Stav povídky: Dokončena.
Velikost: 460 kB (doc), 292kB (rtf), 219kB (html).
Období: Rok 2050 - 2051.
Hlavní postavy: Twerin, Twinhead a další.
Kategorie: Napětí, (alternativní vesmír).
Přístupnost: 13+.
Stručný obsah: Jde o rozsáhlý veskrze špionážní příběh popisující vedlejší linii příběhu Stargate Webgame za rasu Branoopanů.
PROHLÁŠENÍ: Stargate SG-1 a postavy zde vystupující jsou majetkem Stargate (II) Productions, Showtime/Viacom, MGM/VA, Double Secret Productions a Gekko Productions a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

Další postavy:
DTKá - Devron Thorius Krum, vrchní starší a hlavní představitel Branoopanského hnutí na planetě Acerie
Atia Radea - významná radní a zástupkyně DTKá
Wordan Bhall - jeden z elitních nanoválečníků a bratr Excelona
Excelon Wolwer - jeden z mála elitních válečníků hnutí a Wordanův bratr
Derryl - kdysi významný Branoopanský kapitán a současně jediný, který přežil válečné běsnění
Cyrix - mladý inženýr doprovázející Twerina na jeho cestě
Iana - hlavní šéf-inženýrka Derrylova týmu, později přidělena k Twerinovi
Leia - kdysi pouhá konkubína, později hlavní člen Twerinova doprovodu
Daniela Connerová - neznámá žena zachráněná z planety B321
Neznámý přítel - muž bez jména jež se čas od času objeví a zase zmizí



Úvod

    Uběhla již řada let od okamžiku pádu Branoopy. Kdysi nádherného a postupně vyspělého světa, jenž si nijak nezadal s Tollany. Jedné z chráněných planet, kde Asgardi příliš pozdě zpozorovali nebezpečí. Ti, co nebyli zajati či zabiti, uprchli do všech koutů galaxie. Vznikla spousta malých skupin tvořených převážně nano-válečníky, kteří škodili obchodníkům po celé galaxii. Bylo jich však příliš málo, chyběla jim tolik potřebná organizace, aby mohli napáchat nějaké skutečné škody. Navíc neshody ve vlastních řadách je rozdělovaly ještě víc. Povětšinou se přidávali k pirátům a vyvrhelům, kteří přepadávali a vylupovali obchodní lodě. Zůstávala pouze hrstka organizovaných skupin připomínající kdysi společenství, civilizaci stojící na svém největším vrcholu. Ukrytí před okolním světem se snažili na sebe nepřitahovat pozornost. Pouze názorový rozkol vůdčích osobností jim zabraňoval spojit síly ke společnému dílu. Nikdo o nich neměl ani tušení a oni tak mohli v klidu realizovat své plány, každý po svém. Jenomže nic netrvá věčně a odhalení jedné skupiny by mohlo vést k odhalení všech, k čemuž také došlo. Khanové, žoldácký cech obchodníků, dlouho pátrali po přeživších Branoopanech, neboť dospěli k závěru, že díky jejich nanotechnologii, již mají ve svých genech, mohou stvořit dokonalého vojáka. Bohužel potřebují specifické Branoopany z provincie Krum, kteří vykazovali potřebné statistiky, a ti povětšinou skončili jako oběť války nebo uprchli hvězdnou bránou pryč. Ti, které během války získali, nepostačují pro jejich potřeby. Ještě někdo další však má zájem o Branoopany. Z důvodů, jež zůstávají zahaleny tajemstvím. Dokonce zajdou natolik daleko, že udělají z Khanů hlupáky a zmizí. Záhadný muž beze jména se objevuje na scéně, aby ve vhodný okamžik Branoopany postrčil. Dává si však pozor, aby zůstal stranou a pouze sledoval jejich počínání. Nadešel čas konečně jednat a ochránit svoji dosavadní anonymitu, jež je momentálně jejich největší zbraní, dokud nepřijde vhodný okamžik dát zbytku galaxie vědět, že jsou zpátky, a odhalit nové, zcela nečekané skutečnosti, jež pro ně vesmír přichystal. Nic totiž není takové, jak na první pohled vypadá…


Kapitola 1

    Twinhead utíkal. Utíkal, jak nejrychleji mohl. Mírně zvlněný terén dával plně výhody jemu. Pohyboval se zde mnohem lépe a přirozeněji díky svým vylepšeným schopnostem. Jenomže pronásledovatelů bylo dost k tomu, aby tuto jeho přirozenou výhodu dokázali bez problémů eliminovat. Stříleli z více směrů, takže měl co dělat, aby uhýbal. Měnil rychlost a směr. Bohužel samotná snaha vedla jenom k tomu, že se k němu druhá skupina blížila stále víc. Zoufale hledal jakýkoliv úkryt, v němž by se mohl schovat, ačkoliv pochyboval, že by ho žoldáci minuli. Ne, byli příliš dobře vybavení a příliš dobře vycvičení, než aby jeho přirozené maskování dokázalo oklamat jejich senzory. Někde uvnitř tušil, že přichází jeho konec. Pokud se nestane zázrak, tak určitě.
    V dálce, asi dva kilometry severně od něj, zaznamenal hornatější terén. Zvýšil tempo a začal prchat tím směrem. Přes všechna zdokonalení začínal pomalu pociťovat únavu. Utíkal dlouhé minuty od okamžiku, kdy zpozoroval hvězdnou loď, a k pořádné smůle zpozorovali oni jeho a ihned šli po něm. Své pronásledovatele náhlou změnou směru nijak nezmátl. Bohužel už stačili vyslat i lehké průzkumné letouny. Kromě občasné střelby ze země teď přicházela i střelba ze vzduchu. Zbývalo necelých dvě stě metrů rovinky. Překonal víc než jeden a půl kilometru rychlejším během. Nasadil maximální rychlost ve snaze přeběhnout zrádně rovný úsek. Zaznamenal výbuch. Neodvažoval se pohlédnout, odkud střela vyšla. Pouze slyšel dopadnout trosky na zem. Po něm i druhý lehký kluzák šel dolů. Ne sice přímo zasažen, ale dost poškozen na to, aby musel přistát.
    Výstřel každopádně vyšel ze skály severovýchodně. Kdo mu nečekaně pomohl, netušil. Žoldák, který vyskočil z nouzově přistátého kluzáku, vydal zuřivý skřek. Další výstřel se odrazil od jeho pancíře. Vytáhl zbraň a zasypal místo ostrou střelbou. Palba náhle ustala. Stihnul ještě zamířit po uprchlíkovi. Twinhead byl už na vrcholku, když dostal zásah. Jako naschvál přesně v okamžiku, kdy se odrážel, aby mohl přeskočit skalnatý výběžek. V jeden okamžik měl pocit, že o pravou nohu musel přijít. Střela ho sice jenom olízla, ale hlavně znemožnila dokončit poslední pohyb. Ještě stihnul rukama chytit okraje skály, takže nespadnul. V duchu si opět říkal, jak moc mu to bude platné. Výstřel dlouhé vteřiny nepřicházel. Konečně pochopil proč. Klouzal totiž pomalu dolů. Aktivoval lezecké drapáky na rukou i nohou. Zoufale udělal pohyb ve snaze vyškrábat se nahoru.
    Netušil, co, nebo koho uviděl před sebou. Spatřil jenom černé boty. Zřejmě na něj čekali. Posléze ho ruka silná jako svěrák chytla pod paží. Skoro mu ji vykloubil. Přistál dost prudce a hlavně tvrdě za výčnělkem. Podle postavy muž celý v černém sáhnul do pouzdra zavěšeného k pravé noze. Vytáhnul nebezpečně vyhlížející dvojhlavňovou pušku. Zíral na ni zcela fascinován. Očekával každým okamžikem, kdy zamíří na jeho hlavu. Proto byl překvapen, když ji zvednul a vystřelil. Ovšem ne na něho. Smrtelný výkřik patřil žoldákovi z havarovaného kluzáku. Možná ho chtějí živého, napadlo ho v zápětí. Tenhle maník zřejmě patří ke konkurenci, dospěl k závěru, když puška s cvaknutím zapadla zpátky do pouzdra. Konečně věnoval první pohled Twinheadovi.
    Neměl žádné znamení, žádný symbol, kterým se žoldáci obvykle od sebe odlišovali. Vypadal jako člověk a celkově nepůsobil jako někdo, koho si můžete za peníze najmout. Byl vyšší postavy, žádný svalovec, a vlastně vypadal na první pohled dost obyčejně. Prohlížel si ho s neskrývaným zájmem. Přestože za opaskem nosil v pouzdru ještě černou pistoli, obsah opasku nevyjímaje, nedával najevo nepřátelství. Jedním pohledem zhodnotil zraněnou nohu.
    „Svět je jedno velké překvapení, chlapče,“ promluvil poprvé.
    „Kdo jste?“ vyhrknul rychle, nevnímaje bolest. Nanoroboti už začali na zranění pracovat a nepochyboval, že během hodiny bude zase v pohodě. Pokud bude mít hodinu k dobru.
    „Přítel,“ odtušil s jistým úsměvem. „Ano, tak bych možná mohl být nazýván. Přítel vás obou, kt…“ Větu už nestačil dokončit.


Kapitola 2

    Zhruba tucet žoldáků utíkalo směrem k nim. Jeden náhodný výstřel zasáhl skálu pouhé centimetry pod nimi. Odštěpené drobné kamení se štěrkem letělo jejich směrem. Nedozvěděl se tudíž více o onom příteli. Beze spěchu vstal, ruku na zbrani. Skýtal jim ideální cíl. Zřejmě zaskočil příchozí. Puška vyletěla z pouzdra nečekanou rychlostí. První dva muži padli, aniž by cokoliv tušili. Rychle se roztáhli a spustili odvetnou palbu. Nic z toho jim nebylo platné. Místo, aby se sám kryl, klidným krokem sestupoval dolů. S naprostým klidem sklouznul a elegantním saltem doskočil na zem. Za plné rychlosti, během přemetu, dostal další dva. Rychle vstal, zasáhl dalšího a dalšího. Žoldácké střely se neškodně odrážely od jeho ochranného štítu. Zato jeho dvojhlavňovka prorážela jejich pancíř naprosto hladce. Každá rána znamenala zásah a smrt dalšího žoldnéře. Likvidoval jednoho po druhém naprosto chladně a zcela nekompromisně. Planinu brzy pokryla krev pronásledovatelů. Z lovců se rychle stávala kořist.
    Uběhla necelá půlhodinka od zkázy na malé planině. Twinhead nezkoušel během střelby vstát. Pouze jedním okem sledoval a druhým uchem naslouchal dění. Měl citlivý sluch, takže slyšel příliš zřetelně, odkud který výkřik zazněl. Vlastně napůl očekával, kdy záhadného cizince dostanou, ale napočítal celkem dvanáct výstřelů, dvanáct výkřiků, dvanáct žuchnutí na zem a žádný nepatřil jemu. Vlastně ho ani neslyšel odcházet. Od okamžiku, kdy sklouzl dolů, neslyšel žádné kroky. Pouze střelbu z jeho dvojhlavňovky. Kdesi v dálce zazněl výbuch. Rychle zapadnul zpátky za skálu. Horko z nárazové vlny rychle přešlo a rozptýlilo se do okolí. Podruhé vyhlédl ze svého úkrytu. Neviděl nic kromě horkého vzduchu vlnícího se v žáru exploze.
    Výbuch přišel zhruba z místa, kde přistála žoldácká loď. Žádná další vlna horka už nepřišla, což považoval za dobré znamení. Zjevně vybuchl přímo hlavní reaktor a nedošlo k sérii sekundárních explozí. Další práce záhadného přítele. Zbavil ho všech pronásledovatelů. Způsobem, který nechápal. Zjevně musel být mnohem mocnější než oni. Odkud se vzali, jak ho našli, zůstávalo zatím záhadou. Každopádně teď mohl v klidu opustit tuhle planetu. Samozřejmě ho mohli ještě čekat u brány, ale pochyboval o tom. Více znepokojivé bylo, co tady zatraceně dělali. Planeta neměla mít žádný strategický význam. Někdo možná promluvil, ačkoliv o jeho misi sem věděl pouze jeden jediný Branoopan. A tomu důvěřoval ze všech nejvíc. Vlastní krev, jeho otec. Jediný žijící člen rodiny, který přežil běsnění Obchodní federace. Ne, on neprozradil, kam šel. Nikomu. Čekal ho ve skrýši, takže ani nemohl.
    Trochu toporně vstal. Rána ještě nebyla úplně zhojená. Alespoň nekrvácela. Riskantně sklouznul dolů. Získal dalších pár škrábanců a odřenin, jichž si nevšímal. Pozorně prohlížel stopy. Nenašel téměř žádné. Pouze ty, které patřily pronásledovatelům. Několikrát viděl smrt na vlastní oči, ale ne v takovéhle podobě. Celkem čtrnáct mrtvých těl leželo v nejrůznějších polohách po zemi. Chvilku překonával odpor a začal zkoumat zabité nepřátele. Otec určitě bude chtít znát totožnost, těch, kteří ho chtěli zabít, nebo ještě hůř chytit. Sám raději neuvažoval, která možnost byla pravděpodobnější.
    Když obrátil první tělo, musel uskočit dozadu. Tomuhle chlapíkovi chybělo něco dost podstatného: hlava. Jako by se tenhle samozvaný přítel vyžíval v tom, jak způsobit co nejděsivěji vyhlížející smrt. Zkusil štěstí jinde. Alespoň všem nemířil na hlavu. Další měl v brnění velkou díru a jeho posmrtný výraz ukazoval výraz nevýslovného překvapení. Podle trosek šlo nejspíš o toho, co po něm naposledy střílel. Standardní zbroj nabarvená na černo s podpůrnými energetickými články. Upravená tyčová zbraň, plus za opaskem nebezpečně vypadající ostří k boji na blízko. Úplně nakonec si všimnul symbolu. Na helmě i vpravo nahoře jako by šlo o vyznamenání. Symbol lebky. Neznal žádné žoldáky s tímto symbolem. Možná ani nemusel. Nikdo z Branoopanů neznal všechny obchodní gildy ani jejich vojáky rekrutované z řad žoldáků.


Kapitola 3

    Řádně si zapamatoval všechno, co viděl. Díky fotografické paměti nebude mít potíže později předložit svůj nález. Tady skončil. Noha už byla skoro úplně zregenerovaná, takže mohl zase normálně chodit. Na další běh to sice neviděl, ale aspoň něco. Maskování bylo také nanic, takže přijal svou skutečnou barvu pleti a vlasů. Zkontroloval čas. Volnou chůzí dorazí k bráně za pár hodin. Pak konečně domů. Domov. To slovo znělo hořce. Spíše úkryt než domov. Jen on s otcem tvořili malou komunitu posledních Branoopanů. Určitě přežili i další, ale on žádného léta neviděl. Ani od jejich útěku z Branoopy neslyšel o žádném z jejich lidí. Pouze zmínku o vícero skrýších, ale nikdy ne kde, kdo a jak. Každá skrýš neboli úkryt byl tajemstvím sám o sobě a věděli o něm pouze ti, které skrýval. Na jedné straně geniální, neboť zničení jednoho úkrytu neohrozilo další. Ovšem žádná komunikace poněkud bránila vytvoření organizovaného odporu.
    Došel na začátek planiny. Zastavil. „Přítel vás obou,“ vybavila se mu najednou slova. Začal zvažovat situaci. Mohl jít zpátky, podívat se, zda ten, kdo mu předtím pomohl, je naživu a na oplátku pomoci jemu. Zato ovšem na druhé straně, on ničí pomoc nežádal. Co mu bylo po někom úplně cizím, koho neznal. Udělal další krok vpřed. Neušel ale ani sto metrů, když musel znovu zvážit své jednání. Morální hodnoty vštěpované otcem začaly svádět urputný boj. Texty napsané v zachráněných pamětech z knihovny věků měl doslova před sebou. Zkoušel je ignorovat, jenže prostě nemohl. Po dalších padesáti metrech se prostě otočil a šel zpátky. Došel akorát doprostřed planiny. Hledal severovýchodním směrem známky života. Nepotřeboval dalekohled, vystačil si svým ostrým zrakem. Konečně nalezl kousek něčeho, co nebyla skála. S povzdechem začal lézt nahoru. Postupoval opatrně, šetře ještě ne stoprocentně zhojenou nohu. Konečně přelezl sráz. Co spatřil, opravdu nečekal. Spatřil, jak tam leží. Nejspíš je mrtvý, dospěl ihned k závěru. Už chtěl lézt dolů s pocitem, že udělal, co mohl, když zaslechl slabé zasténání. Okamžitě zaplašil všechno kolem. Obrátil neznámého na záda. Teď, když zelená čepice sklouzla dolů, poznal, že to není on, ale ona.
    Chvilku zůstal zaražený klečet nad ní. Byla z části zasypaná. Nepoměrně velký kus skály byl původní palbou rozlomený na několik kusů. Ten menší jí spadl na hruď. Větší dva pak uvěznily pravou nohu a pravou ruku pod sebou. Použil medikament ze svého opasku. Stále vykazovala známky života. Poměrně slabé, jasně svědčící, že odchází pryč. Kromě zlomenin nenašel žádná vážnější vnitřní zranění. Alespoň ne taková, která by nedokázal odstranit. Přemýšlel, zda-li má použít dostupné technologie, aby jí zachránil život. Z morálního hlediska by šlo o správný čin. Chvilku váhání ukončilo odhodlání k činu. Poměrně snadno zvedl nejprve menší kámen. Lehce, aby nezpůsobil zbytečný hluk, ho odložil o kus dál. Ihned zjistil, že dýchá o něco lehčeji. Jenže zlomená žebra obzvláště na levé straně byla nebezpečně blízko plíce. Připravil nanoroboty, aby spojily zlomené kosti. Nejprve musel zlomená žebra narovnat. Udělal to rychle přesně a efektivně, jak ho otec učil. Dvakrát sebou trhla, bolestně vyhekla, vyplivla krev a znovu zůstala nehybně ležet. Během půlhodiny, než žebra, alespoň trochu provizorně srostla, věnoval pozornost zbylým zlomeninám. Musel pouze konstatovat, že tady žádné provizorní opravení nepomůže. Navíc neměl dost lékařských nanorobotů. Prohledal tedy její brašnu. Našel cosi připomínající lékárnu, ačkoliv většina z vybavení pro něj představovala velkou neznámou.
    Vytvořil cosi jako provizorní dlahu, hlavně pro nohu, ta vypadala dost zle. Ruku prostě připevnil pevně k tělu. Odhrnul blond vlasy, aby si prohlédnul zranění hlavy. Nevypadalo vůbec dobře, ale hlavně už nekrvácelo. Pouze slepená krev v kratších blond vlasech. Vlastně co vypadalo dobře, ušklíbnul se ironicky. Nebyl čas vytvořit žádná nosítka, takže jí prostě vzal do náruče. Neměl žádné velké potíže. Nevážila příliš mnoho. Alespoň pro něj. Zavazadla včetně zakrváceného oblečení hodil na záda. Mohl nést mnohem těžší břemena díky přirozeně větší síle a výdrži. Dlouhé minuty strávil hledáním schůdné cesty dolů.


Kapitola 4

    Konečně vstoupil na rovnou pláň. Překonal ji rychlou chůzí. Měl dost načas. Představa, jak zvládne obtížný terén, navíc s břemenem a za rychle ubíhající čas, v něm vzbuzovala hrůzu. Pečlivě si vybíral cestu. S maximální opatrností, napůl během, napůl chůzí. Čas od času zkontroloval její stav. Přemýšlel, co vlastně tady dělá. Jenomže, když už začal, tak hodlal dotáhnout věc do úplného konce. Samotnou myšlenkou zůstávala záchrana neznámé mladé ženy. Potřebovala důkladnější lékařské ošetření, jež jí nemohl poskytnou zde v napůl pustině, navíc nepříliš vlídném kraji. Otec bude vědět, co s ní. Jenom musí dorazit k bráně včas. Včas. Právě tato myšlenka ho popoháněla k většímu spěchu. Vnitřní hodiny ho varovaly, že mnoho času nezbývá. Konečně spatřil signální vrcholek. Předtím si ho označil, kdyby náhodou ztratil směr. V údolí, nebo spíš mírnému srázu, stála brána. Postavená na menším podstavci s několika schůdky. Nikdo u ní nehlídal. Zůstávala k jeho úlevě opuštěná. Zbývalo něco málo přes deset minut do konce mise. Poté na druhé straně vypnou bránu a on nebude mít šanci k návratu. Nikdo ho nebude hledat, nikdo nepřijde na pomoc. Seběhnul opatrně dolů. Stejně jemně ji položil na zem. Přiběhl k ovládacímu panelu. Zadal rychle symboly domovské skrýše. Než všechny zámky zapadnuly, znovu ji vzal do náruče a přistoupil blíž. Gejzír energie vytrysknul z šestimetrového kruhu. Uvnitř zůstal zdánlivě kapalný povrch vstupu červí díry. Bez váhání vešel dovnitř.
    Před vstupem dovnitř zavřel oči. Z vlastní zkušenosti věděl, že tak je to mnohem lepší. Vstoupil do naprosté tmy v jeskyni. Nemusel otvírat oči. Udělal přesně stanovený počet kroků vpřed. Sestoupil ze schůdků. Zastavil po deseti odměřených krocích. I přes zavřené oči uviděl světlo. Transportní kruhy ho přemístily během okamžiku do úkrytu. Teprve, když hluk doprovázející transport ustal, otevřel oči. Viděl jasně, takže se nadechoval k vysvětlení. Otcova tvář byla jako vždy vážná. Neměl důvod k úsměvu, jak vysvětloval před pár lety. Vlastně když si vzpomenul, tak ani on sám se dlouho neusmál. Ano, kdysi před lety se smával často s matkou, otcem i mladší sestrou, než svět ukázal svou odvrácenou tvář. Nepamatoval si téměř nic z té hrozné apokalypsy. Nevěděl o ničem z těch hrůz, které žoldáci během útoku napáchali. Téměř celý rok bojoval o vlastní život. Neměl ještě zdokonalený imunitní systém, takže málem své zranění nepřežil. Nakonec zvítězil nad smrtí, jenom aby se dozvěděl o zbytku rodiny, kteří nepřežili. Válka pomalu končila, Branoopané odcházeli podle očekávání poražení a zoufalé pokusy nepřinášely potřebné výsledky. Od těch dob, co prošel s otcem bránou, zmizel svět, který znal. Strávili dlouhá léta jenom sami dva. Neměl odvahu položit otázku, zda přežil ještě někdo další. Občas učinil náznak, ale nedostal uspokojivou odpověď.
    Teprve před rokem, kdy konečně dosáhl plnoletosti, alespoň formálně řekl jeho otec Twerin pravdu. Pouhou malou část. Zbytek si nechal jako obvykle pro sebe. Dlouhá léta mlčení, kdy vzájemně nepromluvili jediné slovo, ani u jídla, natož při vzácných příležitostech, kdy byli spolu. Dvakrát je málem našli. Pokaždé strávili téměř jeden měsíc s minimálním zdrojem potravin, zcela bez energie a bez všeho, dokud si nebyli jistí, že hledání ustalo. Vzácné chvíle, kdy vůbec na sebe promluvili.Od doby, kdy dospěl, mluvili častěji. Sice pouze v nezbytných případech, ale přesto častěji. Jeden z případů nadešel právě teď.
    „Našel jsem ji ležet ve skalách, kam mě žoldáci zahnali,“ řekl pravdu, i když jenom částečně. Očekával nesouhlasnou reakci, takže sklopil hlavu nehledě rodiči do očí. Nedostal odpověď. Ani nečekal rychlou odpověď. Po dlouhých minutách zvedl oči.
    „Kdo byli ti žoldáci?“ promluvil poprvé Twerin.
    „Nevím, otče. Měli černé zbroje a symbol lebky na helmách.“
    „Khanové,“ ucedil skrz zuby. Ten symbol znal velice dobře. Patřili k tomu nejhoršímu, co během války poznal. Právě oni metodicky překonali branoopanský odpor.
    „O těch jsem nikdy neslyšel!“ vyhrknul dříve, než si otázku řádně promyslel.
    „Pak buď rád, synu,“ odtušil zcela vážně. „Já už je potkal a nemohu říci, že bych z toho setkání měl radost.“


Kapitola 5

    Nadešla chvíle poněkud napjatého ticha. Twinhead trpělivě čekal, co z otce vypadne. Ten si ovšem jako obvykle dával s odpovědí na čas. Aby ho získal více k promyšlení odpovědi, pokynul rukou, ať ho následuje do laboratoře. Ukázal, kam ji má položit. Učinil vše podle jeho gesta. Notnou chvilku si prohlížel její zranění, tvář zcela bez výrazu. Přisunul si další potřebné nástroje, aby mohl zahájit důkladnější ošetření.
    „Proč jsi ji přinesl?“ zkusil převést hovor jiným směrem.
    „Pomohla mi.“
    „Opravdu?“
    „Jinak by mě ti žoldáci dávno zabili!“ bylo teď na něm, aby dal najevo vlastní přesvědčení.
    „Kvůli ní jsi málem zmeškal termín konce mise?“ V otázce zněla zvědavost, ale zároveň i něco jiného. Možná vyzývavost.
    „Ano,“ přisvědčil.
    „Víš, co by se stalo, kdybys nedorazil k bráně včas?“ položil jasnou otázku, kterou čekal.
    „Ano,“ řekl podruhé. Bohužel neměl žádnou přijatelnou odpověď.
    „Nechal bys ji tam, kdybys věděl, že pouze ty sám dokážeš dojít zpátky?“ padla další otázka, tentokrát již mnohem specifičtější.
    „Ne,“ vydechl potichu.
    „Nevím, zda-li bych unesl i tvoji smrt, synu. Takže se ptám ještě jednou. Proč jsi tolik riskoval kvůli někomu, koho vlastně ani neznáš?“ přešel rychlou otázkou k jádru věci.
    „Víš zatraceně dobře, kdo jsou tito žoldáci, otče!“ odseknul prudce.
    „I žoldáci mají mezi sebou takzvanou elitu. K ní patří Khanové,“ odtušil neochotně.
    „Myslíš, že bych jim já, nebo ona jen tak utekli!“ vyjel na otce stále ostrým tónem ve snaze přesvědčit ho argumenty a zároveň ospravedlnil svůj čin.
    „Ne, bezesporu ne,“ odtušil bezvýrazně. Bez pomoci ne, chtěl dodat.
    „Někdo nám pomohl. Nevím, kdo to byl. Nestačil mi říct o sobě cokoliv bližšího!“ vyhrkl ze sebe překotně, dokud měl plnou otcovu pozornost. „Řekl, že je přítel. Přítel nás obou. Proto jsem se pro ni vrátil a přinesl ji sem.“
    „My nemáme přátele. Ona může být nepřátelský zvěd s úmyslem infiltrovat naši skupinu,“ odříkával známý slogan, ale chybělo mu ono obvyklé pevné přesvědčení. Sám svým slovům příliš nevěřil. Nebo možná jenom nechtěl.
    Nadešla další chvíle ticha. Bylo neuvěřitelné, kolik času promarnili tím, že stáli a hleděli jeden na druhého. Nejenom dnes. Nejenom v tomto okamžiku. Příliš mnoho ticha provázelo celý jejich dlouholetý vztah. Jako by ticho bylo nějakým symbolem, jímž museli uctít okamžiky mezi mluvením. Dlouhá odmlka trvala přes pět minut. Twerin zcela bez výrazu probíral věci v laboratoři. Bral náhodné předměty do ruky a zase je pokládal.
    „Určitě tě nikdo nesledoval?“ vypadlo z otce nečekaně.
    „Ne, otče. Nikdo nezůstal naživu. Viděl jsem explodovat jejich loď,“ ujistil ho okamžitě.
    „No dobrá, pak tedy mohu děkovat onomu příteli.“ Slovo přítel zdůraznil. „K tomu, že mi zachránil syna.“
    „Nejenom mě, otče,“ poznamenal lehce, čímž připomněl, koho přinesl.
    „Ovšem,“ odtušil upjatě.
    „Pomůžeš jí, nebo to mám udělat sám?“ vyzval ho netrpělivě.
    „Co s ní hodláš udělat, až ji uzdravíme?“ reagoval další proti otázkou.
    „Nerozumím,“ zavrtěl hlavou.
    „Co s ní hodláš udělat?“ opakoval znovu.
    „Proč myslíš, že s ní chci něco udělat,“ odtušil zamračeně. Občas nechápal tyhle hádanky.
    „Tys ji zachránil, takže mi řekni, co uděláš, až řekněme přijde k sobě?“ předložil konkrétní případ k posouzení. „Co jí řekneš?“


Kapitola 6

    Tyhle otázky lezly Twinheadovi vždycky na nervy. Intelektuální hra, již otec dokázal rozehrát, by musela rozčílit i svatého, přestože tím nemínil nic zlého. Jenom měl prostě tendenci poukazovat na konkrétní událost, konkrétní věc, a rozebírat problém více do hloubky. K tomu také sloužily podobné otázky.
    „Pravdu asi ne,“ pochopil konečně narážku.
    „Alespoň trochu rozumu máš v hlavě,“ odtušil spokojeně.
    „Vrátíme ji k jejím lidem?“ nadhodil zkusmo.
    „A ty víš, kde je hledat?“
    „Ona by nám měla schopná říci, kde a kam.“
    „A co když nás dovede do pasti?“
    „Hmm, nemyslím… určitě ne.“
    „Jsme jedni z posledních svobodných Branoopanů, synu! Víme příliš mnoho, než abychom hloupě riskovali prozrazení,“ vysvětloval synovi opět tím obvyklým útrpným tónem, který neměl daleko k paranoie. Přesněji řečeno pouze on věděl příliš mnoho.
    „Co s ní potom uděláme. Zabijeme ji?“ odtušil sardonicky.
    „Nejsme barbaři, chlapče,“ konstatoval vážně.
    Poslední slova zazněla do tiché místnosti. Twinheadovi zamrzla slova na rtech při otcově konstatování. Netušil, proč ho vlastně z čehokoliv podezříval. Už z toho, jak si připravoval lékařské náčiní, mělo být jasné, že nehodlá neznámou ženu nechat zemřít. Jenomže otázky a připomínky také něco znamenaly. Možná výčitky, možná cosi jiného, co nedokázal mezi slovy postřehnout. Každopádně v dialogu ještě zdaleka neskončil. Věnoval pozornost kromě zkrvavenému oblečení výbavě. Obzvláště u zbraně zůstal o chvilku déle.
    „Poznáváš tuhle zbraň, Twinheade?“ ukazoval na trochu odlišně vypadající pušku. Na rozdíl od tyčové zbraně používané žoldáky tahle vypadala úplně jinak. Dokonce nesla určitý vyměnitelný zásobník pro energetické články. Prohlédl si ji a zakroutil hlavou.
    „Však by mě překvapilo, kdyby ano.“
    „Ty víš, co je zač?“
    „Cosi mi připomíná.“ Lehce nadzvednuté levé obočí dávalo tušit přemýšlení. „Vím asi to, že tahle zbraň nepatří mezi běžně používaný arzenál zbraní. Velice lehká, tak aby se dala snadno nosit. Podle všeho i přesná a účinná. Z čehož usuzuji, že ona patří k jisté nepoměrně silné úzce specializované skupině lidí. Nejspíš při výběru personálu nemusí klást takové požadavky na fyzické parametry. Rozhodně nepatří mezi žoldáky,“ zhodnotil zbraň a učinil vlastní přesvědčivý závěr.
    „Máš tušení, k jaké skupině může patřit?“ Diskuse dostávala zajímavý směr.
    „Bohužel ne příliš jasně, ale zkusím se pozeptat ostatních,“ zavrtěl hlavou.
    „Vrátíme ji zpátky jejím lidem?“ chtěl vědět, zda správně pochopil.
    „Ano, nakonec ano,“ pozvedl ruku, aby dodal. „Musíme se postarat, aby nikdy nenašla náš úkryt. Zároveň bude asi nejlepší, aby o nás věděla co nejméně.“
    „Souhlasím, otče,“ přisvědčil rychle.
    „Musíš si dávat pozor, co před ní budeš říkat. Ani slovo o tom, kdo jsme,“ nabádal k opatrnosti.
    „Spolehni se,“ ujistil ho.
    „No a na závěr ještě bude třeba improvizovat, aby si nikdo náhodou nemohl spojovat její uzdravení s námi. Jsme mrtvá rasa, pamatuj!“ přidal výstražně.
    „Já vím. Připomínáš mi to skoro při každé příležitosti,“ utrousil s úšklebkem.
    „Připomenutí není nikdy dost.“ Levý koutek úst šel lehounce nahoru ve znamení nepatrného úsměvu. „Abych ti objasnil, co mám na mysli,“ pokračoval v kázání. „Nesmíme zanechat žádné stopy nanotechnologie v jejím těle.“


