco o projektu nazvaném Zakletý kruh?" Otázka vyvolala další vrásky na generálově tváři. Chvíli přemýšlel. Nakonec si vzpomněl. Otevřel tak starou ránu a ve tváři měl onen bolestivý výraz.
    "Máš na mysli ten prokletý kruh, který našel Gosudarov? Ten kvůli kterému zahynula celá vědecká skupina, osmé výzkumné expedice?"
    "Přesně tak. Padla tu zajímavá myšlenka. Už před šesti lety," přešel John od stolu k oknu a zahleděl ven. "Byla vyslána loď, aby prozkoumala soustavu B8X. To co z ní zbylo."
    "Taky se nevrátili," dodal Jonathan nepřítomně.
    "Ano nevrátili. V tandemu za sebou měli ještě jednu loď. Nasbírali toho dost a část stačili odeslat, než došlo k nehodě."
    "Ta soustava vypadá opravdu zakletě."
    "Proto tomu také začali říkat, Zakletý kruh. Po deseti letech a s kusými informacemi přeci jen došlo k určitému pokroku. Podle obtisku postavili naši vědci přesnou kopii kruhu. Spotřebovali na to většinu té…. velice zajímavé rudy."
    "Víme už k čemu sloužil?"
    "Pravděpodobně ano. Je to Hvězdná brána."
    "Hvězdná brána?" opáčil nevěřícně.
    "Všechno tomu nasvědčuje. Ty symboly na kruhu znamenají souhvězdí. Jakousi adresu."
    "Tak proč jsme to ještě nepoužili?"
v"Chybí nám jen jeden krůček. Přesně ty údaje, které byly ztraceny s tvým bratrem Gosudarovem. I s celou vědeckou skupinou."
    "Už dlouhou dobu si říkám, jestli jeho smrt stála za to. Pokud vím, tak zůstali na planetě a poslali všechny artefakty a vykopávky nahoru. Sami vak zůstali dole. Při pokusu zachránit i je všichni zahynuli. Proč to udělali? Gosudarov nebyl žádný sebevrah ani fanatický vědec," gestikuloval rukama a rozčileně přecházel po místnosti.
    "Já mám ještě něco, co mi přišlo na mysl teprve teď. Nechápu, jak mi mohla celou dobu unikat, tak zřejmá skutečnost," odtušil s vážným výrazem.
    "Pokračuj," pobídl ho.
    "Jak víš, tak na mateřskou loď i sem dorazil jen obtisk kruhu!"
    "Ty myslíš….." hlas ho nečekaně zradil uprostřed věty.
    "Je to logická možnost a tvůj bratr byl, jak říkáš, muž logicky uvažující," začal rozvíjet celou teorii. "Do nákladního raketoplánu naložili jenom artefakty a nezbytné údaje. Co ostatní zásoby? Každá taková skupina měla vybavení k založení menší základny.
    "Proboha…"
    "Nechci vyvolávat žádné falešné naděje příteli. S nalezenými artefakty té civilizace, je nanejvýš pravděpodobně, že pochopili princip brány. V okamžiku, kdy poznali katastrofu už nebyl čas, všechno přesunout na loď. Většinu zásob přesunuli branou někam na druhou stranu. Pak chtěli přejít i oni. Raketoplánem nahoru poslali několik zasvěcených lidí, kteří věděli, jak bránu postavit. A co je nejdůležitější znali adresu místa, kam odešli! Je tu ovšem malý háček," řekl pochmurně.
    "A to jaký?"
    "Kapitán té hlídkové lodi chtěl za každou cenu zachránit všechno. Při pokusu o transport mohlo dojít a nejspíš také došlo, k několika, či vícero nehodám. V téhle situaci mohli těžko někoho zaměřit. Nemusím říkat, co dovede takový nekontrolovatelný transportní paprsek. Někteří podle mě určitě prošli s vybavením jako první. A za nimi možná někdo další.
    "Proč mi to říkáš až teď!" obrátil s mírnou výtkou v hlase.     "Protože právě nyní, po rozhovoru z Hixem, mi začalo být všechno jasné," vysvětlil omluvně.
    "Zajistím vše, co bude potřeba. Vyšlu několik doprovodných lodí k předpokládanému průchodu branou," začal okamžitě organizovat.
    "Pokud možno důvěryhodných lidí," připomněl poslední Hixovu připomínku.     "Mám lidi, kterým věřím!"
    "Dobře. Korunovace za 30 dní, poskytne dostatečnou záminku k návštěvě," nadhodil přijatelnou záminku.
    "Výborně, tím mám o jednu starost méně," povzdechl si.
    "Ani já nemám příliš radost z toho, kdo nastoupí na trůn," vyslovil onu otázku, jež visela ve vzduchu.
    "I já bych raději viděl raději mladšího prince v roli císaře."
    "Možná k tomu dojde…. jednou. Proto je třeba, aby to jednou… mohlo nastat," dodal po krátkém zaváhání.
    "Máš pravdu nastávající císař, má kolem sebe řadu pochybných lidí. Politicky motivovanou vraždu bych nevylučoval," souhlasil znepokojeně.
    "Proto musíme být připraveni!"

Místo určení neznámé, hvězdný rok 2220.
    Stín padl na nevelký náhrobek. Černovlasý muž s ošlehanou tváří, poklekl ke krátké modlitbě. V jednoduché krátké tunice a kalhotech neurčité barvy, upřel pohled směrem k nápisu: Thomas Jones 2173 - 2217. Po chvilce vstal a pronesl:
    "Víš Tome, mrzí mě, žes to odnesl právě ty. Dodnes si nemohu odpustit své selhání. Měl jsem tě opravdu rád. Byl jsi jako můj syn, kterého nikdy nemohu mít. Víš jak mi to teď připadá komické? Pak jsem ti nechal úplně všechno na čem mi záleželo. Chtěl jsem abys to byl právě ty. Vím, bylo to tenkrát jistě zvláštní. Tys ale přinesl to, co já jí nikdy nemohl dát. A teď najednou osud zavolal. Dodnes nevím, zda jsi to udělal úmyslně, protože já byl ten, kdo měl zemřít. Ani nevíš, jak moc jsem ti celé ty roky záviděl. I přes všechno ujišťování ve mně zůstala špetka žárlivosti," dokončil kajícné přiznání. Ještě malý okamžik postál než odešel. Jako zvolený vůdce celé skupiny, zamířil splnit denní povinnosti. Obešel celý tábor, který už teď mohl směle nazvat malou vesničkou, či osadou. Triedrem zkontroloval okolí a jako vždy, nejdéle pohledem zůstal viset na bráně. Nečekal nikoho. Tam na druhé straně nic nezůstalo a to málo, co stihli odeslat nemohlo stačit k tomu, aby je někdo hledal. Někdo ale na druhé straně mohl použít jinou bránu a přijít až sem.
    Vyšplhal do jednotlivých pozorovacích stanovišť. Zkontroloval hlídku, stav vybavení, hlavně vysílačku a obranou zbraň. Sám se musel s pobavením usmát. Nikdy netušil, jak moc mu tyhle dovednosti jednou pomohou. Právě organizační schopnosti a přirozený vůdcovský talent, ho dostal do čela této komunity, složené převážně z vědců, techniků a inženýrů. Dokázal nastolit řád a prosperitu. Teď po deseti letech viděl výsledek. Po vesničce pobíhalo tucet dětí. Některým z nich byla přidělena hlídka, ve snaze naučit je odpovědnosti a také pro nedostatek lidí v osadě. Zdánlivě bezstarostně pobíhali a pokřikovali. Teď, když obranná stanoviště fungovala neustále, měl i on více klidu. Dva lidé zahynuli při vpádu neznámých útočníků bránou před dvěma roky. Každá ztráta zde byla těžká. Sám vzpomenul na poslední válečné okamžiky před 70ti lety.
    Válka s Novou kolonií tenkrát dosáhla kritického bodu. Dvojím úderem donutili rozdělit flotilu na dvě části. Většina lehkých doprovodných stíhačů právě bránila Císařství před útokem povstalecké flotily, složené převážně z menších úderných letounů a lehkých křižníků. Sice nedokázali prorazit a zdecimovat Císařské jednotky ale odlákaly výraznou část doprovodu pro dvě důležité flotily. I přes početní nevýhodu, téměř 1:10, dokázali Koloniální křižníky, podpořené útočnými Dravci, plné veteránů bezpočtu bitev, rozdrtit Císařskou flotilu na prach. Pravda, sami ztratili přes polovinu lodí ale dosáhli výrazného vítězství. O několik měsíců později, roku 2152 udeřili jejich Dravci s úmyslem paralyzovat tři hlavní průmyslová centra. U planety Enity 4 hlídkovala hlavní část zbylé flotily. Jeho bratr byl novopečeným poručíkem na velitelském křižníku. Jak později spatřil analýzu situace pochopil, proč došlo právě k tomu. Blafovali, k rozhodnějšímu úderu neměla Nová kolonie dost lodí. Jenže jejich blaf vyšel. Tehdejší velitel generál Korius skočil na jejich trik a rozdělil své síly rovnoměrně do třech obraných pozic. Samo o sobě by to nemuselo být tak kritické, kdyby jedno zbloudilé torpédo nenašlo cíl právě na můstku hlavního křižníku. V tom okamžiku musel Jonathan Kroden převzít velení. Ztráta subordinace však trvala příliš dlouho a ostatní lodě už nestačily zformovat obraný val pro úder z jediné pozice.
    Koloniální Dravci rozpoutali válečné peklo. 14 lodí udeřilo do kvapně nastaveného obraného klínu. Proti 50ti křižníkům neměli mít šanci projít. Ale oni udělali něco neskutečného. Rozdělili svou formaci. Vzadu zůstaly jen 3 lodě v útočném sevření. Zbytek Dravců divokými manévry vletěl do obraného postavení a sebevražednými nálety naráželi do křižníků nebo nechaly loď mezi křižníky vybuchnout. Naprosto šílená akce, ale děsivě efektivní. I když pouze jedna ze tří lodí v zadu proklouzla stačilo to. Prudký úder nízko nad povrchem, s maximální účinností zničil důležité důlní středisko. A to nebylo zdaleka všechno. V okolí byla čtyři velkoměsta. Ztráty civilního obyvatelstva byly ne-představitelné. Velitelský Dravec, který provedl útok, nakonec neunikl lehkým křižníkům. I když podle uváděných skutečností, na scénu vstoupila ještě jedna loď. Koloniální popřeli, že tento Dravec, jež kvůli poruchám na motorech ztratil kontakt se skupinou, přenesl někoho na palubu ještě před výbuchem. Stačili zničit dalších půl tuctu lodí a unikli pod ochranným maskováním.
    Civilní velitelství hledalo koho obvinit. Nakonec obvinili právě Jonathana. Hledali zkrátka jistého obětního beránka, na kterého by mohli svalit celou vinu a zakryli tak vlastní neschopnost. Zorganizovali velice rychle veliký tribunál v očekávání rychlého procesu. Vytvořili maximálně stresující podmínky, jež měly za úkol mladého poručíka zničit. Soud si ale vyžádal na doporučení císařského velvyslance vojenskou komisi a tím skončily veškeré snahy ovlivňování.
    Povzdechl si. Vešel do osady, plně doufajíc, že tohle šílenství nikdy nepřijde až sem. Zkontroloval elektrodílnu a prohodil pár slov s Magnusem.
    "Šlape jako hodinky Goši," reagoval úsměvem na otázku, jak funguje nová vodní elektrárna. Spokojeně zabručel. Právě Magnuson přišel se zkrácením jména Gosudarov, na prosté Goš. Další kroky směřovaly k chemické laboratoři. Tady opravdu jen nahlédl. Chemika Milese spatřil plně soustředěného nad analýzou horniny, co našel minulý měsíc. Vešel do nemocnice. Přísným pohledem sjel chlapce, který právě před chvílí dorazil. Pravou ruku v nepřirozené poloze, ve tváři bolestný výraz. Bolestný výraz vystřídal vyděšený výraz. Z jedné strany stál doktor Johanson s tak přísným výrazem, až Gosudarov musel napnout všechny svaly ve tváři, aby udržel svůj vlastní výraz.
    Nadzvedl levé obočí. "Je to jen můj dojem, nebo tohohle pacienta vidím za poslední dobu už poněkolikáté?"     "Já…..já jsem…," koktal ve snaze vydat ze sebe souvislou větu.
    "Minulý týden s vyhozeným ramenem, že?" propaloval chlapce pohledem, "a týden před tím s rozbitou hlavou, není-liž pravda?"
    "Ano."
    "A pokud bych prohlédl lékařské záznamy, tak určitě najdu další podobné úrazy."
    "To nepochybně Goši," doposud mlčící Johanson zasáhl do dění.
    "Zkus být trochu výchovný Johny. Neplýtvej naším cenným lékařským zařízením na obyčejnou zlomeninu ruky," pronesl a přísný výraz ve tváři změnil na pobavený úsměv. Zato chlapcovo zděšení nabývalo vrcholu. Obzvláště, když spatřil na přísné doktorově tváři stejný poťouchlý úsměv. Těžce polknul. Vidina toho, co bude následovat, mu vůbec nepřipadala lákává.
    "Myslím, že bych mohl oprášit staré lékařské praktiky. Na akademii nás konec konců učili, praktikovat medicínu v obtížném terénu" pronesl Johnsnon.
    "Skvělý nápad!"
    "Jen si teď nemohu vzpomenout, jestli tam byl nějaký exemplární případ zlomené ruky," řekl předstírajíc zamyšlení.
    "Zřejmě nějaká zvýšená opatrnost," naklonil se k němu spiklenecky.
    "To ano. Náš hlavní medik měl sklony provozovat medicínu poněkud… příliš postaru. Nikdo nechtěl zjistit, jak moc dobrý v tom ve skutečnosti je."
    "No, každopádně tu máš jeden exemplární případ. Nařizuji ti provést důkladný empirický výzkum. Výsledky budou nepochybně velice zajímavé," zastoupil východ čímž hochovi zabránil v útěku. S úsměvem vyšel ze dveří a zajistil je.
    V úvahách zamířil zpět do roku 2152. maximálně urychlený proces trval pouhých deset dní. Zatím co probíhala evakuace lidí z Enity 4 ozářených radiací do připravené, původně vojenské základny na Enitě 12. Procesu byl přítomen i velvyslanec John Sapa. Komisi předsedal maršál Refeat. Velká síň byla zaplněna do posledního místa, On sám seděl jen dvě řady za lavicí obžalovaných, hned vedle velvyslance. Pokládal si to za velikou čest, sedět vedle muže, který celá staletí utvářel historii Císařství. Velvyslanec nepromluvil po celou dobu procesu, ale čelo se mu nakrabatilo, při každém vstupu obžaloby. Trpělivě vyhlížel konec procesu, který pro jeho bratra nevypadal vůbec dobře. Krátce před koncem po brilantní závěrečné řeči obhajoby, mu na tváři zahrál mírný úsměv. Těsně před vynesením rozsudku sklonil pohled, tenkrát k desetiletému Gosudarovi.
    "Tvůj nevlastní bratr je pro Císařství příliš cenný, než abych ho nechal padnout. Je válečným hrdinou, a i když já tyto věci neschvaluji, vystoupím v jeho prospěch až obžaloba zkusí protestovat." Do tváře mu vstoupil slabý výraz znechucení. Nestačil vyslanci ani odpovědět, protože si soudce vyžádal ticho. Znechucený výraz z vyslancovy tváře zmizel. Nevěděl, jak si ho má vyložit. Byl znechucen možností vystoupit ve prospěch armády, když po celou dobu své funkce byl proti ní?. Nebo byl znechucen špinavostí obvinění předložených obžalobou?
    "Poručíku Jonathane Krodene předstupte!" vyzval soudce obžalovaného. Počkal než dojde do předepsané pozice. "Soud dospěl k rozhodnutí a je připraven vynést rozsudek. Prosím maršála Refeata, aby přečetl výsledek hlasování.
    Stárnoucí maršál vešel jistým krokem na určené pódium. Vyslanec John Sapa mu kývnul. Odkašlal si.
    "Naše hlasování nebylo zcela jednotné. Každopádně většinou hlasů dospěla komise k rozhodnutí. Je mým osobním přesvědčením i většiny z nás přítomných, že poručík Jonathan Kroden nezanedbal žádnou ze svých povinností. Zcela po právu, jakož to důstojník velitelské lodi, po smrti svého nadřízeného, stanul coby vrchní velitel. Rozhodnutí jež učinil, schvalujeme jako správná. Pomalou a těžkopádnou subordinaci, nebereme v tomto případě jako chybu. Já sám musím dobře vědět a mohu zde soudu i obžalobě potvrdit, že posádky lodí byly příliš nezkušené a nesecvičené, aby mohlo dojít k očekávaně bleskové reakci. Tudíž tato komise prohlašuje jednoznačně nevinen!" zahřímal svá poslední slova do plného sálu.
    Gosudarov si ulehčením vydechl. Sál zašuměl vzrušením. Hlavní představitel obžaloby doslova vyskočil a chystal podat protest. Soudce ho ale nevnímal. Vysoká postava vyslance stanula na ostatními.
    "Ticho! Ticho! Nebudu tolerovat takové chování v soudní síni!" Rozkřičel se a sál okamžitě ztichl. Právníci obžaloby okamžitě zamířili k soudcovskému stolu. Uprostřed trochu zaváhali. Pohled soudce směřoval ke stojícímu císařskému velvyslanci.
    "Obžaloba, ať zaujme zpět své místo!" zahřímal soudce. Trochu váhavě ale při pohledu na velvyslance urychleně odkráčeli zpět. "Pane velvyslanče?"
    "Ctihodnosti, žádám o povolení do celé záležitosti promluvit."
    "Samozřejmě. Předstupte!"
    "Námitka!" ozvalo se ze strany obhajoby. John Sapa doslova odrecitoval příslušný paragraf a soudce námitku zamítnul.
    "Ctihodnosti, jako nejvyšší velvyslanec mám povinnost hájit zájmy státu. Ať už zahraniční záležitosti, či vnitropolitické. Zde evidentně jde o vnitřní záležitost. Musím přiznat určité znechucení, nad celým procesem."
    "Přejděte prosím k věci pane velvyslanče," pobídnul ho soudce opatrně.
    "Má nestrannost je všeobecně známá. Stejně tak i mé rozepře s armádou," počkal až soudce i s poradci kývnou na souhlas. "Zde ale nemohu zůstat neutrální. Nemohu přehlédnout snahu civilního velení, zakrýt vlastní neschopnost a mnoho dalších věcí, které zde nemusím asi rozebírat." Pohledem zhodnotil sál i samotnou vojenskou komisi. Poprvé někdo vyslovil tohle veřejně a nahlas. "Proto z moci mého úřadu navrhuji, aby rozhodnutí tohoto soudu bylo prohlášeno za konečné.
    "To je…"
    "Obžaloba nemá slovo!" okřikl soudce okamžitou námitku. "Ještě jedno přerušení a nechám vás vyvést někam, kde nebudete přerušovat líčení!" Chvilku počkal, než mu do tváře vstoupil zpět neutrální výraz. Soudce pohlédl na poradce vlevo i vpravo. Všude dosáhl souhlasného kývnutí.
    "Váš návrh pane velvyslanče je poněkud neobvyklým postupem, jež nebyl použit už celá léta Vašeho působení, ale stále platí!" vrhnul výstražný pohled na guvernéra s žalobci. "Soud Vám v této záležitosti vyhovuje."
    "Dále podporuji návrh maršála Retreata, k udělení vyznamenání poručíku Krodenovi za mimořádné zásluhy."
    "Promiňte pane velvyslanče. Tyto procedury nepatří k soudu," namítl hlavní soudce.
    "Celá záležitost má hlavně morální podtext. Byl zde souzen dobrý důstojník. Čest toho muže," ukázal na Krodena, "byla pošpiněna. Ani zbavení obvinění nemůže smýt hanbu, která na něj byla uvalena." Zvedl ruku, čímž zarazil soudce. Nikdo jiný by něco takového nemohl udělat. "Spravedlnosti musí být učiněno za dost. Od toho tu tento soud je, aby přinášel spravedlnost. A nyní když nás sleduje bezpočet občanů Císařství, nadchází bezesporu historicky významný okamžik."
    "Soud samozřejmě chápe důležitost okamžiku. Ale nic takového nás nesmí ovlivnit od naší práce. Nestraně rozhodnout k čemuž také došlo. Nehodláme proto zde sehrát ani pro lid, ani pro nikoho jiného, žádné divadlo."
    "Ctihodnosti, nikdo soud nežádá o něco takového. Rád bych připomněl některé ze starších zákonů, jež pojednávají o urážce na cti, falešných obviněních a řadě dalších."
    "V současném společenském systému tyto zákony neplatí!" zavrtěl soudce zamítavě hlavou.
    "Ctihodnosti, chci říci, že tento muž byl neprávem obviněn a tudíž podle stále platného, pouze trochu jinak znějícího zákona, má nárok na zadostiučinění." Soudci naběhly na čele vrásky. Chvíli přemýšlel. Obrátil pohled k přísedícím. Neurčité, ale spíše souhlasné výrazy, ho přiměly k ještě usilovnějšímu přemýšlení. Viděl, jak na něm pohledem visí doslova celý sál. Proti všemu pocítil krůpěje potu na čele.
    "Vyznamenání za hrdinství ale udělují armádní složky a Vy, se vší úctou, patříte k té civilní," zkusil poslední zoufalý odpor. Maršál Refeat povstal a s ním i poslední naděje na udržení procesu ve vlastních rukou. Přišel blíže a vyžádal si slovo.
    "Ctihodnosti, já v této záležitosti postrádám výmluvnost ctěného velvyslance. Každopádně musím vyjádřit svůj souhlas. Sám bych před soud s něčím takovým nepředstoupil. Zde ctěný velvyslanec vyjádřil mínění většiny velení."
"V tomto případě…" soudce ještě naposledy zkontroloval okolní přísedící. Jednoznačné kývnutí, způsobilo další vrásky na potícím čele. "…soud přiznává zadostiučinění jako přiměřené.

3. kapitola - Cesta

Koloniální civilní raketoplán XX8, soustava GX.
    Už pět hodin letěl osobní raketoplán na základnu 89. Pilotka Susan Arčrová, sledovala na senzorech blížící mlhovinu. Už nesčetněkrát povzdechla. Mlhovina představovala alespoň něco, co mohla zkoumat a zabít tak dlouhou chvíli. Za dvě hodiny změní kurs a už bude jen prázdné hvězdné pole. Nic zajímavého na obzoru. Dveře na můstek zasyčely a vešla její pasažérka. Tvář měla trochu bledší než před startem. Výraz ve tváři hovořil o čemsi naléhavém.
    "Kdy budeme u té mlhoviny?" položila otázku.
    "Během dvaceti minut stávající rychlostí," odpočítala údaje ze senzorů.
    "Dobře." Nadechla se. "Zaparkujte raketoplán na okraji mlhoviny a čekejte."
    "Mám rozkaz dopravit…" zvednutý prst pravé ruky umlčel námitku.
    "Bude nepochybně zajímavé, zjistit, kdo nás pronásleduje!" nenechala jí domluvit.
    "Tohle je jedna z těch Chartockých….." opět nedostala příležitost větu dokončit.
    "Těsně na okraji zaparkovat! Tak aby nás nikdo přilétající neviděl a vysunout skenovací anténu!" přerušila jí stále oním tónem jež nepřipouštěl odpor.
    "Musím Vás upozornit…." začala větu.
    "Věřte mi! Nic víc nepotřebuji. Brzy pochopíte o co jde!" do hlasu vložila dostatek naléhavosti.
    "Dobrá," souhlasila nakonec. "Udělám to. Ale budu chtít znát důvod." Jennifer jen přikývla a odešla zpět do zadní kajuty. Tam znovu usedla k sociologickým studiím. Věci pomalu zapadaly do sebe. Celá řada podivných událostí v současném světle vypadala o něco málo jasněji. Hlavním důkazem byla absence, určitých sociologických studií v posledních pěti letech. Diskriminace žen ve flotile, navíc s celou řadou podivných nehod, které právě stály řadu z nich život. Zdánlivě bezdůvodná snaha, vytlačit právě ženy z těchto pozic. Úplně posledním bodem zprávy, měla být právě pilotka Susan Arčrová. Na jejích osobních údajích byla diskriminace zřetelná. Teď konečně nadešel čas promluvit s ní. Všechno vyšlo přesně tak, jak očekávala. V klidu ukončila rozdělanou práci. Těsně před koncem manévru zamířila na můstek. Dokonalé načasování ukázalo na dálkových senzorech rychle přilétající loď.
    "Vypadá to, jako by nás někdo sledoval," poznamenala pilotka.
    "Registrace lodi?" položila otázku. Současně usedla k druhé konzoli.
    "Je příliš daleko na určení totožnosti," zavrtěla hlavou nad údaji z dálkových senzorů.
    "Počkáme," rozhodla bez sebemenšího zaváhání. Po dlouhých deseti minutách, dospěla druhá loď na střední dosah senzorů. Jasný rudý bod nyní blikal na panelu.
    "Raketoplán, evidentně náš. Ale neodpovídá žádné známé konstrukci. Vypadá spíš na upravenou verzi bitevníku," vyvodila Jenifer údaje ze senzorů.
    "Souhlasím," přitakala Arčrová.
    "Má docela na spěch. Tímhle tempem nás mine během třiceti minut," pokračovala psycholožka v bližší analýze ze své stanice.
    "Na psycholožku máte nezvykle dobré taktické dovednosti," pohlédla na ní podezřívavě.
    "Mám celou řadu talentů. O mnoha z nich ani nevím," pronesla nenuceně, čímž druhou ženu zarazila.
    "Co uděláme teď?" zeptala se po chvilce ticha.
    "Počkáme," odpověděla totéž co před tím.
    "Jak dlouho?"
    "Jak bude třeba. Ta mlhovina dokáže zastínit naši signaturu. Vypneme motory a veškeré nepotřebné systémy. Vyčkáme příletu lodě, jež by nás měla vyzvednout."
    "Ale ze základny 89….."
    "Pouze záminka! Na základně 89 není žádné stanoviště, pouze opravářský box. Navíc je celá řada základen mnohem blíže položených," vysvětlovala své společnici situaci.
    "Ale komandér Gowron…." začala než si uvědomila význam svých slov.
    "Ano, tenhle upravený raketoplán, přezbrojený jako bitevník, patří k vaší lodi," konstatovala. Jak zjistila, Burkus ho tajně postavil na rozkaz Gowrona, právě pro takové účely.
    "Nikdy jsem ho tam neviděla, v hangáru ani nikde jinde," zavrtěla nevěřícně hlavou.
    "Poručík Burkus si svá tajemství dobře hlídá," poklepala ukazováčkem na svůj pravý spánek.
    "Možná jen letí zkontrolovat, jestli jsme v pořádku. Asi zaznamenal, že řídím dvoumístnou loď sama a chce….." vyhrkla ze sebe v rychlém sledu, ale Jenifer jí nenechala větu dokončit.
    "…s bitevní lodí zkontrolovat, zda nepotřebujeme pomoc!" dokončila větu za ní. Tím současně zarazila ruku, mířící k ovládání komunikace. Oči se jí rozšířily, nejprve zděšením, potom údivem a nakonec jasným poznáním. Sklopila hlavu. Pocítila uklidňující dotek ruky na rameni. Otočila se doprava. Zoufale hledala pomoc. Už delší čas viděla, jak všechny její cíle berou za své. Chtěla odejít domů, pryč od flotily, kde nemohla dosáhnout toho, čeho dosáhnout chtěla. Jen díky vlastní hrdosti, nedokázala odejít bez závažného důvodu. V očích měla jasnou prosbu o pomoc. Tak zoufalou, že nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Její spolucestující chápavým přikývnutím pobídla.
    "Už nějaký čas hledám….." začala pomalu, "hledám někoho, kdo… mě vyslechne a poradí. Já… prostě… se mi nedaří nic. Chci odejít, ale nemohu najít nějaký… oprávněný důvod. A navíc… mám strach," vypravila nakonec ze sebe ztěžka.
    "Já vím," přikývla.
    "Co mám tedy dělat? Co mi jako psychologický poradce doporučíte?"
pohlédla na ní s nadějí v hlase.
    "Ach Susan, vy vůbec nemáte tušení, oč tu hlavně jde. Nejste jedinou ženou s tímhle problémem," odpověděla jí uklidňujícím tónem.
    "Nejsem jedinou?" vzhlédla s neskrývaným údivem a současně i úlevou.     "Tohle je na dlouhé povídání. A já právě na tohle čekám celé roky. Od prvního okamžiku, kdy jsem opustila akademii a dostala tento úkol. Celých těch pět let pozorování a sledování veškerého dění, sociologické průzkumy, psychologické profily. Právě proto jsem zde, abych pomohla takovým lidem a hlavně, abych zjistila příčinu toho všeho!" Do poslední věty vložila mnohem větší důraz, kterým podtrhla předchozí vysvětlení.
    "Já… mám…"
    "Hlavně klid. Pojďme dozadu, tam budeme mít více pohodlí." Opatrně ji pomohla vstát a vedla do zadní ubikace. V místnosti jí nabídla židli, kterou vděčně přijala. Sama napůl usedla na postel.
    "Susan, už jste někdy měla nějaké posezení z psychologem?" začala opatrnou otázkou.
    "Ne, to… ne!" vyhrkla ze sebe.
    "Dobře. Tedy něco k profesionálnímu úvodu. Pokud má posezení s psychologem dojít k určitému výsledku, je důležitá oboustranná důvěra. Tito dva lidé zkrátka mají mezi sebou určitý důvěrný vztah. Pacient musí svému poradci plně důvěřovat, jinak to nemá smysl. K určitému uvolnění napětí si oba dva navzájem tykají a oslovují prvním jménem. Pomáhá to vzniknout důvěře. No, dosti k úvodu," ukončila nastudovanou větu, kterou poprvé mohla použít skutečně v praxi.
    "Aha," vypravila ze sebe.
    "Takže odteď mi říkej jen Jenny ano?"
    "Dobře…. Jenny."
    "Výborně. Teď mi pověz o tvém problému."
    "Já nevím přesně kde začít ani jak popsat celou situaci."
    "Nespěchej. Začni kde chceš."
    "Moje rodina, oba moji rodiče sloužili v Koloniální expedici, kde se také poznali. Moje matka byla kapitánem velitelské lodi. Můj otec sloužil jako inženýr, technický specialista. Seznámili se při jedné z dovolených. Byla to láska na první pohled, něco co nemohli oba ovládnout. Matka tenkrát otěhotněla a musela odejít. Skončilo to samozřejmě vzájemným spojením (svatbou). Porodila mě cestou domů na palubě transportní lodi. Já už od dětství toužím dosáhnout toho, co oni. Otec zjistil můj talent pro létaní, takže mě přihlásil na akademii. Všechno šlo výborně. Učitelé a instruktoři mě ujišťovali, že mám mimořádný smysl orientace v prostoru. Ideální vlastnosti pilota, říkali všichni. Necelé dva roky služby na tréninkové lodi mi přineslo hodnost praporčíka. Tenkrát jsem byla tak pyšná, na dosažený úspěch. Mnozí instruktoři a učitelé prorokovali slibnou kariéru a optimisté, jako můj otec zašli ještě dál. Něco muselo být špatně. Asi ve skutečném prostředí, skutečně reálně nebezpečném, nemohu ničeho dosáhnout. Stále jen praporčík a navíc s řadou kaněk v záznamech. Po dvanácti letech pořád nic. Zřejmě nemám ten talent, o kterém všichni mluvili. Možná zkouším něco, na co ve skutečnosti nemám," pohlédla na Jenny v očích po posledních slovech už slzy.
    Zamyšlený výraz mladší ženy, působil dojmem usilovného přemýšlení. Ve skutečnosti hledala v osobních záznamech složku Susan Arčrové."
    "Říká ti něco jméno Pool Granson?" vzhlédla zadumaně.
    "Ano, byl hlavním pilotem. Asi před šesti lety zahynul při havárii," přikývla. Hlavou jí proběhla celá nehoda. Raketoplán zůstal v celku, ale systémy pro podporu života selhaly. Sama viděla jak pohotovostní tým vytahoval hlavního pilota, bohužel mrtvého zevnitř.
    "Tenhle poručík Pool Granson, tě celkem čtyřikrát, naposledy den před tou havárií, navrhnul do hodnosti podporučíka," pronesla, čímž vyvolala nevěřícný výraz ve tváři mladé pilotky. "Celá řada ocenění za dobrou práci a skvělé výsledky. Nic z toho nebylo schváleno. Po jeho smrti už v záznamech nemáš nic pozitivního. Pouze kaňky, nic víc," složila ruce na prsou. Upřeným pohledem posuzovala reakci.
    "Takže…..já…." nedokázala překvapením vyslovit souvislou větu.
    "Pod vším podepsán velitel Gowron," vynesla jméno, které kolovalo pod každým důležitým záznamem.
    "Ten parchant!" zaklela na účet nenáviděného nadřízeného.
    "Spolu s Burkusem tohle udělali celé řadě lidí. U žen byl Burkus obzvlášť důsledný," vynesla ošemetnou otázku na povrch.
    "Něco takového se říkalo….. což… je…. je to tak! Dostal snad každou kterou chtěl!" vykoktala.
    "Kromě tebe," konstatovala.
    "No…, já takhle jsem povýšení dosáhnout nechtěla. Nepřipadalo mi to správné," zčervenala při odpovědi.
    "Ne, to není správné," poznamenala. Obvykle neutrální výraz chvilinku zmizel z tváře a ruka nevědomky zamířila mezi nohy. Druhé ženě tohle gesto neuniklo.
    "Ty…. ses s ním ….vyspala!" vytušila překvapeně.
    "Bylo to v zájmu věci," odpověděla stále trochu nevyrovnaným hlasem.     "Burkus byl poslední na mém seznamu a příliš mnoho věcí skrýval. Tohle byla asi jediná alternativa, která přicházela v úvahu. Za běžných okolností by určitě nebyl příliš sdílný. Využila jsem pouze jeho slabosti, abych získala potřebné informace."
    "Tohle děláš běžně?" zeptala se s nádechem úžasu v hlase.
    "Ne, to ne. Jen v případě nezbytnosti," zavrtěla na to hlavou.
    "Pracovní náplň psycholožky v terénu, může být někdy opravdu… vzrušující," odtušila z trochu odtažitým výrazem.
    V důvěrném rozhovoru pokračovali ještě několik dalších hodin. Pak Susan nabídla svoji postel k odpočinku. Sice chvíli protestovala ale nakonec dokázala využít svůj vliv a uspat jí. Nebylo to zase tak těžké. Po dlouhé směně a navíc dlouhém letu v raketoplánu jí víčka skoro padala únavou. Pro jistotu použila hyposprej s větší dávku uspávacího prostředku, pro delší regenerativní spánek. Navíc věci, které potřebovala udělat, vyžadovaly přísné utajení. Spokojeně ji pohladila po tváři.
    "Promiň. Na tohle ještě nepřišel čas. Doufám, že brzy pochopíš." Rychlá osobní prohlídka, úspěšně odhalila ukrytou bezpečnostní kartu. Přešla do pilotní kabiny. Zasunula kartu do počítače. Během chvilky získala plný přístup k systémům celé lodi, včetně komunikace. Nastavila kódovanou linku. Za okamžik na obrazovce spatřila usměvavou tvář Siemona Walxina.
    "Už jsme na cestě Jenny. Věř mi, opravdu spěcháme!" řekl jí bez obalu.
    "Máme tu problém," začala klidným nevzrušeným tónem.
    "O co jde?" oči mu zazářily vzrušením.
    "Jde po nás raketoplán upravený jako bitevník," řekla znovu s klidem jako by o nic nešlo.
    "Pokud ho potkáme, tak zajisté provedeme zdvořilostní návštěvu," přikývl s nadšením ve tváři, ale kdesi v pozadí hlasu, bylo cosi zlověstného.
    "Tady posílám kódovanou zprávu," zasunula paměťový modul do komunikačního panelu a začala přehrávat data.
    "Něco zajímavého?" vzhlédl s neskrývaným zájmem.
    "Má práce je u konce," přikývla na souhlas.
    "Výborně. Vyzvedneme vás tam do 12ti hodin." Hned poté co ukončil větu přerušil spojení. Nečekal na odpověď.

Nová Kolonie, základna 73 - oblast admirality     "Musíte si dávat pozor Kathrin, když zkoušíte nové prvky," úsměvem reagoval Hix na pořádnou modřinu, kterou jí právě způsobil svým úderem.
    "Ale mělo to efekt nebo ne?" při odpovědi bolestně zasykla, jak regenerátor ještě neobnovil namožené místo.
    "Ano, dokázala jste narušit subordinaci pohybů, čímž došlo právě k tomuhle. Tak, hotovo," vypnul regenerátor. Pohledem zhodnotil zákrok. Nenašel nic. Podlitina zmizela a kůže měla zpět svojí obvyklou barvu.
Kathrin Jensová sáhla po ručníku. Otřela zpocené čelo a zamířila ke sprchám. V půli cesty pohlédla zpět na Hixe. Vypadal úplně stejně, jako když přišel.
    "Jak to děláte admirále, že se vůbec nezapotíte?" udeřila otázkou. Sama byla propocená až jí pramínky potu stékaly všude ale Hix nic.
    "Schopnost plně ovládnout tělesné funkce mi umožňuje ovládnout i takové reakce. Každopádně mám výdrž mnohem, mnohem větší než ostatní," odpověděl naprosto automaticky na obvyklou otázku.
    "Aha." Stačila říct, když zahlédla velitelskou uniformu ve dveřích. Pobavený výraz ve tváři Chartocké ženy znamenal, že už tam stojí delší čas. Pokrčila rameny a zamířila do sprch.
    Hix oblékl vrchní díl uniformy a upravil si insignie. Postřehl jak se pobavený úsměv, mění v cosi jiného. Neměl čas zkoumat v co. Pokynul směrem k druhým dveřím a ona ho následovala. Procházeli hvězdnou základnou, až Hix konečně zastavil v tichém koutku s výhledem na hlavní dok. V doku teď kromě jediného dravce, kotvily tři křižníky. Anterius 23D, Anterius 25C a Enterprise 3Da. Hlavní skupina Kontraadmirála Jesiky Brownové. Pohledem porovnával. Všechny tři lodě patřili do elitní desítky a každá měla své speciality. Nová vlajková loď ANT 21 se mezi ně už brzy zařadí. S nimi za zády měl pocit většího bezpečí. Teď věnoval pohled své zástupkyni. Jediné ženě, která dosáhla hodnosti kontraadmirála. Vzpomněl sice na Tashu, ale pro ni nebyla tahle role vhodná. Nikdy nelitoval svého rozhodnutí, dosadit právě jí. Jesika byla vysoké pružné a pokud věděl i svalnaté postavy. Vlasy si nechávala netypicky delší a celkově působila méně chladnějším dojmem než ostatní Chartokové. Modré oči a lehce vykreslené bezbarvé rty, dobronzova opálená pleť a typicky vystouplé lícní kosti. Dokázala jako nemnoho Chartoků dokonale ovládnout výraz tváře, takže mohla nasadit i stávající pobavený výraz. Uniformu měla černou, stejnou jako Hix jen o jedinou insignii méně na límci uniformy.
    "Co tvá nová vlajková loď?" započala nezávaznou konverzaci.
    "Před dokončením," odtušil nenuceně, aniž by vzhlédl.
    "To už je 10 měsíců," přihodila další poznámku. I ona si nemohla nevšimnout patrného zpoždění.
    "Za pár dní jí konečně vypustíme," ujistil jí s klidem.
    "Skvělé, jsem sama zvědavá….." změřila Hixe podezřívavým pohledem.
    "Za pár dní dokončí konstruktéři poslední nezbytné úpravy a poletíme," přidal důraz slovu nezbytné.
    "To mě nahání hrůzu. Kam hodláš letět? Snad ne na tu korunovaci?" vyzvídala okamžitě a jako vždy, byla její logická analýza přesná.
    "Ano i ne," přikývnul současně s gestem pozvednutí levé ruky.
    "Aha, takže vedlejší záměry," odtušila s úsměvem.
    "Možná i o něco více," dodal záhadně.
    "No dobrá, co očekáváš ode mě?" přešla jako vždy přímo k věci.
    "Potřebuji zvládnout místní nepokoje," nadhodil situaci, jako by šlo o běžnou záležitost.
    "To zní zajímavě," získal si její plnou pozornost.
    "Díky, tohle jsem šetřil právě pro tebe." Na tváři mu zahrál onen pobavený úsměv.
    "Čemu vděčím za tu náhlou přízeň?" odvětila a levé obočí prudce vystřelilo nahoru.
    "Odlišný způsob uvažovaní, vnese do situace nový a velice nestabilní prvek. Přeci nebudu kazit dojem admirála, který je naprosto předvídatelný. Od toho má zástupce, jež je naprostým opakem," řekl stále nenuceným tónem používaným při těchto rozhovorech.
    "Takže mám vypátrat příčinu nepokojů posledních let, kterou zatím nikdo nedokázal odhalit? Zajímavá výzva. A kolik budu mít asi času než situace přeroste v neúnosnou mez?" přešla ihned ke klíčové otázce.
    "Myslím, že to začne těsně po korunovaci." Hlas mu náhle zvážněl při pomyšlení na to co přijde.
    "Nějaké stopy?"
    "Siemon Walxin náhle změnil cíl mise a zamířil plnou rychlostí do soustavy GX," pronesl nepřítomně.
    "Hmm, zapadlé místo," zahučela zamyšleně. Mysl již pracovala na plné obrátky. Hledala na základě nabídnuté indicie, logický závěr.
    "Přesně taková zapadlá soustava na okraji, mimo hlavní trasy," přikývnul souhlasně.
    "Ideální místo pro zapadlou tajnou základnu," vyvodila nakonec logický závěr.
    "Uvidím, až Siemon dorazí. Myslím, že přiveze informace, které vnesou do celé záležitosti konečně trochu světla," dokončil přesvědčivě.
    "Ze soustavy GX to potrvá alespoň 6 až 7 dní," odhadla délku letu podle rychlého přepočtu.
    "Souhlas. Zřejmě přiveze také Jennifer Waitovou. Předpokládám, že za tímhle stojí ona," řekl s neochvějnou jistotou.
    "Aha, už chápu tvůj lstivý tah s psychologickým poradcem. Velmi chytré," uznale přikývla nad prozíravým rozhodnutím.
    "Trvalo 5 let než konečně našla nějakou stopu."
    "Nuže dobře. Předpokládám správně, že ji budeš chtít sebou?" konstatovala formou otázky.
    "Ano."
    "Asi by bylo na místě ocenit obětavou práci," uvažovala již dopředu.
    "Nechám na tobě, jak celou záležitost uzavřeš." Pohled mu sklouzl směrem do chodby, odkud přicházela jeho pobočnice. Vlasy rozpletené a mokré, zato řízným krokem mířila k nim.
    "Ach tady jste Kathrin. Výborně. Asi znáte kontraadmirála Brownovou?" začal hned jak přišla blíže.
    "Jistě, slyšela jsem o ní," přikývla.
    "Dobře. Takže ona bude Váš přímý nadřízený, po dobu mé nepřítomnosti, což je právě od tohoto okamžiku."
    "Admirále?" vzhlédla s neskrývaným údivem.
    "Ach ano, formálně ještě budu na Ant 21D, dokud neodletí, ale už budu plnit důležitější úkoly. Veškeré problémy směřujte na ní. Rozumíte mi!" pohlédl jí přímo do tváře.
    "Naprosto pane!"
    "Tak můžete začít," s tím obě propustil. Ještě zaslechl jak Jesika Kathrin říká něco o vlasech, ale už byl z doslechu, takže zbytek neslyšel. Zamířil rovnou do doku na Ant 21D. Nevěděl, jak dlouho mu bude trvat hledání. Možná i několik dní v kuse a proto nehodlal ztrácet ani minutu. Nepotřeboval být vyrušován, takže jeho kajuta na ANT 21D, bude ideálním místem. Nejdříve zamířil zkontrolovat stav věcí. Hlavního inženýra, kapitána Wotkinse, zastihl v plné práci. Organizoval práci s rozmáchlými gesty. Když spatřil Hixe zamračil se.
    "Admirále, jdete příliš brzy. Až za nějakých 8 dní. Doufám, že za 8 dní stihneme tohle všechno," vložil do hlasu lehce rozhořčený podtón nad šibeničním termínem, který dostal. Kdyby měl potřebný materiál a zdroje, dokončili by loď už před víc než rokem, možná i dřív.
    "V pořádku kapitáne," odpověděl mu mírně. "Tohle přeci není žádná inspekce."
    "Proč jste teda tady?" zajímal se. Doufal, že to nesouvisí s ním.
    "Je připravena má kajuta?" položil celkem bezvýznamnou otázku.
    "Jo, to je. Chcete tam přesunout ještě něco?"
    "Ne to mi stačí. Jak vypadají plány raketoplánů, které hodláte použít?" přešel na jiné téma.
    "Dobře. Myslím, že budete spokojen. Já koneckonců ano." Rozhlédl se kolem sebe, až mu padl do oka mladý praporčík. "Simone!! Pojď sem!" zakřičel na něj. Mladík přiběhl okamžitě. Uniforma vyššího důstojníka ho zjevně trochu znepokojila.
    "Ano kapitáne, co pro vás mohu udělat?" Pohledem klouzal z admirála na inženýra.
    "Tady admirál, chce vidět tvé nákresy, aby mohl vybrat raketoplány, které použijeme v terénu. Ukaž mu to!" pohled mu sklouzl zpět k práci. Cosi omluvně zabručel. Vyrazil zpátky, hlasitě pokřikujíc na techniky a manipulační dělníky.
    "Pojďte se mnou admirále, ukážu vám naše stávající plány," zamířil směrem do průchodu a na první křižovatce doleva. Hned druhé dveře otevřel bezpečnostní kartou a vešli dovnitř. Celkem malá místnost s velikým displejem. Všude kolem po stěnách další konzole s menšími obrazovkami. Uprostřed proti sobě tři hlavní pracoviště. Hix pokynul vstávajícím inženýrům, aby zůstali sedět a pokračovali. Jak zaznamenal ostatní dva konstrukční inženýři byli mnohem starší. Následoval mladíka až k hlavní obrazovce. Oživil ji z nejbližší konzole.
    "Takže, tady to máme," ukazoval k obrazovce, kde naskočil první obraz.     "Tohle je naše nejjednodušší konstrukce. Základ byl převzat z původních bitevních stíhaček GC."
    "Ty už přes 70 let nepoužíváme," poznamenal Hix.
    "Správně, ale pouze vzor byl převzat. Všechno ostatní jsme přepracovali," vysvětlil myšlenku a hned pokračoval v podrobnějším výkladu. "Vycházíme z maximálně úsporné a snadno přenosné konstrukce. Raketoplán je tak o polovinu menší. Podle předběžných simulací, ho dokážeme během několika hodin postavit. Původní jednomístná verze je upravena na dvojmístnou. Celou zadní část zabírá neutrinový motor s vylepšeným střikováním paliva. Senzorová soustava je v přední části a má silné protizávaží. Pilot má tedy k dispozici klasický ovládací panel plus navigaci. Druhá část tvoří plnohodnotný astronavigační systém, který ovládá druhý pilot na palubě. Bohužel letoun je natolik zatížen, že už nebylo možné instalovat trysky pro kolmý start. Potřebuje stejně jako původní stíhačky, rozjezd. Zato jsou ale obojživelné," přepnul na plovákovou verzi.
    "Působivé, pokračujte," pobídl mladíka.
    "Další vzor jsme převzali z torpédových bitevníků GX. Jsou trochu větší a konstrukčně náročnější. Největší úprava byla provedena na kokpitu. Z původně dvojmístné verze, vznikla čtyřmístná verze, spíš takový malý můstek. Navigace, senzory, vědecká stanice, pilotní křeslo. Motor také zabírá větší část zádi. Hlavní počítač s baterií senzorů tvoří celou původní torpédovou komoru. Pomocné trysky umožňují kolmý start. Tohle postavit dá trochu víc zabrat. Podle předpokladů 24 hodin."
    "Velmi zajímavé pokračujte dál." Vyslechl přenášku o tuctu dalších experimentálních lodí, jejich výhodách, nevýhodách, úpravách na vzorech a celou řadu dalších informací. Poslední plány působily trochu troufalým dojmem.
    "Tady zatím pracujeme na pokusech vyvinout přenosnou konstrukci celé hvězdné lodi," obrazovka ukázala upravenou verzi Dravce. "Po estetické stránce nebude vypadat jako originál, ale dokážeme ho postavit v terénu. Dosáhne výkonu zhruba 60ti možná 70ti% odvozené verze X. Stavbu bych odhadl tak …..25 dní," vyslovil konečný odhad.
    "A co klasické raketoplány?"
    "Ty jsou trochu problém. Veškeré konstrukce vycházejí z jednolité hlavní masky. Kvůli strukturální integritě, během náročnějších letů. I když spíš kvůli warpovému jádru. Tady můžeme pouze vzít potřebný materiál a vytvořit na místě specializovanou dílnu. Pak už to nebude problém.
    "Musím přiznat, že vaše práce na mě udělala dojem praporčíku," pokýval uznale hlavou.
    "Byla to týmová práce pane," vystřelil rychle ze sebe automaticky.
    "Přílišná skromnost admirále. Ve skutečnosti tyhle plány dal dohromady úplně sám. My pouze dolaďovali některé detaily," řekl jeden ze starších inženýrů.
    "Výborně. Zkuste ještě zapracovat nějaké zbraňové systémy. Možná nebudou třeba, ale jeden nikdy neví."
    "Samozřejmě admirále. Spolehněte se."
    "Takže, za 8 dní, Tým kapitána Wotkinse, spolu s Vaším týmem, naložíme na Ant 21," rozhodl.
    "Promiňte admirále," zarazil evidentně v rozpacích," Já nemám žádný tým jsem jenom…."
    "Na stávající misi prozatím poručík druhé třídy. Pokud se osvědčíte, tak Vám tato hodnost zůstane." Odnikud vytáhl stříbrnou insignii a připjal mu ji na límec uniformy.     "Blahopřeji Vám poručíku. Doufám, že mě nezklamete."
    "K tomu nedojde pane!" vypravil ze sebe ještě zaraženě.
    "To jsem sám rád. Takže za 8 dní čekám vás a váš tým na Ant 21." Na odpověď nečekal, vyrazil ze dveří, směrem ke kotvícímu raketoplánu.
    Dorazil na můstek vlajkové lodi bez ohlášení. Jen mávl rukou výkonnému, který zkoušel cosi, jako slavnostní nástup. Na otázku, zda má kajutu připravenou, dostal kladnou odpověď. Spokojeně kývnul. Poslední zastávkou byla nemocnice. Nechal si speciálně upravit neurální transmitér napojený na počítač ošetřovny. Pak už nic nebránilo tomu, aby zapadl do své kajuty a započal hledání.

