Kapitola 1

    Odpočívám ve své komnatě na palubě goa´uldského hataku. Ze stěn se line příjemná hudba a vonné tyčinky prosycují vzduch lehkou vůní jasmínu a vanilky. A jak jsem se ocitla zde mezi nejmocnějšími vládci všech planetárních soustav? Rozhodla jsem se svůj příběh zapsat pravdivě, a tak přesvědčivě a věrohodně, aby nikdy neupadl v zapomnění, a abych ani já nezapomněla, kým jsem vlastně byla předtím, než jsem se stala královnou.

    Stalo se to dva roky poté, co se na Tauri (Zemi) rozběhl projekt Stargate čili Hvězdná brána, který umožňoval pozemšťanům procházet skrz Shaapa´ai na jiné světy. Průzkumníci se velmi brzy střetli s goa´uldy, a proto bylo potřeba najít nové specialisty pro nový vědní obor. A tehdy jsem nastoupila já, čerstvá absolventka katedry antropologie. Velmi rychle jsem se stala expertem na vše, co bylo zatím o goa´uldech známo, ale to mi nestačilo, chtěla jsem vědět stále víc. Sestavovala jsem jejich rodokmeny, sbírala fotografie a obrazy. Jmenovala jsem se tenkrát Elizabeth.
    Dodnes si pamatuji na den, kdy jsem mezi všemi těmi materiály narazila na fotografii mého pána Apofise. Mým tělem projel záchvěv touhy a vzrušení a nemohla jsem se od ní odpoutat.Často jsem se k ní vracela a stále znovu ji prohlížela. A pak nadešel ten osudný den.