Kapitola 7

    Žádné nanotechnologie. Zůstal zaraženě zírat a přemýšlel, zda má říci, že už je použil. Nakonec si uvědomil, že uvažoval úplně stejně jako otec. Ano, použil nanoboty k napravení zlomených kostí, ale pouze specifické, které později zcela vymizí a rozpustí v krvi. Chápavě přikývnul. Otázkou zůstávalo, kde vezmou takové množství specifických nanitů. Pro své potřeby jich nepotřebovali příliš mnoho, tudíž neměli žádné velké zásoby.
    „Pomoz mi, ať si pořádně prohlédnu její zranění!“ požádal syna věcným tónem.
    „Samozřejmě, otče,“ přikývnul napůl úlevně.
    Jako první si prohlédl zranění hlavy. Udělal si poznámku do paměti. Odhrnul zlaté vlasy slepené zaschlou krví a použil várku lékařských nanobotů, aby spravila zranění hlavy. Už předtím si je naprogramoval během rozhovoru. Teď pouze specifikoval místo a rozsah. Opravená žebra zhodnotil uznalým kývnutím. Spokojen přesunul pozornost k zlomené ruce. Opět ji chvilku zkoumal. V předloktí rozdrcená kost, několika násobná zlomenina. Noha vypadala lépe, čistá zlomenina a spousta pohmožděnin a odřenin.
    „Pomoz mi to z ní sundat,“ řekl zcela klidným tónem.
    Pouze přikývnul na souhlas. Zabralo nepoměrně dost času, než dokázali s maximální opatrností přes provizorní dlahy sundat špinavé zaprášené oblečení. Přes veškerou chladnou profesionalitu si byl nepříjemně vědom jistých odlišných tvarů, které v mladém muži vzbuzovaly dosud neznámé pocity. S nezaměnitelnou úlevou přijal, když ho otec poslal do laboratoře, aby ze své krve extrahoval nanoboty. O dvě hodiny později už ležela na provizorním lůžku upraveném z jeho postele. Dýchala mnohem pravidelněji a ve tváři měla trochu více barvy. Nanité extrahované z jeho krve a naprogramované podle potřeb teď spravovaly rozdrcenou ruku. Po ukončení práce se měly rozpustit v krvi. Ovšem nebylo jich tolik, kolik by bylo potřeba k rychlé léčbě. Zato postačily k samotnému opravení a oni navíc získali mnohem více času k vymyšlení, co všechno jí řeknou a neřeknou. Teď, když bylo po všem, konečně se mohli oba dva umýt. Twerin měl ruce od krve a on ze sebe potřeboval smýt prach z cesty. Vody naštěstí měli dostatek filtrované z místního zdroje. K samotnému umytí nepotřebovali pitnou vodu. Jejich organismus by nejspíš dokázal přijmout i nefiltrovanou, ale přeci jenom neriskovali, když k tomu neměli důvod. Vlastně nikdy neriskovali bez důvodu. Twinhead po dlouhém dni v prašném prostředí uvítal příjemně vlažnou vodu a strávil ve sprše dlouhé minuty. Když vyšel ven, cítil se osvěžen. Sčesal si krátké rovné vlasy a vyšel ven.
    Usednul na židli v malé kuchyňce. Sice ještě nepotřeboval doplnit živiny, přesto zde skončil. Původně měl v plánu jít si lehnout, ale momentálně neměl kam. S tím si nedělal momentálně starosti. Nevyžadoval žádné zvláštní pohodlí. Stejně jako odpočinek. Tři čtyři hodiny spánku víc než stačily a mohl zůstat bez obav vzhůru několik dní, jak sám zažil při jedné z otcových výprav, mimo skrýš. Většinou ho brával s sebou, když šel na výpravu. Nejčastěji shánět nějaké potraviny, které na tomhle bohem zapomenutém neobydleném světě prostě nemohli sehnat. Procházeli bránou na jiné světy z větší části opuštěné, ale nezničené, kde dokázali celkem bez obav získat potřebné zásoby. Těch měli na dlouhé měsíce a pečlivě zakonzervované. Do hlubokého mlčení se opět ponořilo jejich doupě. Ticho narušovaly sotva slyšitelné otcovy kroky v laboratoři. Seděl bez hnutí dlouhé hodiny naslouchaje sebemenšímu zvuku, který by sem nepatřil. Vlastně původně chtěl sedět jinde, ale usoudil, že čím dále bude od ní, tím lepší si udrží později odstup. Od jejich příchodu již uplynulo téměř deset hodin. Uslyšel kroky vedoucí do jeho pokoje. Nehodlal vyzvídat, co má otec v plánu. Zůstal sedět, dokud sám nepřišel do kuchyně. V ruce držel malou lahvičku s obsahem, jenž neznal.
    „Tyhle oční kapky znemožní, aby cokoliv viděla, kdyby se probudila,“ ukázal mu lahvičku s vysvětlením.
    „Chápu,“ přikývnul nepřítomně. Takže na tomhle celou dobu pracoval. Očekával od něj podobné řešení.


Kapitola 8

    Twerin dlouhou chvíli přemýšlel. co má chlapci říci. Už byl konec konců dospělý, takže mohl znát alespoň část pravdy. Bude muset, protože nadešel čas změny. Nadešel čas, během něhož mu bude muset odhalit tajemství, které si doposud nechával pro sebe. Představit ho ostatním a uvést ho znovu do zárodku civilizace, jejíž nedílnou součástí se jednou stane.
    „Musím teď na chvíli odejít,“ začal mluvit.
    „Budu hlídat dveře. Neboj,“ odtušil, protože tohle nebylo konec konců poprvé.
    „Nech mě laskavě domluvit!“ řekl nečekaně ostře. „Teď dobře poslouchej!“ Usedl naproti němu na židli. Chvilku vyčkával, dokud si nebyl jistý, že má jeho plnou pozornost.
    „Nepůjde o žádné běžné odskočení jako jindy. Tady půjde o dokonalé načasování. Možná budu pryč i pár dní.“
    „Předpokládám, že mi neřekneš, kam jdeš?“ zkusil položit otázku, ačkoliv nečekal odpověď.
    „Musím si promluvit s ostatními, ale možná zabere čas, než je najdu.“ K velkému překvapení odpověděl poprvé na podobnou otázku.
    „Kolik našich lidí vlastně ještě zůstalo?“ chtěl vědět víc.
    „Sám nevím přesně. Několik stovek,“ odpověděl vyhýbavě. „Často mění úkryt kvůli bezpečnosti. Máme určité místo, kde je řekněme naše hlavní základna. Obvykle tam někdo vždycky je, ale dostat se tam trvá jistý čas, všechna ta bezpečnostní opatření nevyjímaje,“ přidal nakonec lakonické vysvětlení. Zase nedokázal z opatrnosti sdělit úplnou pravdu.
    Twinhead na otce nevěřícně zíral. Nikdy za celé ty roky neprozradil ani slovo z toho, co dělal sám venku. Nikdy ani slovem nezmínil, že nejsou zcela izolovaní od zbytku uprchlíků. Nechával ho ve vědomí, že oni dva přežili zkázu a zůstali na svobodě, zatím co ostatní zmizeli neznámo kam. Samozřejmě z kusých poznámek věděl o zajatcích pracujících v podstatě jako otroci pro Obchodní cechy, ale ne o podzemním hnutí. Nemohl si pomoci, ale cítil se dosti zrazen.
    „Proč mi to říkáš až teď!“ vyhrkl zklamaně.
    „Bylo přáním našeho staršího Devrona, abych ti nic neříkal, dokud nedosáhneš určitého věku,“ vysvětlil trochu neochotně.
    „Myslíš DTKá?“ nevěřil vlastním uším.
    „Ano,“ přisvědčil.
    „Ale…,“ vykoktal, protože nemohl uvěřit tomu, co slyšel.
    „Jediný starší, který byl dostatečně prozíravý a připravil bezpečný úkryt. On a několik radních tvoří vůdčí skupinu našeho malého společenství. Naše rasa zdaleka není mrtvá. Plánujeme, jak osvobodit zbylé lidi ze zajetí, a máme úspěchy. My dva možná ne, ale díky našim informacím již osvobodili desítky rukojmích. Nemysli si, že naše operace nemají či neměly smysl!“ Nikdy za celé roky neřekl tolik souvislých vět jako dnes.
    „A jsou tam také…,“ zkusil s novou nadějí v hlase.
    „Ne,“ zavrtěl soucitně hlavou. Sám sobě si alespoň mohl namluvit, že z tohoto důvodu může zakrýt skutečný důvod, o němž s DTKá i trojicí radních diskutovali a který plánovali. Na druhou stranu určitě nebude zklamán úkolem, kterým ho již brzy z největší pravděpodobností pověří. Po poslední akci, kdy málem přišel o život, neměl dalších pochybností. Možná dostane i silové kopí. Rozhodně hodlal podat návrh, aby ho dostal. Nejspíš ano. Otázkou zůstávalo, jaký dojem udělá. Při samotném pomyšlení nemohl zabránit, aby se alespoň uvnitř nezasmál. Existovaly i jiné důvody, pro které bude raději, když se stane, co se má stát.
    „Škoda,“ zašeptal schlíple.
    „Poslouchej mě dobře,“ přešel k věci, neboť měl dojem, že řekl vše, co v dané chvíli říci chtěl. „Bránu uzavřeš, hned jak odejdu. Budeš ji aktivovat na pět minut každých deset hodin, po dobu následujících deseti dní. Rozumíš!“
    „Ano, otče, rozumím.“
    „Možná nebudu sám. Možná přijde někdo se mnou.“


Kapitola 9

    Twerin pomocí kruhů transportoval sebe dolů do jeskyně. Druhý hlavní ovládací panel byl samozřejmě nahoře. Mohl ho aktivovat svým ručním ovládačem, ovšem pouze za předpokladu, že bylo ovládaní zapnuté. Ovládání kruhů i brány bylo zapojené do společného okruhu, ačkoliv je šlo ovládat samostatně. Bezpečnostní opatření, které sám navrhnul, když stavěl s dalšími tento úkryt. Použili pro ně neznámou technologii, patřící rase zvané Goa‘uldi. O nich stačilo vědět, že jsou nepřátelé, kteří by si je pouze zotročili. Víc nepotřebovali znát. DTKá sice znal podrobnosti, ale ostatním neřekl nic bližšího. Nikdo vlastně ani zbytek znát nechtěl. Brána již byla aktivní, sotva stanul dole. Předtím provedl důkladný senzorový průzkum okolí. Červí díra vydávala zrádnou energii, která by mohla úkryt prozradit náhodnému pozorovateli. Nenašel nic, tudíž směle spustil aktivaci. Šance na odhalení sice byla malá, ale přesto důkladnější senzorový průzkum by určitě zaznamenal energetickou vlnu. Po zaprášených schodech vyšel nahoru. Směle vstoupil do lesklého jezírka energie. Co nadešlo, už zažil mnohokrát, přesto pokaždé projel jeho tělem, které se rozložilo na miliony částeček a poté zase na druhé straně složilo, závratný pocit extáze. Vychutnával si každý okamžik, který při průchodu červí dírou na jinou planetu vzdálenou stovky světelných let zažíval.
    Vystoupil ven. Dva kroky udělal automaticky, než znovu mohl vnímat skutečný hmotný svět. Rozhlédl se kolem sebe. Měl kapesní vysílač, který ho navede k cíli, ale základna často měnila své místo. Brána stála uprostřed údolí, stejně pustého jako většina světů, které po pádu obydlili. Nikde žádné obyvatelstvo, téměř žádná flora či fauna, občas ani voda. Světy, o něž nikdo neměl zájem, světy bez výraznějších zdrojů surovin, zničené, vypleněné a nevýznamné. Na Acerii, jak pojmenovali nový svět, bylo poměrně příznivé podnebí. Ačkoliv větší část planety zůstávala suchá a nepoužitelná, přeci jenom existoval ostrůvek života. Ostrůvek, vzdálený mnoho kilometrů odsud. Z bezpečnostních důvodů se tam neusadili. Místo toho zvolili neprostupnou šedivou poušť. Tam je totiž nikdo nehledal. Samozřejmě pracovali na podzemní dráze, která by spojila jejich oblast s oázou života, ale bez těžké techniky šla práce pomalu. Přesto vytrvale kopali tunel. Kdysi zřejmě existoval, ale byl z velké části zavalen. Jednou za dva měsíce vyrážela skupinka sběračů a lovců, aby doplnila zásoby potravin. Za žádných okolností necestovali vzduchem. Místo toho postavili podmořské plavidlo, jehož využívali k překonání vzdálenosti téměř tisíce kilometrů po moři. Bezpečnost, obavy z odhalení sehrávaly v rozhodování značně velkou roli a staly se tak součástí primární obranné doktríny. Doktríny, jež neměla daleko k paranoie.
    Otáčel rukou v kruhu kolem brány. Hledal signál. Našel ho na dvou stech třinácti stupních, podle získaných souřadnic ze základny byl vstupní bod do základny umístěn ve vzdálenosti třicet šest kilometrů. Podle mapy na příručním skeneru byl ve vedlejším údolí. Což znamenalo překonat dosti příkrý terén. Další důvod, proč byl vstup tak daleko od brány. Vstup těžko mohl někdo nepovolaný najít. Byl velmi dobře ukrytý a radní s jejich týmem techniků si dali velmi záležet, aby odvedli důkladnou práci. Navíc díky pár vylepšením získaným během posledních let. Velké vědecké a vojenské kapacity unikly hned, jak bylo jasné, že válka je prohraná. Potřebovali navíc ke své práci klid a ten ve válečné zóně prostě neměli. Vyrazil hned, jakmile příruční počítač vytyčil nejvhodnější cestu. Měl trochu na spěch. Nebál se o Twinheada. Spíš o jeho samotné pocity. Zůstal tam sám a přes jistá opatření si nebyl jistý, zda bude schopen všechno zvládnout. Alespoň měl motivaci ke spěchu. Za normálních okolností by nenasadil tak vysoké tempo. Dnes spěchal, aby byl co nejdříve na základně. Potřeboval nutně mluvit s radou. Nejenom o nalezené ženě, ale i o dalších věcech. Neviděl členy rady téměř rok a za tu dobu se toho mnoho stalo. Právě poslední událost, během níž Khanové málem zabili Twinheada, ho přiměla konečně k činu. Nechtěl, ale chápal nezbytnost pro budoucnost Branoopanů.


Kapitola 10

    Průchod, úzkou šachtou, která nebyla vidět pouhým okem natož senzory, vklouzl dovnitř. Přestože maskovací systém sám navrhl, nemohl si nikdy zvyknout na ten skok do neznáma. Důvěřovat pouze tomu, že tam průchod opravdu je. Jinak by nejspíš skončil hodně ošklivě jako oběť vlastní geniality. Uvnitř popošel přesně na místo, kde odhrnul hromadu kamení. Otevřel poklop a lezl dolů přesně dvacet metrů. Dlouhou téměř kilometrovou chodbou dorazil až k podzemní dráze. Jednomístný stroj tam čekal připraven. Usedl do něj bez váhaní. Zapnul plnou automatiku, protože zde nebyly žádné zatáčky, nic, co by vyžadovalo reakci řidiče. Trať dlouhou sto kilometrů urazil během necelé hodinky. Žádná převratná rychlost. Vystoupil ven. Pokračoval potemnělou chodbou až k jasně zářícímu panelu s otiskem ruky. Zhluboka se nadechl, zklidnil tep srdce na normální hodnotu a přistoupil k panelu. Položil ruku do výklenku, roztáhl prsty podle vzoru a čekal. Věděl co přijde. Nehnul ani brvou, když se mu do ruky zapíchly dvě jehly. Vstupní počítač provedl rozbor jeho DNA. Trvalo skoro deset minut, než terminál zmodral, symbol ruky zmizel a nahradil ho číselný display vyžadující ověřovací kód. Vložil ho bez prodlení. Raději levou rukou, protože pravá stále krvácela, ačkoliv cítil, jak se rány začínají zavírat. Syčivý zvuk otevíraných dveří přišel nezvykle ze shora. Pobavením našpulil rty. Odrazil se a vyskočil bez obtíží přes dva metry, kde se zachytil, přitáhl a konečně dostal dovnitř. Učinil si poznámku, že musí prověřit bezpečnostní rozpis. Tohle vypadalo spíš jako něčí úmysl.
    Sotva sešel po schodech dolů, už mu v ústrety kráčel ten, jehož potřeboval vidět. Devron Thorius Krum. Muž, který s jistou elegancí nesl přezdívku DTKá. Konečně vyšli z temných šachet do příjemně osvětlených chodeb, kde sídlila rada a její hlavní složky. Okamžitě si podali ruce a vedl ho do pracovny. Tam na ně čekala radní Atia Radea. Kdysi mimořádně půvabná a krásná žena. Dnes již pouhý stín dávné krásy. Patřila k několika málo ženám, které zachránili ze zajetí. Nemohl si pomoci, když na něj hleděla. V duchu tušil, co po něm bude chtít. Z toho důvodu byl připraven. Beze slov usedli ke stolu. Odložil svůj batoh a začal z něj vykládat věci na hromádky podle zařazení. Jednu pečlivě zabalenou podal právě druhé radní, aniž by jí pohlédl do očí. Většina věcí obsahovala informace z průzkumů, pár věcí k projednání a další cenné vzorky nasbírané za poslední rok. Trpělivě vyčkal, až si lidé z technického a vědeckého oddělení rozeberou, co jim přinesl, a sám usedl do křesla. Konečně zůstali sami. Ostatní radní byli nejspíš někde jinde, což vysvětlovalo, proč na něj čekala kromě Staršího jenom ona. Nebo měla jiný důvod, proč se s ním osobně setkat. Určitě ano a on přes všechno kdesi uvnitř trochu znervózněl.
    „Dlouho jsme tě neviděli, Twerine,“ začal Devron konverzačně. Sám tušil jistou důležitost návštěvy jednoho z nejbližších spolupracovníků po téměř roce.
    „Skoro jsme ani nečekali, že ještě přijdeš,“ přihodila, přes zjevný nesouhlas vrchního staršího.
    „Khanové jsou zpátky.“ Tři slova stačila k tomu, aby atmosféra v místnosti dosáhla bodu ledu.
    „Určitě?“ zeptala se nedůvěřivě skrývající vlastní strach za tvrdou maskou.
    „Málem zabili Twinheada,“ konstatoval. Další zásah.
    „Jak jsi ho mohl vystavit takovému nebezpečí, když víš, jak moc ho budeme potřebovat!“ obořila se na něj ihned zlostně.
    „Nemyslím že šli přímo po něm,“ odtušil klidně. „Určitě ne. Jenom se jim náhodou ocitl v ráně.“
    „Po kom tedy šli?“ vstoupil do hry věcnou otázkou DTKá.
    „V tom právě celá věc vězí,“ zamumlal zamračeně. „Přinesl ji k nám do skrýše. Ona je totiž člověk. Určitě tam nebyla sama, takže šli po nějaké skupině. Zřejmě organizované skupině. Pokud by neměla potřebný význam, tak by po nich určitě nešli.“
    „Souhlas,“ přikývnul Devron.


Kapitola 11

    Zpráva o elitní žoldácké skupině zvané Khanové vzbudila dostatečný rozruch u dvou vůdčích osobností Branoopanského hnutí odporu. Khanové patřili k těm nejlepším žoldákům a samozřejmě současně k nejdražším. Jejich služby si nemohl dovolit jen tak někdo. Tvořili nezvyklý cech zaměřený na výcvik nových vojáků a rozhodně ze svých nabízených služeb ostatním prosperovali. Co hledali na opuštěné planetě, na níž si oni sami chtěli v budoucnu založit základnu, zůstávalo zahaleno rouškou tajemství. Zda skutečně šli po jiném elitním týmu tvořeném jejich vlastním druhem.
    „Asi nebude vhodné provádět další průzkum na B321,“ přerušil šok Twerin.
    „Máš pravdu, Twerine. Nesmíme nic riskovat. Ani tvého syna,“ přikývnul vrchní starší souhlasně.
    „Zůstal ve skrýši sám. Budu potřebovat lékařské vybavení. Mé zásoby jsou již vyčerpané,“ přešel rychle k věci. Dříve či později by musel přijít. Přes všechnu snahu určité zásoby nemohl nikde jinde sehnat.
    „Máš je mít, ale otázkou zůstává, co s ní?“ nadhodil starší otázku.
    „Zatím nepřišla k sobě. Zranění sice nemá natolik závažná, ale dával jsem si pozor, aby v ní nezůstala ani stopa po nanotechnologii. Použil jsem pár svých přísad, takže ani nic neuvidí. Alespoň v nadcházejících dnech.“ Pokrčil lehce rameny.
    „Opatrný jako vždy,“ poznamenal se spokojeným úsměvem.
    „Nevím, proč ji vlastně přinesl. Nemůže přeci znát pravdu. Nikdy jsme mu ji neřekli!“ odtušil znepokojeně. Sám si kladl podobnou otázku a nenašel na ni odpověď ani v laboratoři, kde testoval její DNA.
    „Ne, neřekli a v tomto ohledu u toho také zůstaneme.“ Zdvižený prst DTKá hovořil jasně.
    „Jak si přeješ.“ Hlavou dal najevo souhlas. Ostatně sám zastával shodný názor.
    „Ví už o našem hnutí?“ položila otázku Atia.
    „Ano, zmínil jsem se o něm před odchodem na Acerii,“ odvětil, aniž by na ni pohlédl.
    „Dobře, pak tedy bude lépe, když s tebou půjdu zpátky a dohlédnu, aby vše proběhlo podle očekávání,“ řekla klidně, ale v hlase jí zazníval slabý podtón.
    „Nevěříš mi snad?“ ušklíbl se.
    „Tady nejde o důvěru. Jsou věci, které jako otec udělat nemůžeš, a navíc já jako zástupkyně naší komunity mohu přesně regulovat, co jí řekneme a neřekneme. Nebo snad nesouhlasíš?“ věnovala mu pohled, v němž ho vyzývala, ať zkusí cokoliv namítnout.
    „Samozřejmě, že souhlasím,“ ustoupil neochotně, ačkoliv vlastně dosáhla svého.
    „Výborně. Pokud vím, chtěl jsi vybavení a doplnit si zásoby. Vyberu dva dobrovolníky, kteří nás doprovodí k bráně, protože s sebou vezmeme více věcí, které budou potřeba.“
    „Ovšem,“ odtušil neutrálně, protože tím ho dostala zase ona. Přeci jen v ní zůstala špetka vychytralosti z dřívějška, z dob, kdy byla radní a největším Devronovým konkurentem.
    „Řekni, až bude nejvhodnější termín k návratu do skrýše.“ Věděla, kde skrýš leží. Ostatně ji pomáhala vybudovat, ale nemohla vědět, kdy bude brána aktivní.
    Shromáždit potřebné zásoby z různě oddělených skladišť zabralo Twerinovi dalších pět hodin. Svůj prázdný vak plus ještě jeden, který měl připravený, uvnitř vybavený speciálními kapsičkami pro jednotlivé položky. Zato ona připravila mnohem více věcí, než by sám čekal. A opravdu. Dva další členové hnutí již plně zatížení nesli objemné vaky. Poznal oba dva. Přítomnost elitních nanoválečníků znamenala jediné. Rada se konečně odhodlala k činu. První termín minul. Cesta zabere alespoň sedm osm hodin, takže druhý termín určitě stihnou.
    „Připravena?“ nadhodil zdvořile.
    „Ano,“ odvětila neobvykle vážně.
    „Pak vyrazíme,“ řekl klidně.
    „Samozřejmě,“ přikývnul a obtěžkán dvěma batohy vyšel jako první hlavním východem do jedné z otevřených bočních jeskyní.


Kapitola 12

    Nechal oba nosiče, aby vybrali cestu k bráně. Kvůli nezvykle velkému obsahu zavazadel museli zvolit méně obtížnou cestu. Původně byl v určitém pokušení nabídnout Atii pomoc s jejími vlastními zavazadly, ale nakonec raději pomlčel. Nejspíš by o podobnou pomoc ani nestála. Na to byla příliš hrdá a nezávislá žena. Vlastně nezapadala do žádného obvyklého standardu, který znal. Roky v zajetí ji musely opravdu změnit. Od svého návratu už nebyla jako dřív. Ani nevypadala jako dřív. Ne že by výrazně zestárla, ale prostě byla jiná. Během cesty k bráně nezkoušel zapříst hovor, ačkoliv ho pohledem vyzývala. Rozhodně netoužil po konverzaci. Hleděl na před sebou jdoucí dvojici. Neuhnul pohledem ani o milimetr. Dlouhé roky strávené o samotě ho naučily železnému ovládání. Co si vlastně namlouval? Dobře věděl, že ona určitě vyrazí do skrýše zpátky s ním. Očekával jiného z členů hnutí, který by Twinheada zasvětil spíš do skutečného umění boje než politiky. Konec konců DTKá mu přesně tohle slíbil. Jenom neupřesnil termín. Krátce o daném tématu hovořili, ale musel, byť neochotně, připustit důležitost jiných programů. Globální zájem celé rasy byl zkrátka přednější. Jenom si přál, aby situace byla o něco příznivější. Nejspíš už byl nejvyšší čas. Z dalších věcí, jež vyzvěděl od vrchního staršího, byla informace o rozsáhlé operaci, v níž měli zachránit Intela Comparuse a jeho lidi. Právě oni mohli být rozhodujícím klíčem pro jejich samotnou záchranu. Pokud dorazí včas.
    Druhá odštěpná frakce odmítala jakékoliv bojové mise řkouc, že by šlo o zneužití všeho, čeho kdy Branoopané dosáhli, vylepšení sama sebe nevyjímaje. Nepostupovali s až paranoidní opatrností jako jejich frakce, což nakonec přivodilo jejich zkázu. Došlo k rozpadu a mnoho z nich odešlo pryč. Žoldáci je nalezli a bez boje zajali jádro skupiny. Naštěstí neměli mezi sebou žádné spojení, takže nemohli najít jejich úkryt. Ovšem věděli o nich a to samo osobě stačilo. Možná si tu informaci nechali pro sebe, takže existovala určitá šance získat všechny zpět a současně eliminovat hrozbu. Čtveřice cestovatelů měla konečně bránu přímo na dosah. Zbývalo necelých pět set metrů. Zde nebylo kam nebo kde se ukrýt. Do druhého návratového bodu zbývaly dvě hodiny. Předchozích téměř čtyřicet kilometrů překonali za devět a půl hodiny. Oklikou trvala cesta déle, ovšem nesli zavazadla. Přes veškerá fyzická vylepšení se zavazadla přeci jenom pronesla. Zůstali sedět ve výklenku, který je částečně chránil před zpozorováním. Těžko by je někdo sledoval, přesto nedorazili až k šestimetrovému kruhu a zatím čekali zde.
    „Až dorazíme do skrýše, necháš jisté věci v mých rukou?“ položila Atia otázku.
    „Mám snad jinou možnost?“ odseknul okamžitě.
    „Máš velký podíl na našich plánech, takže necháš mě jednat podle mého?“ pokračovala trpělivým a zatím tázavým tónem.
    „Chceš mi snad říci, že mohu odmítnout?“ nadhodil pobaveně.
    „Můžeš to samozřejmě zkusit,“ usmála se na něj sladce. „Pak ovšem nesehraješ žádnou další důležitou roli, ani nic nedostaneš.“
    „Nestojím o nic,“ odtušil nepřesvědčivě.
    „Ale ano, stojíš,“ naklonila k němu hlavu pokračujíc šeptem. „Přesně o tohle stojíš. Já znám příliš dobře toho muže pod maskou. A mám přesně to, co tolik chceš. S sebou…,“ doplnila sotva slyšitelně jenom pro něj.
    Vrhnul po ní nevrlý pohled, ale nedokázal do něj vložit potřebnou sílu. Nedokázal se ani pořádně rozzlobit, protože měla svým způsobem pravdu. Chtěla ho mít z cesty, až začne sama jednat, a znala cenu, kterou ho dokáže koupit. Přes veškerou nemorálnost cítil sílící známky nervozity. Pomáhal onu věc vytvořit, přestože sám ji nikdy nevlastnil. Vyzkoušel účinky, navrhnul konstrukci, ale samotnou finální verzi dostali jen vybraní nanoválečníci. Z důvodů, jimž nikdy zcela neporozuměl. Dal by cokoliv za jednu z těch úžasných věciček a ona tohle dobře věděla. Mohla s ním proto dle vlastní potřeby manipulovat.