4. kapitola - První kroky

Tajná základna letectva USA. Čejenská hora v oblasti Colorado
    Plukovník O'Neill přecházel v řídícím centru. Před ním, seděla u počítače major Samantha Carterová. Právě probíhala série pokusů o opětovnou aktivaci bran, u nichž při prvním spojení nedošlo ke kontaktu. S novým softwarem a upraveným matematickým modelem, nalezli dosud neznámou adresu.
    "Co tím myslíte, přehlédli jsme jí?" vyzvídal z pozice za ní.
    "To opravdu nevím pane. Nechápu, jak nám mohla proklouznout!" zavrtěla hlavou a o to usilovněji bušila do klávesnice počítače.
    "Ale počítač přeci nemůže udělat chybu při výpočtech!" nenechal se jen tak odbýt.
    No, pravděpodobnost takové chyby je…" nadechla se aby ji vyjádřila číselně, ale plukovník ji mávnutím ruky umlčel.
    "Díky!"
    "Zanedbatelná," dokončila místo číselného vyjádření pravděpodobnosti, který měla původně v úmyslu.
    "A co vy kapitáne, jak to vidíte jakožto počítačový expert?" obrátil pohled k nedávnému přírůstku. Ten trochu znervózněl, rozhodil rukama a pokrčil rameny.
    "Skvělý, díky. Tenhle odborný žargón prostě miluju!" pronesl sarkasticky.
    "Přichází údaje ze sondy," přerušila Sam.
    "Dýchatelná atmosféra. Podobná té naší s větším množstvím vzácných plynů," odečítal kapitán ze svého místa další řadu údajů. Prováděl všechno s určitou precizností, čímž právě O'Neilla přiváděl k šílenství.     "P7X-411. Výborně, dobrá práce," pokýval hlavou právě příchozí generál Hammond. Věnoval jeden pohled stále remcajícímu plukovníkovi. "Plukovníku, vezměte si SG-1 a podívejte se na to."
    "Jistě pane, já jen…" zkoušel ještě něco namítat.
    "Za hodinu ať jste připraveni. Kapitán Peterson půjde s vámi!" pronesl generál rezolutně.
    "Myslíte místo Teal'ca pane?" vzhlédl s otázkou.
    "Správně. Než se vrátí, tak tady máte místo něj náhradu!" řekl tónem nepřipouštějícím námitky.
    "Chápu. Mám mu připravit tyčovou zbraň?" zkusil další ze série svých oblíbených narážek.
    "Vezme sebou ta nová zařízení, které chtějí z pentagonu vyzkoušet!" pokračoval generál ignorujíc O'Neillův sarkasmus.
    "Rozkaz!"
    "Tak čemu dáváte přednost kapitáne?" obrátil okamžitě pozornost na svou oběť.
    "Do neprozkoumaného terénu bych raději dal přednost něčemu výkonnějšímu," odtušil zamyšleně stále sledujíc monitor před sebou.
    "Výkonnějšímu?" chytil okamžitou šanci k diskusi.
    "Něco s větší palebnou razancí. Nejspíš, Negev…."
    "Negev? …."
    "Velice kvalitní zbraň, vyvíjená ve spolupráci s IDF," odcitoval větu jako z knihy.
    "Aha, ten Izraelský zázrak," přitakal chápavě.
    "Je sice třikrát tak těžší než MP5tky které používáte vy, ale zato má celou řadu výhod. Vysokou kadenci střel, palebný dosah, pásový zásobník na 500 nábojů….. a tak nějak ta jeho velikost působí….. uklidňujícím dojmem," zhodnotil kvalitu pečlivě volíc slova. "Nerad bych kazil tuhle vizi, ale my jdeme tu planetu prozkoumat a ne si hrát na …Terminátora," vypadlo z něj nakonec nepříliš vydařené přirovnání. Sám si to alespoň myslel, jelikož mu zrovna nic lepšího nepřišlo na mysl. "Navíc naše M60tky jsou přinejmenším stejně dobré a také dostupnější.
    "Proto je třeba být dobře připraven. Podle hlášení, která jsem četl, došlo mnohokrát ke střetnutí, kde podle mého soudu chyběla palebná síla, takovéhle zbraně," bránil svůj názor.
    "No to věřím. Jen se s tím dost špatně utíká, když máte v patách tři tucty Jaffů s tyčovkama. Jóó, to pak určitě uklidní mít tohle věcičku u sebe," nechal plně průchod jízlivosti.
    "Pravda ta váha jí posouvá možná spíš do obranné sféry. Stačí hodit na dvoj-nožku někde na kopci a pak už dokáže pořádně rozpálit oheň v údolí."     "Skvělý."
    "No dobře, tak možná spíš něco lehčího, třeba PM 12ku," zkusil nadhodit další zbraň. Bylo vidět, že se v malých a středně velkých zbraních vyzná.
    "Hmm, skoro to vypadá jako nějaká zaujatost proti MP5tkám. Nebo fandíte spíš italské mafii?" poznamenal sarkasticky a zvedl při tom levé obočí na znamení údivu.
    "To, že na ně přezbrojila i FBI, ještě nemusí znamenat nejlepší zbraně!" namítnul příkře.
    "Ale existuje celá řada verzí…" zkusil odporovat ale kapitán dokončil větu za něj.
    "129 známých verzí MP5 v 56 různých zemí v nejrůznějších úpravách. Ano já vím!" reagoval trochu nedůtklivě.
    "Pro nás je podstatné, že jsou velice přesné, snadno ovladatelné a hlavně spolehlivé!" vmísila se do přiostřující debaty Sam.
    "No, abych přiznal, tak bych snad raději použil PM 12ku. Je malá, lehká, snadno přenosná a navíc ji lze v případě potřeby upravit," zůstal si stát za svým, ale už mnohem méně jistějším hlasem. Samozřejmě nečekal, že jí dostane, ale přát si to konec konců mohl.
    "Pokud na nějakou úpravu bude čas," zabručel před odchodem O'Neill.
    "Nic si z toho nedělejte, takovýhle on je ke každému," uklidňovala ho Sam, když spatřila poplašený výraz v Petersonově tváři. Nijak nereagoval pouze prkenně vstal. Zamířil zadumaně ke dveřím, silně zamyšlen. Ve dveřích minul akorát přicházejícího Daniela. Sotva mu pokynul na pozdrav.
    "Co je s ním?" ukázal na odcházejícího specialistu.
    "Nejsem si jistá, ale před okamžikem mluvil s plukovníkem," konstatovala s výrazem hovořícím za vše.
    "Není divu, že vypadá tak sklesle. Jack má špatný zvyk, popichovat a podezřívat každého nováčka," usoudil a přisedl na nejbližší židli s úmyslem prohlédnout si něco více o nově objevené planetě.
    "Nemyslím, že plukovník O'Neill je přímá příčina," pronesla zamyšleně.
    "Spíš během rozhovoru zaznělo něco, co ho dost poplašilo."
    "A co by to mohlo být?" vyzvídal.
    "Nevím, ale mám ten pocit…. No zkrátka něco důležitého tají."
    "Pokud vím přišel z Pentagonu. Tam je přece spousta takových paranoidních lidí ehh…" Na okamžik se zarazil a připomněl, že i Sam přišla z Pentagonu. Hned omluvně přidal:     "Samozřejmě ale také spoustu skutečných odborníků, kteří vědí co dělají."     "Řekla bych, že právě z toho, co tají, má takový strach."
    "Neříkala jsi, že máš jen dva semestry z psychologie? Tohle vypadalo spíš na doktorát z psychologie," řekl s úsměvem ve snaze převést téma jinam. Nakonec i Sam dokázal výrokem rozesmát.
    O chvilku později v kanceláři generála Hammonda. Plukovník O'Neill opatrně vešel. Nadřízený ho zaznamenal a okamžitě vzhlédl. Přesně s tímhle člověkem chtěl ještě před misí o samotě mluvit. Osud mu ho doslova poslal do rány.
    "Mohu s vámi mluvit pane?" položil zkoumavou otázku.
    "Zavřete dveře a sedněte si plukovníku!" ukázal mu na židli. Dveře zaklaply. Židle zavrzala. Hned jak O'Neill usedl, započal rozhovor.
    "Generále, já ….." začal pomalu.
    "Ano, vím co máte na mysli. A taky se mi to moc nezdá!" vypadlo okamžitě z generála.
    "Tak to jsem rád, že nejsem sám," oddechl si škrobeně.
    "Říká Vám něco jméno plukovník Michael Martines?" otočil otázkou, při níž poprvé vzhlédl.
    "No, aby ne! Vytáhl mě před lety z Iráckýho vězení." Při vzpomínce na tuhle událost se musel trochu otřást. Jen nevěděl, jestli kvůli tomu, jak tam s ním zacházeli nebo způsobu, kterým ho Mikel dostal ven.
    "Byl by jste raději, kdyby tady a teď, byl i on?" Do slov tady a teď vložil větší výraz.
    "Určitě ano. Tenhle maník se dovede otáčet, když je potřeba," připustil uznale při vzpomínce na záchranou akci.
    "V tom máte pravdu. Každopádně jeho zmizení před deseti dny, zůstalo záhadou!" vyložil konečně karty na stůl.
    "Zmizení?" reagoval tónem, kterým chtěl zjistit, že špatně slyšel.
    "Přesně tak. Prohledali celý dům. Nenašli žádnou stopu," zavrtěl nechápavě hlavou. Dál pokračoval mnohem tišeji: "Našli rozestlanou postel, klíče zevnitř ve dveřích, bezpečnostní systém zapnutý, jako by vůbec neodešel. Veškeré doklady i kreditní karty zůstaly v domě. Auto zaparkované v garáži. Dokonce i celý arsenál zbraní zůstal nedotčen. Jenže on zmizel, beze stopy. Problém spočívá v tom, že měl být přidělen sem k nám. Dokonce i písemný rozkaz o převelení našli u něj doma."
    "Že by někdo zkoušel vyzvídat?" nadhodil zkusmo.
    "To není pravděpodobné. Neměl ani tušení o projektu Hvězdné brány. Veškeré instrukce měl dostat předminulý týden. Tam právě nedorazil. Rozvědka po něm začala pátrat!"
    "A jeho rodina?" nadhodil, i když asi tušil co mu generál odpoví.
    "V tom to celé vězí. Žádnou nemá, je bez jakýchkoliv příbuzných," potvrdil jeho domněnku.
    "A co ten kapitán Peterson?" změnil rychle téma hovoru.
    "Právě jeho jmenování mě znepokojuje. Před pár dny dostal hodnost kapitána," řekl generál s povzdechem.
    "Myslíte, že kvůli tomu někdo odstranil Martinese, aby ho dosadil sem?" zkusil spekulovat, ale sám tomu nevěřil.
    "Nevylučuji ani tuto možnost. Většina záznamů našeho kapitána není zveřejněna. A v armádních složkách letectva, nemá mnoho záznamů. Jen něco málo během dosavadního působení v Pentagonu."
    "Taky na mě udělal ten dojem. Možná…. je jen nastrčenou loutkou a za provázky tahá někdo jiný…." Zauvažoval, až mu na čele přemýšlením naběhly vrásky.
    "Tyhle spekulace zatím ponechme jen mezi námi. Ostatním o ničem neříkejte. Zatím," učinil rukou gesto, které O'Neill okamžitě pochopil.     "Budu si na něj dávat pozor a zkusím z něj něco vymáčknout, pokud bude co," přikývnul nadřízenému na znamení souhlasu.
    "Dobře. Postupujte podle plánu a cokoliv nezvyklého s ním hlaste přímo mě!" Těmito slovy ukončil rozhovor.
    "Díky generále," vstal ze židle, počkal na kývnutí k propuštění a odešel. O hodinu později už celý tým nastoupený v prostoru brány netrpělivě postával. Pouze jediný člověk zažíval viditelný neklid. Ve tváři rozhodně neměl úplně zdravou barvu. Stál prkenně, skoro v pozoru s pohledem upřeným k nákladnímu pasovému transportéru. Počítal symboly, až do okamžiku, kdy sedmý symbol zapadl na místo z brány vystřelil gejzír vody. Po chvilce se stáhnul zpět dovnitř. Zanechal zdánlivě kapalný povrch v kruhu brány.
    "Jste nervózní?" oslovil ho kdosi. Teprve po několika vteřinách poznal Daniela Jacksona.
    "Spíš mi to něco připomnělo. Něco, co mě nedávno k smrti vyděsilo. No to nic," odkašlal si. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Pak pokýval hlavou. Popošel vpřed k ostatním.
    "Takže jdeme lidi, večírek začíná. Ať nepřijdeme pozdě," zahlaholil O'Neill vesele. Jako první zamířil k bráně. Vstoupil na přístupovou rampu. Ostatní za ním.

Koloniální Dravec Oko 7Zc, hvězdný čas 2220.9,7
    Susan Arčrová procitla. Všude kolem byla tma. Místnost navíc i ve tmě vypadala větší než by odpovídalo velikosti raketoplánu.
    "Počítači světlo!" Prudký proud světla ji oslepil. Zoufale zamrkala "Snížit intenzitu světla o 20%!" Světla pohasla na přijatelnou úroveň. Teprve nyní mohla zhodnotit situaci. Tohle evidentně nebyla kajuta raketoplánu. Okamžitě zaznamenala, že nemá na sobě uniformu, ale standartní noční úbor. Tohle bylo dost divné. Vstala. Pohledem přejížděla po celé místnosti. V druhém rohu spatřila druhou postel, skříňku a stůl s počítačovým terminálem. Evidentně sdílela tuto kajutu ještě s někým. Po krátké prohlídce nejbližšího okolí nalezla vlastní uniformu pečlivě složenou. "Alespoň něco," pomyslela. Nečekala na nic a bleskově uniformu oblékla. U zrcadla upravila zbytek. V tom ucítila kručení v žaludku.
    "Počítači, jaký je hvězdný čas!" požádala o informaci.
    "Hvězdné datum 2220.9,7 6:58 standartního času," oznámil příjemným hlasem palubní počítač.
    Přes 24 hodin mimo. Zato se cítila neobvykle odpočinutě. Regenerativní spánek. Ano, to vypadalo nejpravděpodobněji. Jenny mohla mít nějakou takovou látku ve svojí výbavě. Ze syknutím dveře vpustili právě zmiňovanou osobu. Tentokrát v oficiální uniformě praporčíka.
    "Ahoj, jak ses vyspala?" pozdravila jí s mírným úsměvem. Vypadala úplně jinak než v raketoplánu a to nejenom díky uniformě.
    "Proč jsi mi to udělala?" chtěla vědět hned v úvodu. Vložila do tónu svého hlasu trochu vyzývavosti ve snaze zjistit proč.
    "Promiň ale bylo to nutné," odpověděla zkroušeně, ale přesto vyhýbavě. Hodila jí zpět zabavenou kartu.
    "No dobře," ustoupila, "ale kde jsem teď? Musím dokončit misi a vrátit se zpět na loď!" začala energicky ale druhá žena jí zarazila.
    "To už nebude třeba," prohlásila jistě a jako na důkaz přišel pořádný otřes.
    "Co je to?" rozhlédla se poplašeně v domnění, že jsou pod útokem.
    "Dravec Oko 6x právě explodoval," konstatovala bezvýrazným tónem.
    "Zničili jste vlastní loď…" vydechla nevěřícně.
    "Ne my! To není naše práce!" odmítla prudce obvinění.
    "Tak čí?" chtěla ihned vědět.
    "Sami spustili autodestrukci," řekla bezbarvě.
    "Ale proč?" vypravila ze sebe automaticky i když kdesi v pozadí cosi tušila. Myšlenky jí v hlavě běžely o překot jak se snažila dát si věci dohromady. K tomu nedostala čas.
    "Jako důkaz své zrady! Pojď, představím tě kapitánovi," dodala temně a pokynula směrem ke dveřím kam Susan váhavě vkročila. Už na chodbě poznala nezaměnitelné interiéry Dravce.
    "Narážíš na náš předchozí rozhovor z raketoplánu?" vyzvídala cestou do kapitánovy pracovny.
    "Také. Moje působení na Dravci Oko 6x poskytlo určitou záminku k menší inspekci. Kapitán Landis neměl čisté svědomí, takže spustil raději autodestrukci, než aby odpověděl na jisté otázky," vysvětlovala stručně.
    "Ano, poslední dobou vypadal stále více zamyšleně," pronesla zachmuřeně a v duchu přemýšlela, co všechno kapitán Landis tajil. Tajemství, kvůli kterému zničil celou loď i s posádkou.
    "Věděl co přijde. Věděl kdo si pro něj přišel a udělal zřejmě příliš mnoho než aby mohl přijmout zodpovědnost za své činy," ukončila větu v okamžiku, kdy dveře turbovýtahu zasyčely. Hlavní můstek. S neomylnou jistotou zamířila k modrým dveřím. Teď konečně mohla mladá pilotka poznat kapitána Walxina. Neviděla mu do tváře, protože byl otočený zády. Společně s hlavním navigátorem prováděli senzorový průzkum. Jasně mohla vidět řadu červených pohybujících bodů a několik zelených.
    "Tak vy jste praporčík Susan Arčrová," započal lehkým konverzačním tónem.
    "Ano pane!" odpověděla automaticky.
    "Obávám se, že kapitán Landis raději volil smrt než setkání s námi.
    Můžete mi k tomu něco říct?" pokračoval stále tím nevzrušeným tónem.
    "Kapitán Landis v posledních dnech vypadal velice zamyšleně, ale nic co by nasvědčovalo takovému jednání," odpověděla naprosto upřímně.
    "Dobře. Oceňuji Vaši upřímnost," obrátil konečně pohled od mapy. "Myslím, že právě teď nemáte velícího důstojníka," nadnesl celkem samozřejmou věc.     "Ano. Doufám, že na základně dostanu nové rozkazy a přidělení, pokud…." Nechala větu do ztracena. Riskovala. Věděla dobře co. Už z toho co řekla Jenny pochopila zrádné úmysly bývalého kapitána. Stejně tak i ona mohla být zatčena.
    "Myslíte si, že jsem nějaký barbar?" na tváři mu zahrál slabý úsměv.
    "Řekněte, co vidíte na téhle senzorové mapě?"
    "Evidentně jde o menší lodě, nejspíš raketoplány," usoudila z prvního pohledu.
    "Správně. Váš kapitán měl přeci jen trochu slušnosti a nepohřbil loď s celou posádkou," řekl znovu zdánlivě nenuceně, ale kdesi v pozadí bylo patrné nezaměnitelné ostří.
    "Záchranné čluny. Ty červené body jsou záchranné čluny!" vyhrkla ze sebe.
    "Opět správně. Krátce před explozí nechal část, jak bych to řekl… nezasvěceného personálu odejít. Zřejmě chtěl získat čas, aby mohl Burkus uniknout a předat zprávu," vynesl konečný verdikt. Tentokrát vzhlédl od mapy a měřil si praporčíka upřeným pohledem.
    "Burkus…." Bylo to jediné co z ní v danou chvíli vypadlo.
    "Ano Burkus. Únikové moduly úmyslně odpálil do všech stran. Bude chvíli trvat než všechny naložíme," vyložil zbytek karet na stůl.
    "Co s nimi hodláte dělat?" vypadlo z ní poplašeně.
    "Máme v poli jen šest větších raketoplánů. Náš časový harmonogram je poněkud nabitý. Nemůžeme zde zůstat déle než 12 hodin. Ty co nabereme na palubu dopravíme na nejbližší základnu, jako trosečníky politováníhodné nehody," obrátil pohled na ní.
    "A ty co se nepovede…."
    "Utíkají před záchranou! Nemůžeme pomoci těm kdo o naši pomoc nestojí. Necháme souřadnice nejbližší lodi, ať je vyzvedne," dokončil. Výraz ve tváři mu ztvrdl. Susan pohlédla zpátky na Jenny, ale ta už za ní nestála. Zmizela naprosto tiše. Hledala určitou morální oporu ale nenašla jí.
    "Jenny mi o Vás něco málo řekla," začal znovu Walxin oním konverzačním tónem.
    "Opravdu?" vzhlédla překvapeně.
    "Vlastně, spíš bych to nazval přímluvou." Tentokrát výraznější úsměv zahrál Walxinovi ve tváři. "Říkala něco o talentu, který je škoda promrhat."
    "Potřebujeme dobré piloty," vstoupil do hry dosud mlčící Thomas Grasson.
    "Takže Vám nabízíme šanci. Něco, co Vám už nikdo nemusí podruhé nabídnout!" přistoupil k ní blíž a pohlédl přímo do očí.
    "Jakou šanci?" zbystřila v domnění nějaké léčky.     "Nebudeme brát v potaz nic z toho, k čemu došlo během Vaší služby na Dravci Oko 6x. Bude nás zajímat pouze výsledek tady a teď!"
    "Což obsahuje?"
    "Tady poručík Grasson Vám ukáže svůj poslední výtvor v oblasti realistických simulací. Pokud uspějete, dobře. Pokud ne, tak budete mít svoji šanci důstojně odejít," přednesl obě možnosti a levé obočí šlo tázavě nahoru. Spatřil nejistotu a váhavost.
    Trpělivě čekal.
    "Přijímám pane." Grasson spokojeně zamnul rukama a ukazoval jí směr.
    Ještě před dveřmi se otočila a řekla: "Díky pane."
    Grasson ji vedl interiérem lodi a současně ukazoval na celou řadu odlišností od lodí třídy X. Udržoval nezávaznou konverzaci. Když pochmurný výraz z tváře pilotky nemizel povzdechl.
    "No dobře, něco Vám dělá starosti. Tak ven s tím!" povzbudil jí.
    "Mohu mluvit otevřeně pane?" obrátila prosebný pohled na hlavního pilota.
    "Ale ovšem. Mezi námi piloty to ani jinak nejde," prohlásil se smíchem, snažíc celou situaci trochu ulehčit. Sám dobře věděl, jaká otázka padne.
     "Opravdu tam ty, co nepoberete do dvanácti hodin, necháte osudu?" vyřkla otázku, která v ní vyvolávala neklid po celou cestu.
    "Susan, jednu věc vám řeknu na rovinu," obrátil k ní vážný pohled. "Nikdy nevěřte, když Chartokové říkají, že něco nezvládnou. Obvykle tím pouze zakrývají skutečnost. Nevím proč tohle dělají! Zkrátka je to nějaký jejich zlozvyk," pokrčil neurčitě rameny.
    "To znamená…" nechala viset nevyřčenou otázku.
    "Ach ano ovšem. Proto kapitán poslal pro mě. Podle propočtů je posbíráme maximálně do deseti hodin, když budou opravdu velké problémy. Pokud půjde všechno hladce, tak během několika hodin všechny nalodíme." Úlevné povzdechnutí nešlo nepřehlédnout. Konečně z ní spadlo napětí a začala vnímat dění kolem sebe.
    Siemon Walxin s neskrývaným pobavením sledoval jak Jennifer vychází ze stínu, kam hned při počátku rozhovoru zmizela. Kdyby nevěděl, co má přesně hledat, tak by ji ani on sám nedokázal odhalit.
    "Burkus bohužel utekl," nadhodil znovu téma k hovoru.
    "Burkus pro nás není důležitý. Právě začíná něco mnohem významnějšího a důležitějšího," pronesla zamyšleně, pohledem upřeným z okna ven.
    "Pak nesmíme zaváhat," přitakal vážně a přistoupil k ní blíž.
    "Ne to nesmíme," souhlasila s ním, aniž by se pohnula nebo k němu otočila.
    "Co bude prvním bodem?"
    "Zamíříme na základu 73."
    "V pořádku," kývl souhlasně. Otevřel komunikační linku na můstek.
    "Můstek, tady kapitán. Až naložíme všechny trosečníky, nastavte kurs na základnu 73. Maximální rychlostí!"
    "Ano kapitáne." Službu konající důstojník ani nemrkl okem a ihned začal plnit úkol. Nijak nepřipomínal, kapitánovi, že při plném výkonu nemohou použít maskování.
    "Asi bude nutné rozdělit naše síly."pokračovala s pohledem stále upřeným ven.
    "Máš tušení o tom co Jack Hix plánuje?" udeřil novou otázkou.
    "Ne zcela. Cosi pociťuji na pozadí mysli. Chystá něco velkého," zavrtěla hlavou. Nemohla mu říci, co spolu s admirálem sdílejí. Už celých 10 let, od okamžiku, kdy jí vybral.
    "Mám důvěryhodné zprávy o urychlených dokončovacích pracích na Ant21D," přihodil zkusmo indicii.
    "Jaká významná událost může zakrýt odlet vlajkové lodi?" přihodila otázku, čímž započala oblíbenou slovní doplňovanou.
    "Napadá mě pouze korunovace nového Císaře," odpověděl bez nejmenšího zaváhání.
    "Aha, tuším zhruba do měsíce. Není pochyb." Další ze série nejasností byla tímto odhalena.
    "Máš na mysli císařského vyslance?" vzhlédl tázavě.
    "Pokud i v Císařství….." nechala větu nedokončenou. Nasadila zahloubaný výraz usilovného přemýšlení.
    "Korunní princ nemusí zkrátka být takový, jako jeho otec," připustil.
    "Zřejmě jsi na to kápnul. Císař Jorius I po celou dobu své vlády udržoval ty nejlepší vztahy. Obzvláště Hixe měl ve veliké oblibě," vhodila další kus skládačky do hry.
    "A princ Jorius II vůbec není Hixovi nakloněn. Spíš naopak," podotkl znepokojeně.
    "Nenávidí ho," vyřkla ortel "Ale proč to nechápu."
    "Mladší princ Gereng je na druhé straně pravým odrazem svého otce."
    "Špatné jméno. Špatný odhad," zamumlala spíš pro sebe než k Walxinovi.
    Tím rozhovor na dlouhé hodiny skončil. Každý přešel do ústraní, aby přehodnotil stávající situaci v klidu. Dlouhé hodiny přemýšlení, dedukce, tvorba pravděpodobných alternativ. Teorie pravděpodobnosti v sobě skrývala určitou záludnost. První známka ukončení nalodění přišla během necelých osmi hodin. Slabé trhnutí vyrovnané přes lodní kompenzátory. Loď během několika okamžiků přešla na světelnou rychlost. Hvězdy za oknem se prodloužily ve zkresleném efektu nad-světelného letu.
    Během 12ti hodin od setkání dokončila první analýzu. Těsně před tím, než Susan dorazila. Celá zpocená, ale šťastný úsměv ve tváři hovořil za vše. Přesně jak očekávala. Na nic nečekala a okamžitě zamířila do sprchy.

Planeta Rune 2, hlavní císařský stan Císařský palác, osobní komnaty korunního prince.
    Velvyslanec John Sapa mířil k místu pozvání korunního prince. V duchu si připravoval dialog, i když asi tušil co bude mít nadcházející vladař na srdci. Musel si povzdechnout. Ne snad, že by nějak výrazně lpěl na postu velvyslance, jen stále nemohl najít vhodného kandidáta, který by ho vystřídal. Osud nakonec rozhodl. Nemusel být protřelý politik, aby věděl co ho za nadcházejícími dveřmi čeká.
    Zastavil před palácovou stáží. Snažil se nedat najevo co si myslí o podrobném proskenování. Strážný evidentně spokojen pokynul svému druhovi a ten na okamžik vešel dovnitř. Za necelé dvě minutky byl zpět. S předstíranou uctivostí vyloudil úklonu poté, co otevřel dveře. Pod nehybnou tváří skrýval John Sapa veškeré emoce. Z náznaků chování stráží i ostatních princových dvořanů a poradců získal obrázek budoucího politického směru. Neměl vůbec žádnou radost z nadcházejících událostí. Přešel blíže k bohatě zdobenému křeslu v němž seděl nastávající císař Jorius II. Zvolil pouze lehkou úklonu, když předstoupil. Jak sám dobře věděl, nepotěší ho tím. Což ani neměl v úmyslu.
    "Tady jste pane vyslanče," započal neutrálně zkoumajíc nehybný výraz ve tváři vyslance. Nikdy nedokázal proniknout skrz povrch. Ani dnes tomu nebylo jinak.
    "Chtěl jste se mnou hovořit?" opáčil s chladnou zdvořilostí.
    "Ano. Chtěl jsem probrat… budoucí politickou situaci," začal opatrně dialog.
    "Jednoduše řečeno, chcete vědět, zda-li souhlasím s Vašimi plány do budoucna. Odpověď zní ne!" chvilku hledal další slova. "Přesněji řečeno ne v plánovaném rozmezí. Máte příliš velké plány, v příliš krátkých časových intervalech. Řada z nich, mě navíc velice znepokojuje. Což mě samozřejmě vede k určitému postoji."
    "Škoda, že nesouhlasíte. Já nehodlám dále snášet, jak Císařství zůstává ve stínu Nové kolonie a ostatních! Nesouhlasím z vaší umírněnou politikou, během vlády mého otce. Chci, aby Císařství znovu dosáhlo vrcholu a stálo v čele, jako nejmocnější říše. A to zde nemluvím o pouze vojenské stránce věci. Ale ekonomické, společenské…." Na okamžik hledal další slova. "Zkrátka chci vydobýt právoplatné místo kam Císařství patří!"
    "Takový proces je velice zdlouhavou záležitostí," namítl celkem zbytečně     "Myslím, že vás výsledky mohou překvapit. Nadešel čas přejít z té ustrašené politiky ve stínu Nové kolonie!" reagoval agresivně proti mírné námitce.
    "Politiky, která nám přinesla mír po 70 let," podotkl znovu bez viditelného účinku.
    "Jen proto, že jsme hráli, jak oni pískali!" přišla okamžitě prudká odpověď.
    "Celá řada věcí, ať už technologického, či ekonomického rázu přicházela z Nové kolonie. Jen díky tomu, že se s námi podělili o výsledky svých výzkumů, jak bylo dohodnuto v mírové smlouvě, kterou ostatně vždy dodrželi. Zkrátka a dobře, oni mají potenciál být technologicky na výši," opět mírným hlasem přednesl zjevný fakt.
    "S tím teď bude konec!" zvýšil poprvé princ hlas.
    "Pokud přebouráte zavedené obchodní linky a ekonomiku rovnoměrně rozloženého trhu, bude to jenom v neprospěch Císařství. Dalo dost práce dohodnout obchodní podmínky, tak aby vyhovovaly opravdu všem," odporoval princi, stále tím umírněným tónem.
    "S tím už si poradíme!" mávnul rukou v samozřejmém gestu.
    "Nesmíte věřit všemu, co vám vaši rádoby poradci předkládají. Situace v Císařství zdaleka není tak dobrá, jak se vám snaží říci. Celkové výsledky maximálně nadsazují," zavrtěl nesouhlasně hlavou. Zkoušel něco o čem předem věděl, že je marné.
    "Myslíte si, že pouze vy znáte skutečný stav? Tohle jsou reálné výsledky celého týmu expertů! Proč pouze vy máte skutečné hodnoty a nikdo jiný?" přešel do stále více útočnějšího tónu.
    "Protože už tady pár století dělám velvyslance. Mám v tomto oboru mnohem více zkušeností než nějaký amatérský tým expertů. Navíc celou zprávu po nich upravuje ještě někdo další, tak aby vyhovovala jeho cílům," učinil nejasnou narážku a sledoval princovu reakci.
    "Tohle nikam nevede." Předstíraný útočný tón zmizel, nahrazen klidným nevzrušeným tónem. Rozhovor dospěl k očekávanému bodu. "Zkrátka nechcete přijmout změny v politickém i ekonomickém světě. Žijete kdesi v minulosti. V časech, které už nikdo nepamatuje. Ale měl by jste konečně procitnout a pohlédnout více novátorsky na současný svět. Svět už není takový, jaký býval před staletími!" pohlédl velvyslanci upřeně do tváře. Opět nenarazil na nic, pouze neprostupnou masku. Nic víc také snědý vyslanec nedovolil spatřit.
    "Výřečnost Vám rozhodně nechybí můj princi, ale chci říci, že jdete na všechno příliš rychle. Máte v plánu provést rozsáhlou změnu fungující a prosperující ekonomiky v něco novátorského, co podle mě nebude fungovat. Pouze tím ztratíte tvář v očích veřejnosti. A to zde nehovoříme o tajných projektech." Nešlo nepostřehnout nepatrné zamračení při oslovení princi. Už od okamžiku, kdy jeho otec oznámil své odstoupení se nechal oslovovat jako císař.
    "Chci dosáhnout něčeho víc než dosáhl můj otec, za své požehnané vlády," odtušil nehorázně sebejistě.
    "Vládu Vašeho otce rozhodně veřejnost soudí jako požehnanou. Konec konců ukončil válku s Novou kolonií, ale při bližším pohledu zjistíte, že to zdaleka není pravda," povzdechl si a současně lehce zavrtěl hlavou.
    "Co tím chcete naznačit!" zpozorněl při téhle nečekané poznámce. Rozhodně nečekal, že velvyslanec bude kritizovat i jeho otce.
    "Váš otec získal vysokou popularitu veřejnosti. Samotnou ekonomiku však rozjel naplno až v posledních 30ti letech. V počátečních stádiích pouze zoufale hledal správný směr. Než ho našel, přešlo nějakých 40 let. A vy chcete během krátkého času, veškeré dílo od základů přebourat. Nic horšího, co můžete udělat s jeho životním dílem mě nenapadá," dodal na závěr stále týmž klidným tónem.
    "S novou vládou musí přijít i nové myšlenky, jinak zůstane ve stínu předešlé vlády!" namítnul rezolutně.
    "Je evidentně zbytečná snaha rozmluvit Vám něco, k čemu jste plně rozhodnut. Stejně tak neméně evidentní, jelikož můj postoj zcela ignorujete, je fakt, že mé služby už nebudete potřebovat," konstatoval lhostejně bez nejmenšího zájmu. Měl co dělat, aby udržel nevzrušený tón.
    "Jelikož nejdete s dobou a ani neprojevujete snahu jít s dobou Vaši službu na Císařském dvoře po mé korunovaci zruším," potvrdil slova samolibým úsměvem.
    "Je ještě něco o čem se mnou chcete hovořit?" otázal se.
    "Ne. Máte mé svolení odejít," pronesl majestátně.

5. kapitola - První kontakt

Hlídkové stanoviště jedna. Místo určení neznámé.
    Barius seděl znuděně na hlídkovém stanovišti. V stanovených intervalech měl monitorovat šestimetrový kruh brány. Pravou ruku v dlaze. Dílo doktora Johansona. Profesor Gosudarov ho načapal zrovna při své obvyklé denní obchůzce v nemocnici. Zařídil pro něj tuhle velice bolestivou lekci, když mu doktor Johanson ruku znehybňoval a ukládal do dlahy. Poté ho speciálně přeřadil k dvouhodinové hlídce. Dvakrát denně po dvou hodinách, měl trávit nudnou, nezáživnou prací. Zapisoval do deníku ve stanovený čas, aniž by triedrem zkontroloval okolí. Celý svět se proti němu spiknul. Kvůli nešťastné zlomenině po pádu ze stromu, tohle. To nebylo fér. Na prstech ruky vypočítával celou řadu nespravedlností, které proti němu dospělí napáchali. Pohled mu sklouzl na modrý záblesk v dáli. Vyšel přímo z brány. Chvilku trvalo, než si uvědomil o co jde. Znuděný pohled vystřídalo zděšení. Okamžitě přiskočil k triedru. Spatřil bránu, jak září modrou barvou. Vnitřek brány, jako by tvořilo jezírko modré barvy, až na to, že brána stála horizontálně, nikoliv vertikálně položená. Chvilku fascinovaně zíral na tento neobvyklý jev. Až najednou něco projelo skrz. Malý pásový transportér. Okamžitě odtrhl pohled. Začal hledat vysílačku. Nedokázal si vybavit, kde momentálně leží. V záchvatu paniky už chtěl skákat dolů, když tu si jí konečně všimnul.
    "Stanoviště jedna alfa centrále! Slyšíte mě!" zakřičel do vysílačky. Krátké zapraskání statické elektřiny následované chvilkou ticha. Už chtěl výzvu opakovat, když dostal odpověď.
    "Alfa slyší, co se děje?" odpověděl mu hlas k jeho úlevě klidný, nevzrušený hlas doktorky Jolinaris.
    "Kontakt zvenčí! Brána je aktivována! Něco právě prošlo skrz!" hlas mu přeskakoval zděšením.
    "Rozumím. Jdu za tebou Spusťte ochranou clonu!" řekla už k někomu v centrále, koho on nemohl vidět.
    Netrvalo ani pět minut, když ucítil jak někdo rychle vyšplhal nahoru. Byl to osobně profesor Gosudarov. Netvářil se zrovna přátelsky. Vlastně vypadal dosti rozmrzele. Zrovna byl vyrušen od něčeho důležitého, takže mladíka zpražil ostrým pohledem.
    "Ukaž co si našel!" řekl stroze. Přešel k triedru. Chvilku upřeně sledoval bránu. Pak znepokojeně vzhlédl. Výraz rozmrzelosti zmizel, stejně jako jeho hněv na Bariuse. "Dobrá práce," poplácal mu po rameni. Zvedl ruku s vysílačkou k ústům. "Hlavní alfa centrále! Vyhlásit žlutý poplach!" Už během posledních slov lezl po žebříku dolů. "Zůstaň tady a hlas sebemenší změny!" dořekl už v polovině cesty dolů.
    Zamířil rychle do zbrojnice. Tady už několik lidí postávalo. Hlavní zbrojíř též střelhbitě dorazil. Tázavě pohlédl na Gosudarova.
    "Je tam sonda. Po ní přijdou ti, kdo ji vyslali," nastínil stručně situaci všem přítomným.
    "Za jak dlouho?" vzhlédl Magnuson od odemčeného poklopu s pochmurným výrazem ve tváři.
    "Očekávám, že do hodiny budou tady," odpověděl po chvilce uvažování.
    "Co uděláme Goši?" pohlédl na zvoleného vůdce a čekal příkazy.
    "Chci dva dobrovolníky. Zajdeme k předsunutému stanovišti alfa. Tam počkáme!" rozhodl a hned z několika dobrovolníků dva vybral.
    "Jaké zbraně?" vzhlédl opět na Gosudarova.
    "Paralyzační pušky, skenery, triedry a pro všechny případy mi dej něco ostrého," mluvil a současně už přebíral paralyzační pušky. Dvě z nich předal oběma společníkům i s dalším vybavením.
    "Rozumím." Magnus nehnul ani brvou když vyndával pulsní pistoli.
    "Zatím stáhněte všechny lidi do osady. Posilte hlídky na všech stanovištích. Připravte zbraně pro případ ohrožení, ale nechci tu žádnou paniku!" přikazoval s rozhodností a zkušeností rozeného velitele, kterým se díky mnohaletým zkušenostem stal. Bez dalších slov zapnul opasek s pistolí v pouzdře.
    "Spolehni se Goši. Zařídím to!" přikývnul mu rázně Magnuson.
    "Dobrá a my jdeme!" pokynul svým společníkům ať ho následují.
Nasadil na svůj věk opravdu rychlé tempo. Oba výrazně mladší inženýři, měli co dělat, aby s ním udrželi krok. Procházeli sice vyšlapanou stezkou, zato dosti zarostlou nejrůznějším, nejčastěji pichlavým křovím. K předsunutému stanovišti dorazili pořádně zadýchaní. Zhruba 2 kilometry od nich spatřili bránu. Okamžitě zaujali sledovací pozici s triedry na očích. Právě včas. Symboly na bráně právě začaly nabíhat.
    "Alfa jedna předsunuté hlídce. Goši, začíná aktivační proces brány," ozval se z vysílačky hlas Gosudarovy ženy Jolinaris.
    "Ano jsme na místě. Vidíme to," potvrdil příjem. V duchu se zachvěl při vzpomínce na přepadení před dvěma roky. Málem ji tehdy ztratil. Tentokrát nepřipustím nic takového, slíbil sám sobě.
    Symboly na bráně naskakovaly jeden po druhém. V okamžiku kdy sedmý symbol zapadl, modrý gejzír vytryskl z brány a po chvilce se do ní stáhnul zpátky. Na bráně zůstal jako by tekutý povrch malého jezírka, zářícího oslnivým jasem. Po několika minutách bránou projel další transportér. Těsně po něm první, druhý, celkem čtyři lidé v zelených, jednoznačně vojenských uniformách. Černé pásy s kapsami přes. Zbraně připravené. Na první pohled nebylo pochyb.
    "Červený poplach. Zrušit veškerou audio-komunikaci. Přepnout na kódovaný terminálový režim!" Vytáhl kapesní terminál z batohu. Ostatní dva vytáhli menší verze terminálu schovaných za opasky. Větší terminál okamžitě vychrlil první zprávy. Zatím nevyhlásil nouzový stav. Předal svůj počítač napravo. Sám začal analyzovat příchozí čtveřici.
    První muž, vysoký hnědooký, s kratšími místy šedivými vlasy, působil jednoznačně vůdčím dojmem. Podle opatrných pohybů s rukou na zbrani, muselo jít o profesionálního vojáka. Druhý muž vedle něj právě cosi říkal. Mnohem mladší podle vzhledu. Zkoumal pohledem okolí. Něco na něm nebylo v pořádku. Byl vyšší postavy hnědé vlasy, modré oči. Zbraň měl pověšenou spíš přes rameno. Pravá ruka zůstávala v blízkosti opasku s pistolí. Z toho usuzoval na nějakého vojenského specialistu. Zaměřil třetího muže. Na okamžik se zarazil. Tohle určitě nebyl voják. Měl pouze pistoli v pouzdře za opaskem. Středně vysoký modré oči a s brýlemi na nose, působil spíše intelektuálně. Nejspíš vědec, možná archeolog. Několikrát během krátké chvíle kýchnul a roztržitě hledal po kapsách kapesník. Čtvrtý člen právě prozkoumával cosi u ovládacího panelu. První rozdíl zaznamenal i přes nasazenou čapku už v barvě vlasů. Mnohem světlejší než u ostatních. Pak konečně mohl spatřit i profil. Středně vysoká postava modré oči, rysy mnohem mírnější. Chvilku mu trvalo než si spojil fakta. Ano čtvrtým členem týmu byla skutečně žena. Zbraň držela s jistotou a rozhodně věděla, jak s ní zacházet. Cosi právě sdělovala veliteli. Z výrazu tváře posoudil reakci, jako mírné znepokojení. Zřejmě mu tedy sdělila, že ovládání k bráně nefunguje. Což by ale měli vědět. Pokud jsou ovšem členy té samé skupiny, jako před dvěma lety. Pokud nejsou…Ne, nehodlal ponechat věci náhodě.
    "Kontakt zaznamenán. Tři muži a jedna žena," vyťukal do terminálu. Vysloužil si tak udivené pohledy svých kolegů.
    "Jseš si tím jistý Goši?" Přikývnutí ho přimělo akceptovat fakt.
    "První analýza: průzkumný tým. Dva vojáci, jeden specialista plus vědec bez blíže ne-určeného zaměření," odeslal další zprávu.
    Triedrem projížděl dále prostor brány. Zaměřil pozornost na nákladní transportér. Neviděl co skrývají pod plachtou. Zaznamenal konec debaty. Velitel s mužíkem v brýlích vyrazil směrem k nim. To byla trochu rána do rozpočtu. Každopádně s tím musel počítat. Pokynul svým druhům, aby zaujali pozice v nedalekém údolíčku. V okamžiku, kdy vejdou do malé úžlabiny dostanou je.
    "Začněte rušit jejich vysílačky," vyťukal pokyn ostatním. Rušičky všichni tři aktivovali a očekávali výsledek. Gosudarov zaznamenal jako první úspěch, když dva muži vzdálení asi 500 metrů nedokázali, podle výrazů navázat spojení. Teď ještě 200 metrů a konečně je budou mít tam, kde chtějí. Nebylo jiné cesty, bez výraznější ob-kliky silně zarostlým lesem. Jako vůdce zaujal čelní pozici, ostatní dva zaujali svá místa na křídlech. Během několika minut dorazili jejich oběti do připravené pasti. Gosudarov povystoupil z úkrytu, v pravý okamžik. Načasování bylo perfektní. Oba dva se zarazili. Držel v ruce mohutný Paralyzátor nastavený na maximální rozptyl. Přes svou velikost byla zbraň velice lehká a snadno ovladatelná. Jediným výstřelem by zneškodnil oba dva. Pokud ne boční salva zleva čí zprava ano.
    "Co tu chcete!" promluvil jazykem jímž mluvili předchozí lidé. Nezmýlil se. Rozuměli mu dobře. Pohlédli na sebe. Pak promluvil muž z brýlemi na nose.
    "Já jsem Daniel Jackson. Tohle je plukovník Jack O'Neill. Jsme ….." začal s představováním, ale dál ho Gosudarov nepustil.
    "Otázka zněla, co zde chcete!" opakoval s předstíranou netrpělivostí.     "Jsme výzkumníci, hledáme nové světy a zkoumáme je. Zkoušíme navazovat kontakty s novými rasami a civilizacemi," vysvětloval klidně gestikulujíc rukama. Gosudarov potlačil zamračení. Vynález doktora Johansona vyzkoušeli už několikrát. Kontrolka svítila zeleně. Ten muž mluvil pravdu, nebo si alespoň myslel, že mluví pravdu.
    "Proč jste tu zase?" zaútočil konkrétnější otázkou. Pečlivě sledoval nechápavé pohledy, jež na sebe oba vrhli.
    Nakonec promluvil O'Neill: "Zase?"
    "Odkud asi myslíte, že známe váš jazyk!" pronesl s jasnou hrozbou v hlase.
    "No, to bych také rád věděl," poznamenal sardonicky.
Kontrolka stále svítila zeleně. Tihle muži nevěděli o čem mluví. Což podporovalo, teorii, že patří k jiné skupině, která nemá s tou předchozí nic společného. Chvíli uvažoval. Z uvažování ho vyrušila vibrování jeho komunikátoru. Opřel zbraň o pokrčenou nohu. Zapnul terminál. Přijal zprávu červené priority.
    "Satelitní stanice zaznamenala loď blížící k planetě. Podle prvních pozorování vypadá jako veliká pyramida. Dost veliká pyramida. Podle odhadů dorazí zhruba za 20 minut. Doporučuji stáhnout všechno do ochranné zóny!"
    Zpráva mu vyrazila dech. Něco takového nečekal. Znepokojení na něm muselo být jasně vidět. Brýlatý chlapík, který se představil jako Daniel Jackson si toho všimnul.
    "Něco je v nepořádku?" řekl a podle výrazu tváře projevil upřímný zájem.
    "Bohužel ano. Máme tu nevítanou návštěvu." Prstem ukázal nahoru.
    "Víte kdo to je?"
    "Ne, nikdy jsme žádnou loď nespatřili od té doby co jsme tu," zavrtěl na otázku hlavou.
    "A ani jste nedokázali projít zpátky bránou," konstatoval O'Neill.
    "Ne. Ke zprovoznění brány nemáme dosti silný zdroj energie. Navíc…" nechal větu nedokončenou. Myšlenky mu vířili v hlavě jedna po druhé.
    "Ta loď nemá žádnou nám známou konfiguraci. Možná, že vy víte více," vynesl otázku pozorně sledujíc oba muže.
    "Jak vypadá?" chytil se okamžitě Jackson.
    "Podle prvního popisu jako veliká pyramida."
    "Goa'uldi!" vypadlo z obou současně.
    "Asi nejsou přátelé že?" položil znepokojeně otázku, stále pozorujíc výrazy obou mužů. Spatřil v nich zřetelné znepokojení.
    "To teda ne!" odpověděl rezolutně O'Neill.
    "A co chtějí?" vyzvídal dále.
    "Nové technologie, zdroje surovin nebo také další hostitele, možná i otroky," dostal odpověď.
    "Suroviny," zauvažoval. "Ta ruda, ze které je postavena brána."
    "Naqadah," doplnil zase Jackson.
    "Chcete říct, že tady je ložisko?" přidal se k němu O'Neill.
    "K ničemu jim nebude. Je téměř vyčerpané. Zřejmě ti, kdo tu byli před tím. Možná stavitelé."
    "Našli jste stopy po stavitelích!" s neskrývaným zájmem přerušil Jackson jeho poslední větu.
    "Nic co by stálo za řeč. Tady ale nemůžete zůstat! Musíme zmizet než přiletí!" změnil okamžitě směr konverzace.
    "Souhlas. Pokud přestanete rušit naše vysílačky, můžeme to říci ostatním." Na což Gosudarov přikývl. Aktivoval audio kanál. Pokynul ostatním ať vystoupí. Pravou rukou poklepal na rukavici nasazenou v levé ruce. Zdráhavě přikývli.
    "Tady hlavní alfa připravte spustit ochranný štít," promluvil těsně poté do svého komunikátoru.
    "Alfa jedna rozumí," potvrdila mu Jolly z centrály.
    "Magnusi, funguje ten tvůj malý zázrak?" promluvil znovu do komunikátoru. Tentokrát směřoval otázku směrem k hlavnímu inženýru, technikovi a zbrojíři v jedné osobě.
    "To si piš profesore, že funguje!" opáčil uraženě. Za jiných okolností by ho rozesmál, ale tahle situace byla vážná.
    "Tak ho okamžitě připrav!" nařídil.