    Bylo to 10. února 2007. Má služba uvnitř hory Cheynne měla už končit, když se signalizační světla na chodbách rozsvítila. Znamenalo to, že se vrací některý z SG týmů, ale žádný nebyl na rozvrhu. Ze zvědavosti jsem se šla podívat. Byli to dva členové SG 2, major Schiller a seržant, kterého jsem si nepamatovala, ale nesli ještě třetího. Podle šatu to nebyl nikdo z Tauri, to už na mě ale generál Hammond kýval, abych přišla blíž. Když jsem si neznámého prohlédla, bylo mi hned jasné proč. Podle zarůžovělé jizvy na krku to byl goa´uld – dospělý. Tvář jeho hostitele byla celá zkrvavená, takže se její rysy nedaly rozeznat, podle šatů a zlatých šperků to však určitě byl někdo vysoko postavený, možná i některý z vládců soustavy. Měl však mnoho krvácejících ran, které ho rychle oslabovaly a musel ihned na ošetřovnu.
     Tehdy tam byla jen doktorka Jane Fraserová, nabídla jsem jí proto pomoc. Společně jsme mu převázaly ty nejhorší rány, proti kterým bylo zranění hlavy nepodstatné. Potom jsem odešla do haly, abych nám oběma přinesla kávu, doktorka zatím s několika vojáky pokračovala v ošetřování neznámého. Po mém návratu byla místnost prázdná, generál Hammond mi sdělil, že pacient byl odvezen na další vyšetření a že mám počkat zde. Mým úkolem bylo dostat z něho co nejvíc informací o goa´uldech a jejich technologiích a to pokud možno co nejrychleji. Usedla jsem do křesla a čekala. Po několika hodinách ho přivezli, byl připoutaný koženými řemeny k lůžku.
    „Jak je mu?“,zeptala jsem se doktorky.
     „Špatně,“ odpověděla. „Má rozsáhlá vnitřní zranění, nevím, jak dlouho přežije. Jestli od něj máte něco zjistit, běžte to udělat hned.“
    Podala jsem jí už studenou kávu a otočila se k neznámému. Všichni ostatní místnost opustili. Došla jsem až k němu. Obličej měl již omytý a hlavu ovázanou obvazem. Ale tu tvář jsem hned poznala! Apofis! Byl bledý a bez královských šperků jako na mé fotografii, ale byl to on! Opět mnou projel onen záchvěv, ale tentokrát v něm bylo něco víc. Zlehka jsem se dotkla jeho ruky a vychutnávala tu hebkost jeho kůže. Pochopila jsem, že nechci, aby to někdy skončilo, chtěla jsem se ho dotýkat pořád. Ale pak jsem si vzpomněla na doktorčina slova. Ne, to přece nemůže být pravda! Zděšeně jsem ruku stáhla. On přece nemůže zemřít! Nemůže!
    Zachvátila ho horečka. Mokrým šátkem jsem stírala pot z jeho čela a doufala, že se alespoň na chvíli probudí. Ale nic tomu nenasvědčovalo. Pak se však jeho oči prudce otevřely. Strnula jsem překvapením.
    „Kel´ma!“ Pomoz mi, řekl a díval se na mě s prosbou o život.
    „Dekla na´nei.“ Nemůžu, odpověděla jsem.
     „Kel´ma!“, zopakoval a chytil mě za zápěstí.
„Kel´ma!“ vydechl ještě jednou a upadl do horečnatého spánku, stisk jeho ruky povolil.
    Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, co mám udělat. Odešla jsem do své pracovny a přemýšlela. Před očima jsem stále viděla jeho tvář a slyšela slova, kterými mě prosil o pomoc. Děsila mě myšlenka, že umírá. Sám a bez pomoci. A najednou jsem věděla, co musím udělat.
    Vrátila jsem se zpět do jeho pokoje. Na stole ležely šperky a dýka, které mu odebrali. Vybrala jsem mezi nimi zlatý prsten s kobrou – Apofisův pečetní prsten – a schovala ho k sobě. Pak jsem přistoupila k jeho lůžku. Díval se na mě. Chtěl mluvit, ale nemohl už. Jen oči se na mě prosebně dívaly. Naklonila jsem se nad něj a odhalila svoje břicho. „Tas enem ma tola.“ „Jsem tvoje,“ řekla jsem.Viděla jsem, jak se jizva na jeho krku rozevírá a vystupuje z ní goa´uld – pravý Apofis. Ale oči, jeho oči byly stále stejné. Chvěla jsem se, když se ke mně blížil. Jeho tělo se vzepjalo a pak jsem už cítila jen bolest, velkou bolest, když se dostal do mého těla. Musela jsem se zachytit lehátka, abych neupadla. Skoro jsem omdlela, ale vydržela jsem to. Rána silně krvácela, ale po chvíli to přestalo. Začala jsem cítit, jak se jeho myšlenky prolínají s mými. Byl zmatený a hodně zesláblý, ale pomalu se začínal zotavovat.
    V duchu jsem ho prosila, aby mě nechal svobodně jednat, že nás odsud dokážu dostat sama. Schoulil se v jednom koutku mé mysli a léčil se, ale stále jsem slyšela mnoho jeho myšlenek. Zakryla jsem ránu svou halenkou a šla směrem k místnosti se Shaapa´ai. Bolestí jsem vzlykala, ale Apofis mi pomáhal to překonat, takže jsem dokázala minout stráže, aniž by si něčeho všimly. Vchod do hlavní místnosti byl nestřežený, hlídka se nejspíš někam vzdálila, trestuhodná nedbalost, ale mě se teď hodila. Bylo hračkou zablokovat na řídícím panelu vchod do místnosti a odjistit ovládání Shaapa´aie. Jen s adresou jsem zaváhala, ale tu se znovu ozval Apofis. Poslechla jsem jeho radu a vyťukala adresu neznámé planety. Horizont událostí se otevřel a my vstoupili dovnitř.
    Na druhé straně jsem opět pocítila bolest. Apofis už ji nedokázal potlačit. Byla tak silná, až jsem se začala bát, že to nedokážeme. U trialu jsem se zhroutila. Jakoby z dálky jsem slyšela jeho hlas, který mi vysvětloval, že tuto adresu použil jen jako zástěrku před pronásledovateli, a že se musíme dostat ještě jinam. Žádal mě, abych mu dovolila mě prostoupit, aby nás mohl zachránit. Vpustila jsem ho a nechala se ovládnout. Bolest najednou zmizela a já jen cítila, jak ovládá mé tělo. Mou ruku, která vyťukala další adresu a pak mě samotnou, když jsme procházeli bránou. Na druhé straně jsem spatřila velké nádvoří paláce s pozlacenými sloupy, ale pak se mi všechno ztratilo v bílé mlze…