Kapitola 13

    Uplynulo půl druhé hodiny. Gestem vyzval společníky, aby zahájili poslední část cesty. Opět neudělal sebemenší galantní gesto, kterým by Atii pomohl. Vstala bez cizí pomoci. Zavazadla přehodila přes záda i přes ramena následující trojici před ní. Ve skalní rozsedlině museli jít jeden za druhým. Jakmile překonali následující padesátimetrovou cestu dolů, rozprostřela se před nimi rovinatá pláň údolí brány. K ní samotné přišli za dvacet minut. Twerin pečlivě sledoval čas. Hned jakmile přešel do zeleného režimu, zadával symboly. Tak, aby je ostatní neviděli. Opět šlo o zbytečnou opatrnost, když Atiia znala adresu, pokud si pamatovala po těch letech symboly. Prostě zůstával paranoidně opatrný, věrný zásadě: „Co nevíš, nemůžeš prozradit.“ Sedmý zámek zapadl. Ihned došlo k aktivaci. Vešel dovnitř jako první následován zbytkem skupiny. Nikomu neříkal, co mají čekat, zatímco sám zavřel oči před vstupem dovnitř. Ona věděla, co přijde, a oba bojovníci se dokázali přizpůsobit prostředí bez sebemenších problémů. Tma je rozhodně nemohla vykolejit. Vešel do tmy jeskyně. Ostatním řekl, ať popojdou deset kroků. Stiskl ovládání umístěné na zápěstí. Transportní kruhy je ihned přemístily do samotné skrýše. Twinhead na ně samozřejmě čekal. Jenom netušil, že přijde tolik návštěvníků. S jistým údivem si prohlížel každého z nich. Twerin vedl společníky do volných nevyužitých prostor, kde složili zavazadla. Konečně mohl věnovat pozornost synovi.
    „Jaká je situace?“ řekl prostě bez uvítání.
    „Zatím nic výrazného,“ odtušil stejně.
    „A co ona?“ učinil narážku.
    „Zase usnula. Nevím, jak dlouho na té planetě byla, ale trpěla silnou dehydratací,“ vysvětlil obratem.
    „Dobře, potřebuje nabrat nové síly a spánek je nejlepší cestou,“ pokyvoval souhlasně spokojen s vývojem situace. „Přijď za hodinu do kuchyně. Představím ti ostatní.“
    Pouze úsečně přikývnul, načež otec odešel pryč. Dostal jasný pokyn přijít až za hodinu, ne dříve. Pokrčil slabě rameny. Šel do svého pokoje zkontrolovat, zda něco nepotřebuje. Ne, stále spala. Možná vodu obohatil víc, než měl v úmyslu. Každopádně účinek těch kapek pomine za dva až tři dny, takže by stejně neviděla nic. Navíc možná bude lépe, když nebude při vědomí během jejich jednání. Ve skrýši totiž slovo dveře znamenalo zcela neznámý pojem. Nebylo co skrývat. Před kým taky. Přesně hodinu poté přišel do kuchyně. U stolu seděli čtyři lidé. Jednoho z nich dokonce poznal, patřil k matčiným přátelům.
    „Posaď se k nám, Twine!“ vyzvali ho, sotva vešel. Učinil tak a ihned dosedl na volnou židli.
    „Nadešel čas, abys poznal naše nové společenství,“ zazněl zvučný hlas, který k jeho překvapení patřil ženě. V kápi ji předtím nepoznal.
    „Tohle je radní Atia Radea,“ ukázal na ni Twerin prstem. Musel vynaložit jisté úsilí, aby se po dlouhé době nezačal smát, protože výraz údivu Twinheadovy tváře ho pobavil. „Wordan Bhall a Excelon Wolwer patří ke stínovým bojovníkům, jinak též zvaným nanoválečníci. Naší stávající elitě.“
    „Těší mě,“ vyšlo z něj automaticky.
    „My tři,“ ukázal na oba bojovníky, „brzy vyrazíme na důležitou misi.“ Vrhnul zvláštní pohled k radní. „Tady Atia zde zůstane. Jednak aby pomohla naší neznámé a bude regulovat, co všechno jí řekneme, a také připraví tebe pro vstup do našeho společenství.“ Podle způsobu, jakým pečlivě volil slova, zároveň na cosi upozorňoval, jenom nechápal na co.
    K vlastnímu překvapení před ním nic neskrývali. Ba právě naopak. Konečně spatřil obsah všech těch zavazadel. Zářil nadšením. Zato Atia pro podobné věci neměla pochopení, takže raději odešla jinam. Připadal si jako ve snu. Bojové obleky stínových bojovníků překonávaly všechny představy. Vybavené mnoha dalšími doplňky, o nichž dosud neměl ani tušení. A co více, i skutečnými zbraněmi. Silová kopí patřila k jedné z nejlepších a nejúčinnějších zbraní, které Branoopané vyvinuli.


Kapitola 14

    Každý bojovník vlastnil jedno silové kopí. Jenomže na informace o nich byli dost skoupí. Dokonce ani otec neřekl nic bližšího. I on našel v připraveném vybavení jedno kopí. Skrýval nadšení za pečlivou maskou, ale nedokázal ho zakrýt úplně. S mimořádnou pečlivostí ho zasunul do pouzdra připevněného k pravému stehnu. Na rozdíl od svých druhů přehodil přes přiléhavý oblek plášť plus jakýsi medailon. Symbol nepoznával. Zato jeho společníci měli tentýž na hrudi a na pažích. Trochu zaraženě vstoupil dovnitř zasedací místnosti dočasně v kuchyni.
    „Takže, Twerine,“ začala radní mluvit věcným tónem. „Jelikož máš nejlepší předpoklady pro vedení operace, budeš obchodní zástupce. Wordan a Excelon tvá osobní stráž. Scénářů existuje několik. Důležité bude dosáhnout alespoň jednoho z nich. Každý má stejnou důležitost, takže volba zůstává pouze na tobě.“
    „Rozumím,“ přitakal klidně. Vlastně ho nepřímo nabádala, aby splnil jeden konkrétní cíl, který pro ni měl nejvyšší důležitost. Z toho důvodu dostal silové kopí. Dost jasné gesto, kterým dala najevo své přání spojené s rozkazem.
    „Časový interval bude dva měsíce. Signál návratu pošlete přes vysílač, jehož přijímací stanici nainstalujeme tady ve skrýši. Pokud nedostaneme do tří měsíců zprávu a mise se protáhne, odejdeme na základnu a vyčkáme vašeho příchodu tam.“
    „Vynasnažíme se stihnout úkol ve stanoveném čase,“ odtušil trochu nervózně.
    „Čas není tolik rozhodující. Úspěch má prvořadou prioritu!“ zdůraznila pozorně prohlížejíc trojici účastníků. „Samozřejmě budete dávat velký pozor, aby vás někdo náhodou neodhalil.“
    „Dobrá,“ vzal si slovo Twerin. „Za jakou korporaci máme vystupovat?“
    „Bude záležet jen a jen na tvé fantazii. V počítači máš celou řadu možností, včetně použitých symbolů. Důležité je působit nenápadně a důvěryhodně.“
    „Aha, nenápadně, důvěryhodně a s nimi,“ odtušil sardonicky směrem k dvojici bojovníků, kteří měli ve tvářích zvláštní výraz.
    „Wordan a Excelon mají své instrukce. A jejich příliš agresivní chování bude odpovídat osobním strážcům. Ty máš za úkol usměrňovat jejich agilitu a případně říci, kdy dost,“ odpověděla s úsměvem. Z toho důvodu vybrala právě je. Příliš velký výběr na druhou stranu nebyl.
    Trvalo necelou hodinku, než naskládali potřebné vybavení do nenápadných batohů vypadajících jako součást zbroje. Twerin měl určitou výhodu, protože na sobě měl plášť. Pod ním mohl snadno skrýt spoustu věcí. Nakonec se omezil pouze na výstroj zavěšenou v opasku. Vypadal vskutku jako skutečný obchodník. Lehká vizuální úprava z něj dělala ctihodného člena obchodní gildy. Symbol na čele jenom zdůrazňoval významné postavení.
    „Nevím, jak dlouho budeme pryč,“ začal omluvně, aniž by na Twinheada pohlédl.
    „Já samozřejmě chápu…,“ nechtěl mladík celou situaci zbytečně ztěžovat.
    „Právě, že nechápeš. Jsi příliš mladý a naivní,“ řekl s úsměvem. Prvním, který za dlouhé roky viděl. „Udělej všechno, co bude Atia chtít. Možná jsem jako otec některé věci zanedbal, takže mi promiň, pokud budou jisté aspekty řekněme trochu nepříjemné.“
    „Kam vlastně směřuješ?“ chtěl znát odpověď, o níž předem věděl, že nedostane.
    „Neptej se mě. Ptej se sebe, protože pouze ty sám rozhodneš o své budoucnosti,“ řekl s jistou dávkou vážnosti.
    „Já?“ nevěřil vlastním uším. Netušil, že má nějakou budoucnost kromě skrývání a utíkání.
    „Budeš si moci vybrat. Na rozdíl od mnoha ostatních máš ještě na výběr. Nebudu ti říkat, co si máš vybrat. Ta volba je jen a jen na tobě. Ať už se rozhodneš jakkoliv, věz, že pomůžeš našemu vzestupu,“ vysvětlil mu stručně a nejasně, protože to nedokázal vyslovit naplno.
    „Aha,“ zahučel, protože zcela nepochopil, jaké možnosti bude mít na výběr. V tomto ohledu byl otec vždy poněkud vyhýbavý.
    „Dobrá. My zatím vyrazíme,“ doplnil nakonec, čímž celou záležitost uzavřel.


Kapitola 15

    Nepotřeboval nic dodávat. Nechtěl ho zbytečně vyplašit. Jenomže z toho, co si může taky vybrat, neměl sebemenší radost. Každá volba byla správná. Jo, jenom tomu prostě nevěřil. Naposledy pohlédl do Twinheadovy tváře, když vstupoval na transportní plošinu. Už není dítě. Ne, rozhodně ne. Pozvedl ruku v loučícím gestu, než se transportovali dolů do jeskyně. Brána byla otevřená, stačilo jenom vejít. Konečně nadcházela velká příležitost, na niž celé roky čekal. Konečně mohl udělat víc než jen pozorovat a sbírat informace. Mnohem víc. Nasadil přísný přezíravý výraz. Odhodlán ke všemu prošel jako první bránou. Přes všechno ujišťování od DTKá nemohl zcela zahnat pochybnosti, protože brána vycházela na nezajištěné základně v ne zcela bezpečném prostředí. Menší hvězdná loď tam na ně měla čekat, připravená před více než dvěma roky. Naposledy použili bitevník při osvobození Atiie. Podle místa určení uschovaná v jeskyni pár kilometrů od brány. Za ty dva roky ji mohl někdo objevit, přemítal. Ne, DTKá dbal, aby jeho skrýše nikdo nenašel.
    Sotva energetická vlna zobrazující signaturu brány v daleké jeskyni pohasla, vypnul přívod energie. Odešli, a přesto, že rozumově chápal, proč jdou oni a ne on, emocionálně prostě možnost nebýt u toho nenesl nejlépe. V duchu sám odsoudil vlastní aroganci, protože opravdová akce patřila profesionálním nanoválečníkům. A on nebyl ani jedno. Vlastně dosud ani nikoho nezabil a nevěděl, zda by dokázal v případě potřeby vzít život, a nezáleželo na tom, zda příteli či nepříteli. Neměl potřebu mluvit sám se sebou, poslouchat vlastní hlas. Slyšel každé šustnutí, každý zvuk. Tiché zurčení napůl vyschlé říčky, vítr prohánějící se po pustině a také i cosi jiného, neznámého, ačkoliv ona ležela stále nehybně. Alespoň neslyšel žádný pohyb. Nejspíš už byla vzhůru. Ano, určitě, dýchala mnohem silněji. Zaznamenal změnu, než odešel do kuchyně zjistit, zda radní něco nepotřebuje. Měl jí být plně k dispozici a on plnil úkoly svědomitě. Slabý, pravidelných dech, dokonce i tlukot srdce, ačkoliv tím už si nebyl jistý. Právě na tyto zvuky zaměřil své smysly. Zaznamenal v nich určitou změnu. Vešel do svého pokoje. Ležela stále tam, kde ji zanechal, a sám musel podotknout, že by v současném stavu nemohla vstát, natož odejít. Poprvé otevřela oči. Měla je světle modré. Podobně jako on. Spatřil v nich zmatek.
    „Kde to jsem?“ zašeptala slabým hlasem.
    „Momentálně jsi v bezpečí. Byla jsi zraněná. Odnesl jsem tě pryč,“ utišoval ji konejšivě.
    „Proč nic nevidím?“ zašeptala a on ihned pochopil důvod jejího zmatku.
    „Ani tohle?“ zamával nad ní rukou. Zornice reagovaly, ačkoliv ne tak rychle.
    „Vidím nějaký pohyb, ale nic zřetelně,“ přisvědčila opatrně.
    „Efekt bude jenom dočasný. Za pár dní zase normálně uvidíš,“ ujistil ji a doufal, že říká pravdu. Otcovu práci ihned poznal. Zřejmě chtěl mít naprostou jistotu.
    „Jsi ten, kdo si myslím, že…,“ zbytek věty nedopověděla.
    „Máš bolesti?“
    „Moje ruka…,“ zašeptala slabě.
    „Máš ji rozdrcenou. Potrvá pár týdnů, než se ji podaří spravit.“
    „Aha…,“ zašeptala sotva slyšitelně.
    Na opakovanou otázku zavrtěla hlavou. Zkusil, zda nechce napít. Konečně přikývla. Vlastně ho to mělo napadnout hned. Měla úplně suché okoralé rty následkem dehydratace. Ihned doběhl pro sklenici vody. Připravil větší množství. Věděl, že při vysoké dehydrataci musí podávat tekutiny v malých dávkách, aby nedošlo k poškození ledvin. Připravil dvě sklenice. Neměl po ruce žádný hadřík, tak prostě do jedné vložil prsty. Jemně jimi potřel okoralé rty a posléze i tvář. Teprve poté v pečlivě odměřených dávkách podával tekutinu. Trvalo celé hodiny, než spotřeboval veškerou vodu, kterou si pro tento případ připravil. Měl pocit, že uspěl, protože po tváři jí přelétl unavený úsměv. Znovu usnula. Spokojen sám se sebou odešel do kuchyně, aby blíže poznal významnou radní a vyslechl slíbený příběh.


Kapitola 16

    Twinhead zaujal co nejpohodlnější pozici na židli. Radní hodlala říci věci, o nichž mu otec Twerin nikdy nesměl říci. Určitě musel hodně vědět, protože patřil k hlavním účastníkům. Celé roky mlčel. Nyní pod tíhou okolností uznali, že je dospělý a má právo znát situaci ohledně jejich lidí.
    „Kolik víš o našem boji?“ nadhodila otázku.
    „Mnoho ne. Dlouho dobu jsem měl za to, že já s otcem patříme k posledním svobodným Branoopanům.“
    „Ano, bylo záměrem neříkat ti o našem sílícím hnutí,“ přikývla. „Ovšem nechat tě úplně nevědomého také ne,“ dodala nesouhlasně.
    „Co přesně máte na mysli?“ zajímal se blíže.
    „Víš, co všechno se stalo během napadení domovského světa Obchodní federací?“ začala otázkou.
    „Dobře víte, že ne!“ odseknul podrážděně. „Téměř rok jsem ležel v komatu, a když jsem konečně procitl, tak kromě otce už nikdo další z rodiny neexistoval.“
    „Dobrá, takže prvním krokem bude objasnit ti jisté aspekty, které vedly k naší konečné porážce,“ pokračovala naprosto nevzrušeně.
    „Poslouchám,“ odtušil zdánlivě klidně. Chvilku si ho zvědavě prohlížela. Svým vystupováním, chováním i způsobem komunikace se svému otci neuvěřitelným způsobem podobal. Nejenom fyzická podobnost, ale i intelektuální.
    „Ještě předtím, než začala invaze Obchodní federace, docházelo k rozkolu dosud jednotné rady. Názorová rozepře zcela rozdělila radu do řady frakcí. Vrchní starší stál v čele nejsilnější z nich. On a sedm radních vidělo hrozbu a chtěli na ni reagovat, jenže neměli takovou podporu, aby názor zcela prosadili.“
    „Patřila jste k jeho stoupencům?“ zkusil otázku.
    „Právě že ne. Já a čtyři radní jsme stáli proti zvolenému postupu, jinak jsme souhlasili, že Obchodníci představují hrozbu. Zpočátku jednali čestně a obchody s nimi byly dobré, ale s přibývajícím časem rostl počet pirátských útoků a my měli jasný důkaz, že za piráty stojí právě oni. Hnala je chamtivost okořeněná vlastní hrabivostí, tenkrát nám téměř neznámé pojmy. Devron přes nesouhlas rady nechal postavit hlídkové lodě, jež měly chránit obchod. Likvidace pirátů však nepřinesla očekávaný návrat do původních kolejí. Obchodníci v nás spatřili skutečnou hrozbu. Další z důvodů, kvůli nimž dali dohromady armádu a napadli nás.“
    „Takže oni hledali záminku k našemu obsazení,“ přitakal chápavě. O obchodnících věděl leccos, takže ho to nijak nepřekvapilo.
    „Nejspíš ano. Branoopa byla poměrně bohatá na veškeré suroviny. O což jim šlo především.“
    „Kvůli tomu zahájili válku?“
    „Války začaly i pro menší důvody,“ poznamenala hořce podtrhujíc slova pokrčením ramen. „Každopádně zaútočili. Nejprve jenom s malou armádou neočekávající výraznější odpor. Vybrali si špatné místo, protože my připravení byli. Asi ne tolik, kolik by bylo třeba, ale DTKá reagoval rychle. Přestože ztráty byly hrozivé, hlavně mezi civilním obyvatelstvem, museli kvapně ustoupit. Zkusili zaútočit víckrát a pokaždé byli mnohem tvrději odraženi. Naše snaha opět postrádala známky jednoty. Celou válku nesli obyvatelé Krumu na svých bedrech. Ostatní kontinenty prostě padly. Buď pod bombardováním nebo výsadkem žoldáků. Decimovali civilní obyvatelstvo bez nejmenších skrupulí. Občas naráželi na slabý odpor. Naše hvězdné lodě taktéž zasáhly do bojů, ale bylo jich příliš málo. Zato vzaly více než dost nepřátel sebou. Jedna nebo dvě zůstaly a odvezly DTKá a zbytek jeho lidí pryč z planety. Neunikli bránou. Tou uniklo opravdu jenom málo šťastlivců. Zbytek prostě pochytali, zajali, rozdělili coby válečnou kořist a použili pro vlastní účely. Zabili všechny děti a mladé, protože ti jim nebyli k ničemu. Naživu nechali jenom dospělé v produktivním věku.“


Kapitola 17

    Ze způsobu, jakým podala v krátkosti nedávnou historii, běhal mráz po zádech. Mluvila o dalších událostech. Chladným věcným tónem popisujíc všechno, co viděla, zažila, co ostatní nashromáždili do historických kronik. Hltal každé slovo, ačkoliv chvílemi musel potlačovat odpor nad brutalitou samotné války. Mohl děkovat štěstěně, že nezůstal mezi milióny mrtvých. Získal zcela nový náhled. Z Atianina podání věděl, že jeho matka i sestra zahynuly v hořícím domě, z něhož nestačily včas utéct. On stihnul vyběhnout ven, ale skončil v troskách padající stavby, odkud ho otec víc mrtvého než živého vytáhl. O dlouhých měsících, během nichž zkoušel zachránit jeho život a přitom o něj málem znovu přišel. Tenkrát je zachránila ona. Oba dva. Nadešel konečný transport bránou sem do skrýše. Měla se k nim připojit, když situace dosáhla neúnosné hranice, společně s poslední skupinkou přeživších, proto byla skrýš tak velká, ale nedokázala se k ní probít. Skončila v zajetí. Zajatá Khany, kteří výrazně zasáhli až v nepříliš podařeném průběhu války. Právě oni kupodivu zastavili masivní popravování všech Branoopanů, když celá knihovna vědění skončila v troskách. A také dostatečný počet zajatců odvezli sebou. Podle toho, jak spousta z nich dopadla, by poprava znamenala mnohem přijatelnější východisko. Atia jako jedna z mála dokázala přežít jejich zacházení. Podle jejích slov zabarvených hořkostí musela Khany zaujmout její myšlenka. Díky ní upravili svoje postupy a život otroků byl o něco málo snesitelnější.
    „Tohle by asi v kostce bylo všechno,“ ukončila několikahodinové povídání. I ona měla fotografickou paměť, takže dokázala vyprávět celou kroniku, včetně vlastních zážitků.
    „Říkáte, že vrchní starší unikl lodí, ne bránou. Zůstala nám nějaká loď?“ nadhodil zvědavou otázku. Začínal totiž mít jisté podezření.
    „V rámci veškerého utajování není úplně jasné, zda vůbec některá loď zůstala,“ zvedla ruku při blížící námitce. „Ano, Devron unikl na palubě jednoho z bitevníků. Druhý neprorazil blokádu a byl zničen. Nikdo neví, kde přistáli, odkud bránou prošli na nynější hlavní základnu.“
    „Aha, takže žádná větší loď nezůstala?“ zkusil ještě jednou, protože její odpověď zněla trošičku vyhýbavě.
    „No pokud vím, tak Hvězdná moudrost nebyla jako jediná na seznamu ztrát. Kam zmizela, nikdo netuší. Pokrčila rameny a on z jejího výrazu poznal, že mluví pravdu. Nebyl sám, kdo poslouchal. V posledních minutách přišla k vědomí i blondýnka a slyšela byť malou část historie. Hlavně poslední zoufalé okamžiky Branoopanů. Konečně věděla, ke které rase její zachránci patří. Řádně si ji uložila do paměti.
    „Myslím, že znovu přichází k sobě,“ promluvil Twinhead, aby přeťal okamžik pravdy.
    Gestem ho zadržela. Nejdřív chtěla prohlédnout zachráněnou sama. Měla k tomu vlastní důvody, takže poznamenala, ať chvilku počká. Sama cosi hledala ve svém batohu, než zamířila do jeho pokoje. Lehce jí pomáhala nadzvednout se. Všimnul si, že má na sobě nezvyklou dlouhou šedou košili s podivnými kapsami. Zamrkala a zřejmě už začínala normálně vidět. Zvědavě si ho prohlížela. V těch modrých očích spatřil zvědavost. Atia taktéž odložila terénní oblek. Měla černou přiléhavou vestu a přes ni dlouhé splývavé šaty. Najednou vypadala úplně jinak. Otočená zády ho zřejmě neviděla.
    „Daniela, moje jméno je Daniela Conerová,“ slyšel blondýnku odpovídat.
    „A tohle je tvůj zachránce Twin,“ odtušila pohotově. Přeci jenom ho slyšela.
    „To není úplně přesně řečeno,“ zareagoval rozpačitě.
    „Teď odpočívej,“ řekla konejšivě, potom co ji nechala vydatně se napít.
    Pouze přikývla. Zlehka ulehla, hlavu zabořenou do polštáře. Zavřela oči a upadla znovu do spánku. Atia zkontrolovala rozdrcenou ruku, kterou tisíce nanorobotů právě dávalo dohromady. Při poměrně nízkém počtu bylo jasné, že nepotrvá dny, spíše týdny, než dokončí práci. Gestem vyzvala mladíka do vedlejší místnosti.


Kapitola 18

    Twerin vystoupil na vrcholek kopce. Viděl pouze skálu pár set metrů před sebou. Navigační signál vycházel skrze ni. Pokrčil rameny. Maskování ve snaze splynout s terénem patřilo k základním věcem, které se Branoopané během útěku naučili. Prošel v místě, kde nebyla skutečná skála, dovnitř. Lehký bitevník, přesně ten, který popisoval DTKá, zde čekal. Za ty roky poněkud zaprášený, ale vypadal zachovale. Jeskyně byla dost velká, aby bez obtíží pojala celou letku. Zadal tedy dálkově vstupní kód. Vstup dovnitř v boku se otevřel. Nikde nikdo nebyl, přesto zdolali cestu dovnitř sprintem. Kromě Wordana, který zahlazoval stopy v písku. Dorazil až za hezkých pár minut. Ten čas Twerin využil ke zjištění stavu lodi. Byla v dobrém stavu. Lepším, než čekal. Dokonce Excelon našel sadu náhradních dílů. Moc jich nebylo, ale lepší něco, než vůbec nic. Konečně všichni tři usedli v pilotní kabině. On sám v roli pilota. Byl jediný, kdo uměl létat s hvězdnými loděmi.
    Ukončil krátkou prověrku lodních systémů. Gestem pokynul, ať se připoutají. Mohl začít předstartovní úpravy. Motory naskočily okamžitě. Pomocí systému navigace navedl loď na volnou letovou dráhu. Místa k průletu nebylo mnoho, ale on proletěl hladce s patřičnou grácií. Konečně si dovolil potěšený úsměv, než zahájil prudké stoupání. Proletěl atmosférou a vstoupil s lodí do nekonečného vesmírného prostoru. Konečně zase ve vesmíru, zaradoval se při spatření prvních hvězd. Patřil k velice malé skupince kvalifikovaných pilotů, kteří přežili válku. Naprostá většina jich padla. Těch kvalifikovaných i těch, co pouze ovládali nanostřely. Nemohl o sobě říci, že je nějaký bojový pilot řadící se k elitě. Bitevník jako takový pilotoval pouze v simulacích. Párkrát letěl s nákladní lodí a zbytek znal z pokročilého taktického výcviku, jejž absolvoval během války mimo Branoopu. V navigačním počítači našel půl tuctu různých cílů, míst, která DTKá a jeho lidé navštívili během útěku. Nechal je zde pro budoucí použití. Zakódoval počítač na svou DNA, aby žádné z údajů nemohl nikdo zneužít. Obzvláště jedno místo ho zaujalo. Ani tak ne samotné místo, jako spíš jeho velice nejasné určení. Soustava beze jména, pouze souřadnice. Chvilku o ní přemýšlel. Nakonec ji dal do seznamu jako cíl dvě. Hluboko uvnitř v něm vzklíčilo jisté podezření. Cíl jedna vybral, protože šlo o poměrně malou těžební kolonii v okrajové sféře vlivu Obchodníků. Přepnul hyperpohon a Bitevník zmizel v hyperprostoru. Ze všeho nejdříve potřeboval vysledovat postupy a chování jedné konkrétní gildy. Určitě existoval jakýsi zlatý střed, pravidla, jež dodržovaly všechny cechy. Ačkoliv u těch neoficiálních měl své pochybnosti. Rozhodně hodlal vystupovat v roli váženého obchodníka a získat hlavně informace. V hlavě se mu začínal pomalu rodit skvělý plán.
    Let hyperprostorem zabral necelých dvacet hodin. Za tu dobu probral Twerin se svým týmem možné postupy. Oba dva měli se skrýváním dost zkušeností přesahujících i jeho vlastní. Stínoví nanoválečníci vybavení nanity byli speciálně vybaveni i vycvičeni k podobným akcím. Navíc plně vybaveni technologickými zázraky z konstrukční dílny. Každý vydal běžně za desítky obyčejných žoldáků. V případě boje bude dobré mít tyhle dva za sebou. On sám za posledních pár let prováděl převážně sledovací operace zcela bez boje. Musel zalitovat, že hnutí má tak málo nanoválečníků. Většina z nich odmítnula myšlenku obnovení Branoopanské federace. Místo toho jednotlivě či v malých skupinkách škodili Obchodníkům po celé galaxii. Nejenom Obchodníkům. Od pádu Branoopy neuběhlo zdaleka tolik času. Mnozí měli ještě příliš živé vzpomínky na zabité přátele či rodiny. Poháněla je pomsta a dost často nezáleželo na tom, komu se vlastně mstí. Nemohli najít společnou řeč ani mezi sebou, protože každý chtěl něco trochu jiného. Z toho důvodu často bojovali i sami mezi sebou, ať již o suroviny či pro odlišné názory. Za těch pár let zcela ztratili pojem civilizovaného světa. Stali se z nich odpadlíci, vyvrhelové veškeré společnosti. Dávno hodili za hlavu civilizaci, v níž kdysi dávno existovali, a všechno s ní spjaté.


Kapitola 19

    Wordan a Excelon patřili k světlým výjimkám. Nerozluční bratři přešli jako první pod prapor hnutí. Za nimi následovala hrstka dalších plus těch několik málo, co sice oficiálně přistoupilo k hnutí, ale provádělo vlastní záškodnické operace, při nichž sbírali informace, na jejichž základě pak jiní mohli citelně udeřit, popřípadě zachránit vlastní lidi. Právě o záchranu zajatých Branoopanů šlo v mnoha případech. Šance najít některého z příbuzných či přátel byla motem podobných operací, ačkoliv dosud nikoho z nich nezachránili. Přesto neúnavně bojovali a hledali dál.
    Vstoupili do normálního prostoru. Maskování naskočilo okamžitě, i když ho nebylo třeba. Přechod do normálního prostoru provedl Twerin dostatečně daleko od cíle téměř na okraji planetárního systému. Zbytek cesty překonali podsvětelnou rychlostí. Bitevník obvykle míval standardně dvojici výsadkových člunů, ale žádný nezůstal. Hangár sloužil krátký čas jako ubytovací prostory pro uprchlíky. Z toho důvodu zahrnul do svého původního předpokladu přistání dole na planetě. Předběžný sken ukázal malou těžební kolonii, přesně podle původních údajů nasbíraných při posledním letu. Střemhlavým letem zahájil sestup. Žádná monitorovací souprava na oběžné dráze, ani žádná hvězdná základna svědčily o zapadlé těžební kolonii. Přesně takové místo potřeboval. Právě tady mohl získat tolik potřebné informace, aniž by o tom kdokoliv věděl. Ostatně jim šlo o špionáž poněkud jiného druhu. Získat hlavně informace o chování a pravidlech Obchodníků plus znalosti o jejich ceších.
    „Jdeme na věc,“ řekl Twerin, ihned jakmile usadil loď v poměrně úzké proláklině. Nastavil maskování, tak aby maskovací pole plynule dotvořilo terén. V tichosti vyklouzli. Od místa cíle zůstávali necelých dvacet kilometrů. Pro ně coby kamenem dohodil. Zahájili pouť k jedinému dolu měsíce obíhajícího pátou planetu místní soustavy. Podmínky nebyly nijak zvlášť příznivé. Řídký vzduch, chladné podnebí, atmosférické poruchy nevyjímaje. Na druhou stranu ideální podmínky pro sledování. Trvalo skoro dva dny, než si našli dobré místo pro svou malou základnu. Systém zdejších hlídek byl lepší, než čekali. Chvíli trvalo, než ho vysledovali. Když získali pevný záchytný bod, mohli začít rozmísťovat špionážní zařízení. Neustálé přesuny z místa na místo jim současně ukázaly jasnou představu o místní základně. Věděli, kde se nachází která budova, jaký má účel, a podobné informace. Teď zbývalo zjistit, kdo, co a jak.
    Nejnovější Branoopanské špionážní nanotechnologie dosáhly takové úrovně, při níž je nebylo možné vysledovat, natož najít. Během následujícího dne je rozmístili po celém táboře. Věděli o každé události, k níž došlo. Nejzajímavější byla samozřejmě kancelář majitele. Z mnoha poznámek k hlavnímu dozorčímu, nebo když mluvil sám k sobě při opilosti, jasně vyplývalo, že se mu nevede zrovna nejlépe. Místní dělníci nepracovali podle norem a tresty na ně příliš nezabíraly. Výstražné popravy ho stály víc než samotný zastrašovací účinek, jelikož pracovní morálku nijak nezvýšil. Potřeboval výkonnější dělníky, kteří dokážou pořádně pracovat a mají velikou výdrž. Mluvil o Branoopanech. Jenomže si je nemohl dovolit. Zato k velkému potěšení sledujících vyjmenovával řadu míst, kde by je mohl koupit, kdyby měl za co. Zjevně měl zájem o jisté speciální Branoopany. Zmiňovaný cech Genitů však nenalezli v žádné databázi. Nejspíš šlo o nově založenou společnost, nebo naopak zatraceně dobře utajenou. Bohužel víc z jeho opileckého blábolení nedávalo smysl.
    Z dalších vyslechnutých rozhovorů vyšlo najevo, že ani dozorci nemají o svém zaměstnavateli příliš vysoké mínění. Dokonce plánovali, že ho ve vší tichosti zavraždí, shrábnou zbylé peníze a vypadnou z téhle prašivé planety. Prodají důl nějakému obchodníkovi a třeba jejich nový případný zaměstnavatel bude mít pro ně lépe placenou práci. Vlastně dospěli k určité dohodě, jakmile hlavní dozorčí získá přístup k hvězdné lodi. Ta měla přiletět za dva dny. Naprosto ideální situace. Jejich dohoda znamenala dobrou příležitost pro trojici špiónů. Kdyby jen tušili, jakým způsobem jim doslova nahrávají do karet.