ANT 21D, loděnice základny 73.
    Hix hledal. Už celé dny pátral. Všude viděl pouze neproniknutelnou tmu. Brána stále nehodlala vydat své tajemství. Neurotransmitér ho znovu ve stanovenou dobu přenesl zpět do reality. Čas pomalu utíkal. Tím se ale nevzrušoval. Věděl, že najde řešení a tudíž nepochyboval. Jen bude třeba zvýšit úsilí. Provedl potřebnou hygienu a nastavil svůj transmitér na dvojnásobnou dobu. Během několika okamžiků znovu upadl do hluboké meditace. Tentokrát dosáhl jistého výsledku. Spatřil oslnivě jasné světlo. Chvilku trvalo než určil místo odkud vychází. Uviděl poušť. Poušť, všude kam pohlédl. Nový obraz ukázal povodí veliké řeky a kolem ní obydlí. Jednoduché oděvy místních lidí, od slunce dobronzova opálených. V hrubých tunikách chodící po městečku. Další ukazoval celé tisíce dělníků pouze v bederních rouškách, jak přenášejí materiál k obrovité stavbě, pyramidě. Obrazy pokračovaly zvýšenou rychlostí. Nedokázal nijak přibrzdit probíhající dění. Spatřil muže v podivných kovových maskách ptáků, zakrývající celý obličej. V rukách drželi kopí, ve kterých později rozeznal energetické tyčové zbraně.
    Pokračovala řada významných událostí. Obraz muže s dokonalými rysy, před kterým všichni muži s maskami poklekávali. Usoudil, že jde o osobní strážce, vykonavatele panovníkovy vůle. Tuto tvář spatřil, ještě několikrát. Pokaždé mu byla projevována božská úcta. Obyčejní lidé spatřili tohoto muže pouze ve zdobené masce. Několikrát si také všimnul, že tomu muži žhnou oči. Obvykle jako projev nespokojenosti. Nakonec došlo k nevyhnutelnému. Historie poukázala na fakt, že otrokářská společnost nevydrží příliš dlouho. Absolutní vláda jednoho monarchy netrvá delší čas. Vypuklo povstání. Lidé se vzbouřili. Strážců nebylo zdaleka tolik, aby je mohli zastavit. Brána, právě bránu rychle strhli. Započal soumrak. Brána skončila zakopaná hluboko v písku. Znovu neproniknutelná tma.
    Dlouho trvalo než opět vysvitlo světlo. Lidé bránu znovu nalezli po mnoha staletích. Nebylo pochyb. Spatřil vykopávky starého města. Tentokrát uviděl nadšeně pobíhajícího chlapíka, v obyčejném světlém oděvu s červeným turbanem na hlavě, jak ukazuje bránu staršímu muži také ve světlém, ale mnohem kvalitnějším obleku s kloboukem. I přes opálenou pleť bylo jasné, že nepochází odsud. Vedle něj stála malá, asi sedmiletá holčička v šatech s třapatým kloboučkem na hlavě. Muž v červeném turbanu právě ukazoval na místo posledních vykopávek. Prstem zamířil k obzoru. Užaslým pohledem sledovali, jak spousta mužů zvedá bránu. Na chvilku opět ztratil kontakt. Když dokázal opět poodhalit neproniknutelnou tmu spatřil něco jiného. Mladý muž z brýlemi stojící za katedrou živě přednášel. Neslyšel co říká. Soustředil ještě více síly až konečně uslyšel první slova.
    "Doktore Jacksone, kdo myslíte, že postavil pyramidy?" Následovala chvilka ticha, kdy přednášející zůstal jakoby zaražen. Obecenstvo ho s určitým pobavením sledovalo. Ne však všichni. Starší žena v černém obleku, stojící v pozadí, v sobě měla zvědavost.
    "Nevím kdo je postavil, myslel jsem že.." začal mluvit, ale byl z publika hrubě přerušen.
    "Muži s Atlantidy, nebo Marťané?" nadhodil starší vousatý muž. Svou poznámkou vyvolal všeobecné veselí v sále.
    "Nejde o to, kdo je postavil, ale kdy je postavil! Je vědecky dokázáno, že i Sfinga je mnohem starší!" Lidé opouštěli sál. On stále zoufale vysvětloval svoji teorii ke stále prázdnějšímu sálu. Nikdo ho už dál neposlouchal.
    Další důležitý okamžik nastal venku před budovou. Mladý vědec vycházel ven s dvěma zavazadly. Pršelo a on neměl ani deštník. Nasadil si tedy provizorní kapucu. Před chodníkem stál vůz. Muž v uniformě okamžitě roztáhl deštník. Chvilku k němu hovořil. Vyzval ho, aby nastoupil do vozu. Tam na něj již čekala starší žena v černých šatech. Snažil se zachytit obsah jejich rozhovoru.
    "O co tu jde!" chtěl vědět Jackon.
    "O práci! Překlad Egyptských hieroglifů. Máte zájem?" přednesla mu nabídku.
    "Já… už musím jít," odpověděl po krátkém zaváhání.
    "A kam? Z bytu Vás vyhodili a stipendium došlo," pronesla se slabým nádechem pobavení. "Vše co máte jsou jen tahle dvě zavazadla." Krátký okamžik si ho měřila až dodala naléhavě: "Dokažte, že jsou Vaše teorie pravdivé! Máte šanci!" s tím mu podala obálku.
    "Co je to?"
    "Cestovní plány."
    Muž v uniformě, jež čekal venku otevřel dveře. Vyzval ho k odchodu. Sám nasedl do auta. Nechal tam překvapeného vědce stát v dešti. Chvíli na to ho spatřil, jak v doprovodu uhlazeného důstojníka vstupuje do podzemního objektu, kdesi v pouštní oblasti. Důstojník stiskl tlačítko patra 28. Poté co vystoupili z výtahu zdravili ho dva vědci. Žena a muž středních let. Nezachytil jejich jména, když se mu představovali. Také potkal ono starší ženu, které kolegové říkali Kateřina. Vděčně si s ní potřásl rukou. Zavedli ho k velikému náhrobku. Na tabuli před ní byly opsané a přeložené hieroglify z náhrobku. Zavrtěl hlavou. Celý překlad byl špatně. Postupně i přes protesty přeškrtal celý text a přeložil ho:
    "Milion světelných let daleko je Ra bůh slunce. Uzavřen a pohřben navěky." Škrtnul poslední řádek. "To nejsou dveře do nebe. Je to…. Hvězdná brána!" Obrátil pohled zpět k ostatním. "Proč se armáda zajímá o 5 tisíc let staré Egyptské destičky?" vzhlédl tázavě k trojici vědců.
    "V mé zprávě stojí 10 tisíc let staré!" ozval se rázným hlasem přicházející důstojník Podle řady vyznamenání na uniformě usuzoval vyšší důstojník.
    "My se známe?" obrátila k němu pozornost Kateřina.
    "Jsem plukovník Jack O'Neill! Z týmu generála Westa. Od této chvíle přebírám velení!" řekl stroze. Podepsal protokol, který mu poddůstojník předložil, pozorně sledujíc ostatní.
    "To že je 10 tisíc let staré? Vždyť Egyptská kultura existuje…." nevycházel Jackson z údivu.
     "To víme! Ale radioaktivní a zvukové testy jsou nezvratné!" dostal od doktorky odpověď.
    "Byla pod tím hrobka?" položil zvědavou otázku.
    "Ne to ne! Ale našli jsme pod tím něco mnohem zajímavějšího!" vydechla a chtěla k danému tématu říct více.
    "Promiňte, ale tato informace je přísně tajná!" přerušil další diskusi O'Neill. Obrátil pozornost k podřízenému. "Od tohoto okamžiku se bez mého svolení nedostane nic mimo vojenský prostor!" Ten jen přikývnul a plukovník stejně rázně odešel.
V dalším momentu spatřil Jacksona, jak sedí za stolem v potemnělé místnosti před náhrobkem a zoufale zkouší překlad.
    "Žádná podobnost s klínovým písmem ani dalšími před-dynastickými hieroglify. Využil jsem všechny materiály při porovnání znaků v kartuši se všemi známými druhy písma toho období. Za tohle mi nikdy nezaplatí," ukončil svůj záznam na pásku. Sáhnul po konvici. Byla prázdná. Zamířil do vedlejší místnosti, aby si nalil vodu. Pohled mu stanul na vojákových novinách. Bylo na něm nějaké souhvězdí. Opatrně přišel blíže, sebral mu zadní stranu novin a rychle zamířil zpět. Několik vteřin poté nahlédl okénkem dovnitř: "Můžu si to půjčit?" Na odpověď nečekal. Ihned zamířil ke svému stolu. Vytáhl fixu a začal spojovat body na miniaturní mapce v novinách. Poté vyběhl po schůdcích nahoru k náhrobku a spokojeně vydechl: "Orion…." Symbol odpovídal přesně tomu, který právě načrtl. V dalším okamžiku už události poskočily dopředu. V konferenční místnosti seděla celá řada vysokých důstojníků. Jednoho s knírkem pod nosem identifikoval jako generála. Sledovali nervózního Jacksona, jak vytahuje nějaké nákresy.
    "Takže Vy si myslíte, že jste za 14 dní vyřešil to, na čem jsme pracovali 2 roky!" promluvil nedůvěřivým tónem generál.
    "Dva roky?" vzhlédl s údivem.
    "Na tom nesejde," mávl nad tím rukama a čekal, co z něj vypadne.
    "Vnější stopa obsahuje klasické hieroglify. Vnitřní stopa tvoří uprostřed kartuši. Ty znaky o nichž jste si mysleli, že se mají přeložit. Ve skutečnosti…." vytáhl hvězdnou mapu a rozložil ji po celém stole, "jsou to hvězdné… hvězdné konstelace. Tyto konstelace byly zvláštně uspořádány, aby vytvořili jakou si mapu nebo adresu. K vyznačení pozice je použito sedm bodů. A k určení přesné polohy uvnitř trojrozměrného prostoru, potřebujeme bodů šest, abychom …mohli přesně měřit polohu!" mluvil a zároveň kreslil černou fixou na tabuli.
    "Říkal jste sedm bodů!" ohradil se generál.
    "Ano, ne! Šest pro místo určení. Ale k určení směru potřebujeme…. výchozí bod," vysvětloval dál a současně svou teorii názorně kreslil na tabuli.
    "Ale na kartuši je jen šest symbolů!" padla ihned námitka.
    "Ten sedmý není uvnitř kartuše. Je pod ní!" Na tuhle námitku byl dobře připraven a patřičně zareagoval.
    "Dokázal to…" vydechla Kateřina.
    "Ne! Ten symbol nikde na zařízení není!"
    "Na jakém zařízení?" zarazil se a pohledem bloumal po ostatních.O'Neill s cigaretou v ruce, dal generálovi mlčky najevo souhlas.
    "Ukažte mu to!" přikázal nakonec.
    Někdo, nevšimnul si kdo, stisknul ovladač. Stěna se všemi nákresy vyjela nahoru a odhalila neprůstřelné sklo. Za ním už bylo možné spatřit Bránu. Hix pozorně sledoval události neméně zaujat, jako mladý vědec. Poprvé mohl zaznamenat, co v nákresech chybělo. Sedm zámků umístěných na bráně.
    "Co je to….." vydechl překvapeně Jackson.
    "Vaše Hvězdná brána Jacksone," řekla mu s úsměvem Kateřina. "Pojďte," vyzvala ho, ať jí následuje do řídícího centra.
    Hix zůstal v konferenční místnosti. Nemohl odtrhnout oči od velkého kruhu. Něco uvnitř mu říkalo, že je na správné cestě. Chytil znovu kontakt s dějem. Řídící centrum se začalo nebezpečně chvět.
    "Chevron šest na místě!" křičel někdo z obsluhy, ve snaze překřičet hluk v místnosti.
    "Takhle daleko jsme se ještě nikdy nedostali!" říkala právě Kateřina Jacksonovi.
    "Chevron sedm na místě!" Poslední zámek zapadl. Temnou rudou barvou svítily už všechny zámky. Místností otřásaly dosti silné vibrace, takže všechno co bylo na stole nepřipevněné museli všichni přítomní držet. Ale stálo to za to. Počítače chrlily údaje na celé sérii monitorů. Co přišlo vyrazilo dech všem přítomným. Mohutný gejzír energie vytryskl z brány. Po chvilce se stáhnul dovnitř. Brána tak vypadala jako zářivé jezírko.
Události znovu poskočili. Tentokrát spatřil skupinu vojáků stojících v pozoru. Před nimi stál velitel ve kterém poznal plukovníka O'Neilla.
    "Pokud chce někdo něco říct, tak teď je ta pravá chvíle!" pronesl ke svým mužům. Odpovědí mu byla kýchnutí. Pohledy všech zamířily k pravému kraji řady, kde už Jackson tahal z kapsy kapesník. Jeden po druhém pak procházeli bránou společně s malým transportérem. Víc už vidět nepotřeboval. Ukončil předčasně spojení a vrátil svou mysl znovu do reality.

6. kapitola - Ztracení

Hvězdný čas 2220.9,14. Kdesi v hlubokém vesmíru.
    Kapitán Johnatan Tolkin stále nevěřícně hleděl do místa, kde Tasha ještě před několika hodinami stála. Nečekaná magnetická bouře, vtáhla jejich loď dovnitř této neznámé anomálie. Objevila se tak nenadále, že nemohli vůbec reagovat. Jen díky posílené strukturální integritě, je ty nečekané tlaky nerozdrtily. Poté co situace začínala být stabilní, udeřil do lodi výboj energie. Přímo do místa, kde stála. Otevřel nějaký průchod do něhož byla vtažena. Stále hledali, kam přesně ji mohl onen vír stáhnout. Samozřejmě nenašli nic. Vlastně kdesi v hloubi duše nečekal, že něco najdou. Navíc loď začínala ztrácet energii. Čas utíkal. Nemohl odkládat rozhodnutí déle než bylo nezbytné. Osádka můstku i výkonný důstojník k němu vrhali postraní pohledy. Zatím neříkali nic. Napětí na můstku i celé lodi stoupalo kvůli beznadějnému hledání. Povzdechl si. Zamyšleně vstal od vědecké stanice. Pohlédl zpříma do očí komandéru Ostlinové. Kývnul hlavou.
    Pochopila okamžitě. V očích měla stejnou bolest jako on. Jako většina posádky, která právě přišla o velitele. V tomto případě velitele celé expedice. Navíc oblíbeného a uznávaného velitele. Pro něj i něco více. Přes interkom vydala nezbytné pokyny do strojovny. Tolkin zatím odešel do pracovny na můstku, kde klesl do křesla. Pohledem zamířil před stůl. Kolikrát sám stál na tomto místě a ona seděla zde nemohl spočítat. Od oné události před 11ti lety, kdy odhalil konečně své skrývané pocity, došlo k mnoha změnám. Netušil, že i ona to vidí stejně. Jako by k tomu došlo včera, kdy se zapletli do složitého konfliktu mezi Iriany a Niridiany. Iriané, jejichž planeta uvězněná v dimenzionální kapse, bytostmi jež přitahovala jejich mimořádná mentální energie. Nemohli ven. Čas od času sice docházelo ke krátkému otevření jejich vězení, což postačovalo sotva na krátký loupeživý výpad. Své sousedy tím pouze velice popudili. S pomocí Nové kolonie dokázali Niridiané zastavit největší nápor. Zoufalý nápor připomněl si. Když pak spatřil na vlastní oči zoufalství přeživších útočníků pocítil zaváhání, možná spíš soucit. Naštěstí tento pocit dokázal jejich prostřednictvím vzbudit i v Niridianech.
    Než mohla započít nějaká diplomatická jednání objevil se Mikel. Tvářil se dosti pochmurně a varoval Tashu od vstupu do Irianského prostoru. Měl jasnou představu k čemu tam musí zákonitě dojít. Rozhodně věděl, proč tam Tasha nemá chodit, jen nechtěl říct nic bližšího. Nebo spíš nemohl, což vypadlo mnohem logičtěji. Tím pouze přilil do ohně a nedosáhl ničeho. Jelikož odmítal vysvětlit jistou část celé záležitosti, neposlouchala ho. Diplomatická mise slavila velký úspěch. Iriané vylíčili svůj příběh. Byli obětí někoho velice mocného. Mikel dobře věděl, kdo za tím vším stojí či stál. Zůstával celou dobu jednání, kdesi na pozadí. Zasáhl až v okamžiku, kdy bytosti unesly Tashu a hodlaly vysát její mentální energii. Předal mu do tenkrát do náručí její bezvládné tělo. Poslal ho zpátky na loď. Sám zůstal. Zpočátku nechápal podstatu takového jednání. Mohl v klidu odejít s ním. Místo toho s hrozivým odhodláním zůstal a nechal se tím pohltit. Krátce poté co transportní paprsek vytáhl jeho i Tashu na loď přišel oslepující záblesk, jako výbuch malého slunce. Nárazová vlna lodí pořádně otřásla. Dimenzionální kapsa byla pryč. Výbuch zřejmě narušil její integritu díky čemuž se rozpadla. S ní zmizeli i parazitické bytosti. Také Mikel, jak musel smutně konstatovat. Udělal něco co úplně nechápal. Zato Mikel věděl až příliš dobře, proč tohle musel udělat. Své tajemství odnesl sebou pryč.
    Oslavy tenkrát nebraly konce. Iriané jim, slzy v očích děkovali za záchranu. A také o nich všude hovořili společně s Niridiany. Něco důležitého se v ten den změnilo. Ono prokletí, temný stín minulosti začínal postupně blednout. Stále více jednotlivých ras a civilizací začalo na Novou kolonii hledět méně nepřátelsky. Řada z nich přistoupila opatrně ke spolupráci a řada nepřátel změnila svůj postoj na neutralitu. Každopádně před 10ti lety začal dlouho očekávaný zvrat. Alespoň navenek. Ti hlavní odpůrci se jenom více semknuli a jejich odpor, byť skrytý, zůstával nadále.
Mikel byl nepochybně mrtvý, obětoval svůj život právě kvůli tomu. Nemá mu tedy, kdo poradit v těchto otázkách, týkající se paralelních dimenzí a imaginárních světů. Pravda varoval Tashu, že k tomu jednou může dojít. Ona ho ovšem moc neposlouchala. Jako vždy neviděla, nebo nechtěla vidět, moudrost jeho slov. Jediné co viděla, byla nějaká nepochopitelná záminka ve všem co říkal. Nechtěla přijmout neúplné skutečnosti, onen Mikelův slogan: "říkám pouze to co mohu říci, ne všechno co vím." Teď zmizela a on jí nemůže pomoci. Ponechal posádku ať dělá co umí, aniž by je znervózňoval a nahlížel jim přes rameno. Chmurné myšlenky přerušil pocit něčí přítomnosti. Rozhlížel se kolem sebe ale nic neviděl. Zaměřil důkladněji své smysly. Teprve pak zahlédl nezřetelný stín stojící přímo před ním.
    "Mikele?" promluvil zkusmo. Stín sebou lehce trhnul což zřejmě mělo být pokývání hlavou. Posléze pocítil telepatický kontakt ve své mysli. Tichý hlas k němu promlouval.
    "Po…s…tarám… se…o ….ni." Víc už hlas neřekl. Spojení bylo příliš slabé a nejasné.
    Chvíli ještě zíral do tmy. Žádný další kontakt nenadešel. Ucítil mrazení v zádech při pohledu na nejasný stín. Musel si zopakovat obvyklou větu: "strach je irelevantní". Každopádně ten pocit neustával. Rychle zamířil ke dveřím. Vešel na můstek. Posádka po něm vrhala postraní pohledy. Teprve zde dokázal ze sebe setřást pocity tísně. Aktivně začal řešit stávající situaci. Vrátil se do role kapitána, který za posledních několik hodin kamsi odešel. Usedl do kapitánského křesla. Na terminálu začal projíždět plány lodi. Dělal si poznámky do elektronického diáře. Práce ho dokázala znovu vrátit do reality. Pomohla mu zatlačit vlastní emoce kamsi do pozadí a znovu nastolit tolik potřebnou logiku, důležitou k racionálnímu uvažování. Po dvou hodinách svolal své vyšší důstojníky do konferenční místnosti ke krátké poradě.
    "Takže, jak to vypadá ve strojovně Maxi?" oslovil hlavního inženýra.
    "Hlavní zdroj je odepsaný. Jedeme na rezervu. Možná do dvou dnů dáme dohromady nějaký menší generátor, který by snad mohl udržet podporu života a základní osvětlení. Pak možná i něco dalšího pro zajištění chodu lodi. Materiálu máme víc než dost," hodnotil situaci s vážnou tváří hlavní inženýr.
    "Jenže my nemáme dva dny k tomu abychom něco takového sestrojili!" namítla Ostlinová.
    "Což nám nedává mnoho možností," nadhodil Tolkin zamyšleně. "Musíme odpojit nepotřebné systémy. Tím ušetříme potřebnou energii."
    "To nebude stačit kapitáne!" namítla znovu tentokrát mnohem výrazněji.
    "Jsou nám k něčemu senzory Maxi?" vzhlédl kapitán tázavě zpět na inženýra.
    "Ne pane. Nevidíme dál než 5 kilometrů od lodi," zavrtěl hlavou.
    "A co zbraně?"
    "Stále fungují. Zásobníky jsou nabité na…" pochopil kam kapitán směřuje a ihned si udělal poznámku do svého kapesního terminálu.
    "Tím ale budeme naprosto bezbranní!" vložila se do toho opět komandér.
    "Podle kusých údajů ze senzorů nejsme v normálním vesmíru. Kolem nás totiž není vakuum ale něco jiného, co nedokážeme přesně určit. A je to evidentně hořlavé. Jediný výboj energie z našich zbraní….," nedokončil větu a nechal své slova působit po místnosti.
    "Možná by to šlo použít jako zdroj energie," padl další návrh.
    "Soustřeďme se nejprve na zajištění základních potřeb. Jakmile dokážeme zajistit podporu života, tak můžeme přistoupit k dalším bodům!" přesměroval pozornost obou důstojníků zpět k hlavnímu dění.
    "Hmm. Pokud odpojíme Dálkové senzory, zbraně, transportéry a veškeré laboratoře, získáme dost času k vyrobení nouzového zdroje energie. Krystalů máme dost a pokud je propojíme s energetickými články vytáhneme z toho dost energie přinejmenším na několik let," pokýval hlavní inženýr hlavou. "Pokud nenahodíme ovšem hlavní jádro. Potom by to bylo mnohem veselejší."
    "Paluby 6 až 9 můžeme vyklidit a převést energii do nouzových baterií. Tu pak podle potřeby využijeme tam, kde bude třeba."
    "Výborně. A ještě něco!" zarazil oba už vstávající důstojníky. "Bude třeba také nějak povzbudit morálku posádky. Potrvá možná týden i více než dokážeme vyrobit dost energie, abychom obnovili základní systémy.
    "Posádka Vám věří kapitáne. Vzhlížejí k vám, stejně jako k Tashe," nechala se slyšet Ostlinová.
    "To je pravda kapitáne. Zkrátka máte ty správné předpoklady, být tím nejlepším velitelem. A všichni tomu věří. Alespoň všichni lidé z mého úseku," dodal trochu opatrně ohlížejíc se na prvního důstojníka. Přikývla na souhlas, ačkoliv nic dalšího nepřidala.
    Tolkin spokojeně ukončil poradu a zamířil zpět na můstek, tentokrát mnohem lépe naladěn. Morálka posádky podle hodnocení dvou nejvyšších důstojníků, zůstávala na přijatelné hranici. Najednou začínala situace vypadat mnohem optimističtěji.

    Tasha pomalu přicházela k sobě. Netušila jak dlouho byla v bezvědomí. Cítila jak leží na chladné kamenné podlaze a celé tělo jí nepředstavitelně pálilo. Jen matně si vzpomínala na postavu v temné kápi a pak už jen bolest, jako by jí celým tělem projížděl elektrický proud. Zkusila vstát. S bolestným heknutím padla zpět na podlahu. Těžce oddychovala. Zoufale potlačovala bolest. Tvrdohlavá snaha nakonec slavila úspěch. Dokázala se doplazit až ke zdi o kterou opřela rozbolavělé tělo. Teprve teď si uvědomila, že má ruce pevně uzavřené v okovech. Napnula svaly a soustředila svou vnitřní sílu. Hodlala se zbavit pout, co nejdříve.
    "A co uděláš potom, až ta pouta sundáš?" zazněl jí v hlavě Mikelův hlas. Měl v sobě onen tón dráždivé zvědavosti, kterým poukazoval na evidentní nedostatky. "Budeš muset vyrazit dveře, pozabíjet tak stovku stráží… no pak další vojáky hlídající bránu a pak další vojáky, kteří tě budou pronásledovat…."
    "Dost!" vykřikla Chtěla se chytit za hlavu ale ruce měla stále v okovech. "Raději mi poraď jak odsud!"
    "Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, nedráždi toho velekněze?" zareagoval s neskrývanou ironií.
    "Jak jsem mohla tušit, že umí něco takového!" odpověděla podrážděně.
    "Možná proto, že jsem ti říkal něco o tom, jak moc je nebezpečný!" chtěl na ní zakřičet, ale nakonec přeci jen ovládl svůj hlas k mírnějšímu tónu. "Už jsem ale opravdu nestačil říct, co všechno by mohl umět."
    "Budeš mi to ještě dlouho omlácet o hlavu!" zavrčela na něj podrážděně.
    "Taky jsem ti něco říkal o tom kapesním silovém poli, které máš mít po ruce! Mělo zabránit tomu, co právě nadešlo. Jsi jako magnet, který přitahuje tyto věci…, tyto události a já také!" pokračoval ve výčitkách. "Jednoduché zařízení akorát na ruku nic složitého. Pár hodin času k sestrojení. Určitě jsi ho viděla na mé pravé ruce. Všechno jsem ti předal. Ale tys mě nebrala vůbec vážně!"
    Nadešla chvilka ticha. Tasha rozčileně oddychovala. Musela připustit oprávněnost těchto výčitek. Několikrát o tom předtím skutečně hovořili. On jí varoval, jenom nechtěl říci proč. Jako vždy. Bohužel, právě teď konečně pochopila, proč. Na druhé straně měla vztek na Mikela, protože on si nedokázal odpustit, strčit jí pod nos to svoje já jsem ti to říkal. V duchu si slíbila, že na něj zkusí pro jednou dát. Jen doufala, že toho nebude litovat. Spíš tušila, že ano, ale cítila, že nemá příliš mnoho na výběr.
    "No dobře, tak co mám tedy udělat, abych se odsud dostala," řekla smířlivým tónem. Notnou chvíli čekala na odpověď. Povzdechla si, když nepřišla.
    "Nebuď netrpělivá!" zareagoval okamžitě vznětlivým tónem. "Přemýšlím! Bohužel tohle není zrovna situace ze které lze snadno vyklouznout."
    "Skvělé," utrousila sarkasticky.
    "Ach Tasho, kdybys jenom tušila, kde právě jsi," dodal tentokrát dosti sklíčeným hlasem.
    "Tak mi o tom pověz," vybídla ho k vyprávění.
    "Zkusím to. Budu mluvit pokud možno v jednoduchých nekomplikovaných větách, tak aby i ty jsi měla možnost pochopit o co jde. Zkusím shrnout několika tisíciletou historii do co nejobecnější formy. Takže žádné detaily, žádná konkrétní jména, bitvy…"
    "Nechceš už laskavě začít!" přerušila úvodní vysvětlování dříve, než by jí sdělil, o čem všem nebude mluvit.
    "Nacházíš se ve světě zvaném Milénium. Je to podle starého… řekněme církevního řádu, který měl od počátku času nepopřený vliv po celém kontinentu. Fungovali jako určitá smírčí síla, zpočátku hodně vojenského charakteru, ale tento směr postupně slábl a nakonec došlo v období radikalizace k velkým změnám. Jednoduše řečeno, chladili příliš horké hlavy s příliš velkými mocenskými plány. Tehdejší rytíři církve patřili mezi nejobávanější válečníky. Poté co zdecimovali desítky armád, získali potřebný respekt a nikdo kdo měl trochu rozumu s nimi nehodlal nic začínat."
    "A co ti současní rytíři?" v hlase jí zazněl náznak zvědavosti.     "Ach ano." Následoval hluboký povzdech. "Po období radikalizace církve dospěl Milénský řád k rozdělení do dvou hlavních směrů. Rytíři museli skládat zkoušky a sliby čistoty, aby dosáhli titulu Paladina, rytíře světla. Ta druhá část mající základ mezi duchovními, nechala vzniknou skupině zvané Klerici. Byli to spíš léčitelé než bojovníci. Zavrhli bodné a sečné zbraně. Používali pouze palcáty a hole. I Klerici museli dokazovat svoji čistotu a službu silám světla sliby a zkouškami, aby mohli být prohlášeni za Kněze. Nadešel zlatý věk. I když pravda řád poněkud využíval své velké autority k tomu, aby dohlížel na všechna království. Přešla celá staletí míru. Pravda, slovo mír zní krásně. Jelikož všechny konflikty končily už v samém zárodku, tak nevyvstala po celá staletí žádná válka. No a tak nějak během času vyrostla jistá konkurence. Některá království, hlavně v jižních okrajích, dosti nelibě nesla dohled Milénských. Mír a prosperita znějí hezky, ale časem mohou být… nudné. Postupem času vznikly určité kulty, které postupně získávaly vliv hlavně u primitivních barbarských královstvích. Ovládly tajemství dávno zapomenuté temné magie. Postupem času rozšiřovali svůj vliv po celém jihu i v horských jihovýchodních oblastech. Dosáhli určitého stupně, kdy zahájili expanzi. Došlo k celé řadě ostrých střetnutí. Milénští získali zpět ztracený vliv, když spojené armády pod jejich vedením zahnali nepřátele zpět na jih. Ach ano, od té doby udržovali určitou rovnováhu. Nedovolovali kultu Templářů, jak si tito nepřátelé říkali, příliš vyskakovat. Templáři postupně jako by zmizeli z povrchu země. Stáhli se do ústraní a budovali v tajnosti nové armády. No a jak šel čas, tak Milénští opět pomalu začínali ztrácet svůj vliv. Vliv který získali díky geniálním válečným operacím a geniální vojenské taktice. Jejich armáda nebyla velká, zato tvořila mocnou sílu, proti níž nikdo nezkusil vystoupit. Jen kvůli síle řádu, království trpěla jejich kněží a neustálý ochranný dohled. Možná právě zde zaseli Milénští svou budoucí zkázu. Přišlo to co muselo, i když možná nemuselo přijít. Ďábelský plán Templářů tenkrát uspěl a oni konečně vyšli na světlo světa. Za sebou armády a před sebou falešné sliby o bohatství a moci, kterým získávali nové spojence. Spousta království měla Milénských plné zuby, takže ochotně spolupracovala s novými spojenci. Postupně dokázali zadupat tisíce let starý řád a nastolit chaos. Poté co padla poslední bašta Milenských už jim nic nestálo v cestě. Pouze rozhádaná království neschopná jakékoliv společné akce. Přeživší Milénští prchali do všech směrů a burcovali k obraně proti chaosu. Nikdo je tenkrát příliš neposlouchal. Mnozí vladaři naopak vítali pád řádu. Jen neměli dost času k tomu, aby litovali." Znovu povzdechl, ale pokračoval."Templáři obsadili větší část kontinentu. Nepohodlných spojenců se při první příležitosti zbavovali. No a to nejhorší bylo vyvražďování celých království. Přinášeli svou temnou magii všude kam dosáhli. Za nimi zůstávala jen zničená země, spousty mrtvých nebo zotročených obyvatel. Zkáza a chaos na každém kroku."
    "Takže ti rytíři světla, Paladinové už nejsou?" položila Tasha opatrně otázku.
    "No, spočítat by je šlo nejspíš na prstech jedné ruky. Kde jsem to skončil? Aha už vím. Posledním místem zůstávala království západu. Zpočátku postupovali naprosto stejně. Rozhádaní králové neschopní dohodnout se mezi sebou….no to netřeba komentovat. Nakonec přeci jen někdo projevil trochu rozumu. Poslechl jistého Milénského rytíře…jméno není důležité. Důležité je pouze to, že se dokázal povznést nad vlastní hrdost. Uzavřel spojenectví s největším rivalem kterého měl jako souseda. Obzvláště proto, že to byla žena. Královna Katharina vládla po smrti svého muže a navíc, právě ona Milenského rytíře před lety odmítla. Teď ale jeho výzvu překvapivě přijala. Postupně do aliance vstoupilo všech pět západních království. Do čela armád postavili ty nejlepší generály! Mágové řádu Prastarého ohně povolali své nejlepší čaroděje, mistry elementární magie. Společná taktika, spolu s výhodnou pozicí jim dala šanci uspět. Nalákali nepřítele do pasti. Rozdrtili hlavní voj jejich armády na prach! Tenkrát vstoupil poprvé do hry temný vládce, dosud sledující situaci svých vojevůdců z pozadí. V dobytém městském státě Corrigenu okamžitě zastavil vraždění obyvatelstva. Přikázal svým přisluhovačům, aby zde vybudovali novou armádu."
    "No a jak to dopadlo?" vyzvídala Tasha po chvilce ticha.
    "V tom to celé vězí. Začali někdy před 15ti lety. To není mnoho času k vychování nové generace!" zavrčel poslední větu.
    "Chceš říct, že oni…" vydechla zděšeně.
    "Jo, přesně tak. Na jednu stranu to je mimořádně efektivní. Na druhou stranu barbarské. Všechny muže nechali pracovat v dolech. Malé chlapce dosti drsným způsobem převychovávali. Takže v celém městě zůstali pouze ženy a dívky. No a ty sloužily pouze k jednomu účelu." Řekl to tónem, kterým nenechával sebemenší pochybnost, k čemu zde docházelo.
    "To je nechutné! Copak žádná z nich nezkusila bojovat?" pronesla nevěřícně. Cítila jak v ní samé stoupá vlna odporu a znechucení.
    "K tomu celou dobu směřuji. Některé zkusili organizovaný odpor…." reagoval útrpným tónem.
    "A jak to dopadlo?" vyzvídala dál. Zaslechla další Mikelův hluboký povzdech.
    "Všechny byly dopadeny. I když přicházely další a další. Tragédie."
    "Co jim udělali?" nebyla si jistá, zda chce vlastně tohle vědět, jenže ta otázka z ní vypadla dříve než o ní mohla přemýšlet.
    "Nechali je strávit nějaký čas v rukou profesionálních katů. Obvykle během jednoho týdne nečekaně prozřeli a spařili svůj omyl. Následoval pak očistný rituál na jehož konci si vrazili nůž do srdce, nebo jistá cesta do posvátných míst kde posloužili jako oběť temnému vládci." opět přišel povzdech.
    "No a teď mi řekni tu špatnou zprávu?" naléhala na Mikela, protože jeho neustálá povzdechnutí jí lezla na nervy.
    "Ach ano. Doufal jsem, že když ti to strčím přímo před nos, tak pochopíš, ale ne vždy něco tak zřejmého musíš chápat," zamručel sardonicky. "Právě teď, totiž ležíš ve vězeňských kobkách, hluboko pod městem Corrigen. A nejspíš brzy poznáš, jaké přesvědčovací metody používají místní ke změně názoru."
    Způsob, kterým pronesl svá slova v sobě nesl mrazivý nádech. Nebyla v něm ani špetka obvyklého sarkasmu, ironie, či jízlivosti. Tasha cítila jak jí nepříjemně zamrazilo v zádech. Dokázala ovládnout strach, ale Mikel nepatřil k lidem, co přehánějí či nadsazují. Bolestivě si uvědomila stávající situaci. Mikelovo vyprávění znělo spíš jako nějaký z dávných fantastický příběhů, které občas vyprávěl. Říkal: "jsou skutečné." Nevěřila mu. Teď konečně pochopila. Příliš pozdě.
    "Corrigen padnul těsně před tím než došlo k sjednocení západních království. Král Gardinius podporoval alianci od samého počátku, ale jeho město padlo před podpisem smlouvy. Templáři si tak vybudovali jedinečnou nástupní pozici. I když utrpěli těžkou porážku, opevněné město jim skýtalo potřebnou výhodu pro další výpad. Spojenci, jejich generálové dobře chápali důležitost Corrigenu. Jenže neměli dost sil ani odvahy dobít město zpět…," dodal ještě poslední vysvětlení.
    Tasha nemusela být geniální stratég, aby pochopila, co znamenala poslední slova. Patřila mezi nejlepší taktiky, samozřejmě až po Mikelovi. Vyrozuměla, že západní království sice odrazila první nápor, ale bez klíčového přístupového bodu, evidentně nějakého horského průsmyku či jiného mimořádně dobře umístěného místa, proudily zástupy nepřátel do jejich oblasti a oni proti tomu nemohli nic udělat. Což je situace, kterou nemá rád žádný dobrý vojevůdce. Pokud nedokáže početnějšího nepřítele odříznout od posil, nemá šanci zastavit nápor.
    "Pokud chceš odsud vyváznout živá, tak mě musíš začít brát vážně!" zaburácel znovu Mikelův hlas v její hlavě.
    "Dobře," přikývla na souhlas.
    "Ne ty stále nechápeš! Mohu ze své současné pozice využít svých schopností, ale bez hmotného těla nedokážu nic!"
    "Co mám tedy udělat?" reagovala trochu zmateně.
    "Nebránit se. Až ti řeknu přenechej mi kontrolu nad tvým tělem," řekl klidně jako by o nic nešlo.
    "To myslíš opravdu vážně?" vydechla překvapením.
    "Jsem někde úplně jinde a nemůžu odsud! Ne ve fyzické formě! Magie ale vyžaduje fyzickou přítomnost, jinak vyvolaná kouzla nefungují. Mohl bych tě sice ta kouzla naučit, ale k využití potřebuješ dlouhodobé studium. Desítek, možná pár stovek let. Tolik času rozhodně nemáš!"
    "Budeš tak mít přístup i k mým myšlenkám?" nadhodila opatrně.
    "Ne! Tvoje vědomí zůstane zachováno v pozadí. Potřebuji k aplikaci pouze fyzické tělo! No abych to upřesnil, tak někoho, kdo je obdařen podobnou silou jako já," uklidnil okamžitě její obavy.
    "Chceš říci, že mám přirozený talent čarovat?" vyslala překvapenou myšlenku.
    "Podívej se na to z jiné stránky. Z místa odkud jsi přišla, máš výrazné mentální schopnosti. No a tady fungují jen trochu jinak," zkusil podat celou záležitost trochu zjednodušeně.
    "Takže kdokoliv z Chartoků…."
    "Žádný z nich nemůže přijít sem!" přerušil rezolutně poslední otázku.
    "Opravdu žádný?"
    "Velmi chytré. Ovšem že tu už jeden byl. I když trochu jinak než bývá zvykem."
    "Tím míníš Jacka Hixe není-liž pravda?"
    "Správně. On možná…" Větu už nedokončil. Na schodech zazněly kroky. Poté v zámku zarachotil klíč a vešli dva svalnatí strážci v černých kožených vestách. Za nimi další, zjizvený muž s pohledem nahánějícím strach. Přiklekl k ní. Hrubě ji uchopil za vlasy a trhnul hlavou. Tvář měl blízko a prohlížel si jí. V pohledu byl patrný pouze profesionální zájem. Sledoval každý pohyb v Tashině tváři. Prohlížel, zkoumal, hodnotil a něco hledal. Netušila jak dokázala po celou dobu udržet odhodlaný výraz ve tváři. Pokynul hlavou a dva další muži ji zvedli. Jen silou vůle potlačila výkřik. Nijak nezkoušela jít po svých. Strážci ji mezi sebou pevně drželi a vlekli někam pryč. Na chvilku ztratila vědomí. Teprve ostré zvonivé zvuky vrátily vědomí zpět do reality. Měla sotva chvilku k rozhlédnutí. Celá místnost osvětlená jen matně byla plná mužů v černých vestách: Slyšela spousty křiku jak vlekly další nešťastnice dovnitř. Všimnula si ještě jiné skupinky mužů v červených vestách s nějakým symbolem na čele. To už jí ale stráže na pokyn obra táhli dál. Vnímala všechno pouze přes spalující bolest. Připoutali ji k něčemu, co vypadalo jako kříž. Stěží vnímala okolí. Všechno bylo najednou úplně rozmazané a rozostřené.
    "Zatraceně…." Zaslechla Mikelův hlas. "Jak Ježíš na kříži…" Pronesl smutně úryvek z bible. Chvilku nechápala, co myslí, ale poté co levým zápěstím projela ostrá bolest pochopila. Vzápětí přišlo to samé z druhé strany. Totéž na nohou. Dál už nevnímala nic. Vědomí odešlo někam pryč a všechno zmizelo jako vybledlá vzpomínka. Mikel znepokojeně sledoval jak postupně upadá do hlubokého komatu. Trochu tomu napomohl, ale měl obavy, aby se z toho potom dostala. Teď měl konečně možnost převzít kontrolu nad jejím tělem. Nic mu nestálo v cestě. Opatrně přenášel své vědomí. Pocit fyzické přítomnosti ho zaplavil. S ním spojená fyzická bolest. Obrnil se proti ní. Začal bleskově vymýšlet plán, jak odsud. Znal velice dobře město, ale odsud těžko mohl nenápadně odejít.
    Svým vnitřním zrakem prohledával místnost. Všude pobíhali pouze stráže. Spatřil další tucet obětí, jak postupně vlečou dovnitř. Pomocníci chystali nástroje pro své mistry, kteří si vybírali konkrétní cíle. Jedna žena vstoupila do místnosti sama, aniž by jí někdo vlekl. Společně s ní i muž ve střídmých šedých šatech. Zaměřil pozornost na tuto dvojici. Podle korunky na hlavě poznal královnu Corrigenu. Dlouhé splývavé průsvitné šaty toho více odhalovaly než zahalovaly. Nemohl nespatřit smutek v obličeji této stále velice krásné ženy. Odhadoval, že jí může být sotva 40. Zjevně musela přihlížet celé estrádě. Muž vedle ní, tedy pokud by ho tak ještě mohl nazvat, rozhodně nebyl obyčejným eunuchem. Ucítil v něm mysl a sílu mocného čaroděje, mistra řádu. Konečně spatřil svou šanci….

7. kapitola - Vize

    Jack Hix nyní, když pevně navázal spojení s tímto místem dokázal, přijít kdykoliv. Zhlédl ještě několik událostí, které následovaly poté, co zbytek týmu prošel Bránou zpět. Všimnul si, že Daniel Jackson s nimi nebyl. Nějakou dobu byl projekt pozastaven až pak konečně znovu otevřeli bránu na stejné souřadnice. Odtud také plukovník O'Neil znovu přivedl Daniela Jacksona. Konečně začali provádět hloubkový průzkum. Vytvořili na to několik týmů, první z nich vedl plukovník O'Neill. Spolu s ním Daniel Jackson, dalším členem byla blonďatá žena, která jak zaslechl se jmenovala Samantha Carterová. Posledním členem vzniklé čtveřice byl urostlý hromotluk tmavé pleti. Na čele měl podivný symbol ze zlata. Jako jediný nepoužíval konvenční zbraně. V ruce třímal tyčovou energetickou zbraň.
Teď stál v centrále a sledoval právě Carterovou, jak projíždí různé souřadnice. Sledoval ji už delší čas. Nyní z odstupem času zjistil, že je nějaká jiná než na počátku. Svými citlivými smysly zkoušel zjistit víc. Jak pochopil poměrně brzy, nemohl provést jakoukoliv sondáž, aniž by byl fyzicky přítomen. Nějak to muselo jít, jenže nevěděl jak. Zatím.
    "Jacku!" uslyšel za sebou známý hlas. Obrátil pozornost zpět. Chvíli neviděl nic neobvyklého, až nezvyklý temný otvor upoutal jeho pozornost. Přišel blíž. "Jacku!" vyzýval ho znovu hlas.
Poznal, že patří Mikelovi. Neohroženě vešel, tedy alespoň tak jak mohl svou nehmotnou přítomností vejít dovnitř. V zápětí ucítil váhu svého těla. Protřel si ruce, aby zjistil, zda je opravdu hmotný. Skutečně byl. Pátral pohledem po Mikelovi. Podrobnější prohlídka ho silně znepokojila. Stál v nějaké hrobce. Jen nehasnoucí pochodeň vnášela mihotavé modré světlo do tmy. Přistoupil blíže k otevřenému víku. Spatřil změť ochranných pentagramů a bariér po celé kryptě. Lehce svraštil obočí. V pozadí místnosti zahlédl stín.
    "Asi bych tě měl varovat před tím, cos chtěl právě udělat Jacku," uslyšel Mikelův hlas ze stínu. Hlas měl skřípavý a podivně zkreslený.
    "Proč se skrýváš právě zde?" obrátil proti otázkou. Reakcí byl smích. Nebo to alespoň měl být smích. Takhle z toho vzniklo spíš jakési chraplavé zavytí.
    "Neschovávám, se tu. Jsem tu uvězněn." Vyšel konečně ze stínu. Nahrbený v temném plášti nechal Hixe, ať si ho pozorně prohlédne. Vypadal dost sešle, krátké rovné vlasy masné a rozcuchané, tvář strhanou, mrtvolně bledou a oči rudé. Na černém obleku měl vybledlý kdysi fosforově zelený ochranný pentagram. Rozhodně nevypadl dobře.
    "Musím tě varovat Jacku," opakoval znovu.
    "A před čím ještě?" chtěl vědět.
    "Zatím jsi dokázal nahlédnout do událostí minulých. Stejně jako tady. Jen ti to trvalo o trochu déle," začal rozvláčným tónem.
    "Ano. Tato realita je více vzdálená od všeho co znám," učinil souhlasné gesto.
    "Není až tak důležité, která realita. Důležité je, že zatím jsi byl schopen pouze nahlédnout do odrazu těchto realit. Brzy přijdeš na to, že do nich můžeš také částečně vstoupit!" potvrdil mu původní úvahu, že je to možné.
    "Vstoupit?" Poslední věta u něj vzbudila neskrývaný zájem. Zbystřil pozornost.
    "Ano vstoupit. Budeš tak reálný i když jen částečně. Budeš moci pohybovat věcmi jako ostatní. Sice by tě neměli vidět, ale někteří nadaní jedinci mohou tvoji přítomnost zcela odhalit," odpověděl trochu záhadně, což u něj na druhé straně nebylo nijak neobvyklé.
    "Ale to není ta nejhorší věc, kterou máš na mysli," rozpoznal bez problémů nezaměnitelný podtón posledních slov.
    "Jako vždy jsem příliš průhledný Jacku. Ach ovšem. Mohou tě vtáhnout hlouběji do své reality. Pak bude těžké odsud odejít. Ani ten tvůj neurotransmitér tě nedokáže přivolat zpět. Jednoduše řečeno, dostaneš se do jistého odrazu skutečnosti. Věř, že nebudeš první. Někteří Chartokové to už dokázali, ale problém je v tom, že pokud v daném odrazu zemřeli, tak potom zemřeli i ve skutečnosti," vysvětloval naléhavě šeptem.
    "A jak se dá odtamtud odejít bez toho, aniž….."
    "Tak jako vždy. Musíš koncentrovat svou vůli a dostat se zpět na okraj reality. Pak už není problém. I když možný silný šok by dokázal přeskočit tuhle proceduru, jen je to krapet nebezpečné. Smrtelně nebezpečné!" poslední slova podtrhnul chraplavým smíchem.
    "Jak moc velký odraz od skutečné reality to je?" nadhodil rychle otázku. Něco mu říkalo, že nebude mít dost času, na všechny otázky.
    "Kopíruje svoji realitu, takže bych řekl, že jsou totožné. Aha, jeden důležitý aspekt. Může dojít k jistému protnutí realit. To znamená, že někdo od nich může vidět odraz tvojí skutečnosti. A…" Najednou mu ve tváři objevil stín znepokojení. "… teď tě musím bohužel opustit. Tohle spojení už nedokážu dlouho udržet!"
    "Kde najdu Tashu?" zavolal k postupně mizejícímu Mikelovu obrazu
    "O tu se nestarej! Pracuji na tom. Je nepoměrně blíž než ty takže na ní spíš…" mluvil rychle, přesto poslední větu nedokončil. Hlas zmizel i s celou místností.     Ocitl se zpět v řídícím centru. Byl stále hmotný. U počítače už seděl někdo jiný. Opatrně přistoupil. Operátor pokračoval v hledání něčeho jiného. Nebyl důvod neprovést menší průzkum. Prohlédl si důkladně řadu zařízení, hlavně skladiště zbraní, tajnou místnost střeženou infračervenými paprsky a detektory pohybu a nakonec i nemocnici. Spokojeně vešel zpět do řídící místnosti. Pancéřovaným sklem znovu spatřil bránu. Zaměřil pohled na operátora sedícího u panelu. Stačila chvilka sledování k pochopení ovládání počítače. Zkusil nervový stisk. Kupodivu k jeho překvapení fungoval. Operátor s překvapeným výrazem v očích klesl na zem. Hix zaujal jeho místo. Začal bleskově sbírat informace. Projížděl dlouhé minuty veškeré informace z hlavního počítače. Vyrušily ho kroky. Změnil okamžitě pozici. Hleděl přímo do očí Carterové. Co bylo asi nejhorší, že ona ho viděla také. Teď už porozuměl co mu Mikel říkal. Chvíli měřili pohledem jeden druhého. Tak nějak mu připomněla právě Tashu. Ta samá barva vlasů i očí. Nebyl čas na nějaké delší porovnávání. Rychle odhadl její úmysl. Bleskovou reakcí jí zachytil ruku těsně před tím, než spustila alarm. Zkusila ho udeřit nohou do odkryté části. Prudce s ní trhnul, takže ji měl před sebou. Ruku jí zkroutil za zády a rychle stiskl nervový bod. Stiskl ho trochu víc. Před tím ho ještě udeřila loktem do žeber, ale to ignoroval. Rychle ztrácela vědomí. Odpor uvadl. Položil ji jemně na zem. Stačil zmizet za rohem. Jenže někdo další vzápětí dorazil. Spustil alarm.
    Hix okamžitě zamířil vyhledat nějaké klidné místo, odkud by mohl v klidu zmizet. Objevili ho dříve. Ruka mu bleskově sjela k neviditelnému opasku. V okamžiku už třímal v ruce svoji zbraň. Dva vojáci nestačili ani zamířit. Klesli k zemi zasaženi. Přesto jeden z nich stačil zmáčknout spoušť. Hluk přivolal další. Postupně uzavírali okruh. Další a další vojáci přibíhali na místo. Jen díky výborné orientaci a smyslu pro prostorovou představivost dokázal unikat obklíčení a zároveň měl stále jednu cestu volnou. Věděl, že to nebude trvat dlouho. Poslal k zemi dalšího vojáka. Dveře před ním se ale zavřely. Zůstal v pasti. Zasunul zbraň do opasku. Ukázal prázdné ruce. Někdo proti němu vyšel. Poznal O'Neilla. Mířil zbraní přímo na něj.
    "Kdo k čertu jste!" zakřičel na něj.
    Hix mu věnoval pouze slabý úsměv. Bude nakonec třeba provést to co Mikel příliš nedoporučoval. Rukou rychle sjel k opasku. Mohl to udělat mnohem rychleji aniž by mu dal šanci vystřelit. Ale to neměl v úmyslu. Sáhl po zbrani. Upřeně sledoval mířící zbraň. Rychlý pohyb přinutil, jak očekával, O'Neilla vystřelit. Doslova viděl vylétávající kulky z hlavně. Nepatrně sebou trhnul. Část kulek ho minula. Zbytek ho zasáhl v levé horní části ramene. Bolest přišla okamžitě. Ale jako by právě bolest cvaklo jízdenku pro zpáteční cestu. Všechno začalo mizet. Odnášelo ho to někam pryč. Trvalo dlouho, než našel světlo. Zaměřil svou mysl na jasný bod. Cítil jak pomalu procitá. Světlo stále více sílilo. Pomalu poznával rozmazané obličeje. Také první hlasy
    "Doktore už přichází k sobě!" uslyšel nějaký hlas.
    "Konečně. Už jsem myslel, že v tom zůstane," odpověděl známý hlas. Obrazy začínaly nabývat jasnější podobu. Konečně poznal místo, kde leží. V nemocnici už byl. Tvář hlavního lékaře nesla stopy úlevy i znepokojení.
    "Admirále! Slyšíte mě," promluvil k němu, hned jak otevřel oči. Přikývl. Chtěl se zvednout. Ostrá bolest v pravém rameni ho přiměla bolestně vydechnout. V ústech cítil chuť krve. Teprve teď si uvědomil, že krev cítí i na tváři. Vytékala mu z nosu i koutků úst. Doktorův asistent jí právě jemně odsával.
    "Měl jste štěstí pane. Díky té úpravě neurotransmitéru jsem mohl sledovat Vaše životní funkce a zavčasu zasáhnout!" Na což stačil jen slabě přikývnout. Poté upadl do bezvědomí.
    Hlavní lékař zavrtěl nespokojeně hlavou. Prohlédl údaje na monitoru. Admirálův stav byl stabilní, ale přesto svraštil nesouhlasně obočí nad takovými experimenty. Přenechal další dohled svému asistentovi. Začal se věnovat dalším pacientům v nemocnici.

