LOCHNESS


Autor: Klenotka (Lenka Klicperová)
Stav povídky: Dokončena.
Velikost: 80 kB (doc), 56 kB (HTML).
Období: Druhá sezóna Stargate Atlantis, mezi epizodami Duet a Trinity.
Hlavní postava: Rodney McKay.
Kategorie: Napětí.
Přístupnost: PG.
Spoiler: Druhá sezóna Stargate Atlantis.
Stručný obsah: Mckay, dvě vyděšené děti a hladová Nessie na vzdálené planetě. Nenávidím shrnutí.
Poznámka: Tahle povídka je překladem z angličtiny, takže jste ji možná četli někde jinde pod stejným názvem. Je překládána z angličtiny, takže za nějaké změny nebo nepřesnosti v ději se omlouvám. Některé věci jsou totiž prakticky nepřeložitelné.
PROHLÁŠENÍ: Praporčík Hanks a Taloniané jsou moji ale jinak: Stargate Atlantis a postavy zde vystupující jsou majetkem Stargate (II) Productions, Showtime/Viacom, MGM/VA, Double Secret Productions a Gekko Productions a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Kapitola 1

    „Elizabeth, děláš si legraci? Proč já?“ vykřikl McKay.
    Elizabeth Weir mu právě řekla, že má vzít děti krále Herona na výlet. „Protože chce tebe. Jeho syn se zajímá o Antickou technologii a jeho dcera by ráda navštívila jinou planetu než je ta její. Bude jeho nástupkyní a její otec si přeje, aby byla vzdělaná.“
    „A to jim nestačí Atlantis? Pro ně je to přece taky jiná planeta.“ Jeho výraz neměl daleko k zoufalství. Neměl rád děti. Neustále kladly hloupé dotazy a na všechno si stěžovaly.
    „To je právě ono. Tady to už viděly a teď jsou obě děti zvědavé na něco jiného. Také jsem jim slíbila let v Jumperu. Můžete tam přistát a udělat si piknik nebo něco takového. Jejich chůva bude s nimi.“
    Rodney zvedl obočí a v jeho očích se objevil záblesk zájmu. „Chůva? A kolik je jí?“ Nemuselo by to být zas až tak špatné.
    „Je jí šedesát pět, Rodney,“ odpověděla Elizabeth s nepatrným úšklebkem.
    Jeho obočí se vrátilo do původního stavu, zájem z očí byl pryč. “Aha.“
    „Heron věří, že ty jsi pro tohle ten nejlepší. Znáš Antickou technologii lépe než kdo jiný a navíc jí můžeš i používat.“
    „Sheppard nebo jiný pilot to zvládne,“ zkusil to. Byl to slabý protest, protože Elizabethino přesvědčování začalo zabírat.
    „Sheppard sice může letět, ale ty se vyznáš ve vnitřních funkcích. A ten chlapec, Jano, je velmi chytrý a určitě se nebude zajímat jen o technologie Jumperu. Nejsi to vždycky ty, kdo hledá příležitost letět?“
    „To ano, ale ne se dvěma ječícími dětmi za zády.“
    Elizabeth si povzdechla a začala vypadat trochu podrážděně.
    „Proboha, Rodney, bude to jen na jeden den. Vzpomínáš na planetu s těmi velkými jezery? Byla jimi téměř celá pokrytá.“
    McKay přikývl. “Minnesota.“
    „Cože?“ zeptala se zmateně Elizabeth.
    „M6X-551,“ odpověděl roztržitě. “Žádné známky civilizace.“ Ford chtěl to místo pojmenovat Minnesota. Vždycky měl snahu dávat místům a věcem jména. Předtím než….
    „Ano, to je přesně ono. Poletíš tam s nimi zítra ráno, necháš je trochu projít a večer je zase přivezeš. O nic víc nejde.“ Podívala se na Mckaye pohledem, který si šetřila jen pro něj. Pohled, jemuž se nedalo odporovat.
    „Tak dobře,“ souhlasil Rodney rezignovaně. Nebyl z toho nadšený, ale Elizabeth to vystihla přesně. Věděl toho nejvíc o antické technologii v této galaxii. A oni byli královská rodina, nebylo by moudré odporovat jejich přání.
    „Řekni mi o nich něco víc,“ zeptal se už ochotněji.
    „Díky, Rodney,“ usmála se na něj a pokračovala. “Taloniané jsou důležití spojenci. Mají jídlo, zbraně a velmi vyspělou medicínu. Ty děti jsou dvojčata. Chlapec se jmenuje Jano a dívka je Jena. Oběma je dvanáct.“
    „To se bude báječně pamatovat,“ skočil jí do řeči McKay, teď už zase ve své šťouravé náladě.
    Elizabeth ho ovšem ignorovala jako obvykle a pokračovala. „Jejich chůva se jmenuje Sorya a myslím, že je to velmi příjemná a šarmantní dáma. Ještě bych s vámi chtěla někoho poslat.“ Podívala se znovu do svého počítače a projížděla seznam jmen.
    „Co Sheppard?“ zeptal se s nadějí v hlase.
    „Hezký pokus. Ale jak velmi dobře víš, je už téměř tři týdny zpět na Zemi, kde podává hlášení. Měl by se vrátit v nejbližších dnech s Daedalem. A Teyla s Rononem šli na tu planetu, o které nám Teyla říkala. Snaží se tam domluvit nějaké obchody. Takže moc výběr tu není. Ale máme hodně nových lidí, kteří přišli nedávno ze Země. Třeba tenhle praporčík Hanks. Je tu jen pár týdnů a ještě nebyl na misi mimo Atlantis. Bude ti prostě jen krýt záda a taky bude pod tvým velením.“
    Skvěle, další dítě na starost. Rodney si povzdychl. Nemělo cenu se o tomhle dohadovat. „Kdy že to odjíždíme?“
    „Zítra v sedm ráno. Zkus se trochu vyspat. Mám pocit, že to pro tebe bude velmi dlouhý den. A pamatuj si. Jsou královská rodina. Jena je jen o deset minut starší, ale i ta chvíle z ní dělá dědičku trůnu. Snaž se být milý,“ řekla s pobaveným výrazem.
    „Ano, Elizabeth. Díky za radu,“ odpověděl a přitom se snažil dostat co nejrychleji z její kanceláře.
    Doktorka se pro sebe jen usmála. Malá lekce diplomacie mu neuškodí. Jen doufejme, že nezničí tohle spojenectví svou okouzlující osobností.