Kapitola 20

    „Ty doklady musíme sebrat dřív, než ho odrovnají,“ zašeptal Twerin svým společníkům. V hlavě se mu rodil dokonalý plán. Geniální samotnou jednoduchostí a snadným provedením.
    „Nevíme, kde přesně jsou,“ namítl Wordan.
    „Já si je najdu, ale potřebuji k tomu trochu času,“ řekl vyvolávaje jeden konkrétní záběr. „Tady bude osobní terminál našeho Obchodníka. Stačí vniknout dovnitř, až bude namol. Sebrat smlouvu a podstrčit falzifikát dřív, než ji začnou hledat.
    „Tak jednoduché to určitě nebude,“ zašeptal dosud mlčící Excelon. „Určitě bude mít bezpečnostní systém ve vlastní rezidenci, počítač nevyjímaje. Začíná totiž tušit zradu. Kdyby nebyl tak opilý, určitě by na ni dávno přišel.“
    „S tím počítám,“ přijal věcnou poznámku s mírným přikývnutím.
    Trojice Branoopanů nemohla být spokojenější se vzniklou situací. Vzpoura dozorců jim poskytla vhodnou záminku, díky níž mohli velice snadno získat vhodnou identitu pro budoucí operace. Mrtvý obchodník, mrtvé stráže, žádní další svědkové. Místní lidé sotva věděli, jak jejich zaměstnavatel vlastně vypadá, takže se za něj klidně mohl vydávat. Zůstával na planetě posledních deset let a většinu jednání vedl jeho jménem jistý prostředník. Ani prostředník nevěděl, jak vypadá. Obrazová komunikace zde neexistovala, takže ani neviděl, s kým vlastně jedná. Další plus, pro které stálo plán provést. Jenom nesmělo dojít k žádné chybě. Stačilo, aby jeden z dozorců zpanikařil, a pak by bylo mnohem obtížnější dovést misi do konce. Naštěstí ho nenáviděli všichni stejně, takže šance na zradu zůstávala velice nízká.
    „My s Wordanem vnikneme dovnitř, získáme smlouvu na důl a nastrčíme jim falešnou,“ opakoval svůj plán specifikuje, co konkrétně má každý udělat. „Ty zase nastražíš nanity na přistávací plochu. Potřebujeme, aby ta loď nikam nedoletěla.“
    „Můžeš se spolehnout,“ ujistil ho zjevně potěšen.
    „Jdeme do toho dneska večer. Máte systém hlídek?“ obrátil k nim pohled, ale záhy pochopil, že klade zbytečnou otázku.
    „Jasně, že máme!“ zavrčel podrážděně Wordan.
    „Ovšem,“ odtušil dále ve věci nešťouraje.
    Následujících dvacet čtyři hodin strávili přípravou na akci. Kromě spánku probírali možná bezpečnostní opatření domu. Díky umístěným kamerám dokázali najít bezpečnostní systém a zjistit jeho slabiny. Nešlo o bůh ví jak těžký úkol. Zabezpečení bylo zastaralé a pro jejich nejnovější vybavení nepředstavovalo žádný výraznější problém. Otázkou zůstávalo, zda tam nejsou ještě jiná modernější uvnitř samotné budovy. I na tuto možnost se dopředu připravili. Majitel sice nevypadal podle psychologického profilu nijak mazaně, ale neměli tolik času k podrobnějšímu psychologickému rozboru.
    Podle očekávání začal v pozdních večerních hodinách popíjet. Více než obvykle, takže byl namol mnohem dříve než obvykle. Akce mohla začít. Vniknutí do domu proběhlo bez problémů. Žádný další komplikovaný zabezpečovací systém nestál mezi nimi a jejich cílem. Obchodník ležel rozvalený v křesle. Prázdnou láhev položenou na stole. Twerin ihned ve vší tichosti přistoupil k osobnímu terminálu. Chvilku opatrně zkoumal úroveň zabezpečení. Zase nic světoborného. Našel, co hledal. Přesunul smlouvu do svého počítače. Chvilku si hrál s obsahem, než vrátil upravené soubory zpátky. Akce zabrala necelých dvacet minut. Podle hlasitého chrápání mohla trvat i déle. Muž spal spánkem nejen spravedlivých a sotva by ho cokoliv probudilo. Na svém stanovišti počkali na Wordana, kterému splnění jeho části operace trvalo mnohem déle. Sbalili veškeré vybavení, prosmýkli se kolem hlídek a vyrazili zpátky k lodi. Během cesty sledovali, zdali náhodou Obchodník nepřišel na jejich podvod. Nehledal smlouvu, dokonce vypadal ještě hůř naložený než předtím. Podle výrazů dozorců byli připraveni neodkládat svůj plán ani o den. Rozhodně hodlali svého šéfa zabít ještě tentýž den večer po příletu nákladní lodi.


Kapitola 21

    Trojice Branoopanů dorazila zpátky na místo, kde ukryli svou hvězdnou loď. Dílo vlastní špionáže rozmístěné po celém území dolu zatím ještě nechávali aktivní. Excelon měl všechno připravené k autodestrukci, aby po nich nezůstala jediná stopa. S jistým zvráceným potěšením sledovali z první řady, jak dozorci zabíjejí svého nadřízeného. Dávali si záležet, přestože je přes velké množství alkoholu sotva vnímal. Nakonec je hra přestala bavit. Prostě ho podřízli a nechali ležet. O pár chvil později ho jeden z nich raději svou zbraní úplně odpařil. Zjevně věděl, co dělá, když zadával bezpečnostní kód. Z hlavního počítače vytáhli smlouvu. Zjevně už byli předem dohodnutí, kdo bude hlavní zástupce a šéf, takže nedošlo k žádné pranici, což sledující trošičku zklamalo. Jenom trošičku. Nanité podle posledního pozorování úspěšně nalezli do nákladní lodi a pomalinku rozežírali loď, zatím ignorujíce důležité systémy. Čekali na signál k napadení primárního řídícího jádra. Pokud by nenadešel ve stanovený čas, měli rozkaz udeřit ihned po zapnutí hyperpohonu. Jednoduchý, prostý způsob zbavení se nepohodlných svědků. Neměli sebemenší tušení, že žádné bohatství mít nebudou.
    Nebyl důvod setrvávat déle. Twerin letmým pokývnutím hlavy dal souhlas ke zničení všech nano-špionážních hraček. Kdykoliv mohli vyrobit nové v libovolném množství. Sotva zametli veškeré možné stopy své přítomnosti, vedl loď opatrně nahoru. S odstupem sledovali nákladní loď, jak odlétá s účastníky spiknutí na palubě. Pokud existovala spravedlnost, pak musela mít určitě smysl pro humor. Právě v okamžiku přechodu do hyperprostoru si dozorci podepsali ortel smrti. Svými životy zaplatí za sprostou vraždu vlastního zaměstnavatele.
    „Kam poletíme teď?“ zajímalo Excelona, sotva vzlétli.
    „Sem,“ ukazoval Twerin ihned místo na hvězdné mapě.
    „Nechci tě urazit, ale o tomhle místě víme i my dva. Rozhodně není ani trochu bezpečný,“ ušklíbnul se, ale neprotestoval. Uznával Twerinovo vedení a také, že ví věci, jež on ne.
    „Navíc nemáme žádné zbraně ani rakety s nanity,“ doplnil ho Wordan.
    „Já vím. Pokud je to, co si myslím, pravda, nebude zbraní vůbec zapotřebí,“ odtušil Twerin.
    „Dobrá, ty konec konců velíš, takže když říkáš…,“ pokrčili rameny ne zcela přesvědčeni.
    „Věř mi, někde tam najdeme poslední chybějící článek řetězu,“ ujistil válečníka mnohem sebejistěji, než se skutečně cítil. Z logického hlediska dával jeho předpoklad smysl. Dál, aby se vyhnul dalším otázkám, přepnul na autopilota do Wedránského systému a odešel dozadu prostudovat získané materiály. Rozhodně nechtěl vědět, co obsahují informační banky. Lodní počítač je stihnul probrat a vytáhnout z nich relevantní údaje potřebné pro budoucí účely.
    Twerin strávil dlouhé hodiny pročítáním informací. Přes počáteční nechuť musel uznat, že jde o mimořádně fascinující čtení. Hlavně zkopírovaný deník skýtal čtenáři nezvyklý požitek. Ani tak ne obsahem, jako spíš stylem, kterým zdejší obchodník popisoval všechno, s čím se setkal. Právě z jeho deníku blíže pochopil mentalitu svých nepřátel. Morální kompas, kterým se řídili, hodnoty, které vyznávali. A nakonec k neskonalému pobavení zjistil, že žádná pravidla pro ně neplatí, pokud sami nechtějí. Podváděli, šidili, okrádali jeden druhého. Války cechů nepatřily k ničemu mimořádnému a desítky drobných šarvátek během roku patřilo ke standardu. Dokonce ani pevné zákony neexistovaly, pokud nechtěli. U oficiálních obchodníků byl zákon něco, co lze běžně koupit. Všechno bylo na prodej, pokud byla dobrá cena. Jejich oběť tudíž nebyla žádnou výjimkou. Před lety opustil domovskou gildu a postavil se na vlastní nohy. Z původně výnosného obchodu nakonec nezbylo nic. Přestože zájem o suroviny stále byl, hornina, co těžil, začínala s postupující těžbou ztrácet na kvalitě i na ceně. Jeden z důvodů, proč začal pít. Odešel z gildy a v současnosti neměl na obvyklý poplatek, který by mu umožnil návrat mezi své. Ani o návrat nestál. Z deníku o něm pochopil, že býval velice zdatným a mimořádně mazaným obchodníkem. Nyní samozřejmě mrtvým obchodníkem. Zabitým vlastními lidmi ve vlastním domě. A vlastní lidé skončí mrtví na vlastní lodi v okamžiku, kdy budou slavit triumf. Velice povedeně namixovaná situace hodná velkého mistra.


Kapitola 22

    Pípání upozornilo pilota o blížícím se cíli. Přerušil čtení. Bleskově utíkal do pilotní kabiny. Převzal řízení lodi. Během deseti minut dostal loď zpátky do normálního prostoru. Wedránský systém je uvítal rojem meteoritů prolétajících jejich směrem, což byl důvod, proč ho navigační počítač upozornil. Twerin musel zatraceně rychle změnit kurz, aby se jim vyhnul. Loď neměla ochranný štít, takže si nemohla dovolit sebemenší srážku. Když konečně odletěl dostatečně blízko menšímu planetoidu, za nějž se schoval, začal pátrat v okolí. Kvůli pásu asteroidů, kterých zde nebylo vůbec málo, nezjistil v podstatě nic. Ze všech sil skrýval zoufalství. Nečekal, že by našel toho, koho hledal, ihned, ale tohle byla rána pod pás.
    „Někdo nás volá, Twerine!“ vytrhnul ho ze zamyšlení Excelon.
    „…ítejte v našem malém království, přátelé…“ Přepnul na hlasový výstup, aby ho všichni slyšeli. Hlas se trochu ztrácel v interferencích, ale pokračoval konverzačním tónem. „Doufám, že nesete pozdravy od mého drahého bratra Devrona, jinak též zvaného DTKá.“
    „Nezmínil se, že by měl bratra,“ odtušil Twerin suše. „Pouze vzdáleného bratrance z pátého kolene, který byl kapitánem lodi Hvězdná moudrost.“
    „Posíláme vám souřadnice naší polohy, ale pozor! Jeden špatný pohyb a rozstřílíme vás bez ohledu na to, že patříte k mému drahému bratranci,“ dostal po chvilce odpověď, v níž mluvčí jasně naznačil, že mají zbraně schopné zničit neozbrojenou loď.
    „Rozumím,“ potvrdil zprávu.
    Na Twerina upřeli oba bojovníci tázavý pohled. Pouze pokrčil rameny, zatímco vedl loď skrze pás asteroidů. Očekával, že by zde ještě mohli být. DTKá nikomu kromě něho neřekl, že právě jeho bratranec Derryl jim pomohl uniknout Obchodní federaci. Hvězdná moudrost patřila k posledním z lodí, jež postavili. Podle vyprávění stihli napáchat svými nanostřelami pořádnou paseku nepřátelům blokujících Branoopu. Pak zmizeli pryč. Devrona vysadili na nejbližší planetě i s lehkým bitevníkem. Strávil měsíce hledáním bezpečného útočiště, zatímco jeho skupina se ukrývala. Teprve s nalezením Acerie získali uprchlíci stabilní základnu. Museli hodně zapracovat, hlavně v prvních měsících, aby zajistili maximální bezpečnost a zamaskovali veškeré známky své přítomnosti. O osudu křižníku Hvězdná moudrost nikdo celé roky neslyšel. Samotná izolace, kdy informace přicházely pouze prostřednictvím lehkých průzkumníků, tomu hodně napomáhala. Často šlo o zprávy měsíce staré. Žádná nehovořila o legendární lodi. Jenomže kapitán Derryl patřil k těm málo Branoopanům, kteří měli kromě své dokonalosti ještě cosi navíc. DTKá předpovídal, že jeho bratránek musí být stále naživu. Tím dal nenápadně najevo, kde má hledat případnou pomoc. Podle všeho ani radní Atia Radea neměla mít žádné tušení. Ne snad že by staršímu nevěřil, ale on znal jeho bývalou odpůrkyni lépe než kdokoliv z ostatních. Minimálně věděla o existenci vlajkové lodě.
    Sám nikdy nespatřil Hvězdnou moudrost, takže byl překvapen, když dorazili do volného prostoru mezi hustým meteorickým rojem. Parkovala v doku nápadně připomínajícím menší loděnice. Přilétali po směru, kterým loď skýtala skutečně úchvatný pohled. Lesklý stříbrný trup, pohonná jednotka zářící jasně modrým světlem. Loď byla stále schopná letu hyperprostorem. Druhý pohled odhalil šrámy na boku. Černé skvrny na stříbrném povrchu hovořily příliš jasně o bojovém poškození. A nebylo jich vůbec málo. Podle senzorů i pouhým okem hyzdily celou pravou část, nejvíce kolem motorů, zatímco levá část trupu nevypadala viditelně poškozena. Otevřený hangár v levoboční části zval dovnitř. Bez okolků zaplul do přístavu. Nemohl v sobě zcela potlačit ono vzrušení při setkání s legendami brannopanského loďstva. Ačkoliv získal podivný pocit, zda radost ze shledání bude oboustranná. Vlastně ani netušil, jak Derryl vypadá. Veškerá data o něm nenávratně zmizela v propadlišti dějin. Mohl dokonce změnit svůj vzhled, což by k němu sedělo. Zatímco oba válečníci vypadali nadšeně, on v sobě nesl pochybnosti. Zakotvil uvnitř přesně na stanoveném místě. Vstal. Doprovázen svými druhy vystoupil z malého plavidla.


Kapitola 23

    Uvítací výbor jim vyšel v ústrety, pokud tak šlo nazvat velice podivně vyhlížející trojici. Nezvykle symetricky stejně vysokých. Muž vlevo neměl vůbec žádné vlasy, lebku zcela holou a v uchu náušnici. Ten uprostřed působil střídmým dojmem s krátkými rovnými vlasy, poslední vpravo naopak nosil vlasy dlouhé mastné, vypadaje spíše na tuláka. Na sobě měli ušpiněné kombinézy, kromě chlapíka uprostřed. Měl uniformu se symboly, které ho určovaly jako velitele.
    „Vítejte na Hvězdné moudrosti, přátelé. Jsem kapitán Derryl.“ promluvil zvučným hlasem. „Moji společníci Isan a Liteon.“
    „Mé jméno je Twerin,“ představil nejprve sebe, posléze i svůj doprovod.
    Pouhá zdvořilostní fráze proběhla poněkud upjatě se známkou rozpaků. Nevěděl, proč měl z toho muže podivný pocit. Vypadal jako ten, kterého hledal. Neměl bližší popis, ani neznal přesný žebříček hodností, ale trojice stříbrných odznaků se symbolem Branoopy mluvila jasně. Zatímco Excelon a Wordanem si srdečně potřásali rukama s dvojicí společníků, on zůstal zaraženě stát, ignoruje nabízenou pravici.
    „Nějaký problém, Twerine?“ prohlížel si ho zkoumavě. Právě ten pohled byl posledním střípkem do jeho podezření. Teď konečně získal jistotu.
    „Ty nejsi kapitán Derryl,“ řekl pevně a dostatečně nahlas. Zaznamenal bleskovou reakci obou válečníků, kteří už sahali po zbraních za opaskem při samotné zmínce podvodu. Reakcí byl pobavený smích nejen falešného Derryla, ale i jeho lidí.
    „A který z nás je podle tebe Derryl?“ nadhodil zvědavě.
    „On,“ ukázal neomylně na holohlavého muže. Opětoval jeho pohled. Dosud zůstával napůl skrytý, ale teď jeho modré oči zahořely pronikavou inteligencí. Začal se smát. Přejel si rukou přes hlavu a vzápětí měl opět vlasy. Úplně tytéž jako jeho druh v uniformě.
    „Jsi velice bystrý, Twerine,“ poznamenal uznale. Teď už nemám pochybností, odkud přicházíš. Můj bratranec by nikdy nesvěřil naše tajemství někomu, kdo ho nebude hoden. Nejspíš o tobě má velké mínění.“
    Napětí, jež zavládlo před desítkami vteřin, okamžitě zmizelo. Velitelé si podali vzájemně ruce. V dobrém rozpoložení odcházeli z hangáru do konferenční místnosti. Cestou mluvili o bezvýznamných maličkostech. Otázky mířily v naprosté většině na mateřskou loď. Odpovědi přicházely vyhýbavé doplněné slibem brzkého vysvětlení. Konferenční místnost vpustila šestici dovnitř. Vlastně čtveřici, oba členové doprovodu se u dveří zdvořile odporoučeli. K jistému údivu tam čekala žena, v podobné kombinéze jako ostatní. Jenom s tím rozdílem, že byla čistá a nesla hodnostní označení. Derryl na její gesto odběhl dozadu vzít si čistou uniformu. Osaměli sotva na pár vteřin, než slavný kapitán následovaný krátkovlasou brunetkou s oříškově hnědýma očima převlečený do čistých šatů vklouzl zpátky k nim. Usedl do čela stolu, který kdysi určitě patřil k reprezentativním částem lodi. Přes všechno nevypadal zdaleka nadšen jejich přítomností. Možná pobaven, ale ne nadšen. Ona taky ne. Zůstala stát. Složila ruce na prsou, postavila se za něj.
    „Předpokládám, že mého šéfinženýra Ianu už znáte,“ nadhodil konverzačně ve snaze odlehčit tíživou situaci.
    „Teď už ano,“ přisvědčil Wordan.
    „Dobrá. Otázkou zůstává, co vás přivádí sem k nám,“ řekl přátelsky, ale v pozadí zůstávalo něco jiného.
    „Potřebujeme, nebo nejspíš budeme potřebovat pomoc,“ začal Twerin opatrně mluvit. Už z uvítání pochopil, že nebude nijak snadné přesvědčit tyhle lidi, aby se podíleli na velkých plánech vedoucích nejenom k záchraně zajatců, ale i obnově jejich rasy jako takové. Její hodnoty, její zašlé slávy, v niž ani on sám nevěřil. Realita vypadala úplně jinak, než si představoval on a mnoho dalších. Přesto stál zde připraven hájit zájmy svých lidí.


Kapitola 24

    „Tak moment! Jednu věc si vyjasněme hned v úvodu!“ přerušil ho kapitán rychle. „Dělám, co můžu, abych zachoval alespoň zdání, že dělám správnou věc. Mám své vlastní plány a ty jsou jiné než mého bratránka. Jeden z důvodů, proč se naše cesty rozdělily.“ Vstal a mluvil dál, tentokrát již mnohem méně útočným tónem. „Trvalo nám skoro deset měsíců, než jsme setřásli všechny pronásledovatele. Možná jsi viděl stopy, které zanechaly jejich pokusy nás zničit na naší lodi. Víc než třetina posádky to má za sebou. Skoro polovina lodi je neobyvatelná. Já vím, tenhle úkryt byl Devronův nápad, ale jak říkám, museli jsme nejdřív všechny setřást. Teď sedíme tady. Díky Ianě máme bezpečné útočiště,“ věnoval inženýrce vděčný úsměv.
    „Ano, ten nápad s odpuzováním asteroidů je geniální,“ podotknul zdvořile Twerin.
    „Ano, nikdy jsem nelitoval její záchrany z rukou Dragounů.“ Pozvedl ruku v gestu pokračování. „Dokázala nás vytáhnout z nejhoršího. Dala mi, nám, novou naději. Díky ní a Leie jsme získali tuhle loděnici. V rámci možností stanici opravili a zprovoznili. Splnil jsem slib, který jsem bláhově dal. Nic víc pro Devrona neudělám. Žádné další sliby.“
    „Jsem tu z jiného důvodu…,“ namítnul opatrně, ale tím jenom přilil oleje do ohně.
    „Ach ano, já moc dobře vím, na co DTKá zapomněl. Vlastně ani já tomu nevěnoval původně pozornost. Říkal jsem si, že času bude na podobné věci dost. Jenomže zřejmě není, co?“ poznamenal jízlivě. „Vyřiď mu, že já se nevrátím, abych ho vytáhl z bryndy. Ani nikdo další. Mám své místo a svou misi. S tou jeho nechci mít nic společného,“ ukončil dlouhou řeč podtrhnutou jednoznačným gestem.
    Twerin poslouchal pozorně každé slovo. Napůl čekal takovou reakci. Zcela zjevně nechápal, proč za ním skutečně přišel. Ne kvůli dávnému sporu mezi bratranci, ani kvůli jeho žádosti o návrat, jak si špatně vykládal. Potřeboval něco trochu jiného. Otázkou zůstávalo, zda vůbec bude ochoten naslouchat. Z jeho slov čišela upřímnost, takže se rozhodl vyložit vlastní karty a zahájit vlastní stejně otevřenou hru.
    „Nejsem tu kvůli tvému bratranci, Derryle,“ řekl zcela otevřeně na úvod. „Samozřejmě on dal svolení k naší misi, jenomže tady jde o něco trochu jiného.“
    „Poslouchám,“ složil i on ruce na prsou.
    „Asi víš, že naše frakce vždycky postrádala potřebnou jednotu. Možná si pamatuješ Intela Comparuse.“ začal rozvláčně. Vyčkal, dokud nepřikývne. „On nesouhlasil s našimi postupy a odešel od nás. Udělal chybu a zajali jeho i zbytek lidí, co s ním zůstal. Ví o naší existenci, což by mohlo vést k novému pátrání, pokud by jednotlivé gildy dospěly k závěru, že bude lépe začít hledat a zničit i to málo, co zbylo. Pokud začnou důkladně pátrat, mohou najít jak nás, tak vás. IC věděl o Hvězdné moudrosti.“
    „Kdy je chytili?“ zajímal se okamžitě.
    „Před třemi měsíci.“
    „Kdo je zajal?“
    „Khanové!“
    „Zajímavé,“ zamnul si zamyšleně bradu. „Khanové v posledních měsících vyvíjejí neobvyklou aktivitu. Jejich žoldnéři nejsou momentálně na trhu dostupní. Mají jisté potíže s jinou gildou, zvanou Genité, která doposud zůstávala stranou. Provádí tajné výzkumy a vyvíjejí nové technologie. V poslední době začali dělat genetické experimenty, ale moc jim to nešlo.“
    „To, že zajali IC, by dávalo smysl. Genité, jejich cech patří k těm nejvychytralejším. Předpokládám, že nejdřív nechali Khany provést jejich úkol a pak jim nezaplatili. Khanové si nechali své zajatce, ale o ně přišli. O tom víme, jediné, co jsme dosud nevěděli, bylo koho zajali, “ promluvila Iana.
    „Málokdo si zahrává s Khany, ale Genité jsou si příliš jistí sami sebou, a pokud nad nimi zvítězí, získají velký vliv, nepočítaje respekt ostatních,“ přihodil zamyšleně Derryl.


Kapitola 25

    Zmínka o žoldáckých Khanech a pro Twerina dosud stále neznámém cechu Genitů rozproudila debatu z níž získal netušené informace. Jak Derryl, tak Iana měli přesně ten druh informací, které tolik potřeboval. Ne tolik je samotné, ale jejich informace a zdroje.
    „Naši lidé objevili nanotechnologii, která se stala naší nedílnou součástí. Proces trval řadu generací, ale nakonec jsme dosáhli tolik vytoužené dokonalosti. Samotný klíč je v nás. Ale ne v každém z nás, jen v těch významnějších lidech jako jsou radní a starší.“
    „Potřebovali nové lidi pro své experimenty. Museli vědět, že IC a jeho lidé pro ně bude mít klíčový význam,“ dodala Iana znechuceně v závěru.
    „Myslíte, že…,“ nedokončil větu. Slova mu nešla z úst.
    „Koukni na to z jiné stránky. Třetinu naší posádky tvoří různá směs, veskrze lidé. Vylepšení díky nanotechnologii. Pár našich osvobozených během nájezdů proti Obchodníkům. Šance, že odhalí tajemství nanotechnologie, by normálně byla naprosto mizivá, ale oni mají své metody. Mohli by uspět, obzvláště když mají klíč, kterým mohou otevřít dveře poznání.“
    „Proto jsem zde. Potřebuji je odtamtud dostat. Jenomže nemám potřebnou přepravní kapacitu, abych odvezl všechny, a provádět výběr, koho odvezu a koho zabiji, není vůbec hezkou představou. Nebo snad ano?“ nadhodil tázavě čekaje odezvu.
    Šéfinženýrka zoufale zkoušela nezírat na muže po kapitánově pravici nevěříc, co právě slyšela. Ne kvůli volbě, kterou nadhodil. Spíš troufalosti, s níž hodlal vpadnout do nejstřeženějšího objektu, co znala. Naprosté bláznovství. Zato na kapitána udělala jeho slova pořádný dojem. Povzdechl si.
    „Podívej, Twerine, řeknu ti asi tohle,“ poklepal ho lehce po rameni. „Máme pod kontrolou funkční loděnici. Máme plány pro nové lodě. Až sem zůstávají naše společné ideály s bratrancem Devronem. Jenomže jediné, co nemáme, jsou zdroje surovin. Pouhá ironie. To málo, co dokážeme získat, postačí tak k udržení chodu základny. Bez zdrojů je naše věc v současné době mrtvá. Když jsem se DTKá loučil, slíbili jsme si vytvořit flotilu, s kterou osvobodíme Branoopu a vrátíme se domů. Dáme najevo, že my něco znamenáme. Získáme respekt a ztracenou slávu.“
    „Pouhá idea. Není nás zdaleka tolik, abychom mohli podobné sliby naplnit,“ řekl Twerin zcela nekompromisně.
    „Já vím,“ přitakal. Tuhle část si uvědomil už dávno.
    „Když ti seženu zdroje, které potřebuješ, pomůžeš mi s osvobozením našich lidí?“ učinil jednoznačnou nabídku. Vysloužil si další nevěřícné pohledy obou přítomných. Trvalo notnou chvilku, než si přebrali nabídku. Dost šílenou v jejich očích.
    „Nevíš, o čem mluvíš, Twerine,“ promluvil nakonec. „Genité nejsou jen tak někdo, koho bys mohl snadno najít. Nikdo neví, kde mají základnu.“
    „Ani případní zákazníci?“
    „Zákazníci?“ vyhrknul nevěřícně. Vzápětí si však uvědomil, že to není až tak šílený nápad. „Budeš potřebovat Obchodní registraci. Genité jsou v těchto ohledech velice opatrní.“
    „V tomto ohledu už jsem udělal patřičné kroky. Mám registraci včetně dokladů, jejichž majitel skončil v rukách nespokojených podřízených,“ nasadil úsměv, přičemž předložil karty na stůl. „Nákladní loď třídy Astra. Kapacita dva milióny tun. Veze rudu na trh. S našimi nanity však daleko nedoletí. Můžeš mít suroviny, které potřebuješ, ale jde o časově omezenou nabídku, než nanité úplně zničí loď.“
    „Promiň, ale tohle je na mě trochu moc věcí najednou,“ řekl zaraženě.
    „Čas je jediná věc, kterou nemáš,“ přitlačil trochu víc.
    „Nejde o čas,“ mávnul rukou. „Nikdy bych nečekal, že uslyším něco podobného z úst Branoopana.“
    „Co mi odpovíš?“ řekl s tváří hráče pokeru.
    „Sakra, asi jsem blázen, ale já do toho půjdu!“ bouchnul po chvilce pěstí do stolu.