Císařská Vědecká osada, P7X-411
    Samantha Caterová se s křikem probudila. Celá zpocená, odhodila pokrývky a vstala. Noc byla celkem teplá, takže na sobě měla jen nejnutnější košili, kterou jí půjčila Gosudarova žena. Přistoupila k oknu. Ještě byla noc. Zhluboka oddychovala snažíc uklidnit svůj dech. V dálce stále svítila světla Goa'uldské pyramidy. Sen byl velice nepříjemně reálný. V poslední fázi viděla Bránu. Něco padalo z nebe dolů. Možná úlomky meteoritu dopadly na místo brány. Elektrárna s ohromným množstvím slunečních kolektorů v jejíž budově stála brána skončila v temně rudém výbuchu. Všechno vypadalo neskutečně realisticky. Tohle nebylo normální. Takové sny nikdy nemívala. Už řadu dní zůstávali v osadě ve stavu obležení. Goa'uldi stále ještě neodletěli z planety. Pořád prohledávali Naqadahový důl. Během těch posledních dnů měla možnost seznámit se více s touto skupinou lidí, složenou převážně z vědců a inženýrů.
    Z počátku na tým SG-1 hleděli s nedůvěrou. Poté, co jim hned první den večer Gosudarov vysvětlil příčinu, ani se nedivila. Dost jí překvapilo čeho je tajná vojenská rozvědka schopná. Arktickou bránou vyslali vlastní průzkumné oddíly. Evidentně předtím než byla zajištěna. Nepochybně Maybournova práce. Poté, co narazili na malou osadu, po technologické stránce mimořádně vyspělou, přešli k akci. Jednoduše chtěli ukrást veškerou technologii a zlikvidovat nepotřebné svědky. Jen díky technologické převaze a několika náhodám dokázali zdejší lidé odrazit zákeřný útok. Někteří útok nepřežili a z toho pramenila ona zášť vůči lidem ze Země. Zbytek útočníků dokázal utéct bránou, kterou nakrátko zprovoznili. O'Neill k tomu neříkal mnoho. Ostatní mlčeli. Poté co uviděli zbraně a uniformy přešli od mračení ke slovům.
    "Podivné. M16 A2 s pod věšenou brokovnicí Winchester. Na speciální operace nezvyklá zbraň," prohlásil Peterson k O'Neillovi.
    "Příliš běžná zbraň řekl bych. V armádě dost často používaná," konstatoval s mírným pokývnutím.
    "Na druhou stranu, má vysokou průraznou sílu. A tohle…sakra," přiměl O'Neilla prohlédnout další zbraň.
    "Není to náhodou…" Hodil významný pohled.
    "M60tka. Zatraceně," zaklel.
    "A tohle je odstřelovačka, Berreta M82F," vzal do ruky další zbraň.
    "Ano. Díky tomu, že jsme na odstřelovače náhodou narazili nás zachránilo. V boji z blízka nedokázal obstát. Naše zbraně mají široký rozptyl. Touhle zbraní dostal Magnus šest z nich. Všichni zemřeli těmito zbraněmi." Gosudarov smutně vypravoval a Magnus mu temně přikyvoval. Nebyl nijak hrdý na to, co musel udělat. Způsob, jakým zúročil léta strávená v armádní inženýrské divizi, ho nijak neuspokojil. Zabít někoho, kohokoliv nebylo správné.
    Slovo převzal Daniel. Dokázal svojí výmluvností přesvědčit většinu váhajících. Skutečnost, že skupina lidí, která prováděla za jejich zády takové činy už byla dopadena a všichni potrestáni, také sehrálo určitou roli. Zbraně jim sice nevrátili, ale onen stín nepřátelství zmizel. O'Neill i Peterson pomáhali s nočními hlídkami. Sledovali pohyb Goa'uldů. Podle nezaměnitelných symbolů strážců, šlo o Aphofisovy muže. Tedy armádu, jíž převzal po mrtvém Sókarovi. Zatím nevstoupili do obranné zóny. Stále zkoumali prostor brány. Pak odešli předat zprávu. K bráně přicházeli stále další. Bránu nezprovoznili. Trvalo to už šestý den. V okamžiku otevření brány ze základny proběhlá krátká komunikace, během níž varovali generála Hammonda. Od té doby žádný kontakt. V podstatě zde zůstali uvězněni, jako tihle lidé.
    Povzdechla si. Společně s chemikem Milesem a technikem Magnusem nedokázala přijít na to, jak znovu oživit bránu. Oni dva samozřejmě zkoušeli totéž celé roky. Technologicky měli o spoustu let náskok, ale chyběli jim zdroje. Zůstávali však vstřícní všem nápadům. Prostor v okolí 20ti metrů kolem brány byl podivně zmagnetizován. Agenti NID tím nějak prošli, ale nepodařilo se zjistit jak. Oba dva jí řekli, že měli v plánu po útoku přesunout bránu někam do bezpečí, ale nedokázali s ní pohnout. Shodně dospěli k názoru, že vlastní zdroj energie natažený k bráně by mohl pomoci alespoň k jejímu zprovoznění, jenže neměli dost silný zdroj energie. Zdroj energie, uvnitř ovládacího panelu, nefungoval. Zatím mohla jen teoretizovat. Prozkoumat blíže bránu nemohla. Beztak šla veškerá dostupná energie do maskovacího štítu. Kromě nouzového monitoru v centrále nefungoval na základně žádný počítač. A vlastní vybavení použít nemohla.
    Do svítání nezbývalo mnoho času. Svlékla si noční košili. Chvilku vychutnávala svěží větřík, ovívající její nahé tělo. Z obav, že snad někdo přijde začala na sebe rychle házet oblečení. Nebyla daleko od pravdy. O'Neill právě dorazil z hlídky. Poznala ho už podle stínu, který vrhal. Trochu nervózně odkašlal. Mezi tím stačila na sebe obléknout nejnutnější prádlo. Vyzvala, ať vejde. Ve tmě sice viděla jen siluetu, ale jednoznačně ho poznala.
    "Už vstáváte?" položil klidným hlasem otázku
    "Myslím, že už nebudu dál spát," odvětila oblékající si kalhoty.
    "Špatné sny?" nadhodil konverzačně.
    "Ano," přitakala a přemýšlela o účelu jeho nečekaného zájmu.
    "Zase jeden z těch Vašich…" učinil decentní narážku.
    "Ne, tentokrát ne. Tohle bylo úplně jiné," odvětila zamyšleně.
    "Stejné jako včera a předevčírem?" pokračoval stále obvyklým nenuceným tónem, pro něj tak typickým.
    "Cože?" vzhlédla překvapeně. Pomalinku začínala chápat kam celou dobu míří.
    "Včera i předevčírem jste se vzbudila s křikem ze spaní," řekl tentokrát už naplno.
    "Opravdu?"v     "Nechtěl jsem Vás nijak zatěžovat. Přeci jen tohle obležení může působit dost nervózním dojmem, že?" vyloudil na tváři chápavý úsměv.
    "Něco není v pořádku," řekla nakonec.
    "Tak to se brzy dozvíme," učinil krok vpřed. Zpoza ucha jí vytáhl nějaké zařízení přichycené ke kůži.
    "Co je to?" zareagovala s neskrývaným překvapením. Trochu to štíplo během sundání. Automaticky se dotkla toho místa. Necítila nic.
    "Jen nějaký monitorovací přístroj. Jo, tak nějak to říkal ten doktor," zamumlal a snažil se, aby to vypadlo patřičně nedbale.
    "Vy jste mi ho tam….." věnovala mu nevěřícný pohled, který ale pro tmu v místnosti nemohl vidět.
    "Jo, přesně tak. Dělali jsme si o Vás starosti," reagoval tichým, klidným tónem, který si schovával pro zvláštní příležitosti.
    "Proč jste mi to nikdo neřekl?" dotazovala se vyčítavě.
    "Už bylo příliš pozdě a nechtěl jsem rušit ze spaní," zamumlal hodně nepřesvědčivou omluvu.
    Už stačila na sebe hodit i kabát uniformy. Podezřívavě si ho měřila. On tam stál naprosto nenuceně. Nic dalšího z něj už nevypadlo. Prošla kolem něj k hlídkovému stanovišti číslo jedna. Přešla přes ztichlou osadu. Vylezla po žebříku na stanoviště. K vlastnímu údivu tu narazila na Jolly, Gosudarovu ženu. Zaujatě sledovala infrahledem okolí. Něco zaujalo její pozornost. Na tváři se jí mihnul spokojený úsměv. Odložila triedr.
    "Konečně hodlají odletět," podala Sam triedr s infrahledem.
    "Ano, vypadá to tak. Hlídky míří zpět do lodi," zhodnotila situaci poté co sama prohlédla okolí. Triedr byl mnohem dokonalejší než ten, co používali oni. Neuvěřitelná míra zvětšení dokázala přiblížit zřetelně postavy v dálce více než 10ti kilometrů.
    "Opět nemůžete spát?" pronesla poté co převzala triedr zpět.
    "Moje špatné spaní je zřejmě už veřejným tajemstvím," odvětila a snažila se, aby to neznělo uraženě.
    "Ne, to já. Měla jsem o Vás starost," dostala od druhé ženy mírnou odpověď.
    "Díky, ale kvůli nočním můrám se není třeba znepokojovat a…" začala podrážděně ale nedokončila větu.
    "Omlouvám se!" přerušila rozhořčení blonďaté ženy.
    "A za co?" obrátila překvapeně pohled.
    "Říkejte tomu intuice, nebo jak chcete, ale ty vaše sny, nejsou žádné noční můry. Proto jsem přemluvila O'Neilla, aby…" učinila jasný náznak.
    "Aha. Už rozumím," přikývla. Konečně pochopila plukovníkovo neobvyklé chování.
    "Máte jisté schopnosti o nichž sama nevíte," věnovala jí jeden ze svých hlubokých zkoumavých pohledů. "Vyprávějte mi Váš sen."
    Sam chvilku ještě váhala, hledala slova. Začala popisovat místo, které viděla. Sama byla překvapená, kolik detailů si pamatuje. Dlouze hovořila o obrovité monumentální stavbě, vypadající jako nedobytný hrad uprostřed pouště. Jolly na ní doslova visela pohledem, když popisovala vlajku. S úsměvem pobídla k pokračování. V druhé polovině přešla k pouštní elektrárně, Bráně stojící v komplexu. Někdo stačil bránou projít před tím než na ní něco dopadlo a zničilo. Vlastně dobře viděla, že dva lidé prošli bránou. V zádech měli ozbrojence v černém, na prsou symbol dvou hadů v tlamách svírající krátký meč. Na komplex něco dopadlo a celá oblast skončila v jenom ohni. Když skončila s vyprávěním, všimnula si nepřítomného výrazu ve tváři druhé ženy. Vstala, musela rukou najít oporu, aby neupadla. Zhluboka dýchala. Sam už chtěla přispěchat na pomoc, když v tom se otočila. V očích měla slzy.
    "Co se stalo?" vzala její ruce starostlivě do svých dlaní.
    "Rozhodně nic z toho, co jsem čekala. Už jen popis vlajky hovoří za vše," vydechla a opětovala sevření.
    "Vlajka. Dva hadi zapletení do sebe v tlamách svírající krátký meč?" vzpomněla si na nejvhodnější popis vlajky.
    "Ano i palác poznávám. Mnohokrát jsem tam byla," pronesla ztěžka.
    "To je místo, odkud jste přišli?" vyzvídala okamžitě. O těchto věcech nikdo z osadníku za celou dobu neřekl nic.
    "Ne všichni. Planeta Rune 2 tvoří hlavní císařský stan. Císařský palác tisíce let slouží, jako domov vládnoucích monarchů. Leží v samotném srdci Císařství. Stovky hvězdných soustav."
    "A nejsme tam sami," zaslechla další hlas. Patřil Gosudarovi. Právě vyšplhal po žebříku nahoru s O'Neillem v zádech.
    "No každopádně i my jsme si kladli podobnou otázku. A nejde říct, že by nás odpověď tolik potěšila," nechal se slyšet pro změnu O'Neill.
    "Císařství patří mezi největší planetární uskupení. Kromě nás, tam ještě najdete Říšské impérium, Lioňany a Novou kolonii." Poslední dvě slova zdůraznil. Pak si povzdechl.
    "Co je zač ta Nová kolonie? Podle názvu tady asi nejsou tisíce let," vypustil další ze svých narážek. Ani teď nenarazil na úrodnou půdu. V duchu zaúpěl. Tihle lidé snad neměli ani špetku smyslu pro humor.
    "Dlouhý příběh," přidal Gosudarov. "Nová kolonie vznikla někdy před 150ti lety. Po dlouhý čas vedlo Císařství s Novou kolonií válku. Vlastně od okamžiku jejího vzniku. Válku v podstatě o nic. Válku, kterou nevyhráli a navíc málem zničila císařství. Před více něž 70ti lety konečně skončila mírovou smlouvou. Za posledních 70 let působila Nová kolonie jako určitá smírčí síla. Dohlíželi, aby nebyla porušována křehká rovnováha mezi ostatními," popisoval Gosudarov s mírným úsměvem.
    "Samozřejmě byli na čele technologického vývoje. Dosáhli celé řady úspěchů ve všech odvětvích. O celou řadu technologií a nápadů se s námi také podělili. Chovali se k nám vždycky jako k rovnocenným partnerům a přátelům," doplnila jeho žena "Ovšem Váš sen v nás vzbuzuje znepokojení. Naneštěstí doktor Johnson dokázal před lety sestrojit jisté zařízení na základě Koloniálních teorií, které studoval před výpravou. Pokud budete souhlasit, tak nám ukáže Váš sen."
    "No…, podobné zařízení měli Tokrové," řekla Sam nepřítomně.
    "Jo, vzpomínám si. Bohužel nejenom Tokrové." V O'Neillově hlase zazněla známka hořkosti.
    "Nemusíte, pokud nechcete…"
    "Sam? Je to na Vás," položil jí O'Neill jemně ruku na rameno.
    "Dobře, souhlasím," kývla nakonec hlavou.
    "Opravdu není čeho se obávat. My dva jsme to už zkoušeli přímo na sobě," podotkl Gosudarov uklidňujícím tónem.
    "Vy jste to zkoušeli na sobě? Jak?" vpadl O'Neill s neskrývaným zájmem.
    "To.. je dlouhý příběh," začal Gosudarov opatrně.
    "No, času máme asi dost," nechtěl se nechat jen tak odbýt.
    "Snad někdy příště, až bude vhodnější chvíle," věnoval mu vůdce osadníků zvláštní pohled.
    "Ale já se nezapomenu příště zeptat!"
    "To jistě ne."
    Jolly už vedla Sam směrem k jejich domu. Nikdo nevěděl o čem hovořili. Gosudarov úmyslně držel Jacka O'Neilla zpátky. Sám vešel až jako poslední. Naznačil mu ať zůstane venku. Proti čemuž chtěl okamžitě protestovat, ale zahlédl Denise Petersona. Okamžitě spolknul veškeré námitky. Zamířil přímo k němu. Dobře si uvědomil, jak v posledních dnech trávil hodně času někde daleko od něj. Vyhýbal se mu. Teď ale neměl kam utéct, ani neměl žádnou záminku, jak zmizet.
    "Plukovníku," pozdravil ho nepřítomně. Chtěl pokračovat dál, jenže daleko nedošel.
    "Tady jste kapitáne! Nějak nebyla příležitost k bližšímu seznámení." Srovnal s ním krok.
    "Promiňte pane, teď mám hlídku!" zkusil celkem zbytečně namítnout.
    "Óhhh to vůbec nevadí. Alespoň vám čas trochu lépe uteče. Následoval ho po provazovém žebříku na hlídkové stanoviště. Pohodlně se rozvalil vedle něj. Čekal než prohlédne triedrem okolí. Poté, co odložil dalekohled povzdechl.
    "Co vlastně chcete vědět plukovníku?" promluvil, jakmile pohodlně usedl v pozorovacím stanovišti.
    "Nu, rád bych o vás věděl něco více. Jak jste se dostal k letectvu, kde jste sloužil a podobně," nadhodil nenuceným tónem.
    "Aha, už chápu. Řada věcí v mé složce nebyla uvedena." V hlase mu jasně zaznělo pochopení narážky.
    "No, tak nějak," kývnul na to a čekal.
    "Dobře plukovníku povím Vám co jinde v záznamech nenajdete. Jen mi musíte slíbit, že to nikde nebudete šířit," naklonil se k němu blíže. Poslední slova skoro zašeptal, ačkoliv nikde kolem nich nikdo nebyl.
    "Mlčím jako hrob," slíbil mu ve vší vážnosti. Jen doufal, že nepůjde o nic o čem by nemohl mlčet.
    "Kde začít…." zamyšleně upřel pohled do dálky. "Tuším, že to začalo těsně po maturitě. Otec chtěl, abych si vybral, jakou školu chci dál dělat. Víte, získat nějaký ten diplom, vyšší vzdělání a specializaci, která by mi v pozdějších dobách vynesla nějaké dobře placené místo. Byla to hezká vize, jenom krapet vzdálená. Možná tak 10 let i víc než bych se k ní vypracoval. Otec netrval na tom, abych šel k armádě. Nechal mi vlastní volbu. A já to zatraceně podělal. Byl jsem mladý a nechtělo se mi čekat. Chtěl sem zkrátka všechno hned. Už ze školy jsem byl členem velice schopné skupinky hackerů. Právě oni mě zlákali, abych se k nim přidal. Ze začátku to bylo skvělý, dobrý tým, dobrá spolupráce. Po několika prvních pokusech přišla první skutečná zakázka. Nebudu říkat o co šlo, jen že za to byl balík peněz. A potom další a další. Byli jsme stále smělejší a přijímali stále obtížnější úkoly. Pro nás to znamenalo výzvu. Vůbec nezáleželo, jaké informace, nebo tajemství jsme nelegálně získávali. Dokázat něco velkého, co nikdo nedokázal to bylo tím, co nás hnalo kupředu. Jenže, jak už to v životě bývá, nic netrvá věčně. Nikdo netušil, jak mohli federálové odhalit naší činnost. Každopádně společně s armádní rozvědkou udělali zatraceně tvrdej zátah."
    "Takže Vás chytili?" zajímalo Jacka, kterému neuniklo, že do záležitosti byla zaangažovaná rozvědka. Tím pádem bylo jasné, že museli vstoupit na hodně tenký led.
    "Já jediný dokázal uniknout. Ne vlastním přičiněním. Mikel mě odchytil v jedné chodbě. Dal mi stejnou uniformu jakou měl on. Pod tímhle maskováním mě dostal až k autu a pryč odsud. On totiž tuhle akci plánoval. Nějak zjistil mojí přezdívku, díky čemuž tam byl přesně ve správnou chvíli."
    "Tak tomu říkám opravdu štěstí," odtušil tentokrát bez známek sarkasmu. Armáda obvykle hodně nelibě nesla krádeže svých tajemství. Raději se neptal na nic bližšího.
    "Jo, já taky. Netušíte jak mě můj otec přivítal. Čekal na nás v Mikelově domě. Nikdy v životě nebyl takhle nervózní. Pohlédl na mě. Nejprve měl v očích vztek, ohromnou zlost. Čekal jsem, že mi dá přinejmenším pár facek. Ale když se podíval blíž vyprchala z něj všechna zlost. Vypadal jsem hrozně." Při vzpomínce na tuto událost zvážněl.
    "Opravdu?"
    "Jo, když celé měsíce jíte pouze sendviče, hamburgery a popcorn a zapíjíte to bůh ví čím, tak Vám zatraceně rychle přestane sloužit zdraví," vylíčil svůj tehdejší hrozný zdravotní stav. Některé detaily raději vynechal, neboť na ně sám nerad vzpomínal.
    "Aha."
    "O nikom z těch dalších kluků už nikdo nikdy neslyšel. Podle oficiální zprávy zatkla rozvědka celou skupinu. Kam zmizeli nikdo neví. Hledal jsem v záznamech pentagonu i FBI. Nic. Jako by nikdy neexistovali. Možná je lepší nevědět co je potkalo. Každopádně můj otec mi tentokrát nedal příliš vybrat. Buď skončím ve vězení nebo v armádě. Ani jedno mi nepřišlo moc zábavné, ale stojím tady takže jsem nakonec zvolil armádu, respektive letectvo." Na chvilku se odmlčel a po chvíli pokračoval. "Mikel si mě vzal tenkrát na starost." Na tváři vyloudil první skutečný úsměv. "Ach jo, byl horší než moje vlastní matka. Neustále dohlížel jestli pravidelně jím, spím a tak dále. Během dne mě proháněl po louce, nutil cvičit a posilovat. Ve volných chvílích vyučoval boj beze zbraně a se zbraněmi. Co Vám budu povídat. Těch prvních pár týdnů bylo doslova peklo. Pak už jsem chytnul trochu formu. Otec podal přihlášku na akademii letectva. Díky Mikelovi jsem prošel zkráceným výcvikem i důstojnickou školou. Promoval jako nejlepší v ročníku a po ukončení dostal hodnost poručíka. Nebylo to nic moc. Za ten rok ve službě jsem s Mikelem byl pouze v několika málo speciálních akcích. Pak půl roku v Pentagonu, jako počítačový specialista. No a před měsícem přišlo první důležité umístění sem k vám."
    "Kdo vlastně je ten….. Mikel?"
    "Myslím, že ho možná i znáte. Plukovník Michael Martines."
    "Jo, vzpomínám si na něj."
    "Měl být také přidělen k projektu Hvězdné brány. Jenže zmizel," řekl s neskrývaným povzdechem.
    "Ano, zmizel. Nemáte tušení kam mohl odejít?" do hlasu se mu vloudila zvědavost.
    "Vy neposloucháte, co říkám pane! On zmizel!" opakoval znovu mnohem naléhavěji.
    "Něco takového bylo ve zprávě od rozvědky, ale…. všechno se dá nějak vysvětlit."
    "On nikam neodešel. Prostě zmizel, vypařil se!" zopakoval ještě o něco důrazněji.
    "Nechcete naznačit…" hlavou mu náhle probíhala spousta myšlenek. Jak sám viděl účinek zakniktelů, výraz vypařil, nepatřil mezi nemožné.
    "Můj otec tam byl v jeho domě spolu s rozvědkou. Bezpečnostní systém fungoval normálně. Nikdo nevešel dovnitř. Podle všeho ten večer přišel do domu a už z něj nevyšel. Zmizel."
    "Tak to možná mohlo vypadat! Proč pořád myslíte, že zmizel?" zkoušel dále hrát svou hru a vyzvědět další informace.
    "Můj otec sebral v kuchyni jeho deník," řekl nepřítomně.
    "Ano?" vybídl ho k pokračování.
    "Poslední záznam z 3:35 ráno. Obsah byl velice znepokojivý a hlavně končil uprostřed věty. On věděl co přijde, ale nestačil to napsat! A co Vám mohu ještě říct, tak té noci měl na sobě své obvyklé pyžamo. Bydlel jsem u něj dost dlouho abych to věděl. A to pyžamo leželo v kuchyni, v místě kde seděl a zapisoval poslední záznam do deníku!" Dodal rozhodným tónem, který dokázal zamrazit v zádech.

8. kapitola - Hra je rozehrána

Nová kolonie. Základna 73, hvězdný čas 2220.9,14
    Desátý den letu dosáhl Dravý pták konečně základny 73. Veškerá komunikace mezi nejvyšším velením a Dravcem probíhala přes zabezpečenou linkou. Obsah zůstal pro obě pasažérky záhadou. Dva praporčíci, Jenifer Waitová a Susan Arčrová dokončovali poslední fázi před opuštěním lodě. Přestože Susan byla o 10 let starší a tudíž zkušenější, větší část organizování prováděla Jenny. Musela závistivě uznat, že v tom byla třída. Ona sama žádná zavazadla neměla. Veškeré věci, které měla sebou zůstaly na zničeném Dravci. Zůstala po nich jen pouhá vzpomínka. Těch několik málo potřebných věcí nafasovala zde. Naposledy zkontrolovala svou uniformu. Nenašla žádnou nesrovnalost. Konec konců se měli hlásit přímo v pracovně admirála Hixe. Cítila jistou nervozitu, ale Jenny byla naprosto uvolněná a klidná, jako vždy. Tohle jí po celou dobu záviděla. Tu přirozenou sebejistotu a hlavně toleranci. Ani stopa po typickém Chartockém arogantním chování, pečlivě skrytém pod zdvořilostní rouškou. Za těch 10 dní, co spolu strávili na této lodi, ji musela chtě nechtě obdivovat. Kupodivu i Jenny ochotně opětovala nabízené přátelství a nejeden překvapující výraz měla ve tváři. Nikdy neměla nikoho, koho by mohla nazvat přítelem. Proto opětovala se vší vřelostí, tento nově vzniklý vztah.
    S pozdviženým levým obočím zkontrolovala Susan. Nenašla dle očekávání žádnou vadu. Sedla si do křesla. Nechala si trpělivě rozčesat své zářivě lesklé černé vlasy. Sama nikdy neměla potřebu k něčemu takovému. Konec konců Chartokové nosili vlasy krátké a rovné. Ona tvořila onu vyjímku, odchylku od běžného řádu. Kupodivu česání vlasů nebylo nijak nepříjemné, naopak, vlasy potom měly výraznější lesk. Susan by zřejmě pokračovala celé hodiny, takže jí naznačila, že už musí vyrazit. S povzdechem odložila hřeben. Uložila si ho do svého malého batohu. Jenny už přehodila svůj batoh přes rameno. Vyšli ze dveří. V transportní místnosti na ně čekal kapitán Siemon Walxin. V ruce držel kapesní elektronický pad.
    "Takže, právě jsme zakotvili," začal. Loď sebou trhla, jako potvrzení jeho slov, když kotevní úchyty zakotvily loď v doku. "Tenhle transport bude trošičku jiný než ostatní."
    "Jiný?" obrátila se k němu Arčrová.
    "Přesně tak. Zatím co budeme provádět nákladní transport, proběhne jeden o kterém nebude nikdo vědět. Zatím nikdo nemusí tušit, že jste už na základně."     "Chápu," přikývla Jenny.
    "Dobře. Jděte přímo do admirálovy kanceláře. Možná budete trochu překvapené, ale tam dostanete další rozkazy. Nějaké otázky?" Pohlédl oběma do tváře. Zavrtění hlavou si vyložil jako souhlas.
    Šéf přenosu pokynul, ať vstoupí na přenosovou plošinu. Chvilku si hrál na svém pultu než znovu kývl. Přenos začal. Zhmotnili se v zapadlé místnosti poblíž hangáru. Jenny dala pokyn a obě vystoupili do prázdné chodby. Jistým krokem zamířila k místu cíle. Nikdy zde nebyla, přesto věděla, kudy vede nejkratší cesta. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Došli až k přijímací kanceláři. V křesle seděla admirálova pobočnice. V černé uniformě kapitána se stříbrně zeleným lemováním. Vlasy měla netypicky rozpuštěné. Modré oči zkoumaly obě příchozí. Působila celkově velice inteligentním dojmem. Susan v duchu cítila jak si je právě hodnotí. Jenny naprosto klidně pohlédla kapitánce do očí. Po chvíli s úsměvem pronesla.
    "To je velice chytré. A velice praktické," promluvila uznalým tónem. Susan neměla potuchu o čem mluví a s hrůzou sledovala, jak bez známky respektu hovoří k nadřízenému důstojníkovi. Kupodivu se usmála. Možná trochu smutně, ale úsměv to rozhodně byl.
    "Admirál má zajímavé nápady. Každopádně na vás právě čeká," ukázala směrem ke dveřím za sebou. Skryla pobavený úsměv, když se dveře otevřely těsně před tím, než vstoupily.
    Obě ženy vešly do prostorné kanceláře. Vybavené poněkud stroze, zato účelně. Admirála nikde neviděli.
    "Admirále?" vydala ze sebe zkusmo Susan.
    "Spíš Kontraadmirále řekla bych," podotkla Jenny.
    "Cože?" vyjekla zděšeně.
    "Chci říci, že v tom křesle nesedí admirál Hix, ale kontraadmirál Jesika Brownová!" vynesla vítězoslavně na povrch svou jistou domněnku.
    "Zásah do černého!" křeslo se otočilo a odhalilo ženu v admirálské uniformě. Do postu nevyššího jí chyběla jediná plná insignie. Vstala s určitou nezaměnitelnou ladností. Vyšla jim v ústery. Ve tváři měla onen pobavený úsměv, stejný jaký míval Hix. Ruce měla za zády. Jen méně zkušenému oku, unikla krabička, jíž schovávala právě tam.     "Takže, odvedli jste kus dobré práce obě dvě!" změřila si je pohledem a pokračovala. Nejprve přistoupila k Susan Arčrové.
    "Dostala jste to nejlepší doporučení, od nejlepšího instruktora a pilota v jedné osobě. Podle zprávy máte též odslouženo 10 let v aktivní službě. Navíc netuším, jak jste prošla zatěžkávacími testy poručíka Thomase Grassona. Pokud v jeho očích máte potřebný respekt, pak si tohle více než jen zasloužíte!" Odhalila zdobenou krabičku zpoza zad. Otevřela jí. Uvnitř se na černém podkladu leskly dvě stříbrné insignie. Admirál vzala jednu z nich a připnula jí na límec vedle předchozí zlaté. Pak jí podala s úsměvem ruku. "Blahopřeji podporučíku!"
    "Děkuji admirále!" Sama netušila, kde sebrala dost síly k řízné odpovědi.
    "Výborně. Teď Vám dám dvě možnosti, jak pokračovat." Přešla ke stolu. Krabičku položila na něj. Dva elektronické pady vzala do ruky. "Můžete hned zítra nastoupit na Dravce Oko 12Zx jako pilot druhé třídy. Pravda, dotáhnout kariéru bude trvat trochu déle, ale bude to jednodušší."
    "A druhá možnost?" nadhodila uctivým tónem.
    "Ještě dnes odlétá loď admirála Hixe. Mají na palubě experimentální typy raketoplánu, které hodlají testovat v terénu. Potřebují k tomu zkušené piloty vašich kvalit. Tady máte šanci na rychlý postup, ale bude to trochu nebezpečnější. Víc k tomu nemohu říci, protože veškeré informace podléhají přísnému utajení!" s mírným úsměvem zakončila větu.
    "Chápu."
    "Nemusíte se rozhodnout teď hned. Zvažte co vám zde nabízím a rozhodněte o svých možnostech v klidu a s rozvahou. Máte na to několik hodin. Ale pozor, ať už zvolíte cokoliv není cesta zpátky!" upozornila jí celkem zbytečně. Tohle věděla příliš dobře.
    "Já vím," přikývla. Příliš dobře chápala nabízenou příležitost.
    "Dobře. Můžete jít." S tím propustila novopečeného podporučíka z pracovny.
    Hned jak dveře zapadly zamířila další pobavený úsměv k druhé praporčici. Sama musela po krátké studii shledat některé zřejmé podobnosti.
    "Takže ty jsi ten Hixův slavný objev," nadhodila konverzačně.
    "Správně!" přitakala s mírným pokývnutím hlavy.
    "Narazilas na něco opravdu velkého. Teď už konečně vím o co tu jde. Alespoň rámcově. Dodala jsi nám pohled na věc z jiné perspektivy. Ze které nikdo dosud věc nehodnotil," pronesla uznalým tónem.
    "Chtělo to neortodoxní přístup. Něco, co nevzbudí podezření," pokrčila neurčitě rameny.
    "Tvé studie přinášejí znepokojující skutečnosti. Tohle je evidentně součást rozsáhlého spiknutí. Přesně, jak Jack Hix přepokládal. Podle určitých specifických vzorců stojí za tím někdo z Chartoků, ale mám také podezření, že na samém konci stojí ještě někdo jiný. Někdo dostatečně bezohledný a vypočítavý bez stopy morálky," povzdechla a zavrtěla zklamaně hlavou.
    "Jaká bude moje role v nadcházejících událostech?" položila Jenny přímou otázku.
    "Ach ano, správná otázka. Tohle je odměna pro tebe." Připnula druhou stříbrnou insignii na klopu uniformy. "Budeš jako vědecký důstojník a Hixův osobní poradce!"
    "Dobře." Už napůl otočená k odchodu položila otázku. "Co je s Hixem? Měl nějakou nehodu?" do hlasu se jí vkradl starostlivý tón.
    "Nevím zcela přesně. Pouze to, že našel co hledal. Bohužel za to také patřičně zaplatil," odtušila neurčitě. Sama netušila k čemu došlo na vlajkové lodi a hlavní lékař z Ant 21 také nebyl zrovna příliš sdílný.
    "Aha."
    Víc už nebylo co říci. Krátké pokývnutí hlavou na rozloučení. Vyšla ven z kanceláře. Susan nikde nenašla. Zaměřila své schopnosti směrem ke kapitánce. Opět spatřila pobavení ve tváři kapitána Jensové. Nicméně nemohla proniknout hlouběji, aby zjistila, kam Susan nasměrovala. Věděla proč. Opětovala úsměv, připisuje si prohru.

    Siemon Walxin vystoupil z pozadí místnosti. Nikdo z příchozích ho neviděl ani Jenny. Dával si dobrý pozor, aby právě ona nezaznamenala jeho skrytou přítomnost. Pomalu přistoupil blíže k admirálovi. Ta mu pokývla hlavou.
    "Hra je rozehrána," podotknul.
    "Ano, hra začíná," přitakala pochmurným tónem. Věděla, že rozehrávají smrtelně nebezpečnou hru, ve které nepůjde jen o její život. Mnoho lidí přijde o život, nepočítaje materiální škody. Jenže nebylo vyhnutí. Museli přijmout rukavici, vrženou do ringu. Jenom netušili komu ta rukavice patří, což celou situaci značně komplikovalo a vnášelo příliš velké množství netušených proměnných.
    "Admirále, doporučuji vám, abychom přešli na bezpečnostní plán číslo jedna," předal jí návrh první části plánu. Nebylo to zrovna legální, ale současná situace vyžadovala neobvyklá opatření.
    "Dobrá. Souhlasím," přikývla na souhlas. Jen si nemohla pomoci, aby se neotřásla před tím, co pro to bude muset udělat. Občas vyšší zájmy nemusely být nijak příjemné.
    "Nebudete toho litovat," ujistil ji.
    "Jak dlouho to potrvá?" pohlédla směrem k hodinám na stole.
    "Ne více než několik desítek minut," dostalo se jí ujištění.
    "Tak do toho!" Krátce promluvila do komunikátoru, který ležel na stole ke své pobočnici, aby nebyla během nadcházející hodiny rušena.
    Walxin kývnul na souhlas. Do komunikátoru umístěného na ruce, řekl několik slov. Přenosový paprsek je uchopil a přesunul do temné místnosti. Osvětlení trochu zesílilo jejich příchodem. Několik lidí pobíhalo kolem 2 metry dlouhé a 3 metru široké obdélníkové nádoby. Zevnitř vytáhli jeřábem tělo. Zatím zakryté v plátně. Příchozí přistoupili blíže. Admirál sama odhrnula horní část plachty. Věděla co přijde, přesto nemohla zakrýt překvapení.
    "Dokonalé," vydechla úžasem.
    "Chcete zrcadlo admirále?" nabízela jí starší Chaocká výzkumnice v plášti.
    "Ne děkuji, to nebude třeba." Stále ještě šokovaná udělala zamítavé gesto.
    "Dobře, pojďte za mnou!" vyzvala jí úsečně a vedla do zadní části místnosti. Tam stálo zařízení s obrysem lidského těla. Podobalo se hibernační komoře. Na druhou stranu bylo plně otočné, čímž lůžko mohlo být natočeno v jakékoliv pozici.
    "Teď si sundejte všechny šaty. Bude to tak lepší," řekla klidně, ale stále se u toho mračila.
    "Dokážeme na-klonovat fyzické tělo, ale stále nedokážeme na-klonovat uniformy," přihodil Walxin vtipnou poznámku.
    "Klonovat uniformy není relevantní!" odsekla mu starší výzkumnice. Mezi tím dostala do nastavené ruky hyposprej. Pečlivě zkontrolovala odměřenou dávku než jí aplikovala. "Mělo by to začít účinkovat do 10ti minut. Pak můžeme zahájit propojení."
    Kontraadmirál Jesika Brownová naprosto nenuceně začala svlékla uniformu. Dělala to stejným způsobem, jako každý večer. Nevšímala si přítomných diváků ani v nejmenším. Cítila, jak pomalu ztrácí kontrolu nad svým tělem. Sundala si boty a kalhoty uniformy ale dál už nedokázala ovládat své motorické funkce. Nezaznamenala už tudíž Walxinův letmý pohled. Mysl jí odplouvala někam pryč. Jen matně cítila jak jí někdo pomáhá ulehnout dovnitř. Slyšela, jak zaklapl nějaký zámek. Potom už jen tma. Potlačila paniku. Obrnila se trpělivostí. Za chvíli už spatřila světlo, ke kterému upnula svoji mysl. Začínala pomalu procitat. Ovědomovala si hmotné tělo. Pohnula víčky. Nejprve neviděla nic než světlo. Teprve po chvilce dokázala zaostřit. Ležela nahá na biolůžku. Pohnula rukou, zkusila pohybovat prsty. Fungovalo to! Bez výraznějších problémů vstala. Užaslé pohledy ostatních nevnímala. Vedle lůžka ležel její oděv s uniformou. Bez nejmenších rozpaků se začala oblékat. Právě tuto chvíli si starší výzkumnice vybrala ke svému návratu. Na tácku měla několik hyposprejů a dalšího lékařského vybavení. Neviděla ohromení ve tvářích ostatních. Teprve když pohlédla na biolůžko, kde její pacientka byla už napůl oblečená, poklesla jí čelist. Upustila úžasem tác. Nevěřícně hleděla na admirála. Ta si ovšem již zapínala kabát uniformy. Walxin za ní jen stěží udržoval vážný výraz.
    "Nebylo by tu zrcadlo?" pronesla naprosto nevině. Starší výzkumnice padla s dunivým žuchnutím na zem. Trochu nervózních smích zazněl celou místností. Někdo jí skutečně podal zrcadlo. S díky ho vrátila zpět. Mezi tím k ní přistoupilo několik asistentů a trimetrem přejeli po celém těle. Výsledky srovnaly s údaji na lékařské konzole.
    "Spojení stabilní admirále."
    "Pamatujte! V tomto těle budou všechny vaše fyzické i mentální schopnosti nižší o nějakých 15%" varoval jí předem Walxin.
    "Rozumím," přitakala a zároveň prováděla poslední úpravy na své uniformě.
    "Připravte transport zpět," slyšela říkat Walxina směrem k někomu vzadu. Téměř okamžitě jí transportní paprsek uchopil a vrátil zpět do kanceláře. Musela rychle usednout, protože neměla jistotu v kolenou. Stejně tak i mysl byla podivně zamlžená.

    Jenifer Waitová stála nedaleko hlavní loděnice. Prohlížela si vlajkovou loď. Teď už veškerý shon okolo lodi utichal. Technický personál urychleně opouštěl svá stanoviště. Loď zahajovala předstartovní přípravy. Motory postupně nabíhaly ze studeného stavu. Gondoly warpového pohonu, žhnuly jasně rudým světlem. Nic z toho ale nebylo pro Jenny tak důležité. Sledovala jediný přístupový tunel k lodi. Najednou cítila nejistotu. Nevěděla zda všechno půjde tak, jak předpověděla. Nakonec ulehčeně vydechla. Spatřila známou postavu, jak míří směrem k lodi. Opustila své stanoviště. Dala si záležet, aby načasování bylo důkladné. Vešla k průchodu souběžně s Susan Arčrovou. Předložila důstojníkovi své rozkazy. Čekala až je prověří. Poté co kývnul vešla dovnitř. Téměř současně s pilotkou.
    "Chodíš sem často?" nadhodila nenuceným tónem otázku. Tím vyrušila druhou ženu z vážného zamyšlení.
    "Jenny?" vyhrkla překvapením.
    "Už jsem si říkala, že snad ani nepřijdeš," pokračovala tímtéž nevzrušeným tónem.
    "Ty taky letíš?" pohlédla na ní stále překvapená.
    "Ano, jako vědecký důstojník a admirálův osobní poradce," vysvětlila s mírným pokrčením ramen.
    "Vidím, že pro tebe taky jedna pecka zbyla," zaznamenala okamžitě druhou insignii, na klopě uniformy své přítelkyně.
    "Ach ano. Stejně sis jí zasloužila víc," řekla s nefalšovanou upřímností.
    "Díky," sklopila zrak před nečekanou chválou.
    Prošli průchodem až do samotné lodi. Vstup hlídala dvojice bezpečnostních důstojníků. Poddůstojník, mající na starosti administrativní a personální záležitosti k nim obrátil svou pozornost. Prohlédl si je pozorně než převzal jejich přidělení. Nic neříkal. Ruce mu pobíhaly po konzoli s naprostou jistotou. Trochu se zamračil nad výsledkem.
    "Jste tu úplně poslední!" promluvil poprvé.
    "Což znamená?" nadhodila Susan.
    "Už tu zůstala jen jedna volná ubikace," řekl s úsměvem.
    "Nevadí! My se nějak vejdeme!" prohlásila Jenny rezolutně, když v tom zahlédla pečlivě skrývaný úsměv.
    "Naštěstí je pro dvě osoby, takže šestá paluba sekce 10. Tady prosím." Zaznamenal si něco k sobě a vrátil jim identifikační karty.
Susan pohlédla směrem k Jenny, ale ta pokrčila rameny. Uchopila svá zavazadla a neochvějně zamířila k turbovýtahu. Dovnitř vešli společně. V šestém patře vystoupili. Jenny mířila s naprostou jistotou do sekce 10. I Susan zaznamenala číselné označení jednotlivých sekcí, jenom zatím nepochopila, podle jakého vzoru jsou setříděné. Držela se Jenny a skutečně během necelé minuty, stanuli v příslušné sekci. Vstupní kód jim umožnil vstoupit do kajuty. Pravda nebyla nijak velká. Hlavní místnost s běžným vybavením a nábytkem plus ložnice a koupelna. Nejprve zkontrolovala ložnici. Koutky úst jí pobaveně zacukaly. Ložnice opravdu nebyla příliš velká. Dvě postele sražené k sobě. Po stranách toaletní stolky a skříně. Přešla do koupelny. Klasická sprcha patřila ke standartnímu vybavení. Trochu jí zarazila přítomnost vany. Přítomnost vany rozhodně patřila k příjemným zjištěním. Na lodích třídy Dravec nic takového nebylo. Ale křižník měl uvnitř mnohem více místa a mnohem více pohodlí pro posádku. Spokojeně vešla do hlavní místnosti. Začala vybalovat své věci. Postupně je ukládala do skříně. Její společnice tak učinila okamžitě, aniž by si prohlédla interiér. Teď už jen sledovala pohled na základnu z přilehlých oken.
    "Nejsme náhodou hluboko uvnitř lodi?" otočila se k ni zvědavě Susan.
    "Ta okna nejsou skutečná. Pouhý obraz přenášený venkovními snímači," vysvětlila okamžitě.
    "Aha."
    "Ale máš pravdu. Skutečně jsme hluboko uvnitř lodě," potvrdila původní domněnku.
    "Tak co uděláme teď?" řekla Susan hned jak všechny věci uložila do skříně.
    "Půjdeme se ohlásit svým nadřízeným," navrhla Jenny rozhodně.
    "Dobrý nápad," souhlasila s ní.
    Ještě před odchodem zadala Jenny bezpečnostní kód na zámek. Poté už nic nestálo v cestě k centrálnímu středisku. Bitevní křižníky měly pečlivě oddělené obytné prostory a pracovní prostory. Všechno s určitou efektivitou. Rozdělené podle jednotlivých pracovišť, tak aby personál měl co nejblíže ke svému stanovišti. Obě mladé poddůstojnice zamířili tudíž do jedné ze spojovacích centrál. Bylo tu dost lidí pobíhajících od jednotlivých konzolí v rukou záznamníky. Rušná atmosféra vládla v celé místnosti. Susan už hledala některého z vyšších důstojníků. Většinou viděla jen techniky, údržbáře v pestrých kombinézách jak přesouvají poslední části nákladu ze skladiště a konzultují to s místním správcem. Vrhla pohled na Jenny, ale ta už vedle ní nestála. Nijak jí to ani nepřekvapilo. Chvíli bloumala pohledem až konečně zahlédla zeleno-černou důstojnickou uniformu.
    "Poručíku?" oslovila ho opatrně. Obrátil pohled na směrem k ní.
    "Ano? Hned…" opáčil automaticky. Chtěl ještě něco dodat, jenže si všimnul, že je to někdo jiný. Mladá žena v uniformě podporučíka. Opravil trochu své první mínění, protože byla o nějakých 5 let starší než on. Stále nemohl přivyknou nové hodnosti, byť druhého stupně, čímž se podporučíkovi prvního stupně v podstatě vyrovnal.
    "Hledám vedoucího konstrukčního týmu," položila otázku, hned jak usoudila, že jí věnuje svou pozornost. Věděla, že jím je jistý kapitán Wotkins. Podle jména soudila, že musí patřit mezi Chaoky z čehož měla trochu strach. Nechtěla potkat dalšího Gowrona, či Burkuse, i když v duchu si říkala, že admirál by na své lodi nic podobného jistě nesnesl.
    "Právě máte jednoho před sebou," zareagoval pohotově. Netušil jestli to dokázal říct s potřebnou řízností, jíž do něj kapitán Wotkins poslední dny vtloukal.
    "Jsem podporučík Susan Arčrová. Hlásím se jako zkušební pilot!" řekla rázně bez nejmenšího zaváhání, čímž ho uvedla trochu do rozpaků.
    "Výborně… ehm.. no… pojďte za mnou podporučíku. Mimochodem, já jsem Simon Ingirus," potřásl jí rukou za chůze. Zamířil k zadní části centrály. Prosklená místnost za rohem odhalila skupinku inženýrů o něčem zuřivě diskutující. Zhluboka se nadechl. Pohledem vyhledal kapitána. Nebylo nijak těžké hřmotného Chaockého inženýra najít. Když u ne podle postavy, tak po hlase určitě.
    "Nesmíte se nechat kapitánem Wotkinsem vyvést z míry. On působí trochu příkrým dojmem, hlavně pro nováčky. Ale když ho poznáte blíž, zjistíte, že není vůbec špatný. Své práci rozumí zatraceně dobře!" domluvil akorát v okamžiku vstupu do místnosti.
    "Simone! Zatraceně! Nemáš náhodou dohlížet na ty dokařské krysy!" zaburácel na něj okamžitě muž v uniformě kapitána. Mohutný Chaocký muž míval ve zvyku dosti často zvyšovat hlas.
    "Promiňte pane, ale…" začal vysvětlovat svou přítomnost. Rozhodně nečekal, že ji kapitánovi vysvětlí na první pokus. Na to ho znal příliš dobře.
    "Výmluvy poručíku? Takhle si tuhle hodnost nikdy nezasloužíte!" obořil se na něj znovu a zvýšil ještě o trochu hlas.
    "Chtěl jsem říct pane," řekl pevným hlasem, nijak se nenechajíc odradit příkrým tónem nadřízeného, "že právě dorazil zkušení pilot pro naše raketoplány."
    "Stefane co tu tak stojíš!" obrátil pozornost k nejbližšímu důstojníkovi. "Běž ho přece vystřídat! Tyhle dokařský krysy potřebujou neustálej dohled!" obrátil svou neutuchající energii na poddůstojníka, který stál nejblíže. Důstojník na něhož takhle nečekaně vyjel okamžitě zareagoval. Doslova utíkal provést rozkaz svého kapitána. Ten spokojeně zabručel. Pak věnoval konečně pozornost oběma příchozím. Přistoupil blíž.
    "Podporučík Susan Arčrová. Hlasím se do služby pane!" vysekla okamžitě patřičný pozdrav. Zabralo to. Kapitán spokojeně zamručel.
    "Tak ty si tu chceš hrát na pilota děvenko," pohlédl jí zpříma do očí. V jeho pohledu nebyla žádná chlípnost, ani přezíravost. Prostě si jí hodnotil. Nic víc."No uvidíme. Už jsi někdy létala s experimentálníma loděma?"     "Ne pane!"
    "Ovšem že ne! Na to nemáš dost zkušeností!" provrtával jí pohledem a hledal skulinku v její obraně.
    "Mám nalétáno přes 20 tisíc hodin. Ve větších lodích i raketoplánech!" Neustoupila ani o krok a pohled opětovala.
    "Však uvidíme… uvidíme," dodal s mírným úsměvem. Ten po chvilce vyprchal. Znovu nasadil svůj přísný výraz. "Na co čekáš Simone! Ukaž jí přece s čím poletí!"
    "Ano pane!" odpověděl okamžitě
    "Máš už připravené simulace?" vyjel na něj znovu.
    "Většinu ano pane!" lehce přikývnul.
    "Dobře chlapče. Možná si tu hodnost přece jen zasloužíš," přešel blíž a otcovsky mu poklepal po rameni. Pak přešel ke stolku a ztěžka usedl. "Na co vy dva ještě čekáte? Vypadněte odsud!" máchnul rukou v prudkém gestu.
    Hned jak vyšli ven vedl ji do jiné prosklené kanceláře, kde měl připravené výkresy lodí. Na stěně vysel obraz Dravého ptáka, i když trochu méně výrazného.
    "Myslím, že jste na kapitána udělala dojem," poznamenal po chvilce ticha.
    "Doufám, že ano," řekla trochu nejistě.
    Přikývl na souhlas. Začal postupně vytahovat plány jednotlivých lodí a zasvěcovat do letových vlastností. Po dvou hodinách otevřel dveře simulátoru a začali společně testovat.