     Probudila jsem se v místnosti osvětlené narůžovělou tlumenou září. Krom zlatavých závěsů okolo mého lůžka jsem neviděla nic.Chtěla jsem se posadit a rozhlédnout se, ale nešlo to. Dostala jsem strach, ale Apofise jsem už ve své mysli necítila. Neuměla jsem si to nijak vysvětlit. Pak se závěsy na okraji mého zorného pole pohnuly a někdo na mě promluvil. „Shau´ri.“ Pomalu jsem otočila hlavu, tu tvář jsem neznala, ale hlas a oči ano.
    „Můj pane…“
    „Apofisi, to stačí. Jsi teď Shau´ri, moje královna, Ty mě smíš takto oslovovat.“
    „Ty žiješ…“
    „Ano, díky Tobě, má drahá,“ vzal mou ruku do svých a hladil mě. „Ale psst, nemluv už, jsi slabá, musíš odpočívat. Byl jsem v Tobě několik dní než se podařilo najít vhodného hostitele. Dala´s mi všechnu svou sílu, bál jsem se, že Tě ztratím.“
    „Nevím..“
    „Já vím, že ne. Nechtěl jsem, aby sis to všechno pamatovala, bylo to pro Tebe kruté. Ale až se uzdravíš, poznáš, že jsem Ti zanechal mnohem víc – některé svoje vzpomínky a vědomosti. Lépe mě tak poznáš. Já Tě už poznal. Miluji Tě, Shau´ri.“
    „Ach…“
    „Teď spi, spi,“ začal hladit moje vlasy a mě se pomalu začaly klížit oči. Skrz závoj snů jsem ještě pocítila na svém čele jeho lehký polibek…