    McKay přišel do hangáru přesně v 6.30. Našel tam dvě velmi živé děti, starou ženu a jednoho nervózního praporčíka. Netrpělivě přešlapovali vedle připraveného Jumperu a jakmile vešel, všichni se jako na povel podívali jeho směrem.
    „Vidím, že jste se nemohli dočkat,“ podotkl suše. K jeho údivu ta žena, Sorya, přišla k němu.
    „Vy musíte být doktor McKay, náš pilot,“ řekla a docela příjemně se usmála. „Je tohle opravdu nutné?“ S nechutí se podívala na Rodneyho, který si před ní upevňoval vestu. Její úsměv zmizel stejně náhle jako se objevil.
    „Letíme na jinou planetu, madam, a tohle,“ ukázal na svou berettu, “je velmi nutné.“ Nic víc neřekl a přešel k připravené bedně, odkud vytáhl ještě P-90.
    Sorya ho jen popuzeně sledovala, ale už nic neříkala.
    Když byl spokojený se svou přípravou, McKay se otočil k vojákovi stojícímu opodál.
    Bože, vypadá ještě mladší než Ford. Vzpomínka na bývalého člena týmu mu vyslala náhlý chlad do celého těla. Bylo děsivé, co se mu stalo. Rodney si jen nerad přiznával, že členové týmu mu byli velmi blízcí. Vždycky pracoval s nějakými lidmi a tak se i choval. Snažil se namluvit si, že jsou prostě jen další kolegové, kteří zkrátka dělají svou práci. Ale byla to lež a McKay to moc dobře věděl. Zkoumavě pozoroval praporčíka a uvědomil si, že úplně zapomněl jeho jméno.
    „Jak se jmenujete?“ zeptal se mladíka. Ten při tom náhlém zájmu nervózně přešlápl a v jeho tváři se objevil vyděšený výraz.
    „Praporčík David Hanks, pane.“
    McKay jen přikývl. Pak se zarazil a položil další otázku. „A kolik vám je?“
    Vyděšený výraz vystřídalo zmatení. „Devatenáct, pane.“
    „Tak mladý a už jste v SG programu?“
    „Byl jsem nejlepší ve škole, pane,“ odpověděl mladý voják hrdě.
    „Přišel jste sem rovnou ze školy? Byl jste vůbec někdy na jiné planetě? Mimo Atlantis samozřejmě.“
    „Ne, pane. Dr.Weirová myslela, že by tohle pro mě mohlo být dobré cvičení.“
    „Fajn,“ McKay vypustil zvuk podobný povzdechu. „Ale nečekejte žádné vzrušení. Tohle bude dlouhý den se dvěma dětmi a jejich chůvou. A přestaňte s tím panem. Oslovení ´doktore´ mi úplně vyhovuje.“ Podíval se směrem k dětem a Hanks se v tu chvíli usmál. O tomhle astrofyzikovi slyšel legendy. Cynický, egoistický a arogantní, ale nejlepší v tom, co dělal. A od několika lidí sloužících na Atlantis od začátku věděl, že pod touhle slupkou je někdo úplně jiný. Plukovník Sheppard a doktor McKay byli prý nejlepší přátelé. Když jeho velitel mohl být přítel s tímto mužem, pak pro něj bude pocta letět s ním na svou první misi. McKay znovu promluvil a Hankse tak vytrhl ze zamyšlení.
    „Takže mě teď velmi dobře poslouchejte, všichni. Budete dělat přesně to, co vám řeknu. Jdeme na jinou planetu a to je vždy nebezpečné bez ohledu na to, jak opuštěné se to místo zdá být. Teď všichni do lodi.“ Udělal první krok k rampě do lodi, ale stará chůva ho zastavila.
    „Děsíte děti. Tohle jste říkat nemusel.“ Její výraz byl velmi pohoršený a to Rodneyho zlobilo. Dívala se na něj pohledem, jakoby peskovala malé dítě.
    „Dělám jen svou práci. Ačkoli jezdit po téhle galaxii s bandou výletníků není zrovna v popisu mé práce, je to přesně to, co po mně vedoucí téhle expedice žádá. A očekávám, že vy budete zase dělat to, co řeknu já vám. Tak to berte nebo nechte být.“ Její oči se zúžily v náhlém návalu vzteku. Oba se na sebe chvíli nasupeně dívali, ale byl to McKay, kdo první uhnul pohledem.
    „A teď buďte tak laskavá a nastupte si do lodi.“ Sorya se po něm ještě rozzlobeně podívala, ale neřekla nic. McKay ukázal směrem k rampě a chůva s hlavou vztyčenou nastoupila. Stále ještě trochu rozčilený vědec jen zakroutil očima a následoval ji.

    „Kontrolní místnost, tady Jumper Jedna. Jsme připraveni k odletu,“ ohlásil se Rodney do rádia.
    „Máte zelenou. Buďte opatrní. A, Rodney, snaž se být milý,“ odpověděl mu Elizabethin hlas.
    „Já jsem vždycky milý.“ Slyšel na druhém konci rádia tlumený smích.
    „Samozřejmě, že jsi. Můžete letět.“
    „Uvidíme se večer. Jumper Jedna konec.“ Začal zadávat adresu brány a téměř nevědomky se pro sebe usmál. Líbilo se mu, když antická technologie ožila pod jeho rukama.

    Jumper proletěl lehce červí dírou. Skoro jako kdyby Jumper věděl, že se jeho pilot chce předvést.
    Tahle planeta McKayovi opravdu připomínala Minnesotu až na to, že jezer tady nebyly desítky, ale tisíce. Pokrývaly téměř celou planetu s malými, několika kilometrovými ostrůvky. Brána stála na malé vyvýšenině mezi jezery. Vědci, kteří tuhle planetu zkoumali, věřili, že je ve vodě nějaký život. Nenašli však nic víc než plankton a bakterie. Překvapivé také bylo, že jezera nebyla vytvořena uměle, jak původně předpokládali. Jejich účel ale zůstal tajemstvím a další výzkum už byl téměř zastaven.

    Téměř okamžitě po příletu navedl Rodney Jumper k nejbližšímu ostrovu na přistání.
    „Proč přistáváte?“ zeptal se zklamaně chlapec.
    „Vybrali jsme tohle místo, protože je blízko brány. Je to méně nebezpečné.“
    „Ale říkal jste, že je tu bezpečno,“ odpověděl Jano.
    „Ano, v to samozřejmě doufáme. Je to jen normální bezpečnostní opatření.“
    „Ale já chci vidět celou planetu!“ tentokrát se ozvala Jena.
    „No, tak ji prostě neuvidíš.“ A to stačí!
    „Já vám to nařizuji!“ vypískla dívka za jeho zády.
    A je to tady „Nevím, kdo ti dává informace, mladá dámo. Ale tady velím já a zrovna teď říkám, že přistáváme.“
    Vydala malý neidentifikovatelný zvuk než začala znovu mluvit. „Ale já jsem princezna z Talonie a dědička trůnu.“
    „Možná na tvé planetě, ale tady jsi jen malá holka, která by měla poslouchat dospělé!“
    Otočil se na ní, aby jí ještě něco řekl, ale při pohledu na ní se zarazil. Jena neměla daleko k slzám. A náhle mu jí přišlo líto. Byla to přece jen malá dívka. Než ale mohl cokoli dodat, promluvila Sorya: „Jeno, poslouchej doktora McKaye. Ví, co dělá. Potom, co přistaneme, se můžeš jít projít.“
    „Nemyslím si …“ Při pohledu na chůvu se zarazil. Udělala kompromis a rozhodně věděla mnohem lépe než on, co dělá.
    „Dobře, ale Hanks půjde s vámi.“ Kolektivní mlčení v lodi bral jako souhlas.

    Planeta byla absolutně nádherná. McKay nikdy nebyl příliš romantický typ, ale tohle místo v sobě mělo něco povznášejícího. Zhluboka se nadechl a přitom sledoval děti, které právě začaly připravovat piknik. Hanks stál poblíž a sledoval okolí s rukou položenou na zbrani. Sorya šla zrovna k němu.
    „Soryo, myslím, že bude nejlepší, když děti nepůjdou do vody. O těch jezerech toho moc nevíme. Mohly by tam být nějaké dravé ryby.“ Přikývla a šla to říct dětem.

    Když se vracel k Jumperu, aby aktivoval maskování, Jano se k němu připojil.
    „Jak to funguje?“ Chlapec se na něj díval s neskrývaným zájmem.
    „Jak funguje co?“ zeptal se McKay netrpělivě.
    „Jumper? Jak funguje? A co všechny ty věci, co máte sebou?“ Namířil prstem na Jumper a podíval se znovu na podrážděného vědce. Ten byl natolik překvapený, že dokonce zapomněl na svůj obvyklý zvyk na všechno odseknout. Proč ne? Vypadá chytře.
    Zastavil se a podíval se na chlapce. Po chvíli vydechl a naznačil rukou, aby ho Jano následoval.
    Začal mu vysvětlovat všechno, co chtěl malý princ vědět. Jano hltal každé jeho slovo, s očima rozšířenýma údivem.A McKay musel uznat, že tenhle den možná nebude tak úplně ztracený.