Kapitola 26

    Shromáždit posádku zabralo málo přes jednu hodinu. Nyní měl můstek plnou posádku a na lodi bylo více lidí než kdykoliv předtím. Derryl vypadal, že chytil jiskru. Jakmile začal, tak vypadal zcela jinak. Mnohem živěji, odhodlaný, připravený a rozhodnutý jít na věc. Navigační záznamy již přenesli do hlavního počítače. Legenda opouštěla hlavní dok vstříc novému skutečnému dobrodružství. Všechna menší plavidla včetně stíhaček zaplnila dvojici volných hangárů. Do střílen byly ihned instalované zbraně a raketová sila dostala základní dávku nanostřel. Ničeho nebylo dost. Jakýkoliv delší boj by skončil neslavně. Alespoň stíhačky měly dostatek energie pro delší boj. Průlet pásem asteroidů zabral dalších třicet minut. Velká loď musela být mnohem opatrnější než menší plavidla. Nebylo vůbec jednoduché vypočítat bezpečný kurz ven. Když konečně vyletěli do normálního prostoru, nadešel okamžik, který kapitán lodi dlouho očekával. Od okamžiku ukrytí Hvězdné moudrosti neopustila loď svoji skrýš. Dnes poprvé po dlouhé době vyplula z dlouhého exilu a on vychutnával plně ten okamžik. Neprodlužoval ho zbytečně dlouho. Vydal pokyn ke spuštění hyperpohonu. Sám doufal, ať ho Iana opravila správně. Odpověď na své pochybnosti dostal v zápětí. Motory zažhnuly přiváděnou energií a oni skočili do hyperprostoru.
    Najít nákladní loď sabotovanou nanity nepředstavovalo vůbec žádný problém. Jakmile přešli na její letovou dráhu, trvalo necelých osm hodin, než senzory zaznamenaly objekt před sebou. Skutečně tam čekala. Přesně podle Twerinových slov. S jistým zadostiučiněním pohlédl na Derryla. Loď byla mimo provoz. Na palubě nikdo živý. Nákladní loď neměla záchranné moduly, což pro posádku znamenalo smůlu. Ostatně nebyla nijak početná. Zhruba deset členů. Nouzový signál vyslali před pěti hodinami. Reakci bylo možné čekat nejdříve za deset až patnáct hodin, takže měli zároveň dost času k převzetí nákladu.
    „Isane!“ oslovil muže po své pravici. „Vypusť stíhačky, aby monitorovaly okolní prostor. Nechci žádné překvapení.“
    „Ano, kapitáne!“ přikývnul nadšeně.
    „Začněte přesouvat materiál,“ obrátil pohled Ianě. „Není tam vzduch a kdo ví co ještě, takže si vezměte skafandry.“
    „Jasně. Jdeme na to.“
    „Mají nanejvýš kolem deseti hodin. Nanité postupují metodicky. Jeden systém po druhým. Nakonec naruší integritu trupu a loď se rozpadne. I když spíš asi úplně zničí jádro hyperpohonu.“
    „Dobrá, slyšelas. Do práce!“ pobídnul mladou ženu ihned.
    Inženýrka na nic dalšího nečekala. Lehký oblek už měla na sobě a podobně instruovala ostatní své lidi. Během pár minut vystartovala dvojice lehkých nákladních lodí, které měly naložit náklad a převézt ho na loď. Transportní zařízení fungovalo jenom uvnitř lodi a navíc by ho stejně nešlo použít pro transport z lodi. Pečlivě naskládané zboží by asi nebylo problém zaměřit, pokud by někdo korigoval postup. Jenomže dost ledabyle naskládanou rudu těžko. Použitý způsob možná nebyl ten nejefektivnější, ale zato fungoval. Během pěti hodin přesunuli přes devadesát procent nákladu. Zbytek tam nechali, pro věrohodnost. Až dojde k explozi, aby zůstalo dost trosek pro případ, že by se někdo náhodu zkoušel pídit po ukradené rudě. Bitevníky se vrátily zpět na mateřskou loď. Hvězdná moudrost plná zásob zmizela pryč nezanechávajíc žádné stopy své činnosti. Triumfální návrat zpět na základnu do Wedránského systému. Vše vyšlo, jak mělo, a přitom to bylo tak jednoduché. Síla samotné jednoduchosti zvítězila nad složitým plánováním, skrýváním a nesmělým opatrným postupem. Konečně nadešel důležitý průlom v dlouholetém odloučení spojené s nedobrovolném exilem. Čas, kdy Branoopané ukázali svou sílu a uštědřili nepříteli úder, byť pouze symbolického rázu. Nyní měli tolik potřebné suroviny alespoň k počátečnímu rozvoji.


Kapitola 27

    Hvězdná loď proklouzla tentokrát již mnohem hladčeji ochranným pásem asteroidů. Vychylovací pole držící asteroidy stranou se podařilo během letu tam a zpět zprovoznit i na Hvězdné moudrosti, takže mohli bez obav proletět až k základně. Přistání, zakotvení, všechno proběhlo naprosto v klidu. Konečně mohli vykládat získaný materiál. Twerin musel potlačit úsměv nad myšlenkou, jak bude hlavní inženýrka rozčarovaná, až zjistí, že samotná ruda není tak kvalitní, jak předpokládala. Prohlašovala, že si dokáže poradit téměř s čímkoliv, v čem bude alespoň špetka skutečné rudy.
    „Tohle je podvod!“ vyštěkla na něj, hned jak dorazila na můstek.
    „Pravda, ten důl má trochu nekvalitní rudu, ale na to jsem přeci upozorňoval,“ namítnul zcela klidně zachovávaje vážnou tvář. Ovšem na jejím výrazu bylo cosi, co mu nesedělo.
    „Pravda,“ podpořil ho Derryl. „Ostatně mám tady analýzu, která jasně dokazuje, že materiál je v použitelné normě.“
    „Ale jenom stěží v použitelné normě!“ zavrčela.
    „Sama jsi ji napsala,“ doplnil Derryl s klidem.
    „Napsala,“ zahučela rozladěně dodávajíc: „Tak potom doufej, že je napsaná dobře, jinak nebudeš mít nic!“
    Otočila se na podpatku a odkráčela z můstku. Podobné výlevy občas mívala, ale Derryl nepochyboval, že pokud si s tím někdo poradí, tak potom jedině ona. No a pokud ne, potom alespoň bude rád za snahu, pocit, že něco udělal. Jeho lidé cítili totéž. Ostatně nechal svého přítele Liteona, aby zkontroloval důkladně náklad. Podle hlášení byla ruda na okraji kvalitnější než ve středu. Zjevně pokus vzbudit u případného kupce nepravý dojem. Mazanost typická pro Obchodníky.
    „Vypadá trošičku rozčarovaně,“ poznamenal Twerin konverzačně. Wordan za ním s bratrem se nemohli ubránit smíchu.
    „Tohle bylo ještě mírné. Pokud by šlo skutečně o boudu, vletěla by sem jako uragán,“ odtušil taktéž s úsměvem.
    „Pak budu rád, že mám štěstí. Ostatně…,“ najednou se zamyslel. „Mohli bychom si promluvit sami?“
    „Proč ne,“ řekl taktéž šeptem.
    Twerin v něm vzbuzoval dojem člověka, který si dokáže všimnout mnoha věcí. Nejenom obvyklých detailů. Ne jeho vylepšený zrak, jako by dokázal vidět ještě o kousek dál. Zůstával stále ve střehu. Pozoroval všechno a všechny, s nimiž se setkal. Představoval zcela odlišnou generaci Branoopanů. Svým stylem byl prostě jiný. Možná lepší, možná ne. Každopádně čekal, kdy ho osloví a promluví si o jejich dohodě. Sám ještě nepřemýšlel, jak mu pomůže, ale věděl, že je v tomhle světě nováček. Rychle se učící nováček. To nejmenší, co mu do začátku může dát, jsou rady a informace. Došli do malého konferenčního sálu. Nikdo tam nebyl, přesto se rozhlédl. Položil na stůl zařízení, v němž poznal komunikační rušičku. Nejprve chtěl vstát a ohradit se, ale místo toho zůstal v klidu sedět.
    Twerin prohlížel okolní stěny s pohledem dravce hledajícího kořist. V jednom konkrétním místě zamířil skenerem. Derryl poznal ten zvuk. Štěnice. Zpozorněl, protože na lodi žádná štěnice být neměla. Natož v jeho pracovně. Twerin hledal další, ale už žádnou nenašel. S jistým zadostiučiněním mu padal skener, aby se podíval sám. Skutečně tam byla. Nemohl uvěřit, že je zrazen na vlastní lodi. V jednom kratičkém prchavém okamžiku podezíral Twerina, ale ne, on žádnou štěnici umístit nemohl. Ne sem do jeho pracovny, kam on ani jeho komplicové ani nevkročili. Místnost byla navíc chráněná silovým polem, takže ani pomocí vypuštěných nanitů nemohli proniknout dovnitř. Špionážní zařízení přeci jenom bylo větší než mikroskopičtí nanité. Upřel na něj pohled v očekávání vysvětlení. Předem věděl, že on má podezření, a také předem věděl, že to vysvětlení se mu nebude líbit.


Kapitola 28

    „Předpokládám, že tohle sem asi nepatří,“ prohlásil bez sebemenší známky ironie v hlase.
    „To zatraceně ne!“ bouchl sotva potlačovanou zlostí kapitán do stolu. Nemířil zlost proti muži, jenž stál proti němu. Pouze nenucená poznámka ukázala, jak zatraceně byl lehkomyslný.
    „Myslel jsem si to,“ zamumlal polohlasem.
    „Máš na někoho konkrétního podezření nebo prostě prozkoumáváš každou místnost?“ zkusil otázku s určitou nadějí, že neuslyší nic z toho, čeho se obával.
    „Obojí,“ řekl po chvilce.
    „Aha, takže někdo z mých lidí mě špehuje? Směšné!“ zkusil se zasmát nad absurditou samotné myšlenky, ačkoliv kdesi hluboko uvnitř zdaleka ta absurdně nezněla.
    „Neříkal jsi, že třetinu posádky netvoří Branoopané?“
    „Říkal,“ připustil neochotně. Takhle o nich neuvažoval. Pro něj jeho lidé byli jeden jako druhý bez rozdílů. „Máš na mysli někoho konkrétního?“
    „Nejsem si úplně jistý, ale Iana na mě působila trochu jiným dojmem po příletu než před odletem,“ odtušil zamyšleně předkládaje své podezření.
    „Na Ianu zapomeň, Twerine,“ řekl pevným hlasem. „O její loajalitě nemám pochybnosti.“
    „Nechci nijak zpochybňovat tvá slova, ale neříkal jsi náhodou, že byla zajatcem Dragounů? Nepatřila náhodou k Jaguárům?“ přemítal nahlas.
    „Vím, kam míříš, příteli, ale věř mi, její loajalitu jsem si pro všechny případy pojistil.“ Vstal ze židle. „Pojď ukážu ti malý dárek na rozloučenou od mého drahého bratránka.“
    Vyšli z pracovny kapitána lodi. Vedl Twerina k výstupu. Přechodovým tunelem hladce vklouzli na základnu. V samotném doku teď bylo dost rušno. Vykládka materiálu probíhala. Kývnul hlavou směrem k vedlejší chodbě vedoucí do méně používaných částí lodi. Předtím si oba oblékli lehké skafandry. Procházeli opuštěnými chodbami, kde sice stále zůstával tlak, ale ne dost vzduchu. Až k jedněm konkrétním dveřím. Podle výrazného označení v jazyce, který Twerin neznal, nejspíš kancelář velitele loděnic. Vstoupil dovnitř následuje Derryla. Dveře za nimi se hermeticky uzavřely. Tentokrát to byl Derryl, kdo vytáhl kapesní skener a prohlížel celou místnost. Nenašel žádné stopy ani známky neoprávněného vstupu. Aktivoval ovládací panel. Zasyčení z okolních šachet přivádělo do místnosti vzduch. Po dvou minutách už kývnul a sám si sundal přilbu. Vzduch sice nebyl úplně nejlepší, ale dal se bez problémů dýchat.
    „Moje malé tajemství, Twerine, spočívá v přístroji zvaném Mentat-X, který se podařilo ukořistit během války Obchodníkům. Bohužel nevíme, které gildě, abychom si mohli pořídit další. Klidně mohl pocházet od Genitů,“ pokrčil rameny, ačkoliv o další ve skutečnosti nestál.
    „Jenom jeden?“ nadhodil, protože o podobném zařízení neslyšel. Starší se o něm nezmínil.
    „Ano, jeden a ten mi DTKá dal, s tím, že já ho využiji mnohem snáze než on,“ vysvětloval. „Použil jsem tu zatracenou věc jenom jednou,“ přiznal neochotně.
    „Na Ianu,“ konstatoval s pochopením.
    „Ano, pro Jaguáry by byla ideálním špehem a prozradila by nás při první příležitosti, byť ne o vlastní vůli. Ona patřila k jejich nejcennějším otrokům. Velice váženým pro své inženýrské dovednosti, jenomže já je předešel.“
    „Jaký má ten přístroj dosah?“ položil náhlou otázku.
    „Teď ti nerozumím,“ zamrkal nechápavě. „Příkaz by měl být trvalý.“
    „Možná ne. Naše mise mimo loděnici mohla tvůj příkaz přerušit, nebo se z něj vymanit. Kolik toho vlastně víš o funkci toho přístroje?“
    „Vím, jak funguje a…,“ najednou mu došlo, že vlastně nikdy nepotřeboval podrobněji ho zkoumat. Již po mnohokráte si opakoval slova: „Věřím všem svým lidem.“
    „Možná bys ho měl znovu použít a zjistit, jak se věci mají,“ přesvědčoval ho Twerin. „Mohu se samozřejmě v Ianě mýlit, ale někdo chce vědět, co budeme dělat, a já si nemohu dovolit jakékoliv riziko.“


Kapitola 29

    Euforie z úspěchu v nadcházejících hodinách postupně vyprchala. Osazenstvo loděnic konečně mělo něco pořádného na práci. Konstrukční inženýři byli doslova na vrcholu blaha, když jejich výtvory konečně spatřily světlo světa. Celkový ruch probíhal kolem stavby první lodi s více než příznačným názvem. Zatím si ho ale hlavní konstruktér nechával pro sebe. Podobně jako u všech ostatních lodí. Stavba šla neuvěřitelně rychle, také díky již značné části připraveného příslušenství. Chybělo pár dalších věcí, které ale nebyl problém sehnat. Do kanceláře a příbytku zároveň povolal kapitán Derryl svou šéfinženýrku. Jestli někdo dokázal rychle sehnat zbytek, tak ona. Zároveň měl zcela jiný důvod, proč ji vlastně pozval. Neměl ani trochu radost, že znovu použije Mentat-X, ale sám musel uznat, že může být oprávněný. Sám doufal, že tu zpropadenou věc už nebude muset nikdy použít, ale osud ho donutil změnit názor. Nasadil klidný uvolněný výraz, když vešla dovnitř.
    „Budeme potřebovat ještě pár dalších věcí z…,“ začala mluvit, sotva vešla do dveří. Jakmile se pustila do práce, byla téměř nezastavitelná, neuvěřitelně výkonná a dokázala zázraky. Stejně jako bylo těžké ji v rozjetém tempu byť přibrzdit.
    „Ano, já vím,“ nasadil hodně nucený úsměv. Aktivoval rozhraní ovladače umístěného pod deskou stolu.
    „Budu potřebovat Eureka-Maru, abych doletěla k mému kontaktu a…“ Ztratila řeč, když spatřila na stole skener. Aktivní skener a v něm štěnici.
    „Proč jsi mi sem dala štěnici?“ řekl mírně. Věděl, že přístroj bude fungovat mnohem lépe, když nebude vyzařovat negativní emoce. A také nechtěl, aby tušila, že ji vlastně vyslýchá.
    „Chtěla jsem vědět, co ti Twerin nakuká,“ odpověděla okamžitě. Neviděla, jak v něm hrklo, když potvrdila podezření.
    „Proč?“ zeptal se co nejvíce naivně.
    „Protože jemu jde o něco jiného než nám!“ odsekla. „Nevěřím té jeho pohádce o záchranné misi. On chce, abychom postavili lodě, které ti pak vyfoukne přímo pod nosem. Ty nebudeš mít rázem nic!“
    „Jaké zklamání,“ pronesl otřeseně. Sledoval malý display přístroje. Zatím ještě dokázala lhát, ale bylo jenom otázkou času, kdy řekne pravdu.
    „Ano, musíme se ho zbavit. Máme, co potřebujeme. On už pro nás není důležitý!“ naléhala dál nechápajíc význam slov.
    „Pro ostatní je hrdina. Zabít ho by neudělalo dobrý dojem o naší věci,“ namítnul lehce. „Otázka zní, proč ho chceš tak moc mít z cesty?“
    „Já…, snad my… nemyslíš?“ zamrkala zmateně. Derryl poznal, že zoufale zkouší upnout svá slova k účinné lži, ale sama sebe jenom více usvědčovala.
    „Proč chceš tak nutně mít Twerina z cesty? Proč nás, mě zrazuješ? Pověz mi, proč?“ šeptal naléhavě. Její ruce držel jako již mnohokráte ve svých a hleděl jí upřeně do očí. Neměl vůbec žádnou radost z toho, co v nich spatřil. Zoufalý vnitřní boj, snahu udržet tajemství pod pokličkou.
    „Já… já nemohu!“ vytrhla se mu prudce poté, co už nedokázala opětovat jeho pohled. Ze zadní kapsy vytáhla ostrý předmět nápadně vypadající jako nůž. V jednu chvíli měl pocit, že ho použije proti němu, ale pochopil, že ho chce použít proti sobě. V očích měla vlhkost. První slzy stékaly po tváři. V polovině pohybu, kdy si chtěla vrazit nůž do hrudi, ji odnikud k jeho úlevě pevně uchopila Twerinova ruka.
    „Odpověz mi, proč?“ vstal a pronesl ještě naléhavějším tónem. Vzpírala se. Chtěla se vykroutit z pevného sevření, ale nemohla.
    „Nemohu se vrátit domů, Derryle,“ vydala ze sebe sotva srozumitelně mezi hlasitými vzlyky. „Ne bez mimořádné zásluhy, za kterou by mě Jaguáři znovu přijali do svých služeb. Pokud bych jim pomohla dostat flotilu tvých lodí do pasti nebo je přivést na stopu Genitů, určitě by mě přijali zpátky…,“ vydala vzlykajíc, neschopná dále skrývat své záměry.


Kapitola 30

    Twerin jí sebral zbraň z ruky a položil na stůl. Derryl si ji pořádně prohlédl. Ano, skutečně, rukojeť nesla symbol Jaguárů. Vlastně si teprve teď uvědomil, že o jejím původu nevěděl vůbec nic. Z jednoho prostého důvodu. Neptal se na něj. Stisknul tlačítko ovládacího terminálu ležícího na stole. Dveře vpustily dovnitř Liteona s Isanem. Zůstávali na stráži připravení zasáhnout, jakmile bude potřebovat jejich pomoc. Slyšeli každé slovo, natolik jim důvěřoval. Nevěděli o způsobu, jakým ji přiměl mluvit, a ani po tom nepátrali.
    „Odveďte ji do ubikace C23,“ řekl mírně, čímž dal najevo, ať s ní zacházejí opatrně. Nechtěl vyvolat žádnou zbytečnou scénu před posádkou. Místnost C23 byla v oddělené sekci mimo hlavní obytný sektor. „Ať ji Leia prohlédne, jestli u sebe nemá ještě nějakou zbraň či jed. Pak ať přijde za mnou,“ dodal potichu.
    „Jak si přeješ,“ odtušil Isan a přes všechno v jeho hlase zazněla známka zklamání.
    Odváděli ji pryč. Každý ji pevně chytil pod ramenem a přes veškerý její odpor zmizeli za dveřmi. Nadešla dlouhá chvíle ticha. Pro Twerina důvěrně známý okamžik, jejž vítal. Získal čas pro setřídění myšlenek. Jeho příchod způsobil narušení zdejší rovnováhy. Očekával jisté potíže, ale ne takového rázu. Alespoň získal plnou důvěru Devronova bratrance a samozřejmě jeho spolupráci.
    „Asi začínám stárnout,“ utrousil kapitán smutně vrtící hlavou.
    „Všichni míváme slabší chvilky,“ uklidňoval ho Twerin. „Ona by tě určitě nezradila, pokud bych nepřišel já. Natolik dokázala ten příkaz uvnitř ignorovat.“
    „Byla mimo základnu několikrát s Eureka-Maru, takže ta tvoje teorie padá. A já si to vůbec neuvědomil, když jsi vytáhl tuhle šílenou teorii,“ zavrtěl hlavou nad druhým podvodem.
    „Promiň,“ zamumlal s lehkým úsměvem. „Asi jsem od Devrona pochytil víc, než kdo tušil.“
    „Řekl bych spíš, že jsi ho předčil, Twerine. V řadě ohledů,“ řekl uznale.
    Trvalo přes hodinu, než dveře bez vyzvání vpustily dalšího návštěvníka. Tentokrát Twerin neudržel svůj kamenný výraz. Ne kvůli tomu, že do dveří vešla žena, která musela být jedině zmiňovaná Leia. Spíše kvůli podivně plavnému způsobu, kterým vešla. Na sobě měla přiléhavé šaty, s hlubokým, ale opravdu hlubokým výstřihem. Při každém pohybu vydávaly zvláštní šustivý zvuk. Raději nezkoumal, zda pod kratší sukní skutečně něco má. Každopádně nesla v ruce celou řadu věcí.
    „Měls pravdu, kapitáne,“ zašveholila melodickým hlasem. „Měla u sebe ještě pár tajných věciček.“
    „Aha, vidím. Nechápu jenom, kde to všechno měla schované,“ zavrtěl hlavou, protože šlo o celou hrst věcí. Věděl, že kapsy kombinézy prohledali, takže otázka zněla pouze akademicky.
    „Divil by ses, drahoušku, kam všude si může žena schovat různé tajnosti,“ doplnila svá slova zářivým úsměvem. Zjevně by i přesně popsala, kde co našla, kdyby ji včas nezarazil.
    „Tady Leia ti bude skvělou průvodkyní při tvém poslání,“ začal znovu mluvit. „Každý vážený obchodník s sebou obvykle mívá jednu, ehm, řekněme…,“ znejistěl.
    „Jen to klidně řekni, cukrouši,“ vyzvala ho sladce. Nečekala na něj a dodala sama: „Konkubínu, štětku, prostě lehkou holku, která se vyspí s každým, koho zaměstnavatel určí.“
    „Ano, Leia je profesionální konkubína a zná svět. Dost často ji předchozí zaměstnavatel nechával spát s jinými obchodníky a ona mu získávala důležité informace,“ odkašlal si trochu nervózně. „Provede tě světem byznysu. Zná tajné kontakty, přes které nám můžeš dát vědět. Dám ti nákladní loď Rubínový úsvit. Její majitel už ji nebude potřebovat.“
    „Nebyla s ním vůbec zábava,“ přihodila Leia zklamaně.
    „Já po tobě rozhodně nebudu chtít žádné takové věci,“ řekl Twerin pevně. S tímhle opravdu nepočítal a stále se vzpamatovával z šoku, jejž způsobila její samotná přítomnost.
    „Kazisvěte,“ zašklebila se na něj.
    „Zapomeň na to, Twerine, že bys jí cokoliv rozmluvil. Já zkouším celé roky říct, že je svobodná a nemusí být s nikým, koho nechce,“ pokrčil rameny v gestu beznaděje.


Kapitola 31

    O dva dny později nákladní loď s názvem Rubínový úsvit opustila dok. Název skutečně odpovídal kvůli rudému lakování v přední části, kde byla pilotní kabina. Zbytek byl leskle modrý. Původní bitevník BX-17 nesplňoval vhodné parametry pro obchodní loď. Derryl slíbil, že ho technici trochu přestaví, aby vyhovoval potřebám. Včetně dovybavení záchrannými moduly plus raketami do momentálně prázdných výmetnic. Jenže úpravy zaberou minimálně dva týdny. Nákladní loď Eureka-Maru sice vyhovovala, nesla i potřebnou obrannou výzbroj, ale byla příliš známá. Twerin seděl v kokpitu prvního pilota. Na místě druhého pilota seděla Leia. Tentokrát měla oblečený přiléhavý pilotní oblek. Vypadal podobně jako u ostatních pilotních uniforem, ale jeho bystré oko zaznamenalo pár rozdílů. Rozdílů, na něž nehodlal poukazovat ani ptát po jejich účelu či významu. Koordináty po opuštění základny zadávala osobně. Podle všeho musela mít i jiné znalosti než ty, jimiž oblažovala každého, koho potkala. Zadávala souřadnice nedbale až znuděně, zato zcela přesně. Když si později prověřil, kam vlastně letí, podle hvězdné mapy zjistil, že přesně tam, kam mají namířeno. Nestrávila v pilotní kabině příliš času. Pouze dokud nepřepnula loď do režimu autopilota. Nediskutovala o tom, prostě ho zapnula. Teprve potom odešla. Ve dveřích ještě zastavila. Zkoumavě si ho prohlížela.
    „Řekni mi, také pocházíš ze stejného kontinentu jako všichni ostatní?“ položila zvědavě otázku.
    „Jestli myslíš provincii Krum, pak ano,“ odtušil nechápaje, kam míří.
    „Vždycky jsi takhle pozorný a ostražitý?“ našpulila zvědavě rty.
    „V posledních letech ano,“ připustil a málem dodal, že k tomu má zatraceně dobrý důvod.
    „Takže jsi byl i jiný a…,“ pokračovala pečlivě volíc slova.
    „Co přesně chceš vědět?“ přerušil ji netrpělivě.
    „Hned k věci? Výborně!“ Zazářily jí nadšeně oči. „Slyšela jsem mnoho o všech těch vašich zdokonaleních. Tak mě zajímalo, jakou máš, měl jsi sexuální výkonnost. Pamatuješ si třeba, kolikrát jsi to dělal?“ Nadhodila lehce škádlivým tónem, ačkoliv sama neočekávala jakoukoliv kladnou reakci.
    „Nikdy mě podobné problémy nezajímaly, tudíž nevím. Toliko k první otázce. K druhé mohu říci naprosto přesně kolikrát. Celkem dvakrát.“
    „Dvakrát?“ žasla nevěřícně.
    „Na dvě děti to bohatě stačilo!“ odtušil lehce zvýšeným hlasem.
    „Tak je asi pravda, že opravdoví muži vymřeli,“ prohlásila zklamaně.
    Nic dalšího neřekla. Ještě dvě tři vteřiny si ho prohlížela s určitou posvátnou bázní, než definitivně odešla do své ubikace na lodi. Rozhodně získala materiály k přemýšlení. Derryl nejspíš celou dobu nelhal. Pokud tohle vše byla pravda a přežili jiní patřící do jiného regionu, kde nebyly použity biologické zbraně, pak by možná mohla najít, co hledá. Další důvod, proč podpořit tuhle šílenou misi. Ne snad, že by nevěřila v úspěch. Vůbec ne. Jenomže bez ní zcela jistě neuspějí a ona nehodlala zůstat stranou. Kdepak, nenechá se odstrčit kvůli předsudkům. Ne teď, když cíl má na dosah ruky. Konečně najde, co hledá celý život. Samozřejmě bude muset učinit pár důležitých rozhodnutí. Twerin sice působil mimořádně chytrým a odhodlaným dojmem, ale občas bude potřebovat trochu postrčit, nebo naopak trochu přibrzdit. Kvůli tomu tady bude. Jenom doufala, že Rubínový úsvit použijí po co nejdelší dobu. Strávila zde dlouhé roky a měla k lodi určitý vztah. K majiteli už méně, alespoň poslednímu. Byl hrubián a surovec. Vůbec nechápal jisté věci. Taky hodně rychle skápnul a ona sama tomu napomohla. Narazila na partu podivínů, ženoucí se za podivnými ideály s podivnými morálními hodnotami. Zavrtěla hlavou. Došla do své kajuty. Zavřela dveře. Rozkošnicky se protáhla, než padla do měkké postele. K obchodnímu centru dorazí za dvacet hodin a hodlala je prospat. Až dorazí na místo, musí být svěží.


Kapitola 32

    Hvězdný přístav místní obchodní Korporace nepůsobil nijak zvlášť výrazným dojmem. Zdejší stanice určitě nebyla středobodem tržní ekonomiky. Působila spíš dojmem napůl zapadlého centra v hlubinách vesmíru. První dojem však mohl klamat. Právě zde probíhaly jedny z největších kšeftů a dalo se zde údajně sehnat to, co nikde jinde obvykle nebylo k dostání. Samozřejmě vše zcela legálně. Černý obchod zde kupodivu neměl takové zastoupení. Twerin nasadil důležitý výraz, stejně jako jeho osobní strážci nasadili co nejhrozivější výrazy. Leia zase naopak vypadala hodně rozverně. Zvolila šaty ne tolik odvážné, jaké čekal, ale do střídmosti měly daleko. Šlo spíše o jinou verzi pilotního obleku. Bez rukávů, s hlubokým výstřihem. K překvapení v opasku skrývala dvojici zdánlivě nevinně vypadajících nožů. Formality u přistání řídila Leia osobně, takže místní dispečeři nekladli zbytečné otázky. Konečně stanuli v místě cíle. Přestože Twerin řádně prostudoval veškeré materiály, nic ho nemohlo připravit na to, co přišlo. Musel zatraceně improvizovat a z několika situací ho vysvobodila až Leia. Ona znala zdejší prostředí, zdejší svět obchodu a korupce, takže ho v prvních dnech vedla. Za žádných okolností mu nedovolila přespat v některém z místních hotelů. Každou noc podle zdejšího času strávili na lodi. Po dvou týdnech se přeci jen dokázal vpravit do své role a působit přesvědčivým dojmem. Zatím nenašli žádnou stopu. Ovšem museli být blízko. Z nějakého důvodu to cítil.
    Mohl o tom přemýšlet, když pozdě večer seděl sám ve své kajutě na lodi. Dokonce ani Leia mu nezkoušela vnutit svou přítomnost. Z nějakého důvodu vypadala po dnešku mírně uštvaně. Počáteční nadšení zmizelo a teď už se začínala pomalu nudit. Pomalu upadal do polohypnotické meditace, když ucítil ještě něco jiného. Spíš někoho, něčí přítomnost. Dost silně, jako by stál tady v místnosti.
    „Ať už jsi kdokoliv, ukaž se!“ řekl rozhlížeje se kolem sebe. V jednom okamžiku měl pocit, že blázní, smysly ho klamou. Dokud konečně nezaslechl pobavené zasmání.
    „Tohle nikdo neumí,“ uslyšel hlas, ačkoliv nedokázal určit, odkud přichází. Vypadalo to, jako by šel ze všech stran současně. „Žádný smrtelník mě nedokázal odhalit.“
    „Kde jsi?“ chtěl vědět.
    „Kde?“ opakoval otázku. „Rozhodně ne tady.“
    „Tak co tady chceš?“ rozhlížel se kolem sebe hledaje neznámého.
    „Sleduji tě,“ odtušil suše.
    Konečně mohl spatřit neznámého. Před dveřmi se zatřpytil vzduch a zviditelnil ho. Učinil dva kroky vpřed. Už první pohled vysvětloval jeho slova. Lehké zavlnění dávalo jasně najevo, že zde skutečně není. Alespoň ne úplně. Pevné předměty musel obcházet. Zastavil přímo před ním. Stál tam celý v černém, neozbrojen a modré oči ho zkoumavě prohlížely. Teprve teď konečně si dal události do správných souvislostí.
    „Ty jsi ten neznámý, kdo zachránil Twina,“ poznamenal. Poznal ho podle synova popisu.
    „Velmi správně,“ přikývl. „Alespoň vidíš, že jsem dostatečně skutečný.“
    „Proč?“
    „Ten kluk má něco do sebe,“ podotknul. Vzápětí mu ve tváři vykvetl zvláštní úsměv. „Totéž jsem říkal o tobě, když jsi byl v jeho věku.“
    „Znáš mou minulost?“ Tahle část vzbudila jeho zájem. Nepamatoval si nic z doby předtím, než ho Branoopané nalezli.
    „V podstatě ano,“ připustil neochotně.
    „Pověz mi o ní!“ požádal ho s narůstajícím zájmem.
    „Pro tvé pochopení sleduji čas z jiného pohledu. Časové linie, důsledky, možnosti a taky konce. A právě tvoje linie vedla k dvěma závěrům. Ten první znamenal tvůj konec. Zcela bezvýznamný, zapomenutý, aniž bys něčeho dosáhl. Druhá linie ukazovala, že dosáhneš mnoha věcí, ovšem za předpokladu, že začneš zdánlivě úplně znovu,“ zašeptal tiše odpověď.