    Z posilujícího spánku mě probudilo světlo ranního slunce, závěsy okolo mého lůžka byly roztažené a skrz okno vedoucí do zahrady ke mně pronikala jeho usměvavá záře. Odhrnula jsem ze sebe bělostnou přikrývku a posadila se. Trochu se mi zatočila hlava, ale to bylo vše, co zbylo z mé předchozí slabosti. Rána na břiše mě už nebolela, byla pryč, alespoň jak jsem usoudila z doteku přes mé bílé šaty lemované dole a okolo rukou zlatou stuhou a dozdobené zlatým náhrdelníkem s perlami a náramky. Teď jsem si mohla místnost dobře prohlédnout. Stěny byly potaženy zlatem a pokryty velkou spoustou hieroglyfů, ze stropu visely zlatobílé závěsy s obrazem kobry, které se dole dotýkaly mramorové podlahy. Podél celé jedné stěny stála knihovna plná nespočetných knih s různými tituly. Týkaly se hlavně historie goa´uldských soustav. Pod oknem se zelenal rudě kvetoucí ibišek a uprostřed místnosti stál skleněný stůl se dvěma křesly a na něm alabastrová miska s ovocem. Měla jsem hlad, tak jsem si vybrala zelený plod podobný jablku. Chutnal sladce jako med. Přistoupila jsem k oknu a vzápětí užasla nad krásou zahrady, která se za ním rozprostírala. Celý komplex byl obehnán živým plotem ze stromů se srdčitými listy. Za ním se rozkládaly záhony s tisíci pestrobarevných květin a mezi nimi se klikatila bílým pískem sypaná cestička. Ta v jednom místě vytvářela kruh, v jehož středu tryskala křišťálová voda z kamenné fontánky. A úplně vzadu se v zahradě rozlévalo jezírko s hladinou posetou nachovými květy lotosů. Zatoužila jsem přivonět si k těm nádherným květinám a ponořit se do průzračné vody jezírka, ale zároveň jsem věděla, že musím počkat na Apofise. Neznala jsem palác a doufala, že on bude mým průvodcem alespoň na několik příštích dní. Začala jsem ale přemýšlet o tom, co budu dělat než Apofis přijde. Ani trochu jsem netušila, kdy by to mohlo být. Mohl být kdekoli, ode mě ho mohly oddělit vládní povinnosti ale i některá z jeho konkubín. Bylo bezdůvodné o tom přemýšlet. Na poličce s knihami mě zaujali Spojenci Apofisova rodu. Uvelebila jsem se v křesle a začetla se. Těžko říct jestli za to mohly hřejivé sluneční paprsky nebo ještě moje únava – po několika stránkách jsem v křesle usnula.
    „Shau´ri, Shau´ri, probuď se,“ vkradl se mi do snu tichý hlas.
    „Ach..“, vydechla jsem a otevřela oči. Apofis se na mě usmíval a podával mi číši se zlatavým pěnivým nápojem. „Pij, to Tě posílí.“
    S úsměvem jsem od něj číši přijala a napila se. Chutnalo to zvláštně – sladce a zároveň trpce. Když jsem pokládala číši na stůl, všimla jsem si, že je na něm zavřená i má kniha. Slunce se na jejím hřbetu odráželo z mnohem větší výšky a mě překvapilo, že i přes tak pozdní hodinu nepociťuji hlad.
    „Jak se cítíš, má drahá?“ zeptal se mě Apofis a pokračoval: „Musíš se ještě šetřit, ještě nejsi úplně v pořádku.“
    „Ach, Apofisi, cítím se dobře, jsem odpočinutá a připravená poznat blíž Tebe a Tvé království.“
    „Na to všechno bude ještě čas, Shau´ri, ale teď bych si s Tebou rád o něčem promluvil. Opravdu se cítíš dobře?“ Usedl proti mně na křeslo a vzal si z mísy ovoce.
    „Ó ano,“ potvrdila jsem mu znovu. Za oknem se mihl modrožlutý pták, podívala jsem se jeho směrem.
    „Chci Ti říct něco moc důležitého, Shau´ri,“ na chvíli se odmlčel a potom pokračoval: „Už nejsi člověk, Shau´ri.“
    „Ale…“ chtěla jsem namítnout a dlaň mi bezděky sjela k břichu, které zakrývaly moje bílé šaty.
    „Ne, ne takhle. Nejsi jako já. Ale nejsi to už ani Ty. Musel jsem to udělat. Zeslábla jsi víc, než jsem myslel. Vzal jsem si od Tebe příliš mnoho. Když ses poprvé probudila, myslel jsem, že je všechno za námi, že už bude všechno dobré. Ale pak jsi přestala dýchat, abys nezemřela, pozměnil jsem trochu Tvůj genetický kód a učinil z Tebe hok´tara – dokonalejšího člověka. Budeš si moci zapamatovat mnoho věcí a nebudeš stárnout – zůstaneš tu navždy po mém boku. Ale má to i své nevýhody. Občas se musí Tvé tělo zregenerovat v sarkofágu a nesmíš jíst nic jiného než ovoce a zeleninu, ta však musí pocházet královských zahrad, neboť obsahuje malé množství naquadahu. Pokud bys ho nepřijímala delší dobu, zemřeš.“
    To, co mi Apofis řekl, mě trochu zaskočilo. Ne, tato změna nebyla nepříjemná, spíš jen náhlá a nečekaná. Až po chvíli jsem se odhodlala k odpovědi a on se na mě po celou tu dobu díval.
    „Udělal jsi jen to, co jsi musel. Vděčím Ti za svoji záchranu, můj pane.“
    „Nikdy bych neudělal nic, čím bych Ti mohl ublížit, Shau´ri.“
    „Já, já vím. Já to vím, Apofisi.“
    „To jsem rád, Shau´ri. Nemáš teď chuť projít se se mnou v zahradě?“
    „Ano, to ano,“ souhlasila jsem nadšeně. „Z okna je velmi krásná, ale ve skutečnosti bude určitě ještě krásnější.“
    „To jistě bude,“ odpověděl Apofis a pomohl mi vstát. Přitom mě lehce políbil…


*Pokračování příště*

 

Zpět na FAN FICTION | FLASH INDEX | NONFLASH INDEX

Vytvořil sg1.cz tým.