    Později odpoledne seděli se Soryou na dece, přičemž oba sledovali děti, hrající si blízko vody.
    „Omlouvám se,“ řekl náhle Rodney.
    „Za co?“ zeptala se chůva, nespouštěje z dětí oči.
    „Za všechno. Dokážu být velmi protivný, když chci. A já většinou chci.“
    K jeho překvapení se usmála. „Jena dělá to samé. Její otec toho od ní tolik očekává. Ale ona není typ k vedení velkého množství lidí. Jano je v tomhle směru lepší a je víc otevřený. Jenže on není pod takovým tlakem. Vy děláte to samé. Tolik lidí na vás závisí a vy jim proto nechcete dovolit přijít příliš blízko. Je to typická reakce pro vyvolené.“ To bylo zajímavé. A nejspíš měla pravdu.
    Chtěl jí odpovědět, ale nikdy k tomu nedostal příležitost. Od břehu jezera se ozval výkřik. McKay popadl svou zbraň a běžel směrem k dětem. Hanks se objevil po jeho boku. Když doběhli k jezeru, viděli několik velkých chapadel vystupujících vysoko nad hladinu. A tím zdrojem křiku byla Jena. Jedno z chapadel měla ovinuté kolem kotníku a táhlo ji do vody.
    Hanks zamířil svou zbraň, ale McKay ho zarazil. “Nestřílejte! Mohl byste ji zranit!“
    Rychle doběhli k jezeru. Jano stál několik metrů od břehu, neschopný pohybu. Rodney vytáhl svůj nůž, nejistě ho chytil do ruky a přemýšlel, co s ním udělat. Když si všiml, že Hanks vedle něj dělá to samé, přidal se k němu. Natahovali se tak, aby mohli zasáhnout chapadlo, držící dívku. V tu chvíli se ale objevily další dvě chapadla a začala je ohrožovat a hnát pryč od ječícího děvčete. McKay tentokrát nezaváhal a začal do nich střílet ze své P-90 ve stejnou chvíli jako Hanks. V tu chvíli Sorya skočila k Jeně a chytila ji za zápěstí. Dívka začala zoufale vylézat z vody. Ať už to stvoření bylo cokoliv, očividně překvapené náhlým útokem, nechalo dívku na pokoji. Na chvíli. Chapadla se po Jeně znovu vrhla a tentokrát omotala dívku až k pasu. Když ji začala znovu tahat do jezera, Sorya vytáhla nůž z piknikového koše. Vší silou zasáhla chapadlo, z něhož vyprýskl ohavný proud zelené krve. Z jezera se ozval děsivý zvuk a chapadla se začala vracet zpět do jezera, bez své kořisti. Zvuk byl doprovázen jen pruhy zelené krve z chapadel zasažených kulkami a nožem. McKay s Hanksem přestali střílet a sledovali, jak se stvoření vrací do jezera. Jena běžela k nim a stále ještě vyděšený Rodney ji nevědomky chytil a přitáhl k sobě. V tu chvíli se ten řev ozval znovu a Sorya, stále ještě stojící po kolena ve vodě, vykřikla a zmizela. Pak už bylo jen tíživé, děsivé ticho, přerušované jen tlumenými vzlyky třesoucí se Jeny. Její bratr stál celou dobu na stejném místě, zmrzlý strachem a šokem. McKay zahnal svůj vlastní třas a kývl k desátníkovi.
    Protože stále ještě nevěřil svému hlasu, zašeptal: “Hanksi, vezměte Jana.“
    Otřesený mladík přikývl a šel směrem k chlapci, zbraň stále namířenou směrem k jezeru. Jemně ho dovedl ke stále šokovanému McKayovi. Ten držel plačící Jenu, zíral přitom na vodu a ve tváři lehce překvapený výraz, jakoby stále nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo.


Kapitola 2

    „Musíme se hned dostat zpátky k Jumperu! A nepřibližujte se k vodě!“ nařídil McKay, jehož vlastní slova mu zněla v hlavě jako ozvěna. Bože, co to bylo? Tohle by se nemělo dít. Jeho mysl začala panikařit. Musíš se uklidnit! Máš tu dvě, vlastně skoro tři děti. Jen se musíš dostat zpátky k Jumperu.
    Naštěstí to k lodi měli jen asi sto metrů. V jedné ruce držel Jeniny prsty, které se stále nekontrolovatelně třásly. A ve druhé svíral svou zbraň tak pevně, až měl klouby prstů bílé. Nebyl si jistý, jestli to stvoření žilo jen v jednom jezeru nebo i v těch ostatních a rozhodně nechtěl riskovat jejich životy, aby to zjistil. Mohlo by to žít i na pevnině? A proč je nezachytily jejich detektory života? Tolik otázek a žádné odpovědi.
    Na chvíli si přál, aby mohl reagovat přesně jako děti. Chtěl klesnout k zemi a křičet a kopat kolem sebe vzteky a smutkem. Ztratil už tolik lidí, co přišel do téhle galaxie. Kolik toho ještě unese než se zhroutí? Zjistil, že se mu znovu derou do očí slzy. Tentokrát to ale byly slzy vzteku. Otřel si obličej rukávem. Musíš být silný, hroutit se můžeš potom. Jeho odhodlání posílil ještě pohled na Hankse. Praporčík vypadal vyděšeně, což bylo překvapivé na vojáka, ale nikoliv na mladíka jeho věku. Jano šel tiše za ním, třásl se a v obličeji byl bledý.
    Tyhle děti právě viděly jak byla jejich chůva, co přesně? Sežrána? Vlastně ani nemohl popsat, co se právě stalo. Bylo to jako ta potvora ze Společenstva Prstenu. To bylo jediné pojmenování, které ho napadlo ve spojení s tím stvořením v jezeře. Neviděl žádnou hlavu. Bylo tam jen spousta chapadel a bojování a střílení, které rychle následovalo. Nic víc.