9. kapitola - Důležitá schůzka

Císařství. Soustava RN, hvězdný čas: 2220.9,20
    Generál Jonathan Kroden přecházel po řídící místnosti. Dnes pozdě v noci, standartního hvězdného času, měla dorazit Koloniální loď s admirálem Hixem na palubě. Sám musel připustit určitou zvědavost nad nejnovější konstrukcí bitevního křižníku třídy Anterius. Ant 21D byla již v pořadí pátá loď toho jména. Podruhé vlajková loď Jižní flotily. Právě pojmenování Jižní flotila patřilo k určité tradici, neboť zbytek tohoto zdecimovaného uskupení dokázal nakonec před lety vyhrát celou válku.
    "Je všechno připraveno Miltone?" ptal se již po několikáté svého pobočníka. Ten mu samozřejmě odpověděl stejně kladně. Nervózně bubnoval prsty do stolu. Přesný přílet lodě nebyl stanoven. Zadumaně pohlédl z okna ven. Kromě Císařské vlajkové lodi tvořily formaci ještě dva elitní křižníky, třídy Avange. Hvězdná základna zůstávala na pozadí, jako hrozivý temný obr. Takový dojem alespoň bitevní pevnosti budily.
    "Ehm.. generále," přerušil nečekaně jeho zadumání pobočník.
    "Ano Miltone?" promluvil, aniž by vzhlédl.
    "Víte co všechno obsahuje ten jejich seznam pane?" opatrně nadnesl uctivým tónem otázku.
    "Ne! A ani to nechci vědět!" reagoval příkřeji než měl v úmyslu. Dodal k tomu již mnohem mírnějším tónem vysvětlení: "Miltone, musíte si uvědomit s kým máme tu čest. Z celé řady nezávislých zdrojů mám o Hixovi jisté informace. Vím, že mu můžeme věřit. I když na druhou stranu ta Chartocká vyšší logika, jak tomu říkají, mě taky znepokojuje. S nimi ale nic není takové, jaké to na první pohled vypadá. V tom spočívá celý problém spolupráce s nimi."
    "Ano pane, chápu."
    "Informujte mě až přiletí," S těmi slovy pobočníka propustil.
    "Samozřejmě pane!"
    Brystkně uchopil svůj kapesní elektronický diář. Zasunul ho pod pravou paži. Vypochodoval ze dveří. Nechal generála v hlubokém zamyšlení. Generál Kroden přemýšlel o událostech v minulosti. Porovnával předchozí události, hledal podobné znaky, souvislosti. Spolupráce s Novou kolonií, sebou vždy nesla jisté aspekty. Krvavý konflikt s Lioňanskými extrémisty zavrhnul hned na začátku. Nechtěl vzpomínat na zoufalství spojenců při konfliktu. Postupovali jen díky použití hrubé síly a početní převahy. Nestačilo to k vítězství, válka uvízla na celé roky v mrtvém bodě. A ani poté co dokázali zlomit tuhý odpor, nezvítězili. Tragédie 13 eskadry těžkých křižníků, napadených rozprášenými loděmi nepřátel, byla ukázkou. Z několika lodí najednou byla útočná skupina 50ti elitních bitevních křižníků. Nepochybně by smetli celou 13 eskadru i konvoj, kdyby nezasáhla Koloniální eskorta. Tak, jako jedině oni dokázali rozrazit nepřátelskou formaci. Sice ztratili většinu lodí, ale způsobili nepříteli takové ztráty, že musel ustoupit. Hlavní zásluhu měl koloniální vlajkový Dravec. Nikdo přesně nevěděl, proč vlastně nedokončil obrátku s ostatními a naopak bez krytí se zaříznul do nepřátelské formace. Schytal spoustu zásahů, ale nakonec prošel skrz. Z větší části zničený ho našly o několik dní později záchranné lodě.
    Tato příhoda vedla k tomu, že Nová kolonie nasadila k pronásledování uprchlíků vlastní expediční sbor tří nezávislých flotil Válečných Dravců. Myšlenky se mu zatoulaly zpět k událostem na počátku roku 2152, krátce po Enitě 4. Maršál Refeat připínal vyznamenání nově jmenovanému kapitánovi. Usmíval se při tom. Nikdo neměl tušení, co vrchní velitel Císařské flotily chystá. Gratuloval srdečně mladému Jonathanu Krodenovi. Nazval ho tenkrát svým nástupcem, jako vy skutečně tušil, že jím záhy bude. Několik hodin poté zmizel. S ním zmizel i celý jeho štáb a většina jemu loajálních důstojníků. Tenkrát poprvé mohl pracovat s velvyslancem Johnem Sapou. Znepokojeně k němu tenkrát přistoupil.
    "Je tu problém kapitáne," řekl na úvod.
    "Ano pane velvyslanče?"
    "Maršál Refeat před hodinou odletěl. Netuším co má v plánu, ale cítím, že to bude něco hrozivého."
    "Na orbitě mám připravenou loď. Můžeme ihned vyrazit!" navrhnul energicky, na což mu vyslanec kývnul.
    "Ano, i když už asi nezastavíme to co přijde," promluvil spíš k sobě než ke Krodenovi.
    "Nerozumím pane velvyslanče, kam přesně míříte," stále nechápal o co jde, zatím co vydával pokyn k transportu.
    "Pojďte kapitáne. Snad ho ještě dostihneme." Tón, kterým pronesl svá slova v sobě obsahoval hořkou příchuť.
    Odletěli k jedinému, alespoň podle vyslance, logickému místu kam mohl maršál letět, Enitě 12. Místu posledního pokusu o ofenzívu k níž nakonec nedošlo. Vojenské tábory vojáci vyklidili během ukončení operace. Za posledních 10 dní tam převáželi všechny nešťastníky ozářené radiací. Všechno probíhalo na rozkaz maršála Refeata. Tenkrát poprvé spatřil hrůzné poznání ve tváři svého budoucího přítele. On pochopil k čemu dojde dávno předtím. Byla to hrozivě chladnokrevná kalkulace, spojená s něčím jako výčitkou svědomí vrchního maršála. Odpálil celkem 4 neurinové bomby. Více než dost síly k zničení povrchu celého měsíce a všeho živého. Současně zahájila vlajková loď na orbitě odpočítávání. Maršál pronesl svůj poslední projev.
    "Drazí občané Císařství. Hovořím k vám v této poslední chvíli." Na okamžik se odmlčel. Všechny roky utrpění na něj rázem spadly. Polknul a pokračoval. "Právě v těchto okamžicích odpálila moje vlajková loď, čtyři střely dolů na měsíc Enita 12. Na můj rozkaz sem veškeré transportní lodě převezly nešťastníky katastrofy Enity 4. Je těžké říci vám všem, že jsem právě nechal zabít milióny vašich spoluobčanů. Stávající válečná krize zcela zdecimovala naše hospodářství i ekonomiku. Jsem voják a celou řadu let sloužím Císaři!. Takové věci jsem po celou dobu ignoroval. Až teprve Enita 4 mi otevřela oči a já konečně procitl. Ptáte se proč?" chvilku hledal ztracenou rovnováhu ve svém hlase. "Skutečnost je taková, že máme léky nejvýše pro 300 tisíc lidí ozářených radiací. Zbytek by zkrátka, jak mnozí víte, zemřel hroznou smrtí. Výsledek válečného úsilí způsobil celkový úpadek Císařství. Kdosi, kdysi řekl, že válka ještě nikdy nepřinesla nic dobrého. Teď už chápu proč. Cítím určitou morální povinnost učinit tento… čin. Jakožto hlavní velitel Císařských sil, jsem přímo odpovědný za vzniklou situaci. Ovšem ať již má můj čin jakékoliv morální ospravedlnění, nemohu předstoupit s klidným svědomím před vás! S něčím takovým, nemohu ani dále žít. V okamžiku, kdy slyšíte má slova, zbývá už jen několik sekund k autodestrukci této lodi. Co mohu říci na závěr? Snad jen… odpusťte mi…"     Obraz zmizel. Nahradil ho záběr z vystřelené sondy ukazující vlajkovou loď Avanger K-65. Nejprve nic. Poté přišel oslnivý záblesk. Vlajkovou loď proměnil v ohromnou hořící pochodeň. Nárazová vlna utvořila kruh a začala svou ničivou cestu směrem od lodi. Samotná skutečnost vedla k prvnímu kroku vyhlášení příměří. Posléze nevyhnutelně k jednáním o ukončení války. Smrt maršála Refeata a jeho štábních důstojníků zanechala ohromnou díru v Císařské flotile. Tenkrát si ho mladý císař povolal k poradě. Netušil přesně co má nový vladař na srdci a přítomnost velvyslance dodávala situaci vážný ráz.
    "Ach, tady jste kapitáne Krodene," oslovil ho v úvodu a pokynul mu, ať přisedne.
    "Co pro Vás mohu udělat výsosti?" uklonil se uctivě svému vladaři.
    "Získal jste si v Císařství určitý respekt kapitáne. A to nejenom v ozbrojených složkách. I veřejnost má o vás kladné mínění," začal lehkým tónem, zdánlivě nezávaznou konverzaci.
    "Děkuji výsosti." Chvála ho samozřejmě potěšila, obzvláště z úst mladého císaře. Jenže tušil, že tohle je pouze začátek. Doslova viděl ono napětí ve zdánlivě klidném výrazu. Očekával nějaký velice obtížný úkol, který prověří, zda jsou předchozí slova pravdivá.
    "Co ale možná nevíte je skutečnost, že maršál Refeat vzal sebou na loď úplně celý svůj štáb a nezůstal jen u toho. Zkrátka všichni důležití vysocí důstojníci s ním byli v okamžiku, kdy nechal celou loď vybuchnout." Nechal mu chvilku ke vstřebání skutečnosti. O smrti maršála samozřejmě věděl, jelikož byl při tom, ale o čistce, kterou provedl už nikoliv. Mírným zamračením, dal najevo znepokojení.
    "Musíme každopádně zahájit jednání o trvalém míru," promluvil doposud mlčící velvyslanec.
    "Co pro to mám udělat!" vyhrkl ze sebe automaticky.
    "Nemohu vás jen tak povýšit do vysoké hodnosti. To by nedělalo příliš… dobře v loďstvu," začal opatrně císař, tvář zbrázděnou usilovným přemýšlením.
    "To samozřejmě chápu," přikývl netrpělivě.
    "Jste jedním z mála důstojníků, který má přehled o našem skutečném stavu. Mnozí důstojníci stále ještě trpí vidinami vítězství. Vítězství, které nenadejde. Dokud maršál Refeat ve svém posledním projevu nezveřejnil některé skutečnosti, dokázali jsme před veřejností naší krizi úspěšně tajit a podnikat kroky k jejímu zastavení," vynesl na stůl první důležitá fakta.
    "Bohužel, co bylo řečeno, nelze vzít zpět. Maršálova slova nemůžeme popřít. Stala se pro nás rukavicí, vhozenou do ringu. A my musíme výzvu přijmout… v zájmu Císařství," přihodil John Sapa smutně.
    "Obávám se, že nejsem zběhlý v politice, jako vy pane velvyslanče," opáčil s rozpaky nad nepřímo projevenou důvěrou.
    "Nikdo od vás nic takového neočekává," odpověděl mu velvyslanec s náznakem úsměvu.
    "Jde o to," převzal císař znovu slovo, "dosáhnout přiměřeného výsledku v jednání s Novou kolonií. Není třeba poukazovat na fakta, že jejich požadavky budou přemrštěné." Nahodil šibalský úsměv směrem k velvyslanci a i jemu v očích zahrálo. "Abych to shrnul, musíme u samotných jednání působit silným dojmem. Což znamená dát dohromady působivou sílu, která nám získá řadu výhod."
    "Kapitáne, potřebujeme od Vás, aby jste do dvou měsíců dal do hromady flotilu lodí, nebo alespoň operační svaz. Ale ne flotilu lodí určenou pro boj! Pouze ukázku síly. O nic víc tu prostě nepůjde!" zdůraznil poslední dvě věty.
    "Aha. To bude trochu problém. Spousta dobrých lodí je v docích a finance na náročné opravy nejsou k dispozici. Posádky lodí jsou demoralizované a na pokraji otevřené dezerce, kterou další vojenské operace vyvolají," mnul si rukou bradu soustředěně přemýšlející. Nevšiml si zděšeného výrazu ve tváři svého vladaře. Naproti němu John Sapa seděl klidně a uvolněně.
    "Důležité je co bude za dva měsíce. Je třeba zhodnotit a přizpůsobit situaci z hlediska krátkodobého plánování. S tím co může být si nelamte hlavu. Důležité je mít potřebný počet lodí v danou dobu než větší počet někdy později," promluvil a nechal svá slova chvilku působit.
    "Dobře. Myslím, že rozumím. Ale budu potřebovat určité pravomoci, abych mohl podniknout potřebné kroky," přikývl nakonec a v hlavě se mu už začala rodit první část plánu.
    "Skvělé. Zde máte dekret, opravňující vás jednat v zájmu koruny. Od teď jste kapitánem vlajkové lodě. Vyberte si tu nejlepší a vztyčte na ní Císařskou vlajku!" povstal císař a podal mu dekret a současně i ruku, kterou po kratičkém zaváhání uctivě stisknul.
    S úsměvem vzpomenul, jak dokázal splnit tento zdánlivě nesplnitelný úkol. Vyplnil vyslancova slova do posledního puntíku. Odstavil skoro polovinu poškozených lodí na náhradní díly a pak už bylo všechno snadné. Celá řada techniků, inženýrů ale i kapitánů si rvala zoufalstvím vlasy z hlavy nad jeho postupy. Ale měl dekret opravňující ho k právě takovým činům. Nehodlal zklamat mladého panovníka, ani velvyslance. Dotáhl úkol do vítězného konce. V okamžiku velkého setkání, obou znesvářených stran přivedl celou flotilu lodí na smluvené místo. Teď již s nadhledem mohl hodnotit snahu jejich protivníka. Pravda, Admirál Nimitz přivedl působivou sílu, ale v žádném ohledu se nemohla rovnat té jeho. Sice věděl, že zdání klame a tyto zdánlivě záplatované lodě by v několika okamžicích rozmetaly provizorně vytvořený svaz. Právě na první konferenci poznal Jacka Hixe, tenkrát ještě pouhého novopečeného kapitána, podobně jako on sám. Byl kapitánem velitelské lodě Ant 21A. Tenkrát již dosti zastaralé lodi, jejíž nová verze právě vznikala v loděnicích. Z úvah a vzpomínek ho vyrušilo pípnutí interkomu. Nejprve nereagoval. Až druhý signál zaregistroval. Rukou automaticky sjel ke komunikátoru.
    "Generále, senzory zachycují stupňující energetické emise na druhé straně brány!" předával zprávu kapitán lodi.
    "Konečně. Otevřete naši část brány. Jdu tam," promluvil do komunikátoru.
    "Ano pane," dostal okamžité potvrzení rozkazu.
    Mezi tím na můstku sledoval kapitán lodi, blížící návštěvu. Nová řada bitevních křižníků se silně promítnula do konstrukce lodi třídy Anterius 21D Protáhlejší trup, typický pro bitevní křižníky, mohutné vzpěry obou křídel nesoucí objemné gondoly motorů. V pozadí, ve stínu svých větších sester, byly umístěny dva sekundární motory. Vylepšení, přejaté z novějšího typu Ant 25 Určitá masivnost typická pro lodě Ant 21 zůstávala, ale zakrytá nezaměnitelnou ladností. Temně šedivá barva pouze dodávala lodi určitý respekt. Vedle ní se právě řadili dva Draví ptáci třídy X. Srovnali s vlajkovou lodí krok a zaujali pozici po jejích bocích. Přešli tak do typické útočné formace. Kapitán cítil, jak mu přeběhl mráz po zádech, při ukázce takové síly. Jen připomínka, že i on má vedle sebe dva křižníky třídy Avange a za sebou bitevní pevnost, ho dokázalo přimět zachovat klid.
    "Kapitáne! Volají nás!" vytrhnul ho z přemýšlení hlas.
    "Na obraz!" zavelel automaticky.
    "Ano pane!"
    Hlavní obrazovku okamžitě zaplnil můstek druhé lodi. Z křesla povstal vysoký snědý muž v černé uniformě. Zeleno-zlaté lemování na límci kabátu symbolizovalo vlajkového důstojníka. Vystouplé lícní kosti i jeho pohled, jasně ukazovaly, že patří mezi Chartoky. Přistoupil blíže k obrazovce.
    "Jsem kapitán Pool Dickson z Koloniální lodi Anterius 21D. Žádám o povolení vstoupit do Císařského prostoru," promluvil klidným a věcným tónem.
    "Vítejte kapitáne. Povolení ke vstupu je vám uděleno." Všimnul si jak Dickson kývl na někoho vedle sebe. V zápětí spatřil na taktickém display jak oba Dravci nabírají kurz zpět k otevřené bráně. Trochu si oddechl. Přítomnost Dravců dodávala celé situaci méně výhružný podtón. Dravci třídy X byli hodně podceňovanou částí Koloniální flotily. Generál Kroden vešel na můstek, takže mu jakožto vyššímu důstojníkovi ponechal slovo.
    "Ještě jednou vítejte v Císařství kapitáne Dicksone! Vyřiďte pozdravy jeho veličenstva Císaře i Císařského velvyslance, společně s mými vašemu admirálovi," pronesl trochu delší krkolomné uvítání.
    "Samozřejmě pozdravy vyřídím," odpověděl vážně a slabě pokynul hlavou.
    "Ostatně admirál Hix by s Vámi rád hovořil osobně. Než dorazíme na Rune 2."
    "Rozumím. Vyřiďte, že jsem mu kdykoliv k dispozici," nehodlal věci nijak protahovat. Potřeboval probrat některé věci ještě přes příletem na domovskou planetu.
    "Pak tedy zvolte místo setkání," učinil mu kapitán nepřímé gesto, kterým ho zval na svou loď.
    "Dobrá, setkám se s ním na Vaší lodi," souhlasil okamžitě.
    "Bude to pro nás pocta. Věřím, že nebudete zklamán." Naposledy kývnul hlavou a signál zmizel.

    Transportní paprsek během několika málo vteřin přenesl generála Krodena na Ant 21D. Chvilku trvalo než se úplně zhmotnil. Sestoupil z přenosové plošiny. Nečekal žádný výrazný uvítací výbor. Na to byl příliš rychlý. Pozdravila ho velice mladá Chartocká žena v uniformě podporučíka.
    "Vítejte na Ant 21 generále. Jsem podporučík Jenifer Waitová, admirálův pobočník," představila se mu během potřesení rukou.
    "Ach tak," bylo jediné co ze sebe dostal. Nemohl si nevšimnout, že Chartocká pobočnice, je sotva dospělá dívka, podle Koloniálních standartů. Kdyby šlo o někoho jiného, určitě by měl přinejmenším podezření, ale takhle si mohl být jistý, že Hix jí nevybral pro její mladistvý a velice přitažlivý zevnějšek, nýbrž, kvůli jiným bezesporu intelektuálním přednostem.     "Tudy prosím. Admirál nás již očekává," pokynula rukou směrem do chodby. Nasadila klidný krok a on se zařadil vedle ní. Neříkala nic po celou dobu. Ani on netušil co má na tohle říci. Nějak mu tohle k Hixovi nesedělo. Teprve později si uvědomil, že řekla: "nás již očekává". Zjevně musela být mimořádně důležitá. Došli až ke dveřím, které se automaticky otevřely. Vešla jako první. Následoval stejného příkladu. Vešel do menšího předpokoje. Ukázala směrem k dalším dveřím. Nechala ho vejít jako prvního. Konferenční místnost do níž byl uveden vypadala prázdně. Až teprve otočené křeslo odhalilo Hixe sedícího zády k nim.
    "Konečně jste tady generále Krodene," pronesl klidným zvučným hlasem.     "Ano… konečně."
    "Teď můžeme probrat některé ty detaily, kterými bych nerad vašeho velvyslance zatěžoval. Dobře chápu a respektuji jeho nevojenský postoj. Nehodlám na něj v těchto věcech tlačit," naznačil hned na počátku směr rozhovoru.
    "V pořádku," přikývnul spokojen s tímto postojem. Hix mu mezi tím pokynul ať usedne a totéž i mladé pobočnici. Krodenovo levé obočí vyletělo vzhůru, ale neříkal na to nic.
    "Takže, my tři budeme hlavními účastníky mise, která bude mít dva hlavní cíle," začal Hix vysvětlovat své záměry. "Nová kolonie vstupuje na kritické rozcestí. Teď již mohu bezpečně tvrdit, že vypukne občanská válka. Nemám dost sil k zastavení vzpoury proti mně. Proč k tomu došlo, opravdu nevím. Jediné co vím, je to, že někdo chce narušit rovnováhu sil. Netuším kdo stojí v pozadí, ale potřebuji mít v rukou něco, co mi pomůže nastolit rovnováhu a pořádek v Nové kolonii." Na okamžik se odmlčel a pokračoval: "Hlavní pro nás je dosáhnout spojení se stanovištěm Alfa v hlubokém vesmíru. Návázat spojení s Expediční flotilou a povolat je domů."
    "A druhý cíl?" vznesl otázku, ale odpověď znal předem.
    "Vytvoříme trvalou základnu odkud budeme pátrat po vašich ztracených vědcích." Úmyslně nejmenoval generálova bratra.
    "I oni sehrají nepochybně důležitou roli v nadcházejícím dění," doplnila Jenny.
    "Hovoříte o tom jako o jisté věci. My ale nevíme, jestli teorie s níž přicházíte, je pravdivá. Není žádný skutečný důkaz, že tam brána skutečně byla!" namítnul ostře. Pohledem změřil oba přísedící. Nenašel žádné známky pochyb v jejich tvářích. Povzdechl. Konec konců, John Sapa mu říkal totéž. "Tak dobrá, budeme to brát jako fakt."
    "Budeme potřebovat určitou vojenskou sílu k dokončení našich záměrů," nadnesl po chvilce Hix.
    "Mám připravenou speciální jednotku, která vám bude po celou dobu plně k dispozici," přitakal okamžitě. V tomto ohledu neměl žádné problémy.
    "Veškerý požadovaný materiál je připraven?" přešel rychle k dalšímu bodu.
    "Ano… i když nebylo to zcela jednoduché." Trošičku se zadrhl, než připustil problémy. Neřekl jak velké ve skutečnosti byly.
    "Chápu. Je Brána nainstalovaná?" pokračoval Hix v otázkách.
    "Ještě ne. Stále zůstává v laboratořích," nadhodil zamračeně.
    "Pak tedy zařiďte, ať jí neprodleně nainstalují. Hned jak dorazíme začneme," řekl tónem, kterým nenechával pochybnosti.
    "My stále netušíme jak přesně funguje…" připustil opatrně.
    "Já už ano!" vynesl Hix vítězoslavně.
    "Opravdu? A odkud smím-li se ptát?" řekl nedůvěřivě. Hix vstal, zatím co     Jenny aktivovala velkou obrazovku s hvězdnou mapou. Naťukal několik údajů na konzoli. Malý svítící bod odhalil planetární systém. "Pozemský systém ve střední části galaxie. 11 planet obíhajících okolo jediného slunce. Naše informace pocházejí odsud," nechal přiblížit modrou planetu, třetí od slunce. Jistý pozemský vědec, jménem Daniel Jackson, dokázal přidat poslední díl skládačky, který lidem chyběl k opětovnému otevření Brány."
    "Mohou představovat hrozbu?" zajímal se ihned.
    "Ne pro vaše speciální oddíly. Tady mám seznam větší části jimi prozkoumaných souřadnic," předložil první informaci.
    "Dobrá, ale jak brána funguje?" přijal elektronickou tabulku s další otázkou.
    "K přesnému určení bodu v trojrozměrném prostoru potřebujete šest bodů…" začala vysvětlovat Jenny.
    "Ale zde je 7 symbolů!" namítnul prohlížejíc jednotlivé údaje.
    "Přesně tak. Sedmý bod ukazuje směr," podala okamžitě vysvětlení.
    "Už rozumím. To je přesně ono, co jsme marně hledali," řekl po chvilce zamyšlení, jak postupně pročítal jednotlivé údaje. Našel chybějící údaje o mechanismu Brány. Přitom to bylo tak snadné. Jenomže nikdo neočekával, že může být použitá k cestování mezi planetami.
    "Dobrá. Abych vysvětlil onen požadavek ohledně všech těch zbraní…" začal znovu Hix.
    "Nemusíte! Pokud správně rozumím, chcete vybudovat ozbrojenou enklávu na stanovišti alfa. Potřebujete ochranu pro základnu, kterou tam hodláte vybudovat." Tohle mu bylo jasné už od rozhovoru s Johnem Sapou.
    "Ano," přitakal na souhlas.
    "Zřejmě tam postavíte elektrodílnu a laboratoř," pokračoval. "Moji lidé dobře vědí jak vybudovat obraný pás pro takovou základnu."
    "Použijeme také maskovací zařízení!" doplnil poslední bod skládačky Hix.     "Pak nevidím žádný problém. Z hlediska bezpečnosti, bude základna dobře zajištěná," učinil souhlasné gesto. Ostatně přesně v to doufal. Císařství pracovalo též na zakrývacích technologiích, jenže zatím nedosáhli výraznějšího úspěchu.
    "Jsem rád, že mi tak dobře rozumíte generále. Teď otočme list a pohovořme o bezpečnostních opatřeních, která budou souviset s naší misí," ukončil tuto část diskuse a přistoupil k dalšímu bodu.
    "Poslouchám."
    "Asi už Vám náš společný přítel řekl o politických důsledcích, jež bezpochyby nastanou," začal opatrnějším tónem další konverzaci.
    "Ano hovořil o možné politické situaci," připustil stejně opatrně a zpozorněl.
    "Berte to spíš jako fakta než jen pouhý odhad. Po korunovaci císaře Joruse II budou všichni, kdo mají co do činění s námi, nepochybně odstraněni. A já bezpochyby jako první," řekl s naprostým klidem, jako by o nic nešlo.
    Kroden už chtěl něco ostrého namítnout. Místo toho svraštil obočí a zamyšleně pronesl: "Ano… princova osobní zášť vůči Nové kolonii, je ve vyšších kruzích obecně známá. Jen si nejsem jist, zda by opravdu učinil něco tak křiklavého, jako je porušení diplomatického precedentu."
    "Věřte, že ano generále," odpověděla mu pro změnu stojící Jenny. Upřela na něj svůj pohled a lehce pokývala hlavou.
    "Tak proč letíte do císařského hlavního stanu, když víte, že na Vás chystají atentát?" zeptal se s údivem.
    "Nevím jestli zrovna vy jste příznivcem těchto věcí. Vědí oni, že já vím?" řekl s mírným úsměvem.
    "Aha, už chápu," odkašlal si.
    "Každopádně, bych rád ještě naposledy viděl vašeho stávajícího císaře!" dodal důraz na slovo stávající. Generál mu jen pokýval hlavou. "Vykonám důležitou diplomatickou návštěvu…. a také rád naposledy navštívím muže, jehož osobně považuji za přítele."
    Jonathan Kroden nejprve na Hixe nevěřícně hleděl. Ale ten se tvářil mimořádně vážně. V tváři měl onu nezpochybnitelnou upřímnost, kterou dokázal poznat. Musel svůj názor na Hixe zvednou o bod výše. Tenhle Chartocký admirál, rozhodně patřil mezi těch několik málo vyvolených.
    "Admirále, bude mi velkou ctí doprovodit vás až k Císaři a všude tam, kde mě budete potřebovat!" odpověděl se stejnou vážností a upřímností.
    "Děkuji Vám generále. Možná netušíte, jak moc si vaší pomoci cením," mírně sklonil hlavu jako projev úcty. Kroden učinil totéž. S Jenny v zádech vyšel ven zpět do transportní místnosti. Odsud ho přenesli zpět na císařskou loď.

ANT 21, v císařském prostoru
    "Vstupte!" vyzval příchozího kapitán Wotkins. Dobře věděl, kdo za dveřmi stojí. Konečně vyhodnotil výsledky ze simulátoru, takže pozval hlavního zkušebního pilota, tady přesněji pilotku, k menšímu pohovoru. Dveře ji ihned vpustili dovnitř. Vešla, ale nedůvěřivě se rozhlížela kolem.
    "Chtěl jste se mnou mluvit pane?" řekla trochu ustrašeně.
    "Proto vás také volám podporučíku!" odsekl příkrým tónem. V zápětí si ale vybavil spis Arčrové, který dostal těsně poté, co nastoupila. Byla jednou z obětí nekalých praktik, jeho bývalého žáka, nyní poručíka Burkuse a nejen to. Bylo toho mnohem víc. Odkašlal si a nasadil mírnější tón. "Posaďte se Susan." Nemohl nepostřehnou obavy v těch hnědých očích. Nakonec váhavě usedla. I on dosedl těžce do svého křesla. Cítil léta, která na něj stále více doléhala.
    "Mám hotové výsledky těch simulací, které jste prováděli se Simonem!" začal hned, jak se pohodlně usadil.
    "Ano pane. 4 zničené letouny, 2 poškozené a jedno špatné přistání," konstatovala sérii svých neúspěchů.
    "Jo, něco takového tu mám," ukázal tabulku položenou na stole.     "Jaké je Vaše hodnocení pane?" pohlédla mu z obavami do očí.     "Podle těchto výsledků nevidím důvod ke znepokojení. Žádná chyba se neobjevila 2krát. Což je obdivuhodný výkon u experimentálních prototypů," pokýval uznale hlavou.
    "Pane já…." Mávl rukou čímž umlčel další slova.
    "Máte tu schopnost, kterou ostatní nemají! To poznám. Dělám tuhle práci už zatraceně dlouho. Jen výjimečně nadaní piloti dosahují takových výsledků. A vy jste jedním z nich. Proto vás velení přidělilo k téhle operaci, Susan."
    "To jsem nevěděla pane," vyhrkla překvapeně.
    "Četl jsem důkladně váš spis a musím říci, že to bylo zatraceně zajímavé čtení. Takže na akademii vás přihlásil otec?" přešel rychle k jinému tématu. Vlastně také proto aby trochu zkrotil svůj temperament. Nejvíc ze všeho nenáviděl sebelítost a v podobných případech byl trochu méně taktní než by měl být.
    "Ano pane," přitakala evidentně vděčná za změnu tématu.
    "Věděl, že máte přirozený talent," na chvilku se odmlčel než pokračoval.
    "No, abych to zbytečně nezamluvil. Ještě něco budete určitě v téhle nadcházející misi potřebovat!"
    "Ano?"
    "Jaké máte třídu v bojových dovednostech?" udeřil ihned otázkou.
    "Trojku pane. Nikdy se mi nepodařilo dosáhnout čtvrté úrovně," odpověděla trochu zaskočeně.
    "Zatracený Burkus!" praštil pěstí do stolu a prudce vstal. "Tohle je jeho práce a také Gowrona, který je už naštěstí po smrti," povzdechl si několikrát a zavrtěl nesouhlasně hlavou.
    "Vy znáte poručíka Burkuse?" netušila kde sebrala k odvahu k otázce. Kapitán nevypadal příliš na muže, který hovoří o ošemetných otázkách.
    "Ještě z akademie. Všechno jsem ho naučil a věřil, že jednou bude tím, kdo mě nahradí. Jenže on mě zklamal. Zahodil všechno kvůli tomu zatracenému nesmyslu, se kterým přišel generál Gordon!" rozčileně přecházel po místnosti hlasitě klejíc. "Patřil mezi nejlepší konstrukční inženýry, kteří…… no to už je minulost," povzdechl znovu.
    "Nebýt Jenny sama bych se přesvědčila, jak dobrý konstruktér skutečně je." Konstatovala mírně chvějícím hlasem. Překvapeně obrátil pohled směrem k ní.
    "Ano, tahle admirálova pobočnice," zamumlal.
    "Pobočnice?" vzhlédla překvapeně.
    "Nikdy nevěřte Chartokům Susan. Mohou být vaši přátelé, ale vždycky mají nějaká tajemství. Nikdy neřeknou celou pravdu," zasmál se nad jejím překvapeným výrazem.
    "Každopádně tady máte můj osobní program simulace bojového letu," přešel zpět k normálnímu tónu. "Než vyrazíme tak si vyzkoušejte, co nejvíce simulací. Možná to tak nevypadá, ale já si myslím, že tyhle zkušenosti se vám budou hodit."
    "Očekáváte nějaké problémy?" nadhodila znepokojeným tónem. Náhle si vzpomněla na varovná slova kontraadmirála Brownové.     "Rozhodně. Admirál chtěl po Simonovi zabudovat také nějaké zbraně, což určitě má nějaké opodstatnění," odpověděl a opět usedl. "Kromě toho s admirálem nikdy nejsou spojené jednoduché mise. Když už vystoupí vpřed, tak potom s plnou parádou."
    "Nevím o téhle misi dost na to, abych si mohla udělat konkrétní představu jak bude probíhat," zkusila ještě z kapitána vytáhnout nějaké informace dokud byl podle jejího mínění v dobrém rozpoložení.
    "To nikdo neví. Ale je dobré být na všechno připraven. Takže Vám doporučuji, aby jste začala také pracovat v bojových dovednostech. Věřte nebo ne, určitě se budou hodit. Ostatně vaše spolubydlící ovládá bojová umění mnohem lépe než kdokoliv jiný," dodal s pobaveným výrazem ve tváři.
    "Ano pane udělám to!" odpověděla s plným odhodláním.
    "Můžete jít," pokynul jí k odchodu. Ještě než došla ke dveřím stačil ještě říct: "Nebojte se využít regeneračního spánku. Není to nic špatného, spíš naopak!" Na což mu už jen pokývla a vyšla ze dveří.
    Místo do kajuty zamířila do simulátoru 2. Hodlala rychle vylepšit své dovednosti, než započne mise. Svižným krokem procházela po chodbách až konečně dorazila k cíli. U dveří už někdo stál, zády k ní. Když se otočil poznala Jenny. Věnovala jí jeden za svých starostlivých pohledů. Už věděla co znamená a také že, nemá cenu se s ní nijak přít. Nic neříkala. Nechala si položit ruku kolem ramen a odvést do kajuty. Nasadila onen trpitelský výraz, kterým později nakonec druhou ženu dokázala rozesmát. Najednou cítila, jak na ní začíná doléhat únava posledních dní. Všechny ty simulace a podpůrné stimulanty na oddálení odpočinku. Teď se konečně přihlásila únava. Sotva vnímala i vodu ze sprchy. Zjevně by usnula i pod ní, ale Jenny jí jemně pomohla do postele. Stěží si oblékla noční úbor. Vlastně si ho spíš nechala obléknout. Padla na postel. Pak už konečně upadla do hlubokého spánku.

10. kapitola - Záhada

Země. Základna Star Gate, Čejenská hora oblast Colorado
    Generál Hammond nervózně přecházel po řídící místnosti. Symboly na bráně začínaly naskakovat. Sedmý zámek zapadl. Z brány vyšlehl známý proud energie v podobě gejzíru vody, který se v zápětí stáhnul zpět a zůstal jen kapalný povrch v kruhu.
    "Přijímáme identifikační kód! Je to SG 2 pane!" obrátil k němu pohled operátor.
    "Otevřít Iris!" přikázal okamžitě a seběhl dolů k bráně. Skupina vojáků už zaujala pozice v okolí brány. Opatrnosti nebylo nikdy nazbyt. Tentokrát to nebylo zapotřebí. Během necelé půlminutky vyskočily z brány všichni členové SG 2 a SG 9. Něco nesli ale výraz majora Ferretiho hovořil víc než výmluvně.
    "Našli jste někoho majore?" položil mu generál hned první otázku, sotva sundal ochranou přilbu.
    "Ne pane," zavrtěl hlavou. "Podle všeho tam bylo několik osad ale po nikom ani stopa. Prohledali jsme terén v okolí skoro 100km pomocí letadla. Nikde ani živáčka."
    "Dobrá, vidím, že přece jenom něco nesete," pobídl ho k dalšímu hlášení.
    "Ano pane. Důkaz, že tam někdo ještě před nedávnem byl," odpověděl rozmrzelým tónem.
    "V pořádku. Tohle přenecháme lingvistům. Teď se hlaste na ošetřovně. Hlášení podáte zítra v 8:00!" Už bylo dost pozdě podle pozemského času, takže nechal všechno až na ráno. S tím také majora a jeho tým propustil.
    "Rozkaz," rychle zasalutoval a následoval zbytek týmu.
Už 15 dní o sobě tým SG 1 nedal vědět. Poté co vypršela průzkumná lhůta, kterou měli na zjištění situace otevřeli bránu odsud. Napojili se na obrazový systém sondy. Obraz byl dosti rušený ale na druhé straně jasně poznal obličej majora Carterové.
v"Jak to vypadá majore?" položil první otázku.
    "Okamžitě zavřete bránu pane! Máme tu návštěvu! Mateřská loď je přímo na oběžné dráze! Brána nefunguje takže nemůžeme odsud!" informovala ho navenek klidným hlasem, ale kdesi v pozadí tak klidná nebyla.
    "Rozumím. Kde je plukovník O´Neill?" snažil se rychle vstřebat náhlou situaci.
    "Je někde na druhé straně osady! Generále, tahle loď patří Aphofisovi! Nedoporučuji další pokus o otevření brány!" dodala mnohem důrazněji.
    "Co tu vlastně chce? Může o vás vědět?" vyzvídal, ale v hlase měl starost.
    "Ne pane to si nemyslím. Je tu naqadahový důl. Ale je vytěžený! Možná odsud odletí a pak snad dokážu zprovoznit bránu na této straně!"
    "Víte jak to udělat?"
    "Musíme ji přesunout ze stávající pozice. Něco tam ruší zdroj energie, jinak je Brána nepoškozená!"
    "Dobře nechám to na vás majore! A…. plukovníku?" zahlédl O'Neilla jak právě přichází.
    "Už jsem tady pane. Máme tu dost rušno. Všude kolem se motá spousta Jaffů! Naklonil se před kameru.
    "Jste dobře ukrytí?"
    "Ano pane! Jsme pod nějakým maskovacím štítem. Zřejmě o nás vůbec nevědí! Ale mohli by zachytit naše vysílání!"
    "Budeme čekat a neotvírat bránu. Konec!" ukončil rychle komunikaci a nechal přerušit spojení s P7X-411.
    Už uběhlo dost času od posledního kontaktu s SG 1. Hammond vyšel zpátky nahoru, když uvítal vracející SG 2 společně s podpůrným týmem SG 9. Pak zamířil do své kanceláře. Těžce usedl do pohodlného křesla. Stále si opakoval některá důležitá pravidla. Po pravdě, moc mu to nepomáhalo. Když nevěděl co s SG-1 momentálně je. Samozřejmě všichni, kdo patřili k projektu, věděli o možném riziku. Ze zamyšlení ho vytrhlo zaklepání.
    "Vstupte!" Vyzval klepajícího a do kanceláře vešla doktorka Janet Fraiserová.
    "Ano doktorko?" promluvil aniž by vzhlédl.
    "Pane, nedávno jsem obdržela jistou zprávu….. týkající se otce kapitána Petersona," začala opatrně.
    "Ano?" vzhlédl.
    "Podle toho, co jsem zjistila, tak před dvěma dny nečekaně zemřel," nechala ta slova viset v místnosti. Hammond povzdechl. Jako by špatných zpráv nebylo málo. Ovšem bylo podivné, proč dostal zprávu prostřednictvím doktorky a ne od rozvědky námořnictva. O podobných záležitostech by měl být přeci informován.
    "Teď mu nemůžeme dát vědět o smrti jeho otce. Musíme čekat až zprovozní bránu na druhé straně doktorko!" namítnul příkřeji než měl původně v úmyslu.
    "Já vím pane! Nic takového ani nenaznačuji!" reagovala okamžitě na popudlivý tón. "Já jen..."
    "Tak o co jde! Lidé přeci běžně umírají, to je konec konců smutný koloběh života," pohlédl na ní s jasnou výzvou.
    "Ano pane, v tom máte pravdu. Já jen…., že na tom všem, je něco divného," vynesla své podezření na povrch.
    "Divného?" divných věci v poslední době nebylo mnoho, což vzbudilo jeho pozornost.
    "Ano. Plukovník Peterson zemřel na infarkt," zvedla ruku, aby zarazila případnou námitku. "Přímo na cvičišti. Ve zprávě se říká, že to přišlo naprosto nečekaně. Zemřel téměř okamžitě."
    "To je divné. Absolvoval lékařské prohlídky?" zajímalo ho automaticky.
    "Ano pane a dost důkladné. Zhruba 2 měsíce před tím. Podle záznamů prošel celou řadou náročných testů než byl spokojen."
    "Spokojen?"
    "Přesně tak. Chtěl si být naprosto jistý, že může stále vykonávat svou práci. Prohlédla jsem i jeho lékařské záznamy. Měl celou řadu nejrůznějších úrazů a zlomenin, ale žádné výraznější zdravotní problémy za celých 30 let neměl."
    "Máte pravdu, tohle je opravdu neobvyklé. Velmi neobvyklé," zamumlal si už spíše pro sebe. "Děkuji doktorko," propustil ji slovy. Zůstal sám v kanceláři.