Kapitola 33

    Poslední věta neznámého zazněla do ticha Twerinovy kajuty. Z nějakého důvodu ho samotná slova znepokojila. Právě před ním stál muž, jenž ovlivnil jeho budoucnost. Natolik, že veškerá minulost zmizela nenávratně pryč.
    „Tys mi vymazal paměť?“ ujišťoval se, zda správně pochopil.
    „Ne ve smyslu, kterému bys rozuměl,“ dostal opět ne zcela jasnou odpověď. „Tihle Branoopané vycházeli jako nejlepší volba. Jejich pád byl předpovězen. Ať již s tebou či bez tebe. Ne, ty jsi ten skutečně pravý, který je vyvede z temnoty a navrátí zpět jejich bývalou slávu.“
    „O tohle ti jde?“ vyzvídal. Vědět, že se nesnaží o marnou věc, určitě mohlo cosi znamenat.
    „Ne tak docela. Mé záměry jsou trochu jiné. V nich figuruje víc tvůj kluk. Ostatně ani tvůj podíl nebude zanedbatelný,“ dodal na závěr.
    „Co přesně očekáváš ode mě?“
    „Tvé snažení je téměř u cíle. Mohu ti prozradit, že brzy, velice brzy získáš informaci, kterou hledáš. Najdeš prostředníka, který tě zavede ke skutečnému cíli,“ doplnil opět stejně tajemně, ale mnohem přesněji než cokoliv předtím. „A ještě něco. Tu inženýrku budeš taky potřebovat,“ dodal spiklenecky.
    Další otázky Twerin nestihl položit. Neznámý začal s úsměvem mizet. Postupně, ne najednou, takže mohl vidět zlomyslný úšklebek v jeho tváři. Z nějakého důvodu věděl, že všechno, co říkal, byla pravda. Přestože věděl, že není úplný Branoopan, vždycky se za něj považoval. Možná kvůli tomu, jak jeho tělo přijalo nanoroboty a dosáhl překvapivě rychle jejich stávající úrovně. Nejspíš další dílo neznámého přítele. Chtěl si být jistý, že dokáže, co od něj očekával. S tím také šel spát. Usnul okamžitě. Probudil se ve stejnou dobu jako kterýkoliv z čtrnácti předchozích dní. Vyšel toho rána k výstupové komoře, kde se jejich malá skupinka dala dohromady.
    „Dnes dávej obzvlášť velký pozor. Měli bychom narazit na někoho, kdo bude mít informace, které hledáme,“ řekl směrem k Leie.
    „Dal jsi se na jasnovidectví?“ vyprskla podrážděně.
    „Dále potřebuji, abys poslala zprávu Derrylovi. Ať s Cyrixem pošle také Ianu,“ mluvil dál, jako by ji neslyšel.
    „Já ti tedy nestačím, co!“ zkusila naoko uraženě.
    „Mám takový dojem, že by mohla posloužit jako návnada,“ řekl mnohem jistěji, než si myslel.
    „Hmm, dobrá. Pošlu zprávu ihned,“ odsekla uraženě, že se s ní moc nebaví.
    „Tak a my vyrazíme. Držte se trochu dál, ať nevyplašíte potenciální informátory,“ poznamenal k oběma válečníkům. Souhlasné zamručení znělo jasně. Mohli vyrazit.
    Twerin obcházel místní obchůdky, kterých si ovšem málo všímal, neboť jejich zboží ho nezajímalo. V žádném případě nekupoval žádné jídlo. Snad občas nějaký suvenýr, který se Leie líbil. Mnohem více si všímal osob sedících spíše stranou dění. Za dvě hodiny, během nichž nenarazil na nic zajímavého, na sobě ucítil pohled. Neotáčel se. Nechal neznámého, ať ho sleduje. Nenápadně usednul na jednom odpočívadle v hydroponickém oddělení. Nenápadný mužík v ošuntělém obleku prošel kolem něj. Chvilku postál, než promluvil.
    „Vy jste ten obchodník, který shání něco speciálního?“ nadhodil skřípavě suchým hlasem.
    „Ano, speciálního,“ zamumlal bez zájmu.
    „Já mám kontakt na lidi, kteří mají, co potřebujete,“ zašeptal.
    „Pochybuji!“ odtušil, vstal a rychle odcházel pryč. Dával na první dojem a tenhle chlapík ho nesplňoval. Ne, měl v sobě cosi, kvůli čemu zněl jeho hlas podivně falešně. Zcela jistě šlo o podvodníka. Při odmítnutí znejistěl a stejně rychle zmizel kdesi v zákoutí rozhlížeje se, zda si ho někdo nevšimnul. Twerin pokračoval dál. Určitě nebyl jediný, kdo ho sledoval. Tenhle maník nejspíš fungoval coby návnada, zatímco skutečný kontakt sledoval veškeré dění z pozadí události.


Kapitola 34

    Přešel do jiné hydroponické zahrady. Učinil úplně totéž, co v té předchozí. Tentokrát ho nesledoval nikdo. Alespoň necítil ničí pohled. Pohledem přejížděl kolemjdoucí. Nikdo si ho nevšímal. Trpělivě čekal přes půl hodiny, než k němu usedl nenápadný mužík v šedivém obleku. Poněkud rozcuchaný a zevnějšek trochu zanedbaný, ale šaty jinak střídmé a čisté. Možná obnošené, ale jinak působil dojmem obchodníka, jenž pamatoval lepší časy.
    „Takže vy sháníte speciální zboží?“ promluvil konverzačně.
    „Ano, sháním,“ odvětil s hlasem nedávajícím najevo sebemenší zájem.
    „Pak bezpochyby mám, co hledáte,“ mluvil klidně dál.
    „Určitě. A víte, co to má být?“ opáčil Twerin tázavě.
    „Ano,“ přikývnul. „Hledáte speciální pracovní síly,“ doplnil sebejistě. Dobře si vše prověřil, než k neznámému potenciálnímu kupci přisedl.
    „Správně,“ přikývnul na souhlas.
    „Potom můžeme probrat naši nabídku.“
    „Rád bych si byl jist, že má investice vyjde,“ odtušil opatrně. „Můj poslední náklad byl zničen a mé investice jsou řekněme omezené. Sehnal jsem dvě menší nákladní lodi, ale nedosahují plné kapacity. Většinu kreditů čerpám ze svých rezerv a nemohu si dovolit žádný neúspěch, jestli mi rozumíte,“ dodal spiklenecky.
    „Ovšem, pane. Můžete počítat se zárukami,“ ujistil ho vážně.
    „To rád slyším,“ přikývnul spokojeně. „Ostatně hledám též něco speciálního pro sebe.“
    „Věřím, že si vyberete tu nejvhodnější.“ Tentokrát se úsměv obchodníka rozšířil.
    „Výborně. Začínám už přicházet do let a rád bych svůj podnik předal nejvhodnějšímu potomkovi. Ne nějakému slabochovi, ale silnému, rozhodnému a chytrému synovi. No a já budu v klidu moci odejít na odpočinek!“ nastínil rozhodně svou vymyšlenou vizi.
    „Chápu. Buďte ujištěn, že o tomto požadavku budu informovat svého dodavatele,“ přisvědčil, čímž prozradil, že je pouhým prostředníkem.
    „Pak tedy zbývá dojednat budoucí schůzku, kde projednáme obchodní záležitosti.“
    „Bude záležet jen a jen na vás.“
    „Mám jenom jedinou podmínku,“ kul železo, dokud bylo žhavé.
    „Ano?“ zpozorněl prostředník.
    „Chtěl bych si zboží vybrat osobně,“ řekl s úsměvem. „Ne snad že bych nevěřil vašemu dodavateli, ale, jak říkám, jde o nesmírně důležitou investici.“
    „Hmm,“ nakrabatil čelo v usilovném přemýšlení.
    „Bude to problém?“ nadhodil tázavě. Samozřejmě by na tom trval, i kdyby ano.
    „Musím probrat vaši žádost s mým dodavatelem,“ odpověděl po chvilkové úvaze.
    „Moje loď přiletí do týdne. Bude to dost času?“ nadhodil.
    „Ano, do týdne budu vědět. Přesvědčím ho, abyste mohl přiletět osobně.“
    „Výborně.“
    „Rád bych vás upozornil, že moji zaměstnavatelé si nepřejí příliš ukazovat svou základnu. Takže bude nutné dodržet jistá bezpečnostní opatření,“ připomněl pro jistotu.
    „Souhlasím. Kdyby dobré zboží bylo k sehnání snadno, měl by ho hned každý.“
    „Moudrá slova, pane. Je vidět, že vy jste opravdu ten pravý muž, kterého hledám.“
    „Pak bude spokojenost na obou stranách.“
    „Dohodnuto. Do týdne dám vědět, jak proběhne setkání s mým dodavatelem.“
    Vstal a stejně nenápadně zmizel. Twerin mohl nasadit spokojený úsměv. Vlastně dosáhl konečně prvního skutečného úspěchu. Přesně podle předpovědi. Seděl ještě dlouhé minuty na lavičce. Zaznamenal Leiu, jak ho hledá. Zamával jí rukou. Okamžitě přiběhla k němu. Usedla těsně vedle něj.
    „Tak jak?“ promluvil dřív než ona.
    „Cyrix přiletí podle plánu i s Ianou. Ačkoliv Derryl dělal trochu problémy.“


Kapitola 35

    Koncem týdne přesně podle plánu přiletěla jejich upravená loď. Cyrix splnil, co slíbil. Vzal s sebou ještě dalšího pilota, který měl odvést Rubínový úsvit zpátky do přístavu. Ianu vezl zavřenou a pro všechny případy spoutanou vzadu v kabině. Zjevně si dal jistou práci, aby pro ni cesta byla co nejméně pohodlná. Nemohl přenést přes srdce, že je byť nevědomky zrazovala. Nenáviděl cech Jaguárů, protože právě oni zavraždili během války všechny jeho blízké. Léta zkoušel zapomenout. Teď, když myslel, že konečně ano, vstoupí znovu na scénu. Osud občas zkrátka míval zvláštní smysl pro humor. Twerin zůstal naprosto netečně stát, když ji vytahoval z poměrně těsné kóje připomínající spíše rakev než prostředek k přepravě. Už z prvního pohledu bylo patrné, že je v šoku. Rozšířené zornice, tvář smrtelně bledá a neustávající chvění. Věnoval Cyrixovi nesouhlasný pohled.
    „Nechtěl jsem, aby utekla. Nemůžu současně pilotovat a dělat chůvu!“ bránil se inženýr slovy.
    „No dobře, teď si ji přebírám já.“ Rozhodl se nekárat ho dál za nepřiměřené zacházení.
    Uvolnil bezpečnostní svorky. Musel ji doslova chytit, protože nedokázala bez pomoci stát na nohou. Vzal ji do náruče a odnášel na místo, které mělo podle plánu být ošetřovnou. Zásoby léků plus poměrně dobré vybavení nalezl připravené v přihrádkách. Veskrze šlo o běžné léky. Speciální lékařské nanoroboty ukryté v pečlivě zavřeném trezoru. Derryl myslel na všechno. Položil ji na lůžko. Natáhl ruku za sebe. Leia do ní trochu váhavě vložila svůj nůž. Přeřezal primitivní pouta a vrátil ho. Vyndal roubík, načež konečně mohla pořádně dýchat. Během prvních minut kašlala a lapala po dechu. Cyrixe rázným gestem vyhodil z ošetřovny. Leia už měla v ruce uklidňující prostředek. Kývnutím dal souhlas, ať začne. Konečně chvění ustalo. Twerin si projížděl její momentální stav a proklínal Cyrixe, že se nechal unést vlastní antipatií. Inženýra určitě bude potřebovat, ale v tomhle stavu sotva něco udělá.
    „Nech nás o samotě,“ zašeptal Leie do ucha. Všimnul si, že ani její přítomnost příliš neprospívá. Nejprve vypadala uraženě. Potom prostě pokrčila rameny a odkráčela z ošetřovny. Viděl moc dobře, jak na ní Iana visí pohledem. Teprve když odešla, vypadala o něco klidněji.
    „Já… jsem nechtěla, Twerine…,“ vydala ze sebe těžce. Cítila potřebu ospravedlnění. Hledala odpuštění, možná právě u něho, neboť on ji prohlédl. „Nemohla… jsem… proti… tomu cokoliv dělat. Ten čip…“
    „Teď se nesmíš namáhat,“ řekl jemně. On pravdu znal a neměl důvod se na ni zlobit ani ji odsuzovat. Ona byla prostě nevinná oběť v rukou Jaguárů.
    „Je v mé… hlavě. Nejde odstranit. Nikdy… nemůžu…,“ pokračovala ztěžka.
    „Já už nad tím přemýšlel. Myslím, že půjde,“ uklidňoval ji obratem.
    „Opravdu? Neříkáš to jenom proto…,“ málem propukla v pláč nad nevhodným vtipem.
    „Ne. Naši technici ho dokáží odstranit. Mají zkušenosti s technologií implantátů Jaguárů. Osvobodili už víc než tucet Branoopanů,“ dodal pro vysvětlenou, což byla pravda.
    „Ale já nejsem…,“ zajíkla se při představě. Věděl, jak Branoopané dokáží být nedůvěřiví.
    „Nepodstatné!“ zarazil příval námitek.
    „Opravdu ten hlas zmlkne?“ zapochybovala naposledy.
    „Ano, zmlkne,“ přisvědčil. „Zatím ho mohu dočasně vypnout. Dříve než bude možné přistoupit k celkovému odstranění.“
    „Díky.“
    „Samozřejmě bude záležet na úspěchu naší mise,“ upozornil
    „Ano, já vím. Derryl mi cosi naznačoval,“ přisvědčila. Mluvila s ním před odletem.
    „Dobrá. Teď zůstaň v klidu ležet. Já zkusím deaktivovat ten implantát.“ Přikývla. Zavřela oči nechávajíce v klidu působit uspávací prostředek. Nevěděla, že ho nemůže skutečně přerušit, pouze vyvolat podvědomou reakci, která bude hlas ignorovat. Zato vědecko-inženýrská sekce si s tím poradí, až budou na domovské základně. Ostatně hodlal položit otázku ve své zprávě.


Kapitola 36

    Nízkoenergetický přijímač byl nainstalován. Trvalo téměř dva týdny, než Twinhead na základě informací a rad od radní dokázal uvést zařízení do chodu. Tichý chod, nezachytitelná signatura, zkrátka naprosté utajení. Nikdy předtím nestavěl nic podobného. Samozřejmě měl jisté technické znalosti, ale samotné použití nemělo zdaleka takový efekt. Teprve po pár dnech získal určitý grif. V další fázi už si vedl mnohem lépe. Stihnul postavit přijímací stanici v termínu. Právě prováděl poslední diagnostiku. Nikdy předtím nic podobného nedělal, ale chápal a učil se mimořádně rychle. Svým způsobem byl vděčný za jakoukoliv práci. Možnost zdokonalit sám sebe ho plně uspokojovala. Dokázal splnit všechny technické úkoly, jimiž ho radní pověřila. Co se týče přípravy na budoucí poslání, poté, co překonal úvodní překážky, začal dosahovat přeci jenom určitých výsledků. Pochopil, oč přesně jde. Dokonce již alespoň zhruba chápal misi, na niž vyrazil jeho otec. Nemohl říci, že by šlo o úkol nějak nepříjemný. Snad jen jisté výhrady vůči Atii ho trochu brzdily. V těch očích se skrývalo ještě cosi jiného. Zůstávala vždy klidná a vstřícná, ačkoliv úplně přátelská říci nemohl. Přes veškerou vstřícnost si udržovala sotva postřehnutelný odstup.
    Už si domyslel, že tohle všechno dělá ne proto, že chce, ale protože musí. Možná spíš chápe zoufalost situace a chce udělat vše proto, aby Branoopané mohli znovu povstat. Což nemuselo znamenat, že z toho má kdoví jakou radost. Vypadala spokojená s jeho výsledky, ale její spokojenosti chybělo pomyslné nadšení. Ve zbytku času, který měl jen pro sebe, věnoval pozornost úplně jinému objektu. Sám netušil, proč v něm zachráněná blondýnka jménem Daniela vzbuzuje takové podivné pocity. Kdykoliv byl v její blízkosti, využila příležitosti, aby si s ním mohla povídat. Atia tomu nijak nebránila. Většinu konverzace včetně lékařské péče prováděla ona. Ne úplně všechnu. V půl tuctech případů ho přizvala ke spolupráci. Právě teď měl volno. Volný čas trávil pozorováním. Dříve šlo o meditace, teď pouze hleděl na její spící tvář a uvažoval, co dál. Její zraněná noha se úspěšně hojila a už dokázala udělat s jeho pomocí prvních pár kroků.
    „Já vím, na co myslíš,“ ztuhnul, když za sebou zaslechl neznámý mužský hlas. Bleskově se otočil. Stál tam on. Pozvedl ruce v uklidňujícím gestu. „Nedělej si starosti. Já tady vlastně nejsem.“
    „Znáte polohu naší skrýše!“ vypustil z úst jako první.
    „Vůbec ne!“ zavrtěl hlavou. „Nemám vůbec tušení, na které planetě tohle bohem zapomenuté místo leží.“
    „Proč jste vlastně přišel?“ nadhodil o něco klidněji vzpamatovávaje se z prvního šoku. „Pokud čekáte moje poděkování, pak ho máte mít.“
    „Ale vůbec ne, chlapče,“ mávnul rukou. „Mám jisté záměry. Ty a tvůj otec v nich sehrajete důležitou roli. Pokud budete naživu. Oba dva. Jeden bez druhého neznamenáte nic. Sám brzy pochopíš proč.“
    „Viděl jste ho?“ vyhrknul při samotné zmínce.
    „Ovšem že ano, hlupáčku. Dohlížím, aby neklopýtnul. Stejně tak i ty,“ doplnil. Mluvil klidným hlasem, ne hlasitě ani potichu, zatímco Twinhead se kolem sebe zoufale rozhlížel, zda je Atia neslyší. „Nemusíš mít strach, Twine, nikdo nás neslyší.“
    „Aha,“ vypadlo z něj zaraženě. Nejspíš říkal pravdu, protože radní měla velice dobrý sluch.
    „No nic. Zkus to, ale opatrně,“ řekl, aniž by se obtěžoval vysvětlit, co má na mysli.
    „Co, co mám zkusit?“ zamrkal překvapeně.
    „To, na co myslíš už celé týdny. Kvůli čemu se v noci budíš a nemůžeš spát. Máš neklidné spaní, a i když tě ta nesmyslná technická cvičení rozptylují, pořád je to aktuální,“ mluvil s jistou naléhavostí, ačkoliv jeho slova Twinheadovi unikala. „Musíš ovšem opatrně. Jsi vynalézavý hoch. Věřím, že přijdeš na správný způsob.“ S neméně záhadným úsměvem zmizel ze scény.


Kapitola 37

    Derryl stál na můstku Hvězdné moudrosti. Vyrazil jako předvoj, protože pochopil, oč Twerinovi běží. Rozhodně nehodlal Ianu jen tak pro nic za nic obětovat, když tomu mohl v klidu zabránit. Možná pro ni bude moci Devron a jeho lidé něco udělat. Upřímně ve svého bratrance věřil. A pokud ne, tak její trápení ukončí. Čistě a rychle, ačkoliv sám netušil, zda bude schopen podobného činu. Bude muset, jestli má dokázat své vůdcovství, které by určitě rád přenechal jinému, jenomže Devron na něj spoléhal. Naštěstí Ianu během stavby nepotřeboval. Předal vedení stavby jinému inženýrovi, o němž si byl jist, že přesně vyplní jeho rozkazy. Konec konců Isana jmenoval kapitánem nového křižníku s přízračným názvem Klid Soudného dne. Ano, až přijde čas, poznají obchodníci, co tím chtěl sdělit. Mezitím tedy velel z Hvězdné moudrosti. Za pár týdnů budou hotové další lodě. Klid Soudného dne by měl být dokončen za deset dní jako první. Samozřejmě sledovali přestavěný bitevník, jenž dorazil na místo určení. V bezpečné vzdálenosti od stanice zakotvili čekajíce další postup.
    Twerin určitě musel vědět o jejich přítomnosti, protože dorazila kódovaná zpráva. Určení neznámé, ale obsah nenechával na pochybách o jeho úmyslech. Konečně navázal spojení s obchodníky, kteří drželi zajaté Branoopany a podle všeho na nich prováděli kdoví jaké experimenty. V případě potřeby nesla vlajková loď plnou výzbroj doplněnou o nové střely a hlavně nesla jich dost. Plné zásobníky nanostřel ve všech výmetnicích. Většina dosud nefunkčních palub znovu zprovozněna a posádka doplněna do minimálního stavu schopná plně obsluhovat lodní systémy, zbraně nevyjímaje. Zbýval už jenom cíl, který loď i posádka potřebovala, aby mohla dokázat skutečné kvality. Přes veškeré nadšení více než dvě třetiny z nich nikdy předtím na žádné lodi nesloužili. Z původní posádky zůstala sotva polovina a valnou většinou z nich potřeboval doplnit zbylé lodě. Z původní posádky zůstal pouze úzký kádr o šesti lidech. Posádku tvořilo padesát členů. Téměř nikdo z nich nikdy nebyl v žádném skutečném vesmírném boji. Rozuměli své práci, ale neměli bojové zkušenosti.
    Derryl rozhodně nehodlal rozpoutat žádnou osobní válku. Pouze dosáhnout slíbeného cíle. Možná s bratrancem nesdílel stejné přesvědčení, ale měli stejný cíl, a ačkoliv se mu myšlenka na to příčila, nemohl popřít určitou logiku. Kvůli tomu neměl o mnoho lepší pocit. Možná samotná myšlenka na spojení dvou velkých skupin Branoopanů ho děsila. Určitě netoužil po nějakém vyloženém vůdcovství. Hodlal si podržet určitou pozici a nenechat zapomenout, že právě on sehrál nejdůležitější roli. V tomto ohledu nebude dělat kompromis. Dostal zprávu od obvyklého kontaktu, kterým ho Leia informovala o prvním dílčím úspěchu. Samozřejmě kódovanou zprávou. Přestože jejich kontakt působil dlouhé roky spolehlivě, nemohl vyloučit, že pod lepší nabídkou neustoupí od dohody. Nejspíš asi ne. Tenhle chlapík sice byl nesmírně mazaný a lstivý, ale své dohody držel. Kromě toho pod pohrůžkou velice nepříjemné smrti, jež stihla jeho předchůdce, dodržel všechno, co jim kdy slíbil. Poslední, co zbývalo, byla zpráva o odletu Twerinovy lodi.
    Z bezpečnostních důvodů nesdělil nic, protože jejich kontakt podle něj působil mimořádně nebezpečným dojmem. Derryla původně napadlo umístit mu na trup alokátor, ale takhle průhledný trik by určitě neprošel a jejich plány by skončily vniveč. Udělal něco mnohem mazanějšího. Sám si ještě teď gratuloval ke geniálnímu nápadu. Část plátování poznačil velice rafinovaně nanity. Ve své podstatě se stali částí trupu. Neodhalitelné senzory, nebo spíš pro senzory naprosto nevýznamné. Ne zcela přesný svár, kterých nechal po trupu rozmístit tucty. Inženýři sice vypadali uraženě, pousmál se, že je nenechal dokončit úpravy do naprostého detailu s precizností jim vlastní. Místo toho měli práci částečně odbýt, aby loď nevypadala příliš dokonale. Ne, na tohle nikdo nepřijde. Ani jeho vlastní lidé neměli sebemenší tušení, co nechal v tajnosti udělat. Počítali, že budou loď sledovat, ale on počítal i s tím, že ztratí stopu.


Kapitola 38

    Twerin v klidu seděl ve své kajutě na palubě bitevníku. Vybavil svoji jinak účelně zařízenou kajutu celou řadou drobností, které mu speciálně připravila Leia. Trochu neochotně souhlasil kvůli roli váženého obchodníka. Ke každé cetce musel nastudovat přesvědčivý příběh. Strávil nad tím dlouhé nezáživné hodiny. Jediný, kdo z toho měl radost, byla právě ona. Poslouchala jeho příběhy, občas ho opravila, sem tam něco přidala pro věrohodnost. Každopádně ji fantazie, s níž dával dohromady svou osobnost, fascinovala. Hlavně způsob, jakým si dokázal vše zapamatovat do posledního detailu. Nemohl si pomoci, ale dlouhé hodiny v její přítomnosti v něm vzbuzovaly pocity, o nichž si myslel, že navždy zmizely. Týden uplynul. Záhadný mužík dorazil až den poté s nepřesvědčivou omluvou o zdržení. Kontroloval, zda je někdo nesleduje. Pochyboval, že Derryla najde. Ne, určitě zůstával v bezpečné vzdálenosti. Prostředník působil už od vstupu dost nervózním dojmem. Zjevně dostal od svých zaměstnavatelů dostatečně jasné upozornění. Pokud neuspěje, či prozradí jejich úkryt nesprávnému zákazníkovi, ponese následky. Twerin musel při podobné představě zabránit úsměvu. Nasadil chladný neosobní výraz. Pozval ho na můstek, aby mohli probrat plán letu.
    „Moji zaměstnavatelé jsou potěšeni vaším zájmem,“ začal mluvit. „Chtějí si být jistí, že vám jde pouze o obchod. Pokud ano, pak vás uvítají s otevřenou náručí. Potřebují své investice, jež do obchodu vložili, co nejlépe zúročit. Jak říkáte, nemůžete si dovolit pochybit. Ani oni ne.“
    „Rozumím.“
    „Naše cesta bude trochu komplikovanější a po jejím konci, až vás vyprovodí, vymažou váš navigační systém, aby si zachovali svou anonymitu, již potřebují,“ olízl si lehce rty ze sotva potlačované nervozity. Nechtěl ztratit dohodnutý kšeft, ale musel se řídit podmínkami, jež mu jeho zaměstnavatelé nařídili.
    „Ano, o tom jste již mluvil.“
    „Věřte, nebylo úplně snadné je přesvědčit,“ pokračoval a opatrně volil slova ve snaze přesvědčit, kolik ho stálo všechno námahy. „Nakonec souhlasili, ale naše cesta potrvá trochu déle, abychom si byli naprosto jisti, že nás nikdo nesleduje.“
    „Nemám momentálně žádnou konkurenci, ale budiž,“ zabručel, aby nevypadal příliš ochotně, neboť čas hrál do karet jim. Čas na dokončení Klidu Soudného dne.
    „Potom není důvod dále odkládat odlet,“ přikývnul. „Za hodinu, pokud vám to bude vyhovovat, může opustit dok.“
    „Dohodnuto,“ přijal jeho pravici jako symbolický důkaz uzavření smlouvy.
    „Dobrá, přesně za hodinu budu zde!“ úsečně přikývnul mizeje z parku pryč.
    Dodržel slovo na vteřinu přesně. Hodinu poté dorazil na palubu hvězdné lodi. Nechal Terina, ať opustí dok. Teprve poté zadal ručně souřadnice letu včetně místa určení. Twerin potlačil veškerou zvědavost a nesledoval koordináty, které dával do počítače. Vyhodil z můstku i Leiu, aby neslídila a zbytečně jejich spojku nepoplašila. Odešla zcela uražena, což dala víc než jednoznačně najevo. Trvalo dlouhé minuty, než skončil. Veškeré údaje ihned vymazal z palubního počítače. Vypadal spokojeně, když viděl Terina, jak zcela bez zájmu pilotuje k prvnímu bodu souřadnic. Souřadnice vymazal v okamžiku vstupu do hyperprostoru. Poměrně nebezpečný tah, ale nic nenamítal. Místo toho ho zdvořile vedl do připravené kajuty. Na jeho pokyn tam nesměla Leia instalovat žádné odposlouchávání, což osobně prověřil. Další bod, který konkubínu silně podráždil. Dokonce jí výslovně zakázal jakýkoliv kontakt s jejich hostem, což přijala kupodivu bez remcání. Rubínový úsvit se řítil hyperprostorem k vytouženému cíli. Twerin v žádném případě neočekával, že hned v prvním případě je prostředník dovede k svým zaměstnavatelům. Ne, určitě bude opatrný. Totéž očekával od Derryla. Branoopanský kapitán byl natolik zkušeným velitelem, aby do podobné pasti nevletěl. Na druhé straně očekával, že první zastávka bude v místě poblíž nějaké anomálie nebo podobného vesmírného jevu, který dokáže odhalit i maskovanou loď nebo naopak zakrýt přítomnost lodě jako takové. Rozhodně se nechá překvapit, co bude první prověrkou.