    Když dorazili k Jumperu, Hanks rychle usadil děti do zadních sedadel, kde zůstaly tiše sedět, očividně stále otřeseni předchozími událostmi. Po několika dlouhých minutách, praporčík konečně prolomil ticho.
    „Co to sakra bylo? Vypadalo to jako obrovská chobotnice, ale neviděl jsem nic jiného než ta zatracená chapadla. Myslíte, že jich je tu víc?“ zeptal se a ve tváři se mu objevily obavy.
    Podíval se přitom na McKaye, který ale nemohl nabídnout žádné odpovědi. Byla to jedna z těch výjimečných chvil, kdy nevěděl, co říct. Kdykoliv se na misi něco pokazilo, nebyl sám. Sheppard nebo Teyla, i ten zatracený neandrtálec Dex, věděli lépe než on, co dělat. Teď tu byl se dvěma vyděšenými dětmi a panikařícím praporčíkem. Věděl, co by měl udělat. Museli se dostat k bráně. Jediný problém byl, že brána stála na malém ostrůvku obklopena jezery a cesta k ní vedla přes jedno z nich. Měl z toho opravdu špatný pocit.
    „Tak jo, děti, jedeme domů.“ Vyletěl s Jumperem nahoru a okamžitě zamířil k bráně. Ačkoliv bylo jezero dlouhé, nezdálo se, že by je něco sledovalo.
    „Praporčíku, zadejte adresu domů,“ nařídil a Hanks zmačkl první symbol. Náhle se celý Jumper otřásl. McKay se zoufale podíval z okna a těžko potlačil výkřik, když viděl, co to způsobilo. Několik dlouhých a slizkých chapadel se po nich natahovalo ve snaze dostat loď dolů.
    Okamžitě se pokusil dostat Jumper výš, z dosahu chapadel, ačkoliv ovládání pod jeho rukama začalo být těžkopádné.
    „Držte se!“ zakřičel na ostatní a začal navádět loď k pevnině, která se zdála nejbezpečnější a byla dál od jezer. Naneštěstí to bylo i daleko od brány. Několik kilometrů od jezera, poblíž malého lesíku s překvapivou lehkostí přistál. Neměl tušení, jak inteligentní tohle zvíře bylo, ale doufal, že nemůže ven z vody. Nemohli letěl zpátky k bráně. Jumper se zdál být poškozen z blízkého setkání s tím neznámým tvorem. Motory nefungovaly a, což bylo pro Rodneyho ještě horší, byli daleko i pro zadání adresy. Jediné, co bylo v pořádku, bylo maskování, což byla alespoň malá úleva. Jejich jediná cesta z tohohle pekla byla brána a tu použít nemohli. Vstal ze svého sedadla a podíval se na děti. Vypadaly, jakoby si přistání ani nevšimly.
    „Všichni v pořádku?“ Viděl Hankse přikývnout, ale od jeho malých společníků nezaznamenal stále žádnou reakci.
    Rodney vzal Jenu za ramena a zatřásl s ní. Nebyl to zrovna jemný způsob, ale na nic jiného neměl čas.
    „Jeno, slyšíš mě?“ Znovu s ní zatřásl. Pomalu zvedla hlavu a podívala se na něj. McKay se pokusil neúspěšně usmát. „Tak je to dobře. Dostaneme se odtud, ale potřebuji vaši spolupráci. Rozumíš?“ Ale dívka znovu nereagovala. Sakra. Zatracené děti! Projel si nervózně vlasy rukou a udělal jedinou věc, která ho napadla - dal jí facku.
    „Doktore McKayi!“ vykřikl Hanks a vyskočil ze svého sedadla. Ale znovu se posadil, když zjistil, že to zabralo. Zvuk facky zřejmě probral i Jana. Ani jedno z dětí nepromluvilo, ale aspoň začaly registrovat své okolí.
    „Jste oba v pořádku?“ Hloupá otázka, McKayi. Obě děti přikývly, ale stále nic neříkaly. Ovšem, v tuhle chvíli, mu tahle odpověď stačila.
    „Co teď budeme dělat?“ zeptal se Hanks. Tři páry očí se stočily na nervózního astrofyzika.
    „No, plán je zatím ve stádiu vývoje… nebo spíš jeho vývoj ještě nezačal,“ přiznal. Odmlčel se, nadechl a pokračoval.
    “Nemůžeme zpátky k bráně, ani nemůžeme zadat adresu domů. Ale když se neozveme, Elizabeth sama zavolá. Musíme jen doufat, že někoho nepošle za námi. Bez náhradních dílů nemůžu Jumper opravit. A i kdyby to šlo, asi bychom daleko nedoletěli. A upřímně řečeno, nevím, co je horší. Zabít se při nárazu na zem v poškozeném Jumperu nebo být sežrán obří chobotnicí. Opravdu to nechci pokoušet. V ostatních jezerech může těch věcí být víc a radši bych to nezjišťoval. Takže počkáme.“
    Hanks se zdál být spokojený s touhle odpovědí, ale za chvíli se ozval. „Jedné věci nerozumím?“
    „Jen jedné?“ odsekl McKay se zvednutým obočím.
    Praporčík předstíral, že ho neslyší. „Proč nás to… stvoření nenapadlo dřív? Přes to jezero jsme letěli už předtím. Proč ten náhlý útok?“
    McKay se zachmuřil. “To je pravda. Možná nás to zkoušelo. Nejspíš to jen chtělo vědět, jestli mu budeme chutnat. Což jsme očividně splnili.“
    Hanks se ale stále netvářil, že by ho to přesvědčilo. Určitě v tom bylo něco víc. „Já nevím, přece to celý den nereagovalo.“
    McKay se podíval na Hankse pronikavým pohledem. “Vy jste tu voják, praporčíku. Vy jste trénovaný vidět takové věci.“
    To bylo poprvé, kdy se Hanks cítil na téhle misi jako voják a očividně ho to povzbudilo. McKay se jen usmál, když zahlédl pýchu, která se zračila ve tváři mladého muže. Rodney měl určitě víc zkušeností, co se týkalo misí na jiné planety. Ale Hanks byl trénovaný na podobné problémy. Obzvlášť, když se připravoval pro práci v programu Stargate.
    Ne, Rodney se musel v duchu opravit, nikdo není připravený pro boj s chapadlovitou…věcí.
    Ale přesto se rozhodl dát tomu klukovi šanci. „Tak, co si myslíte?“
    Hanks chvíli přemýšlel, jak to nejlépe vysvětlit. „No, možná jsme udělali něco špatně. Myslím nepřátelského z jejího pohledu. Nejspíš jsme si toho ani nevšimli.“
    „A co by to mělo být? Nechodili jsme blízko k vodě. A řekl jsem dětem, aby… ale ne.“
Zašklebil se, když si uvědomil, jak bylo tohle absurdní. Jano a Jena byly děti a ty nikdy nedělají, co se jim řekne. Skvěle, další vítězství pro Rodneyho McKaye, vynikající chůva s návštěvou vodního světa jako bonusem. Podíval se na Hankse, který se tvářil stejně zničeně, jak se on cítil. Otočil se k dětem, jež se mezitím sesuly ze sedadel na zem, kde ležely schoulené vedle sebe.
    „Na tohle se teda těším,“ zašeptal Rodney suše, zatímco si k nim sedal.
    „Poslouchej, Jeno. Potřebuju, aby ses na chvíli soustředila. Rozumíš mi?“
    Téměř vyskočil úlekem, když dívka odpověděla hlasitým „Ano“.
    „Dobře, dobře. To je moc dobře. A teď potřebuju něco vědět a je to hrozně důležité. Co přesně jste dělali u toho jezera?“ Při zmínce o jezeru Jena ucouvla, ale nic neříkala.
    „Jeno, prosím tě, tohle je důležité. Pamatuješ si to?“Ale dívka mlčela a dál upřeně sledovala sedadlo před sebou.
    Výborně. Probudili jsme velkou obludu s chapadly a slizem a já ani nevím proč, protože to udělaly děti. Proč jsem s tím k čertu souhlasil? Od začátku jsem věděl, že je to špatný nápad! Přestaň! Panika nepomůže. Zhluboka se nadechl a zkusil to znova, tentokrát s chlapcem.
    „Jano? Slyšel jsi mou otázku?“
    Jano téměř neznatelně přikývl.
    „Výborně. A můžeš mi odpovědět?“
    Malý princ se na něj podíval s očima stále plnými slz. „Hráli jsme naši hru.“ Zašeptal slabě.
    „Jakou hru? No tak, Jano.“
    „Kdo má větší sílu. Házeli jsme kameny do vody a sledovali, čí doletí dál. Jena vyhrála jako vždycky. A pak ji to chytilo.“
    „A kdo z vás hodil poslední kámen?“
    „To byla Jena. Nevěděli jsme to. Kdyby ano, tak bychom to nikdy neudělali. Prosím, věřte mi. Vím, že je to naše vina.“ Začal znovu vzlykat.
    „Ach, to ne. Nebyla to ničí vina. Nevěděli jste to. Nikdo z nás.“ Ale Janovy vzlyky stále neustávaly a tak McKay udělal jedinou věc, která ho napadla. Objal ho, ač velmi neobratně. Jano se chytil jeho rukávů a zoufale se ho držel, jakoby na tom závisel jeho život.
    V téhle pozici zůstali několik hodin. Jano spal, křečovitě se držící Rodneyho, Jena stále zírala na jedno místo a Hanks se díval z okna a jen občas se podíval na své společníky. Čekali, dokud na Atlantis nezjistí, že je něco špatně a nezavolají. A tak, ležící na podlaze Jumperu, čekali.