Císařská Vědecká osada, P7X-411
    "Carterová?" zaslechla něčí hlas přímo za sebou.
    "Ano pane!" okamžitě vstala, protože poznala plukovníkův hlas.
    "Jak to jde?" položil tutéž otázku již po několikáté.
    "Pomalu pane!" odpověděla mu stejně jako už několikrát před tím.
    "Už něco máte?" i tahle otázka nepadla poprvé.
    "Něco málo ano, ale nedokážeme vypnout to tlumící pole," odpověděla mu a snažila se, aby v hlase nepoznal její frustraci.
    "Aha, takže nad tímhle tu už přes 10 dní sedíte," konstatoval s neurčitým výrazem ve tváři.
    "Ano pane," přikývla na souhlas a hodlala pokračovat tam kde přestala. Sama si nehodlala přiznat, že neví jak dál.
    "Měla by jste si také odpočinou než z toho zcvoknete!" zaslechla znovu O'Neilla. Tentokrát promluvil trochu ostřeji.
    "Díky pane, ale nejdřív musím najít řešení…" namítnula okamžitě ale pro zamračený výraz v jeho tváři nedokončila větu.
    "Řešení chvíli počká!" Otevřel svoji tornu. "Tady, musíte taky něco sníst."
    Změřil Sam přísným pohledem, dokud jasně neviděl, že vpravila do úst první sousto. Zaznamenal, že pokud se příliš zabere do práce nevnímá ani čas, ani svůj žaludek. Podobné zaujetí zaznamenal u Daniela. Rozhlížel se kolem. Pohledem zabrouzdal k Paralyzátoru. Zbraň vypadala jako nějaká puška, až na to, že měla rozšířenou hlaveň. Zkusmo jí vzal do ruky. Nebyla ani moc těžká. Zatím co Carterová jedla zkusmo zamířil směrem na bránu. Za ním akorát přicházel Daniel s Magnusem.
    "Co to děláš Jacku?" oslovil ho nečekaně. Trhnul sebou překvapením a nechtěně zavadil o spoušť. Paprsek jasně modrého světla vyletěl s vysokým rozptylem ven. Zasáhl místo těsně pod bránou. Na okamžik se v daném místě zajiskřilo. Magnuson okamžitě trimetrem zaměřil do oněch míst. Chvilku vrtěl hlavou nad údaji.
    "Co je to?" vzbudil ihned Danielův zájem.
    "Plukovníku, vy jste opravdu génius," pronesl nakonec Magnuson, místo, aby mu vynadal za neopatrnost. Provedl svým trimetrem krátká měření a našel něco, co ho opravdu překvapilo.
    "Opravdu? No, však to znáte.." nasadil opět svůj obvyklý ledabylý tón.
    "Co se děje?" vtrhla do hovoru Carterová.
    "Tady váš plukovník omylem vystřelil přímo do místa pod bránou. Na 1,3 vteřiny tlumící pole pokleslo o víc než 50%!" oznamoval nadšeně inženýr.
    "To znamená, že…."
    "Modulovaný paprsek z našich zbraní, dokáže narušit zdroj energie umístěný přímo pod bránou. Pokud dokážeme oslabit silové pole na dost dlouhou dobu…" začal nadšeně rozvíjet teorii.
    "Můžeme odsunout Bránu a vypnout zařízení, které je pod ní!" dokončila zbytek za něj.
    "Přesně tak! Teď už jen zbývá dostat sem Ornithopteru s jeřábem a několik Paralyzátorů!" začal ihned rozvíjet plán. "Počkejte tu na nás!" Spolu s Danielem zamířil zpět do osady.
    Samantha Carterová usedla do měkké trávy mimo rušící pole. V klidu konzumovala jídlo, které plukovník přinesl. Gosudarův název zněl výživný doplněk ke stravě. Což si přeložila jako nějaký druh dezertu. Chutnalo to kupodivu dobře. Ukusovala už poslední část, když si všimnula jak plukovník usedl vedle ní.
    "Nechcete mi on něčem povědět?" položil jako první otázku.
    "A o čem?" obrátila k němu nechápavý pohled.
    "No však víte…" učinil neurčitou narážku
    "Plukovníku, od té doby co mi doktor Johanson připnul ten implantát k ničemu dalšímu nedošlo!" zareagovala podrážděně.
    "Já jen, že se straníte ostatních…." zkusil znovu.
    "Snažím se zprovoznit Bránu pane, takže nemám čas na ostatní!" pronesla odmítavě.
    "Zajisté. Já si jen dělal o vás starost," pokračoval dalším pokusem.
    "Nejsem malé dítě pane, aby mě musel pořád někdo kontrolovat!" odsekla tentokrát už opravdu dopáleně.
    "Jste na jiné planetě Carterová! Měla jste jasnozřiveckou vizi budoucnosti nebo co to vlastně bylo! Dost reálnou, abych si o Vás dělal starosti!" Chytil ji za ramena a vmetl svá slova přímo do tváře, aby měl jistotu, že ho pořádně vnímá.
    "Nebylo to víc než jen špatný sen pane. Někteří z těchto lidí jsou telepati nebo něco podobného, co z nich cítím už od začátku. Takže tohle může být jen shoda náhod! Netrpím žádnou jasnozřivostí!" odmítnula, tentokrát už mnohem mírnějším tónem. Věděla, že její rozčilení nemá racionální podklad. Nebyla naštvaná na Jacka, ale nevěděla komu za tohle všechno vděčí. A to bylo opravdu frustrující. Ani vyřešení problému po deseti dnech nepřineslo žádnou úlevu.
    "Telepati?" Překvapením jí pustil.
    "Nevím co to přesně je. Gosudarov a jeho žena jsou jiní než ostatní. Nemají přímou schopnost číst myšlenky, ale myslím, že něco takového dokážou," vysvětlila hned jak jí pustil.
    "Takže ty události, jsou podle Vás pouhým odrazem jejich….. myšlenek?" nadhodil zkusmo.
    "Přesně tak pane!" přisvědčila sama překvapená nečekaně bystrou reakci, ktero od plukovníka nečekala.
    "Takže jim nedůvěřujete?" pokračoval gestem ruky.
    "Nevím. Nejsou nepřátelští, ale…musíme co nejdříve odejít!" zavrtěla hlavou.
    "Aha, tak to opravdu musíme," podotknul sardonicky.
    "Nejlépe hned jak zprovozníme Bránu!" podotkla teď již normálním tónem.
    "Jo jasně," zamumlal souhlasně. Náhlá změna jejího chování mu opravdu dělala starosti. Jenže to co říkala mělo něco do sebe. Konec konců mu Gosudarov neodpověděl na jednu důležitou otázku.
    Zvedl se a zamířil zpět do osady. Carterovou nechal samotnou čekat než dorazí Magnuson s Danielem. Proč ale nešla s ním místo Daniela. Přeci o vznášedlo předtím projevila velký zájem. Nenápadně zmizel zpět do osady. Spousta otázek, ale málo odpovědí, což neměl vůbec rád. Pohledem pátral po Gosudarovi. Nikde ho v osadě neviděl. Procházel celou vesnicí. Nechtěl se nikoho přímo ptát, aby nevzbudil podezření. Až nakonec ho našel v nemocnici jak hovoří s doktorem Johansonem.
    "Konečně jsme přesunuli bránu plukovníku," nadhodil aniž by zkontroloval, kdo stojí ve dveřích.
    "Skutečně? To byl docela fofr," přiznal vlastní překvapení.
    "Právě instalujeme bezpečnostní systém v okruhu brány. Do zítřka to bude hotové. Pak můžete odejít," mluvil stále tím klidným a věcným tónem.
    "Skvělá zpráva. Na zemi o nás už určitě mají starost," přisvědčil mu pohotově.
    "Dobře. Hned jak to bude hotové odejdete." Znělo to jako by je tu nechtěl, ale v hlase mu nezazněla žádná známka hrozby, či výhrůžky. Za celou dobu co tu byli se k nim choval odměřeně, ale veskrze přátelsky.
    "Nějaký problém?" udeřil s otázkou.
    "Jde o majora Carterovou…." Začal opatrně doktor Johanson.
    "Ano?" levé obočí mu vystřelilo při zmínce nahoru.
    "Ten implantát….přestává fungovat….," přiznal konečně barvu. Mluvil o tom s Gosudarovem před tím, než velitel SG 1 přišel.
    "Což znamená?" vyzvídal okamžitě podrobnosti. Podle výrazu doktora to nevypadalo nijak dobře.
    "Přemýšlím, jak Vám to říci laicky, aby jste pochopil," zauvažoval chvilku. "To, co se s ní děje, přesahuje možnosti implantátu. Nezvládá funkci, pro kterou byl určen. A nic lepšího opravdu nemám!" zarazil poslední větou případnou námitku.
    "Musíte se vrátit! Co nejdříve!" připojil se k němu Gosudarov.
    "Chcete říct, že když se vrátíme, tak to prostě zmizí?" Nějak tušil, že mu nedají jednoznačnou odpověď.
    "Z větší části ano," promluvil zamyšleně a doktor mu na to kývnul.
    "Jak moc velkou část máte na mysli!" Tyhle hádanky neměl ani trochu rád. Do hlasu se mu vloudil podrážděný tón.
    "To nelze s určitostí říct. Každopádně víme jistě, že na Zemi si s tím dokážete poradit," dostalo se mu odpovědi.
    "Opravdu? A jak!" chtěl vědět.
    "Tohle je jedna z těch věcí o nichž jsem nechtěl původně hovořit," povzdechl Gosudarov unaveně.
    "Možná je čas, aby jste mi…..," pobídnul ho k řeči.
    "Omluvíš nás doktore!" přerušil ostrý příval slov. Hlavou pokynul směrem ke dveřím. Doktor Johanson poněkud zamračeně a zjevně neochotně vstal. Zamířil ke dveřím, kterými během okamžiku prošel. V místnosti nastala chvilka ticha. Gosudarov zarazil O'Neillův příval otázek gestem ruky. Sám nasadil přemýšlivý výraz.
    "Jsme jiní plukovníku. Já a moje žena," začal po chvilce mlčení.
    "Jste telepati?" opáčil okamžitě.
    "Ne tak úplně. Máme určité mentální schopnosti. Dokážeme komunikovat telepaticky pouze mezi sebou," učinil neurčité gesto rukou.
    "A Carterová?" chtěl vědět.
    "Tak to je záhada. I když v té vizi byla jasná přítomnost Chartoků, což může lecos vysvětlovat," řekl jako by to všechno vysvětlovalo.
    "Co jsou zač ti Chartokové?" vyzvídal O'Neill.
    "Přesně to co říkáte. Mají mentální schopnosti na různé úrovni, mezi něž patří i schopnost telepatie," znovu ho umlčel zvednutím ruky a pokračoval, "Potkáte se s nimi. Velice brzy. Oni už dokáží dát majora Cartorovou zpátky do pořádku."
    "Jak víte, že je potkáme? Z té vize?" Nesnášel, když někdo hovořil v hádankách a o tušeních. Z toho ho bolela vždycky hlava.
    "Ano i ne," přisvědčil neurčitě. Nechtěl lhát. Až příliš dobře věděl o koho půjde.
    "A co když se s nimi nesetkáme?" pronesl pochybovačně.
    "Jste úplně stejný jako můj bratr! On také pochyboval, když neměl hmatatelný důkaz o který by se mohl opřít!" poprvé za celou dobu mu na tváři zahrál úsměv.
    "Opravdu? Tak potom jistě chápete…." Začal, ale Gosudarov ho prudce přerušil.
    "Jednu věc si plukovníku pamatujte!" výrazně zvedl prst přímo před jeho obličej.
    "A to kterou?" nenechal se nijak odradit ostřejším tónem.
    "Chartokové dokážou být velice přátelští, pokud jim k tomu dáte šanci. Na druhou stranu ale dokážou být tím nejhorším nepřítelem. Pokud vím, tak jste zmiňoval ty Goa'uldy. To není nic proti tomu, co dokáží oni! Buďte s nimi zadobře a věřte, že oni vám mohou v mnoha ohledech pomoci." Pohlédl mu upřeně do tváře. Když chvíli nic neříkal pokračoval: "Oni přijdou za vámi. Nemohu Vám podat hmatatelný důkaz, který tolik chcete. Berte to jako fakt. Ale varoval jsem Vás! Nezahrávejte si s nimi! Mohou být přátelé, spojenci, které hledáte. Nebo také noční můra pro celou vaši rasu. Přemýšlejte!" S tím také vstal. Odešel volným krokem, zanechaje O'Neilla zaraženého sedět.
    Druhý den ráno, ještě byla tma, cítil jak mu někdo zatřásl ramenem. Chvilku trvalo, než se rozkoukal a poznal Gosudarova.
    "Je čas plukovníku," řekl s mírným pokývnutím hlavy.
    "Jsou 2 hodiny ráno profesore," reagoval odmítavě poté co zkontroloval hodinky.
    "Bude lepší, když odejdete nepozorovaně," zašeptal mu do ucha.
    "Kde je Carterová!" řekl když zjistil, že vedlejší spacák je prázdný.
    "Už čeká venku," ukázal oknem ven.
    "Jo, hned jdu," zabručel.
    Společně s profesorem zamířil k blízké jeskyni. Cestou potkal Daniela i kapitána Petersona. Oba vypadali stejně unaveně jako on. Daniel chtěl něco říci, ale zarazil ho pohybem ruky. Vešli dovnitř. Carterová s Jolly a doktorem Johansonem tam už čekali. Doktor jí právě odstraňoval implantát zpoza levého ucha. Sotva všichni vstoupili do osvětlené části v okolí brány byl hotov.
    "Až budete na druhé straně, dejte si pozor na některé vedlejší příznaky," říkal k Sam.
    "Jaké?"
    "Dezorientace, dočasná ztráta motorických funkcí a možná i dočasné bezvědomí. Nic vážného, ani trvalého," vysvětloval.
    "Rozumím," přikývla na souhlas.
    "Tady máte vaše zbraně," ukázala Jolly na bednu, kde ležely všechny jejich věci. O'Neill neváhal a ihned si vzal svojí MP5tku. Sebral veškerou výstroj a ostatní učinili totéž. Pak Daniel přistoupil k panelu, aby zadal adresu.
    "Bude lépe, když neuvidíme kam odcházíte," nadhodil Gosudarov.
    "Co nevíme nemůžeme prozradit," dodala s úsměvem jeho žena.
    "Pokud by jste nás chtěli kontaktovat, použijte vaši sondu. Upravili jsme její rozhraní, tak abychom mohli přijímat váš signál skrze bránu," dodal. S tím se také otočil a všechny ostatní bez dalšího rozloučení odvedl ven. O'Neill chtěl něco říci, ale nakonec si to rozmyslel. Pokynul Danielovi, ať pokračuje. Ten jen pokrčil rameny a zadával symboly.

Země. O několik dní před tím
    Generál Hammond po dlouhém přemýšlení nakonec dospěl k rozhodnutí. Od SG-1 zatím stále nepřišla žádná zpráva. V duchu doufal, že jsou v pořádku. Jedna záhada, kterou mu nedávno předložila doktorka Fraiserová mu nedávala spát. Do návratu SG-1 pozastavil veškeré operace a všechny SG týmy zůstaly v pohotovosti po návratu na zemi. Právě mířil na ošetřovnu s úmyslem přijít celé záhadě na kloub. Uvítalo ho přítmí prázdné ošetřovny. "Potřebujete něco pane?" vytrhnul ho hlas právě doktorky Fraiserové, brunetky menší postavy v bílém plášti. Stála ve dveřích a přemýšlela proč generál přišel. Nepatřil mezi běžné návštěvníky ošetřovny.
    "Ááá tady jste doktorko. Právě Vás hledám," spustil hned jak ji spatřil. "Víte, náš předchozí rozhovor mi nedá spát," přiznal barvu hned na začátku.
    "Aha," odtušila, jelikož netušila co přesně hodlá udělat.     "Máte pravdu. Celé to je opravdu divné. Tak mě napadlo, že nějaké odpovědi bychom mohli najít přímo u zdroje!" vytasil se s nápadem ale doktorka nepochopila směr jeho myšlenek a doslova na něj zírala. "Hodlám navštívit paní Petersonovou a položit opatrně několik otázek," vysvětlil svůj záměr.
    "A co s tím mám společného já? Chcete abych šla s Vámi pane?" vypadala poněkud překvapeně nad generálovým rozhodnutím.
    "Velice bych to ocenil!" přisvědčil a zároveň dal najevo, že to nemíní jako rozkaz.
    "Kdy chcete vyrazit?" odpověděla skoro bez rozmyšlení.
    "Pokud možno ihned! V současné době zde není nic, co by vyžadovalo mou přítomnost, takže bych nechtěl ztrácet čas!" odvětil.
    "Rozumím!" přikývla. Generál okamžitě zamířil k výtahu když ho ještě zarazila. "Pane! Pokud mohu…."
    "Ano?" obrátil se na ní tázavě.
    "Spíš bych doporučila něco neformálního. Ostatně kapitán Peterson je stále pryč… a paní Petersonová by si mohla naší návštěvu špatně vyložit. Nevím jak by reagovala, když by si myslela, že i její syn se nemusí vrátit," navrhla s obvyklým profesionálním přístupem.
    "Hmm, nejspíš máte pravdu," pohlédl na hodinky. "Za 15 minut u hlavního výtahu!" vyřknul konečné rozhodnutí a zamířil do své kanceláře vyměnit uniformu za civilní oblek. Nechal doktorku zaraženou stát na chodbě. Po chvilce se vzpamatovala a utíkala učinit totéž. Měla co dělat, aby přišla k výtahu včas. Generál již čekal a netrpělivě hleděl na hodinky. Zřejmě dorazila přesně, alespoň podle mírného úsměvu si to myslela. Nahoře v garážích zarazila generála při výběru vozidla.
    "Promiňte pane, ale spíš by bylo vhodnější….," opatrně nadhodila ale generál byl dobře naladěn takže dokončil pobaveně za ní: "Nějaké neformální vozidlo že?"
    "Ano pane!" ukázala prstem na vozidlo, jež jí připadalo nejvhodnější
.     "Tak dobře," přitakal pobaveně.

    Bylo někdy kolem čtvrté hodiny odpoledne, kdy dorazili k domu Petersonových v malém městečku nedaleko Colorado Springs, poblíž vojenské osádky letectva. Menší zahrada spolu s čerstvě posekanou trávou a malým altánkem uprostřed odhalila vysokou černovlasou ženu, kterou oba odhadovali, jako paní Petersonovou. Zjevně i ona zaznamenala příchod obou cizinců. Vstala a přišla si je blíže prohlédnou. Díky dlouholeté praxi poznala v silnějším starším holohlavém muži generála letectva. Ženu vedle něj rozhodně nemohla zařadit za pobočnici, spíš jako lékařku.
    Poté co přišla blíže, tak aby jí mohli oslovit, chopil se Hammond slova: "Paní Petersonová?"
    "Ano. A vy jste generál…"
    "George Hammond," doplnil bez zaváhání.
    "A vy doktorka…." Obrátila pohled na Janet.
    "Janet Fraiserová," doplnila překvapeně.
    "Ne to není žádný trik. Ani vám nečtu myšlenky. Můj manžel byl u armády celý život, takže dokážu poznat důstojníky i v civilu," řekla s úsměvem na jejich překvapení.     "Můžeme s Vámi chvilku mluvit?" přešel generál opatrně k věci.
    "Samozřejmě. Pojďte!" zamířila zpět k altánku ve kterém předtím seděla. Usedla a oba zaujali místo po jejích bocích.
    "Než začneme, chtěli bychom Vám říci, že je nám líto Vašeho manžela," zahájil opatrný úvod a sledoval možnou reakci.
    "Dostali jsme zprávu, ale zatím jí nebylo možné doručit," doplnila ho Fraserová.
    "Stalo se něco Denisovi?" vzhlédla znepokojeně.
    "Ne, to jistě ne!" zareagovala okamžitě doktorka.
    "Zatím jsou stále na misi o které zde nemohu hovořit." Chvilku počkal, než mu přikývla že mu rozumí a pokračoval: "Není důvod k obavám. Plukovník O'Neill a jeho tým patří mezi ty nejlepší!"
    "Ale ještě se nevrátili že?" spíše konstatování než položená otázka.
    "Ne ještě ne. Čekáme je tak nejdříve za dva týdny," zalhal přesvědčivě, což přijala znovu s pokývnutím hlavy.
    "Můj muž byl často řadu týdnů pryč, aniž bych věděla, kde je a co dělá," pronesla nakonec.
    "Víte na smrti Vašeho manžela bylo něco podivného," chytila se okamžitě doktorka tématu hovoru.
    "Tohle jsem říkala všem těm specialistům, kteří tenhle případ zkoumali, ale oni řekli, že můj manžel zemřel přirozenou smrtí na náhlé selhání srdce. A to i přestože neměl žádnou srdeční vadu po celý život. Je to ironie nemyslíte?" Smutně se pousmála a oběma nalila čaj a pokračovala: "když si vzpomenu, že prošel celou řadou náročných misí ze kterých mu zůstala spousta nesmazatelných jizev. Často vyváznul pouze o vlas. A teď, zrovna když už nechal nebezpečného života a začal dělat na vojenské akademii letectva, přišlo tohle."
    "Máte pravdu tohle je skutečně krutá ironie života," pronesl generál soustrastně.
    "Vždycky, když šel s Mikelem do nějaké nebezpečné akce, měla jsem jistotu, že když je s ním on, tak se mi pokaždé vrátí. Vždycky to tak bylo, ale teď je pryč," řekla s povzdechem.
    "Mikel…" zauvažoval Hammond. Chvilku trvalo než si spojil fakta.
    "Myslíte plukovníka Martinese?"
    "Ano. Ostatně jeho dům stojí hned vedle," ukázala prstem na dům vpravo. "Chodím tam čas od času vyvětrat. Snad proto, kdyby se přeci jen jednou vrátil," dodala smutně.
    "Znala jste plukovníka Martinese?" obrátil ihned otázkou.
    "Ani jsem neměla čas poděkovat mu, jak se postaral o Denise. Udělal z něj pořádného muže," povzdechla znovu s nepřítomným pohledem směrem k vedlejšímu domu.
    "Je škoda, že tak náhle zmizel, plukovník O'Neill o něm hovořil velice uznale," zkusil Hammond opatrně pokračovat v rozhovoru.
    "Ach ano, Mikel byl v těchto věcech jedinečný. Sice trochu podivín, ale skvělý člověk. Doufala jsem, když bude spolu s Denisem u toho vašeho projektu jak říkáte, nic se mu nestane. Teď si tím tak jistá nejsem," znovu utrápeně povzdechla. Doktorka Fraiserová s generálem na sebe pohlédli. Tudy nepovede správná cesta. Letmým pokynutím hlavy si dali najevo, že musí přejít na jiné téma.
    "Víte, řeknu Vám jednu věc, která nám dělá trochu obavy," přešel rychle k původnímu tématu.
    "Ach ano, já vím." Poprvé za celou dobu ve tváři paní Petersonové zahrál úsměv. "Mikelův vliv v letectvu byl před lety dosti významný, tak ho využil a trochu Denise popostrčil. Tvrdil, že můj syn má výjmečnou schopnost. Nikdy jsem si toho s mým mužem nevšimnula. Vždycky měl ve škole ty nejlepší známky i přesto, že nad učením netrávil příliš mnoho času. Dokázal prý rychle chápat všechno co přečetl."
    "Aha to je velice zajímavé. V jeho složce nic takového není."
    "Divila bych se kdyby ano. Takové věci nikdy neuváděl do protokolu. Nepovažoval to za významné. Pro něj něco takového byla samozřejmost."
    "Ach tak," přikývnuli oba na souhlas.
    "Právě chci zajít do Mikelova domu trochu to tam vyvětrat. Chcete se podívat?" vstala od dopitého čaje.
    "No… nevím," zaváhala doktorka. Zkontrolovala pohledem, jak o tom smýšlí její nadřízený.
    "Proč ne," řekl nakonec.
    "Víte budu jen ráda, když někdo půjde se mnou," pronesla paní Petersonová, těsně poté co prošli skrytou brankou spojující zahrady obou domů.
    "Ano?" vzhlédl k Hammond.
    "Nevím přesně jak to popsat, ale občas mám pocit, že vidím Mikelův stín. Jako by jeho duch dlel stále v tomto domě. Nevím jak jinak to popsat, ale v domě je doslova cítit jeho přítomnost…jako by nikdy neodešel. Možná je to také tou atmosférou a osvětlením, nevím." Během vyprávění dovedla důstojníky letectva až ke dveřím domu. Učinila nepatrné gesto. Dveře se sami otevřely. Vešla, následována dvojicí návštěvníků dovnitř. Dům vypadal temně. Tmavé stěny mu dodávaly pochmurný výraz. Navíc mdlé osvětlení v místnosti dodávalo chodbám opravdu strašidelný ráz. Procházely chodbou dovnitř, po schodech nahoru k verandě v prvním patře.
    "Takhle to tu zůstalo po Mikelově zmizení. Ty tmavé stěny jsou pouhým světelným efektem. Byli jsme tu mnohokrát, takže vím, že Mikel měnil barvy stěn podle svých nálad," vysvětlovala už na schodech dvojici za ní. "Nevím, kde se to ovládá. Teď to zůstalo takhle, jako by ten dům držel smutek." Došla až k dveřím na konci chodby a otevřela je. Proud světla všechny náhle oslepil. Sundala tři židle z připraveného dřevěného stolku a pokynula jim, ať se posadí.
    "Je odsud opravdu pěkný výhled," poznamenal po chvilce ticha Hammond.
    "Ano, čekala jsem, kdy to řeknete," usmála se paní Petersonová. "Často jsme tu sedávali s Mikelem. Servíroval svůj speciální nápoj. Švestkový džus." Při vzpomínce vytanul na její tváři mírný úsměv.
    "Švestkový džus?" vzhlédla k ní doktorka překvapeně.
    "Ano. Mikel byl velice zásadový. Nepil ani nekouřil. Tuhle zásadovost kolem sebe doslova šířil. Nevím jak, ale přenesl tyhle zásady na mého muže a kupodivu i na mě." Mluvila a současně všem nalila tmavě modrou tekutinu do sklenic.
    "Hmmm…, zajímavá chuť," poznamenal generál, když upil ze sklenice. Nedovedl přesně určit složení nápoje.
    "Je to tajný recept. Bohužel Mikel ho nikdy neprozradil," povzdechla melancholicky, hledíc do jiskrného obsahu sklenice.
    "Co se stane plukovníkovým domem?" přenesla Janet debatu na jiné téma.
    "Ach ano dům," pousmála se slabě. "Mikel byl mužem, který myslel na všechno. Vlastně nám ho před lety prodal. Chtěl odejít už tehdy."
    "Proč tedy neodešel?" zajímala se Janet.
    "Ach ano," povzdechla a tentokrát její tvář opravdu zvážněla.
    "Omlouvám se nechtěla jsem…"
    "Ne, to s tím nemá co dělat!" zarazila prudce pokus o omluvu. "Bylo to kvůli Denisovi. Je to něco o čem Mikel s mým mužem nikdy nemluvili přede mnou. Vlastně mi ani neřekli, když se jednoho večera vrátil, kde celou tu dobu byl, co dělal. Nenechali mě s ním ani ten večer promluvit. Od toho večera, kdy ho přivedli zpět domů bydlel s Mikelem. On se o něj celé ty roky staral a udělal z něj něco pořádného."
    Poslední slova zněla verandou jako ozvěna. Zapůsobila na oba hosty, kteří usilovně přemýšleli. Dozvěděli se toho poměrně dost. Pouze generál však chápal plně rozsah. Nadhodil ještě další téma k rozhovoru a kupodivu dokázal paní Petersonovou znovu rozpovídat. Neřekla sice nic dalšího o aktivitách svého syna, ale hovořila hodně o svém muži i Mikelovi, což výrazně napomohlo k vytvoření určité představy. Většinou mluvila jen povrchně či obecně, protože neznala žádná tajemství, které oba dva pečlivě střežili. Smrákání na obzoru vytrhlo sedící trojici z jinak příjemného rozhovoru. Generál pokývnul, vstal a naznačil, že je čas k návratu. Paní Petersonová je doprovodila až k autu, kde se s nimi rozloučila. Slíbil jí ještě jednou při odchodu, že za ní Denise pošle hned jak tým SG1 dorazí zpět.
    V autě začal o věcech přemýšlet. Řídit nechal doktorku Fraiserovou. Sám začal třídit poznatky, které během rozhovoru získal. Evidentně měl O'Neill pravdu, když říkal, že kapitán Peterson, zřejmě nemá z celou záležitostí, co do činění. Měl trochu času ke studování spisu plukovníka Martinese. V duchu připustil, že to bylo zatraceně zajímavé čtení. Všechno potvrzovalo vyprávění paní Petersonové. Našel tam také zmínku o mladém poručíkovi jménem Denis Peterson.

11. kapitola - Návrat

Císařství hvězdný čas: 2220.10,5
    "Připraveni?" pohlédl John Sapa na oba Chartoky. Hix kývnul. Jenny zatím stále fascinovaně sledovala knihovnu, plnou tištěných ale i ručně psaných knih. Zkoumala je už dlouhé minuty, od okamžiku kdy vešli do místnosti. Lehce přejížděla rukou po knihách, plně soustředěná, jako by chtěla jejich obsah přečíst pouhým dotykem ruky. Onen pocit hmatatelnosti, možnost dotknout se historie bylo fascinující.
    "Kopie," pronesla po chvilce ticha. Už nějaké knihy viděla v chrámu a z těchto zkrátka vyzařovala jiná aura než u spatřených originálů.
    "Ano." Velvyslanci na tváři zahrál pobavený úsměv a přikývnul. Už před 70ti lety si nechal udělat kopie svých knih. Tahle mladá dáma, rozhodně patřila mezi mimořádně vnímavé jedince. Nikdo nedokázal rozeznat kopii od originálu. Velký význam měla skutečnost, že vázané knihy, byly dávnou minulostí. Proto už málokdo věděl, jaké skutečně jsou. Chápal Hixovo rozhodnutí, zapojit Jenny do stávající operace. Bylo na ní totiž cosi velmi neobvyklého. Nejenom její mládí, ale něco jiného, co nedokázal popsat, ani nikam přesně zařadit. Zůstávala tak malou záhadou, tajemstvím, které si Hix nechával pro sebe. Ani on nebyl konec konců jiný. Naštěstí, ani jeden z nich neodhalil jeho vlastní iniciativu. Plán, jež započal před více než 30ti lety a který postupně spěl ke svému konečnému cíli. Už brzy. Dřív než tohle všechno skončí, dojde svého naplnění.
    Všichni tři ve slavnostním úboru zamířili na korunovaci. Admirál s podporučíkem ve slavnostních, nablýskaných uniformách, velvyslanec v dlouhé říze, stejné jakou užíval vždy. Pouze tahle byla na rozdíl od prostého obleku, bohatě zdobená. Jak jim prozradil používal jí pouze při korunovaci. Volným krokem procházeli dlouhými chodbami paláce. Mohli použít transportní plošinu ale oba muži bez problémů vytušili pravděpodobnou sabotáž na přenosovém zařízení. Na takový průhledný trik, ani jeden z nich neskočil. Po schodišti sešli několik pater než narazili na první stráž. Oba gardisté okamžitě přešli do předpisového pozoru dokud nezmizeli za nejbližším rohem.
    Jack Hix dobře tušil co přijde. Ceremoniál měl začít až za hodinu, tak mohl rekapitulovat stávající situaci od okamžiku příletu.
    Těsně poté, co dorazil s týmem inženýrů do prostoru elektrárny měli už Císařští technici a vědci Bránu připravenou. Právě na ní prováděli poslední úpravy podle nákresů, které dorazily pouhých několik hodin před nimi. Otočný mechanismus brány už fungoval a záklopky pro všech sedm symbolů inženýrské týmy bleskově dokončovaly. Byl vskutku zážitek sledovat tyto lidi při práci. Generál Kroden sledoval situaci z centrály. Spokojený úsměv mu zahrával na tváři. Možná protějšci Císařských inženýrů z Nové kolonie patřily o třídu výš, co se týče nápadů a samotného vývoje. Jenže jeho lidé, jakmile měli všechny údaje, tak dokázali dotáhnout projekt do konce mnohem dříve. Pohledem přejel tým techniků, který právě instaloval napájení a tahal vedení od brány k ovládacímu panelu centrálního počítače. Pocítil určitý nával pýchy na své technické oddělení. Patřili mezi Císařskou elitu a bylo to znát. U protějšího panelu už seděla skupinka inženýrů z personálu elektrárny. Živě diskutovali nad údaji, jež právě vyplivnul hlavní počítač. Solární panely pomalu nabíhaly a přiváděly do hlavního rozvodu první dávky energie. Pohled Císařského generála, zamířil též na svůj protějšek z Nové kolonie. Pokud byl admirál Hix překvapen, nedával úžas nijak najevo. Zato hlavní inženýr kapitán Wotkins doslova zíral. Nevěřícně kroutil hlavou. Něco říkal směrem k admirálovi.
    "Tomuhle nemůžu uvěřit pane!"     "Jsou opravdu dobří, že?" reagoval aniž by hnul brvou.
    "Takovouhle partu bych chtěl mít v loděnicích a to bychom sypaly jednu loď za druhou!" rozplýval se nadšením.
    "Když vědí jak to udělat, potom dokážou lámat rekordy. Jen přijít na ten správný postup. A ten od nás dostali," odtušil Hix s mírným pokrčením ramen.
    O nějakých 10 hodin později už brána stála připravená k prvním testům. Solární kolektory vyprodukovaly dost energie pro první spuštění. Symboly na bráně začaly zapadat do svých zámků. Všichni přítomní sledovali s napjetím celou show. U ovládání brány hlásil nějaký muž počet symbolů. S každým dalším atmosféra houstla.
    "Sedmý zámek zapadl!" zakřičel, aby ostatní upozornil, že teď to přijde. Přišlo něco co nikdo kromě Hixe nečekal. Gejzír energie vypadající spíš jako gejzír vody vytryskl několik metrů ven z brány. Postupně se ustálil a stáhl zpět do brány. Jasně zářivý povrch uvnitř brány, jako to nejtřpytivější jezírko přitáhnul okamžitě zraky všech přítomných. Na Hixově tváři zahrál první úsměv. Kývnul na Krodena, který rychle vtáhnul své lidi zpět do reality. První tým odstartoval sérii expedicí do neznáma.
    V myšlenkách událostí posledních dní zůstával Jack Hix i během korunovace. Bez potíží dorazili v doprovodu Johna Sapy do korunovační místnosti. Starý císař už byl evidentně na samém pokraji sil. Bylo vidět, že hlavně kvůli jeho nemoci, proběhl obřad mnohem rychleji, bez patřičné noblesy a pompéznosti, tolik typické pro tyto chvíle. Starý, umírající císař, předal svému synovi Císařskou korunu. Hned jak to etiketa dovolila, odešel do svých komnat. Tvář Císařského velvyslance byla jako z kamene, když viděl jak odchází. Věnoval jeden pohled Hixovi, který souhlasně přikývnul. Potvrdil mu domněnku, že Císař Jorius I, nedožije zítřejšího rána. To co přijde, rozhodně nepřinese nic dobrého. Byl zde již dlouho aby poznal, že tady svůj boj prohrál. Nebyla šance nového Císaře nijak ovlivnit. Už ho ovlivnili jiní. Jiní, kteří započali nový mocenský plán. Rozsáhlý plán vypracovaný do nejmenších podrobností. Dnešní den byl pouze ukázkou jejich schopností. Jenže tentokrát už to bude naposledy. Buď uspějí nebo budou zcela vyhlazeni. Jiný výsledek budoucnost neukazovala. On sám podniknul jisté kroky, jež předtím společně konzultoval s Hixem. Netušil co přesně má v plánu on. Nechávali si oba dva určité překvapení v záloze.
    Teď když korunovace skončila a oba dva splnili svou roli, nenápadně zmizeli z nadcházející oslavy. John Sapa opustil císařský hlavní sál jako první. Pod záminkou rozhovoru se starým císařem, zmizel hned v počátku. Transportní plošina v budově elektrárny byla připravena. Všechny vědce a inženýry nechal transportovat nahoru na připravený křižník, vlajkovou loď generála Krodena. Když poslední zmizel v transportním paprsku stoupnul na plošinu i on. Princ Gereng III už byl na palubě, takže mohli vyrazit na cestu, jakmile dokončí svou audienci. Jack Hix vybruslil s lehkostí, kterou ho Mikel naučil z davu. Odpovídal na zvídavé otázky jako profesionální diplomat. Jenny ho už čekala u východu z paláce. Společně s ní i Císařský důstojník. Kromě hodnostního označení nenesl na uniformě žádný symbol. V duchu si oddechl. Nasedli do vojenského raketoplánu. Během okamžiku vzlétl. Císařský kapitán jim podal opasky se zbraněmi. Přikývnul na souhlas. Všechno šlo podle plánu. Zapnul si opasek a zkontroloval svoji zbraň. Jenny učinila totéž.
    Nemohl nevzpomenout na okamžik, kdy jí poprvé spatřil. Před 11ti lety ho informovala sestra Elisa o vhodné kandidátce pro jeho projekt. V klášteře probíhaly ve vší tajnosti genetické experimenty. Z nich vzešla celá řada geneticky vylepšených dětí. V ústraní tichého kláštera studovali a učili se využívat své mentální schopnosti, které se často zcela vymykaly všemu co Chartokové znali. Jeden z důvodů, proč výzkum probíhal v naprosté tajnosti, doslova pod nosem rady starších. Jenny nepatřila zdaleka mezi nejlepší z nich, ale měla podle sestry Elisy nejvhodnější parametry pro spojení. Když spatřil poprvé tohle nedorostlé ptáče se vzpurným výrazem, levý koutek úst mu zaškubal v mírném pobavení. Každopádně prošla všemi testy, čímž splnila potřebnou úroveň dovedností. Podruhé jí spatřil až nyní na Ant 21, když za ním přišla. Teď už vypadala plně dospěle a těch 10 let jí hodně přidalo nejen na kráse, ale hlavně na sebevědomí. Cítil z ní mnohem větší vyrovnanost, způsobenou pobytem mezi normálními lidmi. Možná i kvůli profesi, kterou zvolila. Měla celou řadu talentů, přesto zvolila obor psychologie. Současně pociťoval také něco neznámého na pozadí mysli. Nedokázal si to nikam zařadit. Neměl však pocit, že by mu to mělo dělat starosti. Pochopil, že Jenny si našla něco jako koníčka, i když šlo o poněkud neobvyklý druh zábavy. Sám musel uznat, že i on má trochu neobvyklý druh zábavy.     Raketoplán sebou po necelé půlhodince prudce trhnul, jak pilot nabral vyšší obrátky. Nikdo nemusel oběma pasažérům říkat, že nastaly problémy. Poté přišlo pořádné zaklení pilota raketoplánu, který divokým manévrem unikal právě vystřelené střele. Naštěstí neměla dostatečné navádění, takže jí dokázal setřást. Jenže za zády měl další dvě stíhačky a ty ho začínaly rychle dohánět. První střely z laserových kanónů otřásly štítem raketoplánu. Planetární stíhačky měly výraznější manévrovací schopnosti, než raketoplán. Na druhou stranu, pilot raketoplánu nebyl žádný nováček. Manévroval jak mohl a tak jen málo střel zasáhlo raketoplán než prudce přistál na plošině u elektrárny. Všichni vyskočili ven a utíkali dovnitř. Motory obou stíhaček zařvaly nad nízkým přeletem, ale dál už neútočili. Jeden z vojáků ukázal někam do dálky. Kapitán zachmuřeně přikývnul. Transportní letouny jim byly v patách. Nikdo mu nemusel říkat co přijde. Zaujal společně s tuctem svých mužů obrané postavení. Admirála poslal napřed. Doufal, že mu koupí dost času, aby prošel bránou. Přesně tohle od něho generál Kroden chtěl a přesně to hodlal vykonat.
    Jack Hix utíkal komplexem elektrárny k ovládacímu centru. Jenny s pilotem měl v patách. Zasunul svůj kód do počítače. Trvalo to necelých pět minut, než získal přístup k bráně. Dole už bylo slyšet křik a střelbu. Musel zadávat kódy ručně, jelikož čas rychle kvapil. Hluk boje se stále blížil. Jenny s pilotem hlídali dveře. Poslední dva vojáci jimi těsně proběhli. Sotva včas aby uskočili za roh před střelbou zdola. Okamžitě vyslali dávku směrem dolů. Pokynuli oběma ať postoupí k dalším dveřím. Hix už byl hotov. Symboly na bráně začínaly nabíhat. Seběhli dolů právě v okamžiku, kdy výbuch odhodil zbylé vojáky pryč od vchodu. V prostoru brány nebylo moc, kam se schovat. Jenže už neměli čas. Vběhli do blízkosti brány. Vytáhl svoji zbraň. Jenny už měla svoji dávno připravenou. Prvním výstřelem poslal gardistu, který vyběhl zpoza rohu k zemi. Další už postupovali mnohem opatrněji. Každopádně dokázali zabít i posledního pilota, během několika desítek vteřin obsadit řídící centrum a vpadnout do prostoru Brány. Bez příslušných kódů nedokázali zastavit aktivační proces. V prostoru brány se strhla divoká přestřelka. Gardisté padali jeden za druhým, jak je společně s Jenny posílali k zemi. Ustupovali k Bráně, tak aby je počáteční vír energie nezasáhl. Vojáků v hlavní hale přibývalo. Uhýbat jejich střelám, bylo stále těžší. Sám střílel s naprostou jistotou. Každá rána znamenala zásah. Jenny byla jen o něco málo horší. Brána se konečně ustálila a červí díra byla připravena. Rychle přeskočil nízkou přístupovou rampu. Současně vystřelil. Druhou rukou sáhl po Jenny. Rychle jí postrčil směrem k průchodu. Už neviděl jak jí zbloudilá střela zasáhla a vychýlila z kurzu. Nakonec prošla Bránou, ale ještě předtím tvrdě narazila do okraje kruhu. Neměl čas sledovat co se děje za ním. Několik výbojů udeřilo do červí díry. Ta zablikala jak absorvovala energii. Jen díky mimořádně rychlým reflexům uhnul před střelou, která mířila přímo na jeho hlavu. Zavrávoral, ale to už byl příliš blízko u červí díry, která ho okamžitě vtáhla. Neviděl sérii výstřelů, jež udeřily znovu do brány. Jeden z nich zasáhl horní zámek. Červí díra několikrát jako by problikla a poté zcela zmizela. Zato velitel oddílu uviděl něco úplně jiného.
    Vojáci zmateně hleděli na svého velitele. Ten spolknul hlasitou kletbu, když zjistil, co se na ně řítí. Už neměl čas vytáhnout vysílačku. Celkem dvanáct torpéd, dopadlo na komplex elektrárny a přilehlou oblast. Při průchodu atmosférou ztratili sice částečně zaměření, ovšem jejich ničivá síla počítala s menší odchylkou od zaměřeného cíle. Plocha o rozloze desítek čtverečních kilometrů zmizela v záblesku oslnivé erupce. Ve stejný okamžik Koloniální loď Anterius 21D z jejíž paluby byla torpéda odpálena začala chvatně opouštět orbitu planety Rune 2. Nikdo nestačil nikoho varovat, což jim poskytlo cenné vteřiny k vytvoření potřebného náskoku. Na poslední chvíli uniknuli z dostřelu orbitální pevnosti. Moment překvapení zahrál v jejich prospěch. Než mohla nějaká loď vyrazit k pronásledování objevili se oba Dravci. Zaujali své pozice na levém a pravém křídle své mateřské lodi. Spustili maskování a zmizeli ze senzorů.
Země. Základna Stargate, oblast Colorado
    "Mimozemská aktivace!" zazněl po celé základně poplach. Generál Hammond okamžitě vstal a zamířil do ústředí. Ačkoliv byl k smrti unaven utíkal po schodech dolů přímo do místnosti s výhledem na bránu. Přes neprůstřelné sklo hleděl jak naskakují poslední symboly. Poté z brány vytryskl obvyklý gejzír energie a povrch se ustálil. Téměř okamžitě naskočila ochranná Iris.
    "Čekáme někoho seržante?" obrátil se na operátora u počítače. Věděl, že všechny týmy jsou na zemi kromě jediného, ale ta otázka mu vyklouzla téměř automaticky.
    "Ne pane! Všechny týmy jsou v současné době na zemi. Kromě…. SG-1 pane," dostal také očekávanou odpověď
    "Rozumím. Nějaký signál?" odkašlal si. Ihned upřel pozornost směrem k monitoru. Doufal, že nejde o planý poplach a poslední tým se vrací domů.
    "Zatím ne… moment!" zbystřil nakrátko ostříhaný seržant pozornost u monitoru. "Potvrzuji, je to kód SG-1" obrátil pohled na generála. Přikývnul. Nehnul ani brvou, zato kdesi hluboko uvnitř si oddechl.
    "Otevřít Iris!" zavelel Hammond okamžitě. Současně utíkal dolů k bráně. Četa vojáků po zuby ozbrojená už zaujala pozice poblíž přístupové rampy. Nadešla chvilka napětí. Netrvala dlouho. Za necelou půlminutu brána vyplivla všechny čtyři členy SG1. Evidentně v pořádku a nezraněné. Hammond si v duchu podruhé oddechl.
    O'Neill klidně kráčel po rampě dolů. Držel krok s Carterovou. Za ním Daniel s Denisem. Generál už stál u úpatí rampy a na tváři měl mírný úsměv.
    "Vítejte zpátky SG-1, už jsme měli obavy," řekl na úvod.
    "Inu byla to taková vynucená dovolená. Příjemné klima, přátelské prostředí, skvělé místo na odpočinek," pokrčil O'Neill nenuceně rameny.
    "Proč vám to trvalo tak dlouho?" vyrukoval ihned s otázkou.
    "Nemohli jsme přijít na to, jak zrušit tlumící pole okolo brány!" ozvala se Sam zpoza. V zápětí se musela rychle chytit zábradlí u přístupové rampy.
    "No nakonec moje maličkost přispěla a….." otočil pohled směrem k Sam a viděl jak se křečovitě drží zábradlí a zhluboka se nadechuje.
    "Všichni se hlaste na ošetřovně!" nařídil generál okamžitě. "Hlášení podáte zítra v 8:00"
    "Mohu s vámi ještě mluvit pane? Je to naléhavé!" řekl O'Neill polohlasně, tak že ho slyšel jen Hammond.
    Přikývl na souhlas a ještě dodal: "Vy plukovníku s kapitánem za mnou zajděte hned jak s vámi doktorka skončí." Povzdechl si ale jinak nedal nic najevo.

    O něco později všichni na ošetřovně procházeli důkladným vyšetřením. Všichni tři muži naprosto s klidem, jen Sam byla po celou dobu trochu nervózní.
    "Uklidněte se Carterová, teď už jste konečně doma. Daleko od všech těch…. no však víte…," úmyslně větu nedokončil.
    "Já vím, jen se netrpělivě těším, až budu moci….," začala větu, když doktorka vešla do místnosti.
    "Tak hotovo!" přerušila je doktorka Fraiserová. "Předběžné výsledky ukazují, že jste v pořádku. Zbytek budu mít za pár hodin. Zatím mi nikam daleko neutíkejte," dodala s úsměvem.
    "Nemusíte se obávat Janet, v tomhle stavu nedokážu utéct vůbec nikam. Teď mě omluvte jdu si lehnout." Seskočila z lůžka a zamířila ke dveřím, aniž by přítomným věnovala sebemenší pohled. Rychlost jejího odchodu, ponechala u doktorky zvednuté obočí. Hned za ní spěchal Daniel s tím, že musí něco nutně udělat. Jack ho ale zastavil a zašeptal mu do ucha:     "Sleduj Carterovou! Nehni se od ní ani na krok, dokud nepřijdu od generála."
    "Mám ji sledovat, jak si jde lehnout?" obrátil se překvapeně na Jacka. Nejprve mu chtěl říct, že mu přeskočilo. Znal ho už léta a věděl, že má někdy podivné nápady, ale nad tímhle nemohl potlačit zamračení.
    "Na to vypadala až moc čile," poklepal ho po rameni.
    "Aha…" bylo jediné co dokázal říct. Pomalu zamířil za Sam a nekladl už žádné další otázky.         "A co vy kapitáne? Jste připraven?" obrátil pozornost k mladíkovi vedle něj.
    "Nevíte, proč chce generál mluvit s námi oběma?"
    "To brzy zjistíme!" Sám netušil o čem přesně bude řeč. Zjistil o Denisovi dost na to, aby si udělal obrázek. On neměl s celou věcí nic společného, tím si byl jist. Otázkou zůstávalo co zjistil generál. Něco mladíkovi slíbil. Hodlal svůj slib dodržet . Nepatřil mezi ty typy z NID, kteří každou maličkost zaznamenávali, aby jí mohli proti dotyčnému v budoucnu použít. V duchu přemýšlel jak podat celou záležitost, aniž by cokoliv prozradil.
    O chvilku později už známé zaklepání na dveře kanceláře generála Hammonda, ohlásilo oba očekávané návštěvníky.     "Vstupte!" vyzval automaticky příchozí. V ruce stále držel tu zprávu a nemohl zapomenout na svůj rozhovor s Marií Petersonovou. Oba očekávaní dorazili brzy, jak ostatně předpokládal.
    "Generále?"     "Ach ano. Sedněte si!" ukázal k židlím u stolu. "Asi se ptáte proč jsem Vás pozval oba dva?"
    "To ano pane!" předešel O'Neila Peterson.
    "Obávám se že pro vás kapitáne mám smutnou zprávu. Jde o Vašeho otce," začal pomalu.
    "Pane?"
    "Bohužel minulý týden nečekaně zemřel," vynesl onu smutnou novinu konečně ven.
    "A příčina smrti generále?" zazněla okamžitě otázka.
    "Infarkt. Naprosto nečekaně," odpověděl a už předem tušil co přijde.
    "To není možné…." vydechl nevěřícně a pohlédl na generála, čekajíc, jak mu řekne, že tohle byl jen velice špatný vtip. Nic takového v generálově vážné tváři nenašel.
    "Vím jak to myslíte. Doktorka Fraiserová říkala něco podobného. Každopádně konečná analýza expertů zní asi takhle. Není to nemožné, pouze pravděpodobnost je velice malá," chvilku ta slova nechal viset ve vzduchu než pokračoval. "Vezměte si pár dní volna kapitáne, až doktorka dokončí zbytek testů. Mluvil jsem s Vaší matkou, sháněla se po vás. Zařiďte všechno co budete potřebovat."
    "Díky pane!" vstal a nepřítomně vyšel ze dveří. Sotva za ním zapadly dveře zaměřil plukovník pohled na generála, ale ten už situaci nekomentoval.
    "Podivná shoda okolností generále," zamumlal soucitně.
    "Přesně tak. Vypadá to, že jste měl pravdu od samého začátku. On nemá s celou tou věcí nic společného," dal mu najevo svůj souhlas.
    "Jo, taky mám ten dojem," přitakal O'Neill.
    "A teď mi povězte, co máte na srdci. Usoudil jsem, že je to naléhavé," vyzval ho, aby řekl co má důležitého na srdci.
    "To ano pane. Z počátku mě to překvapilo, ale poté, co došlo k těm neoprávněným manipulacím s druhou bránou, mě to zase až tak nepřekvapilo," zagestikuloval pravou rukou, aby podtrhnul svá slova.
    "Aha, rozumím. Někdo už tam byl před vámi," pochopil ihned narážku. Ani on kupodivu nebyl příliš překvapen. Možná zklamán nad způsoby některých nejmenovaných vládních organizací, ale ne překvapen.
    "Je tam skupinka vědců z nějaké ztracené expedice. Žádní vojáci. Technicky vysoce na úrovni, snadný cíl pro někoho, kdo…." Nemusel ani dokončovat větu.
    "Chápu kam míříte Jacku. Evidentně našeho kapitána využili, aby zajistili situaci," zamračil se, když pochopil o co jde.
    "Další věc. Carterová tam měla nějaké podivné vizionářství, nebo jak to nazvat," pokračoval dál.
    "Vizionářství?" Tentokrát nedokázal skrýt překvapení ve tváři.
    "Jo, tak nějak. Viděla údajně nějakou katastrofickou událost z druhého konce vesmíru. Však to znáte," nasadil svůj sarkastický výraz, jenže hned zase přešel do normálního tónu. "Údajně by to po návratu na zemi mělo zmizet, ale…." Nasadil útrpný výraz, kterým chtěl podtrhnout co si o tom sám myslí.
    "Ale co!" pobídl ho generál nevšímající si jeho výrazu.
    "Pouze z větší části," dodal po chvilce ticha.
    "Řekl jste o tom už doktorce Fraiserové?"
    "Ne, ještě ne. Nemělo by to být nebezpečné ani nakažlivé," zavrtěl hlavou.
    "Dobře, řeknu doktorce, ať se na to každopádně zaměří," udělal si malou poznámku.
    "A ještě něco pane. Nejspíš budeme mít v brzké době návštěvu," utrousil kyselým tónem.
    "Ano? Koho?" něco v plukovníkově tónu dávalo najevo, že nepůjde o obyčejnou návštěvu.
    "Vůdce těch lidí, Gosudarov, hovořil o nějakých Chartocích," přiblížil situaci trochu blíž. Sám nevěděl nic víc než, že přijdou. Přijdou aniž by měl nějaký skutečný podklad. Ani Gosudarov mu nedokázal říct, nebo nechtěl říct víc.
    "Řekl co jsou zač?" zajímal se znepokojeně.
    "Ano pane a dost důrazně," začal vzpomínat na přesné znění Gosudarových slov. Po chvilce konečně vítězoslavně pozvedl ruku se vztyčeným ukazováčkem. "Jsou prý velice přátelští, pokud k tomu mají důvod. Mohli by nám pomoci proti Goa'uldům. Spojence jako oni potřebujeme. Jen v tom všem zazněl jistý…. podtón," hledal slovo, kterým by nejlépe vystihl.     "Mohou být také nepřátelé," konstatoval.
    "Správně. Jen mnohem horší než Goa'uldi. Zato na druhé straně, by mohli být potenciální spojenci," učinil neurčité gesto rukou podtržené pokrčením ramen.
    "Nuže dobře. Máte potuchy, kdy mohou dorazit?"
    "Brzy pane. A teď když mě omluvíte, rád bych zapadl do postele a dohonil ztracenou noc."
    "Ovšem. Jděte," propustil ho okamžitě. Se sérií smíšených pocitů sledoval O'Neilla jak odchází. Zavrtěl hlavou. Tohle mu ještě chybělo.