Kapitola 39

    Svým způsobem nešlo o žádné velké překvapení, když se Rubínový úsvit vynořil v blízkosti dvojice plynných obrů. Soustavě zahalené tajemstvím, jíž vévodila jasně zářící hvězda v současnosti zakrytá obří planetou. Přes plynný obal nešlo přesně určit její velikost. Klidně mohla být mnohem menší, než kolik bylo na první pohled patrné. Teprve když zakotvili v jejím mlžném obalu, mohli žasnout nad pestrostí vesmíru. Planeta ve skutečnosti nebyla až tak veliká, což napůl očekávali, ale mlžný obal ji zakrýval s jedním malým měsícem.
    Naprosto dokonalé místo pro úkryt. Senzory zvenčí nemohly proniknout skrz obal, ale naopak z určité hloubky bylo možné zvnitřku sledovat venkovní prostor. Což také následující dva dny dělali. Jejich průvodce zachovával po celý čas nezvyklou obezřetnost, jako by každým okamžikem čekal přílet pronásledující lodi. Nepřilétala žádná. Zjevně ho tato skutečnost alespoň trochu uklidnila. Proto již mnohem klidněji nechal vyvést loď ven a stejně tajně zadal nové koordináty.
    „Máte pro nás hodně podobných překvapení?“ Téměř nadskočil při Leiině hlasu.
    „Dvě…, možná tři. Víc ne,“ řekl po chvilce, než uvážil, co může a nemůže říci.
    „Stejně úchvatná místa, na jakém jsme trčeli dva dny?“ vyzvídala a do hlasu jí vklouzl sarkastický tón.
    „Stačí, Leio!“ zarazil Twerin proud otázek. „Tohle je součástí naší dohody. A také nebudeme klást zbytečně dotěrné otázky, pokud chceme jeho zaměstnavatele přesvědčit o našich úmyslech. Rozumíš, zlatíčko?“
    „Jistě,“ odtušila upjatě. Okamžitě zmizela z můstku a už podle výrazu rozpoznal, že něco v tom, co řekl, ji hluboce zasáhlo. Jak moc hluboko, netušil, ale hodlal velice brzy zjistit příčinu. Pokud má mise uspět, pak potřebuje plnou spolupráci všech. Leiu nevyjímaje. Už od samého počátku považoval konkubínu za nejslabší článek řetězu. V průběhu času změnil částečně svůj názor, protože skutečně dokázala být užitečná, a nejen díky informacím, jež dodala či sehnala. Ne, ona dodávala jeho roli na věrohodnosti, což si zpočátku nemohl dost přesně představit. Teď už ano. Dokázal podle všeho naprosto věrohodně napodobit nejen chování, ale i jednání skutečného obchodníka. Jelikož odešla, musel coby hostitel doprovodit návštěvníka do kajuty osobně. Sám nevěděl, proč ho tenhle podivný chlapík tak znervózňuje. Zachovával určité dekorum slušnosti, ale pod ním rozhodně musel být prvotřídní lump a podvodník. Něco, někdo, jeho zaměstnavatelé v něm vzbuzovali daleko větší strach, takže držel veškeré emoce přísně na uzdě. Jinak by už určitě šmejdil po lodi a hledal, co ukrást. Vlastně svým způsobem očekával, že bude slídit a hledat cokoliv podezřelého. Postaral se, aby nic nenašel. Proto dal Wordanovi a Excelonovi pokyn, ať ho nechají a jenom z povzdálí sledují. On sám zamířil do ubikace, pokud tak mohla být Leiina kajuta nazývána. Dávala si záležet, aby vypadala velice pestře a zdobně. Ne hned, vyčkal dvě tři hodiny, než vyrazil za ní do kajuty. Potřeboval si utřídit myšlenky. Vešel do dveří bez zaklepání. Ne nijak prudce, spíše tiše a zlehka. Chvilku ji nikde přes poloprůsvitné hedvábné látky neviděl. Teprve když mnohem pozorněji zaměřil svou pozornost do jednoho bodu, ji našel. Seděla na posteli a k jeho velikému překvapení měla opuchlé oči, z nichž stékaly stále slzy.
    „Tak mi pověz, co tě trápí!“ vybídnul ji jemně, sotva si k ní přisedl.
    „Ty!“ vyhrkla.
    „Řekl jsem něco špatně?“ zajímal se lehce zamračeně.
    „Nikdo mi neřekl zlatíčko alespoň dvacet let!“ vychrlila na něj okamžitě.
    „O ničem takovém se mi Derryl nezmínil,“ zamumlal zmateně. „Nuže dobrá, budu si příště dávat pozor.“ Zvedl se k odchodu. Doufal, že půjde o závažnější problém. Z jeho pohledu možná, ale ona měla na svět zcela jiný náhled a jiný žebříček hodnot.
    „Neodcházej!“ zavolala na něj. „Já přece nechci slyšet žádné ošklivé věci. Takhle hezky mě nikdo další nenazval už hrozně dlouho.“ Natáhla prosebně ruce a on k ní trochu váhavě usednul.


Kapitola 40

    Cesta k dalšímu místu měla trvat téměř dva dny. Dost času k vyřešení vzniklých potíží a problémů. Současně i nečekaných zjištění. Hlavně pro Twerina. Strávil dlouhé hodiny v Leiině kajutě. Odnášel si odsud zcela nečekané dojmy, o nichž sám nevěděl, že mohou existovat. Jako přísně racionálně uvažující Branoopan neměl důvod dělat cokoliv, k čemu ho okolnosti přímo nesměřovaly a co nemělo jasnou logiku. Veškeré jeho chápání bylo najednou zcela otřesené. Nejprve nechápal onen důvod k Leiině pláči. Trvalo mnohem delší čas, než pochopil. Z jejího vyprávění věděl, že byla kdysi dávno vdaná. Jenomže lovci otroků si vybrali právě jejich svatební den k lovu. Jejich vůdci se zalíbila, a tak skončila v jeho harému. Vycvičil z ní profesionální konkubínu. Jelikož nebyla úplně čistokrevný člověk, ale nesla v sobě snůšku nejrůznějších genů svých předků, musela se po dvaceti letech potýkat s prvními důsledky. Následkem čehož začala rychleji stárnout a tím ztrácet pro svého zaměstnavatele hodnotu. Během pěti let zestárla víc než za předchozích dvacet.
    Řešení spadlo doslova z nebe. A právě tato část příběhu byla pro Twerina šokem. Dragouni zajali posádku Hvězdné moudrosti sotva pár týdnů po jejich odloučení s Devronem. Vždycky měl za to, že Derryl jim dokázal unikat, ale zde hodně pochybil. Pomohla kapitánovi a většině posádky utéct, získat zpátky loď a hlavně zmizet. Nic neproběhlo zcela hladce a skoro polovina posádky zahynula ať již při násilném převzetí lodi nebo následném pronásledování. Otázkou zůstávalo, proč jim vlastně pomohla. Z databáze Dragounů věděla o Branoopanech. O vědomostech, jež stačili zničit dříve, než mohly Jaguárům, Dragounům či jiným cechům padnout do rukou. Derryl jí slíbil pomoc, pokud jim umožní utéct. Udělala víc než to. Dokonce jim podstrčila tu nejlepší inženýrku, přímo na palubu. Následovná terapie na Hvězdné moudrosti nejenom že zastavila proces stárnutí, ale zcela odstranila genetické vady a s přispěním nanitů získala zpátky svou krásu i mládí. Ne tolik, kolik by chtěla, ale jí to stačilo. Díky svým znalostem jim pomohla uniknout hlídkám a o pár měsíců později najít zapadlou soustavu s téměř opuštěnými loděnicemi. Netušila, že právě sem Derryl celou dobu směřoval. Musel o loděnicích vědět předem.
    Původně nechápal, proč dál toužila po kráse, když jí pomoc Branoopanům stála veškeré důvody, kvůli kterým potřebovala dbát na svůj vzhled. Jim vůbec nevadilo, jak vypadá. Pro ně byla zachránkyně v nouzi nejvyšší. Zjevně už byla na podobné nepochopení zvyklá, protože ho uvedla rychle do situace. Tlačila ho krůček po krůčku, až váhavě přistoupil na její hru. Teprve během hry samotné pochopil, oč vlastně šlo. O samotné pocity, jež jsou vlastní každé lidské bytosti. Emoce, jež sám před roky odsunul kamsi pryč. Emoce, jež k jeho překvapení znovu vzplály. Nejenom jeho. Ona zahořela stejným plamenem. Díky svým jedinečným pozorovacím schopnostem dokázal vypozorovat, co chce, a také jí to dát. Když bylo po všem, musel sám k sobě cítit jistou pýchu. Ležela vedle něj naprosto spokojená jak tělesně tak duševně. I ve spánku se usmívala. Věděla, že bude muset odejít, takže se k němu nepřivinula, jak měla původně v plánu. Nechala ho, ať odejde, kdykoliv bude potřebovat. Zůstal déle, mnohem déle. Sledoval její tvář během spánku, slyšel její tichý dech a přemýšlel, kde udělal vlastně chybu. Pokud ovšem vůbec nějakou chybu udělal. Vždycky dělil rovný díl pozornosti mezi svou práci a rodinu. Určitě mu nemohlo být vytknuto, že se nestaral o své děti a nevěnoval jim spoustu času. V posledních letech možná trochu zanedbával své povinnosti, ale z kdysi šťastné rodiny zůstaly jenom trosky a on musel navíc před vlastním synem mít řadu tajemství Příliš mnoho otázek přicházelo. Nemohl se jich zbavit, ani když konečně dorazili na místo určení. Vyčkali další dva dny, než odletěli pryč. Leia již nekladla žádné zvídavé otázky. Vypadala spokojená sama se sebou. On měl zase naopak čas sledovat činy jejich hosta. Nenápadně slídil všude, kde mohl. Kromě strojovny. Tam ho nepustil. Ne, nepotřeboval vědět, že má jeden z největších inženýrských zázraků Jaguárů. Samozřejmě časem odhalí svůj tajný trumf. Zatím plně nechápal, proč ona má být s nimi a jaký bude mít úkol. Jenomže z nějakého důvodu důvěřoval neznámému příteli.


Kapitola 41

    Konečně Rubínový úsvit již poněkolikáté vystoupil z hyperprostoru. V další zapadlé soustavě, které vévodil velký rudý trpaslík. Tentokrát již žádné skrývání, žádné vyčkávání. Na orbitě třetí planety čekala podle senzorů loď. Podle nervózního chování průvodce zjevně konečně narazili na jeho zaměstnavatele. Během nekonečných dnů plných čekání mohl Twerin přemýšlet, proč z nich má takový strach. Zatím nenašel žádnou dosti věrohodnou hypotézu, kterou by mohl použít. Kontrolka na ovládacím panelu zablikala.
    „Volají nás.“ Leia okamžitě vrhla pohled směrem na něj.
    „Jsou to určitě oni?“ položil klidnou otázku.
    „Ano, ta loď patří mým zaměstnavatelům,“ přikývnul zdánlivě klidně, ačkoliv jeho tvář znatelně zbledla. „Měl bych s nimi promluvit.“
    „Ovšem. Spojení!“ přikázal velitelským hlasem připraveným speciálně pro tuto příležitost.
    Nadešla chvilka napjatého ticha, než promluvil. Mluvil tichým přerývavým hlasem popisuje bezpečnostní procedury, jimiž prošli. Odpověď přišla krátká a přiměřeně strohá. Hlas muže zvyklého poroučet. Skrýval v sobě jistý zlověstný podtón nevěštící pro jeho podřízeného nic dobrého, pokud nepřivedl správného zákazníka. Po krátké odmlce souhlasil s navázáním obrazového spojení. Teprve teď Twerin alespoň částečně pochopil, z čeho měl mužík takový strach. Samotný nelidský obchodníkův vzhled budil hrůzu. Určitě muselo jít zčásti o znetvoření, ale hodně z toho musely být dědičné geny. Podobně jako viděl u Leii, vzpomněl si.
    „Takže vy jste ten obchodník, který shání jisté speciální zaměstnance,“ promluvil konverzačně. Evidentně, když chtěl, zněl jeho hlas velice kultivovaně.
    „Přesně tak,“ přikývnul Twerin.
    „Potom věřte, že máme přesně, co potřebujete,“ nadhodil s lehkým úsměvem.
    „Samozřejmě za dobrou cenu,“ doplnil Twerin pevně.
    „Ovšem. Dobrá cena je naším hlavním motem,“ vyloudil na tváři další spokojený úsměv.
    „Výborně. Jsem rád, že všechno to handrkování po polovině galaxie k něčemu bude,“ utrousil poznámku, v níž nadhodil jistou pochybovačnost čekaje, jak bude reagovat.
    „Na to vezměte jed!“ ucedil skrz zuby nad pochybovačnou poznámkou. „Následujte naši loď. Dovedeme vás na naši základnu. Tam si budete moci vybrat a tam provedeme naši obchodní transakci.“
    „Spojení ukončeno!“ řekla Leia celkem zbytečně, když obraz zmizel.
    „Buďte velice opatrný v tom, co říkáte,“ doplnil prostředník s jistou bázní. „Můj mistr bývá poněkud prchlivý, když ho někdo urazí.“
    „Budu si to pamatovat,“ odtušil bezvýrazně. Poslední slova jenom potvrdila jeho domněnku. „Letíme za nimi, zlatíčko,“ poznamenal sice klidně, ale v očích stávající pilotky se nad oslovením pobaveně zalesklo.
    „Ano, kapitáne!“ Málem ke všemu ještě dodala vojenský pozdrav. Pokud by mohla, předla by jako kočka. Místo toho s nezvyklým elánem kopírovala dráhu druhé lodi. Twerin zůstal stát v pozadí a jenom sledoval obrazovku. Cyrix seděl u navigace a dosud nepromluvil jediné slovo. V jeho občasných pohledech bylo možné zachytit známky obdivu. Na Branoopana byl ještě velice mladý a právě si našel svého hrdinu. Mohl pouze doufat, že ho coby hrdina nezklame, neboť ze studia historie věděl, že hrdinové obvykle končí záhy mrtví během hrdinských činů, jimiž dokazují svou neohroženost. On nehodlal skončit mrtvý ani si hrát na hrdinu. Udělá, co bude třeba, a nezáleží na tom, jakým způsobem. Možná ho připraví o iluze, ale názor jednotlivce nemusí mít v celkovém dojmu takový význam. Opouštěli tudíž zdejší soustavu s myšlenkou, že jsou konečně u cíle. Iana dole ve strojovně měla za úkol zanechat zprávu pro Derryla až dorazí. Hlavní loď měla být hotová a on nepochyboval, že branoopanský kapitán dorazí brzy po nich. Nikde nenašel žádný alokátor a ani oni nenarazili na nic podezřelého. Za ta léta přeci jenom Derryl získal zkušenosti, jež z něj učinily legendu.


Kapitola 42

    Do soustavy, již sotva před hodinou opustila dvojice lodí, vstoupila trojice křižníků. Válečných lodí nesoucích výsostné znaky obchodní korporace Jaguárů. Jenomže zde nebyly samy. Krátce před nimi přiletěla dvojice branoopanských lodí. Větší loď více vzadu, takže unikla senzorům Jaguárů, a okamžitě spustila maskování. Zůstávali za svou sesterskou lodí připraveni zasáhnout, jakmile bude potřeba. Čtveřice viditelných lodí zaujala postavení proti sobě.
    „Nechápu, kde berete tu drzost chodit nám ještě na oči!“ vyštěkl jaguárský kapitán zlostí bez sebe při pohledu na Derryla.
    „Zajímavé. Chtěl jsem říct skoro totéž.“ ušklíbl se Branoopan. „Kde vy jste vzali drzost zničit náš svět, zotročit naše lidi a ještě nám přijít na oči!“
    „Jste hrozba pro celý vesmír!“ ucedil skrz zuby. „Kdybychom vás nezastavili, jednoho dne byste zotročili vy nás.“
    „Velice nepravděpodobné. Naši lidé nikdy neměli mocenské úmysly,“ utrousil suše.
    „Na tom nezáleží. Jistota je jistota,“ ukončil větu švihnutím ruky. „Pro všechny případy zničíme teď vás.“
    „Pochybuji,“ odtušil bezvýrazně.
    „Nezkoušejte na mě podobné triky. Sebrali jste nám naši nejlepší inženýrku,“ promluvil a v očích se mu zalesklo, protože dostal nápad. „Pokud nám ji ale vydáte, necháme vás odletět.“
    „Mám pro vás jinou nabídku,“ opáčit Derryl klidně.
    „Co nám chcete nabídnout?“ odfrkl pohrdavě.
    „Dáte nám technické specifikace jejího ovládacího implantátu a já vás nechám odletět.“ Nečekal sice, že by ho dostal, ale zkusil štěstí. Ostatně netušili, jakou mají zálohu.
    „Tohle má být pokus o vtip?“ naklonil se s výrazem nevíry blíže k obrazovce.
    „Nemám pocit, že bych žertoval,“ odtušil Branoopan chladně. Dvakrát kývnul vedle sebe, což byl smluvený signál ke vstupu Klidu Soudného dne na scénu. Okamžitě po odmaskování zahájil kapitán bitevního křižníku veškeré bojové procedury. Zato kapitán jaguárské velitelské lodi notně zblednul.
    „Máte deset sekund na odpověď!“ probrala ho Derrylova slova.
    „Nemáme žádné plány!“ vyhrknul rychle. „Získali jsme celou jednu zásilku těchhle implantátů. Nikdy jsme nedokázali vyrobit jejich kopie ani napodobit tuhle technologii.“
    „Škoda. No stejně bychom se nemohli dohodnout,“ poznamenal nenuceně po chvilce ticha. Zamyšleně našpulil rty. „Hrozně rád bych využil jejích znalostí. Bohužel sebrali nám ji Genité. Můžete zkusit dohodu s nimi.“
    Během rozhovoru, jejž zkoušel co nejvíce natahovat, zase naopak velitel Klidu Soudného dne Isan ze všech sil urychloval plné bojové připravení. Poměrně pomalá reakce na hrozbu byla hlavní slabinou branoopanských lodí. Popoháněl posádku k maximálnímu úsilí. Spokojeně si vydechl, když poslední střílna hlásila připravenost, sotva Derrylova slova dozněla. Dvě jaguárské lodě ihned zahájily útok na Hvězdnou moudrost. Třetí okamžitě ustupovala. Odvážnější manévr, než sám čekal. Jenomže on už měl jednu z lodí zaměřenou a první nanostřely opouštěly výmetnice letíce vstříc nepříteli. Ani Derrylova loď nezůstávala pozadu. Odpálili svoje střely ihned při prvním nepřátelském pohybu přecházejíce do úhybného manévru. On nemusel uhýbat. Měl výhodu delšího dostřelu a střely byly naváděné. Pouze se na Jaguáry snášel jako dravec na kořist. Pečlivě odměřil počet střel. Neměli jich tolik, aby si mohli dovolit plýtvání. Jejich cíl pod řadou přímých zásahů explodoval. Druhá loď zůstala v celku další dlouhé vteřiny, než nanité poškodili trup, pronikli dovnitř a zničili hlavní reaktor. Měl v plánu pronásledovat zbylou loď, ale z komunikačního linku dostal od svého velitele příkaz nechat je jít. Místo toho zahájili sledování hyper-stopy, již před krátkým časem zanechala dvojice lodí, po nichž skutečně šli. Konečný cíl jejich skutečné plavby se velice přiblížil. Samozřejmě vítězství pozvedlo morálku posádky.


Kapitola 43

    Základny Genitů dosáhli až dvě hodiny po opuštění hyperprostoru. Sami neřekli, k jaké frakci patří, ovšem Twerin neměl sebemenších pochybností. Nikdo nemohl být tak drzý, aby okradl Khany. Škoda, že netušil, kde se nyní nacházejí. Khanové by určitě velice rádi Genity potrestali a nejspíš by šlo o exemplární trest. Sama představa dokázala kupodivu spravit náladu. Jenomže nejdřív odsud musí dostat všechny Branoopany. I proti jejich vůli, když bude muset. Konečně zakotvili na jednom z mnoha planetoidů. Základna zůstávala pod povrchem skrytá v obrovské podzemní jeskyni, kde se současně nacházela ukrytá tajná laboratoř Genitů. Twerin vystoupil ven pouze s ochrankou. Leiu plus zbytek nechal v lodi. Nepotřeboval být na poslední chvíli prozrazen. Nehodlal zhatit předem připravený plán, jehož vylepšováním a upravováním strávil dlouhé hodiny. Potřeboval budit dojem obchodníka, jenž přesně ví, co chce. Během rozhovoru se svým protějškem musel lehce pozměnit názor na vůdce Genitů. Pokud by nevěděl, co dělá, tak by ho považoval za intelektuálního, kultivovaného a charismatického muže. Jenomže už z prvních dojmů pochopil, že jde o chladného vypočítavého obchodníka. Mnohem horšího, než kterýkoliv jiný, s nimiž přišel do styku. Snad si ani sám neuvědomoval, jaký ve skutečnosti je, protože on své přetvářce navíc věřil. Pro něj byla naprosto skutečná.
    „Dalo nám trochu práce připravit zboží, jež jste požadoval,“ vedl ho k severnímu okraji základny. „Věřte, že budete spokojen. Během měsíce jsme dali dohromady a vycvičili potřebný personál.“
    „Výborně,“ zamumlal souhlasně.
    „Stejně jako váš druhý požadavek,“ přisvědčil spokojeně. „Věřte, že výběr bude bohatý a určitě si vyberete. Možná i více, pokud budete chtít.“
    „Nečekal jsem takový servis,“ odtušil a musel uznat, že jeho úžas byl skutečný.
    „Všechna ta bezpečnostní opatření taky nebyla jen tak pro nic za nic. Podobné služby za podobné ceny nikde jinde nenajdete. Proto si musíme zákazníky pečlivě vybírat.“
    „Rozumím.“ V těch slovech byla patrná logika. Zhlédl zatím jenom malou část, ale žádný podobný výzkum nemohl probíhat veřejně. Obchodní korporace by bezpochyby nic podobného neschválily. Určitě ne bez tučného podílu na zisku. Spíš by ale zdejší cech rozdrtily. Podle počtu stráží i ze slov pochopil, že tvoří velice malé společenství z důvodu maximálního utajení. Mezi řečí vyrozuměl, že právě Khanové měli na svědomí masakr, kterým před patnácti lety doslova zdecimovali cech Genitů. Z důvodů jejich tajných vojenských projektů. Chtěli vytvořit dokonalého žoldáka.
    Svým způsobem mohl být spokojen. Stráží bylo málo, soustředěných hlavně v jediné řídící místnosti. Odsud šlo ovládat veškerá bezpečnostní silová pole a dveře včetně přísunu kyslíku. Samozřejmě byla důkladně zabezpečená, ale nic, s čím by si nanoroboti neporadili. Cestou jich rozházel víc než dost u důležitě vypadajících ovládacích zařízení. Nastavil jim vysoký inteligenční koeficient a přikázal prolomit bezpečnostní kódy a čekat na konečný povel. Konečně měl možnost spatřit své krajany zblízka. Nevypadali, že by ho poznávali. Určitě ne v přestrojení, jež zvolil. Dokonce spatřil i to, co dlouhá léta neviděl. Vybral uvážlivě padesát z nich. Předstíral zájem, natahuje čas potřebný jak k proniknutí nanobotů do systému tak k příletu spojeneckých lodí. Nakonec si vybral a podle výrazu obchodníka zvolil velice dobře. Zbýval poslední krok. Uzavřít transakci a zaplatit, což byl krok, jejž nemohl dopředu naplánovat a bude muset během něj improvizovat. Samozřejmě si už prostředník řádně prohlédl a ověřil jeho kupní sílu, takže šlo o veskrze akademickou otázku. Oni přesně věděli, kolik má a kolik mohou tudíž nabídnout. Celkem logické, musel uznat. K uzavření obchodu mělo dojít v hlavní řídící místnosti, kde byla současně hlavní kancelář velitele základny. Co víc si mohli přát. Twerin po celou dobu přemítal, jakým způsobem tam vniknou, a osud mu doslova nahrál do karet.


Kapitola 44

    Sotva prošli skrze bezpečnostní systém centrály, dovolil si Twerin lehce oddechnout. V jednom okamžiku měl dojem, že odhalí jejich silová kopí. V deaktivovaném stavu by je senzory neměly vyhodnotit coby zbraň, protože nevydávaly žádnou energetickou emisi. Ne dokud nebyla aktivní pomocí DNA majitele. Ovšem osud jim nebyl nakloněn zdaleka tolik, kolik si mohli myslet. V centrální místnosti totiž čekal muž, jehož přítomnost zcela rozvrátila dosud hladký průběh operace. Intel Comparus ho musel okamžitě poznat. Smluveným gestem dal Wordanovi a Excelonovi najevo, ať se připraví k boji. Sám přiložil ruku k opasku, kde ucítil rukojeť silového kopí.
    „Takže tohle je náš hlavní předák Icon,“ představil Comparuse, hned jak okolnosti dovolili.
    „Promiňte, pane,“ zarazil další zdvořilosti gestem ruky. Zamračil se a tvář se mu stáhla do podivné směsice strachu, nenávisti a pocitu viny. „Víte, kdo je tento muž?“
    „Obchodník, jenž má zájem o dobré pracovníky a který se o ně dobře postará, jak jsem slíbil,“ odpověděl netuše, kam předák míří.
    „Obávám se, že nejde o obchodníka!“ odtušil tvrdě. V místnosti nastalo ohromené ticho.
    „Opravdu?“ zpozorněl poprvé za celou dobu.
    „Ano,“ přisvědčil okamžitě. „Jeho jméno je Twerin a patří k rebelům, kteří uprchli před spravedlností Obchodní federace.“ Mluvil s jistotou a zanícením, jež nebyla falešná ani hraná. Tolik četl Twerin z jeho tváře a musel uvnitř sebe zahánět beznaději.
    „Škoda,“ promluvil Twerin po chvilce mlčení. Ve tváři měl úsměv, ale do smíchu mu nebylo ani v nejmenším. Tenhle muž patřil k jeho přátelům. Sakra, vždyť on šel málem s ním a ne s Devronem. Nehnul ani brvou, když dvě ostré jehly z rukojeti kopí zajely do jeho dlaně. „Všechno mohlo dopadnout jinak, příteli.“
    Dál nebylo co říci. Ruka bleskově vyletěla z opasku. Silové kopí ve zkrácené verzi reagovalo přesně podle jeho pokynu. Jeden výstřel z blízkosti víc než stačil. Zasáhl ho do hrudi. Víc nepotřeboval. Loktem poslal k zemi velitele, který chtěl spustit poplach. Nanoválečníci nepotřebovali žádný další pokyn. Zcela hladce postříleli půl tuctu stráží.
    „Nedostanete se odsud živí!“ zvedal se ze země obchodník. „Základna je zabezpečená a ani já nemám všechny přístupové kódy.“
    „Nepotřebuji žádné kódy,“ ucedil chladně Twerin. „Mám tohle!“ Aktivoval sotva viditelné signalizační zařízení dávající nanorobotům signál.
    „I tak jste jenom tři a vaše loď nepobere tolik Branoopanů, kolik jich tady žije. Všichni zemřou, pokud se nevzdáte našim jednotkám,“ mluvil překotně, zoufale přemýšleje za pochodu, jelikož sám viděl, jak se bezpečnostní systém hroutí. „Dobrá, připusťme, že se odsud nějak dostanete a přemůžete zbytek stráží. Co pak? Tam venku mám přes dvacet lodí a ty vás zničí, ať už jste jakkoliv vylepšení pomocí nanotechnologie.“
    „Věřte, že tohle všechno mi dělá ty nejmenší starosti,“ mávnul ledabyle rukou. „Větší starost mi dělá, jak přesvědčit co nejvíce zajatců, nejlépe všechny, aby odletěli s námi. Z postoje mého dlouholetého přítele usuzuji, že jste s nimi něco udělali, aby byli povolnější.“
    „Ach tak.“ Ve tváři obchodníka uzrál nepříjemný úsměv. „O tohle vám jde.“
    „Přesně!“ dodal pevně.
    „Můžete mě klidně zabít, ale já vám nepomohu,“ zavrtěl hlavou. „Zapomeňte na ty vaše nanoroboty. Můj imunitní systém je vůči účinkům nanitů zcela imunní.
    „Ne!“ Zarazil Twerin okamžitě Wordana, který hodlal použít fyzické síly k přesvědčení o změně názoru. Hrál si u jedné senzorové stanice. S pečlivě skrytým úsměvem prohlížel údaje ze senzorové sítě. Nechal ji přepnout do pasivního režimu, jeden z prioritních úkolů, jež měli nanité vykonat. Obsluha tudíž nemohla vidět dvojici přilétajících lodí, kterým navíc právě teď poslal souřadnice místa přistání. Nikdo z ostatních neviděl to, co on. Obchodník ustoupil o krok zpět, složil ruce na prsou a nasadil odmítavý výraz, dávající najevo, že nebude spolupracovat.


Kapitola 45

    Kromě dvou neidentifikovatelných bodů patřících zcela nepochybně Hvězdné moudrosti a Klidu Soudného dne plošiny zachycovaly taktéž kolem třiceti jiných bodů. Symbolů lodí, jež před pár minutami vystoupily z hyperprostoru. Identifikace ukazovala na khanské válečné lodě. Získal tím skvělý nástroj k útoku. Dovolil si ještě malý úsměv, než se otočil zpátky. Našpulil rty v předstíraném zamyšlení.
    „Jak chcete,“ začal lhostejným tónem. „Ovšem měl byste vědět, že ovládám i vaši senzorovou soustavu, kterou si hlídáte vstup sem. Stejně tak i vím, že vaše loděnice jsou na odvrácené straně a jsou zcela závislé na údajích z tohoto střediska.“ Dovolil si připsat malý bod, když viděl, jak sebou nepatrně škubnul. „Právě teď jsem přepnul senzory do pasivního režimu. Což znamená, že oni nevidí khanské válečné lodě, jež přilétají sem.“
    „Z centrály mohou poslat zprávu na základnu!“ zareagoval s první známkou paniky v hlase.
    „Ne pokud ovládám komunikační linky,“ ukázal na jedné z obrazovek, co má na mysli. Nechal ho necelou minutu ověřit své slova, než přepnul na senzorovou síť, kde se jednotlivé body přibližovaly k základně. „Takže až vyřídí vaše lodě, nepochybně přijdou sem. Já tady ovšem už nebudu. Vezmu si těch padesát lidí, které jste nechal přesunout na moji loď, a zmizím. Ovšem jsem si jist, že vaše imunita vůči nanotechnologii bude mít u Khanů velký úspěch, a nic jim neřeknete.“
    „Vy jste šílenec!“ vmetl mu do tváře.
    „Ne, jenom jsem pochopil za poslední dva měsíce, jak se tahle hra hraje,“ opáčil bez známek sarkasmu. „Můj tah znáte. Jak potáhnete vy? Co uděláte? Máte spoustu možností. Potrvá skoro dvě hodiny, než budou na dostřel.“
    „Asi jste se naučil víc, než jen jak hrát hru na obchodníky. Máte doslova neuvěřitelnou drzost, kterou nikdo z nás nemá. My si dáváme velký pozor na podobné situace. Ano, i my jsme neuvěřitelně drze sebrali všechny tyhle otroky Khanům a zmizeli pryč. Jenomže vy jste jenom jeden a předčil jste nás všechny.“ Začal mluvit, v hlase jistý obdiv. „Samozřejmě dostanete, co chcete, ačkoliv netuším, jak si hodláte odvézt deset tisíc lidí v jediné kocábce.“
    „Nejsme sami. Právě teď přistávají další dvě lodě,“ ukázal na dva body, jež svítily na obrazovce
    „Jak jste nás vlastně obelstil?“ zajímalo ho s upřímnou zvědavostí. „Na lodi žádný alokátor nemáte a proletěli jste polovinu sektoru, než vás přivedli sem.“
    „Otázka dokonalého načasování,“ odtušil suše. Nehodlal prozradit, že ani on sám nepočítal s tak brzkým příletem Derryla. Khanové také nebyli v plánu. Stejně jako nevěděl, jakým způsobem je Derryl sledoval.
    „Ovšem.“ Povzdechl si zadumaně. Vyťukal pár kódů do panelu. Nechal Twerina nahlédnout. Souhlasně přikývnul. Samozřejmě počkal téměř hodinku, než všichni nastoupili do obou lodí. Celou hodinu strávili přetahováním všech údajů o použitých implantátech, kterými donutili Branoopany k naprosté poslušnosti. Bylo jich víc, než sám čekal, ale neměl čas si je roztřídit. Teprve pak přepnul senzory do aktivního režimu. Základnou pár minut poté zazněla poplachová siréna. Také obrazovka zaplála novými světly, jak jednotlivé lodě v doku přecházely z parkovacího režimu do pohotovostního letového režimu. S jistým úsměvem se nechal obchodníkem doprovodit až do hangáru. Propustil ho u hlavních dveří. Zbytek cesty k lodi zvládli sami. Obranný systém stále nefungoval, takže mohli klidně odletět. Nikdo po nich nestřílel. On tam jenom tak stál a čekal, dokud nevzletí. S oběma bojovníky rychle vpadnul dovnitř lodi. Leia už měla nažhavené motory a čekala jenom na ně. Stejně jako Derryl. Mohl odletět před více než deseti minutami, ale čekal na něj. Což bylo opět dobře, protože potřeboval ještě jednu konkrétní věc udělat, a k ní bylo nutné použít válečnou loď. Přesně takovou, jakou Klid soudného dne byl. Zapadl do křesla druhého pilota ignoruje všechno kolem sebe. Kývnul k ženě u kormidla. Vlastně ani nemusel. Odstartovala, sotva dosednul.