Kapitola 3

    „Jumper Jedna, tady je Atlantis. Slyšíte nás?“ Rádio probudilo obyvatele Jumperu z neklidného spánku. Venku byla skoro tma. Rodney na chvíli zpanikařil, když si uvědomil, že nedrželi žádné hlídky. Jezero ale vypadalo stejně klidně jako předtím.
    „Rodney, slyšíš mě?“ Tentokrát se ozval hlas Elizabeth.
    „Ano, slyšíme tě. A jsme ve velkém maléru.“ Pokusil se všechno vysvětlit. Část, kde mluvil o smrti chůvy, přerušovaly tlumené vzlyky dětí.
    „Takže jste našli Nessie? Proč mě to nepřekvapuje?“ V téhle galaxii se děly podivné věci.
    „Myslím, že k Nessie to má daleko, Elizabeth. Lidé věří v hodnou a milou Nessie, což tahle potvora rozhodně není.“
    „Můžeme to pojmenovat později. Můj problém je Sorya. Král Heron nebude rád.“
    „Ani já z toho nejsem zrovna nadšený,“ odpověděl kousavě a jeho hlas se trochu zatřásl.
    „Já vím. Musíme vás odtamtud dostat. Myslíš, že můžete projít bránou?“
    „Určitě ne. Zkusili jsme to. Měli jsme zatracené štěstí. Motory jsou poškozené a, ačkoli mi vadí to přiznat, neumím je opravit. A pro zadání adresy jsme moc daleko. Možná by nás mohl vyzvednout Daedalus. Už se vrátil ze Země?“
    „Ještě ne. Měl by přiletět zítra, takže musíte ještě vydržet. Kolik máte zásob?“
    „Máme dost jídla, ale mám vážné obavy o vodu. Je to velmi ironické, když si pomyslím, že na téhle planetě je tolik jezer a my si z nich nemůžeme žádnou vzít.“
    „Takže podle tebe ta stvoření žijí i v ostatních jezerech?“
    „Nemám ponětí a rozhodně to nehodlám zjišťovat.“
    „Tak to nedělej. Zůstaňte, kde jste, a my se vás odtamtud pokusíme dostat. Vydržíte jednu noc?“
    „My s Hanksem ano, ale o děti mám strach. Jsou pěkně otřesené. Prosím tě, spěchejte.“
    „Určitě. Budeme volat každou hodinu, abychom věděli, že jste v pořádku.“ Zněla docela ustaraně a McKay se jí nemohl divit. Sám byl vyděšený k smrti.
    „Rozumím.“
    Slyšel známý zvuk, jak se brána zavřela. A když zmizelo její, byť vzdálené světlo, znovu je obklopila tma.
    „Hanksi?“ Rodney se podíval na mladého vojáka. Celou dobu, co mluvil s Elizabeth si ho nevšiml. Praporčík vypadal unaveně, ale zdál se být klidný.
    „Ano, doktore?“ I v jeho hlase byla znát únava.
    „Musíme sledovat ta jezera. Všechna. Beru si první hlídku. Budeme se měnit po hodině. Rozumíte?“ Hanks pouze přikývl. Byl naprosto zničený. Taloniané stále neprojevili aktivitu a tak si k nim přisedl.
    „Jeno, Jano? Zůstanete tady chvíli s Davidem, ano? Já budu jen tady venku před lodí.“ Jena přikývla, ale Jano rozhodně nebyl stejného názoru.
    „Neopouštějte nás. Bojíme se.“ Jeho oči se znovu začaly plnit slzami.
    „Nepůjdu daleko. Můžete mě sledovat tady z okna.“ Ukázal přitom na okno kokpitu. Po chvilce váhání, jakoby zvažoval možnosti, chlapec přikývl.
    „Výborně.“ Nechtěl jít ven do tmy. No tak Mckayi, je to jenom obyčejná tma. Přece se nebudeš bát. S touhle myšlenkou vstal, vzal svou P-90 a vyšel ven do noci.

    Elizabeth Weirová byla velice ustaraná. Poslala Rodneyho McKaye na jednoduchou misi a samozřejmě se změnila v katastrofu. Jak jen to s Johnem dělali? Tihle dva se zdáli jako magnety na maléry. A bylo úplně jedno, jestli byli spolu nebo každý zvlášť. Informovala krále Herona o situaci. Nebyl nadšen. Ostatní na 551 byli zatím v pořádku, ale na jak dlouho? Daedalus mohl přiletět později nebo mít nějaké problémy. A bránou nikoho posílat nechtěla. I s Jumperem to bylo nebezpečné.
    Všimla si Herona, který prošel bránou a téměř okamžitě si začal razit cestu k ní. Tohle nebude příjemné setkání. Elizabeth se pokusila připravit a začala zhluboka dýchat. Vždycky jí to před nějakým důležitým jednáním pomáhalo. Simon jí to naučil…
    Heron nechal své dva služebníky stát na můstku, spojující její kancelář s kontrolní místností. Elizabeth vstala a pokusila se usmát.
    „Vaše Veličenstvo, vítejte zpátky na Atlantis,“ řekla dřív než měl šanci promluvit a ukázala na židli za ním. To byl starý diplomatický trik. Začít mluvit dřív než protistrana. V tuhle chvíli to ale moc nepomáhalo. Bála se o své lidi, stejně jako se Heron bál o své děti.
    „Dr. Weirová, můžete mi říct, jak je to možné? Tvrdila jste, že ta planeta je bezpečná. Teď je Sorya mrtvá a moje děti v nebezpečí.“ Nesedl si a ignoroval i její přátelské uvítání.
    „Věřili jsme, že je M6X-551 bezpečná. Byli jsme tam několikrát a nic se nestalo. Čekáme na naši loď, Daedalus. Poletí tam a vyzvedne je. Není tedy žádný důvod k obavám.“ Byla to jen diplomatická fráze a Elizabeth to věděla. Milion věcí se mohlo pokazit. A Heron to nespolkl.
    „Není důvod k obavám?! Sorya byla v naší rodině od smrti mé ženy. A to je už jedenáct let. Je tam nějaké stvoření, o kterém jste nevěděli! A poslala jste s nimi jen dva muže! Myslím, že to byla velká chyba.“
    Měl pravdu. Byla to její velká chyba poslat s McKayem jen jednoho muže. Rodneymu věřila, ale on nebyl příliš dobrý v krizových situacích. I když to se za poslední rok také změnilo. Až do teď se držel a to bylo dobře. Teď ale nevěděla, co odpovědět.
    „Vaše Veličenstvo, děláme všechno, co je v tuhle chvíli v našich silách. Připravili jsme pokoje pro vás a vaše lidi. Jestli se stane něco nového, dám vám vědět.“
    Podíval se na ni a s naštvaným výrazem opustil bez jediného slova její kancelář. Elizabeth jen doufala, že Daedalus dorazí včas, protože neměli žádný plán B.