Kapitola 12 - Poslední přípravy

Země. Základna Star gate, Čejenská hora oblast Colorádo.
    V šeru nemocničního oddělení základny stála doktorka Fraiserová společně s Danielem Jacksonem a Denisem Personem. Kroutila hlavou nad výsledky své pacientky. Před necelými deseti minutami jí kapitán přinesl do nemocnice, poté co během rozhovoru Danielem najednou ztratila vědomí. On sám byl rád, že jí nemusel nést podruhé. I ten kousek do nemocnice ho stál předtím hodně sil. Zabručel něco na téma, že musí naznačit Sam, aby shodila nějaká ta kila. Na mysl mu vytanula vzpomínka na Sha're, okamžiky kdy jí držel v náručí. Nechal chvilku působit pocit melancholie. Byla mrtvá a veškeré vzpomínky jen bolestivou skutečností. Znovu se vrátil sem do přítomnosti. Denis neměl oproti němu žádné potíže donést Sam až do nemocnice. Donesl jí na ošetřovnu aniž by se při tom zadýchal. Od návratu na základnu, sotva před hodinou, vypadal trochu zasmušile, ale nebylo divu. Jeho otec zemřel za mimořádně podivných událostí, než aby mohlo jít pouhou shodou okolností. Teď stál v pozadí. Nezasahoval do debaty mezi Danielem a doktorkou.
    Samantha Carterová prudce procitla. Cítila se silně dezorientovaně. Mluvila právě o něčem s Danielem. Náhle byl pryč. Hovořili o knize, kterou přinesl tým SG2. Právě mířila ke dveřím. Nic kolem sebe nepoznávala. Celý svět vypadal jako jedna velká rozmazaná šmouha. Navíc k tomu všemu, hlava doslova třeštila, jako by měla každou chvíli puknout. Ještě k tomu byla v jiné pozici než před chvílí. Stála na nohou a teď najednou ležela. Namáhavě se opřela na loktech. Pohlédla kolem sebe. Pomalu ale jistě zaostřovala zrak. Chvilku trvalo než jí došlo kde je. Ležela na ošetřovně. Už zase.
    "Danieli?" rozhlížela se kolem sebe. Stále ještě viděla rozmazaně a bolela jí hlava. Bolest postupně ustupovala. Zahlédla nějakou rozmazanou šmouhu přímo před sebou.
    "Sam?" poznala ihned Danielův hlas. Postupně dokázala rozpoznat obrys postavy.
    "Jak dlouho jsem byla mimo?" položila ihned otázku.
    "Necelých 10 minut," rozpoznala doktorku v bílém plášti, jak stojí vedle Daniela. Rozpoznala ještě postavu Denise Petersona.
    "Ten interval je kratší než posledně," poznamenal Daniel s nadějí v hlase.
    "Musí to přestat! Co nejdříve! Jinak to bude mít neblahé následky!" zpražila ho okamžitě doktorka.
    "Jaké následky?" otázala se Sam již mnohem silnějším hlasem. Současně vstala z lůžka. Přijala nabízenou pomoc od Denise a postavila se.
    "Vaše EEG, jako by během tohoto bezvědomí naprosto bláznilo. Stihla jsem udělat několik dalších vyšetření a mohu říci, že pravděpodobně dojde k poškození mozku. Možná i něco horšího. Co, to Vám opravdu nemohu ještě s jistotou říci," pokrčila bezmocně rameny. "Doktorko, pokud víme tak ke všem pěti případům došlo zhruba ve stejných časových intervalech a pokaždé to trvalo kratší čas. Já myslím, že právě tohle měl doktor Johanson na mysli!" nenechal se vyvést z míry.
    "Možná, ale spíš si myslím že ne," zavrtěla záporně hlavou.
    Temně rudé světlo nad dveřmi ošetřovny následované sirénou a hlášením z centrálního stanoviště: "Poplach! Mimozemská aktivace!"
    Během několika málo okamžiků byla ošetřovna prázdná. Sam s ostatními ihned vyběhla ven, směrem do centrály. Doktorka chtěla něco namítnout, ale nedostala se ke slovu. Zůstala s otevřenými ústy na začátku věty. Nesouhlasně zavrtěla hlavou. V centrále už stál generál Hammond. Vedle něj plukovník O'Neill. Sledovali jak Brána najednou naskočila. Něco nebylo v pořádku.
    "Červí díra je nestabilní pane!" Křičel právě operátor ze svého stanoviště. Jindy klidný povrch brány čeřily vlny energie a dodávaly bráně temnou auru. Několikrát jako by problikla. Oddíl pěchoty zběsilým tempem vpadl do prostoru brány. Rychle zaujímal obranné pozice.
    "Zavřít Iris!" zavelel generál Hammond.
    "Nejde to pane! Iris nereaguje na povely!" odpovídal zoufale operátor.
    Než stačil kdokoliv cokoliv udělat vyplivla brána bez varování někoho v černém. Ve stejném okamžiku červí díra ztratila stabilitu a zhroutila se. Těsně poté zapadla na své místo Iris.
    "Iris je na místě!" informoval přítomné operátor, který ještě události nadcházejících vteřin.
    Muž vyšší postavy, přestože vypadal lidsky, rozhodně nebyl člověk. Vstal s pružností, kterou od něj nikdo nečekal. Teprve nyní si ho mohli všichni přítomní prohlédnout lépe. Byl vysoké pružné postavy, tmavější pleti s pronikavě modrýma očima. Dva zelené pruhy přes černou část uniformy na hrudi a na stehnech. Na klopě límce celkem sedm lesklých odznaků. Rozhlížel se na všechny strany. Zbraň mu okamžitě z opasku vyletěla nahoru, ale výrazné zacvakání mířených zbraní ho přimělo zastavit pohyb v půli cesty.
    "Nestřílejte!" zakřičel plukovník O'Neill a ihned letěl dolů z centrály. Schody bral po dvou jak spěchal k bráně. Mezitím muž zasunul svou zbraň zpět do pouzdra. Vojáci sklonili trochu zbraně ale zůstávali ostražití. O'Neill se prodral mezi vojáky až dopředu. Už první pohled na neznámého muže ho přiměl vydechnout: "Panebože….."
    Překvapení v Hixově tváři, vystřídal výraz hrozivého poznání. Pomalu zvednul pravou ruku směrem ke svému pravému spánku. Necítil bolest, ani nenahmátnul svůj pravý ušní boltec poté co rukou stisknul místo zranění. Ruku přesunul před obličej a uviděl krev, spoustu krve. Najednou to jeho mysl konečně zcela pochopila. Celý svět pro něj najednou zrudnul. Udělal krok vpřed. Zavrávoral a dále už nevnímal nic.
    O'Neill dobře viděl jak pohled neznámého na spoustu krve zarazil. Podobnou věc viděl už dříve. Pochopil, že právě teď si skutečně uvědomil své zranění. Proto po prvním vrávoravém kroku okamžitě vyběhnul a chytil ho dříve než dopadl na přístupovou rampu. "Sežeňte doktorku!" zakřičel na ostatní. "A nosítka!" dodal. Voják nejblíže k telefonu ihned přivolal pohotovostní tým.
    Na místo dorazil právě i zbytek stávajícího SG1. Doktorka Fraiserová je následovala s odstupem necelé minuty. Okamžitě převzala nad zraněným kontrolu. Pod její taktovkou ho odnášeli zdravotníci na ošetřovnu.
    "Sam? Co je s Vámi!" zatřásl s blondýnkou O'Neill, když viděl její nepřítomný pohled.
    "Pane?" trhla sebou překvapeně.
    "Vypadala jste mimo!" Nějak dokázal nekřičet, když viděl její zmatený výraz.
    "Ach ano. Snažila jsem se zjistit něco více…." Vykoktala ze sebe rozpačitě.
    "A…"
    "Myslím, že profesor Gosudarov měl pravdu. Cítím z něj cosi podobného jako u něj…. ale mnohem jasněji jestli mi rozumíte," obrátila pohled na Jacka i ostatní.
    "Jo myslím, že rozumím," přitakal zamyšleně. Něco takového tušil už od rozhovoru s profesorem. Ta naprostá jistota, že přijdou ho děsila. "Co je to sakra za lidi?" pomyslel si v duchu.
    "Opravdu?" obrátila se k němu překvapeně.
    "Jo," přitakal znovu.

    Hodinu poté svolal generál Hammond poradu. Usedl jako vždy do čela stolu. Ostatní, tedy tým SG1 společně s doktorkou Fraiserovou zaujal místa kolem.
    "Začněte doktorko. Jak to vypadá s naším návštěvníkem?" zahájil poradu a předal Fraiserové úvodní slovo.
    "Moc dobře ne pane. Nevím prakticky nic o vnitřní fyziologii jejich rasy i když je z velké části podobná té naší. Podle krevního vzorku Vám mohu říci, že jeho krev obsahuje příměsi, které vůbec neznám. Vzorec DNA je od našeho velice odlišný. Tím mám dost svázané ruce."
    "Přežije to doktorko?" chtěl vědět. "Nevím. To zranění samo o sobě nemusí být vážné i když vypadá dost ošklivě. Problém je v tom, že právě zde měl nějaký implantát," pokrčila neurčitě rameny.
    "Implantát?" vzhlédl O'Neill.
    "Nenapadá mě nic jiného. Ta střela ho evidentně pouze ožehla, ale ten implantát je poškozen ne-li úplně zničen. Obávám se, že byl napojen přímo na nervové cesty, jelikož jeho mozek nevykazuje žádnou aktivitu." Což byla asi jediná věc, kterou si mohla být jistá.
    "Co je to sakra za lidi, kteří používají implantáty stejně jako my….." hledal vhodné přirovnání, ale jako obvykle ho okamžitě nic vhodného nenapadlo.
    "Civilizace na mnohem vyšším stupni vývoje!" promluvil poprvé za celou dobu Denis Peterson. Pohledy všech se stočily na něj.
    "Pokračujte kapitáne," vyzval ho generál Hammond.
    "Jen bych chtěl poznamenat, jednu zřejmou skutečnost," upoutal plnou pozornost ostatních a pokračoval. "Víme, že energetický výboj může narušit stabilitu červí díry a způsobit tak její přesměrování do jiného vyústění. Což nám dává jistou nápovědu o civilizaci na druhé straně, která vyvinula energetické zbraně a bio-implantáty!" dokončil svou úvahu. Tváře ostatních zbrázdily vrásky usilovného přemýšlení. První zareagovala doktorka.
    "Myslím, že tohle zranění nezpůsobila energetická zbraň. Viděla jsem už hodně případů zranění způsobených tyčovými zbraněmi. Energetická zbraň způsobuje popáleniny v okolí zasaženého místa způsobené tepelnou energií, kterou vydávají. Tohle vypadá spíš jako…." Hledala správné přirovnání, "…poleptání nějakým druhem kyseliny."
    "Další užitečná indicie," přikývnul Denis Peterson souhlasně.
    Porada pokračovala ještě necelých 10 minut. Padlo ještě několik dalších možných teorií, ale už nic podstatného zde nepadlo. Generál rozpustil poradu.

Stanoviště Alfa 2, hvězdný čas 2220.10,5
    Kapitán Wotkins v čele s bezpečnostním týmem hleděl na Hvězdnou bránu, která právě zkolabovala. Vedle něj stál generál Kroden. Zatím technický tým prováděl analýzu dat, ale možná ztráta klíčové osoby, bez níž byla celá mise pouhou fraškou, rozhodně situaci nepřidával. Nikdo nepromluvil. Nikdo nenašel vhodná slova. S hrozivým tušením očekávali výsledky analýzy. Nacvičeným reflexem rozpoznal Wotkins rychlý pohyb za sebou. Simon Ingirus k němu právě utíkal. Mával datovým blokem, dokud celý zadýchaný nedospěl až ke kapitánovi a generálovi. Generála Krodena zaznamenal o něco později.
    "Pane, podle analýzy musel do brány udeřit paprsek energie a nejspíš ne jeden," začal zeširoka vysvětlovat oběma mužům právě potvrzenou teorii. Wotkins se mračil, Kroden naopak poslouchal bez sebemenšího gesta. "…takže podle toho je jasné, že červí díra se stočila někam jinam. Respektivě k jinému východu."
    "Aha, takže admirál je teď někde na jiné planetě s Bránou?" chtěl potvrdit, zda dobře pochopil.
    "Ano pane. Přesně to tvrdím. Neřeknu vám ale na které. Tohle je mimo možnosti našeho zařízení."
    "Mám takový dojem, že admirál Hix zahrnul i tuto možnost do svých plánů," promluvil po chvilce generál.
    "Budeme pokračovat podle plánu?" vzhlédl Chaocký kapitán k císařskému generálovi.
    "Přesně tak," odpověděl s pohledem stále upřeným k bráně.
    "Souhlasím," přitakal. "Na co tu čekáš Simone! Čas letí! Začněte stavět dílnu!" pobídnul první možnou oběť, kterou měl na dosah. Pak sám zamířil za ním. Ještě obrátil pohled k generálovi. Ten pořád stál na místě a hleděl směrem k bráně. Zabručel něco pro sebe. Generál Kroden byl podle jeho měřítek celkem fajn. Rozuměl své práci zatraceně dobře a jeho lidé byli přinejmenším dostatečně schopní, alespoň podle koloniálních standartů. O tom už měl možnost se přesvědčit. Stejně jako samotní císařští vojáci rozhodně nebyli žádní zelenáči. Poznal profíky, když na ně natrefil a nezáleželo, zda jsou to inženýři, vědci či vojáci. Ještě jednou sám pro sebe zabručel než dorazil ke skladišti materiálu. Jen několik minutek po Simonovi. Mladík už korigoval svůj tým. Cosi projednával s několika inženýry a všichni při tom pokyvovali hlavou. Rozešli se těsně před tím, než dorazil přímo na místo. Sám spokojeně pokýval hlavou, když spatřil první kroky stavby. Úmyslně nezasahoval a nechal Simonovi volné pole působnosti. Ustoupil do pozadí, připraven zasáhnout pouze v případě potřeby. Pohled mu sklouznul k postavě stojící více vzadu u jednoho ze stanů. Nemusel být jasnovidec, aby poznal kdo to je.
    "Jen je nechte! Udělají svůj díl práce, stejně tak jako potom vy!" promluvil k mladé pilotce, která váhavým krokem přistupovala k pracovní četě.
    "A co mám tedy dělat. Dívat se na ně?" vzhlédla ke stárnoucímu kapitánovi s údivem.
    "Přesně tak! Počkejte za pár hodin než postaví dílnu."
    "A pak?"
    "Pak rozhodneme co postavíme za letoun, kterým dopravíte satelit na oběžnou dráhu."
    "Ano pane," přikývla.
    "No a to nám dává trochu času, abychom zjistili, jak jste pokročila v bojových dovednostech," nadhodil sice veselým tónem, ale mínil to zcela vážně.
    "Jistě pane," špitla poslušně a doufala, že od Jenny pochytila dost, během společných cvičení.
    Vedl jí na nevelkou mýtinu nedaleko základny. Než začali postřehla, někoho v černém, jak je sleduje. Jeden z vojáků evidentně dostal za úkol hlídkovat. Což zrovna moc na klidu nepřidalo. Nechtěla se nechat zahanbit. Měla trochu z kapitána strach. Možná že už byl v letech, ale stále působil impozantním dojmem. Rychle zvážila své možnosti. Začala, hned jak jí vybídnul k útoku. Nespočítala, kolikrát skončila během cvičení na zemi. Odřenin a boulí si nevšímala. Zůstala soustředěná až do konce. Mnoho úderů schytala, ale ke svému upokojení také nějaké rozdala. Večer když doktorova asistentka prohlížela její zranění zahlédla soucitný pohled, novopečeného poručíka. Simon jí nakonec věnoval lehký úsměv. Simon na ní působil dobrým dojmem, ale kdesi v duchu stále zůstávala ostražitá. Pak už vnímala pouze příkazy lékaře a regenerátor, jak zaceluje jednotlivé podlitiny. Poté zamířila se setrou Ariel k blízkému jezírku. Opět spatřila jednoho z vojáků v černém. S upraveným trimetrem zkoumal vodu. Kývnul, že je všechno v pořádku. Zmizel kdesi ve tmě.
    Sestra Ariel, jak poznala byla Charitská žena středních let. Tmavě hnědé oči a dlouhé tmavě hnědé vlasy zastrčené za jednodílnou kombinézou. Obličej neměla jako Susan nevýrazný, ale mírně vystouplé lícní kosti a dobronzova opálenou pleť. I přesto, že byla dvakrát starší vypadala stále krásně. Nejprve zkusila vodu. Trimetrem ještě změřila teplotu. Pak pokynula rukou. Současně začala svlékat svou kombinézu. Susan učinila totéž. Jen jí to trvalo trochu déle. Na límci uniformy druhé ženy zahlédla co předtím nezpozorovala. Tři zlaté insignie. Což znamenalo 30 odsloužených let. Stejně tak i dlouhé, bohaté vlasy dosud skryté za kombinézou nyní volně rozpuštěné. Konečně ze sebe sundala poslední díl oblečení a lehce nohou okusila vodu. Kupodivu měla celkem příjemnou teplotu. Dál už na nic nečekala. Zašla do větší hloubky, kde jí voda sahala po ramena.
    Rozkošnicky se ponořila. Opakovala to celkem několikrát Pak pohlédla směrem ke své společnici. Zaznamenala, že ona dělá přesně totéž. Cítila se najednou nečekaně osvěžená. Ráchala se ve vodě vůbec nevnímajíc čas. Chtěla pokračovat dál v hrátkách ve vodě, když zaznamenala siluetu sestry Ariel jak míří k ní. Trochu rozmrzele připlavala ke břehu. Zahlédla ještě stín někoho jiného. Vylezla z vody. Okamžitě na sobě ucítila ručník. Chtěla protestovat, ale nakonec nechala Ariel, ať klidně pokračuje. Když byla suchá začala hledat svoje oblečení. Nikde ho neviděla.
    "Tohle bude mnohem pohodlnější," poznamenala Ariel a podala jí jednodílnou verzi vlastní uniformy. Sama sebe začala rychle utírat. Než Susan přišla jak si má kombinézu obléct už měla svou skoro oblečenou. Přistoupila k nejistému podporučíkovi. S úsměvem jí pomohla do kombinézy. Sama nacvičenými pohyby dokončila vlastní oblékání. Zamířili zpět do tábora. Kdesi z korun stromů je bedlivým pohledem sledoval hlídající císařský voják. Díky své černé uniformě dokázal splynout s okolím. V jeho pohledu se neskrývalo nic neobvyklého, pouze ostražitost. Dvě nahé ženy pro něj neznamenaly o nic víc, než oblečené.
    V hlavním stanu, vedle provizorně zbudované dílny seděl v čele taktéž provizorního stolu kapitán Wotkins. Po pravici měl Simona. Čestné místo po své levici ponechal mladé pilotce. Celkem dvanáct dalších inženýrů sedělo podél dlouhého stolu. Během společné večeře zahájil neformálně poradu. Mohutný Chaocký inženýr, udržoval určité společenské hodnoty během stolování. Konverzace probíhala v klidném tempu. Během jídla vládla dobrá přátelská nálada, přesně taková, jaká měla dle jeho čekávání být. Rozhovor postupně směřoval k jedinému cíli. Do diskuse zatáhli také Susan. Po dlouhé sérii návrhů, vylepšení a pokývání hlavou, tolik typickému u konstrukčních inženýrů, dospěli k raketoplánu vycházejícímu z konstrukce bitevníku GX. Další diskuse byla na téma složení posádky. Pokus o to, že by řídila raketoplán sama byl okamžitě jednohlasně zamítnut. Teprve poté padaly všechny možné i nemožné námitky. Strhnula se diskuse, kdo by měl tvořit posádku raketoplánu. Sledovala všechny, jak se dohadují, kdo bude nejvhodnějším kandidátem s neskrývaným pobavením. Na chvilku odsunula svou opatrnost a s úsměvem sledoval jak se všichni doslova předhání o to, kdo poletí. Debatu ukončil hlavní muž, sedící v čele stolu. Nekompromisně utnul celou diskusi. Ještě okamžik vyčkal než všichni ztichli.
    "Poletí Susan a Simon. Oba mají za sebou celou řadu simulací, takže jsou jediní skutečně kvalifikovaní pro tenhle let! Nepůjde o nic složitého, takže žádné další závaží nebudou potřebovat!" Do slova závaží vložil potřebný důraz, čímž zarazil veškeré možné námitky ostatních. Pohledem zpražil možné nespokojence. Ukončil společnou večeři plus poradu v jednom. Všechny vyhnal ihned na kutě.
    Druhý den časně ráno započala stavba. Tentokrát se jí chopil kapitán Wotkins osobně. V okamžiku, kdy mladá pilotka vylezla ze stanu, který sdílela ze sestrou Ariel už měli podstatnou část připravenou. Pod hlasitým Chaokovým komandováním postupovala stavba velice rychle. Už někdy během poledne vypadal raketoplán připravený. Jenže když na toto téma položila otázku, odpovědí byl smích. Jak jí Simon o chvíli později vysvětlil, dát dohromady samotnou konstrukci je hračka. Nacpat do ní neutrinový motor taky není složité. Avšak propojit veškerou vnitřní elektroniku už dá pořádně zabrat. Bez důkladného nastavení systémů by raketoplán ani nevzlétl nebo naopak nepřistál. Rychle do sebe hodil poslední sousto a už běžel k rozdělané práci. V horečnatém tempu pracovali až do soumraku.
    Ještě před společnou večeří bylo dílo hotovo. Oni dva už nic nejedli. O necelou hodinku později potkala Simona v kombinéze pilota, jak vychází ze stanu ošetřovny. Kývnul na ní. Nemusel nic říkat pochopila, že teď je na řadě ona. Očekávala něco takového. Volným krokem došla ke stanu. Odhrnula cíp plátna a vešla. Okamžitě jí odchytila Ariel a vedla do zadní části stanu mimo hlavní ošetřovnu. Zahlédla jen siluety, když procházela kolem a hlasy z nichž jeden patřil určitě hlavnímu lékaři. Druhý mohl patřit jedině generálu Krodenovi. Úzkým průchodem následovala Ariel do vedlejšího propojeného stanu. Bylo tu lůžko a uskladněné lékařské vybavení. Pokynula, Ať si sedne, což ihned učinila. Vzala do ruky lékařský trimetr. Začala s klasickým vyšetřením. Přejížděla trimetrem několik centimetrů od kombinézy. Zdánlivě nepravidelně, způsobem, kterému rozuměla jenom ona sama. Něco nebylo v pořádku. Zaznamenala, jak se u toho sestra, nebo spíš podle insignií doktorka mračí. Přejížděla svým trimetrem už přes deset minut. Porovnávala výsledné údaje s počítačovým terminálem na stole.
    "Něco je v nepořádku?" hlesla nesmělým tónem, čímž druhou ženu skoro vylekala.
    "Právě, že naopak!" dostala zápornou odpověď.
    "Tak v čem je tedy problém?" nechápala proč, když není nic v nepořádku má důvod k znepokojení.
    "To nevím," přiznala zamyšleně. "Porovnávala jsem údaje z vyšetření včera večer. Je tu příliš výrazný rozdíl. Hodnoty se rozcházejí o více než 10%!"
    "Což znamená?"
    "Jsi na tom po fyzické stránce mnohem lépe, než bys měla být. Ne snad, že by na tom bylo něco špatného, ale nějak mi to nejde dohromady," vyjádřila tak svůj osobní odborný názor. "No nic, jsi naprosto v pořádku. Není tu nic co by bránilo v letu," dodala nakonec. Položila trimetr na své místo. Pokynula rukou směrem k odchodu a doprovodila jí až k východu stanu.
    Druhý den časně ráno vstala. Pohlédla směrem k vedlejšímu lůžku své spolubydlící, ale Ariel tam nebyla. Ani to nevypadalo, že by tu dnes spala. Oblečená vyšla ven. Simon už čekal. Ihned jak vyšla ven, zamával na ní. Rukou vybídnul ať ho následuje. V provizorním hangáru, už bylo všechno připraveno. Probíhaly poslední předstartovní přípravy. Kokpit byl otevřen a čekal na oba dva účastníky letu. Kapitán Wotkins stál před sestrojeným člunem. Nebyl čas provést potřebný nátěr, či přidat číselné insignie. Zůstal tudíž, jak ho sestrojili. Protáhlejší trup s vysunovacími křídly pro lepší manévrování v atmosféře. Pod křídly zavěšená dvě standartní iontová děla.
    "Takže, umístěte satelit tam nahoře a porozhlédněte se trochu kolem," řekl pozorně oba sledujíc. "Paliva máte víc než dost, ale nikam daleko neleťte. Proveďte sondáž soustavy a pak se vraťte zpátky. Rozumíte!" zdůraznil své rozkazy.
    "Ano pane!" dostal říznou odpověď.
    Potřásl oběma mladým důstojníkům rukou. S určitou pýchou sledoval oba mladé talenty, jak započínají svou první společnou cestu. Simon podle něj potřeboval ještě uzrát, ale už teď patřil mezi nejlepší inženýry, které kdy vychoval. Naproti němu Susan potřebovala získat víc sebedůvěry. Po všem čím prošla, musela získat lepší náhled na svět. Oba se mohli jeden od druhého hodně naučit. Ustoupil stranou, aby mohli vytáhnout raketoplán do otevřeného prostoru. Všichni, co zůstali na zemi vyklidili prostor v okolí raketoplánu. Zvědavé pohledy upřely směrem k startujícímu raketoplánu. Trysky pro kolmý start zažehly modro rudým plamenem.
    V kokpitu raketoplánu seděla Susan u navigačního panelu. Ovládací knipl držela v pravé ruce, zatím co druhou rukou ovládala trysky pro kolmý start. Palec měla na zážehu hlavního motoru. Nevypadala nijak nervózně, zato Simon cítil, jak se potí. Měl na starosti senzory a astro-navigaci. Jenže tyto přístroje mu mnoho údajů nemohly přinést, dokud seděli na zemi. Ne snad, že by nevěřil schopnostem mladé pilotky. Právě naopak. Strávili společně spoustu času během simulací, takže znal její kvality.
    Působila sebejistým dojmem, když odpočítávala: "Pět vteřin do plného zážehu.., tři, dva, jedna…, zážeh!"
    Raketoplán začal stoupat. Volným plynulým tempem. Susan sledovala výškoměr. Věděla v které výšce může bezpečně zažehnout neutrinový motor. Opět odpočítávala: "40 metrů…, 45 metrů…. 50metrů,….start!" Palcem přepnula spínač hlavní pohonné jednotky. Simon dobře věděl, co přijde. Přesto mu náhlé zrychlení skoro vyrazilo dech. Raketoplán opsal jeden okruh, než nabral potřebnou rychlost. Začali stoupat. Susan brala s ohledem na svého pasažéra, stoupání mírněji než měla původně v plánu. Původně chtěla stoupat pod strmým úhlem kolem 90o. S mírným nádechem pobavení přitáhla knipl v okamžiku průchodu atmosférou.
    "Prolétáme atmosférou a vstupujeme na orbitu planety," promluvila ke svému spolucestujícímu.
    "V pořádku. Aktivuji astro-navigaci. Připravuji satelit k vypuštění. Přejít na souřadnice…," odečítal ze svého panelu vhodnou trajektorii. Pilotka jen potvrdila, že rozumí. Zpomalila, upravila kurs a zaujala příslušnou pozici. Simon pracoval na svých výpočtech. Spočítal bod ve kterém bude uvolnění satelitu nejefektivnější.
    "Deset sekund do vypuštění!" ohlásil mírně chvějícím hlasem. Susan na to jen lehce kývnula hlavou. .."5…, 4…, 3…, 2…, 1…, uvolňuji sondu!" Dokončil aktivační sekvenci. Sledoval jestli všechno spočítal správně. Raketoplán pomalu měnil svou dráhu a odpoutával se od vypuštěné komunikační stanice.
    "Trajektorie stabilní. Satelit udržuje standartní oběžnou dráhu," řekl vítězoslavně. Spokojeně oddychl.
    "Raketoplán základně! Satelit umístěn!" reagovala pilotka okamžitě přes komunikační panel.
    "Výborně. Prozkoumejte soustavu a podejte zprávu," odpověděl hlas patřící kapitánu Wotkinsovi.
"Rozumím. Zahajujeme průzkum," potvrdila rozkaz. Ihned začala měnit kurz. Nabrala směr hluboko dovnitř planetárního uskupení.

Kapitola 13 - Geneze

Nová kolonie. Základna 73, hvězdný čas 2220.10,7
    Osobní pobočník admirála, kapitán Kathrin Jensová, konečně usedla na své pracoviště po dlouhé poradě s admirálem Brownovou. Začala pracovat na plánech, jež její nadřízená společně s kapitánem Walxinem dala. Nejprve věnovala krátký pohled směrem k taktickému informačnímu panelu. V rychlosti projížděla vytříděné informace, až jedna z nich upoutala její pozornost. Návrat Těžkého křižníku Ant 19. Velitelská loď generála Browna. Po více než týdnu znovu zakotvila v hlavním doku s loděnicemi. Zamračeně si vzpomněla na jeho první návštěvu zde. Choval se k ní přezíravě a arogantně. Na Chartoky nic neobvyklého, ale u něj to doslova bilo do očí. Možná právě kvůli tomu, že nemohl proniknout přes její výraz. Chytré zařízení umístěné za pravým uchem dokázalo zablokovat jeho mentální schopnosti vůči ní. Musela se při samotné vzpomínce lehce usmát.
    "Admirále, Ant 19 je právě zakotvila v doku," otevřela interkom do admirálovy pracovny.
    "Dobře. Konečně první výsledky. Pošlete mi ho sem hned jak přijde!" dostala odpověď.
    Nemohla si pomoci, ale admirál vypadala v posledních dnech trochu přepadle a méně energicky než před tím. Zato kapitán Siemon Walxin, plně dostával své pověsti. Syn pověstného kapitána, kolem sebe šířil spoustu energie a musela uznat i jistého osobního kouzla. Admirál na to vždy hleděla trochu pobaveně, ale ona netušila, co si o něm má myslet. Zvláště o jeho postraních pohledech, jež dělil mezi ní i admirála. Něco znamenaly jen nevěděla co. Pokrčila rameny. Začala vypracovávat plány, které dostala. Krátké pípnutí z bezpečnostní kamery upozornilo zavčas na blížícího návštěvníka. Nemusela ani vzhlédnout, aby poznala o koho jde. Stiskla signální zařízení do admirálovy pracovny. Od jisté doby, vzpomněla si, těsně poté co přiletěl kapitán Walxin, přestala s tolik oblíbeným trikem s dveřmi. Generál Brown vešel s pochmurným výrazem do pracovny. Nemusela na něj pohlédnout protože už ho viděla předtím. Byl vysoký šlachovitý s ostře řezanou ošlehanou tváři. Musela uznat, že k admirálovi Brownové se skutečně hodil. Ale to bylo vše, co o něm mohla pozitivního říci. Nechtěla ani netoužila poznat ho blíž.
    "Admirál Vás očekává generále." Ostenativně ho ignorovala a dál dělala svou práci. Neviděla mrak, který mu přejel po čele. Rázným krokem zamířil ke dveřím, které ona sama neméně pohotově otevřela nenápadným pohybem. Nasadila sluchátko do pravého ucha. Nechápala proč by měla odposlouchávat rozhovory v admirálově pracovně. Ale byl to rozkaz. Přímo od admirála, který nemohla neuposlechnout.
    "Prohledali jsem soustavy v okolí GX," zaslechla první slova. "Nic tam není." Položil na stůl své výsledky.
    "Hledejte dál. Nějaká základna tam musí být," trvala stále na svém aniž by vzhlédla k předloženým údajům.
    "Není to jenom honba za duchy?" namítnul ostře.
    "Ten raketoplán nemohl odletět daleko. Někde tam musí mít základnu!" řekla hlasem nepřipouštějícím žádnou námitku.
    "Už se na tom podílí celá jižní flotila. Nenašli ani stopu po raketoplánu. Dokonce ani po tom zničeném Dravci," přitlačil trochu v argumentech. Postupoval pomalu, aby svou ženu přesvědčil o marnosti takového počínání. A co bylo důležitější vnesl rozkol mezi ní a Walxina. Ten polo-chartocký spratek mu lezl značně na nervy. Možná právě proto, že nebyl plně Chartocké krve, ale míšenec mezi Chaoky a Chartoky.
    "O zničení Dravce není pochyb. Důkazy to potvrzují. Je třeba hledat dál a efektivněji," odpověděla unaveně, přestože se snažila ze všech sil nedávat nic najevo. Obzvláště před svým mužem.
    "Dobře, dobře," ustoupil rychle. Tohle nevyšlo. Zkusil tedy jiný přístup. "Prohledáme všechny soustavy ještě jednou a důkladněji."
    Něco v generálově hlase odposlouchávající Kathrin znělo falešně. Předstíraný odevzdaný tón, neodpovídal proneseným slovům. Zauvažovala co tohle znamená, ale neměla mnoho času protože rozhovor pokračoval     "Vypadáš unaveně," promluvil klidnějším hlasem.
    "Ne natolik, abych nemohla dělat svou práci!" zareagovala ostře, ale sama únava dosti ztupila ono ostří v jejím hlase.
    "Já bych to viděl spíš na pořádný regenerační spánek," řekl škádlivě a poprvé za celou dobu se usmál.
    "Možná." I ona vyloudila na své tváři mírný úsměv.
    "Já bych řekl, že spíš určitě," zatlačil trochu více. K jeho překvapení cítil, jak se tomu skutečně podvoluje. Pokud zůstávala aktivní v posledních 10ti dnech, musela být skutečně hodně unavená, což byla pro budoucí plány ideální situace. "Hix tě tu zavalil úkoly a sám si odjel někam pryč. Zřejmě věděl, proč potřebuje z tohohle křesla vypadnout," pokračoval s úsměvem. Povzdechla. Cosi zamumlala směrem na jeho adresu. Vstala a nechala se jím vést do své kajuty. Jedním okem hodila po Kathrin, když vycházela ven. Dále už nevnímala nic, co by jí mohlo odradit od pořádného odpočinku, kterému se dlouho bránila.

    Siemon Walxin kráčel o nějakých šest hodin později po chodbách základny 73. Zamířil do admirálovy pracovny. Nikdo zde nebyl. Bezpečnostní systém zůstával zapnutý. Ani admirál, ani kapitán nikde. Rozhodně chtěl okamžitě znát informace o pátrání generála Browna. Ten mu ovšem doslova před nosem zmizel z dosahu. Nevěděl proč, ale cítil, že je mimořádně důležité zjistit obsah zprávy, kterou přinesl. Na okamžik zaváhal, kterou z žen poctí osobně návštěvou. Levý koutek úst vyletěl nahoru. Vybral Kathrin Jensovou. Ne snad, že by nevyrušil i Jesiku, ale měl na paměti její handicap, což by mu v budoucnosti nemuselo projít. Naťukal do nástěnného panelu svůj kód. Ihned našel kajutu kterou hledal. Ještě si nechal ukázat čas jejího odchodu. Vyrazil ihned do obytné sekce základny.
    Netrvalo dlouho než stanul před správnými dveřmi. Samozřejmě chvátal a Kathrin Jensová nebydlela daleko od úřadovny admirality. Dveře se po chvilce otevřely a vpustily ho do kapitánčiny ubikace. Zjevně nečekala někoho jako on. Vyšla z ložnice v nočním úboru notně rozespalá. Měl co dělat, aby udržel vážný výraz. Přišel konec konců pracovně, takže žádné skryté narážky a poznámky s podtextem.
    "Co si přejete kapitáne?" oslovila ho chladně, hned jak ho bezpečně identifikovala.
    "Potřebuji znát obsah zprávy, kterou přivezl generál Brown," odvětil formálním hlasem bez jakýchkoliv stop pobavení.
    "Aha," bylo jediné, co ze sebe v dané chvíli dostala. Snažila se nedívat na něj nevěřícným pohledem. Kvůli takové maličkosti jí vzbudil? Sama zprávu četla a nic v ní nebylo. Žádný důvod k poplachu.
    "Nutně!" dodal důrazněji.
    "Nic nenašel," zazívala, čímž doufala, že pro ní rozhovor skončil. Ukázala prstem na elektronickou tabulku ležící na stolku. Sama usedla do křesla a snažila se zůstat trpělivá. Walxin po zprávě doslova chňapnul a rychle pročítal. Nakrabatil čelo v usilovném přemýšlení. Jak četl jedno hlášení po druhém, začínalo mu všechno zapadat do sebe. Zavrtěl hlavou nad absurditou téhle myšlenky, ale logika hovořila jasně. Netušil, jak mu mohlo něco podobného, unikat tak dlouho a stejně i Hixovi. Pracovali společně posledních 20 let a nikdy by netušili zradu takových měřítek. Konečně pochopil proč. Výraz hrozivého poznání vyvstal na jeho zamračeném obličeji.
    Kathrin Jensová nemusela být skvělým pozorovatelem výrazů tváře, aby pochopila, že tento muž před ní učinil důležitý objev. Objev, který jí určitě nepotěší.
    "Oblékněte se!" řekl úsečně, tónem nepřipouštějíc odpor.
    Ani nezkusila položit sebemenší otázku. Měla nejasné tušení, že k něčemu takovému dojde. Rychle vpadla do ložnice, shodila ze sebe pyžamo a rychle si oblékala uniformu. Nezaregistrovala ve chvatu, že k ní kapitán vrhnul jeden ze svých postraních pohledů, právě v okamžiku, kdy byla úplně nahá. Pořádně si ho zapsal do paměti, pro budoucí použití. Pak zaplašil takové rozptylující myšlenky. Soustředil znovu pozornost směrem k admirálovi. Použil svůj upravený trimetr. Během krátké chvilky, kdy se oblékala našel její zbraň. Hned jak vyšla ze dveří musel uznat, že dříve než čekal, hodil po ní okamžitě pistoli i s opaskem. Chvatně zapnula pásek a zkontrolovala funkčnost zbraně v pouzdře.
    "Řeknete mi konečně o co jde?" položila první otázku hned jak vyšli ze dveří.
    "Už vím, kdo nás zradil!" odpověděl rázně a pobavený úsměv vystřídal jiný, který rozhodně neměl s pobavením nic společného.
    "Skutečně? Nemyslíte snad…." Nechala větu nedokončenou. Nechtěla věřit, že tak vysoce postavený důstojník by mohl i přes to, jak moc jí byl nesympatický, zrádit.
    "Ano, přesně tak!" přikývnul souhlasně.
    "A kam jdeme teď?" Náramek na Walxinově pravé ruce zapípal. Okamžitě ho zkontroloval. Svítil modře, což bylo dobře i špatně.
    "Do admirálovy kajuty. Právě byla zavražděna!" řekl už v běhu.
    Kathrin Jensové tím na několik vteřin vyrazil dech. Zlomek vteřiny zaváhala než zamířila rychle za Walxinem. Byla unavená. Přesto spěchala, co nejrychleji za ním. Doufala, že to není pravda. Otevřené dveře admirálovy kajuty vpustily nejprve Walxina. Dostihla ho těsně u nich takže při vstupu mu doslova dýchal na záda. Zbraň měl připravenou v ruce. Nečekal, že najde nájemného vraha. Začal systematicky prohledávat ubikaci. Prstem ukázal nalevo. Nejprve nic neviděla. Až po chvilce zaznamenala krev stékající ke dveřím do ložnice. Opatrně vešla dovnitř, zatím co její společník prohledával ostatní části ubikace. Celkem zbytečně. Jenže záměrem bylo, aby ona spatřila tělo, jako první. Když vešla do ložnice i přes upozornění, že admirál je určitě mrtvá překvapeně vyjekla.
    Žena kterou velice obdivovala a vážila si jí, teď ležela mrtvá vedle postele s krvavou ránou na prsou. Všude kolem bylo spoustu krve, ale žádná další už nevytékala z hluboké rány. Oči zíraly nepřítomně do stropu, jako němá výčitka . Nemusela být doktor aby s klidným svědomím prohlásila svoji nadřízenou za mrtvou. Zaslechla za sebou pohyb. Zatlačila oči a vstala. Walxin naopak přiklekl. Zkontroloval náramek, ne pravé ruce zesnulé. Stejný jako měl on. Svítil modře. Zhluboka si oddychl.
    "Alespoň něco jsem udělal správně," bylo jediné co v danou chvíli řekl.
    "Cože?" obrátila k němu vyčítavý pohled.
    "Teď není čas! Jestli tohle zjistí rada, tak mě ukřižují!" mlel slova zdánlivě bez smyslu. Mezi tím vytáhnul z pouzdra zbraň a ostražitě se rozhlédl. Pokynul jí ať vezme tělo. Nechápala proč, ale udělala co říkal. Vyšel ze dveří. Okamžitě zapadnul zpět. Několik výstřelů ho přimělo k větší opatrnosti. S nacvičenou rutinou dvakrát naslepo vystřelil. Dva výkřiky jasně dokazovaly zásah. Vyšel ze dveří. Pokynul Kathrin ať ho následuje.
    "Musíme ihned zmizet!" zašeptal jí do ucha. Nepřítomně přikývla. Nevnímala krev, kterou měla na uniformě. Něco prováděl na svém trimetru, ale ať už zjistil cokoliv nebyl spokojen. Pořádně zaklel. Pak ukázal směr. Nedošli daleko než došlo k dalšímu střetnutí. Walxin zlikvidoval oba bezpečáky bez sebemenšího zaváhání. Přes svůj komunikátor navázal již spojení se svou lodí a skupinou admirála Brownové, jejíž hlavní lodě stále kotvily v doku. Neposlouchala moc, co jim vlastně říká. Celý svět pro ní najednou zmizel. Apaticky následovala muže před sebou s mrtvým tělem v náručí.
    Teprve když s ní Walxin pořádně zacloumal vpadla zpátky do reality. Chvilku váhal, ale nakonec jí chytil za ruku, mrtvé tělo si přehodil přes rameno a utíkal. V jednom místě jeho trimetr zapípal. Zastavil. Akorát vběhl lidem z bezpečnostního do pasti. Stihnul vystřelit dřív a uhnout, ale ona bohužel ne. Její reakce byla kvůli únavě a šoku o něco pomalejší. Výstřel šel příliš nízko než aby někoho trefil. Víc nestihla. Jako drtivá kovadlina jí něco udeřilo do ramene a do prsou. Síla úderu jí hodila na Walxina, kterého nešťastně srazila k zemi. Teď už neměli šanci uniknout. Past sklapla. Ve stejném okamžiku, kdy kolem nich zaujal pozici bezpečnostní tým, je uchopil transportní paprsek a přenesl na palubu.
    V přenosové místnosti už čekal tým zdravotníků. Hlavní šéflékař začal bez váhání štěkat příkazy na své podřízené. Věnoval krátký pohled admirálovi, ale té už pomoci nemohl. Přesunul plnou pozornost na zraněnou kapitánku Jensovou. Alespoň někoho mohl ještě zachránit. Nečekal na převoz do nemocnice. Okamžitě jí tam nechal transportovat. Ještě letmo pohlédl na svého kapitána.
    "Ta krev není moje," ukázal na mrtvé tělo. Doktor jen kývnul. Víc ho nezajímalo. Soustředil svou pozornost ke své pacientce, hned jak byli přeneseni na ošetřovnu.
    "Můstek kapitánovi!" ozval se hlas prvního důstojníka z komunikátoru.     "Ano slyším," řekl unaveně.
    "Pane, generál Koda chce vědět, proč měl okamžitě opustit dok!" oznamoval mu nepříliš radostným tónem.
    "Řekněte generálovi, že to brzy pozná sám,"odvětil zachmuřeně. Dal si věci dohromady už před tím. Přesto příliš pozdě na to, aby něco změnil. Věděl co přijde. Netušil, že cena bude tak vysoká.
    "Kapitáne, mám přesunout tělo do márnice?" uslyšel za sebou opatrný hlas šéfa transportu.
    "Ano. Vlastně ne. Přesuňte jí….," přistoupil k panelu a naťukal souřadnice. "…sem." Náčelník jen kývnul. Neměl důvod k otázkám. Kapitán vyrazil rychle na můstek. Věděl k čemu dojde. Jediné co nevěděl, kdy k tomu dojde. Mohl pouze hádat. Sotva dorazil na můstek tvář generála Kody ho vítala na hlavní obrazovce.
    "Slyšel jsem, že admirál Brownová je mrtvá. Co je na tom pravdy?" vyjel na něj příkře hned, jakmile ho spatřil. Dobře věděl o Walxinových manévrech kolem admirála.
    "Není mrtvá, pouze na ní někdo spáchal atentát, který málem vyšel," pronesl bezvýrazně.
    Než stačil generál cokoliv dalšího říci přinutil ho taktický důstojník otočit. Stejná reakce přišla i z jeho můstku. Očekával to. Hlavní pylon stanice explodoval a po něm i půl tuctu dalších. Osádky všech lodí s hrůzou sledovaly největší hvězdnou základnu s loděnicemi, jak postupně ztrácí svou oběžnou dráhu a padá dolů. Došlo k něčemu, co nikdo ani v nejhorších snech nepovažoval za možné. Během několika desítek minut byla základna 73, hlavní brána do hlubokého vesmíru pouhou vzpomínkou. A co horší. Zkáza kterou způsobila dole na planetě, byla nepředstavitelná. Jako ironií osudu dopadly trosky přímo na hlavní město planety. Walxin seděl v křesle zdánlivě klidně. Ruce pevně zatnuté do opěrek kapitánského křesla. Bylo mu jasné, že výbuch hlavních motorů následovaný únikem plasmy oslepí senzory natolik, že sabotér plus nájemný vrah v jedné osobě, může beztrestně uniknout. Tohle byla nejchladnokrevnější akce kterou v životě viděl. Přísahal, že za tohle mu generálové Brown a Gordon zaplatí.