Kapitola 46

    Obrazovka naskočila téměř ihned po odlepení z přistávací plochy. Tvář branoopanského kapitána nesla jisté známky napětí, ale i neuvěřitelné spokojenosti. Shlížel na něho s neskrývaným obdivem a respektem, protože dokázal téměř nemožné.
    „Musíme zajistit, aby základna byla zničena, Derryle,“ začal mluvit bez obalu.
    „S tím si nedělej starosti, příteli,“ odvětil lehce. „Cestou sem jsme potkali Jaguáry. Dal jsem si záležet, aby znali náš kurz. Brzy přiletí a zničí vítěze téhle bitvy. Zdá se, že jim na Ianě opravdu záleží. Bohužel si myslí, že ji mají Genité,“ ušklíbnul se spokojen sám se sebou.
    „Dobrá, vidím, že i ty máš věci pod kontrolou,“ přisvědčil zamyšleně. Hned několik konkurentů najednou by mohlo mít přesně ten efekt, v nějž doufal. „Rozhodně bych rád zůstal a prověřil, jestli všechno vyjde, jak má.“
    „Máš pravdu, Twerine,“ přikývl o něco vážněji. „Počkáme a uvidíme.“
    „Případně napadneme vítěze, pokud nebude nad naše síly.“
    „Jak vidím, uvažuješ stále dopředu.“
    „Jedna z mých předností.“
    „Já souhlasím. Zůstaneme zamaskovaní mimo bojiště a uvidíme, co bude.“
    „Skvělý nápad.“
    „Ostatně bych ti rád připomenul, že naše nanostřely nebudou mít proti základně takový účinek jako proti hvězdné lodi,“ připomněl, na což Twerin pouze přikývnul.
    Víc nemuselo být řečeno. To nejdůležitější rozhodnutí padlo a zbytek zůstával podle okolností. Twerin mohl v klidu opustit můstek a odejít do své kajuty. Měl podivný pocit, že všechno proběhlo příliš rychle. Dlouhé dny, měsíce příprav na událost, jež trvala sotva pár hodin. Možná byl zklamaný, protože očekával mnohem delší a mnohem těžší situaci. Sám dobře věděl, jak absurdní myšlenka to je, protože Derryl dorazil přesně podle smluveného plánu.
    „Přemýšlíš, jestli‘s neudělal něco špatně?“ ztuhnul při neznámém hlasu, jenž na něj promluvil, ačkoliv byl v kajutě sám. Dokázal ho identifikovat v okamžiku, přesto nedokázal zakrýt překvapení. Záhadný přítel se opět objevil na scéně.
    „A neudělal?“ položil otázku, aniž by se otočil.
    „Dvojsmyslná otázka, nemyslíš?“ odtušil konverzačně.
    „Nejspíš ano,“ připustil, neboť tady vstupoval na pole pro něj důvěrně známé.
    „Všechno vychází, jak má. Nebo si myslíš, že Khanové jsou tady náhodou?“ přihodil tázavě.
    „Tys je zavolal?“ položil jasnou otázku.
    „V podstatě ani ne,“ pokrčil rameny.
    „A pak kdo mluví dvojsmyslně,“ utrousil suše.
    „Přílet Khanů i Jaguárů během pár hodin přímo či nepřímo, to si přeber sám, závisí na jediném muži. Předem upozorňuji, že ne na mě,“ začal rozvláčně. „Sice slíbil Derrylovi zachovat tajemství jeho základny, ale neslíbil nic tobě. Proto tajně informoval Jaguáry a ti pak sledovali vaši stopu. Khanové zase zjevně věděli o bezpečnostních intervalech Genitů, proto zůstávali v bezpečné vzdálenosti.“
    „Khanové přiletěli jako první,“ namítnul ihned.
    „O tom není pochyb,“ souhlasil s tajemným úsměvem na rtech. „Ovšem pokud tvá inteligence náhle prudce nepoklesla, tak si domyslíš, proč jsou tady Khanové první?“
    „Museli mít u Jaguárů špióna,“ usoudil po chvilce přemýšlení. Potom by vše dávalo smysl.
    „Velice správně,“ přisvědčil podruhé. „Naneštěstí byl na jedné ze dvou lodí, jež Derryl zničil při poslední zastávce. Jednu nechal uletět a tím pádem Jaguáři brzy přiletí sbírat skalpy a vzít si zpátky, co je jejich. Včetně dalších hraček, které Genitům jednou ukradli, ale nehodlají zbytečně riskovat. Pokud narazí na odpor – a oni na něj narazí – zničí základnu se vším všudy. Opět získají dominantní postavení na trhu.“ Zmlknul po poslední větě. Twerin chtěl položit ještě další otázku, ale když se ohlédl, nikdo za ním nestál. Opět bez rozloučení zmizel. Povzdechl si útrpně nad jeho způsoby.


Kapitola 47

    Uplynuly dlouhé dva měsíce. Twinhead měl pocit, že čas musí podvádět a běží rychleji, jakkoliv to bylo nelogické. Poprvé za celé roky netrávil celé dny mlčením a nasloucháním každičkého šustnutí venku. Sám zjistil, že mluvení může být nepoměrně zajímavé a příjemné. Nakonec i jiné aspekty přinášely nečekané zážitky do jinak nudného, stereotypního koloběhu času. Za dva měsíce ve skrýši konečně měl pocit, že něco dělá. Strávil mnoho času plněním zdánlivě bezvýznamných úkolů doplněných studiem ať již technických či společenských věd. Poznal mnohé a teď všechno mělo skončit. Samozřejmě ne doslovně. Pouze první kapitola, jak Atia vhodně přirovnala stávající dění. Již brzy pozná nové lidi, vlastní lidi, skutečné Branoopany. Jenomže žádný z nich nebude blízko jeho vlastnímu věku. Právě tahle část ho odrazovala od plánované cesty. Otec s oběma bojovníky ještě nedorazil. Sice vyslal druhou zprávu o úspěšné misi, ale cesta zpátky potrvá týdny, možná i měsíc. Z bezpečnostních důvodů vyslal pouze krátkou smluvenou zprávu bez jakýchkoliv podrobností. Ostatně jako vždy neřekl nic, co nemusel. I na něj dolehly roky osamění plnou vahou.
    Ze všeho nejdříve museli vyprovodit jejich hosta. Očekával od radní mnohem větší ostražitost a opatrnost. Místo toho celkem nezávazně vyprávěla o jejich lidech. Nikdy nezmínila žádné důležité jméno, ale historii popsala celkem nezkreslenou. Vlastně jí ani nebránila ve volném pohybu po skrýši, když dostala slib, že nebude zkoušet utéct. Se zlomenou nohou, rozdrcenou rukou asi těžko. Navíc bez svých identifikačních zařízení nemohla na návrat ani pomyslet. Poté co nabyla jistoty o jejím zdravotním stavu, ponechala většinu péče o ni jemu. Podpíral ji při první chůzi, stejně jako ji odnesl zpátky, když nemohla. Samozřejmě lékařskou stránku věci neponechávala náhodě. Sice vypadala spokojeně, jak kosti srůstaly, přesto je kontrolovala pravidelně každý večer. Zbytek času tak měli povětšinou jenom pro sebe. Konec konců i ona měla jisté technické znalosti. Hodně odlišné od těch jejich, ale principy fyziky zůstávaly stejné. Pro Twinheada nadešly nejšťastnější okamžiky života. Možná byly i jiné, ale ty zmizely v dávné minulosti. Našel spřízněnou duši, někoho, kdo mu rozuměl a chápal ho. A teď, když nadešel čas rozloučení, cítil, jak se mu žaludek nepříjemně svírá při představě, že ji nikdy víc neuvidí.
    „V loučení je takový sladký žal,“ zaslechl za sebou známý hlas. Obrátil se po něm a poznal opět neznámého přítele. Vypadal nezvykle zamyšleně a melancholicky.
    „Uvidím ji ještě někdy?“ zkusil nadhodit otázku.
    „Budou i jiné, chlapče. Ona však zůstane navždy první.“ odpověděl nepřímo. „První obvykle znamená takové první poznání, abych řekl. Začátek všeho, kdy stojí na počátku, ale nikoliv konci.“
    „Stále neodpovídáš na moji otázku!“ odtušil rozhořčeně.
    „Ano, neodpovídám,“ poznamenal slabě pokyvuje hlavou. „Rád bych ti řekl pravdu, jenže nemohu.“
    „Řekneš mi alespoň své jméno?“ zkusil zjistit o něm něco více, jelikož si uvědomil, že vlastně neví, kdo je ani proč jim pomáhá nebo jaké má skutečné zájmy na jejich věci.
    Slabě se usmál, ale už neodpověděl. Přes veškerou Twinheadovu snahu a přání začal mizet. Poslední otázka zůstala opět bez odpovědi. Povzdechl si. Možná přeci jenom něco pochopil. Odešel ven. Málem ho porazilo, když ji naposledy uviděl. Stála tam oblečená už ve své uniformě s zvláštním logem na rameni. Nekulhala, její noha již srostla, stejně jako ruku napravili nanoboti tak, že po zlomenině nezůstaly žádné stopy. Dokonce měla i zbraň, ačkoliv podezříval Atii, že není nabitá. Vlastně nevěděl, co říci. Všechno si řekli již včera večer. Naposledy ji objal a políbil. Poté poodstoupil o pár kroků zpátky. Nebyl si úplně jistý, ale v jejích očích zahlédl slzy. Transportní kruhy ji v okamžiku odnesly dolů do jeskyně. Podle bio-senzorů prošla bránou a zmizela navždy. Měl pocit, jako by odešla i část jeho nenávratně pryč.


Kapitola 48

    Rubínový úsvit přistál v hangáru Klidu soudného dne. Na rozdíl od velkých lodí byl více zranitelný a nenesl skoro žádnou útočnou výzbroj, jež by mohla nějak významně promluvit do dění. Zato hangár vlajkové lodi byl plný bitevníků s připravenou výzbrojí. Kromě bojové pohotovosti bylo nutné též zajistit určité podmínky pro nezvykle vysoký počet pasažérů. Přes veškerou radost byli jako bez života a jen slepě plnili rozkazy, které dostávali. Nějakým záhadným způsobem se je podařilo umístit v prázdných sekcích, které dokázali opravit, nepočítaje přepravní kapacitu Klidu soudného dne, který pojal osmdesát procent všech pasažérů. Přes osm tisíc z celkové počtu jedenáct a půl. Twerin ihned utíkal na můstek vlajkové lodi. Bitva započala. Válečné lodě Genitů dokázaly na poslední chvíli opustit dok a přejít do obranné formace. Jejich signály vydávaly menší emise, zato jich bylo více. Na taktické obrazovce hlavního můstku napojené přes senzorové plošiny to mohlo vypadat jako desková hra. Modré jasně svítící body představovaly Khany, zelené Genity. U každého bodu byla též třída lodi včetně velikosti, hmotnosti a výzbroje. S jistým očekáváním sledovali, co přijde. Komunikace se základnou po vyhlášení poplachu umlkla. Nanité vykonali svou práci dokonale. Tím pádem velitelé lodí dostali příkaz k opuštění doku kvůli ochraně základny, jenže nic víc. Další rozkazy nedostali.
    První dvě lodě Khanů zmizely z obrazovky. Trochu překvapivě, ale poté již začaly mizet i genitské lodě. Mnohem více a rychleji než jejich protivníci. Boj nabíral na intenzitě a dramatičnosti. Bitva dopadla přesně podle očekávání a Genité byli přes veškerou snahu poraženi. Přesto Khanům zničili téměř polovinu lodí a polovina zbylých zůstala s těžkým bojovým poškozením. Celkem osmnáct modrých bodů svítilo na taktické obrazovce, z toho osm slaběji než ostatní. Nabrali nový kurz směrem k základně. Tentokrát už jim nestálo nic v cestě. Neměli tušení o planetárním obranném systému, jejž pomalinku posádka dole zprovozňovala. Zbraně musely postupně přecházet na manuální řízení, ale iontová děla mohla nadělat pořádnou paseku i bitevním lodím. Osud ovšem ještě nevrhnul kostky naposledy. Pro znesvářené obchodníky nadešel poslední okamžik, když z hyperprostoru vyskočila další flotila. Tentokrát čtyřicet lodí nesoucích výsostné znaky Jaguárů. Větších než měli Genité, ale menších než Khanové. Válečné lodě, narychlo sesbírané do malé flotily. Počítač jim přiřadil červenou barvu na centrální taktické obrazovce. Nadešla poměrně zajímavá situace. Pokud by Khanové neztratili tolik lodí, mohli by se vypořádat i s touto hrozbou, jenomže měli velice málo nepoškozených lodí, což dávalo jasnou výhodu Jaguárům. Ti poněkud váhavě přešli do útočné formace. Přeci jenom měli před Khany jistý respekt, ale nakonec si dodali odvahy a přešli do útoku.
    Nadešla krvavá srážka. Khanové si příliš dobře uvědomovali svou nevýhodu a již podle prvního manévru bylo jasné, že hodlají z boje vycouvat. Nastavili kurz na letmé střetnutí doplněné rychlým úprkem do hyperprostoru, ale neměli šanci. Možná byl útok Jaguárů poněkud nesouměrný, ale na celkovém výsledku to nic nezměnilo. Nemohli si dovolit nechat kteroukoliv loď uprchnout. Ne, nepřátelství s Khany nehodlali riskovat. Bitva skončila strašlivým krveprolitím. Všechny modré body zmizely a zůstalo jenom tucet červených. Ti jakožto vítězové hodlali zabrat základnu, za jejíž nečekané objevení zaplatili tak krvavou daň. Obranná palba zničila tři z lodí a další dvě těžce poškodila. Jaguáři rychle ustoupili mimo dostřel zvažujíce své možnosti a uvažujíce, co dál. Očekávali snadné vítězství, místo toho přicházely další ztráty. Základna Genitů byla příliš lákavým soustem, než aby riskovali, že jim zmizí a všechna jejich tajemství s nimi. Ovšem na druhou stranu, pokud je nedostanou oni, pak musí zajistit, aby je nedostal nikdo jiný. Zcela záměrně zkoušeli základnu obsadit, ne po ní střílet. Nakonec dospěli k jednoznačnému řešení. Z bezpečné vzdálenosti zaujali pozice k odstřelování. Podle vysílaného signálu vyzývali Genity k bezpodmínečné kapitulaci. Odpověď déle než hodinu nepřicházela, takže zahájili palbu.


Kapitola 49

    Z prvních výstřelů bylo jasné, že nehodlají základnu zničit. Hledali, odkud přijde odpověď, aby mohli zničit obranná postavení pro jejich senzory neviditelná. Genité příliš dobře věděli, co mají za lubem, takže neodpovídali. Ani při přiblížení dvojice lodí na dostřel. Mlčeli a nejspíš museli vyvíjet mimořádně horečnatou aktivitu při opravě škod napáchaných nanity. Během přestřelky Jaguáři zcela vypustili důvod, pro který letěli do této soustavy. Díky čemuž dvojice maskovaných branoopanských lodí celkem v klidu zaujala pozice za jejich zády. Taktické úseky nelenily a během hodiny si doplnily informace o protivníkovi. Jednotlivé lodě měly zaměřené a díky dostatečnému času k přípravě mohly v klidu vybírat cíle a zkoumat jejich slabé a silné stránky. Hlavní salvu zamířily na pětici lodí vpředu. Dvě další s těžkým poškozením zaostávaly za formací. S nimi měla dvojice hlavních iniciátorů jiné plány. Jak sám Derryl poznamenal, jejich nanostřely nejspíš nedokáží základnu úplně zničit. Jaguáři si nejspíš po první zkušenosti poslali pro další posily, takže nezbývalo mnoho času. Stejně jako zůstávalo otázkou, kdy začnou Khanové postrádat své lodě. Ne, oni vyřeší patovou situaci ve svůj prospěch. Bitevníky v hangárech doplněné o výsadkové skupiny čekaly na pokyn. Branoopané si vzali poslední vrh kostkou do svých rukou. Jejich lehké útočné lodě opustily dok těsně před odmaskováním. Jaguáři nejspíš ani nezaznamenali nepatrné emise vydávané otvírajícími se střílnami dříve, než první střely vylétly proti nim. Twerin předstoupil před hlavní obrazovku s jasným úmyslem promluvit.
    „Řekněte koničiva Klidu Soudného dne!“ pronesl patřičně pohrdavým tónem. Derryla zarazil výběr slov, ale nepátral po významu slova koničiva. Místo toho spokojeně sledoval letící střely směrem k nepřátelům. Neměli šanci se jim vyhnout. Ne, byli příliš dobře zaměření, než aby unikli odplatě. Z padesáti střel jich půl tuctu zaniklo před dosažením cíle, ale zbylých čtyřicet čtyři zasáhlo pětici lodí. Nejprve explodovala jenom jedna, ale poté i druhá, třetí a ze zbylých dvou zůstaly jenom zčernalé vraky. Zatímco eskadra bitevníků udeřila na poslední dvojici. Neměly ani štíty, jeden z důvodů, proč zůstávaly vzadu.
    Odpálené střely jenom symbolicky zasáhly cíl. Nanité vykonali zbytek práce na výbornou. Výsadek pod vedením inženýra Cyrixe během následujících šesti hodin zprovoznil obě lodě a převzal nad nimi kontrolu. Obě byly na odpis, ale zbraně fungovaly a právě tohle potřebovali. Následná palba si již vybírala cíle dle libosti. Díky technickým schématům získaným dole Branoopané věděli, kam střílet. Nemuseli základnu obsadit, takže zaměřili zbraně na primární řídící systém. Nejprve vyřadili obranu. Teprve poté navedli dvojici křižníků na kolizní kurz. Celá eskadra je doprovázela, pro případ, že by dole zůstala ještě bojeschopná loď.
    Zcela nevybíravě, bez jakéhokoliv rozkazu sestřelili nákladní loď zkoušející uniknout ze základny. Teprve v okamžiku, kdy bylo jasné, že nic srážce nezabrání, zahájili stoupání spojené s návratem na mateřské lodě. Mohutná exploze viditelná senzory z oběžné dráhy přinesla Branoopanům, ale hlavně Twerinovi s Derrylem nezaměnitelnou úlevu. Důkazy jejich existence právě zmizely stejně jako všichni svědkové. Genité byli minulostí, Khanové a Jaguáři budou mít hodně vysvětlování, proč mezi sebou bojovali. Diplomatický incident mezi oběma cechy zcela jistě pomine zájem o Branoopany.
    Nadešel čas konečného návratu. Podle plánu měla být postavena minimálně další dvojice lodí, takže Derryl svěřil Twerinovi velení na Klidu Soudného dne a nechal ho odletět i s většinou zachráněných. Vzájemně si vyměnili data s příslibem výměny informací při budoucím postupu. Odešli každý po svém. Derryl zpět na svou základnu ve Wedránském sektoru a Twerin zpět na Acerii. Zatím neměl vymyšleno, kam schová tak velkou loď, ale s tím si nedělal velkou hlavu. Důležité bylo, že splnil plán a veze osm tisíc lidí domů. Ještě zbývala otázka, jak zrušit ovládání implantátů, aby ti lidé mohli být znovu jen sami sebou a ne tím, čím právě byli. Vezl dost informací a doufal, že si s nimi jejich technické oddělení poradí. Nepochyboval, že ano.


Kapitola 50

    Do soustavy, v níž proběhla ostrá střetnutí mezi Genity, Khany a Jaguáry, která nakonec nevyhrála ani jedna strana, vstoupila další loď. Spíš obrovský kolos než loď a dvojice doprovodných bitevních lodí vedle ní vypadala doslova titěrně, přestože šlo o bitevní křižníky. Ostatně tato obrovská koule třídy OAL měla na palubě velice významného muže, jenž stál v čele veliké a mocné Aschenské říše. Sám císař Oalarydy se vydal po stopách, jež získal díky nedávno získanému kontaktu od nezávislé obchodnice jménem Awren. Kromě přepravy zboží, ať již legálního či nelegálního, také získávala informace a řadu z nich Aschenská říše velice dobře využila. Ne vždy byly informace přesné, ale zato se vždy ukázaly jako hodnotné. Jeden z důvodů, proč ji tehdy propustil a dokonce jí i dal technologii, již potřebovala pro svou novou loď. Nikdy toho nelitoval a jejím prostřednictvím získával cenné informace o soustavách, do nichž zavítala a kde obchodovala. Existoval i jiný důvod, ale ten si nechával jen pro sebe.
    Nezajímali ho piráti, protože Aschenové s Obchodnickým cechem příliš neobchodovali, a když už ano, tak jejich lodě mívaly doprovod v podobě lehkých bitevníků třídy Gunship, jejichž přítomnost odradila většinu pirátů. V posledním roce ale dostával velice znepokojivé informace o neznámé rase zvané Wraithové. Nevěděli o nich vůbec nic kromě toho, že jsou pravděpodobně nepřátelští. Stejně jako další echo z jiného zdroje, že jeden z Obchodnických cechů má jejich technologii. Přes veškeré znepokojení nehodlal zahájit tažení proti nim. Nepatřil k vládcům, již by se prosazovali silou, ale pokud nebylo zbytí, pak ano. Navíc Obchodníci měli vlivné kontakty mezi nejrůznějšími vyvrheli a také smlouvy s jinými rasami. Ne, tady bylo třeba konat v ústraní a rozvážně. Ačkoliv velikou loď těžko šlo nazvat nenápadnou, její síla měla v případě potřeby zajistit tolik potřebné výhody. Už jen samotný pohled na pýchu aschenského loďstva jistě odradí případné útočníky, a pokud najdou ty, co hledají, mohli by být mnohem svolnější k dohodě.
    Nechtěl je zničit. Jen je mít pod kontrolou a dohlížet na jejich práci. Konec konců by mohli zničit pro něj nesmírně důležité informace a znalosti nesmírného významu. Ne, bude lepší je najít a přimět, aby za bohatou odměnu pracovali pro ně. Nebylo vůbec zaručeno, že by aschenští vědci dokázali ihned pochopit neznámou technologii, na níž tento cech pracoval celé roky. Velkorysost patřila k jeho – jak mnozí oponenti poukazovali – slabostem, ale on rád odměňoval ty, již si to zasloužili, a ty, jimž hodlal pomoci. Nyní s jistým očekáváním a nervozitou hleděl na obrazovku můstku. Tohle bylo poslední místo, jež bylo na seznamu od Awren. Nechtěla žádnou platbu předem, až pokud pro ně bude mít informace nějaký význam. Zatím z devatenácti míst nenašli stopu po specifické signatuře, již měly vydávat senzorové plošiny. Konečně až poslední místo znamenalo úspěch. Z taktického úseku dostal zprávo o tom, že jsou zde správně.
    Zabralo další půlhodinu, než propátrali důkladně soustavu a našli maskované senzorové plošiny. Další čas zabralo přesunout jednu z nich na palubu a poté i zjistit, kam posílala signál. Dlouhé hodiny napínající jeho trpělivost. Našli místo, kam plošina posílala signál. Byla pasivní, takže ze základny nic nepřicházelo. Výsledek je zavedl k několika menším asteroidům, kam museli zaletět s menšími loděmi, neboť žádná z trojice tam nepronikla. Celkem tucet lehkých bitevníků třídy Gunship vybavených o další senzory propátrával oblast a výsledky přicházely do velitelského střediska. Při prozkoumávání druhého největšího asteroidu poklesla císaři čelist. Nechal si ihned vyhodnotit výsledky, ale nebylo pochyb o tom, co první průzkum nalezl. Našli, co hledali, ale někdo je předešel. Základna byla zničená a podle trosek vycházelo, že tam došlo k tragédii nebo úmyslné či neúmyslné havárii. Trosky dvou Obchodních lodí ležely roztroušené po celé veliké jeskyni, ohořelé prudkým výbuchem, jenž zničil i základnu pod nimi. Císař si pouze povzdechl. Samozřejmě Awren bohatě odmění za její informace, natolik byl k sobě čestný, neboť našel, co hledal, ale nezískal, co hodlal získat.


Epilog

    Od Twinheadova příchodu na Acerii uběhly víc než dva týdny. V prvních dnech Twinhead zůstával zamlklý a zamyšlený. Ani přítomnost tolika Branoopanů a tolika technických zázraků ho zpočátku nedokázala probrat z melancholie, do níž upadl. Atia kamsi zmizela a od té doby ji nespatřil. Ujal se ho první muž celé základny, vrchní starší Devron Thorius Krum. Zjevně chápal, čím prochází. Projevil neskutečnou trpělivost, aby ho vrátil zpátky do reality. Prohlásil, že do Twerinova návratu pro něj bude totéž, co vlastní syn. Splnil, co slíbil, a jeho starostlivosti nešlo cokoliv vytknout. Právě proto začal znovu vstřebávat okolní svět. Sedmnáctý den byl trochu jiný než ostatní. Devron vypadal při jejich ranní procházce trochu zamyšleně. Vlastně vysvětlil proč. Twerin se vracel zpátky z úspěšné mise. Kromě bitevního křižníku vezl osm tisíc Branoopanů. Jenže ve stavu bez svobodné vůle, bez vlastní osobnosti, identity. Problém, který bude nutné řešit. Proto veškerý technický personál zahájil přípravu. Stavba stázových komor sice nedávala úplně smysl, ale nesla v sobě jistou logiku a pro případ nouze je mohli dočasně uložit do stáze, než najdou řešení.
    „Víš musíme postupovat nesmírně opatrně,“ vysvětloval DTKá. „Osm tisíc je víc, než bychom mohli zvládnout s ohledem na počet našich nanoválečníků. Pokud bychom jim jejich vědomí vrátili příliš rychle, nemuselo by to pro nás být vůbec dobré.“
    „Chápu,“ přisvědčil.
    „Na druhé straně je potřebujeme, Twine. Příliš je potřebujeme!“ sevřel ruku v pěst. My všichni pocházíme z kontinentu Krum. My všichni jsme poznamenaní nepovedeným vojenským experimentem, který nás sice nezabil, ale u všech způsobil nenávratné poškození.“
    „Já vím,“ přisvědčil podruhé.
    „Opravdu?“ zasmál se slabě. „Že bych ve své stařecké nemohoucnosti zapomněl, co říkám?“
    „Ne, vím to z knihovny, kam jsi mi dovolil přístup,“ vysvětlil obratem. Trávil v knihovně spoustu času.
    „Ach, ovšem,“ přisvědčil nevzrušeně.
    „Co bude potom?“ zajímal se.
    „Nejdřív musíme přijít na to, jak technologie Genitů funguje. Pak můžeme zahájit ostré testy,“ dal najevo, že sám přesně neví.
    „Co když je proces nevratný?“ Tahle otázka ho zajímala nejvíc a doslova visel na rtech staršího v očekávání jeho odpovědi.
    „Pak to pro nás bude pořádně hořká pilulka, chlapče,“ povzdechl. „Pilulka, kterou budeme muset spolknout. Bude od nás vyžadovat nesmírné oběti, ale musíme podstoupit cokoliv, aby nová generace svobodných Branoopanů mohla svobodně žít.“
    „Rozumím.“ Odpověď v sobě nesla dostatek neurčitosti, tolik typické pro všechny Branoopany, jež poznal.
    „Já a mnozí další jsme pouze přežitek dnešní doby. Nedokážeme znovu být těmi Branoopany, jimiž jsem kdysi bývali,“ pokračoval starší stále v té melancholické náladě.
    „Proč?“ zeptal se ho.
    „Proč?“ nasadil chápavý úsměv. „Vyvinula se u nás paranoia. Dostala se nám do všech částí těla a nic ji nedostane pryč. Přesto chceme být na počátku všeho a mladí jako ty pak na konci společného díla. Díla, jehož cílem je žít svobodně a bez strachu ze zítřka.“
    „A co můj otec?“
    „Tvůj otec je jedním z nás mnohem víc než kdykoliv předtím. Jako by se Branoopanem narodil.“
    „Nechápu, kam míříš,“ zamrkal zmateně.
    „Když jsme ho našli během jedné z našich průzkumných misí hvězdnou bránou, nebyl víc než obyčejný člověk. Podle testů pocházel z jiné větve naší rasy. Tenkrát jsme si poprvé uvědomili, že nejsme skutečně sami. Někde ve vesmíru existuje místo, kde žijí svobodní lidé, naši bratři a sestry,“ promluvil až po notné chvilce, kdy si vše promyslel.
    „Takže ona…,“ nevěřil vlastním uším. Neprováděli genetické testy, neměli na ně vybavení.
    „Správně. Genetický test potvrdil shodnou, čistě lidskou DNA beze stop nanotechnologie či jiných vylepšení, jež používají podobné humanoidní rasy.“
    „Ona odešla. My nevíme kam. A šance nalézt nám podobné…,“ vydechl při samotné zmínce, možnosti, že vše mohlo skončit úplně jinak.
    „Já vím. A věř, že ani pro mě to nebylo lehké nechat si podobnou příležitost proklouznout mezi prsty…,“ dodal Devron a jeho zklamání bylo skutečné. Jenomže už se stalo. Neprozradil mu, že proti tomu nemohl nic udělat a vše bylo dílo Atiie. Potřeboval ji a nehodlal svou bývalou protivnici shodit. Ne, ale nezapomněl, co udělala, a sám jí vše vrátí i s úroky. Tolik si slíbil.

*Konec*

 

Zpět na FAN FICTION | FLASH INDEX | NONFLASH INDEX

Vytvořil sg1.cz tým.