    McKay cítil obrovskou úlevu, když se během jeho hlídky nic nestalo. Celou dobu měl oči nalepené na jezeře, ale nic se v něm nepohnulo. Ale Rodney věděl, že hluboko ve vodě čeká Nessie na jejich další pokus o útěk. Naštěstí měli jiné možnosti a tak jí tu radost nemuseli dopřát. Začal o tom stvoření uvažovat jako o Nessie, poněvadž pro něj stále neměl jiné pojmenování. Po hodině se vrátil zpátky do lodi. Hanks nespal a byl připraven na svou hlídku. Ještě než mohl cokoliv říct, aktivovala se brána. Potvrdili Atlantis, že jsou zatím v pořádku a hned potom se brána zase zavřela. Nechtěli Nessie pokoušet.
    Hanks odešel na hlídku a zničený astrofyzik se usadil do pilotního křesla. Byl unavený, ale nemohl se donutit ke spánku. Náhle se za ním ozval zvuk a on instinktivně sáhl po zbrani. Ale zase ji položil, když se otočil. Jena stála za jeho křeslem a dívala se na něj velkýma, zarudlýma očima.
    „Bojíte se?“ zeptala se slabým hlasem.
    „Samozřejmě.“ Stále ho sledovala a očividně čekala, co řekne dál. Ach Bože, v tomhle nejsem moc dobrý. Sesunul se z křesla k dětem na zem. K jeho překvapení vzala Jena jeho ruku a dala si ji kolem ramen. A její bratr udělal to samé. Musel něco udělat nebo říct, ale nikdy nebyl moc dobrý v mluvení k dětem.
    „Taky mám sestru,“ řekl prostě.
    „Vážně? Řekněte nám o ní něco,“ ozvala se Jena a její mladší bratr přikývl. McKay byl překvapen, že ji tohle téma zaujalo.
    „Jmenuje se Jeannie. Neviděl jsem ji skoro sedm let. Poslední dobou na ni často myslím.“ Opravdu tohle říkal dvěma dětem? Musel být zoufalý.
    „Neviděl jste ji tak dlouho? A proč?“ Jena se posadila a znovu se na něj zkoumavě podívala.
    „Ani nevím. Po smrti rodičů jsme si řekli ošklivé věci. Vlastně jsme si moc nerozuměli ani předtím. Každý jsem žili v jiné galaxii.“ Musel usmát vlastnímu přirovnání. Podíval se na děti, které ho stále napjatě poslouchaly. Nadechl se a pokračoval.
    „Vzal jsem práci u letectva a vlastně i kvůli tomu jsme se pohádali. Odešel jsem a nikdy jsem se ji nesnažil kontaktovat. Asi jsem to měl aspoň zkusit. Možná už ji nikdy neuvidím.“
Najednou se zarazil, protože si uvědomil, co právě řekl.
    „Takhle jsem to nemyslel. Už předtím jsem byl v situacích, kdy jsem mohl být mrtvý. A takové situace určitě ještě přijdou.“ Usmál se. Nemohl si pomoct, ale tahle dívka se mu líbila. Když si odmyslel ty blond vlasy, tak to mohla být Jennie, když byla v jejím věku. Taky zvědavá a tvrdohlavá. Jedna z mála věcí, které měl se sestrou společné.
    „My s Janem se taky hádáme, ale neumím si představit, že bych s ním nemluvila tak dlouho. Musíte za ní jít a promluvit si s ní,“ řekla to s velkým odhodláním a přesvědčením.
    „Je to složité,“ odpověděl jí s povzdechem.
    „Ne, to není. Je to vaše sestra, vaše rodina. Jak se můžete vzdát rodiny?“
    McKay se na ní podíval s obdivem a pobavením. Na Atlantis našel rodinu a věděl, jaké to bylo o jednoho z nich přijít. Stačila mu jedna procházka s vyšinutým Fordem, aby si uvědomil, jak moc ho ztráta člena rodiny bolí.
    „Máte pravdu, vaše výsosti. Až se odtud dostaneme, tak se pokusím za ní dostat, stačí?“
    Zdála se s touhle odpovědí spokojená a tak si mu znova položila hlavu na rameno. Rozptýlilo ji to a přivedlo na jiné myšlenky. Nevědomky vzala bratrovu ruku do své a zavřela oči. Bylo důležité, že se dostaly z šoku.
    Rodney se na ně chvíli díval, ale děti se zdály klidnější a pomalu usínaly. Opřel si hlavu o stěnu Jumperu a pokusil se o pohodlnější polohu. Když se mu povedlo se jakž takž usadit, začal přemýšlet. O všem. O Atlantis, o lidech, kteří tam žili a především o Jeannie. Nevěděla, kde je. Jeho poslední dopis pro ní byl z Ruska a na ten nikdy neodpověděla. Neviděli se tak strašně dlouho. Neměl ponětí, co teď dělá, ani jestli je vdaná a kde žije.
    Byl to jeho nápad. Vždycky měl hlavu ve hvězdách, už jako malý kluk. A ten jeho šílený nápad přijmout nabídku od amerického letectva byla posledním hřebíčkem do rakve jejich vztahu. Jenže to pro něho byla příliš velká výzva než aby to odmítl. Pracoval v Oblasti 51, ale vždycky chtěl procházet bránou. I když si to dlouho nechtěl přiznat. A teď byl tady, na nějaké zatracené planetě s rozzlobenou Nessie v jezeře. Jejich jedinou nadějí teď byl Daedalus. Nenáviděl ten pocit vlastní bezmoci. Všechny jeho znalosti tu byly k ničemu. Zrovna, když začal usínat, uslyšel Hankse.
    „Doktore McKayi!“ Praporčík vběhl dovnitř a těžce oddychoval.
    „Tohle musíte vidět!“ Svým vpádem probudil i děti a teď všichni stáli před zamaskovaným Jumperem a sledovali děsivou scénu, odehrávající se nedaleko od nich. Každé z jezer žilo svým vlastním životem. Chapadla se šplhala vysoko nad vodní hladinu i v ostatních jezerech a dotýkala se navzájem.
    „Co to dělají?“ Zašeptal Hanks svou otázku.
    „Myslím, že spolu komunikují,“ zašeptal Rodney odpověď.
    „A co říkají?“ zeptal se Jano.
    Hanks odpověděl dřív než ho McKay mohl zastavit.
    „Myslím, že jsme se právě stali jejich hlavním chodem.“


Kapitola 4

    „Atlantis, tady Caldwell. Budeme u vás za pár minut.“
    Elizabeth vyběhla ze své kanceláře. „Plukovníku, díky Bohu. Potřebujeme tu vaši pomoc,“ řekla bez pozdravu.
    „Co se děje, Elizabeth?“ Tentokrát se ozval Sheppardův hlas.
    „Věřte tomu nebo ne, ale McKay už je zase v maléru.“ Nastala chvíle ticha, jak si John přebíral, co právě slyšel.
    „Věřím tomu. Nebyl by to on, kdyby se nedostal aspoň jednou týdně do problémů. Co se stalo?“
    „Řeknu vám to, jen co přistanete. Jen si pospěšte.“
    „Dobře, letíme k vám. Daedalus konec.“
    Elizabeth zavřela oči a nadechla se. Otočila se k důstojníkovi, sedícímu za konzolí. „Zavolejte mi, jakmile dorazí.“
    „Ano, madam.“
    Šla zpátky do své kanceláře a sedla si za stůl. Mohla si jen domýšlet, co řekne Sheppard na její chybu. A rozhodně se na to netěšila.