Země. Základna Stargate, Čejenská hora oblast Colorado
    "Ano doktorko?" obrátil O'Neill pozornost na Fraiserovou, která ho před chvílí vytrhla ze spánku. Doufal, že kvůli něčemu opravdu důležitému. Kvůli záhadnému návštěvníkovi zůstával celý tým SG-1 na základně.
    "Vypadá to, že náš host pomalu přichází k sobě. Tady," ukázala na monitor.
    "Není to náhodou…," zpozorněl.
    "Přesně tak, EEG je totožné s tím co jsme naměřili u Sam, když byla v bezvědomí," potvrdila jeho domněnku
    "Co se děje doktorko?" vstoupil na ošetřovnu Daniel. Za ním dorazil Denis Peterson.
    "Vypadá to, že ten profesor Gosudarov, měl možná pravdu," připustila opatrně.
    "A co jsem vám celou dobu říkal!" neodpustil si Jack svou poznámku.
    "Otázka zní co to znamená? Možná je tohle pro jejich rasu typické, to nedokážu plně posoudit," pokrčila rameny.
    "Myslím, že ne," zazněl Samantin hlas ze dveří.
    "A co to tedy podle vás je?" obrátil k ní O'Neill pozornost.
    "Podle mě je to nějaký druh telepatie," odpověděla bez sebemenšího zaváhání. Přemýšlela o tom ve své ubikaci na základně. Konec konců na to měla dost času. Dostala nařízeno odpočívat a nepracovat. Sebrali jí pro všechny případy i Notebook. Jediné co mohla bylo přemýšlet nebo se nudit. Druhá varianta jí nepřipadala přijatelná, takže raději zaměstnala mysl tématem o kterém mohla pemýšlet.
    "Aha," spolknul poznámku, kterou málem nechtěně vypustil z úst.
    "To je zajímavá teorie….," zamyslela se nad tím doktorka. "Ale nenařídila jsem vám náhodou…" Sam zvedla ruku čímž jí okamžitě přerušila. Na hodinkách měla spuštěné stopky. Čas výrazně pokročil k osmi hodinám.
    "Jdu akorát včas, aby mě nikdo z vás sem nemusel nosit!" vrhla nebezpečný pohled na Daniela, který sklopil rozpačitě pohled, nervózně odkašlal a v duchu se proklínal za svou předchozí nemístnou poznámku. Jack na něj pohlédl v očích zvědavost. Zkusil ho odbýt mávnutí rukou, ale když pochopil, že to nepomáhá, tak odvedl Jacka do kouta.
    "Něco jsem poznamenal na téma že je docela těžká, když jsem jí sem poprvé nesl," zašeptal tak aby ho slyšel jen on.
    "Aha, to nebyl dobrý tah," zašklebil se na něj.
    "Ne, to tedy nebyl," odtušil bez sebemenšího pobavení. Neměl v úmyslu Sam nijak urazit, jenže už se stalo. A ona si to vzala zatraceně osobně.
    "Co chcete dělat?" obrátili oba dva pohled zpět k Sam, jež v doprovodu doktorky mířila dozadu k lůžkům.
    "Pokud mám pravdu, tak bych měla během několika minut upadnout do bezvědomí. Možná to není zcela přesné vyjádření, ale…. myslím, že během toho by mělo dojít k telepatickému kontaktu!" vynesla na světlo světa svou teorii, kterou v posledních hodinách probírala.
    "Sam, už jsem vám říkala, že tento stav může nenávratně poškodit váš mozek! Jejich fyziologie je od té naší hodně odlišná. Možná po fyziologické stránce vypadá dost podobně, jenže jeho mozek, je mnohem vyvinutější než lidský mozek, kohokoliv z nás!" do posledních dvou slov vložila maximální důraz. Mezi její lékařské praktiky nepatřilo riskovat zdraví svých pacientů, přátel obzvláště.
    "Ve všech předchozích případech tu ale nebyl. Myslím, že to je důvod proč může dojít k poškození," bránila svou teorii o níž byla jednoznačně přesvědčena, že je správná. Všechno zapadalo do sebe. Jenže nedokázala podat dost přesvědčivý hmotný důkaz, aby přesvědčila ostatní, že má pravdu.
    "Na tom něco je," připustila doktorka, "ale také může fungovat jako jakýsi katalyzátor a zničit váš mozek během několika vteřin," vznesla okamžitě navrch námitku.
    "Nemyslím, že bychom tomu mohli nějak zabránit pokud…" s trochu nuceným úsměvem odpověděla, nechávaje větu záměrně nedokončenou.
    "Bychom našeho neznámého nezabili. A to by si jeho lidé mohli hodně špatně vyložit," doplnil za ní Daniel zamračeně.
    "Možná ještě hůř než jen špatně," doplnil ho Jack. Stále v něm převládal ten pocit nedůvěry, ale teď najednou měl pocit, že nadchází pravý okamžik. Tenhle chlapík mohl podle všeho pomoci Sam. Byl o tom najednou pevně přesvědčen.
    "Tak dobře," souhlasila doktorka až po notné chvíli, kdy jí Jack O'Neill gestem naznačil ať pokračuje. S povzdechem začala připravovat EEG a další monitoring. Pokynula Sam, ať si lehne. Podle hodinek, které jí sundala, měla ještě necelých pět minut čas. Nehodlala ponechat nic náhodě. Sundala jí i černé tričko. Rozmístila sondy s přísavky po celém těle. Sledovala hodnoty na svých monitorech, srdeční rytmus, puls a další. Ostatní už vyhnala ven za ochranné plexisklo. Hodinky položila hned vedle monitoru.
    Všichni tři doslova civěli na vedlejší monitory. Janet sledovala hodinky souběžně s monitorem hned vedle lůžka. Sledovala Sam s trochou obav, ale ta nevypadala nijak nervózně. Ležela na lůžku. Pravidelně a klidně oddechovala. Přesně v okamžiku, kdy na hodinkách naskočila osmá hodina, projela jí tělem krátká křeč, na okamžik naběhly žíly, ale trvalo to sotva několik vteřin. Víčka jí spadla a monitor ukazoval ty samé údaje, co už několikrát předtím. Jenže tentokrát měla mnohem podrobnější měření. Nejenom její mozek, ale i ostatní hodnoty byly poněkud divoké. Slabý výraz poznamenala Janet v duchu. Ty hodnoty doslova bláznili, jinak to nezvat nešlo.
    Samantha Carterová v jednu chvíli sledovala Janet jak kolem ní rozmísťuje své zařízení. Současně jako by slyšela tikání vlastních hodinek. Bylo to nemožné, protože byly digitální. Přesto vnímala ubíhající čas. Poznala okamžik, kdy odbyla osmá hodina. Necítila nic. Celý svět najednou vypadal trochu jinak. Vstala a přešla k vedlejší posteli, kde ležel neznámý návštěvník. Na chvilku se zarazila. Pohlédla na sebe, nic nenašla. Pohlédla na lůžko, kde před chvílí ležela a spatřila sama sebe, jak tam stále leží. Nevěřícně přešla zpátky a letmo se dotkla. Ucukla, když pocítila, že je hmotná.
    "Zajímavé, že?" uslyšela hlas za zády. Trhla sebou. Prudce se otočila. On tam stál. S klidným vyrovnaným výrazem ve tváři, bez jakékoliv známky zranění, v čisté uniformě.
    "Kdo jste?" vyhrkla otázku. Na okamžik zaznamenala, že je napůl obnažená před neznámým mužem. Ta myšlenka jí probleskla hlavou a najednou tam stála jen ve spodním prádle.
    "To nedělám já," zareagoval s mírným pobavením v hlase.
    "A kdo tedy?"
    "To vy."
    "Cože?"
    "Vaše mysl je příliš nevyrovnaná, příliš chaotická. Nedokážete ovládnout své myšlenky, svou mysl. Ta pak reaguje na nepatrné podněty naprosto nečekaným způsobem. Chartokové už od dětství učí děti ovládat svou mysl k potřebné sebekázni. Jinak to ani nejde. Zničilo by nás to," podal s mírným úsměvem vysvětlení.
    "Kdo tedy jste?" položila znovu tutéž otázku, hned jak potlačila možné rozpaky.
    "Jsem Jack Hix," zarazil rukou příval otázek. "Musím uznat, že tohle byla skvělá ukázka logického uvažování. Spojila jste si fakta. Výborně."
    "Opravdu?"
    "Ano. Došlo k menší chybičce. Proto mě nezbytnost, nebo chcete-li osud vyhodil zde," řekl jako by o nic vážného nešlo.
    "Jaké chybě?" zareagovala ihned. Všimnula si jeho pohledu směrem doprava. Po chvilce rozpoznala vlastní hodinky několika-násobně zvětšené, jak odpočítávají čas směrem k nule. Zbývalo už nějakých 30 sekund.
    "Čas mě trochu tlačí," zaslechla jeho hlas najednou za svým pravým uchem. Překvapeně sebou trhla, ale zůstala bez hnutí stát. Na sobě měla najednou standartní pracovní uniformu. Jeho ruce jí spočinuly na ramennou. "Takže musím trochu spěchat, abych vám předal vše potřebné," pokračoval a jeho ruce se přesunuly nahoru. Lehce pročísnul blonďaté vlasy než jeho prsty spočinuly na obou spáncích. Slabě je stisknul a soustředil do nich svou vůli. Pak všechno zmizelo.
    Sam procitla stejně prudce jako předtím. Tentokrát na to byla doktorka s O'Neillem připravena. Zachytila jí během prudkého pohybu. Tvář doktorky Janet Fraiserové byla bledá a vypadala silně znepokojeně.
    "Dýchejte! Zhluboka dýchejte!" pomohl jí posadit se, zatím co doktorka kontrolovala své monitory.
    "My..slím, že… budu…," vypravila ze sebe těžce a cítila jak se jí žaludek postupně obrací. O'Neill na nic nečekal. Rychle jí pomohl na nohy a vedl na toaletu. Sotva před sebou měla mísu pustila to ven. Zvracela několik dlouhých minut. Pak se těžce zvedla. Nohy se jí třásly, ale on jí nenechal padnout. V ruce měl papírový kapesník a otíral jí ústa. Nemohla nijak protestovat, protože jí bylo pořád zle. Na druhou stranu, jeho dotek jako by uklidňoval. Sice už nebyla sama s cizím mužem, ale stále cítila určité rozpaky. Nebylo to pro ní však nepříjemné, právě naopak, což mu ovšem nehodlala říct. Zhluboka dýchala a nechala se vést zpět na ošetřovnu. Tam na sebe hodlala hodit tričko a kabát, ale doktorka jí nepustila dřív než jí pořádně vyšetřila. Zamítla rázně veškeré protesty. Teprve po nějaké půlhodince pomalu ustoupila. Ošetřovnu jí opustit nedovolila, ale obléknout Sam nechala. Mezi tím dorazil Denis s požadovaným hodinářským nářadím. Pozvedl lehce obočí, když si ho přebírala.
    "Opravdu víte, co máte udělat?" vyzvídal těsně poté, co otevřela černou krabičku s jemnými nástroji.
    "Ano, naprosto!"
    "Řekl vám to on?" ukázal O'Neill na neznámého cizince.
    "Jo,…." Chtěla ještě něco dodat, ale nakonec to vypustila.
    "Takže došlo k telepatickému kontaktu?" tentokrát hlas patřil generálu Hammondovi, který akorát před několika minutami dorazil na základnu.
    "Ano pane! Teď už vím, co je třeba udělat, abychom ho přivedli zpět k plnému vědomí," obrátila k němu pozornost a zároveň sledovala, jaký to na něj udělalo dojem.
    "K plnému vědomí?" ujišťoval se, zda dobře rozuměl.
    "Ano pane. Ten implantát je stále aktivní. Vypnout ho by bylo příliš složité. Ovšem můžu ho sundat. Pak by měl…" pohlédla na svého nadřízeného v očekávání souhlasu.
    "Doktorko?" obrátil se pro odborný lékařský názor.
    "Nejsem inženýr pane, ale z lékařského hlediska to může dávat smysl," pokrčila neurčitě rameny.
    "Dobře. Pusťte se do toho!" přikývnul na souhlas.
    "Světlo!" poručila Sam ihned jak přistoupila blíž. Reflektor zamířil požadovaným směrem. "Sundat obvaz!" pokračovala. Janet trochu zaváhala, ale obvaz ihned přestřihla a sundala. Než Sam pustila blíže prohlédla si místo zranění.
    "Neuvěřitelné….," vydechla. Za necelých 8 hodin zranění téměř zmizelo a současně ušní boltec začínal narůstat. S úžasem ustoupila dozadu. Ponechala Sam volné pole působnosti. Ta s jistotou vytáhla nejužší nástroj, který krabička obsahovala. Chvilku hledala než našla co potřebovala. Dotkla se na první pohled neviditelných miniaturních spínačů. Cvaknutí ukázalo, že udělala správně. Držela implantát v ruce. Reakce byla okamžitá. Zdánlivě chaotické mozkové vlny přešly v klasickou sinusoiudu. Trochu odlišnou, s vyšší amplitudou ale pro doktorku již známou.
    "Přichází k sobě pane!" upozornila generála, který celou situaci sledoval z pozadí. Kývnul na souhlas a přistoupil blíž. Nejprve se nic nedělo. Pak přišel pohyb rukou. Křečovitě sevřenou. Několikrát zatnul pěst a uvolnil. Křeč zmizela. Otevřel oči. První pohled věnoval svému okolí. Další nasměrovala k doktorce Fraiserové.
    "Toto zařízení již není třeba," pronesl první větu naprosto klidným tónem. Janet se k něčemu nadechovala, ale nakonec pokrčila rameny.
    "Kdo jste?" položil první otázku Hammond.
    "Hix, Jack Hix," řekl stále tím klidným a nevzrušeným hlasem.
    "Jsem Generál George Hammond z letectva Spojených států. Toto je…..," představil postupně všechny členy SG-1 včetně hlavní lékařky.
    "Já…, byl jsem novým diplomatickým atašé Nové Kolonie v Císařství. Na planetě Rune 2, hlavním císařském stanu. Jenže došlo k něčemu, co nemá v historii obdoby," vysvětloval, přičemž současně třídil informace, které těmto lidem podá.
    "Aha, nechte mě hádat," vmísil se do debaty O'Neill. "Došlo k diplomatickému incidentu."
    "Měli jsme podezření, že nový císař nebude respektovat některé dohody, které uzavřel jeho otec s námi. Ale nikdo neočekával něco tak křiklavého, jako je porušení základního diplomatického precedentu!"
    "Chtěli vás zabít, že?" připojila se tentokrát Sam.
    "Ano. I když musím říct, že jsem poněkud zklamán," pokrčil lehce rameny.
    "Zklamán?" ujišťoval se O'Neill zda dobře slyšel.
    "Čekal jsem něco rafinovanějšího. Ne tak přímočarého a brutálního. Možná právě proto sáhli k takovým prostředkům," odtušil s dalším pokrčením ramen.
    "A jak by jste chtěl, aby vás teda zabili?" nadhodil O'Neill sarkasticky.
    "Asi máte pravdu. Najatý vrah nebo jed by určitě neuspěl," povzdechl souhlasně zcela vážným tónem, bez špetky ironie.
    "K čemu tam tedy vlastně došlo?" generál změřil O'Neilla přísným pohledem.
    "Seběhlo se to dost rychle. Palácové stráže, gardisté, jednoduše vpadli na velvyslanectví. Nekladli žádné otázky, pouze stříleli. Zabili všechny členy diplomatického sboru. Já a Jenny jsme byli akorát na cestě ke komplexu Brány. Naštěstí s námi byl menší doprovod. Speciální Císařské jednotky, loajální generálu Krodenovi. Díky nim jsme dokázali uniknout Bránou. Sice po menší přestřelce v komplexu elektrárny, ale nakonec ano," pečlivě volíc slova v několika větách shrnul celou situaci.
    "Tady jste se objevil sám!" připomněl mu evidentní skutečnost Hammond.
    "Já vím. Necítím zde její přítomnost. Muselo jí to vyhodit někde jinde. Až přijde čas připojí se k nám," odpověděl s naprostou jistotou.
    "Ale Brána na vaší straně byla zničena!" připomněla Carterová důležitý fakt ze své vize.
    "Ano, to je možná pravda," zakryl bez problémů překvapení. V zápětí pochopil Mikelovu poznámku o protnutí realit. Bude si muset dávat pozor na všechno, co bude říkat. "Pro všechny případy jsme ji zničili. Naše loď odpálila sérii torpéd z nízké orbity."
    "Aby nemohli za vámi?" pokračovala Sam.
    "Nepochybně myslíte, že tím jsem za sebou spálil cestu. Není tomu tak. Vytvořili jsme základnu na stanovišti Alfa 2. Poslední tým prošel bránou před pěti dny," odpověděl přičemž ignoroval otázku.
    "Vy jste to věděli že?" udeřila znovu otázkou, ale bylo to spíš
konstatování.     "Politika," pokrčil rameny. Když spatřil nejisté pohledy přítomných vysvětlil situaci podrobněji: "Hvězdná Brána přináší nové netušené možnosti. Ve špatných rukou by mohla být hrozbou pro někoho jako třeba vy, kdo není dostatečně technologicky na úrovni aby mohl odolat. Z naší strany to bylo morální gesto. Netoužíme po tom, aby Brána byla využita k vojenským účelům."

Kapitola 14 - Odhalení

Císařská Vědecká osada, P7X-411
    Gosudarov společně s doktorem rychle utíkali na stanoviště označené v plánech jako beta 2. Jeskyni, kam přemístili Bránu. Před necelou minutou je zburcoval Magnuson, který testoval bezpečnostní systémy na bráně. Někdo prošel nečekaně skrz. Nespecifikoval o koho jde, jen že bude třeba urychlené lékařské pomoci. Zakřičel to do svého komunikátoru dost naléhavě. Naštěstí oba dva právě seděli v centrále a uvažovali o nedávné návštěvě týmu SG-1 a dopadu jejich návštěvy na jejich osadu. Svým způsobem tím získali kontakt na který se mohli obrátit, ačkoliv neznali adresu jejich domovského světa. Bylo však nad slunce jasné, že dříve či později se lidé vrátí. Do jeskyně dorazil Gosudarov s doktorem v rekordním čase. V matném světle reflektorů spatřili Magnuse, jak drží v náruči nějaké tělo. Úlevně vydechl když spatřil doktora. Okamžitě mu přenechal volné pole působnosti. Johanson přiklekl nad tělem mladé ženy. Tvář měla smrtelně bledou, dech mělký a svaly křečovitě napnuté. Světlem svítilny okamžitě prohlédl její zranění. V zápětí začal zuřivě klít, čímž vyvolal překvapení obou mužů. Nikdy ho neviděli takhle rozčileného.
    "Nosítka! Rychle musíme jí dostat okamžitě na ošetřovnu!" zakřičel na oba dva, ale to nemusel. Gosudarov už v okamžiku kdy dorazil, pohledem zhodnotil vybavení jeskyně. Ještě než padla slova už dával provizorní nosítka dohromady. Inženýr pochopil o něco později. Do situace ho vrátila až slova: "Zvednout! Na tři! Raz, dva, tři!" Okamžitě uchopil jednu stranu nosítek a opatrně utíkal za Gosudarovem, který držel provizorní nosítka vepředu. Doktor obskakoval kolem a zajišťoval pacientku, aby nevypadla. Uběhnuté minuty mu připadaly jako věčnost. Na druhé straně nemohl mít lepší nosiče. V naprosté tmě postupovali bez sebemenších potíží, díky dokonalé znalosti terénu. Stihnul ještě přes komunikátor vzbudit Jollynaris. V okamžiku, kdy dorazili do osady už na ně čekala. Rozespalá, oblečená jen v nejnutnějším oděvu zato připravená. Nemusel jí nic říkat. Gosudarov s Magnusem vyklopili zraněnou ženu v nemocnici. Pak je doktor poslal pryč. Jolly už na sebe chvatně oblékala plášť. Druhý mu podávala. Sám s pochmurným výrazem začal svůj vlastní boj o život. Potlačil vlastní vztek. Několik vteřin, sotva jedno nadechnutí věnoval zklidnění vlastního dechu. Nastavil ruku. Lékařský trimetr ucítil okamžitě. Provedl bleskovou diagnózu. Nezmýlil se.
    V čekárně popadal Magnuson pomalu dech. Šok z náhlé příchozí, stále nevypršel. Nestačil ani zareagovat. Chtěl si dát zoufale hlavu do dlaní, ale ruce měl od krve.
    "Pojďme se umýt Magnusi," navrhnul Gosudarov, když uviděl přítelovu reakci.
    "Jo, dobrý nápad," přijal pokývaje souhlasně hlavou. Pohled na krev v něm vzbuzoval dosud neznámé pocity. Nedokázal je zařadit. Proud vody v umývárně přijal s nezaměnitelnou úlevou. Sledoval jak voda splachuje všechno někam pryč. Několikrát si stříknul vodu i na obličej, což ho úplně probudilo.
    "Nevím přesně co to bylo Goši. Ta Brána se najednou aktivovala. Skoro mě smetla, když jsem byl……," otřásl se při vzpomínce na události v jeskyni. "A pak najednou vypadl někdo ven…. Jo, teď si vzpomínám Červí díra vypadala trochu jinak než obvykle."
    "Ano?" pobídnul přítele k dalšímu vyprávění.
    "Hladina byla zčeřená. Barva byla taková…," hledal vhodná slova, "…temná. Ano řekl bych skoro rudá v modrém pozadí."
    "Neobvyklé. Zaznamenal jsi nějaké údaje?" pronesl zamyšleně.
    "Trimetr mi vypadl z ruky. Promiň. Seběhlo se to všechno, tak rychle. Už jsem nestačil…," začal s omluvou.
    "To je v pořádku Magnusi," poklepal mu po rameni.
    Až teprve k ránu, po dlouhých šesti hodinách mohl doktor Johanson s úlevou vydechnout. Zastavil krvácení a zabránil vypuknutí vedlejšího účinku plasmové střely. Pak už jen mohl čistit ránu. Problém byl, že jeho pacientka ztratila hodně krve a neměl žádného vhodného dárce. Zranění vypadlo opravdu ošklivě, ale díky znalostem biochemie Jollynaris mohl sáhnout k běžným prostředkům, aniž by vyčerpal cenné zásoby léků. Jolly jakožto expertka na exo-biologii, dokázala získat důležité látky z místí flóry a fauny, a syntetizovat je do podoby medikamentů a dalších užitečných lékařských pomůcek. Teď přiložil hojivou směs na čistou ránu a obvázaní už ponechal Jollynaris. Zašel do umývárny a dlouhé minuty smýval krev z rukou, plus vlastní frustraci. Jen díky tomu, že kdysi dávno asistoval u jedné operace, kde nějaký voják nešťastně přišel do styku s plasmovou zbraní, věděl co má dělat. Zhluboka si oddechl. Nevypadalo to vůbec dobře. Jen díky okamžité reakci, zachránil jeden mladý život.
    Jollynaris dokončovala obvazování. Vytvořila provizorní pásku do které uložila pravou ruku. Doktor Johanson přišel ještě vydat několik nezbytných pokynů než zapadl do svého pokoje hned vedle nemocnice. Nemusel říkat nic. Jollynaris věděla až příliš dobře co má udělat. Větší část horní uniformy bylo nutné kvůli operaci odstranit. Na zbytek nebyl čas. Teď konečně mohla sundat špinavou uniformu celou.
    Nejprve si pořádně prohlédla obličej. Přes pravou stranu se táhla dlouhá jizva po přeražené čelisti, kterou doktor dokázal snadno spojit. Lehce zajela rukama do nádherných černých vlasů zbarvených temnými skvrnami od krve. V duchu už přemítala, co použije na její odstranění. Prsty odhrnula vlasy pod oběma spánky a jemně přejela palcem přes ušní lalůčky. S úsměvem zjistila, že jsou oba dva zašpičatělé. Ano, i tvář ukazovala jednoznačně, kdo tu leží. Vystouplé lícní kosti tolik typické pro Chartoky. I když v této mladé tváři, ještě ne tolik výrazné. Teď, když tu ležela s uvolněným výrazem ve tváři, vypadala jako nějaká vládkyně. Vlasy měla sice jen k ramenům ale teď když byly volně rozpuštěné působily vskutku majestátně. Jako zhypnotizovaná lehce pohladila levou stranu obličeje. Ještě chvilku upřeně prohlížela bledou tvář, ve snaze zapamatovat si každý rys jejího obličeje. Pomalu a skoro neochotně odtrhnula pohled a začala ji svlékat. Nejprve boty a poté i zbytek horní části uniformy. Na okamžik se opět zarazila. Možná že tvář působila ještě dívčím dojmem ale dobře tvarované poprsí hovořilo o něčem trochu jiném. Pokračovala dál a v duchu přemýšlela proč zrovna ona. Společně s Gosudarovem dokázali poznat kdo byl tím mužem v uniformě admirála. Konec konců byl pouze jeden admirál, Jack Hix. Kdo byl druhý zjistit nedokázali, až teď. Vrtalo jí to stále hlavou, ačkoliv odpověď ležela přímo před ní. Dokončila svoji práci a převlékla jí do dlouhé jednoduché košile. Nevěděla proč přiložila prsty obou rukou na její spánky. Možná jako reakci na němou výzvu.
    Ucítila okamžitě kontakt. Pohlédla zmateně na ní, ale ke svému zděšení hleděla do vlastní tváře. Skoro odskočila zděšením. Mysl začala na plné obrátky pracovat. Přistoupila blíž v domněnce, že se jedná o pouhou iluzi. Dotkla se sama sebe na lůžku. Ucukla když ucítila teplo a puls, v hmotné existenci. Chvilku nemohla pochopit, co se vlastně děje, až teprve po chvilce pochopila. Obvaz na čele vlastního já jí připomněl události před dvěma lety. Zaslechla za sebou hlasy. Nebylo těžké si je zařadit. Jeden patřil Gosudarovi a druhý doktoru Johansonovi.
    "Je mi líto Goši, ale Tomy je mrtvý," vešel akorát Johanson do nemocnice s Gosudarovem v patách.
    "A co Jollynaris?" přešel k jejímu lůžku. Prošel kolem ní, zřejmě jí nemohl vidět.
    "Bude pořádku Goši. Má jen zlomenou lebeční kost a otřes mozku," konstatoval celkem klidným tónem. Mnohem klidnějším než byla skutečnost.
    "Jak dlouho?" vzhlédl znovu k doktorovi. Bylo vidět, jak moc se snaží nedat nic najevo.
    "Tak dva, možná tři týdny. Podle toho, kdy přijde k sobě," pokrčením ramen dal najevo, že neví přesně kdy.
    "Necháš nás chvíli o samotě?"
    "Proč ne," utrousil doktor již otočený zády k profesorovi. Výraz jeho tváře hovořil za mnoho knih bohatého textu. Ve vedlejší místnosti v laboratoři položil hyposprej a zakroutil hlavou. S tím také odešel ven. Ve dveřích potkal Magnuse. Hned ho zaměstnal přípravou na poslední rozloučení s Tomym.
    Gosudarov nečekal na nic. Hned jak zapadly dveře a utichly hlasy přešel do laboratoře. Chvilku něco kutil s počítačem, co to neviděla přesně, ale vypadalo to jako genové sekvence. Výsledek pak vložil do hypospreje. Zamířil zpět do nemocničního oddělení. Zastavil nad mrtvým tělem Tomyho. Odkryl pokrývku zakrývající obličej.
    "Víš Tomy," začal mluvit, "nikdy bych to neudělal kdybys byl naživu. To byla jediná skutečná překážka, která mi bránila udělat tohle. Já vím, ani Jolly by to tak nikdy nechtěla. Jenže takováhle příležitost už nemusí nikdy přijít. A já se jí musím chopit. Nemohu dále čekat. Sbohem Tomy, můj chlapče." Hlas se mu mírně třásl dojetím. Ovládl ho. Přešel k druhému lůžku.
    Jollynaris udiveně sledovala co dělá. Než zakryl Tomyho obličej začínala pomalu tušit k čemu se schyluje. I ona pronesla něco, jako sbohem pro mladíka, se kterým strávila sedm šťastných let. Sice nikdy nedosáhla skutečného naplnění, ale to nakonec nehrálo klíčovou roli. Teď upřeně sledovala Gosudarova co udělá. Ruce se mu přitom chvěly. Odhrnul pokrývku. Poté i dlouhou splývavou košili. Koutky úst mu mírně zaškubaly. Spatřil na jejím bříšku výraznou značku. Doktorova práce o tom nebylo pochyb. Opatrně, jak mu to chvějící ruce dovolovaly přiložil hyposprej přesně k tomu místu. Stisknul dlouze a čekal až bude hyposprej prázdný. Trvalo to něco přes minutu. Pak vzal z tácku vedle postele, který tam čirou náhodou ležel zřejmě jakousi dezinfekci, kterou nepoznávala a okamžitě jí toto místo potřel. Doktorovo znamínko zmizelo a zůstal pouze menší fialový flek. Chvilku sledoval své dílo. Jollynaris mezi tím přistoupila a dotknula se toho místa. Konečně pochopila co udělal. Ustoupila dozadu. Gosudarov ji znovu přikryl. Pak přešel blíž a něžně pohladil po tváři s mírným úsměvem.
    Hned jak odešel, přemýšlela co to má znamenat. Vypadalo to jako nějaká vize minulých událostí. Byla přesvědčená, že takhle nějak se to mohlo skutečně stát. Přistoupila blíž, dotkla se spánků svého já a najednou viděla, jak hledí opět do tváře mladé Chartocké ženy. Pomalu odtáhla ruce z jejích spánků. Vypadala přiliž mladě na vyvolenou. Jen málokteří Chartokové dosáhli takového stupně mentálních dovedností. Obvykle až po mnoha, mnoha letech. Jenže téhle ženě nebylo ani třicet a už disponovala ohromnými schopnostmi. Pokud tohle všechno nebyla jen sugesce. Což hodlala velice brzy zjistit. Neztrácela čas. Začala hledat svého muže v osadě. Spíše na jistotu než namátkou, zamířila do jeskyně s bránou. Přesně jak čekala, Gosudarov s Magnusonem, tam na něčem pracovali. Právě odpojovali z bezpečnostních důvodů bránu. Zamířila nekompromisně k němu.
    "Proč jsi to udělal Gosudarove!" oslovila ho hned jak se ohlédl. Překvapeně zamrkal. Jasně rozeznal neobvyklé ostří v hlase své ženy. Stejně tak i oslovení, když použila nezkrácené verze jeho jména hovořila za vše. Pohlédl jí do očí. Najednou to spatřil. V očích měl nejprve překvapení. Potom zděšení. Proboha, ona to ví, pochopil najednou.
    "Nemohl jsem si pomoct," odpověděl po chvilce zaváhání.
    Odvrátila pohled. Rychle zamířila pryč. Nebyla to jen hloupá představa, což on sám nedokázal popřít. Strávili spolu více než 30let. Nedokázali si navzájem lhát. Nejprve rychlou chůzí kráčela pryč, poté začala rychle utíkat. Gosudarov zaklel. Vyhrabal se na nohy. Zakřičel na Magnuse ať to dokončí bez něj. Vyběhl z jeskyně. Rychle zjistil kterým směrem utíkala a zamířil za ní. Utíkala pryč od vesnice směrem k jezírku s malou vodní elektrárnou. Všude kolem údolí byla neprostupná houština. Pouze několik málo pěšinek vedlo ven. Ty naštěstí byly na obrácené straně. Nemohla utéct nikam daleko. Během necelé půlminutky získala zatraceně velký náskok. Navíc utíkala jako o život, čímž vzdálenost ještě rostla. Vynaložil velké úsilí, ale nedokázal zkrátit původní náskok, přestože utíkal maximálním tempem. Postupně ztrácel kontakt. K neproniknutelnému pralesu to bylo téměř 10 kilometrů. Zvolnil běh a nabral mírnější vytrvalé tempo. Chvilkami zastavoval. Triedrem kontroloval pozici zda běží správně. Trvalo přes hodinu než dorazil k okraji. Konečně spatřil svou ženu, jak sedí nedaleko vodní elektrárny. Pořádně zadýchaně dorazil k ní. V prsou ho píchalo z dlouhého běhu. Notnou chvilku nedokázal nic říct, pouze ztěžka oddechoval. Přistoupil blíž k Jolly a pohlédl na ní zepředu. Stále byla zamračená. Nevšímala si potůčků potu které jí stékaly po celém těle. Košili měla rozhalenou a potrhanou, čímž odhalila mnohem víc než bývá obvyklé své bujné poprsí. Pohled měla netečný. Zírala směrem k vodní hladině. Gosudarov přiklekl. Vzal její ruce do svých a pohlédl jí zpříma do očí.
    Jollynaris utíkala celou dobu, aniž by myslela na únavu. Díky tomu dokázala před Gosudarovem utéct až k menšímu jezírku. Teprve tady se jí podlomily nohy a musela usednou do trávy. Sledovala upřeně vodní hladinu. Úplně přestala vnímat okolí. Teprve když ucítila známý stisk procitla. Hleděla Gosudarovi přímo do očí. Provrtávala ho pohledem plným hněvu a zklamání. Spatřila v jeho tváři náhlé znepokojení, poté i strach. Strach začal postupně mizet a nahradilo ho něco, co začalo pomalu zatlačovat vlastní vztek. Zorničky se mu postupně zúžily a modrá duhovka měnila svou barvu na kovově žlutou. I obličej najednou vypadal trochu jinak. Poznala, že totéž vidí on v její tváři. Zvedla ruku, aby se mohla dotknout Gosudarovy tváře. Tvář měl zpocenou ale na dotek byla mnohem hladší než obvykle. Strniště vousů zcela zmizelo. On reagoval podobně. Ucítila dotyk v místě, kde mělo být srdce. Měla pocit, že jí musí vyskočit ven. Teprve dotyk Gosudarovy ruky ho zklidnil. Zároveň zapálil oheň spalující touhy. Cosi primitivního, hluboce zakořeněného, najednou vyšlo na povrch. Už na nic nečekala. Vrhla se mu do náruče. Během vteřiny se jejich rty poprvé setkaly.
    Z velké vzdálenosti sledoval celou situaci doktor Johanson. Magnuson ho zavolal krátce po incidentu mezi profesorem a jeho ženou. Notnou chvilku trvalo, než našel Gosudarova, který zrovna doběhl svou ženu. Sledoval celou situaci s rostoucím znepokojením. Při náhlé změně zblednul. Poté co oba skončili v mimořádně vášnivém a stejně tak i divokém objetí strhnul dalekohled. Magnuson ho sledoval a čekal. Zavrtěl hlavou a otřeseně zamířil zpět do vesnice. Magnusona táhnul sebou, aby ho snad nenapadlo vidět, co nemá.

Země. Základna Stargate, Čejenská hora oblast Colorado
    "Na čem pracujete?" zaslechl za sebou Daniel Jackson hlas. Poznal ho okamžitě, jelikož s jeho majitelem mluvil dlouhou dobu od okamžiku, kdy se probral. Po dlouhém náročném dni byl unaven, ale přesto nemohl odolat, aby ještě nenahlédl do tajemné knihy, kterou přinesl tým SG2. Písmo nedokázali zatím přeložit. Neměl mnoho času ke studiu, ale v jednom z rozhovorů se Sam, těsně předtím, než poprvé omdlela padlo něco zajímavého. Jenom si nemohl vzpomenout co přesně říkala. Zeptat se jí poté, co utrousil nemístnou poznámku, neměl odvahu. Začínám být jako Jack O'Neill, povzdechl v duchu.
    "Zkouším přeložit tuhle knihu, kterou přinesl tým SG2. Jenže tohle….." mluvil, zatím co Hix svraštil obočí. Rukou přejel několikrát nad povrchem knihy.
    "Zajímavé. Velmi zajímavé," pronesl zamyšleně.
    "Co?"
    "Ta kniha má jakousi podivnou auru."
    "Auru?"
    "Všechno živé má kolem sebe svoji auru. Všechno živé…," hlas mu vyzněl do ztracena.
    "Ale kniha přeci nemůže být živá!" namítnul okamžitě. "Nebo ano?"
    "To nepochybně ne…, ale něco zvláštního z té knihy vychází. Velmi zvláštního," zamumlal polohlasně.
    "Zatím nevíme co v té knize stojí, ale podle mnoha různých rukopisů jde nejspíš o jakou si kroniku. Testy ukázaly, že rukopis počátku knihy je starý zhruba tisíc let!" vytasil se Daniel svou osobní hypotézu.
    "A přesto je čitelný, jako by ho autor napsal včera," podotknul nepřítomně Hix.
    "Ano! Přesně…., jak tohle víte?" vykoktal překvapeně. On sám dostal tuto informaci teprve před neelou hodinou.
    "Intuice," odtušil aniž by odtrhnul pohled.
    "Dokážete to také přeložit?" zkusil opatrně.
    "Moje schopnosti mi umožňují porozumět mluvenému slovu v cizím jazyce. Pokud jde o překlad textu nevím," vzal knihu do ruky a několik desítek dlouhých minut do ní soustředěně hleděl. Otáčel stránky, některé rychleji jiné pomaleji. Pak knihu položil zpět před Daniela.
    "Tak co?" vzhlédl netrpělivě.
    "Nejsem si zcela jistý obsahem. Vidíte?" ukázal na počátek jednoho rukopisu a hned na další stránce dalšího a dalšího. "Tohle evidentně vypadá jako nějaké číselné označení."
    "Ano mohla by to být číselná řada označující letopočet, Kronika ve které jsou popsány historické události za určité období!"
    "Možná ne."
    "Ne?"
    "Obsah působí poněkud mysteriózním dojmem. Spíš bych řekl, že jde o sbírku příběhů…, jak vy jim říkáte? Pohádky?"
    "Ano…., pohádky. Obvykle pro děti…..," netušil přesně kam míří.
    "Opravdu? Podivné," svraštil mírně obočí.
    "Proč podivné?" stále nechápal.
    "Tyto příběhy mají poněkud…… děsivý děj, což mi nepřipadá jako logické čtení pro děti," vysvětlil v zápětí.
    "Takže dokážete v té knize číst?"
    "Ne tak docela. Já ta slova slyším. Možná to zní poněkud divně, ale tento termín je asi nejblíže skutečnosti."
    "Můžete kousek přečíst….," vyzval ho znovu Daniel.
    "Jistě." Chvíli v knize listoval než našel vhodnou část.
    "Dvě stě třicátý první rok druhého věku. Za vlády krále Alberika dospěla lidská říše, do jednoho z řady kritických bodů. Ne snad vinou samotného krále, který byl mužem hodným svého titulu. Ale společenským rozporům, jež započaly během jeho vlády. Lidem chyběl správný směr, cesta kterou by mohli jít do dalších generací. Názorové rozepře mezi jednotlivými stranami nabíraly na intenzitě. Obzvláště mezi významnými rody království. V těchto časech vystoupil po dlouhé době ze svého stínu Ochránce trůnu. Dlouhé debaty s velkou radou opatrovníků, jejichž obsah zůstal všem utajen nakonec vedly k možnému řešení krize. Spojení říše lidí s Lesním královstvím na severu. Přinést moudrost a správné vedení nejstarší rasy Elfů, která doposud mladé lidské rase chyběla. Aby svazek mohl být jednotný navrhnul tenkrát spojení mezi elfí princeznou Julií a princem Brandinem. Během jednání získal souhlas obou stran. Avšak jeho pohled byl příliš upřen tímto směrem. Nezpozoroval včas nebezpečí, které uvnitř království hrozilo. Jeden z nejmocnějších vévodů a také jednoho z nejstarších rodů se postavil proti tomuto spojení. Využil nepřítomnosti Ochránce trůnu. Tajně vpadnul do hlavního města. Zavraždil krále a v trůním sále nastražil past na Ochránce trůnu. V paláci měl své vojáky a pro svůj cíl získal desítku nejmocnějších čarodějů. Ti všichni se vrhli na Ochránce trůnu v okamžiku, kdy zjistil, že král je mrtvý. Strašlivá řež, strhla se zde. Všude kolem zůstávala krev, jako nesmazatelná připomínka zrady nejvyšší. Vše nasvědčovalo tomu, že past sklapne a Ochránce trůnu bude poražen. V poslední chvíli však na místo boje dorazili královští gardisté a učedníci magie. Nedokázali útočníky přemoci, ale dali Ochránci dost času na to, aby unikl. Společně s desítkou přeživších utekl tajnou chodbou z města. Druhý den Ochránce trůnu zavítal do paláce, aby vyzvednul princeznu Isobel. Současně seslal v trůním sále mocné prokletí, které mělo zabránit, aby si trůn nárokoval někdo bez jeho souhlasu. Princeznu jíž bylo v té době pouhých sedm roků odvedl do bezpečí na Remingtonské panství. Započalo desetiletí vlády bez krále. Vidina nástupnických válek snášela se nad celou zemí. Většina společenských rozporů náhle ustoupila do pozadí." Vzhlédl pohled od knihy a upřel ho zpět na Daniela.
    "To je…., vskutku zajímavé….," vypravil ze sebe nakonec.
    "Nevím, co znamenají jednotlivé symboly v knize. Já je nečtu. Slyším je," zopakoval znovu překvapenému lingvistovi. Měl určitou teorii, ale zatím o ní nehodlal mluvit. Zamířil ze dveří ven odkud přišel. Narazil akorát na Denise Petersonona. Vzpomínal si na tohohle mladíka, který zůstával zatím v pozadí. Stráž ho chtěla doprovázet, ale on je rukou poslal pryč.
    "Doprovodíte mě ke generálovi?" začal Hix nakonec jako první rozhovor.
    "Jistě. Tudy!" ukázal rukou směr. Nebylo ani tak třeba, jelikož si základnu dobře prohlédl a cestu ke kanceláři generála Hammonda by našel bez problémů. Nechtěl ale vzbudit podezření.

    V konferenční místnosti zatím seděla trojice ve složení major Carterová, plukovník O'Neill a generál Hammond. Už nějakou dobu diskutovali o záhadném návštěvníkovi Jacku Hixovi. Doktorku odvolali krátce před tím na ošetřovnu, takže už zůstávali jen tři.
    "Já nic takového netvrdím pane! Jen chci říci, že nám neřekl zdaleka všechno!" hájila své tvrzení.
    "A vy by jste něco takového řekla?" poznamenal O'Neill.
    "Něco před námi tají!" pokračovala ve svých tvrzeních.
    "A kdo ne," utrousil suše.
    "Na čí straně stojíte plukovníku?" obořila se na něj podrážděně.
    "Na ničí. Já jen, že hrajete roli kterou obvykle hraju já," utrousil sardonicky.
    "Chcete říct, že nám lže?" vmísil se do přiostřující debaty generál Hammond.
    "To ne pane!" udělala zamítavé gesto
    "Tak v čem je problém?" nechápal stále generál.
    "On nám neříká zdaleka všechno. Jeho odpovědi jsou příliš…., dvojsmyslné, příliš vyhýbavé," hledala jak nejvhodněji popsat situaci.
    "Co po mě chcete majore! Abych Vás nechal provést křížový výslech!" zvýšil generál poprvé trochu hlas.
    "To ne pane. Já jen…..," bránila svůj názor
    "Možná prostě neklademe ty správné otázky!" přerušil jí plukovník.
    "Plukovníku! Nevím čeho chcete vy a major Carterová dosáhnout, ale předhazujete mi dvě tvrzení, které si navzájem odporují. Co z toho si mám podle vás vybrat!"
    "Já jsem vám to říkal, že to takhle dopadne Sam," ucedil skrz zuby směrem k blondýnce naproti.
    "Generále chci říct jenom to, že náš host nám neřekl něco dost podstatného o čem bychom měli vědět v případě, že zkusíme navázat diplomatické vztahy," shrnula vše do jediné dlouhé věty.
    "Dobře. Děkuji vám oběma. Budu to brát v úvahu až…." Dveře místnosti se otevřeli. Vpustili dovnitř Jacka Hixe společně s Denisem Petersonem.
    "Mohu s Vámi mluvit generále?" řekl hned ve dveřích svým klidným nevzrušeným tónem.
    "Jistě," přikývl a ukázal na nejbližší židli.
    "Možná bude lepší, když to uslyšíte všichni," zarazil odcházející trojici. Vrhli tázavý pohled ke generálovi. Kývnul. Usedl ke konferenčnímu stolu společně s Denisem.
    "Je čas abych se vrátil." Nechal slova pomalu působit v místnosti. Čekal až si je tito lidé přeberou.
    "Samozřejmě vás tu nebudeme držet," chopil se slova Hammond.
    "Vím, že máte spoustu otázek. Nemohu vám odpovědět na všechny. Na některé z nich ani já sám ještě neznám odpověď. Ale čas běží. Musím varovat své lidi," promluvil tiše téměř šeptem.
    "Chápu. Doufali jsme, že bychom mohli navázat diplomatické vztahy, ale budeme respektovat, pokud potřebujete rychle odejít," učinil Hammond vstřícné gesto a čekal zda zabere.
    "Já vím. Myslel jsem si to," přitakal s mírným úsměvem.
    "A jak jste se rozhodl….," nadhodil po chvilce ticha O'Neill.
    "Budu k vám zcela upřímný. Je více než zřejmé, že nejste po technické stránce dostatečně vyspělí. Náš případný vztah by nebyl rovnocenný." Nebylo to nic víc než prosté konstatování.
    "To si samozřejmě uvědomujeme," připustil opatrně Hammond.
    "Ale to není podmínkou, ani překážkou, pro možné vztahy. Věřte nebo ne, ale i pouhé přátelství by pro nás mělo velkou cenu," doprovodil svá slova gestem ruky.
    "Je v tom ale nějaký háček, že?" poznamenal okamžitě O'Neill.
    "Může být," připustil. "Záleží na úhlu pohledu. Jsou tu události o kterých se příliš nemluví. Mnozí by chtěli zapomenout, že se něco takového kdy stalo. Ano, během války s Lioňanskými extrémisty," povzdechl si.
    "K čemu vlastně došlo?" vznesla otázku Carterová
    "Trvalo to skoro 30 let. Od jejich pokusu dobít Novou kolonii, přes zničení stanice LX-21 až k závěrečné ofenzívě v soustavě Baroxis v Heartlangském sektoru. Není třeba říkat, co sebou přináší válka. Obzvláště vleklá válka," dodal nakonec a tvář mu zvážněla.
    "Toho jsme si z vlastní historie vědomi," připustil s mírným pokývnutím hlavy Hammond.
    "Jediné co chceme, je nezaujatost. Uvítáme přátele a spojence, kteří nás nebudou soudit, ne podle toho co bylo, ale jací jsme. Chápete?" obrátil pohled na generála Hammonda.
    "Ano, myslím že rozumím."
    "Je mnoho, co vám můžeme nabídnout. Jak jsem zmínil, jsme na mnohem vyšším stupni technologického vývoje. Můžete získat přístup k našim zařízením, zbraním, lodím. Ovšem s jednou podmínkou!" Obrátil náhle pohledem všechny přítomné.
    "Jakou podmínkou?"
    "Nic z toho co vám dáme k dispozici, nepřinesete sem na Zemi!" vynesl karty na stůl. Měl pro to dobrý důvod, ale nečekal, že ho pochopí. Alespoň ne hned.
    "Proč? Nevěříte nám?" promluvil poprvé za celou dobu Denis Peterson.
    "Věřím vám, ale můžete mi zaručit, že mohu důvěřovat vašim nadřízeným? Můžete mi zaručit, že to nepoužijete proti sobě? Proti ostatním lidem na téhle planetě?" vznesl své námitky a nemusel být ani telepat, aby z rozpačitých tváří zjistil, že udeřil do černého.
    "O co Vám přesně jde! Naším cílem je chránit tuto planetu před invazí Goa'uldů. Oni už tady byli a můžou přijít znovu! K čemu nám bude pomoc, když jí nebudeme moci využít tam, kde to nejvíc potřebujeme!"
    "Plukovníku ovládejte se!" okřikl ho okamžitě generál.
    "Přednesu to radě, ale nemyslím si, že budou mít jiný názor," pronesl po chvilce pochybovačným tónem Hix.
    "Toho si samozřejmě ceníme," ujal se znovu slova generál Hammond. Pronesl to tím stejným klidným hlasem jako všechno ostatní. O'Neilla sjel přísným pohledem, kterým ho současně varoval, ať už nic dalšího nezkouší.
    "Dobře. Teď už musím odejít. Moji lidé mě bezpochyby netrpělivě očekávají."
    "Ovšem. Během hodiny bude vše připraveno. Tady plukovník a SG-1 vás doprovodí!" Věnoval podřízenému jeden výrazný pohled.
    "Pokud na tom trváte, potom ano." Konec konců nehrálo nijak velkou roli zda s ním někoho pošlou či ne. Nehrálo ani výraznou roli, zda ho budou chtít pustit či ne. Dostal by se odsud, tak jako tak. Neviděl v tom žádný problém. Ponechal reakci na nich a podle toho bude také jednat. Každopádně měl připravený důmyslný plán. Nezáleželo na tom, že ho tým SG-1 doprovodí. Konec konců byl připraven na celou řadu alternativ a podle nich se potom zařídí.
    O necelou půlhodinku poté už plukovník O'Neill s celým týmem, netrpělivě podupávali v řídící místnosti. O'Neill nevypadal nijak nadšeně, ale nic neříkal. Generál Hammond si s Hixem potřásl rukou a pronesl na závěr několik slov. Sedmý symbol zapadl, cesta byla volná. Pětice prošla o několik minut později bránou. Červí díra vyhodila Hixe s SG-1 na neznámé planetě. Vypadala dost pustě. Spíše skalnatý povrch, porost řídkýj typický pro horské oblasti. Pár zakrslých stromů tvořilo menší lesík v nedalekém údolí. O'Neill prohlížel okolí dalekohledem. Nic neviděl, což v něm vzbudilo znepokojení. Ostatní neříkali nic Daniel s Denisem cosi prohlíželi kousek brány. Carterová držela pozici po Hixově boku. Stále měla na jazyku spoustu otázek, ale mlčela. Jack Hix nenuceným krokem poodešel kousek od brány. Pozorně prohlížel okolí. Hledal vhodné místo k uskutečnění svého záměru.
    "Zhruba v okruhu 20ti metrů od Brány by měla kapsle. Asi půl metru na délku," pronesl před tím, než O'Neill začal cokoliv říkat.
    "Aha, takže kapsle," kývnul ostatním, aby začali hledat. Netrvalo ani deset minut, když Daniel zavolal ostatní ke svému nálezu. Kapsle okrové barvy, mající na sobě císařský symbol dvou propletených hadů svírajících v tlamách meč. Písmo rozluštit nedokázal. Hix rychle přistoupil. Položil kapsli na zem. Způsobem, který nikdo nepostřehl, otevřel kapsli. S mírným úsměvem kvitoval vybavení. Našel všechno, co potřeboval. Za opasek vsunul paralyzér a do ruky vzal trimetr. Zaměřil cíl nedaleko, za malým údolím. Rukou pokynul ostatním, ať ho následují.
    Po několika minutách zastavil. Místo vypadalo přijatelně. Bránu už nebylo skoro vidět. Umístil paralyzér do země. Přesně podle plánu celá čtveřice zvědavě vytvořila kolem kruh. Ustoupil kousek za ně. O'Neil na něj vrhnul podezřívavý pohled.
    "Jsme na místě," pronesl Hix s mírným úsměvem.
    "Aha," rozhlédl se kolem sebe. Nic neviděl, takže provrtával Hixe nedůvěřivým pohledem. První pochopil celou situaci Denis Peterson.
    "Pukovníku!" vykřikl, ale bylo pozdě. Hixův pohled na okamžik znepřítomněl. Aktivoval dálkově paralyzér. Znehybnil celou čtveřici dřív než dokázali jakkoliv reagovat.
    "Co to….," chtěl O'Neill obrátit svůj pohled k mladšímu kapitánovi, ale nedokázal se ani pohnout. Zaznamenal nepatrný úsměv ve tváři jejich společníka, který jako jediný stál mimo dosah. Evidentně ještě o něčem přemýšlel. Pak přistoupil k Denisovi.
    "Máme jednoho společného přítele," utrousil nenuceným tónem.
    "Opravdu?" odtušil zamyšleně.
    "Ano. Není o tom pochyb. Získal jsem celou řadu indicií, včetně fotografie, abych mohl s jistotou říct, že jde určitě o jednu a tutéž osobu. Mikel dokázal procházet mezi realitami, prostorem i časem. Stále něco hledá zhruba v tomto časovém období. Nevím přesně co. Jen to, že hledá už víc než tisíc let. Jeho existence není zcela lineární, takže může hledat dokud to skutečně nenajde. Prohlédněte si pozorně knihu, možná tam najdete také něco o něm," odvrátil od mladíka pohled a přesunul se k Danielovi.
    "Ptal jste se mě co je zde napsáno," začal a ukazoval na kapsli. "Je zde napsáno Beta 6. Označení místa podle centrální Císařské databáze. Není to tudíž Alfa 2, kde jsou moji lidé," podal konečné vysvětlení.
    "Ale proč?" nechápal stále Daniel.
    "Nemohu prozradit naše hlavní stanoviště. Ne tady a ne teď. Mohu vám dát seznam námi prozkoumaných planet, které jsme našli na kartuši nedaleko Hvězdné brány." Vytáhl z kapsy papír, který předtím sebral na základně. Vložil ho, stále překvapenému Danielovi do kapsy. "Pokud chcete zjistit obsah té knihy, doporučují vám zanechat snahy o překlad. Ta kniha pochází z prastaré rasy, která je na mnohem vyšším stupni vývoje. I když možná vám, tak připadat nemusejí. Klič spočívá v něčem jiném. Přemýšlejte!" dodal se záhadným úsměvem. Přesunul svou pozornost k Sam.
    "Pokud vím, ptala jste se mě, zda-li mám rodinu. Já vám na tuhle otázku odpověděl příliš neurčitě. Věci se mají asi takhle," začal vyprávět. "Před nějakými 70ti lety, existoval jistý mladý poručík jménem Jack Hix. V té době došlo k určitým rozporům uvnitř Nové kolonie. Mohl bych dlouho vyprávět, co všechno se tehdy stalo. Pro vás stačí když řeknu, že celé spiknutí mělo řekněme mysteriózní vyvrcholení. Já tam byl. Viděl věci, které bych znovu vidět nechtěl. Každopádně Mikel zvítězil a udržel si stávající post. Z pětice, jež v onom místě v daném okamžiku byla vyvázli živí jen dva lidé. Admirál Marten Nimitz, tím myslím Mikela," dodal pro vysvětlení. Neunikla mu zvýšená pozornost modrooké blondýnky. Po chvilce dramatického mlčení pokračoval: "Tím druhým byl doktor Thomas Krones!" Nechal pořádně vyznít svá slova a nakonec celou situaci objasnil. "Zabila mě odražená střela z vlastní zbraně. Po dvou hodinách mě vzkřísili na lodi Anterius 21, jenže nic už nebylo jako předtím. Bylo to, jako by něco zemřelo se mnou. Pro mou rodinu ano. Pro ně jsem byl od té doby mrtvý. Současně jsem zjistil, že mé mentální schopnosti mnohonásobně narostly. Nejen mentální, ale i po fyzické stránce, jsem byl najednou nesrovnatelně silnější." Pohled mu na okamžik znepřítomněl. Zvuk, který zaslechli směrem od Brány všichni poznali. Symboly na Bráně začaly nabíhat.
    "Existuje místo mimo čas a prostor, kde se scházíme, když máme něco důležitého na srdci. Možná ho dokážete také najít," dodal ještě poslední větu. Přesunul svůj pohled k poslednímu O'Neillovi.
    "Až dorazím zpět do Nové kolonie splním slib, který jsem dal. Nevidíme se naposledy. Rozhodně o Nás ještě uslyšíte. O Mikelovi také, až přijde čas," bylo poslední co řekl. Nečekal na odpověď. S neuvěřitelnou hbitostí překonal celou strž. Během několika okamžiků stál na vrcholku strže. V ruce třímal zbraň, kterou zamířil dolů. Jediný, kdo k němu byl natočen čelem byl Daniel.
    "Jacku!" stačil vykřiknout, ačkoliv to nebylo nijak platné, protože Jack O'Neill se nemohl pohnout. Z Hixovy zbraně vyletěl jediný modrý výboj energie. Dopadl přesně doprostřed mezi všechny čtyři členy SG1. Zasáhl paralyzér, který okamžitě zmizel v záplavě energie. Síla držící celou SG-1 náhle zmizela. Všichni dopadli na zem. Když pak pohlédli směrem na kopec, kde Hix před okamžikem stál, už po něm nebylo ani stopy. Těžkopádně vylezli nahoru. Příliš pozdě. Byl pryč.
    "Zatraceně!" zaklel Jack a zoufale zabušil pěstmi do země. Přesně podobnou zradu čekal.
    "Pochybuji, že bychom ho dokázali zastavit, pokud by se rozhodl odejít," odtušila Carterová suše. Ona si na rozdíl od plukovníka byla vědomá síly jejich záhadného návštěvníka. "Rozhodně o něm ještě uslyšíme."

KONEC

 

Zpět na FAN FICTION | FLASH INDEX | NONFLASH INDEX

Vytvořil sg1.cz tým.