    „Zpátky do Jumperu! Je zamaskovaný,“ řekl McKay svým společníkům.
    „Co budeme dělat?“ zeptal se Hanks hned, jak se vrátili do lodi.
    „To samé, co předtím. Počkáme na Daedalus. Už by tu měl být brzo.“
    „To je všechno? Prostě si jen sedneme a budeme čekat?“ Mladý voják nezněl příliš nadšeně.
    „A co bychom měli dělat? Máte lepší nápad?“ Tentokrát ale zněl z Rodneyho hlasu výsměch. A Hanks se tím zdál být velmi dotčen.
    „Ano! Měli bychom jim něco říct. Komunikovat s nimi!“
    „A jak to chcete udělat? Mám strčit hlavu pod vodu a zařvat 'nezabíjejte nás, přicházíme v míru'?!“ vykřikl Rodney.
    „Musí existovat cesta, jak to udělat!“ I Hanks už křičel.
    „Nemáme nejmenší ponětí, jak spolu ty věci komunikují. Věří tomu, že jsme je napadli. Nebudu cokoliv riskovat, dokud si nebudu jistý, že jste všichni v bezpečí na palubě Daedalu. Jestli se vám tohle řešení nelíbí, je to jen váš problém. Zůstáváme tady.“
    „Já Rodneymu věřím.“ Ozvala se náhle Jena.
    „Já taky,“ řekl Jano. Oba dva se tvářili, jako by tohle řešilo všechny jejich rozpory. A vlastně to zabralo. Ve tváři mladého poručíka se objevila rezignace a byla znát i v jeho hlase.
    „Máte pravdu. Promiňte, pane. Je těžké tu jen sedět a nic nedělat.“
    „Vím, jak se cítíte. Ale tohle přenecháme naším vědcům. Nejdůležitější pro nás teď je přežít tuhle noc,“ odpověděl mu McKay tiše. Kde je sakra ten Sheppard?

    „Cože prosím?“ Caldwell neskrýval své překvapení. Elizabeth mu totiž právě řekla, co se stalo a plukovník nevypadal zrovna šťastně.
    „Objevili něco jako velkou chobotnici. Říkáme ji Nessie.“
    Chvíli na ní zíral v domnění, že se snad přeslechl. Nevěděl, jestli se má smát, křičet nebo se prostě jen divit. Ačkoli divit se věcem kolem týmu Atlantis nebyl nejlepší způsob jak věci řešit. S tím, co se jim pořád stávalo, by se asi divil pořád. Obzvlášť tým kolem Shepparda měl „čich“ na podivné věci.
    „Jak dlouho bude trvat cesta na tu planetu?“ změnil rychle téma hovoru a tím přešel zmíněné jméno Nessie.
    „Zelenka vypočítal, že pro hyperpohon Daedalu to budou asi čtyři hodiny. Na 551 je teď noc, takže byste tam měli být někdy za svítání.“
    „Dobře. Vyrazíme hned, jak vyložíme zásoby z lodi.“ Kývl na ni a odešel.
    Sheppard stál celou dobu v rohu její kanceláře a tvářil se velmi rozzlobeně a zklamaně. „Jak jste mohla udělat takovou chybu?“ prolomil ticho tak náhle a tak hlasitě, až se doktorka lekla.
    „Věřili jsme, že 551 je opuštěná.“ Byla to ta samá slova, která řekla Heronovi a o nichž věděla, že jsou jen chabou výmluvou.
    „Ale jen jeden muž! Elizabeth, myslel jsem, že jste chytřejší.“ To bylo hodně tvrdé.
    „Byla to chyba, ale v tuhle chvíli s tím nemůžu nic dělat. Jediná věc, která jim teď pomůže, je Daedalus. Můžete letět taky, jestli chcete.“
    Chtěl něco říct, ale přerušil ho alarm. Oba ještě ani nedošli do kontrolní místnosti, když jim důstojník sedící u konzole ohlásil příchod Teyly a Ronona. Weirová se Sheppardem jim šli k bráně naproti. Oba ještě trochu nesoustředěni a vědomi si toho, že ani jeden z nich neřekl poslední slovo. Teyla s Rononem se objevili s úsměvy na rtech.
    „Dr. Weirová, naše mise byla úspěšná.“ Oba nesli plné náruče pytlů, v nichž byly očividně zásoby jídla.
    „To ráda slyším. Vítejte zpět. Hlášení podáte později. Jestli nejste příliš unavení, tak až vás Beckett prohlédne, můžete se připojit k plukovníku Sheppardovi na záchranné misi.“
    „Záchranná mise? Co se stalo?“ Teprve teď si všimla, že je v jejím okolí ticho. McKay tam nebyl.
    „McKay. Sheppard vám všechno řekne cestou.“ Tvář Teyly se najednou změnila, když se na ní objevil ustaraný výraz. Ronon na druhou stranu zůstal stejný, jen vydal neidentifikovatelný sykavý zvuk. Něco mezi porozuměním a posměchem.
    „Tak běžte. Poslední hlášení od nich neznělo příliš povzbudivě.“ Dva členové týmu přikývli a šli za Sheppardem, který na ně čekal pod schody. Věnoval Elizabeth poslední rozzlobený pohled, jímž jakoby říkal, že tahle debata ještě zdaleka neskončila.

    Nebe na M6X-551 jevilo známky úsvitu. McKay při tom pohledu vydechl a trochu se uklidnil. Nessie vypadala, že se bojí slunce. Chapadla po nich totiž pátrala celou noc, ale teď se pomalu vracela do jezera. Byli pro ně daleko z dosahu a taky měli výhodu maskovaného Jumperu. Podíval se na bílou krabičku v jeho ruce - detektor života. Ale stále tam blikaly jen čtyři tečky. Z jezera nic. Jak je to možné? Jsou přece naživu nebo ne?
    Trochu se napil vody ze své lahve. Jestli Deadalus rychle nepřiletí, tak budou brzy bez zásob. Pro každého měl dvě tyčinky. Snažil se svoje ušetřit pro děti, ale pak si uvědomil, že nebude moc užitečný, když upadne do hypoglykemického šoku. Nikdo z nich nespal. Děti se o něj stále opíraly a zdály se být klidné. Jejich šok už ustoupil. Hanks seděl v sedadle druhého pilota a sledoval nebe. Od jejich hádky moc nemluvili. McKay si velmi dobře uvědomoval, že nebylo správné Hankse urazit. Byl voják, ale ta myšlenka komunikace byla velmi nevojenská. Nejspíš by řekl to samé, kdyby byl na jeho místě. Teď už věděl, jak se s ním asi musí cítit Sheppard když si pořád na něco stěžoval. Náhle se ozval z vysílačky Caldwellův hlas.
    „Jumper Jedna, tady Caldwell, jste tam?“
    Vyskočil k rádiu dřív než Hanks stačil reagovat. „Ano, plukovníku. Pořád jsem tu.“ Posadil se do pilotního křesla.
    „McKayi, co tam sakra děláte? Nemůžu vás nechat pět minut samotného?“ To byl Sheppard.
    Rodney se musel usmát, když slyšel úlevu v plukovníkově hlase. „Byl jste pryč tři týdny, plukovníku. Když tu nejste vy, tak se někdo musí dostat do maléru místo vás.“
    „Haha. Máte zatracené štěstí, že jsem se s Daedalem zrovna vracel.“
    „Někdo tam nahoře mě má asi rád.“
    „To si nemyslím. Antikové byli rozumní lidé.“
    McKay se nadechl, že mu odpoví, ale Caldwellův hlas ho přerušil. Sheppard mu zřejmě dost neslušně skočil do řeči. „To stačí. Máme mnohem vážnější problémy. Doktore McKayi, Hermiod připravuje váš přenos na palubu. Chceme vás přenést i s lodí, tak to chce víc výpočtů. Jste tam všichni?“
    Rodney se podíval na děti, které se už usazovaly do zadních sedadel a na Hankse. Všichni je mlčky přikývli. „Všichni jsem tady. Samozřejmě bez Soryi.“ Odpověděl, s očima stále nalepenýma na dětech.
    „Dobře. Vydržte, zabere to už jen chvíli. Můžete odmaskovat Jumper, abychom vás mohli přenést?“ Caldwell se odmlčel a McKay se na děti povzbudivě usmál.
    „Brzy už to skončí. Přenos není tak strašný.“
    Jena mu úsměv vrátila a chytila ruku svého bratra.
    Rodney vlastně ani nevěděl, proč sedí v sedadlech. Mohli se v Jumperu nacházet kdekoliv, ale sedět na svých místech jim všem zkrátka přišlo správné. Odmaskoval Jumper a za chvíli už slyšel povědomý zvuk a pocítil mravenčení, doprovázející přenos. Mckay zavřel oči, a když je znovu otevřel, uviděl před oknem kokpitu pobíhat lidi. Došel tedy k zadním dveřím a otevřel je. Stál tam celý jeho tým s Caldwellem a několika jeho lidmi.
    „Vítejte na Daedalu, doktore,“ řekl Caldwell s úsměvem.
    „Díky, plukovníku. Nemáte ponětí, jak jsem rád, že jste to zvládli.“
    „Měl by tady být pořád, aby mohl váš zadek tahat z problémů,“ ozval se Sheppard.
    „To je fakt,“ přitakal Ronon.
    „Jsme rádi, že jste v pořádku, Rodney,“ řekla Teyla předtím, než jim mohl odpovědět další kousavou poznámkou. V tu chvíli už k nim ale mířili zdravotníci.
    „Mně nic není. Postarejte se o děti,“ pokusil se o slabý protest.
    „McKayi, dejte jim šanci,“ řekl John a trochu se při tom zašklebil. Ale v jeho očích byla pořád znát úleva.
    McKay se chtěl zastavit a něco říct, ale děti ho chytily za ruce a vedly ho pryč. Hanks šel za ním, aniž by zaregistroval svého velícího. Šok ho už začal konečně dostávat. A když mířili k ošetřovně, Rodney cítil, že i on začíná upadat do šoku. Nevšiml si doktora, který ho prohlížel a ani sestru, jež ho vedla k posteli. Jediná věc, kterou zaregistroval, byl její hlas.
    „Teď můžete odpočívat. Dorazíme k Atlantis asi za čtyři hodiny. Do té doby můžete spát.“
    A opravdu. Jen co položil hlavu na polštář, poprvé, po 24 hodinách, usnul.

    Hvězdná brána byla aktivovaná a Jena s Janem držely Rodneyho kolem krku. Ten jim jejich objetí neobratně vracel.
    „Králi Herone, doufám, že změníte své rozhodnutí,“ řekla Elizabeth, která stála vedle nich.
    „Musím tohle spojenectví projednat s mou vládou. Ale ačkoliv je Sorya mrtvá, mé děti jste dostali zpátky a toho si vážím.“
    „Je to má vina. Netrestejte moje lidi kvůli mé chybě,“ odpověděla Elizabeth.
    „To nebudu.“ Trochu se usmál a otočil se k McKayovi. „Doktore McKayi, jsem rád, že jste s nimi byl. Zachránil jste to nejcennější v mém životě. Děkuji vám.“Zvedl ruku a Rodney mu s ní potřásl. Pak se ještě jednou sklonil k dětem. „Je čas jít domů.“
    Přikývly, ale Jena se ještě nikam nechystala. „Nezapomeňte na svůj slib,“ řekla prostě.
    „Nezapomenu,“ odpověděl jí a usmál se. Ty děti se mu líbily. Nikdy předtím děti rád neměl a asi se to nezmění. Ale Jena opravdu byla princezna a měla v sobě něco, co jí dělalo výjimečnou. „Postarej se o bratra.“ Políbil ji na tvář a ona ho ještě naposledy objala. A pak Jena následovala svého bratra do brány.

    „Tak to vypadá, že jste to s těmi dětmi zvládl.“ McKay uslyšel za svými zády Sheppardův hlas. Nepřekvapilo ho to. Stál na balkóně už půl hodiny a byl si jistý, že to bude právě John, kdo ho tu najde.
    „Jste v pořádku?“ Sheppard měl opravdu starost. To bylo milé.
    „Ano. Už si na to zvykám. Na jistou smrt a tak.“
    John se pro sebe usmál. Už to byl zase ten starý dobrý McKay. „Byl jste dobrý. Mluvil jsem s Hanksem. Říkal, že jste zůstal klidný a všechny je zachránil.“
    „Možná se to tak zdálo, ale uvnitř jsem byl vyděšený k smrti. Jak se má Hanks?“ změnil rychle téma hovoru, jakoby ho pochvala přivedla do rozpaků.
    „Je to voják. Takže si myslím, že bude v pořádku. Moc dobře ho neznám.“
    „Taky byl dobrý.“ Oba dva chvíli tiše sledovali oceán. Byl to McKay, kdo prolomil ticho.
    „Už víme, proč se Nessie neukázala na našich senzorech?“ Tohle jméno se nakonec stalo oficiálním, protože zkrátka vhodnější nenašli.
    „Nevím. Zeptejte se našich zoologů. Jsou tím trochu posedlí. Ale jiná věc vás možná potěší. Taloniané se rozhodli s námi dál obchodovat. To je snad poprvé, co jste byl vy nápomocen v diplomatické situaci,“ podíval se pobaveně na Rodneyho a čekal na nějakou kousavou odpověď. Ta ale nepřišla.
    „Slyšel jsem o vaší hádce s Elizabeth,“ řekl místo toho McKay.
    Sheppardova tvář potemněla. Jejich hádka byla slyšet skoro až na ošetřovnu. „Ano. Ale vyjasnili jsme si to. Všichni děláme chyby.“
    Ale Rodney věděl, že to není pravda. Sheppard měl občas potíže s Elizabethiným přístupem k velení. Určitě to nebyla poslední hádka.
    „Elizabeth si myslí, že byste měl zajít za Kate.“ Sheppard změnil téma rozhovoru dost násilně, ale Rodneymu to nevadilo.
    „Ne. Vím, co musím udělat,“ odpověděl prostě.
    „A co je to?“ zeptal se Sheppard zmateně.
    McKay se na něj podíval a usmál se. „Musím dodržet slib.“

    Rodney McKay stál před domem svých rodičů. Elizabeth mu s radostí dala dovolenou po tom všem, co zažil za posledních pár měsíců. Nemluvě o té události, kdy měl ve svém mozku vědomí jisté cynické poručice.
    A tak byl tady. Utekl z tohoto domu téměř před dvaceti lety, jakmile dostal stipendium. Nepřekvapilo ho, když mu řekli, že jeho sestra tu stále žije. Jejich dětství nebylo jednoduché, ale ona to tu překvapivě milovala.
    Teď tam stál, před domovními dveřmi a zkoušel zvonek. Tajně doufal, že nikdo nebude doma. Pořád máš čas odejít. Jen se otoč a jdi. Ne! Opovaž se, ty zbabělče. Slíbil jsi to malé holce… a sobě.
    A najednou se dveře otevřely a před ním se objevila šokovaná tvář jeho sestry. Je to tu.
    „Ahoj, Jeannie.“

*Konec*

 


Zpět na FAN FICTION | FLASH INDEX | NONFLASH INDEX


Vytvořil sg1.cz tým.